VALČÍK S BAŠÍREM ARI FOLMAN SYNOPSE: Režisér filmu Ari se sejde v baru se starým kamarádem a ten se mu svěří, že se mu každou noc zdá stejná noční můra: honí ho 26 krvelačných psů. Vždycky jde o stejný počet. Oba muži nakonec dospějí k tomu, že děsivý sen má souvislost s jejich působením v izraelské armádě při první libanonské válce z počátku 80. let. Ari s překvapením zjistí, že si z této etapy svého života vůbec nic nepamatuje. Je tím natolik znepokojen, že se rozhodne vyhledat staré přátele a kolegy, kteří se zatím rozprchli do celého světa, a zjistit, na co si pamatují oni. Musí se dopátrat pravdy o tom, co se tehdy stalo a jakou v tom hrál roli on sám. Čím hlouběji Ari do této záhady proniká, tím častěji mu v paměti vyvstávají podivné surreálné obrazy REŽISÉR ARI FOLMAN O PROCESU ANIMACE VE FILMU: Valčík s Bašírem jsme nejdříve natočili v reálu na video. Vycházeli jsme při tom z devadesátistránkového scénáře. Pak jsme ho nahrávali ve zvukovém studiu a sestříhali do devadesátiminutové verze. Nakonec jsme podle toho vytvořili storyboard, k němuž jsme připojili 2300 ilustrací, které byly základem animace. Chci zdůraznit, že film nebyl natočen technikou rotoskopu, to znamená, že jsme nepřekreslili původní reálné video, neměli jsme ho jako podklad. Všechno jsme kreslili znovu, od začátku. Zdroj: www.aerofilms.cz/valciksbasirem
VALČÍK S BAŠÍREM OTÁZKY & ODPOVĚDI 1. Jaká je historie konfliktu mezi Izraelem a Palestinou? Jak ke konfliktu vlastně došlo? Jaká je historie obývání území? Panuje obecně rozšířená představa, že židovsko-arabský konflikt je tu již od pradávna. Historická fakta však tak jednoznačná nejsou. Po roce 71 n. l. byla většina Židů z území, kde ve starověku ležel jejich stát, vyhnána nebo sama odešla. Zůstala zde jen malá židovská komunita, která až do 19. století žila s arabským obyvatelstvem v regionu Palestina (dále Palestinci ) poměrně v harmonii. Také v sousedních regionech osídlených převážně Araby žily statisíce Židů. Arabové se například ve středověku chovali k Židům znatelně lépe než mnohé křesťanské národy. Židovsko-arabský a později izraelsko- -palestinský konflikt jsou fenomény 20. století. V důsledku národních revolucí a vlny antisemitismu v Evropě se na konci 19. století začal konstituovat i nacionalismus židovského národa sionismus. Jeho nosnou myšlenkou bylo vytvořit židovský stát. O něco později, na začátku 20. století, začal vznikat i nacionalismus arabský. Obě hnutí přitom usilovala o stát na stejném území. Navíc byl nový spor posílen o náboženské prvky například město Jeruzalém mělo a dodnes má obrovský náboženský význam jak pro židy, tak pro muslimy a křesťany (i mezi Araby, včetně těch palestinských, je stále nezanedbatelné procento křesťanů). Napětí mezi sionisty a Araby přiživila v průběhu první světové války a v období po ní britská zahraniční politika, která z pragmatických důvodů slíbila sionistům i Arabům vlastní státnost ovšem na stejném území. Posléze však Británie sliby nedodržela a podporovala vždy pouze jednu či druhou stranu podle toho, jak se to hodilo jejím zájmům. Základy dnešních problémů tak byly položeny teprve v první polovině 20. století. Obě strany začaly proti sobě uplatňovat krutost a oplácet si vzájemně násilí, ve kterém nechyběly masakry, vyhánění a terorismus. To vyvrcholilo po roce 1948 několika izraelsko- -arabskými válkami. Okolní arabské země (Sýrie, Egypt, Jordánsko) v těchto válkách na zájmy palestinských Arabů mnohdy příliš nehleděly a de facto je často k prosazení svých zájmů zneužily. Sebevražedné atentáty se však začaly objevovat až v osmdesátých a devadesátých letech. Stručná historie obývání území: oblast dnešního Izraele a Palestinské autonomie byla poprvé osídlena koncem 4. tisíciletí př. n. l. semitským obyvatelstvem Kanaanejci a dostala podle nich název Kanaan; ve 13. století př. n. l. přicházejí do Kanaanu židovské kmeny, které postupně převažují nad Kananejci; biblický židovský stát Izrael (králů Saula, Davida a Šalamouna) se datuje přibližně do období 1020 930 př. n. l.; později se Izrael rozdělil na dva státy: severní (Izrael) a jižní (Judea); Peršané dobyli nejdřív Izrael (přibližně 722 př. n. l.) a pak i Judeu s hlavním městem Jeruzalémem, na rok 586 př. n. l. se datuje zničení Prvního chrámu a odchod Židů do babylonského exilu od té doby už Židé samostatný stát neměli; 538 333 př. n. l. bylo území pod nadvládou Peršanů; v letech 332 142 př. n. l. helénská nadvláda (Ptolemaiovci a Seleukovci); v období 142 63 př. n. l., za vlády hasmonejské dynastie (Makabejci), došlo k povstání židovských vůdců proti Seleukovcům; 63 př. n. l. 313 n. l. římská nadvláda (v roce 71 n. l. zničen Druhý chrám, zbořen Jeruzalém, obléhána pevnost Masada); období židovského exilu v diaspoře, jen menší část Židů zůstala na původním území; 313 836 byzantská nadvláda rozšíření křesťanství; v 6. století císařovna Teodora identifikovala důležitá křesťanská místa (např. místo narození Ježíše a Boží hrob); 636 1099 arabská nadvláda (tedy čtyři roky po smrti proroka Mohameda), dochází k vzestupu arabské populace a rozšíření islámu; 1099 1291 křižácká království, 1187 byli křižáci poraženi Saladinem a 1291 definitivně Mameluky; 1291 1516 území ovládají Mameluci; 1517 1917 turecká nadvláda, Osmanská říše na sklonku Osmanské říše začala éra moderního sionismu a arabského nacionalismu; 1918 1948 britský mandát Palestina; 14. 5. 1948 vyhlášení samostatného židovského státu Izrael; 1948 1949 palestinská válka (první arabsko-izraelská válka), která vypukla po odchodu britských vojsk z Palestiny a vyhlášení samostatného židovského státu; Izrael uhájil svou existenci proti sousedním arabským státům (Egypt, Zajordánsko, Irák, Sýrie, Libanon) a získal kromě západní části Jeruzaléma i část území, které mělo podle rozhodnutí OSN tvořit arabský stát v Palestině; arabské státy existenci Izraele neuznaly; 1
1956 sinajská válka (druhá arabsko- -izraelská válka), egyptský prezident Násir zahájil blokádu izraelského přístavu Ejlát, Izrael po dohodě s Francií a Velkou Británií zaútočil na Sinajském poloostrově a okupoval pásmo Gazy, ze Sinajského poloostrova se stáhl v roce 1957; 1967 šestidenní válka (třetí arabsko- -izraelská válka), po výzvách egyptského prezidenta Násira ke zničení židovského státu zahájila izraelská armáda preventivně útokem na egyptská letiště třetí válku a bleskově obsadila Sinajský poloostrov; izraelské jednotky dobyly Jeruzalém, celý západní břeh Jordánu a strategické Golanské výšiny na hranicích se Sýrií; 1973 jomkipurská válka (čtvrtá arabsko- -izraelská válka), Egypt a Sýrie zahájily na největší židovský svátek Jom Kipur útok na Izrael, změnit předchozí územní zisky Izraele se jim ovšem nepodařilo; 1979 smlouva z Camp Davidu separátní mírová smlouva mezi Egyptem a Izraelem, na jejímž základě vrátil Izrael území Sinajského poloostrova Egyptu; 1987 intifáda nepokoje arabského obyvatelstva zaměřené na ukončení izraelské okupace a vojenské správy západního břehu Jordánu a pásma Gazy; 13. září 1993 dohoda z Oslo I. izraelsko-palestinská dohoda o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu, podpisu dohody (Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem) předcházelo vzájemné uznání mezi Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a Izraelem; 1994 Izrael podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem; 1994 vznik Palestinské národní autonomie; 1995 atentát na izraelského premiéra Jicchaka Rabina, mírový proces dostává těžkou ránu; rok 2000 krach mírových jednání v Camp Davidu, vypuknutí druhé intifády; srpen 2005 evakuace židovských osad v pásmu Gazy; léto 2006 ozbrojený konflikt mezi Izraelem a hnutím Hizballáh; prosinec 2008 leden 2009 boje mezi izraelskou armádou a hnutím Hamás v pásmu Gazy (operace Lité olovo ). 2. Jedná se o konflikt náboženský nebo politický? Izraelsko-palestinský konflikt je jak náboženský, tak politický. Ve sporu o území využívají ortodoxní politické strany z obou stran náboženské argumenty, kterými přesvědčují ostatní politiky a své věřící o původu území a nároku na ně. Samotní Izraelci a Palestinci by vedle sebe mohli žít bez vážných problémů, ale kvůli extremistickým politickým stranám to možné není. Z politického hlediska je problém v jednotlivých vládách, které nejsou schopny se dohodnout, což zasahuje do jejich vnitřní i vnější politiky. Dá se tedy říci, že politika i náboženství mají svou vinu na nekončících neshodách na obou stranách. 3. Jaké jsou vztahy Izraele a Libanonu v historických souvislostech? Izraelsko-libanonské vztahy byly díky prozápadně orientované libanonské křesťanské komunitě odlišovány od vztahů s ostatními arabskými státy. Izraelci předpokládali, že zvláště maronité (největší libanonská křesťanská církev) budou přirozeným spojencem Izraele proti arabským nacionalistickým tendencím a Libanon se stane první arabskou zemí, se kterou Izrael uzavře mírovou smlouvu. Komplikovaný vývoj Libanonu a izraelsko-palestinského konfliktu však dal těmto úvahám jiný směr. Po letech 1948, 1967 a 1970 přišel do Libanonu velký počet palestinských uprchlíků, který přispěl k výrazným demografickým změnám ve prospěch muslimů. S přílivem uprchlíků se dostaly do Libanonu i radikální palestinské skupiny a Libanon tak postupně sám zabředal do izraelsko-palestinského konfliktu. Ten zásadním způsobem přispěl k narušení křehké rovnováhy mezi libanonskými etno-náboženskými komunitami. Palestinští radikálové nezřídka operovali přímo z palestinských utečeneckých táborů a ty se pak stávaly terčem izraelských odvet, při kterých bylo usmrceno i mnoho civilistů. V roce 1978 podnikl Izrael první invazi do jižního Libanonu a v roce 1982 druhou, podstatně větší. Ve stejné době už byla v Libanonu v plném proudu občanská válka, ve které Izrael podporoval křesťanské milice vedené Bašírem Džumájílem. Ty se dopustily mj. velkých krutostí vůči Palestincům i jiným komunitám, a někdy dokonce bojovaly různé křesťanské milice samy proti sobě. Nejznámější se stal masakr maronitských milicí v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Ve stejné době se výrazná část palestinských radikálů v čele s Jásirem Arafatem z Libanonu stáhla. Izraelské jednotky však zůstaly v nárazníkovém pásmu kolem libanonsko-izraelských hranic až do roku 2000. Mezitím se také zformovalo šíitské radikální hnutí Hizballáh, se kterým se dostal Izrael v mezidobí 1982 2000 do mnoha krvavých střetů. V roce 2006 došlo k velkému konfliktu mezi Izraelem a hnutím Hizballáh, které začalo raketami ostřelovat severní Izrael. Izraelské odvety zasáhly mnoho civilistů a Hizballáh výrazně neoslabily. Vztah obou zemí tak zůstává velice komplikovaný: Izrael sice udržuje kontakty s některými politickými skupinami v Libanonu, avšak izraelsko-libanonská mírová smlouva je stále v nedohlednu. 4. Co se odehrálo v Sabře a Šatíle? Sabra a Šatíla jsou dva propojené palestinské uprchlické tábory v Bejrútu. Mezi 16. a 18. zářím 1982, kdy v Libanonu probíhala občanská válka a v blízkosti obou táborů byly přítomny izraelské vojenské jednotky, zde došlo k velkému masakru. Nedlouho před ním se mezinárodním vyjednávačům podařilo dohodnout stažení bojovníků Organizace pro osvobození Palestiny z Libanonu. Vzápětí po jejím stažení však byl v Bejrútu zavražděn nově zvolený libanonský prezident Bašír Džumájíl, vůdce maronitských milicí Falanga podporovaný Izraelem. Jako odpověď obsadila izraelská 2
GEOGRAFICKÁ POLOHA IZRAELE A OKOLNÍCH STÁTŮ BLÍZKÉHO VÝCHODU 1. mapa Blízkého východu 2. mapa Izraele 3. mapa Libanonu 3 armáda muslimský západní Bejrút. Toho využily proizraelské falangistické jednotky vedené Elie Hobeikou, aby se za smrt svého velitele pomstily: 16. září 1982 vnikly do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla v západním Bejrútu a pobily zde podle některých pramenů 474 mužů, žen a dětí (podle izraelské vyšetřovací komise bylo zavražděno 700 800 lidí, jiné prameny uvádějí 2000 3500 mrtvých). Izraelská armáda proti masakru nezasáhla, ačkoliv to bylo v jejích silách dokonce maronitským milicím tábory v noci osvětlovala. Toto jednání vyvolalo vlnu odporu nejen ve světě, ale také v Izraeli, kde už tak silné protiválečné hnutí dostalo výrazný impuls. Na nátlak veřejnosti byla nakonec v Izraeli vytvořena zvláštní komise k vyšetření okolností masakru. Podle rozsáhlé vyšetřovací zprávy ležela hlavní zodpovědnost za masakr na Falangistech. Izraelská armáda v oblasti však byla označena za masakr nepřímo odpovědnou, neboť mu mohla zabránit. Nejkritičtější byla zpráva k ministru obrany Šaronovi a několika generálům. Šaron byl donucen vzdát se funkce ministra obrany, ale ve vládě jako ministr zůstal. O necelá dvě desetiletí později byl zvolen izraelským premiérem. Jedním z největších paradoxů celé krvavé události je skutečnost, že Džumájílovým vrahem nebyl Palestinec, ale maronita, odpůrce Bašírovy politiky. 5. Jaké jsou životní podmínky Palestinců na území Izraele, v Gaze, na Západním břehu a v Libanonu? Životní podmínky v některých částech palestinských území hlavně v pásmu Gazy jsou přímo katastrofální. Nezaměstnanost tam dosahuje 70 80 procent. Situaci v pásmu Gazy ještě hluboce zhoršila izraelská vojenská operace Lité olovo na přelomu roku 2008 2009. Na Západním břehu je v porovnání s pásmem Gazy situace o něco lepší, avšak hlavně ve velkých městech, nikoliv v uprchlických táborech. V těch je situace obecně špatná, přičemž v nejhorším postavení jsou palestinští uprchlíci v Libanonu. V nuzných poměrech se velice dobře daří různým radikálním ideologiím, proto má například Hamás v Gaze takovou podporu. Ke složitosti situace přispívají různé skutečnosti např. hnutí Hamás (které má kromě ozbrojeného křídla i křídlo civilní) bylo vždy daleko méně zkorumpované než Palestinská autonomie vedená Fatáhem. Hamás tak pomohl mnoha chudým Palestincům různými sociálními aktivitami, zatímco palestinští představitelé z Fatáhu (včetně již zesnulého Arafata), si štědrou mezinárodní pomocí Palestincům (např. od EU a USA) nezřídka lidově řečeno namastili kapsy. Palestinská společnost patří k nejvzdělanějším na Blízkém východě. Je přitom smutným faktem, že nikoliv běžní Palestinci, ale palestinští extremisté bývají vidět ve světových médiích nejvíce. Mnoho Palestinců studuje a řada z nich vyučuje na palestinských i západních univerzitách. Na palestinských územích je několik velkých univerzit. Vzdělání Palestinců komplikují nejrůznější izraelské represe a cestovní omezení, která mnohdy na dlouhou dobu znemožňují palestinským studentům dostat se do škol. 6. Jakou roli hrají v konfliktu palestinské organizace a politická reprezentace? Na izraelské straně se konfliktu věnuje část parlamentních stran: nejsilnějšími hráči jsou velké parlamentní (a nezřídka vládní) strany jako Kadima, Likud a Strana práce. Velký vliv na izraelskou politiku mají také židovské náboženské strany (hlavně Šas), ale ty se kromě strany náboženských osadníků Mafdal izraelsko-palestinskému konfliktu příliš nevěnují. Z ostatních izraelských složek je do konfliktu silně zapojena armáda, policie a tajné služby. Rovněž izraelští osadníci mají různé vlivné legální i podzemní organizace (např. Rada židovských osad Ješa, hnutí Guš Emunim atd.). Na palestinské straně je nejsilnější složkou oficiální Palestinská autonomie, reprezentovaná OOP a její nejdůležitější částí Fatáh. Fungování parlamentní demokracie se sice v Palestině podařilo úspěšně rozběhnout, přesto však aplikace demokratických principů zdejší situaci spíše zkomplikovala. Ve volbách v lednu 2006 totiž zvítězilo oproti všem očekáváním hnutí Hamás, se kterým následně nebyl ani Izrael, ani Západ ochoten vyjednávat. V Palestině se navíc rozhořel mocenský boj mezi Fatáhem a Hamásem: Fatáh totiž nechtěl Hamásu uvolnit pozice a předat řízení důležitých institucí. Další výrazné radikální organizace jsou Palestinský islámský džihád (který má podobné postoje jako Hamás), Lidová fronta pro osvobození Palestiny atd. V Palestinské autonomii hrají důležitou roli různé bezpečnostní složky, jako palestinská policie, tajná služba a další. Mnoho z nich je však po konfliktu mezi Fatáhem a Hamásem dezorganizováno. 7. Jaké jsou požadavky Izraelců a Palestinců? Současná izraelská politika oficiálně deklaruje, že usiluje o dosažení míru s Palestinci a podporuje existenci dvou států vedle sebe. Na stranu druhou však aktivity současných izraelských vlád tak jednoznačné nejsou. Izrael sice evakuoval v roce 2005 židovské osady v pásmu Gazy, avšak na Západ-
ním břehu naopak posílil jejich výstavbu. Stejně tak pokračuje i s kontroverzním projektem výstavby separační bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. Tato bariéra nemá jen bezpečnostní charakter, ale de facto připojuje k Izraeli i řadu židovských osad. Nedávná vojenská operace Lité olovo z přelomu let 2008 a 2009, ač namířena proti teroristům z řad hnutí Hamás, způsobila velké oběti na životech i mezi palestinskými civilisty. Palestinci oficiálně usilují o vlastní stát na Západním břehu a v pásmu Gazy, tedy na územích okupovaných od roku 1967 Izraelem. Od roku 1994 mají vlastní autonomii, ale pouze na omezené části palestinských území. V souvislosti se vznikem státu žádají především zrušení židovských osad na Západním břehu, odchod izraelských vojáků, návrat palestinských uprchlíků, spravedlivé rozdělení vodních zdrojů a Jeruzalém jako hlavní město obou států. Tyto požadavky zastává mezinárodně uznané palestinské vedení tzv. Palestinská národní autonomie v čele s Mahmúdem Abbásem. Problém je, že palestinská společnost je rozdělena na stoupence Fatáhu a některých dalších frakcí Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) na straně jedné a stoupence daleko radikálnějších, islamistických hnutí, hlavně Hamásu, na straně druhé. Ta mají na svém kontě většinu palestinského násilí v uplynulých letech. Hamás na rozdíl od Fatáhu (a OOP) neuznává Izrael a usiluje o islámský náboženský stát na celém jeho území. 8. Jaká je současná situace v Izraeli, v pásmu Gazy? To je velice široká otázka, na kterou navíc nelze jednoznačně odpovědět, a to z těchto důvodů: 1. nelze předvídat, jakým způsobem ovlivní izraelská ofenziva v pásmu Gazy a střety s Hamásem budoucnost izraelskopalestinských vztahů a chování arabských zemí, Íránu a izraelských spojenců na Blízkém východě (Turecka a částečně i Jordánska a Egypta); 2. není zatím zřejmé, jaká bude politika nového amerického prezidenta Obamy na Blízkém východě. USA jsou nejdůležitější zahraničněpolitický aktér na Blízkém východě, daleko vlivnější než EU, OSN či Rusko; 3. v Izraeli se 10. února 2009 konaly parlamentní volby, které určily nové rozložení politických sil na izraelské politické scéně. S jistotou lze nyní říci, že jak Palestinci, tak Izraelci zažívají krizi po odchodu charismatických politických vůdců. Na palestinské straně smrt Jásira Arafata přispěla k rozštěpení společnosti a vleklým konfliktům mezi Fatáhem a Hamásem. Na straně izraelské se po klinické smrti Ariela Šarona nikdo nedokázal profilovat jako politik s vizí. Politici jako Olmert a Livniová se pouštějí do riskantních vojenských operací (Libanon 2006, operace Lité Olovo v pásmu Gazy na přelomu let 2008 2009), které mohou z krátkodobého hlediska oslabit např. Hamás a Hizballáh, ale z dlouhodobého hlediska spíše Izrael vystaví ještě většímu nebezpečí radikalismu, nenávisti a terorismu. 9. Jaké jsou prognózy vývoje a možnosti dlouhodobě udržitelného řešení? Konflikt mezi Izraelem a arabskými sousedy provází prakticky celé dějiny samostatného židovského státu již od jeho vzniku v roce 1948. Snahy o řešení izraelsko-arabských sporů byly doposud úspěšné jen částečně, když se podařilo uzavřít mírové dohody s Jordánskem a Egyptem. Zásadní konflikt však probíhá mezi židovským státem a jeho palestinskými sousedy. Doposud nejnadějnějším okamžikem od zkrachovalých dohod z Osla v roce 1994 bylo zřejmě nastartování mírového procesu po smrti Jásira Arafata v roce 2004. Události, které následovaly (vítězství Hamásu v palestinských volbách v roce 2006, válka Izraele s libanonským Hizballáhem téhož roku, izraelská ofenziva do Gazy na konci roku 2008) však veškeré naděje zhatily. Jako jediné udržitelné řešení se nicméně stále jeví ustavení fungujícího palestinského státu, v němž budou mít významnou úlohu legální bezpečnostní složky a justice na úkor radikálních organizací. Zároveň je třeba, aby na obou stranách stály silné politické osobnosti, které se dokážou shodnout na klíčových tématech sporu (statut Jeruzaléma, možnost návratu palestinských uprchlíků, osud palestinských vězňů, otázka území palestinského státu, atd.). Toto ideální řešení vyžaduje jak pokračující podporu USA, Evropské unie, OSN a Ligy arabských států pro další jednání, tak značnou finanční pomoc na vybudování palestinských institucí. Mír v oblasti současně vyžaduje dohodu s klíčovým arabským státem, Sýrií, která spolupracuje jak s palestinským radikálním hnutím Hamás, tak s libanonským Hizballáhem. Proti této cestě, kterou se již dlouhé roky (od vzniku Palestinské samosprávy po dohodách z Osla) nedaří prosadit, stojí několik alternativ. Jednou, velmi pravděpodobnou, je prohlubující se rozdělení Palestiny na pásmo Gazy pod vládou hnutí Hamás a Západní břeh Jordánu pod kontrolou konkurenčního hnutí Fatáh. Tento vývoj bude zřejmě stále více znemožňovat jakékoli dlouhodobé řešení, byť je možné, že umírněný Fatáh může nejprve ve spolupráci s Izraelem ustavit palestinský stát pouze na Západním břehu Jordánu a poté se soustředit na Gazu. Pásmo Gazy, 4
území již nyní trpící nezaměstnaností, chudobou a přelidněností, by se však v každém případě stalo ještě výrazněji zdrojem terorismu a odboje proti Izraeli, podporovaného Sýrií a Íránem. Prohloubení propasti mezi chudou Gazou a relativně rozvinutým Západním břehem zároveň nabízí jen zřídka zmiňované řešení, kterým je opětovné převzetí kontroly těchto území ze strany sousedního Egypta, respektive Jordánska (Gaza i Západní břeh patřily pod oba státy do šestidenní války v roce 1967). 10. Co je to posttraumatická stresová porucha a jaké jsou její příčiny? Jak probíhá terapie? Jaké jsou nejčastější případy? Proč někdy nastává ztráta paměti? Posttraumatická stresová porucha (PTSD) je charakterizována jako zpožděná či protahovaná odezva na stresovou (traumatickou) událost, která svou závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a je traumatická pro většinu lidí. Takovou událostí může být válka, přírodní katastrofa, automobilová nehoda aj. Jedinec při ní prožíval intenzivní strach, beznaděj nebo hrůzu. Vzpomínky na tuto událost se neodbytně znovu vybavují v bdělém stavu nebo ve snech v podobě rušivých flashbacků, velmi často v situaci odkazující k traumatické události. Jedinec se vyhýbá okolnostem, které připomínají prožitou situaci nebo s ní jsou přímo spojeny. Typickými projevy jsou poruchy spánku, podrážděnost a agresivita, poruchy pozornosti a koncentrace, lhostejnost a znecitlivění, pocity odcizení. Terapie se obvykle soustředí na zpracování traumatické události a její integraci do osobních vzpomínek a zkušeností, nejčastěji pomocí rozhovoru a následné rekonstrukce prožitých zkušeností. Hlavním úkolem klienta je znovu integrovat svůj svět a odvrátit se od minulosti k přítomnosti a budoucnosti. Nejčastější příčiny jsou přímá zkušenost s válkou, nehoda, přírodní katastrofa, sexuální obtěžování, fyzický útok, zneužívání, ohrožení zbraní, znásilnění, teroristický čin. V některých případech může prožití traumatické události vyvolat tzv. disociativní amnézii, tedy ztrátu paměti na důležité události. Rozsah a úplnost amnézie se v čase mění, existuje ovšem společné jádro, které si jedinec nemůže v bdělém stavu vybavit (ačkoliv se může objevit ve snech nebo v hypnóze). Tato porucha je poměrně vzácná, ve větší míře se objevuje po katastrofách a za války. Krajní případy jsou známy u mužů jako důsledek bitevního stresu. AKTIVITA K FILMU: OBRÁZKY A POCITY Cíl: sdílení pocitů a reakcí na určitý zážitek Pomůcky: nastříhané obrázky z pracovního listu pro každou skupinu Potřebný čas: 30 minut Postup: Studenti se rozdělí do skupin po čtyřech. Každá skupina dostane obálku s obrázky, které si rozloží na stůl. Studenti ve skupině nejdříve diskutují nad obrázky a nad pocity, jaké v nich vyvolávají. Pak společně vyberou jeden obrázek, který podle nich nejlépe vystihuje celkové vyznění filmu a pocit, který z filmu mají. Na závěr mluvčí skupiny seznámí s jejich výběrem celou třídu. Reflexe: Probíhá už během aktivity. Studenti porovnávají rozdíly v pocitech, které obrázky vyvolávají u ostatních. 5 ZÁŽITEK Cíl: vyrovnat se s vlastními špatnými zkušenostmi Pomůcky: list papíru se zážitkem od každého studenta Potřebný čas: 35 minut Postup: Po zhlédnutí filmu má každý student za úkol do příští hodiny popsat jeden nepříjemný zážitek, který prožil a nejraději by na něj zapomněl. Doporučujeme, aby studenti svůj zážitek popsali na počítači a vytiskli na stejně barevný papír, aby byla zajištěna anonymita autorů. Na začátku další hodiny všichni hodí přeložené listy papíru do připravené krabice. Pedagog je poté rozmístí po třídě. Studenti si je nejdříve přečtou a každý si vybere jeden nebo více textů, na které chce reagovat na druhou stranu papíru pak napíše vzkaz tomu, kdo ho psal. Studenti si na závěr přečtou reakce ostatních spolužáků. Aby byla zachována anonymita autorů, listy papíru se vyvěsí na místo ve třídě, ke kterému mají všichni přístup. Reflexe: První část reflexe probíhá při psaní zážitku. Je velmi důležité předem studenty upozornit, že bude zajištěna anonymita autorů, aby zážitky popsali otevřeně a upřímně. Druhá část reflexe probíhá při čtení ostatních textů. Student si uvědomuje, že všichni kolem něho prožili něco, o čem by raději nikdy nemluvili. Reakce ostatních spolužáků mohou pomoci autorovi v jeho vnímání zážitku.
Odpovědi na otázky vypracovali: Marek Čejka, právník a politolog, odborník na Blízký východ Filip Moravec, politolog, odborník na Blízký východ Tomáš Nikolai, psycholog Odkazy a kontakty: Asociace pro mezinárodní otázky Žitná 27, 110 00 Praha 1 www.amo.cz, e-mail: info@amo.cz, tel.: 224 813 460 Doporučená literatura: Čejka, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfiktu. Centrum strategických studií, Brno 2005. Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno 2002. Gilbert, M.: Izrael: Dějiny. BB art, Praha 2002. Gombár, E.: Dramatický půlměsíc. Karolinum, Praha 2001. Introvigne, M.: Hamás islámský terorismus ve Svaté zemi. Vyšehrad, Praha 2003. Kropáček, L.: Islámský fundamentalismus. Vyšehrad, Praha 1996. Mendel, M.: Náboženství v boji o Palestinu. Atlantis, Brno 2000. Müller, Z.: Jeruzalém mezi minulostí a budoucností: Posvátné město, nebo ohnisko nepokojů?, Paseka, Praha 2004. Pojar, M.: Izrael. Stručná historie státu. Libri, Praha 2004. Preiss, M., Newman, M. (1995): Válečná traumata u dětí v Bosně. Československá psychologie, 39, 6, 534 541. Vizinová, J. Preiss, M.: Psychické trauma a jeho terapie. Portál, Praha 1999. Wanner, J.: Krvavý Jom Kippur. Libri, Praha 2002. Distribuce Aerofilms, s.r.o. Biskupcova 31, Praha 3, 130 00 www.aerofilms.cz +420 224 947 566 V případě, že máte zájem si film promítnout, kontaktujte prosím: Jakub Němeček e-mail: program@aerofilms.cz Tel.: +420 572 501 989 mobilní tel.: +420 724 339 341 Materiál vznikl v rámci vzdělávacího programu Jeden svět na školách realizovaného společností Člověk v tísni (www.jedensvetnaskolach.cz).
VALČÍK S BAŠÍREM PRACOVNÍ LIST