VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Očkování dětí, ano či ne

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Očkování dětí, ano či ne Bakalářská práce Autor: Pavlína Doubková Vedoucí práce: Mgr. Veronika Mácová Jihlava 2015

Anotace Očkování je aktivní imunizace, při které si organismus sám vytvoří protilátky po umělém vpravení antigenu do těla, nebo pasivní imunizace, kdy je do těla aplikována již hotová protilátka. Očkování je zároveň prevencí proti určitým infekčním onemocněním. Chrání také před vážnými infekčními nemocemi, které mohou být i v dnešní době smrtelné. V současné době je v ČR očkování pravidelné, které je povinné, zvláštní, mimořádné, při cestě do zahraničí, očkování při úrazech a na žádost. Cílem mé bakalářské práce je zjistit jaký názor zaujímají rodiče k očkování dětí, z jakých zdrojů čerpají informace a do jaké míry tyto informace ovlivňují jejich názory. V teoretické části je očkování shrnuto obecně. Očkování v České republice pravidelné a nepovinné, přínosy i rizika očkování a zmíněny jsou i proti očkovací skupiny. Empirická část je založena na kvantitativním výzkumu. Otázky v dotazníku jsou zaměřeny na názory rodičů k očkování a informovanosti rodičů o oočkování. Klíčová slova: očkování, vakcína, imunita Annotation Vaccination is the active immunization, at which the organism itself creates antibodies after artificial injection of antigen into the body or passive immunization, when completed artificial antibody is injected into the body. Inoculation is also prevention of certain infectious illness. It also protects against serious infectious diseases that can be fatal even today. Currently vaccination in the Czech Republic is regular, which is mandatory, special, extra, when travelling abroad, vaccinations after injuries and upon request. The aim of my bachelor thesis is to find out the opinion of parents to child vaccination, from what sources parents draw information and to what extent such information affect their views. Vaccination is generally summarized in the theoretical part. Regular and optional inoculation in the Czech Republic, benefits and risks of vaccination and it is also mentioned anti-vaccination groups. The empirical part is based on quantitative research. Questionnaire is focused on the opinions of parents to vaccination and awareness of parents to inoculation. Key words: vaccination, vaccine, immunity

Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce, paní Mgr. Veronice Mácové, za trpělivost, vstřícnost, užitečnou pomoc, cenné rady a připomínky, které mi poskytnula při zpracování mé bakalářské práce. Poděkování rovněž patří i paní doktorce Martě Mezníkové, která mi umožnila provedení výzkumu v její ordinaci, za její ochotu a podporu. Dále bych chtěla rovněž poděkovat i paní Haně Pokorné, ředitelce Mateřské školy Mozaika Jihlava za ochotu a vlídný přístup. Poděkování rovněž patří i všem respondentům za jejich ochotu a cenný čas.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

Obsah Úvod... 7 Cíle výzkumu... 9 Hypotézy... 9 1 Teoretická část... 10 1.1 Historie očkování... 10 1.2 Očkování v současné době... 11 1.2.1 Jak očkování chrání... 12 1.2.2 Kolik dávek vakcíny... 13 1.2.3 Způsoby podání očkovací látky... 13 1.2.4 Jak se chovat po očkování... 14 1.3 Pravidelné očkování... 14 1.3.1 Očkování proti tuberkulóze... 15 1.3.2 Očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, virové hepatitidě B a Haemophilus influenzae b... 16 1.3.3 Očkování proti spalničkám zarděnkám a příušnicím... 18 1.3.4 Očkování proti pneumokokovým infekcím... 19 1.4 Nepovinná očkování... 20 1.4.1 Očkování proti chřipce... 20 1.4.2 Očkování proti klíšťové encefalitidě... 21 1.4.3 Očkování proti planým neštovicím... 21 1.4.4 Očkování proti lidským papilomavirům... 22 1.4.5 Očkování proti rotavirovým nákazám... 23 1.4.6 Očkování proti meningokoku... 23 1.5 Očkování při cestách do zahraničí... 24 1.6 Očkování při úrazech... 25 1.6.1 Další typy očkování... 25 1.7 Přínosy očkování... 25

1.8 Rizika očkování... 27 1.8.1 Prokázaná rizika vzniklá po očkování... 27 1.8.2 Reakce po očkování... 28 1.8.3 Selhání očkování... 29 1.9 Kontraindikace očkování... 30 1.10 Typy očkovacích látek... 31 1.11 Imunitní systém... 33 1.11.1 Pasivní imunita... 34 1.11.2 Aktivní imunita... 34 1.12 Proti očkovací skupiny... 35 2 Praktická část... 38 2.1 Metodika a výzkum... 38 2.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 39 2.3 Průběh výzkumu... 39 2.4 Zpracování dat... 39 2.5 Výsledky výzkumu... 40 2.6 Diskuze... 60 2.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi... 65 3 Závěr... 66 Seznam použité literatury... 68 Seznam zkratek a pojmů... 70 Seznam příloh... 72

Úvod Kolik lidí, tolik názorů. Terentius Očkování v celé své historii ukázalo, že je úspěšným prostředkem, jak bránit vzniku a šíření infekčních onemocnění mezi lidmi. (Beran, 2006, s. 18). Očkování dětí je aktuálně velmi diskutované téma. Rodiče i zdravotníci diskutují o tom, zda očkovat či nikoli. Někteří rodiče jsou zcela jednoznačně pro očkování, jiní souhlasí pouze s očkováním proti určitým nemocem. Další rodiče jsou zcela proti očkování a dokonce zakládají proti očkovací skupiny a usilují o to, aby očkování bylo zcela dobrovolné a odpovědnost byla zcela na rodičích, jak je tomu v jiných evropských zemích. V posledních letech nabývají na intenzitě přesvědčení ze strany rodičů o škodlivosti očkování. Rodiče se často bojí nežádoucích účinků očkování a z tohoto důvodu ho odmítají, neuvědomují si však, že samotné onemocnění může mít fatální následky. To, že se v našich zeměpisných podmínkách některá onemocnění již nevyskytují, není důvodem k odmítnutí očkování. S rozvojem cestovního ruchu a možnostem cestování je zde určité riziko nákazy (Dáňová, Částková, 2008). Očkování je v současné době nejvýznamnější a nejúčinnější forma primární prevence před vznikem infekčních onemocnění, kterou může medicína nabídnout (Sommer, 2007). Žádnému dítěti by nemělo být očkování odepřeno bez závažného důvodu (O Callaghan, Stephenson, 2005). Očkování neboli vakcinace je aplikace očkovací látky, která obsahuje upraveného původce určitého infekčního onemocnění. Následně dochází v organismu k tvorbě imunity proti infekčním chorobám. Očkování je tedy aktivní imunizace, při které si organismus sám vytvoří protilátky po umělém vpravení antigenu do těla, nebo pasivní imunizace, kdy je do těla aplikována již hotová protilátka. Při očkování vzniká specifická imunita proti konkrétnímu infekčnímu onemocnění. Očkování zahrnuje základní očkování a přeočkování (Sikorová, 2012). Zajímá mě, jak se staví rodiče k otázce očkování dětí a jaké jsou jejich názory na očkování. Z jakých zdrojů čerpají informace, než nechají své dítě oočkovat a do jaké míry tyto informace ovlivňují jejich rozhodování. 7

Na možnosti nepovinného očkování nás často upozorňují letáky v ordinacích praktických lékařů pro děti a dorost i pro dospělé. Někteří rodiče však toto upozornění přejdou bez zájmu. Ovšem je dobré získat co nejvíce informací o očkování a zamyslet se nad tím, zda necháme naočkovat své dítě, popřípadě i sebe nebo ne. Problematika očkování a jednotlivých očkovacích vakcín je velice obsáhlá a složitá. Vybrala jsem pouze ty oblasti, které shledávám pro svou práci nejpodstatnější. Má bakalářská práce obsahuje dvě části. Teoretickou a výzkumnou část. V první části se věnuji očkování obecně. V druhé části se věnuji názorům rodičů k očkování. Jak se staví k povinnému a nepovinnému očkování dětí. Dále zjišťuji, ze kterých zdrojů nejvíce čerpají informace o očkování a do jaké míry jsou těmito informacemi ovlivňováni při svém rozhodování. Ve svém výzkumu se zaměřuji na rodiče malých dětí. Stanovila jsem si cíle a k nim hypotézy, ve kterých předpokládám rozdílné názory rodičů k očkování dětí. 8

Cíle výzkumu Cíl 1: Zjistit jaký názor zaujímají rodiče k očkování dětí. Cíl 2: Zjistit jaké zdroje informací ovlivňují názory rodičů. Hypotézy Hypotéza 1: Domnívám se, na základě publikace Očkování v české republice, že více než polovina respondentů bude zaujímat kladný názor k očkování. Hypotéza 2: Předpokládám, že rodiče s vyšším vzděláním budou projevovat větší zájem o očkování. Hypotéza 3: Předpokládám, že rodiče, kteří jsou zdravotníci, budou k očkování přistupovat obezřetněji a budou informace o očkování vyhledávat i z jiných zdrojů. Hypotéza 4: Na základě publikace Varovné signály očkování, předpokládám, že rodiče, kteří nenechají své děti naočkovat, tak činí z důvodu obav projevu nežádoucích reakcí. Hypotéza 5: Domnívám se ze zkušeností z praxe, že rodiče čerpají informace převážně u pediatra a dají na jeho doporučení. 9

1 Teoretická část 1.1 Historie očkování Infekční onemocnění byly odedávna považovány za zhoubu lidstva a jejich fatální následky jsou zmíněny i v Bibli. Do 18. století byla infekční onemocnění téměř neznámá. Ze zkušeností však lidé věděli, že prodělání určitých infekčních onemocnění chrání proti opětovnému onemocnění. V dobách Peloponéské války, byl popsán případ jistého Athéňana, který překonal mor a při nové morové epidemii nepodlehl nákaze (Beran, Havlík, 2006). V Číně a Indii tamní léčitelé vypozorovali, že jedinci, kteří přežili nákazu variolou, již znovu neonemocněli. Léčitelé aplikovali neštoviční léze od jedinců s lehčím průběhem na kůži či sliznice zdravých jedinců. Postupně se tato metoda dostala až do arabských zemí a do Evropy, zde především do Anglie (Dáňová, Částková, 2008). V lidské historii mají za následek epidemie a pandemie infekčních onemocnění více úmrtí než válečné konflikty (Strunecká, 2012). Skotský lékař Edward Jenner, který žil v 18. století, je považován za objevitele očkování. Během své praxe venkovského lékaře zpozoroval, že dojičky krav, které onemocněly kravskými neštovicemi, neonemocněly, když vypukla epidemie pravých neštovic (Beran, 2006). Tento objev ho přivedl na myšlenku, kdyby nakazil kravskými neštovicemi zdravé jedince, navodil by u nich ochranu proti pravým neštovicím (Dáňová, Částková, 2008). Jenner provedl řadu pokusů, svému synovi a dalším dvěma lidem podal virus kravských neštovic. Ti poté lehce onemocněli. Po roce se lékař pokusil všem třem podat původce pravých neštovic. Nikdo z nich však neonemocněl. Tento postup byl označen jako vakcinace z latinského slova vacca tedy kráva. Proto se od té doby používá termín vakcinace pro očkování (Beran, 2006). V průběhu dvacátého století zemřelo na pravé neštovice 300 500 milionů lidí na celém světě. V roce 1967 se nakazilo 15 milionů obyvatel a z toho 2 miliony podlehly pravým neštovicím. Dne 8. května 1980 prohlásila WHO eradikaci pravých neštovic. Virus pravých neštovic, je přesto uchován ve dvou světových laboratořích a to v Atlantě a v Moskvě (Strunecká, 2012). V Čechách se začalo očkovat proti pravým neštovicím od roku 1821 do roku 1980, kdy bylo ukončeno v souvislosti s eradikací pravých neštovic (Beran, 2006). Pravé neštovice 10

jsou první infekční onemocnění, které se podařilo zásluhou očkování celosvětově vymýtit (Hořejší, Bartůňková, 2009). V průběhu 19. století došlo k rozvoji v oblasti mikrobiologie. Roku 1880 na vědeckém základě připravil a vyzkoušel francouzský vědec Louis Pasteur antenuovanou vakcínu proti vzteklině, kuřecí choleře a proti sněti slezinné (Hořejší, Bartůňková, 2009). Během svých pokusů zjistil, že je možné přenést vzteklinu od nemocných králíků na zdravá zvířata, a to tak, že se jim aplikuje nakažená mozková tkáň do těla. Touto vakcínou se očkovali především psi (Beran, 2006). V Čechách se očkuje proti vzteklině od roku 1918. Dnes jsou vakcíny proti vzteklině připravovány zcela odlišnou metodou (Beran, 2006). Roku 1908 připravili Albert Calmette a Guérin oslabený mykobakteriální kmen (BCG) k očkování TBC. Max Theiler objevil v roce 1935 vakcinaci proti žluté zimnici. Za tento objev byl v roce 1951 oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu. V roce 1950 se zasloužili pánové Lepine, Salk a Sabin o přípravu vakcín proti poliomyelitidě (Hořejší, Bartůňková, 2009). Ve 20. století se rychle rozrostla paleta očkovacích látek (Dáňová, Částková, 2008). Přehled čtrnácti očkovacích látek s uvedeným rokem, od kterého bylo v Čechách zahájeno podávání (viz příloha 1). Významné objevy očkovacích látek a jejich využití v ČR (viz příloha 2). 1.2 Očkování v současné době V současné době je celosvětově očkováno přes 80 % dětí proti jednomu nebo více infekčních onemocnění. Nyní se využívá možnosti kombinování několika očkovacích látek, nejvíce však pro očkování dětí. Národní imunizační programy, které byly vytvořeny ve většině zemí světa, jsou koordinovány Světovou zdravotnickou organizací. V České republice se k očkování používají pouze registrované vakcíny, které musí být schválené Státním ústavem pro kontrolu léčiv a ministerstvem zdravotnictví (Dáňová, Částková, 2008). Nyní probíhají experimenty ve výzkumech, ve kterých se ověřují přípravky, které by se do budoucna mohli stát účinnými zbraněmi v prevenci doposud neovlivnitelných infekcí. 11

Pokračuje výzkum vakcíny proti AIDS, lymeské borrelioze a mnoha dalším závažným onemocněním (Beran, Havlík, Vonka, 2005). 1.2.1 Jak očkování chrání Očkování funguje na principu přirozené infekce (MZČR [online], 2010). Vakcinace neboli očkování je způsob aplikace vakcíny neboli očkovací látky, kdy dochází v organismu k produkci imunity (Oxford dictionary of biochemistry and molecular biology, 2011). Po aplikaci vakcíny dochází v lidském těle k řadě procesů, které napodobují situaci, jako kdyby došlo k nákaze nemocí. Očkovací látky obsahují složku, která je získaná z původce onemocnění (bakterie či viru) a nazývá se antigen. Ten povzbuzuje imunitní systém a dochází k tvorbě ochranné protilátky. V nejbližší mízní uzlině dojde k prvotní stimulaci imunitního systému (MZČR [online], 2010). Opakované podání očkovací látky zvyšuje sílu a přesnost obranné reakce organismu. (Beran, 2006, s. 20). Očkování má dvě hlavní funkce a to individuální a kolektivní. Individuální funkce má za úkol chránit očkovaného člověka před infekcí. Cílem pravidelného a plošného očkování je dosáhnout toho, aby v populaci byl co největší počet očkovaných jedinců. O takzvané kolektivní imunitě lze hovořit v případě, že je proočkovanost v populaci vysoká. To znamená, že vakcínu proti určité infekční nemoci dostane vysoké procento obyvatel daného území. Kolektivní imunita brání oběhu infekčního původce. Tímto způsobem chrání ty jedince v populaci, kteří očkovaní nejsou. Snížení proočkovanosti má za následek nárůst počtu nemocných i následnou úmrtnost na infekční nemoc. Pokud by v České republice došlo k tomu, že by se přestalo očkovat proti běžným dětským nemocem, brzy by byla úmrtnost na tato onemocnění stejná jako v době před jeho zavedením (Beran, 2006). Preventivní očkování proti dětským nemocem mnohdy nepůsobí po celý život, proto je někdy nutné přeočkování v pozdějším věku (Sommer, 2007). V očkování se pokračuje na celém světě až do doby, kdy se již žádný případ dané infekční nemoci nevyskytuje. (Beran, 2006, s. 23). Poté je nutné ještě několik let na dané onemocnění očkovat. Až pak je možné onemocnění prohlásit za zcela vymýcené. Tento případ je zatím znám pouze u pravých neštovic (Beran, 2006). 12

1.2.2 Kolik dávek vakcíny V jedné dávce očkovacího schématu se většinou podávají pouze živé, oslabené očkovací látky. U tohoto druhu vakcíny dochází v lidském organismu ke zmnožení původce infekce, který napodobuje skutečný infekční proces (Beran, 2006). I když je aplikována pouze jedna dávka živé očkovací vakcíny, tak je organismus chráněn na mnoho let, mnohdy i po celý život. Jednou dávkou oslabenými živými vakcínami se očkuje proti spalničkám, zarděnkám, příušnicím a také proti žluté zimnici. Živé vakcíny působí v organismu přibližně po dobu deseti let. I po uplynutí této doby jsou v lidském organismu přítomny takzvané paměťové buňky (Beran, 2006). U podání neživé vakcíny je nutné přeočkování. Většinou to bývají tři dávky. Při každém přeočkování, ke kterému dochází v rozmezí několika měsíců až let, dle očkovacího kalendáře, v předem stanovených intervalech, je aplikována pouze jedna injekce dané vakcíny. Po podání druhé dávky je již organismus proti nákaze chráněn. S odstupem jednoho až šesti týdnů se podávají dvě dávky očkovací látky při očkování proti choleře. Ve třech dávkách se podává očkovací látka proti hepatitidě typu B. První dávka je podaná v takzvaný den nula, druhá za měsíc a třetí dávka je aplikována za šest měsíců od podání první dávky (Beran, 2006). S odstupem tří let se musí přeočkovávat proti klíšťové encefalitidě, s odstupem pěti let se přeočkovává proti pneumokokovým infekcím. Výjimkou je očkovací látka proti hepatitidě typu A, zde tvoří jedna dávka vakcíny základní schéma očkování, přeočkování následuje za šest až osmnáct měsíců (Beran, 2006). Každá očkovací látka chrání organismus na určitou dobu. Chceme-li spolehlivou ochranu, je nutné, nechat se přeočkovat před vypršením této doby. Termín přeočkování vám sdělí váš praktický lékař (Beran, 2006). 1.2.3 Způsoby podání očkovací látky Nejčastěji se očkovací látky aplikují formou intramuskulární injekce (do svalu). U malých dětí je to čtyřhlavý sval stehenní. U dětí, které již začínají chodit, je pro aplikaci očkovací látky vhodnější sval deltový. U dospívajících a dospělých osob se očkovací látky proti tetanu aplikují do svalu hýžďového. Další formou je intrakutánní injekce (do kůže). Tímto způsobem se aplikuje vakcína proti tuberkulóze. V některých zemích světa se tímto 13

způsobem očkuje i proti vzteklině. Kůže má velmi dobrý imunitní systém, proto zde stačí k aplikaci pouze malé množství očkovací látky. Pomocí subkutánní injekce (pod kůži) lze aplikovat vakcínu proti žluté zimnici (Beran, 2006). Očkovací látku je možné podat i per os (ústy), odkud se dostane do trávicího ústrojí. Tímto způsobem se podává živá očkovací látka proti dětské přenosné obrně nebo také choleře. Tyto očkovací látky vytvářejí silnou imunitní odpověď na sliznici střeva. Očkovací látky podané ústy jsou schopny vytvořit celkovou imunitní ochranu našeho organismu (Beran, 2006). Způsob podání očkovací látky (viz příloha 3). Důležité je, aby byla vakcína před aplikací správně skladována. Inaktivované vakcíny se skladují v suchu a temnu při teplotách od + 2 do + 8 C. Živé vakcíny se skladují při teplotách od + 2 do + 8 C, některé druhy vakcín se mohou skladovat i při teplotách nižších než 0 C. V každém případě je nutné dodržovat pokyny výrobce, které jsou uvedeny v souhrnu údajů o přípravku. Před aplikací vakcíny se musí zkontrolovat doba expirace a celková kvalita vakcíny. Mezi aplikacemi jednotlivých vakcín musí být dodrženy určité časové odstupy. Po podání živých vakcín se doporučuje dodržet interval alespoň 1 měsíc a v případě neživých vakcín je to doba 14 dnů. Za aplikaci vakcíny je vždy zodpovědný lékař, který provede aplikaci. Lékař také musí při aplikaci vakcíny dodržet správnou techniku a místo vpichu (Dáňová, Částková, 2008). 1.2.4 Jak se chovat po očkování Po očkování by měly děti zůstat v klidu, nepodstupovat žádnou větší fyzickou nebo psychickou zátěž. Nevhodné je zejména slunění v letních měsících. U dospělých je vhodnější naplánovat očkování do odpoledních hodin, pokud je to ovšem možné, a aby si na daný den neplánovali žádnou větší fyzickou aktivitu a zůstali v klidu doma. Dospělí se musí v den očkování vyvarovat požití alkoholu, ten může prohloubit celkové reakce po očkování. U očkování malých dětí na denní době nezáleží, protože s nimi musí rodiče zůstat doma. Novorozenci, kojenci a batolata nesmí po očkování zůstat bez dozoru (Beran, 2006). 1.3 Pravidelné očkování Pravidelné očkování je v České republice povinné ze zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Každé provedené očkování musí lékař zapsat do očkovacího průkazu 14

(viz příloha 4) a do zdravotnické dokumentace. V záznamu musí být rovněž uveden druh očkovací látky, číslo šarže, datum aplikace, podpis a razítko očkujícího lékaře. Pravidelné očkování se řídí dle platného očkovacího kalendáře (viz příloha 5) pro Českou republiku. Platný očkovací kalendář vychází z vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČR č. 299/2010 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (Sikorová, 2012). Od roku 2010 se v České republice neočkuje proti tuberkulóze, výjimku tvoří pouze rizikové skupiny (Karhan, 2011). Očkování se neprovádí pouze v případě kontraindikace vymezené zákonem a musí být zaznamenána v dokumentaci dítěte. Pro kontraindikace vždy platí: poškození celkového stavu po podání očkovací látky, anafylaktická reakce na některou účinnou složku očkovací látky, akutní onemocnění se středně těžkým nebo těžkým průběhem, bez ohledu na přítomnost horečky. Dítě, které není očkované, pokud tomu nebrání jeho zdravotní stav, tak nesmí být přijato do dětského kolektivu (MZČR [online], 2010). Pravidelné očkování běžně dostupnými vakcínami je plně hrazeno z rozpočtu ministerstva zdravotnictví. Plně hrazené je očkování proti tuberkulóze, záškrtu, tetanu, dávivému kašli, onemocněním způsobeným původcem Haemophilus influenzae b, hepatitidě typu B, spalničkám, zarděnkám, příušnicím a očkovací látka proti dětské přenosné obrně, která se podává ústy (Beran, 2006, Sikorová, 2012). Zdravotní pojišťovny přispívají v rámci preventivních programů na některá nadstandartní očkování například očkování proti klíšťové encefalitidě, meningokokové meningitidě, hepatitidě typu A. Tento příspěvek je pouze částečný (Beran, 2006, Sikorová, 2012). 1.3.1 Očkování proti tuberkulóze Očkování proti tuberkulóze se provádí 4. den až 6. týden po narození. Přeočkování se děje pouze u dětí, které mají negativní tuberkulinový test a to mezi jedenáctým a dvanáctým rokem věku dítěte. Tuberkulóza je onemocnění, které je pandemicky rozšířeno a ve světě je infikováno více než 1,5 miliardy obyvatel (Dáňová, Částková, 2008). Proti TBC se začalo systematicky očkovat po 2. světové válce. Zavedení plošné vakcinace mělo veliký význam, především snížení výskytu aktivních i maligních forem TBC. 15

V tehdejším Československu se začalo proti TBC plošně očkovat v roce 1954 (Strunecká, 2012). Od roku 2012 se provádí selektivní vakcinace pouze u dětí, u kterých je prokázané riziko nákazy TBC (viz příloha 6). Toto riziko je specifikováno vyhláškou ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb. Očkování provádějí odborní lékaři v souladu se zákonem č. 258/2000 Sb. Selektivní BCG (Bacillus Calmette-Guérin) vakcinace je hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění. V případech, kdy není očkování z jakéhokoliv důvodu indikováno lékařem a zákonný zástupce dítěte žádá jeho očkování proti TBC, hradí veškeré náklady spojené s tímto očkováním sám (MZČR [online], 2010). 1.3.2 Očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, virové hepatitidě B a Haemophilus influenzae b V průběhu prvního roku života se aplikují tři dávky hexavakcíny, které jsou podané v intervalech minimálně jednoho měsíce mezi dávkami. Poslední čtvrtá dávka se aplikuje minimálně za půl roku po aplikaci třetí dávky. Musí být však aplikována před dovršením 18. měsíce věku dítěte. Hexavakcína je kombinovaná očkovací látka, která se skládá ze šesti složek. Tato očkovací látka po dokončení očkování chrání proti šesti infekčním nemocem. Očkovací látky obsažené v hexavakcíně chrání proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, hepatitidě typu B, dětské přenosné obrně a Haemophilus influenzae b (Sikorová, 2012). Hexavakcína snižuje počet vpichů na minimum. V základním očkování se podává od devátého týdne věku dítěte. V České republice jsou registrované dvě hexavakcíny a to Infanrix Hexa a Hexavac. U vakcíny Infanrix Hexa se podává čtvrtá dávka za 12-24 měsíců. U Hexavacu je čtvrtá dávka aplikována za 12-18 měsíců po třetí dávce. Jednotlivé aplikace hexavakcíny (viz příloha 7) (Beran, 2006, Gregora, 2007). Přeočkování proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli se aplikuje mezi 5. a 6. rokem. V České republice došlo v posledních letech k lehkému vzestupu dávivého kašle, kdy došlo k onemocnění více než 300 obyvatel ročně (Dáňová, Částková, 2008). Záškrt je infekční onemocnění horních cest dýchacích. První příznaky se mohou projevit již po 2 dnech, kdy došlo k nákaze. K nejčastějším symptomům patří bolest v krku, hlavy, kašel, horečka a zduřelé mízní uzliny. Závažnou komplikací je tvorba silné blány na povrchu mandlí a krku a její postupné šíření do průdušnice a do plic. Tato blána brání 16

dýchání a polykání. Další komplikací může být zánět myokardu. K léčbě záškrtu se používají antibiotika (Strunecká, 2012). Přeočkování proti přenosné dětské obrně se provádí mezi 10. a 11. rokem. Úplné očkování proti přenosné dětské obrně obsahuje aplikaci celkem pěti dávek očkovací látky. V Evropě bylo onemocnění dětskou přenosnou obrnou eliminováno v roce 2001. Od roku 2007 je indikováno podávání inaktivovanou parenterální vakcínou v rámci pravidelného očkování (Dáňová, Částková, 2008). Přeočkování proti tetanu se provádí mezi 14. a 15. rokem. Dále pak vždy po 10 až 15 letech (Dáňová, Částková, 2008). Celoplošné očkování proti tetanu je aplikováno ve většině států. Jedinec, který se nakazí tetanem, který způsobují bakterie Clostridium tetani, zpravidla umírá v bolestivých křečích. Proto je očkování proti tetanu nezbytně nutné. Proti tetanu se očkuje od roku 1952 (Strunecká, 2012). Očkování proti dávivému kašli (pertuse) bylo zahájeno v roce 1958. K onemocnění dávivým kašlem jsou nejvíce náchylní dosud neočkovaní novorozenci. Inkubační doba je mezi 7 až 10 dny. Dávivý kašel postupuje ve třech stádiích. První stádium trvá 1-2 týdny a projevuje se obtížným dýcháním, rýmou a horečkou. Druhé stádium trvá 2-4 týdny. Onemocnění se projevuje těžkými záchvaty kašle z počátku v noci, později i přes den. Záchvaty kašle mohou mít za následek i zvracení. Záchvaty kašle mohou způsobit nedostatečné okysličení, což může mít za následek vznik křečí, které mohou způsobit poškození žeber. Toto stádium může skončit i smrtí. Ve třetím stádiu se kašel zmírňuje a pacient se začíná pomalu zotavovat. Léčba může trvat i 3 měsíce. A je nutné nasadit léčbu antibiotiky ihned po potvrzení diagnózy. Imunita, kterou jedinec získá po očkování, se může v průběhu 12 let postupně vytrácet (Strunecká, 2012). V základním očkování novorozence, jejichž matky jsou HBsAG pozitivní, je aplikována jedna dávka vakcíny proti virové hepatitidě B, která musí být podána nejpozději do 24 hodin po narození dítěte (Dáňová, Částková, 2008). V České republice se proti hepatitidě B začalo pravidelně očkovat od roku 2001. V tomto roce se začali očkovat nejen novorozenci, ale i děti starší 12 let. V České republice je nejběžněji používaná vakcína Engerix-B, která se podává ve třech dávkách. Tato vakcína chrání na celý život (Dáňová, Částková, 2008). Hepatitida B je vysoce infekční virové 17

onemocnění. Způsob přenosu je přímý kontakt a to krví nebo nechráněným pohlavním stykem (Gregora, 2005). Onemocnění vyvolané původcem Haemophilus influenzae b podléhá povinnému hlášení v České republice. Onemocnění má průběh podobný meningitidě a epiglotitidě. V České republice bylo pravidelné očkování zahájeno v roce 2001 a v současné době jsou systémová onemocnění hlášena ojediněle (Dáňová, Částková, 2008). Do doby, než se vakcinace proti Haemophilu influenzae b stala součástí očkovacího kalendáře, onemocnělo v České republice 100-150 dětí ročně a z toho 1-2 děti zemřely. Velmi závažnou komplikací je trvalá hluchota (Gregora, 2005). Onemocnění dále může způsobit otok mozku, obrnu, epilepsii nebo oslepnutí (Strunecká, 2012). 1.3.3 Očkování proti spalničkám zarděnkám a příušnicím Proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím se očkuje po dovršení 15. měsíce živou očkovací látkou. Přeočkování následuje za 6-10 měsíců, v odůvodněných případech i později. Před zavedením očkování proti spalničkám bylo v České republice hlášeno ročně několik desítek případů a přibližně 50 úmrtí na toto onemocnění. Stále vysoká incidence spalniček je v rozvojových zemích světa (Dáňová, Částková, 2008). Spalničky jsou velmi infekční onemocnění, které se šíří kapénkovou infekcí. V minulosti se řadily k nejzávažnějším dětským nemocem (Gregora, 2005). Proočkovanost proti zarděnkám je vysoká a ročně jsou hlášeny pouze ojedinělé případy onemocnění zarděnkami. Zarděnky představují značné nebezpečí pro těhotné ženy převážně v prvním trimestru těhotenství. Infekce se šíří transplacentárně a u plodu způsobí poškození vyvíjejících se orgánů zejména srdce, oka a ucha. Dalším následkem může být porušení krvetvorby, vývoje kostí, porušený rozvoj mozkových funkcí a poruchy chování (Gregora, 2005). Příušnice jsou virového původu a mají za následek zánět slinných žláz. Komplikacemi příušnic může být zánět mozkomíšních blan, zánět slinivky břišní nebo zánět varlat, který může způsobit dočasnou neplodnost (Gregora, 2005). Od roku 2005 je zaznamenán nárůst počtu osob, které onemocní příušnicemi (Dáňová, Částková, 2008). 18

1.3.4 Očkování proti pneumokokovým infekcím Pravidelné očkování proti pneumokokovým nákazám platí pro rizikové skupiny. Celosvětový výskyt pneumokokových infekcí je velmi vysoký. Pneumokoková meningitida podléhá povinnému hlášení, respirační pneumokokové infekce však nejsou povinně hlášeny (Dáňová, Částková, 2008). Pneumokok může způsobit závažná onemocnění například zánět mozkových blan. Proti pneumokokovým infekcím lze očkovat od kojeneckého věku. Vakcína se může podávat společně s hexavakcínou ve třech dávkách. Čtvrtá dávka je aplikována ve věku dvou let. Pokud se očkování zahájí u starších dětí, tak stačí pouze jedna dávka vakcíny. Pouze ve výjimečných případech se přeočkovává po třech až pěti letech (Gregora, Paulová, 2008). U dětí do pěti let se aplikuje konjugovaná pneumokoková vakcína v intervalech, které jsou uvedeny v souhrnu údajů o přípravku, pokud má dítě zdravotní indikace jako primární defekt imunity s klinickým projevem, závažné sekundární imunodeficity, asplenie (chybění sleziny) funkční i anatomické, transplantace kmenových hemopoetických buněk (jsou obsaženy v kostní dřeni a mají schopnost dát vznik všem krevním elementům, jsou to buňky se schopností regenerace), chronická plicní onemocnění, recidivující otitidy, děti s kochleárními implantáty a likvoreou (výtok mozkomíšního moku, ke kterému může docházet například při poranění lebky) děti po prodělaných meningitidách a septikémiích (bakteriální infekce, která se šíří krevním oběhem). Od 2. roku lze aplikovat i polysacharidovou vakcínu proti pneumokokové nákaze (Dáňová, Částková, 2008). Očkování proti pneumokokovým nákazám se provádí též u osob, které jsou umístěné v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, domovech pro seniory, v zařízeních, které poskytuje obdobnou zdravotně sociální péči. Dále se očkují jedinci, kteří trpí chronickými nespecifickými onemocněními dýchacích cest, chronickým onemocněním srdce, cév a ledvin či diabetem (Dáňová, Částková, 2008). K nejčastějším příznakům onemocnění patří horečnatý zápal plic, u kterého dochází k vykašlávání rezavého hlenu, bolest na hrudi, dušnost a poruchy srdečního rytmu. Nejzávažnější komplikací je zánět mozkových blan. Léčba je složitá, protože pneumokok bývá mnohdy odolný vůči antibiotikům. Očkování chrání před zápalem plic a zánětem mozkových blan z více než 80 % (Gregora, 2005). 19

1.4 Nepovinná očkování Nepovinná očkování lze pouze doporučit. Nejsou ze zákona povinná (Gregora, 2005). Očkovací látky musí být registrované v České republice (Sikorová, 2012). Tato očkování nejsou plně hrazena zdravotní pojišťovnou, která může v rámci programů pouze přispívat (Gregora, Paulová, 2008). O doporučené očkování je možné zažádat u praktického lékaře, ve zdravotních ústavech nebo v očkovacích centrech. K častým očkováním na žádost náleží očkování proti klíšťové encefalitidě (Sikorová, 2012). 1.4.1 Očkování proti chřipce Chřipka je závažné onemocnění, které každý rok usmrtí stovky tisíc lidí na celém světě. (Beran, 2006, s. 59). U očkování proti chřipce je aplikována jedna dávka vakcíny, nejčastěji do deltového svalu. Výjimku tvoří děti mladší devíti let a lidé s poruchou obranyschopnosti. V těchto případech je nutné aplikovat dvě dávky (Gregora, Paulová, 2008). Očkování proti chřipce se však musí každoročně opakovat. V České republice jsou zdarma očkováni takzvaní rizikoví pacienti (osoby starší 65 let, senioři, kteří jsou v domovech pro seniory, hospicích a podobných institucích, pacienti s chronickým onemocněním srdce, cév, ledvin a diabetici). Nárok na tuto vakcínu mají i zaměstnanci domovů pro seniory, hospiců a odděleních pro dlouhodobě nemocné. Vakcína se vztahuje na lékařský předpis, který vystaví praktický lékař (Beran, 2006). Epidemie chřipky jsou celosvětové, v našich zeměpisných podmínkách převažují v období od prosince do dubna (Dáňová, Částková, 2008). Typické příznaky chřipky jsou vysoká horečka, třesavka, bolesti kloubů, schvácenost, únava a bolest hlavy někdy se může objevit zvracení. Při onemocnění mohou nastat tyto komplikace zápal plic, zánět vedlejších nosních dutin, zánět středního ucha, zánět mozkových blan nebo zánět myokardu (Gregora, 2005). Značnou nevýhodu představuje skutečnost, že chřipkový virus je velmi proměnlivý a vakcína se musí každoročně měnit. Ke konci léta je na trhu k dispozici vakcína proti typu viru, o kterém se předpokládá, že se následující zimu rozšíří mezi lidmi. Spolehlivost očkování tedy ovlivňuje to, zda oočkovaný jedinec zareaguje na vakcínu dostatečnou tvorbou protilátek a přítomnost jiných virů v populaci, než se kterými počítali výrobci 20

vakcíny. (Chřipka a pandemie: ptačí hrozba?, 2006) Trvalá imunita proti konkrétnímu kmeni chřipky může vzniknout v případě, když se jedinec nakazí přirozenou cestou (Strunecká, 2012). 1.4.2 Očkování proti klíšťové encefalitidě Klíšťová encefalitida je virové onemocnění mozku a mozkových plen. Virus je přenášen z infikovaných klíšťat na člověka. Onemocnění má obvykle dvoufázový průběh. V první fázi jsou příznaky lehké jako bolesti hlavy, svalů a kloubů, únava a zvýšená teplota. Ve druhé fázi se vyskytují příznaky jako silné bolesti hlavy, horečka, světloplachost, nauzea a zvracení, ztuhnutí svalů na šíji, závratě, dezorientace, dále se mohou objevit poruchy spánku, paměti a vědomí (klistova-encefalitida [online], 2015). Klíšťová encefalitida probíhá u dětí většinou v lehké formě. U dospělých má toto onemocnění těžký průběh, které je často doprovázené obrnami. V ojedinělých případech končí smrtí. K dalším příznakům patří: porucha soustředění, snížená kapacita paměti, změny chování a atrofie svalů. Vakcínou se očkují děti starší jednoho roku, ale je možné očkovat i mladší děti v případě zvýšeného rizika nákazy. Vakcínou se očkuje ve třech dávkách a přeočkování následuje po třech až pěti letech. Nejvhodnější období pro zahájení očkování je konec podzimu a zima (Gregora, Paulová, 2008). V České republice jsou ohniska nákazy především v lokalitách povodí řek Vltavy, Berounky, Sázavy a dále se vyskytuje na Brněnsku, Opavsku, Bruntálsku, Ostravsku a Znojemsku (Dáňová, Částková, 2008). Virus přežívá v dospělých klíšťatech až 285 dní. Přenos viru je možný i mlékem od infikovaných zvířat zejména koz a ovcí. A to v případě, když nedojde k dostatečné tepelné úpravě mléka (Strunecká, 2012). Vakcíny proti klíšťové encefalitidě se rozlišují na dětské a dospělé. Vakcíny pro dospělé jsou: FSME-Immun 0,5 ml Baxter nebo Encepur pro dospělé. Pro děti to jsou tyto dvě vakcíny FSME-Immun 0,25 ml Baxter a Encepur pro děti (klistova-encefalitida [online], 2015). 1.4.3 Očkování proti planým neštovicím Vakcína je určena osobám, které jsou vnímavé vůči planým neštovicím, tedy je sami neprodělali, nemají vytvořeny protilátky a u nichž je vysoké riziko nákazy. (Gregora, Paulová, 2008, s. 98). Infekce je způsobená virem varicella - zoster. Jedná se o horečnaté 21

onemocnění s kožními projevy (Dáňová, Částková, 2008). Děti lze očkovat od stáří jednoho roku. Vakcínu proti planým neštovicím lze aplikovat v kombinované očkovací látce společně s vakcínou proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím (Gregora, Paulová, 2008). Očkování se provádí ve dvou dávkách oslabenou živou vakcínou. Očkování proti planým neštovicím je dobrovolné a záleží pouze na rodičích, zda nechají dítě naočkovat. Ovšem je nutné zdůraznit, že očkování proti planým neštovicím (varicelle) chrání dítě pouze na deset let, po uplynutí této doby je nutné přeočkování. Průběh planých neštovic je u dospívajících či dospělých komplikovaný. U dětí toto onemocnění probíhá většinou bez komplikací a po prodělání nemoci v dětském věku si organismus vytváří trvalou imunitu (Karhan, 2011). V České republice je ročně hlášeno 30-50 tisíc onemocněních planými neštovicemi a zhruba 6 tisíc případů, kdy dojde k onemocnění pásového oparu (Dáňová, Částková, 2008). Velmi vzácně se mohou objevit komplikace v podobě zánětu mozkových blan nebo zápalu plic. Pokud se planými neštovicemi nakazí těhotná žena, která má 5 dnů před porodem nebo 2 dny po porodu, hrozí zde vysoké riziko onemocnění novorozence, který se musí intenzivně léčit přípravky, které zastavují aktivitu viru (Gregora, 2005). V organismu přetrvává virus v zakončení mozkových a míšních nervů i po úplném uzdravení. V pozdějších letech může dojít z nejrůznějších důvodů k jeho reaktivaci v podobě pásového oparu (Gregora, 2005). Pásový opar se projevuje vyrážkou, která může přetrvávat až 30 dní. Jednou z nejčastějších komplikací pásového oparu je postherpetická neuralgie (bolestivý syndrom). Před pásovým oparem se lze rovněž chránit očkováním (pásový opar [online], 2014). 1.4.4 Očkování proti lidským papilomavirům Toto očkování chrání především před rakovinou děložního čípku, která je způsobena lidskými papilomaviry (HPV). Existuje více jak 100 typů HPV. Některé lidské papilomaviry se přenáší pohlavním stykem. Lidské papilomaviry HPV typy 16 a 18 mají za následek zhruba 70 % případů, kdy dojde k novotvaru děložního hrdla a typy 6 a 11 mají za následek 90 % genitálních bradavic. HPV dále mohou způsobit papilomy v hrtanu, condilomata (virové bradavičky) na genitálu, nádor vulvy, penisu či konečníku (Dáňová, Částková, 2008). Vakcína má význam především u dospívajících dívek před zahájením jejich sexuálního života. Očkovat se mohou dívky od 9 let. Vakcína je také určena ženám do 26 let. Vakcína se podává ve třech dávkách. Druhá dávka se aplikuje 22

1 až 2 měsíce po aplikaci první dávky. Aplikace třetí dávky je za 6 měsíců po první dávce (to znamená takto: 0-2 - 6 měsíců) a další přeočkování již není nutné (Gregora, Paulová, 2008). Výskyt karcinomu děložního čípku je zaznamenán nejčastěji u žen ve věku 35-45 let a pak mezi 60. - 65. rokem života. Nezbytnou prevencí je pravidelné gynekologické vyšetření (Strunecká, 2012). 1.4.5 Očkování proti rotavirovým nákazám Vakcína je ve formě roztoku, který se podává perorálně. Podle typu vakcíny se podává ve dvou nebo třech dávkách v rozmezí jednoho až dvou měsíců. Vakcína se podává od devátého týdne věku a měla by být ukončena do 26. týdne věku dítěte. Očkování se nedoporučuje u dětí, které jsou starší sedmi měsíců (Gregora, Paulová, 2008). Toto onemocnění má velmi závažný průběh především u malých dětí. Očkování je v současné době nejúčinnější prevencí. Rotavirové infekce se vyskytují převážně u dětí do 5 let (Dáňová, Částková, 2008). Rotaviry jsou v současné době třetím nejčastějším původcem gastroenteritid v České republice. Přenáší se fekálně-orální cestou, kontaminací hraček, rukou a potravou. Infekční onemocnění má však v převážné většině průběh bez komplikací. Nejčastějšími příznaky jsou horečka, zvracení a vodnatý průjem, i několikrát za den, který často vede k dehydrataci a schvácenosti. Dalšími příznaky jsou bolesti břicha, meteorismus, dítě může odmítat tekutiny. Inkubační doba je krátká 24-72 hodin. Onemocnění ve většině případů trvá 5-8 dní (Strunecká, 2012). 1.4.6 Očkování proti meningokoku Očkovat se mohou děti, které jsou mladší 2 let. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí. Rizikovým faktorem pro onemocnění meningokokovou infekcí je pobyt ve velkém a uzavřeném kolektivu (např. školky, školy, internáty, letní tábory, diskotéky apod.). Rizikovým faktorem je také kouření. Děti kuřáků jsou ohroženi meningokokovou nákazou daleko více, protože se meningokoková bakterie lépe zachytí na sliznici, která je poškozená cigaretovým kouřem. Vakcína se aplikuje ve dvou až třech dávkách v intervalu 1 měsíce (Gregora, 2005). Meningokoková onemocnění jsou bakteriálního původu a postihují především kojence, malé děti a adolescenty. Klinické projevy onemocnění jsou horečky, schvácenost, bolesti hlavy, svalů a kloubů, nespavost, výsev červených skvrnek a malých modřinek na kůži, které neustále přibývají, případně se může objevit i zvracení. Onemocnění může probíhat v podobě zánětu mozkových blan, nebo otravy 23

krve (Gregora, 2007). K nejzávažnějším komplikacím meningokokového onemocnění patří poškození mozku, mentální postižení, ztráta sluchu, zánět osrdečníku, srdečního svalu a kloubů, ztráta vědomí a křeče. Nejtěžší formou je rychle se rozvíjející kritický šokový stav, kdy dochází k selhání životně důležitých orgánů (Gregora, 2007). V nejhorším případě, může vést i ke smrti (antimeningokok.cz[online], 2014). 1.5 Očkování při cestách do zahraničí Očkování před cestou do zahraničí má dva hlavní důvody a to ochránit očkovaného člověka, aby během pobytu v zahraničí neonemocněl a druhý důvod je zamezit zavlečení infekce do České republiky. Před cestou do zahraničí je nutné, zjistit proti kterým infekčním nemocem se nechat očkovat. Důležité je, aby pravidelné očkování bylo správně zaznamenáno v očkovacím průkazu. Některé destinace vyžadují při vstupu do země povinné očkování, například očkování proti žluté zimnici (Afrika, Jižní Amerika). Očkovat se mohou děti od 9 měsíců. K oočkování by mělo dojít alespoň 10 dnů před vstupem do rizikové destinace. Očkování se provádí aplikací jedné dávky a chrání po dobu 10 let (Beran, Havlík, Vonka, 2005). Očkování proti hepatitidě A je doporučováno při cestě do Egypta, zemích, které přiléhají ke Středozemnímu moři z afrického a asijského kontinentu. Vakcína se podává v rozmezí čtrnácti dnů až jednoho měsíce před cestou. Očkují se děti starší jednoho roku. Na trhu je dostupná kombinovaná vakcína proti hepatitidě A i B (Gregora, Paulová, 2008). Hepatitida A se šíří především fekálně-orální cestou. K rizikům nákazy patří závadný zdroj pitné vody, zhoršené sociální podmínky, nedostatečné hygienické opatření. Nákaze snáze podlehnou mladší děti (Husa, 2005). Léčba bývá zdlouhavá, vyžaduje přísné dodržování diety a je nutná izolace od kolektivu (Gregora, 2005). Dále se před cestou do zahraničí očkuje proti břišnímu tyfu, meningokokové meningitidě, choleře a průjmovým onemocněním (Beran, 2006). Očkování proti japonské encefalitidě vyžaduje Čína, Korea, Japonsko, Vietnam a další země východního asijského kontinentu. Vakcína se aplikuje ve dvou dávkách s odstupem 28 dní a chrání až na 2 roky (CDC health information for international travel, 2009). Očkování do uvedených oblastí je vždy nutné konzultovat s praktickým lékařem a lékařem příslušného pracoviště, které očkuje při cestách do zahraničí (Dáňová, Částková, 2008). Světový výskyt vybraných infekčních 24

nemocí, proti kterým lze očkovat (viz příloha 8). Přehled vakcín k očkování před cestami do zahraničí (viz příloha 9). 1.6 Očkování při úrazech Proti tetanu se také očkuje i mimo očkovací kalendář a to při úrazech, poraněních a nehojících se ranách, které představují určité riziko onemocnění tetanem. Ve výjimečných případech se očkování provede z preventivních důvodů před některými léčebnými výkony (Dáňová, Částková, 2008). Proti vzteklině se očkuje v případě, kdy došlo k pokousání nebo poranění zvířetem, které je podezřelé z nákazy vzteklinou nebo je neznámé. Vzteklina je zoonóza, která u člověka probíhá jako akutní virová encephalomyelitida (souhrnné označení pro zánět mozku a míchy). Vzteklina má 100 % smrtnost. V České republice došlo k poslednímu evidovanému úmrtí na vzteklinu v roce 1993 a šlo o cizího státního příslušníka (Dáňová, Částková, 2008). Virus vztekliny je obsažen ve slinných žlázách nemocných zvířat. Virus se zmnoží v místě kousnutí, proniká do nervových zakončení a do centrálního nervového systému. K nejčastějším projevům vztekliny patří brnění, pálení nebo svědění v místě kousnutí i po jeho zhojení, změny v chování, podrážděnost, únava, bolesti hlavy, nespavost, horečka, dezorientace, halucinace, křeče a obrna svalů. Po pokousání zvířetem podezřelého ze vztekliny je jedinou možností jak se bránit vzniku nákazy okamžité očkování. Vakcína se aplikuje intramuskulárně nebo subkutánně a její účinnost je velmi vysoká (Gregora, 2005). 1.6.1 Další typy očkování Mimořádné očkování vyhlašuje hlavní nebo krajský hygienik. Slouží k prevenci infekcí v mimořádných situacích (Dáňová, Částková, 2008). 1.7 Přínosy očkování Očkování je jednou z nejúspěšnějších profylaktických metod, která zachránila stovky milionů životů. (Hořejší, Bartůňková, 2009, s. 277). Nejvýznamnějším přínosem očkování je ochrana před infekčními nemocemi. Očkování se v jistém směru stalo samozřejmostí a stejně tak začali rodiče vnímat představu, že v dnešní době se již na infekční nemoci neumírá. Tato významná zásluha očkování bývá mnohdy opomíjena 25

(Gregora, 2005). Ve vakcinologii se uplatňují přístupy založené na poznání imunitních mechanismů. Nové typy vakcín by proto měly být bezpečnější a účinnější. Existují snahy o expresi lidského beta-amyloidu, jakožto vakcíny proti Alzheimerově nemoci. Postup je však velmi komplikovaný a přináší s sebou řadu technologických problémů (Hořejší, Bartůňková, 2009). Odhaduje se, že díky očkování je každoročně zamezeno přibližně 3 milionům úmrtí. Dále se odhaduje, že by bez očkování v ČR ročně zemřelo přibližně 500 dětí a mnoho dětí by prodělalo komplikace onemocnění, které by měli trvalé následky. Díky dlouhodobému pravidelnému očkování došlo k eliminaci některých infekčních onemocnění jako je dětská přenosná obrna, záškrt a spalničky. Stále zvyšující se migrace obyvatelstva nás vystavuje riziku nákaz, jejichž minimální výskyt na našem území je zásluhou vysoké proočkovanosti populace. Následkem přerušení kontinuity očkování by mohlo dojít k výraznému poklesu kolektivní imunity. K takovýmto situacím již ve světě opakovaně došlo. V Anglii a Walesu proběhla v sedmdesátých letech antivakcinační kampaň na očkování proti černému kašli. Hladina proočkovanosti klesla ze 77 % na 30 %. Počet vnímavých jedinců výrazně vzrostl od konce sedmdesátých let a zároveň došlo k vzestupu onemocnění dávivého kašle. Když v roce 1978 dosáhla epidemie svého vrcholu, bylo hlášeno 70 928 případů. V Holandsku proběhla v roce 1978 epidemie dětské přenosné obrny způsobená poliovirem typu 1 především mezi neočkovanými příslušníky náboženských sekt, kteří odmítají očkování. Od dubna do listopadu v roce 1978 bylo hlášeno 110 případů a z toho 1 úmrtí. Rovněž byla v Holandsku evidována v letech 1992-1993 epidemie, kterou vyvolal poliovir typu 3. Tehdy bylo zaznamenáno 67 případů. Nikdo z nakažených nebyl očkován a většina nemocných byla členy náboženské sekty, která odmítá očkování (Dáňová, Částková, 2008). Mortalita dětí způsobená spalničkami celosvětově poklesla v roce 2008 o 78 %. V České republice nebyl v roce 2008 zaznamenán jediný případ, kdyby došlo k onemocnění spalničkami (Strunecká, 2012). Tyto zkušenosti potvrdily, že je velmi nebezpečné polevit v imunizačních programech a snížit tak hladinu kolektivní imunity, která je nezbytná pro eliminaci, popřípadě eradikaci infekčního onemocnění. Z těchto důvodů by měl být důsledně zvážen každý důvod, pro který není očkování provedeno (Dáňová, Částková, 2008). 26

1.8 Rizika očkování V minulosti bylo velmi často očkování přisuzováno za vinu vznik i přibývání případů diabetu mellitu I.typu. Toto tvrzení bylo ovšem vyvráceno. Očkování bylo také přisuzováno vznik a přibývání atopických a alergických reakcí u dětí. Bylo potvrzeno, že očkování nemá přímý vliv na alergické a atopické reakce. Každé očkování je spojeno s určitými nežádoucími reakcemi, ty však bývají mírné a přechodné, většinou odezní do dvou až tří dnů. Vážná rizika se po očkování objevují zřídka. Očkovací vakcíny jsou bezpečné, musí být aplikovány správně, ve správnou dobu a s ohledem na aktuální i dlouhodobý stav dítěte (Beran, 2006). Nežádoucí účinky a jejich závažnost po aplikaci očkovacích látek jsou často v médiích přehnaně zveličovány (Dáňová, Částková, 2008). 1.8.1 Prokázaná rizika vzniklá po očkování U podání kombinované vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám je riziko encefalitidy nebo závažné alergické reakce 1 dítě z 1 milionu dětí (Beran, 2006). Únava, horečka a vyrážka samovolně odezní do týdne po aplikaci první dávky. Febrilní křeče se vyskytují u 1 dítěte z tisíce oočkovaných dětí. Po třech týdnech se může objevit otok příušní žlázy a to v poměru 1:100 oočkovaných dětí. Velmi vzácná je trombocytopenie (snížené množství trombocytů), která se vyskytuje v poměru 1:24 000 a spontánně odezní (O Callaghan, Stephenson, 2005). Vakcinace proti záškrtu, tetanu a černému kašli může způsobit neutichající pláč s následným úplným vyléčením u 1 dítěte ze sta. Vakcína proti tetanu může mít za následek křeče nebo také šok s následným vyléčením u 1 dítěte z 1 750. U celobuněčné vakcíny proti černému kašli je riziko akutní encefalopatie a to v poměru 0-10,5 dětí na 1 milion dětí (Beran, 2006). Následkem očkování proti černému kašli může být chronický kašel, přetrvávající několik měsíců, který připomíná lehkou formu černého kašle. Děti mohou mít horečky a bolesti uší (Sommer, 2007). Živá vakcína proti poliomyelitidě může ve výjimečných případech způsobit paralitickou poliomyelitidu (obrna s následným ochrnutím). Tento nežádoucí účinek vakcinace by vymizel pouze v případě rutinního používání inaktivované vakcíny. Po aplikaci může dojít ke zvracení nebo průjmům. Nejzávažnější riziko očkování představuje anafylaktický šok na aplikovanou vakcínu. Z tohoto důvodu je nutné, aby děti zůstaly po aplikaci vakcíny alespoň 30 minut pod lékařským dohledem (O Callaghan, Stephenson, 2005). 27