SVĚTOVÁ A REGIONÁLNÍ NÁBOŽENSTVÍ

SVĚTOVÁ A REGIONÁLNÍ NÁBOŽENSTVÍ Studijní opora k akci č. 1.4 Světová a regionálná náboženství ve výuce zeměpisu v rámci projektu č. CZ.1.07/1.3.05/03.0030 Název projektu: Zeměpis v nové perspektivě aneb tudy cesta vede Celkový počet stran: 21 Autoři: prof. RNDr. Vladimír Baar, CSc. Ostrava, duben 2012 1

OBSAH: Úvod 1 Hinduismus 2 Buddhismus 3 Judaismus 4 Křesťanství 5 Islám 6 Baháismus Závěr Úvod Pod pojem světová náboženství jsou řazeny 4 velké náboženské systémy, které se rozšířily na velkém území a ovlivňují životy stamiliónů lidí. Patří mezi ně dva polyteistické systémy hinduismus a buddhismus a dvě monoteistická náboženství křesťanství a islám. Jelikož tato dvě náboženství jsou ve své podstatě pokračováním nejstaršího monoteistického náboženství judaismu, je do sylabu zařazeno i toto náboženství, přestože počet vyznavačů je relativně velmi nízký. Nicméně teritoriálně s jeho vyznavači lze setkat prakticky ve všech zemích světa. A protože vývoj monoteismu nezastavily ani přísné principy islámu odmítající jakýkoliv další vývoj víry v jediného Boha jako herezi, je připojena i stručná charakteristika baháismu, který má sice ještě méně vyznavačů než judaismus, ale svým rozšířením ho lze za světové náboženství rovněž považovat. 1 HINDUISMUS Hinduismus je v zásadě ne zcela správné, ale v Evropě obvyklé označení pro tradiční indický filozofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu. Název pochází z perského slovního kořene hindu, což je název řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící východně od řeky Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském 2

smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to přesněji nábožensko-sociální systém, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. K hinduismu se hlásí cca přes 900 milionů osob a je tím třetím největším společenstvím na světě. Hinduismus převládá mimo Indii také v Nepálu a na Mauriciu, výrazný podíl tvoří na Fidži (47%), významné menšiny najdeme v Bangladéši (9,4%), na Šrí Lance (9,3%), v Surinamu, Guyaně, Malajsii, Trinidadu, v Indonésii a v Jihoafrické republice. V Evropě žije zhruba milionová hinduistická komunita (1,8%) ve Spojeném království, další najdeme v Nizozemsku (původem ze Surinamu), kteří žijí především v Haagu a okolí (cca 180 tisíc), a velkou hinduistickou komunitu tamilských šivaistů - uprchlíků z tzv. tamilského Ílamu na SV Šrí Lanky (33 tisíc) najdeme (spolu s cca. 40 tisíci hinduisty z Indie) v Německu. V Česku se podle posledního sčítání lidu hlásí k hinduismu 637 lidí a dalších 675 se hlásí k hnutí Hare Kršna, které je jeho součástí.http://cs.wikipedia.org/wiki/hinduismus cite_note 3#cite_note 3 Pojmu hinduismus se v historickém pohledu nepoužívá zcela jednoznačně. Většinou se rozlišuje védské (předbuddhistické) a hinduistické období. Existují i rozlišení jiná, ale toto není podstatný problém, jelikož se jedná o postupný vývoj jednoho náboženského systému, ve kterém nejsou nějaké příliš veliké skoky. Podle západních názorů nevznikl hinduismus náhlým zlomem, ale někdy okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se postupně vyvinul z původního tzv. védského náboženství drávidského obyvatelstva, které se zaměřovalo na uctívání přírodních sil jako oheň, vítr apod. Okolo 2. tis. př. n. l. měli dobýt sever Indického poloostrova indoevropští Árjové a zničit pravděpodobně vyspělou civilizaci (našly se zbytky měst Mohendžo-daro, Harrapa a dalších postavených podle plánu a s pokročilou infrastrukturou jako je kanalizace) a usadit se zde. Hinduismus pak měl přebírat vlivy i z této původní civilizace, zejména otázku spasení duše mókši. Okolo 1. tis. př. n. l. dochází k úpadku nejvyšší společenské vrstvy (kasty neboli varny) bráhmanů, které má jako následek od 8. stol. př. n. l. vznik mnoha heretických hnutí různých duchovních škol hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus). V této době se hinduismus zakládá předně na rituální praxi prováděné bráhmany (cesta obřadů karmamárga), takže obyčejný člověk má přístup k božství zprostředkovaný. V době tzv. šramanského hnutí (podle západních názorů okolo 6. stol. př. n. l.) vznikají Upanišady, které umožňují dosáhnout vysvobození (mókši) také díky poznání či moudrosti (cesta moudrosti džňánamárga). Tím se cesta k vysvobození otevřela i pro kšatrije druhou nejvyšší varnu, ale ostatní varny 3

(vaišjové a šúdrové) se začaly přiklánět k buddhismu, protože ten umožňoval dosáhnout vysvobození i jim. Za vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.) dochází k velikému rozšíření buddhismu. Okolo přelomu letopočtu ale hinduismus nabírá novou sílu a znovu se šíří. Je to mimo jiné i díky Bhagavadgítě, která nabízí cestu k vysvobození pomocí uctívání božstva (cesta oddanosti bhaktimárga). Tím se vlastně zformoval klasický hinduismus. Původ vesmíru, země i člověka nemá v hinduistickém pojetí jednoznačné vysvětlení. Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku, podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá na věky, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi věky: Krta-juga, která trvá 1 728 000 let, tretá-juga trvá 1 296 000 let, poté následuje dvápara-juga trvající 864 000 let a nakonec Kali-juga v délce 432 000 let (mezi každými dvěma věky je 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku). Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší v upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 svých let, poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější. Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána neposlušností vůči Bohu, ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním, že pravda vždy vítězí. Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako v monoteistických náboženstvích), ale dosažení mókši. Pro hinduismus je typické uspořádání společnosti na trvale existující společenské formace, pro něž se používají termíny varna a džát (kasta). Často se ovšem v literatuře zcela běžně termín kasta používá pro označení varny a hovoří se o kastovním systému. Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny a komunitu tzv. nedotýkatelných (též označovaných v češtině jako nedotknutelní), kteří se nacházejí 4

mimo varny. Džáty (džáti, dosl. zrození ) dělí obyvatelstvo podle povolání a právě zde se jeví používání termínu kasta vhodnější kasta hrnčířů, kasta hudebníků, kasta obuvníků atd. Původně byla varna definována vlastnostmi a činnostmi, ale později začala být příslušnost k džátu i varně definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout). Kasta neboli džát je tedy podrobnější rozdělení jednotlivých varn odhaduje se, že jich je několik tisíc. Varna doslova znamená barva a předpokládalo se, že vyšší varny mají světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Podle některých názorů však jde jen o zpětně promítnutou představu o zlatých časech do mytologických knih. Jednotlivé varny jsou: bráhmani, kněží, kteří jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály, kšatrijové, válečníci a panovníci, vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci a šúdrové, služebníci ostatních varen. Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů, protože ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství. Tzv. nedotýkatelní neboli dalitové tj. utlačovaní (Mahátma Gándhí pro ně prosazoval termín haridžan, boží lid ) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu sociální hierarchie. Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení (např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného). Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. ohrada pro krávy, významově podobná slovu rod či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet). Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti zkostnatělému kastovnímu systému (jedním z nich byl i buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku (pod britskou správou) společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varn i kast. Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších varn apod.). Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo 5

zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém stále přetrvává. Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí. Hlavními bohy v hinduistickém systému je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti). Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési ďábelské božstvo, což ale neodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození). Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné narodit se jako déva a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace brahma, určitého dévy nebo lidi, kteří dosáhli vysvobození (mókša). Existují školy, které gurua (duchovního učitele) považují za vyššího a důležitějšího než jsou běžní dévové. 2 BUDDHISMUS Buddhismus je nábožensko-filozofický systém, jehož základ vytvořil Sidharma Gautáma zvaný Buddha (tj. osvícený) pravděpodobně v 5. či 6. století př. n. l. v severovýchodní Indii. Jedná se o jedno z nejrozšířenějších světových náboženství, které vyznává přibližně 250-500 miliónů lidí (ale možná až kolem miliardy lidí počty buddhistů v ČLR nejsou známy). Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupují božstva - bytosti, žijící ve vyšších dimenzích existence. Na rozdíl od teistických náboženství jsou však tato božstva považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšují svou moudrostí, schopnostmi a dlouhověkostí. Jako ateistické náboženství je buddhismus možné označit i proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v "Boha", jak je tomu v teistických náboženstvích, neboť Bůh jakožto pojem není v buddhismu definován. Z období Buddhova života o něm neexistují žádné písemné zprávy, naše znalosti jeho učení vychází z tzv. pitak, které sice byly sepsány až po jeho smrti, nicméně se lze domnívat, že v nich je obsaženo učení velmi blízké původnímu učení Buddhy. 6

Mezi ostatními náboženstvími a filozofickými systémy zaujímá buddhismus zvláštní místo postojem k duši. Neřadí se ani k eternalistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ( já ), která po smrti přetrvává, ani k nihilistickým systémům, které tvrdí, že s tělem se rodí i duše ( já ), která se smrtí zaniká. Místo toho tvrdí, že nelze nalézt žádnou entitu, s níž bychom se mohli identifikovat jako s já, a že tedy oba výše zmíněné přístupy jsou mylným důsledkem nevědomosti. K pochopení pojmu buddhismus je nutné si uvědomit, že tento termín přijali buddhisté teprve nedávno. V théravádových zemích je buddhismus, tedy Buddhovo učení, nazýváno jako sásana - učení. V Tibetu je nejčastěji používán termín nangpä čhö - náboženství zasvěcených, v Číně fo-ťiao, v Japonsku bukkjó což v obou případech lze přeložit jako Buddhovo učení. Ještě v 19. století nebyl mezi stoupenci různých směrů buddhismu rozšířen pocit příslušnosti k buddhismu jako univerzálnímu náboženství, které nesdílelo ani jednotné označení. Poprvé bylo použito slovo Boudhism v Oxfordském slovníku angličtiny v roce 1801. Až v roce 1816 se změnilo na Buddhism ve větě v článku z časopisu Asiatic Journal. V roce 1829 bylo vydáno první dílo v angličtině, v jehož názvu se vyskytovalo slovo buddhismus, i když s jedním d, byla to kniha od Edwarda Uphama The History and Doctrine of Budhism (Dějiny a učení buddhismu). Teprve v průběhu 19. století začali mniši různých buddhistických tradic hovořit o jediném buddhismu jako univerzálním náboženstvím, aby odvrátili útoky křesťanských misionářů a koloniálních úředníků. Je paradoxní, že vůbec první pokus o sjednocení buddhismu učinil buddhista ze západu plukovník Henry Steel Olcott. Buddha neměl v úmyslu vytvořit filozofický systém ve smyslu rozsáhlé interpretace světa. Jeho učení bylo motivováno úsilím o vysvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrti. Ve středu jeho rozhovorů je proto praxe, která osvobozuje od narození a smrti nebo umožňuje lepší zrození či uvědomělý, blažený život. Tvrdil, že jelikož všechny jevy jsou iluzorní stejně jako sen, jsou také pomíjivé jako sen. Proto bylo pro Buddhu důležité vymanit se z neustálého koloběhu iluzorní existence, který je ve své podstatě strastiplný, jelikož vše budeme muset jednoho dne opustit. Zastavení koloběhu neustálého znovuzrozování se nazývá nirvána. Původní význam tohoto slova neznamenal věčnou blaženost ve smyslu křesťanského chápání tohoto slova, ale pouze stav, kdy člověk realizoval poznání neskutečnosti svého iluzorního "já" a tak se zbavil utrpení, které s sebou přinášelo nekonečné putování dualismem samsáry (= "já" jsem). Nirvána je tedy konečným cílem všech buddhistů, přesto Buddha neučil všechny své stoupence, jak dosáhnout okamžitého vysvobození, jelikož každý není na tuto cestu připraven. Vyjadřoval se proto k mnoha aspektům tehdejšího života. V buddhistických textech můžeme najít návody, jak dosáhnout štěstí v tomto životě, co dělat pro lepší budoucí zrození, jak se správně chovat k manželce či manželovi a udržet si tak šťastný partnerský život v tomto i budoucím životě, jak si zachovat dobré přátele, jak si udržet bohatství atd. 7

Cestu vedoucí k osvobození Buddha formuloval v tzv. ušlechtilé osmidílné stezce, která zahrnuje tyto způsoby chování: pravé pochopení, pravé myšlení, pravou řeč, pravé jednání, pravý život, pravé úsilí, pravou bdělost a pravé soustředění. Osmidílná stezka vede podle stupně uskutečnění ke vstoupení do proudu, k jedinému návratu, k nenávratu nebo ke stavu vysvobozeného arahata. Ten, kdo vstoupil do proudu, se nachází na jisté cestě k vysvobození a je v bezpečí před zrozením ve světech pod lidskou úrovní existence, tedy ve světech intenzivního utrpení. Po omezeném počtu znovuzrození bude dokonale osvobozen od žádosti, nenávisti a zaslepení. Ten, kdo se vrátí již jen jednou, k tomu potřebuje ještě jeden, poslední pozemský život. Ten, kdo se již nevrátí, se po smrti dostane do světů zvaných "čistá území", kde uskuteční nirvánu. Arahat dosáhl tohoto cíle již v tomto životě. Tyto různé stupně pravděpodobně podstatně přispěly k úspěchu Buddhovy nauky. Stát se arahatem vyžadovalo přijmout životní podmínky mnicha, který se jako Buddha vzdal majetku a vztahů. Mnozí stoupenci, kteří byli vázáni majetkem a vztahy, mohli například usilovat o vstoupení do proudu, a být si tak jisti budoucím vysvobozením. I v dalším vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem. Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z tzv. Čtyř vznešených pravd, které lze považovat za základ filosofie buddhismu. Čtyři vznešené pravdy jsou založeny na tom, že existuje utrpení, existuje příčina utrpení, utrpení je možné ukončit a existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (neboli Ušlechtilá osmidílná stezka). Gautama ustanovil pro všechny své stoupence pět základních pravidel, pro mnichy pak další pravidla, která se počtem i zněním v jednotlivých školách liší. Pravidla pro všechny stoupence zahrnují: zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí, zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást), zdržet se nesprávného sexuálního chování, zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat...) a zdržet se zneužívání omamných prostředků. Formulace i počet základních pravidel se může v jednotlivých školách lišit, ale v podstatě se vždy jedná o rozvedení nebo přizpůsobení novým podmínkám výše vyjmenovaných základních zásad, proto lze říci, že těchto pět pravidel tvoří jakési základní životní zásady každého buddhisty. Původní buddhistické učení zvané dodnes théraváda zůstalo zachováno do dnešní doby na Šrí Lance a v Zadní Indii (mimo Vietnam), časem se od něj odštěpil proud nazývaný mahájána, který absorboval při svém šíření řadu prvků jiných náboženství a rozpadl se na desítky škol, z nichž tibetská zvaná vádžrajána (v Evropě známější jako lámaismus) je považována za samostatnou třetí větev buddhismu. 8

Théraváda neboli nauka starších je buddhistickou školou, podle tradice vzniklé po tzv. 1. Buddhovu otočení kola dharmy, která se opírá o Buddhovy rozpravy zachované v jazyce páli. Mahájána a vadžrajána označují někdy théravádu jako hínajánu, což je značně problematické. Hínajána, neboli malý vůz, bylo původně posměšné označení, kterým se začali v mahájánových textech označovat stoupenci tzv. starších škol, kteří měli údajně usilovat pouze o své vlastní osvícení. V současnosti existuje jediná hínajánová škola, théraváda. Podle vadžrajánových textů je hínajána původní sútrické učení Buddhy o 4 vznešených pravdách, založené především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. Dle vadžrajány stoupenci tohoto směru jsou vázáni slibem zabránit jakékoliv negativní akci způsobené ať už tělesně, energií nebo i jen myšlenkou a tím se snaží uvést do praxe učení o Pravdě o utrpení. Mahájána, doslova velký vůz, je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 2. Buddhovu otočení kola dharmy, podle některých mahájánových škol i po 3. otočením kola dharmy. Dle legendy se jednalo o tak hluboké učení, že nemohlo být pochopeno v Buddhově době, bylo proto uchováno v říši nágů, odkud jej později Nágárdžuna vynesl na zemský povrch. Podle většiny buddhistických badatelů začala mahájána vznikat někdy kolem 1. století našeho letopočtu. Mahájána zdůrazňuje ideál bódhisattvy, který se sice vyskytoval ve starších školách buddhismu, ale nebyl považován za všeobecně dosažitelný cíl. Osoba, která se rozhodne vydat na cestu bódhisattvy, se vzdává možnosti realizace probuzení podle théravádoveho pojetí a vydává se na dlouhou cestu směřující k realizaci tzv. nejvyššího dokonalého probuzení - probuzení dokonalého buddhy, které je možné dosáhnout od kompletního rozvoje cesty nahromadění i ve svém nynějším životě. Po dosažení tohoto cíle tak bude moci vyučovat dharmu v různých světech anebo na zemi v době, kdy byla zapomenuta a pomoci tím nespočtu bytostem k probuzení. Na rozdíl od starších škol mahájána začala tvrdit, že takový závazek by měl na sebe vzít každý následovník Buddhy a ne jen několik silně odhodlaných jedinců. V mahájáně byly rozpracovány jednotlivé stupně pokroku, kterými bódhisattva na své cestě prochází. Bódhisattvům na vyšších stupních začaly být přisuzovány výjimečné schopnosti včetně schopnosti vyučovat dharmu. Dle tradiční představy si bódhisattva na vyšším stupni rozvoje udržuje jakési éterické tělo, jehož prostřednictvím je schopen pomáhat nespočtu bytostí. V mahájáně tak vystupuje obrovské množství bódhisattvů, ke kterým je možno se obracet s nejrůznějšími prosbami. Součástí mahájány je i tzv. zenový buddhismus, ačkoliv se spíše jedná o samostatnou školu, která sice vychází z mahájánových súter, ale má vlastní velice specifický negraduální systém výuky. Mahájánový buddhismus je dnes praktikován především v Číně, Japonsku, Koreji a větší části Vietnamu. 9

Vadžrajána doslova nezničitelný vůz (bývá označována i jako tantrajána), je učení, podle tradice vzniklé po tzv. 3. Buddhovu otočení kola dharmy. Používá všech metod předchozích směrů, ale navíc ještě speciálních praxí spojených s realizací skutečné podstaty a recitací manter. Nejvyšší učení vadžrajány je skryto v posvátných textech (buddhistických tantrách). Nezbytným předpokladem je tzv. abhišeka, transmise od realizovaného učitele, který uvede žáka na přímou cestu k probuzení. Základem vadžrajánového buddhismu je využití všech možných nástrojů na cestě k probuzení. Vadžrajána sama sebe považuje za nejvyšší učení a tvrdí, že její metody vedou nejrychleji k realizaci stavu buddhy. Dle vadžrajánového pojetí se u ostatních výše zmíněných směrů jedná o tzv. pomalejší hromadění příčin (smysluplné jednání, pozitivní činy apod.), zatímco sama se označuje za tzv. cestu plodu. To znamená, že praktikující se identifikují přímo se svou skutečnou podstatou a díky spojením s učitelem (tib. láma) by měli realizovat osvícení tím nejrychlejším možným způsobem. Dnes je praktikována především na území Tibetu, Nepálu, Bhútánu, Mongolsku a některých částí Indie, menší komunity žijí i ve vlastní Číně a Japonsku. 3 JUDAISMUS Judaismus je termín, který označuje (zhruba od 19. století) náboženství židovského národa - Izraele. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru Židů obraty jako izraelitská víra, židovská víra nebo Mojžíšská víra. Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo dat (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-náboženskonacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejštinu), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik, a podobně. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu. Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstaky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má. 10

Judaismus a jeho dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami Izraele a židovského národa. Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle hlavní věroučné knihy Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové - Abrahám, Izák a Jákob - tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (doslovně Bůh bojuje), se Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův stává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží zákon - Tóra, což je jeden z momentů, který je považován za vznik židovského náboženství. Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli - pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mýtických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend. Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15. - 14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraóna Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II. Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je potřeno a už nemá žádné sémě. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) - lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ. Během babylónského zajetí a v následujících staletích pravděpodobně začaly práce na postupné kanonizaci textu Tóry a ostatních knih Starého zákona. Tento proces byl definitivně uzavřen až po zničení starověkého judského státu v prvních staletích n. l. Judaismus byl rovněž ovlivněn řeckou filozofií, což souviselo s přítomností Židů v helénském prostředí, především v Alexandrii. Výsledkem byl vznik helénsko-židovské literatury, mezi jejíž nejvýznamnější zástupce patří řecký překlad Bible. Rozvoj helénsko-židovské literatury, náboženský synkretismus a růst popularity judaismu 11

mezi Řeky jakož i proselytismu byl později jedním z faktorů, které vedly ke vzniku křesťanství. Hlavním liturgickým aktem se postupně stalo čtení z Tóry, ke kterému bylo také přidáno vykládání a studium daného textu právě zde začíná fenomenální nástup ústního učení, jehož nositeli se stali farizeové, kteří jako jediná skupina přežili zánik starověkého judského státu v r. 70, a určili směr, kterým se judaismus ubíral následujících dva tisíce let. Toto období se označuje jako rabínský judaismus, protože po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci chachamim, nazývaní též učitelé rav, pl. rabim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původně minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salome Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Základní zákon Tóra a její naplňování se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti. V této době pozdního starověku byl rovněž pevně ustanoven kalendář, svátky a veškeré rituály byly přizpůsobeny nastalé situaci, tak aby mohly být vykonávány a řádně prováděny i bez Chrámu a vlastního státu, na jakémkoli místě, v jakékoli době. Výroky učenců byly postaveny na nižší úroveň, než výroky Bible. V principu je možné o výrocích a učení rabínů polemizovat a argumentovat, o výrocích Bible nikoli. Toto je princip, který si judaismus, zvláště pak jeho ortodoxní a konzervativní forma, udržel dodnes. Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, považované za neexistující modly, je jedinečná a judaismus v tomto ohledu nemá obdoby, a to ani v egyptské Achnatonově monoteistické náboženské reformě, ani v perském zoroastrismu. K prosazení judaismu však došlo ale až v Judském království. Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kenaanských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného 12

čtyřpísmenným jménem JHVH (Jahve) a do češtiny překládaného jako Hospodin (staroslovansky "Pán"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž "státním" kultem Izraele se stává kult jediného Boha. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť jedno z přikázání Desatera nařizuje nebrat je nadarmo. Ve starověku se věřilo, že jméno vyjadřuje i charakter - znalost jména osoby tudíž znamenala i znalost jeho charakteru a vnitřního já, znalost jmen bohů pak měla umožňovat ostatním bohům nebo i lidem tyto bohy vzývat, eventuálně mohli svého boha přemluvit či jinak jej přimět, aby konal dle jejich přání - báje o moci božských jmen a o síle, kterou propůjčují, jsou známé již ze starého Egypta. Hlavním normativním dílem, určující celkový charakter židovského náboženství a kultury dílem judaismu je Tanach, křesťany nazývaný Starý zákon a biblisty hebrejská Bible. Skládá se z Tóry, prorockých knih a spisů. Tanach popisuje dějiny světa od jeho stvoření, a vývoj vztahu Izraelitů (také nazývaných Hebrejci) k Bohu, jak je zobrazen v jejich historii od počátku času až do stavby druhého chrámu (515 př. n. l). Židovství není monolitní uskupení a standardně se rozděluje do množství skupin a odnoží. Ultraortodoxní judaismus je z teologického hlediska nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu a judaismu jako takového. Hranici mezi ortodoxním a ultraortodoxním judaismem lze vymezit podle přístupu k modernímu světu ultraortodoxní jsou pak ti Židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, někdy i k sionismu (jakožto světskému státu Izrael) apod. Ortodoxní judaismus je proud judaismu, který v současnosti zastává zhruba 20-30% židů na světě. Tento termín se objevil začátkem 20. století, když se od judaismu začaly odštěpovat volněji smýšlející skupiny, ze kterých později vzešel reformní, liberální a konzervativní judaismus. Konzervativní judaismus je vedle ortodoxního a reformního judaismu jedním z hlavních proudů současného judaismu. Masorti judaismus vznikl v první polovině 19. století v Americe. Jedná se o kompromis mezi ortodoxním judaismem a reformním judaismem. Jeho vznik je spojený se jménem Zachariáše Frankela. Jedná se o směr, který vznikl v USA. Tento směr si uchovává pevné vazby k tradičnímu studiu a zbožnosti, avšak uznává i historický vývoj judaismu. Klade důraz hlavně na hebrejský 13

jazyk a původní společnou kulturu židů v diaspoře. Nejvíce konzervativních židů žije v USA (cca 1,5 milionu). Reformní judaismus, ve Velké Británii známý zase jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 18. století v Německu. Za jeho zakladatele je považován Abraham Geiger, obyvatele Frankfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín. Kromě toho existují různé okrajové skupiny a sekty, které sice nejsou (nebo nebyly) přímou součástí mainstreamového judaismu, nicméně se od něj nikdy zcela neoddělily a Státem Izrael jim je přiznáváno právo návratu (tzn. z etnického hlediska jsou považováni za židy). Patří k nim například Samaritáni, Falašové a Karaité. 4 KŘESŤANSTVÍ Křesťanství (též kristianismus či christianismus, odvozeno od řeckého christos, tj. pomazaný čili Mesiáš) je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství, které je soustředěno kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa, Božího syna, který se v Kristu zjevil. Křesťanství vzniklo z judaismu na území biblického Izraele nazývaného Římany Palestina, kde Ježíš působil. Toto působení a počátky křesťanství zachycuje Nový zákon, mladší část Bible. Příslušnost ke křesťanství není dána původem nebo narozením, nýbrž křtem a osobním přijetím určitého vyznání víry (nauky) a životní praxe. Všichni křesťané věří v jednoho Boha, vyznávají Ježíše Krista jako Spasitele a Božího syna, uznávají křest a další svátosti, věří v možnost odpuštění hříchů a spásy a očekávají druhý příchod Kristův. Křesťané chápou život a smrt Ježíše Krista jako Boží čin, který člověka zachraňuje z duchovní smrti, přináší mu odpuštění a smíření s Bohem. Křesťané věří, že Ježíš zemřel na kříži, třetího dne byl vzkříšen, poté se po 40 dní ukazoval některým ze svých stoupenců a nakonec i se svým tělem vstoupil na nebe. Následně byl, podle Bible a víry křesťanů, jeho učedníkům o letnicích seslán Duch svatý, který ve světě nadále působí. Křesťané očekávají druhý příchod Ježíše Krista jako soudce světa na konci dějin. Kristovi následovníci v čele s apoštoly tvořili prvotní církev. Původní jednotné křesťanské uskupení se postupem času rozdělilo do několika větví, které se dnes zpravidla označují jako církve. Většina křesťanů patří k jedné ze tří hlavních skupin církví: ke katolické církvi, pravoslavným neboli ortodoxním církvím, nebo k některé z církví vzešlých z tzv. protestantské reformace. Menší část křesťanů potom ke 14

některým tzv. orientálním směrům (monofyzitismus a diofyzitismus známý jako nestorianismus), případně novodobým směrům odštěpujícím se od již zmíněných tří hlavních proudů. Jednotlivé církve však různě chápou samy sebe a svůj vztah k ostatním. O sbližování křesťanských církví se snaží ekumenismus. Jako celek je křesťanství nejrozšířenějším světovým náboženstvím s více než 2 miliardami věřících na všech kontinentech. Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě. Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně, musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe. Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy. Pojem křesťanství (řecky christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie ( asi 106), kde líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název křesťané (vlastně kristovci, srov. např. německy Christen) Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Je jen jeden Bůh, který je věčný a neviditelný, existuje však ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství (pouze nepočetní unitariáni trojjedinost odmítají a kvakeři Boha nijak nedefinují). Bůh však vstupuje do dějin: celý vesmír je jeho dílem, a všichni lidé od něho dostávají dar života. Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem. Člověk však dle Bible narušil původní harmonický vztah s Bohem, zhřešil a propadl smrti. Bůh však nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je podle křesťanů Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení). Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení, a vysvobodil ho z otroctví hříchu a smrti. 15

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života. 5 ISLÁM Islám je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Muhammada, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo islám znamená podrobení se či odevzdání se Bohu (arabsky Alláh). Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená ten, kdo se podřizuje [Bohu]. Počet muslimů se odhaduje na 1,8 miliardy, což z islámu činí po křesťanství druhé největší náboženství světa. Muslimové věří, že Bůh Muhammadovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Muhammadovy činy a slova) považují za základní prameny islámu. Muslimové nepovažují Muhammada za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice judaisté a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím. Islám v sobě zahrnuje mnoho náboženských praktik. Obecně jsou muslimové povinni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve společenství zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo (šaría) dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která se dotýkají prakticky všech aspektů života muslima i celé společnosti, zahrnuje vše od bankovnictví, společenské solidarity, pravidel boje či postojů k životnímu prostředí. Téměř každý muslim je příslušník jedné ze dvou hlavních islámských větví, a to tzv. sunnické (asi 85%) nebo šíitské (asi 15%). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce. Islám je převládající náboženství v Severní Africe, na Blízkém východě a některých částech Asie. Početné muslimské komunity se nachází v Čínské lidové republice, na Balkáně a v Rusku. Část muslimů také tvoří přistěhovalci v různých částech světa jako je západní Evropa. Okolo pětiny všech muslimů žije v arabských zemích, třetina na Indickém subkontinentu a sedmina v Indonésii, kde žije nejvíce muslimů vůbec. Asi procento všech muslimů patří k některým jiným směrům, které jsou ovšem ostatními muslimy považovány za heretické (ibádismus, drúzismus, ahmadismus aj.)http://cs.wikipedia.org/wiki/isl%c3%a1m cite_note 7#cite_note 7 16

Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb - ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů představuje uzavření a zpřesnění dřívějšího, avšak lidmi pokřiveného poselství Bible. Není jisté, zda byl Mohamed gramotný a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy čtení a psaní. V počátku islámu se Korán tradoval především ústně a měl tak i větší hodnotu než písemné verze (také kvůli nedokonalosti arabského písma), neboť Korán je určen primárně k recitaci. Oficiální písemná verze (dnes všeobecně uznávaná) vznikla až v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalátů Muhammadových nástupců v čele náboženské obce. Za plně autentickou verzi Koránu se považuje výlučně ta arabská. Překlady však nejsou zakázány. Druhou významnou publikací je tzv. Sunna obsahující hadísy. Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se vždy, kdo takto svědčil, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny všechny. Hadísy slouží jako pomocný instrument k objasňování nejasných pasáží Koránu. Základními články víry jsou víra v jediného Boha, víra v anděly a duchy (džiny), víra ve všechny seslané Knihy (včetně starozákonních spisů), víra v posly Boží (včetně biblických), víra v soudný den a víra v Osud, dobrý či špatný, že všechno co se děje, se děje s vůlí Alláha. Hlavní pilíře víry potom tvoří víra v božské poslání Muhammada, modlitba (pětkrát denně), půst (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku), udílení almužny chudým (2,5% čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev; později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek) a pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima). Počátek islámu můžeme klást do roku 610, kdy Muhammad prožil první zjevení Koránu. Jeho otec Abdulláh zemřel velmi brzy, stejně tak jeho matka Chalima, proto se o něj staral strýc Abú Tálib. V Mekce byli uctívány různé modly a různí bůžkové. Mekka byla spravována 10 kmenovými náčelníky. Muhammad patřil ke kmeni Kurajšovců, nejmocnějšímu kmeni v Mekce. Jeho strýc Abú Tálib byl obchodníkem a své "řemeslo" naučil Muhammada. V 25 letech si bere Muhammad za manželku Chadžídžu. 17. den Rammadánu roku 610 prožívá Muhammad zjevení a stává se Božím poslem. Muhammad hlásal Boží poselství a řadil se k prorokům jako byl Adam, Noe, Abrahám, 17

Mojžíš a Ježíš. Islám znamená "mír a oddanost Bohu". Muhammadovi stoupenci se nazývají muslimové. Většina obyvatel Mekky odsoudila Muhammada a jeho stoupence pro šíření nového náboženství. První muslimové musejí uprchnout z Mekky do Habeše. Roku 622 Muhammad prchá se svými stoupenci z bezprostřední blízkosti Mekky do Medíny. Tato událost se nazývá hidžra. Hidžra je počátkem muslimského letopočtu a kalendáře. Muslimský kalendář je lunární, nikoliv solární. V Medíně Muhammad zakládá městský stát s první ústavou na světě. Roku 624 proběhla první bitva mezi Mekkánci a muslimy - bitva u Badru - ve které byli Mekkánci poraženi. Roku 625 se porážka Mekkánců zopakovala v bitvě u Uhudu a roku 626 byl odražen útok Mekkánců na samotnou Medínu. Obranu Medíny v době obléhání Medíny Mekkánci vedl Muhammad. Mekknáci tedy uzavírají s muslimy mírovou dohodu - tzv. hudabijskou dohodu. Muhammad šíří islám do okolních oblastí na Arabském poloostrově. Po vypovězení hudabijské dohody ze strany Mekkánců Muhammad roku 630 útočí na Mekku, kterou dobývá. Roku 632 Muhammad umírá v Medíně. Po Muhammadově smrti přechází místo nejvyššího představitele islámu na tzv. chalífu. První čtyři chalífové byli přímí následovníci Muhammada, kteří byli za Muhammadova života Muhammadovými společníky. První 4 chalífové byli voleni, další chalífové již zavedli dynastický systém a odbočili tak od Muhammadových myšlenek. Nástup dynastie Umajjovců (661-750) ukončuje demokratický ráz chalífátu a nástupem dynastie Abbásovců r. 750 začíná postupné dělení islámského území na malá království. Po staletích úspěšného šíření islámu došlo v důsledku roztříštěnosti zastaralého mocenského systému k prvním vojenských neúspěchům. Mezi ně patří dobytí Jeruzaléma roku 1099 evropskými křižáky při němž došlo k vyvraždění 70 000 civilistů (rolníků, žen a dětí z okolních vesnic, židů, významných muslimských učenců, ale i ortodoxních křesťanů). Mezi další vojenské neúspěchy patří pustošení Bagdádu Mongoly z roku 1258, načež Abbásovci přesidlují z Bagdádu do Káhiry. Dalším, spíše už symbolickým neúspěchem po staletích probíhající reconquistě na Pyrenejském poloostrově bylo dobytí Granady Ferdinandem Aragonským roku 1492. 7 BAHÁISMUS Baháismus nazývaný svými stoupenci bahá'í je nezávislé světové monoteistické náboženství. Jejím zakladatelem je Bahá'u'lláh (1817-1892), který je baháisty 18

považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus a Muhammad. Počátky víry Bahá'í jsou spojeny s rokem 1844, kdy mladý kupec z perského města Šírázu začal lidstvo připravovat na příchod Božího Projevu, kterého očekávala všechna světová náboženství a jehož zjevení bylo přislíbeno ve všech Písmech minulosti. Tento mladý Peršan se symbolicky nazval titulem Báb, značícím bránu, kterou pomyslně vstoupí Ten, jehož příchod ohlašoval. Za svoje učení byl Báb nejprve vězněn a pak brutálně popraven perskými úřady v roce 1850 v městě Tabrízu Tímto tzv. Přislíbeným byl Bahá'u'lláh, zakladatel nové víry, který v roce 1863 v iráckém Bagdádu, kde pobýval ve vyhnanství, veřejně oznámil, že jeho příchod představuje naplnění proroctví všech předchozích náboženství a že jeho poslání jako celosvětového Božího Projevu spočívá především v tom, že lidstvo přivede na další úroveň jeho postupného vývoje, kterým bude jednota všech ras, národů a etnik na zemi.bahá'u'lláh, který byl za své učení pronásledován po celou dobu svého téměř čtyřicetiletého působení, zemřel v roce 1892. Jeho svatyně v izraelské usedlosti Bahdží je cílem pouti všech baháistů světa a místem, kam se obracejí při vykonávání svých denních modliteb. Po jeho odchodu Bahá'u'lláhův nejstarší syn, 'Abdu'l Bahá (1844-1921), jmenovaný svým otcem hlavou společenství Bahá'í, rozšířil učení a myšlenky do západního světa během svých cest po Evropě a Severní Americe. 'Abdu'l-Bahá mimo jiné proslul svou nezištnou dobročinností, kterou prokazoval všem strádajícím a potřebným po celý svůj život. V 'Abdu'l-Baháově díle pokračoval Shoghi Effendi, jeho vnuk a pravnuk Bahá'u'lláha, který se zejména zasloužil o vybudování jedinečného systému organizace, která spočívá v demokraticky volených a pravidelně obnovovaných institucí, které z náboženského života minulosti odstranily dvě největší překážky bránící zdravému duchovnímu vývoji jedince i společenství, tj. svévolnou interpretaci Písma a vůdčí roli jakéhokoli jednotlivce (např. profesionálních kněží, kazatelů, náboženských vykladačů práva apod.). Baháismus učí, že tento svět byl stvořen vědomou a myslící Příčinou, která se v náboženské tradici zpravidla nazývá Bohem. Tato Božská Podstata je pro lidskou mysl zcela nepoznatelná a naprosto nepopsatelná, takže ji můžeme nazývat nejrůznějšími jmény, přesto však na těchto jménech a přídomcích zůstává naprosto nezávislá. Jména jako Bůh, Pán, Hospodin, Alláh apod. jsou pouze pomocnými nástroji vyjadřování, jejichž prostřednictvím odkazujeme k oné věčné Příčině. Jelikož tato Příčina stvořila svět vědomě a zároveň představuje inteligentní entitu, toto stvoření bylo provedeno se specifickým účelem a záměrem. Aby lidstvo mohlo tento 19

smysl stvoření pochopit, jsou v průběhu věků sesíláni Božští učitelé, které terminologie baháistů nazývá Božími Projevy. Díky těmto dokonalým Projevům Boha, které lze připodobnit k čistému zrcadlu, věrně odrážejícímu přesnou podobu, myšlenky a záměry Stvořitele a prostřednictvím jejich učení jsou lidé schopni pochopit Boží plán a uskutečňovat Jeho vůli na Zemi. Náboženskou zvěst, kterou tyto Boží Projevy pravidelně přinášejí, lze tedy považovat za přímé Boží poselství vyjádřené jazykem a stylem srozumitelným pro lidstvo v dané fázi svého pozemského vývoje. Baháisté věří, že Boží Projevy představují jediné pojítko mezi nepoznatelnou Podstatou a lidstvem. Představují dokonalý projev či odraz pomyslného slunce Boží Podstaty, z něhož lidstvo čerpá svůj duchovní život. Boží Projevy lidstvu zprostředkovávají Boží vůli pomocí Svého učení, které zjevují od samotného počátku stvoření. Tento proces dle baháistů bude navždy pokračovat, neboť lidstvo bude v každé době a fázi svého vývoje potřebovat duchovní vedení a inspiraci. Z dochovaných zdrojů jsou nám známa jména Projevů, kteří jsou součástí tzv. Adamova cyklu, jenž začíná Adamem, pokračuje přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše a Mohameda až po Bába, který cyklus završil a svým ohlášením příchodu Bahá u lláha zároveň zahájil nový cyklus. Vedle výše jmenované semitské rodiny Projevů baháisté rozeznávají Projevy árijské linie, jako Kršnu, Zoroastra (Zarathuštra) a Buddhu. Baháisté nečiní jediný rozdíl v podstatě těchto Projevů - jediné, čím se Boží Poslové dle baháistického učení liší je míra zjevení, kterou v daném okamžiku historie lidstvu zprostředkovali. Baháisté věří, že jedno z hlavních poslání Božích Projevů bylo ustanovení vždy vyšší formy integrace lidské společnosti. Od kmenových svazků a společenství městských států lidstvo přes úroveň národních států dospělo k novému stupni své existence, který ohlásil a Svými principy zastřešil Bahá u lláh. Tato etapa vývoje lidstva předpokládá spojení národů na celosvětové úrovni a vznik společných mezinárodních institucí (legislativních, soudních i exekutivních) při dodržení základního principu jednoty v různosti, tj. zachování svébytnosti kultur jednotlivých národů a etnických skupin. Z toho vyplývá i zajímavé poznání, že baháismus se ve své podstatě pokusil synkretizovat všechna velká náboženství do jednoho nového učení, které by překonaly rozpory mezi existujícími systémy. Pro muslimy se však nové náboženství stalo velmi nebezpečným, protože popírá, že poslední božím poslem byl Muhammad. I proto je v islámském světe baháismus dodnes odsuzován jako hereze a jeho stoupenci pronásledováni bez ohledu na svoji mírumilovnost. Mezi základní principy učení baháismu patří: 20