Tematický blok 4.2 - Metody odborné práce, tvorba textu ZP, formální podoba ZP Obsah kapitoly Chyba! Chybný odkaz na záložku. Obsahem kapitoly je seznámení se základními pravidly věnujícím se formální podobě závěrečné práce a s formou zpracování ZP na VŠFS, o.p.s. Studijní cíle Doba potřebná ke studiu Pojmy k zapamatování Úvod Výkladová část Seznámit studenty s formou zpracování ZP a se základními pravidly věnujícím se formální podobě závěrečné práce, tak, aby byli připraveni správně zpracovat a pochopit pravidla tvorby hlavních částí ZP. Studenti by měli znát hlavní prohřešky proti formální podobě ZP. Studium Vám zabere 60 minut. Projití příkladů a nácvik tvorby vlastních bibliografických citací dalších 60 minut. Formální podoba závěrečné práce. Grafická a gramatická podoba ZP. Formát stránky. Korekce textu. Tato kapitola upravuje sjednocení formálního vzhledu bakalářských a diplomových prací, který je vyžadován Vysokou školou finanční a správní, o.p.s. Použití níže popisovaných náležitostí je vhodné i pro psaní ročníkových či semestrálních prací (s odpovídajícím zjednodušením ve způsobu vazby, zadání, prohlášení, poděkování atd.). 1 FORMÁLNÍ PODOBA BAKALÁŘSKÉ A DIPLOMOVÉ PRÁCE Formální úprava odevzdávané závěrečné práce (ZP) je v důležitém, i když často v sekundárním postavení vůči obsahu tohoto textu. Text je vytvářen primárně pro svůj obsah, důležitá je však i forma. 1 Cílem zpracování dokumentu po formální stránce je zpřístupnit tento obsah potenciálnímu čtenáři. Nevhodná úprava závěrečné práce komplikuje nebo zcela znemožňuje sdělení obsahu. Neoddělitelnou složkou kvalitního textu je kromě obsahové a formální stránky i správné používání češtiny a jiných použitých jazyků s důrazem na pravopis, stylistiku a terminologii. Touto záležitostí se blíže zabýváme v podkapitole 4.1 Gramatická úprava závěrečné práce. 1 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 66.
Obsah i formu závěrečné práce je třeba sladit a vyvážit na nejvyšší úroveň, jíž je autor schopen. Práce, která zjevně nedodržuje požadovanou úpravu, může být studentovi vrácena k urychlené opravě a převázání. Při celkovém hodnocení každé ZP je brán zřetel také na její formální úroveň a hrubé prohřešky proti formálním zásadám mohou negativně ovlivnit výslednou klasifikaci obhajoby nebo dokonce vést k tomu, že ZP nebude k obhajobě doporučena. Tato kapitola upravuje sjednocení formálního vzhledu bakalářských a diplomových prací, který je vyžadován Vysokou školou finanční a správní, o.p.s. Použití níže popisovaných náležitostí je vhodné i pro psaní ročníkových či semestrálních prací (s odpovídajícím zjednodušením ve způsobu vazby, zadání, prohlášení, poděkování atd.). V dnešní době je formální úprava zpracovávaného textu víceméně záležitostí textového editoru a práce s ním je pro většinu studentů naprostou samozřejmostí. Velkou část doporučení lze uplatnit již v samotném počátečním nastavení šablony textového editoru a následná úprava textu v elektronické podobě je také snadnou záležitostí. Další podrobnosti k formální úpravě práce, o kterých se v tomto textu nezmiňujeme, jsou uvedeny v samostatných interních dokumentech jednotlivých vysokých škol. Za účelem standardizování grafické úpravy prací jsou studentům k dispozici různé šablony a generátory. 2 1.1 Grafická úprava závěrečné práce Pro celý text ZP je třeba zvolit a důsledně dodržovat jednotnou grafickou úpravu (např. názvy kapitol psát velkými písmeny, dodržovat počet řádků mezi subkapitolami, mezi odstavci vynechávat řádek apod.). 1.1.1 Vazba bakalářské práce Provedení vazby by mělo být takové, aby zajistilo: - ochranu obsahu po nezbytnou dobu, - nemožnost práci rozebrat a opětovně složit, - umožnit práci otevřít naplocho bez poškození vazby, - umožnit skládání vázaných závěrečných prací na sebe nebo vedle sebe. Z používaných technologií jsou: kroužková plastová vazba, hřebenová vazba, zipová vazba, nasouvací lišta a zacvakávací lišta 2 FARKAŠOVÁ, Blanka, KRČÁL, Martin. Projekt Bibliografické citace: dle normy ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2, [online]. 2004-2009; [cit. 2009-04-14]. Generátor citací 1.1. Dostupný z: http://www.citace.com/moduly.php 2
řazeny mezi rozebíratelné vazby a tedy nevhodné. Vazba tepelná a vazba kovová kroužková jsou řazeny mezi nerozebíratelné vazby, ovšem tepelná vazba má omezenou trvanlivost v případě častého rozevírání naplocho, nemluvě o diskutabilní pevnosti opory vnější strany zprávy v případě použití slabých desek. Kovová proužková vazba omezuje skládání zpráv na sebe a pevnost je také obvykle nízká. Použitelné jsou tedy (s výše uvedenými výhradami) tepelná vazba v tužších deskách a hlavně tradiční knižní vazba s tvrdými deskami. Barevná úprava desek by měla být laděna do tmavších, střízlivějších tónů, ať matného, či lesklého povrchu. Barva písma na deskách a hřbetu závěrečné práce by měla být jednotná, nesplývající s barvou desek. Barvy lze volit v lesklém i matném provedení klasické pastelové, zlatou, stříbrnou. Nedoporučují se barvy reflexní. Nápisy mohou mít plastický charakter (vylisování do desek a hřbetu). Při zadávání a vyzvedávání zakázky na vazbu závěrečné práce ve firmě zabývající se knihařstvím je důležitá kontrola kvality knihařské práce a Vaše trvání na dodržení vysoké kvality vazby. Mějte na paměti, že i formální zpracování závěrečné práce je zohledňováno při jejím celkovém hodnocení. 1.1.2 Formát stránky (okraje, řádkování, záhlaví, zápatí) Normalizovaná strana textu představuje cca 1 800 znaků (úhozů) na stránce, tj. minimálně 30 řádků po 60 znacích, kde za znaky se počítají i mezery mezi slovy a za řádky i ty vynechané, např. mezi subkapitolami, pod nadpisem hlavní kapitoly apod. MS Word umožňuje lehce a jednoduše zjistit souhrnné informace a statistické údaje o textovém souboru s počtem stránek, slov, znaků, odstavců a řádků (Soubor/Vlastnosti/ Statistické údaje). Pro práci by měl být použit bílý kancelářský papír, neprůsvitný, dostatečně kvalitní, standardizovaného formátu A4 (210 x 297 mm), který musí mít takovou kvalitu a gramáž (běžná gramáž 80 g/m 2 je zcela vyhovující), aby umožňoval kvalitní písmo i četbu a případnou další reprodukci. Papír by měl být v celé zprávě stejný! Stejný papír od různých výrobců se může lišit kvalitou povrchu, bělostí atd. a při čtení práce tento rozdíl může působit rušivě. Omluvitelný je jiný typ papíru například u příloh. Je třeba též dávat pozor na kvalitu tisku při skládání výtisků z různých tiskáren (typicky skládání stran z černobílé a barevné tiskárny). Při umísťování plochy textu je třeba pamatovat na to, že stránky budou na levém okraji svázány. Proto je nezbytné situovat text tak, aby byl po rozevření publikace bez problémů čitelný i kopírovatelný. Obvykle se píše (tiskne) cca 4 cm od levého okraje stránky (z důvodu budoucí vazby práce) a text se zarovnává asi 2 3 cm od pravého okraje (doporučuje se 2 cm), záleží však na zvolené velikosti písma při dodržení předepsaných 60 úhozů (znaků) na řádku. 3
Řádkování se obvykle používá 1,5 2, nejčastěji se doporučuje 1,5. Jednoduché řádkování se u BP/DP běžně nepoužívá. Řádkování by mělo být v celé práci jednotné. Výjimka je možná při rozsáhlejší citaci, kdy obvykle menší řádkování a odsazení tohoto textu dává na vědomí, že se jedná o text vložený. Dále jsou normou stanoveny horní a dolní okraj 2 3 cm (v horním okraji je umístěno záhlaví, v dolním pak zápatí). Použitím záhlaví můžeme vylepšit optický vzhled práce. Do záhlaví je možné uvést aktuální název kapitoly na dané stránce, čímž u rozsáhlejších prací zvýšíme přehlednost a lepší orientaci čtenáře. Podrobnější uvádění názvů jednotlivých podkapitol v záhlaví či zápatí již není doporučováno. Při uvedení jakéhokoliv textu v záhlaví či zápatí (mimo číslování stran) je vhodné oddělit tento text od textu práce tenkou plnou čarou přes celou šířku strany. Text záhlaví je možné psát jiným typem písma a menší velikostí než běžný text. 1.1.3 Písmo, základní pojmy a typy Mezi základní pojmy, které jsou spjaty s písmem a kterých se v souvislosti s úpravou textu běžně používá, patří: - Font písmová sada, souhrn všech znaků jednoho typu písma. - Verzálka, také majuskule velké písmeno. - Minuska, také minuskule malé písmeno. - Písmová osnova soustava myšlených linek, v nichž je písmo při sazbě umístěno (viz Obrázek č. 1). - Horní dotah část minusky, která se dotýká horní dotažnice (například u Š ). - Dolní dotah část minusky, která se dotýká dolní dotažnice (například u p ). - Přetah vzdálenost, o kterou přesahují oblouky znaků příslušnou dotažnici. Existuje proto, aby se opticky vyrovnalo posazení znaků s oblouky a bez nich (viz například znak p a t ). - Střední výška vzdálenost od účaří ke střední dotažnici. Bývá rovna polovině stupně písma. Obrázek č. 1: Písmová osnova V sazbě se užívá tzv. proporcionální písmo (knižní písmo). Je to takové písmo, u něhož má každý znak jinou šířku. Psací stroj má 4
všechny znaky stejně široké, jedná se o neproporcionální písmo. Důvod pro používání proporcionálního písma je jednoznačný toto písmo se lépe čte, neboť slova složená ze znaků těsně přiložených k sobě tvoří grafické celky, které jsou očima dobře vnímány. Všechna knižní písma lze rozdělit na čtyři kategorie: Antikvy písma, jejichž znaky mají serify a stíny. Příkladem je Palatino, Times, Garamond, Baskerville, Jannon atd. Tato písma se vyvíjela již od začátků knihtisku a jsou v dnešní době velmi propracována do takřka ideálních estetických a užitných tvarů. Serify dobře vedou oči po řádcích, proto se používají pro sazbu obyčejného textu. Antikvou je vysázen i tento text. Grotesky vyvinuly se na počátku 19. století zjednodušením antikvových písem. Jejich znaky nemají serify ani stíny. Jsou to písma obvykle velmi výrazná, používají se na nápisy, jejichž obsah má být výrazný, čitelný za pohybu nebo horších světelných podmínek. Příkladem je Gill, Helvetica, Arial atd. Tato věta je vysazena groteskem. Lze si všimnout, že text je výraznější a větší, i když velikost písma je stejná. Egyptienky kategorie písma, tvořící přechod mezi antikvami a grotesky. Písmo například má serify, ale nemá stíny, nebo naopak, má stíny bez serifů. Příkladem může být písmo Optima. Písma této kategorie se používají většinou pro dokumenty příležitostného charakteru. Ostatní do této kategorie patří různá zdobná, ručně psaná (kaligrafická), gotická lomená a další písma. Jejich využití v běžné praxi je téměř nulové, lze je aplikovat na speciální nebo příležitostné případy. Další možnosti úpravy písma poskytují řezy písma. Pod pojmem řez písma chápeme modifikaci základního tvaru písma, a to v několika parametrech: - Změna sklonu základní písmo je vzpřímené, skloněná varianta se nazývá kurzíva. Kurzíva má obvykle poněkud jinou kresbu, nevzniká tedy pouhým mechanickým nakloněním tahů. Tato věta je napsána kurzívou. Všimněte si například kresby písmene a / a. V bezserifových písmech bývá kurzíva vzhledově ekvivalentní skloněnému řezu: Toto je kurzíva písma Arial. Toto je obyčejné písmo Arial. - Změna duktu pojmem duktus se vyjadřuje poměr tmavé a světlé části tisku znaků. Je-li tedy duktus větší, písmo se jeví tmavší. Existují tedy řezy tmavé, tučné, polotučné, těžké, naopak i světlé, lehké. Tato věta je napsána tučně. - Změna šířky znaků touto modifikací dostáváme jednak řezy rozšířené (znaky jsou širší), jednak řezy zúžené, komprimované (šířka znaků je menší). Se zúžením znaků se obvykle zvětšuje i 5
duktus (zápis se zdá tmavší). Toto je zúžené písmo. Toto je široké písmo. - Změna provedení tahů tahy písma se modifikují například ozdobou nebo se provedou obrysově. Na závěr si dovolíme stručnou poznámku k velikosti písma. Stupeň písma, nepřesně velikost písma, je udávána obvykle v typografických jednotkách. Typografie se vyvíjí již od středověku a měrné jednotky, které byly tehdy běžné, v ní zůstaly až do dnešní doby. Naneštěstí se navíc zachovaly i typické středověké rozdíly mezi jednotkami používanými v různých zemích. Proto se i dnes používají v sazbě dva rozdílné měrné systémy: Evropský (Didôtův) systém vznikl v 18. století a používá se na evropském kontinentě. Vychází z velikosti původní francouzské stopy. Jeho základní jednotkou je 1 typografický bod = 1 b = 0,3759 mm. Větší jednotkou je 1 cicero = 12 b. Tento systém je nám nejbližší. Anglo-americký systém používá se v Británii a USA, je v dnešní době nejčastěji implementován v programech pro zpracování textů, které většinou pocházejí z USA. Vychází z anglické stopy. Jeho základní jednotkou je rovněž 1 typografický bod (angl. point) = 1 pt = 0,351 mm. V 19. století se s rozvojem strojní sazby (např. stroje Monotype) velikost typografického bodu upravila na přesnou hodnotu 1/72 = 0,353 mm (tzv. monotypový bod). V dnešních zařízeních (např. laserové tiskárny apod.) se rovněž počítá většinou s monotypovým bodem. Větší jednotkou je 1 pica = 1 pc = 12 pt. Kromě uvedených absolutních měrných jednotek se ještě používají jednotky relativní jsou vztaženy vždy k aktuální velikosti písma: Čtverčík jednotka rovná velikosti písma. Značí se také 1 em, protože je rovna šířce velkého písmene M. Půlčtverčík jednotka rovná polovině čtverčíku. Značí se 1 en (v americké typografii také 1 ex), protože je rovna výšce písmene n (nebo x ). Základní velikostí písma je 10 b. Větší písmové stupně se používají pro základní písmo například v dětských knihách. Menší pak pro poznámky pod čarou, slovníková hesla, noviny, časopisy. Vždy platí, že pro dostatečné odlišení stupňů písma použitých v jednom dokumentu musí být mezi nimi rozdíl alespoň 20 %. Nemůžeme tedy použít například základní písmo 12 bodů a poznámky pod čarou 11 bodů. Za největší stupeň je považováno písmo 72 b (toto je maximální velikost v základní nabídce MS Word, samozřejmě lze přepsáním zvolit jakoukoli velikost písma). Platí, že 72 b = 1". Takovému písmu se proto říká palcové (odtud název palcové titulky ). 6
1.1.4 Písmo, doporučení pro psaní závěrečné práce Závěrečná práce musí být předložena v úhledné úpravě a v čitelně tištěné podobě. Píše (tiskne) se vždy jednostranně. 3 Přitom vždy platí, že sudé stránky jsou vlevo a liché vpravo. Větší důležitost mají stránky liché (obvykle na nich začíná celý text nebo jeho nejvyšší oddíly). Psané znaky musí být dobře tvarované a čitelné, tisk z počítačové tiskárny kontrastně černý. Grafy, tabulky či jiné grafické prvky ve vlastním textu práce musí být nakresleny černou barvou (přílohy nikoli). Úprava textu má mít obvyklou, standardní podobu strojem psaných (tištěných) rukopisů. Je nutné, aby se studenti seznámili s platnou normou ČSN 01 6910 (016910) Úprava písemností zpracovaných textovými editory nebo psaných strojem a v odpovídající míře se jí řídili. Velikost písma a řádkování se volí vzhledem k požadavkům na normalizovanou stranu textu. Typ písma musí mít standardní velikost a podobu, nejlépe kolmou a bez ozdob (např. kurzíva jen vzácně v textu nebo jako grafický záměr). V celé práci by měl být použit pouze jeden typ písma (font), a to písmo standardní patkové (např. Times New Roman, 12pt v základním textu) nebo bezpatkové (např. Arial, 11pt v základním textu), kolmé a bez grafické úpravy. Doporučeno je patkové písmo typu Times New Roman (patky vedou oči při čtení, používá se u delších souvislých textů). Při správném využití všech možností řezu písma (obyčejné, kurzíva, tučné), lze vystačit u jedné práce s jedním typem písma. 4 Poznámky pod čarou lze psát písmem o velikosti 10 bodů. Vybrané pasáže v textu lze zvýraznit změnou sklonu písma - kurzívou. Nadpisy mohou být zvýrazněny tučně, podtržením anebo velikostí. Nadpisy stejné úrovně by měly mít stejnou grafickou úpravu, a pokud jsou podtrhávány, podtrhává se text, nikoli číselné označení. Jiné formy zvýraznění textu (podtržení, proložení tedy vložení mezer mezi písmena, atd.) je třeba používat velmi uvážlivě, střídmě a spíše se jim snažíme vyhnout. Používání různých typů fontů, zejména kombinovat patkové a bezpatkové fonty, se důrazně nedoporučuje. 1.1.5 Formátování odstavců Pro úpravu vzhledu odstavců je potřebné nastavit řadu parametrů, u nichž je nutné také znát příslušné typografické zásady. Na Obrázku 3 V současné době se již zdá být požadavek na jednostranný potisk zbytečný. V minulosti se doporučovalo potištění jen pravých stránek, protože při psaní na psacím stroji nebo tisku na jehličkových tiskárnách byl papír mechanicky poškozen a druhá strana již nebyla čistá. 4 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 65. 7
č. 2 jsou znázorněny některé rozměrové parametry odstavce. Obrázek č. 2: Rozměrové parametry odstavce Odstavec vždy tvoří určitou ucelenou myšlenku, měl by tedy být v textu dobře rozpoznatelný. Odstavec má dva význačné řádky první řádek a poslední, tzv. východový řádek. Pro dostatečné oddělení odstavců se často před první řádek vkládá speciální mezera, tzv. odstavcová zarážka. Druhým způsobem oddělení odstavců je vertikální odsazení přídavná mezera mezi po sobě jdoucími odstavci. Některé odstavce nemusí být sázeny na celou šířku sazebního obrazce, mohou tedy mít určité nenulové okraje (levý i pravý). Odstavcová zarážka slouží k optickému oddělení odstavců. Její velikost tedy musí být dostatečná, aby oči spolehlivě rozpoznaly začátek odstavce, avšak ne příliš velká, aby se nerozpadala jednotnost sazby. Velikost zarážky závisí na délce řádku pro krátké řádky má hodnotu jednoho čtverčíku, pro střední řádky (kolem 33 cc) je velká 1,5 čtverčíku, pro delší řádky pak 2 čtverčíky. V žádném případě se v knižním písmu nedociluje pěti úhozy na mezerník jako na psacím stroji! V některých specifických případech se volí záporná první řádek odstavce je tedy delší než řádky ostatní. Tento případ je však kombinován s nenulovým levým okrajem, takže první řádek odstavce nepřesahuje levý okraj sazebního obrazce (Příkladem může být seznam použité literatury). Je-li její velikost nulová, je potřebné zajistit dostatečně zřetelné oddělení odstavců jinými prostředky. Buď se podaří zajistit, že východový řádek každého odstavce bude kratší o jeden až dva čtverčíky, nebo se použije odstavcové odsazení. Odstavcové odsazení je vertikální mezera mezi následujícími odstavci. Její velikost je určena zejména hodnotou řádkování. Volí se tak, aby mezera mezi odstavci byla dostatečně zřetelná, avšak nikoliv příliš velká. Většinou stačí polovina řádkování, pro dodržení 8
stejnoměrného pokrytí stránek jednotlivými řádky se někdy použije odsazení rovné přesně hodnotě řádkování. V žádném případě odstavcového odsazení nedocilujeme vynecháním řádku! Odstavcové okraje jsou pro běžný text prakticky vždy nulové. Existují však případy, kdy je potřeba určité odstavce opticky odlišit. Jedná se o delší citáty u nich se nastavují oba okraje na velikost odstavcové zarážky nebo jejího násobku, nebo jde o tzv. seznamy a výčty zde se nastavuje levý okraj nenulový, pravý nulový. Velikost okraje opět koresponduje s velikostí odstavcové zarážky. Zarovnání odstavce může mít čtyřmi způsoby: Zarovnání vlevo levý okraj je zarovnaný, pravý není (tzv. sazba na prapor vpravo). Používá se zejména při sazbě do užšího rozměru (více sloupců či malý formát), protože nenastávají problémy při řádkovém zlomu. Všechny mezislovní mezery jsou v nominální hodnotě (třetina čtverčíku), sazba je vyrovnaná, nevznikají tzv. řeky. Jedinou nevýhodou je rušivý nezarovnaný pravý okraj. Zarovnání vpravo pravý okraj je zarovnaný, levý není (tzv. sazba na prapor vlevo). Používá se výjimečně oči špatně hledají začátky řádků. Hodí se na krátké texty (například citát, věnování apod.). Zarovnání na střed řádky jsou vysázeny na středovou osu. Používá se zejména u nadpisů, titulků a podobných objektů. Zarovnání do bloku oba okraje jsou zarovnány. Používá se nejčastěji, je esteticky nejpřijatelnější pro běžný text. Dosahuje se tím, že se mění mezislovní mezery. Je nepřípustné zarovnávat text odstavce pomocí změny meziznakových mezer! Jedná-li se však o úzké sloupce, je vhodné toto zarovnání nahradit sazbou na prapor, aby se v textu neobjevovaly příliš velké nebo příliš stažené mezislovní mezery, které velmi ruší při čtení. Všechny uvedené parametry lze nastavovat u odstavcových stylů. Ke třem skupinám parametrů znakových stylů (Písmo, Ohraničení, Jazyk) přibývají další čtyři skupiny parametrů Odstavec, Tabulátory, Rám, Číslování. Stejně jako styly znakové i styly odstavcové mají možnost parametry dědit, což je zde využíváno v daleko hojnější míře. 1.1.6 Číslování stran Pro číslování stránek se používají arabské číslice, posloupně v celé práci. Lícová stránka (pravá strana u otevřené knihy) u oboustranného tisku musí mít vždy liché číslo. Umístění čísel stránek na listu není předepsáno, nejčastěji se používá u oboustranného tisku vnější strana listu, u jednostranného tisku to bývá na vnější straně nebo uprostřed (v záhlaví, nebo v zápatí 9
stránky). Číslování stránek je možné zvolit libovolně nahoře či dole, při číslování na dolním okraji stránky jsou vzdálenosti mezi první a poslední řádkou asi 3 cm nahoře a cca 4 5 cm dole, záleží vždy na vhodném řádkování a na tom, kolik předepsaných 30 řádků na stranu konkrétně spotřebuje plochy. Umístění čísla musí být v celé ZP stejné, a to: - doprostřed strany (v případě, že neuvádíme žádný text v záhlaví či zápatí), - k vnějšímu tj. pravému okraji strany (v případě uvedení textu v záhlaví). V tomto případě píšeme text záhlaví od vnitřního (levého) okraje strany. Pozor, některé stránky jsou číslovány, ačkoliv se číslo nepíše. Stránky se číslují bez přerušení (včetně tzv. vakátů, tj. stránek, které zůstávají záměrně prázdné). Číslování se počítá od titulního listu (titulní list má číslo 1 a je vždy lícový), avšak uvádí se až od Úvodu dále a pokračuje i v přílohách 5. 1.1.7 Číselné označování částí textu (kapitoly, podkapitoly, oddíly, pododdíly, odstavce) Části závěrečné práce mají být přehledně číslovány tak, aby pomáhaly čtenáři zpřehlednit text a usnadnili mu orientaci vněm. Číslování kapitol se používá v souladu s ČSN ISO 2145 6. Za číslem kapitoly se buď dělá, nebo nedělá tečka, názory se v tomto směru různí. V závěrečných pracích se doporučuje použít víceúrovňové číslování arabskými číslicemi (např. 1, 2, 2.1, 2.2, 2.2.1, 2.2.2, 3, 3.1 atd.), přičemž za číslem poslední úrovně se tečka nepíše! Tečka se nedělá ani za textem nadpisu. Tečky se chápou jako oddělovače čítačů jednotlivých úrovní. Od úrovně podkapitoly 3. úrovně (3.3.3.3), se obvykle nadpisy nečíslují a nezařazují se do obsahu. Tři úrovně kapitol a podkapitol by měly být dostačující pro definici struktury písemné zprávy. Pokud se nám zdá, že tomu tak není, měli bychom se zamyslet, zda není chyba na naší straně. U této úrovně nadpisu se text nadpisu píše ještě na samostatný řádek. Kapitola obvykle začíná na nové stránce. Při oboustranném tisku se často požaduje, aby začínala na pravé (liché) stránce. Mezi jednotlivými subkapitolami a oddíly se vynechávají mezery o velikosti 2 řádků, mezi nadpisem a následným textem o velikosti 1 řádku; doporučuje se vynechat řádek i mezi odstavci. Pokud je v 5 BUDINSKÝ, Petr. Metodický pokyn prorektora pro vzdělávací činnost a vnější vztahy č. 4 / 2011-2012. Metodika vypracování bakalářské a diplomové práce pro studenty B11 a N11. 23. 1. 2012. Praha: VŠFS, o.p.s., 2012. 6 ČSN ISO 2145 (010184). Dokumentace - Číslování oddílů a pododdílů psaných dokumentů. Praha: Český normalizační institut, 1997. 10
textu obsažen výčet s odrážkami, měl by být vynechán řádek mezi výčtem a okolním textem. Stránka by neměla končit osamoceným řádkem, řádek předložkou. Kapitoly úvodní části se podle ČSN ISO 2145 nečíslují vůbec, úvod (hlavní část zprávy) také není číslován (někdy se používá číslo 0, ale vypadá to zvláštně a tato varianta se nedoporučuje). Závěr se obvykle také nezahrnuje do Vlastního textu, a tedy se nečísluje. Text závěrečné práce se zpravidla zarovnává do bloku (na obě strany), první řádek prvního odstavce, tedy bezprostředně za názvem kapitoly odsazen není. První řádky dalších odstavců bývají odsazeny (zpravidla o velikost 3 5 písmen, což je asi 13 mm). U bezpatkového písma lze odsazení prvního řádku vynechat všude. Mezery mezi odstavci nejsou předepsány odlišení odstavců většinou zajišťuje odsazení. Obvykle se tedy pro patkové písmo buď mezera nedělá, nebo se nastavuje mezera za odstavcem na přibližně 6 bodů (lze také nastavit automatickou velikost). U bezpatkového písma bývá mezera za odstavcem jeden řádek. Při použití mezery mezi odstavci pro odlišení odstavců se již odsazení nepoužívá. Každý jednotlivý odstavec by měl obsahovat ucelenou informaci není vhodné dělat pro každou větu zvláštní odstavec, stejně však není přehledný odstavec na několik stran textu. Názvy kapitol a podkapitol musí vystihovat jejich obsah. Obvykle v nich nepoužíváme zkratky. 1.1.8 Číslování nadpisů a stran částí závěrečné práce Přední deska a přídeští (první a druhá strana obálky) [číslování kapitol NE, číslování stránek NE], Titulní stránka (titulní list) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 1), ale toto číslo se NEPÍŠE], Originál zadání práce (je-li stanoveno jako součást ZP) [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 2), ale toto číslo se NEPÍŠE], Prohlášení [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO (číslo 3), ale toto číslo se NEPÍŠE], Poděkování/Předmluva [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 4), ale toto číslo se NEPÍŠE], Abstrakt, Klíčová slova [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 5), ale toto číslo se NEPÍŠE], Obsah [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 6), ale toto číslo se NEPÍŠE], 11
Slovník znaků, symbolů, zkratek, akronymů, jednotek, termínů [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, (číslo 7), ale toto číslo se NEPÍŠE], Úvod [číslování kapitol NE nebo číslice 0 (nula), číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Teoretická /obecná/ část [číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Praktická /aplikační/ část [číslování kapitol ANO, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Závěr [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Soupis bibliografických citací/bibliografie (Literatura/Seznam literatury) [číslování kapitol NEPOVINNÉ, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Přílohy/Dodatky [číslování kapitol NE, číslování stránek ANO, PÍŠE SE], Analytický list Zadní deska a přídeští [číslování kapitol NE, číslování stránek NE]. 1.1.9 Seznamy a výčty Seznamy a výčty používáme v případě, že chceme prezentovat různé možnosti jednoho problému nebo uvést veškeré složky jednoho předmětu. Výčty se od předcházejícího i následujícího textu oddělují prázdným řádkem. Umísťují se bezprostředně od levého okraje (levé svislice) s výjimkou u víceúrovňových odrážek tam, kde to prospěje přehlednosti. Jednotlivé body se označují arabskými číslicemi (výčet numerický), písmeny abecedy (výčet alfabetický), pomlčkami nebo jinými značkami. U převzatých seznamů a výčtů je třeba uvádět jejich zdroj. 1.2 Fonetická abeceda, vědecká transliterace, transkripce a přechylování Fonetická abeceda slouží k fonetickému (zvukovému, výslovnostnímu) přepisu originálního textu z jednoho písma do druhého transkripci. Každá hláska je vyjádřena určitým speciálním znakem. Vědecká transliterace znamená důsledný převod každé litery (písmeno) jedné grafické soustavy (psaní) literou jiné grafické soustavy s možností reverze. Jde tedy o způsob přepisu nelatinkových písem do latinky. Jejím cílem je usnadnit přečtení daného výrazu poučenému čtenáři, který zdrojové písmo neovládá. Na rozdíl od transkripce se však snaží neztratit žádnou informaci o původním 12
pravopisu a možnost zpětného přepisu do původní abecedy beze změny významu je, nejen u vědeckých textů, výhodou. Nejlépe je údaje (např. v bibliografických citacích) přepisovat tak, jak jsou uvedeny v originálu. Je-li to technicky možné, doporučujeme pro termíny z jazyků neužívajících k zápisu latinku (např. indické jazyky) používat vědeckou transliteraci. V souladu s platnou normou 7 lze provádět transliteraci nebo romanizaci (transliterovaná forma může nahradit originální nebo se připojuje v hranatých závorkách). Neexistuje-li standardně přejímaná vědecká transliterace (např. řečtina), užíváme takový přepis, který je v českém prostředí považován za standardní. Jsou-li některé termíny s ohledem na zaměření práce okrajové (z jazykových oblastí, jimiž se práce podrobněji nezabývá), pak postačuje fonetická transkripce, obvyklá v českých odborných publikacích. Tento přepis zároveň částečně naznačuje běžnou výslovnost cizojazyčných výrazů v češtině. Je také možné použít transkripce, jejíž pravidla budou jasně uvedena autorem v první poznámce při jejím použití v závěrečné práci. Přechylování je způsob zápisu ženských jmen a je s ním spojen dlouhodobý spor, přechylovat/nepřechylovat. Nechceme čtenáři určit přesnou hranici pro použití přechylování, také by to pro nás bylo obtížné a neodpovídalo by to odbornému rozsahu těchto skript. Lze doporučit míru použití přechylování spočívající v zažité praxi a obvyklosti v různých médiích a sdělovacích prostředcích, i když nejednotnost je vlastní i jim. Při skloňování se v ČR používají přípony ová, ové (v některých zemích lze najít i další přípony, rozlišující např. stav svobodná/vdaná). V jiných zemích se lze setkat i s dalšími příponami odlišujícími ženský a mužský rod a v češtině by bylo možné navíc k tomuto rozlišení psát příponu ová. Nejen tato skutečnost hovoří pro to, ponechat cizí vlastní osobní jména v originálním stavu, bez skloňování. Při psaní osobních jmen je také potřebné dostát zákonu č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. 1.3 Korektura textu Korektura patří mezi jednu z nejdůležitějších součástí procesu vzniku kvalitního textu. Jejím smyslem je odhalení pravopisných, typografických a věcných chyb v dokumentu. 7 ČSN ISO 9 (010185). Informace a dokumentace - Transliterace cyrilice do latinky - slovanské a neslovanské jazyky. Praha: Český normalizační institut, 2002. 13
Povinností studenta je odevzdání textu závěrečné práce v požadované úpravě. Odchylky od norem pro zpracování závěrečné práce, o které je student přesvědčen, že je vyhovující, dokáže odhalit kvalitní korektura dokumentu. Bohužel se stává, že korektury jsou ve spěchu opomíjeny nebo si místo profesionála text přečte sám autor, který nemá dostatečné jazykové a stylistické znalosti. Výhodou klasické korektury je, že existují ustálené symboly pro opravy chyb nebo změny v textu. Znají-li jak korektor, tak autor tyto značky, výrazně se tím urychlí a zkvalitní práce na dokumentu. Všechna korekturní znaménka velmi podrobně definuje platná norma ČSN 88 0410 Korekturní znaménka. V běžné praxi však není nutné znát zpaměti všechna, stačí jen několik základních. Znaménka se píší přímo do textu a poté se zopakují po straně sazby. Je-li sloupec sazby úzký, píšeme opravy po pravé straně, jinak je můžeme vyznačovat po obou. Znaménka se nepíší obyčejnou tužkou, aby je nebylo možné smazat; v případě omylu chybnou korekturu po straně přeškrtneme a v textu označíme podtečkováním. Klasická korektura je nenahraditelná. Počítačové algoritmy na opravu pravopisu dnes již mohou odhalit velké množství překlepů, umožňují snadnou opravu některých chyb v celém textu najednou. Poradí si již s interpunkcí, s použitím chybného tvaru slova. Výhodou korektury na papíře je i lepší orientace na stránce, možnost odškrtávat si již provedené opravy, popř. připisovat poznámky pro autora textu nebo korektora. 2 TABULKY A OBRÁZKY V TEXTU Kromě textu se ve vědeckých a také závěrečných pracích obvykle vyskytují i ilustrace. Do tohoto pojmu zahrnujeme obrázky, fotografie, schémata, tabulky, grafy, diagramy, mapy, vzorce a jiné do textu vložené prvky. Jistě i dnes platí, nejen z pedagogického hlediska, že jeden obrázek nahradí tisíc slov. Ovšem je potřeba zvážit, v jaké míře obrázek přispívá k objasnění smyslu textu a je-li skutečně nutné aby byl obrázek zařazen v textu, nebo je vhodnější jej umístit do přílohy. Pro jejich zařazení existují následující pravidla, která mají zajistit snadnou orientaci v textu, případně jejich čitelnost a srozumitelnost. Jsou-li součástí práce (ať už přímo v textu anebo v příloze) takovéto ilustrace, je třeba je číslovat a popisovat tak, aby byl odkaz k nim obsažený v textu jednoznačný. V zásadě se vždy volí jednotný způsob sazby v souladu s písmem a úpravou celého textu. Jsou-li v textu práce použity tabulky, grafy, diagramy, vzorce nebo mapky, měly by vždy být umístěny na střed stránky, s patřičným názvem a také zdrojem informací či pramenem odkud jsou převzaty. Titulek mapky či tabulky je umístěn nad objektem, zdroj informací 14
ihned pod objektem. Součástí může být také legenda, která případně vysvětluje použité zkratky. 8 Obrázky, fotografie, grafy, diagramy, tabulky atp. pokud se přímo týkají textu, se vkládají do vlastní práce co nejblíže odkazu na ně (umísťují se bezprostředně za první odkaz v textu je-li to možné, tak na téže stránce) a jsou číslovány a popisovány samostatně a průběžně. Na konci práce (za textem, před seznamem použité literatury) může být uveden Seznam obrázků, grafů a tabulek s číslem strany dané ilustrace. Jen pokud to není možné, zařazují se tyto ilustrace do dodatků (příloh). Do přílohy zařazujeme obvykle ty, které jsou rozsáhlejší a rušily by souvislý výklad textu, nebo ty, které mají doprovodný či doplňující charakter. Podklady, které slouží jako doplňující, jsou zařazeny a vevázány na konec textu do Přílohy. Jako přílohy také zařazujeme do práce dokumenty, tabulky, grafy aj., převzaté beze změn z jiných zdrojů s účelem ilustrovat některý aspekt zpracovávaného tématu a jejich obsah nepředstavuje hlavní argumentační linii zpracování tématu. Přílohy, které nejde svázat (výkres, CD atp.) jsou umístěny na zadní straně desek do pevné kapsy, pošetky. Všechny přílohy musí být uvedeny v obsahu. Obrázky a grafy včetně jejich popisu (výstižný název) se zarovnávají na střed. Veškeré ilustrace, které byly převzaty nebo parafrázovány (volně zpracovány) od jiných autorů, musí být označeny předepsanou citací. Pokud do práce zařazujeme tabulky či grafy, které jsou výsledkem vlastního zpracování dat, umísťujeme je do vlastního textu, ve kterém je třeba dostatečně názorně vysvětlit postup, kterým jsme k výsledkům dospěli. Součástí tabulky či grafu musí být i legenda, v níž jsou vysvětlena použitá označení proměnných. Ilustrace by měly být jednoduché, srozumitelné a je třeba pamatovat na možnost pořizovat černobílé kopie (aniž by byla snížena čitelnost ilustrací). 2.1 Číslování tabulek a obrázků Jak jsme již zmínili výše, obrázky, tabulky a schémata se obvykle uvádějí přímo v textu, nejlépe v místě, kde na ně odkazujeme. V případech, kdy mají doprovodný, rozšiřující charakter můžeme je uvést v příloze. Všechny ilustrace by měly být číslovány souvislou řadou číslic v celé zprávě, nebo v jednotlivých oddílech. Číslo ilustrace musí být opatřeno i popisným textem, který stručně a výstižně popisuje obsah příslušné ilustrace. Interpunkce mezi pořadovým označením ilustrace 8 PETERKOVÁ, J. Tvorba diplomové práce. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2004. ISBN 80-245-0776-5. s. 66. 15
a popisným textem není předepsána, lze použít tečku, dvojtečku či pomlčku. Ilustrace se číslují se v pořadí, v jakém se na ně v textu objevují odkazy, a to průběžně ve všech kapitolách závěrečné práce (např. tedy Tabulka 1 se v textu objeví dříve než Tabulka 2) a uvádějí se formou (Tabulka 10: Popisný text, Graf č. 13: Popisný text, Schéma 3: Popisný text, Obrázek 4.2 Popis), nebo zkráceně (Obr. 1: Popisný text, Tab. I: Popisný text, Tab. I Název). Názvy obrázků, tabulek a schémat, respektive jejich legenda musí být dostatečně informativní tak, aby čtenář pochopil základní smysl i bez hledání v textu. V závěrečné práci nemohou být stejné názvy pro různé tabulky, obrázky nebo schémata. Obrázky, tabulky a schémata uveřejněné v jedné práci by měly mít stejnou formu. Tabulka musí mít nahoře pořadové číslo obvykle římskými číslicemi a název vystihující její obsah (Tab. I: Popisný text, Tabulka II: Popisný text, Tab. I Název). Podle potřeby a vhodnosti lze také použít odlišné značení (Tabulka č. 10: Popisný text). Pokud tabulka pokračuje na následující stránce, opakujeme na každé nové tabulce záhlaví tabulky, pořadové číslo tabulky, ani popisný text se již neuvádí. Obrázky (fotografie) se obvykle číslují arabsky a číslo i legenda se běžně umísťují pod obrázkem (Obr. 1: Popisný text, Obrázek č. 2: Popisný text, Obrázek 4.2 Popis nebo Název). Schémata se číslují arabskými číslicemi a legenda se umísťuje nad schématem (není ovšem vyžadována), pod schéma umísťujeme případné vysvětlivky použitých zkratek a symbolů (Schéma 1: Popisný text). Pro číslování grafů se používá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označeni Obrázek/Obr. bez ohledu na to, o jaký typ ilustrace se jedná. Je-li však v závěrečné práci více grafů, více vzorců, pak lze zavést i oddělené označení tedy i pojmenování Graf, Mapa atd. Přílohy (dodatky) obvykle mívají vlastní číslování (Dodatek A, Příloha B, ), tomu pak odpovídá i číslování pododdílů, obrázků, tabulek, grafů apod. v přílohách, které zahrnuje i číslo příslušné přílohy (Graf A. 1: Popisný text). Obdobně postupujeme, volíme-li číslování ilustrací samostatně po kapitolách (Obr. 4-2 Popis nebo Název). 2.2 Pravidla, doporučení a náležitosti ilustrací 2.2.1 Tabulky 16
Tabulka je objekt obsahující data, uspořádaná ve sloupcích a řádcích, často s doprovodným textem. Používá se pro doplnění nebo vysvětlení textu. Formální úprava tabulek podléhá určitým pravidlům: Šířka tabulky je v ideálním případě rovna šířce okolního textu. Není-li to možné, doporučuje se umístění tabulky na střed. Názvy tabulek i případné legendy (vysvětlující text k tabulce) se sázejí jednotně v celém dokumentu. Tyto texty je možno sázet na praporek i na střed. Musí být uveden název tabulky s uvedením pořadí (pořadové číslo), ve kterém je tato tabulka zařazena v textu. Velmi důležitá je výstižnost názvů jednotlivých sloupců a řádků. Často se vyskytující chybou je neuvedení rozměrů hodnot. Obvykle je uvádíme v záhlaví tabulky v hranatých závorkách, např. [mm], [mg/ml]. V tabulce by se neměly používat rozdílné měrné jednotky téže veličiny. Zejména u tabulek (pokud to nevyplývá z jejich obsahu) je nutné uvádět v názvu i rozměrové jednotky uvedených veličin, např. Tab. č. 1: Objem prodeje v letech 2006 2007 (v mil. Kč), nebo v hranaté závorce [mil. Kč]. Většinou se název píše stejným písmem jako ostatní text, někdy o stupeň menším. Pokud se pro obrázky nebo jejich popisky používá jiné písmo, je možno jej používat také v tabulkách. Názvy samostatných rubrik začínají velkým počátečním písmenem, v dělených rubrikách (podnázvech) bývá počáteční písmeno malé. Čísla v témže sloupci by měla být uváděna na stejný počet desetinných míst. Zvláštní případy: Nulová hodnota se zapisuje jako 0y. Neznámá/nezjištěná hodnota se zapisuje jako y. Logicky nemožná hodnota se zapisuje jako y. Není vhodné uvádět v tabulce plně vypsaná čísla vyšších řadů, např.: 4 321 000 bytů, 8 765 000 bytů apod. Zápis lze vhodně zkrátit na 4 321, resp. 8 765, přičemž v záhlaví sloupce bude uvedena měrná jednotka tis. bytů. Musí být zřejmé, nejen, které statistické testy byly použity, ale také zda jsou pro ně splněny předpoklady (např. normální rozložení, pokud to test vyžaduje). Stejně tak se číselné údaje nikdy neuvádějí ve tvaru zlomků, protože jejich použití tabulku znepřehledňuje. Pokud jsou číselné údaje v témže sloupci stejně dlouhé, lze je zarovnávat na střed. Pokud jsou ovšem různě dlouhé, pak se zarovnávají na pravý okraj se zarovnáním desetinných čárek pod sebe (proto je vhodné uvádět u čísel stejný počet desetinných míst viz výše). Textové údaje se obvykle zarovnávají k levému 17
okraji. Tabulka by měla mít více řádků než sloupců. Při větším množství řádků a sloupců je vhodné je očíslovat, bude tím ulehčen komentář tabulky. Maji-li některé řádky charakter konečných výsledků (součty, průměry apod.), je vhodné je zvýraznit. Pro vyznačování se v tabulkách používá nejčastěji tučný/polotučný řez, protože kurziva je v tabulce hůře čitelná. Tabulky by měly být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější s logickou stavbou. Vertikální čáry v nich nejlépe nepoužívejte vůbec a počet čar horizontálních omezte na minimum. Horizontální čary, popř. rámečky, jsou spíše pomůckou pro čtenáře. Někdy stačí oddělit pouze hlavičku tabulky a další čaru udělat až na konci tabulky, jindy je vhodné čarami oddělovat jednotlivé řádky. Jinou možností je použít podtisk pro každý druhý řádek. S grafickými efekty (různé tvary orámování, stínování, 3D-efekty apod.) je vhodné zacházet uvážlivě, aby zůstala zachována přehlednost tabulky. Tabulky delší než jedna strana je možno sázet přes více stránek, pak se na počátku každé nové stránky opakuje hlavička tabulky (záhlaví tabulky). Vysvětlivky použitých zkratek a symbolů pak uvedeme až za celou tabulkou. Tabulky širší než standardní šířka sazby je možno otočit o 90. Záhlaví otočené tabulky musí byt vždy orientováno směrem do vazby, což je u jednostranného tisku vždy doleva, zatímco u oboustranného tisku je to doleva na pravých (lichých) stranách a doprava na stranách levých (sudých). Pod tabulkou lze uvést poznámky, vysvětlivky použitých zkratek a symbolů nebo odkazy na literaturu. Velikost použitého písma je obvykle shodná s velikostí písma v tabulce, nebo o jeden až dva stupně menši než je písmo základního textu dokumentu. Odkaz na literaturu uvádíme heslem Pramen:, Zdroj:, nebo Zpracováno podle (např. Zpracováno podle Výroční zprávy Mostecké uhelné společnosti, a.s. za rok 2000). 2.2.2 Grafy Graf je ilustrace, určená k doplnění nebo vysvětlení textu. Jejich počet by měl být úměrný (bez ujmy na srozumitelnosti a přehlednosti textu), je nevhodné, aby text byl grafy přeplněn. Pro použití grafů a diagramů platí kromě již uvedených pravidel pro tabulky a obrázky také tato doporučení: Pro konstrukci grafů se používá pouze pravoúhlý systém souřadnic (s výjimkou některých typů grafů, např. grafu kruhového). Na vodorovnou osu se zaznamenává nezávislá proměnná, na osu svislou pak proměnná závislá. 18
Zřetelnost a vypovídací schopnost grafu je ovlivněna správnou volbou stupnic (měřítek) os. U grafu je nutno vždy popsat, co je na které ose zaznamenáno, vynést a popsat stupnici měřítka osy včetně označení měrných jednotek. Je-li v grafu zobrazena funkce, která nezačíná v počátku grafu (nule), pak se vynáší stupnice až v rozpětí funkčních hodnot. Při zkracování čísel u popisu stupnice se postupuje stejně jako u tabulek. Je-li zobrazeno více proměnných, je nutno v legendě vyznačit způsob jejich grafického rozlišení. Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem než popisky. Někdy se legendy umisťují přímo do grafu. Při vytváření grafů v textových editorech či tabulkových procesorech, nejen pro zápis legendy obvykle využijeme služeb nabízených těmito nástroji. Grafické znázornění musí být jasné a přehledné, různé závislosti musí být zřetelně odlišeny. Pokud použijete barevné grafy, měly by být (pokud možno) rozlišitelné i v černobílém provedení. V případě černobílého tisku je vhodnější používat grafické značky než barevné odlišení, které narozdíl od WYSIWYG 9 zobrazení může při konverzi do různých stupňů šedi ztratit potřebný kontrast. Je-li graf vytvářen na základě tabulky, rovněž uvedené v textu, je vhodné umístit tabulkovou i grafickou reprezentaci dat pohromadě. Pro číslování grafů se používá stejná řada jako pro obrázky, a proto také stejné označení Obr.. 2.2.3 Obrázky Většina obrázků leží uvnitř sazebního obrazce (tedy vymezeného prostoru na stránce pro sazbu běžného textu), výjimečně ho přesahují. Samozřejmě lze různé druhy obrázků kombinovat, ale střídmost je na místě: Výška obrázku by měla odpovídat určitému počtu řádků základního textu. Případné orámování obrázků by mělo být jednotné, ale mělo by se volit odůvodněně. Vzdálenost obrázků od textu (tzv. obtékání) by měla byt jak ve svislých, tak ve vodorovných směrech stejná (a přiměřená). Konstantní jsou též vzdálenosti mezi obrázky a popisky. Na stránku by se s obrázkem měly zároveň vejít alespoň tři řádky základního textu; při menším počtu řádků je vhodnější obrázek zvětšit na výšku sazebního obrazce. 9 Nejčastěji se jako WYSIWYG označují některé textové procesory, ve kterých se editovaný text zobrazuje tak, jak bude vytištěn na papír. Kvůli obtížnosti tohoto úkolu dochází ovšem často k drobným chybám, kdy uživatel nedostane, co vidí. 19
Není-li na stránce místo alespoň pro osm řádků základního textu, umisťuje se obrázek buď nad celý tento text, anebo pod celý text; teprve od osmi řádek a více je možno obrázek zalomit dovnitř textu (nad i pod obrázkem by tedy měly být vždy aspoň čtyři řádky). Popisky se píší písmem o 1 2 stupně menším, než je písmo základní, často kurzivou, někdy i jiným druhem písma. Popisky se upravují jednotně (vzdálenost od přilehlého okraje obrázku). V případě sazby na praporek nebo na střed se v nich nerozdělují slova. V odborném textu je zvykem, aby součástí popisku bylo číslo obrázku, které může sloužit pro odkazy z textu. Číslování může být průběžné v celém textu, ale v textu členěném na kapitoly se obvykle používá číslování v rámci kapitol (číslo se pak skládá z čísla kapitoly a pořadového čísla v rámci kapitoly, např. ve tvaru 2 1). Součástí popisků k obrázkům mohou být legendy (vysvětlují části a prvky obrázků). Legendy se píší ještě o stupeň menším písmem než popisky. Někdy se legendy píší (umisťují) přímo do obrázku (v tomto případě je ovšem nebezpečí porušení jednotné velikosti písma při změnách velikosti obrázků). 3 GRAMATICKÁ ÚPRAVA ZÁVĚREČNÉ PRÁCE Závěrečná práce je předkládána v českém jazyce, v jiném jazyce jen v případě, že o tuto možnost student požádá již ve formuláři Zadání závěrečné práce je vedoucím ZP a následně vedoucím katedry schváleno. Žádost o výjimku lze zdůvodnit použitím zahraničního vedoucího práce nebo konzultanta, plánováním navazujícího (např. postgraduálního) studia v zahraničí, jiným rodným jazykem než je čeština. Autor závěrečné práce odpovídá za jazykovou správnost textu a je doporučováno před odevzdáním ZP do vazby provést jazykovou korekturu textu (odstranění překlepů, oprava gramatiky, volba vhodné stylizace textu apod.). Práce musí být dobře čitelná, případné chyby, objevené při konečné kontrole musí být opraveny ručně. Stránky s více jak třemi opravami nebo rozsáhlejšími vsuvkami je třeba přepsat (znova vytisknout). 20