Individuální plánování v praxi kurátora - zaměření na Liberecký kraj

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Individuální plánování v praxi kurátora - zaměření na Liberecký kraj bakalářská práce Jaroslav Čermák vedoucí práce doc. PhDr. Pavel Navrátil, Ph.D. Brno 2012

Čestné prohlášení Čestně prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil pouze prameny uvedené v seznamu literatury. 2 Jaroslav Čermák

Poděkování: Děkuji vedoucímu své bakalářské práce doc. PhDr. Pavlu Navrátilovi, Ph.D. za laskavé vedení práce, cenné rady a čas, který mi během konzultací věnoval, za jeho ochotu, spolehlivost a optimismus. Poděkování patří i mé rodině. 3

Obsah 1. Úvod 6 Slovník pouţitých pojmů a zkratek 7 Teoretická část 8 2. Sociální práce 9 2.1 Sociálně-právní ochrana dětí 10 2.2 Kritika systému péče o ohroţené děti 11 2.3 Novelizace zákona o SPOD 12 2.4 Kurátor pro děti a mládeţ 12 3 Individuální plánování 15 3.1 Individuální plánování v rámci OSPOD 16 3.2 Individuální plánování v novele zákona č. 359/1999 Sb. 16 4 Prvky individuálního plánování 19 4.1 Vyhodnocení situace dítěte 19 4.2 Sestavení individuálního plánu ochrany dítěte 21 4.3 Revize individuálního plánu ochrany dítěte 22 Metodická část 23 5 Metodika 24 5.1 Volba metody a strategie 25 5.2 Technika zjišťování 25 5.3 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování 26 5.4 Operacionalizace 28 5.5 Průběh výzkumu 29 5.6 Limity a přínosy studie 29 Empirická část 31 6 Analýza a interpretace dat 32 6.1 Vyhodnocení situace dítěte 32 6.1.1 Shrnutí 37 6.2 Sestavení individuálního plánu 39 6.2.1 Shrnutí 42 6.3 Revize individuálního plánu 43 6.3.1 Shrnutí 44 7. Závěr 45 7.1 Doporučení pro praxi 47 Bibliografie 49 4

Anotace 51 Abstract 52 Jmenný a věcný rejstřík 53 Přílohy 54 A Vybrané části návrhu vyhlášky MPSV o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí 54 B Funkce kurátora pro mládeţ 62 C Vybrané teorie sociální práce vztahující se k individuálnímu plánování 64 D Dotazník 68 5

1. Úvod Sociálně-právní ochrana dětí prochází v současné době obdobím zásadních změn, které jsou prvním krokem reformy systému péče o ohroţené děti. Nejdůleţitějšími změnami, které novela zákona přináší, je rozvedení pojmu zájem a blaho dítěte, kde je nově kladen zvýšený důraz na vzájemné právo rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Tato změna je reakcí na kritiku zejména ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který Českou republiku opakovaně kritizuje za nepřiměřené zásahy do rodinného ţivota. Záměrem novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí je zefektivnit současný systém péče o ohroţené děti. Za tímto účelem přijímá novela několik opatření, která mají posílit prevenci na úkor řešení krizových situací. Snaţí se, aby se ohroţeným dětem dostalo včasné péče a pomoci na profesionální úrovni. Mají být vytvořeny standardy kvality poskytování sociálně-právní ochrany dětí (obdoba standardů kvality v oblasti poskytování sociálních sluţeb) a uloţena povinnost zpracovat v případě ohroţených dětí individuální plán ochrany dítěte. Individuální plán ochrany dítěte má být zárukou, ţe přijímaná opatření na sebe budou navazovat tedy, ţe budou přijímána systematicky a po pečlivém zváţení potřeb dítěte, a nikoli nahodile. Protoţe sám působím jako kurátor pro děti a mládeţ, účastnil jsem se několika seminářů a školení, která se tématem individuálního plánování v oblasti sociálně-právní ochrany zabývala. Ţádné z těchto školení však nereflektovalo současnou praxi v sociálně-právní ochraně dětí. Jednalo se spíše o pokusy transplantovat zkušenosti s individuálním plánováním v oblasti poskytování sociálních sluţeb do oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Ve druhé polovině roku 2012 proběhlo několik metodických setkání vedoucích pracovníků a kurátorů se zástupci krajských úřadů a Ministerstva práce a sociálních věcí k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zazněla zde celkově negativně laděná vyjádření směrem k reálným moţnostem a přínosům zavedení novely do praxe. Jedním z nejsilněji diskutovaných témat je právě tvorba a realizace individuálního plánu ochrany dítěte. Nejistota a obavy týkající se individuálního plánování jsou představiteli MPSV mírněny tím, ţe nová zákonná úprava pouze upravuje pouţívání nástrojů, které se v současné praxi jiţ vyskytují. Tento neoficiálně vyjádřený náhled na situaci mě zaujal a rozhodl jsem se jej ověřit v rámci zpracování své závěrečné práce. Předpokládám, ţe výsledky této práce mohou poskytnout 6

odpovědným pracovníkům (zejm. Krajskému úřadu Libereckého kraje) přehled o aktuální situaci ukáţí, na které prvky je moţné navázat, a které naopak v současné praxi chybějí, nebo jejich vyuţívání je nedostatečné. Umoţní tak koncipovat systém dalšího vzdělání kurátorů pro děti a mládeţ tak, aby odpovídal skutečným potřebám. Předkládaná práce řeší otázku: Které prvky individuálního plánování se uplatňují v současné praxi kurátora pro děti a mládeţ?. Zaměřuje se na oblast Libereckého kraje a zjištění dává do souvislosti s poţadavky novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, účinné od 01.01.2013. Práce je rozdělena do tří základních částí. První část, teoretická, se věnuje rozpracování teoretických konceptů a zasazení práce do širších souvislostí. Druhá část je věnována metodice výzkumu zvolené metodě, strategii a výběru respondentů. Závěrečná třetí část obsahuje analýzu získaných dat, vyvozuje závěr a doporučení pro praxi. Slovník použitých pojmů a zkratek Tato práce čerpá z různých zdrojů, které se liší v pouţitých pojmech odkazujících k individuálnímu plánu, v zásadě však mají pouţívané pojmy stejný obsah jedná se o termíny individuální plán péče o dítě, individuální plán ochrany dítěte, individuální plán spolupráce. IP Individuální plán IPOD Individuální plán ochrany dítěte MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí OSPOD Orgán sociálně-právní ochrany dětí SPOD Sociálně-právní ochrana dětí 7

Teoretická část V teoretické části popíši sociální práci jako obor lidské činnosti a pozici sociálně-právní ochrany dětí v jejím rámci. Dále budou představeny základní problémy dosavadního způsobu fungování systému péče o ohroţené děti, které vedly k rozsáhlé novelizaci zákona o sociálněprávní ochraně dětí a dotčených předpisů. Z dikce novely i reakcí odborné veřejnosti je patrný pohled na novelu jako na revoluci a zásadní odklon od dosavadního způsobu péče o ohroţené děti. Jednou z nejdiskutovanějších změn je zavedení vyhodnocení situace dítěte a tvorba individuálního plánu ochrany dítěte přímo do legislativy. Individuální plánování jako proces tvroby individuálního plánu bude rozdělen na několik prvků. Cílem této práce je najít odpověď na otázku, které prvky individuálního plánování, jsou v současné praxi vyuţívány a jejich pouţívání popsat v kontextu právě zaváděné novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jednotlivé prvky individuálního plánování budou definovány na základě vybraných teorií a legislativy. 8

2. Sociální práce Celá tato práce se pohybuje v poli sociální práce. Proto je vhodné si pojem sociální práce vyjasnit a definovat pro účely konstrukce dalších pojmů a konceptů. Sociální práce je obor lidské činnosti, který lze vymezit různě a z různého úhlu pohledu. Snad kaţdá publikace zabývající se sociální prací obsahuje více či méně přesnou definici pojmu sociální práce. Vzniká tak mnoţství definic, které akcentují určité znaky. Kriticky si tohoto jevu všímá Musil (2008), kdyţ poukazuje na přednosti i rizika variability definic sociální práce. Připomíná, ţe pojetí a chápání pojmu sociální práce je různorodé, a tato různorodost můţe znamenat jak bohatost, tak na druhé straně rozplizlost, zmatek a neúplnost. V podobném duchu se vyjadřuje k definici sociální práce i Navrátil (2001), podle něhoţ je nutné k jednotlivým definicím přistupovat a hodnotit je podle toho, nakolik přispěly k ohraničení předmětu zájmu, cílů a nástrojů své profese. Jako příklad široké definice sociální práce uvádí (patrně s jistou nadsázkou) Navrátil (2001, s. 10) tuto: sociální práce je prostě to, co dělají sociální pracovníci. Mezi nejpouţívanější definice pojmu sociální práce bezesporu patří ta, kterou uvádí Matoušek ve svém slovníku: sociální práce social work Společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichţ cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeţe, nezaměstnanosti aj.). S. p. [sociální práce] se opírá jednak o rámec společenské solidarity, jednak o ideál naplňování individuálního lidského potenciálu. Sociální pracovníci pomáhají jednotlivcům, rodinám, skupinám i komunitám dosáhnout nebo navrátit způsobilost k sociálnímu uplatnění. Kromě toho pomáhají vytvářet pro jejich uplatnění příznivé podmínky. S. p. je hlavním přístupem při poskytování sociální pomoci (Matoušek, 2008, s. 200.) Uvedené definice jsou poměrně široké lze je vztáhnout na mnoho činností, vykonávaných mnoha subjekty - na činnosti profesionální i dobrovolnické, nahodilé i systematicky vykonávané. Ve své práci se chci zabývat sociální prací vykonávanou orgány sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se tedy o profesionální činnost garantovanou státem a vykonávanou zaměstnanci státní správy a samosprávy. 9

V tomto kontextu se jeví jako vhodná definice Thompsonova, která se pokouší zpřesnit jiné definice popisem konkrétních aktivit, které jsou v sociální práci běţné. Zde uvádí činnosti zaměřené přímo na klienta, tj. zejména hodnocení ţivotní situace klienta, poskytování (příp. zprostředkování) sluţeb a realizaci podpůrných aktivit, činnosti administrativní (poskytování zpráv a posudků) a dále i činnost koncepční a preventivní (Thompson in Navrátil, 2001.) Novotná a Schimmerlingová (1992) uvádějí mnoţství definic sociální práce a rozlišují několik jejích pojetí. Mezi jinými tak autorky definují kurativní pojetí sociální práce, která se zabývá jiţ existujícími důsledky sociálně disfunkčních procesů na úrovni jednotlivce, skupin či komunit, a s vyuţitím sociálně technických a výchovných opatření se snaţí působit ve prospěch klientů. 2.1 Sociálně-právní ochrana dětí Sociálně-právní ochrana dětí je oblast činnosti státní správy (resp. samosprávy v přenesené působnosti) vymezená zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Jedná se o činnost zaměřenou na ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny (Zákon č. 359/1999 Sb., 1.) Dítětem se pro účely zákona o sociálně-právní ochraně dětí rozumí nezletilá osoba zpravidla kaţdá lidská bytost mladší 18 let (Zákon č. 359/1999 Sb., 2.) Paragraf 4 předmětného zákona vymezuje orgány zajišťující poskytování sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), jimiţ jsou zejména obecní úřady obcí s rozšířenou působností a ve vymezených případech krajské úřady (Zákon č. 359/1999 Sb.) Zákon dále demonstrativně vymezuje okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje. Mezi jinými faktory, souvisejícími spíše s péčí vychovatelů uvádí i situace, které se pojí s chováním dítěte samotného. Zejména ve druhém případě se jedná o děti, které tvoří skupinu klientů kurátora pro děti a mládeţ. Jedná se o děti: c) které vedou zahálčivý nebo nemravný ţivot spočívající zejména v tom, ţe zanedbávají školní docházku, nepracují, i kdyţ nemají dostatečný zdroj obţivy, poţívají alkohol nebo návykové látky, ţiví se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší patnácti let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo 10

soustavně páchají přestupky nebo jinak ohroţují občanské souţití; d) které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných osob zodpovědných za výchovu dítěte; (Zákon č. 359/1999 Sb., 6.) Opatření, kterými sociálně-právní ochrana disponuje, jsou uvedena v části třetí. Jedná se zejména o preventivní a poradenskou činnost definovanou v hlavě první a druhé této části zákona. Jde hlavně o navázání kontaktu mezi rodinou a pracovníkem sociálně-právní ochrany dětí, poskytnutí pomoci a rady a případně zprostředkování další pomoci, která je mimo kompetenci pracovníka sociálně-právní ochrany dětí. Nedílnou součástí činnosti OSPOD je i iniciace řízení o svěření dítěte do institucionální nebo náhradní rodinné péče v případech, které toto opatření vyţadují (Zákon č. 359/1999 Sb.) Nejdůleţitější zásadou sociálně-právní ochrany dětí je apel na skutečnost, ţe: Předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte. (Zákon č. 359/1999 Sb., 5.) 2.2 Kritika systému péče o ohrožené děti Matoušek ve svém slovníku u hesla sociálně-právní ochrana dětí hovoří i o kritice současné koncepce sociálně-právní ochrany dětí. Zmiňuje problematickou represivní roli státu, který představuje ústředního dozorce nad výkonem rodičovské zodpovědnosti. Tato role však není odpovídajícím způsobem vyváţena preventivní činností v podobě podpory rodičovských kompetencí u ohroţených rodin (Matoušek, 2008, s. 194-195.) Tyto výtky konkrétněji popisuje i důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Vedle nedostatků v legislativní oblasti připomíná i nedostatečné personální zajištění: Činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí je v současné době charakterizována nejednotným přístupem a postupy při řešení případů a obtíţnou moţností přezkumu těchto postupů. Podle analýzy Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 jsou orgány sociálně-právní ochrany dětí personálně poddimenzovány a nemají dostatečné nástroje pro řešení problémů v podobě funkční sítě sluţeb, kterou by bylo moţno vyuţít pro realizaci opatření sociálně-právní ochrany dětí. Průměrný rozdíl mezi reálným a optimálním počtem pracovnic/pracovníků je 32 % (průměrně 2,3 úvazku na jeden obecní úřad obce s rozšířenou působností), tj. 560 pracovnic/pracovníků celkem. V případě kurátorek/kurátorů pro mládeţ jde o 47 % (průměrně 0,7 úvazku na jeden obecní úřad obce s rozšířenou působností). Nevyhovující je rovněţ struktura činnosti (vysoké 11

zatíţení administrativou a opatrovnickou agendou, nevyuţívají se moderní informační technologie atd.) (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb., s 57.) Česká republika je za nedostatky v ochraně práv dětí kritizována i ze strany OSN a dalších institucí 1. V reakci na tuto kritiku se Vláda ČR zavázala ve svém programovém prohlášení transformovat systém péče o ohroţené děti. Důleţitým krokem této transformace je novelizace zákona o sociálně-právní ochraně dětí a souvisejících předpisů, která byla Poslanecké sněmovně předloţena na konci roku 2011 (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb.) 2.3 Novelizace zákona o SPOD Kritika současného systému péče o ohroţené děti, zejm. výtka směrem k nejednotnosti a nadměrné administrativě v rámci poskytování sociálně-právní ochrany dětí, vyústila ve snahu novelizovat zákon o sociálně právní ochraně dětí a transformovat celý systém péče o ohroţené děti.změna zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která vstoupila do schvalovacího procesu na konci roku 2011, je první rozsáhlou změnou po několika dílčích úpravách. Dle důvodové zprávy k předkládané novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí si tato klade za cíl vytvoření podmínek pro zabezpečení výchovy a všestranného rozvoje dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí, důraz na prevenci, zavedení standardů kvality a sjednocení postupů v rámci SPOD a v neposlední řadě vytvoření alternativ k nadměrnému umísťování dětí do institucionální péče rozvojem a profesionalizací pěstounské péče (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb.) Inovace týkající se konceptů této práce budou podrobněji rozvedeny v příslušných kapitolách. 2.4 Kurátor pro děti a mládež Matoušek ve svém slovníku sociální práce spojuje práci kurátora pro děti a mládeţ, jakoţto 1 např. doporučení výboru OSN pro práva dítěte z 31.05.2011 a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva 12

odborného pracovníka státní sociální pomoci, s dětmi obtíţně vychovatelnými a dětmi, které páchají trestnou činnost. Připomíná, ţe kurátor se neomezuje jen na práci s dítětem samotným, ale pracuje i s jeho sociálním okolím tedy zejm. rodinou. Dětem i jejich rodinám pak poskytuje jak poradenskou, tak přímo socioterapeutickou pomoc (Matoušek, 2008, s. 92.) Ministerstvo práce a sociálních věcí vymezuje funkci kurátora pro děti a mládeţ podrobněji a svoji definici staví na výčtu činností a okruhů problémů, kterým se kurátor pro děti a mládeţ věnuje: zabývá se dětmi a mladistvými s poruchami chování či trestnou činností dle 6 odst. l, písm. c,d) zákona 359/1999 Sb. zaměřuje sociálně-právní ochranu zejména na děti uvedené v písm. c) a d) na základě písemných poţadavků orgánů činných v trestním řízení podává kvalifikované zprávy o osobách nezletilých a mladistvých, které se dopustily trestného činu... zúčastňuje se úkonů v přípravném řízení zúčastňuje se hlavního líčení a veřejného zasedání v trestních věcech mladistvých, kde aktivně vyuţívá svá práva daná zákonem, včetně opravných prostředků poskytuje sociálně právní, výchovné, případně psychologické porady dětem i rodičům při řešení jejich rodinných, osobních a sociálních problémů a akutních krizových situací. Zprostředkovává pomoc odborných poradenských a zdravotnických pracovišť a jiných zařízení. dle zákona o rodině podává podněty na výchovná opatření u obtíţně vychovatelných dětí a mladistvých a sleduje jejich účinnost navštěvuje nezletilé a mladistvé, kteří jsou umístěni v ústavních zařízeních a věznicích spolupůsobí na zlepšení podmínek v rodinách obtíţně vychovatelných nezletilých a mladistvých, u kterých je vykonávána ústavní výchova nebo ochranná výchova s cílem umoţnit jejich návrat do rodiny analyzuje situaci v oblasti patologických jevů u dětí a mládeţe a navrhuje preventivní opatření účastní se přestupkového řízení vedeného proti mladistvému v souladu se zákonem o přestupcích spolupracuje s ústavy pro výkon vazby i výkon trestu odnětí svobody, se školskými zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy, spolupracuje s orgány obcí, školami, zdravotnickými a školskými zařízeními, občanskými sdruţeními, úřady práce, charitativními a jinými organizacemi, probační a mediační sluţbou atd. (MPSV, 2009a, upraveno JČ.) 13

V novele zákona o sociálně právní ochraně dětí je jiţ na úrovni zákona zaveden termín sociální kuratela a od ostatních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí odlišen sociální kurátor pro děti a mládeţ. Toto odlišení by mohlo pomoci jasněji ohraničit pole působnosti a zodpovědnosti kurátora pro děti a mládeţ (byť s uvědoměním důleţitosti spolupráce s ostatními pracovníky). Tyto změny jsou vyjádřeny v 31 a 32 novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí Toto nové vymezení je posun v dosavadní praxi, kdy bylo rozdělení mezi jednotlivými agendami zvykové povahy a nemělo oporu v legislativě (Důvodová zpráva k novele zákona č. 359/1999 Sb., s. 98.) 14

3 Individuální plánování Individuální plánování je proces sestavování individuálního plánu intervence někdy označovaného jako individuální plán pomoci, popř. práce s klientem ad. Plán obecně můţeme chápat jako Formalizaci záměru s upřesněním vstupů a výstupů v časovém sledu." (Matoušek, 2008, s. 135.) Individuální plán tak představuje souhrn záměru (cíle) spolupráce, dle pouţitého přístupu více či méně detailní popis výchozí situace a popis důvodů, které vedly k jejímu ustavení, a dále kroků, které vedou k dosaţení cíle s ohledem na specifické vlastnosti, schopnosti a další okolnosti klienta a jeho sociálního prostředí. A v neposlední řadě i časový harmonogram naplňování jednotlivých kroků, resp. dosaţení cíle, cílového stavu. Matoušek (et al., 2008) nalézá prvky plánování v několika oblastech sociální práce, kdyţ zkoumá zejména jejich legislativní základ. Jedná se v prvé řadě o sociální sluţby na základě zákona č. 108/2006 Sb., kde identifikuje několik apelů k sestavování individuálního plánu. Další oblastí sociální práce, kde jiţ prvky individuálního plánování v legislativě obsaţeny jsou, je ústavní výchova dětí na základě zákona č. 109/2002 Sb., který ukládá zařízením pro výkon ústavní výchovy zpracovávat plán výchovně vzdělávací činnosti. Na něm by se měl podílet a situaci dětí v zařízení monitorovat i orgán sociálně-právní ochrany dětí na základě zákona č. 359/1999 Sb. Samotný pojem individuálního plánu intervence u ohroţených dětí pak autoři definují jako: [ ] dokument vzniklý v součinnosti zainteresovaných aktérů (biologických či náhradních rodičů, pracovníků státního systému sociálně právní ochrany dětí, případně pracovníků jiných institucí pečujících o vývoj dítěte), který poskytuje přehled aktuálních problémů a dohodnutých způsobů, jak na ně reagovat. Plán definuje úlohy jednotlivých zainteresovaných subjektů a časový horizont, kdy bude zhodnoceno, jak se daří stanovených cílů dosahovat a kdy bude případně plán změněn (Matoušek et al., 2008, s. 10.) Z výše uvedeného je zřejmé, ţe obvykle se předpokládá písemná forma individuálního plánu. Jeho provedení by mělo být individuální a odpovídat potřebám a moţnostem klienta. Lze vyuţít mnoţství výtvarných technik a úrovní sloţitosti či konkrétnosti. 15

3.1 Individuální plánování v rámci OSPOD Jak bylo zmíněno v předchozí části textu, není pojem individuální plán v prostředí sociálněprávní ochrany dětí zcela neznámým. Je obsaţen v metodických doporučeních Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV, 2009b.) To definuje sestavování individuálního plánu péče jako proces sestávající ze čtyř základních kroků: zjišťování faktů a informací; konzultace, případové konference, rodinná konference; vyhodnocení situace; rozhodnutí. Výsledkem těchto kroků je pak plán péče o dítě. Plán péče o dítě má být zaloţen na všech zjištěních a vycházet z potřeb dítěte. Potřeby dítěte pak rozděluje do několika oblastí (od zdraví, přes bydlení k citové vřelosti rodičů). Kvalitní individuální plán má být konkrétní, má mít měřitelné výstupy, má být realistický a konečně má být časově omezený (MPSV, 2009b.) Svůj pohled na práci s individuálním plánem předkládá i Bechyňová et al. Rozvíjejí svůj koncept sanace rodiny a uvádějí, ţe sestavení individuálního plánu práce s rodinou je činností multidisciplinárního týmu, jehoţ svolání, sloţení a řízení je věcí úvahy zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Autorky dále zdůrazňují potřebu kvalitního vyhodnocení situace dítěte a rodiny a nutnost jeho neustálé revize a aktualizace (Bechyňová et al., 2011, s. 4.) 3.2 Individuální plánování v novele zákona č. 359/1999 Sb. Individuálnímu plánu (a vyhodnocení situace dítěte) je v novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí věnována velká pozornost. Reaguje tak mj. na opatření schválené Vládou ČR 2, které ukládá MPSV povinnost legislativně upravit tvorbu individuálního plánu. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí se individuálnímu plánu věnuje zejména v 10 odst. 3, kde stanoví povinnost vypracovat individuální plán ochrany dítěte. V odstavci 5 stejného paragrafu pak stanoví další povinnosti. Zásadní je vymezení preventivní funkce individuálního plánu, a povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí zpracovat v případě ohroţených dětí individuální plán ochrany dítěte nejpozději do jednoho měsíce od zařazení do evidence, a dále plán aktualizovat (Novela zákona č. 359/1999 Sb., 10) 2 Obecné opatření k výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva prevence odebírání dětí z péče rodičů ze sociálně ekonomických důvodů, které schválila Vláda ČR usnesením č. 882 ze dne 7. 12. 2010 16

Konkrétní obsah a náleţitosti individuálního plánu upravuje prováděcí vyhláška 3 (MPSV, 2012) v 2, a to v návaznosti na 1 upravující proces vyhodnocení situace dítěte. Vyhláška stanoví, ţe vyhodnocování situace dítěte a jeho rodiny vychází z individuálního přístupu k dítěti a má následující okruhy 4 : hodnocení situace dítěte (míra ohroţení, vymezení rizik, úroveň vývoje, individuální potřeby, úspěšnost ve vzdělávání, názory a přání dítěte) hodnocení situace rodiny (příčiny krize, vztah rodiče-dítě, potřeby rodiny, zdroje rodiny v širším smyslu, výchovné kompetence, materiální podmínky) hodnocení širšího prostředí rodiny (zdroje a jejich vyuţitelnost v širší rodině a širším sociálním okolí). Obsah, zaměření a formy intervence v rámci individuálního plánu stanovuje 2 zmíněné vyhlášky. Zatímco u hodnocení situace dítěte ponechal zákonodárce sociálním pracovníkům určitou volnost tím, ţe vyjmenování okruhů je pouze demonstrativní, u výčtu náleţitostí individuálního plánu tomu tak není a jeho obsah je striktně taxativně vymezen. Z tohoto důvodu uvádím plné znění prvního odstavce paragrafu: (1) Individuální plán ochrany dítěte obsahuje a) popis příčin ohroţení dítěte a důvody zahájení sociálně-právní ochrany, b) cíle navrţených opatření, prostředky k jejich dosaţení a ukazatele účinnosti jednotlivých opatření, c) rozsah navrţených opatření nezbytných k ochraně dítěte a poskytnuté pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte, d) způsob naplňování navrţených opatření, práv a zájmů dítěte v rozsahu sociálně-právní ochrany, e) metody práce s rodinou a rozsah intervencí a pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte při péči o dítě a při jeho výchově, f) postup spolupráce orgánu sociálně-právní ochrany s ostatními orgány veřejné moci a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte, 3 V době dokončování této práce nebyla dosud prováděcí vyhláška přijata. 4 Vybrané části návrhu vyhlášky jsou součástí přílohy. 17

g) rozsah spolupráce rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte s orgány sociálně-právní ochrany a dalšími subjekty zapojenými do řešení situace dítěte, h) časový plán pro provádění konkrétních opatření sociálně-právní ochrany, i) způsob hodnocení a ověřování plnění naplánovaných opatření nezbytných k ochraně dítěte ze strany rodičů, jiných osob odpovědných za výchovu dítěte, orgánů sociálně-právní ochrany a dalších subjektů zapojených do řešení situace dítěte, a návrh dalších potřebných opatření nezbytných k ochraně dítěte, j) plán vzdělávání dítěte a plán přípravy na budoucí povolání a osamostatňování se, k) plán přípravy blíţícího se výstupu dítěte z náhradní péče, l) způsob sledování fungování rodiny po ukončení práce s rodinou (MPSV, 2012, 2.) Novela se tak snaţí zavést do praxe dvě vzájemně protichůdné tendence individualizace zastoupená povinným zpracováním individuálních plánů jako opak kritizované byrokratičnosti na straně jedné, a zároveň poţadavek na sjednocení přístupů a metodik dále posílené taxativním vymezením obsahu individuálního plánu, na straně druhé. 18

4 Prvky individuálního plánování Na základě předchozích kapitol vyvozuji, ţe individuální plánování jako proces v prostředí sociálně právní ochrany se skládá ze tří zásadních prvků. Toto tvrzení vychází z výše uvedené definice Matouška (et al., 2008, s. 10), která de facto proces individuálního plánování nahlíţí jako na spolupráci zainteresovaných subjektů na tvorbě individuálního plánu jako dokumentu, který: obsahuje přehled aktuálních problémů a cíle spolupráce, definuje úlohy participantů a indikátory dosaţení cílů, časový horizont, kdy dojde k revizi a aktualizaci. Vrátíme-li se k jiţ zmiňované prováděcí vyhlášce k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí (MPSV, 2012), pak vidíme, ţe struktura procesu individuálního plánování je dána následovně: V 1 je řešeno vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny. Zde je kladen důraz na popsání situace a jejích příčin, určení potřeb a zájmů dítěte - tedy vlastně cílů spolupráce a v neposlední řadě zjištění zdrojů k dosaţení cílů. Lze tedy konstatovat, ţe se jedná o určitou podobu vyhodnocení (v anglické terminologii assesment) s určením cílů a zdrojů v rámci této práce tvoří první prvek individuálního plánování. V 2 pak nacházíme popis náleţitostí individuálního plánu jako dokumentu. V závěru prvního odstavce tohoto paragrafu je pak i část věnující se závěrečné fázi spolupráce a revize individuálního plánu. Zde se tedy jedná o vznik dokumentu jako výstupu z prvního kroku, kdy se předpokládá, ţe dojde v budoucnu k jeho revizi a případně aktualizaci. Vznik individuálního plánu jako dokumentu nahlíţím jako na druhý prvek celého procesu. Revizi a aktualizaci individuálního plánu chápu pro účely této práce jako svébytný prvek, který navazuje na dosavadní výsledky spolupráce s klientem a jeho okolím. Předpokládám, ţe od prvotního vyhodnocení se bude lišit jistou cíleností, neboť participující subjekty jsou jiţ identifikovány. Tato část tvoří třetí prvek procesu individuálního plánování. 4.1 Vyhodnocení situace dítěte Procesu posouzení v prostředí sociálně-právní ochrany dětí připisuje například Navrátil 19

(2005) zásadní význam a v tomto směru přichází s ostrou kritikou současného přístupu k tomuto tématu na poli sociálně-právní ochrany dětí, kdyţ uvádí, ţe zejména nedostatečné a nedůsledné posouzení situace dítěte vede k nadměrnému umísťování dětí do institucionální péče. Pouţívá definici Barkera, který vymezuje posouzení [ ] jako proces, ve kterém je určován charakter, příčina, vývoj a prognóza problému a v němţ jsou dále také analyzovány osobnostní charakteristiky a situace, které s problémem souvisejí. Posouzení Barker dále chápe jako funkci sociální práce, jejíţ podstatou je snaha porozumět problému, jeho příčině, ale i tomu, co můţe být změněno, aby byl problém minimalizován či odstraněn (Barker in Navrátil, 2005, s. 8) Holland si všímá, ţe na úrovni přímé sociální práce s klientem na bázi osobního styku rozlišili Smale et al. tři praktické modely posouzení: Model dotazování, kde profesionál v roli experta pokládá otázky posuzované osobě, shromaţďuje a analyzuje údaje a z nich vyvozuje závěry. Model procedurální, kdy sociální pracovník postupuje podle jasně dané metodiky získávání informací a sleduje, zda jsou splněny určené limity. Výměnný (exchange) model, který klade důraz na posuzovanou osobu jako na experta na vlastní situaci a potřebu pomoci s plánováním postupu k dosaţení cílů (Smale et al. in Holland, 2004, s. 16, vlastní překlad.) K tomuto rozlišení připojuje Sally Holland poznámku Milnera a O Byrna (in Holland, 2004), ţe kaţdý z modelů se různou měrou uplatňuje ve specifických situacích (ochrana dítěte-model dotazování; ohroţení na straně zdrojů-procedurální model; posouzení potřeb-výměnný model) i v závislosti na místní podmínky výkonu sociální práce. Navrátil připomíná i jiné rozlišení přístupu k posouzení (spíše v rovině teorie sociální práce) dle Holland (in Navrátil, 2005), kde rozděluje dvě hlavní strategie posouzení kvalitativní a kvantitativní. Dále rozlišuje několik modelů posouzení, a to diagnostický model (navazující na práci M. Richmond), prediktivní model (reagující na fenomén týrání a zneuţívání dětí), ekologický model (důraz na komplexní posouzení situace) a byrokratický model. K byrokratickému modelu Navrátil (2005) uvádí, ţe tento je projevem určitého manaţerismu v sociální práci projevující se snahou kontrolovat posuzovací procedury. V rámci byrokratického modelu posouzení kladně hodnotí pozitivní důraz na prevenci před léčením. Vidíme, ţe výše definovaný byrokratický model je ve značné shodě s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí, jak byla popsána výše a to právě snahou důsledně kontrolovat spolupráci s klientem a důraz na prevenci. 20