MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie. Konstrukce brněnských středověkých jímek

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Konstrukce brněnských středověkých jímek Bakalářská diplomová práce Tomáš Hudeček Vedoucí práce: PhDr. Rudolf Procházka, CSc Brno 2014

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně a na základě citovaných pramenů a literatury. V Brně 2014... vlastnoruční podpis autora

Poděkování: Zde bych chtěl nejvíce poděkovat svému vedoucímu práce PhDr. Rudolfu Procházkovi, CSc za velkou trpělivost a nápomoc při mém úkolu. A velký dík patří mé přítelkyni Miladě a mé rodině a dalším, co mi pomohli.

Obsah 1. Úvod...1 2. Vrcholně středověké město, jeho vývoj a život v něm...2 2.1 Život ve středověkém městě...3 3. Stručný vývoj počátků Brna a ukotvení jímek v jeho městském právu...5 3.1 Brněnské městské právo a jímky...6 4. Definice jímek a stav bádání...6 4.1 Komplikace s provozem jímek...8 4.2 Obsah jímek...8 4.3 Středověké jímky v současnosti...9 4.4 Definice jímek...9 4.5 Konstrukční řešení jímek...10 5. Středověké studny a cisterny na vodu...11 5.1 Studny...12 5.2 Cisterny...13 6. Rozlišení jímky, studny a cisterny...15 6.1 Povrchové části...15 6.2 Půdorys...16 6.3 Vyztužení a profil stěn...16 6.4 Charakter výplně...17 6.5 Nálezy...18 6.6 Spodní voda...18 6.7 Dno...19 6.8 Shrnutí rozdílů...19 7. Rastr použitý pro rozbor vybraného souboru jímek při vytváření soupisu...19 8. Databáze soupisu relevantních jímek...22 8.1 Výhody a nevýhody databáze...22 8.2 Budoucí databanka...23 8.3 Problematika vytvoření databáze jímek pro Brno...24 8.4 Rušivá data...25 9. Popis jednotlivých lokalit z nálezových zpráv...26 9.1 Lokalita Benešova 6...26 9.2 Lokalita Česká 5...27 9.3 Lokalita Dominikánská 11, 13, 15, 17, 19...28 9.4 Lokalita Kozí 5...29 9.5 Lokalita Mečová 2...30 9.6 Lokalita Panská 6 8, náměstí Svobody 16...32 9.7 Lokalita Velký Špalíček : Dominikánská 1, 3, 5, 7, Dominikánské...33 náměstí 12 a Mečová 2, 4...33 9.8 Lokalita Zelný trh 9...35 10. Analýza soupisu...36 10.1 Jímky s kruhovým půdorysem...37 10.2 Jímky s obdélným půdorysem...37 10.3 Jímky s jiným půdorysem...38 10.4 Jímky se čtvercovým půdorysem...38 10.5 Jímky s oválným půdorysem...38 10.6 Jímky s lichoběžným půdorysem...39 10.7 Shrnutí analýzy soupisu...39

10.8 Středověké odpadní jímky v jiných středoevropských městech...39 11. Celkové shrnutí a závěr...40 Literatura...42 Použité zkratky:...44 Seznam obrazových příloh:...45 Vlastní soupis vybraných jímek...53

1. Úvod Vždy, když projíždím okolo mohutných panelových sídlišť, jedna z věcí, která mě napadá při pohledu na tyto výdobytky masového ubytování je, co se děje každé ráno, v každém bytě, na každém záchodě a hlavně, kam toto obrovské množství materiálu putuje? Proto vždy, když míjím tyto vysoké domy, vzdávám tichý hold lidem, kteří vymysleli a hlavně spravují systém kanalizace, který nás chrání každé ráno, před něčím o čem se ve slušné společnosti nemluví. Před fekáliemi, splašky a nechutnými odpadními vodami. A s tím mě napadá, kdy lidé začali řešit tento problém? Proto když se nabídla možnost, se tímto tématem projít a zjistit, jak a kdy byla učiněna přítrž polotekutým pouličním nočním můrám, neodolal jsem. Přiznávám se, že tento neortodoxní úvod nespadá přímo do vědeckého žargonu, ale každý výzkum musel vždy nějak začít. Cílem mé bakalářské práce se tedy díky nabídce PhDr. Rudolfa Procházky stalo zjistit, pokud možno, co nejvíce o technologickém řešení středověkých odpadních jímek ve městě Brně v rámci datace od 13. do 16. století. Účelem je provést soupis všech vhodných jímek z vybraných lokalit pouze na základě nálezových zpráv a následně určit, které zkoumané konstrukční faktory mají převažující zastoupení. Tedy zda bylo více jednoduchých kruhových odpadních jímek, nebo obdélných, nebo složitých situací, zda bylo více nevyztužených, vydřevených nebo snad dokonce zděných jímek. K tomuto byla vytvořena metodika hledání klíčových a shodných faktorů mezi rozdílně sepsanými nálezovými zprávami. Navíc byla vytvořena odpovídající doplnitelná databáze v programu Microsoft Access, umožňující případné rozšíření záznamů a hlavně zjednodušení výzkumů. Po prvotní diskuzi bylo určeno, že bakalářská práce není schopná pojmout všechny kdy vykopané a prozkoumané jímky na území historického Brna, proto bylo na základě dohody nalezeno šest lokalit z jádra města Brna. Jedná se o Benešovu 6, o Českou 5, o Dominikánskou 1, 3, 5, 7 s Dominikánským náměstím 12 s Mečovou 2 a 4, o Dominikánskou 11, 13, 15, 17, 19, o Kozí 5, o Mečovou 2, o Panskou 6-8 s náměstím Svobody 16 a o Zelný trh 9. Předložená práce je rozdělena do čtyř souvisejících částí, postupujících od teoretického ukotvení jímek až po praktické zjištění cíle práce, tedy vyhodnocení soupisu jímek pro Brno. V první, teoretické části (kapitola 2-3), vymezuji pojem středověké město a charakterizuji strukturu zástavby na městské parcele zejména s důrazem na dům a jeho hygienické zázemí. Věnuji se zde také právnímu ukotvení jímek v brněnském městském právu. Ve druhé části práce (kapitola 4 6) se zaměřuji na vymezení toho, co jsou to vlastně jímky, jak jsou definovány, jejich využití a co jejich výzkum přináší, případně jaká má úskalí. Také zde jsou popsány další dva druhy objektů, které mohou být při výzkumu zaměněny za jímky, tedy na 1

studny a cisterny. Na závěr této části srovnávám jímky, studny a cisterny a uvádím rozhodující faktory, na základě kterých lze objekt správně interpretovat. Třetí, výzkumnou, část této bakalářské práce (kapitoly 7-8) věnuji popisu metodika výzkumu a zapracování jímek do této práce, dále pak popis vzniku, úskalí a výhody připojené databáze. Ve čtvrté, analytické, části (kapitoly 9 10) jsou představeny jednotlivé lokality včetně výsledků vyhodnocení a následně výsledky pro Brno jako celek ve srovnání s jinými vybranými městy. 2. Vrcholně středověké město, jeho vývoj a život v něm Definicí moderního města je "lidské sídlo s vysokou hustotou obyvatel a komunikací, rozvinutou dělbou práce a poskytováním služeb uspokojujících převážnou většinu potřeb obyvatel a s vysokou mírou kulturní a hmotné směny" (JANDOUREK 2007, 155). Ve středověku je však za město označováno sídlo, jehož obyvatelé se řídí městským právem. Díky tomu bychom v praxi některá středověká města dnes za města označit nemohli, neboť neodpovídají současným souhrnným definičním požadavkům na města svou velikostí, hospodářskou aktivitou nebo množstvím obyvatelstva (HORSKÁ MAUR MUSIL 2002, 55). Pro naše účely je však třeba pominout toto rozdělené a soustředit se na historickou definici města. Celkově můžeme české středověké město definovat jako vývojově vyšší druh sídliště (na rozdíl od vesnice, či aglomerace na úrodném místě), které plnilo centrální funkce "ekonomickou, geografickou, stavební, vojenskou, sociální, politickou, právní a kulturní" a získalo právní statut města. Souhrn těchto funkcí vytvořil v každém městě specifickou strukturu a vyhranil je tak k určitému typu (HOFFMANN 2009, 13). Od neolitu vznikají sídla, která plní různé centrální funkce. V laténském období se objevují opevněná i neopevněná sídla, tzv. oppida. Plní roli nejen regionálních mocenských center, ale zásadní roli mají též v ekonomické oblasti. Proto také tato hospodářská centra bývají všeobecně přijímána jako předchůdci měst. Obdobnou roli hrála některá hradiště a aglomerace raného středověku v rámci velkomoravské říše a raného státu Přemyslovců. Tyto typy raných měst se vyznačují zvýšenou hustotou obyvatelstva, polohou u významné cesty, křižovatky či brodu, specializací na řemeslnou výrobu a odklonem od zemědělství. Dá se tedy říci, že jde o sídla městského charakteru s ještě nerozvinutými funkcemi. Některá tato protoměsta se ovšem mohla stát základem pro města vrcholného středověku, protože nebyla jen mocenskými centry, ale i ekonomickými centry regionů s přítomností dálkového i vnitřního obchodu 2

(HOFFMANN 2009, 13 29). Posléze v průběhu středověku byla města zakládána jak na "zeleném drnu", tak již zmíněnou přeměnou stávajícího sídla. Výhodou města "na zeleném drnu" pak byla samozřejmě možnost vystavět ho dle připraveného plánu a město tak získalo většinou pravidelný půdorys (HOFFMANN 2009, 59, DOSTÁL 1974, 15 26). Ukazuje se však, že i struktury staršího osídlení, tzv. rostlých měst, byly při založení právního města zásadně přeměněny, dokonce tento proces nemusel být jednorázový (PROCHÁZKA 2007, 65). Města v českých zemích zakládal král, posléze přibyla tato pravomoc církevní a světské vrchnosti a byla pak dělena na královská a poddanská, podle toho komu se zodpovídala (HOFFMA 2009, 18-19) 2.1 Život ve středověkém městě Ve středověkém městě se narůstající populace musela potýkat s problémy udržení snesitelných životních podmínek uvnitř hradeb. Obyvatelé těchto měst museli řešit zásobování jídlem a pitnou vodou, likvidaci odpadů a problém s prostorem uvnitř hradeb, který pro ně byl stále menší. Jídlo si museli kupovat na trzích nebo v krámcích, vodu získávali z řek, potoků, studní nebo cisteren a ve velkých městech časem dokonce stavbou vodovodů (KRAJÍC 2009, 262, SOKOL 1999, 59). nedostatek prostoru, zlepšení kultury obývání nebo lepší funkční členění města mohli řešit stavbou vícepodlažních domů (HOFFMANN 2009, 175)Také mohli samozřejmě začít stavět v předměstí, popřípadě odejít do nově zakládaných měst. Odpady ve středověku, stejně jako dnes, se dělí do několika skupin. Kromě odpadů rozložitelných a nerozložitelných jde v rámci všeobecného dělené o odpadní vody (biologického charakteru, z výrobních procesů), biologický odpad tuhý (zbytky jídla, mršiny, fekálie, zbytky z výrobních procesů), výrobní a stavební odpad tuhý (zbytky z provozu různých řemesel, po požárech, destrukcích domů). Odpadní vody se většinou likvidovaly do ulic, v blízkosti řeky do ní, později byly jímány do jímek. Výrobní a stavební odpad se mohl reutilizovat, zplanýrovat na parcele, umístit do nepoužívané jímky či studny nebo odvézt. Co se týče biologického a fekálního odpadu, ten byl ponecháván na volných prostranstvích, časem se ujalo ukládání do jímek. Odpady ponechávané na veřejných prostranstvích nebyly odstraňovány primárně z důvodů hygienických, ale ve snaze udržet alespoň základní průchodnost na komunikacích, na veřejných prostranstvích i na parcelních dvorech, zejména kvůli jeho rychlé akumulaci. Od 13./14. století se začíná objevovat dláždění, které usnadnilo údržbu ulic (pro Brno PROCHÁZKA 2011). Většinou jsou nutnost a způsoby likvidace odpadů zaneseny v právních knihách měst. Dalším důvodem k likvidaci mimo 3

právní rámec, je skutečnost, že se středověkým občanům nelíbil pohled na nevhodně zanesená prostranství. Důvody vzniků nemocí nebyly tehdy ještě známé, nelze je proto brát v potaz (KRAJÍC 2009, 263). Město bylo rozděleno na parcely, čili městiště, představující základní majetkovou a prostorovou jednotku až dodnes. Ovšem struktura prvotní parcelace se z pohledu archeologie jen obtížně objasňuje a prokazuje, každopádně je jasné že toto majetkové rozdělení prostoru je pro město charakteristické (PROCHÁZKA 2007, 50). Prvotní domy v zadní části parcely s výrobním prostorem v "ulici" postupně změnily polohu směrem do ulice, přičemž se tak do zadní části parcely přenesly chlévy, prévety, záhonky, ovšem ve fázi dřevěné zástavby existovaly i nepravidelnosti. Výrobní prostory mohly zůstat v zadní části parcely domu, nebo se přemístily přímo do domu (HOFFMANN 2009, 170 175). Na příkladu Brna lze pak vidět, že kamenná jádra domu (jak jsou popsána v MERTA PEŠKA 2001, 110), respektují hranici parcely a jsou jednoprostorově uspořádána. Navíc další archeologické zděné nálezy jader domů mohou odpovídat objektům typu kemenate, což je bráno jako předchůdce zděného domu, stavbu povětšinou pravoúhlého půdorysu přistavěnou k dřevohlinitému domu. Ten mohl přečkat a stát se tak základem středověké novostavby. Dřevěné části domu, které jsou prokázány v suterénních částech, v nadzemní pak požárovými destrukcemi, postupně nahradila zděná zástavba a vznikly složitější půdorysy, zejména průjezdový dům (MERTA - PEŠKA 2009, 215). Bohaté domy od 13. století ve velkých královských městech byly často kamenné, o dvou až třech podlažích, s klenutými přízemními místnostmi, vysokým štítem a hřebenovou střechou. Přiléhaly k sobě, tvořily souvislou frontu a jejich stavební parcely byly většinou úzké a velmi hluboké, takže většina vnitřních místností neměla přirozené světlo (např. HOFFMANN 2009, 172). Nelze opomenout také domy s věží (SAMEK 1993, 104, MERTA PEŠKA 2009, 206). Do současnosti nebylo v Brně objeveno mnoho dřevěných povrchových částí u podsklepených domů a vzhledem k současnému stavu poznání například nevíme, jaké nadzemní části doprovázely kamenná jádra ve 13. a na počátku 14. století (MERTA PEŠKA 2001, 113). Avšak stále existují i kamenné konstrukce v nadzemních partiích, popřípadě alespoň jejich části (MERTA PEŠKA PROCHÁZKA 2004, 171), takže na základě budoucích výzkumů bude možné brněnské středověké domy lépe charakterizovat. V samotném domě pak kvůli nedostatku místa v hradbami ohraničeném městě mohlo občas přebývat i několik rodin. Většinou rodina majitele a podnájemníci. Nárůst počtu nájemníků se odvíjel od hospodářské konkjunktury, mohli také bydlet v samostatných objektech ve dvoře parcely, zejména ve 13. století (SMETÁNKA 1993, 123 126, HOFFMANN 2009, 175,). 4

Je pochopitelné, že všichni tito obyvatelé se museli nějak vypořádat s odpadem, který vyprodukovali, a nejsnadnějším řešením bylo vše házet na ulici, jak je uvedeno výše. Tento trend je pak průkazný ve formě odpadních vrstev a to nejen na ulicích ale i na parcelách domů. Tento odpad mohly být jak zbytky a nepořádek z domácností, tak i lidské a zvířecí exkrementy, nebo přímo těla uhynulých zvířat. Obyvatelům, natož městské radě, se to nelíbilo jak z estetických důvodů, tak kvůli pověsti města. Jako výsledné řešení alespoň likvidace problému s fekálním odpadem se v Brně i dalších městech stalo ve středověku hloubení jímek, nemusí to však být pravidlem jak je vidět v kapitole 10.8. 3. Stručný vývoj počátků Brna a ukotvení jímek v jeho městském právu Pro potřeby této práce nyní ve stručnosti uvedu počátky města Brna a jak jsou ukotveny jímky v jeho městském právu. Za předlokační aglomeraci Brna, je v současnosti považována oblast Starého Brna. Tam se na začátku 11. století přesouvá přemyslovské mocenské centrum z hradiska Staré Zámky u Líšně. (CEJNKOVÁ MĚŘÍNSKÝ SULITKOVÁ 1984, 250 270). V oblasti Starého Brna poznáváme osídlené oblasti na levém břehu Svratky s kostelem P. Marie, na ostrově uprostřed a na pravém břehu sídliště s rotundou během 11. až 12. /13 století (PROCHÁZKA 2000, 27, MERTA SEDLÁČKOVÁ 2013, 27-29). Během 12. století byla osídlena i jižní část nynějšího centra města, která se posléze stala vrcholně středověkým městem. Díky dosavadním nálezům se dá určit toto osídlení mezi dnešními ulicemi Petrov Bašty Josefská a linií vedoucí v zástavbě mezi Starobrněnskou Dominikánskou Orlí Jánskou (PROCHÁZKA 2000, 30 41, 106 107, ZAPLETALOVÁ 2006, 764). Naopak v severní části budoucího města byla na počátku 13. století vytvořena osada cizích kolonistů, která měla za součást i kostela sv. Jakuba, v jehož okolí máme doložené docela intenzivní osídlení nejpozději od 1. třetiny 13. století (MERTA PEŠKA SEDLÁČKOVÁ ZŮBEK, 152). Dle historických pramenů byl založen mezi léty 1201 1222 pro zde sídlící německé a románské obyvatelstvo. Nejspíše kvůli jazykové bariéře byla již před rokem 1231 přistavena k sv. Jakubovi filiální kaple sv. Mikuláše, která měla sloužit pro neněmeckou jakubské farníky (BRETHOLZ 1901, 3 4; PROCHÁZKA 2003, 273). Jestli se tato kaple stala pozdějším kostelem sv. Mikuláše na dnešním náměstí Svobody, jehož nejstarší fázi můžeme datovat do konce 13. století, nelze s jistotou potvrdit (MERTA PEŠKA SADÍLEK URBÁNKOVÁ 2001, 118 119). Zpočátku byla předlokační zástavba značně nepravidelná, především z důvodů živelného 5

růstu, nestability dřevěných objektů i volnější struktury osídleného prostoru, do 30. let 13. století se však dle archeologických dokladů počítá s plánovitou přestavbou bloků do jednotlivých městišť a tudíž do podoby plánovaného města (PROCHÁZKA 2003, 272). 3.1 Brněnské městské právo a jímky Toto právo se vyvíjelo celý středověk, zejména pak od 13. do poloviny 14. století a bylo promyšlené od počátku. Probíhalo to tak, že přísežní města (kterým Brno bylo) si zvolila jako vzor tehdejší babenberská městská práva, poté si přizpůsobili jejich obsah svým požadavkům na vlastní právo. Takto vytvořená práce se stala konceptem pro Václava I., který roku 1243 posléze udělil Brnu královské městské privilegium a od té doby je oficiálně městem (FLODR 2001, 5). Toto privilegium si svoji platnost, v mírně modifikované tradici, si udrželo skoro půl tisíciletí a ovlivnilo celý vývoj městského práva v českých zemích (FLODR 2001, 6). Protože se tedy brněnské právo snažilo myslet na všechny možné postižitelné aspekty měšťanského soužití, je zde zaneseno, i jak se má udržovat čistota ve městě, z čehož jsou důležitá pravidla pro vytváření jímek. Jímka se celá měla vykopat 3 a 1/2 stopy od plotu a nesměla pod zemí zasahovat k sousedovi. Výjimečně mohla být vykopána 3 stopy od plotu na velmi úzkých městištích v případě, že z obou stran byla hlína, nebo cihlová zeď. U prostornějších městišť se lidé měli snažit vykopat žumpu tak, aby neškodila sousedovi. Pokud si tedy sousedé nevycházeli vstříc, a porušovali tato pravidla, mohla městská správa nevhodnou jímku zakázat (FLODR 2001, 205). Se zahlubováním jímek pod cizí městiště navíc souvisí i pojem místa veřejného. Pro stavební a zemědělské činnosti byly vymezeny dvě sféry, místa veřejná a místa soukromá. Na veřejná místa nemohl soukromník jakýmkoli způsobem zasahovat stavěním čehokoli, ani prokopáním tunelu ze svého sklepa, a tím pádem ani podzemním zvětšováním jímek na jejich úkor. Naopak na vlastním pozemku mohl stavět libovolně vysoko a hluboko (FLODR 2001, 203). Co se týče údržby a čistoty ulic a silnic, městská rada měla vyčleněné své lidi (rasy), kteří na pořádek v ulicích dohlíželi a řešili případné problémy (FLODR 2001, 201). 4. Definice jímek a stav bádání Každý člověk a živočich všeobecně denně vyprodukuje určité množství biologického odpadu. V místech velké koncentrace živých organismů zákonitě musí vyvstat problém s hromaděním takového odpadu. Přestože člověk dříve nevěděl, že fekálie jsou místem množení zdraví škodlivých bakterií, rozhodně mu nevyhovoval jejich zápach a myšlenka na to, že by se jimi 6

brodil (KRAJÍC 2009, 261). Například v Göttingenu mohlo ve středověku 6000 obyvatel vyprodukovat za rok až 1231,8 tun odpadu a 88 692 000 litrů odpadních nebo jinak znečištěných vod (SCHÜTTE 1986, 239). Hromadění řemeslnických (od řezníků, koželuhů, barvířů ad.) a domácích odpadů před domy, na ulicích či veřejných prostranstvích se stalo běžnou záležitostí. Na těchto prostranstvích se též pohybovala domácí zvířata, jejichž biologický odpad jejich majitelé také neuklízeli. Též zvířecí mršiny se zcela běžně nacházely na ulicích (KRAJÍC 2009, 261). Nežádoucí odpad a fekálie byly ve městech vyhazovány před dům nebo se naskýtalo jejich svádění jednoduchými systémy (rýhy podél domů, soutky) do nejbližších vodních toků a na veřejná prostranství (KRAJÍC 2009, 261). Problémy s exkrementy se snažilo řešit i městské právo. Byla stanovena povolání odklízející odpad života z ulic (městský ras), vytvářeny "veřejné" záchody, skládky, trativody, kanalizace (GLÄSER 2004, 173, 571). Vše z důvodů důležitých pro klidné sousedské soužití. Nejrozšířenějším řešením se ovšem stalo vykopávání jam, které dnes označujeme jako odpadní jímky. Bohužel mezi archeology středověku a novověku nejsou ustanoveny jasné kategorie pro jímky, objevují se stále nové (SCHÜTTE 1986, 237). Důvodem může být to, že lidé ve středověku sice stáli před stejnými problémy, ale přišli s odlišnými řešeními. Proto je těžké přesně definovat co je to jímka, setkáváme se různými názvy, pro lepší zdůraznění použiji pro příklad německé: Schwindgrube, Abfallgrube, Abfallschacht. V praxi mezi nimi nejsou jasné rozdíly, takže může dojít k záměnám (SCHÜTTE 1986, 238). Zatím tedy není stanovena přesná typologie názvů jednotlivých typů jímek, proto se budu snažit v této práci různá řešení popisovat tak, aby co nejvíce odpovídala skutečnosti. Navíc badatelům pak situaci při studiu historických pramenů k jímkám může ztěžovat zažitý pojem, že odpadní jímky jsou středověká kanalizace (SCHÜTTE 1986, 237). Toto není nutně pravda, neboť v Göttingenu bylo jako kanalizace označováno i svádění odpadů nad zemí (SCHÜTTE 1986, 246). Středověké jímky však musely dodržovat určitá pravidla, jak bylo stanoveno právem v rámci hygienických i bezpečnostních zásad. Ne vždy však byla tato ustanovení dodržována a docházelo k různým neshodám v rámci pravidelného čištění, nebo sousedsky nevhodného vykopání jímky přímo pod okny (Krajíc 2009, 266; FLODR 2001, 205). K vyhloubení jímky bylo potřeba pouze adekvátního nástroje (motyka, rýč, kopáče) užitého ve vhodném prostředí (hlína, jíl, skála). Jímka mohla mít tvar pravoúhlý, lichoběžný, kruhový nebo oválný. Vyztužení stěn pak záleželo většinou na volbě zhotovitele. Pro jímku se dala použít i již vyschlá nebo nepotřebná studna, popřípadě cisterna na vodu. 7

Někdy je obtížné určit, zda byl takový objekt určený jako jímka primárně (Krajíc 2009, 263). Řešení dlouhodobého užívání jímek se odvíjelo od nyní těžko určitelných faktorů. Někdy byly jímky zasypány a vedle byla vykopána jímka nová, jindy se jímky dlouho vyvážely, někdy se vyvážely jen z části. Jedna středně velká jímka pro 4 až 6 lidí mohla vydržet nevyvezená klidně až 3 roky, opravdu velké jímky (25 m3) klidně i 50 až 70 let, pokud počítáme s pevným odpadem (SCHÜTTE 1986, 241). Jednu jímku mohlo používat i více sousedů pokud se tak dohodli (SCHÜTTE 1986, 247). 4.1 Komplikace s provozem jímek S používáním jímek souviselo i několik problémů. Kromě jejich samotného používání a vyvážení, přichází v úvahu konflikty s právem a vůbec s běžným sousedským soužitím. Z dochovaných zpráv víme, že lidé byli i ve středověku hašteřiví a sobečtí a na zájmy sousedů se hledělo jako na podřadné. Majitelé stavěli jímky na hranicích pozemků, docházelo k průsakům na sousední parcely, dokonce občas i podkopali pod sousední parcelu výběžek z jímky, aby zvětšili její objem na úkor sousedova blaha. Pokud nedodrželi rozumnou vzdálenost (stanovenou většinou právem) od studní, docházelo pak k jejich zamoření, ke znečištění a vůbec znehodnocení cenného zdroje životně důležité vody (Krajíc 2009, 265). Při ukončení používání jímky bylo většinou vytvořeno něco na způsob zátky ze suti, udusané hlíny, popřípadě jiného materiálu, který mohl nechtěný obsah utěsnit pod zemí. 4.2 Obsah jímek Jak je všeobecně známo, jímky byly používány nejen k defekaci, ale sloužily nejspíš i jako odpadní jámy, něco na způsob domácí skládky. Nepoužívané, zničené, nechtěné předměty často končily v těchto jámách. Z toho plyne i důležitost odpadních jímek pro poznání života našich předků. Z obsahu samotného se dá určit strava, nemoci, paraziti, z vyhozených předmětů pak datovat, kdy byla jímka užívána, jaké předměty v té době byly a tak dále. Pokud se jímka nachází ve vlhkém prostředí, mohou se dochovat i běžně rozkladu podléhající artefakty jako látky, kůže či dřevo. Za příznivých okolností se tak můžeme dozvědět z nálezů dokonce informace o ročních obdobích (dle smýceného dřeva), o základech výživy, zemědělství, zahradnictví, pěstování ovoce, či jeho import, způsobech odívání, používaných barvivech, hygieně a v neposlední řadě také o stavebnictví (SCHÜTTE 1986, 250). Co se týče přidávání chemických látek (vápna a jiných dostupných agresivních neutralizérů) do této kanalizace, zatím nemůžeme nic s jistotou tvrdit, makroskopicky to nelze zaznamenat, i 8

když pomocí počítačové tomografie lze zaznamenat určité rozdíly, bude nejspíše nutné počkat si na možná budoucí řešení (SCHÜTTE 1986, 251). Zatím lze těžko určit, zda existuje něco jako obvyklý zásyp odpadní jímky, pokud by to šlo, pak bychom hledali něco jako nálezy výrazně domácího charakteru (viz výše), ale občas se objeví i nečekané věci jako například zbraně (KRAJÍC 2009, 263; SCHÜTTE 1986, 252). Pro zajímavost Schütte též uvádí, že se ve výplních nachází různé druhy mechů, který byl pravděpodobně používán jako toaletní papír (SCHÜTTE 1986, 252). Tento jev se však v Brně doposud nepotvrdil. 4.3 Středověké jímky v současnosti Z archeologického a antropologického hlediska jsou jímky nedocenitelné pro poznání člověka ve středověkém světě. Pro lepší pochopení hygienických návyků ve středověku by měl být vytvořen modelový projekt, podle kterého by se měly jímky ustáleně zkoumat a tak by bylo konečně možné získat všechny důležité a žádoucí výsledky (SCHÜTTE 1986, 254). Při současném stavu archeologických výzkumů, ve kterém naprostá většina probíhá jako výzkumy záchranné v časovém tlaku, je třeba dosáhnout alespoň částečného poznání. V těchto situacích se tedy většinou pouze podle tvarových analogií usuzuje, že odkrývaný objekt byla jímka (KRAJÍC 2009, 263). Účelem této práce ale není zkoumat, jestli byly v průběhu terénních výzkumů na předložených lokalitách správně určeny jímky, zvláště proto, že to navíc mnohdy bohužel ani nešlo, ale pouze shrnout zapsané vlastnosti objektů definovaných během výzkumu jako jímky. Důsledné zhodnocení jednoho takového objektu, včetně rozboru jeho obsahu a výplní by zabralo celou jednu práci. Nicméně se na následujících stranách pokusím alespoň naznačit základní charakteristiky jímek a jim podobných objektů. 4.4 Definice jímek Pro svou práci použiji definici pro jímky jako jámy, ve které se kumulují fekálie, popřípadě se do ní vyhazuje domácí odpad. Nebudu řešit, zda byla původně brána více jako odpadní jáma nebo jímka. Z mnou prozkoumaných nálezových zpráv totiž plyne, že občas je odpadní jímka v průběhu výzkumu definována například pouze na základě tvaru, nehledě na to, jestli výplň obsahovala organické zbytky či ne, či charakteristické odpadní nálezy, což také přesně ve své práci z roku 2009 shrnuje a potvrzuje Rudolf Krajíc (viz lit.). Jímky se mohly nechat nevyztužené, pokud byly ve vhodném podloží, které nehrozilo stržením stěny, nebo byly vyztuženy. Mezi klasické výztuhy patří vložení sudu do jámy určené pro 9

jímku, dřevěná bedněná či roubená konstrukce. Kvalitnější jímky byly vyztuženy kamenným, nebo cihlovým obložením (KRAJÍC 2009, 265; SCHÜTTE 1986, 238) Nyní budou specifika pozorovaná u jímek při nálezové situaci směrem od povrchu ke dnu. 4.5 Konstrukční řešení jímek 4.5.1 Vrchní část Krycí část jímky se nám v archeologické situaci pravděpodobně nikdy nepodaří zachytit vcelku. Můžeme najít zbytky nadzemní konstrukce ve výplni jímky nebo například výjimečně stopy po kůlových jamkách, které v košatinové konstrukci bránily v pádu do jámy. Nicméně z historických pramenů však víme, že nad jímkou byly většinou postaveny kryté nebo nekryté stolice (ŠIROKÝ 2009, 376). Při zachování povrchové středověké kulturní vrstvy je možné u některých jímek v horní části pozorovat inertní vrstvu použitou k uzavření jímky, jejíž funkce dosloužila. Tato vrstva může být tvořena hlínou, jílem, okolní povrchovou kulturní vrstvou. Tato zátka bezpečně utěsnila obsah jímky pod zemí. Některé jímky tuto vrstvu mají velmi slabou. Kvůli mladším zásahům u brněnských jímek dokonce v naprosté většině není dochována. V souvislosti s užíváním jímky může dojít i k úplnému vyčištění jámy a jejímu celému následnému zasypání (SCHÜTTE 1986, 241). 4.5.2 Tělo Jímka mohla mít kruhový, oválný, či kvadratický tvar. Pokud neměla konstrukční prvky, byla vyhloubena v pevném a stabilním podloží, ve kterém se jí nehroutily stěny (spraš, skála) na obrazové příloze číslo 2.1. 4.5.2a Dřevěná konstrukce Mezi používaná dřeva patřil dub, smrk, borovice, jedle. Pro definici typických konstrukcí je pak třeba srovnat jímky z různých oblastí. V obrazové příloze jsem vybral přehledně znázorněné dřevěné konstrukce z Čech, Polska a Německa. Kamenné konstrukce nemají prakticky žádné varianty kromě půdorysu a použitého materiálu. České prostředí reprezentují vydřevené jímky z Mostu na obr. 3. Nejčastější konstrukce používané v dřevěných jímkách v Polsku z Gdaňsku jsou zobrazeny na obr. 4. Německo zastupují jímky z Lübecku (obr. 2). Po srovnání zjistíme, že některé typy jímek jsou univerzální. Dají se tedy vytřídit tyto typy konstrukčních řešení: - Volně ložené desky: svisle zapíchnuté desky do podloží, desky vodorovně zasunuté do stěn jámy (obr. 2.3). 10

- Vložený sud.(obr. 4.V) - Desky s úpravou okrajů: vodorovně ložené desky s hranami uzpůsobenými k samopojící funkci (obr. 4.VIII-X). - Sloupová konstrukce: bez rozpěr (desky za sloupy (obr. 3.5-6, 4.7)), s rozpěrami (pak jsou desky za sloupy vodorovně položené (obr. 2.6, 3.1), nebo za rozpěrami svisle zasunuté (obr. 2.5), či jedna stěna může být svisle druhá vodorovně (obr. 3.3)). 4.5.2b Zděná konstrukce Pokud šlo o konstrukci kamennou nebo zděnou (obr. 5), jímky byly ve středověku pravoúhlé, kruhové se objevují až v novověku. Prvky v těchto konstrukcích byly kladené na sucho nebo byly spojeny jílem, maltou (zhruba okolo 15. stol). (ŠIROKÝ 2009, 372-374) Kameny na konstrukci se běžně užívaly lomové dovážené z nejbližšího okolí města. Prostor mezi jímkou a konstrukcí mohl a nemusel být vyplněn jílem (ŠIROKÝ 2009, 272). 4.5.3 Dno Dna u jímek bývají většinou rovná (SOKOL 1999, 71). 5. Středověké studny a cisterny na vodu Pro definování jímek je také třeba vymezit další nálezové situace, na které lze narazit a které se mohou omylem, kvůli stavu výzkumu, stáří výzkumu, následnému používání a jiným faktorům interpretovat jako jímky. Jde o zahloubené objekty, ve kterých se zadržovala voda, díky čemuž mohlo dojít k procesům zachování nálezů, změně struktury zásypu, který pak může připomínat situaci při nálezu jímky. Voda byla bezesporu důležitá pro existenci města. Pomineme-li její nutnost k životu jako takovému, tak ji využívalo množství řemesel (např. pivovarnictví, koželužství, jirchářství, kovářství). Voda pro tyto potřeby se brala z potoků a řek, umělých vodních nádrží, rybníků tedy přírodních vodních zdrojů (ŠIROKÝ 2000, 346). Tato řemesla se tak soustředila v okolí těchto zdrojů a znečišťovala je. Pro běžného občana pak možnost získávání pitné vodu tímto způsobem mohlo být považováno za nechutné nebo nevhodné, je však všeobecně známo, že i přesto tento fakt značná část obyvatelstva takto znečištěnou vodu užívala. Kvůli tomuto a dále hlavně kvůli prostorovému rozložení města (ne vše se nacházelo v pohodlném dosahu primárních zdrojů vody) se začaly vytvářet druhotné zdroje vody. Jedná se o studny, cisterny, popřípadě jsou známy i sklepní jímky na vodu (ve smyslu jímání vody), později i vodovody z neznečištěných zdrojů (od 15. století v Brně). Povětšinou šlo o soukromé objekty, veřejné byly v menším počtu, pokud byly třeba vytvořeny z rozhodnutí městské rady kvůli zásobování vodou nebo jako protipožární prevence 11

(ŠIROKÝ 2000, 348). Tyto situace mohou být z výše uvedených důvodů při exkavaci zaměněny za jímky (kromě vodovodů). 5.1 Studny Za studny jsou považovány jámy či šachty, které sloužily k získávání podzemní vody. Způsob výstavby se během staletí příliš neměnil. Nejjednodušším typem jsou studny bez jakýchkoli úprav stěn. Úpravy stěn se mohou pak provádět vložením konstrukce ze dřeva, kamene čí cihel do jámy nebo šachty kruhového nebo kvadratického půdorysu. Zde je tak patrná další podobnost s jímkami, ačkoli lze říci, že byl obecně kladen větší důraz na důkladnost výztuží studní, neboť již ve středověku jsou převažující kamenné studny.(široký 2000, 348). Následující konstrukční řešení budou opět ve formě popisu specifických znaků od horní části směrem ke dnu. 5.1.1 Konstrukční řešení studní 5.1.1a Vrchní část: Z bezpečnostních a hygienických důvodů byla na úrovní terénu zřizována ohlubeň, zamezovalo se tak pádům popřípadě znečišťování spadem nečistot z povrchu. Nad některými studnami se stavěla zařízení k čerpání vody (obr. 6, ŠIROKÝ 2000, 350). 5.1.1b Tělo: V půdorysu mohou být studny kruhové, oválné, pravoúhlé. Naprostá většina studní má nějakou konstrukci. Vztah mezi celkovým půdorysem jámy a konstrukcí studny je zřejmý, pravoúhlá jáma bude mít pravoúhlou konstrukci, ačkoli mohou se samozřejmě vyskytnout případy, kdy je do kruhové jámy vložena pravoúhlá konstrukce nebo do pravoúhlé jámy kruhová. - Kamenná konstrukce: Nejvíce používanou kamennou konstrukci studní tvořily kameny nakladené na sucho, pokud byly spojeny pak jílem či maltou. Nejčastější jsou kruhové nebo oválné z lomových kamenů. Konstrukce dřevěné byly buďto bedněné způsobem ukládání vodorovných fošen za rohové sloupy, které mají mezi sebou vzpěry (menší studny mít nemusí) nebo roubené z výhradně vodorovných trámů, desek, kulatin nebo půlkulatin s upravenými i neupravenými konci. Bedněné objekty jsou častější (ŠIROKÝ 2000, 349-372). Používané dřevo bylo z borovice, jedle, smrku a dubu, nicméně studny s celou konstrukcí z těchto dřevin nejsou příliš početné. Spáry mohly být vymazány jemným jílem (ŠIROKÝ 2000, 350-351). 12

- Dřevěná konstrukce Typologie konstrukčních řešení se liší v závislosti na kulturním prostředí a době. Shrnutí známých typů dřevěných konstrukcí uvádím v obrazové příloze číslo 7. Sice se vztahuje ke studnám z mladšího středověku, ale je stále poplatný. Na něm jsou, kromě výše zmíněných, patrné zejména: + Roubené konstrukce s vícerem opěrných sloupů (nebo kůlů), na sobě naskládané desky udržované v poloze svislými sloupky / kůly (obr. 7 AIII.1-3) + Desky držící v drážkách v rohových sloupech obr. (7 AII.), + Svisle zasazené zahrocené desky (obr. 7 - AIV.1), + Vyplétané (košatinové) konstrukce (obr. 7 C) + Různé zdvojené kombinace všech předchozích možností (obr. 7 BI. - III.). Tato vícenásobná obložení sloužily k udržování spadu ze stěn a nečistot mimo čerpaný vodní sloupec a jsou jednoznačným určením objektu coby studny. Občasně se zpevnění použilo jen v oblasti vodního sloupce jako prevence proti podemílání stěn u studen bez celotělových konstrukcí, popřípadě byl užit dřevěný základový věnec, na kterém se rozložil rovnoměrně tlak stěn a jednotlivé části se tak nepropadaly do podloží (obr. 7 AIII.3, ŠIROKÝ 2000, 351). - Další konstrukční řešení Další možností je vsunutí sudu nebo sloupce více sudů nad sebou (obr. 7 - AVI). Jsou možné i kombinace sudovité výdřevy spodní části a nad ní vytvořené bednění nebo roubené konstrukce vložené do bedněné, přičemž prostor mezi nimi byl vyplněn jílem. Také při vkládání čtvercových dřevěných konstrukcí kruhových studní se většinou prostor mezi konstrukcí a stěnou jámy zaplnil jílem (ŠIROKÝ 2000, 350-351). Pokud studna zasahovala do skalního podloží, tak se většinou zpevňovala jen v horní části (ŠIROKÝ 2000, 350). 5.1.1c Dno Je u studní rovné, či miskovité, někdy šikmo skloněné, ovšem i stupňovitě se svažující. Prohlubeň vedle stupně sloužila k usazování kalu, popřípadě k lepšímu zachytávání vody při snížené spodní hladině (ŠIROKÝ 2000, 350). 5.2 Cisterny Za cisterny jsou pak považovány jámy s většinou menší hloubkou, než mají studny, které nemusely dosahovat spodní vody, vlastně jde o nejjednodušší typ studny určený k jímání povrchové 13

vody. Nejvíce se uplatnily u výšinných poloh (zejména hradů), kde chyběl podzemní zdroj vody. Úpravy stěn u cisteren mohou a nemusí být provedeny (KRAJÍC 2009, 271, 275, ŠIROKÝ 2000, 352). Následující konstrukční řešení budou opět ve formě popisu specifických znaků od horní části směrem ke dnu. 5.2.1 Konstrukční řešení cisteren 5.2.1a Vrchní část: Nebývá ohraničená, ale mohou zde být sníženiny, rýhy nebo žlaby určené ke svádění vody. 5.2.1b Tělo Nejjednodušším typem cisterny je jáma do 3 m hloubky a šíře maximálně 2 m. Může mít kruhový nebo kvadratický průřez, s válcovitým, hranolovým nebo kónicky se zužujícím tělem a neobloženými stěnami. V profilu mohou být též vytvořeny schodovité sníženiny v horní části (KRAJÍC 2009, 271-273). Pokud má cisterna konstrukci, tak jako například v Táboře, může dosáhnout i větších hloubek (KRAJÍC 2009, 271). Charakteristické pak jsou svažující se stěny směrem ke dnu. Konstrukci cisteren mohou tvořit, jako u studní, také rohové sloupy, za kterými jsou zasunuté desky bednění nebo srubová konstrukce. Obložení stěn může být po celé hloubce objektu nebo jen v jedné jeho části, v závislosti na okolním podloží popřípadě záměru stavitele. Pokud je ovšem dostatek lomového kamene, mohou být i cisterny vyzděné (KRAJÍC 2009, 273-281). Prostor mezi konstrukcí a stěnou jámy pak, stejně jako u studní, může vyplňovat jíl (ŠIROKÝ 2000, 352). Je třeba pamatovat na to, že cisterny mají za účel jímat povrchovou vodu a u cisteren s větší hloubkou je možná jejich záměna se studnami. K jejich odlišení pak je třeba kalkulovat se stavem spodní vody, s rozšířeními, schody, rýhami či žlaby (i dřevěnými) určenými ke svádění vody popřípadě s nepřítomností ohlubně (KRAJÍC 2009, 271-281). Při vhodném podloží mohou být hlubší i cisterny bez konstrukcí, ovšem při dlouhodobém jímání vody by docházelo k podmáčení a utržení stěn. 5.2.1c Dno Cisterny mají nejčastěji rovná či miskovitá dna (KRAJÍC 2009, 271-273). 14

6. Rozlišení jímky, studny a cisterny Ve mnou použitých nálezových zprávách se nenachází jediná situace, která by byla přímo interpretována jako cisterna případně jako druhotně použitá jímka. Jak bylo zmíněno výše, v minulosti se vytvořil úzus, že veškeré objekty, které měly určité základní vlastnosti rovnou řadit do přidělených kategorií bez dalšího řádného zkoumání. Mezi tyto vlastnosti patří v prvé řadě tvar a charakter výplně. Například pokud byl tvar válcovitý, byl objekt automaticky zařazen jako jímka, pokud neměl vyzděné okraje, či pokud byla výplň kvadratické jámy tekutá, šlo o studnu. Tyto faktory většinu času rozlišovaly jímky a studny, popřípadě cisterny. Ačkoli je toto řešení výhodné a ve většině případů překvapivě odpovídající, při řádném vědeckém vyhodnocování těchto objektů je stále třeba brát v úvahu další skutečnosti. Dokonce také to, jak je samotný objekt zkoumán, zda ten, kdo ho zkoumá, si všímá všech detailů, to jak je vedena metodika výzkumu (mechanické vrstvy, přirozené, na šuplík, v profilu) může mít vliv na správné určení objektu. Pokud je to možné a výzkum se provádí pečlivě, je vidět například reálné uložení vrstev, dojde k nesmísení nálezů z různých kulturních vrstev exkavujícím pracovníkem, může dojít k rozpoznání fekální vrstvy (u zvodnělých výplní určené organickými makrozbytky, jako jsou semena rostlin a ovoce, případně dominantním organickým rázem s příměsí kuchyňského odpadu), mohou být zjištěny vrstvy po případném čištění jímky nebo dokonce uzavření jímky inertní vrstvou. Navíc nebudou přehlédnuty případné rozložené konstrukční prvky, dochované například pouze jako otisky ve stěnách. Srovnám nyní tedy rozdíly mezi podobnými nálezovými situacemi a pokusím se pro ně určit definující parametry. Následující srovnání je shrnutím z výše citovaných pramenů. Pro správné určení objektu je pak potřeba použít co největší množství faktorů. I v současnosti je stále většina reziduí jam s kruhovým průřezem v nálezových zprávách označována jako jímka, přestože by bylo mnohem přesnější vzhledem k nedostatku důkazů zapsat situaci jako objekt kruhového půdorysu (případně s poznámkou, že se pravděpodobně jedná o jímku). 6.1 Povrchové části Pokud se podaří zachytit situaci, kdy je středověká kulturní vrstva neporušena, můžeme u studní na povrchu narazit na ohraničení ohlubní. Je otázkou, zda běžné obyčejné jímky (ve vlastnictví nepříliš majetných občanů) měly též nějaké zábrany na povrchu, z archeologických dokladů to kvůli stavu dochování situací není možné zjistit. Jak bylo řečeno, známe ilustrované 15

příklady prévetů a jiných nadzemních konstrukcí, ale většinou se nám podobné skutečnosti nezachovají a in situ pravděpodobně ani není možné je najít. Proto by klidně mohli mít běžní obyvatelé středověkého města nad jímkou pouhou desku, jen aby do ní nespadli, charakter takového ohraničení by byl ryze bezpečnostní, stejně jako zmiňované košatinové ohrazení. Je třeba si uvědomit, že při vykonávání potřeby přímo na jímce, hrozí nebezpečí utržení stěny, popřípadě podklouznutí. Za nejjednodušší řešení by šlo pokládat dvě vodorovné desky, čímž se dosáhne podobného efektu jako u tureckých záchodů, které se užívají v některých částech světa dodnes. Také to mohlo vysvětlit přítomnost kusů dřev v jímkách bez zjevné konstrukce, přičemž hlavní používané vysvětlení je, že nalezená dřeva jsou vyhozený odpad. Této hypotéze však odporuje například na vesnicích stále přetrvávající zvyk schraňovat jakýkoli kus použitelného materiálu, nehledě na to, že každý kus dřeva se dá použít na topení. Avšak středověké myšlení neodpovídá dnešním standardům, a proto nemůžeme s jistotou určit, jak a proč se dřevo do jímek dostalo (KLÁPŠTĚ 2002, 340-350). Ve výsledku je zřejmé, že pokud je v situaci dochované kamenné ohraničení i nad středověkou vrstvou, ve které je vyhloubena jáma, jde zjevně primárně o studnu. Pokud je kamenná konstrukce srovnána se středověkou vrstvou, je pak třeba klást pozornost na další zmíněné faktory. Přítomnost kůlových jamek okolo vrchní části jámy může znamenat bezpečnostní košatinové ohrazení jímky. Rýhy, žlaby a sníženiny vedoucí do jámy mohou ukazovat na cisternu. (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 6.2 Půdorys Jímky, studny i cisterny se vyznačují stejnou škálou půdorysů. Mohou být jak kruhového průřezu, tak oválného, čtvercového, obdélného. Z mnou studovaných nálezových zpráv se může jevit, že lichoběžný půdorys s vyzděním stěn, případně oválný s nijak nevyztuženými stěnami by měl být častější u jímek. Naopak kruhový zděný půdorys by měla být studna. (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 6.3 Vyztužení a profil stěn 6.3.1 Bez konstrukce V případě, že nálezová situace je bez konstrukce, pak je velmi obtížné určit, zda se jedná o jímku nebo cisternu pouze na základu profilu stěn. Studnu můžeme většinou vyloučit, protože provoz studny vyžaduje hloubku nutnou k dosažení spodní vody a vyztužení stěn, aby se nepodemílaly. Taky ohraničení studny pomáhá udržet vodu čistou. Rozdíl mezi jímkou a cisternou 16

by se dal naznačit v tom, že cisterna by případně mohla mít ostřeji se svažující stěny a v horní části by byla rozšířená pro lepší sbíhání vody. Pokud je objekt vytesán ve skále může jít jak o jímku, studnu či cisternu. 6.3.2 Dřevěná konstrukce Největším problémem je podobnost konstrukcí jímek a studní, která zvláště vynikne při srovnání obr. 2-4 a 7. Prokazatelnou studnou je situace se zdvojenou konstrukcí. Mezi těmito stěnami může a nemusí být jílové vrstva. Sud vložený pouze do horní části pak může naznačovat jímku. Pokud však byl objekt vyhlouben ve skále a v horní části má sud, může se jednat i o studnu. Jinak mají všechny situace jímek nebo studní obdobná řešení. U kvadratických objektů jsou to rohové trámové (nebo sloupové či kůlové) konstrukce, u větších situací jsou trámy i uprostřed stěn, mezi trámy mohou být rozpěry a desky za nimi kladeny vodorovně či svisle, případně jsou desky v drážkách rohových svislých prvků. Další možností je roubení ať už kulatin, půlkulatin nebo pouze desek. Někdy může být použitý přímo sud, nebo jen prkna po obvodu jámy. Výmaz prvků konstrukce jílem a jíl mezi výztuží a stěnou též může platit jak pro jímky, tak pro studny. 6.3.3 Zděná konstrukce Lichoběžná zděná plenta byla zaznamenána u některých brněnských jímek (VS 027 ve Velkém špalíčku, VS 066 na Panské 6-8). Kruhové konstrukce by měly označovat studny, avšak to je spekulativní, je možné, že nástup kruhových zděných jímek mohl v některých místech přijít dříve. Pokud se jedná o jednoduchou kvadratickou konstrukci, opět pouze na tomto jediném faktoru nelze určit typ objektu. 6.3.4 Kombinovaná konstrukce V tomto případě by se vždy mělo jednat primárně o studnu. Příkladem může být kamenná plenta s vloženým sudem, nebo roubený rošt/věnec při dně objektu na, kterém je vlastní kamenná konstrukce. (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 6.4 Charakter výplně Zcela jednoznačně fekální charakter musí znamenat jímku, nemusí však jít o primární účel objektu. Rostlinné makrozbytky ve výplni též ukazují na jímku. Štěrk, písek, nebo vrstva z naprosto odlišného materiálu nebo jiná konzistence než mají ostatní vrstvy v objektu v horních částech, může ukazovat na zátku jímky. Je možné, že některé jímky byly před ukončením svého užívání zcela vyčištěny a plně zasypány touto směsí. Stejně tak 17

mohly ovšem být stejným materiálem zasypány i již nepoužívané studny. Humusoidní zemina jakékoli barvy může a nemusí indikovat rozložené fekální látky a biologické odpadní látky. Taky může jít o postupně zanesený objekt. Vlhká hlína indikuje přítomnost spodní vody. Mohlo by sice jít o studnu, ale i o jímku, viz níže. Pokud jsou nálezy dobře zachované lze přemýšlet i o studni. Důležitý je také profilový průřez vrstev. Pokud narazíme na množství konvexních vrstev, jedná se s největší pravděpodobností o čištěnou jímku. Z množství vrstev se pak dá usoudit, jak dlouho se jímka užívala. Bohužel reálně v terénu se tyto situace těží po mechanických vrstvách a tento jev většinou zůstane nerozpoznán. (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 6.5 Nálezy Je třeba vzít v úvahu možnost změny funkce. Velké množství nálezů málo poškozené keramiky může indikovat jímku, zatímco nálezy lan a věder ukazují na studnu. Vrstvy bohaté na fragmenty nálezů znamenají postupné zanášení situace kulturní vrstvou, případně záměrné zaplnění situace tímto materiálem. Nepřítomnost nálezů může značit rychlé zasypání objektu po jeho vyklizení, nebo ukončení funkce, nebo pokud byly předměty organické, mohlo dojít jejich rozložení. 6.6 Spodní voda Že objekt dosahoval spodní vody v době svého vytvoření, nebo byl nějakou dobu zaplavován, se dá poznat z dobrého zachování materiálu (zejména organických nálezů). Rámcově lze říci, že jímky většinou nebyly záměrně hloubeny na, nebo pod úroveň spodní vody, na rozdíl od studní. Pravdou však je, že středověký člověk mohl chtít co největší objem jímky a dosáhl spodní vody záměrně. Nebo se hladiny spodní vody v době užívání zvedla a čištěná jímka se může jevit jako cisterna nebo studna. Pak tedy lze spekulovat o prvotním účelu situace. Výška spodní vody se časem prokazatelně mění a tento fakt tedy (pokud nemáme přesné záznamy) nemusí být příliš rozhodující. (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 18

6.7 Dno Studna či cisterna pravděpodobně bude mít stupňovité dno, kvůli odkalování, u jímek není takové profilace třeba. Dalo by se namítat, že stupňovité dno máme i u jímek, například kvůli zjednodušení si výkopu závěrečným schodem. Nicméně je třeba pamatovat na téměř úplnou převahu jednoznačně prokazatelných jímek, bez tohoto zjednodušení. Proto pokud se u situace objeví jasný schod, nejspíše šlo o studnu. Schod musí být prokazatelný a nesmí jít o kus sesuté stěny (pak by se nad takovýmto schodem vytvořil výklenek bez zjevného účelu, každopádně na profilu by tato část zásypu byla rozpoznatelná). (KRAJÍC 2009, ŠIROKÝ 2000, SOKOL 1999, SCHÜTTE 1986) 6.8 Shrnutí rozdílů Jako nejjasnější kritérium pro určení objektu na výzkumu lze říci, že plně dochovaná studna má ohlubeň, jakkoli zdvojená vnitřní konstrukce též označuje studnu a nádrže na vodu všeobecně mohou mít u dna schod. Dokonale zachovaná jímka bude mít rozpoznatelný fekální obsah nebo znatelné konvexní vrstvy po čištění, též dřevěná konstrukce v horní části může značit jímku. Jinak nejpřesněji účel objektu lze určit makro a mikroskopickým prozkoumáním vrstev a obsahu výplně. Závěrem této části lze zkonstatovat, že přestože situace se může jevit na první pohled jasná, bližší zkoumání může odhalit rozdíly. Teprve zvážením všech faktorů můžeme zjistit přesnější informace o objektu. Je také třeba mít na paměti, že studna i cisterna se dá druhotně použít jako jímka. Jímka se však naopak většinou při zjištění, že dosahuje spodní vody, přestává užívat. Následuje výzkumná část práce. 7. Rastr použitý pro rozbor vybraného souboru jímek při vytváření soupisu Byl vybrán soubor jímek, které jsou popsány v nálezových zprávách, které mi byly dány k dispozici laskavostí vedoucích výzkumů z Archaii Brno, o.p.s. Celkové množství prozkoumaných jímek ze všech dosavadních výzkumů je mnohem větší, pro účely této práce jich bylo vybráno pouze omezené množství 168 objektů. Jímky, u kterých posléze nebyl zjištěn dostatek informací, čili byly ve stavu nerozpoznatelném, nebo se jevily jako nic nevypovídající a zjevně pouze na základě tvaru určené relikty jam zanedbatelné velikosti, byly v této práci vynechány z popisu. Počet objektů zařazených v nálezových zprávách jako relikty je však samozřejmě uveden také. Relikty 19

nebyly popisovány z důvodu jejich prakticky nulové vypovídací hodnoty, zvláště s důrazem na možnost chybné interpretace. Pro následující statistické vyhodnocení zpracovaných jímek, bylo zvoleno množství porovnatelných faktorů. Navíc byly přidány skutečnosti, které umožní jímky v možném budoucím případě dohledat. Jak u celých, tak u torzovitých jímek, bude využito všech relevantních vlastností. Bohužel vzhledem ke skutečnosti, že všechny mnou zkoumané nálezové zprávy měly různé autory, byl formát nálezových zpráv odlišný a bylo tedy obtížné určit právě tyto porovnatelné faktory. Jednotícím činitelem by mohl být Manuál archeologického výzkumu I. vydaný společností Archaia Brno (PROCHÁZKA, R., VAŘEKA, P., MERTA, D., nedat.), případně mnou následně navržené položky. Rozhodujícím kritériem se tedy nakonec při zpracování staly nejčastěji použité a zaznamenané faktory. Též došlo k posunu v zapisování, takže v některých zprávách byly jímky značeny číslem výkopu (zahrnutém ve vyšší struktuře, dále jen VS) nebo číslem objektu zařazeném v kontextovém systému a nově pod svazkem stratigrafických jednotek (dále jen s. s. j.) a jednotlivé prvky pak určenými jako stratigrafické jednotky (s. j.). Proto nebylo možné dosáhnout úplné unifikace a jímky jsou na lokalitách řazeny dle systému užitého v té určité nálezové zprávě. Následuje rozepsaná legenda se zdůvodněními, proč jsou jednotlivé faktory zahrnuty ve sledování. Tento rastr byl použit na všechny zahrnuté jímky. Parcela: Místo výkopu jímky a její umístění na parcele. K současnému datu aktuální orientační číslo domu, s lokalizací jímky na parcele, pokud je tato skutečnost uvedena v nálezové zprávě. Může též obsahovat jiné skutečnosti umožňující lokalizaci jímky na parcele, například řez, čtverec nebo plochu, dohledatelnou v terénní dokumentaci. Použito kvůli přehlednějšímu seřazení soupisu jímek. Jímka s. s. j./ Jímka VS: U jímek, které nejsou v nálezových zprávách vedeny jako s. s. j. nebo VS, bude tato položka vynechána. Jedná se o prakticky totožné údaje, byly však ponechány v původně použitém značení v nálezových zprávách. Položka je zanesena z důvodu možného budoucího dohledání situace, kvůli lepší orientaci v soupisu a hlavně kvůli snadnému vyhledávání v nálezových zprávách. Číslo výkopu / objekt číslo: U jímek, které nemají čísla výkopu nebo objektu v nálezových zprávách uvedeny, bude tato položka vynechána. Jedná se o totožné údaje, byly však ponechány v původně použitém značení v nálezových zprávách. Číslo je zahrnuto z důvodu možného budoucího dohledání situace, kvůli lepší orientaci v soupisu a hlavně kvůli snadnému vyhledávání v nálezových zprávách. 20