Pozn.: autorka neznáma v prípade nájdenia identity bude doplnená. DROGY VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE I. - Důvody, které mě vedly k napsání této práce. První a asi hlavní důvod je zájem o literaturu. A není to jen literatura dvacátého století, které zde budu nakonec věnovat přece jen nejvíce prostoru, ale také stará, starší a nejstarší literatura, jež mi učarovala. Ale proč jsem si vybrala zrovna drogy, když v dnešní době existuje tolik publikací o nich? Odpověď je jednoduchá. Nikde jsem se zatím nesetkala s naučnou knihu, která by svým obsahem pojednávala jenom o působení drog v literatuře. Věřím, že někde existuje a doufám že budu mít to potěšení ji někdy vzít do svých rukou, ale zatím jsem se k ní nedostala. Proto bych se touto prací chtěla pokusit o shrnutí základních bodů tzv. "drogové literatury" (zavádím tento termín záměrně ale nemyslím ho v nějakém hanebném slova smyslu). Vím, že mé snažení nebude nikdy dokonalé a bezchybné. Druhý důvod, avšak velice okrajový, je celosvětový problém drog. Chci podat (i když nedokonalé) svědectví o tom, jak drogy a jejich účinky ovlivnily tvorbu a vývoj moderní literatury, ať už to byl vliv negativní nebo pozitivní. V mnoha případech si musíme připustit, že příslušná díla by bez drog nevznikla. Je to tak špatně? Dá se vůbec takové dílo považovat za umění? V žádném případě se nebudu snažit odpovídat, protože takové otázky jsou záludné a skrývají v sobě mnohem víc, než odpověď zosobněné morálky samé. (samozřejmě, že ta by konstatovala: "Ano, je to špatné! Ne není to umění!) Faktem však zůstává, že v letech, kdy řada velikánů, kteří naši literaturu razantně ovlivnili, nebyly omamné látky zakázány. V 19. století šlo dokonce o módní trend, v šedesátých letech 20. století v USA dokonce o druh životního stylu. Řada těchto škodlivých látek byla zakázána až v druhé polovině dvacátého století (MDMA, LSD, Extáze atd.), na rozdíl od marihuany, která byla už ve čtyřicátých letech považována za nebezpečnou drogu. Kde by byla dnešní moderní literatura bez takových velikánů, jako byl Edgar Allan Poe (nadměrně požívající alkohol, občasně i opium), z jehož díla vyšli takoví umělci jako Ch. Baudelaire (stačí připomenout slavnou "Báseň o hašiši") nebo A. Rimbaud s P. Verlainem (oddávající se šťastně účinkům Absintu a opia)...a tak bych mohla pokračovat dál, příkladů by se našlo mnoho. Křižovatky a objížďky cest umění jsou prostě nevyzpytatelné. A proto si znovu položím otázku, na tomto osudném místě: "Je tohle všechno umění?" Chtěla bych zúročit všechen čas v podobě této práce. Čas, jež jsem s radostí obětovala a věnovala studiu a četbě těchto "drogových autorů". Snaha pochopit toto odvětví literatury mě často přiváděla k otázce: "Proč? Proč psali o drogách?" Popřípadě: "Proč je užívali?" Zde je výsledek mého snažení... pozn.: Chtěla bych upozornit, že v této práci se nehodlám věnovat droze číslo 1 v naší společnosti - alkoholu. Zjevila by se mi pak další ze záludných otázek: "Existuje vlastně autor, který nikdy nepodlehl slastnému mámení alkoholu?"
II. - CO TO JSOU DROGY? Základní rozdělení, stručná charakteristika, závislost DEFINICE O drogách už toho bylo napsáno nepřeberné množství a existuje také řada názorů a definicí těchto látek. Ale která z toho množství je ten pravá? Například podle Slovníku cizích slov (SPN, 1994) je droga: 1) omamující prostředek, dráždivý přípravek 2) surovina rostlinného nebo živočišného původu užívaná po určité přípravě jako léčivo A máme tu první dělení. Řekněme velice hrubé. Protože takto stručné definice jsou v dnešním světě nedostačující, ba přímo nevyhovující. Na další definici z roku 1969 (vydala ji Světová zdravotnická organizace) bychom ovšem měli brát vážné ohledy: Drogou je totiž jakákoli látka (substance), která, je-li vpravena do živého organizmu, může pozměnit jednu nebo více jeho funkcí. To znamená s největší pravděpodobností fyzickou i psychickou. Droga, dříve název pro léky, je podle nejnovějších poznatků taková látka, která splňuje tyto základní požadavky: 1) má psychotropní tj. "ovlivňující psychiku" účinky, které určitým způsobem ovlivňují naše poznávání a vnímání reality, chemické složky takové látky -může být přírodní ale i syntetická- vyvolávají pocity opojení, otupení nebo naopak povzbuzení, vyvolávají plno různých pocitů a zážitků 2) způsobuje dočasné nebo trvalé změny tělesné a duševní povahy, změny chování a emocí 3) může vyvolat závislost, tehdy se látka stává součástí organizmu, nastává stav onemocnění toxikomanie (toxikofilie) DĚLENÍ DROG Úplně základní, tedy primární, dělení je notoricky známé, jsou to: a. lehké drogy Do této skupiny patří např. káva, tabákové výrobky, produkty konopí. Potenciál závislosti je u těchto substancí malý (nebo alespoň menší než u tvrdých drog), tyto drogy jsou povětšinou společensky tolerovány. b. tvrdé drogy Sem patří všechny drogy, u kterých je potenciál závislosti vysoký, tudíž mohou vyvolat onemocnění toxikofilie (toxikomanie), patří sem např.: heroin, alkohol, opium, kokain, MDMA
pozn.: alkohol je někdy také klasifikován jako přechod (rozhraní) mezi lehkými a tvrdými drogami, i přesto, že jeho somatické účinky jasně odpovídají klasifikaci tvrdých drog Existuje další a mnohem podrobnější dělení podle psychotropních účinků a příznaků: SEDATIVA Jsou to látky používané pro uklidnění při nervozitě, vzrušení, bolesti nebo pro otupění smyslů. (např. pro navození spánku) a) alkohol: nejrozšířenější a jedna z nejnebezpečnějších drog v naší společnosti, existuje u ní vysoká společenská tolerance b) narkotika (jinak též opiáty): látky, které utišují bolest a často způsobují spánek, patří sem : opium, morfin, heroin, Brown c) nikotin: tabák je také hodně rozšířen a společensky tolerován STIMULANTY Substance, jež uvolňují lehkou depresi a zvyšují aktivitu a energii (často nastává hyperaktivita). a) kofein: obsažen hlavně v kávě, čaji b) kokain (a crack) c) psychoanaleptika: efedrin, kathin, budivé aminy, metamfetamin, MDMA (extáze) HALUCINOGENY Látky způsobující halucinace a vidiny po určitý časový interval. a) přírodní halucinogeny: meskalin, DMT, muchomůrka červená, lysohlávka kopinatá, durman, rulík, blín, muškátový oříšek, kawa-kawa, žen-šen, b) syntetické halucinogeny: LSD, DOM, 2C-B (2C-D,2C-E), ketamin, nootropní látky, barbituráty, nebarbiturátová hypnotika, běžná analgetika (obsahující fenacetin), neuroleptika, silná analgetika, methadonová skupina, těkavé látky KONOPÍ A JEHO PRODUKTY a) marihuana b) hašiš
ZÁVISLOST Drogová závislost je klasifikována jako onemocnění nazývané toxikomanie nebo toxikofilie, u alkoholu pak alkoholismus.stejně jako u definice drogy i zde dochází k častým sporů, co to vlastně závislost na droze ve skutečnosti je. Můžeme ji charakterizovat v pár základních bodech: 1) je to nezvladatelná, neodolatelná touha po opakovaném braní drogy 2) existuje zde tendence ke zvyšování dávek 3) je přítomna psychická nebo fyzická závislost na určité látce 4) vyskytuje se abstinenční syndrom (syndrom odnětí) Abstinenční syndrom se dostavuje tehdy, když má tělo nedostatek drogy, může působit v oblasti psychické i fyzické. Fyzický syndrom odnětí se často projevuje bolestmi různých částí těla, křečemi, průjmy, zácpami, pocením, slzením atd. A psychický pak úzkostí, neklidem, agresivitou, pasivitou, vyčerpaností, předrážděností atd. U každé skupiny drog existuje tzv. potenciál závislosti, to znamená, jak moc je pravděpodobné (či jak rychle nebo po jak velké dávce), že se vytvoří závislost. Potenciál je největší u opiátů nejmenší pak u halucinogenů. Drogy byly součástí lidstva už od prvopočátku, tak jak se postupně vyvíjela civilizace, se i ony dostávaly do popředí. To znamená, že drogy různého druhu bohužel odjakživa byly, jsou a budou nedílnou součástí prakticky každé kultury. Vývoj drog není zdaleka ukončen, s rozvojem civilizace, chemických a technologických postupů vzniká celá řada nových životu nebezpečných syntetických drog. A vždy se najde někdo, kdo tyto látky bude zneužívat. III. - VLIV DROG NA LITERATURU V literatuře nejstarší doby jsou drogy zmiňovány jen okrajově v porovnání s literaturou devatenáctého a dvacátého století. V devatenáctém století se užívání drog stalo módou hlavně v polosvětě, mezi nudící se zlatou mládeží a ve výstředních kruzích umělecké elity a dostávalo se od popředí vědecké bádání typu "ochutnám" a "popíšu". Drogová závislost není tedy hrozbou jen tohoto století, ale můžeme hovořit o dvěstěleté tradici. Samozřejmě, že drogy byly zneužívány i dříve a existovalo onemocnění toxikomanie, ale nevyskytovalo se v tak hojné míře jako nyní na sklonku druhého tisíciletí, kdy jde o vážný společenský problém. Hlavním negativem jsou právě oni literáti, kteří se užíváním drog nikdy netajili, a mohou se tak stát vzorem mladším generacím (stejně jako i jiné slavné osobnosti z řad sportovců,herců, zpěváků atd.). Na druhou stranu, každý by si měl uvědomit, co taková drogová závislost přináší a způsobuje jedinci a jeho nejbližšímu okolí.
Je tu však další fakt a to, že omamné látky byly zákonem zakázány až ve dvacátém století, což vlastně znamená, že všichni umělci předchozí doby užívali drogy zcela legitimně. Každopádně si musíme připustit, že tyto látky odjakživa byly součástí vývoje jak lidstva, tak literatury i přesto, že mnohdy působí negativně. Musím si neustále klást otázku: "Byla by, nebo existovala by dnešní literatura v takové podobě, v jaké ji známe, bez působení drog?" IV. - ROZDĚLENÍ SFÉRY VLIVU DROG V LITERATUŘE Své vlastní rozdělení jsem vypracovala na základě studia krásné i naučné literatury a došla jsem k tomuto (určitě rozporuplnému) výsledku. pozn.: toto dělení bude použito v 1. příloze DĚLENÍ PODLE AUTORA Do první skupiny bych zařadila jednoduše spisovatele, kteří jsou zde relativně nevinně obviňováni, že píší "drogovou literaturu". Skupinu jsem nazvala:autoři PÍŠÍCÍ O DROGÁCH (budu používat zkratku D) Myslím tím, že oni sami drogy neužívali a přesto o nich psali. Druhá skupina je nazvána:autoři OVLIVNĚNI DROGAMI (zkratka OD)To (podle mého názoru) znamená, že byli částečně ovlivněni drogovou subkulturou, ale o omamných látkách přímo nepsali. A třetí a nejrozporuplnější skupina: AUTOŘI -KONZUMENTI PÍŠÍCÍ O DROGÁCH (zkratka KD)Název je -myslím- dostatečně výstižný. Patří sem autoři, jež sami drogy užívali a posléze o nich psali. DĚLENÍ PODLE ŽÁNRŮ K tomuto druhému dělení jsem dospěla z výčtu žánrů, jež se u těchto autorů ponejvíce objevují. Připouštím, že mohou existovat i výjimky. 1) drogová životopisná díla (T.DeQuincey, J. Kerouac...) 2) drogová žurnalistická nebo populárně naučná díla (T.Wolfe, T.Leary, J.X.Doležal...) 3) drogová próza (K.Kesey,W.S.Burroughs...) 4) drogová poezie (E.A.Poe, A.Rimbaud, L.Cohen...) Samozřejmě, že nechci hanobit díla některých velikánů, přízviskem "drogová", učinila jsem tak z čistě praktických důvodů, ne z důvodů nenávisti či odporu. DĚLENÍ PODLE OBDOBÍ Může být zase chápáno úplně jinak, než ho zde uvádím.
1. Je to období, kdy se drogy pozvolna pronikaly do literatury. To bylo tedy od starověku, kdy byly drogy součástí rituálů v náboženstvích, později ve starověkém Řecku se staly jistým druhem zábavy a módy. Ale ještě v malém množství vzhledem k 20.stol. Zahrnuji sem taktéž celý středověk. 2. Druhé období jsem nazvala "vědecko-experimentální". Je to časový úsek od začátku novověku (pokud tedy za počátek novověku bereme zámořské objevy, popř. objevení Ameriky) až do čtyřicátých let 20.století. Drogy byly zkoumány z hlediska chemického, lékařského, farmakologického atd. 3. Třetí období má zase přiléhavý název "populárně konzumační". V té stále žijeme, počítám ji od padesátých let. Myslím tím hlavně masové zneužívání drog. vím, že experimenty pokračují dál, ale i tak jsem skupinu nazvala jinak. V. - JEDNOTLIVÁ OBDOBÍ 1) STAROVĚK, STŘEDOVĚK A NOVOVĚK STAROVĚK DROGY V TOMTO OBDOBÍ Nepočítáme-li první experimentátory z prvobytně pospolné společnosti, začaly se drogy dostávat do popředí a na určité pomyslné místo v žebříčku hodnot ve starověku. Kolébkou (nám tedy známou z této doby) celé škály drog byla Asie. Ve staré Číně a Indii hrálo velkou roli konopí, ne jen z hlediska potěšení, ale i kulturněhospodářského využití. V těchto zemích tvořilo společně s rýží, sojovými boby, prosem a ječmenem pět základních životu potřebných plodin. Už před čtyřmi tisíci lety bylo v Indii v souvislosti s hinduistickým náboženstvím známo jako posvátná rostlina, hlavně pak v uctívání hinduistického boha Šivy, který konopí a jeho produkty měl údajně hojně užíval ke svému potěšení. V této době už byly známé psychoaktivní účinky marihuany a hašiše. Později konopí proniklo i do buddhismu, z historických pramenů se můžeme dozvědět, že sám Siddhárta Gautama - Budha požíval konopí v téměř všech formách (jeho semínka, která jsou bohatá na proteiny, listy i palice, ty obsahují největší množství alkaloidu THC, jež má psychotropní účinek) V tantrickém buddhismu (který je nyní rozšířen hlavně v himalájsko-tibetské oblasti) se konopné rituály praktikují dodnes k navozování stavu hluboké meditace a rozšiřování vědomí. Nesmím zapomenou na civilizace Arabského poloostrova a Egypt. Z mnoha archeologických nálezů je známo, že i tam se konopí hojně využívalo jak k meditativním nebo čistě narkomanským aktům, tak i k výrobě papíru, látek, bot a provazů. Ve Starém zákoně se objevuje zmínka o konopí, jednak jako o látce způsobující intoxikaci, ale také jako o kadidlu. Bůh také přikazuje Mojžíšovi vyrobit svatý
olej z myrty, kasie, sladké skořice a sladkého rákosu, čímž je s největší pravděpodobností myšleno konopí. Další velmi hojně používanou drogou bylo opium, rozšířené hlavně v Číně a Japonsku té doby. Bylo doporučováno a podáváno mužům a ženám, kteří vykonávali těžkou manuální práci, po konzumaci se tak práce stávala relativně lehčí a zábavnější, tudíž se zvyšovala produktivita. Tabák nebyl přímo znám, ale kouření vonných listů (konopí, eukalypt, muškátový oříšek atd.) bylo rozšířeno téměř ve všech známých civilizacích. S rozvojem středomořských kultur v Evropě se začaly omamné látky dostávat i do Evropy. Na Kypru byly nalezeny džbánky pocházející z 1500 př.n.l. a obsahující opium určené k exportu do Egypta. Galenos popisuje užívání marihuany jako normální zábavu v tehdejší jižní Itálii, Hippokrates uznává opium jako účinný lék. Existuje velké množství zmínek, z čehož vyplývá, že užívání všech možných druhů drog bylo zcela běžné a normální. LITERATURA STAROVĚKU Jak jsem se již uvedla drogy byly součástí naší civilizace téměř od prvopočátku. Do literárních památek se dostávají ve starověku nejprve v souvislosti s hospodářstvím (různé obchodní spisy), poté v přímém kontaktu s náboženstvím a nakonec také jako omamné prostředky přinášející nádherné duševní stavy. V Indii bylo rozšířeno konopí, i ono tedy hrálo důležitou roli v hinduismu, tudíž právě proto se dostalo do bájných véd. Ty byly sice nejprve tradovány ústně, ale v VII. století př.n.l. byl jejich vývoj ukončen a jejich obsah pečlivě zapsán. Prví RGVÉDA je vedle Chamurappiho zákoníku nejstarší památník indoevropského písemnictví (dále Sámavéda, Jadžurvéda, Atharvavéda). Další známou památkou je také epos "Rámajáma", kde bůh Višnu svádí boj s démony o svoji ženu. Další významnou zmínku zanechalo konopí ve "Starém zákoně" a to ne jen nepatrnou (viz výše) Informací o konopí se zde objevuje poskrovnu, ale i to málo stačí. V "Novém zákoně" pak narážíme na "ocet se žlučí", jež je podáván ukřižovanému Ježíšovi. Existuje řada spekulací o tom, co to vlastně ona "žluč" byla. V jedné z nich se dozvídáme, že šlo právě o opium, jelikož starohebrejské slovo "rosh", které je překládáno jako žluč, má svůj druhý význam a to pojmenování pro opium. Ve starověkém Řecku a Římě bylo užívání omamných látek běžným a společensky akceptovaným aktem. Podle jedné z bájí dala bohyně Demeter Řekům mák přinášející spánek. Helena Trojská z Homérovy Odysey vaří nápoj zapomnění, zahánějící bolest, jehož hlavní složkou bylo opium. Demokritos dokonce napsal, že víno obohacené marihuanou a myrhou vyvolává jasnovidné stavy. Mimo jiné byly utišující prostředky uznávány lékařskými kapacitami například Hippokratem, Galénem, Discoridem. O opiátech a konopných produktech se také zmiňují Herodotes, proslulý filosof "blaženosti a slasti" Epikuros, Plinius (u něj nalezneme výstižné pojmenování marihuany - "listy vzbuzující smích"). A nesmím samozřejmě
opomenout slavný nápoj "bolehlav", kterým se usmrtil slavný řecký filosof Sokrates, jehož hlavními složkami bylo opium, blín a rulík. STŘEDOVĚK A NOVOVĚK DROGY V TOMTO OBDOBÍ Křesťanství částečně vymýtilo pohanské antické zvyky, ale zároveň přijímala raně středověká společnost poznatky antické kultury, zvláště pak Aristotelovu filosofii (o to se nejvíce zasloužil zakladatel scholastiky a sám velký filosof Tomáš Akvinský) a poznatky z přírodních věd, které byly mnohdy mylné. U klášterů, ty tvořily centra vzdělanosti, bývaly přítomny "lékárny", kde se nacházelo mnoho známých jedů, léků i drog. Také středověké čarodějnické procesy dávají tušit přítomnost omamných a někdy dokonce halucinogenních drog. Byla totiž známa škála přírodních halucinogenů od blínu, rulíku, mandragory, durmanu až po námelové alkaloidy (z nichž bylo později extrahováno syntetické LSD) Právě tyto látky mnohdy navozovaly známé extatické stavy např. posednutí ďáblem, uřknutí a uhranutí. Od dob Marca Pola se v Evropě pije čaj a káva (kofein patří mezi stimulanty). Tato tradice se k nám dostala podstatně déle, protože v řadě východních náboženství patří od nepaměti k důležitému rituálu (obzvláště pak v zenbuddhismu) V Africe se žvýkají kolové ořechy, v Jižní Americe pak pijí maté (národní zvyk). K velkým objevům celé řady nových halucinogenů a stimulantů došlo po objevení Amerického kontinentu v r. 1492. Dvacet let poté se do Evropy dostala první semena tabáku. Původně se tabák kouřil v dýmce, doutníky se začaly vyrábět ve Španělsku počátkem 18.stol., první cigarety vznikly až okolo r. 1830. Do této doby byla evropská "drogová scéna" celkem mnoho let poklidná. Až s koloniálními výboji a velkými zámořskými objevy se situace razantně změnila. Do Evropy se dostalo mnoho nových plodin, mezi nimi i kokain, ve větší míře opium a konopí, meskalin. V 16.století pronikla marihuana (v souvislosti s psychoaktivními účinky) například do díla Francoise Rabelaise, ve třetí knize o Pentagruelovi. V 18 století se seznámil s účinky hašiše sám Napoleon Bonaparte a francouzský psycholog Jean Moreau považoval marihuanu za prostředek vhodný pro porozumění a vcítění se do psychotických stavů svých pacientů. Další drogou dovezenou z Jižní Ameriky byly kokové listy keře Erythroxylon cocca. (alkaloid kokain byl izolován až r. 1859) Koka byla a stále je součástí Jihoamerických civilizací. Kokové listy byly žvýkány při práci ve vysokých nadmořských výškách, v organismu docházelo ke stahu periferních cév a nižšímu výdeji tepla. Anestetický účinek vedl ke snížení pocitu hladu a odbourání únavy. Velikou roli v Mexickém indiánském náboženství hrál kaktus Peyotl, jehož hlavní složkou je meskalin, ten umožňoval spojení s božským světem. I on se dostal (avšak v podstatně menší míře než kokain) do Evropy. 19. století bylo ve znamení chemických pokusů s omamnými látkami. Roku 1804 byl izolován morfin, r. 1859 kokain, dále byl vyroben kodein r. 1883 a heroin 1898, r. 1900 meskalin. V Číně proběhly známé tři opiové války.
2) OSAMĚLÍ STŘELCI 19. STOLETÍ DROGY V TOMTO OBDOBÍ V 19. století přišla do Evropy nová módní vlna "užívání opiátů a hašiše". Nebylo těžké tyto drogy sehnat, běžně se prodávaly jako léky, utišující prostředky. Přesto se nedostavilo masové zneužívání. Většinou se mystickým zkušenostem oddávaly jen zasvěcené skupiny, nejvíce se pak rozmohlo zneužívání u umělců. Toto století proběhlo ve znamení chemických pokusů s omamnými látkami. Roku 1804 byl izolován morfin, r. 1859 kokain, dále byl vyroben kodein r. 1883 a heroin 1898, r. 1900 meskalin. V Číně proběhly známé tři opiové války. LITERATURA Začátkem 19. století r. 1821 spatřila světlo světa kniha Thomase De Quinceyho "Zpověď anglického poživače opia", z níž později čerpal Ch.Baudelaire a považoval ji za jedno z nejlépe podaných svědectví o zotročující závislost na tomto narkotiku. De Quincey byl anglický romantický prozaik, esejista a literární kritik, už za svých studií v Oxfordu propadl mystické kráse opia. Závislost mu však přinášela řadu problémů a nezdarů v životě, ve své knize dokázal velice působivě popsat stavy drogových halucinací. V roce 1856 vychází další jeho kniha věnující se tomuto problému "Vzdechy z hlubin", která je přímým pokračováním Zpovědi. Roku 1845, kdy byly přiváženy z exotických kolonií - mimo nových druhů kořeníi omamné látky, vznikl ve Francii proslavený "KLUB HAŠIŠÍNů" (Le Club Des Haschischins), jehož zakládajícími členy byl Alexandr Dumas st.(1802-1870), Victor Hugo(1802-1885) a Théophile Gautier(1811-1872). Tento spolek můžeme považovat za první "Cannabis club" v Evropě. Zda užívání hašiše nějak ovlivnilo tvorbu těchto autorů není zcela známo a těžko lze nalézt v jejich dílech nějaké přímé narážky. Avšak další, autor soumístník DeQuiceyho, Fitz Hugh Ludlow se už přímo odkazuje na své problémy s touto drogou. Ve svém díle "The Hashish Eater" velebí požívání hašiše jako nádherné duševní a mystické dobrodružství, zároveň však varuje před nebezpečnou závislosti. Na americkém kontinentě, kde od 16. století až do roku 1930, kdy Harry J. Anslinger započal monstrózní anti-kampaň proti marihuaně a dalším drogám, bylo konopí nadměrně rozšířeno a pěstováno. Existovaly veřejné kuřárny marihuany a hašiše, později (díky velké migraci Asiatů) se přidaly i opiové dýchánky. Mezi významné poživače opia můžeme zařadit Edgara Alana Poea. Zmínky o užívání tohoto omamného prostředku jsou sice minimální, je však známo, že ve větší míře se oddával účinkům alkoholu. Jeho převratná básnická díla ovlivnila mnoho dalších umělců jako byl Ch.Baudelaire, S. Mallarmé, A.Rimbaud nebo P.Verlaine. V jeho tvorbě se objevují náznaky či zmínky o "uvolňujících" látkách, které s největší pravděpodobností velmi dobře znal a využíval jejich účinků. Poe dokázal až neskutečně vyjádřit psychickou labilitu a rozervanost (sám měl velice pestrý a nešťastný životní osud), ve svých báječných povídkách např.: "Jáma a kyvadlo", "Černý kocour", "Pád domu Usherových", v jiných zase použil
deduktivního pátrání a postavil tak základní kámen ke vzniku detektivního žánru např.: "Vraždy v ulici Morgue", "Zlatý brouk" a nakonec dokázal vyjádřit děs a hrůzu tak živě, že se řadí k čelním představitelům "černého románu" (horroru), sem např. patří povídky: "Maska červené smrti, "Zánik domu Usherových", "Zrádné srdce", "Jáma a kyvadlo" a mnoho dalších. Všeobecně se v každé z jeho povídek objevuje část těchto žánrů a i přesto byl Poe romantik. Díky svým básním (myslím, že je zbytečné připomínat báseň "Havran") dal jeden z podnětů ke vzniku moderní poezie. (např.: "Sen ve snu", "Sám", "Zvony", "Duchové mrtvých" atd.) Narozdíl od členů "Klubu Hašišínů" byl Charles Baudelaire (1821-1867) z větší částí ovlivněn užíváním drog. Užíval všechny možné kombinace opia (nejčastěji ve formě laudána), marihuany i hašiše a samozřejmě alkoholu. Část své tvorby zasvětil popisu, oslavě a kritice všemožných jedů. Ve svých třiceti letech napsal studii "O vínu a hašiši" (1851), o pár let později po velkém skandálu s vydáním jeho proslulé básnické sbírky "Květy zla" publikuje časopisecky "Báseň o hašiši" (1858), o dva roky později pak pod vlivem De Quinceyho Zpovědi píše esej "Poživač opia". Mimo jiné proslul jako vynikající překladatel E.A.Poea, byl blízkým přítelem T.Gautiera. Nejproslulejší však dodnes zůstává jeho básnická sbírka Květy zla, která byla vydána v červnu r.1855 a hned tři týdny na to byla úředně zakázána. Údajně pro její nevhodný a pobuřující obsah. Ano, na tu dobu to bylo moc šokující a nevyhovují vyšší, protože Baudelaire dokázal tak nádherně vyjádřit bídu a chudobu obyčejného života a shledával ji krásnou. Baudelairovo charakteristické hledání krásy ve špatnosti a ošklivosti zavdalo vzniku nového uměleckého směru-dekadence, jeho přirovnání a symboly se pak řadí k symbolismu a nakonec i krásně zachycenými okamžiky, které dokázal nádherně básnicky vyjádřit, ho můžeme řadit k impresionismu. Ale i přes všechny předzvěsti nových uměleckých směrů se tento autor řadí k parnasismu. Mnoho dalších následovníků i současníků vyšlo z jeho převratného díla. K nejvýznamnějším pokračovatelům i bortitelům zajisté patří Jean Arthur Rimbaud (1854-1891), Paul Verlaine (1844-1896) a Stéphane Mallarmé (1842-1898), kteří také tvořili v duchu dekadence, symbolismu nebo impresionismu. Arthur Rimbaud vytvořil své nejznámější básně mezi 16.-20. rokem svého života. Šokoval veřejnost otevřeností, spontánností a hlavně osobitým stylem. Ještě více pak způsobem svého bohémského života. Jeho nejznámější soubor básní v próze i ve verších je Iluminace. Společně s Paulem Verlainem, který ho uvedl do světa pařížské literární smetánky, tam však tehdy šestnáctiletý mladíček také nezapadl, se oddávali sladkému mámení absintu, opia(nezapomenutelná je jistě i stále přítomná dýmka v koutku úst Rimbauda) a v té době nepřípustné homosexualitě (která bude ve dvacátém století hrát velmi důležitou roli v tomto druhu literatury). Verlainova nejznámější díla jsou Romance beze slov, kde se nejvíce přiblížil bezprostřednímu stylu Rimbauda, dále Galantní slavnosti a Saturnské básně, v těchto sbírkách přímo navázal na Baudelaira. Dalším známým spisovatelem, který však drogy zkoušel záměrně byl Lewis Carroll (1832-1898), jehož nejslavnější román "Alenka v říši divů" udivuje a uchvacuje svým vyjádřením do dnešního dne. Jeho obrovská představivost byla částečně ovlivněna zkušeností s psychotropními látkami, obzvláště marihuanou a halucinogenními houbami.
3) PRVNÍ POLOVINA 20.STOLETÍ DROGY V TOMTO OBDOBÍ 20. století přeje i nadále výzkumu drog. Sám velký Freud zkoušel účinky kokainu na sobě a na svém příteli, u kterého se snažil odbourat závislost na morfiu, a poznal tak svazující závislost. Na konci třicátých a čtyřicátých let do dostává v Evropě do obliby kokain, jež je součástí zbohatlíků a umělecké avantgardy (první kokainová vlna)., vznikají první syntetické halucinogeny a léky, které jsou později zneužívány jako drogy. Mezi nejznámější patří bezesporu LSD-25, jež bylo vyrobeno r. 1938 Albertem Hofmannem pod záštitou švýcarské firmy Sandoz (zakázáno r.1967), dále MDMA (extáze), tato látka byla chemicky připravena už r. 1913 německou firmou Merck a byla zakázána a zařazena do omamných látek až o 65 let později. Ve třicátých a čtyřicátých letech proběhla první vlna kokainismu téměř po celém světě, v osmdesátých pak druhá. V šedesátých letech v Americe se rozmohlo užívání všemožných drog, přelom šedesátých a sedmdesátých let přál heroinu. K nejznámějším odpůrcem drog patřil Harry J. Anslinger (hlavní komisař oddělení pro narkotika US), který zahájil v r. 1930 monstrózní anti-kampaň proti drogám. Její důsledky dopadly na celý svět. V r. 1937 byla zakázána marihuana v mnoha státech USA a tresty se pohybovaly v rozmezí pěti až deseti let vězení za první přestoupení tohoto zákazu. Mělo to však i negativní dopady, bylo zakázáno i průmyslové a lékařské zpracování. Dvacáté století je spojeno s největším rozmachem drog a drogové závislosti. Na počátku to byly vědecké experimenty a avantgardní umělecké směry, které si zahrávaly s omamnými látkami na konci stojí techno, house a rave parties, neohippies a hlavně nuda-která tak často způsobuje, že se nejmladší zástupci naší generace dostávají právě k těmto látkám. Ale také tu je beznaděj a odcizenost konce tisíciletí, kdy se do popředí dostává studená a neosobní technika. LITERATURA Vznik nových směrů jako byl surrealismus, futurismus, expresionismus byl spojen taktéž s drogovými experimenty. Stačí připomenout předchůdce surrealismu Appolinaira, který se nechal ovlivnit hlavně opiem a alkoholem. Na počátku století tvořil velký americký básník Walt Whitman, průkopník moderních směrů v americké literatuře a zakladatel civilismu, který později ovlivnil celou generaci básníků a prozaiků (např.j.kerouac, A. Ginsberg). Existují však i smutné případy, kdy se slavní literáti stali obětí svých bolestí, jenž tišili opiáty nebo stimulanty. Mezi takové případy mohu zařadit například Jamese Joyce(autor moderních experimentálních próz a psychologicky strukturovaného románu např. "Portrét umělce v jinošských letech"), který léčil své bolestivé problémy s očima kokainem, nebo Stefana Zweiga (psal psychologické romány např. "První zážitek", "Zmatení citů" nebo "Amok"), jež bojoval s migrénou všemi možnými opiáty. Lze jen těžko tvrdit, že tito autoři nebyli ovlivněni drogami, jelikož sami trpěli "nechtěnou a netušenou" toxikomanií.
Do první poloviny dvacátého století také spadají kořeny americké beatgeneration. Mezi její velké předchůdce patří americký básník Kenneth Rexroth (1905-1982), jež později spolupracoval s mladými začínajícími beatnickými básníky, obhajoval jejich tvorbu (nejprosnulejší je soudní spor s básníkem Allenem Ginsbergem za pobuřující poemu Kvílení) a pořádal jazzové produkce, při kterých se četli básně beatniků. Hrál velmi důležitou roli pro vytvoření "Sanfanciské renesance". K dalším předchůdcům beatniků patřil Aldous Huxley (1894-1963), autor mnoha filozofických románů a zabývající se rozšiřováním vědomí pomocí psychedelických drog. Mezi jeho nejznámější díla patří "Dveře vnímání" (The Doors of Perception), u nás je spíš znám jako autor vědeckofantastického románu "Konec civilizace". Stejně tak Henry Miller (1891-1980) svými šokujícími romány ze třicátých a čtyřicátých let oslovil mladší generace. Tyto romány (např. "Obratník Raka", "Obratník kozoroha") byly velmi dlouho v USA zakázány a mohly vyjít pouze v Paříži v padesátých letech. Na východním pobřeží v New Yorku působil William Carlos Williams (1883-1963), který značně ovlivnil nadcházející generaci, pomáhal Kerouacovi při hledání vlastního vyjádření, stejně tak i Ginsbergovi, tomu byl patronem při vydání sbírky "Kvílení". 4) AMERICKÁ EXPERIMENTÁLNÍ PRÓZA A POEZIE a) PADESÁTÁ LÉTA Všechno, co bylo dlouho potlačováno v americkém životním stylu vyvrcholilo právě v padesátých letech a spěšně se řítilo k létům šedesátým. Životní podmínky, nespokojenost s politickou situací, s maloměšťáckým pokrytectvím, to všechno a ještě mnohem víc vyjadřovala beatnická generace. Volnost vyjadřování, experimenty s drogami, homosexualita, levicově orientovaná sdružení. (např. Nová levice) Slovo "beat" má v angličtině mnoho významů. Jednak je to zbitý, unavený, opotřebovaný nebo také vítězný, dále pak úder nebo rána. Ale tento výraz úzce souvisí s "beatific", což znamená blažený, oblažující a s "beatitude" česky blaženost. A nakonec slovo "beat" má také vztah k jazzu, především k bopu Charlieho Parkera a Duka Ellingtona. Poprvé tohoto názvu použil John Holmes ve svém románu "Jeď" (Go) z roku 1951, ale vymyslel ho Jack Kerouac. Hlavní představitelé této skupiny se znali už od čtyřicátých let, spojovalo je studium literatury, nekonvenční přístup k životu a experimenty s drogami. Manifestem beatnické generace se stal román Jacka Kerouaca(1922-1969) "Na cestě" (On the way) vydaný r. 1957. Částečně životopisný román o svobodném a spontánním životě, inspirovaný osobností Neala Cassydyho, který byl nejlepším přítelem Kerouaca. Ginsberg nazval Kerouaca andělem americké prózy. Jeho další romány jsou taktéž hodně inspirovány jeho životními zkušenostmi.
Dalším romanopiscem byl William Seward Burroughs (1914-1997), jehož nejslavnějším dílem je "Nahý obět" (Naked lunch, 1959). Tento náročný román, zprvu odsouzený za pornografii, je vlastně ostrou kritikou tehdejší doby, někdy spadá do absurdní až vědecko-fantastické polohy. K soudnímu stíhání také hodně přispěl fakt, že Burroughs byl dlouholetým narkomanem (celkem asi 15 let byl závislý na heroinu) a homosexuálem. Musím zajisté připomenout další díla,např.autobiografické novely "Feťák"(1953) a "Teplouš" (1985) nebo "Dopisy o Yage" (The Yage letters, 1963) adresované Ginsbergovi. SANFRANCISKÁ BÁSNICKÁ RENESANCE (A.Ginsberg, K.Rexroth, G.Corso, M.McClure, G.Snyder, P.Lamontia, P.Whalen) Hlavním iniciátorem byl básník Kenneth Rexroth, který provozoval veřejné jazzové dýchánky, kde se recitovala nová experimentální poezie za doprovodu hudby. Mezi čelní představitele patří jeden z největších amerických básníků druhé poloviny dvacátého století Allen Ginsberg (1926-1997). Otevřeně dokázal přiznat svou homosexualitu (jeho životní partner Peter Orlovsky byl rovněž básníkem) i všemožné experimenty s halucinogenními látkami, které velmi hojně propagoval, byl členem Nové levice. Všeobecně bořil téměř všechna tabu tehdejší doby. V roce 1956 vydal svojí básnickou sbírku Kvílení (Howl) a byl z toho velký skandál. Konal se soudní spor v němž byla kniha obviněna z přílišné otevřenosti a pornografie, ale nakonec spor Ginsberg vyhrál, byly totiž uznány estetické kvality díla. K dalším převratným dílům tohoto básníka patří Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems, 1961) a Sendviče reality (Reality Sandwitches, 1963). Na vydání téměř všech děl beatnické generace má velký podíl Lawrence Ferlinghetti (narozen r.1919), který roku 1953 s Petem Martinem založil v San Franciscu paperbackové nakladatelství a knihkupectví City Lights Books, jež bylo pojmenováno podle filmu Charlieho Chaplina. Sám Ferlinghetti byl básníkem, k jeho významným dílům zajisté patří sbírka Lunapark v hlavě (A Coney island of the mind, 1958). Grogory Corso (narozen r.1930) navazoval na Ferlinghettiho, byl také členem Sanfanciské básnické honorace. Zajímavé životné zkušenosti většinou nasbíral ve věznici a na newyorských ulicích. V r. 1950 poznal Ginsberga a o šest let později přesídlil z New Yorku do San Francisca, zde vydal svojí básnickou sbírku Benzin (Gasoline, 1958) Jeho dílo je hodně ovlivněno evropskou kulturou (antikou, renesancí) z osobností je to pak Arthur Rimbaud. Gary Snyder (narozen r.1930) velký znalec východní zen-buddhistické filosofie (žil více než rok v buddhistickém klášteře v Japonsku), básník a další člen honorace, který značně ovlivnil celé hnutí beat generation ve filosofickém myšlení. Sám psal také eseje např. Buddhismus a nastávající revoluce. Dalším významným členem by Michael McClure (narozen r.1932), věnoval se studiu Dálného východu a psaní esejů. V letech 1970-71 pak spolupracoval s Jimem Morrisonem (básník a vokalista skupiny The Doors). b) ŠEDESÁTÁ LÉTA
Ve své tvorbě dál pokračovali zástupci beatnické generace, přidávali se i zástupci nejmladší generace. V r. 1964 se na Kalifornské univerzitě v Berkley vzniklo sdružení Nová levice jako spontánní protestní hnutí proti imperialismu, rasismu a kapitalismu, jejímiž členy jsou také zástupci z řad beatniků (obzvláště pak Allen Ginsberg) Na beatnické hnutí rázem navazuje generace nejmladšíchhippies. Pořádá se množství protestních akcí, nejčastěji proti válce ve Vietnamu, kterých se účastní mnoho autorů beatnické i jiné generace. nejvýznamnější akce: 1964 - v Berkley se pořádá 32 hodinový protest proti válce 1965 na Michiganské univerzitě probíhá dlouhá diskuse o válce 1965 pochod na Washington, účastní se ho 25 000 lidí V letech 1967-68 je zrušeno osvobození studentů od vojenské služby. Následné akce: 1967 pochod na Pentagon, 70 000 účastníků 1968 srpen demonstrace v Chicagu, 120 000 lidí a 25 000 vojáků a policistů 1968 listopad pochod na Washington, 250 000 lidí 1969-demonstrace v Berkley Už v padesátých letech prováděl pokusy s psychedeliky Timothy Leary (1920-1996), ale největší intenzity a hlavně popularity se mu dostalo právě v letech šedesátých. Pracoval původně jako psycholog, ale když se seznámil s účinky halucinogenních látek, věnoval se jejich vědeckému výzkumu. Na katedru psychologie Harvardské univerzity přinesl LSD a podnikal pokusy na dobrovolnících z řad studentů. S množstvím pozitivních výsledků se snažil pokračovat na úroveň léčení a nápravu zločinců ve věznicích. Ale jeho pokusy byly záhy ukončeny vládou s tím, že se jedná o nebezpečnou novou drogu, jelikož její užívání se značně rozmohlo v komunitách hippies. Leary se, ale nedal odradit a pokračoval ve zveřejňování prospěšných účinků LSD, psal instrukční příručky pro jeho bezpečné použití. Propagoval známou frázi zapni se, nalaď se, sjeď se (turn on, tune in, drop out). Vydal knihu Záblesky paměti (The Psychedelic Experience). V r. 1966 byl uvězněn za držení marihuany (byla tehdy jednou z drog, která byla zakázána), ale po několika letech z vězení uprchl. Když byl znovu zatčen hrozil mu trest až 75 let, za propagaci nebezpečné drogy. V roce 1976 byl propuštěn. Je považován za LSD gurua. Vedle něj je pak druhým největším propagátorem drog Terrence McKenna, který však akceptuje a vyzdvihuje přírodní halucinogeny jako je například meskalin. K významným prozaiků šedesátých let zajisté patří Ken Kesey ( narozen r.1935), jež prosnul svým zatím nepřekonaným dílem Vyhoďme ho z kola ven (One Flew over the Cuckoo s Nest,1962), které bylo zfilmováno M.Formanem s originálním názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Se skupinou svých přátel Veselých šprýmařů (Merry Pranksters) putoval v letech 1964-65 po Spojených Státech v pomalovaném autobuse, s legendou Nealem Cassadym za volantem a s
poselstvím nové drogy LSD. Svoboda vyjadřování, drog a sexu zcela šokovala tehdejší společnost. Všechny tyto zážitky zcela objektivně a podle pravdy zachytil ve své knize Kyselinovej test (The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968) Tom Wolfe. Americký žurnalista, jež strávil část putování se samotnými Šprýmaři. Dalším spisovatelem šedesátých let byl Charles Bukowski (1920-1994), spadající sice ke starší generaci, ale začínající tvořit právě v tomto období. Způsobem života a svojí tvorbou se blížil k beat-generation, ale nikdy k nim přímo nepatřil. Pro texty a zvláště pak básně je charakteristický drsný humor, jehož prostřednictvím ukazuje USA zemi svobody z její druhhé stinné stránky. Napsal díla: Paměti starého chlapáka (Notes Of A Dirty Old Man, 1969), Poštovní úřad (Post Office, 1971), z básnických sbírek je pak známá Láska je pes (Love Is a Dog from Hell). Do literatury tohoto období také patří nová americká sci-fi literatura. Sem mohu zařadit například Roberta Antona Wilsona, u nás je známý první díl jeho trilogie Illuminatus! Oko v pyramidě a Phillipa K. Dicka (1928-1982), který napsal velmi známou novelu Sní androidi o elektrických ovečkách (Do Androids Dream Of Electric Sheeps), která byla r. 1981 pod režijním vedením R.Scotta zfilmována jako Blade Runner. c) ZPÍVAJÍCÍ BÁSNÍCI V období šedesátých let v Americe hrála velice důležitou roli hudba (neměla bych zapomenout na tři dny lásky a míru ve Woodstocku roku 1969). K nejznámějším představitelům patří kanadský písničkář a básník Leonard Cohen (narozen r. 1934, byl hodně ovlivněn beat-generation. Vydal dva modernistické romány: Oblíbená hra (Favourite Game, 1963) a Krásní poražení (Beautiful Losers, 1966), ale hlavně se věnoval zpívané poezii. Známé jsou sbírky: Kořenka země (The Spice-Box of Earth, 1961) nebo Smrt muže jedné ženy (Death of Lady s Man, 1978). A kromě toho také nazpíval řadu písňových alb. Ženou americké zpívané poezie -té doby- číslo jedna byla Joni Mitchelová (narozená r.1943). Její píseň Woodstock byla považována za hymnu hnutí hippies. Zajímavou postavou poezie v písních byl James Douglas Morrison (1943 1971) přední postava a vokalista rockové skupiny The Doors, který vedl naprosto bohémský život odpovídající jeho velkým idolům (A.Rimbaud, Ch.Baudelaire, A.Huxley), jež ho nakonec přivedl předčasně k smrti. Nejznámější sbírkou jeho básní je Divočina (Wilderness). 5) PROBLÉM A SYNTÉZA DROG V LITERATUŘE NA KONCI 20.STOLETÍ Drogy s námi pokračují dál pouť života, jsou s námi odjakživa a asi zůstanou součástí naší civilizace ještě dlouho. V literatuře jim zatím také nehrozí vymýcení. Existuje mnoho autorů oddávajícím požíváním drog a tvořící pod jejím vlivem a existuje také řada autorů, kteří o drogách píší. Ve své tvorbě pokračují autoři, kteří měli možnost přežít smršť šedesátých let (například Ken Kesey) a na ně navazují novodobí experimentátoři. Bude asi nejlépe když uvedu zástupce
evropské feťácké literatury a tím je Irwin Welsh, proslulý svými černými groteskami o Edinburgském narkomanském podsvětí (Trainspotting, Acid House obě knihy jsou již zfilmované). Další část nové drogové literatury tvoří životopisy narkomanů nebo pozůstalých po těchto osobách. Mezi ně můžeme zařadit např. Yan Kerouac(ovou), která svůj životní osud dcery slavného spisovatele popsala v knize Baby Driver nebo Carrolyn Cassady(ovou), jež vkusně podala svoje manželství s věčnou inspirací Kerouaca Nealem Cassedym v díle Na cestě s Deanem. Známá je také kniha Yvonne Keulsové Matka Davida S. narozeného 3.července 1959 nebo My děti ze stanice Zoo, kde svůj životní osud líčí jistá narkomanka Christiane F. U nás pak jistě zaujme kniha od Radka Johna Memento Nebo nejnovější zkušenosti s drogami redaktora časopisu Reflex a feťáka (jak sám s oblibou dodává) Jiřího X. Doležala, který napsal řadu knih týkajících se právě užívání drog např. Marihuana a Jak se berou drogy. VI. - ČESKÁ DROGOVÁ LITERATURA Krásná literatura, jež se přímo dotýká oblasti drog, u nás zatím není moc rozšířena. Sem mohu zařadit už zmiňovaného Radka Johna s jeho Mementem. Postavou na přelomu bych asi nazvala Egona Bondyho (vl. jménem Zbyněk Fišer, narozen 1930). Tato naprosto osobitá postava se vymyká často všemožným zařazením. Sám, i přestože za totalitního režimu byl pronásledován, se považuje za marxistu. Napsal díla filosofická, týkající se hlavně náboženství (Buddha, Indická filozofie), v letech padesátých a šedesátých se věnoval poezii Deník dívky, která hledá Egona Bondyho nebo Ožralá raha. A mimo toho ještě hojně píše různé texty Šaman, Mníšek, Invalidní sourozenci. V letech sedmdesátých se stal vůdčí osobností českého undergroundu, byl ve spojení se skupinou Plastic People of the Universe, která interpretovala některé z jeho básní. Jeho dílo se vyznačuje ostrou kritikou všeho možného a drsnou otevřeností, někdy hraničící až s obscéstností. Jeho poslední překvapení se objevilo v podobě knihy Cybercosmic, která je ryze vědecko-fantastického ražení ve stylu cyber-punk. Dalším českým autorem beatnického projevu je Václav Hrabě (1940-1965), jehož jedinou básnickou sbírkou je Blues (vydaná až po jeho předčasné smrti). Tento autor se nejvíce přiblížil ke tvorbě amerických beatniků, ať už to bylo spontáností verše nebo láskou k jazzu. V roce 1965, krátce před svou smrtí se setkal v Praze s Allenem Ginsbergem. VII. - KŘEHKÁ BARIÉRA MEZI POPULÁRNĚ NAUČNOU LITERATUROU A PROPAGACÍ DROG
Otázka, zda je správné publikovat knihy o drogách, je naprosto jasná a dořešená. Ano, obyvatelstvo má být dostatečně informováno. Ale neškodí pak někdy přemíra těchto publikací? (povětšinou líčící všechno, co je potřebné k sehnání i aplikaci drogy, vědět). Někteří autoři nám dokonce radí, jak se správně sjet, abychom byli naladěni na tu správnou vlnu tripu (viz.t.leary nebo J.X.Doležal). A když se k takovému textu dostane zvídavé nudící se desetileté dítě a řekne si: Proč bych to nezkusil, když to tady tak hezky popisují! Máme tu dalšího mladistvého narkomana. V dnešním světě existuje záplava drogové literatury, od naučných a čistě vědeckých textů, přes životopisy narkomanů až po návody, jak a co správně udělat? Existuje proto ona zmiňovaná křehká bariéra. Některé knihy (které jsou vlastně čistou propagací drog, viz výše jmenované) se totiž schovávají za závoj populárně-naučného díla. A to je právě špatné na tom všem, že leckdo může své pestré zkušenosti šířit spokojeně a šťastně dál. Je to tak správně, tam kam jsme dnes dospěli? Ptám se znovu na tuto osudnou otázku.a nevím sama, jak odpovědět, protože jsem přečetla tak moc naučné, poučné i propagující literatury, že jsem jí sama zahlcena. Ale nebudu se snažit odpovídat, nechám tuto otázku nedořešenou. Jsou pozitiva, ale mnohem více negativ. VIII. - ZÁVĚR Chtěla bych jen dodat, že nestojím za žádným a nepodporuji žádný z názorů zde uvedených autorů. Tato práce má být (dle mého názoru) miniaturním kukátkem do drogové literatury. Věřím, že se v budoucnosti najde zájemce, jež se tématu drog v literatuře bude věnovat mnohem hlouběji, neboť toto téma není časově nikdy ohraničeno. I já bych chtěla v blízké budoucnosti rozšířit rozhled v tomto -dosud neprozkoumaném- poli působnosti.