Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Seminář dějin umění Monika Cigánková Umělecká výzdoba piaristického kostela v Kroměříži Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Michaela Šeferisová Loudová, PhD. Brno 2013

Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí práce, Mgr. Michaele Šeferisové Loudové, PhD., za vedení diplomové práce, konzultace, cenné rady a připomínky. Děkuji také zaměstnancům knihoven, archivů, církevních institucí, za pomoc při vyhledávání materiálů, a všem, kteří mi umožnili studium a fotografickou dokumentaci uměleckých děl. Zvláštní poděkování náleží mé rodině a blízkým za všestrannou pomoc a podporu během celého studia. 3

OBSAH: Úvod... 5 1. Kostel sv. Jana Křtitele v literatuře... 8 2. Budování barokní Kroměříže... 13 3. Piaristická via triumphalis... 16 4. Kostel sv. Jana Křtitele... 25 5. Jan Jiří Etgens a jeho nejvýznamnější freskové malby na Moravě... 30 6. Cyklus fresek ze života sv. Jana Křtitele spojení dvou generací... 50 6. 1. Jan Jiří Etgens... 51 6. 2. Josef Stern... 67 7. Umělecká výzdoba oltářů... 73 7. 1. Oltář sv. Josefa Kalasánského... 76 7. 2. Oltář sv. Karla Boromejského... 82 7. 3. Oltář sv. Jana Nepomuckého... 86 7. 4. Oltář Svaté Rodiny... 92 7. 5. Hlavní oltář Kázání sv. Jana Křtitele... 99 Závěr... 105 Použité prameny a literatura... 108 Obrazová příloha... 115 Seznam vyobrazených děl... 113 4

Úvod Diplomová práce Umělecká výzdoba piaristického kostela v Kroměříži si klade za cíl kompletně zpracovat sochařskou i malířskou výzdobu interiéru kostela sv. Jana Křtitele, který patří k umělecky nejkvalitnějším barokním památkám Moravy. Úkolem této práce je čtenářům ukázat, v jakém historickém, společenském a náboženském kontextu započalo budování kostela sv. Jana Křtitele a jak tyto faktory společně s řádem piaristů ovlivnily vnitřní výzdobu chrámu. Z tohoto základu vychází ikonografický rozbor jednotlivých fresek, oltářních obrazů, soch, a jejich vzájemné propojení pod ústřední myšlenkou oslavy sv. Jana Křtitele, jemuž je kostel zasvěcen. Východiskem při zpracování historie a umělecké výzdoby kostela pro mě byla sekundární literatura, ale i původní prameny nyní uložené na olomoucké pobočce Zemského archivu Opava. Zde se ve fondech Ústředního ředitelství arcibiskupských statků Kroměříž a Arcibiskupské konsistoře v Olomouci nalézají historické záznamy týkající se uvedeného kostela. Hlubší vhled do uměleckého zpracování fresek i architektury oltářů mi umožnily dobové příručky Andrea Pozza a Paula Deckera, uložené v Moravské zemské galerii, a vlastní Etgensova sbírka grafických listů, která se nachází ve sbírkách Arcidiecézního muzea Kroměříž. Pro stylový rozbor freskové výzdoby chrámu byly přínosné restaurátorské zprávy Národního památkového úřadu Kroměříž, které zaznamenávají rozsah poškození, přemaleb a restaurátorských zásahů na Etgensových a Sternových freskách. Nástropní malby - a rovněž práce spojené s vnitřní výzdobou piaristického kostela - byly započaty ještě před finálním dokončením stavby chrámu, a to roku 1750. Počátek padesátých let je obdobím expanze rakouské malby skrze nastupující generaci umělců, kteří přináší na Moravu nové stylové projevy a prvky, zejména expresivnější a prosvětlenější pojetí malby. Jedná se především o žáky Paula Trogera, rektora vídeňské akademie, Josefa Ignáce Mildorfera, Jana Lukáše Krackera, Franze Antona Maulbertsche a dalších. V tomto období Jan Jiří Etgens získal zakázku na výmalbu piaristického chrámu sv. Jana Křtitele v Kroměříži, při 5

té příležitosti v sídelním městě olomouckého biskupa pracoval také na výzdobě Schrattenbachovy kaple v kostele sv. Mořice a na výmalbě podklenutí kaple sv. Jana Nepomuckého v Emeritním domě. I přes nové slohové tendence, které na umělce působily, zůstává Etgensův umělecký projev na svou dobu poněkud konzervativní. Nicméně v tvorbě jeho závěrečného období můžeme pozorovat uvolnění celkové kompozice obrazu a redukci postav, čímž vzniká v malbě světlem projasněný prostor. Bohužel však Jan Jiří Etgens výmalbu chrámu nedokončil a na jeho práci navázal brněnský malíř a freskař Josef Stern. Zakázky na oltářní obrazy hlavního oltáře a bočních oltářů získali tři významní malíři své doby, vycházející z prostředí vídeňské akademie, a to brněnský malíř a autor nástropních maleb, Josef Stern, jenž je autorem dvou oltářních obrazů patronů piaristického řádu a dvou menších obrazů pro oltářní menzy, dále rektor Akademie výtvarných umění ve Vídni, Michelangelo Unterberger, který získal zakázku na vytvoření obrazu pro hlavní a dva boční oltáře, a vídeňský malíř oltářních obrazů, Felix Ivo Leicher, který pro kostel vytvořil dva menší obrazy pro oltářní menzy. Práce se snaží čtenářům přiblížit jednotlivé oltářní obrazy bývalého piaristického kostela z hlediska stylového i ikonografického. Ikonografie a symbolika byly důležitou součástí barokního světa a života lidí. Malíři tvořili své obrazy podle ikonografických příruček, kdy poté oděv světce, předměty, kterými je obklopen, prostředí do kterého je zasazen i gesta nesly hlubší symbolický význam, jenž soudobý divák při znalosti Bible a legendárních příběhů snadno dešifroval. Pro dnešního diváka však tato symbolika představuje složitý systém, který bych chtěla prostřednictvím této práce osvětlit. Jednotlivé symbolické prvky uměleckých děl nesou obecný význam, který nabývá dalších obsahů v kontextu jeho přiřazení k příslušné legendě či historickému příběhu. Ze záznamů piaristického řádu jsou nám známy jednotlivé fáze budování chrámu, umělci, řemeslníci i částky, které za svou práci získali. Bohužel doposud nám zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Žádné známé záznamy nezmiňují vliv či podíl soudobého olomouckého biskupa na zadání zakázky, autora 6

ikonografického programu výzdoby chrámu, doporučení jednotlivých umělců pracujících na výzdobě interiéru. V této práci se pokusíme některé z těchto otázek zodpovědět či alespoň nastínit možná řešení. 7

1. Kostel sv. Jana Křtitele v literatuře Piaristický kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži budovaný v letech 1737-1768 si již v době svého vzniku vysloužil pozornost v rukopise moravského historiografa Johanna Petera Cerroniho Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren und österr. Schlesien I. 1 Můžeme předpokládat, že ve svých záznamech mohl vycházet přímo z rukopisných záznamů bývalé piaristické koleje. Práce má pro dějiny umění zásadní význam pro popisy památek a životopisy umělců, které sestavil na základě vlastních zkušeností a pomocí spisů svých současníků i písemných pramenů, které jsou již dnes v mnoha případech ztracené. Zájem o barokní umění na Moravě byl na počátku 19. století především antikvářský, historicko-topografický či vlastivědný nežli odborný. Z 1838 pochází slovníkový soupis umělců Ernsta Hawlika Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren. 2 Tato práce obsahuje krátké biografie umělců, kteří se na umělecké výzdobě kostela podíleli, kromě osobnosti Michelangela Unterbergera. Josefu Sternovi připisuje autorství pouze u oltářních obrazů nikoliv dokončení nástropních maleb a v soupise děl malíře Felixe Ivo Leichera neuvádí jeho dva menší obrazy pro oltářní menzy. Gregor Wolny sepsal v letech 1835-1863, mnohosvazkový historický církevní místopis Moravy, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. 3 Práce, jak samotný název deklaruje, vychází z původních dokumentů a rukopisů. V prvním svazku Olmüzer Erzdiöcese věnuje pozornost mimo jiné i piaristickému řádu, jeho historii a místům jejich působení na Moravě. Druhý svazek se zabývá městem Kroměříž a jeho církevními památkami včetně 1 2 3 Moravský zemský archiv, Brno, fond G12, sig.: I-32, J. P. Cerroni: Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren und österr. Schlesien I. (1807). Ernst Hawlik, Zur Geschichte der Baukunst der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren: ein Wekchen für Einheimische und Fremde, Brünn 1838, s. 33, 49-50, 53. Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften. I. Abtheilung, Olműtzer Erzdiőcese, Band II., Brűnn, 1857, s. 111-115. 8

kostela sv. Jana Křtitele a přilehlého piaristického areálu s gymnáziem. Gregor Wolny sepisuje historii původního johanitského kostelíku a následně i stavby barokního kostela. Popisuje také stručně vnitřní výzdobu kostela a umělce, kteří ji vytvořili. Stejně jako Ernst Hawlik i on opomíjí Sternovo autorství části nástropních maleb. Chybně připisuje autorství sochařských prací v interiéru olomouckému sochaři Paulu Trogerovi místo Wolfgangu Trägerovi. 4 Wolny v poznámce uvádí, že ve faktech vychází převážně z Ceronniho Geschichte der bildenden Künste in Mähren und österr. Schlesien. Velmi hodnotný zdroj historických informací a dat poskytují práce archiváře a historika Františka Václava Peřinky, který sepsal Dějiny města Kroměříže od jejích počátků až do roku 1777 a Vlastivěda moravská věnující se místopisu kroměřížského okresu. Peřinka své práce tvořil na základě údajů a informací získaných v archivech z původních pramenů. Práce má svůj význam nejen jako zdroj informací, ale i svými odkazy na archivní prameny. Tento historický spis však obsahuje i velké množství nepřesností či nejasností, proto je třeba k němu přistupovat kriticky a veškeré údaje ověřovat. Místopis kroměřížského okresu Vlastivědy moravské 5 z let 1911-1912 pojednává o piaristických školách v Kroměříži, stavbě kolejí a fundacích. Zmiňuje rovněž budování barokního kostela sv. Jana Křtitele a některé umělce, kteří se podíleli na malířské a sochařské výzdobě. Sochařskou výzdobu stejně jako Gregor Wolny připisuje sochaři Trogrovi (ale neoznačuje ho již křestním jménem Paul), jenž byl soudobým rakouským malířem nástropních a oltářních obrazů. Historii johanitského špitálního kostelíku sv. Jana Křtitele se Peřinka věnuje v I. dílu Dějin města Kroměříže 6 zabývající se dobou do roku 1620. Dějiny města Kroměříže, II. díl, část I. a II. (Dějiny let 1619-1695) 7 se věnují historické situaci 4 5 6 7 K chybě zřejmě došlo dřívějším špatným přepisem umělcova jména. František Václav Peřinka, Vlastivěda moravská II. Místopis. Kroměřížský okres I. část, Zlín 2002, s. 58-124. František Václav Peřinka, Dějiny města Kroměříže, I. díl obsahující dobu po rok 1620., Kroměříž 1913, s. 80-82, 204-236. František Václav Peřinka, Dějiny města Kroměříže, II. díl, část I., a II. (Dějiny let 1619 1695), Kroměříž 1947, 685-694. 9

města v souvislosti nejen se vzděláváním a působením jezuitského řádu v Kroměříži a příchodem piaristického řádu na Moravu a jejich přivedení do města Kroměříže. V Dějinách města Kroměříže, III. díl místopis, 8 se věnuje historii původního špitálního kostelíku včetně budování barokního kostela sv. Jana Křtitele, historii piaristického areálu až do roku 1927. Základní poznatky o kostelu sv. Jana Křtitele pouze opakuje z místopisu kroměřížského okresu Vlastivědy moravské. Drobná brožovaná práce J. K. Vyskočila Kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži 9 vychází z topografické práce Gregora Wolného, kterého považuje za věrohodného, jelikož čerpá poznatky z rukopisného díla Cerroniho. Autor v krátkosti zmiňuje historii kostela, na kterou navazuje popisem architektury a uměleckých památek interiéru. Správně určuje autorství a námět rozměrných obrazů pro hlavní a bočních oltáře. Chybně však určuje sv. Valentina jako světce menšího obrazu na menze oltáře sv. Karla Boromejského, namísto sv. Vendelína. Z práce Gregora Wolného mylně přebírá jméno Paula Trogera jako autora sochařské výzdoby interiéru, avšak zdůrazňuje, že si jej nesmíme plést s ředitelem akademie ve Vídni, že ten náš se učil v ateliéru Ondřeje Zahnera. Na popis památek navazuje autor svým výkladem ikonografického programu kostela. Autor zdůrazňuje silný účinek nástropní malby a výzdoby interiéru na diváka. Součástí je i kapitola nazvaná Perla stavitelství od Karla Fadruse, v níž se podrobněji zabývá jednotlivými fázemi budování chrámu a jeho nejvýznamnějšími opravami až do doby vzniku spisu. Julius Leisching v Kunstgeschichte Mährens 10 věnuje piaristickému chrámu pouze krátký odstavec v kapitole o Kroměříži, zde ve zkratce popisuje architekturu a jako autory nástropních maleb označuje Jana Jiřího Etgense i jeho následovníka Josefa Sterna. 8 9 10 František Václav Peřinka, Dějiny města Kroměříže, III. díl Místopis, Kroměříž 1940, s. 38-40. Jan Kapistrán Vyskočil, Kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži, Perla stavitelství, Kroměříž 1931. Julius Leisching, Kunstgeschichte Mährens, Brünn 1933, s. 100-101. 10

Z výčtu literatury je patrné, že piaristický chrám byl zmiňován pouze jako součást topografických, historických prací či souhrnných publikací zabývajících se památkami barokní Moravy. Mezi nejvýznamnější patří bezesporu rozsáhlé dílo kolektivu brněnský historiků umění, Ivo Krska, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka a Josefa Války, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. 11 Práce představuje monumentální dílo, které hodnotí uměleckou produkci 17. a 18. století v oblasti malířství, sochařství, architektury, ale i uměleckého řemesla. Práce čtenáři poskytuje komplexní pohled na uměleckou tvorbu doby baroka. Kostel sv. Jana Křtitele a jeho vnitřní výzdoba jsou v textu zmiňovány pouze okrajově. V katalogu publikace nalézáme jenom bližší popis architektury kostela, obrazu hlavního oltáře od Michelangela Unterbergera a sochy sv. Zachariáše od Wolfganga Trägera. Donedávna zásadní publikací (věnující se mimo jiné i kostelu sv. Jana Křtitele) byla monografická publikace Kroměříž 12 z roku 1963 od kolektivu autorů: Vilém Jůza, Ivo Krsek, Jaroslav Petrů a Václav Richter. Tato práce se věnuje historii Kroměříže od jejích počátků kladených do období Velké Moravy až po umění poloviny 20. století. Publikace je rozdělena do jednotlivých kapitol podle slohového zaměření. Historie a umělecká výzdoba piaristického chrámu je součástí kapitoly Kroměřížský barok a rokoko. V úvodu autor nastiňuje historickou a ekonomickou situaci Kroměříže a vliv olomoucké diecéze. Součástí je rovněž podrobný popis budování piaristického chrámu doplněný obrazovou a plánovou dokumentací. Tato monografie po téměř padesát let představovala nejkomplexnější a nejpodrobnější popis kostela sv. Jana Křtitele. Výše zmíněnou práci v současnosti nahradila monumentální publikace Kroměříž Historické město a jeho památky 13 z roku 2012 vytvořená kolektivem autorů ve 11 12 13 Ivo Krsek Zdeněk Kudělka Miloš Stehllík et al., Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996, s. 69, 93, 107, 125-126, 137, 141, 144, 308-309. Vilém Jůza Ivo Krsek Jaroslav Petrů et al., Kroměříž, Praha 1963, s. 60-62, 67-71. Ondřej Jakubec Klára Jeništová Marta Mertová et al., Kroměříž, Historické město a jeho památky, Kroměříž 2012, s. 175-190, 209-210. 11

spolupráci s Katedrou dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Práce je rozdělena do tří hlavních oddílů sledujících uměleckohistorický vývoj města a jejích památek až do současnosti. Ke kostelu se bezprostředně vztahuje kapitola Barokní dotvoření města od Milana Tognera, jenž průběh stavby zasazuje do dobového kontextu událostí. Autor se věnuje malířské výzdobě barokního chrámu sv. Jana Křtitele od Jana Jiřího Etgense, přičemž neopomíjí ani další jeho realizace v Kroměříži, a dokončení výzdoby Josefem Sternem. Sochařské výzdobě kostela je věnována následující kapitola Sochařství 17. a 18. století v Kroměříži Martina Pavlíčka, jenž analyzuje sousoší na průčelí kostela od Ondřeje Zahnera a oltářní sochy od jeho žáka Wolfganga Trägera. Publikace přináší řadu nových poznatků, výkladů a interpretací a zároveň nastiňuje i možné směřování dalšího badatelského výzkumu. Společně s prací Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži z roku 2009 tak podává celistvý obraz památkového fondu města Kroměříž. Během posledních let vzniklo i několik bakalářských prací zabývajících se kostelem sv. Jana Křtitele. Z roku 2006 pochází práce Lucie Vašákové, která pod vedením prof. PhDr. Lubomíra Slavíčka, CSc. napsala bakalářskou práci na téma Oltářní obrazy v bývalém piaristickém kostele v Kroměříži. 14 Autorka podává ikonografický rozbor oltářních obrazů i menších obrazů umístěných na mensách bočních oltářů s přihlédnutím k sochařské výzdobě, která je součástí oltářů. Bývalým piaristickým chrámem se ve své bakalářské práci zabývala také Eliška Doleželová. 15 Její pozornost je v práci soustředěna na ikonografickou a ikonologickou analýzu výzdoby interiéru v kontextu baroka na Moravě. 14 15 Lucie Vašáková, Oltářní obrazy v bývalém piaristickém kostele v Kroměříži (diplomní práce), Seminář dějin umění, FFMU, Brno 2006. Eliška Doleželová, Bývalý piaristický kostel sv. Jana Křtitele v Kroměříži (diplomní práce), Dějiny výtvarných umění, FFUP, Olomouc 2009. 12

2. Budování barokní Kroměříže Největšího rozvoje se městu Kroměříž dostalo za episkopátu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664-1695). Stavby započaté v posledních letech jeho působení byly dokončovány za vlády jeho nástupce biskupa Karla Lotrinského (1695-1711) a ještě v prvních letech po nástupu Wolfganga Hannibala Schrattenbacha (1711-1738). Oba zmínění biskupové se však v dokončování projektů nijak významně neangažovali. V té době území Moravy zasáhla vlna asijského moru, který se na naše území dostal přes Vídeň. Lidé byli již od podzimu roku 1713 vybízeni k modlitbám za odvrácení nákazy, a zároveň byla podniknuta sanitární opatření bránící příchodu osob z míst postižených morem. Z biskupova nařízení bylo dne 24. srpna 1715 město uzavřeno a otevřeno bylo znovu až téměř po půl roce, tedy 20. ledna 1716. 16 Přestože morová nákaza v Kroměříži měla mírnější průběh, dlouhodobá izolace zapříčinila stagnaci jejího rozvoje. Schrattenbach zastávající také úřad kardinála, vzhledem ke svým diplomatickým povinnostem u císaře i papeže a dlouhodobým zahraničním pobytům, porušoval residenční povinnost. 17 Po návratu z cest biskup střídavě pobýval v Brně či Vyškově, kde zveleboval své tamní rezidence, což zasáhlo residenční město Kroměříž, pro které vždy představoval biskupský dvůr zdroj značných příjmů. Přesto jsou však nejvýznamnější stavební počiny počátku 18. století spojené s osobností kardinála Schrattenbacha. Mezi první realizace patřila výstavba sýpky v roce 1714 a založení barokního chrámu Panny Marie, jehož základní kámen kardinál osobně položil 29. června 1724. Projekt vypracoval mladý architekt Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu (kol. 1700-1758), jenž se později stal dvorním architektem olomouckých biskupů. Kostel Panny Marie byl situován na místě původního kostelíku a byl dokončen ještě za kardinálova života roku 1736. Paralelně se stavbou kostela probíhala také přístavba kaple Panny Marie Bolestné k severní boční zdi kostela sv. Mořice rovněž od projektanta 16 17 Tato morová epidemie sužovala celou Evropu od roku 1708 a představovala poslední velkou morovou nákazu, která postihla Evropu v 18. století. Tridentský koncil zavedl v církevním právu tzv. residenční povinnost, aby církevní hodnostář trvale žil v místě, kde vykonává svoji funkci. 13

Cyraniho z Bolleshausu. Kardinál se dále zasloužil o opravu děkanství a Emeritního domu, jež byla započata roku 1738. Jeho nejvýznamnějším projektem mělo být vybudování piaristického chrámu sv. Jana Křtitele, jehož výstavby se již bohužel nedočkal. Kardinál Schrattenbach zemřel 22. července 1738 v Brně. Jako místo svého posledního odpočinku si zvolil mariánskou kapli při kostele sv. Mořice v Kroměříži, kde byl 27. července pochován. Výstavba chrámu sv. Jana Křtitele, završující stavební činnosti barokního období v Kroměříži, započala za nově zvoleného biskupa Jakuba Arnošta hraběte Lichtensteina (1738-1745), velkého podporovatele piaristického řádu. Ještě než se stal biskupem, věnoval ze svého majetku 51 tisíc zlatých na založení piaristické koleje a gymnázia v Bílé Vodě. Gymnázium započalo svou činnost roku 1727 a Lichtenstein kvůli tomu záměrně povolal piaristy z Kroměříže, aby pěstováním hudby navázali na tradici započatou jeho strýcem biskupem Karlem z Lichtensteina. 18 Během jeho vlády byla diecéze obsazena pruskou armádou vedenou maršálem Schwerinem. Prusové obsadili Kroměříž roku 1742 na celých deset týdnů a způsobili městu značné škody. Další rány barokní Kroměříž utrpěla o deset let později, za působení biskupa Ferdinanda Julia Troyera (1745-1758). Dne 16. března 1752 vypukl ve městě mohutný požár, který se příčinou silného větru rychle rozšířil z předměstí až do centra města, kde v průběhu několika hodin zničil zámek, panské stáje, vikářské a kanovnické domy, 86 měšťanských domů a hospodářské stavby za hradbami. Zámecký archiv a knihovna byly zachráněny členy piaristického řádu. 19 Přestože již následující měsíc byly uzavřeny smlouvy s místními řemeslníky na opravu biskupské rezidence, kardinál Troyer s opravami příliš nespěchal, jelikož se území Moravy nacházelo stále ve válečném nebezpečí ze strany švédských vojsk. Knihovna se dočkala oprav až roku 1755 a zámek o rok později. Opravy interiérů rezidenčního sídla byly dokončeny za posledního olomouckého biskupa Maxmiliána Hamiltona. Za doby působení a správy kardinála Troyera probíhala vedle opravy zámku i výzdoba interiéru piaristického 18 19 Rudolf Zuber, Osudy moravské církve v 18. století I. díl, Praha 1987, s. 131. Jůza Krsek Petrů et al. (pozn. 11), s. 59. 14

kostela. O tom, zda se sám podílel na tomto projektu, nejsou bohužel dochovány zprávy. V tom čase však zadávání zakázek a výběr umělců inicioval zřejmě budoucí biskup Leopold Bedřich z Egkhu a Hungersbachu (1758-1760), jenž už od roku 1727 působil v Kroměříži jako probošt, olomoucký sídelní kanovník a později generální vikář diecéze. Jeho pronikavý intelekt, organizační schopnosti a orientace v soudobém výtvarném umění mu zajistily přízeň biskupa Wolfganga Hannibala Schrattenbacha i Ferdinanda Julia Troyera. Jako biskup se zasloužil o opravu zámku a malířskou výzdobu nově opravených sálů v druhém poschodí. Zakázku na výzdobu manského (lenního) sálu, reprezentující světskou moc biskupství, zadal nejlepšímu freskaři té doby ve střední Evropě, F. A. Maulbertschovi (1724-1796). 20 Výzdobu zámecké knihovny svěřil brněnskému malíři Josefu Sternovi (1716-1775), 21 který roku 1757 dokončil výzdobu piaristického chrámu a získal zřejmě kladné reference od piaristů, kteří na kroměřížském zámku spravovali knihovnu. Egkh vedle malířské výzdoby věnoval pozornost i obnově a doplnění inventáře zámku zničeného během požáru. Uměleckými zájmy a štědrostí lze biskupa Leopolda z Egkhu a Hungersbachu připodobnit ke Karlovi z Lichtensteinu-Castelkorna. Přelom 17. 18. století tedy představoval období nebývalého stavebního rozvoje, na kterém se podílely všechny společenské vrstvy. Vedle církve, bohatých šlechtických rodů jako byli Liechtensteinové, Podstatští, Žerotínové, Rottalové či Imbsenové, které představovaly významné mecenáše umění, se na stavbách podílely také zámožné kláštery, kněží i laici. Barokní výstavba vtiskla Kroměříži jedinečný ráz, který v kontextu umění 17. a 18. století na Moravě zaujímá významné postavení. 20 21 Smlouvu Maulbertsch podepsal s biskupem Egkhem 10. března 1759. Smlouva na výzdobu velkého sálu knihovny pochází ze dne 7. dubna 1759. Smlouva na výzdobu tzv. malé knihovny byla podepsána 4. března 1760. 15

3. Piaristická via triumphalis Školské bratrstvo, založené 1597 v Římě španělským knězem sv. Josefem Kalasánským (1556-1648), se roku 1621 vyvinulo v řád chudých náboženských škol (celým jménem Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol) 22 potvrzením papeže Řehoře XV. Hlavním posláním členů řádu bylo vzdělávání mládeže na všech úrovních. Ve výuce byla věnována pozornost zejména přírodním vědám, historii a jazykům, ale důležitou součástí bylo také jejich výchova prostřednictvím hudby a divadla. První doklady o působení piaristického řádu v českých zemích máme již deset let od jejich ustanovení, z června roku 1631, kdy piaristé založili první školy v Mikulově, kam přišli na pozvání Františka Dietrichsteina z Itálie. Zakládání dalších kolejí na Moravě i v Čechách bylo vázáno nejen na kardinála Dietrichsteina, ale velmi se o ně zasloužili zejména příslušníci vysoké šlechty. 23 Na kardinálův popud tak založil hrabě František de Magnis piaristickou kolej ve Strážnici 6. února 1633. Řád se věnoval školství ihned po svém uvedení na Moravu a jeho gymnázia v Mikulově a Strážnici si záhy získala vynikající pověst. Třetí piaristickou kolej na Moravě založil opět kardinál Dietrichstein, a to roku 1634 v Lipníku. Vedle školní činnosti se piaristé věnovali také dalším odvětvím kultury a svátosti zpovědi, nelze opomenout i jejich úlohu rekatolizační. 24 Piaristé v českých zemích působili společně s jezuitským řádem a konkurovali jim tím, že na jejich školách mohl studovat kdokoliv, kdežto na jezuitských školách pouze jezuité. Největšího rozvoje v Českých zemích dosáhl piaristický řád a jeho školy v 17. - 19. století, vrcholu dosáhli během druhé poloviny 18. století. V Kroměříži během 17. století působili jezuité, ale členové řádu s městem vzájemně nevycházeli nejlépe. Po dobytí Kroměříže švédským vojskem vedeným generálem Torstensonem roku 1643 se členové jezuitského řádu chtěli přestěhovat 22 23 24 Ordo Clericorum Regularium Pauperum Matris Dei Scholarum Piarum. Augustin Alois Neumann, Piaristé a český barok, Na základě pramenů z generálního archivu řádového podává Augustin Alois Neuman, Přerov 1933, s. 9. Ibidem, s. 21. 16

do Uherského Hradiště a nikdo z města jim v odchodu nebránil. 25 Kroměříž zůstala beze škol, jelikož se biskup Leopold Vilém příliš o své rezidenční sídlo nestaral a jezuitský řád se sám do města nevrátil. O návrat škol do města se zasloužil biskup Karel II. hrabě z Lichtensteinu-Castelkorna, který v druhé polovině 17. století pomýšlel na zřízení čtvrté piaristické koleje na Moravě. Biskup o této myšlence jednal s piaristickým generálem Giuseppem della Visitazione BM v červenci 1674 a rovněž členové řádu tuto myšlenku uvítali. 26 Biskup jim přislíbil, že jakmile se změní poměry, bude kolej v Kroměříži založena. 27 Rovněž měšťané, kteří se kdysi tak ostře postavili proti jezuitům, se o řád pobožných škol zajímali a žádali o uvedení tohoto řádu do města. Na jednání o umístění budoucí piaristické koleje byl řádu navržen kostelík sv. Jana, proti kterému skromní piaristé nic nenamítali. 28 Biskup Karel II. hrabě z Lichtensteinu-Castelkorna 2. ledna 1687 oznámil kvardiánovi kroměřížských františkánů, že zakládá v Kroměříži piaristickou kolej, jejíž členové budou vzdělávat mládež v základech křesťanské víry a humanitních oborech. Zároveň františkány ujistil, že nový řád pro ně nebude představovat žádnou konkurenci a dostanou řádné sustentace. 29 Až 1. května poslal biskup zakládací listinu ke schválení olomoucké kapitule a v připojeném dopise výslovně podotýká, že o fundaci piaristům se sám postaral a kapitál uloží na úroky, aby řeholníci nebyli na obtíž žebrotou. 30 Tato listina byla 2. května celou kapitulou v čele s kapitulním děkanem Františkem baronem Poppem odsouhlasena. Konečně 16. června 1687 biskup Karel z Lichtensteina-Castelcornu zakládá v Kroměříži piaristické gymnázium, ke kterému byl později připojen seminář pro 25 26 27 28 29 30 Peřinka, Dějiny města Kroměříže II. díl (pozn. 7), s. 685. Podle záznamů řádový provinciál Ambrož, sestra Ludmila i řádová kapitula žádali biskupa 23. listopadu 1676, aby je již do Kroměříže uvedl. Otázkou zůstává, jaké poměry či důvody mohly bránit uvedení piaristů do Kroměříže. Dle Peřinky se mohlo jednat o neklidné poměry v Uhrách, odkud hrozil vpád na Moravu, která měla za sebou vpád tureckého a tatarského vojska r. 1663. Viz Peřinka, Dějiny města Kroměříže II. díl (pozn. 7), s. 689. Dle nařízení má být v místě založení nové koleje piaristům odevzdán kostel řeholní chudobě přiměřený společně s domem pro řeholníky, knihovnou a zahradou. Peřinka, Dějiny města Kroměříže II. díl (pozn. 7), s. 691. Ibidem, s. 693. 17

zpěváky. V té době se jednalo o osmý piaristický ústav v Čechách a na Moravě, jehož úkolem bylo vzdělávání mládeže v katolickém náboženství, vědách a ve zbožnosti. 31 Kromě toho se piaristé v Kroměříži zasloužili i o knihovnu při biskupském zámku, kterou založil biskup Liechtenstein a svěřil její správu piaristům. Díky tomu se kroměřížská kolej stala centrem vzdělání všech členů řádu. Po příchodu řádu do města byli její členové umístěni v budovách již zaniklé johanitské komendy a kostelíku sv. Jana Křtitele, které ovšem piaristickému řádu svými dispozicemi nevyhovovaly. Stavba piaristických budov byla vázána na konstituce z roku 1622, které výslovně říkají, že ten kdo požaduje zřízení piaristického ústavu, nese starosti s tím spojené, a to o kostel s potřebným zařízením, školní budovu nutnou pro vyučování žáků, obytnou budovu pro příslušníky řádu, pro umístění knihovny a pro zahradu. 32 Z výše uvedeného vyplývá, že fundátor odpovídal nejen za finanční stránku projektů, ale i architekty a další osoby pracující na výstavbě. Piaristé se na výstavbě podíleli zejména při přípravách projektů konzultacemi, ale pouze členové k tomu odborně vzdělaní. 33 Při stavbách v Kroměříži byl řád vázán nejen svými, ale i diecézními předpisy. 34 Prioritou piaristů byla stavba nové koleje, gymnasia a zpěváckého semináře. Piaristický areál měl urbanisticky navazovat na budovu starého kostelíku sv. Jana. 35 Na místě výstavby ve Svatojanské ulici musel biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna 36 odkoupit několik domů a část stavebních pozemků 31 32 33 34 35 36 Ibidem, s. 694. Metoděj Zemek Jan Bombera Aleš Filip, Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631-1950, Prievidza 1992, s. 127. Toto opatření je součástí usnesení generální kapituly v Římě roku 1637, jejíž součástí byla rovněž klausule zakazující jakékoliv přestavby bez vědomí řádové generální kurie v Římě. Toto nařízení bylo zavedeno po konfliktu mezi kroměřížským rektorem a olomouckou konsistoří v roce 1716, jelikož bez jejího vědomí byl proražen klášterní kostel a postavena kaple. Pravděpodobně na základě této události vydala provinciální kapitula r. 1723 rozkaz, podle kterého měly být veškeré projekty svěřovány zkušenému staviteli. Hotové plány poté musela schválit generální kurie v Římě či provinciál. Specifickým rysem piaristického řádu je situování jejich areálu do měst s využitím starších staveb. Založení jejich koleje mělo spíše skromný ráz a přizpůsobovalo se místním poměrům. Pokud jde o patrocinia, potvrzuje se opět navazování řádu na místní tradice: když dostali starší svatyni, většinou její zasvěcení neměnili. Viz Zemek Bombera Filip (pozn. 32), s. 132. Jůza Krsek Petrů et al. (pozn. 11), s. 39. 18

museli na vlastní náklady přikoupit i piaristé. Tuto architektonickou a zároveň urbanistickou zakázku získal Giovanni Pietro Tencalla, pracující ve službách olomouckého biskupa jako projektant již od roku 1666. Základní kámen ke stavbě piaristické koleje (dnešní Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského) byl slavnostně položen 3. května 1688, rok po příchodu piaristů do města. Tencalla vyprojektoval kolej jako dvoupodlažní čtyřkřídlou stavbu s vnitřním arkádovým dvorem. Stavba respektovala z jižní strany dřívější vymezení pozdně středověkými hradbami města a byla prodloužena z východní strany tak, aby přiléhala k dnešnímu kostelu sv. Jana Křtitele. Hladká fasáda, horizontálně členěná mírně vystupující římsou v patře, zdůrazňuje utilitární charakter budovy. 37 Nejvýraznějšími prvky fasády je dvojice kamenných vstupních portálů s prolomeným frontonem, ve kterém je umístěna kartuše s erbem a insigniemi olomouckého biskupa. Roku 1694 byla dokončena výstavba koleje a zároveň byl položen i základní kámen stavby nového piaristického gymnázia. Původně dvoupodlažní 38 budova navazovala na zpěvácký seminář, jehož výstavba započala o rok dříve. Fasáda je členěna charakteristickými zdvojenými pilastry, hladkou fasádu rovněž jako v případě koleje oživuje kamenný portál s erbem a znaky biskupa z Lichtensteinu-Castelkorna v prolomení frontonu. Vlys nadpraží hlavního portálu nese dataci 1698 označující rok dokončení gymnázia, ale i celého piaristického areálu. Giovanni Pietro Tencalla byl nejvíce zaměstnávaným architektem moravských piaristických staveb. 39 Pro olomouckého biskupa zpracoval v Kroměříži také projekt přestavby zámku (1686) a urbanistický plán tzv. via triumphalis vedoucí od městské brány k zámku (1693-1698). Příjezdová cesta byla vybudována v Jánské ulici a tvořil ji soubor na sebe navazujících dvoupodlažních domů. Zejména průčelí těchto budov, původně zřejmě polychromované, vypovídá o Tencallových tvůrčích schopnostech. Kanovnické domy jsou propojeny společnou uliční čarou, stejnou výškou, užitím zdvojených 37 38 39 Milan Togner, Obnova města po třicetileté válce, in: Ondřej Jakubec Klára Jeništová Marta Mertová et al., Kroměříž, Historické město a jeho památky, Kroměříž 2012, s. 149-168, cit. s. 162. Roku 1851 bylo přistavěno třetí podlaží. Vedle Kroměříže pracoval pro piaristy v Lipníku nad Bečvou (1660), Příboře, Staré Vodě (1681). 19

pilastrů. Stejně dimenzované podnoží a okna ve všech etážích tak tvoří jednotný blok, ten navenek vypovídá o totožném funkčním určení. Domy jsou zároveň individualizovány odlišnými tvary meziokenních výplní, hlavic pilastrů, kladí (zejména jejích vlysů) a portálů. Tencallův sloh ani zde nebyl pozdějšími obnovami narušen. 40 Zbudování nového chrámu sv. Jana Křtitele bylo vyvrcholením rozsáhlého stavebního působení piaristů v Kroměříži a zasloužili se o ni zejména rektoři P. Cornelius Hornesch 41 a Jeremias a Matre Dolorosa 42 (1702-1768). Barokní kostel sv. Jana Křtitele byl vystavěn na místě původního románského johanitského špitálního kostelíku, 43 který se nacházel u Horní (Kovářské) brány a piaristické koleje. Mohutná centrální stavba čarou průčelí navazovala na soubor Tencallových staveb v Jánské ulici. Stavba chrámu byla provedena podle návrhu architekta Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu, 44 ředitele biskupské stavební kanceláře v Kroměříži. Volba projektanta potvrzuje výše zmíněné piaristické konsistence z roku 1622 a větší míru vlivu donátora, kterým byl v tomto případě olomoucký biskup, na stavbu a architekturu. 45 Projekt tohoto kostela, dokončený v létě roku 1736, je Cyraniho bezpečně doloženou prací díky záznamu v řádové 40 41 42 43 44 45 Kanovnické domy se zachovaly v původním stavu nejen v průčelí, ale také ve vnitřní dispozici a půdorysném rozvrhu. V pramenech a literatuře označován také jako Karel Kornel Horneš. V pramenech a literatuře označován také jako Simon Saudny či Jeremiáš Soudný. Kostelík byl založen pravděpodobně po roce 1169 za působení biskupa Jana Bavora. Jeho tehdejší podobu zachycují plány piaristické koleje datované do doby kolem roku 1688, které jsou uložené v římském generálním archivu piaristů. Kostelík sv. Jana Křtitele tvořila obdélníková plochostropá loď a polygonální goticky zaklenuté presbyterium, boční sakristie a věž. Na základě dochovaných plánů je možné se domnívat, že gotický presbytář byl přistavěný ke starší románské lodi. Roku 1582 byl špitál stržen a na náklady biskupa Pavlovského byl zbudován nový. Za švédských válek byl zřejmě značně poškozen, neboť ve zprávě z roku 1663 se píše o úplně pustém klášteru u sv. Jana. Viz Peřinka, Dějiny města Kroměříže III. díl (pozn. 8), s. 39. Roku 1668 se biskup Karel hrabě z Lichtensteinu-Castelcornu zasloužil o jeho rekonstrukci a vybudoval z něj útulek pro vysloužilé kněze. Rozměry kostelík zaujímal přibližně polovinu nynějšího barokního chrámu, ale svým středověkým charakterem nevyhovoval piaristickému řádu, který do Kroměříže roku 1687přivedl biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcornu. V roce 1896 Karl Lechner označil Cyraniho za autora projektu chrámu sv. Jana Křtitele na základě studia kroniky kroměřížských piaristů, ve kterých je jméno Zirani uváděno ve spojitosti s titulem architectus. Přepis zápisu in: Antonín Jirka, Architekt Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu (diplomní práce), FFMU, Brno 1969, s. 85. Zemek Bombera Filip (pozn. 32), s. 127. 20

kronice piaristů. Povolení ke stavbě získal rektor piaristické koleje P. Cornelius Hornesch od provinciálního shromáždění piaristického řádu i biskupa kardinála Schrattenbacha. Základní kámen nynějšího barokního kostela položil 9. září roku 1737 P. Cornelius Hornesch. 46 Budování chrámu započalo však až o tři roky později, na podzim roku 1740. Finančně velmi náročná stavba byla fundována městem, olomouckým biskupstvím a i moravskými šlechtici, a to Františkem Antonínem Rottalem z Holešova a rodem Magnisů ze Strážnice, kteří patřili k předním podporovatelům piaristického řádu. Velká finanční nákladnost byla zřejmě důvodem dlouhé výstavby trvající více než třicet let. Jako první byl při výstavbě kostela dokončen presbytář se dvěma sakristiemi po stranách. Mezi léty 1741-1748 se pracovalo na stavbě hlavní chrámové lodi, jež byla zakončena zaklenutím kupolí. Od roku 1750 se postupně začalo pracovat na malířské, sochařské a štukatérské výzdobě interiéru, přestože se pracovalo ještě na průčelí, které bylo dokončeno o dva roky později. Důvodem zdlouhavosti prací byly mimo jiné válečné události v průběhu čtyřicátých let a velký požár, který město postihl v roce 1752. Téhož roku, přesněji 15. a 16. září, bylo nad průčelí chrámu umístěno sousoší Křtu Páně a 26. září byly na přední věže umístěny makovice a nad nimi johanitský kříž. 47 Roku 1755 rektor koleje dovezl z Vídně obraz umístěný na hlavním oltáři od Michelangela Unterbergera a rok poté byly dokončeny základy bočních oltářů. Roku 1756 byla vydlážděna loď chrámu, provedeny štukatérské práce a další rok inkrustace stěn. V roce 1757 byly zhotoveny arkýře obou oratoří a na kůru instalovány varhany mistra Františka Katzera z Králík, k jejichž výrobě použil píšťal z bývalého špitálního kostela. 48 Lavice z dubového dřeva byly dle záznamů umístěny v kostele roku 1759. Definitivního dokončení se stavba dočkala roku 1768, tedy 31 let po položení základního kamene. V generálním archivu se o budování tohoto kostela 46 47 48 Základy byly kopány v hloubce 3,25 m pod úrovní terénu. Vyskočil (pozn. 9), s. 18. Varhany byly vytvářeny v letech 1756-1757 a umístěny v bohatě tvarované skříni. Za svou práci František Katzer z Králík získal odměnu 1150 zl. Pozdější oprava je dílem otce a syna Maretkových, kteří za svou práci dostali 688 zl. a 55 krejcarů. Skříň varhan byla dodnes zachována původní, varhany samotné byly rekonstruované. Kateřina Filipiová, Regina sanctorum omnia, Malířská výzdoba poutního chrámu Jména Panny Marie ve Křtinách (diplomní práce), Seminář dějin umění, FFMU, Brno 2007, s. 50. 21

dochovaly pouze informace o peněžních nákladech. 49 Chrám byl vysvěcen 15. srpna 1768 posledním olomouckým biskupem Maxmiliánem Hamiltonem. 50 Slavnostní kázání měl při svěcení hrabě Pražma, děkan z Budišova. Kázal na slova Zjevení sv. Jana: Kdo zvítězí, tomu dám korunu života. Na připomínku této konsekrace bylo po obvodu kostela umístěno 12 bronzových křížů. Kostel bohužel během let utrpěl značné škody způsobené přírodními živly i nevhodnou správou. Roku 1836 vinou klempíře shořela krytina kopule chrámu a požáru podlehla i věž nad východní sakristií, která nebyla již znovu postavena. Plechová krytina byla znovu obnovena, ale až později dostala nynější měděnou podobu. Za působení p. kanovníka Koupila byla zasklena okna, očištěny obrazy a byla opravena fasáda kostela. Roku 1879 bylo piaristické gymnázium postátněno. Když odešli poslední řeholníci, kostelní fondy byly odevzdány do správy kapitule. Kostel, o který se nikdo nestaral, pomalu pustl a chátral. Až roku 1907 51 byly uskutečněny některé opravy na nátlak ústřední komise pro zachování uměleckých památek, ale bohužel byly provedeny velmi ledabyle. 52 Později rakouská vláda uvolnila finanční prostředky na opravu inkrustace a vybledlých nástropních maleb. V té době sochař Angelo Neumann položil nynější dlažbu a opravil sochy. Zlatník Arnošt Malík vyzlatil v ohni tabernákl a svícny. Po vypuknutí I. světové války nebyly již další opravy kostela realizovány a po jejím skončení v roce 1918 byl kostel předán kapitule. V roce 1927 se dostal kostel i bývalá piaristická kolej znovu do správy františkánského řádu, který ze sbírek a milodarů uskutečňoval až do roku 1949 rozsáhlé opravy kostela. Díky jejich uměleckému cítění zůstala výzdoba interiéru nezměněna a neporušena, přestože neodpovídala františkánským tradicím. V letech 1958-59 byly restaurovány Etgensovy i 49 50 51 52 V relaci z roku 1753 se píše o příspěvku piaristů 400 zl. na stavbu. Další zápis z roku 1759 uvádí sumu 500 zl. a další příjmy za 6 let věnované témuž účelu, z nichž milodary na stavbu činily 1060 zl. Na stavbu a výzdobu kostela bylo kromě toho vydáno celkem 5363 zl. Viz Neuman (pozn. 23), s. 117-118. Roku 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Peřinka, Dějiny města Kroměříže III. díl (pozn. 8), s. 40. Peřinka, Vlastivěda moravská (pozn. 5), s. 124. 22

Sternovy malby v kopuli a v podklenutí čtyř bočních oltářů hlavní lodi. 53 Průzkumem bylo zjištěno, že malby byly již zřejmě dvakrát opravovány. Poslední oprava z roku 1934 zapříčinila kritický stav malby a v některých částech i její zničení. Třívrstvá omítka byla zvětralá zejména v místech, kde zpráškovatěla barevná vrstva. V šupinách uvolněné barevné vrstvy malby byly z větší části odstraněny a jen malá část zůstala uchována pod přemalbami. Kaseinová fixáž provedená po celé ploše malby při posledních opravách způsobila značné poškození, jelikož tato byla napadena plísní. Restaurátorské práce, uskutečněné na konci padesátých let, tak měly za úkol zejména malby očistit a zpevnit injektáží. Částečně byly rovněž odstraněny dřívější přemalby. Restaurátoři vycházeli z předpokladu, že přemalby mohly sledovat pozůstatky původní malby, a tak byly z části ponechány a prostřednictvím retuší byly opraveny kresebné a barevné deformace. Restaurátorská zpráva uvádí, že hlavním záměrem následných retuší bylo zachování celistvosti při pohledu na malbu jako celek. Proto drobné chybějící části ponechali bez úprav a větší poškozené plochy doplnili tak, aby tím nebyla narušena původnost díla. Celou provedenou práci provedli František Sysel, Oldřich Míša a Bohumila Míšová. Poslední restaurátorské práce provedené roku 1996 byly zaměřeny na nástěnnou malbu v chóru kostela. 54 Další poškození fresky způsobil nevyhovující stav střechy kostela, kvůli které došlo k provlhčování omítky i intonaka a na malbě se postupně rozšířila plíseň. Původní malba provedená technikou al fresco navíc nebyla při předchozích opravách zrestaurována, ale byla provedena nově nebo ošetřena velmi razantním způsobem, což stav fresky ještě zhoršilo. Restaurátorské práce se tedy nejdříve zaměřily na odstranění plísně a sanitace přemaleb. Poškozená místa na původní fresce i na přemalbách, která byla čitelná, prošla retuší. Zcela zničené části malby musely být rekonstruovány. Restaurátorkou byla akademická malířka Agnieszka Michalowska Martínková, která se pokusila přizpůsobit rukopis stáří maleb, tak 53 54 Národní památkový ústav, pobočka Kroměříž, František Sysel, Kroměříž, kostel sv. Jana Křtitele, Zápis o restaurátorských pracech na Etgensových a Sternových malbách v kopuli a klenebních pásech čtyř přilehlých bočních oltářů v lodi kostela, 1958, ev. č. 69/2. NPÚ, pobočka Kroměříž, Agnieszka Michalowska Martínková, Zpráva o restaurování nástěnné malby v kostele sv. Jana Křtitele v Kroměříži, září 1996, I. díl, ev. č. 343. 23

aby se ještě více neprohloubil již dost velký rozdíl mezi originálem a pozdějšími přemalbami. Nutno ovšem říci, že během restaurování zřejmě nebyl odstraněn problém na střeše nad hudební kruchtou, způsobující poškození malby, jelikož v současné době je malba opět značně provlhlá a napadená plísní. O rok později proběhly restaurátorské práce na sousoší sv. Jana Křtitele, umístěného na průčelí piaristického kostela. 55 Sousoší, vytvořené z pískovce, vydrželo bez větší úhony více než 200 let od svého osazení na fasádu i díky dobrým vlastnostem kamene, z něhož bylo zhotoveno. Povětrnostní podmínky způsobily zvětrávání či opadávání pouze na nejexponovanějších místech. Velké škody však napáchalo restaurování provedené zřejmě v 70. či 80. letech minulého století. Cílem posledních oprav bylo tedy odstranění dřívějších nevhodných úprav a materiálů, atmosférických nečistot a nanesení nového zlacení. Výše zmíněné restaurátorské práce pomohly zachovat umělecké kvality díla, avšak předchozí nešetrné zásahy a použití nevhodných materiálů způsobily neobnovitelné škody zejména na malbách. 55 NPÚ, pobočka Kroměříž, Fotodokumentace a zpráva a restaurátorských pracích na sousoší sv. Jana Křtitele na čelní fasádě stejnojmenného kostela v Kroměříži, listopad 1997, ev. č. 421. 24

4. Kostel sv. Jana Křtitele Nový chrám, budovaný podle projektu Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu, byl vystavěný na oválném půdorysu [obr. 1]. 56 K centrální oválné lodi je v hlavní ose na východní straně připojen téměř pravoúhlý presbytář ukončený mělkou apsidou zaklenutou konchou, která je začleněna do západního křídla přilehlé piaristické koleje. Po stranách presbytáře se nachází rozměry shodné obdélníkové prostory mariánská kaple a nižší obdélníkové sakristie s oratořemi v patře. Presbytář je zklenut plackou, která je oddělena od klenby lodi konkávně zakřiveným pasem. Prostor presbytáře je od hlavní lodi oddělený dobovou rokokovou mříží. Na protilehlou stranu hlavní lodi navazuje vstupní předsíň s dvojicí přilehlých věží po stranách. 57 Nad předsíní hlavního vstupu se nachází hudební kruchta s plackovou klenbou. Půdorysné vydutí hudební kruchty navenek stanovuje konvexní prohnutí průčelí. Centrální oválnou loď po stranách rozšiřují čtyři identické výklenky s kaplemi. Prostor výklenku je v horní části prolomen velkým oknem se segmentově odsazenými záklenky. Obloukové zaklenutí bočních kaplí zasahuje do tamburu nesoucího převýšenou kopuli s lucernou. 58 Světlo proniká do kopule šesti oválnými okny umístěnými v lunetách. 59 Těžišťové pilíře i tambur jsou členěny systémem kompozitních pilastrů a kladí. Trojosé průčelí kostela [obr. 2] je složeno z konvexně zakřivené střední části, jíž zdůrazňují mírně konkávní hranolovité věže po stranách. Středovému rizalitu dominuje edikula se sdruženými pilastry završená trojúhelníkovým frontonem umístěným nad hlavní profilovanou římsou. Ve středu frontonu je korunovaná ozdobná štuková kartuše se znakem piaristického řádu. V zářícím zlatém slunci jsou vzájemně propojená písmena MA, ze kterých vychází kříž s korunkou a 56 57 58 59 Rozměry chrámové lodi jsou 21 m v délce a 15,8 m v šířce, presbytář je hluboký 11,7 m a široký 9,5 m. Ústřední oválný prostor chrámu je nad tamburem zaklenut převýšenou kopulí s výsečemi a lucernou, jež byla dokončena roku 1748. Výška kopule je nad podlahou 35 m, dalších přibližně 6 m měří věžička na kopuli. Celková výška kostela v exteriéru je 41 m. Věže svými vysokými zvonicovými patry přečnívají nad hlavní římsu. Leisching (pozn. 10), s. 101. Jůza Krsek Petrů et al. (pozn. 11), s. 61. 25

pod nimi jsou menší dvojice písmen MP a OY, která představují řecký hierogram jména Panny Marie. 60 Atiková zeď za frontonem nese sousoší olomouckého sochaře Ondřeje Zahnera (1709-1752). 61 Sousoší, přibližně z roku 1750, je posledním umělcovým dílem v Kroměříži. Po Zahnerově smrti dílo dokončil jeho spolupracovník a následovník Jan Michael Scherhauf. 62 Sousoší znázorňuje sv. Jana Křtitele a Krista s dvojicí adorujících andělů a dekorativními vázami po stranách [obr. 3]. Zahnerovo rozměrné kamenné sousoší s námětem Kristova křtu, osazené až po umělcově smrti roku 1752, představuje dominantu vstupního průčelí kostela. Hlavní vstup do chrámu tvoří kamenný portál orámovaný předsazenými sloupy s kompozitními hlavicemi nesoucími kladí s volutovými křídly, na nichž sedí putti, které jsou rovněž dílem umělců z Zahnerova ateliéru [obr. 4]. V supraportě je zasazena kamenná kartuš obsahující dedikaci sv. Janu Křtiteli D.O.M. B.IOANNI.B. SACRUM. 63 Součástí portálu jsou původní dvoukřídlé oplátované dveře s diagonálním roštem. Zahner byl mimořádnou osobností a ve své vrcholné tvorbě se zařadil mezi nejvýznamnější sochaře českého baroka. Dílo pro kroměřížský kostel spadá do jeho pozdního období, které je vedle Berniniho a Fontanova sochařského umění ovlivněné již klasicismem donnerovského směru. Stavba vznikla v místech sídla maltézských rytířů, na které upomínají maltézské kříže, jimiž vrcholí střechy dvojvěží. Prostorová a hmotná výstavba chrámu jeví jistý dualismus. Interiér je spíše statickým prostorem, kterému dominuje zděná kopule, exteriér je založen na dynamickém vztahu protisměrných (konvexních a konkávních) křivek. Tato souhra je nejvýraznější na hlavní fasádě. V návrhu na vstupní průčelí projektant mohl vycházet z několika vzorů, podobné rysy nacházíme u Dienzenhoferova kostela sv. Máří Magdalény v Karlových Varech, jenž byl dokončen roku 1736, 60 61 62 63 Zemek Bombera Filip (pozn. 32), s. 132. V pramenech a literatuře označován také jako Zonner, Zohner, či Zanner. Martin Pavlíček, Sochařství 17. a 18. století v Kroměříži, in: Ondřej Jakubec Klára Jeništová Marta Mertová et al., Kroměříž, Historické město a jeho památky, Kroměříž 2012, s. 193-211, cit. s. 208. D.[eo] O.[ptimo] M.[aximo] B.[ato] IOANNI. B.[aptistae] SACRUM., neboli Bohu nejvyššímu, nejlepšímu, svatému Janu Křtiteli zasvěcen. 26

tedy rok před položením základního kamene kroměřížského chrámu. Vzhledem k tehdejším vazbám na Vídeň se jako pravděpodobný vzor pro rozvrh průčelí i půdorysu jeví vídeňský chrám sv. Petra [obr. 5] budovaný od roku 1702 dle projektu vídeňského dvorního architekta Johanna Lucase von Hildebrandta. 64 V projektu kroměřížského kostela se do jisté míry promítají i vnitřní dispozice a výstavba staršího Hildebrandtova kostela Maria Treu [obr. 6] budovaného od roku 1698 pro piaristický řád. Průčelí vídeňských kostelů i kroměřížského piaristického chrámu je založeno na protikladu již zmíněného konvexního středu a konkávních věží. 65 Půdorysné rozvržení piaristického chrámu sv. Jana Křtitele vychází ze syntézy prvků vídeňské vrcholně barokní architektury. Podobné zpracování nalézáme i u vídeňského salesiánského kostela Navštívení Panny Marie budovaného mezi léty 1717-1728 [obr. 7], ve kterém projektant Donato Felice d Allio 66 umístil po stranách hlavní lodi dvě dvojice bočních oltářních výklenků. Chrám sv. Petra ve Vídni je budovaný rovněž na oválném půdorysu s předsíní a dvojicí věží ve vstupní části. Chrámový prostor zakončuje presbytář s boční sakristií a kryptou. Hlavní loď po stranách rozšiřuje šest oltářních výklenků. Piaristický kostel Maria Treu je vystavěn na půdorysu řeckého kříže, ovšem ten je po stranách rozšiřován oltářními výklenky. Z výše uvedených komparací jednoznačně vyplývá, že se jedná o eklektické propojení různých staveb, které však není pouze netvůrčí kopií. Projektant inspirovaný koncepcí vídeňských sakrálních staveb citlivě začlenil budovu chrámu do komplexu piaristických budov. V kontextu moravské architektury 18. století představuje kroměřížský piaristický chrám s prvky radikálního baroka zcela jedinečný doklad sloučení vídeňských podnětů s českými. 67 64 65 66 67 Milan Togner, Barokní dotvoření města, in: Ondřej Jakubec Klára Jeništová Marta Mertová et al., Kroměříž, Historické město a jeho památky, Kroměříž 2012, s. 171-190, cit. s. 177-178. Jirka (pozn. 44), s. 12. D Allio bývá v pramenech označován jako Baumeister, avšak to nemuselo nutně znamenat autora projektu. Miroslav Pojsl Jana Spathová et al., Otevřené brány : Zpřístupnění významných sakrálních památek ve Zlínském kraji, Zlín 2010, s. 63. 27