10-11/2014 Partonyma ročník třetí / číslo 10.-11. Antonín K. K. Kudláč - Jan Dvořák - Jan Sviták - Zdeněk Železný - Jan Nejedlý - Marta Urbanová - a další Partonyma Východočeský literární čtvrtletník ------------------------------------Pohádky a mystérium
Hlavní obsah... 1 Textáž... 22 Setkání... 102 Kdo je kdo... 126 Východočeský literární čtvrtletník Partonyma můžete nalézt v tištěné podobě ve vybraných knihovnách, literárních kavárnách a dalších centrech literární kultury po celých Východních Čechách a Vysočině. Časopis připravuje redakce ve spolupráci s katedrou literární kultury a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Vydává nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec. Sledujte také literárně-kulturní revue na facebooku: www.facebook.com/partonyma Kontaktujte nás: Předplatné časopisu, inzerce a PR: partonyma@seznam.cz partonyma.post@gmail.com 2014 ISSN 1805-8558 Evidence MK ČR: E 21651 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
-------------------------- --------------------- ------------------------------- 3 Rozličné chuti hrůzy (Antonín K. K. Kudláč) 5 Psát pro děti? To zvládne každý! (Přemysl Krejčík) 7 K čemu jsou, krucinál, pohádky? (Kamil Princ) 10 Michael Ende: Nekonečný příběh (Michaela Schwarzová) 13 Vítejte v pekle (Alice Široká)
15 Silná vídeňská káva (Kamil Princ) 18 Co když (Kateřina Chybová) 20 Zaklínačka Lota (Lucie Javůrková)
Rozličné chuti hrůzy --------------------------------- antonín k. k. kudláč Málokterý pocit je v lidském životě tak intenzivní jako hrůza. Taková či podobná věta obvykle uvozuje různé úvahy nad podstatou hororu, ať už toho literárního nebo filmového. A vzápětí často následuje rozprava o tom, jaký vlastně má horor být, aby to byl ten pravý. Někdo se raději děsí jemně, plíživě a bez křiklavých efektů, jiný se zase rád ponoří do potoků krve, vnitřností a vyhřezlých mozků. Významný britský autor hororů Brian Lumley k tomu v předmluvě ke své sbírce povídek Nekros podotýká, že prý kdysi chodily v nočních tmách věci bump, bump, bump, kdežto dnes se spíše setkáme se zvuky šplouch, střík a někdy cák. Odstínů a příchutí hrůzy, které lze vyjádřit slovesným uměním, je ovšem samozřejmě mnohem více než jen ony kontrastní polohy jemně a drsně. Horor jako žánr je postaven na tolika paradoxech, že nastavuje svým ochutnavačům mnoho různých tváří, nebo spíše masek, jež děsí svou nejednoznačností a kontrastností. Slovenský esejista a výtečný znalec fantastiky Ondrej Herec hovoří o stylu hororu jako o tragickém realismu, z něhož vyvěrá jistota, že všechno špatně skončí, vždyť i život sám jednou ukončí smrt. Horor předpokládá existenci jakéhosi absolutního zla, předpokládaný řád je ohrožován chaosem, a právě toho se bojíme. Proč ale tedy vlastně hrůzu vyhledáváme, co nás na ní láká a přitahuje? Ondrej Herec vypočítává paradoxy této přitažlivosti: fascinace odpornými a nebezpečnými věcmi v nás znovu probouzí děti, které se rády nechávají strašit. Bojíme se neexistujících věcí, kterým ale přesto věříme, a nepotřebujeme důkazy jejich existence. Autoři ve svých dílech oslavují zlo proto, že tvorba jim dává nad hrůzou moc, umožňuje jim bezpečný kontakt s ní. V základech hororu leží také víra v naši posmrtnou existenci, protože chceme žít a bojíme se smrti. Horor představuje jakési perpetuum mobile kultury, neboť hrůza se vždy vrací, a to většinou nečekaně, když už se zdálo, že jsme se jí konečně zbavili. Na jiném místě Herec zmiňuje pojmy spjaté s hororem jakožto součástí fantastiky, a sice konkrétně úžas a kouzlo. V tom okamžiku ovšem překračuje hranice obvyklého, konvenčního chápání hrůzostrašna směrem k jeho širšímu obzoru. Vždyť přece tváří v tvář něčemu neznámému a hrozivému, nás dalece přesahujícímu nemusíme prožívat jenom strach, ale můžeme zakoušet i pocity ohromení, dokonce okouzlení. Jak úžasný je svět, v němž má své místo něco takového! V lucidně atmosférických příbězích Ti druzí bohové, Snové putování k neznámému Kadathu nebo Stříbrný klíč velmistra hororu H. P. Lovecrafta hrdinové bloudí fantaskními krajinami, v nichž nalézají jak děsivé stvůry, tak nádhernou architekturu, ve světech, jejichž božstva vzbuzují zároveň hrůzu i touhu. Ostatně nemusíme se vracet ani tak hluboko do historie, stačí si třeba přečíst povídky současného
Partonyma (ročník třetí / číslo 10. - 11.) amerického spisovatele Thomase Ligottiho, abychom pochopili, jak přirozeně se mnohdy mísí děs s okouzlením takřka radostným. S tím vším bývá rovněž spojeno tajemství, odkrývání věcí skrytých v temnotách, jež sice ohrožují naše vidění světa jakožto prostoru řádu a jistoty, ale současně dávají naší existenci smysl. Čím by bylo městečko Twin Peaks ze stejnojmenného seriálu Davida Lynche jinak tak pozoruhodné, kdyby nebylo přímo prodchnuté tajemstvím a (samozřejmě marnými) pokusy lidí toto tajemství odhalit? To vše je navíc doprovázeno výjevy nadmíru makabrózními Ondrej Herec (byť jen okrajově) zmínil v souvislosti s hororem také kategorii groteskna. Osobně bych se nebál k tradici dobrého hororu přidat ještě slova humor (pokud možno notně černý) a ironie. Zdá se to být opět poněkud paradoxní, ale často i nejtemnější hrůzou probleskne zásvit nadsázky a pobavení, čímž vzniká zvláštní amalgám pocitů, který dokáže vyvolat jen opravdový mistr slova či obrazu. Lehká hra s věcmi podivnými, ba přímo odpudivými přináší příjemné mrazení tomu druhu lidí, kterému jistá moravská spisovatelka říká praví Addamsovi. Takový labužník hrůzy ovšem svým postojem nikterak nesnižuje majestát děsu, právě naopak, sklání se před ním. Snad jde ale též o podvědomou obranu před pádem příliš hluboko, odkud už by nemuselo být návratu. To však neznamená, že bychom se při vědomí vlastního pudu sebezáchovy nemohli zároveň výborně bavit. Horor si opravdu nasazuje a zase odkládá řadu masek a nebývá vždy radno se pokoušet pohlédnout pod ně, všichni přece dobře známe příběh Fantoma Opery. Přesto ale zas a znovu toužíme upřít zrak právě na onu maskovanou tvář, protože dobře víme, že pod každou maskou uvidíme nakonec sami sebe.
Psát pro děti? To zvládne každý! PAVLÁSEK, Lukáš. Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl. Praha: Mladá fronta, 2012. --------------------------------- přemysl krejčík Dětské = hloupé; jednoduché; stupidní; bez špetky originality; postrádající jakoukoli snahu autora. Alespoň tak nějak zřejmě přistupuje ke psaní Lukáš Pavlásek známá tvář z televizních reklam jistého mobilního operátora, úspěšný stand-up komik, ale také autor dvou básnických sbírek pro děti. Když jsem viděl (v rámci propagace nakladatelství Mladá Fronta) malou ukázku z jeho druhé sbírky Prvotřídní blázni maj potíže s kázní (Mladá fronta, Praha 2013) nedalo mi to, abych se s tvorbou tohoto autora neseznámil hlouběji. Nenechte se zmýlit, nebyl jsem zhypnotizován úžasem, jaké klenoty se servírují dětem, ba právě naopak. To je tak blbé, to je tak neskutečně blbé, dunělo mi hlavou. Tak blbé to přece být nemůže, odporoval zdravý rozum a především naivní víra v trochu soudnosti nakladatele. Vydal jsem se tedy do nejbližší knihovny (podporovat knižní trh je sice důležité, ale koupíte si kýbl splašků, když dostanete chuť na lahev vína?) a vypůjčil si básníkovu prvotinu Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl (Mladá fronta, Praha 2012), abych se přesvědčil, že to tak blbé skutečně být může Říká se Nesuď knihu podle obalu. Na tuto poučku pro dnešek raději zapomeňte. Lukáš Pavlásek má totiž alespoň tolik slušnosti, aby před svým dokonale nevtipným humorem varoval už právě obálkou. Obézní postavička s kusem dortu v ruce a navlečená do dresu 68 Jágr, které jde od úst komiksová bublina Ham, ham, ham, hodně jím a nesportuji! (pozn. tučné písmo v pointě vtipu jsem převzal z originálu) prostě salvy smíchu snad ani vyvolat nemůže. Pokud toto čtenáře neodradí, přichystal pan básník druhé varování uvnitř, a to v podobě kresbičky malého usměvavého chlapce, držícího v ruce cár papíru se šesti pětkami a komiksovou bublinou Hurááá, mám samý! Gratuluji, pane Pavlásku, právě jste (v Kristových letech) vymyslel vtípek, který byl vyčpělý a ohraný už za dob mého nástupu do první třídy základní školy. Nuže, úvodními vtipy jsme se prokousali (skoro) ve zdraví, pojďme se podívat na obsah knihy. Pavlásek nabízí na 48 textů, ke kterým připojil své autorské kresby (stejně jako výše zmíněné komiksového typu a také stejně jako výše zmíněné zoufale se pokoušející o humor a zoufale v tom selhávající). O čem ale vlastně píše? Je to jednoduché, témata jsou více méně v rámci žánru klasická (škola, zvířátka, rodina, škola, škola, škola, zvířátka a pozor prázdniny), nic jedinečného tedy nečekejte. To by samo o sobě nebyl nikterak velký hřích, ačkoli proč psát nové říkanky o krokodýlech nebo medvědech, když takových věcí je přehršel?
Partonyma (ročník třetí / číslo 10. - 11.) Smysl by to samozřejmě mělo, ale pouze v případě, že tyto básně nebudou pouze nesmyslným tlacháním, schovaným pod potrhanou a neumě ušitou rouškou hravosti. Jistě, literatura pro dospělé také často není tematicky nic extra pestrého (zvlášť v časopise, který má tematicky zaměřená čísla, bychom o tom měli vědět své), avšak i tam platí, že kdo téma nepojme originálně či obratně nebo alespoň tak nějak čtivě, nemá šanci se mezi ostatními prosadit (pokud tedy není celebritou z úplně jiného odvětví, které zkrátka tu knihu někdo vydá). Když už jsme narazili na tu obratnost, zásadním nedostatkem autorova pojetí básnické tvorby je mimo jiné ne zrovna velký arzenál rýmů. Je jasné, že děti tolik neocení vybroušený výběr správných slov, avšak co je moc, to je moc. Dočkáme se tak například Cimrmanovských absolutních (nebo polo-absolutních ) rýmů (rozesmát/smát, svět/ kazisvět, mě/mě a podobných). Nicméně i v případech, kdy se autor oprostí od rýmování slova tímtéž slovem, cosi tu drhne. Možná ještě větší problém než nepovedené rýmy můžeme odhalit, pokud se zamyslíme nad smyslem jednotlivých kousků. Abych to vysvětlil, při čtení jsem se zkrátka nedokázal ubránit pocitu, že verše byly tvořeny pouze za účelem toho, aby se pokusily nějakým způsobem propojit rýmy, které se autorovi podařilo vymyslet. V tomto místě se již sice dopouštím dedukce, nicméně posuďte sami po přečtení náhodně zvolené básně Sysel z Pyšel: Odkud je ten sysel? / Ten sem přišel z Pyšel / A kdo ho sem pozval? / Nikdo ho sem nezval / Tak ať se vrátí zpátky / dělá tu jen zmatky 1. Jsem jediný, kdo přehlédl tu genialitu příběhu, edukativní sdělení dětem nebo snad nádhernou zpěvnost básně? Jistě, ani jednu z těchto věcí dobrá poezie mít nemusí a já sám zastávám názor, že báseň by neměla mít jasný účel, měla by prostě být a čtenáře si najít, nebo je nemít nicméně pohybujeme-li se v knize pro děti, očekáváme od ní, že se pokusí cílové skupině něco předat. Dalo by se oponovat, že účelem této sbírky je především pobavit a její humor na nejmenší (možná) zabírá. Ale to už bychom se dostali zpět k otázce originality (respektive proč psát neoriginální vtípky, když trh je jimi přeplněn?). Můžete také namítat, že takových autorů je spousta. Zvláště těch, kteří píší pro děti. Nejsou originální, ničím nevybočují, nepřináší nic nového, ba ani kvalitně zpracovaného nic starého a právě v tom je kámen úrazu. Položme si jednoduchou otázku, co vlastně od literatury očekáváme? Revoluční pojetí textu/tématu/myšlenky? Nebo nás originalita nezajímá a chceme dostat, co jsme předem čekali, že nám bude naservírováno? Pokud to druhé, určitě ale doufáme, že co dostaneme, bude kvalitně a řemeslně dobře zpracováno. Pokud to tedy hodně zjednoduším, můžeme pojetí literárních témat a především jejich zpracování rozdělit na dvě skupiny: prudce originální a klasická, která ovšem nepostrádají zručnost. Bohužel, ve sbírce Lukáše Pavláska bychom hledali marně jak originalitu, tak právě onu dobře odvedenou řemeslnou práci. 1 PAVLÁSEK, Lukáš. Jestli počkáš trochu dýl tak sem přijde krokodýl. Praha: Mladá fronta, 2012, s. 50. ISBN 978-80-204-2847-9. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
K čemu jsou, krucinál, pohádky? --------------------------------- kamil princ Pohádky, féerické prosaické útvary pro naši drobotinu všichni jsme byli odchováni na jejich plytkých syžetech, černobíle vykreslených hrdinech a přemrštěně medových happy endech. Ale položme si znepokojivou otázku: Proč? Proč nás drazí rodičové ukolébávali do bezvědomí kýčovitými blafy plnými odpudivě znějících zdrobnělinek a šablonovité predominanci dobra vítězícího nad zlem jak FC Barcelona nad TJ Sokol Kozlochvosty? Bylo by stačilo namočit dudlík do šnapsu. Opomeňme však pro tuto chvíli motivaci utišit ubulenou kreaturku a proveďme hlubší vrt za genesí celé problematiky. Lze se domnívat (tato floskule je božsky opatrná), že více či méně fantasmagorické příběhy si lidský druh předával už dávno před vynálezem písemnictví ve formě pověstí a zkazek (nechápat jako pleonasmus) nejen typu, který bůh skočil do postele kterému, nýbrž také obohacených o uměleckou a edukační dimensi. Ano, naši písma neznalí prapředci si dlouho museli vystačit s ústní slovesností jakožto jediným mediem pro uchování myšlenek exempli gratia transferu znalostí a kulturní heritáže. Až někdo kromě piva, prostituce a dalších bezesporu důležitých výdobytků vymyslel piktogramy a později z nich sestavil písmo. Zapomeňme ale na staroevropské civilisace, Sumer apod. Mýty, a jistě i pohádky, se s velkou pravděpodobností vyprávěly již od dob, kdy jazyk svou syntaxí a lexikem zvládl reinterpretovat epický děj. Mohlo k tomu dojít ve středním paleolitu, třeba už před stotisíciročím na africkém kontinentě, nějaký čas poté, kdy se dostatečně vyvinula první řeč. Na uřvané děti se nepochybně mluvilo takřka od dob, kdy se mluvit umělo, a co těm robatům máte taky pořád říkat? Něco si vymyslete a tradá pohádka! Ale to už je Jedna paní studie povídala. 1, další domněnky by mohly být pohádkou samy. Je nedohlédnutelno, koho kdy poprvé napadlo zprostředkovávat svému malému frackovi přihlouplou fikční naraci. Maminky snad z iracionální lásky toužily navázat se svým pokakávajícím se výtvorem hlubší vztah (či se jim ten nápad zkrátka líbil), nuže počaly bezbrannému potomku vyprávět něco, čemu jeho nezralý rozum stejně nebyl s to korektně porozumět. Po čase mrňous přijal ono 1 Is this how Eve spoke? Every human language evolved from single prehistoric African mother tongue. Mail Online [online]. [cit. 2014-06-08]. Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-1377150/everylanguage-evolved-single-prehistoric-mother-tongue-spoken-africa.html
Partonyma (ročník třetí / číslo 10. - 11.) verbální znásilňování jako všeobecně akceptovaný rodinný stereotyp, a v pohádkách dokonce nalezl zalíbení co flagelant v karabáči. Z jakého důvodu tedy potomkům do post-postmoderního dneška lžeme věšením bulíků (kolega Tomáš Jireček by zajisté řekl pitbulíků ) na nos mystifikacemi o neexistujících universech plných submisivních princezniček a geniálně hloupých Honzů? Proč tyto naše uzlíčky nevinnosti saturujeme horrory o infernálních čarodějnicích, krvežíznivých šelmách (co je nějaký Jack Rozparovač oproti pohádkovému vlku) a oheň chrlících plazech na dietě o aristokratických příslušnicích něžného pohlaví? Odpověď je nasnadě: Didaktický strach! Karkulka neuposlechla maminku a sežral ji Canis lupus. Kůzlátka si ho pustila do garsonky a jakbysmet skončila na obědovém menu. Jenda s Mařkou desertovali do lesa a málem je otáčela na rožni majitelka perníkové nemovitosti. Jasné poučení: Nebudeš poslouchat čeká tě fysická likvidace! Narační terror! Pak se nelze divit, že v dospělých letech střídáme psychologické poradce jako Kajínek věznice. Kriticky uvažující čtenářstvo by nyní mohlo (a mělo) přijít s žahavým dotazem: A co tedy kurňa chcete dětem číst, když ne pohádky?! Některá novátorská individua by jim jistě předhodila Shakespeara v originále, sportovní přílohu či magazín Leo. My se, i přes zdravou dávku liberálnosti, pokusme vydat jinou cestou. Dle mého soudu (a nemyslím si to jen já 2 ) dětská duše odhalí rozdíl mezi kvalitou a šidítkem. Pohádkový mustr si ve své monotónní vypočítatelnosti nezadá ani se socialistickým realismem a, i přes svou limitovanou čtenářskou gramotnost, malý špunt pozná, že ho taháme za fusekli. Ohavně křiklavé obrázky knih pro nejmenší vyvolávají stavy nevolnosti i jedincům s poruchami zraku. Knihy pro děti nemají být programově odfláknuté! Nedělejme z prcků idioty s inteligencí ploštěnce. Caparti jsou emočně chytřejší, než se může zdát ač to tak ne vždy vypadá (zejména při uklízení kuchyně po jejich živelném stylu stolování). Ve středověku bylo děcko pojímáno jako malý dospělý, kdežto dnes je spíše domácím mazlíčkem. Nuže, mé samozvané pedagogické doporučení zní následovně: Méně cukrkandlovitosti svět je nejednoznačný, a často i komplikovaný. Čím dříve o tom bude mrňavý homo sapiens sapiens citlivě zpraven, tím méně drastických následků toto zjištění později zanechá. Hrdinové se musejí více snažit ukňourané princezny a suverénní princátka s růží v jedné a dračí hlavou nabodlou na fleretu v druhé ruce nejsou dobrým vzorem. Všechny méně pohledné starší dámy nemusejí ihned implikovat děti žeroucí ježibabu a fešácký macho-floutek na bílém koni (rozuměj v bílém porsche) není pokaždé kavalírským gerojem se zásadami Mirka Dušína. Až Vám Vaše aktovku nesoucí dcerka sedne podobnému sympaťákovi za čokoládovou tyčinku do dodávky, je pozdě bycha (pedofila) honit. Il est déjà tard. Nezjednodušujte ilustrace za únosnou míru není nutné, aby každé leporelo vyobrazovalo oleje holandských mistrů, nicméně křiklavé barvy, které Vám vypálí oči, rovněž nebudou tou nejpříhodnější volbou. Já jsem byl coby cvrček mesmerisován grafickým doprovodem Gulliverových cest od Cyrila Boudy, a nikoliv infantilními omalovánkami gruppen sexu rodiny tahající GMO řepu. 2 Vždycky jsem toužil citovat něco z Levelu: RYBKA, Michal RetroWolf. Herní svět bez PC: Napadlo vás někdy, jak by vypadal svět bez PC? Tedy herní svět bez PC? LEVEL. 2014, č. 241, s. 108.
( GMO je pozpátku OMG, což se na zmíněný výjev hodí.) Neřešte pohádkové konflikty nejnásilnější možnou cestou strkat duševně nemocnou seniorku do plamenů pece a sekat sani hlavy jako zastřihávat živý plot je poněkud morbidní vyústění vzájemných neshod. Nač musí každá záporná postava hned skončit v krematoriu? Když se v pohádkách mohou prohánět jednorožci a stavět zámky z křišťálu, proč tam někdo nezřídí detenční ústav nebo nápravné zařízení? V reálu taky nebudete kosit nepříjemnou úřednici obouručním mečem. Kam se ztratila diplomacie? Edukujte ač je to s podivem, náš malý svišť bude mít do jistého věku potíže s pochopením atomové fúse. Nicméně vztahům mezi lidmi porozumět už zvládne! Využijte tedy pohádky coby příležitosti k vysvětlování chování, motivace jednání, a vůbec všech mezičlověčích vztahů. Stejně tak je vhodné dětské báchorky využít jako instrument, prostřednictvím něhož se drobek seznámí s věcmi kolem sebe, čímž bude zrát jako hrozen v kultivovanou lidskou bytost. Necháte-li jej čučet po celý boží den na televizní zvratky, jeho hrozen skončí leda v krabičáku. To bychom chtěli?
Partonyma (ročník třetí / číslo 10. - 11.) Michael Ende: Nekonečný příběh ENDE, Michael. Příběh, který nikdy nekončí. Praha: Albatros, 1987. -------------------------------- michaela schwarzová Většina lidí zná pravděpodobně Nekonečný příběh pouze jako několikadílný film pro děti, což v jejich očích řadí tuto knihu automaticky mezi intencionální literaturu. Toto zaškatulkování je ovšem komplikováno omezenými prostředky kinematografie k předávání abstraktních myšlenek, které však tvoří důležitou složku románu. Dochází tak sice ke zjednodušení a zpřístupnění obsahu dětem, ale za cenu povrchnosti a až degradace vrstevnatého díla. Nepovažovala bych to jednoznačně za negativum, pokud by v očích příjemců nedocházelo k automatickému ztotožnění úrovně knihy a filmu hollywoodskou Trójou jistě Homérova Ilias neutrpěla, všichni už od základní školy víme, že dílo řeckého básníka je jedním z vrcholů antické literatury. O knižní předloze slavné pohádky však má tušení jen zlomek diváků, a jen nemnoho z nich ji drželo v rukou. Vydavatel uvádí, že kniha je určena čtenářům od deseti let. Dětského čtenáře pravděpodobně zaujmou jednotlivé drobné epizody či neobvyklé bytosti; právě nedostatek klišé ovšem může být důvodem, proč se dětem nečte úplně snadno. Představy nenavazují přímočaře na nic, co bychom znali odjinud, hra s intertextovostí je obrácena naruby autor se jí zcela záměrně vyhýbá. Kromě mluvícího koně, který se obětuje pro hrdinův úkol, pásu neviditelnosti a ukončování některých dílčích epizod slovy ale to už je jiný příběh sotva najdeme klasické archetypální prvky mladým čtenářem vyžadované. Dalšími překážkami jsou jednak rozsah románu a jednak čtivost v případě, že budeme sledovat pouze dějovou linku. Obávám se, že Ende kohokoli mladšího 15 let bez buldočí vytrvalosti unudí už v první půli příběhu, místy se skutečně jevícího jako nekonečný, a k té druhé, dle mého mínění zajímavější, se nezralý čtenář vůbec nepropracuje. Prvoplánové čtení vás jednoduše u knihy neudrží. Vyspělého čtenáře však může potěšit hned dvakrát první rovinou je rovina filozofická (řada velmi abstraktních úvah a substancí, z nichž Nicota je jenom slabý začátek, bude další překážkou pro percepci nezkušeným čtenářem). Méně zřetelně by se dala číst i jako analogie lidského života včetně milostných vztahů. Ženskými postavami autor co do počtu šetří, ale příběh se kolem nich točí takřka celou dobu. Maličká Císařovna jako nedosažitelná, čistá první láska, čarodějnice coby ostré vzplanutí, z nějž se vyvine ničivá spalující vášeň, Víla Jablíčko jako žena, která chápe a miluje, archetyp matky, u níž ale nelze setrvat. Nakonec dochází Bastián k tomu, že musí přijmout sebe sama, aby mohl milovat někoho dalšího. Součástí této roviny je i vnitřní boj s mocí pokřivující hrdinův charakter. Již jsem se zmínila o absenci klasických příběhových archetypů nebo jejich posunutí do 10
neobvyklých poloh v oblasti pohádkových postav a kouzelných předmětů. Jedním z dokladů takového posunu je dvojice Bastián Átreju, kteří jako by byli jen různými stranami téže mince. Átreju je tím, kým by Bastián chtěl být, ale to je možné jen v rámci říše Fantazánie. A Bastián je zase reálnou podobou dokonalého hrdiny. Tato dvojjedinost je poměrně jasně znázorněna scénou, během níž Kouzelné zrcadlo ukáže Átrejovi jako jeho pravé já Bastiána, schovaného na půdě školy. Dalším takovým posunem je kouzelný amulet, který svého nositele chrání a zároveň vede. Takových bychom v příbězích pro děti našli mnoho. AURYN však není jen tím, stejně jako Maličká Císařovna není jen vládkyní. AURYN je jejím znamením a zároveň bránou z jejího světa; zatímco podstata jí samé má blíže k Bohu, jak ho já osobně chápu Átreju ji charakterizuje takto: AURYN má v moci všechny tvory v této říši a je úplně jedno, zda to jsou temné bytosti nebo dobrotivá stvoření. Ovládá stejně tebe jako mne. Ale Maličká Císařovna přesto nikdy k moci nesahá. Je to, jako by tu nebyla, a zatím je přítomna ve všem. Ale pokud je bohyní, jak může uvíznout v obydlí Kmeta z Putující hory? I ona musí být poslušna zákonů, které však sama nestvořila dostává se na rozhraní světa, jenž ovládá, a světa lidského. Ani Kmet z Putující hory nemá žádnou jinou moc, než že zaznamenává příběhy, v jejím světě událé. Mě jako čtenářku to stále přivádělo k myšlenkám na nějakou autoritu nikoli dílčí, ale absolutní, leč v tomto směru kniha vysvětlení neposkytuje a snad ani nemůže (resp. asi by ani neměla). Dalším zajímavým archetypem je Víla Jablíčko, připomínající bohyně plodnosti, trojjedinou bohyni v aspektu Matky apod. Tím navazuje jednak na tradiční mýty okolo jabloní, považovaných starými Kelty za posvátné a objevujících se i v příbězích řeckých, a jednak na představu matky v biologickém slova smyslu, vyživující dítě ze svého těla. Podobně by Stařena Morla mohla být považována za archetyp bohyně Stařeny její smíření se se smrtí je ale pokřivené a nepatřičné a její vědomosti jí nepřinášejí žádnou moudrost. Zástupkyni zbylého aspektu, Pannu, jsem v příběhu nenašla uvažovat tímto způsobem o Maličké Císařovně by bylo zavádějící, protože neztělesňuje mládí a rozvíjející se ženskost zdánlivá dětskost souvisí s věčností a bezvěkostí. Část příběhu okolo Stříbrného města Amargánth ukazuje návaznost na středověké eposy, ať již jde o družinu společně putujících reků, bojujících o ruku princezny, přísahy nevyzrazení svého jména či zabití zlého draka, sídlícího v hradu v Pustině. Dokonce ani to, že rek Hynrek nakonec princeznu Oglamíru odmítl, není konec zcela neznámý, jako příklad jistě poslouží třeba náš hloupý Honza. Nejde však o prvoplánovou oslavu hrdinství a věrné služby, jejich charaktery se ukazují jako ploché, protože je nic jiného než hrdinství a věrná služba nezajímá. Z mého pohledu se však nejedná o parodii, tyto vlastnosti nejsou zesměšňovány, jen jsou podstatou těchto bytostí. V příběhu najdeme i charakteristickou triádu: jednak v podobě reků Hýkoriona, Hýdorna a Hýska a dále jako trojici mudrců Tušení, Zření a Důvtip. Méně nápadně upozorňuje Maličká Císařovna na tři neviditelné pomocníky tvá vzpomínka tvá odvaha tvé myšlenky. V celém ději nejde o souboj dobra a zla, jak jej známe z mnohé literatury. Hlavním poselstvím je naopak dvojsečnost, dvojjakost, dvě strany téže mince, případně rovnováha mezi oběma polohami. AURYN je na jedné straně ochranou a nadto propůjčuje nezměrnou moc, ale zároveň se pod jeho vlivem stává Bastián stejně plochou postavou jako všichni okolo něj (protože jsou jen postavami z příběhů), a zároveň se deformuje a nechává se snadno ovlivnit. I dobře myšlená přání mívají nějaký nepříjemný dopad. Za nejlepší příklad poslouží nešťastní oškliví Acharájové, vytvářející nádherné město ze stříbrného filigránu, a jejich proměna ve směšné Puslegróje, kteří umějí jen ničit a zesměšňovat, nebo Svítící les Perelín a Barevná poušť Goab, spojené nekonečným cyklem vzniku a zániku. Podobně 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Partonyma (ročník třetí / číslo 10. - 11.) vlastně zaniká a znovu se rodí celá říše Fantazánie. Příběh fascinujícím způsobem popisuje psychické procesy, během nichž se v člověku rodí přání, ale i strach a nedostatek sebevědomí, měnící Bastiána v diktátora a nadutého despotu. K tomu dochází v okamžiku, kdy Bastián zapomene na většinu věcí, které jej dělají člověkem dokud věděl, z čeho jeho nejistota pramení, byl mnohem vyrovnanější; jakmile se stane krásným a odvážným, dostává se do rozporu se svou vnitřní osobností. Pokud se vrátím ke zmiňované trojici neviditelných pomocníků, dalo by se říci, že Bastiána zrazují a odvracejí se od něj; vzpomínky ztrácí, odvaha být sám sebou mu také chybí (jinak by netoužil už od začátku Átrejovi a celé Fantazánii dokazovat, že je velký hrdina) a logické myšlenky se postupně ztrácejí, unikají mu souvislosti a vedou ho k šílenství a stihomamu. Nechává se ovládat Xaídou, jejíž zdánlivá prohra a submisivita je cestou k pravému opaku. Sociální vztahy mezi bytostmi jsou alegorií reálných lidských pohnutek, a pro čtenáře tudíž představují nejdůležitější, nejpřínosnější rovinu; na druhou stranu těžko můžeme vyžadovat takovou míru abstrakce od desetiletého dítěte, které tyto momenty dešifruje jen obtížně a nadto by bylo nuceno se vyrovnávat s roztříštěným dějem bez spojujících leitmotivů. Osobně jsem našla v příběhu hned několik různých rovin, v nichž lze knihu chápat, a právě tato mnohoúrovňovost čtení mě přivádí k myšlence, že dílo splňuje některé rysy postmoderní literatury. K tomuto dojmu přispívá i prolínání dvou textů, dvou příběhů, reálného a pohádkového, psaných odlišnou barvou písma. Jako postmoderní prvek vnímám i zmiňovaný převlek za dětskou knihu. Pokud už autor použije prvek, v první chvíli se jevící jako známý, projeví se vzápětí něčím nečekaným, nějakou zradou očekávání, což právě děti můžou vnímat jako frustrující a to se raději nezmiňuji o šťastných koncích, které se jednoduše nekonají. I tím je pro mě Nekonečný příběh přitažlivý za celou dobu jsem neměla potřebu říkat: Ale tak to přeci nechodí!, protože po každém období relativního uvolnění následuje další problém, po každé ztrátě je potřeba se znovu zvednout a jít dál. Nezbývá než doufat, že si Nekonečný příběh najde své příznivce mezi staršími, kteří jej budou schopni chápat v plnosti. Jistě by si zasloužil stejnou vlnu čtenářského zájmu, jaká vynesla do všeobecného kulturního povědomí Pána Prstenů a další fantastické příběhy, jejichž morální, filozofické a jiné rozměry se již málokdo pokouší zpochybnit. 12