vydaný při příležitosti tábora v Malontech 2011

vydaný při příležitosti tábora v Malontech 2011 držitel: Aktualizované vydání, navazující na Mayský zpěvník z roku 1999.

Obsah Amerika.... 4 Anděl... 5 Balada pro H. Ch. A.... 7 Baroko... 8 Batalion... 10 Bláznova ukolébavka....11 Celník... 12 Cikánské vozy... 14 Černý muž.... 15 Dokud se zpívá... 16 Eldorado...17 Fillimi... 18 Frankie Dlouhán... 19 Holubí dům... 20 Honduras... 21 Honky Tonky Blues... 22 Hrobař... 23 Hudsonský šífy... 24 Jarní tání... 25 Jaro... 26 Jdou po mně jdou... 27 Kapkami si déšt... 29 Kladivo.... 30 Kluziště...31 Koleje... 32 2

Kytky.... 33 Little Big Horn... 34 Míle.... 35 Mississippi blues.... 36 Mezi horami... 37 Morituri te salutant... 38 Na předměstí stával dům... 39 Náměšť.... 40 Nebeští jezdci.... 41 Píseň, co mě učil listopad... 42 Pocestný... 43 Proklatej vůz... 44 Rosa na kolejích... 45 Sedm dostavníků... 46 Severní vítr... 47 Slaboch Ben... 48 Strom... 50 Štvanice... 51 Tisíc mil.... 54 Tři kříže... 55 Za svou pravdou stát... 57 Zelené pláně.... 58 Země vzdálená... 59 Zvony............................................ 60 3

Amerika Nandej mi do hlavy tvý brouky a bůh nam seber beznaděj. V duši zbylo světlo z jedný holky, tak mi teď za to vynadej. Zima a promarněný touhy, do vrásek stromů padá déšť, zbejvaj roky asi ne moc dlouhý, do vlasů mi zabroukej pá pa pá pá... Moje oči jenom žhavý tóny, dotek Slunce zapadá, horkej vítr rozezní mý Zvony, do vlasů ti zabrouká pá pa pá pá... Na obloze křídla tažnejch ptáků, tak už na svý bráchy zavolej. Na tváře ti padaj slzy z mraků a Bůh nám sebral běznaděj a v duši zbylo světlo z jedný holky, do vrásek stromů padá déšť, poslední dny hodiny a roky, do vlasů ti zabrouká pá pa pá pá... 4

Anděl Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla. Díval se na mě oddaně. Já měl jsem trochu trému. Tak vtiskl jsem mu do dlaně, lahvičku od parfému. A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat, co mě čeká, a nemine, co mě čeká, a nemine. Pak hlídali jsme oblohu, pozorujíce ptáky, debatujíce o Bohu a hraní na vojáky. Do tváře jsem mu neviděl. Pokoušel se ji schovat. To asi ptákum záviděl, že mohou poletovat. A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat, co mě čeká, a nemine, co mě čeká, a nemine. 5

Když novinky mi sděloval u okna do ložnice. Já křídla jsem mu ukoval z mosazný nábojnice. A tak jsem pozbyl anděla. On oknem odletěl mi. Však přítel prý mi udělá novýho z mojí helmy. A proto prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat, co mě čeká, a nemine, co mě čeká, a nemine. 6

Balada pro H. Ch. A. Ztichla už Kodaň a lidi šli spát, jen malej Christián učí se psát, jasnej je plamen už několik dní, přezůvky štěstěny mu u nohou sní. Nad mořskou bouří přeletěl páv, z dalekejch zemí nese pár zpráv, nahej je císař a kdekdo se smál a mořská víla jde na první bál. Za oknem svítá a ponocnej kých, divoký labutě přinesly sníh, podivný královny lidi se ptaj na malou Gerdu a kam zmizel Kay. Nad mořskou bouří přeletěl páv, z dalekejch zemí nese pár zpráv, nahej je císař a kdekdo se smál a mořská víla jde na první bál. Cesta se ztrácí a poutník jde dál, hledá svou růži jak svatej grál, možná že vzpomínáš na starej dům, námořník vypráví a daří se snům. Nad mořskou bouří přeletěl páv, z dalekejch zemí nese pár zpráv, nahej je císař a kdekdo se smál a mořská víla jde na první bál. Ztichla už Kodaň a lidi šli spát, jen malej Christián učí se psát. 7

Baroko Schoulené holky spí nahé u hrobu Tycha de Brahe. Z kamene oživlá světice pozvedá monstranci měsíce. Taková zář je jen jedna, odtud až do nedohledna. No a z něj daleko široko proudem se rozlévá baroko. Andělé, odhalte tváře! Pro slepé harmonikáře, které jsem čekal a nepropás, důvěrně známý je každý z vás. Jste-li tak důvěrní známí, pojďte a zpívejte s námi. My dole, vy zase vysoko. O tom, jak mocné je baroko. Sedlejme koně a vzhůru! Zaplašme zlou denní můru, která nám sežrala století. Zpěnění hřebci se rozletí. V tuto noc lámání kostí chytrácké malověrnosti. Sražme tu bestii hluboko, tak, jak to umí jen baroko. 8

Dnes je dnes, ale co zítra? Zbyde tu zázračná mitra. Komu dá svou hlavu do klína mrzáček svatého Martina? Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno - i sebe. Zarůstá pastvou jen pro oko... Proč jsi tak vzdálené, v perutích oděné baroko? Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno - i sebe. Zarůstá pastvou jen pro oko... Proč jsi tak vzdálené, baroko? 9

Batalion Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří, víno máš a chvilku spánku, díky, díky, verbíři. Dříve, než se rozední, kapitán k osedlání rozkaz dává, ostruhami do slabin koně pohání, tam na straně polední čekají ženy, zlaťáky a sláva, do výstřelů z karabin zvon už vyzvání. Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra do Burgund batalion zamíří, víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku, díky, díky vám, královští verbíři. Rozprášen je batalion, poslední vojáci se k zemi hroutí, na polštáři z kopretin budou věčně spát, neplač, sladká Marion, verbíři nové chlapce přivedou ti, za královský hermelín padne každý rád. Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra do Burgund batalion zamíří, víno na kuráž a k ránu dvě hodiny spánku, díky, díky vám, královští verbíři. Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří, víno máš a chvilku spánku, díky, díky, verbíři. 10

Bláznova ukolébavka Máš má ovečko dávno spát, už píseň ptáků končí. Kvůli nám přestal vítr vát, jen můra zírá zvenčí. Já znám její zášť, tak vyhledej skrýš, zas má bílej plášť a v okně je mříž. Máš má ovečko dávno spát, ty můžeš hřát, ty mě můžeš hřát. Přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát, jestli ty v mých představách už mizíš. Máš má ovečko dávno spát, teď máme půlnoc temnou, zítra zas budou nám bláznů lát, že ráda snídáš se mnou. Proč měl bych jim lhát, že jsem tady sám když Tebe mám rád, když Tebe tu mám. Máš má ovečko dávno spát ty můžeš hřát, ty mě můžeš hřát. Přijdou se ptát, zítra zas přijdou se ptát jestli ty v mých představách už mizíš. 11

Celník Měl špatný jméno, peněz moc, a do vejšky moc nevyrost, byl smutně známej zvláště tím, že nohy podráží. A on za pár let se nedíval, kdo mlčel jen a kdo se smál, a dával rány vždycky dřív, než by je dostal sám. Byl celník, bral víc, než by měl, a cizí bídu neviděl, vždyť v něm už dávno zemřel vlastní pláč. A snad přál si taky štěstí, možná chtěl mít přátel plný dům, ještě rád by hosty vítal a k večeři prostřel stůl. Teď dav jej tiskne ze všech stran a přesto zůstává tu sám a sám a nikdo ruku nepodá a nikdo nejde vstříc. V tý spoustě očí může číst skrejvanej výsměch, nenávist a strach, že by je moh obrat ještě víc. Tak vylez na strom, co tam stál, a na cestu se podíval, kudy půjde prorok z města, už ho všichni čekají. Ze všech stran sem kdekdo pospíchá a celník ani nedýchá, když pod stromem se Ježíš zastaví. 12

Hej ty, co ve větvích sedíš, dolů pojď, já navštívím tvůj dům, jen já vím, proč se lidem věřit bojíš, tak dolů pojď, jsem přítel tvůj. Zas měl svý jméno, všeho dost, i když do vejšky moc nevyrost, moh se na tenhle svět dívat z výšky dětí královských. Pak vzal svý všechny prachy, šel a rozdal těm, co je podváděl, vždyť on před chvílí získal mnohem víc. Měl teď věčně jasný den a z území moh vyjít ven, nocí jeho dům zas zpěvem zněl a smíchem, co já vím. V knížce se píše, že vykročil a já věřím, že se neztratil, vždyť přítele měl a s ním spoustu sil. Hej ty, co tady sedíš, ke mně pojď, já navštívím tvůj dům, jen já vím, proč se lidem věřit bojíš, tak ke mně pojď, jsem přítel tvůj. 13

Cikánské vozy Zní píseň hvězd, cikánský vůz se blíží, nikdo neví odkud kam, cestou necestou sám a sám, se svou habanierou, lalalalalalalala Sen španělské noci víčka už klíží, jen cikánův zpěv a smích, stokrát zazněl a zas ztich, se svou habanierou, lalalalalalalala Od moře až k horám, jedou ty vozy zpět, rytmus kol a kopyt mají místo kastanět, vzadu domov cikánských dětí, vpředu svět, se svou habanierou, lalalalalalalala Zní píseň hvězd, cikánský vůz se ztrácí, nikdo neví odkud kam, cestou necestou sám a sám, se svou habanierou, lalalalalalalala 14

Černý muž Černý muž pod bičem otrokáře žil, černý muž pod bičem otrokáře žil, černý muž pod bičem otrokáře žil, kapitán John Brown to zřel. Glory, glory aleluja, glory, glory aleluja, glory, glory aleluja, kapitán John Brown to zřel. Sebral z Virginie černých přátel šik, sebral z Virginie černých přátel šik, sebral z Virginie černých přátel šik, prapor svobody tam zdvih. Glory, glory aleluja... Hrstka statečných však udolána jest, hrstka statečných však udolána jest, hrstka statečných však udolána jest, kapitán John Brown je jat. Glory, glory aleluja... Zvony v Charlestownu z dáli temně zní, zvony v Charlestownu z dáli temně zní, zvony v Charlestownu z dáli temně zní, poslední to Johnův den. Glory, glory aleluja... John Brown mrtev jest a jeho tělo tlí, John Brown mrtev jest a jeho tělo tlí, John Brown mrtev jest a jeho tělo tlí, jeho duch však kráčí dál. Glory, glory aleluja... 15

Dokud se zpívá Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu, včera jsem nespal a ani dnes nespočinu, svatý Medard můj patron ťuká si na čelo, ale dokud se zpívá ještě se neumřelo. Ve stánku koupím si housku a slané tyčky, srdce mám pro lásku a hlavu pro písničky, ze školy dobře vím, co by se dělat mělo, ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Do alba jízdenek lepím si další jednu, vyjel jsem před chvílí, konec je v nedohlednu, za oknem míhá se život jak leporelo, a dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Stokrát jsem prohloupil a stokrát platil draze, houpe to houpe to na housenkové dráze, i kdyby supi se slítali na mé tělo, tak dokud se zpívá, ještě se neumřelo. Z Těšína vyjíždí vlaky až na kraj světa, zvedl jsem telefon a ptám se lidi jste tam, a z veliké dálky do uší mi zaznělo, že dokud se zpívá, ještě se neumřelo. 16

Eldorado V dálných dálkách zámoří ční prý zlaté pohoří, příchozího pohostí nádherou a hojností. Dík těm dávným pověstím zástupy šly za štěstím, chátra i ti bohatí s vírou, že se vyplatí Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí. Báchorce té uvěří dávno už jen někteří, spíš než zlatonosný štít nám teď rozum káže jít. Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí. Recitativ: Protože my už dávno víme, že nad zlato a bohatství je moudrost a uvážlivý čin, že Eldorádo není někde v dálce, ale docela blízko, v našich srdcích a v našem myšlení, a že jeho pravé jméno je Svoboda, Pravda a Porozumění. Nosíme je v sobě a ptát se na něj je naše přirozená povinnost. Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí, jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí. 17

Fillimi Čert aby vzal už tuhle trať, kdo nemáš práci tak se ztrať, že nemáš prachy no tak ať, jó tak se nato dívám. Fillimi jovi juvi hej, fillimi jovi juvi hej, fillimi jovi juvi hej, jó o tom si teď zpívám. Jen pražec chop a kolej suň, chyť lano táhni jako kůň, pod tíhou jako medvěd fuň, jó tak se na to dívám. Fillimi jovi juvi hej... Z kůže se loupeš jako had, je vedro že by jeden pad, na vodu smíš jen vzpomínat, jó tak se nato dívám. Fillimi jovi juvi hej... Na rukou už jsem potěžkal většinu těch okolních skal, ještě to cejtí každej sval, jó tak se nato dívám. Fillimi jovi juvi hej... Jen Bůh mi víru zachovej a nesednout mi sílu dej, můj vagón bude pérovej jó tak se na to dívám. Fillimi jovi juvi hej... 18

Frankie Dlouhán Kolik je smutného, když mraky černé jdou, lidem nad hlavou, smutnou dálavou. Já slyšel příběh, který velkou pravdu měl, za čas odletěl, každý zapomněl. Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán, po státech toulal se jen sám, a že byl veselej, tak každej měl ho rád. Tam ruce k dílu mlčky přiloží a zase jede dál. A každej, kdo s ním chvilku byl, tak dlouho se pak smál. Tam kde byl pláč tam Frankie hezkou píseň měl, slzy neměl rád, chtěl se jenom smát. A když pak večer ranče tiše usínaj, Frankův zpěv jde dál nocí s písní dál. Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán... Tak Frankieho vám jednou našli, přestal žít, jeho srdce spí, tiše klidně spí. Bůh ví jak, za co tenhle smíšek konec měl, farář píseň pěl, umíraček zněl. Měl kapsu prázdnou Frankie Dlouhán... 19

Holubí dům Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům. Ptáků houf zalétal ke krovům, měl jsem rád holubích křídel šum. Vlídná dívka jim házela hrách, mávání perutí víří prach. Ptáci krouží a neznají strach, měl jsem rád starý dům, jeho práh. Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví, míval stáj roubenou, bílý štít. Kde je dům holubí a ta dívka kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl jen pro ni žít. Sdílný déšť vypráví okapům, bláhový, kdo hledá tenhle dům. Odrůstáš chlapeckým střevícům, neslyšíš holubích křídel šum. Nabízej úplatou cokoli, nepojíš cukrových homolí. Můžeš mít třeba zrak sokolí, nespatříš ztracené údolí. Hledám dům holubí, kdopak z vás cestu ví, míval stáj roubenou, bílý štít. Kde je dům holubí a ta dívka kde spí, vždyť to ví, že jsem chtěl jen pro ni žít. Zpívám ptákům a zvlášť holubům, stával v údolí mém starý dům. 20

Honduras Tohle je píseň bez příběhu, vine se ve mně mimo čas, vídávám ve snu zbytky sněhu a zemi jménem Honduras. Dívenka mívá útlý pas a v očích opatrnou něhu, do toho však ty zbytky sněhu a země jménem Honduras. A vtírá se mi zas a zas sled podivného koloběhu, ta země jménem Honduras a samozřejmě zbytky sněhu. Tohle je píseň bez příběhu, vine se ve mně mimo čas, vídávám ve snu zbytky sněhu a zemi jménem Honduras. Marně se k ránu chytám břehu, v peřinách zaniká můj hlas, a zalykám se zbytkem sněhu a jménem země Honduras. A vtírá se mi zas a zas sled podivného koloběhu, ta země jménem Honduras a samozřejmě zbytky sněhu. 21

Honky Tonky Blues Každý ráno na piano hraje Jack, hraje Jack, každý ráno na piano hraje Jack, hraj Jack, honky tonk, honky tonk, honky tonky blues. Nikomu v domě nevadí, že to piano neladí, když hraje Jack, jak už jsem řek, svý honky tonky blues Každý ráno na piano hraje Jack... 22

Hrobař V mládí jsem se učil hrobařem, jezdit s hlínou, jezdit s trakařem, kopat hroby byl můj ideál, o yeah. Jezdit s hlínou, jezdit s vozíkem, s černou rakví, s bílým pomníkem, kopat hroby byl můj ideál, o yeah. Že do módy přijde kremace, černý hrobař bude bez práce, toho jsem se nikdy nenadál, o yeah. Záblesk světel pad mi do tváře, kolem projel vůz milionáře, marně skřípou kola brzdící, o yeah. Stoupám vzhůru stoupám ke hvězdám, s černou rakvi se tam nesetkám, sbohem bílé město zářící, o yeah. Nananananananana... 23

Hudsonský šífy Ten kdo nezná hukot vody lopatkama vířený, jako já, jako já, kdo hudsonský slapy nezná, sírou pekla sířený, ať se na hudsonský šífy najmout dá, johoho. Ten kdo nepřekládal uhlí, šíf když na mělčinu vjel, málo zná, málo zná, ten kdo neměl tělo ztuhlý až se nočním chladem chvěl, ať se hudsonský šífy najmout dá, johoho. Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, johoho, johoho. Ten kdo nezná noční zpěvy zarosenejch lodníků, jako já, jako já, ten kdo cejtí se bejt chlapem umí dělat rotyku, ať se na hudsonský šífy najmout dá, johoho. Ten kdo má na bradě mlíko, kdo se rumem nevopil, málo zná, málo zná, kdo necejtil hrůzu z vody, kde se málem utopil, ať se na hudsonský šífy najmout dá, johoho. Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, johoho, johoho. Kdo má roztrhaný boty, kdo má pořád jenom hlad, jako já, jako já, kdo chce celý noci čuchat pekelnýho vohně smrad, ať se na hudsonský šífy najmout dá, johoho. Kdo chce zhebnout třeba zejtra, komu je to všechno fuk, kdo je sám, tak jako já, kdo má srdce na správným místě, kdo je prostě príma kluk, ať se na hudsonský šífy najmout dá, johoho. Ahoj, páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem, johoho. 24

Jarní tání Když první tání cesty sněhu zkříží a nad ledem se voda objeví, voňavá země se sněhem tiše plíží, tak nějak líp si balím, proč, Bůh ví. Přišel čas slunce, zrození a tratí, na kterejch potkáš kluky ze všech stran. Hubenej Joe, Čára a Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro vítej k nám. Hubenej Joe, Čára a Ušoun se ti vrátí, oživne kemp, jaro vítej k nám. Kdo ví jak voní země když se budí, pocit mám vždy, jak zrodil bych se sám, jaro je lék na řeči, co nás nudí a na lidi, co chtěj zkazit život nám. Přišel čas slunce, zrození a tratí... Zmrznout by měla, kéž by se tak stalo, srdce těch pánů, co je jim vše fuk, pak bych měl naději, že i příští jaro bude má země zdravá jako buk. Přišel čas slunce, zrození a tratí... 25

Jaro My čekali jaro a zatím přišel mráz, tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás, z těžkých černých mraků se stále sypal sníh a vánice sílí v poryvech ledových. Z chýší dřevo mizí a mouka ubývá, do sýpek se raděj už nikdo nedívá. Zvěř z okolních lesů nám stála u dveří a hladoví ptáci přilétli za zvěří a stále blíž. Tak jednoho dne večer, to už jsem skoro spal, když vystrašenej soused na okno zaklepal, můj chlapec doma leží, v horečkách vyvádí, já do města bych zajel, doktor snad poradí. Půjčil jsem mu koně a když sedlo zapínal, dříve než se rozjel jsem ho ještě varoval, nejezdi naší zkratkou, je tam příkrej sráz a v týhletý bouři tam snadno zlámeš vaz, tak neriskuj. Na to chmurný ráno dnes nerad vzpomínám, na tu hroznou chvíli, když kůň se vrátil sám, trvalo to dlouho, než se vítr utišil, na sněhové pláně si každý pospíšil. Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám, kterým bych té noci nejel ani sám, pak ho někdo spatřil, jak leží pod srázem, krev nám tuhla v žilách, nad tím obrazem, já klobouk sňal. Někdy ten kdo spěchá, se domů nevrací. 26

Jdou po mně jdou Býval jsem chudý jak kostelní myš, na půdě půdy jsem míval svou skrýš, pak jednou v létě řek jsem si bať, svět fackuje tě a tak mu to vrať. Když mi dát nechceš já vezmu si sám, zámek jde lehce a adresu znám, zlato jak zlato dolar či frank, tak jsem šel na to do National Bank. Jdou po mně jdou jdou jdou, na každým rohu mají fotku mou, kdyby mě chytli, jó byl by ring, tma jako v pytli je v celách Sing-Sing. Ve státě Iowa byl od poldů klid, chudičká vdova mi nabídla byt, byla to kráska já měl peníze, tak začla láska jak z televize. Však půl roku nato řekla mi dost, tobě došlo zlato mně trpělivost, sbal svých pár švestek a běž si kam chceš, tak jsem na cestě a chudý jak veš. Jdou po mně jdou jdou jdou, na každým rohu mají fotku mou, kdyby mě chytli, jó byl by ring, tma jako v pytli je v celách Sing-Sing. 27

Teď ve státě Utah žiju spokojen, pípu jsem utáh a straním se žen, kladou mi pasti a do pastí špek, já na ně mastím jen ať mají vztek. Jdou po mně jdou jdou jdou, na nočních stolcích mají fotku mou, kdyby mě klofli, jó byl by ring, být pod pantoflí je hůř než v Sing-Sing. 28

Kapkami si déšt Kapkami si déšť do plachet vozů zpívá, jedou kryté vozy ztichlou a spící krajinou. Tam, kde každej muž otěže v rukou svírá, dlouhou, dlouhou dobu ještě ty vozy pojedou. Až tam za hory, tam za obzory, kde bílý mraky jdou, tam skončí cestu svou, cestu tak tajemnou, a déšť už přestal svou píseň zpívat. Zmodralo nebe a slunce na hory svítí. Dlouhou, dlouhou dobu ještě ty vozy pojedou. Dlouhou, dlouhou dobu ještě ty vozy pojedou. 29

Kladivo Bylo by to krásný, bejt bleskem nebo bouří, bejt rosou nebo trávou, bejt větrem co vál. Bejt kladivem v pěstích, bejt jiskřičkou v kouři a kovadlinou bejt a znít a vocelově zvonit, ó ó to bych si tak přál... Bylo by to krásný, bejt zvonem, kterej zpívá a do nebe se dívat, a nebo i dál. A zvonit, že svítá, a nebo že se stmívá, bejt vobyčejnej zvon a znít a vocelově zvonit, ó ó to bych si tak přál... Bylo by to krásný, bejt v melodii tónem, tím tónem, co hladí jak hedvábnej šál. Tím tónem co ladí a zpívá pod balkónem, bejt v melodii tón a znít a vocelově zvonit, ó ó to bych si tak přál... Bylo by to krásný, bejt zvonem, kterej zpívá, i kladivem i tónem a Bůh ví čím dál. A zpívat, že svítá a nebo že se stmívá, a zvučet jako zvon a znít a zpívat dobrejm lidem, ó ó to bych si tak přál... 30

Kluziště Strejček kovář chytil kleště uštíp z noční oblohy, jednu malou kapku deště a ta mu spadla pod nohy. Nejdřív ale chytil slinu, pak šáh kamsi pro pívo, pak přitáhnul kovadlinu a veliký kladivo. Zatím tři bílé vrány pěkně za sebou, kolem jdou, někam jdou, do rytmu se kývají, tyhle tři bílé vrány pěkně za sebou, kolem jdou, někam jdou, nedojdou, nedojdou. Vydal z hrdla mocný pokřik ztichlým letním večerem, pak tu kapku všude rozstřík jedním mocným úderem. Celej svět byl náhle v kapce a vysoko nad námi, na obrovský mucholapce visí nebe s hvězdami. Zatím tři bílé vrány pěkně za sebou... Zpod víček mi vytrysk pramen na zmačkané polštáře, kdosi mě vzal kolem ramen a políbil na tváře. Kdesi v dálce rozmazaně strejček kovář odchází, do kalhot ši čistí dlaně umazané od sazí. Zatím tři bílé vrány pěkně za sebou... 31

Koleje V pondělí obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje. Když není dost oleje, tak se olej doleje, aby bylo všude dost oleje. V úterý obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje... Ve středu obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje... Ve čtvrtek obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje... V pátek obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje... V sobotu obcházím koleje, koleje, jestli je všude dost oleje, oleje... V neděli neobcházím koleje, koleje, protože je všude dost oleje, oleje, a když není dost oleje, v pondělí se doleje, aby bylo všude dost oleje. 32

Kytky Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát. Řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být? Dívky je tu během dne, otrhaly do jedné. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ty dívky jsou, co se s nima mohlo stát. Řekni, kde ty dívky jsou, kde mohou být? Muži si je vyhlédli, s sebou domů odvedli. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ti muži jsou, co se s nima mohlo stát. Řekni, kde ti muži jsou, kde mohou být? Muži v plné polní jdou, do války je zase zvou. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? A kde jsou ti vojáci, co se nima mohlo stát. A kde jsou ti vojáci, kde mohou být? Řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí? Řekni, kde ty hroby jsou, co se nima mohlo stát. Řekni, kde ty hroby jsou, kde mohou být? Co tu kytek rozkvétá, od jara až do léta. Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí. 33

Little Big Horn Tam blízko Little Big Hornu je indiánská zem, tam přijíždí generál Custer se svým praporem, modrý kabáty jezdců, stíny dlouhejch karabin, a z indiánskejch signálů po nebi letí dým. Říkal to Jim Bridger: Já měl jsem v noci sen, pod sedmou kavalerií jak krví rudne zem, kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná, proč Custer neposlouchá ta slova varovná! Tam blízko Little Big Hornu šedivou prérií táhne generál Custer s sedmou kavalerií, marně mu stopař Bridger radí: Zpátky povel dej! Jedinou možnost ještě máš, život si zachovej. Říkal to Jim Bridger: Já měl jsem v noci sen... Tam blízko Little Big Hornu se vznáší smrti stín, padají jezdci z koní, výstřely z karabin, límce modrejch kabátů barví krev červená, kmen Siouxů je statečný a dobře svůj kraj zná. Říkal to Jim Bridger: Já měl jsem v noci sen... Pak všechno ztichlo a jen tamtam duní nad krajem, v oblacích prachu mizí Siouxů vítězný kmen, cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svejch vojáků leží i generál. Říkal to Jim Bridger: Já měl jsem v noci sen... 34

Míle Míle a míle jsou cest které znám, jdou trávou a úbočím skal. Jsou cesty zpátky a jsou cesty tam, a já na všech s vámi stál. Proč ale blátem nám kázaly vést a špínou nám třísnily šat? To ví snad jen déšť a vítr kolem nás, ten vítr, co začal právě vát. Míle a míle se táhnou těch cest, a dál po nich zástupy jdou, kříže jsou bílé a lampičky hvězd jen váhavě svítí tmou. Bůh ví co růží jež dál mohly kvést, spí v hlíně těch práchnivých blat. To ví snad jen déšť a vítr kolem nás, ten vítr, co začal právě vát. Dejte mi stéblo a já budu rád i stéblo je záchranný pás. Dejte mi flétnu a já budu hrát a zpívat a ptát se vás: Proč jen se účel tak rád mění v bič a proč že má člověk člověka bát? To ví snad jen déšť a vítr kolem nás, ten vítr, co začal právě vát. 35

Mississippi blues Říkali mu Charlie a jako malej kluk, kalhoty si o plot roztrhal, říkali mu Charlie a byl to Toma vnuk, na plácku rád košíkovou hrál. Křídou kreslil po ohradách plány dětskejch snů, až mu jednou ze tmy řekli: Konec je tvejch dnů. Někdo střelil zezadu a vrub do pažby vryl, nikdo neplakal a nikdo neprosil. Mississippi, Mississippi, černý tělo nese říční proud, Mississippi, Mississippi, po ní bude jeho duše plout. Říkali mu Charlie a jako každej kluk na trubku chtěl ve smokingu hrát, v kapse nosil kudlu a knoflíkovej pluk, uměl se i policajtům smát. Od malička dobře věděl, kam se nesmí jít, který věci jinejm patří a co sám může mít, že si do něj někdo střelí jak do hejna hus, to on netušil, a řeka zpívá blues. Mississippi, Mississippi,... Chlapec jménem Charlie, a jemu patří blues, ve kterým mu táta sbohem dal, chlapec jménem Charlie snad ušel cesty kus, na kolejích jako slepý stál. Nepochopí jeho oči, jak se může stát, jeden že má v blátě ležet, druhej klidně spát. Jeho blues se naposledy řekou rozletí, kdo vyléčí rány, smaže prokletí. Mississippi, Mississippi,... 36

Mezi horami Mezi horami, lipka zelená. Mezi horami, lipka zelená, zabili Janka, Janíčka, Janka, miesto jeleňa, zabili Janka, Janíčka, Janka, miesto jeleňa. Keď ho zabili, zamordovali. Keď ho zabili, zamordovali, na jeho hrobě, na jeho hrobě, kříž postavili, na jeho hrobě, na jeho hrobě, kříž postavili. Ej křížu křížu, ukřižovaný. Ej křížu křížu, ukřižovaný, zde leží Janík, Janíček, Janík, zamordovaný, zde leží Janík, Janíček, Janík, zamordovaný. Tu šla Anička, plakat Janíčka. Tu šla Anička, plakat Janíčka, hned na hrob padla a viac nevstala, dobrá Anička, hned na hrob padla a viac nevstala, dobrá Anička. 37

Morituri te salutant Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů a z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná, a pírka touhy z křídel Pegasů a z hvězdných drah má šperk, co kamením se spíná, a pírka touhy z křídel Pegasů. Cesta je bič, je zlá, jak pouliční dáma. Má v ruce štítky, v pase staniol a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol, a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol. Seržante písek je bílý, jak paže Daniely. Počkejte chvíli, mé oči uviděly tu strašně dávnou, vteřinu zapomnění. Seržante mávnou a budem zasvěceni. Morituri te salutant, morituri te salutant. Tou cestou dál jsem šel, kde na zemi se zmítá, a písek víří křídlo holubí, a marš mi hrál zvuk děl, co uklidnění skýtá, a zvedá chmýří, které zahubí, a marš mi hrál zvuk děl, co uklidnění skýtá, a zvedá chmýří, které zahubí. Cesta je tér a prach a udusaná hlína, mosazná včelka od vlkodlaka, rezavý kvér - můj brach a sto let stará špína a děsně velká bílá oblaka, rezavý kvér - můj brach a sto let stará špína a děsně velká bílá oblaka. Seržante písek je bílý, jak paže Daniely... 38

Na předměstí stával dům Na předměstí stával dům, malý chlapec si tam hrával, drak co vzlétal k oblakům všechna tajná přání znával. Draci totiž vždycky ví to, co je klukům nejvíc líto, když musí jít večer spát. Jako víno dozrává, jako v mořích vlny hasnou, vzpomínkami zůstává na tu smutnou zemi krásnou, na rybářské staré sítě, na draka a malé dítě, které nemá si s kým hrát. Na provázku slunce měl, oblohou se za ním vznášel, jako vánek šel kam chtěl smutné lampy lidem zhášel, pohádkovou dýchal vůní, mluvil řečí horských tůní, průzračnou jak dětský smích. Bílý koník běžel dál osamělou pustou plání, na dlani s tím v dětství tál i když padal bez ustání, den začíná tichou flétnou chvíli předtím nežli vzlétnou, hejna ptáků v oblacích. 39

Náměšť Krásný je vzduch, krásnější je moře. Krásný je vzduch, krásnější je moře. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře. Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře. Pevný je stůl, pevnější je hora. Pevný je stůl, pevnější je hora. Co je nejpevnější, co je nejpevnější, ta člověčí víra. Co je nejpevnější, co je nejpevnější, ta člověčí víra. Pustá je poušť i nebeské dálky. Pustá je poušť i nebeské dálky. Co je nejpustější, co je nejpustější, žít život bez lásky. Co je nejpustější, co je nejpustější, žít život bez lásky. Mocná je zbraň, mocnější je právo. Mocná je zbraň, mocnější je právo. Co je nejmocnější, co je nejmocnější, pravdomluvné slovo. Co je nejmocnější, co je nejmocnější, pravdomluvné slovo. Velká je zem, šplouchá po ní voda. Velká je zem, šplouchá po ní voda. Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda. Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda. 40

Nebeští jezdci Po zasmušilé pustině jel starý honák krav, den temný byl a vítr ševelil v mokrých stéblech trav, tu honák k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát, když nekonečnou oblohou zřel stádo krav se hnát. Jipijaheej, jipijahou, to přízraky táhnou tmou. Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé a na bocích mu plápolaly cejchy řeřavé. A oblohou se neslo jeho kopyt dunění a za ním jeli honáci až k smrti znavení. Jipijaheej, jipijahou, to přízraky táhnou tmou. Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak a stále stádo stíhali, jak mračno stíhá mrak. proudy potu smáčely jim tvář i košili a starý honák uslyšel ten jekot kvílivý. Jipijaheej, jipijahou, to přízraky táhnou tmou. Tu jeden z jezdců zavolal a pravil: Pozor dej, svou duši hříchu vyvaruj a ďáblu odpírej! Bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát a nekonečnou oblohou stádo s námi hnát! Jipijaheej, jipijahou, to přízraky táhnou tmou. 41

Píseň, co mě učil listopad Málo jím a málo spím a málokdy tě vídám, málokdy si nechám něco zdát, doma nemám stání už od jarního tání, cítím, že se blíží listopad. Listopadový písně od léta už slýchám, vítr ledový přinesl je k nám, tak mě nečekej, dneska nikam nepospíchám, listopadový písni naslouchám. Chvíli stát a poslouchat, jak vítr větve čistí, k zemi padá zlatý vodopád, pod nohama cinká to poztrácené listí, vím, že právě zpívá listopad. Listopadový písně od léta už slýchám... Dál a dál tou záplavou, co pod nohou se blýská, co mě nutí do zpěvu se dát, tak si chvíli zpívám a potom radši pískám píseň, co mě učil listopad. Listopadový písně od léta už slýchám... 42

Pocestný Je to chůze po tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné, sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné. Je to chůze po tom světě, že by člověk utek, ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek, ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek. Což je pánům v krytém voze, sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, v blátě kluše, ale chudý, ten za nimi v dešti, v blátě kluše. Ej, co já dbám na své pouti na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty. Však na pány v krytém voze taky někdy trhne, jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne, jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne. A krom toho, až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán-nepán se sejdem, v jedné hospodě na nocleh pán-nepán se sejdem. 43

Proklatej vůz Čtyři bytelný kola má náš proklatej vůz, tak ještě pár dlouhejch mil zbejvá dál, tam je cíl, a tak zpívej o Santa Cruz. Polykej whisky a zvířenej prach, nesmí nás porazit strach, až přejedem támhleten pískovej plát, pak nemusíš se už rudochů bát. Jen tři bytelný kola má náš proklatej vůz, tak ještě pár dlouhejch mil zbejvá dál, tam je cíl, a tak zpívej o Santa Cruz. Polykej whisky a zvířenej prach... Jen dvě bytelný kola má náš proklatej vůz, tak ještě pár dlouhejch mil zbejvá dál, tam je cíl, a tak zpívej o Santa Cruz. Polykej whisky a zvířenej prach... Už jen jediný kolo má náš proklatej vůz, tak ještě pár dlouhejch mil zbejvá dál, tam je cíl, a tak zpívej o Santa Cruz. Polykej whisky a zvířenej prach... Už ani jediný kolo nemá náš proklatej vůz, tak ještě pár dlouhejch mil zbejvá dál, tam je cíl, a tak zpívej o Santa Cruz. Polykej whisky a zvířenej prach... 44

Rosa na kolejích Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak já se vracím k svýmu nádraží, abych šel zas dál. Přede mnou stíny se plouží a nad krajinou krouží podivnej pták, pták nebo mrak. Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa. Vzít do dlaní dálku zase jednou zkus. Telegrafní dráty hrajou ti už léta to nekonečně dlouhý, monotónní blues. Je ráno, je ráno. Nohama stíráš rosu na kolejích. Nohama stíráš rosu na kolejích. Pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj. Co si radši počkaj až se stmí a pak šlapou dál. Po kolejích táhnou bosí a na špagátu nosí celej svůj dům - deku a rum. Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa. Vzít do dlaní dálku zase jednou zkus. Telegrafní dráty hrajou ti už léta to nekonečně dlouhý, monotónní blues. Je ráno, je ráno. Nohama stíráš rosu na kolejích. Nohama stíráš rosu na kolejích. 45

Sedm dostavníků Plání se blíží sedm dostavníků, stačí jen mávnout a jeden zastaví. Sveze tě dál za pár dobrejch slov a díků ten kočí, co má modrý oči laskavý. Heja heja hou, dlouhá bude cesta, dlouhá jako píseň, co mě napadá. Heja heja hou, sám když večer stojím, sám proti slunci, který právě zapadá. Vím, že se dnes už hvězdy nerozsvítí, křiklaví ptáci maj hlasy hádavý. Vyprahlá tráva už velký deště cítí, ty deště, co moje stopy zahladí. Heja heja hou, dlouhá bude cesta, dlouhá jako píseň, co mě napadá. Heja heja hou, sám když večer stojím, sám proti slunci, který právě zapadá. 46

Severní vítr Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou, jsem chudý, jsem sláb, nemocen. Hlava mě pálí a v modravé dáli se leskne a třpytí můj sen. Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí, tam zbytečně budeš mi psát. Sám v dřevěné boudě sen o zlaté hroudě já nechám si tisíckrát zdát. Severní vítr je krutý, počítej lásko má s tím. K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím. K nohám ti dám zlaté pruty nebo se vůbec nevrátím. Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem, už slyším je výt blíž a blíž. Už mají mou stopu, už větří, že kopu svůj hrob, a že stloukám si kříž. Zde leží ten blázen, chtěl dům a chtěl bazén a opustil tvou krásnou tvář. Má plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hrobem polární zář. Severní vítr je krutý... 47

Slaboch Ben Tam v lesích Ontaria, kde čerstvá smůla voní, tam kde paže dřevorubců vládnou jen. Kde staleté sosny se pod sekerou kloní, tam prý někde žije Slaboch Ben. Že je strašně slabý a že se rány bojí, to o něm říkával předák Andy Renn, že se leda hodí, aby jezdil pro zásoby, na to je prej dobrej Slaboch Ben. Do pouzder mu dali dvě nenabitý zbraně, kdyby se snad před kojoty bránit chtěl. Kdyby ho napadlo vystřelit si na ně, jak se míří stejně nevěděl. Že je strašně slabý a že se rány bojí... Jistě by se smáli ještě dlouhou chvíli, kdyby nebyl tábor náhle přepaden bandou, kterou vedl Jednookej Billy, kdo se nevzdal, ten byl zastřelen. Že je strašně slabý a že se rány bojí... Deset koltů míří na pět kamarádů, každý se již se životem rozžehnal, když tu náhle vzadu rozlehne se výkřik: Kdo se nevzdá, nebude žít dál! Že je strašně slabý a že se rány bojí... 48

Deset koltů rázem svoje cíle mění, tam, kde předtím stával Slaboch Ben a pět kamarádů svoje kolty tasí, jednookej Bill je překvapen! Recitativ: Na zemi teď leží jednookej Billy a jeho čtyři přátelé. Jako šestý padl s nenabitou zbraní Slaboch Ben. Tam v lesích Ontaria, kde čerstvá smůla voní, tam kde paže dřevorubců vládnou jen. Kde staleté sosny se pod sekerou kloní, tam prý někde žil Slaboch Ben. 49

Strom Polní cestou kráčeli šumaři do vísky hrát, svatby, pohřby tahle cesta poznala mnohokrát, po jedné svatbě se chudým lidem synek narodil a táta mu u prašný cesty života strom zasadil. A on tam stál, a on tam stál, a koukal do polí, a koukal do polí, a byl jak král, a byl jak král, sám v celém okolí, korunu měl, korunu měl, i když ne ze zlata, a jeho pokladem byla tráva střapatá. Léta běží a na ten příběh si už nikdo nevzpomněl, jen košatý strom se u cesty ve větru tiše chvěl a z vísky bylo město a to město začlo chtít, asfaltový koberec až na náměstí mít. A on tam stál, a on tam stál... Že strom v cestě plánované, to malý problém byl, ostrou pilou se ten problém snadno vyřešil, tak naposled se do nebe náš strom pak podíval a tupou ránu do větvoví už snad ani nevnímal. A on tam stál, a on tam stál.. Při stavbě se objevilo, že silnice bude dál, a tak kousek od nové cesty smutný pařez stál, dětem a výletníkům z výšky nikdo nemával a jen přítel vítr si o něm píseň na strništích z nouze hrál. A on tam stál, a on tam stál.. 50

Štvanice Pták vylekaný slovem vlhkými křídly máv. Teď v skrytu lesní rokle se shromažďuje dav. To ocelové ráno má spiklenecký vzduch. Když zvolna houstne zástup, je kdekdo dobrodruh. Ten přišel s halapartnou, ten svírá žabikuch A všichni už se těší, až udělají kruh jak honci stád. Koho budou dneska lesem štvát? Pot frkajících koní už nezakrýva stín, sta nelítostných škorní je kopou do slabin. Kdo ukázal jim cestu z té úžlabiny dní, kdo rozkázal všem pastím, ať zuby vycení? Kdo tohle všechno spískal a čím dal znamení? A není snad to jedno? Tvůj pohled zkamení a chceš se ptát: Ach koho, koho budou světem štvát? 51

Když ze všech stran se blíží - a s tím ryčným pokřikem - krk bezděky se svírá a rozvírá se zem. I létající myši teď opustily krov a následují lovce, jimž z očí blýská kov. Už křísly jiskry zášti a hvízdly kulky slov. Už přibijí svou oběť, jak předtím spoustu sov na křídla vrat. Já tuším, tuším, koho vydali se štvát. Už vím, že pasou po mně. to já jsem obětí! Tak tajím dech a tiše se krčím v doupěti. Když slyším lesní rohy a vidím fábory, chci obrnit se klidem a žít všem navzdory. Vtom slyším smečku pomluv, ty podlé potvory. Jdou po mé stopě, vyjou psi přímo u nory. Je líp se vzdát. Líp umřít rovnou, než se nechat štvát. 52

Co se to ale děje? Ta tlupa táhne dál... To ne mě, ale tebe chtějí vzít si na paškál! Vždyť říkají tvé jméno! Tvá řeč má zvláštní šmak. Já pomyslím si správně, ať jen ti vytřou zrak. Byls odjakživa morous a vůbec divnej pták, A proto chytnu vidle a nebo aspoň prak a pevnej drát. Hej hoši! Půjdu s vámi lidi štvát! 53

Tisíc mil V nohách mám už tisíc mil, stopy déšť a vítr smyl a můj kůň i já sme cestou znavení. Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, bílej dům to malý bílý stavení. Je tam stráň a příkrej sráz, modrá tůň a bobří hráz, táta s mámou, který věřej dětskejm snům. Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, bílej dům to malý bílý stavení. V nohách mám už tisíc mil, teď mi zbejvá jen pár chvil, cestu znám a ta se tam k nám nemění. Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, bílej dům to malý bílý stavení. Kousek dál a já to vím uvidím už stoupat dým, šikmej štít střechy čnít k nebesům. Těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl, bílej dům to malý bílý stavení. 54

Tři kříže Dávám sbohem břehům proklatejm, který v drápech má ďábel sám, bílou přídí šalupa My Grave míří k útesům, který znám. Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal, slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal. První kříž má pod sebou jen hřích, samý pití a rvačky jen, chřestot nožů, při kterým přejde smích, srdce-kámen a jméno Stan. Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal, slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal. Já, Bob Green, mám tváře zjizvený, štěkot psa zněl, když jsem se smál, druhej kříž mám a spím pod zemí, že jsem falešný karty hrál. Jen tři kříže z bílýho kamení někdo do písku poskládal, slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, co sám do něj psal. 55

Třetí kříž ten vyvolá jen vztek, Katy Rogers těm dvoum život vzal, svědomí měl, vedle nich si klek. Recitativ: Vím, trestat je lidský, ale odpouštět božský. Ať mi tedy Bůh odpustí. Jen tři kříže z bílýho kamení jsem jim do písku poskládal, slzy v očích měl a v ruce znavený lodní deník, a v něm co jsem psal. 56

Za svou pravdou stát Máš všechny trumfy mládí a ruce čistý máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát. Už víš, kolik co stojí, už víš, co bys rád měl, už ocenil jsi kompromis a párkrát zapomněl. Že máš za svou pravdou stát, že máš za svou pravdou stát. Že máš za svou pravdou stát, že máš za svou pravdou stát. Už nejsi žádný elév, co prvně do hry vpad, už víš, jak s králem ustoupit a jak s ním dávat mat. Takhle za svou pravdou stát, takhle za svou pravdou stát. Takhle za svou pravdou stát, takhle za svou pravdou stát. Teď přichází tvá chvíle, teď nahrává ti čas, tvůj sok poslušně neuhnul - a ty mu zlámeš vaz! Neměl za svou pravdou stát, neměl za svou pravdou stát. Neměl za svou pravdou stát, neměl za svou pravdou stát. Tvůj potomek ctí tátu, ty vštěpuješ mu rád to heslo, které dobře znáš z dob, kdy jsi býval mlád. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát. 57

Zelené pláně Tam, kde zem duní kopyty stád, znám plno vůní, co dejchám je tak rád, čpí tam pot koní a voní tymián, kouř obzor cloní, jak dolinou je hnán, rád žiju na ní, tý pláni zelený. Tam, kde mlejn s pilou proud řeky hnal, já měl svou milou a moc jsem o ni stál, až přišlo psaní, ať na ni nečekám, prý k čemu lhaní a tak jsem zůstal sám, sám znenadání v tý pláni zelený. Dál čistím chlív a lovím v ořeší, jenom jako dřív mě žití netěší, když hlídám stáj a slyším vítr dout, prosím, ať jí poví, že mám v srdci troud. Kdo ví až se doví z větrnejch stran, dál že jen pro ní tu voní tymián, vlak hned ten ranní ji u nás vyloží, a ona k spaní se šťastná uloží, sem do mejch dlaní v tý pláni zelený. 58

Země vzdálená Smutnej déšť a město v kouři, ticho prázdnejch rán, noční můry pijou silnej čaj. Smutnej déšť, oči mhouříš, už v nich nejsem sám, ještě málo žijou, když se ptaj. Znám tě mnohem víc, země vzdálená. Spát s tajemnou závratí. Roky ztratí sílu, když ti dál šeptám: While my guitar gently wheeps. Pod správnou hvězdou, v malým ráji chtěl jsem říct: Still my guitar gently wheeps. Den chová stín v záclonách, toulavejch pár koček strach, sen ti skrývá na víčkách, že jsi mou. Bláznům se jen může smát, když nám ráno dává mát, chtěl jsem dál jen poslouchat, že jsi má, že jsi má. Znám tě mnohem víc, země vzdálená. Spát s tajemnou závratí. Znám tě mnohem víc, země vzdálená. Spát s tajemnou závratí. 59

Zvony Myslím dál na ten dům, kde měl dílnu zvonů král, různé zvony měl tam, nám klukům na ně hrál. Prý o srdcích zvonů ví, kde je získá, to je tajemství, já dnes vím, moc dobře vím, že svého srdce část dával zvonům svým. Dnes k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním déšť jak slzy, k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním mraky jako smuteční plášť. Je to pár dní, co jsem u něj byl, měl v práci nový zvon, já mu záviděl zas, jak z kovu slévá tón. Měl už velmi málo sil, o svém slabém srdci nemluvil. A když za mnou dvířka zavíral, povídám si: Starej zvonař umírá. Dnes k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním déšť jak slzy, k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním mraky jako smuteční plášť. 60

Vzpomínám, jak vyprávěl, že zvonům cit je dán, prý každý zvon dobře ví, že zemřel jeho pán. Nocí dříve, než se rozední, na jeho dlouhou cestu poslední, rozezní se v okolí každý zvon jak ho vlastní srdce zabolí. Dnes k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním déšť jak slzy, k nám vzal vítr zvonů pláč a s ním mraky jako smuteční plášť. 61

Na tyto strany si můžeš vepsat nebo vlepit další písničky: 62

63

Zpěvník Mayů a Utahů foto na obálce: Malonty 2009 sazba a grafická úprava: Jakub Foglar realizace: Filip Foglar tisk: tiskařské středisko Univerzity Pardubice poděkování: Jiřímu Steinbauerovi červenec 2011, vydání první, 64 stran Mayteam 2011 64