Carnivora - Šelmy - Carnivores Šelmy plní v přírodě funkci vrcholových predátorů a stojí na konci potravních řetězců. Aţ na několik výjimek je většina z nich přizpůsobena tělesnou stavbou, pohybovými schopnostmi a výkonností smyslových orgánů k lovu kořisti. Hlavním společným znakem šelem je válcovitý kloub dolní čelisti, který neumoţňuje pohyb do stran a ani dozadu a dopředu. Díky tomu ale mohou v čelistech vyvinout velký tlak při kousání masité potravy či drcení kostí. Šelmy mají zakrnělou klíční kost, nebo ji nemají vůbec, coţ umoţňuje velkou pohyblivost předních končetin. Dále je pro šelmy typická pásová placenta, slepé střevo chybí, nebo je zakrnělé. Vzhledem ke způsobu získávání své kořisti mají většinou dokonale vyvinuty smyslové orgány, především sluch, čich a zrak. V současném systému savců se řád šelem (Carnivora) dělí na dva podřády - pozemní šelmy (Fissipedia) a ploutvonoţce (Pinnipedia), kteří v dřívějších systémech byly neopodstatněně postaveny jako samostatný řád. Dnes se zvaţuje, zda jsou předky tuleňů lasicovití a mroţů a lachtanů medvědovití, nebo má skupina ploutvonoţců jednoho společného předka z pozemních šelem. Rovněţ názory na vnitřní členění podřádu pozemních šelem nejsou jednotné a proto jej na této stránce neuvaţujeme. Medvěd hnědý (Ursus arctos) Medvěd hnědý, největší evropská šelma, byl na většině našeho území vyhuben v průběhu 17. a 18. století. Díky návaznosti na Slovensko, kde dosud ţijí početné populace všech velkých šelem, se do Beskyd medvědi od 70. let. 20. století stále vracejí. Minimálně Jeseníky a Šumava představují další vhodné oblasti, ovšem pytláctví, intenzivní lesní hospodaření a fragmentace krajiny brání opětovnému osídlení našich hor medvědy. Medvědi - známí samotáři, zimní spáči a z větší části vegetariáni také stále vyvolávají obavy veřejnosti. Medvěd jako jediná z našich šelem můţe skutečně přivodit člověku váţné zranění, i kdyţ se jedná o výjimečné případy, kdy lidé nedodrţují základní pravidla, jak se v oblastech s výskytem šelem chovat. Tyto stránky slouţí rovněţ k tomu, abychom ţivotu medvědů více porozuměli a přestali mít z jejich přítomnosti zbytečný strach. Medvěd hnědý 1 (Ursus arctos) má obrovský areál výskytu sahající od Evropy přes severní Asii aţ po Japonsko a Severní Ameriku. Na tak velkém území rozeznáváme několik takzvaných poddruhů, které se přizpůsobili podmínkám v různých krajích, neztratili ovšem schopnost se spolu rozmnoţovat. Vůbec největší jsou kodiaci (Ursus arctos middendorfi ) - ţijí na Aljašce a dosahují váhy aţ 800 kg. Grizzlyové (Ursus arctos horribilis) obývají západní a střední část severní Ameriky a velikostí spadají mezi kodiaky a evropské medvědy. 1 Medvěd hnědý a areál výskytu Vypracoval:Jan Kestner 1
Evropská populace medvěda hnědého zahrnuje pouze nominátní poddruh (Ursus arctos arctos), jehoţ areál sahá aţ na Sibiř. Mimo Island, Irsko a další menší ostrovy obýval medvěd hnědý v minulosti celou Evropu. S příchodem civilizace, ničením vhodných biotopů i aktivním lovem medvědů se však jejich areál zmenšil o 75% na dnešních zhruba 2,5 milionu km 2 které obývá asi 50 00 medvědů. Tento odhad však zahrnuje i evropskou část Ruska, kde se vyskytují plné tři čtvrtiny evropské medvědí populace. V jiţní a západní Evropě člověk lovil medvědy kvůli ochraně dobytka a zároveň soustavně ničil vhodné biotopy, takţe současný výskyt je tu vázán jen na několik izolovaných populací v horách (Alpy, Apeniny, Balkán, Dináry, Pyreneje). Česká republika má výhodu, ţe přímo navazuje na souvislý areál výskytu medvěda na Slovensku, potaţmo v Karpatech, kde se vyskytuje zhruba 8 000 medvědů. Karpatská populace je po východoevropské druhá nejpočetnější v Evropě. Z analýz DNA také vyplynulo, ţe karpatští medvědi jsou více příbuzní sibiřským a kamčatským neţ medvědům z Bulharska, Slovinska, bývalé Jugoslávie a Řecka. Medvědi jsou ze všech evropských velkých šelem nejvíce ohroţeni ničením biotopů - přirozených lesů. Rozmanitost ţivočišných a rostlinných druhů v lesích s vysokým podílem odumřelého dřeva a vrstevnatou porostní strukturou je značná. Právě tady medvědi nacházejí vhodné úkryty a dostatek potravy, kdyţ rozhrabávají ztrouchnivělé pařezy a na světlinkách se ţiví lesními plody. Medvěd hnědý je v legislativě ČR zařazen mezi zvláště chráněné, kriticky ohroţené druhy (zákon č. 144/1992 o ochraně přírod a krajiny, prováděcí vyhláška MŢP ČR č. 395/1992). Není tedy dovoleno usmrcovat jedince a zasahovat do jejich biotopů. Přesto stát zabezpečuje v reálném dopadu jen mizivou ochranu těchto šelem. Většina posledních pralesů byla v Beskydech smýcena ve 40. letech 20 století a tak jsou dnešní hory pokryty z větší částí věkově uniformními porosty smrčin pochybné provenience. Zbytky přírodních lesů "pralesů" poskytují moţnosti k obţivě několika jedincům, ovšem z důvodu neexistence klidových zón dochází k častému vyrušování sběrači plodů a houbaři i v přírodních rezervacích a medvědi jsou pak stresováni. Státní ochrana přírody je před těţbou dřeva, mimo několik přírodních rezervací, v právním rámci chráněných krajinných oblastí zcela bezzubá, a tak dále dochází k holosečnému mýcení hodnotných jedlobukových porostů a nahrazováním monokulturami smrku jen s minimálním podílem listnáčů (viz běţná praxe např. v Javorníkách a Vsetínských vrších). Přitom bukvice jsou pro medvědy klíčovým zdrojem energie na podzim, kdy medvědi nabírají tuk tolik potřebný na úspěšné přezimování. Vhodné lokality k výskytu medvěda jsou i v Jeseníkách a na Šumavě. Přirozenému osídlení těchto oblastí brání jak fragmentace a Vypracoval:Jan Kestner 2
zástavba krajiny, tak nelegální lov, ke kterému stále dochází v jádrových oblastech výskytu. Překvapivý výskyt medvěda v roce 2002 v průmyslové oblasti Ostravska u Orlové naznačuje, ţe i medvědi jsou schopni bariéry civilizace nepozorovaně překonávat. Nebezpečím je také stále zcela nekoncepční přístup k lovu medvědů na sousedním Slovensku, který probíhá jako tzv. regulační lov, ovšem bez toho, aniţ by tamní orgány ochrany přírody znaly skutečnou početnost populace, podle které by ţádosti o odstřel hodnotily. Kaţdoročně se tak povolují odstřely medvědů, kteří nikdy nezpůsobili ţádnou škodu. Např. v roce 2005 MŢP SR odsouhlasilo odstřel 68 zvířat; nakonec bylo zastřeleno 35, ovšem ţádný z deseti "škodníků" - synantropních medvědů, kteří skutečně škodili (Lukáč 2006). Rys ostrovid (Lynx lynx) Kočka divoká se na našem území vyskytuje jen velmi sporadicky a tak je naší jedinou divoce ţijící kočkovitou šelmou rys ostrovid. Plachá, samotářsky ţijící šelma je ze tří velkých šelem nejmenší, loví proto menší kopytníky jako jsou srnci, méně jeleny, divoká prasata, hlodavce nebo lišky. Svou kořist překvapuje rychlým útokem ze zálohy. Ne nadarmo se rys nazývá ostrovidem - vyniká bystrým zrakem, ale také sluch má výtečný. Navzdory vhodným podmínkám ve většině našich pohořích trvale osidluje pouze Beskydy, Šumavu a Pošumaví. Většímu rozšíření brání především ilegální lov. Nejčastější potravu rysa jsou menší kopytníci, u nás převáţně srnčí zvěř, ale např. v Alpách mohou tvořit významnou část potravy i kamzíci. Kořistí se mohou stát i menší jeleni, laně, selata divokých prasat nebo mufloni. Někteří rysové často pronásledují a zabíjí lišky. Ve Švédsku bylo prokázáno, ţe rysové dokázali početnost lišek významně regulovat. Procentuální sloţení potravy šumavské populace rysa je následující: srnec 74 %, jelen 12 %, prase divoké 7 %, muflon 4 %, ovce domácí 2 %, liška 1 % a významně se neliší od potravy rysa n a Slovensku. Zatímco vlk testuje vytrvalost zvěře, rys zkouší její ostraţitost. Pozoruje zvěř s vyvýšeného nebo dobře krytého místa, poté se připlíţí do její bezprostřední blízkosti (max. 30 metrů). Překvapí ji a pronásleduje ji na vzdálenost 20 50 (100) metrů. Je pověrou, ţe rys číhá na kořist na stromě, odkud jí skáče za krk. Při tomto počínání by padl nejspíš únavou: ve skutečnosti se musí ve svém teritoriu neustále přemisťovat a slídit. Menší kořist (hlodavce, zajíce, ale také lišky) zabíjí rys kousnutím do hlavy, kdeţto větší kořist (spárkatou zvěř) vahou těla ji srazí k zemí, zakousnutím do hrdla či týla jí láme vaz. Nepodaří-li se mu kořist dostihnout, nechá ji být. Větší kořist rysové načínají většinou od kýt a pokud nejsou vyrušeni, pravidelně se k ní vracejí. Na rozdíl od vlků však nejsou schopni překousnout silné kosti. Rys 2 se z ulovené kořisti snaţí zkonzumovat co nejvíc, naráz však nezvládne více neţ 4 kg svaloviny. Ke své kořisti se - pokud není vyrušen - vrací několik dní. Často ji překrývá trávou, listím, výjimečně ji vytáhne i do rozsochy stromu - zřejmě si ji tak snaţí chránit před liškami nebo jinými potravními konkurenty. Pokud není rys při lovu úspěšný, vydrţí hladovět 2 Rys a kořist Vypracoval:Jan Kestner 3
i několik dní. Na rozdíl od vlků rys pozře zdechlinu jen výjimečně, většinou konzumuje jen čerstvou kořist, kterou sám ulovil. Nikdy nebylo zaznamenáno, ţe by rys vyhubil svoji přirozenou kořist (pak by sám zemřel hlady). Jen v případě, ţe rys osidluje nové území a srnčí zvěř není na rysa zvyklá, je šelma schopná významně redukovat jejich stavy. Po několika letech se ustálí rovnováha mezi predátorem a jeho kořistí. Např. dlouhodobý výzkum na Šumavě se ukázal, ţe úmrtnost srnčí způsobená rysem představuje jen 10 % z její celkové úmrtnosti a je v pořadí aţ třetím nejvýznamnějším faktorem (po odstřelu prováděným myslivci a střetu s dopravními prostředky). Ve skutečnosti má výskyt rysa velmi příznivý dopad na celou populaci srnčí zvěře. Jakkoli se mnozí myslivci domnívají, ţe populaci srnčí zvěře chrání, kdyţ loví rysa, je jejich nezákonná činnost spíše kontraproduktivní. Rys je u nás typickým obyvatelem horských lesů, coţ souvisí s destrukcí jiných vhodných biotopů v níţinách jiţ v 18. století. V Evropě osidluje všechny typy lesů od luhů aţ po severskou tajgu; podstatné je mnoţství dostupné potravy. V rámci svého rozsáhlého areálu však obývá i oblasti mimo souvislé zalesnění. Ve střední Asii se ţije nad horní hranicí lesa nebo v polopoušti, v severních oblastech v tundře. V Alpách rys preferuje lesy v nejvyšších polohách a oblasti nad horní hranicí lesa nejsou trvale osídleny. Vysoké, sněhem trvale pokryté horské hřbety a ledovce jsou zjevnými migračními bariérami. Nicméně pozorování ze švýcarských Alp potvrzují, ţe rysové, do tohoto území přemístění v 70. letech 20. století z lesnatých Karpat, se dokázali přizpůsobit i více otevřeným alpským biotopům. Domovské okrsky rozmnoţujících se samic ve švýcarských Alpách jsou pokryté lesem jen ze 25 30 %. Také telemetrické sledování v jiţních Čechách ukázalo, ţe se rysové dokázali adaptovat na kulturní krajinu. Jestliţe v Alpách se rys vydává do bezlesých biotopů lovit kamzíky, v Čechách je lákán především vysokými stavy srnčí zvěře. V České republice jsou vhodné biotopy, kde se mohou rysové dočasně vyskytovat, téměř ve všech oblastech s lesnatostí přes 30 50 %. Pro stálé a rozmnoţující se populace jsou však vhodnější horské oblasti s lesnatostí nad 50 %. Rys ţije samotářsky na velkém území, pouze samice vodí mládě zhruba rok a učí je lovit. Při páření další rok, probíhající nejčastěji v únoru, je mladý rys z teritoria (domovského okrsku) vyháněn. Obecně platí, ţe teritoria samců jsou větší neţ samic a samci snesou na svém území jednu aţ dvě samice, kdeţto stejné pohlaví si svá území vůči sobě více vymezují a obzvláště u samic se teritoria překrývají jen nepatrně, pokud vůbec. Vypracoval:Jan Kestner 4
Velikost teritoria, která v různých oblastech dosahuje 25 2000 km 2, závisí na jejich úţivnosti a můţe se měnit i během roku (v době páření se zvětšuje, samice vychovávající koťata má naopak teritorium menší). klesá Ţádné studie nepotvrzují domněnku o tom, ţe početnost rysů v oblastech, kde ţijí vlci. Příkladem mohou být i Beskydy, kde se např. v horském masivu Smrk vyskytují pobytové znaky všech tří velkých šelem. Přestoţe rys ostrovid není ohroţen jako druh v celém areálu svého výskytu nebo v Evropě, kaţdá populace vyţaduje ochranu jako integrální součást příslušného lokálního ekosystému. Z hlediska faktorů, které zapříčinily historicky největší pokles v polovině 20. století, byly nejvýznamnější: ničení biotopů, odlesnění, s tím související ztráta potravní základny (divocí kopytníci) a přímě pronásledování. Pokud populace citelně poklesne, další faktory mohou přispívat k zániku jednotlivých populací: střety s dopravními prostředky, ztráta vnitrodruhové variability (tzv. inbreeding) a náhodné populační výkyvy. Jsou-li závěry výzkumů populačních genetiků správné, pak minimální početnost geneticky stabilní populace je 500 jedinců. V menších populacích dochází k tzv. genetickému driftu, tedy sniţování genetické diverzity s následnými poruchami reprodukce. Z hlediska dlouhodobé stability našich populací lze povaţovat za zabezpečenou pouze populaci beskydskou, která bezprostředně komunikuje s rysy na Slovensku. Hrozba genetického driftu by mohla být výhledově aktuální u populace pošumavské, pokud zůstane izolována a nedojde k propojení areálu rozšíření s populací karpatskou. Nejpalčivějším problém při ochraně rysa ostrovida představuje téměř ve všech evropských státech ilegální lov. I u nás je hrozba nekontrolovaného lovu aktuální. V průběhu posledních padesáti let byly u nás ilegálním i legálním lovem vyhubeny nejméně čtyři přirozeně vzniklé populace rysa (Jeseníky 1950 1959 a 1983-1989, Beskydy 1960 1969, Javořická vrchovina 1980-1986). Přestoţe se díky reintrodukci na Šumavu v 80. letech stavy rysů stále zvyšovaly, během let 1998-2003 byl zaznamenán opětovný pokles asi o 30 %. Z oblasti jiţních Čech byly shromáţděny lebky ilegálně zabitých 69 rysů. V anonymním dotazníku odborníků z Akademie věd se 20 z 204 myslivců k nelegálnímu zástřelu rysa dokonce přiznalo. Dalším problémem je fragmentace krajiny a migrační bariéry. V Alpách se například ukázalo, ţe rys, nejmenší a nejvíce teritoriální ze tří velkých šelem má o poznání niţší migrační schopnosti neţ vlci nebo medvědi. Se stavbou nových dálnic se v České republice neustále sniţuje prostupnost krajiny a přechody pro zvěř jsou realizovány spíše výjimečně. V celkovém souhrnu pak všechny faktory přispívají k ne příliš radostnému scénáři vývoje rysa ostrovida v ČR. Rys ostrovid je středně velká, v Evropě ovšem největší kočkovitá šelma. Průměrná hmotnost karpatského samce je 24 kg (19 37 kg), samice váţí v průměru o něco méně - 20 kg (17 24 kg). Mohutné tlapy slouţí v zimě jako sněţnice. Přední jsou větší neţ zadní, se zataţitelnými drápy. Rysí stopa je proto obvykle kulatá, mírně asymetrická a bez otisku Vypracoval:Jan Kestner 5
drápů. Ocas má krátký, uťatý. Ve zbarvení je dosti proměnlivý, většinou však upoutá svým nápadně skvrnitým zbarvením. Ačkoliv se to nezdá, v členitém lese plném světlých a tmavých plošek je to výborné maskování. Prodlouţené chlupy na bradě, tzv. licousy, jsou dobře patrné zejména v zimním období. Dlouhé štětičky na konci ušních boltců slouţí zřejmě k lepšímu rozpoznávání směru přicházejícího zvuku. trasy na Od února do března rysové opouštějí své obvyklé a vydávají se hledat partnera. V tuto dobu můţeme zaznamenat významné hlasové projevy, daleko slyšitelné "uaaum". Po 10 týdnech březosti vrhá samice v houštině, skále nebo pod vývratem stromu jedno aţ tři mláďata (nejčastěji však dvě), která zůstávají s matkou aţ do období další říje. Pohlavně samice dospívají ve dvou letech, samci o rok později. Rysové jsou schopni reprodukce relativně dlouho: do 14 17 let věku. Ve volné přírodě se doţívají 17-ti, v zajetí i 25-ti let. Další odkazy lze nalézt na těchto stránkách: http://www.selmy.cz/ ; Šelmy - Wikipedie, otevřená encyklopedie. Obrázek Hodnota návrhu: 250, 145 $ Vypracoval:Jan Kestner 6
Práci vypracoval: Jan Kestner Email: mailto:jkestner@volny.cz Vypracoval:Jan Kestner 7