UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut mezinárodních studií Michal Bokša Vliv americké zahraniční politiky na palestinsko-izraelský konflikt v letech 1989 až 1997 Bakalářská práce Praha 2014

Autor práce: Michal Bokša Vedoucí práce: Doc. PhDr. Francis D. Raška, Ph.D. Rok obhajoby: 2014

Bibliografický záznam BOKŠA, Michal. Vliv americké zahraniční politiky na palestinsko-izraelský konflikt v letech 1989 až 1997. Praha, 2014. 43 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Katedra amerických studií. Vedoucí bakalářské práce Doc. PhDr. Francis D. Raška, Ph.D. Abstrakt Cílem práce je porovnat G. H. W. Bushovu a W. J. Clintonovu zahraniční politiku v rámci izraelskopalestinského mírového procesu mezi lety 1989 až 1997. Práce se věnuje období Madridské mírové konference a uzavření dohod z Osla. První dvě kapitoly rozebírají základní a klíčové aspekty jak Bushovy, tak Clintonovy blízkovýchodní politiky. Třetí kapitola je poté komparací jejich zahraničních politik ve třech základních oblastech. Jedná se o oblast jejich aktivního a pasivního přístupu uplatňovaného jak při zajišťování mírových rozhovorů, tak při jejich průběhu; porovnání jejich přístupu k izraelské politice budování osad, která představovala hlavní překážku mírových rozhovorů a komparaci vztahu Bushovy i Clintonovy administrativy k rezolucím č. 242 a 338, které tvoří základ pro řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Závěr práce se věnuje výsledkům komparace, ze kterých vyplývá, že se Bushova zahraniční politika ukázala být ve sledovaném období úspěšnější. Abstract The aim of this paper is to compare G. H. W. Bush s and W. J. Clinton s administration in terms of their attitude towards Palestinian-Israeli peace process in the years 1989 and 1997. Therefore, this thesis makes use of the conclusions from the Madrid Peace Conference, on one hand, and the Oslo Agreements, on the other. First two chapters deal with basic, yet crucial, aspects of both Bush s and Clinton s Middle Eastern Policy. Third chapter subsequently compares above mentioned policies in three different fields. Firstly, it compares their active and passive approaches applied both in order to arrange peace talks and facilitate them later on. Secondly, it contrasts their different attitudes towards Israeli s settlement building policy. Lastly, it compares their approaches towards the United Nations Security Council Resolutions 242 and 338. The results of this research show that Bush s foreign policy has proved to be, within the observed period, more effective. Klíčová slova Palestinsko-izraelský konflikt, americká zahraniční politika, mírový proces. Keywords Palestinian-Israeli conflict, American foreign policy, peace process. Rozsah práce: 68 137 znaků

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 10. 5. 2014 Michal Bokša

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu Doc. PhDr. Francisu D. Raškovi, Ph.D. za jeho cenné rady, připomínky a komentáře, které mi pomohly při psaní této práce.

PROJEKT BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno: Michal Bokša E-mail: michal.boksa@gmail.com Semestr: letní Akademický rok: 2013/2014 Název práce: Vliv americké zahraniční politiky na palestinsko-izraelský konflikt v letech 1989 až 1997 Předpokládaný termín dokončení (semestr, školní rok): Letní, 2013/2014 Vedoucí bakalářského semináře: PhDr. Marek Pečenka Vedoucí práce (není povinné):. Doc. PhDr. Francis D. Raška, Ph.D Zdůvodnění výběru tématu práce (5 řádek): Práci jsem si zvolil ze dvou hlavních důvodů. Prvním je můj osobní zájem o palestinsko-izraelský konflikt. Druhým důvodem poté skutečnost, že palestinsko-izraelskému mírovému procesu nebyla mezi lety 1989 až 1997 v české odborné literatuře věnována přílišná pozornost. Opomíjená byla především politika G. H. W. Bushe, a to i přes skutečnost, že právě za jeho mandátu bylo v rámci palestinskoizraelského konfliktu započato doposud nejúspěšnější období. Předpokládaný cíl (5 řádek): Cílem této práce je blíže prozkoumat období první poloviny devadesátých let, kdy došlo v rámci palestinsko-izraelského mírového procesu k největším pokrokům v podobě Madridské konference, Oslo I a Oslo II. Na tyto úspěchy měla dozajista značný vliv zahraniční politika Spojených států. Bakalářská práce bude komparovat blízkovýchodní politiku G. H. W. Bushe a W. J. Clintona s cílem identifikovat kroky a politické přístupy, které mírovému procesu nejvíce napomohly. Základní charakteristika tématu (10 řádek): Palestinsko-izraelský konflikt představuje jednu z mnoha dodnes nevyřešených otázek mezinárodních vztahů. Přesto, že tento konflikt započal již koncem první poloviny dvacátého století, nelze ani dnes říci, že by se vývoj palestinsko-izraelské otázky ubíral správným směrem. Naopak tento vleklý konflikt se v posledních letech čím dál více prohlubuje a jeho řešení tak i po mnoha dekádách vyjednávání zůstává v nedohlednu. Doposud největšího pokroku v rámci tohoto konfliktu bylo dosaženo v první polovině devadesátých let dvacátého století, kdy došlo k uspořádání tzv. Madridské konference a podepsání dohod Oslo I a Oslo II. Významnou roli v tomto období hrála i zahraniční politika Spojených států amerických, jejíž zkoumání je i cílem bakalářské práce. Přestože se přístup G. H. W. Bushe a W. J. Clintona v některých ohledech mezi lety 1989 a 1997 diametrálně lišil, bylo za jejich administrativ dosaženo srovnatelných úspěchů, které do určité míry nebyly překonány dodnes. Předpokládaná struktura práce (10 řádek): Bakalářská práce bude rozdělena do tří základních kapitol. První dvě kapitoly se budou zabývat základními a klíčovými aspekty jak Bushovy, tak Clintonovy blízkovýchodní politiky. Třetí kapitola bude následnou komparací jejich zahraničních politik ve třech základních oblastech. První oblastí bude komparace jejich aktivního a pasivního přístupu uplatňovaného jak při zajišťování mírových rozhovorů, tak při jejich průběhu. Druhou oblastí bude komparace jejich přístupu k izraelské politice budování osad, která představovala hlavní překážku mírových rozhovorů. Třetí oblastí pak bude komparace vztahu Bushovy a Clintonovy administrativy k rezolucím RB OSN č. 242 a 338, které tvoří základ pro řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Závěr třetí kapitoly by měl zahrnovat zjednodušené shrnutí všech komparovaných aspektů v podobě tabulky.

Základní literatura (10 nejdůležitějších titulů): Bentsur Eytan, Making Peace: A First Hand Account of the Arab-Israeli Peace Process (Westport: Greenwood Press, 2001). Čejka Marek, Izrael a Palestina, Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu (Brno: Barrister & Principal, 2008). Eisenberg Z. Laura a Caplan Neil, Negotiating Arab-Israeli Peace, Patterns, Problems, Possibilities (Bloomington: Indiana University Press, 2010). Hadar T. Leon, Clinton s Tilt, Journal of Palestine Studies 22, č. 4 (léto, 1993). Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru Bill Clinton a Blízký východ (Praha: Professional Publishing, 2004). Christison Kathleen, Bound by a Frame of Reference, Part III: U.S. Policy and the Palestinians, 1988-98, Journal of Palestine Studies 27, č. 4 (léto, 1998). Christison Kathleen, Splitting the Difference; The Palestinian-Israeli Policy of James Baker, Journal of Palestine Studies 24, č. 1 (podzim, 1994). Kurtzer C. Daniel, Peace Puzzle: America s Quest for Arab-Israeli Peace, 1989-2011 (Ithaca: Cornell University Press, 2013). Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967 (Washington, DC.: The Brookings Institution, 2005). Ross Dennis, The Missing Peace, The Inside Story of the Fight for Middle East Peace (New York: Farrar, Straus and Giroux, 2004). Podpis studenta a datum Schváleno Datum Podpis Vedoucí bakalářského semináře Garant oboru

Obsah Úvod... 2 1 Bushova éra... 4 2 Clintonova éra... 9 3 Komparace zahraničních politik... 16 3.1 Aktivní a pasivní zahraniční politika... 16 3.2 Politika budování osad... 19 3.3 Rezoluce a Dohody z Osla... 22 3.4 Shrnutí zahraničních politik G. H. W. Bushe a W. J. Clintona... 25 Závěr... 26 Summary... 29 Použitá literatura... 31 Seznam grafů a tabulek... 35 Seznam příloh... 35 Přílohy... 36 1

Úvod Palestinsko-izraelský konflikt představuje jednu z mnoha dodnes nevyřešených otázek mezinárodních vztahů. Přesto, že tento konflikt započal již koncem první poloviny dvacátého století, nelze ani dnes říci, že by se vývoj palestinsko-izraelské otázky ubíral správným směrem. Naopak, v posledních letech se tento vleklý konflikt čím dál více prohlubuje a jeho řešení tak i po mnoha dekádách vyjednávání zůstává v nedohlednu. Největšího pokroku při řešení palestinsko-izraelských vztahů bylo doposud dosaženo v první polovině devadesátých let dvacátého století, kdy došlo k uspořádání tzv. Madridské konference a podepsání dohod Oslo I a Oslo II. Americká zahraniční politika sehrála v tomto období pod vedením G. H. W. Bushe a W. J. Clintona zásadní roli, přestože se jejich přístupy k tomuto blízkovýchodnímu konfliktu v mnoha ohledech výrazně lišily. Práce si klade za cíl komparovat Bushovu a Clintonovu zahraniční politiku v letech 1989 až 1997, tedy v období, kdy bylo dosaženo v rámci palestinsko-izraelského konfliktu největších úspěchů. Především z tohoto důvodu se práce nebude zabývat Clintonovým druhým volebním obdobím, neboť v jeho průběhu nebyla uzavřena smlouva, která by byla s úspěchy první poloviny devadesátých let srovnatelná. Komparace se zároveň pokusí určit, které zahraničně-politické kroky výše uvedených prezidentů se ukázaly být v rámci mírového procesu jako správné a které nikoliv. Pro dosažení cíle bakalářské práce, tj. zhodnotit, která blízkovýchodní politika byla efektivnější, tedy byla schopna dosáhnout významnějšího pokroku v mírových jednáních, byla stanovena následující hypotéza: Clintonova blízkovýchodní politika byla ve sledovaném období úspěšnější než Bushova. Bakalářská práce je rozdělena do tří hlavních kapitol. První kapitola se zabývá vývojem palestinsko-izraelského konfliktu za Bushovy administrativy, tedy lety 1989 až 1993. Cílem této kapitoly není podat deskriptivní popis konfliktu v těchto letech, ale poukázat na klíčové oblasti Bushovy blízkovýchodní politiky. Především se jedná o Bushovu kyvadlovou diplomacii, zprostředkování Madridské mírové konference a boje proti izraelské politice budování osad pomocí omezení amerických půjček poskytovaných Izraeli. Kapitola v sobě zahrnuje i Bushův přístup k palestinské straně. V druhé kapitole je dodržena, s ohledem na vytvoření podkladů pro následnou komparaci, stejná struktura jako v kapitole první pouze s tím rozdílem, že se zabývá vývojem palestinsko-izraelského konfliktu za Clintonovy první administrativy. Po obsahové stránce se věnuje především Clintonově podílu na dosažení dohod Oslo I a Oslo II. Přitom již zde jsou určité prvky jeho zahraniční politiky komparovány s blízkovýchodní politikou jeho předchůdce. Stěžejní kapitolou práce je pak její třetí část, která se zaměřuje na komparaci tří základních oblastí, ve kterých se Bushova a Clintonova zahraniční politika v rámci palestinsko-izraelského mírového procesu výrazně lišily. Přesněji se jedná o komparaci jejich aktivní a pasivní zahraniční politiky, kterou uplatňovali jak při zajišťování mírových rozhovorů, tak při jejich průběhu. Dále se jedná o komparaci jejich přístupu 2

k izraelské politice budování osad, neboť právě tato politika mnohdy představovala, a dodnes představuje, hlavní překážku mírových rozhovorů. Poslední komparovanou oblast představuje vztah Bushovy a Clintonovy blízkovýchodní politiky k rezolucím č. 242 a 338, jelikož právě ty vytvořily základ, na kterém by měl být palestinsko-izraelský mír vytvořen. Práce se nezabývá, mimo některé ad hoc půjčky, poskytovanou americkou finanční pomocí Izraeli, neboť ta se v letech 1989-1997 až na výdaje způsobené válkou v Zálivu nikterak výrazně nezměnila (viz příloha 1). 1 Bakalářská práce se opírá o rozsáhlé zahraniční zdroje, které jsou obvykle v České republice nedosažitelné. K jejich sehnání jsem proto podnikl krátkou zahraniční cestu do dánské univerzity Syddansk Universitet, odkud pochází většina využité sekundární literatury. Bakalářská práce zároveň využívá i primární zdroje. Zejména se jedná o přesné znění palestinsko-izraelských smluv a schválených rezolucí OSN. V rámci prvních dvou kapitol se ukázaly být jako nejužitečnější publikace od Eytana Bentsura Making Peace: A First Hand Account of the Arab-Israeli Peace Process a Williama Quandta Peace Process, American Diplomacy and the Arab-Israeli Conflict since 1967, neboť poskytovaly ucelený a souvislý přehled základních aspektů Bushovy a Clintonovy blízkovýchodní politiky. Ve třetí kapitole se pak ukázaly být jako užitečné rozličné zahraniční sekundární zdroje a odborné články, které se v rámci palestinsko-izraelského mírového procesu zaměřovaly na specifická témata a oblasti. 1 U.S. Foreign Aid to Israel: Total Aid (1949-Present), Official Site of the Jewish Virtual Library, http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/us-israel/u.s._assistance_to_israel1.html (staženo 9. 5. 2014). 3

1 Bushova éra V den, kdy nastoupil Georg Herbert Walker Bush do úřadu prezidenta Spojených států amerických 20. ledna 1989, téměř nikdo nebyl schopen odhadnout, jakou zahraniční politiku bude vůči Blízkému východu a přesněji palestinko-izraelskému konfliktu uplatňovat. Z jeho předchozích postojů však bylo přesto možné usuzovat, že k Izraeli nechová takové sympatie a emocionální vazby jako jeho předchůdce Reagan. Pravděpodobně nejjasnějším náznakem, potvrzující tuto skutečnost, byl tlak, který vyvíjel na Reagana již roku 1982, kdy požadoval, aby USA zaujaly tvrdý a nekompromisní postoj vůči izraelské invazi do Libanonu. Přesto nebyly na počátku roku 1989 Bushovy názory, týkající se tohoto regionu, všeobecně známy ani přesně definovány. 2 Za ministra zahraničních věcí si Bush vybral svého dlouholetého přítele Jamese Addisona Bakera III. a dále se, na rozdíl od předchozích prezidentů Cartera a Reagana, obklopil týmem, který v drtivé většině případů sdílel jeho z počátku ne vždy veřejnosti zcela jasné názory. 3 Celá nově vznikající vládní administrativa tak mohla mnohé Araby, potažmo Palestince, naplňovat novou nadějí, že doba Reaganovy téměř neomezené americké podpory Izraele již minula. Zároveň s pomalým, ale znatelným ústupem sovětského vlivu z oblasti Blízkého východu tak vznikal prostor pro nové mírové uspořádání tohoto regionu a Bushova administrativa byla rozhodnuta této skutečnosti plně využít. Americká zahraniční politika se tak začala pomalu rozvíjet, přičemž jejím hlavním tvůrcem byl spolu s Bakerem i specialista na americko-sovětské vztahy v blízkovýchodním regionu Dennis Ross. Právě on následně vypracoval za pomoci dalších odborníků na palestinsko-izraelskou problematiku postup, který se stal základním kamenem americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho tzv. inkrementalistický neboli přírůstkový přístup vycházel ze skutečnosti, že tehdejší situace v tamním regionu ještě nebyla na dosažení trvalého míru zralá, respektive připravená. Nová administrativa se tak snažila zaměřit na dosahování malých cílů, které by až v pozdější fázi mohly vést k novému mírovému uspořádání. 4 Přesto zpočátku neměla americká zahraniční politika na Blízkém východě jasně definovaný obsah, který by určoval, jakých cílů a v jakém časovém období by mělo být dosaženo. Stejně tak nebylo jasné, jaký přístup by měla administrativa zaujmout vůči Izraeli, který byl v té době ovládán pravicovou politikou Likudu v čele s Jicchakem Šamirem, či vůči Palestině, potažmo Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), která byla vedena Jásirem Arafatem a z izraelské strany nebyla do tehdejší doby zatím uznána. 5 2 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967 (Washington, DC.: The Brookings Institution, 2005), str. 291. 3 Freedman Lawrence, A Choice of Enemies America Confronts the Middle East (New York: Publicaffairs, 2008), str. 212. 4 Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru Bill Clinton a Blízký východ (Praha: Professional Publishing, 2004), str. 36. 5 Christison Kathleen, Splitting the Difference; The Palestinian-Israeli Policy of James Baker, Journal of Palestine Studies 24, č. 1 (podzim, 1994), str. 40. 4

Bushova zahraniční politika se ale v této oblasti, spolu se zahájením předmírových rozhovorů s izraelskou i palestinskou stranou, začala velice brzy a zároveň mnohem jasněji profilovat a vytvářet. Za hlavní překážku jakéhokoliv pokroku v oblasti mírových rozhovorů byla jednoznačně označena izraelská politika budování osad, kterou kritizovaly nejen arabské okolní státy a palestinské obyvatelstvo, ale dokonce i některé izraelské politické strany. Nová administrativa se proto snažila tuto zásadní otázku řešit již na Šamirově první návštěvě Bushe ve Washingtonu ve dnech od 5. Až do 7. dubna 1989. Bush byl po této návštěvě přesvědčen, že se Šamir slovně zavázal výstavbu osad alespoň zásadně zpomalit, pokud ne zcela zastavit. Již za pár dní se však objevily zprávy, že izraelská vláda rozhodla o stavbě několika dalších osad. Podobný scénář se v otázce výstavby osad ještě několikrát opakoval a vytvořil mezi Bushem a Šamirem téměř nepřekonatelnou propast nedůvěry. 6 Situace se dále vystupňovala následující měsíc, kdy Baker přednesl svůj projev na setkání AIPACu (American-Israel Public Affairs Committee), kde mimo jiné uvedl, že se Izrael již musí vzdát své nerealistické vize Velkého Izraele. Přitom se jednalo o pojem, který Šamir nejednou při svých proslovech zmiňoval. Těmito a podobnými výroky Bushova administrativa značně ztrácela přízeň a důvěryhodnost jak ze strany proizraelsky smýšlejících komunit v USA, tak ze strany Likudu a Šamira v Izraeli. 7 Naopak mnohem úspěšnější byla zpočátku americká zahraniční politika při vyjednávání s OOP. Primárním diplomatickým cílem a zároveň překážkou USA se při těchto setkáních stala nutnost zajistit, aby palestinská strana mohla být v budoucnu při jakýchkoliv mírových jednáních reprezentována Palestinci, kteří přímo nepocházeli z řad OOP. Důvodem pro tuto snahu bylo, že Šamir by s Organizací pro osvobození Palestiny nikdy přímo nevyjednával, naopak ji vnímal jako výhradně teroristickou skupinu. V očích většiny Palestinců však OOP v čele s Arafatem představovala právě jediný legitimní orgán, který měl právo Palestince zastupovat. OOP nakonec souhlasila, že po dobu jednání bude zůstávat v pozadí pod podmínkami, že bude mít možnost sama členy delegace vybírat a že minimálně jeden člen nebude pocházet z pásma Gazy či Západního břehu (druhá podmínka se časem ukázala jako značně problematičtější, neboť Šamir trval na tom, aby delegace pocházela výhradně z okupovaných teritorií). OOP také dala jasně najevo, že nesouhlasí s tím, aby Palestinci žijící ve východním Jeruzalémě byli ze seznamu potenciálních členů delegace vyloučeni, což opět představovalo podmínku, která se do budoucna mohla stát značně problematickou. Bush však již dříve dal v této věci za pravdu OOP. Nakonec se tak podařilo, i se značnou pomocí egyptského prezidenta Husního Mubáraka, vyjednat seznam jmen, který by byl pro Izrael přijatelný. 8 6 Dowd Maureen a Friedman L. Thomas, The Fabulous Bush & Baker Boys, The New York Times, 6. května 1990, http://www.nytimes.com/1990/05/06/magazine/the-fabulous-bush-baker-boys.html?pagewanted=all (staženo 2. 3. 2014). 7 Kurtzer C. Daniel, Peace Puzzle: America s Quest for Arab-Israeli Peace, 1989-2011 (Ithaca: Cornell University Press, 2013), str. 34-35. 8 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967, str. 297-298. 5

V tomto klíčovém momentu, kdy chtěl Bush zahájit hlubší vyjednávání, které by bylo založené na výše uvedené palestinské delegaci, došlo mezi ním a Šamirem k dalším rozepřím ohledně židovských osadníků přicházejících z rozpadajícího se Sovětského svazu. Jádrem sporu bylo, že celých 10 % těchto imigrantů mělo být záměrně umístěno do oblasti východního Jeruzaléma. V Bushových očích tak Šamir jednal lživě, neboť v osobním rozhovoru s Bushem, který předcházel tomuto incidentu, slíbil, že osadníků, kteří budou umístěni na okupovaných teritoriích, bude méně než 1 %. Navíc východní Jeruzalém a jeho připojení k Izraeli Spojené státy ani nikdy oficiálně neuznaly. 9 Bush proto reagoval ostrou a veřejnou kritikou výstavby osad a poprvé v historii zmínil i východní Jeruzalém. Ačkoliv tuto část svatého města USA považovaly za součást okupovaných teritorií po dlouhou dobu, žádný z předchozích amerických prezidentů tuto skutečnost nikdy oficiálně nevyřkl. Izraelský premiér tak využil této situace, aby odmítl Bakerův plán vedoucí k vyjednávání o mírovém procesu. Tyto události dále spustily izraelskou vnitropolitickou krizi, kdy se Strana práce, která mírový proces podporovala, rozhodla vystoupit z vládní koalice. Šamirovi se ale podařilo vládu udržet, a tak se politické spektrum stalo ještě pravicovějším. 10 V reakci na zvýšené napětí však Bushova politika reagovala tvrdě a nekompromisně, když pohrozila, že pokud se Izrael nevzdá své osidlovací politiky, nebude mu poskytnuta půjčka ve výši 400 milionů dolarů, o kterou v předchozích měsících Izrael zažádal. Dále americká administrativa opětovně podotkla, že vnímá východní Jeruzalém jako součást teritorií. 11 Tento razantní postup, který americká administrativa vůči Izraeli uplatňovala, ačkoliv byl mnohdy nazýván až jako protiizraelský, se ovšem ukázal v pozdější fázi vyjednávání jako zcela klíčový. V předvečer irácké invaze do Kuvajtu se tak vztahy mezi USA a Izraelem ocitaly na bodu mrazu. Podobně se ovšem začal zhoršovat i vztah mezi USA a OOP, které čím dál více sympatizovalo s iráckými předválečnými výhrůžkami. Poté, co OOP navíc odmítlo veřejně odsoudit palestinský teroristický útok z roku 1990, přerušil prezident Bush s touto organizací, pod tlakem kongresu, jakýkoliv dialog. 12 Po téměř osmnácti měsících vyjednávání tak nebylo po možných mírových jednáních ani stopy. Zabývat se válkou v Perském zálivu je mimo cíl této práce, přesto je důležité zmínit, že její dopady na další vývoj v mírových jednáních byly zcela zásadní. Během války se Spojeným státům podařilo vytvořit koalici s většinou arabských zemí tohoto regionu, které se tak postavily proti irácké agresi. Tato koalice byla po skončení válečného konfliktu mnohem více ochotna vyjednávat a současně vyvinout i tlak na OOP, aby s vyjednáváním souhlasila. Tato skutečnost byla způsobena faktem, že OOP v době konfliktu podporovala Saddáma Husajna, čímž de facto stála proti většině arabských zemí, které podporovaly USA. OOP tak nejenže ztratila důvěryhodnost, ale ztratila i 9 Christison Kathleen, Splitting the Difference; The Palestinian-Israeli Policy of James Baker, str. 43. 10 Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru Bill Clinton a Blízký východ, str. 37-38. 11 Christison Kathleen, Bound by a Frame of Reference, Part III: U.S. Policy and the Palestinians, 1988-98, Journal of Palestine Studies 27, č. 4 (léto, 1998), str. 55. 12 Christison Kathleen, Splitting the Difference; The Palestinian-Israeli Policy of James Baker, str. 45. 6

podporu svých předchozích arabských spojenců. Pod obdobný tlak se ovšem dostala i izraelská vláda, která byla v době války z americké protiirácké koalice ze strategických důvodů vyloučena. Izraelská veřejnost se začala obávat, že by americko-izraelské spojenectví mohlo být snadno nahrazeno americko-arabským. Tato skutečnost, která donutila Šamira k zásadním ústupkům, však do budoucna nezměnila fakt, že jeho předchozí vzdor a rozepře s prezidentem Bushem měly pro jeho vládu následně fatální důsledky. Významně k tomu přispěl i další Bushův tah, kdy se Bílý dům se souhlasem Kongresu rozhodl o 120 dní odložit schválení další, tentokrát až desetimiliardové, půjčky Izraeli pro období pěti let. Tento odklad měl demonstrovat americké a především Bushovo odhodlání zamezit výstavbu dalších osad v okupovaných teritoriích. Těmito kroky a neustálým proklamováním, že USA trvá na palestinsko-izraelském míru založeném na rezolucích Rady bezpečnosti 242 a 338 (rezoluce založené na principu půda za mír, požadující, aby se Izrael z okupovaných teritorií stáhl), získávala americká zahraniční politika u drtivé většiny Arabů a Palestinců značnou důvěryhodnost. 13 Zahraniční politika Bílého domu se po válce v Zálivu také zásadně změnila, neboť se začala opírat o již v historii ověřený model kyvadlové diplomacie, kterou nyní začal vykonávat americký ministr zahraničí Baker. Ten od března roku 1991 navštívil Blízký východ celkem devětkrát s cílem zajistit uskutečnění mírové konference v tomto regionu. 14 Tato zahraniční politika spolu s nekompromisním přístupem vůči Izraeli a tlakem vyvíjeným na OOP nakonec přinesla své ovoce, když 30. října 1991 byla slavnostně zahájena tzv. Madridská konference, která znamenala zásadní průlom v mírovém procesu, poněvadž poprvé v historii umožnila přímé vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci (ti byli zastoupeni ve spojené palestinsko-jordánské delegaci, což bylo umožněno díky americké zahraniční politice, která tak naplnila jak izraelské, tak palestinské protichůdné požadavky, viz třetí kapitola). Ačkoliv sama konference, rozdělená na bilaterální a multilaterální jednání, doplněná o pět skupin zaměřených na řešení specifických regionálních problémů, byla velkým průlomem, její samotné výsledky nikoliv. Americká politika se snažila do jednání přímo nezasahovat a vystupovat jako pouhý zprostředkovatel, což jak palestinská, tak izraelská delegace vnímaly zcela rozličně. Mnoho klíčových bodů tak nebylo překonáno, naopak bylo evidentní, že se Šamir mnohdy zcela záměrně snažil konferenci narušit izraelskou neúčastí, či vysíláním pouhých konzultantů do pozic hlavních vyjednavačů. 15 Bylo zcela jasné, že právě Šamir začal představovat hlavní překážku americké zahraniční politice, která usilovala o vytvoření základny pro trvalý mír v tamním regionu. Bush si tuto skutečnost dobře uvědomoval, a proto když vypršela výše zmíněná odkladná lhůta 120 dní pro desetimiliardovou půjčku, žádné kroky k jejímu poskytnutí Bílý dům neučinil. Hlavním cílem tak bylo finálně zastavit 13 Eisenberg Z. Laura a Caplan Neil, Negotiating Arab-Israeli Peace, Patterns, Problems, Possibilities (Bloomington: Indiana University Press, 2010), str. 101. 14 Bentsur Eytan, Making Peace: A First Hand Account of the Arab-Israeli Peace Process (Westport: Greenwood Press, 2001), str. 69-70. 15 Ibid., str. 123-134. 7

výstavbu osad a zároveň oslabit Šamirovu voličskou, již tak dostatečně narušenou, základnu před nadcházejícími předčasnými volbami. 16 Tato snaha se ukázala být velice úspěšnou, což potvrdily i výsledky voleb, které byly vyhlášeny 23. června 1992 a ve kterých byla strana Likud po více jak 15 letech poražena a nahrazena Stranou práce. V čele strany stál toho času Jicchak Rabin, který byl na rozdíl od předchozího premiéra mírovému procesu nakloněn. 17 Na druhou stranu již ve svém povolebním proslovu v Knesetu dne 13. Července 1992 uvedl: z naší pozice má bezpečnost přednost dokonce i před mírem. 18 Přesto se mírové konference ve Washingtonu a Moskvě, které přímo a bez větších prodlev okamžitě navazovaly na původní Madridskou mírovou konferenci, měly nést ve zcela jiném duchu, ačkoliv zásadní průlom ještě nepřinesly. 19 Nový izraelský premiér okamžitě podnikl kroky k urovnání izraelsko-amerických vztahů, navíc se zaručil omezit výstavbu osad a slíbil, že se pokusí do devíti měsíců s palestinskou stranou uzavřít dohodu o palestinské samosprávě. Tyto kroky vedly Bushe velice rychle ke schválení desetimiliardové půjčky, kterou Bílý dům odmítl poskytnout Šamirovi. Tento značný pokrok přišel ovšem v době, kdy se také ve Spojených státech již blížila doba prezidentských voleb, ve kterých následně zvítězil Bill Clinton, jenž zásadně změnil americkou zahraniční politiku v oblasti Blízkého východu. 20 16 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967, str. 312. 17 Ross Dennis, The Missing Peace, The Inside Story of the Fight for Middle East Peace (New York: Farrar, Straus and Giroux, 2004), str. 82-84. 18 Rabinovich Itamar a Reinharz Jehuda, Israel in the Middle East, Documents and Readings on Society, Politics, and Foreign Relations, Pre-1948 to the Present (Waltham: Brandeis University Press, 2007), str. 448. 19 Bentsur Eytan, Making Peace: A First Hand Account of the Arab-Israeli Peace Process, str. 159-160, 172. 20 Rabinovich Itamar, Lingering Conflict: Israel, The Arabs, and the Middle East 1948-2012 (Washington, DC.: Brookings Institution Press, 2013), str. 40, 45. 8

2 Clintonova éra V době nástupu prezidenta Clintona do úřadu měl pravděpodobně každý alespoň přibližnou představu, jakým směrem se bude nadále zahraniční politika Spojených států k palestinskoizraelskému konfliktu ubírat. Bush i Clinton se zásadně lišili v mnoha ohledech, včetně názoru na to, jakou roli by měl vlastně Bílý dům v mírovém procesu hrát. Tato skutečnost byla zřejmá už v době volební kampaně, ve které Clinton důrazně odsuzoval dosavadní Bushovu protiizraelskou politiku a sám sebe spolu s USA vykresloval jako největšího přítele, kterého kdy Izrael měl. Jeho předvolební rétorika zahrnovala sliby, které byly politicky nerealizovatelné, jako přesun americké ambasády v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma, stejně tak jako sliby čistě symbolické, například otevření košer kuchyně přímo v Bílém domě. Clintonova značně proizraelská předvolební kampaň přinesla své ovoce ve formě podpory až 80 % židovských voličů. Navíc příspěvky nadací a fondů pocházejících od amerických židů představovaly 60 % financování volební kampaně z ne-institucionalizovaných zdrojů. 21 Pro porovnání lze uvést, že spíše mlžící a ve vztahu k Izraeli nejasná předvolební kampaň George Bushe v roce 1988 získala pouhých 29 % židovských voličů. 22 Z výše uvedeného vyplývá, že se toto číslo navíc následně ještě více snížilo v Bushův neprospěch při volební kampani roku 1992 pravděpodobně i z důvodu jeho předchozí zahraniční politiky, která se snažila zaujmout více rovnocenný přístup k oběma stranám mírového procesu. Neváhala jít přitom do otevřené konfrontace ani s Izraelem ani s Palestinou, pokud to situace vyžadovala. Nebylo proto překvapením, že Clintonovo volební vítězství, které bylo komunitou amerických židů značně podporováno, znamenalo zásadní posílení již tak mnohem silnějších izraelských vyjednávacích pozic na Blízkém východě. Clinton je tak z důvodu své povolební zahraniční politiky dodnes mnohdy označován za nejvíce proizraelsky smýšlejícího prezidenta v historii, který ve své podpoře předčil dokonce Lyndona Johnsona a Ronalda Reagana. Ruku v ruce s tímto tvrzením šlo i složení Clintonova kabinetu, kde byla většina členů určitým způsobem, ať už emocionálně, či politicky, s Izraelem spjata. V případě amerického viceprezidenta Alberta Gora se například podle mnohých jednalo až o zarytého příznivce. 23 Dále například ministr obrany Les Aspin či ředitel CIA James Woosley byli dříve členy proizraleského Židovského institutu národní obrany (JINSA). Nutno podotknout, že byl již od počátku na Clintona ze strany amerických proizraelských lobby vyvíjen značný nátlak, který v několika případech do určité míry i ovlivnil samotné složení tehdejší administrativy. Židovské organizace v USA například nepřijaly s velkým nadšením jmenování Warrena Christophera ministrem zahraničních věcí, stejně jako jmenování Anthonyho Lakea 21 Hadar T. Leon, Clinton s Tilt, Journal of Palestine Studies 22, č. 4 (léto, 1993), str. 64-65. 22 Friedman L. Thomas, The World, Special Relationship Reaches Its Limits, The New York Times, 21. října 1990, http://www.nytimes.com/1990/10/21/weekinreview/the-world-special-relationship-reaches-itslimits.html (staženo 2. 3. 2014). 23 Christison Kathleen, Bound by a Frame of Reference, Part III: U.S. Policy and the Palestinians, 1988-98, str. 59. 9

poradcem pro národní bezpečnost. 24 Reakcí prezidenta Clintona bylo jmenování Martina Indyka, charakterizovaného jako muže s vysokými sympatiemi a velice silnými vazbami vůči Izraeli, ředitelem kanceláře Blízkého východu a Jižní Asie v rámci Národního obranného výboru. Většina tento krok chápala jako jasný signál vítězství tzv. izraelistů ve Washingtonu D. C. 25 Již z tohoto kroku se ovšem dalo do budoucna usuzovat, že bude Clinton mnohem více brát ohled na židovskou voličskou základnu v USA, a tudíž bude ochotný i vycházet Izraeli a proizraelským lobbistickým skupinám vstříc, na rozdíl od svého předchůdce, jehož politika se na volební hlasy amerických židů nikdy tolik neohlížela. Možnost vyzkoušet svoji zahraniční politiku v rámci mírového procesu na Blízkém východě měl prezident Clinton relativně brzy. Ačkoliv po Bushovi zdědil asi zatím jednu z největších příležitostí na vytvoření stabilního míru, na Blízkém východě se bohužel situace ke konci roku 1992 začala značně zhoršovat. Situaci nepomohla ani skutečnost, že v prosinci roku 1992 byl v Izraeli zrušen zákon, který znemožňoval jakýkoliv oficiální kontakt s OOP. Mírová jednání byla přesto přerušena a v období od prosince 1992 do února 1993 probíhaly nepokoje, v průběhu kterých usmrtili izraelští vojáci padesát Palestinců, přičemž zabito bylo i deset Izraelců. Rabin reagoval rázně, když následně nechal naráz vyhostit na 450 26 aktivistů Hamásu a Palestinského islámského džihádu do Libanonu, který je ovšem odmítl přijmout, a tak museli deportovaní zůstat v určeném táboře uprostřed území nikoho. Tato událost byla jednou z prvních, ve které se Bill Clinton v rámci Blízkého východu sám angažoval, když Rabinův postup odsoudil. 27 Toto vyhoštění z okupovaných teritorií, které bylo vůbec největší od roku 1967, bylo také odsouzeno na mezinárodní úrovni Rezolucí 799, kterou vydala Rada bezpečnosti OSN v prosinci 1992. Spojené státy, ačkoliv rezoluci oficiálně podporovaly, se ovšem také v OSN zasloužily o zamezení jakýchkoliv dalších kroků, které by mohly vést až k sankcím vůči Izraeli. 28 Palestinská delegace následně veřejně oznámila, že v mírových rozhovorech nehodlá pokračovat do doby, než budou vyhoštění Palestinci navráceni do okupovaných teritorií. 29 Jako klíčový se ukázal postup Clintonovy administrativy, která se rozhodla, podobně jako Bushova administrativa v krizových situacích předtím, vyvinout mezinárodní a diplomatický tlak, který by situaci řešil a eventuálně posunul dál. Diametrální rozdíl byl však v tom ohledu, že Clinton své úsilí zaměřil spíše na palestinskou stranu, nežli na izraelskou. Spojené státy spolu s Ruskem vyhlásily další kolo mírových 24 Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru Bill Clinton a Blízký východ, str. 54-55. 25 Hadar T. Leon, Clinton s Tilt, str. 66. 26 Zdroje se u tohoto čísla rozcházejí, vždy se ale jedná o počet zhruba čtyř set mužů. 27 Čejka Marek, Izrael a Palestina, Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu (Brno: Barrister & Principal, 2008), str. 187. 28 Haberman Clyde, At Lebanon Border, 395 Deportees Yield To Israel on Return, The New York Times, 16. srpna 1993, http://www.nytimes.com/1993/08/16/world/at-lebanon-border-395-deportees-yield-to-israel-onreturn.html?pagewanted=print (staženo 26. 3. 2014). 29 Sciolino Elaine, Christopher Meets Palestinians About Deportees, The New York Times, 24. února 1993, http://www.nytimes.com/1993/02/24/world/christopher-meets-palestinians-about-deportees.html (staženo 26. 3. 2014). 10

rozhovorů (9. kolo) ve Washingtonu, čímž se palestinská delegace mohla buď ocitnout v izolaci, neboť se účast ostatních států (Izrael, Sýrie, Jordánsko, Libanon) dala očekávat, nebo se musela de facto zřeknout předchozích prohlášení, že v mírových jednáních pokračovat nebude do návratu vyhoštěných Palestinců. 30 Zároveň USA za zavřenými dveřmi, podle některých zdrojů, ujišťovaly Izrael, že může držení vyhoštěných Palestinců na určité období pozdržet, což bylo zcela v rozporu se schválenou Rezolucí 799 Rady bezpečnosti. 31 Nakonec však i tento postup přinesl určité pozitivní výsledky, když následně USA uzavřely s Izraelem oficiální úmluvu, že se 101 vyhoštěných Palestinců bude moci vrátit okamžitě a zbylých okolo tří set do jednoho roku. Diplomatické aktivity se tak na Blízkém východě opět začaly pohybovat správným směrem. 32 Další washingtonské rozhovory ovšem nepřinášely velké pokroky, i přes skutečnost, že Rabin umožnil jordánsko-palestinské delegaci vyjednávat zvlášť, nezávisle na sobě. Jako blesk z čistého nebe potom vypadalo prohlášení ze září 1993, oznamující, že v tajných rozhovorech v Oslu, probíhajících souběžně s washingtonskými rozhovory, se podařilo dojednat mezi Izraelem a OOP průlomovou dohodu s oficiálním názvem Deklarace principů přechodné samosprávy (někdy pouze jako Deklarace principů či Dohoda z Osla). Ačkoliv Spojené státy o probíhajících jednáních věděly, nečekaly, že zásadní průlom by mohl přijít, mimo záštitu Washingtonu D. C. 33 Byl to jasný signál o oslabení americké zahraniční politiky v mírovém procesu. Deklarace principů, doplněná o dopisy vzájemného uznání mezi Izraelem a OOP, obsahovala například okamžité předání Jericha a Gazy pod přímou správu OOP, ekonomickou spolupráci, další stahování izraelských vojsk z okupovaných území či odmítnutí jakéhokoliv násilí proti Izraelcům. 34 Naopak, zcela vynechala například problematiku spojenou s městem Jeruzalém, jehož správa měla být řešena až v budoucnu při konečných jednáních. 35 Překvapující také bylo, že jednání v Oslu navíc začala probíhat už v lednu 1993, tedy v době, kdy byly washingtonské mírové rozhovory přerušeny na čtyři měsíce z důvodu deportace čtyř set palestinských aktivistů. Spojené státy přitom na tomto úspěchu prakticky vůbec neparticipovaly a prezident Clinton pouze umožnil, aby oficiální podepsání proběhlo na trávníku před Bílým domem. Na druhou stranu se americká administrativa rychle začala opět v mírovém procesu angažovat, když prezident po slavnostním podepsání zmobilizoval mezinárodní finanční pomoc ve výši 2 miliard dolarů (z toho 500 milionů bylo přímo od Spojených států) pro rozvoj Západního břehu a Gazy. Přesto byly, podle 30 Habreman Clyde, Palestinians Are Expressing Hope On Both the Deportees and Talks, The New York Times, 26. února 1993, http://www.nytimes.com/1993/02/26/world/palestinians-are-expressing-hope-on-boththe-deportees-and-talks.html (staženo 26. 3. 2014). 31 Neff Donald, The Clinton Administration and UN Resolution 242, Journal of Palestine Studies 23, č. 2 (zima, 1994), str. 23. 32 Habreman Clyde, Palestinians Are Expressing Hope On Both the Deportees and Talks. 33 Eisenberg Z. Laura a Caplan Neil, Negotiating Arab-Israeli Peace, Patterns, Problems, Possibilities, str. 168, 174, 177. 34 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967, str. 328-330. 35 Guyatt Nicholas, The Absence of Peace Understanding the Israeli-Palestinian Conflict (New York: Zed Books, 1998), str. 124. 11

Williama Quandta, i další dohody vyjednány jen s velmi omezenou americkou pomocí. 36 Clintona snaha následně podpořit a stát se i součástí mírového procesu z Osla byla logickým i politickým krokem, neboť se Deklarace principů těšila relativně vysoké podpoře židovských komunit žijících v USA. V průzkumech, společnosti Marttila & Kiley, Inc., prováděných mezi 19. a 23. zářím 1993 se jasně ukázalo, že až 82 % respondentů z řad amerických židů Deklaraci principů schvaluje a podporuje, naopak pouhých 11 % bylo vysloveně proti. 37 Washingtonská mírová jednání tak značně ustoupila do pozadí a americká zahraniční politika navázala na palestinsko-izraelské rozhovory z Norska, kde se opět pasovala do role třetí strany. Již za osm měsíců se tak po složitém procesu podařilo vyjednat v květnu 1994 Smlouvu o odchodu izraelských jednotek z Gazy a Jericha. Spolu s tím se také Peres (v té době izraelský ministr zahraničí) zasloužil o vytvoření mezinárodního podpůrného fondu pro asistenci OOP při rozvoji nezbytných administrativních institucí. 38 Výše uvedenou smlouvu z roku 1994 po ekonomické stránce částečně doplňovala (schválená jen o pár dní dříve) izraelsko-palestinská ekonomická dohoda (angl. Israel-PLO Economic Agreement), která usilovala o implementaci Deklarace principů v obchodních a ekonomických záležitostech. 39 Celé jednání ovšem komplikoval opětovný nárůst násilí jak ze strany palestinských teroristů, tak ze strany radikálních izraelských osadníků, kteří měli společný cíl zastavení mírového procesu. Rozbuškou byl masakr modlících se muslimů v hebronské Svatyni patriarchů, který provedl židovský osadník. Obnovila se tak spirála násilí, při které Hamás přišel s novou taktikou sebevražedných atentátů. Ačkoliv k násilí docházelo na obou stranách a jak Rabin, tak Arafat se je pokoušeli mírnit, Spojené státy vyvíjely nátlak zejména na OOP. Při jedné demonstraci dokonce palestinská policie zahájila pod nátlakem palbu do demonstrujících Palestinců. Výsledkem bylo, že Arafat a OOP ztráceli podporu mnoha vlastních obyvatel, což neblaze prospívalo mírovému procesu. 40 Nepochybně se tak opět negativně projevil jednostranně mířený diplomatický tlak, který byl pro Clintonovu administrativu, na rozdíl od jeho předchůdce, vůči palestinskoizraelskému konfliktu tolik charakteristický. Na druhou stranu ve svých důsledcích později vedlo tzv. období dohod z Osla k podstatnému podlomení moci i vlivu Hamásu. 41 Paradoxně velkou pomoc mírovému procesu představovaly blížící se volby jak v Izraeli, tak i ve Spojených státech. Prezident Clinton i Rabin chtěli zlepšit své volební šance a poukázat proto na své úspěchy v zahraniční politice, což vedlo k zintenzivnění dalších mírových jednání. Jejich výsledek 36 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967, str. 328-330. 37 Seliktar Ofira, Divided We Stand American Jews, Israel, and the Peace Process (Westport: Praeger Publishers, 2002), str. 123. 38 Eisenberg Z. Laura a Caplan Neil, Negotiating Arab-Israeli Peace, Patterns, Problems, Possibilities, str. 179. 39 Reich Bernard, Arab-Israeli Conflict and Conciliation, A Documentary History (Westport: Greenwood Press, 1995), str. 237-240. 40 Čejka Marek, Izrael a Palestina, Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 191-192. 41 Roy Sara, Hamas and Civil Society in Gaza, Engaging the Islamist Social Sector (New Jersey: Princeton University Press, 2011), str. 85. 12

byl představen a podepsán na konci září 1995 a ve známost vešel jako tzv. Oslo II nebo Smlouva z Taby. Celý proces, zatím posledního výrazného průlomu v palestinsko-izraelském konfliktu, byl bohužel doprovázen stupňujícími se teroristickými útoky, které mohly být jen stěží kontrolovány, ačkoliv se o to Arafat snažil. Oslo II rozdělilo Západní břeh do tří zón podle plánovaného termínu stažení izraelské armády a rozšířilo pravomoc palestinské samosprávy, především ve významných městech v okupovaných teritoriích. Stahování izraelských vojsk započalo již na konci října 1995, ovšem většina izraelské veřejnosti tento krok vnímala s velkou nedůvěrou. Rabin začal být na domácí půdě čím dál více otevřeně kritizován a mnohdy označován až za kolaboranta. 42 Přitom podle Shloma Ben-Aviho, bývalého izraelského ministra zahraničí, nechtěl ani Rabin ani Peres vznik plnohodnotného palestinského státu. 43 To dokazovala i skutečnost, že se téměř všechny smlouvy a dohody od podepsání Deklarace principů zabývaly zejména zvyšováním palestinské autonomie v obyčejných každodenních záležitostech. Otázky týkající se přímého odstraňování izraelských osad, vzniku palestinského státu či návratu palestinských uprchlíků řešeny v Dohodách z Osla de facto nebyly. 44 Tehdejší politický neklid byl nakonec přehlušen až 4. Listopadu 1995, kdy dvaceti pětiletý student práv Yigal Amir spáchal na Jicchaka Rabina atentát, ve snaze zastavit další pokračování falešného míru. 45 Tento akt z dlouhodobého hlediska uvrhl na pokračování mírového procesu mnoho pochybností, ačkoliv se okamžitě po atentátu několik izraelských politických stran pokusilo mírový proces podpořit rychlejším stahováním izraelských vojsk. 46 Na krátkou dobu tak do úřadu izraelského premiéra nastoupil Šimon Peres, jehož politika se nesla v podobném duchu jako Rabinova. Snažil se především pokročit v mírovém procesu a participovat na jednáních s Palestinci a dalšími arabskými zeměmi. Udělal i několik ústupků, například snížil restrikce vůči pracovníkům z pásma Gazy, kteří hledali práci v Izraeli. 47 Přesto v nadcházejících volbách, ve kterých spolu soupeřili Šimon Peres (Candidate for peace) proti Benjaminu Netanjahuovi (Mr. Security), vyhrála touha po bezpečí nad touhou po míru o méně než půl jednoho procenta. 48 Na druhou stranu se v Knesetu nejlépe umístila Strana práce se 34 křesly, následovaná Likudem se 32 křesly. Nevýhodou těchto voleb bylo i do značné míry posílení extremistických stran bojujících proti samotnému mírovému procesu. 49 42 Hindlsová Lucie, Dlouhá cesta k míru Bill Clinton a Blízký východ, str. 73-80. 43 Ben-Ami Shlomo, Scars of War, Wounds of Peace: The Israel-Arab Tragedy (Cary: Oxford University Press, 2006), str. 220. 44 Halwani Raja a Kapitan Tomis, The Israeli-Palestinian Conflict, Philosophical Essays on Self-Determination, Terrorism and the One-State Solution (New York: Palgrave Macmillan, 2008), str. 51. 45 Pedahzur Ami a Perliger Arie, Jewish Terrorism in Israel (New York: Columbia University Press, 2009), str. 98-102. 46 Sela Avraham a Ma oz Moshe, The PLO and Israel, from Armed Conflict to Political Solution, 1964-1994 (Bloomsburg: Macmillan Press, 1997), str. 273. 47 Schmemann Serge, Peres to Rally Jews Today in New York, The New York Times, 10. prosince 1995, http://www.nytimes.com/1995/12/10/world/peres-to-rally-jews-today-in-new-york.html (staženo 27. 3. 2014). 48 Quandt B. William, Peace Process, American Diplomacy and The Arab-Israeli Conflict Since 1967, str. 339. 49 Gilbert Martin, Israel a History (Chatham, Kent: Doubleday, 1988), str. 594-595. 13

Nástup Benjamina Netanjahua, z pohledu americké zahraniční politiky zapříčiněný především nárůstem terorismu, znamenal zásadní obrat v mírovém procesu na Blízkém východě. Clintonova administrativa skutečně do poslední chvíle mohla jen doufat, že ve volbách zvítězí Peres, aby tak jednání mohla co nejsnadněji pokračovat. Teprve až Netanjahu měl ovšem vyzkoušet schopnosti Clintonovy zahraniční politiky v tomto regionu. To bylo způsobeno i skutečností, že tehdejší změna volebního systému umožnila menším stranám vstoupit do Knesetu, což znatelně oslabilo silnější strany, čímž ale naopak byly pravomoce izraelského premiéra posíleny. 50 Vztah Netanjahua s Clintonem se dal v mnoha ohledech přirovnat ke vztahu Bushe se Šamirem, v obou případech museli američtí prezidenti čelit tvrdému přístupu předsedů strany Likud, kteří o prohlubování mírových rozhovorů s Palestinci nestáli. Jako klíčová se tak ukázala schopnost Bushovy administrativy vyvinout nátlak na izraelské vedení, díky kterému mohlo být izraelské jednání korigováno. Clintonova administrativa zvolila radši cestu kompromisů a ústupků. Již po první Netanjahuově návštěvě ve Washingtonu D. C. bylo jasné, že udržet Izrael u vyjednávacího stolu bude více než obtížné. Nový izraelský premiér sice uznal Dohody z Osla, ale na otázky ohledně případného stažení z Hebronu reagoval tak, že tyto výsledky jednání budou muset být přehodnoceny. Clinton sám následně celou návštěvu svému kabinetu zhodnotil se slovy: Zřejmě si myslí, že on je supervelmocí, a my tu jsme jen proto, abychom dělali, co si zamane. Vznikla poměrně zajímavá situace, když Arafat skutečně se Spojenými státy kooperoval a plnil veškeré požadavky, zatímco Izrael se mnohdy kontaktu s Bílým domem až dokonce vyhýbal. OOP na žádost Washingtonu D. C. prováděla například tvrdé zatýkání členů Hamásu a Islámského džihádu, mnohdy ve spolupráci s Izraelem, či vyměňovala imámy napříč mešitami. Když posléze přišla žádost z Izraele, aby byly uzavřeny dva palestinské úřady ve východním Jeruzalémě, stalo se tak i přes nelibost palestinské veřejnosti a vysokou politickou citlivost této části Svatého města. Na oplátku mělo být dosaženo pokroku v otázce Hebronu. Nestalo se tak. Na všechny tyto vstřícné kroky odpovídala izraelská strana zvyšováním tlaku na Palestince v Jeruzalémě, bořením palestinských domů a ohlašováním stavby nových osad. Poslední kapkou bylo politické rozhodnutí, které přišlo bezprostředně poté, co Palestinci uzavřeli své dva výše zmíněné úřady, a to zbourat palestinské komunitní centrum ve východním Jeruzalémě a ohlásit stavbu patnácti set dalších izraelských obydlí. 51 Clintonova zahraniční politika v tomto ojedinělém okamžiku, kdy měla na své straně spolupracující Palestince, nedokázala jako mediátor hájit jejich zájmy proti izraelským unilaterálním krokům, které obvykle byly v rozporu s předchozími dohodami. Sám Clinton pravděpodobně nechtěl udělat podobnou chybu jako jeho předchůdce, který se před prezidentskými volbami pustil do otevřené konfrontace s Izraelem, a tudíž i proizraelsky smýšlejícími americkými voliči. Ať už byly důvody jakékoliv, Palestinci brzy ztratili o další mírové kroky zájem a začaly se šířit nepokoje. 50 Shlaim Avi, The Ironwall Israel and the Arab World (Harmondsworth: Penguin Books, 2000), str. 568. 51 Ross Dennis, The Missing Peace, The Inside Story of the Fight for Middle East Peace, str. 261-263. 14

V napjaté atmosféře Palestinci nutně potřebovali alespoň nějaké reciproční kroky. Namísto toho byl v září 1996 otevřen Hasmoneanův tunel (angl. Hasmonean Tunnel) 52, což komunita jeruzalémských Arabů odmítala již od roku 1987, neboť by to mohlo silně narušit charakter muslimské čtvrti v Jeruzalémě. Tímto krokem došlo k demonstracím, které už otevřeně podporoval i Arafat a při kterých došlo k velkým ztrátám na životech na obou stranách. 53 Dennis Ross ve své knize uvádí, nakolik se prezident Clinton zdráhal svolat pro řešení této krize summit do Washingtonu pouhých pět týdnů před prezidentskými volbami. Ačkoliv byl summit nakonec svolán, mnoho nového nepřinesl, neboť Netanjahu nebyl ochoten poskytnout druhé straně zhola nic. Navíc neexistoval tlak, jaký například zažil Šamir, který by ho k ústupkům donutil. Jediné čeho tak bylo dosaženo, byl fakt, že přežila naděje na pokračování mírových rozhovorů zabývajících se především otázkou Hebronu. 54 52 Tunel, jehož otevření podle některých islámských duchovních ohrožovalo Chrámovou horu a Skalní dóm. 53 Bickerton J. Ian a Klausner L. Carla, A History of the Arab-Israeli Conflict (Upper Saddle River: Prentice Hall, 2009), str. 284-285. 54 Ross Dennis, The Missing Peace, The Inside Story of the Fight for Middle East Peace, str. 264-268. 15