Palynologický výzkum rašelinišť a jezer pro účely geologického mapování

AKTUALITY ŠUMAVSKÉHO VÝZKUMU II str. 164 171 Srní 4. 7. října 2004 Palynologický výzkum rašelinišť a jezer pro účely geologického mapování Palynological research of the Bohemian Forest mires and lakes as a subject of geological mapping Eva Břízová Česká geologická služba, Klárov 3/131, CZ-11821 Praha 1, Česká republika brizova@cgu.cz Abstract Peat bogs (mires) and glacial lakes of the Bohemian/Bavarian Forest are unique ecosystems, the deposits of which contain records of their past, history of their vegetation formations and state of the environment in those areas and the adjacent areas as well. Relevant data are mostly obtained using paleobotanical methods, such as pollen analysis. Extensive peat-bog complexes and glacial lakes are important sources of sediments suitable for pollen analysis, which allows to reconstruct the history of vegetation from the Late Glacial period to the present. Its results are subsequently applicable to a wide variety of other studies (e.g. geological, limnological, botanical, ecological and historical). The importance of lakes in the Bohemian/ Bavarian Forest they are the only natural lakes in the Czech Republic. Limnological studies of their aquatic ecosystems have been conducted for many years. The organic sediments in the Bohemian/Bavarian Forest were evidenced and considered. The peatbog sediments on the map sheets Kvilda (22-334) and Borová Lada (32-112) will be the subject of palynological investigation and Quaternary-geological mapping. Several samples of the localities were radiocarbon dated (Gd: Radiocarbon Laboratory Silesian Technical University, Gliwice, Poland). Results of pollen analysis (or study of macroscopic plant remains) are used for the reconstruction of vegetational evolution in the Bohemian/Bavarian Forest. Sediments of the Bohemian/Bavarian Forest lakes (Černé, Čertovo, Plešné, Prášilské Lakes) and peat bogs (mires) provide information on the origin and evolution (even vegetational) of this area. The Bohemian/Bavarian Forest area had until now had a limited amount of suitable palynological data. The lakes in the Bohemian Forest are important localities of the occurence of Isoëtes L. The present state of all five Czech lakes in the Bohemian Forest is decisively controlled by the anthropogenic atmosphere-transmitted, i.e. by acid rains. Besides the level of atmospheric pollution and lake sensitivity determined by geological composition of the basin, acid rains are the cause of lake acidification. ÚVOD Šumavská rašeliniště a glaciální šumavská jezera jsou unikátní ekosystémy, které ve formě uloženin v sobě uchovávají historické informace o jejich blízké a vzdálené minulosti, o historii vegetačních formací a stavu přírodního prostředí v této krajině v jejím nejbližším i vzdálenějším okolí. Tyto informace jsou hlavně získávány paleobotanickými metodami, např. pylovou analýzou. Rozsáhlé rašeliništní komplexy a glaciální jezera jsou významnými zdroji sedimentů vhodných pro pylovou analýzu, která poskytuje možnost rekonstrukce vývoje vegetace od pozdního glaciálu až dodnes a následné využití těchto výsledků v široké škále dalších studií (např. geologických, limnologických, botanických, ekologických, historických, atd.). 164

SOUČASNÝ STAV PALYNOLOGICKÉHO VÝZKUMU Pro rekonstrukci vývoje přírodního prostředí Šumavy se využívá výsledků pylové analýzy a rozborů zachovaných převážně rostlinných makroskopických zbytků. Obě poskytují nejen informace o vzniku a vývoji zkoumaných sedimentů, ale také o vegetačním krytu a klimatických změnách během sukcesního vývoje. Do 80. let minulého století se výhradně k palynologickému výzkumu využívalo pouze sedimentů zdejších rašelinišť. Ani v této oblasti donedávna neměla česká strana Šumavy mnoho výsledků. Byly známé údaje z oblasti Předšumaví (RYBNÍČEK & RYBNÍČKOVÁ 1974, RYBNÍČKOVÁ 1973). Zmínky o výzkumu a využití šumavských rašelinišť jsou např. v několika pracích SITEN- SKÉHO (1886), KLEČKY (1933), SPIRHANZLA (1951), DOHNALA (1965) a v souborné práci SUCCO- WA & JESCHKEHO (1986), která pojednává i o dalších významných středoevropských rašeliništích. Pro úplnější rekonstrukci vývoje vegetace a z toho plynoucí všestranné použití pylových analýz v mnoha směrech výzkumu i praxe, je nutné zpracovat další profily ostatních rašelinišť (dosavadní novější výzkumy: BRANDE 1995, SVOBODOVÁ 1995, SOUKUPOVÁ et al. 1999, viz další novější výzkumy autorky). DOSAVADNÍ VÝZKUMY AUTORKY V článku se autorka omezí na zhodnocení vlastních palynologických výzkumů, které jsou využívány pro potřeby státní geologické služby. Společně s výzkumy geochemickými byla provedena pylová analýza svrchní části profilu Jezerní slati a Rybárenské slati (BŘÍZOVÁ 1996, 1998), která byla datována nově použitou datovací metodou 210 Pb (VILE et al. 1995). Kromě studia sedimentů rašelinišť prováděla autorka výzkumy jezerních sedimentů šumavských glaciálních jezer, a to Černého (BŘÍZOVÁ 1991a, b, 1993, 1995; REISSINGER 1930, 1931; ŘEHÁKOVÁ 1991), informativně Čertova jezera (BŘÍZOVÁ 1991a, b, 1993, 1995; VESELÝ et al. 1993), které byly také využity pro studium geochemické (např. VESELÝ 1994). V posledním grantovém projektu Hrušky (financováno GAČR, č. 205/96/0933) šlo o společné geochemické a palynologické výzkumy sedimentů Prášilského jezera. Ve všech jmenovaných případech byla studována pouze svrchní část sedimentů glaciálních jezer, která se vztahuje pouze na historické období posledních 200 300 let. V následujících letech se autorka zaměří na výzkum organických sedimentů ve vztahu k využití získaných výsledků pro geologické mapování a tvorbu geologických map 1 : 25 000. METODIKA Palynologicky byly dosud zpracovány profily z lokalit Jezerní slať, Rybárenská slať, Černé, Čertovo a Prášilské jezero. V některých případech byla mikroskopická analýza časově velmi náročná. Laboratorní zpracování proběhlo obvyklou metodou: rozložení anorganické složky bylo provedeno macerací v HF ca 24 hodin (OVERBECK 1958, FAEGRI 1964). Organická část, hlavně celulóza, byla odstraněna Erdtmanovou acetolýzou (ERDTMAN 1943, 1954), získané sporomorfy se uchovávaly ve směsi etylalkoholu, glycerinu a destilované vody. Mikroskopické zpracování: počítání jednotlivých objektů probíhalo na krycím skle o velikosti 22 22 mm; počet preparátů vzhledem k malé frekvenci pylových zrn dřevin AP (pro statistické vyhodnocení množství AP nad 500) u jednotlivých vzorků byl 1 případně až 6. Kromě pylových zrn a spor v mikroskopických biologických preparátech bylo zjištěno množství rostlinných tkání a mikroskopických živočišných zbytků. V některých vzorcích hlavně z jezerních sedimentů byly součástmi zelené kokální řasy. 165

Datování vertikálních profilů recentními jezerními (Prášilské jezero) a rašelinnými (Jezerní a Rybárenská slať) sedimenty bylo provedeno pomocí zbytkových aktivit atmogenního 210 Pb ve vrstvách o mocnosti 1 cm. K datování byla užita metodika zavedená v ČR v rámci projektu GAČR [205/96/0370, nositel M. Novák, ADAMOVÁ & NOVÁK (1998)] v laboratořích ČGS v Praze a Ústavu jaderného výzkumu v Řeži (F. Sus). VÝSLEDKY PALYNOLOGICKÉHO VÝZKUMU Jezerní slať Tato slať je rozvodnicovým vrchovištěm S od Kvildy, Z a J od silnice Kvilda Horská Kvilda. Rozkládá se v nadmořské výšce 1055 1075 m s maximální mocností 7,60 m. V minulosti bylo částečně narušeno starou těžbou. Podložím jsou dvojslídné kyselé žuly a písčité zvětraliny žuly. Srovnáním výsledků pylové analýzy a datování 210 Pb bylo možno vyčlenit následující vegetační fáze a pokud to bylo možné srovnat s některými historickými prameny (např. NOŽIČ- KA 1957). Jedná se o vegetační fáze s tímto časovým omezením: 1.?1550 1823, hloubka 0,16 0,26 m; 2. 1845 1898, hloubka 0,08 0,14 m; 3. 1931 1965, hloubka 0,02 0,06 m.?1550 1823 Z historických pramenů je známo, že v 16. století rozvoj hornictví, zpracovávání rud, sklárny způsobily významný zásah do lesních porostů. Další porušení rovnováhy v ekosystémech Šumavy způsobila pastva, těžba a plavení dřeva, vichřice a tím oslabení a snadnější vstup pro škůdce. Lze však hovořit stále o přirozeném zalesnění Šumavy. Až po r. 1790 přirozené porosty stále více mizejí (NOŽIČKA 1957). Pylová analýza prokázala až od r. 1823 stálý pokles buku (Fagus), jedle (Abies), habru (Carpinus). 1845 1898 Nejznatelnější ovlivnění přírody člověkem bylo možné sledovat hlavně kolem r. 1898. 1931 1965 Pokles pylové křivky buku (Fagus) z 36 % na 2,5 % asi za 300 let (asi 1650 ve 0,22 m) odhalil činnost a přítomnost člověka. Na druhé straně se projevila nápadným vzestupem pylových hodnot borovice (Pinus) a břízy (Betula), současně za stále vysokých hodnot buku (Fagus), jedle (Abies) a smrku (Picea). Některé dřeviny jako Juglans, Castanea, Fraxinus nebo Populus mohly být vysazovány i uměle. Prudký pokles procentuálního zastoupení buku v sedimentech byl způsoben zvýšenou těžbou a jeho významu jako paliva, podobně tomu bylo i u dubu (Quercus). Zemědělská činnost je dokladována v průběhu celého profilu. Pokles spor rašeliníku (Sphagnum), postupně se zvyšující obsah pylových zrn č. Ericaceae a Calluna vulgaris indikuje degradaci půdy a postupné vysychání rašeliniště [obdobné poměry byly pozorovány i na Božím Daru, viz VILE et al. (1995)]. Při odběru nového profilu pro potřeby geologického mapování byly získány i vzorky na radiokarbonové datování (Jezerní slať K 4/2, 0,50 0,55 m). Stáří vzorku z báze má hodnotu 4890±130 B.P. (Gd-30051, Radiokarbonová laboratoř Slezské technické university Gliwice Polsko), což odpovídá subboreálu (VIII, 5100 2300 B.P.). Rybárenská slať V rámci grantového projektu M. Nováka (GA ČR č. 205/96/0370) byla palynologicky vyhodnocena 0,38 m mocná svrchní část Rybárenské slati pro srovnání s dalšími metodami 166

určujícími stáří humolitu a podmínkami jeho vzniku, a tím tak dokončována druhá část záměru projektu (BŘÍZOVÁ 1998a, b). Svahové vrchoviště Rybárenská slať se rozkládá Z od osady Modrava, S od Cikánské slati, na Z, S, V je ohraničeno Roklanským potokem, na J Slatinným potokem, který ho zároveň odvodňuje. Nadmořská výška je v rozmezí 1011 1037 m. Okraje jsou postižené odvodněním a tudíž se zde mohly více rozšířit smrkové porosty (DOHNAL 1965). Podložím je krystalinikum, zastoupené žulou, na hlubším eluviu šedý slídnatý písek (list mapy 1 : 50 000, 22 33 Kašperské Hory). Na základě pylové analýzy byl profil Rybárenská slať (RS, Rybs) zařazen do mladší fáze mladšího subatlantika Xb (FIRBAS 1949, 1952) stejně jako předchozí Jezerní slať. Byl datován metodou 210 Pb (NOVÁK 1998) do rozmezí let 1847 1993 (mocnost datovaného sedimentu 0,28 m). Na rozdíl od Krušných hor (rašeliniště Oceán BŘÍZOVÁ 1997) se zdá, že v této oblasti Šumavy je antropické ovlivnění mnohem dřívější a silnější, ale se zachováním větší přirozenosti lesa a do určité míry v souladu s přírodními zákony. Podobný vývoj vegetace byl již zjištěn na Jezerní slati (BŘÍZOVÁ 1996a, VILE et al. 1995), Černém a Čertově jezeře (BŘÍZOVÁ 1992, 1995, 1996, VESELÝ et al. 1993) a rašeliništi v 1200 m n.m. (BRANDE 1995) na J svahu Plechého (1379 m n.m.). Zalesnění území je mnohem příznivější zde na Šumavě než v Krušných horách. Na podkladě vývoje vegetace zjištěného pyloanalyticky lze profil rozdělit na 4 zóny: 1. báze profilu (?1650?1817 nedatováno), hloubka 0,3 0,38 m; 2. 1847 1942, hloubka 0,22 0,28 m; 3. 1953 1989, hloubka 0,08 0,2 m; 4. 1990 1993, hloubka 0 0,06 m. V celém profilu se dřevinná složka pohybuje s většími či menšími výkyvy, nelze hovořit o odlesnění jako v Krušných horách, ale pestrost lesních společenstev je malá, výraznou převahu má pouze smrk (Picea) a částečně i borovice (Pinus), v tomto případě se jedná pravděpodobně o typy rašelinné kleč (Pinus pseudopumilio) nebo blatku (Pinus rotundata). Z pylového spektra lze vyčíst i míru, způsob a dobu hospodaření na Šumavě a jak se projevily 2 vlny vysídlení r. 1939 a 1945 na vegetačním složení. Přírodní prostředí je výrazně méně negativně narušené než je tomu v Krušných horách. Do r. 1925 1942 jsou patrné značné hospodářské vlivy (důkazy: hlavně pylová zrna bylin a keřové patro indikují tyto činnosti). Po r. 1942 1990 jsou tyto záležitosti postupně tlumeny a částečně i mizí.?1650?1817 V 1. pol. 18. století dochází k zakládání nových osad na místě bývalých skláren a k plavení dřeva. V r. 1790 bylo zaznamenáno mizení smrkovo-jedlovo-bukových lesů a již v r. 1836 se objevují smrkové monokultury. Předchozí vydrancování lesů při zakládání hutí, skláren a výrobě dřevěného uhlí vedlo později k umělému zalesňování. Stoupá tak podíl dřevinné složky (AP) hlavně smrku (Picea), méně borovice (Pinus), jedle (Abies), buku (Fagus), habru (Carpinus) a dubu (Quercus). Ke konci fáze dochází k poklesu dřevin přirozeného lesa, blízké osídlení indikuje keřové patro Sorbus, Ligustrum, Viburnum, Rosa. Byla zaznamenána i pastva (kopřiva Urtica, šťovík Rumex, jalovec Juniperus) a obilnářství. Pestré bylinné patro zahrnovalo plevele a další antropogenní indikátory. 1847 1942 Do tohoto období spadá výsadba smrkových někde borových monokultur. Kolem r. 1843 se na Šumavě objevují již lesní holiny na mnoha místech. Proto pravděpodobně bylo vydáno nařízení pěstovat listnáče (javor Acer, jasan Fraxinus, buk Fagus, dub Quercus). Kolem r. 1925 se v pylovém diagramu nachází javor, jasan a Juglans známý průvodce člověka. Bylin- 167

ná vegetace není tak bohatá jako ve fázi 1. Jak je známo z historie, končí obhospodařování půdy a dochází k vysídlování pohraničí v letech 1939 a 1945. 1953 1989 V pylovém diagramu je zaznamenán nárůst dřevinné složky (AP) díky smrku (Picea) a částečně borovici (Pinus). Po vylidnění pohraničí dochází k poklesu aktivit v krajině a návrat člověka je znovu zaznamenán v 80. letech minulého století. V tomto období došlo k poklesu pestrosti dřevinného patra, bylin i keřů. 1990 1993 Znovu je zaznamenán mírný nárůst pylových zrn dřevin (AP), a to zase díky smrku (Picea). Překvapivě dochází k obnovení výskytu jedle (Abies) a habru (Carpinus) na úkor ostatních dřevin. Vytrácí se i keřové patro, ne však jeřáb (Sorbus). Je zaznamenáno také snížené množství bylin. Jezera Limnologický výzkum jejich vodních ekosystémů jezer probíhá dlouhodobě. Jejich stav byl dobře popsán v tomto směru už koncem předminulého století Fričem a Helichem v letech 1871 1872 a Fričem a Vávrou v 90. letech předminulého století hlavně v době působení na Černém jezeře. Z této doby pochází monografie o Černém a Čertově jezeře a jsou známy první chemické analýzy jezerní vody. V letech 1936 37 pokračovali ve výzkumu chemismu a planktonu Jírovec, Šrámek Hušek a B. Fott a v letech 1961 62 Hrbáček a Procházková. Výzkum šumavských jezer lze chápat jako unikátní možnost dlouhodobého sledování těchto lokalit. Šumavská jezera Černé a Plešné jsou významnou lokalitou výskytu vzácné šídlatky (Isoetes L). Současný stav všech 5 našich šumavských jezer je rozhodujícím způsobem určován antropogenním znečištěním přenášeným atmosférou, tzn. kyselými dešti, které jsou příčinou jejich acidifikace dané také úrovní znečištění atmosféry a citlivostí jezer danou geologickým složením povodí. Došlo i k výraznému ochuzení zooplanktonu jezer jako příkladu vlivu acidifikace na biologickou složku jezerního ekosystému. Během let došlo i k poklesu ph v těchto jezerech (kolem 4,4 4,9), v současné době je velmi obtížné uvažovat o obnovení původního stavu (z hlediska ph). Určité náznaky zlepšení, mírné zvýšení ph v Černém a Čertově jezeře v posledních letech, jsou odrazem snížení emisí v průmyslových oblastech. Z hlediska dalších limnologických parametrů si jezera zachovávají oligotrofní charakter (např. nízké koncentrace živin především fosforu). Studium diatomové flóry v Černém jezeře prováděla ŘEHÁKOVÁ (1991), která se zaměřila na zjišťování trofického stavu jezera v současné době i v minulosti jeho vývoje, aby bylo možno vysvětlit případné antropogenní vlivy na jeho ekologii, hlavně pak recentní okyselování jeho prostředí vlivem atmosférických srážek. Prášilské jezero Toto jezero (49 05' N, 13 24' E) se nachází JV od obce Prášily ve střední části Šumavy v nadmořské výšce 1079 m. Plocha jezera je 4 ha, maximální hloubka 15,5 m, plocha povodí 52 ha. Podložím je rula a kvarcit. Jezero je pleistocénního stáří s nejlépe vyvinutou morénou ze všech šumavských jezer. Odběr sedimentu pro pylovou analýzu a další rozbory (viz HRUŠKA et al. 1999) byl z hloubky 15 m (průměr válce 6 cm), mocnost sedimentu 48 (53) cm. V hloubce 1 1,5 cm byly dobře znatelné 2 jílovité vrstvy, jejich příčinou je pravděpodobně odlesnění povodí jezera počátkem 90. let minulého století, v 10 12 cm (hlavně 11 cm) byly další jílové vrstvičky, které 168

dokazují pravděpodobně polom v letech 1868 1870. Intenzívní jílová vrstva byla v 18 19 cm. V letech 1984 1996 docházelo k postupnému úhynu lesa v povodí jezera, jednak následky větrné kalamity a následným přemnožením lýkožrouta smrkového (Ips typhographhus). Pokryv povodí dospělým lesem se snížil z 80 % v roce 1984 na dnešních zhruba 30 %, dnes zde dominuje smrk (Picea excelsa), ph jezerní vody je kolem 5 4,5. Během výzkumu sedimentů Prášilského jezera bylo provedeno i 210 Pb datování (0,5 cm 1994, 1,5 cm 1983, 2,5 cm 1973, 3,5 cm 1963, 4,5 cm 1950, 5,5 cm 1934, 6,5 cm 1914, 7,5 cm 1898, 8,5 cm 1887, 9,5 cm 1866, 10,5 cm 1843). Geochemické rozbory ukázaly, že obsah fosforu v sedimentech má nepravidelně klesající trend, který je značně ovlivněn jílovými vrstvami 1 2 cm a 9 11 cm, 19 21 cm (ovlivněna nejméně). U zinku je antropogenně acidifikovaný sediment ovlivněn mezi 0 7 cm, u hliníku a železa je vyšší obsah v acidifikovaných vrstvách značně ovlivněn zvýšením hodnot ve vrstvách s obsahem jílovitých částic (v 1 2 cm, 9 11 cm, u Al i v 19 21 cm). Vrstvy jílové 1 2 cm, 9 11 cm byly vytvořeny pravděpodobně vyšší erozí půd v důsledku poškození lesa v povodí vichřicemi a následnou kůrovcovou kalamitou. Les v okolí Prášil byl na počátku 19. století asi 300 let starý, smíšený (likvidován kalamitou 1868 a 1870) a nahrazen smrkovou monokulturou. Tato změna skladby porostu přispěla k acidifikaci a uspíšila působení kyselých dešťů. Pokles obsahu fosforu se objevil hned po změně v lesním ekosystému. Podobný trend u fosforu v horních asi 10 cm byl pozorován na Plešném, naopak vyšší obsah v Černém a Čertově jezeře. Přísun fosforu do jezera výrazně poklesl ihned po změně lesního porostu ve 2. pol. 19. století, což souvisí s acidifikací (nejdříve přírodní, potom antropogenní) půd nebo se samotnou změnou lesní kultury. Výzkumy koncentrace kovů v sedimentu Prášilského jezera korespondovaly i s výzkumy palynologickými (HRUŠKA et al. 1999). Černé a Čertovo jezero Palynologické výsledky autorky z Černého jezera byly již v minulosti publikovány jiným autorem. Paleolimnologické výzkumy Čertova jezera bylo prováděny VESELÝM et al. (1993). VÝZKUMY SPOJENÉ S GEOLOGICKÝM MAPOVÁNÍM Informace o vzniku a vývoji přírodního prostředí tohoto území poskytují sedimenty šumavských jezer a rašelinišť. Stav paleobotanického výzkumu v oblasti Šumavy je popsán v předchozí kapitole zabývající se dosavadními studiemi a podrobněji jsou zkoumaná témata popsána v těchto originálních pracích. V roce 2003 začal kvartérně-geologický a palynologický výzkum v rámci geologického mapování NP Šumava, zatím na listech map 1 : 25 000 Kvilda (22 334) a Borová Lada (32 112). V rámci kvartérních výzkumů byly navštíveny některé rašeliništní komplexy a zde byly odebrány vzorky pro pylové analýzy a radiokarbonová datování společně s fotografickou dokumentací. Několik vzorků bylo již odesláno na radiokarbonové určení stáří ( 14 C) do laboratoře do polské Gliwice (Gd: Radiocarbon Laboratory Silesian Technical University, Gliwice; Polsko). Jedná se o rašeliništní komplexy: Černohorský močál I (BL1), Černohorský močál II (BL2, Černý potok = Teplá Vltava), Pramenská slať (BL3, pramen Vltavy), Zhůřská slať (K1), Ranklovská slať (K2), Mezilesní slať (K3), Jezerní (Kvildská) slať (K4) a Tetřevská slať (K5). 169

SOUHRN Po delším přerušení práce na Šumavě má autorka opět možnost pokračovat ve svých palynologických výzkumech rašelinišť a jezer. Pro rekonstrukci vývoje kvartéru je kromě výsledků geologického mapování využíváno výsledků pylové analýzy (případně studia makroskopických částí rostlin). Informace o vzniku a kvartérně-geologickém vývoji tohoto území poskytují sedimenty šumavských jezer a rašelinišť. Donedávna pro tyto účely bylo velmi málo údajů. Vývoj od posledního glaciálu po dnešek byl znám z bavorské lokality Haidmühle (STALLING 1987). Další informace z rašelinišť jsou shrnuty v pracích SITENSKÉHO (1886), KLEČKY (1933), SPIRHANZLA (1951), DOHNALA (1965), SUCCOWA & JESCHKEHO (1986) a dalších. Novější pylové analýzy byly prováděny v Předšumaví (RYBNÍČKOVÁ 1973, RYBNÍČEK & RYBNÍČKOVÁ 1974) a v poslední době již na území centrální části byly prováděny ekologické a paleobotanické výzkumy (např. SOUKUPOVÁ et al. 2001). Pyloanalytické zhodnocení profilu Jezerní slati a později Rybárenské slati bylo uskutečněno společně s výzkumy geochemickými a datováním metodou 210 Pb (VILE et al. 1995). Palynologický zájem autorů se týkal i jezerních sedimentů: Černého (BŘÍZOVÁ 1996, ŘEHÁ- KOVÁ 1991 rozsivky) a Čertova jezera (BŘÍZOVÁ 1996). V roce 2003 začal kvartérně-geologický a palynologický výzkum v rámci geologického mapování NP Šumava (Kvilda 22 334 a Borová Lada 32 112). Z rašeliništních komplexů: Černohorský močál I (BL1), Černohorský močál II (BL2), Pramenská slať (BL3), Zhůřská slať (K1), Ranklovská slať (K2), Mezilesní slať (K3), Jezerní (Kvildská) slať (K4), Tetřevská slať (K5) byly odebrány vzorky pro pylové analýzy a radiokarbonová datování společně s fotografickou dokumentací. Během dalších let bude pokračováno v jejich výzkumech. LITERATURA ADAMOVÁ M. & NOVÁK M., 1998: On the use of silver discs to extract 210 Pb and 208 Po for radiogenic 210 Pb dating of recent peat deposits. Challenges to Chemical Geology, Refereed Papers from MAEGS-10, Czech Geological Survey, Prague, pp. 145 159. BRANDE A., 1995: Pollenanalysen zur Bestandesgeschichte der Hochlagenwälder am Plöckenstein (Böhmerwald). Pollen analyses on the history of high altitudinal woodlands on Mt. Plöckenstein (Bohemian Forest). Centralblatt Ges. Forstwes., 182/1: 1 17. BŘÍZOVÁ E., 1991a: Výsledky palynologického výzkumu v roce 1989. Zprávy o geologických Výzkumech v Roce 1989: 27 29. BŘÍZOVÁ E., 1991b: Výsledky pylových analýz v roce 1990. Zprávy o geologických Výzkumech v Roce 1990: 20 21. BŘÍZOVÁ E., 1992: Význam pylové analýzy pro rekonstrukci vývoje vegetace během posledních 2 tisíciletí. In: Využití přímých a nepřímých dat k rekonstrukci klimatu během posledních 2 tisíciletí, RŮŽIČKOVÁ E. & ZEMAN A. (eds) Pracovní setkání řešitelů projektu PAGES (Stream I) v ČR, Mezioborové informace o výsledcích výzkumu, Praha: 2 3. BŘÍZOVÁ E., 1993: The importance of pollen analysis for the reconstruction of vegetation development during the last two millenia. In: Application of direct and indirect data for the reconstruction of climate during the last two millenia, RŮŽIČKOVÁ E. et al. (eds) Papers presented at the workshop of PAGES (Stream I) held in Brno, June 1992: 22 29. BŘÍZOVÁ E., 1995: Palynologický výzkum na Šumavě (Palynological research in the Šumava Mountains). In: Geobio-diverzita Šumavy: Trilaterální výzkum, ochrana a management hraničního pohoří (Geo-bio-diversity of the Bohemian/Bavarian Forest: Trilateral research, conservation and management of the frontier mountains), JENÍK J. et al. (eds) Abstrakta z konference: 5. BŘÍZOVÁ E., 1996: Palynological research in the Šumava Mountains. Silva Gabreta, 1: 109 113. BŘÍZOVÁ E., 1997: Předběžné výsledky palynologického výzkumu rašeliniště Oceán. Zprávy o geologických Výzkumech v Roce 1996: 163 164. BŘÍZOVÁ E., 1998a: Pylová analýza rašeliniště Oceán (Krušné hory) a Rybárenská slať (Šumava). In: Zavedení 170

datování olova 210 Pb v ČR. Užití kombinace stáří biogenních sedimentů s hodnotami delta 13 C, 15 N, 34 S jako interpretačního nástroje v ekologii, NOVÁK M. (ed.) Ms., Grantový projekt GA ČR č. 205/96/0370, Česká geologická služba, Praha, 154 pp. BŘÍZOVÁ E., 1998b: Předběžné výsledky palynologického výzkumu Rybárenské slati (Preliminary results of palynological study of the Rybárenská slať mire). Zprávy o geologických Výzkumech v Roce 1997: 149 150. DOHNAL Z. (ed.), 1965: Československá rašeliniště a slatiniště. Mír, Praha, 332 pp. ERDTMAN G., 1943: An introduction to pollen analysis. New York, 250 pp. ERDTMAN G., 1954: An introduction to pollen analysis. Waltham (USA), 239 pp. FAEGRI K. (ed.), 1964: Textbook of pollen-analysis. Copenhagen, 332 pp. FIRBAS F., 1949: Spät- und nacheiszeitliche Waldgeschichte Mitteleuropas nördlich der Alpen. I. Allgemeine Waldgeschichte. Gustav Fischer, Jena, 480 pp. FIRBAS F., 1952: Spät- und nacheiszeitliche Waldgeschichte Mitteleuropas nördlich der Alpen. II. Waldgeschichte der einzelnen Landschaften. Gustav Fischer, Jena, 256 pp. HRUŠKA J., DONALD F.C., BŘÍZOVÁ E., VESELÝ J., NOVÁK M. & KOPÁČEK J., 1999: Paleolimnologická rekonstrukce preindustriálních acidobazických vlastností povrchových vod postižených antropogenní acidifikací. Ms., Grantový projekt GA ČR 205/96/0933, Česká geologická služba, Praha, 208 pp. KLEČKA A., 1933: Výsledky profilování rokytských rašelinišť na Šumavě. Časopis Národního Muzea, 3: 49 55. NOŽIČKA J., 1957: Přehled vývoje našich lesů. SZN, Praha, 463 pp. OVERBECK F., 1958: Pollenanalyse quartärer Bildungen. In: Handbuch der Mikroskopie in der Technik, FREUND H. (ed.) Frankfurt/Main, pp. 325 410. REISSINGER A., 1930: Untersuchungen über den Niedersonthofener See im bayrischen Allgäu. Wiss. Veröff. Dtsch. u. Österr. Alpenvereins, 6: 9 21. REISSINGER A., 1933: Schlammuntersuchungen am Schwarzen See im Böhmerwald. Ber. D. Naturw. Ges., 3: 1 6. RYBNÍČEK K. & RYBNÍČKOVÁ E., 1974: The origin and development of waterlogged meadows in the central part of the Šumava Foothills. Folia Geobotanica et Phytotaxica, 9: 45 70. RYBNÍČKOVÁ E., 1973: Pollenanalytische Unterlagen für die Rekonstruktion der ursprünglichen Waldvegetation im mittleren Teil des Otava-Böhmerwaldvorgebirges (Otavské Předšumaví). Folia Geobotanica et Phytotaxica, 8: 117 142. ŘEHÁKOVÁ Z., 1991: Předběžná zpráva o studiu diatom Černého jezera na Šumavě. Zprávy o geologických Výzkumech v Roce 1990: 131 133. SITENSKÝ F., 1886: O rašelinách českých. Archiv pro přírodovědný Výzkum Čech, 15: 117 120. SOUKUPOVÁ L., SVOBODOVÁ H. & JENÍK J., 2001: Z ekologie a paleoekologie šumavských rašelinišť. In: Aktuality šumavského výzkumu, MÁNEK J. (ed.) sborník z konference, Srní, pp. 15 21. SPIRHANZL J., 1951: Rašelina, její vznik, těžba a využití. Praha. STALLING H., 1987: Untersuchungen zur spat- und postglazialen Vegetatiosgeschichte im Bayerischen Wald. Ms., Ph.D. Thesis, 154 pp. Göttingen. SUCCOW M. & JESCHKE L., 1986: Moore in der Landschaft. Leipzig, Jena, Berlin, 268 pp. SVOBODOVÁ H., 1995: Pylová analýza rašeliniště Hůrecká slať: první výsledky k historii vývoje lesů na Šumavě (Hůrecká slať mire: preliminary pollen results of the Šumava forest history). In: Geo-bio-diverzita Šumavy: Trilaterální výzkum, ochrana a management hraničního pohoří (Geo-bio-diversity of the Bohemian/Bavarian Forest: Trilateral research, conservation and management of the frontier mountains), JENÍK J. et al. (eds) Abstrakta z konference: 46. VESELÝ J., 1994: Investigation of the nature of the Šumava Lakes: a review. Časopis Národního Muzea, 163: 103 120. VESELÝ J., ALMQUIST-JACOBSON H., MILLER L.M., NORTON S.A., APPLEBY P., DIXIT A.S. & SMOL J.P., 1993: The history and impact of air pollution at Čertovo Lake, southwestern Czech Republic. Journal of Paleolimnology, 8: 211 231. VILE M.A., NOVÁK M.J.V., BŘÍZOVÁ E., WIEDER R.K. & SCHELL W.R., 1995: Historical rates of atmospheric metal deposition using 210 Pb dates Sphagnum peat cores: corroboration, computation, and interpretation. Water, Air and Soil Pollution, 79: 89 106. posl 171