Mt 4, 1-11: Povzbuzení k boji s ďábly ( Předpostní kázání) V minulých nedělích jsme slyšeli odpověď na otázku, kdo je Ježíš. Při jeho jordánském křtu bylo bezpečně zjeveno, že je milovaným a vyvoleným Božím Synem. Co to ale znamená? Co to znamená pro něj samotného a uvědomuje si Ježíš sám, možná privilegia či úkoly, které s jeho vyvolením souvisí? A co to znamená pro nás? Co můžeme a smíme od vyvoleného Božího Syna čekat? Tyto otázky a možné odpovědi nastiňuje evangelista Matouš v dnešním příběhu Po svém křtu byl Ježíš veden Duchem svatým. Právě za to se při každém křtu modlíme, aby pokřtěný byl ve svém životě Božím Duchem veden Jenže Ježíš je Duchem vyveden na poušť, aby tam čelil zkouškám od pokušitele. Je otázkou, zda si ve svých modlitbách přejeme právě toto abychom se ocitli v poušti nebo pokoušení Nicméně, zdá se být jisté, že Ježíšovo vyzkoušení je Božím záměrem: aby se vyjevilo, kdo Ježíš vlastně je A stejně tak je jisté, že to není sám Bůh, kdo zkouší, ale pokušitel. Jeho postava je však značně nejasnáv příběhu ostatně nepůjde ani tak o pokušitele, jako spíš o pokušení a o to, zda v nich Ježíš obstojí První pokušením se stává možnost proměnit kamení v chleba. O co jde? Předně o to se najíst. Jak nám totiž Matouš poněkud ledabyle a jen tak mimoděk sděluje, Ježíš je po čtyřicetidenním půstů zcela vyhladovělý, na pokraji fyzických i duševních sil. V takové situaci za ním pokušitel přichází s nabídkou, aby proměnil kamení v chleba. Jde o možnost se najíst, zachránit se od smrti hladem. To je nezanedbatelné. Ale v tomto případě jde ještě o víc! Ježíš přišel do světa jako Boží Syn, s jistým záměrem. Ne, aby zachránil sám sebe, ale aby zachránil celý svět. A zde se
přece nabízí úžasná možnost, jak to udělat. Proměnit kamení v chleba! Zdá se to být tak snadné - pro někoho kdo má tu moc to učinit. A tím, kdo tu moc má, tu přece není ďábel (byť se mnohdy - i zde - tváří mocnější, než je), ale Boží Syn sám. Tak snadné a přitom tak potřebné! Jak by takový čin ocenili všichni ti, kteří žijí tam, kde je poušť, anebo už jen spoušť. Tam, kde je jen kámen, anebo tam vinou člověka nezůstal už ani kámen na kameni. Všichni nuzní a hladoví tohoto světa by mohli být tím proměněným kamením v okamžiku nasyceni! Jenže právě to Ježíš odmítá. Nikoliv snad sycení hladových - k tomu se ostatně na své cestě také dostane. Ale odmítá zdánlivou a podsouvanou snadnost takového činu. V rozporu se zkušeností každého průměrného filmového hrdiny naznačuje, že žádná snadná cesta ke spáse světa není. A mimoděk tak varuje před každým, kdo by nějakou snadnou cestu, nějaké zaručené řešení nebo rychlou revoluci nabízel. Ke spáse vede jenom ta cesta, kterou se on sám chystá podstoupit. Cesta založená na důvěře v Boží slovo a Boží vedení. Byť by to byla cesta nesnadná, úkorná, trnitá, nebo přímo křížová Proto ďáblu odpovídá na jeho nabídku tak, jak jsme slyšeli: Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Ostatně na mnohých místech, kde je bída, nouze a hlad, není často tím největším problémem samotný nedostatek potravin, ale spíš nedostatek naděje a dobrého slova Jenže pokušitel se nevzdává a bere Ježíše do svatého města, na vrcholek chrámu, kde Ježíše přemlouvá ke skoku dolů doslovnou citací z Písma: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen. Na tom je mnoho pozoruhodného. Předně ta okolnost, že ďábel zná cestu do svatého města. A ještě se tam jak vidno dobře vyzná. A zajímavé je i to, jak
dobře zná ďábel Bibli, s jako brilancí a elegancí umí šermovat biblickými citáty, jak příhodně a nápadně jimi argumentuje. To je přece překvapivé! Vážně? Myslím si, že ani ne. To, že se ďábel vyzná ve svatém městě ať už se jmenuje Jeruzalém, Řím, Ženeva, nebo jakkoliv jinak, to nás asi příliš nepřekvapí. Ba ani to, s jakou bravurou cituje Písmo. Víme už z pohádek, školy, vyprávění nebo vlastních zkušeností, že tam, kde se děje něco svatého, nebo třeba jen pěkného a čistého, tam se obvykle a s rozkoší nějací ti ďábli rádi vyskytnou. To už nepřekvapí. Opravdová provokace spočívá v něčem jiném. Že ďábel zná cestu do svatého města, na tom není nic divného; jenže on zná i zkratku! Zkratku, kterou nabízí také Ježíši. Cestu vedoucí rovnou do svatého města na vrcholek chrámu, do nejvyšších náboženských, a politických sfér, aniž by si přitom odřel patu Ale právě takovou - a každou - ďábelskou zkratku Ježíš odmítá. Odmítá cestu, při které by jeho noha nenarážela na kamení, i proto, že mnozí právě takovou cestou v životě kráčí.a on si z ničeho výjimku neudělí - ani z případného utrpení, bolesti nebo dokonce smrti. Odmítá pokoušet Boha a provokovat jeho zásah -i kdyby to mělo nakonec znamenat, že zůstane sám, opuštěn, na kamenných schodech nebo dřevěném kříži... Po prvních dvou pokušeních je tedy jasné, co Boží Syn odmítá - laciná a jednoduchá řešení prostá oběti. Jenže je tu ještě třetí zkouška, třetí pokušení. Ďábel Ježíše vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa a nabídl mu jejich slávu, pokud se před ním Ježíš pokloní Kristova církev v dějinách právě tomuto pokušení často čelila (a také mu podléhala). Klaněla se před různými ďábly, císaři, králi, úřady, někdy snad i v touze směnit získaná privilegia za obecné dobro, ale s výsledky přinejmenším
diskutabilními. Problémem přitom zůstává, že i když se možná sebevíc snažíme nebezpečí takové poklony vyhnout, nevíme nikdy přesně, komu se vlastně klaníme Ďábel je podvodník a nikoho nevede správně, zpívá v jedné své písni Svatopluk Karásek a dodává: ďábel se zase přestrojí. A tak sotva odhalíme jednu ďáblovu tvář, už sedáme na lep ďáblovi v masce jiné, moderní, módní, nebo politicky korektní Kdyby byl ďábel Ďáblem s velkým Ď, jak si ho nikdy lidé představují, bylo by celkem jednoduché ho rozpoznat a odhalit. Jenže žádný takový není. Jenom spousta ďáblíků a ďasů číhajících na vhodnou chvíli, aby nás pokoušeli Ježíš nabízí jedinou dobrou radu: neklanět se a nepoklonkovat nikdy a před nikým, než před samotným Bohem. Tak i ďáblovi odpovídá: Jdi z cesty satane, neboť je psáno, Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Když Ježíš obstál i ve třetí zkoušce, přistoupili k němu andělé a obsluhovali ho. Ta zmínka o andělech číšnících je poněkud zvláštní. Skoro se zdá, že Matouš o nich píše hlavně proto, aby tak nějak vyniklo, že tam předtím nebyli Ano, že tam nebyli ve chvíli, kdy Ježíš padal hladem, Že tam nebyli ve chvíli, kdy čelil ďáblovým zkouškám, když s ním ďábel balancoval na vrcholku chrámu A možná si také někdy říkáme: Kde jsou? Kde jsou andělé, nebo nějaká jiná zřejmá znamení Boží přítomnosti ve chvílích, kdy čelíme zkouškám, kdy se cítíme vysíleni a mizerně, kdy nevíme, jak se rozhodnout a jaké rozhodnutí je správné A tak kromě několika poučení, které jsme dnes slyšeli - třeba toho, že si máme dát pozor na všechny, kdo nabízí rychlá a snadná řešení bez obětí - můžeme slyšet i povzbuzení, právě do těch situací, o nichž byla řeč Bezesporu je pravda, co jsme zpívali před kázáním v Lutherově písni, že tento svět je plný
ďáblů a že si často nevíme rady, jak jejich pokoušení čelit. Ale zároveň smíme vědět, že ten, koho vyznáváme Božím synem a svým Pánem a Kristem, také pokušením čelil a obstál. Neuhnul, nekapituloval, ale ani se nevyhnul důsledkům, které z odmítnutí pokušitelových nabídek plynuly. Neudělil si výjimku, nepovznesl se nad naše starosti a boly, ale vzal je na sebe. Právě proto, že dobře vidí, jak se nám samotným pod tíhou všech zkoušek podlamují kolena. Bůh sám ve svém Synu vzal tyto naše břemena na sebe. To je povzbudivé slovo dnešního evangelia, jenž můžeme slyšet třeba právě ve chvílích, kdy na nás životní zkoušky doléhají. Vlastně nejde o to, že bychom vždy a všude museli perfektně obstát. Ale s důvěrou v Boží zaslíbení lze všem zkouškám i pokušením čelit s jistou nadějí. Modlitba: Pane Ježíši Kriste, buď s námi tam, kde na nás moc zlého doléhá. Posiluj nás v dobrém boji víry a dej, ať i v tísních a problémech nepřestáváme hledat pomoc i potěšení ve tvém slově. Amen