Zápisky k dějinám světa

Zápisky k dějinám světa 17. kapitol ke světové historii (pohledem evropské civilizace) Ondřej Daněk, Eva Štěpánková

Zápisky k dějinám světa 17. kapitol ke světové historii (pohledem evropské civilizace) Ondřej Daněk, Eva Štěpánková Anotace Publikace se snaží přinést základní fakta k vývoji světových dějin. Neaspiruje na kompaktní stať ani na komplexní přehled, je jen jakýmsi základním rámcem, který byl sepsán na základě osmiletého středoškolského studia a vlastního zájmu obou autorů. Obsah 01. Pravěk... 3 02. Staroorientální státy... 8 03. Antické Řecko... 12 04. Antický Řím... 19 05. Raný feudalismus... 26 06. Rozvitý feudalismus... 32 07. Pozdní feudalismus... 38 08. Buržoazní revoluce... 41 09. Třicetiletá válka... 43 10. Vznik USA, 19. stol.... 44 11. VFR a Napoleon... 47 12. Evropa v 19. století... 50 13. První světová válka... 52 14. Meziválečný svět... 55 15. Druhá světová válka... 57 16. Poválečný svět... 61 17. Integrace Evropy... 68

01. Pravěk periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka 3 01. Pravěk Nejstarší a nejdelší období dějin. Vymezuje se od vzniku člověka (evolučně), tedy cca 3,5 mil. l. př. n. l., po dobu, která je již písemně doložena. Písemné prameny vznikají vzhledem k různosti prostředí na různých místech v různou dobu. Například v oblasti Mezopotámie končí pravěk se vznikem městských států, tj. zhruba v druhé polovině 4. tis. l. př. n. l. Ve střední Evropě je to v období Stěhování národů (zhruba 6. stol. n. l.); v Americe by podle jistých kritérií mohl pravěk končit až s příchodem Evropanů. 01.1. Periodizace Existuje mnoho systémů dělení pravěku, které se vzájemně doplňují. Nejdůležitější jsou: 01.1.1. Dle způsobu obživy přisvojovací/výrobní hospodářství V období přisvojovacím člověk své nároky přizpůsoboval možnostem přírody (obživa byla zajišťována především lovem a sběrem. V období výrobním si pak člověk podmínky upravuje sám a dává tak vzniknout chovu a pěstování plodin. Přechod mezi obdobími se nazývá tzv. Neolitická revoluce a probíhal mezi 9. a 7. tis. př. n. l. 01.1.2. Dle užívaného materiálu doba kamenná/bronzová/železná Porovnává nejvyspělejší materiály, které byl člověk schopen zpracovat (vytvořit) k výrobě různých nástrojů. Viz tab. č. 01.2. 01.1.3. Dle uspořádání společnosti tlupa/rodová společnost/občina Prehistorie = období před počátkem historické doby, tj. ze kterého nemáme písemné prameny. Z přírodovědného hlediska začíná vznikem země, z dějepisného hlediska se věnujeme pouze poslednímu 3,5 mil. let část pleistocénu a holocénu, kdy již žil člověk. Etapy vývoje Země viz tab. č. 01.1. 1.2. Vývoj člověka Začátek pravěku (300 mil. př. n. l.) je vymezen vznikem člověka jako živočišného druhu. Během tohoto období dochází k dalšímu vývoji druhu tzv. fylogeneze. Během vývojových změn prošel druh Homo mnoho různých vývojových větví (někt. slepé) a rozšířil se po celém světě tzv. migrace. Za místo, kde druh vznikl, se považuje Afrika (příkopová propadlina kolem jezer Tanganjika, Malawi, Rukwa, Kivu, ). Viz obr. 01.1. Během vývoje docházelo jednak k fyziologickým změnám (hominizace) viditelným na kostře, které přímo vedou k vymezení druhu Homo. Dále docházelo k procesu zmoudření, tj. sapientace. První primitivní primáti se objevili asi před 70 miliony let, z nich se vyvíjely poloopice, z nich vyšší primáti až k přechodnému vývojovému stádiu zv. hominoidea, jenž se následně vyvinul

01. Pravěk periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka 4 do rodu Homo. Mezi nejstarší známé druhy před vyvinutím člověka patří Driopythekus (22-14 mil. l.) a Ramapithecus. Za prvního přímého předchůdce se považuje Australopithecus (5-4,5 mil. l.). První známý druh člověka, Homo habilis, člověk zručný, se poprvé objevil mezi 3 a 2 mil. let př. n. l. Měl asi třetinu mozku dnešního člověka, dorůstal se zhruba 130 cm. Jde již o všežravce (mršiny?), který už dokáže vytvářet první nástroje (kamenné klíny, snad dřevěné oštěpy a kyje). Z něj se vyvíjí přechodný druh člověka, Homo ergaster, který pravděpodobně opouští Afriku. Další stádium, Homo erectus, člověk vzpřímený, má již asi poloviční mozek dnešního člověka, dorůstá se asi 160 cm. Nejdůležitější vývojovou změnou je pravděpodobně úplné napřímení páteře a plná chůze po dvou, což umožňuje používat volné ruce k dalším činnostem. Díky tomu byly vytvořeny účinnější nástroje (možná luk) a pravděpodobně dochází k využití ohně. Osidluje Evropu i Asii. Zhruba milion let před naším letopočtem se vyvíjí Homo sapiens, člověk moudrý, který má již asi dvoutřetinový mozek. Za jednu ze známých odnoží druhu je robustní a odolný Homo sapiens Neanderthalensis. Asi 40 000 př. n. l. se z Homo sapiens vyvíjí Homo sapiens sapiens, člověk dnešního typu. Ten již osidluje všechny kontinenty. 01.1. Vývoj společnosti V pravěku žil člověk v tlupách, které umožňovaly spolupráci, která zaručovala větší úspěšnost při přežití. Díky nutnosti komunikace se v prvních stádiích vývoje společnosti vyvinula řeč, která byla prvním projevem kultury. Postupně se pak vyvíjí, až dostává i abstraktní formu, která je spojena se vznikem primitivních náboženství a snad i jistých projevů umění. Vznik kultury je umožněn díky dostatku prostoru ten se naskýtá vzhledem k dostatečné efektivitě (spolu)práce. Ta závisí na diferenciaci úkolů každého jedince (především mezi muži a ženami). Díky různorodosti se může navíc vyvíjet specializace, která je nosnou částí pokroku. Ten pak vede k další diferenciaci a specializaci. Díky tomu je kolem asi 10 tis. l. př. n. l. vynalezen způsob, jak se vymanit z úplné závislosti na přírodě (lovu a sběru): zemědělství a chov. Jedná se o postupný přechod od přisvojovacího hospodářství k hospodářství produktivnímu. Jednoduše řečeno člověk jen nesklízí, ale i pěstuje. Zpočátku se jedná samozřejmě jen o částečné doplnění produktů získaných lovem a sběrem, díky specializaci se však postupně zvyšuje efektivita produkce a posléze již k obživě dostačuje samotné zemědělství tzv. neolitická revoluce (cca 8 tis. l. př. n. l.). Jedná se pravděpodobně o nejdůležitější mezník v dějinách lidstva, během kterého se díky způsobu obživy zcela změnil ráz života tehdejší společnosti. Z putujících tlup vznikly usazené občiny, které se přemisťovaly jen čas od času po vyčerpání půdy. Efektivita výdělku byla posléze natolik velká, že vzniká přebytek. Ten je jakýmsi prvním majetkem, jenž způsobuje diferenciaci lidí nejen v údělu, ale i postavení. Společnost se tak postupně dělí na vrstvy. Zároveň však dochází k intenzivnější tvorbě a prožívání kultury již se vyskytují i typické oblastní rysy např. výzdoby hrnčířských produktů nebo pohřbívání. Rovněž náboženství má

01. Pravěk periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka 5 pravděpodobně silnější postavení. Díky specializacím a přebytku dochází rovněž k vykrystalizování řemesel, které nakonec vede např. k využívání kovů. Zpracování kovů otevírá další éru dějin lidstva; jejich přední výhoda je, že při zachování defacto stejné tvrdosti je možno vytvořit nástroj relativně libovolných tvarů vzniká čepel. Dalším docela novým trendem jsou konflikty, které vznikají střetem zájmů (o půdu), umocněné navíc nepříliš častým přesouváním sídel a relativně statické pozici. Vyvíjí se tak válečnictví. Kromě diferenciace mezi členy občiny dochází navíc i k diferenciaci mezi občinami, přičemž se některá se stává silnější a jiná slabší. Díky tomu vznikají spolky a různé područnické koalice. O zhruba pět tisíc let vedou ke vzniku prvních městských států. 01.4. Chronologický přehled Viz tab. 01.2. 01.4.1. Doba kamenná 01.4.1.1. Paleolit (Starší doba kamenná) Nejstarší a zároveň nejdelší období pokrývající období od vzniku rodu Homo až po objevení zemědělství. V Nejstarším paleolitu (2,5 mil. 600 tis.) začal člověk používat první kamenné nástroje a dokázal je drobně upravovat. V tomto období žije Homo habilis. Ve Starém paleolitu (600-250 tis.) již umí Homo erectus vytvořit pěstní klín a pravděpodobně již využívá oheň. Ve Středním paleolitu (250-40 tis.), kdy probíhá poslední doba ledová, se Homo sapiens specializuje především na lov mamutů; vytváří první kostěné nástroje, zpracovává kůži. V Mladém paleolitu (40-10 tis.) projevoval Homo sapiens sapiens prvky abstrakce a umění, vytvořil první čepelové techniky (kostěné). Dalším pokrokem byla stavba příbytků, a to ze dřeva, kostí a kožešin (mj.). Dochází k první společenské dělbě práce. 01.4.1.2. Mezolit (Střední doba kamenná) Mezolit je přechodným obdobím ustupujících ledovců (v Evropě) a zdokonalování zemědělství (na Blízkém východě), které posléze vede k (re)strukturalizaci společnosti. Jde o změny pozice zemědělství z pomocného k hlavnímu způsobu obživy. 01.4.1.3. Neolit (Mladší doba kamenná) Neolit, v němž probíhá tzv. neolitická revoluce, jež má za následek přerozdělení hodnot, změnu způsobu života a jeho ustálení (z tlup na občiny). Díky specializaci navíc vzniká nová vrstva lidí řemeslníci (vedle zemědělců a rovněž ještě ustupujících lovců a sběračů).

01. Pravěk periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka 6 01.4.1.4. Eneolit (Pozdní doba kamenná) čili Chalkolit (Doba měděná) Během tohoto období dochází k masívnímu rozvoji zemědělství; především je zavedena technologie orání, čímž získává půda větší vytrvalost (nejsou tak časté přesuny) a navíc se zvyšuje efektivita výdělku. Zároveň je zemědělství rozšířeno i do Evropy (přes Středozemí). Na Blízkém východě byl poprvé zpracován kov, měď, a začal se využívat i v hospodářství vůbec na výrobu předmětů. Nemá sice ještě takové vlastnosti jako bronz nebo železo, ale již je vůbec možno díky technologiím přetvořit značně tvrdý materiál. Proto se v orientu tomuto období říká Chalkolit. 01.4.2. Doba bronzová Toto období je z geografického hlediska značně nejednotné, neboť se do různých oblastí světa dostalo s různým zpožděním. Na Blízkém východě se jedná spíše o dobu přechodu od pravěku ke starověku, jelikož na sklonku této éry jsou již společenství lidí natolik suverénní, spletitá a soběstačná, že vytváří první městské státy. Jinak je to především období rozvoje řemeslnictví (co do počtu i do kvality práce), jelikož na obživu stačí již podstatně menší část obyvatelstva než v dřívějších dobách. V Evropě jde o období přechodu k době železné; technologie jsou sem dovezeny, nikoliv vymyšleny, a společenský vývoj nedosahuje takové úrovně, aby se dalo hovořit o velkých občinách natož pak o státech. Stále je častý kočovný a invazivní způsob života, i když dochází ke vzniku prvních velkých kultur. 01.4.3. Doba železná Na Blízkém východě toto období již spadá do starověku, jelikož se dá již mluvit o civilizaci. Do Evropy byla importována technologie výroby železa; zároveň je již pravděpodobně na vysoké úrovni i obchod (i dálkový). Dochází k dalšímu osidlování a usazování, pravděpodobně se objevují první kmenové svazy a hradiska. Za vyspělou kulturu se považují Keltové, kteří byli co do využití technologií, specializaci či umění na vysoké úrovni. 01.4.4. Doba římská Období probíhající pouze v Evropě (Blízký východ již přestal být nejvyspělejší oblastí světa, kterou se staly antické státy a především Řím), je protkáno expanzí Římského impéria, pod které spadala značná část Evropy. Proti jeho invazivním způsobům se bránily ostatní kmeny, díky čemuž snad vznikly větší celky (snad i společenství a kmenové svazy); ty nakonec dopomohly k rozvratu Říma. 01.4.5. Doba stěhování národů Díky přeskupení kmenů v Asii (především v oblasti Střední Asie; v Evropě pak zapříčiněné expanzí Hunů) došlo k radikálním přesunům obyvatelstva z východu (severovýchodu) na západ, odkud už nebylo kam dále pokračovat, takže došlo k nahuštění a promísení obyvatel. Během této doby (5.-7. stol. n. l.) došlo k rozmístění obyvatelstva v podobě, ve které vydrželo do dnešní doby.

4600 3800 2500 550 250 65 25 01. Pravěk periodizace, charakteristika jednotlivých období, vznik a vývoj člověka 7 hadiakum utváření litosféry prahory archaikum vznik života starohory proteozoikum mnohobuněčné organismy kambrium ordovik trilobiti, řasy prvohory paleozoikum silur rostliny mimo vodu (přesličky, plavuně) devon ryby, obojživelníci karbon zelené rostliny, hmyz perm klesá teplota, plazi trias jehličnaté rostliny druhohory mezozoikum jura rozpad kontinentu, ptáci, savci, jehličnany křída krytosemenné rostliny, vymření dinosaurů třetihory paleogén první dnešní savci třetihory čtvrtohory se neshodují s paleogén neogén kanezozoikum čtvrtohory neogén pleistocén evoluce lidí pravěk (doba historická) holocén dnešní doba tab. č. 01.1. Etapy vývoje Země (čísla před předěly zobrazují Ma = miliony let př. n.) starší doba střední kamenná mladší pozdní* starší** doba střední bronzová mladší starší doba železná mladší doba římská doba stěhování národů 2,5 mil. 10 tis. 7 000 5 000 3 500 2 200 1 500 1 200 600 paleolit mezolit neolit eneolit halštatská laténská 2,5 mil. 8 tis. 6 000 4 000 2400 1550 1200 750 400 tab. č. 01.2 Dělení pravěku dle užívaného materiálu data více vlevo ohraničují uvedené etapy na Blízkém východě, data napravo pak ve Střední Evropě *) Na Blízkém východě též doba měděná, tzv. chalkolit **) Na Blízkém východě starověk 0 375 600 obr. č. 01.1. Mapa migrace člověka Severní pól je uprostřed. Modrá čára ohraničuje ledovec v době ledové (největší). Čísla znázorňují tisíce let před naším letopočtem, symboly pak rasy: L, L1, L2, L3, L3 africké J, N blízkovýchodní J, K jihoevropské H, V evropské T, U, X severoevropské A, B, C, D, E, F, G Asijské (M = C, D, E a G) A, B, C, D, (X) původní americké

02. Starověk staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací 8 02. Staroorientální státy Vzhledem k potřebě organizace zemědělské výroby, která přišla s neolitickou revolucí, potřebě obchodu s přebytky, které po ní také vznikají a v neposlední řadě kvůli obranným účelům vznikají na Blízkém východě zhruba v polovině 4. tisíciletí př. n. l. první městské státy. Postupem času docházelo k jejich vzájemné diferenciaci a hierarchizaci, což vyústilo ke vzniku větších celků. 02.1. Mezopotámie Oblast mezi řekami Eufrat (Furat) a Tigris (Dijla), která vykazuje známky osídlení již v 6. tisíciletí před naším letopočtem, se díky přírodním podmínkám stala hostitelkou prvních systematických městských států. Úrodu navyšovaly každoroční jarní záplavy, které vyústili ke vzniku zavlažovacích systémů. Díky efektivnímu zemědělství dochází k nadvýrobě a z ní vyplývající hierarchizaci společnosti: králové, kněží (ensi), úředníci a náčelníci (lugal) na vrcholu, pod nimi zemědělci, rybáři, obchodníci a řemeslníci, vespod pak otroci. 02.1.1. Sumerské státy Kolem r. 3500 př. n. l. přišli na území Mezopotámie Sumerové, kteří založili městské státy Ur, Uruk, Kiš, Lagaš, Eridu, Nippur, Šuruppak a Umma. Jde o první známou civilizaci, která se ale později kvůli vlivu kočovníků ze západu (Amorejci) asimilovala se semitskými kmeny (král Sargon hl. m. Akkad). Dorozumívacím jazykem stala semitčina, pro niž bylo stvořeno klínové písmo. Byl sepsán Epos o Gilgamešovi. Odsud pocházejí první vynálezy jako kolo nebo hrnčířský kruh, používal se dvanáctiměsíční kalendář nebo šedesátková a desítková soustava. Stavěly se zikkuraty. 02.1.2. Akkadská říše (2350-2150) První říše, kterou založil Sargon Veliký po ovládnutí sumerských států. Mezopotámie se tak vůbec poprvé nadchází pod rukou jednoho panovníka. Říše je později rozvrácena koččovníky. 02.1.3. Starobabylonská říše (1900-1600) Centralizovaná vláda pod vedením Chammurapiho, který nechal sepsat Chammurapiho zákoník, první dochovaný právní text: Ve 282 případech (článcích) je obyvatelstvo rozděleno na awily plnohodnotné občany (oko za oko, zub za zub), muškény svobodné bez práv a wardy otroky. V době jeho vlády došlo k expanzi a rozdělení státu do administrativních jednotek. Říši opět rozvrátily kočovné kmeny.

02. Starověk staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací 9 02.1.4. Asyrská říše (1350-612) Největším panovníkem byl Nabukadnezar I. vládnoucí na sklonku první epochy této říše. K největší expanzi došlo kolem r. 671, kdy byl dobyt Egypt. Mluvilo se aramejsky. Říše byla dobyta Babylóňany, kteří se z ní vyčlenili. 02.1.5. Novobabylonská říše (626-539) Kulturní rozkvět, země na vrcholu rozmachu, především za Nabukadnezara II., který pokračoval v expanzivní politice. R. 539 do Babylonu vstoupili bez boje Peršané (Kýros Veliký). 02.2. Egypt Oblast v povodí řeky Nil byla zemědělsky využívána (organizovaně) již kolem r. 6000 př. n. l. Byl vyvinut promyšlený zavlažovací systém, rovněž řemeslnictví bylo na vysoké úrovni. V Egyptě byl polyteistický systém náboženství (Ré bůh slunce, Eset bohyně plodnosti, Usirev - bůh mrtvých čili posmrtného života). Budování pyramid, vyspělé lékařství. Používalo se nejprve hieroglyfické (3. tis. př. n. l.), později hieratické (kněžské) a démotické (lidové) písmo. Kolem r. 1900 byl sepsán Vlastní životopis Sinuhetův. Postupem času však docházelo k rozšiřování pouště, takže se kolem řeky soustředila větší část populace, která tak potřebovala nějaký správní systém. K prvnímu sjednocení Horního a Dolního Egypta došlo kolem r. 3000 vládce Meni, který se nazval faraonem pod ním byli vezírové zástupci pro Dolní a Horní Egypt, správu země pak zaštiťovali kněží. Postupně docházelo k různým kolizím, které vedly k rozpadům státu. Za Staré říše (2700-2181) byl hlavním městem Memphis, za Střední říše (2064-1797) Théby (Veset). Za Nové říše (1543-1080), kdy dostal Egypt imperiální charakter, bylo hlavní město přesunuto do Achetatonu nazvaného podle panovníka Achnatona, jenž zavedl nejsilnějšího boha Atona (kvůli oslabení kněžské moci). Jeho nástupce však tuto náboženskou reformu zrušil. R. 1285 došlo mezi Egyptem a Chetitskou říší k boji o Sýrii (b. u Kádeše), která byla podle nejstarší mírové smlouvy na světě (mezi Ramsesem II. a Chattatušilem) rozdělena mezi obě země. Později docházelo ke střetům s jinými civilizacemi r. 525 př. n. l. byl Egypt dobyt Peršany, později přišli Řekové (resp. Alexandr Makedonský) a po nich po r. 30 př. n. l. Římané. 02.3. Palestina Původně pastevecké kmeny, které se po sjednocení (na přelomu druhého a prvního tisíciletí) rozdělily na Samaří (Izrael) a Judsko. Prapůvod židovského národa leží pravděpodobně někde kolem Sumeru, odkud jej dovedl Abrahám do země zaslíbené (Kanaan). Posléze se dostali do egyptského otroctví, odkud je vyvedl Mojžíš kolem r. 1300 př. n. l. do Palestiny. Hebrejské kmeny sjednotil král Saul, který porazil Filištíny, později jim vládnul David (kolem r. 1000) a jeho syn Šalamoun. Historii židů popisuje Tóra, jež vznikala pravděpodobně kolem 9. století př. n. l.

02. Starověk staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací 10 V 6. století byl Jeruzalém jednorázově dobyt Babylóňany. 02.4. Fénicie Městské státy v oblasti dnešního Libanonu (Byblos, Sidón, Tyros, Arad, Bérytos) nikdy nebyly sjednoceny do jedné říše. Každý stát měl například i vlastní božstvo. Díky jejich ekonomické, obchodnické a námořnické převaze nad Středozemním mořem byly největšími kolonizátory (Kartágo 146 př. n. l. dobyto Římem). Používalo se zde hláskové písmo, z něhož vznikla řecká alfabeta. 02.5. Chetitská říše Na počátku 2. tisíciletí př. n. l. přišli do oblasti dnešního Turecka Chatiťané, kteří kolem r. 1800 založili vlastní říši (zakl. Annitaš). R. 1285 došlo k bitvě s Egyptem, kolem r. 1200 byla země rozvrácena pod náporem mořských národů. 02.6. Persie Obrovská říše sjednocující velké množství různorodých národů. Její počátky jsou nejasné (mezi 3. tis. a 7. stol. př. n. l.). Největším panovníkem byl Kýros Veliký, později Dareios I., který se po iónském povstání (řecká území v Malé Asii) pokusil dobýt Řecko (řecko-perské války 499-448 př. n. l.). Rozdělil říši na satrapie, hl. městem byla Persepolis. Dalším významným panovníkem byl Artaxerxes III., který si naposledy podmanil bouřící se národy. R. 334 se v Persii vylodil Alexandr Makedonský (hl. m. Súsy), který r. 331 poráží Dareia III. v bitvě u Gaugamel. 02.7. Indie Rozsáhlá oblast v povodí řek Ganga a Indus, v níž se vyvinulo zemědělství pravděpodobně nezávisle na Blízkém východě. První kulturou byla harappská (města Mohendžo-Daro a Harappa v dnešním Pákistánu), značně vyspělá i co do infrastruktury. Později do země vpadly kočovné kmeny Árjů, kteří porobili původní obyvatelstvo a vytvořili z něj varnu šúdrů, kteří měli bez zášti sloužit árijskému obyvatelstvu. To bylo rozděleno do tří varen: bráhmani kněží, kšatrijové bojovníci a vaišové nejpočetnější obchodníci, řemeslníci a zemědělci. Toto rozdělení bylo kodifikováno v Mannově zákoníku. Z tohoto období (kolem r. 1500 př. n. l.) pochází kultura védská, z níž se dochoval posvátný jazyk sanskrt a mnoho různých děl, ať jsou to védy samotné nebo jejich interpretace upanišady. Rovněž vznikají částečně světská díla jako Rámajána nebo Mahábháráta. Védskou kulturou vzniká hinduismus. Země netvořila jeden velký kompaktní celek, nacházelo se zde různé množství království (s výjimkami pod krátkou nadvládou Perské říše koncem 6. stol. př. n. l., pod Makedonskou říší koncem 4. století a pak až do příchodu mughalské éry v 16. století n. l). Pochází odsud napří-

02. Starověk staroorientální státy, kulturní přínos nejstarších civilizací 11 klad rovněž buddhistické učení (Siddhárta Gautama dosáhl nirvány r. 527 př. n. l.), sikhské nebo džinistické náboženství. 02.8. Čína Zhruba v polovině 4. tisíciletí vznikla v povodí řek Chuang-che a Jang-c -ťiang další, primární zemědělská kultura, jejíž společnost se rozvrstvila mezi panovníka, úředníky a rolníky, kterým půda přímo patřila. Byly používány zavlažovací systémy, specialitou zdejšího prostředí je bourec morušový a z jeho tenat pletené hedvábí. Domy byly většinou hliněné s rákosovou střechou, avšak města byla budována podle plánů. Písmo znakové se vyvinulo z obrázkového (dnes asi 50 000 znaků); od počátku našeho letopočtu se psalo na papír, který zde byl vynalezen (stejně jako kompas, porcelán nebo střelný prach). Náboženství bylo spíše ranně starověké (uctívání předků), propracovanou byla spíše filozofie: taoismus (Lao c 6. stol. př. n. l.) hlásá návrat k přírodě a zavrhuje kulturu (princip jing&jang), konfuciánství (Kchung-fu-c 5. stol. př. n. l.) přikazuje člověku, aby žil dle etických zásad a v souladu s mravním řádem světa. První státy vznikaly za dynastií Sia (2. až 1. pol. 3. tis. př. n. l.), Šang nebo Čou, sedm mocných říší si r. 221 př. n. l. podmanil představitel dynastie Čchin. Ten zavedl pevnou (tvrdou) vládu, upevnil pozici státu a podnikal expanzi. V této době (215-213) vznikala první Velká čínská zeď. K největšímu hospodářskému a kulturnímu rozvoji došlo v následující éře, kdy vládla dynastie Chan. V této době například Čína obchodovala až se Středozemím.

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 12 03. Antické Řecko Vedle staroorientálních starověkých států se o něco později na evropském pobřeží Středozemního moře začaly postupně vyvíjet státy antické. Jejich vznik souvisí s přeskupením kmenů, u Řecka následujících (z Balkánu): Achajové kolem 2000 př n. l., spjati s mykénskou kulturou. Dodnes v peloponéském vnitrozemí a na Kypru. Aiolové kolem 2000 př. n. l. Dodnes na severu a na severozápadním pobřeží Malé Asie. Iónové kolem 2000 př. n. l., na přelomu 2. a 1. tisíciletí expandovali. Původně ve středním Řecku a kolem Attiky, posléze ostrovy v Egejském moři a část západního pobřeží Malé Asie. Dórové kolem 1100 př. n. l., přišli až po zániku mykénské kultury osídlili část Peloponésu nebo například Krétu. Řecko vznikalo postupně, spíše od jihu (Kréta). Základními předpoklady ke vzniku byly: námořní obchod, který logicky musel probíhat přinejmenším kolem Řecka; nerostné bohatství, díky němuž se staly zdejší ostrovy i cílem obchodníků; a především příhodné přírodní podmínky, jako například zálivy skýtající ideální přístaviště. 03.1. Doba herojská (3. 2. tis. př. n. l.) V této době se rozvíjela kultura především na Kykladských ostrovech, kam přišli přistěhovalci z Malé Asie. Díky přírodnímu bohatství (zlato, stříbro, měď, obsidián) a vyspělé mořeplavbě dochází k hospodářskému i kulturnímu rozkvětu. 03.2. Minojská kultura (2500 1600 př. n. l.) Kultura ostrova Kréta, která těžila z polohy uprostřed obchodních cest a přitom z dobré přirozené obrany (moře). Jednalo se o civilizovaný hierarchizovaný stát s polyteistickým náboženstvím (hlavní paláce Knóssos, Faistos, Zakros, Tilisos, Mallia). Architektura (obrovské palácové komplexy) byla zdobena freskami, Kréta byla proslulá svými vázami. Používalo se písmo (lineární A, lineární B, obrázkové), uctíván býk. Kolem r. 1400 př. n. l. byla po výbuchu sopky Kréta vyvrácena řeckými Acháji. Jedním z důvodů byla pravděpodobně například neznalost železa. 03.3. Mykénská kultura (1600 1200 př. n. l.) Navazuje na Minojskou na Peloponésu, proslulá je bohatými hroby a megalomanskou architekturou stavba megaron je předchůdkyní řecké sloupové architektury, kyklopské stavby jako například paláce svědčí rovněž o velké vyspělosti. V mohutném komplexu hradeb kolem města Mykény (jiné město např. Pylos) se nachází např. tzv. Lví brána. Místní Achájové vedli např. války s Trójou, kolem r. 1100 př. n. l. však jejich říši rozvrací nájezdy Dórů (kultura přežívá v exilu v Athénách). Písmo lineární B, polyteismus, kult koně (Paní koní).

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 13 03.4. Doba homérská (1200 800 př. n. l.) O tomto období, kterému se přezdívá rovněž temné, nemáme mnoho pramenů (především z homérských eposů). Víme, že se rozpadlo staré rodové zřízení a vznikly větší rody (fratrie), které se sdružovaly do kmenů (fýly) se společným vojenským náčelníkem a společným vlastnictvím. Vzniká aristokracie, rovněž i královská vrstva (basileové). Nejpočetnějšími byli svobodní rolníci, existovali i bezmajetní théti a nepočetní otroci. V období od 1100 do 900 př. n. l. dochází kvůli přelidnění a nedostatku surovin ke kolonizaci, jejímž cílem byla především Malá Asie a ostrovy Egejského moře. Podle jedné legendy pochází dokonce Římané z Enea, uprchlého z Trojské války. V této době již používali Řekové alfabetu, písmo, které převzali od Féničanů a obohatili o samohlásky. 03.5. Doba archaická (800 500 př. n. l.) V řeckém prostředí vznikají první městské státy (polis πόλις), umocňuje se postavení šlechty (aristokracie) na úkor lidu (démos δημος). Díky tomu dochází k častým sporům, které v některých případech vyústili v nové zřízení tyranida (τυράννις), tedy samostatná vláda jedince, který se dostal k moci během bojů mezi lidem a šlechtou za podpory lidu a ozbrojenců. Ve své době (7. stol. př. n. l.) je považována za pokrokovou. Jiným vyústěním sporů mezi aristokracií a démem je velká vlna kolonizace, směřovaná na celé pobřeží Středozemního moře (jižní Francie a Španělsko, severní Afrika (Kyrené), jižní Itálie (Tarent), Sicílie (Syrakusy, Mesina) a posléze i k Černému moři). Dalšími důvody byla přelidněnost, nedostatek zemědělské půdy, surovin a odbytišť. 03.5.1. Sparta (Σπάρτα Lakedaimón) Městský stát na jihu Peloponésu v úrodném údolí kolem řeky Eurót, jenž založili na sklonku 2. tis. př. n. l. příchozí Dórové, kteří si porobili původní Acháje. Stát byl převážně zemědělský, jeho hospodářství se však snažilo být celkově samostatné a nevázané na okolní státy. Sparťané, nepočetná skupina potomků Dórů (asi 10.000 mužů) tvořili vládnoucí vrstvu, která měla jako jediná veškerá práva. Zemi vládli dva králové ze dvou nejmocnějších rodů, kteří byli kontrolováni pěti dohlížiteli (efoři), kteří mimo to dohlíželi na úředníky, chod státu a výchovu mládeže. Soudní a poradní sbor tvořila osmadvacetičlenná (plus oba králové) rada starších (gerúsia), všichni plnoprávní Sparťané (nad 30 let) se scházeli na občanském sněmu (apellá), kde schvalovali zákony, rozhodovali o válce a míru a volili efory (ze starších 60 let). Ostatní obyvatelé byli buď perioikové politicky bezprávní svobodní rolníci, řemeslníci či obchodníci žijící v okrajových oblastech země nebo heilóti, tedy otroci buď samostatně obhospodařující pole nebo sloužící u Sparťanů, kteří byli profesionálními válečníky. Zpočátku fungovalo ve Spartě kolektivní vlastnictví (půdy a otroků). Chlapci byli na sedm let dáváni do společného výchovného střediska mimo rodinu, aby se naučili nejen číst, psát a počítat, ale především válčit a žít ve vojenské pohotovosti, být odolní a vytrvalí (olympijský pětiboj (pentathlón πένταθλο): běh, hod diskem, skok do dálky, hod oštěpem, zápas). Plnou výzbroj dostávali ve dvaceti letech. Úderným vojskem byla pěchota těžkooděnců (hopli-

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 14 té), vybavených zbrojí, kopím, mečem a štítem a seřazených do falangy, tzv. želvy. Státním zřízením byla vojenská oligarchie, tedy vláda mocné skupiny aristokratů. Kolem r. 550 př. n. l. vznikl tzv. Peloponéský spolek, který sdružoval státy Peloponésu, kterým stála v čele Sparta (de facto hegemonická nadvláda). 03.5.2. Athény (Αθήνα) Městský stát na poloostrově Attika, původně zemědělsky zaměřený, ale po vyčerpání půdy se značná část obyvatelstva zaměřovala na řemeslnictví a obchod velké sociální rozdíly. Zemi vládl král (basileos), na kterého dohlížel aeropag aristokratická rada tvořená bývalými archonty (άρχων), navíc volil úředníky, rozhodoval soudy a schvaloval zákony. Archonti, z rodové aristokracie volení nejvyšší úředníci (později 6): archón éponymos správní moc, soudnictví; archón basileus náboženské záležitosti, uctívání bohů; archón polemarchos nejvyšší vojenský velitel (euparidové). Spory mezi aristokracií a lidem postupně rostly. R. 621 př. n. l. se k moci dostal po neúspěšném Kylónově pokusu o nastolení tyranidy Drakón, který sepsal přísné zákony spíše etického rázu. R. 594 nejvyšší archón Solón zrušil a zakázal dlužní otroctví, vykoupil otroky ze zahraničí (původní Řeky) a zmírnil dluhy rolnictva. Obyvatele rozdělil podle majetku do čtyř skupin, kterým byla přiřazena adekvátní práva povinnosti. Zavedl radu čtyř set, která byla lidovou protiváhou aeropágu. V roce 546 př. n. l. nastoluje Peisistratos tyranidu, vítězí proti aristokratům a podporuje bezzemky a střední vrstvu. Politika státu se stává sociální (dílny, stavitelství, umění), tyranida však vydrží jen do r. 510. O šest let poté je nastolena timokracie (podpora lidu) pod vládou Kleisthéna, který obyvatelstvo rozdělil podle území a nikoliv podle majetku. Byla zavedena rada pěti set (z každé oblasti 50 zástupců), rovněž střepinový soud, který pomocí anonymních stížností na hliněných destičkách udržoval demokratičnost politiků (případný viník byl vyhoštěn z Athén). 03.6. Doba klasická (500 338 př. n. l.) V tomto období dochází k největšímu kulturnímu rozmachu řecké civilizace. Její ekonomickou pozici se snaží oslabit Persie: 03.6.1. Řecko-perské války (493 449 př. n. l.) Záminkou pro Perskou říši byla pomoc Řecka povstaleckým osadám na západním pobřeží Malé Asie, lákadlem bylo nesmírné bohatství. První výpravu, která ztroskotala ještě na cestě u mysu Athós, vyslal Dareios I. r. 492. O dva roky později se perské oddíly vyloďují v Attice, v bitvě u Marathónu (490) však dostávají porážku od znevýhodněných Atéňanů pod vedením Miltiada. Další perská výprava (pod vedením Xerxa I.), tentokrát napůl pěší a napůl námořní, se r. 480 probíjí u Thermopyl hrstkou Sparťanů, ještě téhož roku však vítězí Řekové v námořní bitvě u Salaminy. Následujícího roku jsou Peršané poraženi u Platai a posléze u Mykalé (námořní). Konečně roku 449 je podepsán Kalliův mír, války končí definitivní porážkou Persie.

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 15 Jako posílení (sjednocení) Řeků ve válce proti Persii a kvůli ochraně řeckých osad v Malé Asii vznikl r. 478 př. n. l. tzv. Délský spolek, který se později rozrůstá na Athénskou námořní říši, která měla až 200 členů v čele s Athénami. Přispívají do společné pokladny na ostrově Dél, budují společné loďstvo. Ještě za řecko-perských válek se v Athénách dostává k moci Efialtés, který omezil roli aeropágu a jeho pravomoci přenesl na radu pěti set. Mezi lety 443 a 429 př. n. l. vládne Periklés, nejvyšší stratég (στρατηγός vojenský velitel), který sjednotil práva občanů a měl jejich podporu. V této době dochází k největšímu politickému rozmachu a nastává vrcholná forma otrokářské demokracie. Lidové shromáždění (eklésiá ἐκκλησία), svolávané mnohokrát do roka, mělo největší váhu. Dalším orgánem byla rada pěti set, deset stratégů nebo nejvyšší porotní (lidový) soud (héliaia). 03.6.2. Peloponéské války (431 404 př. n. l.) Konflikt mezi Athénami a Spartou o nadvládu nad Řeckem, který byl vyvolán r. 431 ve sporu mezi Athénami a Korintem (spojenec Sparty). Ta na to odpověděla invazí na Attiku, r. 421 je však Archidámova válka skončena dočasným mírem. Ten porušují r. 415. Athény námořní výpravou proti dalšímu spartskému spojenci, Syrakusám. Výprava je však r. 413 poražena a Sparta (i díky finanční podpoře ze strany Persie) konečně r. 405 vítězí v bitvě u Aigos Potamoi, po níž dochází r. 404 k úplné kapitulaci a uznání těžkých mírových podmínek Athénami (mj. rozpuštění námořního spolku nebo vydání lodí). V Athénách se následně dostává k moci tyranida, která je však hned další rok svržena obnovena demokracie). Po peloponéských válkách dochází ke konfliktu Sparty a Persie, za perskou nadvládu nad maloasijskými osadami uznává nakonec Persie hegemonii Sparty. Tu se posléze snaží omezit 2. athénský námořní spolek. 03.7. Doba helénistická (338 30 př. n. l.) V tomto období dochází k nadvládě Makedonie, oblasti dnešního severního Řecka a Makedonie (FYROM), která získává silnou pozici především během Peloponéských válek, kdy je samotné Řecko oslabeno. Prvním významným panovníkem byl Filip II. Makedonský (vl. 359-336 př. n. l., kritizován Démosténem filipiky, zavražděn), který r. 338 porazil v bitvě u Chaironeie Řeky a počal tak nadvládu. Jeho nástupce Alexandr Makedonský (vl. 338-323 př. n. l., vychovávaný Aristotelem) svolal r. 337 sněm, kde založil Korintský spolek, v němž získal obecnou podporu k výpravě proti Persii. R. 334 bylo tažení počato, r. 333 byla dobyta první území (řecká města) Malé Asie b. u Issu. Dareios II. poražen. O rok později dobývá Egypt (zal. Alexandrie) a Palestinu, r. 330 je korunován perským králem. Pokouší se o tažení do Indie, které však končí neúspěchem snad na Ganze. Vytváří neomezenou vládu po jeho smrti se říše rozpadá na dílčí, tzv. helénistické státy. R. 148 př. n. l. ovládá Makedonii Řím, r. 146 ovládá i Řecko.

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 16 03.8. Kultura Řecka Řecko bylo první evropskou kulturou, jejíž záznamy se nám dochovaly, a to v podstatě ze všech odvětví, jak umění, tak vědy či náboženství. 03.8.1. Literatura Homér (8. 7. stol. př. n. l.) Illias a Odysseia Sapfó (7. stol. př. n. l.) - Písně Ezop (6. stol. př. n. l.) - Bajky Aischylos (6. 5. stol př. n. l.) tragédie: Oresteia Sofokles (5. stol. př. n. l.) tragédie: Antigona Euripides (5. stol. př. n. l.) tragédie: Médeia Aristofanes (5. 4. stol. př. n. l.) komedie (satirické, zesměšňující) 03.8.2. Dějepisectví Hérodotos z Halikarnasu (5. stol. př. n. l.) dějiny řecko-perských válek Thukydydés (5. stol. př. n. l.) dějiny peloponéských válek, chronologicky, racionálně Xenofón (5. 4. stol. př. n. l.) dějiny 411 362 př. n. l. Polybios (2. stol. př. n. l.) dějiny helénistického období Sedm divů světa (pravděpodobně z 18. století): Egyptské pyramidy, Visuté zahrady Semiramidiny, Feidiův Zeus v Olympii, Artemidin chrám v Efesu, Mauzoleum v Halikarnassu, Rhódský kolos, Maják na ostrově Faru 03.8.3. Filosofie Sokrates (Σωκράτης; 469 399 př. n. l.) průvodce lidu, Vím, že nic nevím. Platón (Πλάτων; 427 347 př. n. l.) žák Sokrata; dialog, filosofický idealismus; Academia Aristotelés (Ἀριστοτέλης; 384 322 př. n. l.) žák Platóna; učitel Alexandra M.; Lyceum 03.8.4. Řečnictví Ísokratés (5. 4. stol.) umělecký účinek, kritika demokracie Démosthénés (4. stol. př. n. l.) formální dokonalost spjata s obsahem; filipiky 03.8.5. Sochařství Myrón (5. stol. př. n. l.) sochař pohybu (atleti) Feidias (5. stol.) výzdoba Parthenónu, socha Dia v Olympii

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 17 Polykleitos (5. 4. stol. př. n. l.) harmonie tělesných proporcí Praxiteles (4. stol. př. n. l.) pokračovatel Feidia, sochař elegance 03.8.6. Architektura Architrávový způsob staveb (na sloupech vodorovná plošina), stavby byly monumentální a megalomanské. 03.8.7. Náboženství Polyteismus, různorodý a měnný. Bohové mají lidské vlastnosti. Nejčastěji jsou udáváni ve třech generacích: 1. generace: Gaia (Γαῖα; bohyně Země) a Uranos (Οὐρανός; vesmír, seslal na Zem oplodňující déšť). Prarodiče božských pokolení (matka a syn). 2. generace: Titáni: Kronos a Rheá měli děti Hestiá, Démétér, Héra, Hádes, Poseidón, Zeus, z nichž pět nejstarších Kronos spolykal Zeus zachráněn matčinou lstí nakonec sourozence osvobodil a bojoval o vládu na Olympu. 3. generace: Olympští bohové Zeus (Ζεύς) pán blesku a světa ~ JUPITER Héra (Ἥρα) manželka a sestra Dia, ochránkyně žen a manželství ~ JUNO Poseidón (Ποσειδῶν) bůh moře a vodstva ~ NEPTUN Hádés (ᾍδης) bůh podsvětí ~ PLUTO Athéna (Ἀθηνᾶ) bohyně moudrosti, umění a vědy ~ MINERVA Afrodité (Ἀφροδίτη) bohyně krásy, lásky, mládí ~ VENUS Apollón (Απόλλων) vůdce múz, bůh světla slunce ~ APOLLO Artemis (Ἄρτεμις) bohyně lovu, přírody, plodnosti ~ DIANA Hermés (Ἑρμῆς) božský posel, ochránce pocestných a obchodu ~ MERKUR Áres (Ἄρης) bůh války ~ MARS Héfaistos (Ἥφαιστος) bůh ohně a kovářství ~ VULKAN Déméter ( ημήτηρ) ochránkyně zemědělství, bohyně plodnosti země ~ CERES Dionýsos ( ιόνυσος) bůh vinic a opojení ~ LIBER, BACCHUS Hestiá (Ἑστία) bohyně domácího krbu ~ VESTA

03. Starověk vývoj antického Řecka, kulturní přínos antického Řecka 18 Můzy, devět dcer Dia a Mnémosyné (bohyně paměti), bohyně všeho umění: Erató (έράν = milovat) milostná poezie (zpěv) lyra Eureterpé (Eὐτέρπη) lyrická poezie (zpěv) a hudba dvojitá flétna Kalliopé (Καλλιόπη) epická poezie (zpěv) a věda kniha a rydlo Kleió (Κλειώ) dějepis vavřín Melpomené (Μελπομένη) zpěv a tragédie maska Polymnia (Πολυύμνια) hymny a sbory svitek Terpsichoré (Τερψιχόρη) tanec taneční póza Thaleia (Θάλεια) komedie maska Úrania (Οὐρανία) astronomie glóbus

04. Starověk vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma 19 04. Antický Řím Vedle staroorientálních starověkých států se o něco později na evropském pobřeží Středozemního moře začaly postupně vyvíjet státy antické. Prvním bylo Řecko navazující na Krétu, v druhém století před Kristem si však Řím podmanil i tento stát. Osidlování Apeninského ostrova probíhalo kolem 2. tisíciletí př. n. l. Ligurové (Galové) obývali pádskou nížinu zaměření na zemědělství; Janov Venetové obývali oblast od Benátek (Venezia) až k horám (Lago di Garda); psali Venétštinou základ latinské abecedy Etruskové v dnešním Toskánsku (sever apeninského poloostrova), významná byla řemeslná města (Veje, Caere, Tarquinie, Populonie, Vetulonia); jejich hlavní rozmach se projevil mezi 8. a 4. stoletím př. n. l. Latinové jeden z italických kmenů (Sabíni, Samnité, Najatové) obývající údolí Tibery; původ odvozují od přeživších Trójanů: Ti byli převezeni na území Latia hrdinou Eneem (Aeneas, syn Anchísia a Venuše), jehož potomky byli Romulus a Remus, kteří byli hned po narození odesláni po Tibeře vstříc jisté smrti přikázal tak král města Alba Longa. Nicméně se jich ujala vlčice, která je odchovala, a oni se pak vrátili, svrhli krále a založili vlastní město, Řím, jehož vládcem se stal Romulus, který zabil svého posměvačného bratra. Řekové obývali jih (jihovýchod) poloostrova jako důsledek kolonizace na přelomu 2. a 1. tis. př. n. l.; město Tarent; viz 03.4. Kartáginci obývali ostrovy na jih a jižní cíp poloostrova S příchodem Italiků na Apeninský poloostrov přichází doba železná. Poloostrov má nevýhodné přírodní podmínky málo nerostného bohatství, nepříliš výhodné přístavy nejvýznamnějším byla Ostia, náležící přímo k Římu. V osmém století př. n. l. probíhaly boje mezi Etrusky a vůbec mezi kmeny. 04.1. Královské období (753 510 př. n. l.) Řím byl dle legendy založen Latiny 21. dubna 753, nicméně od konce 7. století jej jako rychle se rozvíjející město dobyli Etruskové a podmanili si jej. Prvním etruským králem byl r. 616 korunován Tarquinus Priscus. Rozvoj však neupadá a zanedlouho se z Říma stává nejvlivnější město poloostrova. Servius Tallius dal Římu ústavu, ve které rozdělil obyvatelstvo dle majetku a místa bydliště každá třída musela poskytnout určitý počet vojáků (setniny = centurie jednotky). Posledním etruským králem byl Tarquinus Superbus, jehož r. 509 vyhnala aristokracie. V tomto období docházelo k velkému vlivu ze strany Etrusků některé náboženské zvyklosti, číslice a písmo. Kulturní prostředí bylo rovněž ovlivněno Řeky. V tomto období nebyly ještě používány peníze, ale ve směnném obchodu figurovaly naturálie.

04. Starověk vývoj antického Říma, kulturní přínos antického Říma 20 04.2. Republika (510 př. n. l. 27 př. n. l.) 04.2.1. Raná republika Zpočátku se museli Římané vypořádat se snahou Etrusků získat zpátky moc nad městem, etruská aristokracie se však brzy latinizovala. Dalším protivníkem byla federace latinských měst po válečných konfliktech bylo uzavřeno příměří. Na přelomu 5. a 4. stol. př. n. l. pronikly do etruských oblastí Galové (Taurinové, Bójové), kteří zem vyplenili a r. 387 se dokonce zmocnili Říma (vyplenili a odešli). Ten se však rychle zotavil a expandoval, většina měst byla posléze v jeho područí. Koncem 3. stol. bojovali Římané na jihu kvůli omezení Řeků (Tarent). Poslední etruské město se k Římu přidalo r. 265, čímž si Řím získal celý poloostrov (na severu zůstaly některé galské kmeny. Posléze Řím začal expandovat mimo poloostrov. V čele státu stáli dva konzulové, voleni z aristokratických řad (patriciové) každý rok a kontrolováni 300 členným poradním sborem (senát). Nearistokratičtí svobodní Římané (plebejci) neuznávali svou politickou vyloučenost a docházelo k roztržkám. R. 494 př. n. l. se jim podařilo zavést funkci tribun lidu, který je zastupoval. R. 449 byly vydány zákony dvanácti desek sepsané právní normy (do té doby ústní), které například stanovovaly, že co není zakázáno, je dovoleno. R. 367 bylo prosazeno volení jednoho konzula i z řad plebejů. Tímto vznikla nová vrstva nobilita, která zahrnovala patricie a vlivné plebejce. Velký politický význam měli kněží. Základem hospodářství bylo zemědělství, od r. 289 se razily mince. Otroctví, především domácí, se postupně rozmáhalo; r. 326 byl vydán zákon zakazující otroctví ze zadlužování. Základem armády byla pěší legie, velmi dobře moralizovaná a organizovaná. 04.2.2. Počátky impéria Po osvojení si celého Apeninského poloostrova se jal Řím expandovat i mimo něj jeho největším sokem na jihu bylo Kartágo, založeno Féničany (město Tyros) koncem 9. stol. př. n. l., které se rozmohlo až za Sicílii či na Iberský poloostrov. Jako stát mělo Kartágo (na rozdíl od Říma) výkonné loďstvo (obchodní i válečné), měli žoldnéřskou armádu. Do 5. stol. př. n. l. zachovává s Římem přátelské vztahy. K prvnímu otevřenému konfliktu, zvanému první punská válka, došlo mezi lety 264 a 241 př. n. l. po obsazení jižního cípu Apeninského poloostrova Římem na Sicílii. Řím se střídavými úspěchy ostrov dobýval (r. 247 byl zatlačen nazad vojevůdcem Hamilkarem Barkou, až nakonec zasadil Kartágu definitivní porážku v bitvě u Aegatských ostrovů r. 241. Porážka byla utvrzena tvrdými sankcemi a válečnými reparacemi. Hamilkar Barka se však snažil velmocenskou pozici Kartága udržet a po smlouvách s Římem expandoval na Iberském poloostrově (založeno Cartagho Nova dnešní Cartagena). Po jeho smrti se ujal vlády Hannibal, který v l. 218 216 př. n. l. podnikl tažení, při němž dobyl spojenecké město Říma Saguntum (využil válek Říma s Galy), posléze překročil Pyreneje a Alpy a dostal se na Řím ze severu, čímž začala druhá punská válka. R. 217 utržil Řím drtivou porážku v b. u Trasimenského jezera a r. 216 v b. u Kann. Hannibal směřoval na Řím, tomu se však nakonec podařilo udělat úhybný manévr, dobyl kartaginský opěrný bod Tarent, poslední zbytky Sicílie (Syrakusy) a přenesl boje ke Kartágu, kam Hannibal nedokázal přemístit své vojsko. R. 202 byl Hannibal definitivně poražen v b. u Zamy nedaleko Kartága. Jeho moc byla zlomena, Řím se stal západostředomořskou velmocí (Kartágo jen v Africe).