Archivy Texty Ukázky Vladimír Křivánek: Básně Vladimír Křivánek: Básně VYPOUŠTĚNÍ HOLUBICE (1982) PO POTOPĚ Tlačí nás prostor kterým putujeme na víčka snu naléhá zuřivě a děsí ptáky s jemným peřím rána ty holubice vyletující z lebeční klenby hlavy Noemovy se nevracejí prázdno pojídá je a ony samy klikatinou trýzně letí mu vstříc
my na ně čekáme my pro ně pláčeme třebaže nejsme víc než vítr v plachtách a osud kormidluje občas si nechává nahlédnout přes rameno ale jen proto aby mohl kompas zastínit rukou TICHO Mělčinou slov je ticho obklíčeno duhové ticho pavích snů v ulitě oka tiše čeká
do temna hmatá v temnu tiká pod jazykem je uzamčeno branami ticha je tvé tělo až naplní se čísi čas poslední mince neproměnná udeří čelem o dno světa a změří hloubku ticha v nás FAUSTOVO PLÉMĚ Nic není spočteno co není dokonáno
a ani Mistr Počtář náš svět nespasí a nepomůže výuka malé násobilky lásky prováděná na sterilních gumopannách za instruktáže expertů až budoucí apoštolové nabírat budou z dokonalých počítačů prameny dokonávajícího štěstí a skrápět jimi zahrádku své touhy zbývá jen doufat že vůně ženy si ještě trochu zalomcuje dějinami až Heleniny vzdechy při koitu který zničil Tróju budou k dostání nahrané na kazetách i v nejzapadlejším kšeftě tohoto světa společně s Kleopatřiným milostným žvatláním kterým rozpalovala touhu toho plešatého kozla jako každá žena co nemlčí když by právě měla
i když už dnes i školní dítko tuší že za tím bylo žrádlo půda prachy podvody čachry s lidskou kůží že o ty poběhlice vlastně vůbec nešlo nic není předem spočteno co není uzavřeno možná až ve slovnících archaismů budou hnít všechna tato slova zařehtá nocí trojský kůň a hroty ňader nových Trójanek se ve snu zachvějí jak kštice dnešní trávy jen větrem milovaná na tom Schliemannově kopci a Homér za kus ohlodané kosti o tom všem zapěje a pak se serve se psy snad i budoucí chytrácký Odysseus
pomiluje během svých služebních cest smutně neukojené ženy jen aby vůbec zbylo místo kam se vracet JSME Jsme struny napjaté od zrodu ke smrti na které vteřiny zkoušejí prstoklady opouštějíce nás když ještě dlouho zníme až v tichu záhrobí jejich tep rozměníme jsme vojsko plenící přísliby okamžiků však marodéři slov se vždycky opožďují
když předvoj naší touhy často vykrvácí potom se slétají jak černí funebráci jsme vlna kladoucí svou šíji na tvář písku jíž slunce vysouší a mění v slaný prach jsme lesklou šupinou předpotopních ryb jsme cosi fosilní jak láska bez pochyb jsme slovo vyřčené do naprostého ticha jsme chyba v kalkulu všech božích projektů jsme katedrála snů kterou tu zanecháme a tíha toho co věčně nadzvedáme NAHÉ STROMY (1985)
HUDBA Ptáci si nesou zemi na křídlech a já mám v prstech jenom vzduch herbáře slov zrozených v samotě šelestí jako vítr v písčinách být aspoň prosluněným pískovcem tou zkamenělou vlnou sluneční být květem který svádí lety včel kořenem stromu s uzly paměti taková hudba v nás se ztrácí až slova mlčí jako mrtví ptáci
i hluší plavci věří na Sirény sám sobě hudbou zůstat němý MELANCHOLIE V ozvěnách tone dnes můj hlas a řeky tonou v regulacích a ryby tonou ve vodách nad námi krouží kroužkovaní ptáci a někdo zháší lampy v nás jako by hladil milenčiny vrásky teplá srst tmy nás obrůstá nás odložené divadelní masky
KRAJINY (3) Vrůstáme jako stromy do krajiny i naše horká krev už bloudí v letokruzích důvěrné stezky těl teď objevují jiní hmatáme do větru a obzor v nás se úží zhrubli jsme doteky plaností našich snění plaností našich lásek plaností našich plodů blesk snu nás rozetne a přijde probuzení jsme nahá torza stromů před svítáním jsme stromy nahé ne však nevinné tma jež v nás přebývá odpouští zhrublým dlaním tichounce vděčně svítá v krajině
zrána když kaňky havranů se v dešti rozpíjejí a naše dětství civí lačně pod stromy ať zbylé švestky mrazem ojíněné mou báseň dopoví ARS POETICA Jestliže smrt je jenom vydechnutí shnilého vzduchu který v těle zbývá místo té čisté nesmrtelné duše údělem básníků pak není jenom zpívat a verši značit všechny patníky aby je mohl kdekdo ze psí smečky poslepu nalézt
nebo se rvát o zbytky po mejdanech ze stolů mocných světa vezdejšího obrůstat tukem řeznického blaha které je smutným rozloučením s něhou kéž nikdo stěny našich skutků nebílí když zpiti vrávoráme do básně a v prázdných ulicích pach naší moče čpí jestliže smrt je jenom vydechnutí které se v ústech zvolna zaobluje měníc se v plod pro dotek jiných rtů ať ten plod není planý
vždyť svými kořeny se zemí svazováni nebudem nikdy stoupat k nebesům KAMENY PÍSNÍ (1990) PODOBY VODY Oblaka plynou voda plyne a my jsme kruhy na hladině a místo cesty k středu slova jen samá voda samá voda i déšť je voda bez domova a nikde archa Noemova
zmáčená duše když blues prší se marně skrývá do lopuší pak utoneme na písčině oblaka plynou voda plyne AKVAREL Chýlí se k samotě tak hledej duši vody je vítr v osikách jak polapený pták
a duše vody studí A NEDOPOČÍTÁM SE PÁDŮ SVÉHO SRDCE Paul Verlaine A jako pleva zmítán v proudu chvil být v božím oku ječným zrnem lži podzimní písní padá suchý list a anděl strážný prosí o absint PODZIMNÍ POETIKA Až podzim zkonejší nahotu letních vin jíl našich životů ať deště prosejí na stráních krvavá stigmata jeřabin
na nebi ptáci již se k jihu vracejí a není návratu do ticha paměti po kráse podzimu přichází pravda zimy čas našich vzpomínek jak loňské listí tlí a klenba jarních trav se klene nad mrtvými na stráních krvavá stigmata jeřabin na nebi ptáci již se navracejí k jihu je krásný podzim podzim bolestný báseň je touha unést mrtvých tíhu NIOBÉ
Niobé - královno žalu kde jsou tvé pyšné vlasy hozené napospas větru napospas bohům i lidem kdepak je obraz tvé krásy i naše životy jsou jako odlesk mýtu co něžně svíráme zkamení v budoucnosti a možná stejný šíp pronikne klenbou kostí a možná stejný žal vyšlehne ze dna citu a zatím úzkost nám kamení za patami a zatím mohyly se tiše sesouvají a zatím v pažitu si mrtvé děti hrají a zatím slyšíme pláč sochy pod hvězdami
my v lásce bezbranní ve štěstí zranitelní jak voda toneme v touze co nezná břehy až vlast tmy vyvlastní podoby naší něhy srosteme se skálou - hlubinám země věrní NADĚJE I kdyby osud byl všeliké navracení toho co zmizelo toho co ještě není jsme krutě dočasní pod peřejemi ticha v plodové vodě snu počátek světa tiká ADIEU PARIS (2012)
12 Co já tu dělám, Verlaine, nad hrobem tvým? V tenatech veršů mámivých: pták s křídlem zlomeným. 15 Seina jak žena neznámá hřebeny mostů sčesává si vlasy: vlna za vlnou hlubina rozkoše, vášně, tajemství a krásy.
20 V bolesti zrozeni, pláčem se stvrzujeme. Zatím bezejmenní Svět nad námi se klene jak Eiffelova věž ve městě nad Seinou. Bez smyslu milujem! A smysly? Ty nám lžou. 30 Nejdřív jsme ranní rosou, pak sluncem poledním, a ozimy už rostou pro toho žence s kosou. 31
Jakkoliv staří, jsme stále jenom děti, co touží po matce a po objetí. 33 Sedíme u Seiny jako dva clochardi. Život jde kolem nás a vůbec neruší. Řeka je špinavá. A smutky na duši zapijem červeným, laciným červeným. 50 Vítězný oblouk se tyčí nad Paříží:
kytice pompy nad hromadnými hroby. Mrazivý vítr fičí dějinami. Na stíny mrtvých Bůh hází vápno luny. 53 Jsem jako strom, pták anebo plod: strom zvedající tíhu nebe, pták, který zpívá jenom sebe, plod padající do temnot.