MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA TECHNICKÉ A INFORMAČNÍ VÝCHOVY Problematika dřeva ve výuce technické výchovy na základní škole Bakalářská práce Brno 2011 Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Ing. Josef Pecina, CSc. Vypracoval: Ondřej Nakládal

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... podpis

Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce, PaedDr. Ing. Josefovi Pecinovi, CSc., který mi po celou dobu psaní této bakalářské práce pomáhal nejen s projektem bakalářské práce, ale také mu děkuji za odborné a uţitečné rady, pomocí kterých jsem tuto práci dokončil.

OBSAH 1. Úvod... 6 2. Metodika... 7 3. Teoretická část... 8 3.1. Dřevo... 8 3.1.1. Stavba a sloţení dřeva... 10 3.1.2 Vlastnosti dřeva... 13 3.1.3. Vady dřeva... 16 3.1.4. Produkční a neprodukční dřeviny... 18 3.1.5. 2 Řezivo... 30 3.1.6. Výrobky z kulatiny a druhy překliţky... 32 3.2. Pracovní nástroje, nářadí a pomůcky... 35 3.2.1. Pomůcky pro měření... 36 3.2.2. Truhlářská hoblice a upínací nářadí... 38 3.2.3. Ruční pily... 41 3.2.4. Ruční a elektrické vrtačky... 44 3.2.5. Brusný materiál... 47 3.2.5.1. Pilníky a rašple... 49 3.2.6. Hoblíky a hoblování... 51 3.2.7. Kladiva a paličky, kleště a šroubováky... 53 3.2.7.1. Hřebíky a šrouby... 56 3.2.8. Dláta... 58 3.3. Bezpečnost práce... 60 4. Praktická část... 63 4.1. Pomůcky a nástroje k opracování dřeva... 63 4.1.1. Práce s pilou... 64 4.1.2. Práce s brusnými materiály... 70 4.1.3. Práce s pilníkem... 70 4.1.4. Práce s hoblíkem... 71 4.1.5. Práce s dlátem... 71 4.2. Fotografie navrţených výrobků... 74 4.3. Pracovní postup výroby navrţených výrobků... 87 4

4.4. Výkresy 1-5... 93 5. Diskuse... 99 6. Závěr... 100 7. Resumé... 101 8. Seznam literatury... 102 5

1. ÚVOD Práce je zaměřena na dřevo, zpracování dřeva a návrh výrobků ze dřeva. Věnuji se zde hlavně dřevu, jako ekologickému materiálu, který je moţno pouţít v hodinách technické výchovy na základních školách. V práci chci navrhnout a vytvořit několik vlastních výrobků vhodných pro výuku technické výchovy na ZŠ. Dále chci pro ţáky zpracovat jednoduché návody a technické výkresy, podle kterých by bylo moţné pracovat při hodinách technické výchovy na ZŠ. Při přípravě projektu bakalářské práce jsem prostudoval několik knih a materiálů, které je moţné pouţít při výuce na ZŠ. Hlavním důvodem, který mne vedl k výběru tohoto tématu pro moji bakalářskou práci, byla moje láska k práci se dřevem. Já jsem měl moţnost pouţívat různé pomůcky a nástroje při práci se dřevem (a nejenom s ním) jiţ od raného dětství, ale vím, ţe mnoho ţáků se s touto prací poprvé setká aţ při výuce technických prací na ZŠ. Problémem jsou potom moţnosti a vybavenost dílen škol. A ne kaţdé dítě je nadšeno, ţe musí pracovat rukama, občas vynaloţit i sílu a pouţít vlastní představivost při práci v dílnách. Mnoho jich je odrazeno od této práce právě nedostatečnými zkušenostmi a časovou tísní při hodinách technické výchovy. Proto bych chtěl vyrobit názorné pomůcky spolu s technickými výkresy, aby si ţáci jiţ před vlastní výrobou mohli představit, co má z jejich práce vzniknout. 6

2. METODIKA Práce byla zahájena v lednu 2010, dokončena v únoru 2011. Je rozdělena do dvou částí teoretickou a praktickou. Cílem mé bakalářské práce je: 1. Prostudovat dostupné materiály, vhodné k pouţití na ZŠ: V první, teoretické, části zpracuji literární rešerši po prostudování pro mne dostupné literatury, internetu a všech dostupných pomůcek vhodných k tématu mé práce. V bakalářské práci se budu zajímat nejenom o dřevo, ale také se věnuji výrobkům ze dřeva, pracovním nástrojům, nářadí a pomůckám potřebným pro zpracování a opracování dřeva. 2. Navrhnout výrobky vhodné pro výuku technické výchovy: Ve druhé, praktické, části se budu snaţit navrhnout výrobky vhodné pro výuku technické výchovy na ZŠ. Uvedu zde také praktické pouţití a práci s některými pracovními nástroji, pomůckami a nářadím, o kterých se zmíním v teoretické části bakalářské práce. Zdá se mi vhodnější se o jejich praktickém pouţití zmínit v praktické části, kde také uvedu pracovní postup k výrobkům, které pro tuto práci navrhnu. 3. Zpracovat technickou dokumentaci a vytvořit pracovní postup pro výrobu mnou navrţených výrobků: Zpracuji technickou dokumentaci a vytvořím pracovní postup pro výrobu mnou navrţených výrobků a tyto navrţené výrobky vyrobím, abych dokázal, ţe jdou opravdu celkem jednoduše vyrobit a jejich výroba by nedělala problém ani ţákům základních škol. Učebnice a další studijní materiály byly vybrány tak, aby se týkaly přímo mého tématu. Také ostatní odborná literatura i články byly vybírány cíleně k tématu. Materiál, pomůcky a nástroje byly také vybrány tak, aby byly dostupné ţákům a učitelům základních škol. 7

3. TEORETICKÁ ČÁST 3.1. DŘEVO Vztah člověka ke dřevu se vytvářel od nejranějšího období historického vývoje lidstva (www.drevo.celyden.cz). Od počátku civilizace bylo dřevo jedním z prvních materiálů, z nichţ byly zhotoveny nejen pracovní nástroje, jídelní nádoby, nábytek, přístřeší, ale i první stroje a rituální a náboţenské a umělecké předměty. Přímý styk se dřevem při jeho obrábění ovlivňoval zpětně motorický, smyslový a intelektuální vývoj člověka. Dřevo je surovina, kterou člověk vyuţívá od nepaměti. Pro naše dávné předky mělo dřevo existenční význam. Ze dřeva se vyrábějí především předměty, které člověka bezprostředně obklopují. Existuje mnoho důvodů, proč dáváme dřevu přednost. Jsou to především fyzikální vlastnosti tohoto materiálu, např. poměrně malá hmotnost a nízká tepelná vodivost, vzhled, barva, textura, zvukový útlum apod., přestoţe některé z těchto vlastností mají i jiné materiály, např. plasty. Dřevo má i další výhodu. Je snadno opracovatelné a obratné ruce je dovedou přeměnit v něco, co slouţí, zdobí a především těší. Obr. 1: Les (NAKLÁDAL, O., 2010). 8

Aby bylo moţné vybrat správné dřevo a připravit je pro náročné zpracování, je potřeba se seznámit s jeho stavbou a vlastnostmi. Protoţe je dřevo přírodním materiálem, je ve své stavbě nestejnorodé, hygroskopické, s různou hustotou dřevní hmoty. Technické vlastnosti dřeva závisejí na jeho anatomické stavbě, podmíněné prostředím, v němţ se vytvářelo. Obr. 2: Les (NAKLÁDAL, O., 2010). Mezi evropskými státy zaujímá naše republika 12. místo v lesnatosti (33,5 %), v zásobě dřeva na 1 hektar je na 4. místě (245,8 m 3 /ha) a v ročním přírůstku na 1 ha je na 6. místě (7,8 m 3 /ha). Zejména poslední dva údaje dokumentují, ţe stav lesů v České republice není zdaleka takový, jak je bohuţel často neodborně prezentován (www.drevoprozivot.cz). Dřevo, jako ekologický materiál, je v poslední době nedoceněno. Přitom právě dřevo můţe v mnoha případech nahradit plasty, které nejsou z ekologického hlediska vhodné. Dřevo je zahrnováno mezi obnovitelné zdroje energie, jako jeden z druhů biomasy. Je to snadno dostupný přírodní materiál, který lidé široce vyuţívají po celou dobu své historie. 9

3.1.1. STAVBA A SLOŢENÍ DŘEVA Dřevo je hmota organického původu. Je tvořena třemi základními sloţkami: celulózou, hemicelulózami a ligninem. Všechny mají charakteristické vlastnosti, které významným způsobem ovlivňují vlastnosti dřevní hmoty. Základem dřevní hmoty jsou dřevní buňky a buněčné stěny, které tvoří vlákna celulosy. Stavba jednotlivých buněk a jejich stěn je sloţitá a má velký vliv na sesychání, bobtnání a borcení dřeva. Prostřednictvím ţivých buněk stromy dýchají, přijímají ţiviny, vyměňují a rozvádějí vodu, rozmnoţují se, Stěny starších buněk po vyčerpání vnitřního obsahu dřevnatí, tvrdnou, buňky se stlačují, prodluţují a vytvářejí vlákna, která se spojují v dřevní pletiva tkáně (VINTER, J., 1980, s. 29). Podle funkce rozeznáváme ve dřevě pletiva mechanická, zásobní, vodivá, v kůře stromu pletiva ochranná, v listech asimilační. Šířka letokruhů závisí na druhu dřeviny, jejím věku, podmínkách růstu, Jehličnaté dřeviny mají letokruhy ostře ohraničené, s rozdílným zbarvením jarní a letní vrstvy. Listnaté dřeviny mají jarní a letní vrstvy méně odlišné, mají však různou hustotu (VINTER, J., 1980, s. 30). Obr. 3: Les (NAKLÁDAL, O., 2010). Jádrové dřeviny mají střední část kmene jádro zbarvenou tmavěji, okrajovou část běl mají světlejší (borovice, modřín, dub, ořešák, jilm, třešeň, ). U rostoucích 10

stromů slouţí běl k přivádění vody a k ukládání zásobních ţivin. Proto je bělové dřevo méně odolné proti škůdcům neţ jádro (VINTER, J., 1980, s. 30). Bělové dřeviny mají v celém příčném průřezu světlou barvu (bříza, olše, lípa, javor, buk, habr, ). Jen u některých starších stromů se jejich střední část nepatrně zbarvuje (VINTER, J., 1980, s. 30). Zralé dřevo vytvářejí staré stromy, u kterých vnitřní vrstvy postupně odumírají a přestávají přivádět vodu. Proto je vnitřní část nápadně sušší. Je to dřevo se širokým zdravým jádrem, nejlepší jakosti, nejvyšší pevnosti a trvanlivosti. Sem patří hlavně smrk, jedle, buk, babyka, lípa. Vlhkost zralého dřeva po skácení stromu je podstatně niţší neţ vlhkost bělového dřeva (VINTER, J., 1980, s. 30). Nepravé jádro se vytváří za určitých podmínek u starších stromů, hlavně buku, břízy a klenu. Má nepravidelný tvar a rozměry (VINTER, J., 1980, s. 31). Cévy dřevní póry jsou odumřelé válcovité dutinky rozdílného poměru a velikosti. Mají tlusté zdřevnatělé stěny buněk. Na příčném řezu se jeví jako kruhové dírky póry, na podélném dřevě tvoří různě dlouhé rýhy. Pravé cévy tracheje mají pouze listnaté dřeviny. Jehličnany mají tracheidy viditelné jen pod mikroskopem (VINTER, J., 1980, s. 31). Dřeňové paprsky prostupují všemi dřevinami od dřeně aţ ke kůře, čímţ umoţňují přenesení ţivin do všech částí stromu. U dubu, buku, jilmu, jsou výrazně patrné na všech řezech, u jehličnanů a některých listnáčů (lípy, topolu, břízy) nejsou pouhým okem viditelné. Na příčném řezu jsou pozorovatelné jako světlé, většinou leklé prouţky rozdílné šířky. Mnoţství, rozloţení, zbarvení a velikost dřeňových paprsků ovlivňují výběrové druhy listnatého řeziva a dýh (VINTER, J., 1980, s. 31). Pryskyřičné kanálky jsou úzké, příčné a podélné mezibuněčné prostory, vyplněné pryskyřicí. Svislé kanálky se jeví na příčném řezu jako lesklé nebo tmavé tečky. Vyskytují se ve dřevě borovice, smrku, modřínu, douglasky, vejmutovky a limby. Pryskyřičné kanálky chybějí ve dřevě jedle, tisu a našich listnáčů (VINTER, J., 1980, s. 31). Kambium, lýko a kůra. Obvodovou část rostoucího stromu obklopuje velmi úzká nepravidelná mízová vrstva kambium, sloţená ze ţivých tenkostěnných buněk, vnitřní vrstva lýko, která přisedá ke kambiu a dřevu, a vnější ochranná vrstva kůra 11

borka. Úkolem lýka v rostoucím stromě je rozvádět organické látky, bílkoviny a uhlohydráty od koruny do kmene a kořenů. Lýkové buňky se později mění v kůru. Tloušťka, uloţení, vrstvení a zbarvení kůry jsou rovněţ důleţité znaky při rozeznávání dřevin a vlastností dřeva (VINTER, J., 1980, s. 31). Stromy jsou pravděpodobně nejnápadnějšími zástupci rostlinné říše. Nejvýznamnější a nejdůleţitější část stromů tvoří kmen. Obr. 4: Stromy (NAKLÁDAL, O., 2010). 12

Obr. 5: Struktura kmene stromů (CORBETT, S., 2003, s. 12). 3.1.2. VLASTNOSTI DŘEVA Dřevo má mnoho vlastností: pevnost, pruţnost, tvrdost a vzhled. Barvy dřeva a do určité míry i jeho vlastnosti, závisejí nejen na druhu stromu, z kterého ten který kousek dřeva pochází, ale i na půdních a ţivotních podmínkách jednotlivých stromů a mohou se měnit (www.drevoprozivot.cz). Textura je kresba dřeva, tvoří ji letokruhy, dřeňové paprsky apod. V kaţdém pohledu je jiná. Většina jehličnatých dřevin rostoucích ve střední Evropě se řadí mezi měkké dřeviny. Dřevo jehličnatých stromů, ale někdy můţe být tvrdší něţ dřevo listnatých stromů. Surovina je snadno dostupná, není příliš drahá a je většinou vhodná ke zhotovování stavebních konstrukcí, stavebně-truhlářských výrobků a některých druhů nábytku. 13

Dřevo jehličnatých stromů má niţší hmotnost něţ dřevo listnatých stromů, menší trvanlivost a odolnost vůči škůdcům a houbám. Výjimku tvoří dřevo americké borovice bahenní, cedru libanonského a tisu červeného. Část listnatých dřevin patří mezi měkké a část mezi tvrdé dřeviny. Existují však i výjimky mezi jehličnatými stromy, např. tis červený nebo borovice bahenní, jejichţ dřevo je velmi tvrdé. Listnatá balza má naopak dřevo nejměkčí. Znalosti o vnitřní struktuře stromů jsou důleţité. Pomáhají pří výběru nejlepšího materiálu pro konkrétní práci a poskytují představu o případných vadách dřeva. Trvanlivost dřeva hraje velkou roli při výběru. Měrná hmotnost (hustota) vyjádřená v kg/m³, udává nejen relativní hmotnost, ale vypovídá i o pevnosti a trvanlivosti dřeva. Měrná hmotnost jednotlivých kusů se můţe lišit v závislosti na různé vlhkosti a na původu a růstových podmínkách stromu (CORBETT, S., 2003, s. 19). Pevnost dřeva je důleţitou mechanickou vlastností tohoto materiálu. Rozumíme jí schopnost odporovat porušení celistvosti dřeva působením mechanických sil. Pevnost dřeva závisí na jeho měrné hmotnosti. Před prací se dřevem je vhodné se zajímat o jeho opracovatelnost. Pevnost nám tedy říká, jak které dřevo vzdoruje statickému namáhání. Mezi nejpevnější patří dřevo dubové a akátové, ale i třeba měkké olšové, pokud je trvale umístěno pod vodou (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 22). Tvrdost dřeva: Tvrdostí rozumíme schopnost materiálu klást odpor proti vnikání jiných těles, aniţ by došlo k trvalé deformaci materiálu. Z hlediska pouţitelnosti dřeva je jeho rozhodující vlastností (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 23). Dřeva se rozdělují na měkká, tvrdá a velmi tvrdá. měkká dřeva smrk, jedle, lípa, topol tvrdá dřeva - modřín, dub, buk, jilm, javor velmi tvrdá dřeva habr, jasan (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 23) 14

Kvalitní měkké dřevo se nejčastěji pouţívá ve stavebnictví a truhlářství a není rozhodně podřadnější neţ dřevo tvrdé. Má však specifické vlastnosti, které určují jeho pouţití. Při výběru tvrdého dřeva je řídícím poţadavkem jeho barva. Některé druhy dřeva jsou ceněné, protoţe mají zvláštní moţnosti vyuţití. Houţevnatost dřeva: Houţevnatost je schopnost dřeva odolávat silám působícím na něj v jakémkoliv směru. Jejím protikladem je křehkost (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 23, 24). Houţevnatost je schopnost odolávat dynamickému, rázovému namáhání. Dřevařské tabulky definují houţevnatost jako hodnotu výšky, z jaké musí spadnout kladivo těţké 1,5kg na hranolek o průřezu 2x2cm, aby ho přerazilo. V tomto směru vyniká svou houţevnatostí dřevo dubové (www.drevoprozivot.cz). Obr. 6: Pořez na ostro a tangenciální pořez (CORBETT, S., 2003, s. 15). Obr. 7: Radiálně řezané řezivo (CORBETT, S., 2003, s. 15). 15

Technologické vlastnosti dřeva: Pro výrobní praxi mají technologické vlastnosti velký význam. Řadí se mezi ně obrobitelnost dřeva, schopnost drţet mechanické spojovací prostředky, přijímání nátěrových a impregnačních hmot a ohýbatelnost dřeva (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 24). Ohýbatelnost dřeva: Ohýbatelnost dřeva se zkouší na vyměnitelných šablonách zmenšujícího se poloměru. Ohýbatelnost dřeva se zvyšuje při zvýšení vlhkosti k hranici meze nasycení buněčných stěn a při zvýšení teploty (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 25). Pruţnost tzv. modul pruţnosti je mírou odporu, který klade materiál zatíţení, jeţ ho ohýbá. Nejpruţnější z našich dřev je dřevo jasanové, ke křehčím patří třeba švestkové (www.drevoprozivot.cz). Trvanlivost dřeva: Trvanlivostí dřeva se rozumí schopnost nechráněného dřeva odolávat biologickým škůdcům, jako jsou dřevokazné houby, dřevokazný hmyz, plísně a bakterie (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 25). 3.1.3. VADY DŘEVA Vady dřeva lze vymezit jako odchylky v pravidelné stavbě dřeva. Ty vznikají v průběhu růstu stromu a při těţbě dřeva. Řadíme mezi ně: suky, trhliny, vady tvaru kmene, vady stavby kmene, zapaření dřeva, vady způsobené houbami, vady způsobené hmyzem a vady způsobené poraněním kmene (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 26). 16

Obr. 8: Názvosloví prkna: 1 pravá strana, 2 dlouhá hrana prkna, 3 čelo prkna, 4 příčná hrana, 5 bok prkna, 6 kresba dřeva, t tloušťka prkna, l délka prkna, b šířka prkna (HÁJEK, V., 2001, roč. IV, č. 33, s. 26). Obr. 9: Vady vzniklé při sušení (CORBETT, S., 2003, s. 17). Jak poznat vadné dřevo: Jestliţe letokruhy vybíhají ze dřeva, je riziko, ţe se obrobek na straně naštípne. Čelní strany obrobku se musí pečlivě prohlédnout, aby v nich nebyly trhliny. Sesycháním by se zvětšily. Křivé prohnuté kusy ztěţují opracování a nelze je dokonale zpracovat. 17

Obr. 10: Vadné dřevo: A kus není proříznut paralelně ke směru růstu, letokruhy vybíhají ze dřeva. Nebezpečí vzniku trhlin a lámání, B trhliny na konci plochu štípou, C závaly (stopy po tom, jak do stromu uhodil blesk) (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 182). Obr. 11: Dřevokazný hmyz tesařík obecný (NAKLÁDAL, O., 2010). 3.1.4. PRODUKČNÍ A NEPRODUKČNÍ DŘEVINY Produkční dřeviny: Mezi naše produkční dřeviny patří smrk ztepilý, borovice lesní, modřín opadavý, douglaska, vejmutovka, jedle bělokorá, buk lesní, dub letní a zimní, jilm habrovitý, javor klen, jasan ztepilý, lípa srdčitá, habr obecný, topol černý. Neprodukční dřeviny: V našich podmínkách se můţeme setkat se těmito neprodukčními dřevinami: 18

Tis je naše největší a nejtěţší jehličnatá dřevina. Má úzkou ţlutobílou běl a červenohnědé aţ tmavohnědé jádro se zřetelnými úzkými letokruhy. Je velice trvanlivé. Pouţívá se na soustruţení drobných předmětů, v řezbářství, Je chráněnou dřevinou (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Jalovec má měkké, středně těţké a poměrně trvanlivé dřevo. Běl má naţloutlou barvu, jádro je fialově hnědé aţ ţlutozelené s patrnými letokruhy. Vyuţívá se pouze pro výrobu drobných předmětů. Je chráněnou dřevinou (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Akát má tvrdé, těţké, houţevnaté a poměrně obtíţně obrobitelné dřevo. Běl je ţlutobílá a zelenobílá a jádro zelenohnědé. Hodí se na těţce namáhané konstrukce a na namáhané součásti nářadí (topůrka, násady) (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Ořešák má středně těţké, tvrdé a dobře opracovatelné dřevo, které se dobře povrchově upravuje. Má šedohnědé jádro a šedobílou aţ šedoţlutou běl a výraznou kresbu letokruhů. Vyuţívá se v nábytkářství a k výrobě dekorativních dýh. Vyrábějí se z něho paţby k puškám, (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Šeřík má těţké a tvrdé dřevo. Má fialově hnědé jádro a naţloutlou nebo zarůţovělou běl (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Třešeň je dřevo tvrdé, středně těţké, pevné, ohebné a pruţné. Má světle hnědé aţ červenohnědé jádro a narůţovělou nebo nahnědlou úzkou běl. Je málo trvanlivé a špatně se štípe. Je snadno opracovatelné, dá se mořit a leštit (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 42). Švestka je dřevo středně těţké, relativně tvrdé, pevné, křehké a špatně štípatelné. Má červenohnědé aţ fialové jádro a úzkou narůţovělou běl. Dobře se leští a lakuje (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). Platan je středně tvrdé, těţké dřevo. Má světle hnědé jádro a širokou naţloutlou běl. Dobře se leští, lepí a opracovává, špatně se štípe (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). Olše je lehké, měkké aţ středně tvrdé, málo pevné, pruţné a poměrně křehké dřevo. Má červenohnědé dřevo bez patrného jádra. Snadno se opracovává, moří a leští. Je málo trvanlivé, málo odolné červotočům (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). 19

Vrba je lehké, měkké, ohebné, houţevnaté a pruţné dřevo. Má roztroušeně pórovité dřevo s bílou aţ naţloutlou bělí a světle aţ tmavohnědým jádrem. Snadno se štípe, dobře se opracovává, lepí a spojuje. Špatně se lakuje, není trvanlivé (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). Osika je jedním druhem topolu. Má kvalitnější dřevo. Dřevo je měkké, lehké, dobře štípatelné a opracovatelné, pruţné, houţevnaté a poměrně trvanlivé. Má téměř bílé dřevo bez zřetelného jádra (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). Kaštan jírovec maďal je velmi měkké, lehké, málo pruţné a ohebné dřevo. Má světle naţloutlé dřevo stejnorodé struktury bez patrné kresby. Je málo trvanlivé, špatně se štípe a opracovává (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 43). Hrušeň je středně těţké, tvrdé, málo pruţné, houţevnaté, dost ohebné a dobře štípatelné dřevo. Dřevo je načervenalé aţ nahnědlé barvy bez patrného jádra s málo zřetelnými letokruhy. Dobře se moří, leští a dobře se opracovává (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 44). Jeřáb je středně těţké, tvrdé, pevné, pruţné, poměrně ohebné, špatně štípatelné a málo trvanlivé dřevo. Má světle hnědé jádro a narůţovělou běl. Dobře se opracovává, lepí a povrchově upravuje (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 44). Jabloň je středně těţké, tvrdé, pevné, málo pruţné a špatně štípatelné dřevo. Má červenohnědé jádro a narůţovělou běl. Je málo trvanlivé (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 44). Višeň má stejné dřevo jako třešeň (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 44). Meruňka a broskvoň mají pěkné dekorativní dřevo, které je vhodné k výrobě drobných výrobků, k soustruţení a k řezbářství (PECINA, P.; PECINA, J., 2006, s. 44). Dřevo exotických dřevin: Exotické dřeviny se vyznačují velkou hustotou dřevní hmoty, tvrdostí, trvanlivostí, výraznou barvou. Jsou to např.: mahagon, gaboon, týk dub indický, palisandr, eben, guajak, americká borovice, hikora, balza. 20

Dřeviny rozdělené podle tvrdosti: Dřeva měkká Smrk je nejpouţívanějším dřevem ve stavebnictví, ale pouţívá se i při výrobě nábytku a to jak ve formě řeziva, tak dřevovláknitých desek vyráběných z dřevního odpadu. Vyzrálé dřevo je naţloutlé, je lehké, pruţné a pevné, suky jsou drobné hnědé. Obtíţněji se impregnuje (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 12: Smrk ztepilý (www.biolib.cz). Jedle má dřevo slabě šedoţluté, stářím šedne, suky po vyschnutí vypadávají. Je méně odolné proti hnilobě neţ dřevo smrkové (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 13: Jedle bělokorá (www.biolib.cz). 21

Borovice má barvu nažloutlou, která se na vzduchu vybarvuje do červenohněda. Dřevo je smolnaté, a tím lépe odolává hnilobě. Dobře se impregnuje. Pouţívá se na okna, venkovní dveře, chatový nábytek, (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 14: Borovice lesní (www.biolib.cz). Douglaska má dřevo ţlutohnědé aţ červenohnědé. Málo sesychá a má velký obsah pryskyřice. Pouţívá se na výrobu poddýţek a překliţek (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 15: Douglaska tisolistá (www.biolib.cz). 22

Olše má dřevo po poraţení výrazně ţlutočervené, oranţové, po vyseknutí jasně červenohnědé. Ve vodě černá. Je málo pevné a málo trvanlivé. Pouţívá se nejčastěji k soustruţení, řezbářské práci, na překliţky, ale také například na podlahy v baletních sálech, protoţe není rozdíl v tvrdosti zimních a letních letokruhů (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 16: Olše lepkavá (www.profizahrada.cz). Topol má světle hnědé aţ ţlutavě šedé dřevo. Je hladké a hodí se hlavně k výrobě překliţek a poddýţek (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 17: Topol černý vlašský (www.biolib.cz). 23

Lípa má barvu bělavou, ţlutavou, na slunci však hnědne aţ zelená. Hladce se štípe, sesychá a praská. Kvalitně vysušené dřevo však jiţ nepracuje. Dobře se řeţe, hobluje, leští i klíţí. Je to nejoblíbenější dřevo řezbářské a modelářské (HÁJEK, V., 1997, s. 10). Obr. 18: Lípa srdčitá (www.mulouny.cz). Dřeva polotvrdá Modřín má červenohnědou barvu, dřevo smolnaté, houţevnaté, dobře se obrábí, je dostatečně trvanlivé a pevné. Hřebíkové spoje však dřevo snadno štípají. Modřín je oblíbeným materiálem na obklady stěn, schody, pergoly, chatový nábytek, (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 19: Modřín opadavý (www.biolib.cz). 24

Bříza má v mládí bělavé a ve stáří narůţovělé dřevo. Typickým znakem březového dřeva jsou dřeňové skvrnky. Snadno se obrábí, je houţevnaté a pevné v ohybu i v tahu. Špatně se štípe a má malou trvanlivost. Hodí se na zahradní nábytek (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 20: Bříza bělokorá (www.biolib.cz). Dřeva tvrdá Dub má dřevo ţlutohnědé barvy, má velký obsah třísla a vzdoruje hnilobě i při střídavém působení vody a vzduchu. Na povrchu ohnije, ale jádro zůstává netknuté, zčerná, ztvrdne tak, aţ zkamení. Dřevo je těţké, pevné a pruţné, hodí se jak na práce ve stavebnictví, tak na práce truhlářské (vrata, okna, prahy, schody, ) (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 21: Dub letní (www.biolib.cz). 25

Buk je pevnější neţ dub, snadno se štípe, dobře se impregnuje a moří. Silně pracuje a sesychá, je málo odolný proti houbám a červotoči. Pouţívá se ve dřevozpracujícím průmyslu k výrobě ohýbaného nábytku a k výrobě vlysů. Odpad se vyuţívá k výrobě dřevotřískových desek (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 22: Buk lesní (www.eprojekty.cz). Javor má dřevo téměř bílé nebo ţlutobílé, které časem ţloutne a temní. Uskladňovat se musí v čistotě, aby se nezničila jeho bělost. Špatně se hobluje a lepí. Zpracovává se jako buk (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 23 Javor mléč (www.biolib.cz). 26

Habr má dřevo šedobílé. Je to naše nejtěţší dřevo. Je pevné, špatně štípatelné, velmi sesychá a při střídání vlhkosti rychle podléhá zkáze (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 24: Habr obecný (www.esci.keele.ac.uk). Jasan má dřevo stejnoměrně husté a těţké, proto se pouţívá na sportovní a tělocvičné nářadí či topůrka k ručnímu nářadí. Špatně se moří, ale dobře se leští (HÁJEK, V., 1997, s. 11). Obr. 25: Jasan ztepilý (www.biolib.cz). Jilm má podobné vlastnosti jako dub. Těţko se obrábí. Pouţívá se na výrobu ozdobných dýh, na obklady stěn, intarsie, (HÁJEK, V., 1997, s. 12). Obr. 26: Jilm vaz. (www.biolib.cz). 27

Hrušeň má dřevo narůţovělé aţ červenohnědé. Málo sesychá, dobře se impregnuje a dá se dobře leštit. Vhodným mořením můţe imitovat řadu vzácných dřev, například mahagon, eben, Dobře vzdoruje červotoči (HÁJEK, V., 1997, s. 12). Obr. 27: Hrušeň polnička (www.biolib.cz). Ořešák má šedohnědou barvu, tmavě pruhovanou. Dřevo je pevné, pruţné, málo sesychá a nepracuje. Dobře se štípe, ohýbá, moří, leští a impregnuje. Pouţívá se v nábytkářství, při výrobě dýh, v řezbářství, (HÁJEK, V., 1997, s. 12). Obr. 28: Ořešák královský (www.profizahrada.cz). 28

A B Obr. 29: A dřevo jehličnatých stromů, B dřevo listnatých stromů (CORBETT, S., 2003, s. 22-25). 29

Ukázky druhů dřeva a povrchových úprav: Obr. 30: 1 švédská borovice, 2 jasan, 3 javor (natřené teakovým lakem), 4 americký dub, 5 americká třešeň, 6 americký mahagon (natřené dánským lakem), 7 americký dub (obroušený kartáčem a nalakovaný), 8 švédská borovice (natřená pigmentovou barvou), 9 švédská borovice (natřená akrylovou barvou) (BRIDGEWATER, A.; BRIDGEWATER, G., 2005, s. 15). 3.1.5. ŘEZIVO Řezivo vzniká rozřezáním kulatiny na trámy, hranoly, fošny, prkna, latě a lišty. Podle tvaru příčného průřezu a se zřetelem na poměr tloušťky k šířce se řezivo dělí na: Deskové řezivo, které se vyrábí v těchto druzích: 30

prkna o tloušťce 15 aţ 38mm. Prkna kratší neţ 2m se nazývají kratiny. fošny o tloušťce 40 aţ 100mm. Prkna a fošny musejí mít šířku větší neţ dvojnásobek tloušťky. prkna krajinová, tj. boční neomítané kusy deskového řeziva o tloušťce 18 aţ 24mm. krajiny, tj. okrajové řezivo o tloušťce 18 aţ 24mm, které má levou plochu oblou nebo jen místy dotčenou pilou (HÁJEK, V., 1997, s. 13). Hraněné řezivo má příčný průřez pravoúhlý a podle průřezové plochy S se dělí na: hranoly (S > 100cm²) hranolky (S = 25 aţ 100cm²) (HÁJEK, V., 1997, s. 13) Obr. 31: Řezivo (HÁJEK, V., 1997, s. 13). Polohraněné řezivo, tj. dvoustranně řezané řezivo s oblými boky vytvořenými oblou částí výřezu, ze kterého bylo řezivo vyrobeno. Dělí se na: polštáře o tloušťce 100mm a šířce 50mm trámy o tloušťce > 100mm a šířce 2/3 tloušťky (HÁJEK, V., 1997, s. 13-14). Obr. 32: Polohraněné řezivo: a dvoustranné, b třístranné (HÁJEK, V., 1997, s. 14). 31

Latě a lišty, tj. hraněné řezivo příčného průřezu, které se podle plochy S dělí na: latě o S = 10 aţ 25cm² lišty o S 10cm² (HÁJEK, V., 1997, s. 14). 3.1.6. VÝROBKY Z KULATINY A DRUHY PĚKLIŢKY: Dýhy jsou desky nebo listy v tloušťkách 0,25 aţ 10mm, které se vyrábějí v pásech dlouhých aţ 6m, širokých asi 400mm, a to krájením, loupáním nebo řezáním na krájecích strojích, zpravidla tvrdých kvalitních dřev. Dýhy se suší a ukládají do svazků podle kmene, ze kterého byly vyrobeny. Podle způsobu pouţití se dýhy dělí na konstrukční a okrasné (HÁJEK, V., 1997, s. 14). Poddýţky se vyrábějí nejčastěji loupáním měkkých listnáčů a lepí se pod vrchní okrasné dýhy. Vlákna poddýţky se musejí v pravém úhlu kříţit s vláknem okrasné dýhy. Poddýţky musejí být nalepeny na obě strany konstrukčního středu. Dýhy na překliţkové středy se vyrábějí z jehličnatých dřevin ze smrku, jedle, borovice (HÁJEK, V., 1997, s. 14). Překliţky jsou desky vyrobené sklíţením vţdy lichého počtu krájených nebo loupaných dýh kříţem přes sebe. Podle počtu vrstev se vyrábějí překliţky třívrstvé, pětivrstvé a sedmivrstvé. Podle směru vláken vrchních konstrukčních dýh, tzv. překliţovaček, se rozeznávají překliţky podélné a překliţky příčné. Překliţované desky mají řadu výhod. Nepracují, nekroutí se a nepraskají, mají malou váhu při značné pevnosti a je moţné je ohýbat (HÁJEK, V., 1997, s. 14). Obr. 33: Dýhová překliţka (HÁJEK, V., 1997, s. 15). 32

Laťovky se vyrábějí oboustranným překliţováním středu ze smrkového nebo jedlového řeziva loupanými nebo krájenými dýhami, jako třívrstvé a pětivrstvé s vloţkami v tloušťkách 16, 19, 22, 25, 30, 35mm, v délkách od 1550 do 2440mm a šířkách od 1220 do 1620mm. Směr vláken jednotlivých překliţovaček musí být na sebe kolmý (HÁJEK, V., 1997, s. 15). Obr. 34: Laťovka (HÁJEK, V., 1997, s. 15). Překliţka: Protoţe rovné prkno se často zbortí, prohne k jedné straně, nebo spirálovitě zkroutí a tím naruší i tu nejprecizněji provedenou práci, oblibě se mezi truhláři těší materiály na bázi dřeva z více vrstev, které takto nezlobí. Jsou to zejména překliţky. Překliţka je vyrobena z minimálně tří vrstev tenké dýhy, přičemţ vlákna v jednotlivých dýhách jsou k sobě kolmá. Pohyby v jednotlivých vrstvách se tím vyrovnávají, takţe i větší překliţkové desky zůstávají trvale plošně stabilní (MEDKOVÁ, J., 2009, roč. XIV, č. 10, s. 28). Překliţka je objemově a tvarově materiál s vynikajícími mechanickými vlastnostmi porovnatelnými v obou směrech. Vlastnosti závisejí na pouţité dýze, na lepidle, na zahuštění při lisování a na povrchové úpravě ((MEDKOVÁ, J., 2009, roč. XIV, č. 10, s. 28). 33

Obr. 35: Překliţka (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 193). Desky s jádrem z tyčí nebo tyček tyčová překliţka je označení pro desky, jejichţ prostřední vrstva je tvořena z asi 24mm širokých tyčí. Na horní a spodní straně těchto tyčí je, pokud se jedná o trojvrstvou desku, krycí dýha. U pětivrstvé desky je mezi prostřední vrstvou a krycími vrstvami ještě poddýţka (MEDKOVÁ, J., 2009, roč. XIV, č. 10, s. 29). Obr. 36: Překliţka (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 194). 34

3.2. PRACOVNÍ NÁSTROJE, NÁŘADÍ A POMŮCKY Obr. 37: 1 palice, 2 pokosová pila, 3 rychloupínací svěrka, 4 stahovák na rámy, 5 kovové pravítko, 6 hoblík hladík, 7 kladivo na hřebíčky, 8 stavěcí pokosník, 9 rejsek na čepy a dlaby, 10 úhelník, 11 pilník, 12 soustruţnické dláto, 13, 14 hoblíky (pořízník a čidič), 15 měřící pásmo, 16 odpichovátko, 17 kruţidlo, 18 tuţka, 19, 20 univerzální nůţ (velký a malý), 21 Forstnerův vrták, 22 kříţový šroubovák, 23 šroubový vrták, 24 zátkovník, 25 kuţelový záhlubník, 26 stranový klíč, 27 kleště s dlouhým nosem, 28 stavitelný klíč, 29 elektrická páječka, 30 hraněné dláto, 31 zářezová pila, 32 čepovka, 33 rámová pilka (BRIDGEWATER, A.; BRIDGEWATER, G., 2005, s. 12). Práce se dřevem se dá rozdělit na dělení dřeva (pilou), na úpravu povrchu výrobků (hoblíky, brusky) a spojování jednotlivých dílů (hřebíky, vruty, čepy, svlaky, kolíky, ). Většina těchto činností se v poslední době hodně změnila. Místo ručních pil (rámové, obloukové) se pouţívají malé přenosné cirkulárky. Lupenkovou pilu, ocasku a děrovku lze nahradit elektrickou přímočarou pilou. Místo klasických truhlářských spojů 35

(čep a dlab) se pouţívají pro spojování plošných profilů i hranolů kolíky z tvrdého dřeva, dřevěné piškoty, Změnila se i technologie úpravy povrchů. Místo běţných hoblíků se pouţívají hoblíky elektrické (frézky, které splňují poţadavky na hoblík co do tvaru i kvality obrobeného povrchu). Pro srovnání ploch většího počtu fošen nebo trámků jsou vhodnější srovnávačky a protahovačky (tloušťkovací frézy). Opracování dřeva vyţaduje řadu nástrojů. Všechny slouţí určitým účelům. Jsou jak ruční, tak mechanické. Nástroje lze rozdělit do několika skupin (nástroje k měření a značení, řezání, tvarování a k povrchové úpravě, ) Do dílny patří pracovní stůl, svěrák, bruska, vrtačka s příslušenstvím, pilka na dřevo a na ţelezo, sady klíčů, kladívek a šroubováků a základní spojovací materiál - šrouby, matky, podloţky, hřebíky. Další nezbytnou pomůckou v dílně jsou upínací zařízení, svěrky a ztuţidla v několika velikostech. Je nutné mít od kaţdého aspoň dvě. Pro práci se dřevem jsou nutné potřeby k orýsování a měření, nesmí chybět alespoň dva úhelníky (větší a menší), pokosník, rejsek, rýsovací jehla, kruţidlo, tuţka a svinovací nebo skládací metr. K práci se dřevem se pouţívají obráběcí nástroje, jako je přímočará kmitavá pila, akumulátorová vrtačka, horní frézka, vibrační bruska, kotoučová pila, elektrická vrtačka, elektrický hoblík, pásová bruska, lamelovací frézka, Patří sem také ruční pily, hoblíky ruční i elektrické, srovnávačky, dláta, vrtáky, rašple a pilníky. Jako pomocné nástroje slouţí kladiva a dřevěné paličky. Kladiv je dobré mít několik velikostí podle rozměrů hřebíků. Paličky slouţí při práci s dlátem. Ke šroubování vrutů je třeba mít šroubováky ploché a kříţové. Pro vytahování hřebíků se pouţívají kombinované a štípací kleště. Měl by být dostatečný výběr hřebíků, vrutů a šroubů potřebných rozměrů, smirkové papíry, nátěrové hmoty, lepidla, štětce a další potřeby. 36

3.2.1. POMŮCKY PRO MĚŘENÍ Přesné označení rozměrů je prvním krokem k úspěšnému zvládnutí práce. Nekvalitní nářadí k měření a značení můţe za nějaký čas pouţívání ztratit svou přesnost. Je nutno dbát na to, aby všechny druhy nářadí pro měření měly trvanlivé značení a velkou přesnost. Toto je velmi důleţité pro přesnost měření. Pomůcky k měření v metrických jednotkách uţívají milimetrů, centimetrů, nebo obou jednotek. Obr. 38: Pomůcky pro měření (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 19). Pomůcky a nástroje pro měření: Skládací metry, svinovací či stáčecí metry, posuvná měřítka, úhelníky, dřevěné měřící pravítko, kovové pravítko, pokosník, příloţník, ocelové měřící pravítko, kombinovaný úhelník, stavitelný úhloměr (stavitelný pokosník), svinovací metr (pásmo), posuvné měřítko, kovový úhelník, příloţný úhelník, vodováha, tvarová šablona, špičák, univerzální nůţ, křídový značkovač, rejsek s čepy a dlaby, 37

Obr. 39: Rejsek (GARDNER, P., 2001, s. 18). Obr. 40: Pomůcky pro výkres (CORBETT, S., 2003, s. 72). 3.2.2. TRUHLÁŘSKÁ HOBLICE A UPÍNACÍ NÁŘADÍ Truhlářská hoblice: V kaţdé dílně je nejdůleţitější věcí dostatečně veliký pracovní stůl s odkládacími prostory a zásuvkami pro uloţení malého ručního nářadí, nástrojů a dalších drobných pomůcek. Pro práci se dřevem by to měla být hoblice, alternativním řešením je pevný pracovní stůl zhotovený z tvrdého dřeva se svěrákem. 38

Obr. 41: Dřevěná truhlářská hoblice (CORBETT, S., 2003, s. 68). Veškeré ruční práce při opracování dřeva je nejvhodnější provádět na truhlářské hoblici. Ta musí být stabilní a musí odolávat různě velkým silám při opracování připevněného materiálu. Hoblice musí mít dokonale rovnou plochu horní desky. Jinak by materiál kopíroval nerovnosti desky hoblice. Hoblice musí být z tvrdého dřeva, musí být pevná a dostatečně těţká, aby se neprohýbala nebo netřásla, kdyţ se na ní bude hoblovat nebo řezat. Nezbytnou součástí hoblice je vozík s dřevěnými čelistmi, které se utahují vřetenem. Bývá umístěn na přední straně hoblice a druhý případně z boku. U hoblice slouţí otvory vyvrtané v pravidelných rozestupech v horní desce k zasunutí poděráků, mezi které se upíná opracovávaný materiál při hoblování nebo řezání. Dále má hoblice podél zadní hrany zapuštěný ţlábek, který je vhodný k ukládání nástrojů při práci. Vhodná je i zásuvka. Tlustá spodní police zesiluje konstrukci (CORBETT, S., 2003, s. 68). Lepené nebo klíţené spoje dřevěných dílů musí být po určitou dobu k sobě navzájem pevně stisknuty, dokud lep neztvrdne a spoj není dostatečně tuhý. Podle toho, jaký tvar spojované části mají, pouţívají se k tomu různé druhy upínacího nářadí. 39

Upínací nářadí: Truhlářské svěrky ve tvaru F, truhlářské svěrky ve tvaru G, stahovák na rámové konstrukce, pravoúhlá svěrka, textilní pásová svěrka, rychloupínací svěrky, Různé druhy svěrek, upínáků a truhlářských šroubů patří mezi upevňovací pomůcky, které jsou nepostradatelné při celé řadě prací se dřevem (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 28). Obr. 42: Upínací nářadí.: 1 svěrka pro práci s lupenkovou pilou, 2 truhlářský šroub s čelistmi z plastu, 3 upínací přípravek s dřevěnými čelistmi, 4 klešťové svorky, 5 třmenové svěrky (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 28). Svěráky: Při kaţdé práci, během níţ musí být předmět, který je opracováván, pevně upnut v určité poloze a obě ruce musí být volné, aby mohly přesně vést nástroje, je jediným moţným řešením pouţít svěrák. Všechny druhy svěráků mají výměnné čelisti. Ty mohou být z měkkého materiálu k upínání málo odolných předmětů, nebo s dráţkami či ţabkami k upínání trubek nebo jiných kulatých materiálů (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 42). 40

Obr. 43: Svěráky (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 43). 3.2.3. RUČNÍ PILY Ruční pily: K řezání dřeva se pouţívají různé druhy pil. Kaţdá je vhodná pro jiný druh, velikost a tvrdost dřeva. Záleţí také na tom, pro jaký řez bude pila uţita. Dobrá ruční pila patří mezi základní nástroje. Při správně napnutém a naostřeném pilovém listu, vytváří hladký a přímý řez. Vlastnosti ruční pily závisí na velikosti, tvaru, počtu zubů, Kaţdý zub je jednotlivě vybroušen a naostřen, důleţitá je také jakost oceli, z které jsou listy vyrobeny. Rámové pily, vypínačka, ocaska, děrovka, čepovka, svlakovka, dýhovka a lupénková pilka jsou často pouţívané ruční pily. Pokosová pila s vyuţitím jemného nastavení umoţňuje řezat v přesném úhlu. 41

Obr. 44: Pily: ocaska, čepovka (hřebenovka), rámová pila, vyřezávací (lupenková) pila, pokosová pila (GARDNER, P., 2001, s. 9). Obr. 45: Pokosová pila (CORBETT, S., 2003, s. 43). 42

Dřevěná pokosnice (kosořez) přesné pravoúhlé pokosové řezy se provádějí po vloţení listu čepovky do příslušné dráţky pokosnice. Obr. 46: Dřevěné pokosnice (CORBETT, S., 2003, s. 43). Děrovka z tvrzené oceli umoţňuje vyříznout malé otvory při omezeném přístupu. Děrovka s pistolovou rukojetí dovoluje dokonalejší vedení. Obr. 47: Děrovky (CORBETT, S., 2003, s. 43). 43

3.2.4. RUČNÍ A ELEKTRICKÉ VRTAČKY Ruční vrtačky: Přesné vrtání otvorů v poslední době zjednodušily, ale hlavně, ulehčily elektrické ruční vrtačky. Práce s ručním kolovrátkem nebo vrtačkou se uplatňuje hlavně v místech, kde není dostupný zdroj elektrického proudu. Nástroje k ručnímu vrtání: Občas je zapotřebí vrtat v místě, odkud je k jakékoliv elektrické zásuvce daleko. V takovém případě pomohou staré dobré nástroje poháněné lidskou silou. Špičák je ostrý kovový trn upevněný do rukojeti, který umoţňuje vytlačení otvorů. Nebozez slouţí k rychlému předvrtání otvorů pro vrut nebo jiných menších otvorů. Ruční vrtačka je uţitečný nástroj k rychlému vrtání menších otvorů. Je ideální pro předvrtání otvorů a vrtání zahloubení pro zapuštění hlavy vrutu pod povrch plochy. Kolovrátek poskytuje díky oběhu rukojeti po kruhové dráze značný pákový účinek (KOLEKTIV AUTORŮ, s. 25). Obr. 48: Špičák, nebozez ve třech velikostech, pilník s vrtacím hrotem, svidřík, ruční vrtačka, kolovrátek s postranní pákou s rukojetí, prsní vrtačka, kolovrátek (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 27). 44

Elektrické vrtačky: Elektrická vrtačka získává energii ze sítě elektrického proudu. Dokáţe pracovat nepřetrţitě a podává ideální výsledky také při upevnění do stojanu. Mnoho elektrických vrtaček má také příklepovou funkci, vhodnou pro vrtání otvorů do zdi a cihel. Akumulátorová vrtačka můţe s nízkou rychlostí pracovat také jako akumulátorový šroubovák. Akumulátorová vrtačka je důleţitý nástroj, ideální na práce, kde nesmí překáţet elektrický kabel a kde není zdroj elektrického proudu. A B Obr. 49: A - elektrická vrtačka, B - akumulátorová vrtačka (CORBETT, S., 2003, s. 54-55). I u vrtaček se do popředí dostalo nářadí napájené z akumulátorů. V bezšňůrovém provedení se vyrábějí nejen vrtačky kombinované se šroubováky. Tyto vrtačkošroubováky jsou vybaveny plynulou regulací otáček, takţe si s oběma protichůdnými poţadavky poradí (vrtání vysoké otáčky, šroubování nízké otáčky). Prosadily se šroubováky buď klasického tvaru, ale velmi zmenšené, nebo tvaru válcového, většinou opatřené kloubem, kterým je moţné je uzpůsobit i do nepřístupného prostoru (ŠTECH, K., roč. XV., 2010, č. 1, s. 24). S vysokoobrátkovými vrtačkami lze s přídavnou stopkou okruţní pilkou řezat překliţku a podobné materiály, brousit či leštit dřevěné povrchy a dokonce s příslušným nástrojem gravírovat sklo (ŠTECH, K., roč. XV., 2010, č. 1, s. 24). 45

Vrtáky a speciální vrtačkové nástavce: Speciální vrtačkové nástavce: Sukovník se uţívá k vrtání otvorů pro skryté závěsy nebo jiné spojovací materiály standardních rozměrů. Stopkový záhlubník s ním lze najednou vyvrtat vodící otvor, vlastní otvor a otvor pro zapuštění hlavy vrutu. Zátkovník vytváří malé dřevěné zátky, vhodné k vyspravení odvrtaných suků. Kuţelový záhlubník vytváří vybrání pro hlavu vrutu do jedné roviny s povrchem. Kruhové pilové vrtáky odstraňují velký objem materiálu. Obr. 50: Nástroje do vrtačky: 1 vrták do dřeva s vodicím vrutem, 2 děrovka, 3 ploché vrtáky do dřeva, 4 záhlubník, 5 dlouhý vrták pro kolíkování, 6 zátkovníky (vrtací frézy). (GARDNER, P., 2001, s 10). Vrtáky: Vrták do dřeva nelze pouţít pro ocel a vrták do kovu není vhodný k vrtání do betonu. Pro dřevo jsou určeny šroubovité vrtáky, pro kovy a plasty vrtáky z rychlořezné oceli. Nezbytnými doplňky pro práci se dřevem jsou vrtáky s vodicím hrotem a děrovka pro velké průměry, stejně jako zárubníky, které se nasazují na vrtáky a slouţí k rozšíření okraje děr. Praktické jsou také vrtací frézky. K pokroku došlo i v oblasti konstrukce vrtáků. 46

Ploché vrtáky špulíře - jsou tradiční truhlářské vrtáky, které se hodí k vyvrtání větších otvorů (CORBETT, S., 2001, s. 53). Spirálové vrtáky do dřeva lze pouţít pouze k vrtání děr do dřeva. Jejich přesně vycentrovaný hrot brání sklouznutí vrtáku a zajišťuje vyvrtání otvoru v poţadovaném místě (CORBETT, S., 2001, s. 53). Vrtáky do kovu jsou označované jako HSS (high-speed-steel nástrojová ocel) snadno vyvrtají otvor do oceli, ale hodí se i k práci se dřevem (CORBETT, S., 2001, s. 53). Spirálový (hadovitý) vrták vrtá hluboké otvory a ubírá velké mnoţství třísek (CORBETT, S., 2001, s. 55). 3.2.5. BRUSNÝ MATERIÁL Veškeré dřevěné profily a deskový materiál jsou většinou bez povrchové úpravy. Tyto povrchy zvětšují spotřebu impregnačních a nátěrových hmot, proto je brousíme a tím zlepšujeme i jejich vzhled a omezíme i moţnost rozvoje dřevokazných hub a bakterií. Obroušením zvyšujeme odolnost dřeva (ŠTECH, 2009, roč. XIV., č. 4, s. 24). Dnes k docílení rovných a hladkých povrchů pouţíváme protahovačky, pro menší výrobky hoblíky a různé typy brusek. Nejjednodušší brusku si vyrobíme snadno sami: na dřevěný špalík upevníme napínáčky brusný papír nebo plátno a uvádíme ji do pohybu vlastními svaly (ŠTECH, K., 2009, roč. XIV., č. 4, s. 24). Obr. 51: Nejjednodušší bruska (ŠTECH, K., 2009, roč. XIV., č. 4, s. 24). 47

Brusné materiály: Na odolných papírech nebo plátnech jsou pomocí klihu nebo umělé pryskyřice upevněna zrna přírodního brusiva (pazourek, smirek) nebo syntetického korundu (karbid křemíku, zirkonový korund) (ŠTECH, K., 2009, roč. XIV., č. 4, s. 24). Brusný papír neslouţí jen k závěrečné úpravě povrchu, ale i k jiným pracím. S brusným papírem se mou provádět práce jemné i hrubé. Tomu odpovídá široký sortiment vyráběných druhů tohoto papíru. S brusným papírem se nejčastěji pracuje ručně. Brusné papíry a plátna se pouţívají ale i při strojním opracování, a to jak u vibračních brusek nebo pásových brusek, tak v přípravku s tak zvaným brusným talířem, který se upíná do sklíčidla. Brusné papíry se vzájemně liší nejen hrubostí zrn. Mohou být velmi hrubé aţ velmi jemné a podle toho se označují čísly od 40 (velmi hrubý) aţ po 240 (velmi jemný) (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 34). Skelný papír je pokryt vrstvou nejjemnějších skleněných střepin, jejichţ tvrdost postačuje pro broušení dřeva a plastů. Granátový papír má brusnou vrstvu ze střepin polodrahokamu granátu. Smirkový papír, nebo plátno, má nanesenou černou povrchovou vrstvu korundu. Karbid křemíku je brusný materiál, pouţívaný u papíru nebo plátna, určených k namáčení. (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 35). Obr. 52: Smirkové papíry a plátna (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 35). 48

3.2.5.1. PILNÍKY A RAŠPLE Pilníky se pouţívají na hrubé dopracování tvaru a jemné začištění povrchu. Dělíme je na pilníky na dřevo a na kov a pevností podobné materiály. Různé druhy hrubosti pilníků volíme podle opracovávaného materiálu, poţadovaného úběru a jakosti povrchu. Pro seky dílenských, jehlových a ostřících pilníků je hrubost seku udávána počtem celých zubů na centimetr podél délky pilníku (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 10, s. 36). Hrubost rašplí je dána počtem zubových hrotů na cm². Nejběţnějšími hrubostmi jsou polohrubý, střední a jemný. Čím hrubší sek, tím více materiálu se odebírá (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 10, s. 36). Obr. 53: Hrubost rašplí a pilníků (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 10, s. 36-37). Druhy pilníků: Pilník plochý, pilník čtvercový, trojúhelníkový pilník, půlkruhový pilník, kruhový pilník, diagonální sek, pilníky se sekem typu Öberg, dvojitý sek, frézový sek, Pilníky neslouţí jenom k většímu ubírání nebo tvarování materiálů. Můţeme jimi nabrousit i některé nářadí nebo nástroje (sekeru nebo pilu). Jemným pilníkem můţeme opravit poškozené ostří zahradních nůţek, rýče nebo motyčky. 49

Obr. 54: Typ a tvar pilníků (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 10, s. 36). Brusné škrabky: Struháky (rašple) se hodí k zaoblení či uhlazení povrchu při ručním opracování dřeva (CORBETT, S., 2003, s. 59). A B C Obr. 55: A - struhák (rašple), B - pilník na dřevo, C - rukojeť struháku (CORBETT, S., 2003, s. 59). 50

3.2.6. HOBLÍKY A HOBLOVÁNÍ Ruční hoblíky patří k nástrojům, které vytvoří dokonale hladkou plochu. Během let se vyvinuly do mnoha různých typů a velikostí, které dokonale vyhovují kaţdému konkrétnímu úkolu při hoblování. Většina hoblíků se vyrábí ze dřeva, ale mohou být i celokovové. Hoblování je moţné naučit se pouze praxí. Hoblík se sloţitý nástroj, který se musí umět seřizovat, správně pouţívat a brousit. Druhy hoblíků: Hoblík macek, klopkař, hoblík na čelo dřeva, hoblík dráţkovník, posuvný dráţkovník, kovový stavitelný dráţkovník, tuponosý hoblík, hoblík římsovník, miniaturní římsovník, kovový stavitelný římsovník, člunkový hoblík (kolářský), stavitelný člunkový hoblík, hladík, cidič, vlaštovka, Obr. 56: Hoblíky a škrabky: 1 uběrák, 2 obdélníková škrabka, 3 polodráţník, 4 hladík, 5 škrabka husí krk, 6 pořízník hoblík na ostré plochy, 7 malý (blokový) hoblík (GARDNER, P., 2001, s. 9). 51

Obr. 57: Hoblík a jeho části (CORBETT, S., 2003, s. 46). Nůţ hoblíku (ţelízko) musí být dokonale ostré a přesně nastavené na poţadovanou sílu třísky. Ţelízko se nastavuje na co nejmenší třísku. Hoblík nebude klást velký odpor a jeho pohyb se bude ovládat snadněji. Během hoblování se ţelízko seřizuje tak dlouho, dokud hobliny nejsou rovnoměrné. Při hoblování se nejdříve ohobluje lícová plocha, teprve potom lícový bok. Po rozměření se ohobluje na potřebnou šířku druhý bok a na potřebnou tloušťku druhá strana (MEDKOVÁ, J., 2007, roč. XII., č. 1, s. 30). Hoblíky s delší skluznicí jsou při hoblování plochy přesnější. Přejíţdějí nad nerovnostmi ve dřevě a postupně je odstraňují, dokud není plocha rovná. Umoţňují také delší jednotlivé úběry. Menší hoblíky kopírují povrch plochy (MEDKOVÁ, J., 2007, roč. XII., č. 1, s. 30). 52

3.2.7. KLADIVA A PALIČKY, KLEŠTĚ A ŠROUBOVÁKY Kladiva: Obr. 58: 1, 2 dřevěné paličky, 3 - ţelezná palička, 4 zámečnická kladiva, 5, 6 truhlářská kladiva, 7 kladívka na dlaţdičky a obkládačky, 8 pryţové kladivo, 9 kladivo s plastovou hlavou (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 21). Kladivo je nepostradatelný pomocník. Stěţí se vystačí s jedním kladivem. Pro kaţdodenní pouţití je vhodné malé kladívko, které umoţňuje pracovat s citem a těţké kladivo pro silné údery. Pro hrubší práce se doporučuje tesařské kladivo. Zatluče do dřeva rychle a dobře i tlusté hřebíky a ohnuté snadno vytáhne. Kladivo s rozštěpem je také vhodné k těmto účelům. Všestranně pouţitelné je zámečnické kladivo. Jemné hřebíky se nejprve zúţeným zaobleným koncem nosem slabým přiklepnutím přichytí a potom se silnějšími údery čelem, které má velkou plochu plosku zatluče docela. Obdobně se pracuje s truhlářským kladivem (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 20). 53

Kladiva se dělí podle hmotnosti v gramech. Z hlediska dlouhé ţivotnosti by mělo být čelo kladiva vyrobeno z vysoce kvalitní tvrzené oceli: Strojnické kladivo oblé, kladivo pro domácnost, strojnické kladivo kříţové, truhlářská dřevěná palice, (CORBETT, S., 2003, s. 56). Paličky: Dřevěné paličky mají kulatou nebo hranatou hlavu z bukového dřeva. Ještě šetrnější je úder pryţovým kladivem nebo kladivem s výměnnými plastovými (nylonovými) hlavami. Gumová palice nepoškrábe povrch. Ţelezná palička má vlastnosti opačné. Je to zmenšená obdoba těţké palice s dlouhou násadou. (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 21). Kleště: Kleště najdou uplatnění při mnoha různých pracích. Lze jimi díly nebo materiál stlačit k sobě, přeštípnout, zkroutit, ohnout nebo se s nimi dají vytáhnout ohnuté hřebíky. Typickým příkladem víceúčelového nástroje jsou kombinované kleště kombinačky. Neměly by být ani malé, ani příliš velké a jejich rukojeť by měla mít izolační povlak. S pomocí kombinovaných kleští se můţe otáčet maticemi a šrouby nebo vytahovat hřebíky či přeštípnout drát. Štípací kleště se mohou pouţívat také k jiným účelům, nejenom ke štípání. Jsou ale nejvhodnější na štípání drátu a vytahování hřebíků. Pro tvrdé kovy jsou lepší speciální stranové nebo čelní štípací kleště, vyrobené ze zvláště tvrdé oceli. Ploché a kulaté kleště slouţí k ohýbání drátů a plechů. Malé telefonní kleště se zvlášť jemnými čelistmi umoţňují pevně podrţet tenké dráty nebo malé součástky. Posuvné kleště na trubky (sikovky), popř. hasák jsou nepostradatelné. S nimi se utahují nebo uvolňují spoje trubek, Kleště k odizolování vodičů jsou nezbytné při zbavování elektrických vodičů izolačního povlaku. Pro 54

některé opravy a práce se pouţívají speciální děrovací kleště (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 22-23). Obr. 59: Kleště (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 22). Šroubováky: Šroubováky musí odpovídat velikostí a tvarem šroubům a vrutům, opatřeným rozličnými druhy hlavy. Vruty s dráţkou ustupují vrutům s kříţovou hlavou, která brání sklouznutí šroubováku (CORBETT, S., 2003, s. 57). A B Obr. 60: A ploché šroubováky, B kříţové šroubováky (CORBETT, S., 2003, s. 57). 55

Šroubovákové nástavce jsou malé nástavce se šestihranným osazením a uţívají se pro nasazení do vybrání ve speciálních rukojetích. Některé se mohou upnout do sklíčidla akumulátorové vrtačky. Obr. 61: Šroubovákové nástavce (CORBETT, S., 2003, s. 57). Některé akumulátorové šroubováky jsou místo sklíčidla vybaveny upínacím šestihranem (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 8., s. 36). Největší předností systému zaloţeného na upínacím šestihranu s vnitřním magnetem je univerzálnost a rychlá výměna nástroje bez pouţití kličky nebo jakéhokoliv jiného nářadí (ZEMAN, P., 2006, roč. XI., č. 8., s. 37). 3.2.7.1. HŘEBÍKY A ŠROUBY Hřebíky: Hřebíky jsou jedním z nejpouţívanějších spojů. Kladivem a hřebíky lze opravit téměř všechno. 56

Hřebík by měl být tak dlouhý, aby jednou třetinou byl v přitloukaném materiálu a dvěma třetinami v materiálu, do kterého přitloukáme. Druhy hřebíků: Stavební hřebíky, lepeňáky, kolářské hřebíky, kroucené hřebíky, bednové hřebíky, ozdobné čalounické, tapetářské hřebíky, hřebíčky vyráběné z mosazi, Hřebíky: A B Obr. 62: A běţné hřebíky, B speciální hřebíky (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 47, 49). Šrouby: Vruty umoţňují dokonalejší a pevnější spojení neţ hřebíky. Vruty se dělí podle tvaru hlavy, povrchové úpravy a podle velikosti. Velikost se udává v milimetrech. (například 3 x 35mm). 57

Druhy vrutů: Vruty do dřeva se zápustnou hlavou, vruty s půlkulovou hlavou, vruty s čočkovitou hlavou, vruty s kříţovou hlavou, černé mořené vruty, mosazné vruty, spojovací vruty značky Confirmat, mosazné misky a sedlářské podloţky, bezpečnostní vruty, zrcadlové vruty a krytky, mosazné misky a sedlářské podloţky, podloţky s miskovým vybráním, Šrouby: Obr. 63: Šrouby (KOLEKTIV AUTORŮ, 2000, s. 52). 3.2.8. DLÁTA Dobré dláto tvoří kvalitní kalená ocel s ostrým břitem, osazená v pevné dřevěné nebo plastové rukojeti. Dláta s dřevěnou rukojetí lze zaráţet pouze dřevěnou paličkou. Dláta s polypropylenovou rukojetí mohou být zaráţena kladivem, tento materiál odolává nárazu (CORBETT, S., 2003, s. 50). Existuje celá řada druhů a velikostí dlát. Základní typy jsou tři: dláta stopková, z jejichţ korunky vede do dřevěné rukojeti stopka moderní dláta s rukojetí z tvrzeného plastu dláta s dřevěnou rukojetí, zasunutou do objímky neboli tuleje (MEDKOVÁ, J., 2008, roč. XIII., č. 11, s. 36). 58