VŠEOBECNÝ ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA

1 VŠEOBECNÝ ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA 1. Úvodní pojmy Nový zákon (lat. Novum Testamentům) je soubor 27 křesťanských spisů, které církev uznala za inspirované a přijala do seznamu knih PS. První slovo názvu NZ předpokládá SZ. Druhý výraz je v češtině dost ojedinělý mezi evropskými jazyky. Zde musíme vzít v úvahu historicky širší význam slova zákon (ve stč. také manželství, v polštině řád [mnišský], v některých jihosl. jazycích a v ukrajinštině sv. přijímání, v běloruštině náb. vyznání ) a předpokládat asi význam náboženský řád. V dnešní češtině by byl přiléhavější výraz smlouva. V NZ samotném označuje kainé diathéke nový řád spásy založený Ježíšem Kristem, srv. 1 Kor 11,25. Tato nová smlouva je protikladem "staré smlouvy (SZ). Označení NZ pro soubor novozákonních knih je doložen od konce 2, století. Počet těchto knih nebyl tehdy ještě jednoznačně určen. Všech 27 spisů je počítáno do NZ zhruba od 5. stol. Otázkami, které patří do úvodu do NZ se zabývali církevní mužové už ve starověku a středověku, ale vlastní vědecká introdukce do NZ vznikla až v novověku. Za nejstarší "úvod do NZ" lze pokládat tzv. Muratoriho fragment z konce 2. stol. Označení úvod se objevuje poprvé (v 1. pol. 5. stol.) u mnicha Hadriana z antiošské exegetické školy v názvu jeho spisu Úvod do božských Písem. V novověku s nástupem humanismu a vlivem reformace se začaly hojněji a kriticky probírat introdukční otázky. Autorstvím NZ spisů se např. zabývali D. Erasmus (+ 1536) a kardinál Kajetán (+ 1534). Nejvýznačnějším dílem z biblistiky 16. stol. je osmisvazková Bibliotheca sancta Sixta ze Sieny (vyd. v Benátkách 1566). Skutečným tvůrcem vědeckého úvodu do Písma sv. byl oratorián R. Simon (+ 1712). Ve svých dílech se, pokud jde o NZ, zabýval především kritikou textu, ale dal podnět také k literárně-historickým otázkám NZ. Setkal se s nepochopením a kritikou z obou stran křesťanských konfesí. V 19. stol. silně působila tzv. (protestantská) tübinská škola, která viděla vznik NZ v boji mezi židokřesťanstvím (představitel: Petr) a pohanokřesťanstvím (Pavel). Koncem 19. a začátkem 20. stol. vznikly pak další kritické směry (nábožensko-historický, liberální). Katolická biblistika byla téměř úplně v defenzívě. Nový podnět a svobodu k bádání dala encyklika Pia XII. Divino afflante Spiritu (1943). Další vyjasnění přinesl II. vat. koncil, zvláště konstituce Dei verbum (1965). 2. Kánon NZ a jeho dějiny Rozsah kánonu NZ byl spolu se SZ definitivně stanoven na tridentském koncilu 8. 4. 1546. Koncil vyjmenovává 27 spisů: čtyři evangelia, Skutky apoštolů, čtrnáct Pavlových listů, dva listy Petrovy, tři Janovy, jeden Jakubův, jeden Judův a Janovu Apokalypsu. Při definici měl kánon NZ už za sebou dost dlouhé dějiny, i když se po celý středověk o jeho rozsahu nediskutovalo. Vytvoření sbírky NZ spisů trvalo určitou dobu, a to nestejně pro jednotlivé knihy. - Počátek sbírky knih NZ (konec 1. stol. až asi 150): PS prvních křesťanu byl SZ. Postupem času vznikla potřeba zachytit písemně tradovaná Kristova slova. Z pastoračních důvodů vznikaly také listy, především Pavlovy. Jednotlivé spisy pozdějšího NZ nevznikaly s úmyslem vytvořit novou, další část PS. 2 Petr 3,15n. hovoří o Pavlových listech, které jsou prakticky postaveny na roveň ostatních spisů Písma - NZ tedy sám svědčí o existenci sbírky Pavlových listů. Pro známost této sbírky lze poukázat na doklady u apoštolských církevních Otců. Pavel byl pro ně autoritou v nauce. Zřejmě o něco později byla vytvořena sbírka evangelií. Bylo to někdy začátkem 2. stol. O užívání a vážnosti knihy Sk nemáme v této první fázi jisté svědectví. Málo pevná byla v této době sbírka tzv. katolických epištol. Zjevení začala být uznávána na Západě od poloviny 2. stol. - Vymezování rozsahu kánonu NZ (pol. 2. stol. až asi 300) Církev se už od počátku musela vypořádávat s různými herezemi. To také mělo vliv na utváření a vymezování kánonu NZ Větší vliv měla reakce na gnózi a zvláště na učení Marcionovo. Marcion byl synem biskupa v Sinope u Černého moře. Svým otcem byl pro své názory exkomunikován. Založil tedy vlastní církev s vlastním Písmem. SZ zavrhoval, proto je tvořil pouze okleštěný NZ,

2 který se skládal z jednoho evangelia (židovských prvků zbaveného Lk) a 10 od židovství očištěných Pavlových listů. Třebaže Marcionovo jednání si vynutilo rychlejší zaujetí stanoviska ohledně knih, které patří do NZ, tvorba kánonu byl proces, který už začal a jistě by pokračoval i bez Marciona. Ten tento proces však nepochybně urychlil. V 2. pol. 2. stol. se objevují častější citace z NZ, které ukazují na jejich autoritu jako Písmo. Svědkem pro autoritu většiny NZ knih na konci 2. stol. je sv. Irenej, biskup v Lyonu (+ asi 202). Ve svých spisech uvádí čtyři evangelia, Sk, 12 Pavlových listů (bez Fm), 1 Petr, 1 a 2 Jan a Zj. Znal také list Židům, ale bez uznání za Písmo. Velmi důležitým dokumentem pro dějiny kánonu NZ je tzv. Muratoriho fragment. Objevil ho knihovník v milánské Ambrosianě L. A. Muratori a vydal ho r. 1740. Rukopis je ze 7. nebo 8. stol., je psán pozdní latinou. V tomto textu vypočítává neznámý autor knihy tehdejšího NZ a zmiňuje se také o okolnostech jejich vzniku. Muratoriho kánon představuje možná dokument římské církve nebo z jí blízké oblasti. Že jeho autorem byl Hippolyt, není prokázané. Kolem r. 170 sestavil Tacián ze 4 kanonických evangelií s použitím i apokryfních prvků zharmonizovaný text, tzv. diatessaron. Spis se potom stal na několik staletí evangeliem syrské církve. Origenes (+ asi 255) podnikl mnohé cesty a zjistil, jaký je stav názorů v jednotlivých oblastech církve. Postupoval při tom systematicky. Spisy, které přicházely v úvahu pro NZ, rozdělil do 3 skupin. Do 1) zařadil spisy nesporné a uznávané. Do 2) spisy, o nichž se pochybovalo. Do 3) spisy heretické a apokryfní. Zjištění stavu v jiných oblastech církve vedlo pak k větší zdrženlivosti. Kolem r. 300 měla již většina spisů NZ kanonické uznání. Tvorba kánonu však nebyla ještě dokončena. Nejméně byla zajištěna skupina katolických epištol. Ani v tomto období nemáme ještě jisté svědectví o zásahu církevní autority. - Ukončení tvorby kánonu NZ (po r. 300); Činnost Origenova potvrzuje směřování k odstranění nejednoty mezi jednotlivými místními církvemi ohledně kánonu NZ. Tento vývoj byl podpořen i situací církve ve 4. stol. Svoboda umožňovala bližší kontakty mezi jednotlivými oblastmi a také podporovala myšlenku jednoty církve, a ta vyžadovala jedno Písmo. V této době se pořizovaly nákladné opisy dochovaných rukopisů. První úplný seznam všech 27 spisů NZ je obsažen v 39. svátečním listě (oznamujícím datum velikonoc), který napsal alexandrijský patriarcha Athanasios r. 367. V ostatní řecké východní církvi bylo Zj přijato mezi kanonické spisy až v 6. stol. a neužívá se ho ve východní liturgii. Na Západě probíhal proces kanonizace o něco rychleji než na Východě. Přesto zde také některé spisy nebyly delší dobu uznávány. Žid byl přijat do kánonu až ve 4. stol. Nemalý význam pro ukončení kanonizace NZ měl sv. Jeroným. Papež Damasus ho pověřil revizí latinské bible. Jeroným se opíral o východní tradici a rozhodl se pro 27 knih NZ. Názory v Římě se uplatnily i v severní Africe. Lze zjistit určitá kritéria, podle nichž se knihy zařazovaly do kánonu. Mezi nimi převládala snaha zjistit apoštolský původ, daného spisu a potom také tradice jeho užívání v církvi. Tato kritéria se z teologického hlediska jeví jako nedostatečná. Dnes se setkáváme s názorem, že zvláštního zjevení k sestavení kánonu nebylo zapotřebí. 3. Text Nového zákona Originály knih NZ se nezachovaly. Žádné literární dílo starověku se nezachovalo v originále. Souvisí to hlavně s materiálem, na který se psalo. Byl to téměř jistě papyrus. Z dužiny stonku se nařezaly tenké a široké proužky, které se kladly křížem ve dvou vrstvách na sebe, slepily se, slisovaly, usušily a na jedné straně uhladily. Vznikl tak list papyru v průměru 25 x 40 cm. Pro použití na psaní delších textů se jednotlivé listy slepovaly dohromady tak, aby vlákna byla v jednom směru. Vznikly tak pruhy dlouhé 6 až 10 m a široké asi 25 cm, které se potom svinovaly do svitků. Psalo se zpravidla na uhlazenou, vnitřní stranu svitku. Jen v nouzi se popsal svitek z obou stran. K psaní na papyrus se používalo inkoustu ze sazí a klovatiny a pisátka z třtiny. Vedle papyru se užívalo např. kůže, na kterou psali své posvátné knihy, tedy SZ, židé, a to od starověku až do dnešních časů. Zvláštním způsobem upravená kůže byla mnohem dražší. Byl to pergamen (podle města Pergamon,

3 kde byl zdokonalen proces zpracování ve 2. stol. př. Kr.). Ke zhotovení pergamenů se užívalo kůže ovcí, telat, koz i jiných zvířat, např. antilop. Kůže se zbavila srsti pomocí vápna, uhladila se pomocí křídy a pemzy. Strana od masa bývala světlejší a hladší, strana od srsti tmavší a drsnější, ale lépe držela inkoust. Pro křesťanské spisy se pergamen prosazoval ve větším měřítku od 4. stol. Protože byl pergamen dost drahý, začalo se využívat nepotřebných pergamenových rukopisů. Text se odstranil a pergamen se znovu popsal (palimpsest). Z dochovaných majuskulních rukopisů NZ je téměř pětina palimpsestů. Od 12. stol. se začalo používat papíru, který v 15. stol. už převládá, a biblické rukopisy na pergamenu potom mizí. Knihy ve starověku měly podobu svitku. Papyrové svitky dosahovaly délky 6-10 m, někdy i o mnoho více. Praktické užívání svitků však bylo v mnohém ohledu nevýhodné. Snad už v předkřesťanské době vznikla nová forma rukopisných knih: kodex. Kodex (lat. caudex, códex špalek, špalíček) představuje výchozí formu dnešní knihy. Nejprve se kladlo na sebe tolik listů papyru, kolik bylo zapotřebí pro určité dílo, a tyto listy se potom uprostřed přeložily. Lepší bylo, když se kladly na sebe jen asi čtyři listy, které po přeložení vytvořily svazeček. Tyto jednotlivé "archy" o 16 stranách se spojovaly dohromady a mohla se vytvořit kniha libovolné délky. Užívání kodexu se jeví jako typické pro křesťanské spisy. S kodexem se snadněji zacházelo při četbě při bohoslužbě a lépe se vyhledával text k předčítání. Listy kodexu se také popisovaly po obou stranách, a tím bylo možno na stejné množství materiálu napsat skoro dvojnásobný text, než při užití svitku. V době vzniku novozákonních knih se užívalo dvou druhů písma. Pro běžné psaní (dopisy, účty apod.) se užívalo kurzívy. Pro literární díla sloužila majuskule (někdy se užívá označení unciála). Zatímco kurzíva umožňovala rychlé psaní, protože se písmena spojovala, ale byla méně čitelná, představuje majuskule nespojovaná písmena. Jednotlivá slova se však neoddělovala, proto i její čtení vyžaduje určitou zběhlost. Majuskule se u NZ rukopisů udržela až asi do 12. stol. Originály knih NZ byly skoro jistě psány kurzívou, až pozdější opisy majuskulí. V obojím písmu se užívalo zkratek. Zvláštností křesťanských spisů jsou zkratky posvátných jmen, ( ). Od 9. stol. se začalo užívat minuskule, tzn. malých písmen řecké abecedy. Ve formátech a v úpravě textu na stránce byla dost velká rozmanitost. Na pergamen se psalo zpočátku ve dvou sloupcích. Potom i ve více. Mnohdy se zhotovovaly rukopisy luxusně zdobené. Písmo bylo např. zlatá nebo stříbrné, pergamen se barvil. Řádky se dělily podle logického smyslu textu. Důmyslné rozdělení provedl Eusebios z Césareje, když rozdělil evangelia na oddíly (perikopy). Tyto perikopy očísloval a čísla sestavil do tabulek podle toho, zda příslušný oddíl se nachází ve všech čtyřech evangeliích, nebo ve třech, či ve dvou, nebo jen v jednom evangeliu. Čísla tabulek byla připsána na okraj textu, takže se snadno zjistilo, zda je daná perikopa i v dalších evangeliích. Dnešní rozdělení na kapitoly se, spojuje s canterburským arcibiskupem Stephenem Langtonem (+ 1228) a rozdělení na verše zavedl pařížský tiskař R. Estienne ve vydání z r. 1551. Při ručním opisování nutně docházelo k různým odchylkám od předlohy. Celé množství dochovaných rukopisů NZ se shoduje sotva v polovině slov. Odchylek (variant) je v rukopisech NZ až 250 tisíc. Varianty v rukopisech se dají rozdělit do dvou skupin: a) neúmyslná přepsání nebo přeslechnutí b) úmyslné korektury (provedené odborníky). ad a) Velký vliv měla výslovnost řečtiny. V prvních stoletích křesťanského letopočtu probíhal proces změn výslovnosti řečtiny, jehož výsledkem byla výslovnost, jaká je běžná u moderní řečtiny. Některé varianty zde mají svůj původ. Samohlásky a se ve výslovnosti přestávaly rozlišovat. Např. Řím 5,1 jsou rukopisy rozděleny na ty, které mají (indikativ), a ty, které mají (konjunktiv). Za četnými variantami stojí obyčejné přeslechnutí při diktování. Ke změně textu docházelo také, když písař svou předlohu špatně přečetl. Někdy zrak přeskočí od určitého slova ke stejnému nebo, částečně stejnému slovu na vzdálenějším místě a text mezi těmito slovy je vynechán.

4 Jsou-li nedopatřením zdvojena písmena nebo i slova, hovoří se o dittografii. V případě nepatřičného zjednodušení se hovoří o haplografii. Na písaře působily také přirozené vlivy, jako únava a roztržitost. Vliv mělo i to, že mnohé texty NZ znali zpaměti. Tato znalost nebyla často přesná. Docházelo k záměně slov za jejich synonyma, která jim byla bližší. Ale takto způsobená škoda na textu je poměrně malá. ad b) Vědomé a úmyslné opravy mají větší dosah než neúmyslné. Jsou ovšem také různého druhu a rozsahu, od malých oprav až po důležité dogmatické zásahy. Nejvíce změn bylo provedeno v 2. stol., kdy ještě nebyl považován text NZ za zcela nedotknutelný a posvátný. Vědomé změny textu NZ jsou zásadně dvojího druhu: a) jazykové opravy a jazyková vyjasnění tam, kde se text zdál málo srozumitelný a chybný. b) různá dogmatická vylepšení: Mt 5,22 má velký počet rukopisů přidáno slovo (bezdůvodně), protože odůvodněný hněv se jeví přípustný. 1 Kor 15,5 je v některých rukopisech zřejmě původní "dvanáct" (apoštolů) změněno na "jedenáct", protože Jidáš už nežil. Naprostá většina vědomých změn se dá rozpoznat jako pozdější korektura nebo nehraje žádnou větší roli. Vědomé změny v textu NZ byly převážně provedeny s dobrým a zbožným úmyslem. Z vědomého falšování textu lze obvinit Marciona a částečně snad Taciána. 4. Řecké rukopisy NZ Řeckých rukopisů s textem NZ je velké množství. Počet známých rukopisů se stále zvětšuje. V 80. letech zahrnoval seznam 96 papyrů, 299 majuskulních rukopisů, asi 2795 minuskulních rukopisů a asi 2200 lekcionářů. Jen asi 60 z rukopisů obsahovalo původně celý NZ. Čtyři z těchto rukopisů obsahovaly původně také SZ. Text NZ je dochován v tak velkém počtu rukopisů, že se s ním nemůže srovnávat žádné literární dílo starověku. Pořadí jednotlivých knih v rámci NZ je v rukopisech stálé v tom, že evangelia jsou na počátku a Zjevení sv. Jana na konci. Jinak je pořadí čtyř skupin rukopisů i jednotlivých knih v nich různé. Nejčastěji bývají Pavlovy listy až za katolickými epištolami. Označování rukopisů řeckého NZ: Bylo zavedeno označování majuskulních rukopisů pomocí velkých písmen latinské abecedy. Dále se mohlo pokračovat za pomoci řecké a hebrejské abecedy. Minuskulní rukopisy se označovaly arabskými číslicemi, stejně tak lekcionáře jako zvláštní skupina. Na začátku 20. stol. došlo k návrhům nového značení. Ujal se systém Američana a volbou Němce C. R. Gregoryho (+ 1917). Majuskulní kodexy (na pergamenu) se označují arabskými číslicemi s předřazenou nulou, např. 05. Další používání vžitých písmen u známých rukopisů je možné (např. B). Minuskule se číslují průběžně bez ohledu na jejich obsah. Rovněž se číslují lekcionáře s tím, že před číslem je L. Papyry se označují písmenem P (v kurzívě) s pořadovým číslem jako exponent neboli horní index, např. P 4. Na začátku 20. stol. bylo známo asi 9 papyrů s NZ textem. Právě ty nejvýznamnější se staly známými až v tomto století. Nejdůležitější majuskulní rukopisy NZ: álef (01) Codex Sinaiticus 4. stol. prakticky celý NZ A (02) Codex Alexandrinus 5. stol. chybí 31 listů B (03) Codex Vaticanus 4. stol. chybí část Žid C (04) Codex Ephraemi nejslavnější palimpset (ve 12. stol. byl vyškrábaný text popsán 38 traktáty Efréma Syrského), 5. stol., celý NZ. Minuskulní rukopisy NZ: začínají v 9. stol. Nejstarší dochovaná NZ minuskule je z r. 835 (s číslem 461). Za královnu minuskulí se pokládal rukopis 33 z 9. stol., uchovávaný v Paříži. Dnes jsou však známy další rukopisy, které se tomuto kodexu přinejmenším vyrovnají. Minuskulí je velké množství. Praktický význam má to, že byly zjištěny mezi nimi vztahy příbuznosti. Zvláštní postavení mají dvě skupiny (rodiny) minuskulí (nazvané podle jejich objevitelů), a to Lake a Ferrar. Lekcionáře: tj. rukopisy s liturgickými perikopami, se objevují už od 4. stol., ale jejich význam pro kritiku textu je menší než u celých rukopisů (úpravy textu lze spíše očekávat). Majuskule se u nich částečně udržela až do 13. stol.

5 Citáty řeckých církevních Otců: Církevní Otcové, kteří psali řecky, mohou být důležitými svědky pro text NZ, který byl užíván v jejich době v jejich prostoru činnosti. Často však není jasné, zda citují doslovně nebo volně zpaměti. Určitá potíž je v tom, že doposud neexistují dobrá kritická vydání všech jejich spisů. 5. Staré překlady Nového zákona Žádný překlad nemůže zcela věrně reprodukovat originál. Ale starověké překlady byly prováděny většinou velmi doslovně, proto mohou také sloužit k rekonstrukci textu, který sloužil jako předloha překladu. a) Latinské překlady: Překlady NZ existovaly už v 2. stol. Souhrnné označení je Vetus Latina (někdy nepřesně Itala). Výrazem Vulgáta se od 16. století označuje latinský překlad PS spojený se jménem sv. Jeronýma. Jeroným provedl revizi evangelií. Úpravu zbývajících knih NZ provedl zřejmě někdo jiný asi až v 5. stol. Proti Jeronýmově revizi mluví jiný, pečlivější způsob práce. b) Syrské překlady NZ existují od 2. stol. Na počátku překladu evangelií stojí diatessaron. Skutečný nejstarší překlad NZ do syrštiny - Vetus Syra je dochován ve dvou rukopisech. Rukopisy nemají stejný text, ale patří ke společnému typu. Mezi syrskými křesťany se rozšířil překlad nazývaný Pešitta (= snad "prostý"). Před polovinou 5. století už musel být v užívání. Vznikl asi postupnou úpravou existujícího syrského překladu. K syrským překladům se počítá také palestinsko-syrský překlad, který svým jazykem se blíží aramejštině, jeho písmo je syrské. Vznikl asi v 5. stol. a užívali ho tzv. melchité (tj. uznávající víru císaře). Mezi staré překlady NZ patří také překlad arménský asi z 5. stol. Etiopský překlad je o něco mladší, pravděpodobně z 6. stol. Překlad gótský je starší. Byl zhotoven v 4. stol. ariánským biskupem Wulfilou (+ asi 383). Staroslověnský překlad byl zhotoven až v 9. století (C + M). Ještě menší význam mají jiné staré překlady NZ, jako např. arabský, nubijský či perský. 6. Tištěná vydání řeckého Nového zákona Ačkoliv první knihou, která byla po vynálezu knihtisku v 15. století vytištěna, bylo Písmo sv. v latinském překladu a mezi prvotisky jsou předklady bible v několika jazycích (ze slovanských v češtině), došlo k vydání NZ v původním jazyce až v 16. století. Vytištěn byl řecký Nový zákon nejdříve jako součást polygloty, kterou připravovala univerzita ve španělském městě Alcalá (univerzita lat. Complutensis) z podnětu kardinála Ximenese. Tisk NZ byl dokončen 10. ledna 1514. Prvenství ve vydání získal však basilejský tiskař Frobenius, který pověřil Erasma Rotterdamského přípravou textu. Tento řecký NZ byl vydán 1. 3. 1515. S vydáním Complutenské polygloty se čekalo na souhlas Říma. Po Erasmovi nastoupili další vydavatelé řeckého NZ. Byl to především pařížský tiskař R. Estienne (3. vydání z r. 1550 mělo na okraji poznámkový aparát) se čtyřmi vydáními. O 9 vydání se zasloužil kalvínský teolog Theodor Beza (+ 1604). Poslední vydání řeckého NZ. které se snažilo zachytit pokud možno veškerý materiál z rukopisných variant, sestavil H. v. Soden: (1902-13). Shromáždil velké množství materiálu. Ale jeho vydání bylo neúspěšné. Také jeho označování rukopisů se neprosadilo. Největšího rozšíření dosáhlo vydání Eberharda Nestle (1. 1898) na základě dřívějších tří kritických vydání. Od r. 1952 (21. vyd.) se k vydavateli připojil K. Aland, který vydal r. 1979 zcela přepracované 26. vydání. Předcházející vydání, o nichž jsme hovořili, byla dílem nekatolických biblistů. Poměrně značného rozšíření dosáhlo vydání profesora Papežského biblického ústavu A. Merka (+ 1945). Do svého příručního vydání umístil Merk dost podrobný kritický aparát. 7. Český překlad Bible Český národ patří mezi první v Evropě nejen počtem překladů Bible a počtem jejich vydání, ale i stářím svého biblického překladu. Na našem území vznikl první slovanský překlad Bible - staroslověnský, který v 9. stol. vytvořili Cyril a Metoděj povolaní z Byzance knížetem Rostislavem. Ještě před příchodem na Moravu přeložili základní bohoslužebné a modlitebné knihy a části Bible pro bohoslužbu, hlavně

6 výňatky z evangelií. Během svého působení na našem území přeložili další části Bible: celé čtveroevangelium, Skutky apoštolské a žaltář. Po Metodějově smrti, když byli jeho žáci z Moravy vyhnáni. Z Velké Moravy se staroslověnský překlad Bible i slovanská liturgie dostaly do Bulharska, na Kyjevskou Rus, na Balkán k východním a jižním Slovanům. Staroslověnské písemnictví tam dále vyvíjelo. Dějiny českého biblického překladu počínají ve 13. stol., kdy vzniká nejprve český překlad žaltáře a později překlad evangeliáře. Překlady byly určeny pro ženské kláštery a sloužily jako pomůcka k porozumění latinského textu, užívaného při bohoslužbách. Kolem vzniku překladu celé Bible jsou dosud nejasnosti. Datujeme ho do poloviny 14. stol. Je to první úplný překlad Bible ve slovanském jazyce a jeden z nejstarších biblických překladů v Evropě. Vznikl v kněžském prostředí. Bibli a vzdělávací spisy v českém jazyce potřebovaly jednak ženské kláštery, jednak kazatelské řády pro kázání v lidovém jazyce. Pracovala na něm skupina překladatelů po dobu tří až pěti let. Je to překlad poměrně volný a je na něm patrná snaha o dobrou srozumitelnost ve způsobu překládání a v připojování vysvětlivek a výkladů na místech nejasných nebo těžko pochopitelných. Největší podíl na překladu měli zřejmě pražští dominikáni. Jediný nám známý rukopis úplné české Bible ze 14. stol. byla Bible Drážďanská (Leskovecká), která byla napsána kolem r. 1360 snad pro ženský benediktinský klášter u sv. Jiří na Pražském hradě. Zachovala se nám bohužel jen částečně na fotokopiích a v opisech, její originál shořel v Belgii na počátku 1. světové války. Za vlády Václava IV. dochází k velkému rozvoji knižní kultury. Pro něj je zhotovena proslulá německá Bible s bohatou malířskou výzdobou a dvořani a čeští šlechtici si objednávali nákladné bohatě zdobené Bible latinské i české. Za nejcennější z nich je pokládána Bible Boskovická napsaná kolem r. 1415, v níž je poprvé v bibl. rukopisu užito nového diakritického pravopisu. Nový překlad byl hotov patrně do r. 1413. Je jednotný a přesný, často doslovný, ovšem na úkor srozumitelnosti a čtivosti. Autor překladu je tentokrát jediný, jeho totožnost opět neznáme. Často je za autora překladu považován mistr Jan Hus, spolehlivě prokázáno však jeho autorství není. Nejstarším nám známým opisem tohoto nového překladu je Bible Padeřovská z let 1432-35. Počet dochovaných českých biblických rukopisů z 15. století je velký jako u málokterého jiného evropského národa. Máme zachováno asi třicet úplných Biblí (nebo částí z Biblí původně celých). Nové poměry nastávají ve druhé pol. 15. stol., kdy se vynálezem knihtisku usnadňuje, urychluje a také zlevňuje knižní produkce. Bible latinské i Bible v národních jazycích, jsou mezi prvními tisky. České tištěné Bible opět zaujímají mezi evropskými prvotisky přední místo. Do r. 1500 máme sedm českých biblických tisků: tři NZ, dva Ž a dvě kompletní Bible, Pražskou (1488) a ilustrovanou Kutnohorskou (1489). Pro vydání Bible tiskem byla Bible u nás znovu přeložena. Tento překlad z 80. let 15. stol. je dílem skupiny univerzitních mistrů, navazuje na předchozí staročeské biblické překlady a v mnohém z nich čerpá. Dbá se v něm opět více o srozumitelnost než o přesnost. V 16. stol. vyšla česká Bible dvakrát v cizině: v r. 1506 v Benátkách (Bible Benátská) a v r. 1540 v Norimberku (Bible Norimberská). Bible Benátská, krásná typografickou i ilustrační výpravou, byla v 18. stol. pokládána za první tištěnou českou Bibli vůbec. V Praze vytiskl českou Bibli Pavel Severýn v r. 1529 a 1537 a celkem pětkrát r. 1549-77 Jiří Melantrich. V 16. stol. se stala Bible nejrozšířenější českou knihou. Po celý středověk se Bible v Evropě překládala z latinské Vulgáty. Zásadní změnu přinesl humanismus, kdy se obrací pozornost k původním pramenům a překladatelé jako předlohy užívají nových kritických řecko-latinských vydání Bible, v nichž je přihlíženo i k původnímu textu hebrejskému. Prvním překladem tohoto druhu u nás je překlad NZ Beneše Optáta a Petra Gzela z r. 1533. Nejdůležitějším pro další vývoj je Blahoslavův překlad NZ (vydán 1564 a 1568 Ivančice), který se stal přímým podnětem ke vzniku Kralické Bible. Blahoslav navázal na tradici starších biblických překladů, v nichž se vytvářel zvláštní biblický jazyk a styl. Svým překladem vytvořil vzor, podle něhož se pokračovalo v Kralické Bibli. Bible Kralická je vyvrcholením biblického překladu celého staršího období po stránce jazykové a stylistické. Na její tvorbě

7 pracovali vynikající vzdělanci Jednoty bratrské. Jako předlohy použili jednak čtyřjazyčného vydání Bible, které vyšlo v Antverpách v letech 1569-72, tzv. Polygloty Antverpské, jednak latinského překladu SZ vydaného v Heidelbergu v letech 1575-79. Jejich překlad, jazykově a stylově jednolitý. Je to samostatný překlad, vypracovaný se zřetelem k překladům starších tištěných Biblí. Text je doprovázen důkladným komentářem bratrské věrouky a četnými věcnými poznámkami a poprvé se zde objevuje rozdělení textu na verše. Jazyk Bible Kralické, lexikálně bohatý, formálně důsledný, syntakticky přesný a stylisticky vynalézavý, se stal vzorem české spisovné řeči a po dlouhou dobu silně ovlivňoval českou literární tvorbu. Poprvé byla Bible Kralická vytištěna v bratrské tiskárně v Kralicích u Náměště v šesti dílech v letech 1579-94. NZ nebyl nově přeložen, bylo použito Blahoslavova překladu, který se opatřil výklady a poznámkami v duchu ostatních dílů. Pro další samostatné vydání NZ v r. 1601 byl přepracován i překlad Nového zákona. V r. 1596 a 1613 byla celá Bible v jednom svazku vytištěna v Kralicích znovu. Poslední autentické vydání Bible Kralické z r. 1613 bylo východiskem pro četné další edice až do současnosti. Katolickým protějškem k Bibli Kralické je Bible Svatováclavská. Autory překladu byli jezuité Jiří Konstanc, Václav Matěj Šteyer a Jan Barner. Výchozím textem překladatelů byla Bible Benátská, ale někde autoři užívali Bible Melantrichovy, dokonce i Bible Kralické, přihlíželi i ke staročeskému překladu z počátku 15. století. Svatováclavská Bible vyšla ve třech svazcích poprvé v letech 1677-1715 a podruhé v letech 1769-71. Na popud císařovny M. T. vyšlo v letech 1778-80 ještě třetí vydání s určitými textovými a hlavně pravopisnými úpravami. Bylo míněno jako laciné a lidové vydání Bible a je nazýváno Biblí císařskou. Z biblických překladů obrozeneckých stojí za zmínku stylisticky vynikající překlad Františka Faustina Procházky, který vydal v r. 1804 překlad celé Bible ve dvou dílech. Autor přihlížel nejen k původnímu hebrejskému a řeckému textu Bible, ale i k starším českým překladům. Opravy většího rozsahu se odhodlal provést v Procházkově Bibli Innocenc Frencl. Bible vycházela od r. 1860. Je to první Bible vytištěná latinkou. Předcházející Bible od r. 1529 byly tištěny švabachem od německých tiskařů; nejstarší naše tištěné Bible měly zvláštní české písmo, které napodobovalo písmo starých rukopisů. V letech 1864-72 vycházel osmisvazkový překlad a výklad NZ Fr. Sušila podle Vulgáty. V soustavném výkladu NZ byla Sušilova práce průkopnická, ale rozšíření jeho díla bránily zvláštnosti jeho jazyka (archaismy a neologismy, slova přejímaná z jiných slovanských jazyků i tvaroslovné odchylky). Jeho výklad však až donedávna představoval jediný úplný český komentář k NZ. Významným biblickým překladovým dílem z počátku 20. stol. je Česká Bible s výkladem, která začala vycházet v r. 1917. Ve třech svazcích vyšel SZ od Jana Hejčla a v r. 1922 NZ od Jana Ladislava Sýkory. V r. 1934 ještě Hejčl provedl revizi překladu Sýkorova. Základem překladu obou autorů byla Vulgáta, ale překladatelé přihlíželi k původnímu textu hebrejskému, aramejskému i řeckému i ke staročeským překladům. Bible je vybavena četnými cennými poznámkami a obsáhlým úvodem. Na ekumenickém překladu bible se začalo pracovat r. 1961. Později se ke skupině evangelických překladatelů přidali zástupci dalších církví. Překládalo se z původních jazyků, ale přihlíželo se i ke starým překladům, Sept., V. Překlad je dílem kolektivním, jeho konečná verze vznikala z diskuse členů komise, kteří se ujali překladu jednotlivých biblických knih. Veřejnost a česká biblistika získaly dílo mimořádné odborné i literární hodnoty. Tento ekumenický překlad, doprovázený výkladem, vycházel postupně po svazcích, jichž bylo celkem 16, v nakladatelství Kalich v letech 1968-84. Vydání v Kalichu neobsahuje Dt knihy. V letech 1978-84 byl překlad revidován a přepracován a doplněn o překlad Dt knih. Byl vydán v Charitě v roce 1987 (s vročením 1985) a pak znovu ve Zvonu v roce 1991. Od pozdního středověku byla celá Bible překládána do nejdůležitějších evropských jazyků a dnes máme Bibli přeloženou téměř do všech spisovných jazyků. Začátkem roku 1982 byly biblické texty alespoň

8 částečně přeloženy do 1739 jazyků, celý NZ byl přeložen do 518 jazyků, kompletní Bible do 277 jazyků. 8. Typy novozákonního textu Žádný řecký rukopis nám nepodává přesně text originálního NZ. Rukopisy se mezi sebou liší, ale určité rukopisy jsou svým textem bližší jiným rukopisům a vzdálenější zase jiné skupině. Je možné tedy rozlišovat určité typy NZ textu. Rozlišují se 3 až 4 typy textu NZ: 1. Alexandrijský (nazývaný také egyptský). Text se vyznačuje stručností a strohostí formy. Jsou v něm jistě také určité chyby, ale původnímu textu je bližší než ostatní typy. Hovořilo se o něm dříve také jako o Hesychiově textu (podle jinak neznámého Hesychia, o němž se zmiňuje sv. Jeroným). Tento text existoval už na konci 2. stol. 2. Tzv. západní text; byl pojmenován podle toho, že se objevuje ve starolatinských překladech a v citátech latinských Otců. Jeho podobu známe z konce 3. stol. Vyznačuje se parafrázemi, volným zpracováním textu, přídavky, někdy zkráceními. Projevuje se nejsilněji ve Sk (skoro o 10 % delší text), částečně také u Lk. 3. Byzantský, také syrský, koiné, antiošský text, který tvoří dost jasnou skupinu, jejíž existence se všeobecně uznává. Text je zastoupen velkým množstvím rukopisů. Vznikl asi v Antiochii recenzní prací Lukiána (+ 311), ve které se potom pokračovalo v Byzanci. Vyznačuje se jazykovou uhlazeností, elegantními výrazy, stylistickými změnami a také dogmatickým uhlazením. Je to tedy ze všech typů nejméně kvalitní text, ačkoliv se velmi rozšířil v řecké církvi. 4. Mnozí hovoří ještě o jednom typu a rozlišují tzv. césarejský text. Snad se dá hovořit o smíšené formě textu alexandrijského a západního. Není však ještě dostatečně prozkoumán. 7. Pravidla textové kritiky Při snaze získat text NZ co nejbližší originálu, je nezbytné se řídit určitými pravidly, která vycházejí ze zkušenosti a pozorování procesu rozmnožování rukopisů. Těchto pravidel je několik desítek. Mohou být formulována kladně nebo záporně (pravidla pozitivní a negativní). Také se rozdělují na vnitřní (týkají se pouze znění textu) a vnější (hledí také na rukopis jako takový). Zde uvedeme jen několik pravidel, která shrnují podstatné zásady kritiky textu. První dvě pravidla lze označit jako vnější, zbývající jako vnitřní: 1. Svědky textu (rukopisy) je třeba zvažovat, ne sčítat. Nejde tedy o statistickou většinu rukopisů, které mají určité čtení, ale jde o jejich kvalitu. 2. Přednost má obvykle nejstarší svědek textu. Je třeba mít na paměti, že rozhodující je stáří textu, ne pouze rukopisu. 3. Je třeba brát ohled na paralelní místa. V bibli je nemálo textů, které se v podobné nebo skoro stejné podobě vyskytují dvakrát i vícekrát. Přednost má čtení, které se liší od čtení na paralelním místě. 4. Přednost má obtížnější čtení. Obtížnějším čtením se rozumí čtení, které působí větší potíže než jiné čtení, ať už z hlediska jazykového, logického nebo dogmatického. 5. Přednost má zpravidla kratší čtení. Zkušenost učí, že v rukopisném předávání určitého literárního díla se prosazuje snaha spíše text rozšířit, doplnit, než jej zkrátit. Kratší text je většinou původnější. 6. Přednost má čtení, z něhož lze vysvětlit ostatní varianty. Je to vlastně kontrolní zásada, umožňující zkoušku správnosti úsudku o původním čtení. Pravidla textové kritiky nelze aplikovat mechanicky, ale je vždycky nutné zvažovat každý jednotlivý případ. Mnohdy mluví jedna zásada proti druhé zásadě. Je třeba využívat velké zkušenosti s textem. 9. Řečtina Nového zákona NZ byl napsán řecky. Jedná se o tzv. koiné, tj. obecnou řeč, přesahující jednotlivé dialekty. Tento jazyk, kterým hovořili lidé po celé Římské říši, jak na Východě, tak na Západě, umožnil také rychle a poměrné snadné šíření evangelia a křesťanství. Jazyk NZ má však určité zvláštnosti. Liší se výrazně od jazyka klasických řeckých spisovatelů 5. a 4. stol. př. Kr. Nemá uhlazenost a vytříbenost. Rozdíly jsou patrné ve skladbě i ve slovní zásobě. Dnes máme za to, že NZ řečtina nepředstavuje nějaký zvláštní jazyk, ale je to lidová mluva, koiné. V jazyce NZ se také nedá přehlédnout vliv LXX. Jazyk NZ, i když jej chápeme jako jazyk originálu ve smyslu literárního

díla, má svou charakteristiku. Dnes můžeme říci, že počet slov, která se v NZ objevují poprvé a byla jím uvedena do řečtiny, je poměrně malý. Slovní zásoba tedy v podstatě odpovídala tehdejšímu jazyku, koiné. Ale významový obsah těchto slov je mnohdy odlišný. Také sloh je nepochybně ovlivněn semitským myšlením autorů (téměř všichni byli semitského původu, snad jistě kromě autora Lk a Sk, který však úmyslně napodoboval řeč LXX). Úroveň jazyka jednotlivých knih NZ je různá. Nejdokonalejší a nejvíce literární řečtinu má Žid. Naopak nejnižší i gramatickou úroveň má Zj. Ostatní knihy se pohybují uprostřed. Z evangelií má nejkvalitnější jazyk Lk, i když s mnohými výkyvy a napodobeninami LXX. S dost kvalitní řečtinou se setkáváme také u Jak, 1 Petr, Jud a 2 Petr. Pavlovy listy jsou charakterizovány silnou, osobitou řečí bez uměleckých ambicí. 9

10 EVANGELIA Ježíš kázal pouze ústně. Také apoštolově vystupovali nejprve jako očití svědkové a kázali slovy. V určité době vznikla potřeba zachytit toto kázání písemně. Bylo to nutné jako pomůcka pro kazatele, kteří nebyli přímými Kristovými učedníky. Tradice zachycovala Ježíšova slova i Ježíšovy skutky. Byly to hlavně krátké výroky a krátké texty o: Důležitých otázkách života (zachovávání soboty), Ježíšových zázracích, Ježíšově utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Ostatní události se asi vyprávěly zvlášť. Až asi za několik desetiletí po událostech Ježíšova života vznikají evangelia. Evangelia zachycují tradici o Ježíšovi v podání evangelistů (jejich literárních autorů), kteří přitom zdůraznili určité myšlenky, které pokládali pro své čtenáře za důležité. Svědectví o procesu vzniku jednoho evangelia máme Lk 1,1-4: kázání očitých svědků - první pokusy o písemné zachycení kázání - sepsání evangelia. Tyto jednotlivé fáze jsou spojeny proudem tradice. Slovo "evangelium" (řec. ) se objevuje už v Homérově Odysseji ve významu "odměna za dobrou zprávu". Logicky prvotní je etymologický význam dobrá, radostná zpráva. Význam, který je dnes nejběžnější, tzn. kniha obsahující život a působení Ježíše Krista, je doložen až v pol. 2. stol. u sv. Justina. Tento význam je však snad připraven už Mk 1,1. Novozákonní význam předpokládá, že poselství o spáse v Ježíši Kristu je pouze jedno. Toto vědomí se do jisté míry uchovalo i tehdy, kdy se začalo slova "evangelium" užívat v množném čísle pro knihy NZ. Je to možné pozorovat na nejstarších nadpisech evangelií: KATA MA AION, KATA MAPKON, KATA OYKAN, KATA ANNHN, tj. "podle Matouše, podle Marka atd." Pořadí evangelií Mt - Mk - Lk - Jan, které je dnes běžné a které také v řeckých rukopisech převládá, je doloženo už v Muratoriho fragmentu. 1. Synoptická otázka tři evangelia (Mt, Mk, Lk) jsou si velmi podobná obsahem i stavbou. Říká se jim synoptická (synopsis = přehled). V synoptických evangeliích je nejenom stejný či podobný obsah, ale i stejné rozvržení látky (začátek Ježíšovy veřejné činnosti v Galileji, potom cesta do Jeruzaléma, a tam odsouzení k smrti a ukřižování). Často je stejný i sled jednotlivých perikop. Na druhé straně však existují mezi synoptickými evangelii nemalé rozdíly. Nejen v tom, co je v nich navíc (např. kapitoly o Ježíšově dětství u Mt a Lk, přitom ovšem rozdílné), ale také někdy v perikopách o stejných událostech. Tato skutečnost představuje určitý problém neboli synoptickou otázku. Skutečnost synoptického problému byla známá už ve starověku, ale byla snaha spíše zdůrazňovat jednotu evangelijního podání než rozdíly mezi evangelisty. Vznik synoptických evangelií si zpravidla představovali v tom pořadí, v jakém jsou dnes v kánonu. Od poloviny 18. stol. byly předloženy nejrůznější hypotézy a návrhy řešení problému žádný nebyl všeobecně přijat. Můžeme je roztřídit do skupin: a) Teorie písemného (aramejského) praevangelia: synoptická evangelia vycházejí z jednoho původního evangelia, které bylo napsáno aramejsky. Toto řešení je nedostatečné. b) Hypotéza fragmentů: Evangelia jsou výsledkem procesu sbírání a sestavení těchto krátkých lístků s poznámkami. Hypotéza není schopna vysvětlit sled perikop synoptiků. Dnes je prakticky opuštěna. c) Hypotézu společné ústní tradice: pro misijní účely bylo velmi brzy vytvořeno ústní evangelium. Při další misijní činnosti bylo přeloženo z aramejštiny do řečtiny a jeho písemným zachycením vznikla naše synoptická evangelia. Nevysvětluje dostatečně úzkou příbuznost synoptiků, proti níž stojí rozdíly i v textech, které se zřejmě často opakovaly (modlitba Páně, Ježíšova slova při poslední večeři). d) Vzájemná literární závislost evangelií - více konkrétních teorií. Protože máme tři synoptická evangelia, jsou možné různé kombinace jejich pořadí. A je možné počítat i s dalšími prameny. Nejdříve zde byla představa, která odpovídá tradičnímu pořadí synoptiků. Do této skupiny řešení patří také dnes nejznámější řešení synoptické otázky, tzv. teorie dvou pramenů. Prvním krokem k této teorii bylo zjištění, že Mt a Lk se spolu shodují do té míry, jak se shodují s Mk. Jedná se zvláště o shodu v pořadí perikop. Z tohoto pozorování pak vyplývá priorita Markova evangelia.

11 Druhou část této teorie je pak závěr, že Mt a Lk použili pro sepsání svých evangelií kromě Mk ještě jeden pramen, který obsahoval převážně Kristovy výroky (logia), protože takový ráz má společný text Mt a Lk mimo Mk. Vžilo se pro něj označení Q (Quelle = pramen). Tato teorie počítá se vzájemnou nezávislostí Mt a Lk, protože např. oba mají vyprávění o Ježíšově dětství, ale jejich podoba je zcela rozdílná. Teorie dvou pramenů nedovede vyřešit všechny problémy vzájemného vztahu synoptických evangelií beze zbytku ve všech případech. Tyto obtíže se snažili někteří řešit, a to už od počátku šíření teorie dvou pramenů, předpokladem, že Markovo ev., kterého užili Mt a Lk, mělo primitivnější podobu než kanonický Marek (tzv. Ur-Mk nebo Proto- Mk). Mnohem mladší je předpoklad, že předlohou pro Mt a Lk bylo Mk v přepracovanější podobě než je kanonický Mk (tzv. Deutero-Mk). Přes poměrnou rozšířenost není rozhodně teorie dvou pramenů žádným dogmatem, ale skutečně jen teorií nebo hypotézou. 2. Evangelium podle Marka Podle teorie dvou pramenů je Mk nejstarší ze synoptických evangelií. Jedná se o nejkratší evangelium. Stavba Mk: Úvod (1,1-13 [kázání Jana Křtitele, Ježíšův křest, pokušení]) I. Působení v Galileji (1,14-4,41) II. Působení na druhém břehu a v Galileji (5,1-9,50) III. Cesta do Jeruzaléma a působení v něm (10,1-13,37) IV. Utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista (14,1-16,20) Tradice považuje za autora Jana, nazývaného Marek (Sk 12,25), učedníka apoštolů Petra a Pavla. V domě jeho matky Marie se shromažďovali jeruzalémští křesťané a tam našel útočiště Petr po svém vysvobození z vězení (Sk 12,12). Marek se zúčastnil 1. misijní cesty s Barnabášem a Pavlem (Sk 13,5), cestu však nedokončil (Sk 13,13). S jeho jménem se však setkáváme ještě v listech (Fm, Kol, Tt Mk údaje tradice o svém vzniku jednoznačné nepotvrzuje, ale také nevyvrací. Mnozí badatelé dnes otázku autora nechávají otevřenou. Identifikace autora není tak rozhodující. Za něho mluví jeho dílo, které vycházelo zřejmě z kázání a tradice církve. Autor zdůraznil myšlenky, které pokládal pro své čtenáře a za důležité. Účelem sepsání Mk bylo zvěstování Ježíše Krista jako Mesiáše a Syna Božího. Tomuto zvěstování Krista pak slouží obsah evangelia. Mk zachycuje především Ježíšovy skutky, zná však také Ježíšovo kázání. Na více místech Mk se setkáváme s tím, že Ježíš zakazuje šířit zprávu o svých činech a prozrazovat, kdo je. ("mesiášské tajemství"). Až teprve Ježíšova smrt na kříži ukazuje, kdo je to Ježíš, jak je třeba chápat přiznání se k němu jako k Mesiáši a Synu Božímu. Jazyk Mk je prostý. Věty jsou často spojovány spojkou a. To svědčí o semitském základu tradice. V tomto evangeliu také najdeme nejvíce nepřeložených aramejských výrazů (5,41: talitha kum, 7,34: effatha, 14,36: Abba, 15,34 Eloi, Eloi, lema sabachthani). Stereotypně se opakuje slůvko hned (42x) a opět. Časté je příslovečné určení místa, jako v domě, na cestě, v synagóze, na odlehlém místě. Oblíbeným místem je Galilea; nejde jen o význam zeměpisný, ale také teologický, proto někteří spojují původ evangelia s touto oblastí. Mk dává dostatek důvodů pro předpoklad, že autorem byl židokřesťan. Adresáty byli však téměř jistě pohanokřesťané, protože v evangeliu jsou vysvětleny židovské obyčeje (7,3n.; 14,12; 15,42). Také aramejské výrazy jsou překládány. Jako místo sepsání Mk uvádí tradice Řím. To rozhodně není v rozporu s obsahem evangelia. Mk obsahuje oproti ostatním evangeliím dost jasné latinismy. V Mk 12,42 je hodnota řeckých mincí vysvětlena pomocí římské. Někteří moderní autoři myslí však na jiná místa, především na Antiochii v Sýrii. Tradice předpokládá, že Mk vzniklo po Petrově smrti. Dnes se vychází při datování Mk z jeho textu, zvláště případnou ozvěnou událostí r. 70 po Kr. Hlavně jde o kap. 13, kde je předpověď zničení Jeruzaléma. Mk bylo pravděpodobně napsáno kolem r. 70. Závěr Mk 16,9-20 není v některých velmi starých rukopisech. Zřejmě ani není pokračováním předchozího textu, tj. v. 8. Nejen je patrný rozdíl v souvislosti, ale také sloh a slovní zásoba těchto veršů vykazují značné rozdíly oproti Mk. Tyto verše tedy nebyly původní součástí evangelia a nepocházejí od stejného autora jako předcházející text evangelia. To však nemluví proti kanoničnosti těchto veršů.

12 3. Evangelium podle Matouše Mt má oproti Mk téměř dvojnásobný rozsah. Přehled obsahu: Úvodní události (1,1-4,11) I. Působení v Galileji (4,12-13,58) II. Další putování a cesta do Jeruzaléma (14,1-20,34) III. Působení a smrt v Jeruzalémě (21,1-27,66) Závěr: prázdný hrob a zjevení Zmrtvýchvstalého (28,1-20) Podle teorie dvou pramenů tvoří Mt Mk + Q + S. Materiál Mk je jednak přeskupen, jednak je pořadí perikop u Mk zachováno (Mt od 12,24). Mt má ovšem některé perikopy, které u Mk nenajdeme. Např. podobenství o zlých vinařích má před sebou a za sebou vždy jedno podobenství (o dvou synech [21,28-32] a o svatební hostině [22,1-14]). Nejstarší svědectví máme opět od Papiáše: Matouš sestavil logia hebrejskou řečí; každý je však překládal, jak byl schopen. Výraz logia může znamenat řeči či výroky (Páně), ale také líčení Ježíšových skutků, tedy evangelium. Předpoklad původně aram. Mt není nezbytný, pravděpodobněji bylo napsáno řecky (jazykové d.) Ve všech seznamech apoštolů v NZ se objevuje apoštol Matouš. Pouze v Mt 10,3 je připojeno jeho povolání celník. Mt 9,9 se hovoří o povolání celníka Matouše, zatímco v paralelních perikopách (Mk 2,14 a Lk 5,27) má tento celník jméno Lévi. Měl celník Matouš druhé jméno Lévi? Původnější je asi v perikopě Lévi. V Mt byl dosazen Matouš (rovněž celník). Každopádně je apoštol Matouš v evangeliu, které nese jeho jméno, zvýrazněn více než u zbývajících synoptiků. Tento pohled patrně souvisí s autorem Mt, kterým nebyl apoštol Matouš. Pro evangelistu Mt je Ježíš slíbený a očekávaný Mesiáš (1,1). To dokazuje vyplněním předpovědí Písma. Významné jsou v Mt tzv. reflexní citáty, charakteristické větou jako: to všechno se stalo, aby se naplnilo, co bylo řečeno od Pána skrze proroka" (1,22). Dále je to Ježíšova nauka. Důležité místo zaujímají Ježíšovy řeči: horské kázání (kap. 5-7), řeč při rozeslání učedníků (kap. 10), podobenství (kap. 13), řád života v církvi (kap. 18), řeč proti zákoníkům a farizejům (kap. 23) a eschatologická řeč (kap. 24-25). Je to celkem 6 velkých řečí. Ježíš tu vystupuje jako nový zákonodárce Mojžíš. (není jednoznačné). Nemalý význam mají Ježíšovy zázraky (10 z nich v kap. 8-9), ale také jeho utrpení. Mt zdůrazňuje, že už nově narozený král Židů byl pronásledován a jeho život ohrožen (kap. 2). Dovršením všech těchto argumentů je Ježíšovo zmrtvýchvstání (kap. 28). Mt lze právem označit jako evangelium církve a to už pro svůj obsah. Pouze v něm se objevuje slovo církev (16,18 a 18,17). Petrovo vyznání (16,16) vede k základu církve, k níž patří všichni, kdo se na tento základ postaví a vyznají Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího. Členové církve tvoří nový mesiášský Boží lid, pravý Izrael (srv. např. 21,41-43: vinici pronajme jiným vinařům a království Boží vám bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce ). V Mt je patrné zřetelně židovské pozadí, které se objevuje i v textech. Vzniká tedy dojem, jako by byl text Mk zjudaizován. Např. Mt 15,2 není vysvětlen židovský zvyk umývání rukou (oproti Mk 7,3n.), místo Boží království je téměř vždy (kromě 4 míst) království nebes, což zahrnuje židovský opis Božího jména Ale také nelze přehlédnout, že Mt je také jednoznačně univerzalistické. Viz např. 28,19 ( jděte a získávejte za učedníky všechny národy ). Nutno však konstatovat, že v Mt existuje určité napětí mezi židokřesťanským základem a všeobecným křesťanstvím pro všechny národy. Patří to k jeho charakteristice. Autorem Mt byl zřejmě židokřesťan. Můžeme ho počítat ke skupině vykladatelů Zákona, kteří se stali učedníky nebeského království. Adresáty Mt musíme hledat mezi křesťany, kteří znalí dobře SZ a jimž byly známé také židovské zvyky. A to byli většinou židokřesťané, nejpravděpodobnější v blízkosti Palestiny, třeba v Sýrii. Zde zřejmě leží místo sepsání. Pro určení doby, kdy bylo Mt napsáno, jsme prakticky odkázáni na evangelium samé. Je z něho už patrné oddělení církve od synagógy, kdy se Izrael ve své většině postavil k poselství evangelia záporně (formulace jako "jejich zákoníci" 7,29). Podle Mt 24,29 se zdá, že oddělení konce světa od zkázy Jeruzaléma je větší než v Mk. významné je Mt 22,6n. jako narážka na už proběhlé zničení Jeruzaléma ( král se rozhněval, poslal svá vojska, ony vrahy zahubil a jejich město vypálil. Dnes se počítá s tím, že Mt bylo napsáno mezi lety 80 až 90 po Kr.

13 4. Evangelium podle Lukáše Podle teorie dvou pramenů se skládá z Mk, Q a S. (Evangelista sám hovoří o své spisovatelské činnosti 1,1-4.) Látky, která je tomuto evangeliu vlastní, je však znatelně víc než u Mt. Rámec Mk je však dostatečně patrný a tvoří kostru Lk. Rozdělení a obsah Lk: Předmluva (1,1-4) Úvod (1,5-4,13) I. Působení v Galileji (4,14-9,50) II. Na cestě do Jeruzaléma (9,51-19,27) III. V Jeruzalémě a okolí (19,28-24,53) Lk sleduje rámec Mk. Materiál je v pasážích Lk 3,1-9,50 a 18,15-24,12 s nečetnými změnami sledu perikop. Mk 6,45-8,26 je v Lk vynecháno. Naproti tomu jsou do látky Mk zařazeny dva celky. Mezi Mk 3,19 a 3,20 je vsunuto Lk 6,20-8,3 (tzv. malá vsuvka ) a mezi Mk 9,51 a 10,1 je vsunuto Lk 9,51-18,14 (tzv. velká vsuvka ). Na počátku evangelia jsou zařazeny 2 kapitoly o Ježíšově dětství. Hlavně v těch textech, které jsou tomuto evangeliu vlastní, jsou obsaženy jedny z nejkrásnějších a nejpůsobivějších textů Písma sv. Tradice o autorovi a vzniku Lk sahá až do poloviny 2. stol. Pro Lk nemáme svědectví od Papiáše. Nejstarším známým svědkem je sv. Irenej. Nejpodrobnější je starý prolog k Lk, podle něhož zemřel lékař Lukáš jako svobodný a bezdětný ve věku 84 let v Boiotii. Tento prolog možná pochází však až ze 4. stol. Tradice myslí Lukášem nepochybně toho, o kterém hovoří NZ: Fm 24, Kol 4,14 a 2 Tm 4,11. Potvrzuje evangelium samo tuto tradici? Lukášovo povolání lékaře: Lk hovoří ve srovnání se zbývajícími synoptiky pozorně o nemocných a jejich nemocích. Tak se může zdát, že tato místa potvrzují údaje, že autorem třetího evangelia byl průvodce apoštola Pavla Lukáš, povoláním lékař. Lékařskou terminologii v moderním slova smyslu starověk vlastně neznal. Nelze tedy jednoznačně dokázat, že autor Lk byl lékařem. Ukazuje však něco v tomto evangeliu na Pavlova průvodce? Objevují se v něm některé myšlenky, které jsou společné s teologií Pavlových listů (např. univerzalita spásy). Pavlova specifická teologie je však v evangeliu málo patrná. Ze samotného Lk nelze rozhodně popřít svědectví tradice o autorovi tohoto evangelia. Teologie evangelia: Lk na rozdíl od Mk a Mt nerozvíjí nějakou jednu hlavní teologickou myšlenku. Nechává promlouvat materiál ze svých pramenů. Lk vyzdvihuje Ježíšovu dobrotu a lidumilnost. Ježíš je představen jako zachránce-spasitel chudých a ubohých v nejširším slova smyslu. Týká se to i chudých v konkrétním sociálním smyslu. V Ježíšových slovech i činech je vidět zájem o tyto chudé. Je to např. vdova z Naim (7,12), žebrák Lazar (16,20.22) v podobenství o boháči a Lazarovi. K nemajetným v antice velmi často patřili také lidé nemocní. Lk zdůrazňuje zachraňující Boží dobrotu, s níž se v Ježíšovi setkávali nemocní, které on uzdravil. (shrbená žena a vodnatelný muž 13,10-17; 14,1-6 vl. látka). V duchovní bídě jsou hříšníci. Že Ježíš přišel kvůli nim, je pevnou součástí synoptické tradice. V Lk je však tato pravda více podtržena velmi působivými texty. (o marnotratném synu 15 kap., setkání s ženou - hříšnicí 7 kap. a celníkem Zacheem 19 kap.). Také jen Lk 23,43 dostává kající lotr odpuštění. Význačné místo zaujímají v tomto evangeliu také ženy, které v antice patřily mezi společensky znevýhodněné osoby. Mimo jmenované Alžběta, prorokyně Anna, sestry Marta a Marie, ženy, které doprovázely Ježíše, ženy na křížové cestě Evangelista Lukáš se o nich zmiňuje možná s vědomím významu žen v církvi jeho dnů. Zvláštním způsobem je vyzvednuta Ježíšova matka Maria. Poslušně přijímá andělovo zvěstování, pronáší Magnificat, je velebena ženou ze zástupu, ale je také vzorem otevřenosti vůči Bohu. V Lk jsou počátky mariologie. V Lk není v popředí teoretická kristologie, ale pro evangelistu je Ježíš samozřejmě Syn Boží, Mesiáš, Pán, Syn Davidův, Spasitel, prorok, Svatý Boží. Úcta k Ježíšovi je patrná také např. z potlačení zmínky o Ježíšově hněvu 6,10 x Mk 3,5 a lidské náklonnosti 9,47 x Mk 9,36. Také podoba Ježíšovy smrti na kříži je podána odlišně než u Mk (srv. Mk 15,34 s Lk 23,46). Ježíšova božská důstojnost tím vším více vyniká.

14 V Lk jsou zmírněna také místa, která by mohla vrhnout špatné světlo na Kristovy učedníky. Lk 9,22 chybí ostré pokárání Petra (srv. Mk 8,32n.). Nezmiňuje se o útěku učedníků (srv. Mk 14,50) za Lk 22,53. Zmírněna je také zpráva o Petrově zapření. Apoštolově se tak už stávají svatými církve. V Lk je zdůrazněn více než v ostatních evangeliích dějinný pohled. Události mají vztah ke světovým dějinám (3,l n). Události života Ježíše Krista představují dějiny spásy. Jeho příchodem začíná vlastní doba spásy, rozhodující okamžik Boží nabídky spásy. Lk lze označit za evangelium Ducha sv. Jeho činnost je silně zdůrazněna. Jím byl Ježíš počat (1,35), Duch sv. na Ježíše sestoupil při křtu (3,22), Duchem byl Ježíš veden na poušť (4,1) a potom do Galileje (4,14), "Duch Páně" na něm spočíval (4,18), v Duchu sv. Ježíš zajásal (10,21) a Zmrtvýchvstalý příslibu je Ducha sv. učedníkům (24,49). Duch sv. má význam i v životě věřících: je přislíben Janu Křtiteli (1,15), Duchem sv. je naplněna Alžběta (1,41), Duch sv. působí ve starci Simeonovi (2,25-27), ale Duch sv. je především základním darem, o který mají křesťané prosit a který jim dá nebeský Otec. I ve chvíli, kdy je třeba vyznat Krista, mohou na Ducha sv. spoléhat. V Lk je silně zdůrazněna radost: Narození J. Křtitele i Spasitele, radost lidu, radost z nalezení ztracené ovce, mince a syna Jazyk Lukášova evangelia je nejlepší ze všech evangelií NZ. Je poznat, že jeho autor ovládal řečtinu na dobré literární úrovni. Tato řečtina však nemá všude v evangeliu stejnou úroveň. Rozdíly jsou způsobeny nejen tím, že evangelista se držel svých pramenů, které byly semitského původu, ale je zřejmé, že se snažil napodobit styl LXX i tam, kde formuloval sám. Ve srovnání např. s Mk jsou mnohé výrazy a obraty uhlazeny a upraveny, takže i tam se třetí evangelista projevuje jako schopný spisovatel. Autor byl vzdělaný člověk, dobře ovládající řečtinu (byla zřejmě jeho mateřštinou), s největší pravděpodobností pohanokřesťan. Autor Lk připisuje své evangelium Teofilovi (1,3). Buď jenom literární veličina, nebo skutečná existence. Teofil zastupuje ostatní adresáty tohoto evangelia. Byli to především křesťané z pohanství, kteří se potřebovali utvrdit v tom, co už částečně poznali. Lk mělo pomoci hlouběji poznat spolehlivost křesťanské nauky. Místo napsání Lk se nedá s určitostí zjistit. Muselo se jednat o některou církevní obec mimo Palestinu. Tradice hovoří o oblasti Řecka. Pro dobu sepsání Lk ukazuje už jeho předmluva (1,1-4) na nemalý časový odstup od událostí. Užití Mk pak ukazuje na dobu po r. 70. To odpovídá také nejstarší tradici, která předpokládá smrt apoštola Pavla. Obsah Lk také svědčí pro pozdější dobu. Blízké očekávání konce světa už není tak patrné, nastala doba církve. Většina biblistů dnes klade sepsání Lk do 80. nebo 90. let 1. stol. Je to tedy přibližně doba, kdy vzniklo pravděpodobně také kanonické Matoušovo evangelium. 5. Evangelium podle Jana Jan se nejen formou, ale i obsahem odlišuje od synoptiků. Lze je rozdělit v hlavním členění a podle perikop takto: 1,1-18: prolog evangelia I. Ježíšovo zjevení před světem (1,19-12,50) II. Ježíšovo zjevení před učedníky (13,1-21,25) Za autora čtvrtého evangelia byl až do začátku 19. stol. pokládán ap. Jan, jeden z Dvanácti, syn Zebedeův, bratr Jakuba Staršího. Dnes se otázka původu Janova evangelia nejeví už tak ostře a není tak klíčová. Nejstarší jisté svědectví o vzniku Jan máme z poslední čtvrti 2. stol. od biskupa Ireneje. Problematickým bodem je Eusebiovo svědectví, že v Efesu byli dva Janové: kromě apoštola ještě Jan-presbyter. Papiášův citát není však tak jednoznačný. Z konce 2. stol., odkud pocházejí nejstarší zprávy o Janovu ev., máme zprávy také o záporných postojích vůči čtvrtému evangeliu. Od 3. stol. se prosadilo přesvědčení, že čtvrté evangelium napsal koncem 1. století v Efesu apoštol Jan. Souhrnně lze říci, že tradice o pobytu a pozdní smrti apoštola Jana v Efesu nebyla doposud zcela vyvrácena. Začátek Jan (prolog) může vést k úsudku o helenistickém pozadí tohoto evangelia. Jeho další text však ukazuje nezakrytě na dobrou znalost palestinských poměrů a palestinského místopisu. V Jan jsou uvedena i některá méně významná místa: Betánie za Jordánem (1,28), Kána v Galileji (2,1.11; 4,46), Sychar v Samaří (4,5) se studnou Jakubovou (4,6). Jan prozrazuje znalost židovských svátků. Nacházíme

15 v něm přesné časové údaje (které se ovšem nedají překontrolovat, ale nepůsobí nevěrohodně): 1,39 ("desátá hodina" = asi 16 hodin), 4,6 ("asi šestá hodina", tj. kolem poledne), 12,1 ("šest dní") Tyto údaje vzbuzují dojem, že jejich autorem je rodilý Palestinec, dokonce, že pocházejí od očitého svědka. Právě v závěru evangelia nacházíme větu, která tomuto dojmu odpovídá (21,24): "Toto je učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal, a víme, že jeho svědectví je pravdivé." Kdo to je? O koho se jedná? V souvislosti textu je jasné, že se může jednat jen o učedníka, kterého Ježíš miloval (21,20). S ním se setkáváme i v předcházejících kapitolách Jan. Tradiční výklad v něm vidí apoštola Jana. Pro tuto identifikaci mluví účast v blízkém okruhu kolem Ježíše, dále to, že jména synů Zebedeových nejsou v Jan výslovně uvedena a také blízké spojení Jana s Petrem. Jsou však patrné také určité potíže, protože tento učedník vystupuje až v druhé části evangelia a že (viz 18,15) jsou naznačeny určité bližší vztahy k Jeruzalému. Kromě tradičního ztotožnění milovaného učedníka s apoštolem Janem byly navrženy i jiné konkrétní identifikace, a to bratr Marie a Marty Lazar (Ježíš Lazara miloval) a Jan-Marek (kvůli prvnímu jménu a jeho původu z Jeruzaléma). Někdy je snaha vidět v tomto učedníkovi pouze symbolickou postavu. Proti tomu však lze namítnout, že milovaný učedník vystupuje např. s Petrem, a ten zcela jistě nebyl pouze symbolickou postavou. Tento milovaný učedník byl asi Ježíšův učedník ještě z doby jeho pozemského života, který však nepatřil ke skupině Dvanácti a nezažil celé Ježíšovo působení, byl však svědkem posledních událostí Kristova života; snad pocházel z Jeruzaléma. Problematika původu a vzniku Jan spočívá v několika rovinách. Otázka učedníka, kterého Ježíš miloval je pouze jednou z otázek. Diskuse kolem vzniku Jan bude ještě pokračovat. Identifikace milovaného učedníka s apoštolem Janem nebyla sice definitivně vyloučena, působí však nemalé potíže. S více stadii při vzniku Jan však musíme počítat. Už zběžné srovnání Jan s předcházejícími třemi evangelii ukazuje na jeho odlišný charakter. Nelze však říci, že by Jan nebylo evangelium, patří tedy ke stejnému literárnímu druhu jako synoptikové. I z obsahového hlediska existují shody. Celá řada perikop hovoří o týchž událostech nebo má stejné téma: činnost Jana Křtitele (1,19-36), vyčistění chrámu (2,13-22), nasycení pěti tisíc a chůze po jezeře (6,1-21), vjezd do Jeruzaléma (12,12-19), poslední večeře (13,1-30), Ježíšovo odsouzení a ukřižování (kap. 18 a 19), prázdný hrob a zjevení Zmrtvýchvstalého (kap. 20 a 21). I nesporně paralelní perikopy vykazují však obecně větší rozdílnost než jsou odlišnosti u synoptiků. Obsahové rozdíly ve srovnání se synoptiky představují četnější položky. Nejzřetelnějším rozdílem je průběh Ježíšovy veřejné činnosti. Podle Jan podnikl Ježíš během ní tři, popř. čtyři cesty do Jeruzaléma, zatímco synoptická evangelia hovoří jen o jedné. Podle Jan trvala Kristova veřejná činnost dva až tři roky. Podání synoptiků představuje literární schéma, které Ježíšovu veřejnou činnost shrnuje do jedné cesty z Galileje do Jeruzaléma. V Jan jsou, na rozdíl od synoptiků, líčeny hlavně velké Ježíšovy zázraky: chromý 38 let (5,1-15), slepý od narození (9,1-34), Lazar čtyři dny v hrobě (11,33-44). Velmi markantní rozdíl lze však pozorovat v Ježíšových řečech. U Jana jsou řeči obvykle delší. Pohybují se stále kolem důležitých pojmů (jako pravda, světlo, znovuzrození atd.). Tyto pojmy nejsou rozebírány, ale osvětlovány z určitých hledisek. Hlavním předmětem Ježíšových řečí v Jan je však jeho vztah k Otci. Rozdílnou Ježíšovu mluvu v Janově ev. nelze vysvětlit tím, že v synop. mluví k prostým lidem, ale u Jana ke vzdělaným židům. Ježíš mluví stejně i k Samaritánce, k lidem v Kafarnaum i na chrámovém nádvoří. Obdobným způsobem jako Ježíš hovoří v Janově ev. také Jan Křtitel a sám evangelista. Historický Ježíš spíš mluvil způsobem, jaký nalézáme v synoptických evangeliích. Ale autor Jan, který zřejmě má podíl na stylu janovských řečí, chce svým čtenářům sdělit, co Ježíš zjevil a co pro ně Ježíš znamená. Jan je asi výsledkem dlouhých meditací o skutečnosti a tajemství Ježíše Krista. V Jan je také nejsilněji zdůrazněno Ježíšovo božství. Ježíš je Syn Boží (3,18; 5,25n.; 10,36) nebo absolutně Syn (5,21; 6,40; 14,13). Ale i v tomto evangeliu se Ježíš jeví jako skutečný člověk, který i pláče (11,35).

16 Nemalou úlohu hrají v Janově evangeliu židé. Tímto výrazem jsou ve většině případů označováni Ježíšovi odpůrci. To už také jasně ukazuje na oddělení církve od synagógy. Na otázku, zda evangelista Jan znal synoptická evangelia, nebyla dosud dána jednoznačná odpověď. Převládá názor, že autor čtvrtého evangelia synoptiky znal a použil, existuje však také skupina, která se kloní k větší nezávislosti autora J. ev. Jako samozřejmý předpoklad můžeme přijmout, že čtvrtý evangelista znal synoptickou tradici. Celistvost a jednota Jan: a) Jan 5,3b-4 (chybí v řadě rukopisů), hovoří o pohybu vody, na který čekali nemocní. Jedná se zřejmě o pozdější dodatek. Do textu J ev. byl zařazen nejdříve asi ve 3. stol. b) 7,53-8,11 (perikopa o ženě přistižené při cizoložství a jejím setkání s Ježíšem) také zřejmě nebyla původní součástí J ev. Není obsažena v nejdůležitějších a nejstarších rukopisech. Sloh této perikopy je podobný spíše synoptické tradici, obsahem by se hodila do Lk. Proč se dostala do J. ev. právě po 7,52? Možná kvůli Jan 8,15 ( já nesoudím nikoho ). Nestálost v rukopisné tradici je totiž zřetelnou známkou, že text nebyl na určitém místě od začátku. Tato skutečnost však nemluví proti její inspirovanosti a kanoničnosti. c) Velká část dnešních biblistů se domnívá, že 21. kap. byla připojena později a nepochází asi od autora Jan 1-20. Jan 20,30n. máme první závěr evangelia. Jan 21 vykazuje také určité jazykové odlišnosti od předcházejících kapitol. Zvláště Jan 21,24-25 vypadá jako druhý závěr. Už nejstarší rukopisy měly celé Jan., včetně poslední kapitoly. Proto zřejmě čtvrté evangelium bylo vydáno vcelku tak, jak je známe. d) Biblisté také podali určité návrhy na přeskupení textu J ev. Zvláště jde o záměnu pořadí 5. a 6. kapitoly. Jan 6,1 skutečně navazuje dobře na 4,54, protože v obou případech se Ježíš nachází v Galileji, zatímco v 5. kap. je v Jeruzalémě. Existují ovšem potíže se zdůvodněním tohoto (i jiných) přeskupení, protože rukopisy o něm nesvědčí. Jestliže by to bylo způsobeno záměnou listů, muselo by k tomu dojít na počátku rukopisné tradice a rukopis by musel mít formu kodexu. Teologie evangelia: Hlavní teologický záměr, který sledoval evangelista, můžeme najít 20,30n. ( abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a vírou abyste měli život v jeho jménu ). Podobně říká Ježíš 10,10: já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti. Evangelista chtěl tedy podat život historického Krista tak, aby evangelium budilo a prohlubovalo víru v něho. Jan podává Ježíšovy řeči a líčí jeho zázraky, kterých je sedm: proměnění vody ve víno (2,1-12), uzdravení syna královského úředníka (4,43-54), uzdravení chromého od narození (5,1-18), rozmnožení chlebů (6,1-15), chůze po moři (6,16-21), uzdravení slepého od narození (9,1-12), vzkříšení Lazara (11,17-44). Zázraky mají stupňující gradaci. Ježíš se v tomto evangeliu představuje jako odpověď na velké otázky, které si člověk klade. To je vidět ve větách začínajících Já jsem. Najdeme sedm predikací: chléb života (6,35.51), světlo světa (8,12), dobry pastýř (10,11.14), dveře (10,7.9), vzkříšení a život (11,25), cesta, pravda a život (14,6), pravý vinný kmen (15,1.5). Pozornost zasluhují také místa, kde je Já jsem užito absolutně (zvláště 8,24.28.58; 13,19). Ježíš dává poznat svou důstojnost a svůj význam pro člověka. Toto zjevení musí člověk přijmout vírou. V J. ev. se čtenář setkává také s příklady této víry (Samaritánka, uzdravený slepec, sestry Lazarovy). Ježíš zjevuje svého Otce a je Prostředníkem na cestě k Otci. Autor, adresáti, doba a místo sepsání: J. ev. je výsledek delšího procesu tradice. Za svědectvím evangelia stojí autorita učedníka, kterého Ježíš miloval, vlastní evangelista i okruh učedníků, který se postaral o zveřejnění evangelia. Adresáty Jan byli rozhodně křesťané. Ev. je mělo posílit ve vytrvalosti ve víře (srv. 8,31). Podle nejstarší tradice vzniklo Janovo ev. nejpozději z kanonických evangelií. Nejpravděpodobnější je sepsání čtvrtého evangelia v posledním desetiletí 1. stol. Místo, kde bylo J. ev. napsáno, nelze z evangelia jednoznačně určit. Někteří dnes myslí na Sýrii. Tradice hovoří o Efesu. Toto místo nebo prostě Malá Asie zůstává pravděpodobnou možností.

17 SKUTKY APOŠTOLU Druhá část díla, které se skládá z Lk a Sk. Autor obou děl je týž. Rozdělení a hlavní témata: 1,1-3: předmluva Úvod I. Prvotní církev v Jeruzalémě (2,1-8,3) II. Síření církve v Judsku a Samařsku (8,4-9,43) III. Počátky pohanokřesťanství (10,1-15,35) IV. Svědectví o Kristu až na konec země (15,36-28,28) Autor musel mít informace o počátcích církve v Jeruzalémě, o Štěpánovi, o událostech v církevní obci v Antiochii. V Sk není patrná znalost a užití Pavlových listů. Zvláštní pozornosti zasluhují místa, na nichž se hovoří v 1. os. pl. Jsou to tyto texty: 16,10-17 (cesta z Troady do Filip), 20,5-15 (cesta z Filip do Milétu), 21,1-18 (cesta z Milétu do Césare je a do Jeruzaléma), 27,1-28,16 (cesta z Césareje do Říma). Tyto úseky vyprávějí skoro výlučně o cestě na moři. Tradiční chápání vidí v těchto textech vyprávění očitého svědka, Pavlova průvodce a spolupracovníka Lukáše. Lze počítat se skutečnými zápisky o cestě a jejich literárním zpracováním autorem Sk. Otázka historické spolehlivosti a věrohodnosti Skutků. Nejedná se o historický spis v moderním smyslu slova. Hlavním autorovým záměrem jsou dějiny spásy. Autor Sk ale chtěl psát také dějiny. Jde o jakousi historickou monografii. Autor neznal všechny údaje. Jeho zprávy byly mezerovité. Pro Sk 1-8 prakticky chybí chronologické údaje. V další části Sk určité jsou a lze je pokládat za poměrně spolehlivé. Téměř třetinu textu Sk zabírají řeči. Hlavními řečníky jsou Petr a Pavel (8, popř. 9 řečí). Další osoby jsou potom zastoupeny jednou řečí (např. Gamaliel, Štěpán, Jakub, Festus). Nejde rozhodně o protokoly historických řečí a zřejmě ani o zkrácené a zestručněné podání skutečných řečí. Pravděpodobně byly formulovány autorem Sk s ohledem na tehdejší situaci a způsob kázání. Sk líčí také četné zázraky, které provázely počátky církve a hlásání evangelia. Kdo nepopírá možnost takových Božích znamení, nebude mít podstatné potíže s těmito texty. U některých textů můžeme počítat s literárním druhem, který se nerovná přísnému protokolu událostí. Celkově můžeme říci, že Sk jsou velmi důležitým a v podstatě hodnověrným pramenem pro dějiny prvotní církve. Program Sk nalézáme v 1,8 ( a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, až na konec země ). Uskutečnění tohoto programu autor Sk vykreslil výběrem a sestavením látky, líčením toho, jak církev nejprve zapustila kořeny v Jeruzalémě, pak se šířila mimo Jeruzalém v Judsku a Samařsku, a potom mimo Palestinu mezi pohany až do Říma. Tam sice nebyl konec země (to by mohlo být dnešní Španělsko nebo pobřeží dnešního Portugalska), ale podstatné předpoklady pro toto rozšíření církve byly dány. Ve Sk (stejně jako v Lk) je zdůrazněna úloha Ducha sv. On je Duchem církve a umožňuje, aby evangelium mohli přijmout lidé všech národů. Doba, kterou zachycují Sk, je líčena jako doba, kdy už brzké očekávání druhého Kristova příchodu je oslabeno. Autor Sk je týž jako u Lk. Toto přesvědčení měla i nejstarší tradice, která (Muratoriho fragment, Irenej, Klement Alexandrijský, starý prolog k Lk) pokládala za autora třetího evangelia i Skutků Pavlova průvodce a spolupracovníka Lukáše. Nelze vyloučit, že Sk (a také Lk) napsal Lukáš, známý z NZ. Autora poznáváme jako vzdělaného člověka a velikého křesťana. Každopádně ho můžeme nazývat Lukáš. Adresáti Sk jsou stejní jako u Lk, zastupuje je Teofil (Sk 1,1). Tato kniha měla poučit křesťany o duchovní síle církve a povzbudit je ve svědectví pro Krista, ale mohla také získat ještě nerozhodné pohany, aby víru v Krista. Vycházíme-li však z toho, že Sk byly napsány až po Lk (srv. Sk 1,1) a že třetí evangelium bylo napsáno nejdříve kolem r. 80, musíme klást napsání Sk po r. 80. Jaká doba uplynula mezi napsáním Lk a Sk, nevíme. Muselo však uplynout aspoň několik let. Kde byly Sk napsány, nelze jednoznačně určit. Tradice hovoří o Achají, později o Římu, pak se objevily i Efes, Césarea nebo Antiochie. První místo má určitou pravděpodobnost.

18 LISTY NOVÉHO ZÁKONA Z 27 spisů NZ je 21listů (dopisů). U všech se nejedná o skutečné dopisy, které byly napsány na základě určité příležitosti určitým adresátům. Z hlediska literárního druhu můžeme rozlišit dopisy (listy): a) soukromé b) pro širší okruh čtenářů a literární útvary mající pouze formu dopisu - jakoby otevřený dopis epištolu. Ke skutečným dopisům by se daly počítat listy nesoucí Pavlovo jméno a 2 a 3 Jan, který je snad jediným soukromým dopisem v NZ. Dopisy měly v antice svou obvyklou formu a stavbu. NZ listy se v něčem této formy drží nebo se jí blíží, v jiných věcech jsou odlišné. Liší se většinou svou délkou. Formulář antických dopisů je v podstatě zachován (preskript má dvě věty). Jsou-li jmenováni spoluodesílatelé, jde spíše o výraz společenství a spoluodpovědnosti za otázky, o nichž se v daném listě jedná. Po úvodním pozdravu se i v dopisech pohanů vyskytovala náboženská část s díkůvzdáním. Potom následoval vlastní text dopisu. Na závěr býval opět pozdrav. Antika neznala vlastnoruční podpis, ten nahrazoval často vlastnoručně psaný pozdrav. Psaní dopisů v antice vyžadovalo velkou zručnost a zběhlost. Proto se především delší dopisy diktovaly písařům. 1. Listy apoštola Pavla 13 listů NZ má v preskriptu uvedeno jako odesílatele jméno apoštola Pavla. Už proto, že existovala v antice možnost fiktivní formy dopisu, nelze také vyloučit možnost fiktivního odesílatele. To vede logicky k otázce pravosti (literární autentičnosti) NZ listů. I kritičtí badatelé pokládají apoštola Pavla za přímého autora minimálně u sedmi listů NZ: Řím, 1 a 2 Kor, Gal, 1 Sol, Fp, Fm. U dalších listů s Pavlovým jménem je jeho autorství sporné, i když v různém stupni. 1.1 Život sv. Pavla Pavel se narodil v Tarsu v Cilícii (Sk 21,39). Rok narození není znám. Pocházel z židovské rodiny z kmene Benjamin (Flp 3,5). Byla to rodina aramejsky mluvících židů, farizejského zaměření. Už brzy byl zřejmě cvičen v četbě hebrejské bible. V Tarsu získal také znalost řečtiny. Od počátku měl zřejmě kromě jména Šavel (= Saul) také jméno Pavel. Vlastnil také římské občanství. Jako mladý byl v Jeruzalémě uveden do židovského výkladu Písma. Podle Sk 22,3 byl žákem Gamalielovým. Vyučil se také řemeslu stanařství (srv. Sk 18,3). Téměř jistě můžeme předpokládat, že Ježíše Krista za jeho pozemského života neviděl. Podle vlastního svědectví pronásledoval velmi horlivě prvotní církev (1 Kor 15,9), protože v křesťanství viděl velké nebezpečí pro židovský Zákon. Byl zřejmě svobodný (1 Kor 7,7). Zlomem v jeho životě bylo setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Jeho vlastní líčení (1 Kor 9,1; 15,8n.; Gal l,12.15n.; Flp 3,5n.) se poněkud liší od podání Sk (Sk 9; 22; 26), ale v obou případech jde o zjevení Zmrtvýchvstalého a Pavel je klade na jednu rovinu s ostatními zjeveními zmrtvýchvstalého Ježíše. Na základě Sk se misijní činnost apoštola Pavla dělí na tzv. misijní cesty, jejichž trasy bývají vyznačeny na mapkách, které jsou součástí každého lepšího vydání NZ. 1. misijní cesta: S Barnabášem a Janem Markem z Antiochie v Sýrii. Úspěch této cesty byl zvláště velký u pohanského obyvatelstva. Pro urovnání sporu o přijímání pohanů do církve byli vysláni Pavel, Barnabáš a Titus (Gal 2,1) do Jeruzaléma. Jednalo se tzv. apoštolský sněm (pravděpodobně r. 49; Gal 2,1-10; Sk 15). 2. misijní cesta: Po krátkém pobytu v Antiochii odešel Pavel se Silou (Silvánem) do křesťanských obcí v Sýrii a Cilicii. V Lystře přibral Timoteje. Přišel také do Filip, kde začalo zakládání skoro výlučně pohanokřesťanských obcí. Po neúspěchu v Aténách (Areopag) přišel do Korintu (Sk 18). Tam spolupracoval s manželským párem Akvilou a Priscillou. Během všedních dnů si vydělával řemeslem, v sobotu kázal. Po příchodu Silase a Timoteje s dary od Filipanů, se Pavel mohl zcela věnovat misijní činnosti. 3. misijní cesta: Z Antiochie, V Efesu působil asi 3 roky a měl mnoho obtíží (1 Kor 15,32). Dnes mnozí počítají s tím, že zde byl také ve vězení. Působil v tomto městě asi 3 roky, se sbírkou do Jeruzaléma, zde zatčen, Římany eskortován do Césareje k prokurátorovi Felixovi, byl

19 ponechán ve vazbě dva roky. S poukazem na své římské občanství se odvolal do Říma, odplul podél pobřeží Malé Asie a Kréty, u Malty (asi) ztroskotali a přezimovali, jinou lodí do Puteol, po via Appia do Říma. Tam strávil Pavel asi dva roky v lehčí vazbě. Touto zprávou údaje Sk končí. Pavlovu smrt v Římě klademe do let 64-67 po Kr. Přibližná chronologie života apoštola Pavla: 5-10 po Kr. narození asi 34 obrácení 46-49 1. misijní cesta 49 apoštolský sněm 49 52 2. misijní cesta 53-58 3. misijní cesta 58 zatčení v Jeruzalémě 60-61 cesta do Říma 61-63 (1.) římská vazba 64-67 smrt v Římě 1.2 První list soluňanům Soluň (Thessaloniki) založil král Kassandros asi r. 315 a pojmenoval ji po své manželce, sestře Alexandra Velikého. Římané ji učinili r. 146 př. Kr. hlavním městem provincie Makedonie. Tehdy došlo k jejímu rozkvětu. Město mělo velký význam pro obchod díky své výhodné poloze a přístavu. Obyvatelstvo bylo převážně řecké a Makedonské. Byli v něm však také židé. Do Soluně přišel Pavel se Silasem a Timotejem na druhé misijní cestě. Díky Pavlovi se v Soluni vytvořila křesťanská obec, složená převážně z pohanů. Pro nepřátelství tamních židů opustil Pavel město. Po čase poslal Timoteje zpět do Soluně. Pod dojmem jeho zpráv, které asi obsahovaly také některé otázky, napsal apoštol Pavel 1 Sol. 1 Sol je krásným svědectvím misijního úsilí sv. Pavla. Zachycuje nejen jeho starostlivost, ale také jeho teologický a duchovní pohled na přijetí křesťanské víry. Jeho odpovědi a povzbuzení jsou v mnohém ohledu aktuální i pro dnešní křesťany (např. 4,17n.). Patrně se jedná o nejstarší spis NZ. Byl napsán v Korintu asi r. 50. 1.3 Druhý list soluňanům Má v preskriptu stejné odesílatele i adresáty jako 1 Sol., podobnou slovní zásobu i některé formulace. Rozdílnost mezi těmito listy je hlavně v 2 Sol 2, kde se koriguje představa brzkého Kristova příchodu a je užito apokalyptického slovního materiálu. Otázka pravosti 2 Sol není ještě úplně vyřešena a při pohledu na teologii apoštola Pavla nemůžeme tento list klást na jednu rovinu např. s 1 Sol nebo Gal či jinými nepochybnými listy. Při odpovědi na otázku, kdy byl 2 Sol napsán, je rozhodující hodnocení otázky pravosti listu. Byl-li napsán 2 Sol přímo apoštolem Pavlem, pak doba jeho napsání se příliš neliší od doby napsání 1 Sol. Stejné je také místo, kde byl list napsán. Za předpokladu jiného autora bude datace pozdější a také místo sepsání jiné. Význam 2 Sol spočívá v jeho výzvě k vytrvalosti ve víře a ve varování před blouznivým očekáváním konce světa a před zbožností, která se stahuje ze světa a neplní úkoly, k nimž vybízí evangelium. 1.4 list Galaťanům Galaťané patřili ke keltským kmenům, které ve 3. stol. př. Kr. opustil Galii a usídlily se ve střední části Malé Asie, později součástí římské provincie Galatia. Střediskem provincie bylo město Ankyra (dnešní Ankara). List Galaťanům je adresován církvím Galacie (Gal 1,2), tj. více církevním obcím a je nejednoznačný. Dnes převažuje názor, že Gal byl adresován křesťanům, kteří žili v galatském kraji. Gal obsahuje některé důležité texty, které mají význam v rámci celého NZ: 3,28 ( už tu není Žid nebo Řek muž nebo žena; vy všichni jste jeden v Kristu Ježíši ). V Gal řeší Pavel základní otázku evangelia, tj. otázku ospravedlnění, vztah svobody a zákona. Dělá to proto, že dostal zprávy o tom, že mezi galatské křesťany vnikli lidé, kteří požadovali jako podmínku ke spáse plnění židovského zákona. Podle Pavla je křesťan svobodný a není vázán předpisy židovského zákona. Jeho zákonem je láska (5,6). V Gal jako chybí jakékoliv díkůvzdání za duchovní pokrok galatských křesťanů a jejich pochvala. Je to nejbojovnější list sv. Pavla.

20 O Pavlově autorství se nepochybuje. Napsán mohl být v letech 55-56 v Efesu, nebo v Makedonii či v Korintu během 3. m. cesty asi v r. 57. List Gal patřil od začátku k nejznámějším Pavlovým listům. Je aktuální nejen pro důležité historické a životopisné údaje, ale hlavně pro svůj teologický obsah. 1.5 První list Korinťanům Město Korint bylo sice založeno už asi v 10. stol. př. Kr., ale v době působení sv. Pavla to bylo město poměrně nové a moderní. R. 146 př. Kr. byl Korint římským vojskem dobyt, zpustošen a obyvatelstvo bylo pobito nebo prodáno do otroctví. Nový Korint byl založen jako římská kolonie. Stal se hlavním městem provincie Achaia a sídlem prokonzula. Obyvatelstvo bylo ve své většině římské. Byli tam také obyvatelé z Orientu a rovněž Židé. Žilo v něm hodně námořníků, ačkoliv Korint přímo u moře neležel, nýbrž k překládání zboží sloužily dva přístavy v jeho blízkosti: Lechaion na severu a Kenchreje na východě [lodě se přetahovaly přes 6 km širokou šíji po dřevěné dráze]. V blízkosti Korintu se konávaly istmické hry se sportovními a múzickými soutěžemi, při nichž vítězové dostávali borovicový věnec (srv. 1 Kor 9,24-27). Křesťanství přinesl do Korintu apoštol Pavel na své 2. misijní cestě asi r. 50. Malý úspěch měl u židů, větší u pohanů. Pavel působil v Korintu nejméně 18 měsíců (Sk 18,11). V NZ máme dva listy Korinťanům. Pavel jich napsal víc. 1 Kor 5,9 ukazuje, že před 1Kor už poslal jeden list do Korintu. 2 Kor 2,4; 7,8 hovoří téměř jistě ještě pro třetí list před 2 Kor. Pavlova korespondence s korintskými křesťany zahrnovala tedy (nejméně) čtyři listy. Pavlovo autorství 1 Kor je nesporné i pro ty, kteří neuznávají jeho původní jednotu. Místo napsání se dá určit bez problémů. Byl to Efes (srv. 1 Kor 16,8). Muselo to být v době tamějšího delšího pobytu ap. Pavla v tomto městě, V úvahu pro napsání připadají léta 55-57. Význam 1 Kor je veliký. Jako žádný jiný list NZ zachycuje život prvokřesťanské církevní obce, a to ve velkoměstě, kde se uplatňovaly nejrůznější vlivy. Nejde však jen o historický význam. Sv. Pavel řešil v 1 Kor především praktické otázky. Jeho odpovědi mají stálou platnost, i když s některými je spojena časová podmíněnost dané problematiky (maso obětované modlám [kap. 8-10], závoj žen [11,2-16]). Živá zůstává podstata Pavlových odpovědí k otázkám jednoty (1 Kor 1-4), mravnosti (kap. 5-6), manželství a panenství (kap. 7), duchovních darů či charismat (kap. 12-14). Rovněž nauková témata vycházela z praktických problémů (eucharistie [1 Kor 10 a 11], zmrtvýchvstání [kap. 15]). 1 Kor zdůrazňuje tradici církve, jak dosvědčují důležité texty, především patrně nejstarší písemně zachovaná zpráva o ustanovení eucharistie (1 Kor 11,23-26) a nejstarší apoštolské krédo (15,3-5). 1.6 Druhý list Korinťanům 2 Kor nám umožňuje aspoň částečně rekonstruovat události po odeslání 1 Kor. V Korintu muselo dojít ke zhoršení situace. Začali tam působit misionáři, kteří agitovali proti Pavlovi. Pavel podnikl další návštěvu v Korintu. Tato druhá návštěva nebyla asi úspěšná. Došlo zřejmě ke konfliktu s jedním korintským křesťanem (2 Kor 7,12; 2,5). Pavel se vrátil zklamán zpět do Efesu. Podle 2 Kor 2,4 a 7,8 napsal potom do Korintu další (už třetí) list tamějším křesťanům (podle 2 Kor 2,4 jej lze charakterizovat jako dopis s mnohými slzami ). Doručitelem byl Titus. Pavel odešel z Efesu do Makedonie (2 Kor 2,12n.). Tam se setkal s Titem. Jeho zpráva o situaci v Korintu zněla nyní příznivě. Byla pro sv. Pavla útěchou (2 Kor 7,6). Pavel poslal do Korintu další list - 2 Kor. Korespondence apoštola Pavla s korintskými křesťany musela tedy zahrnovat (nejméně) čtyři listy. Označíme-li je A B C D, pak 1 Kor odpovídá listu "B" a 2 Kor listu "D". Prakticky je nutno počítat alespoň s možností, že 2 Kor 10-13 byly původně součástí jiného listu než předcházející text. Přesto nelze tuto problematiku přeceňovat. 2 Kor je pro nás významný tak, jak ho máme, a jeho případné dělení na menší původní celky není pro jeho poselství rozhodující. Bereme-li 2 Kor jako jeden celek, byl napsán v Makedonii (2 Kor 2,12n.; 7,5n.). Ale nelze vyloučit, že byl psán postupně během cesty. To by mohlo vysvětlit také některé nevyrovnanosti v textu. Mohlo to být ještě téhož roku jako 1 Kor nebo až roku následujícího. (55-57 po Kr).