Sborník z konference. Současný stav a možnosti zlepšení populace lipana podhorního a pstruha obecného

Sborník z konference Současný stav a možnosti zlepšení populace lipana podhorního a pstruha obecného 0 4. 5. 10. 2014 Hotel STUDÁNKA Rychnov nad Kněžnou

Obsah Obsah... 1 1. Vyhodnocení současné evidence úlovků lipana a pstruha obecného na revírech ČRS (Slavík, O.)... 3 2. Pohled státní správy na problematiku lipana podhorního a pstruha obecného a možnosti státní správy při řešení problematiky (Pondělíček, J.)... 8 3. Vliv rybářského managementu na genetickou strukturu populací lososovitých ryb (Havelka, M.)... 13 4. Telemetrická studie chování vysazených a divokých jedinců lipana podhorního v řece Blanici (Horký, P.)... 18 5. Nové přístupy v oblasti hospodaření na pstruhových vodách (Randák, T.)... 22 6. Obnova populace lipana na jihočeských tocích (Hladík, M.)... 29 7. Zlepšování morfologického stavu vodních toků na příkladu dvou revitalizací řek v Německu (Just, T.)... 33 8. Praktické skúsenosti s odchovom a vysadzovaním pstruha potočného a lipňa tymianového na Slovensku (Krajč, T., Štencl, R.)... 44 9. Početnost rybích populací a jejich vysazování nad nosnou kapacitu prostředí (Závorka, L.)... 49 10. Zkušenosti se zaváděním nových přístupů k hospodaření na pstruhových revírech Jihočeského ÚS ČRS (Hladík, M.)... 53 11. Pohled MO ČRS, hospodařících na pstruhových revírech v broumovském výběžku, na problematiku Li a Po aneb genocida pod vodní hladinou (Kulich, M.)... 57 12. Minulost, současnost a budoucnost jezerních pstruhů (Blabolil, P., a kol.)... 63 1

2

1. Vyhodnocení současné evidence úlovků lipana a pstruha obecného na revírech ČRS (Slavík, O.) Doc. Mgr. Ondřej Slavík, Ph.D., předseda Hospodářského odboru při Radě ČRS ČZU, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 961/129, 165 00 Praha 6 Suchdol Od 90. let minulého století klesá objem úlovků pstruha obecného a především lipana podhorního. Oproti roku 1990 se do roku 2013 snížil počet úlovků pstruha obecného 5x a lipana dokonce 17x. Rok 2013 byl pro oba druhy třetím nejhorším ve 23 let dlouhé evidenci úlovků. Občasné meziroční zlepšení úlovků se pohybuje na úrovni přibližně dvou set jedinců a na celkově sestupném trendu nic nemění. Situace je kritická na celorepublikové úrovni a je již zřejmé, že řešení lze hledat pouze v razantní změně hospodářského přístupu. Klíčová otázka je, jaké opatření přijmout, protože na poklesu obou druhů se jistě podílí více faktorů. Mnoho hospodářů a členů ČRS přisuzuje pokles úlovků zvýšenému tlaku predátorů. Především úbytek lipana je dáván do souvislosti s výskytem kormoránů. Tento vliv lze jistě odsouhlasit na říčních úsecích pod přehradními nádržemi, jako je Ohře, Vltava nebo Malše (a na Moravě např. Svratka nebo Dyje). Zde se zohledňuje skutečnost, že řeky s nepůvodním hydrologickým a teplotním režimem pod přehradními nádržemi nejsou přirozeným, a tedy stabilním prostředím. Situace pak snáze využijí invazní druhy, jako je právě kormorán. Lov je pro něj v zimním období velmi efektivní, protože v chladné vodě je pohyblivost lipanů i pstruhů značně omezená. Otázkou však zůstává, proč lipani a pstruzi obecní mizí i z přírodních toků, které v zimě zamrzají. Nepopiratelný vliv vydry a norka však uspokojivou odpověď nedává, protože např. v revírech národních parků je lipanů a pstruhů stále dostatek, přičemž početnost vyder zde často dosahuje maximálních hodnot. Další názory vysvětlují úbytek původních salmonidů nevhodnými úpravami koryt toků ve správě Povodí, s. p., které mnohdy odporují snad všem dávno známým znalostem a doporučením pro citlivý management říčních toků. Pod termínem zkapacitnění říčního koryta, který je v praxi užíván pro protipovodňová opatření, se skrývá nevhodné zvětšení šířky toku, snížení výšky vodního sloupce, opevnění břehů prefabrikáty nebo lomovým kamenem a likvidace pobřežních porostů, jak lze dodnes vidět např. na řece Volyňce v jižních Čechách i jinde. Právě zde pstruzi a lipani ztratili jakoukoliv možnost úkrytu nebo reprodukce. Jako problém je často udáván i vliv malých vodních elektráren, které jsou nedostatečně zajištěny proti vniknutí migrujících ryb do turbín, nebo odebírají příliš velký objem vody z koryta, které tak často mnohonásobně snižuje odchovnou a úkrytovou kapacitu. 3

Samostatnou kapitolou je pak znečištění toků látkami, které procházejí čisticím procesem bez výrazného snížení své koncentrace. Vliv tzv. farmak na chování a zdravotní stav ryb je dnes již nepopiratelný, otázkou zůstává, jak jejich působení kvantifikovat. Znečištění je dnes obecně vnímáno jako méně důležitý faktor. V mnoha tocích se ale kvalita vody opět zhoršuje, což má v nižších polohách fatální důsledek např. ve spojení s klesajícími průtoky a klesajícím obsahem kyslíku. Naopak v horských oblastech může úbytek živin, které s sebou biologické znečištění logicky přináší, početnost salmonidů snížit. Zmiňované faktory, ať již jsou jakékoliv povahy, nemůže hospodaření ČRS přímo ovlivnit. Je však znovu nezbytné si připomenout jeden z hlavních cílů ČRS při péči o populace ryb. Není to jen samotný lov a reciproční dochov násad, ale také ochrana, která by měla převažovat nad ostatními hospodářskými přístupy. Nelze v přímém přenosu sledovat populační kolaps dvou hlavních druhů pstruhových revírů, a zároveň k jejich chovu a lovu přistupovat podle tradičních postupů. Je nezbytné problém minimalizovat alespoň podle možností ČRS, protože kritika oponentů na sebe nenechá dlouho čekat. Co tedy lze ze strany ČRS zlepšit a jak zmírnit prozatím nekompromisní úbytek lipana a pstruha obecného? V první řadě je nezbytné odhadnout naše možnosti při obnově početních stavů pstruhů a záchraně (bohužel je tento termín již na místě) populací lipana. Závažnou skutečností je, že jsou obtížně dostupné generační ryby pro umělý výtěr. Tento stav je v souladu s klesající statistikou úlovků. Nabízí se proto možnost zvýšení chovu z vlastních reprodukčních rezerv. Chov vlastních generačních ryb minimalizuje odběr ryb ze zbývajících životaschopných populací. Ty jsou odlovem generačních ryb pravidelně oslabovány, a plošně se tak špatná situace dále zhoršuje. Chovem vlastních generačních ryb a zamezením odběru generačních ryb se podpoří přirozená reprodukce v tocích. V současnosti je totiž zřejmé, že přirozenou reprodukci nelze nahradit umělým odchovem a vysazováním. Lze tak dosáhnout krátko- a střednědobého efektu, kdy v určitém období jsou revíry dobře zarybněné, ale v dlouhodobém měřítku začne početnost populací klesat. Uměle odchované ryby mají řadu nevýhodných vlastností, jako je absence strachu z predátorů nebo omezená schopnost lovit potravu a sledovat změny v její nabídce během různých ročních období. Uměle odchované ryby jsou také méně úspěšné při hledání partnerů a celkově při reprodukci. Jsou také více agresivní než divocí jedinci, protože v líhni se soustředí pouze na soutěž při příjmu potravy (ostatní péči zajišťuje chovatel). V přírodním toku zvýšená agresivita zvyšuje nároky na prostor. Pokud jsou však nezkušené farmové ryby z revíru odstraněny, zaplnění prázdného prostoru je pomalejší a obtížnější. Dalším zásadním krokem je úprava bližších podmínek rybolovu. Hospodářský přístup upřednostňující lov většího počtu malých ryb selhal. V krátkodobém měřítku je výtěžnost sice podstatně vyšší, ale v dlouhodobém měřítku populace kolabují. V revírech jsou dnes převážně zastoupeny mladé ročníky, které nejsou schopny přirozené reprodukce. Naopak nejproduktivnější věkové kategorie zcela chybí. Ve většině případů jsou dokonce odloveni pstruzi i lipani ještě před dosažením dospělosti (obecně ve třetím roce života). Je proto nezbytné provést kategorizace revírů 4

a stanovit, kde pstruzi a lipani rostou pomaleji. Kategorizaci lze provést jednoduše např. podle nadmořské výšky, průměrné teploty apod. Ve více úživných revírech je následně nezbytné posunout lovnou míru směrem k vyšším hodnotám. Ale i u těch revírů, kde ryby rostou pomaleji, je nezbytné provést úpravy směrem ke zvýšení lovné míry. V některých revírech si bude možné ponechat úlovky pouze vzácně, ale nebude nezbytné je příliš zarybňovat, protože zde dorostou generační ryby, které se přirozeně rozmnoží. Druhou volbou, jejíž smutné důsledky lze sledovat v přímém přenosu, je zachování současné míry s tím, že populace budou zcela závislé na vysazování (ale kde vzít generační ryby pro reprodukci?). V případě pstruha obecného lze zlepšení dosáhnout mírným zvýšením míry na 30 cm a úpravou počtu ponechaných ryb. Avšak u lipana pravděpodobně došlo k tak zásadnímu narušení populací, že pro jejich záchranu lze doporučit plošné hájení po dobu 4 5 let (přibližně jedné generace) a následně úpravu lovné míry na 40 cm. Absence generačních a v důsledku násadových lipanů a pstruhů obecných je dnes všeobecně řešena vysazováním pstruha duhového a sivena amerického. Pokud se analyzuje změna biomasy lipana nebo pstruha obecného vůči biomase pstruha duhového a sivena, je tato závislost vždy v negativní korelaci. Jinými slovy, lze snadno prokázat, že úbytek obou původních salmonidů je doprovázen nárůstem biomasy nepůvodního sivena a pstruha duhového. Nelze prokázat, ale ani vyloučit, že negativní závislost je způsobena konkurencí mezi původními a nepůvodními druhy, nebo že nárůst nepůvodních druhů je pouze reakce hospodářů na prvotní úbytek lipana a pstruha obecného. Avšak je zřejmé, že pokud je vyšší početnost lipana, vzrůstá také početnost pstruha. Hospodář by proto neměl prioritně sledovat snadnou cestu maximální atraktivity revírů formou vysazování uměle odkrmených sivenů a pstruhů duhových. Méně navštěvovaný revír s životaschopnou populací lipanů a pstruhů lépe odpovídá myšlenkám a poslání ČRS než revír plných hybridních duháků a sivenů, kde se praktikuje rybolov pouze 2 3 týdny po vysazení. Zastaralý je koncept likvidace dravých druhů ryb, které nesmí být po ulovení vráceny do pstruhových revírů. Jelec tloušť nebo okoun jsou ale druhy, které pstruhy a lipany potravně využívají jen výjimečně (jsou příliš pomalí, aby lososovité druhy běžně lovili), naopak pstruzi žerou potěr obou druhů pravidelně. Podobně v potravě mníků, kteří loví na dně, zásadně převládají menší jedinci vlastního druhu nad počtem lososovitých ryb. Považovat tyto druhy za tzv. škodnou vrací obecné znalosti o sto let zpět, kdy byla vranka považována za hlavní nebezpečí pro vývoj pstružích populací. Dnes je naopak známo, že v tocích bez vranky jsou početnost a rychlost růstu pstruhů velmi nízké. Ani přítomnost štiky, která je na spodních úsecích pstruhových revírů původním druhem, nemůže v celkovém měřítku významně ovlivnit početnost pstruhů nebo lipana. Je k dispozici dostatek historických údajů, které v našich vodách popisují velmi úspěšný lov štik na stejných úsecích, kde bylo možné lovit velké množství lipanů a pstruhů obecných (např. v knihách J. Tejčky a dalších). Je proto vhodné ustanovení o tzv. škodlivých druzích zvážit a stanovit minimální lovnou míru i pro ostatní druhy ryb. Touto úpravou lze umožnit, aby se potravní základna pstruhů opět zvýšila. 5

V neposlední řadě je vhodné přehodnotit současný systém evidence úlovků rozlišující pouze revíry pstruhové a mimopstruhové, který je příliš nekonkrétní. Dodnes vlastně není zřejmé, které typy prostředí jsou postiženy úbytkem lipanů a pstruhů obecných nejvíce. Evidence nerozlišuje velikost a délku toků, nejsou odlišeny přehradní nádrže a říční prostředí. Není zohledněn fakt, že některé revíry jsou spravovány metodou chyť a pusť a že mnoho uvědomělých rybářů např. lipany sice loví, ale nikdy si je neponechává ani v případech, kde to rybářský řád umožňuje. Nejsou zohledněny revíry, kde došlo k úpravám lovné míry nebo byly zavedeny sportovnější způsoby lovu jako např. háček bez protihrotu. V řadě případů jsou tak naše informace nepřesné, neumožňující operativní úpravu hospodaření. Ačkoliv se mohou návrhy pro zlepšení evidence zdát zprvu komplikované, zpracování programu je z pohledu dnešních možností výpočetní techniky komerčně snadno zajistitelné. Potenciálně investované prostředky by byly v poměru k celkovému finančnímu obratu ČRS zcela jistě nepatrné. Závěrem lze znovu upozornit na katastrofální úbytek úlovků lipana, nepříznivý stav našeho životního prostředí a přetrvávající koncepční nedostatky v hospodaření ČRS na pstruhových revírech. Je proto vhodné apelovat na urychlené řešení problémů, které snad zajistí obnovu populací lososovitých druhů alespoň na úroveň 90. let 20. století. 6

Poznámky 7

2. Pohled státní správy na problematiku lipana podhorního a pstruha obecného a možnosti státní správy při řešení problematiky (Pondělíček, J.) Ing. Jiří Pondělíček, Ph.D. Ředitel Odboru státní správy lesů, myslivosti a rybářství, Ministerstvo zemědělství ČR, Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 Vážení rybáři, vážení milovníci cechu Petrova. Ve svém příspěvku bych se rád zaměřil na problematiku národních i mezinárodních právních předpisů a jejich aplikaci při výkonu státní správy rybářství. Tím myslím nejen zákon č. 99/2004 Sb., o rybářství, a jeho prováděcí vyhlášku, ale i spolupráci s Policií ČR v rámci trestního práva nebo součinnost s orgány ochrany přírody a dalšími institucemi, a také věci, se kterými se setkáváme v naší úřední činnosti. Vím, že se zdánlivě odchyluji od ústředního tématu této konference, ale jak se říká, vše souvisí se vším. Předpokládám, že zde zazní odborné referáty, které se budou přímo týkat lipana podhorního a pstruha obecného. Jistě bude zmíněna nejen současná situace v pstruhových revírech, ale i cíle a východiska k těmto cílům. Vrátím se tedy k tématům samotným. Jak jistě všichni víte, problematika rybářství, a to převážně produkčního, je bedlivě sledována a řízena právními předpisy Unie, regulujícími vnitřní rybolov (ve výsostných vodách zemí EU) a rovněž mezinárodní rybolov. Rybolov je celosvětový fenomén, který se dotýká jak oceánů a moří, tak také sladkých vod. Ekonomicky je spjat nejenom s rozsáhlým potravinářským průmyslem, ale využívá všech moderních průmyslových technologií včetně satelitní komunikace. V rámci zemědělství EU se jedná o jednoznačně početně největší oblast nařízení a směrnic, které musí členské státy a jejich rybáři naplňovat. Nejde mi nyní o exkurs do schvalovacího procesu a jeho následnou aplikaci do národní legislativy a právních předpisů. Jde mně spíše o to, abychom pochopili složitost vyjednávání, která svým výsledkem dopadají i na rekreační rybáře. Česká republika, potažmo odbor státní správy lesů, myslivosti a rybářství Ministerstva zemědělství, je členem EU a vystupuje v pracovních orgánech Rady ministrů ve vztahu k DG MARE. V tomto direktoriátu (ředitelství) se připravují předpisy nejen pro moře, jak by název napovídal, ale i pro akvakulturu a to jak sladkovodní, tak mořskou. Tady bych rád připomněl pozitivní výsledky přijetí nařízení o Evropském rybářském fondu pro roky 2007 2013 a nynější Evropský námořní rybářský fond pro roky 2014 2020. OP Rybářství byl od samého počátku konstruován tak, aby z něj mohly čerpat i rybářské svazy. Mnohé organizace ČRS z OP Rybářství čerpaly tyto dotace. Dále v souladu s nařízením Rady 1100/2007/ES byly schváleny dva národní programy na záchranu úhoře říčního. Jednalo se o plány řízení stavu úhořů říčních v povodí Labe a Odry a jsou realizovány již třetím rokem. Dovozy úhořího 8

monté do našich vod jsou plně hrazeny z OP Rybářství a dosud byly vyplaceny v celkové výši 35 631 000 Kč. Samozřejmě nejsou zde pouze pozitiva ve formě finančních zdrojů. Je nutné si uvědomit a akceptovat požadavek EK o nezbytnosti kontrol vynaložených prostředků z EU. S tím je bohužel spojena vyšší administrace. Je rovněž pravdou, že ne vždy se vše vydaří napoprvé a dosáhne se vytčeného cíle. Mnohdy se úspěch dostaví až po mnoha kolech vyjednávání v delším časovém odstupu. To je případ kormorána velkého, a obávám se, že v budoucnu i bobra evropského nebo nutrie říční. MZe vytvořilo a bylo iniciátorem přijetí deklarace 17 členských států k akvakultuře. Jedním z bodů deklarace je výzva pro Evropskou komisi, aby napomohla k řešení problematiky škod způsobovaných kormoránem. Tato deklarace byla přijata i mnohými státy, pro které akvakultura rozhodně není prioritní oblastí. Původní striktní zákaz lovu kormoránů v EU se změnil pouze na národní ochranu. Administrativní předefinování úrovně ochrany fakticky přenáší odpovědnost za povolení eliminace tohoto živočišného druhu na Ministerstvo životního prostředí a umožňuje zvýšení tlaku rybářů na orgány ochrany přírody. Na základě velmi intenzivního jednání mezi MZe, MŽP a Rybářským sdružením ČR byla přijata dvě opatření obecné povahy pro Jihočeský a Jihomoravský kraj. Tato opatření mají cíleně zjednodušit administraci povolování výjimek k odlovu kormorána. MZe chce v této praxi pokračovat i pro Západočeský kraj a postupně další kraje. Samozřejmě jsem si vědom toho, že částečné odbourání administrativní zátěže není samospasitelným řešením. Ostatně to ukazují roční odlovené kusy kormoránů, které se pohybují v rozmezí 3,5 až 4 tisíce ks. Což je zanedbatelné v situaci, kdy se mnohonásobně zvýšily počty hnízdících párů nejen na Novomlýnských nádržích, a za situace, kdy přetahující populace činí 80 a více tisíc kusů. Při vší úctě, naši myslivci, i když je budeme jakkoli motivovat, nemají možnost zásadním způsobem škody tohoto rybožravého predátora eliminovat lovem. Určitá naděje se objevuje ze strany dříve nečinných severských států. Dánsko dlouhodobě natírá vejce kormoránů rostlinným olejem (pro zahubení zárodků), ve Švédsku se tak v několika posledních letech ošetřovalo přes 30 tisíc vajec. Toto je dlouhá, nicméně možná cesta. Co se týče národní legislativy, tedy zákona o rybářství, neuvažujeme o jeho okamžité novelizaci. Ano, jsou tu ojedinělé požadavky na posílení pravomocí rybářské stráže, aby mohla používat donucovací prostředky jako Policie ČR. Ale domnívám se, že to není prioritou po všechny členy ČRS a MRS. Vím, že zde byl podporován názor o maximálním zpřístupnění získání prvního rybářského lístku, a to bez zkoušek, že vše potřebné se rybáři, a to i ti zahraniční, dozvědí od rybářských hospodářů při prodeji povolenky nebo od rybářských stráží. Zde rovněž nemohu souhlasit. Nejenže nemohou noví zájemci o lov ryb obsáhnout všechny potřebné znalosti a dovednosti při převzetí povolenky, ale realita přetrvávajících přestupků ukazuje i na nedostatečnou přípravu adeptů již při přezkoušení existujících základních znalostí o rybářství. V naší práci bychom se měli zamyslet nad dalšími velmi závažnými tématy, jako je kvalita vody, přirozená průchodnost příčných překážek pro ryby rybí přecho- 9

dy, přirozený chov a růst zdravých populací ryb v revírech, zachování vysoké biodiverzity našich říčních systémů atd. Nezávisle na těchto oprávněných požadavcích rybářů byl panem ministrem zemědělství vytvořen tým odborníků z Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí a přímo řízených organizací, jako jsou například podniky Povodí. Prvotním cílem této skupiny bylo zamezit nekontrolovatelnému odtoku vody z krajiny, zvláště při povodních. Nicméně v průběhu hledání řešení se otevřely i další otázky, například škody na rybách a jaké jsou možnosti usnadnění přirozeného tahu ryb v řekách. Akcent na vysokou důležitost českého a moravského rybářství zazní při každém setkání. Jednoznačně je ale nutné zde poznamenat, že se bude muset u každého návrhu, který se bude zabývat regulací vody v krajině, poměřovat nákladovost a efektivita vynaložených státních či soukromých prostředků. Rozhodně nelze paušalizovat, že všechny jezy musí být vybaveny rybími přechody. Samozřejmě, že legislativa a právní předpisy nezačínají a nekončí pouze kormoránem a rybími přechody. Ministerstvo je odvolacím orgánem, a zároveň prvoinstančním orgánem pro revíry přesahující hranice více krajů, mimo jiné též v oblasti přestupků proti výkonu rybářského práva. Dá se říci, že dnes a denně se setkáváme s nedodržováním zákona a vyhlášky. Dříve to byly přestupky rybářů týkající se lovu na více jak dva pruty. Tento nešvar se odboural, ale nadále nám přetrvává lov mimo denní dobu v noci, v povolence nezapsané docházky k vodě a vzdálení se od nastraženého prutu na vzdálenost neumožňující bezprostřední reakci. Jak jsem již napsal, Ministerstvo zemědělství má působnost prvoinstančního orgánu státní správy pro státní podniky. Jedním z podniků, které do této kompetence spadají, jsou Lesy ČR, s. p. V poslední době právě představitelé tohoto podniku projevili zájem o zrušení výkonu rybářského práva na některých svých revírech a s největší pravděpodobností budou v tomto svém novém pohledu na péči o rybářské revíry systémově pokračovat. Zde bych ponechal prostor na otázku, zda Český nebo Moravský rybářský svaz projeví zájem se o tyto revíry ucházet. V případě posledních 4 revírů se pouze u dvou účastnily i zástupci rybářských svazů výběrového řízení na přenechání výkonu rybářského práva. Předpokládal jsem, že právě odborníci, rybáři ze svazů, budou mít zájem o tyto horní toky, které jsou nejvhodnější právě pro chov lipana podhorního a pstruha obecného. Zde bych ještě rád připomenul zájem vlády pomoci poškozeným lidem a subjektům se snížením škod na rybách po povodních 2013. Na devastující povodně, které nejsilněji zasáhly Jihočeský a Západočeský kraj, vláda uvolnila 50 milionů Kč, a to jen pro oblast rybářství škod na rybách. Vzhledem k tomu, že bylo nejprve nutné zjistit skutečné škody na rybách (to bylo možné až po výlovech) a následně vyčíslit výši národní podpory, se celý systém okamžité výplaty zbrzdil. Navíc dlouhotrvajícím notifikačním maratonem v Bruselu se tento čas dále prodloužil. Přesto zde mohu konstatovat, že již počátkem srpna 2014 byly prostředky všem subjektům vyplaceny. Mluvím-li za sebe, velmi rád bych nahradil ztráty nejen produkčním rybářům, ale i rekreačním v rybářských revírech. Skutečností ovšem je, že to pravidla Evropské 10

unie neumožňují. Přesto se podařilo vyplatit alespoň 1 336 000 Kč svazovým organizacím za škody na rybách způsobené v rybochovných zařízeních. Stát, potažmo Ministerstvo zemědělství, si velice váží práce rybářských svazů, nejen z důvodu péče o rybářské revíry, ale i z důvodů příkladné práce s mládeží, s environmentální osvětou a za další činnosti spojené s přírodou. Z tohoto důvodu každoročně podporuje formou neinvestiční dotace určené pro nevládní neziskové organizace jak Český, tak Moravský rybářský svaz. Například v tomto roce získal ČRS 6 015 000 Kč a MRS 98 tisíc Kč, dohromady necelých 7 milionů Kč. Tato konference, které se velice rád účastním, je zcela jednoznačně zaměřena na podrobný rozbor situace s populacemi lipana podhorního a pstruha obecného. Pro státní správu jsou výsledky takovýchto odborných konferencí s objektivními a vědecky doložitelnými údaji velmi cenným zdrojem informací a důležitým faktorem, který může napomoci při tvorbě legislativy zaměřující se na stabilizaci populací těchto druhů. Velmi důležité jsou přesné údaje a poznatky o stavu populací zmiňovaných rybích druhů, jejich struktuře a početnosti. Poznatky o jejich ohrožení v konkrétních lokalitách, možnostech přirozené nebo umělé reprodukce, co přímo ovlivňuje životní nároky, a celá řada dalších navazujících údajů o populacích žijících v našich rybářských revírech. Právě výše uvedené zásadní údaje můžeme využít při vyjednáváních s Ministerstvem životního prostředí, případně EK. Proto přeji Vám všem mnoho úspěchů a zdar vaší konferenci. Petrův zdar. 11

Poznámky 12

3. Vliv rybářského managementu na genetickou strukturu populací lososovitých ryb (Havelka, M.) Ing. Miloš Havelka, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta rybářství a ochrany vod, Jihočeské výzkumné centrum akvakultury a biodiverzity hydrocenóz Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický, Zátiší 728/II, 389 25 Vodňany Kontakt: havelm02@frov.jcu.cz Genetická struktura populací je výsledkem dlouhodobého vzájemného působení genetického složení populace a podmínek prostředí. Poznání této genetické struktury je pak jedním ze základních předpokladů ochranářských opatření, umožňujících úspěšnou repatriaci ohrožených druhů ryb. Zásadní roli pro utváření genetické struktury dnešních populací sladkovodních ryb hrály doby ledové a meziledové, především pak poslední doba ledová v období Pleistocénu, která ustoupila přibližně před 10 000 lety. Doby ledové vedly k fragmentaci areálu rozšíření jednotlivých druhů a ke vzniku hydrologicky izolovaných subpopulací, kde se mohl uplatit silný genetický drift (Avise, 2000). Fylogeografické studie evropských taxonů určily tři hlavní glaciální refugia: Iberský poloostrov, Balkánský poloostrov a Apeninský poloostrov (Hewitt, 2000). Nicméně některé rybí druhy, jako např. pstruh obecný (Salmo trutta), přetrvaly období čtvrtohorního glaciálu až v pěti evolučně izolovaných glaciálních refugiích (Bernatchez, 2001). Jedno z těchto refugií se nacházelo i na území dnešní střední Evropy, a to nejen u pstruha obecného (S. trutta; Bernatchez, 2001), ale i u lipana podhorního (Thymallus thymallus; Weiss, et al., 2002). Česká republika se rozkládá na rozvodí tří významných evropských povodí (Labe, Odra, Dunaj), z čehož lze usuzovat na poměrně výrazné mezipopulační rozdíly mezi jednotlivými povodími. Rybářské obhospodařování volných vod spojené s vysazováním je obecně chápáno jako podpůrný prostředek pro volně žijící populace. Avšak nepůvodní jedinci odchovaní v akvakulturních chovech, kteří jsou vysazováni do toků, se liší v mnoha ohledech od původních divokých populací (chováním, schopností adaptace, fenotypově, ale častěji právě genotypově; Ferguson, 2007). Takovéto rozdíly mají pak za následek snížení úrovně přežití oproti původním populacím, horší reprodukční schopnosti atd. Pokud někteří z těchto jedinců přežijí a zapojí se do přirozené reprodukce, dojde ke křížení původních a nepůvodních populací. Následkem toho je kontaminace původních populací nepůvodními geny v daném povodí či toku a celkové zhoršení fitness a schopnosti adaptace původních populací na lokální podmínky prostředí (Weiss a kol., 2001). Toto se u lososovitých ryb projeví výrazným snížením početnosti původních populací, a to zpravidla i přes intenzivní vysazování za méně jak pět generací (McGinnity a kol., 2003). Cílem tohoto příspěvku je podat náhled na současnou genetickou strukturu populací pstruha obecného (S. trutta) a lipana podhorního (T. thymallus) v České 13

republice a na Slovensku. Dále pak objasnit vliv rybářského obhospodařování volných vod na populace výše zmíněných druhů. Pstruh obecný (Salmo trutta) Tato část vychází z práce Kohout a kol., 2011, která představuje doposud jediný ucelený přehled o genetické struktuře pstruha obecného v ČR a na Slovensku. Pstruh obecný je široce rozšířený takřka na celém evropském kontinentu. Na základě analýzy mitochondriální DNA bylo identifikováno pět hlavních linií tohoto druhu v Evropě. Zatímco tři linie se vyskytují pouze ve Středomoří, zbývající dvě jsou široce rozšířené (Bernatchez a kol., 1992). Atlantická linie je distribuována v povodích spadajících do atlantického úmoří na sever od severní Afriky s největší genetickou variabilitou populací v oblasti Iberijského poloostrova (Cortey a kol., 2009). Podstatné je, že většina domestikovaných populací pstruha obecného pochází z této linie a její zástupci byli uměle rozšířeni i mimo areál svého přirozeného výskytu (např. Weiss a kol., 2001; Kohout a kol., 2011). Dunajská linie pstruha obecného je rozšířena v povodích řek ústících do Černého a Kaspického moře a do Aralského jezera. Podobně jako v celé Evropě, i na našem území došlo v minulých desetiletích k poklesu stavu populací pstruha obecného vlivem antropogenních zásahů, znečištěním toků, silným rybářským tlakem atd. Následkem toho došlo k intenzivnímu vysazování často nepůvodních či domestikovaných populací pstruha do toků. Počátky takovýchto přesunů sahají až do poloviny 19. století. Např. v roce 1862 byly dovezeny jikry pstruha ze Salzburgu (dunajské linie) na líheň v Nedošíně (atlantické úmoří). Z těchto jiker zde bylo založeno generační hejno, a potomstvo bylo pak po dlouhá léta vysazováno do okolních toků. Obdobných přesunů z různých zemí Evropy na naše území je dodnes možné najít značné množství. Mimoto dochází na našem území k přesunům populací i mezi jednotlivými povodími. Výše zmíněné přesuny populací mezi hydrologicky izolovanými celky v průběhu minulých dvou století měly za následek významný tok genů mezi vzdálenými populacemi. V současnosti populace generačních pstruhů sloužících pro reintrodukce často nesou geny různého původu bez respektu k příslušnému povodí. Na území České republiky a Slovenska bylo zjištěno výrazné promísení atlantických a dunajských populací pstruha obecného. Pomocí genetických analýz bylo v povodí Dunaje nalezeno značné množství jedinců náležících do atlantické linie. Toto poukazuje na fakt, že docházelo, a pravděpodobně stále dochází, k přesunu Atlantických populací do Dunaje, a dále také na skutečnost, že většina populací pstruha, které jsou chovány v líhních, pochází právě z atlantické linie. Zajímavé je, že nejčastěji se vyskytující haplotyp na pstružích líhních napříč Evropou byl na našem území nalezen u volně žijících jedinců v povodí Dunaje, Odry, ale ne u volně žijících populací v povodí Labe. To může poukazovat na velice nízkou adaptabilitu a nízkou úroveň přežití jedinců nesoucích tento haplotyp v tocích labského povodí. Z praktického hlediska to znamená, že pokud jsou na líhni vytřeny jikernačky nesoucí tento haplotyp, a jejich potomstvo je poté vysazováno do řek v labském povodí, pře- 14

žití tohoto uměle vysazeného potomstva je mizivé, a celá reintrodukce tak pozbývá smysl. Dalším důsledkem dlouhodobých přesunů jedinců mezi izolovanými populacemi a povodími je výrazné snížení genetické variability mezi populacemi pstruha obecného v povodí Labe. Toto zjištění ukazuje na fakt, že násady sloužící k vysazování do zmiňovaného povodí pravděpodobně pocházely, a stále pocházejí, z malého počtu generačních ryb či z ryb velmi blízce geneticky příbuzných. Obecně platí, že ztráta genetické variability zapříčiní ztrátu schopnosti adaptace na změnu lokálních podmínek, a následkem je pokles stavu celé populace. Naopak populace na líhních v dunajském povodí pravděpodobně pocházejí z velkého množství zdrojových populací svezených dohromady, jak ukazuje zjištěná nepřirozeně vysoká genetická variabilita. Lipan podhorní (Thymallus thymallus) Tato část je založena na dosud nepublikovaných výsledcích populační studie lipana podhorního. Celkem bylo analyzováno 357 jedinců ze 14 divokých populací a 6 populací chovaných na líhních. První ucelená data, týkající se struktury populací lipana podhorního v Evropě, shromáždili Koskinen a kol. (2000). Na základě analýzy mitochondriálního genu ND5 a 17 mikrosatelitních lokusů odhalili tito autoři tři výrazně geneticky diferencované linie: linii I, vyskytující v severovýchodní Evropě, linii II, vyskytující se ve střední Evropě, a linii III, vyskytující se v Evropě jižní (dunajská linie). Dopady vysazování nepůvodních populací lipana podhorního do toků s geneticky diferencovanými původními populacemi popsali např. Koskinen a kol. (2002), Sušnik a kol. (2004) a Gum a kol. (2006). Všichni tito autoři uvádějí ve svých studiích, že na evropském kontinentu došlo k narušení přirozené genetické diverzity lipana podhorního vlivem obhospodařování toků a umělého vysazování. Zároveň se však shodují, že k tomu nedošlo ještě v takové míře, jako se to stalo u pstruha potočního. Avšak ve všech dosud publikovaných studiích bylo takřka úplně opomenuto území České a Slovenské republiky. Z námi zjištěných výsledků vyplývá, že populace lipana podhorního na území České republiky vykazují výraznou vnitro-populační diverzitu. Oproti tomu genetická diferenciace populací v jednotlivých povodích a populací mezi povodími je velmi malá. Tento stav naprosto neodpovídá očekávanému přirozenému stavu přírodních populací. Vzhledem k tomu, že lipan podhorní vykazuje velmi omezenou migrační aktivitu, dokonce i v období tření (Northcote, 1995), byla u populací lipana, které nebyly historicky ovlivněny umělým vysazováním, zaznamenána velmi nízká úroveň vnitropopulační genetické diverzity. Naproti tomu mezi-populační genetická diverzita byla u takovýchto populací vždy vysoká (např. Koskinen a kol., 2001, Gum a kol., 2003, a další). Na značnou genetickou homogenizaci studovaných populací poukázal i velmi nízký index genetické diferenciace F ST = 0,088. U volně žijících populací lipana podhorního bývá úroveň genetické diferenciace výrazně vyšší F ST = 0,4 (Gum a kol., 2003). 15

Zjištěná vzájemná promíchanost populací mezi povodími byla v rozporu se zjištěním Weisse a kol. (2002). Na základě analýzy kontrolní oblasti mtdna u 316 jedinců lipana podhorního ze 44 populací napříč Evropou tito autoři předpokládali vzájemnou diferenciaci dunajských a labských populací. Oproti tomu námi analyzované populace nevykazovaly takřka žádnou diferenciaci mezi dunajským a labským povodím. Tento fakt opět poukazuje na lidmi zprostředkovaný tok genů mezi jednotlivými povodími na území České republiky, a to především ve směru z labského povodí do povodí Dunaje. Opačný směrem se pravděpodobně populace intenzivněji nepřevážejí, a tento stav by bylo velmi vhodné zachovat i v budoucnu. Závěr Je naprosto zřejmé, že lidmi zprostředkovaná introdukce v posledních 200 letech výrazně homogenizovala mezi-populační rozdíly, které se vytvářely v průběhu evoluce po desítky tisíc let. Dnes již s jistotou víme, že toto narušení přirozené genetické struktury populací pstruha obecného a lipana podhorního má výrazný podíl na poklesu stavu jejich populací. Znovuobnovení alespoň částečné genetické struktury populací těchto druhů v tocích bude v budoucnu velmi obtížné, nicméně pro jejich přežití pravděpodobně nezbytné. Požitá literatura Avise, J. C., Harvard University Press (2000). Bernatchez, L., Evolution 55, 351 379 (2001). Bernatchez, L., a kol. Mol Ecol 1, 161 173 (1992). Cortey, M., a kol., Biol J Linn Soc 97, 904 917 (2009). Ferguson, A., Science Report: SC040071/ SROV 88p (2007). Gum, B., a kol., Conserv Genet 4, 659 672 (2003). Gum, B., a kol., J Fish Biol 69, 115 135 (2006). Hewitt, G. M., Nature 405, 907 913 (2000). Kohout, H., a kol., Fisheries Manag Ecol 19, 252 263 (2011). Koskinen, M. T., a kol., Mol Ecol 9, 1609 1624 (2000). Koskinen, M. T., a Primmer, C. R., Conserv Genet 2, 173 177 (2001). Koskinen, M. T., a kol., Exil Lett 5, 193 205 (2002). McGinnity, P., a kol., Proceedings B 270, 2443 2450 (2003). Northcote, T. G., Rev Fish Biol Fisher 5, 141 194 (1995). Sušnik, S., a kol., Heredity 93, 273 282 (2004). Weiss, S., a kol., Mol Ecol 10, 1241 1246 (2001). Weiss, S., a kol., Mol Ecol 11, 1393 1407 (2002). Poděkování Výsledky byly získány za finanční podpory MŠMT projektu CENAKVA (CZ.1.05/2.1.00/01.0024), projektu CENAKVA II (LO1205 v rámci programu NPU I) a projektu Rozvoj postdoktorandských pozic na JU (RPP JU CZ.1.07/2.3.00/30.0049). 16

Poznámky 17

4. Telemetrická studie chování vysazených a divokých jedinců lipana podhorního v řece Blanici (Horký, P.) Ing. Pavel Horký, Ph.D. ČZU, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 961/129, 165 00 Praha 6 Suchdol Znalosti o negativním vlivu vysazování uměle odchovaných ryb na původní populace ve volných vodách se zejména v posledním desetiletí neustále rozšiřují. V ČR i v zahraničí se však vysazování stále používá jako prostředek k udržení nebo navýšení stavu populací různých druhů ryb. A to i navzdory faktu, že tato dlouhodobě používaná praxe má často v konečném důsledku opačný efekt. Stavy populací vybraných druhů ryb se tak mohou navzdory vysazování dokonce snižovat. Je tedy na místě hledat odpovědi na otázky, jaké mohou být příčiny negativních populačních trendů a jak tento vývoj zvrátit. V první řadě je nutné si uvědomit, že vysazování neřeší příčiny poklesu stavu populací, ale pouze se snaží snižovat jeho důsledky. Žádná populace divoce žijících zvířat totiž nemůže být dlouhodobě životaschopná, pokud u ní v odpovídající míře neprobíhá přirozená reprodukce. Negativní vliv na přirozenou reprodukci přitom může mít řada faktorů. Například lze jmenovat nevhodný management, vedoucí k nadměrnému tlaku na populaci ve formě jejího tzv. přelovení, nedostatek vhodných reprodukčních ploch, obecnou unifikaci a změnu přirozených habitatů, rozdělení životního prostoru do vzájemně oddělených celků (tzv. fragmentaci), a v neposlední řadě také různé formy znečištění souvisejícího s lidskou činností. Veškerá managementová opatření by tak měla směřovat zejména k tomu, aby se v dostatečné míře obnovila přirozená reprodukce ryb a minimalizovaly se vlivy, které na ni působí. Druhým souvisejícím a neméně důležitým faktem je, že ryby pocházející z umělého odchovu projevují po vysazení do volných vod řadu nedostatků z hlediska projevů přirozeného chování. Pro pochopení rozměru dané situace lze jako vhodný příměr s nadsázkou uvést vysazení průměrného Středoevropana bez patřičných znalostí a vybavení do některé civilizací nedotčené oblasti, jako je například sibiřská tajga. Nelze se tedy divit, že uměle odchované ryby projevují nedostatky v podstatě ve všech sledovaných oblastech chování. Například lze jmenovat nedostatečnou schopnost získávat přirozenou potravu, s kterou se navíc dosud nikdy nesetkaly. Vysazené ryby tak často přijímají i drobné kameny nebo různé spláví (např. listí), a k získání přirozené potravy, jako je náletový hmyz, potřebují velké množství opakovaných pokusů. To vše má za důsledek snížení energetických zásob jedince s možným vlivem na jeho další přežití. Neméně podstatné jsou chybějící zkušenosti vysazených ryb s predátory. Ryby se tak vyskytují v habitatech, kde jsou více náchylné k predaci, nedostatečně využívají úkryty, a na samotný útok predátora reagují se 18

značným zpožděním, nebo dokonce vůbec. Důsledky pro jedince jsou tak často fatální hned při prvním setkání s predátorem. Vysazené ryby ale projevují deficity i v jiných oblastech, jejichž důsledky se mohou projevovat postupně, dokonce i za několik let. Například lze jmenovat omezené schopnosti sociálního učení, často spojené s nadměrnou agresivitou, nebo neschopnost odpovídajících projevů souvisejících s přirozenou reprodukcí, jako je např. vytloukání hnízd. I když lze výše uvedené nedostatky v přirozeném chování zobecnit na celé spektrum vysazovaných druhů, v jejich projevech existují významné mezidruhové rozdíly. Proto jsme se s kolegy zaměřili na sledování odlišností v chování vysazených a divokých jedinců lipana podhorního, jehož populace mají v ČR obecně sestupnou tendenci. Ke sledování byla použita metoda radiové telemetrie, která umožňuje bezkontaktní lokalizaci ryb v jejich přirozeném prostředí. V souladu s předchozími studiemi se vysazení juvenilní lipani přesouvali na větší vzdálenosti než původní divoké ryby, a to zejména směrem po proudu. Nejdelší překonané vzdálenosti přesahovaly čtyři kilometry. Deset procent ryb nebylo po vysazení již nikdy lokalizováno. Nelze vyloučit jejich predaci ani přesun po proudu na vzdálenost významně přesahující 20 km. Migrace na takto velkou vzdálenost se ale vzhledem k množství příčných překážek na toku jeví jako málo pravděpodobná, a tak byli nejspíše uloveni některým z predátorů. Významné rozdíly se podařilo nalézt při sledování diurnálního chování ryb v průběhu 24 hodin. Vysazení i divocí lipani reagovali změnou aktivity na stejné faktory prostředí. Aktivita ryb tak například rostla se zvyšujícím se zákalem, teplotou, nebo průtokem. Zásadní rozdíl ale představoval způsob reakce na tyto podněty. Vysazené ryby reagovaly stylem, který lze zjednodušeně popsat jako čím víc, tím víc. Jinými slovy, např. s rostoucím zákalem kontinuálně zvyšovaly svojí aktivitu. Na druhou stranu původní divoké ryby na zvyšující se zákal reagovaly, pouze dokud nedosáhl určité prahové hodnoty, a od té chvíle už svoji aktivitu udržovaly na dané úrovni. Stejným způsobem reagovaly divoké ryby na všechny hodnocené faktory prostředí. Je tedy zřejmé, že divoké ryby jsou schopny na základě znalostí vyhodnotit smysluplnost reakce na faktory prostředí a od určité prahové hodnoty již dále svoji odpověď nezvyšovat. Jakékoliv zvíře vždy váží náročnost nějakého typu chování ve vztahu k získaným výhodám (tzv. poměr benefit/cost), a podle toho se rozhoduje. Znalost takového typu rozhodování vysazeným rybám v říčním prostředí chybí, což pro ně může být značně nevýhodné z pohledu jejich úspěšnosti a efektivity nejen z hlediska přežívání, ale i dalšího růstu nebo rozmnožování v důsledku neefektivního nakládání s energetickými zásobami. Hlavním důvodem pro výše popsané změny v chování jsou s největší pravděpodobností chybějící zkušenosti líhňových ryb se zcela odlišným říčním prostředím. Na druhou stranu nelze zanedbat významné nálezy z předchozích studií, které dokládají, že změny v chování uměle odchovaných ryb jsou i geneticky podmíněné. Nejvíce alarmující je fakt, že tyto změny se projevují již po první generaci umělého odchovu. Dnes je dokonce běžně uznávaný názor, že ryby po několik generací chované a rozmnožované v umělém prostředí lze považovat za domestikované. Tedy na 19

obdobné úrovni ve vztahu k člověku, jako je například tur domácí, a to i se všemi fyziologickými a behaviorálními doprovodnými jevy. Je zřejmé, že zohlednění výše uvedených faktů v praxi bude vyžadovat podstatné změny na mnoha úrovních. Jako jedno z možných řešení se jeví rozdělení revírů s výskytem lipanů a pstruhů na intenzivně a extenzivně obhospodařované. Vybrané extenzivně obhospodařované revíry by byly vždy po dobu několika let ponechány zcela bez rybářského tlaku a vysazování, aby se zde mohla pomocí přirozené reprodukce obnovit populační struktura. Následně by byl povolen lov způsobem chyť a pusť po dobu jednoho roku, následovaný dalším několikaletým odpočinkem. Druhou součástí by byly intenzivně obhospodařované revíry, kde by se soustředila pozornost na pravidelné vysazování zejména pstruhů duhových nebo sivenů amerických, aby si rybáři mohli odnést od vody nejen zážitky, ale i úlovky. I na takto intenzivně obhospodařovaných revírech by ale měly být postupně zlepšovány podmínky pro přirozené rozmnožování původních druhů, jako je pstruh obecný a lipan. To, že by i zde měly být tyto druhy loveny pouze stylem chyť a pusť (ačkoliv je obecně známé, že i opakované ulovení jednotlivých ryb s sebou nese nezanedbatelnou mortalitu), je asi zbytečné zmiňovat. Součástí celé této strategie by měl být rovněž tlak na zlepšení stavu toků, které by umožnilo rozvoj přirozené reprodukce. A to ať už se jedná o revitalizace, výstavbu rybích přechodů, nebo snížení znečištění. Umělé odchovy původních druhů ryb by v moderním rybářském hospodaření měly být zaměřeny pouze na cílené časově omezené konkrétní akce, jako je zarybnění toku po totální otravě apod. I tyto akce by ale měly dodržovat přísné podmínky, jako je zamezení převozu násad mezi povodími. Navrhované řešení je pouze jedním z řady možných opatření a jeho případné zavedení do praxe nebude zcela jistě jednoduché. Přesto obsahuje podstatné body a informace, kterými je třeba se z hlediska zlepšení stavu populací pstruha obecného a lipana zabývat. 20

Poznámky 21

5. Nové přístupy v oblasti hospodaření na pstruhových vodách (Randák, T.) Doc. Ing. Tomáš Randák, Ph.D. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta rybářství a ochrany vod, Jihočeské výzkumné centrum akvakultury a biodiverzity hydrocenóz, Zátiší 728/II, 389 25 Vodňany Kontakt: tel. 721 855 763; trandak@frov.jcu.cz Pstruh obecný a lipan podhorní náleží k typickým a sportovními rybáři preferovaným druhům ryb žijících v pstruhových vodách ČR. Přibližně od konce 80. let minulého století dochází v důsledku mnoha faktorů k významnému poklesu stavů jejich populací, což je zvlášť zřetelné u lipana podhorního. S touto skutečností do určité míry koresponduje i významné snižování úlovků sportovních rybářů. Populace těchto druhů jsou v dnešní době negativně ovlivňovány především rostoucí intenzitou predačního tlaku rybích predátorů zejména kormorána velkého (Phalacrocorax carbo) a vydry říční (Lutra lutra), nevhodnými úpravami toků, zhoršující se hydrologickou situací, nevhodným způsobem rybářského hospodaření, rybolovem, ale také snižováním úživnosti vodního prostředí souvisejícím s rostoucím počtem čistíren odpadních vod či s rostoucí kontaminací především malých toků cizorodými látkami zejména typu farmak, chemikálií pro osobní potřebu člověka a pesticidů, přičemž široké spektrum těchto látek může narušovat i přirozenou reprodukci zde žijících ryb. V současné době probíhá rybářské hospodaření na pstruhových revírech obvykle v souladu s podmínkami uvedenými v rozhodnutí příslušného rybářského orgánu o vyhlášení rybářského revíru, tzn., že je i snaha o plnění zarybňovacích plánů uvedených v těchto rozhodnutích. Zarybňovací plány obvykle vznikaly na teoretické rovině a postupem času byly na základě návrhů uživatelů revírů či přímo rybářských orgánů aktualizovány. V současnosti je zřejmé, že z hlediska podpory původních druhů ryb zejména pstruha obecného a lipana nejsou zarybňovací plány pro velkou část pstruhových revírů optimálně nastaveny. Na druhou stranu existují pstruhové revíry, ve kterých rybářský management zaměřený na podporu biodiverzity postrádá smysl. Paradoxně do této skupiny patří revíry ještě v nedávné minulosti označované za nejvýznamnější. Jsou to úseky toků pod přehradními nádržemi, někdy označované jako sekundární pstruhová pásma. Tyto úseky toků se vyznačovaly bohatou obsádkou lososovitých ryb a lipana, bohužel jen do doby zvýšeného predačního tlaku hejn kormorána velkého. Zde je však nutno si uvědomit skutečnost, že vysokých obsádek lososovitých ryb v těchto revírech bylo dosaženo především umělým vysazováním. V těchto úsecích obvykle dochází pouze k nízké úrovni přirozené reprodukce. Jedná se tedy spíše o degradované úseky toků, kde je vhodné zaměřit rybářský management jiným směrem než na podporu biodiverzity. Toto v podstatě platí i o pstruhových nádržích, které vznikly v důsledku činnosti člověka, či o silně morfologicky poškozených úsecích toků. 22

Současné hospodaření na pstruhových revírech je stále významně založeno na tradičních postupech pocházejících z počátku druhé poloviny 20. století. Klíčovými postupy tradiční péče o populace salmonidů jsou nestandardizované odchyty pohlavně zralých dospělců, často v absolutním počtu pro danou lokalitu, jejich převoz často mimo původní povodí, a opět nestandardizované vysazování násady. Generační ryby jsou pro umělé výtěry získávány obvykle v období bezprostředně před výtěrem. Často tak dochází k poškození generačních ryb a k jejich následným úhynům, a především také k eliminaci přirozeného výtěru v původním toku. Aby bylo docíleno požadovaných množství vytřených jiker, jsou elektrickými agregáty prolovovány stále delší a z hlediska přirozené reprodukce i nejvýznamnější úseky našich pstruhových vod. V některých oblastech ČR je přesto plůdku nedostatek a situace je často řešena dovozy a umělým vysazováním násadových ryb pocházejících z jiných regionů či ze zahraničí. Dále je v důsledku obhospodařování potoků narušen i přirozený vývoj populací ryb v těchto tocích, což může ovlivňovat i kvalitu populací v tocích vyššího řádu, do kterých tyto potoky ústí. Stále ve větším množství jsou do pstruhových vod vysazovány nepůvodní druhy ryb, jako jsou pstruh duhový a siven americký, jejichž násady jsou ekonomicky mnohem dostupnější než násady pstruha obecného a lipana podhorního. Vliv tohoto vysazování na původní populace je dosud spíše předmětem spekulací, nicméně tyto ryby, které jsou obvykle vysazovány v lovné velikosti a za účelem zpestření sportovního rybolovu, jsou z revírů většinou během velmi krátké doby odchytány, a nepředpokládá se tedy jejich významný vliv na volně žijící populace. Horší je to s uměle odchovanými násadami intenzivních linií pstruha obecného, jejichž obliba pro vysazování roste. Zde již může docházet k zapojení těchto jedinců do reprodukce, a tím i k nežádoucímu ovlivnění původních populací. Obecně vysazování nepůvodních, především uměle odchovaných násad představuje velmi vážné riziko pro stabilitu původních populací. Přeprava násad na velké vzdálenosti, vysazování geneticky odlišných linií (např. Ital, Kolowrat či dovozy ze zahraničí) jsou bohužel dnes běžnou praxí. Zarybňovací programy využívající intenzivně odchované ryby jsou ve světě pro své rozporuplné výsledky často kritizovány, a především z důvodu nízkého přežití a špatných výsledků reprodukce vysazených ryb je zpochybňována jejich účelnost. V některých lokalitách může být problematické i přerybňování násadami pstruha obecného, jehož důsledkem je destrukce teritoriálního uspořádání volně žijících jedinců, pomalý růst a i ztráta optimální velikostní struktury populace. K tomuto přerybňování dochází často v dobré víře a nejčastěji vysazováním dvouletých a starších násad do revírů, kde funguje přirozená reprodukce a v podstatě žádné vysazování není zapotřebí. Následně dochází k negativním interakcím mezi jedinci, soupeření o teritoria a o potravu, což vede k oslabení původních i vysazených jedinců. V případě vysazení dvouletých a starších násad již prakticky není možná regulace početního stavu prostřednictvím kanibalismu a tedy vytvoření určité rovnováhy odpovídající úkrytové a potravní kapacitě toku. Vytváří se tak prostor pro rybí predátory, nepřirozené migrace ryb, popř. úhyny v důsledku vyčerpání a zhoršení zdravotního stavu. V minulosti a i v současnosti prováděný management hospodaření na pstruhových revírech je v mnoha směrech nedokonalý a z hlediska podpory biodiverzity 23

často kontraproduktivní. Výše popisované faktory se v populacích lososovitých ryb neprojevují okamžitě. Jednotlivé vlivy se mohou kumulovat mnoho let, než se naplno projeví. Možnosti stabilizace a podpory pstruha obecného a lipana podhorního v pstruhových revírech Z hlediska podpory populací lososovitých ryb v pstruhových vodách je nutno snažit se identifikovat a následně maximálně eliminovat negativní faktory ovlivňující konkrétní revíry. Bohužel značnou část těchto faktorů je možno ze strany uživatelů pstruhových revírů ovlivnit pouze obtížně. Je však nutno vyvíjet maximální tlak směřující k omezení zbytečných zásahů negativně ovlivňujících členitost toků, požadovat funkční zprůchodňování příčných bariér, neustále dohlížet na uživatele vodních elektráren, snažit se o změnu legislativy v oblasti ochrany rybích predátorů, lokalizovat a eliminovat zdroje znečištění vodního prostředí, atp. Úpravy pravidel sportovního rybolovu V rámci sportovního rybolovu lze uvažovat o úpravách pravidel lovu, zaměřených na větší ochranu velikostních kategorií pstruha obecného a lipana podhorního, klíčových pro přirozenou reprodukci. Minimální lovné délky by u obou druhů ryb měly být vyšší než 30 cm, což by rybám umožnilo se vícekrát zapojit do přirozené reprodukce. Dále by v případě těchto ryb měly být ustanoveny mnohem přísnější limity počtu ponechaných kusů (denní i sezónní). Funkci konzumních ryb pro sportovní rybáře by měly plnit především pstruh duhový a siven americký. Je nutné si uvědomit, že i při maximálně šetrné manipulaci s ulovenými rybami se mortalita zpět puštěných ryb pohybuje na úrovni několika procent. Samozřejmostí by tedy mělo být používání háčků bez protihrotu, které významně snižují poškození ulovených ryb při manipulaci za účelem uvolnění háčku. Větší důraz by se měl klást na šetrné zacházení s ulovenými rybami, zvláště pak s těmi, které jsou vraceny zpět do toku. Dalším opatřením je ochrana místně významných trdlišť pomocí vyhlášení zákazu brodění v době výtěrů a inkubace jiker. Velmi důležitá je i výchova sportovních rybářů, zaměřená jak na výklad pravidel, tak na otázky etiky lovu. V oblasti etiky lovu je nutno apelovat na lovící, aby se zaměřovali na lovné velikosti ryb, nikoli na lov juvenilních ryb pro zábavu, a aby cíleně nelovili jedince připravující se na výtěr. Nové přístupy v oblasti rybářského hospodaření na pstruhových vodách Významný prostor pro řešení situace se naskýtá v oblasti managementu rybářského hospodaření na pstruhových revírech, který by měl být zaměřen jak na zájmy rybářských uživatelů pstruhových revírů, tak na efektivní podporu biodiverzi- 24