PRŮVODCE AKCÍ
VÁNOČNÍ CHARITATIVNÍ VEČER pořádaný na podporu Charity Vsetín zastoupené ředitelkou paní Věrou Dulavovou 18:15 ZAHÁJENÍ 18:20 ÚVODNÍ SLOVO ŘEDITELKY CHARITY PANÍ VĚRY DULAVOVÉ 18:30 KONCERT SKUPINY THE TAP TAP JEDINEČNÝ SOUBOR TVOŘENÝ ODCHOVANCI JEDLIČKOVA ÚSTAVU KAPELNÍK ŠIMON ORNEST 19:30 RAUT 20:50 SBOR MASARYKOVA GYMNÁZIA 21:30 AFTERPARTY S TAJEMSTVÍM CELOU AKCÍ BUDE PROVÁZET PAN LADISLAV ANGELOVIČ VE VOLNÝCH CHVÍLÍCH SE O ZÁBAVU POSTARÁ ILUZIONISTA ŠEKLIN AKCI PODPOŘÍ PRODEJNÍ VÝSTAVOU UMĚLECKÝCH DĚL GALERIE ZEDNÍKOVI Garance doložení účelovosti daru: Advokátní kancelář JUDr. Ilony Barošové (JUDr. Ilona Barošová, Mgr. Petr Mynařík) Za podpory týmu dobrovolníků: Dana Garguláková, Ivona Šlechtová, Aleš Šlechta, Naděžda Hajdíková, Rostislav Curus, Vendula Konvičková, Jiří Malý, Jiří Vítek, Taťána Malá, Květoslava Othová, Marta Podešvová
Charita Vsetín je s vámi již 20 let Je samostatnou právnickou osobou. Je součástí Arcidiecézní Charity Olomouc. Ta patří ke sdružení Charita Česká republika, která je členem celosvětové organizace Caritas Internationalis. Poskytuje pomoc, podporu a doprovázení seniorům, osobám se zdravotním postižením, dětem a mládeži prostřednictvím zdravotní služby a několika sociálních služeb. Seniorům: Zdravotní služba Pečovatelská služba Denní stacionář pro seniory Osobní asistence Osobám se zdravotním postižením: Zdravotní služba Pečovatelská služba Osobní asistence Sociální rehabilitace CAMINO Dětem a mládeži: Zdravotní služba Pečovatelská služba Osobní asistence Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež ZRNKO Poslání Charity pramení z pověření šířit ve světě dobro, spravedlnost a naději. Dovolujeme si Vám představit několik příběhů z naší každodenní práce.
Dáša Dáša (13) pochází ze sociálně slabé, vícečetné rodiny, rodiče spolu nežijí, matka má problémy s alkoholem. Dáša začala navštěvovat NZDM Zrnko asi v sedmi letech. Většinu času běhala po sídlišti s klíčkem na krku a bavila se tím, co sídliště nabízí poklady kontejnerů, kouření nedopalků za obchodem, Návštěva klubovny NZDM pro ni představovala nové zkušenosti, rozvoj schopností a dovedností, nový pohled na svět, nové lidi a možnosti, jak trávit volný čas. Díky pomoci s přípravou do školy, se Dáša udržela na základní škole, udělala po 4. třídě reparát a postoupila do dalšího ročníku. Pracovníci ji vedli k upevnění základních hygienických návyků (mytí rukou apod.) i sociálních návyků (zdravení, používání slov prosím a děkuji ). Poskytovali jí zpětnou vazbu na její chování, prostřednictvím pravidel NZDM se učila jejich dodržování, postupně se u ní formovaly zdravé hranice. Pozorovali jsme, že toto nastavení hranic a učení se respektování pravidel a základních principů toho, co je v naší společnosti považováno za žádoucí a co naopak ne, zlepšilo její postavení ve třídě a podpořilo začlenění do skupiny vrstevníků. Díky Dášinu rozvoji a zdokonalování se ve smysluplných aktivitách dochází k postupnému rozvoji její sebedůvěry a uvědomování si toho, v čem je dobrá, co jí jde. K rozvoji sebevědomí dochází také v oblasti školy a kamarádství, kde si Dáša příliš nevěřila, učí se znát svoji hodnotu. Milan Jmenuji se Milan a letos bude 36 let. Do Camina jsem začal docházet už od jejího založení. Bylo to půl roku po mojí druhé atace, pro kterou jsem byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Návrat zpátky mezi normální lidi nebyl snadný. Rodiče mě sice podporovali, ale mají už svůj věk a jejich pohled na svět se liší a je zdrojem hádek i s ostatními sourozenci. Což je nejspíš normální v každé rodině. Rodina, sousedi i známí udržovali ode mne nebezpečný odstup, nevěděli, co ode mě mají čekat. Což je taky normální.
Musím přiznat, že jsem mluvil někdy nenormálně a někdy jsem prováděl zvláštní věci. Paní doktorka psychiatr mi zdůrazňovala, že se musí brát prášky, ale celá diskuze s ní, mi připadá, že cílem je zjistit, zda se změnil pacientův zdravotní stav, jaké má postoje a zda se neobjevovaly nějaké příznaky. Psychiatr vůbec neřeší, jak se člověku daří společensky, zda není osamocen, jestli má práci koníčky, přátelé, přítelkyni. Camino pro mě ze začátku znamenalo hodně. Setkávat se s lidmi s podobnými problémy, nějaký program, který člověka nechal na chvíli zapomenout, jak je nenormální, jak je vyloučený z dosavadního života. Dnes už do Camina docházím občas, pracuji totiž na poloviční úvazek a trávím víc času se svou rodinou. Camino je místo, kam mohu jít, když mám problémy. Psychiatra a psychiatrickou léčebnu bych nejraději neviděl. napsal klient Camina Asistent Vzpomínám na chlapce s malformací končetin, která způsobovala jeho sníženou mobilitu. Chůzi mu umožňovala protéza dolní končetiny. V rámci školního plaveckého výcviku potřeboval pomoc osobního asistenta, aby mohl zvládnout tempo výuky a také aby byla zajištěna jeho bezpečnost při pohybu v bazénu. Navzdory ke svému handicapu si pohybu v bazéně velmi užíval a s velkou chutí se učil novým dovednostem. Při plavání na znak mu ale chyběla odvaha položit se na hladinu, i přesto, že jsem ho jistila. Postupným tréninkem ale získal důvěru a překonal strach. Dokonce zvládl i pár temp sám. Měl obrovskou radost a pocit vítězství, že to dokázal a pro mne to byl viditelný příklad toho, jak velký význam má naše práce pro začleňování osob se zdravotním postižením mezi své vrstevníky. Pomáháme jim žít, pokud možno, normálním životem ve svém bytě. Bez pomoci členů rodiny, svých přátel a terénních pracovníků v sociálních službách, by tito lidé museli opustit své domovy, což mnozí z nich by velmi těžce nesli a v mnoha případech by to byl počátek jejich konce.
Alena Je mi 93 roků a už delší dobu se zamýšlím, jak a jak brzo skončí můj život. O tom určitě přemýšlí každý člověk, jehož život se chýlí ke konci. A nejen starý člověk. Tyto myšlenky napadají i mladší lidi. Vždyť nejsme nesmrtelní a čas odchodu nikoho nemine. Někdo dříve, někdo později. Vždyť nadarmo se neříká :,,Mladý může, starý musí. Jde jen o to, aby odchod člověka ze života byl důstojný, a aby zbytečně netrpěl. Dříve bylo mým cílem zachovat si tolik životního elánu, abych na stáří nebyla nikomu na obtíž. Proto jsem se moc nešetřila. Ani práce na zahrádce nebyla vždy jen zábava. Chodila jsem cvičit, plavat a roky odcházely. Přišlo stáří a nemoc. Přestože je to dost náročné, snažím se svou nemoc a stáří překonávat a silou vůle a nutnosti jsem poměrně soběstačná. Pomáhá mi v tom Denní stacionář pro seniory. Vím, že musím dál intenzivně cvičit a posilovat svou paměť. Bydlím sama ve svém bytě. Třikrát týdně chodím do Denního stacionáře pro seniory Charity Vsetín a s pomocí pečovatelek a svých dětí zvládám i otravné stáří. Už se ani toho odchodu nebojím. Věřím, že Bůh bude ke mně milostivý. Pečovatelky Nejdéle (22 let) jsem měla v péči slepého a ochrnutého pána, který žil s hluchou družkou. Pan František ztratil zrak, měl rozsáhlé tělesné postižení, umělé klouby v noze, deformaci páteře, chodil pouze s pomocí druhé osoby. Pracovní den u pana Františka probíhal většinou obdobně: Ráno jsem provedla u pána ranní hygienu, pomohla mu obléci se, obout a uvařit mu snídani. Potom jsem s hygienou pomohla i paní a podala snídani. Po snídani jsem pokračovala úpravou lůžek, sepsáním nákupu a pochůzek. Potom následovala doba oběda, kdy jsem chystala, ohřívala a vydávala obědy. Následovalo mytí nádobí po obědě, příprava léků a svačiny. Obstarávání léků, lehčí ošetřovatelské úkony, vyřizování a doprovody k lékařům, na úřady jsme prováděli spíše v dopoledních hodinách. Odpoledne se zajišťovala péče o
domácnost běžné a velké úklidy. Za dlouhou dobu své služby jsem se setkala s velkou řadou a škálou neduhů, nemocí jak tělesných, tak duševních. Ty duševní a psychické mírníme alespoň tím, že jsme takovými vrbami, zpovědníky, lékaři duší klienty vyslechneme, potěšíme slovem i potřebnou pomocí. Ve většině případů nahrazujeme rodinu, ale i pomoc blízkých, kteří nemohou tuto pomoc zajistit pro velkou vzdálenost nebo proto, že úplně chybí. Poskytujeme péči paní, která prodělala cévní mozkovou příhodu. Toto onemocnění zasáhlo kromě pohybového ústrojí i centrum řeči. Vzhledem k pracovnímu vytížení potřebuje pečující rodina s některými pečovatelskými úkony pomoci. Kromě každodenní ranní hygieny paní dvakrát týdně koupeme, a to ve dvojici s využitím tzv. vodního lůžka. Příprava i samotná koupel ve vodním lůžku vyžaduje práci dvou pečovatelek, kdy každá pečovatelka ví, co má kdy udělat. Odměnou za naši práci je spokojený výraz ve tváři paní, která si užívá každé kapky stékající vody. Toto by nebylo možné, kdyby paní neměla elektrické polohovací lůžko, které umožňuje bezpečnou a důstojnou manipulaci s ležícím člověkem. Lucie Ve fázi rehabilitace mi Camino poskytlo přátelské prostředí k tomu, abych se doléčila z negativních příznaků duševního onemocnění. Toto prostředí považuji za léčivé. Je jakousi spojnicí mezi vnitřním a vnějším světem. Za nejcennější považuji komunikaci s pracovnicemi Camina, a pak samozřejmě s ostatními klienty. Dále jsou to společné aktivity, které vedou k samostatnosti tvůrčí dílny, vaření, výlet do okolí, návštěva restaurace. Naučila jsem se vařit guláš, upéct chleba, cvičit jógu, chodit na angličtinu, prováděla jsem výtvarnou dílnou. Vyrobila jsem si krásné výrobky, které jsem si mohla vzít domů. Které jsou mi nyní vzpomínkou na čas, kdy jsem hledala znovu rytmus, řád dne, na čas, kdy jsem se probouzela k životu. napsala klientka Camina
Ing. Lenka Galetková Důvod, proč toužím získat schodolez, je: abych se ještě více mohla zapojit do veřejného života, a nebyla tolik odkázána na pomoc vice druhých osob. Vlastním sice invalidní vozík, ale mám velké potíže se s ním dostat ven z bytu. Před domem máme 8 schodů s plošinou pro dětské kočárky. (I dosti zdatní rodiče raději vynesou dítě v náručí a pak teprve jedou s kočárkem. Dítě i s kočárkem váží max. 20 kg. Invalidní osoba s vozíkem 80kg a více). Snažím se být soběstačná a vyřizovat si většinu osobních záležitostí sama. (Většinou s asistencí jiné osoby). Mnoho institucí a obchodů však bohužel není ještě přizpůsobena pro návštěvu lidí na invalidním vozíku. Spolu s několika lidmi se stejnou nemocí a s mým manželem, jsme před 6 lety založili ve Vsetíně Regionální pobočku Roska Vsetín. Jedná se o organizaci sdružující lidi s MULTIPLE SCLEROSIS (Roztroušenou sklerosou). (Nejbližší pobočky byly v Brně, Ostravě a Kroměříži). Tato organizace poskytuje poradenství, organizuje rekondiční pobyty, přednášky atd. Abych mohla ostatním lidem poskytnout co nejlepší poradenství, účastnila jsem se několika 2 až 7 denních školení.