VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Obor Všeobecná sestra. Vliv edukace na změnu životního stylu u nemocných s hypertenzí

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Obor Všeobecná sestra Vliv edukace na změnu životního stylu u nemocných s hypertenzí bakalářská práce Autor: Ivana Chrástová Vedoucí práce: Mgr. Milena Hradová Jihlava 2012

Anotace Bakalářská práce se zabývá vlivem edukace na změnu životního stylu u nemocných s hypertenzí. Teoretická část má 4 hlavní oddíly. První oddíl je věnován krevnímu tlaku a jeho měření. Druhý je zaměřen na hypertenzi, její etiologii, diagnostiku a léčbu. Třetí oddíl pojednává o životním stylu. Poslední oddíl je věnován edukaci. V praktické části jsou uvedeny informace o dotazníkovém šetření včetně jeho vyhodnocení slovně i graficky. V diskuzi jsou porovnány výsledky výzkumu vzhledem ke stanoveným hypotézám. Závěr je shrnutím celé práce. Klíčová slova: Krevní tlak, hypertenze, životní styl, edukace Annotation My thesis deals with the influence of education on lifestyle changes in patients with hypertension. The teoretical part consists of 4 parts. The first part is devoted to blood pressure and its measurement. The second one is focused on hypertension, its etiology, diagnosis and treatment. The third section deals with the lifestyle. The last section is devoted to the education. The practical part provides information about the survey, including its evaluation verbally and graphically. In the discussion I compare all results of my survey with respect to the research hypotheses. The conclusion sums up the work. Key words: blood pressure, hypertension, living style, education

Poděkování Moje hlavní poděkování patří vedoucí práce paní Mgr. Mileně Hradové za odborné vedení mé bakalářské práce, strávený čas, ochotu, vstřícnost a cenné rady, které mi věnovala po celou dobu tvorby práce. Dále bych chtěla poděkovat všem respondentům, že mi dotazník ochotně vyplnili. Na závěr bych chtěla poděkovat také rodině, všem přátelům a známým za pochopení a psychickou podporu, které mi ochotně věnovali.

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 25. 5. 2012... Podpis

OBSAH 1 ÚVOD A CÍL PRÁCE... 8 1.1 Cíle práce... 10 1.2 Pracovní hypotézy... 10 2 TEORETICKÁ ČÁST... 11 2.1 Krevní tlak... 11 2.1.1 Krevní tlak v závislosti na věku a pohlaví... 11 2.1.2 Měření krevního tlaku... 12 2.2 Hypertenze... 16 2.2.1 Definice... 16 2.2.2 Fyziologicko patologický úvod... 17 2.2.3 Etiologie... 17 2.2.4 Primární hypertenze... 18 2.2.5 Celková zátěž hypertenze... 18 2.2.6 Prevalence a incidence hypertenze... 19 2.2.7 Diagnostika... 19 2.2.8 Potíže... 20 2.2.9 Následky a komplikace... 20 2.2.10 Léčba... 20 2.3 Životní styl... 25 2.3.1 Tělesná aktivita... 26 2.3.2 Spánek a odpočinek... 27 2.3.3 Výživa... 28 2.3.4 Kouření... 31 2.3.5 Alkohol... 32 2.3.6 Stres... 32 2.3.7 Mentální hygiena... 33 2.4 Edukace... 34 2.4.1 Edukační metody... 34 2.4.2 Edukační cíle... 35 2.4.3 Edukační fáze... 35 2.4.4 Edukace pacienta s hypertenzí... 36 3 PRAKTICKÁ ČÁST... 37 3.1 Metodika výzkumné práce... 37 3.2 Výsledky šetření a jejich analýza... 37 3.3 Charakteristika výzkumného vzorku... 38 3.4 Vlastní výsledky výzkumu... 39 3.4.1 Vyhodnocení otázky č. 1... 39 3.4.2 Vyhodnocení otázky č. 2... 42 3.4.3 Vyhodnocení otázky č. 3... 43 3.4.4 Vyhodnocení otázky č. 4... 44 3.4.5 Vyhodnocení otázky č. 5... 45 3.4.6 Vyhodnocení otázky č. 6... 46 3.4.7 Vyhodnocení otázky č. 7... 47 3.4.8 Vyhodnocení otázky č. 8... 48

3.4.9 Vyhodnocení otázky č. 9... 49 3.4.10 Vyhodnocení otázky č. 10... 50 3.4.11 Vyhodnocení otázky č. 11... 51 3.4.12 Vyhodnocení otázky č. 12... 52 3.4.13 Vyhodnocení otázky č. 13... 54 3.4.14 Vyhodnocení otázky č. 14... 56 3.4.15 Vyhodnocení otázky č. 15... 58 3.4.16 Vyhodnocení otázky č. 16... 59 3.4.17 Vyhodnocení otázky č. 17... 60 3.4.18 Vyhodnocení otázky č. 18... 61 3.4.19 Vyhodnocení otázky č. 19... 62 3.4.20 Vyhodnocení otázky č. 20... 63 3.4.21 Vyhodnocení otázky č. 21... 64 3.4.22 Vyhodnocení otázky č. 22... 65 3.4.23 Vyhodnocení otázky č. 23... 66 3.4.24 Vyhodnocení otázky č. 24... 67 3.4.25 Vyhodnocení otázky č. 25... 68 4 DISKUZE... 72 5 ZÁVĚR... 75 Seznam použité literatury... 77 Seznam použitých zkratek... 79 Seznam příloh... 80

1 ÚVOD A CÍL PRÁCE Hypertenze, jinak také příznačně nazývána tichý zabiják, se stává stále častějším onemocněním v populaci. Patří mezi srdečně cévní onemocnění, která jsou nejčastější příčinou úmrtí ve většině vyspělých států. Hypertenzi dělíme na primární (esenciální) z neznámé příčiny a sekundární, kde je příčina známa. Esenciální hypertenze se v populaci vyskytuje u 95 % pacientů s hypertenzí, proto ve své práci kladu důraz na primární hypertenzi. U primární hypertenze sice neznáme hlavní příčinu, ale známe rizikové faktory, které ji vyvolávají. Naprostá většina těchto faktorů se týká životního stylu kouření, nadměrná konzumace alkoholu, nadměrný přívod sodíku, stresová zátěž, obezita, nedostatek pohybu. Zde vidíme jeden obrovský paradox a záhadu zároveň. Civilizační choroby jsou odrazem našeho životního stylu, tedy něčeho, co sami můžeme řídit a ovlivnit, a přesto jich stále přibývá. To bylo také důvodem k volbě tématu mé bakalářské práce. Změnit svůj životní styl však vyžaduje pevnou vůli a není vůbec jednoduché změnit něco, na co byl člověk řadu let zvyklý a v čem byl odmala vychovávaný. Hypertenze samotná bohužel nijak nebolí, a proto si lidé často myslí, že není důvod měnit svůj životní styl, když je nic netrápí a léky tlak spraví. Zdraví, kvalita a délka života závisí především na životním stylu. Za posledních 70 let jsme učinili obrovský pokrok v oblasti lékařské technologie. Byl však zaměřen spíše na léčbu akutních onemocnění než na jejich prevenci. Tato situace nebyla však vyvolána záměrně, ale vyvinula se za určitých okolností. Asi nejdůležitější byla migrace přesun obyvatelstva z venkova do měst. Díky tomu přišla ruku v ruce i změna životního stylu. Čerstvý vzduch se vyměnil za smog a místo pohybu vysedáváme u televize nebo u počítače. Místo abychom chodili do práce pěšky, nebo jezdili na kole, jezdíme metrem nebo autem. Za druhé světové války se nesmírně rozšířilo kouření cigaret, konzumování alkoholu a užívání drog. Na přelomu století byly nejčastější příčinou smrti infekční nemoci, dnes jsou to nemoci degenerativní (tzv. civilizační) onemocnění srdce, cév, rakovina, cukrovka. Většina naší populace je zásobena zdravotně nezávadnou vodou a je zajištěno odpovídající čištění odpadních vod. Díky hromadnému očkování máme pod kontrolou většinu infekčních nemocí, které byly v minulosti smrtelné neštovice, dětská obrna, záškrt a 8

spalničky. Infekční nemoci jsme ve většině případů schopni léčit antibiotiky. Výzva dnešní péči o zdraví však zní: jak se vypořádat s civilizačními chorobami, jejichž příčinou je především náš životní styl. Tato výzva je velmi naléhavá, protože náklady na akutní léčbu začínají být vysoké. Vysoké náklady na zdravotnickou péči by se ale daly podstatně snížit především zavedením jednoduchých změn v životním stylu. Zlepšení zdravotního stavu populace závisí především na zájmu o vlastní zdraví každého z nás (Foster, 1997). 9

1.1 Cíle práce Cíl č. 1: Zjistit, u kolika pacientů s primární hypertenzí došlo od doby diagnostiky ke zhoršení choroby. Cíl č. 2: Zjistit, zda pacienti s primární hypertenzí získali informace o zdravém životním stylu a zda byly tyto informace efektivní. Cíl č. 3: Podílet se na prevenci kardiovaskulárních onemocnění formou letáku. (Leták uložen v kapse na přílohy.) 1.2 Pracovní hypotézy Hypotéza č. 1: U většiny respondentů nedošlo od doby diagnostiky ke zhoršení choroby. Hypotéza č. 2: U většiny respondentů byly informace o onemocnění a životním stylu poskytnuty lékařem, tyto informace byly srozumitelné a dostačující. Hypotéza č. 3: Většina respondentů nedodržuje zásady zdravého životního stylu. Hypotéza č. 4: Většina respondentů se zajímá o své onemocnění, dodržuje léčbu a léčebná doporučení s ním spojené (užívání léků, kontroly, monitorace TK ). Hypotéza č. 5: Většina respondentů změnila po zjištění choroby svůj životní styl (poskytnuté informace byly efektivní). 10

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Krevní tlak Krevní tlak (TK) je boční tlak krevního sloupce na stěnu cévní. Jeho výška je určena náplní krevního řečiště a vlastnostmi cévní stěny. Krevní tlak má cirkadiánní rytmus (nejvyšší je po probuzení a odpoledne, nejnižší ráno kolem 3. 4. hodiny). Krevní tlak stoupá při zátěži. Po námaze stoupá především tlak systolický. Diastolický stoupá mírně. Systolický TK by po námaze neměl překročit 200 mm Hg. Normální TK je v dospělosti 110 139 mm Hg systolického krevního tlaku (STK) a 60 89 mm Hg diastolického krevního tlaku (DTK). Vyšší hodnoty označujeme jako hypertenzi (Sovová, Řehořová, 2004). Systolický krevní tlak (STK) je hodnota krevního tlaku naměřená při systole (stahu srdečního svalu). Diastolický krevní tlak (DTK) je hodnota krevního tlaku naměřená při diastole (relaxace srdečního svalu, v době plnění srdce krví). Pulzní tlak je rozdíl mezi systolickým a diastolickým krevním tlakem. Normální hodnota je 50 mm Hg (rozdíl 140 90). Na regulaci krevního tlaku se podílí několik systémů. Mezi základní mechanismy regulace krevního tlaku patří centrální a periferní nervový systém, dále velké množství hormonů a různých působků. Sympatický nervový systém patří k autonomním nervům, které nemůžeme vůlí ovlivnit. Zvýšení aktivity sympatiku vede ke zvýšení krevního tlaku. Působky, které vedou ke konstrikci cévy (zúžení), se nazývají vasokonstrikční a působky vedoucí k dilataci cévy (rozšíření), se nazývají vasodilatační. Pokud jsou tyto působky v nerovnováze a převáží vliv konstrikčních působků, dojde ke zvýšení odporu v cévách, a tím k hypertenzi. Ledviny se na regulaci krevního tlaku podílejí dvěma mechanismy vylučují vodu a minerály a jsou zdrojem různých působků (Sovová, 2008). 2.1.1 Krevní tlak v závislosti na věku a pohlaví Hodnoty krevního tlaku se s přibývajícím věkem mění. Při narození jsou hodnoty krevního tlaku průměrně 70/50 mm Hg. Krátce po narození začne systolický TK stoupat a na konci prvního roku života jsou jeho průměrné hodnoty 94 mm Hg. Diastolický krevní tlak během prvního roku života stoupne pouze o 2 mm Hg. Následující 2 3 roky 11

života se krevní tlak nějak podstatně nemění. Od 4. roku života stoupá systolický tlak asi o 1 2 mm Hg/rok a diastolický o 0,5 1 mm Hg/rok. Kolem 18 let je TK průměrně 120/70 mm Hg. U chlapců je systolický krevní tlak asi o 10 mm Hg vyšší než u dívek. V dospělosti dále TK stoupá. Vzestup je větší pro systolický krevní tlak. Tlak dosahuje maxima u mužů okolo 60 let, u žen kolem 70 let, a následně klesá. V důsledku stárnutí narůstá pulzní tlak. U dospělých je systolický a diastolický tlak vyšší u mužů než u žen. Vzestup TK je v dospělosti ale strmější u žen než u mužů, proto mají ženy v sedmé dekádě systolický krevní tlak stejný nebo vyšší než muži (Sovová, 2008; Widimský 2008). 2.1.2 Měření krevního tlaku Krevní tlak měříme nejčastěji v ordinaci lékaře, hovoříme tedy o tzv. kazuálním nebo příležitostném tlaku. Kazuální tlak bývá obvykle vyšší než tlak naměřený mimo ordinaci lékaře a neodráží tedy pacientův obvyklý tlak. Arteriální tlak lze měřit přímo intraarteriálně zavedeným katétrem. Tato metoda není ale vhodná pro běžnou kontrolu, proto byly vyvinuty metody nepřímého měření tlaku. Nepřímou metodou se krevní tlak měří na paži pomocí tonometru, který se skládá z manžety a tonometru. Manžeta se nafoukne nad hladinu krevního tlaku a pozvolna se vypouští. Zaznamenáváme tlak, při kterém se objevují a opětovně mizí zvuky produkované průtokem krve tepnou (Korotkovovy fenomény). Nepřímá metoda je méně přesná než přímá, ale je dostatečná pro řadu diagnostických a terapeutických studií. Její hlavní výhody jsou praktičnost, jednoduchost a nízká finanční náročnost, proto je a bude nadále hojně využívána. Zdá se, že auskultační metoda je jednoduchá a snadno zvládnutelná, přesto při ní ale existuje řada chyb a nepřesností (Widimský, 2008). 2.1.2.1 Nepřímé měření krevního tlaku Nepřímé měření krevního tlaku je založeno na měření tlaku, potřebného ke kompresi a. brachialis. Arterie je okludována pomocí manžety, která je vyplněna gumovým nafukovacím vakem a spojena s manometrem. Nafouknutí gumového vaku se provádí tak dlouho, dokud tlak v manžetě nepřesáhne tlak v arterii a přenášené pulzové vlny nejsou hmatné ani slyšitelné distálně od okluze. Když se sníží tlak v gumovém vaku, průtok krve se znovu objevuje a produkuje opakovaně zvuky. Tyto zvuky nazýváme Korotkovovy fenomény. Výška krevního tlaku, při níž se objevuje první Korotkovovův 12

fenomén, odpovídá systolickému krevnímu tlaku. Diastolický krevní tlak odečítáme jako začátek V. fáze, tj. jako hodnotu, při které je slyšet poslední zvuk nebo začátek ticha. Začátek ticha nebo vymizení zvuku je obtížné definovat, proto hodnotě diastolického krevního tlaku odpovídá poslední slyšitelný zvuk. Fáze V. má být tedy definována jako poslední slyšitelný zvuk. U některých dětí, těhotných žen, pacientů s vysokým minutovým srdečním objemem nebo periferní vasodilatací, můžeme slyšet Korotkovovy fenomény při hladinách nižších, než při kterých nastává oslabení (někdy až k nule mm Hg, tzv. fenomén nekonečného tónu ). Za těchto podmínek odečítáme diastolický tlak při hodnotě, která odpovídá výraznému zeslabení Korotkovových fenoménů (fáze IV). Výjimečně přestávají být Korotkovovy fenomény slyšet během fáze II nebo III a opět se objevují při dalším snížení tlaku v manžetě. Toto vymizení zvuků se nazývá auskultační gap neboli auskultační mezera. Bývá přítomna u starších pacientů a hypertoniků (Widimský, 2008). Korotkovovy fenomény jsou uvedeny v tabulce č. 1 Fáze I Fáze II Fáze III Fáze IV Fáze V Tabulka č. 1: Korotkovovy ozvy (Widimský, 2008, s. 59) První z jasných, opakovaných zvuků, které připomínají kapající kohoutek, koinciduje přibližně se znovu objevením hmatného pulzu. Zvuky jsou tlumenější a delší, mají někdy charakter intermitentního šelestu. Zvuky se opět stávají ostřejšími a hlasitějšími. Zvuky se zeslabují, jsou tlumené, méně jasné a měkké. Zvuky kompletně vymizí. 2.1.2.2 Vybavení k neinvazivnímu měření krevního tlaku Vybavení pro nepřímé měření tlaku se skládá z fonendoskopu a tonometru. Fonendoskop se skládá z hlavy, hadiček a olivek. Přikládá se na okludovanou arterii k zesílení Korotkovových fenoménů. Součástí tonometru je manometr (rtuťový nebo aneroidní) s kalibrovanou stupnicí a inflační (nafukovací) systém. Rtuťový manometr je přesnější než aneroidní. Sloupec rtuti má mít výšku a kalibrační stupnici od 0 do 300 mm Hg, značenou po 2 a 10 mm Hg. Existují i stupnice od 0 do 260 mm Hg. Stupnice značené po 5 mm Hg nejsou vhodné, protože neumožňují přesný odečet hodnot. Sloupec se rtutí má být naplněn až k 0. Aneroidní manometr je sice méně přesný, ale může poskytnout přesné měření, pokud je správně kalibrován. Má kruhovou stupnici a funguje v každé poloze. Je náchylnější k mechanickému poškození. Tyto přístroje 13

vyžadují servisní údržbu každých šest měsíců a je potřeba s nimi zacházet šetrně, aby nedošlo k dekalibraci. Rekalibrace je potřeba, pokud se měření odlišují od rtuťového tonometru o více než 4 mm Hg. Inflační systém se skládá z manžety, nafukovacího ventilu pro nafukování gumového vaku a hadiček spojujících manometr a nafukovací ventil s nafukovacím gumovým vakem, který je umístěný v manžetě. Oscilometrické přístroje detekují oscilace tepny (opakující se pohyb) při vypouštění manžety. Začátek oscilací odpovídá přibližně systolickému tlaku krve a diastolický tlak je odvozenou veličinou. Měření systolického tlaku oscilometrickými přístroji je přesné, hodnota diastolického tlaku však přesná být nemusí. Přístroje jsou buď poloautomatické (pacient nafukuje i vyfukuje manžetu), nebo automatické (přístroj po stisknutí knoflíku nafukuje a vyfukuje manžetu sám. Všechny přístroje musí být pravidelně kontrolovány a kalibrovány (doporučená frekvence je minimálně jednou ročně). Digitální přístroje, u kterých se manžeta přikládá na prsty nebo zápěstí, nejsou z důvodu značné nepřesnosti doporučovány (Widimský, 2008; Sovová, 2008). 2.1.2.3 Technika měření krevního tlaku Měření krevního tlaku provádíme většinou vsedě, poté, co sedí pacient asi 10 minut v klidu. Zvolíme správnou šířku manžety, viz tabulka č. 2. Pokud obvod paže přesáhne 33 cm, musíme použít velkou manžetu. Dolní okraj manžety by měl být asi 1 2 cm nad fossa cubitalis. Při prvním měření měříme tlak na obou pažích, při opakovaných měřeních na paži, kde jsme naměřili vyšší hodnotu. Rozdíly hodnot mezi jednotlivými pažemi do 10 mm Hg jsou fyziologické. Vyšší rozdíly by mohly znamenat možnost koarktace aorty, stenózy či uzávěru některé periferní tepny nebo disekce aorty. Při screeningových vyšetřeních měříme krevní tlak obvykle na pravé paži, protože je zde vyšší pravděpodobnost výše uvedených postižení. Paže musí být podepřena na úrovni srdce. Pokud není paže podepřena a tlak se měří na volně visící paži, jsou naměřené hodnoty v průměru o 8 mm Hg vyšší. Žádný pevný oděv by neměl obepínat horní končetinu. Měření opakujeme v intervalu 1 2 minut. U hypertoniků se doporučuje měřit krevní tlak třikrát. První měření bývá obvykle nejvyšší, rozdíl mezi druhým a třetím měřením bývá minimální. Tento jev nazýváme regrese k průměru. Pro další rozhodování se řídíme průměrem z druhého a třetího měření. Krevní tlak měříme i vestoje, okamžitě po postavení a po dalších 2 minutách. Systolický tlak po postavení mírně klesá, diastolický mírně stoupá. Před auskultačním měřením krevního tlaku provedeme odhad systolického tlaku palpačně. Při následném auskultačním měření 14

nafoukneme manžetu na hodnotu o 30 mm Hg vyšší, než byla hodnota palpačně odhadnutého systolického TK. Fonendoskop umístíme nad a. brachialis. Sloupec rtuti musí být ve vertikální poloze. Nafoukneme manžetu tak, aby došlo k okluzi. Vzduch vypouštíme rychlostí 2 3 mm/s. Měříme systolický (první zvuk) a diastolický (vymizení zvuku) TK na nejbližší 2 mm Hg (Widimský, 2008). Tabulka č. 2: Rozměry manžet podle American Heart Association (Widimský, 2008, s. 62) Manžeta Šířka gumového vaku (cm) Délka gumového vaku (cm) Obvod paže (cm) Novorozenecká 3 6 < 6 Kojenecká 5 15 6 15 Dětská 8 21 16 21 Malá dospělá 10 24 22 26 Dospělá 13 30 27 34 Velká dospělá 16 38 35 44 Stehenní dospělá 20 42 45 52 2.1.2.4 Chyby při měření tlaku Nejčastější chyby při měření krevního tlaku jsou: - Hladina rtuti na stupnici nedosahuje při prázdné manžetě k nule (pokud není rtuťový sloupec na nule, nebo pokud je rtuť znečištěna) - Znečištěná trubice sfygmomanometru. - Netěsný balonek či manžeta. - Nevhodná šíře manžety, která neodpovídá objemu paže. - Měření krevního tlaku s manžetou umístěnou na oděvu. - Volně visící končetina. - Manžeta přes loketní jamku. - Hadičky z manžety na opačné straně paže. - U manžet bez suchých zipů špatné upevnění a vznik boulí. - Poslech ozev mimo tepnu (Sovová, 2008; Widimský, 2008). 15

2.1.2.5 Zvláštnosti při měření krevního tlaku Již v roce 1940 Ayman a Goldshine popsali, že krevní tlak naměřený v ambulanci lékaře bývá vyšší než tlak měřený doma (někdy až o 30 40 mm Hg). Tento jev se nazývá fenomén bílého pláště. Klinicky významným se stává, pokud je definován hodnotou ambulantního krevního tlaku vyššího v systolické hodnotě nejméně o 20 mm Hg či 10 mm Hg v diastolické hodnotě oproti domácímu měření. Krom fenoménu bílého pláště zaznamenáváme důležitější hypertenzi bílého pláště ( white coat hypertension), která je definována přítomností hypertenze v ordinaci lékaře a normálním tlakem naměřeným doma. Další zvláštností při měření tlaku je normotenze bílého pláště, která je charakterizována normálním krevním tlakem u lékaře a hypertenzí doma. Tento jev bývá častěji nazýván maskovaná hypertenze. Maskovaná hypertenze se vyskytuje častěji u starších nemocných. Existují tedy 4 možné skupiny nemocných: 1) normotenze jak u lékaře, tak i doma skutečná normotenze, 2) hypertenze jak u lékaře, tak doma skutečná hypertenze, 3) hypertenze u lékaře a normotenze při ambulantním měření krevního tlaku hypertenze bílého pláště, 4) normotenze u lékaře a hypertenze doma maskovaná hypertenze (Widimský, 2008). 2.2 Hypertenze 2.2.1 Definice Za hypertenzi považujeme opakované zvýšení systolického krevního tlaku 140 mm Hg a/nebo diastolického tlaku 90 mm Hg, zjištěné alespoň ve 2 ze 3 měření krevního tlaku. Vedle této systolicko-diastolické hypertenze věnujeme pozornost i tzv. izolované systolické hypertenzi, především u starších osob, u které je systolický tlak 140 mm Hg a diastolický tlak < 90 mm Hg. Vysoký normální tlak je definován hodnotami systolického tlaku 130 139 mm Hg nebo diastolického tlaku 80 89 mm Hg. Maligní hypertenze je nejtěžší forma hypertenze. Typické jsou těžké změny na očním pozadí (edém papily, krvácení a exudáty do sítnice), vysoký diastolický tlak a rychle progredující renální insuficience. Cévy vykazují fibrinoidní nekrózu arteriol a koncentrické zahuštění intimy (Widimský, 2008). Stupně hypertenze dle výše TK jsou uvedeny v tabulce č. 3. 16

Tabulka č. 3: Hypertenze podle výše TK (Šafránková, Nejedlá, 2006, s. 120) Stupeň hypertenze Výška TK I. stupeň hypertenze mírná TK 140 159/90 99 mm Hg II. stupeň hypertenze středně závažná III. stupeň hypertenze těžká IV. stupeň hypertenzní krize TK = 160 179/100 109 mm Hg TK 180/110 mm Hg TK 220/140 mm Hg 2.2.2 Fyziologicko patologický úvod V primární fázi je hypertenze charakterizována zvýšeným minutovým výdejem při nezměněné cévní rezistenci. Vysoký tlak krve postupně poškozuje endotel cév, skrz který pak snáze pronikají molekuly lipidů (LDL) a začíná proces aterogeneze (aterosklerotické změny cév). Kvůli poškozenému endotelu se mění i elektrolytové transportní mechanizmy přes buněčnou membránu. Následkem je pak trvalá vazokonstrikce a zvyšování TK vzniká bludný kruh. Endotel reaguje na poškození hypertrofií, rozvíjí se aterosklerotické změny, trvale se udržuje vazokonstrikce, a přesto, že se minutový srdeční výdej později normalizuje, krevní tlak nemůže klesnout (Šafránková, Nejedlá, 2006). 2.2.3 Etiologie Hypertenzi dělíme na primární či esenciální, kde známe patogenetické mechanismy, ale neznáme hlavní vyvolávající příčinu a dále sekundární hypertenzi, kde je zvýšení krevního tlaku zapříčiněno jiným, přesně definovaným patologickým stavem (renální hypertenze, endokrinní hypertenze, renovaskulární hypertenze a další). Esenciální hypertenzi definujeme jako zvýšení krevního tlaku neznámého původu, které vede ke zvýšení rizika mozkových, srdečních a ledvinných komplikací. U pacientů s hypertenzí esenciální hypertenze představuje 95 % a sekundární 5 %. Odlišení sekundární hypertenze od esenciální je důležité z důvodu specifické léčby, která může vést u odstranitelných příčin k vymizení hypertenze nebo jejímu zlepšení (Widimský, 2008). 17

2.2.4 Primární hypertenze Jak už jsme řekli, u primární hypertenze není příčina známa, známé jsou však rizikové faktory, které onemocnění přispívají. Některé jsou ovlivnitelné, jiné ne. Patří sem genetické faktory, faktory životního stylu (stravování, tělesná aktivita, alkohol, solení, obezita, stres) a porucha regulačních mechanizmů (převaha vasokonstrikčních mechanizmů nad vasodilatačními). Primární hypertenzi dělíme do tří stadií: Stadium I. pacient je bez obtíží nebo má malé potíže bolesti hlavy, únavu, závratě. V tomto stadiu objektivně nenacházíme orgánové změny. Stadium II. subjektivní potíže jsou jako ve stadiu I. Objektivně nacházíme známky hypertrofie LK, zhoršení diastolické funkce LK, hypertenzní angiopatii, nefrosklerózu, aterosklerotické změny cév. Stadium III. jsou přítomny orgánové změny, které vyvolávají subjektivní potíže. Je přítomno postižení srdce, mozku, cév, ledvin, očního pozadí. Objektivně můžeme nacházet hypertrofii LK, selhání LK, hypertenzní encefalopatii, krvácení do mozku, hypertonickou retinopatii, nefrosklerózu, selhání ledvin, disekci aorty. Dále mohou být přítomny orgánové projevy aterosklerózy zhoršené hypertenzí: ICHS, CMP, ICHDK, aneurysma aorty. Hypertenzní encefalopatie se projevuje bolestí hlavy, zvracením, poruchami vidění, křečovým záchvatem, poruchou vědomí, může dojít až k bezvědomí, mozkovému krvácení, DIK (Sovová, Řehořová, 2004). 2.2.5 Celková zátěž hypertenze V celosvětovém měřítku byla v roce 2000 hypertenze přítomna u 26,4 % dospělých osob (26,6 % mužů a 26,1 % žen), odhaduje se, že v roce 2025 bude mít hypertenzi 29,2 % obyvatel (29,0 % mužů a 29,5 % žen). Nejvyšší prevalence hypertenze byla u mužů v Latinské Americe a Karibiku, u žen především v bývalých komunistických zemích. Nenižší prevalence hypertenze byla u obou pohlaví v Asii Korea, Thajsko, Tchaj-wan. Hypertenze se vyskytuje častěji ve vyspělých zemích (37,3 %) než v rozvojových (22,9 %). V rozvojových zemích žije ale mnohem více obyvatel, proto je absolutní počet postižených osob značně větší. (Widimský, 2008). 18

2.2.6 Prevalence a incidence hypertenze Prevalence hypertenze závisí na její definici, počtu měření tlaku a počtu návštěv. Krevní tlak by měl být dle WHO měřen alespoň při dvou různých návštěvách, při kterých by měla být provedena minimálně dvě měření. Prevalence hypertenze závisí též na věku, pohlaví a rase vyšetřované populace. Prevalence hypertenze je celkově vyšší u mužů s výjimkou nejstarší věkové kategorie nad 64 let. Prevalence hypertenze se také liší u jednotlivých etnických skupin v rámci jedné populace. Prevalence hypertenze výrazně roste s věkem, ve věku nad 50 let jí trpí obvykle více než 50 % obyvatel. Prevalence hypertenze ve věkových skupinách v naší populaci v letech 1997 1998 je uvedena v tabulce č. 4. Tabulka č. 4: Prevalence hypertenze v České republice (1997 1998) (Widimský, 2008, s. 50) Věkové skupiny Celkem Muži Ženy 25 34 8,6 15,5 2,1 35 44 19,9 27,7 13,5 45 54 39,1 43,0 35,5 55 64 63,3 66,4 60,4 Celkem 33,4 38,8 28,4 Incidence hypertenze, podobně jako její prevalence, narůstá s přibývajícím věkem. Roční incidence hypertenze je obvykle 1 2 % ve druhé a třetí dekádě života a 4 8 % mezi 60. a 70. rokem. V první polovině života je incidence hypertenze obvykle vyšší u mužů, v druhé polovině tomu bývá naopak. Incidence hypertenze je také závislá na tělesné hmotnosti a distribuci tělesného tuku. Na základě studií bylo zjištěno, že nadváha zvyšuje incidenci hypertenze 2 6 krát. Vyšší incidence hypertenze je také spojena s dalšími faktory excesivní konzumace alkoholu a soli, pokles fyzické aktivity (Widimský, 2008). 2.2.7 Diagnostika Mezi základní vyšetření patří odebrání anamnézy (získané údaje o pacientovi a jeho zdravotním stavu). Správně získaná anamnéza může vést ke správnému stanovení diagnózy ve více než 50 % případů. Dále lékař provede fyzikální vyšetření a měření krevního tlaku. Krevní tlak by měl být změřen na obou horních končetinách, a to vsedě 19

i vestoje. Následuje EKG vyšetření, vyšetření krve (minerály, kreatinin, glykémie, tuky) a vyšetření moči. U některých pacientů se provádí také echokardiografie (vyšetření srdce ultrazvukem), ultrazvukové vyšetření cév, RTG srdce a plic a vyšetření očního pozadí. U pacientů s podezřením na sekundární hypertenzi se provádí speciální vyšetření. Pravidelné kontroly se u stabilních pacientů provádí jednou za 3 6 měsíců (Sovová, 2008). 2.2.8 Potíže Vysoký krevní tlak nepůsobí žádné znatelné potíže. Bolesti hlavy a bušivost srdce se objevují až v případě, že je krevní tlak extrémně vysoký. Díky tomu, že je měření tlaku lékařskou rutinou, se na vysoký krevní tlak obvykle přichází jaksi mimochodem (Corazza, Daimler, 1990). 2.2.9 Následky a komplikace Hypertenze se může projevit až svými komplikacemi, jako je mozková mrtvice, srdeční selhání, srdeční infarkt, porucha ledvin, porucha zraku. Je také významným rizikovým faktorem pro ischemickou chorobu dolních končetin (Sovová, 2008). 2.2.10 Léčba Léčba má být dlouhodobá s minimem vedlejších účinků a pro každého pacienta individuální ( šitá na míru ) vzhledem k jeho přidruženým chorobám. Cílem léčby je normalizovat krevní tlak na hodnoty nižší než 140/90, u mladších pacientů, diabetiků a pacientů s onemocněním ledvin je cílová hodnota 130/80 (Sovová, Řehořová, 2004). 2.2.10.1 Nefarmakologická léčba Nefarmakologická léčba zahrnuje režimová opatření (správná tělesná hmotnost, úprava výživy, snížení příjmu soli, fyzická aktivita, úprava příjmu alkoholu) (Sovová, 2008). Nekuřáctví Kouření vede k akutnímu zvýšení TK a tepové frekvence, trvající déle než 15 minut po dokouření jedné cigarety. Zvýšení krevního tlaku je zapříčiněno stimulací sympatického nervového systému v CNS a nervových zakončeních, což vede ke zvýšení koncentrace plazmatických katecholaminů. Kouření je významný 20

kardiovaskulární rizikový faktor a výrazně zvyšuje celkové kardiovaskulární riziko. Zanechat kouření by měl každý hypertonik, krevní tlak samo neovlivní, ale výrazně snižuje riziko ICHS. Zanechání kouření podporují nikotinové náhražky nebo léčba bupropionem či vareniclinem. Redukce tělesné hmotnosti Redukce tělesné hmotnosti může vést u řady pacientů s mírnou hypertenzí k normalizaci krevního tlaku. Spolu se zvýšenou tělesnou aktivitou vede také ke zlepšení inzulinové rezistence a ke snížení množství lipidů. Za normální hmotnost se považuje hmotnost přiměřená výšce a věku osoby. Příčinou nadměrné tělesné hmotnosti je nepoměr mezi příjmem potravy a výdejem energie. Ke stanovení optimální tělesné hmotnosti nejčastěji používáme Body mass index (BMI, index tělesné hmotnosti). Tento index se vpočítá: Hmotnost (kg)/tělesná výška (m) na druhou (Sovová 2008; Widimský, 2008). Rozdělení hmotnostních kategorií dle BMI je uvedeno v tabulce č. 5. Tabulka č. 5: Rozdělení hmotnostních kategorií podle BMI (Sovová, 2008, s. 59) BMI Kategorie Do 18,5 Podváha 18,6 24,9 Normální hmotnost 25 29,9 Nadváha 30 39,9 Obezita Nad 40 Těžká obezita Zvýšená tělesná aktivita Tělesná aktivita napomáhá kontrole tělesné hmotnosti. Především aerobní cvičení má významný vliv na snížení krevního tlaku, ale všechny formy cvičení jsou účinné při jeho snižování. Cvičení má příznivý účinek na snížení TK i u pacientů s normální tělesnou hmotností. Aerobní trénink snižuje inzulinovou senzitivitu a hladiny inzulinu u hypertoniků. Nejvhodnější formou zvýšení tělesné aktivity je rychlá chůze 45 minut 5x týdně s postupným zvyšováním rychlosti chůze. Tělesný trénink (sport) je vhodný pouze u pacientů s mírnou hypertenzí bez orgánových komplikací. Vhodná je izolovaná tělesná aktivita rychlá chůze, jogging, turistika, lyžování, plavání. U nemocných 21

s orgánovými změnami není vhodná izometrická aktivita (zvedání břemen, rytí, kopání, sekání kosou apod.). Restrikce soli Dalším režimovým opatřením je restrikce soli a zvýšení přívodu draslíku v dietě (zvýšený příjem ovoce, zeleniny). Restrikce soli může nejen snížit krevní tlak, ale je účinná i v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Nadměrný přívod soli může být příčinou rezistentní hypertenze neschopnost dosáhnout cílových hodnot TK, tj. < 140/< 90 mm Hg anebo < 140 mm Hg v případě izolované systolické hypertenze ani při použití trojkombinace antihypertenziv různých skupin, kde jedním z antihypertenziv je diuretikum. Snížení přívodu soli o 3 g denně by mohlo snížit výskyt cévních mozkových příhod o 13 % a ICHS o 10%. Současná doporučení snížení příjmu soli z 9 12 g denně na 5 g denně mají významný účinek na krevní tlak a výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Pacienti s hypertenzí by si neměli přisolovat potravu a musí omezit konzumaci nadměrně solených potravin (Widimský, 2008). Snížení spotřeby alkoholu Alkohol zvyšuje krevní tlak a jeho nadměrné požívání může vést k hypertenzi. Jelikož je alkohol značně kalorický, může vést k obezitě. Vysoký příjem alkoholu také zvyšuje riziko mozkové mrtvice. Spotřebu alkoholu omezujeme u mužů na 20 30 g a u žen na 10 20 g alkoholu denně. V některých studiích byl prokázán pozitivní vliv malého množství alkoholu při prevenci vzniku onemocnění srdce a cév. Alkohol totiž zvyšuje hladinu HDL (hodného) cholesterolu a snižuje shlukování krvinek. Preventivní množství alkoholu je 1 velké pivo (0,5 l); 0,2 l vína; 0,05 l destilátu denně. Při doporučení přiměřeného množství alkoholu musíme vždy zvážit i jeho negativní vliv (vysoký energetický příjem, vliv na hypertenzi, jaterní onemocnění) (Sovová, 2008; Widimský, 2008). Další dietní změny Dieta má obsahovat hodně ovoce a zeleniny, ryb, žádoucí je omezení živočišných tuků a cholesterolu. Výběr potravin pro pacienty s hypertenzí viz příloha A. Vhodným doplňkem léčby je u některých hypertoniků lázeňská léčba působí zejména dieta + zvýšená tělesná aktivita + snížení stresu. Účinek nefarmakologické léčby však 22

mizí poměrně brzy po jejím přerušení (Widimský, 2008). Zásady nefarmakologické léčby jsou shrnuty v příloze B. Pitný režim Lidské tělo se skládá ze 60 % vody a už ztráta 3 % vody vede ke snížení tělesného výkonu. Pokud dojde k vyšší ztrátě, projeví se to na mentálních funkcích (orientace, paměť, výbavnost), může dojít až ke kolapsu krevního oběhu a k úmrtí. Ztráty vody u člověka se běžně pohybují kolem 2300 ml denně (močení, stolice, dýchání, pocení), v teplém počasí je to asi 3300 ml denně. Člověk by měl proto denně vypít 2,5 3 l tekutin. Počítá se i příjem vody v polévce, ovoci, nezapočítává se káva, protože organismus odvodňuje. K pití je nejvhodnější voda, bylinné a ovocné čaje a nepřislazované ovocné šťávy. Pacient s hypertenzí by neměl pít ve velkém množství minerální vody, protože obsahují hodně solí, které mohou vést ke zhoršení kompenzace TK (Sovová, 2008). Seznam nejčastějších minerálních vod s obsahem sodíku je uveden v příloze C. 2.2.10.2 Farmakologická léčba Užívání léků je účelné pouze tehdy, když všechny pokusy o snížení tlaku bez léků ztroskotaly, nebo když nebylo docíleno žádoucích hodnot, či pokud jsou současně nemocné ledviny nebo srdce (Corazza, Daimler, 1990). Rychlé snížení krevního tlaku je většinou špatně snášeno a u starších nemocných může vyvolat komplikace. Krevní tlak je potřeba snižovat dávkováním s pomalu stoupajícími dávkami, které se ustálí za týdny nebo i měsíce. Terapie hypertenze je trvalá. Vysazení léků může vyvolat nebezpečný vzrůst krevního tlaku. Změna medikace by se měla provádět jen při nedostatečném účinku léčby nebo při výskytu závažných nežádoucích účinků. Pokus léčit nemocného jedním lékem se nazývá monoterapie. Pokud monoterapií nelze dosáhnout normalizace krevního tlaku, je indikována kombinovaná léčba. U mírné hypertenze doporučujeme následující postup: pokud je DTK opakovaně 90 105 mm Hg, zavedeme na 3 měsíce nefarmakologickou léčbu; je-li DTK nad 100 mm Hg, zahajueme medikamentózní léčbu. Pokud je DTK nad 95 mm Hg nebo je-li TK nad 160/90 mm Hg a pacient má rizikové faktory, zahajujeme také medikamentózní léčbu. U pacientů s mírnou hypertenzí a rizikovými faktory nebo komplikacemi, zahujeme léčbu ihned, a to monoterapií. Základní léky jsou diuretika, 23

betablokátory, diuretika, antagonisté kalcia, blokátory kalciového kanálu, ACE inhibitory, sartany. K úpravě dávky nebo ke kombinované léčbě přistupujeme za 3 4 týdny neúčinné monoterapie (Schettler, 1995; Sovová, Řehořová, 2004). Betablokátory Betablokátory ovlivňují sympatický nervový systém tak, že snižují jeho funkci blokádou jeho beta receptorů. Jejich hlavním účinkem je snížení srdeční práce, zpomalení srdeční akce a s tím související lepší prokrvení srdce a snížení vzniku arytmií. Betablokátory dělíme na selektivní a neselektivní. Nejčastěji se podávají u pacientů s hypertenzí a po srdečním infarktu, dále u pacientů se srdečním selháním. K nežádoucím účinkům patří únavnost, poruchy spánku, zažívací potíže a pocit chladných končetin. Diuretika Diuretika zvyšují množství vylučování moči, dále množství vylučování sodíku a dalších minerálů a zvyšují dilataci cév. Patří k základním lékům léčby hypertenze. Bývají často užívána v kombinaci s ostatními léky. Nejčastější nežádoucí účinky jsou nízká hladina kalia, magnezia nebo sodíku v krvi, zvýšení hladiny kyseliny močové v krvi a možný dnavý záchvat, zhoršení metabolismu sacharidů a vnímavosti k inzulinu, příp. zvýšení hladiny cholesterolu. Po některých diureticích (spironolakton) se objevuje zbytnění prsních žláz i u mužů, zvýšení ochlupení a výskyt gynekologického krvácení v menopauze. Blokátory kalciového kanálu Kalcium (vápník) se účastní kontrakce cév, srdce i svalu. Do buněk se dostává zvláštními kanály. Když tyto kanály zablokujeme, snížíme velikost stahu, céva se rozšiřuje a krevní tlak klesá. Blokátory kalciového kanálu se používají především u pacientů se současnou anginou pectoris, aterosklerózou karotických cév a některé u pacientů se srdeční arytmií. Nejčastější nežádoucí účinky jsou zarudnutí v obličeji, bolesti hlavy, otoky dolních končetin, zácpa, nevolnost. ACE inhibitory Blokádou angiotenzinu II můžeme ovlivnit výšku krevního tlaku. V léčbě se používá blokáda angiotenzin konvertujícího enzymu. ACE inhibitory se používají u pacientů 24

s hypertenzí a současnou ischemickou chorobou srdeční, se současným diabetem a diabetickým postižením ledvin, se srdečním selháním a s mírným omezením u pacientů s poruchou funkce ledvin. Mezi nejčastější nežádoucí účinky patří hypotenze po použití první dávky, zhoršení ledvinných funkcí, zvýšená hladina draslíku v krvi, suchý kašel a angioneurotický edém (otok). Sartany Angiotenzin II působí na receptory AT1 a AT2. Když zablokujeme AT1 receptory, zamezíme působení angiotenzinu II, tím snížíme krevní tlak. Látky, které tento receptor blokují, se nazývají sartany. Sartany se používají u pacientů s hypertenzí a srdečním selháním, s diabetem mellitem, u pacientů s nežádoucími účinky ACE inhibitorů. Mají vliv na snížení hypertrofie levé komory a ochranně působí na ledviny. Nejčastějšími nežádoucími účinky jsou nauzea a závratě (Sovová, 2008). 2.3 Životní styl Zdraví není jen nepřítomnost nemoci. Je to stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody člověka. Je tvořeno několika podstatnými vlivy: životní styl (50 70 %), biologická dědičnost (< 20 %), životní prostředí (< 20 %), lékařská péče (< 10 %). (Definice WHO). Naše zdraví nejvíce ovlivňuje náš životní styl, není tedy divu, že ho nejvíce poškozuje: kouření, nesprávná výživa, nízká pohybová aktivita, nadměrná psychická zátěž, nadměrná konzumace alkoholu, zneužívání drog, rizikové sexuální chování (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). Životní styl je definován jako styl, který zahrnuje formy dobrovolného chování v určitých životních situacích, které jsou založené na individuálním výběru z různých možností. Je to systém činností a vztahů, životních projevů a zvyklostí, které jsou charakteristické pro určitý živý subjekt nebo objekt. Jedná se o relativně ustálený soubor každodenních praktik, způsobů realizace činností a způsobů chování. Mezi faktory, které ovlivňují životní styl, patří: hromadné sdělovací prostředky, postavení v pracovním procesu, vzdělání, příjem, volný čas, etapa rodinného života, typ lokality, rodinná vzdělanostní a kulturní kontinuita, tradice (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009; Sak, Saková 2004). 25

2.3.1 Tělesná aktivita Tělesná aktivita je pro nás velice prospěšná, pro dobrý zdravotní stav je naprosto nezbytná. Fyzická aktivita nemusí být nudná. Jestliže si vyberete činnost, která vás baví, pomůže vám to v ní vytrvat. Provozování aktivity, která vás baví, má pro vás větší význam než jiná, která bude sice stejně namáhavá, ale nebude vás bavit. Naučte se proto mít rádi pohybovou aktivitu, které se věnujete, nebo změňte činnost za jinou, kterou budete dělat s radostí. Pohybový program nemusí představovat nutně sport, ale může zahrnovat i jiné pohybové aktivity: práci na zahrádce, v lese, v domácnosti nebo procházky k nejlepším formám pohybu patří právě chůze. A jaké výhody má pohybová aktivita? Především podporuje srdeční činnost. Dále dochází k posilování srdečního svalu a zvyšuje se jeho výkon. Normalizuje se krevní tlak. Zlepšuje se schopnost krve přenášet kyslík. Snižuje se klidová hodnota pulzu, díky tomu srdce nemusí tak usilovně pracovat. Pohybová aktivita také podporuje krevní oběh. Pohyb mimo jiné také stimuluje hluboké břišní dýchání, zlepšuje činnost plic a zvětšuje jejich objem. Uvolňuje se napětí a dochází k odstranění záporných emocí. Pohybová aktivita také podporuje trávení a činnost střev, snižuje plynatost a pomáhá při zácpě. Posiluje svaly, kosti a vazy, chrání kosti před řídnutím. Zlepšuje postavu, pomáhá redukovat nadváhu. Zpomaluje proces stárnutí. Dodává energii a předchází únavě, stimuluje produkci endorfinů v mozku. Tělo od duše nelze oddělit. Pokud zanedbáváte tělo, budete se cítit špatně i psychicky (Foster, 1997). Druhy cvičení Při izometrickém cvičení dochází ke stahu svalů, aniž by se zkracovaly, nedochází tedy k pohybu kloubů nebo končetin. Toto cvičení svaly posiluje, ale jeho vliv na kardiovaskulární systém je malý. Účinnější je izotonické (izofazické) cvičení, při kterém dochází ke stahu svalů a umožňuje pohyby končetin a kloubů. Příkladem je vzpírání nebo prostná. Toto cvičení je velmi účinné pro pěstování síly a svalové hmoty, ale teké nemá téměř žádný vliv na činnost srdce a cév. Může být nebezpečné pro osoby s onemocněním srdce, protože zvyšuje krevní tlak a snižuje přívod kyslíku do určitých částí srdce. Izokinetické cvičení je zdokonalené izotonické cvičení. Zahrnuje námahu vzpírání proti zemské tíži, ale používá i svalovou energii k návratu závaží do původní polohy. Anaerobní cvičení nevyužívá kyslík z dechového proudu. Je to specializované cvičení, které lze provádět se zadrženým dechem. Příkladem tohoto cvičení je plavání 26

pod vodou nebo běh na sto metrů. Při aerobním cvičení tělo potřebuje kyslík v dlouhých časových intervalech, což vede k posílení orgánů, které přepravují kyslík. Příkladem mohou být běhy na dlouhé tratě, plavání, výstupy v horách, běh na lyžích, jogging. Aerobní cvičení je charakterizované zvýšenou činností srdce, která se projevuje zvýšením tepu (Foster, 1997; Křivohlavý, 2003). 2.3.2 Spánek a odpočinek Pamatuj na den odpočinku, že Ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, Tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani Tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý (2. Mojžíšova 20, 8 11). Odpočinek je nesmírně důležitá část našeho rytmu. Pro naše zdraví je stejně důležitý jako práce nebo kterákoliv jiná aktivita. Je obdobím doplnění sil. Chceme-li být zdraví, musíme odpočívat. Při odpočinku se obnovuje naše energie. Naše tělo nemůže správně fungovat bez přiměřeného odpočinku. Pro zachování zdraví musíme udržovat rovnováhu mezi aktivitou a relaxací. Každá buňka našeho těla se řídí cyklem odpočinku a práce. Každá buňka vyrábí produkt a provádí nějakou činnost. Buňky slinivky břišní produkují inzulin, jaterní buňky albumin, globuliny, cholesterol. Látky, které pomáhají v buňkách tyto látky vyrábět, se nazývají enzymy, které se tvoří právě v době odpočinku. Nedostatečný odpočinek vede k vyčerpání pracovní síly buňky. Umění odpočívat napomáhá ke kvalitě a intenzitě života a má vliv i na jeho délku. Odpočinek zlepšuje také duševní zdraví a tělesné schopnosti. Věnujte pozornost známkám únavy, které vysílá váš organismus. Pracujte dle svých možností a nepřekračujte své hranice. V době tělesné únavy se vaše svaly rychleji unaví. Tělesná únava je pro vás znamením, abyste si odpočinuli. Odpočinek je jediným způsobem, jak se můžete zbavit únavy (Foster, 1997). Spánek je období sníženého vědomí, z něhož může být osoba probuzena. Je to komplexní fenomén, který je ovládán různými pochody, probíhajícími uvnitř mozku, a okolními vlivy. Nastává každých 24 hodin a je neoddělitelnou součástí denního rytmu. Je nezbytný pro zachování a udržení tělesného zdraví a má pro organismus ochranný a 27

regenerační význam. Spánek a potřeba spánku je individuální, závisí na věku, denní aktivitě člověka, fyziologickému stavu organismu a jiných faktorech. Novorozenci mohou spát 16 20 hodin denně. Malé děti potřebují 10 12 hodin spánku denně. Dospělí ve věku čtyřiceti let potřebují denně asi 6 7 hodin spánku. Po čtyřicítce potřebná doba spánku stoupá, ve věku kolem sedmdesáti let opět začíná klesat. Člověk průměrně prospí asi jednu třetinu svého života (Foster, 1997; Trachtová, 2001). Při spánku nastávají fyziologické změny. Dochází k poklesu arteriálního tlaku v krvi, zpomalení pulzu, dilataci periferních cév. Nepravidelně se zvyšuje aktivita gastrointestinálního traktu, dochází k relaxaci kosterního svalstva a k poklesu bazálního metabolismu o 10 30 %. 2.3.3 Výživa Správná výživa má zajišťovat příjem energie odpovídající jejímu výdeji. Strava má být vyvážená a rozmanitá, aby zajistila dostatečný přísun živin, vitaminů a minerálů. Racionální výživa vede k podpoře zdraví a prevenci nemocí. Příjem energie by neměl převyšovat její výdej. Bazální metabolismus udává, kolik energie organismus spotřebuje ve stavu absolutního klidu. Jakákoliv aktivita zvyšuje energetické nároky organismu. Ty se liší dle věku, pohlaví a množství fyzické aktivity. Mezi základní složky potravy patří bílkoviny, tuky, cukry, minerální látky a stopové prvky, voda, vitaminy. Bílkoviny Bílkoviny (proteiny) spolu s tuky (lipidy) a cukry (sacharidy) se nazývají živiny. Bílkoviny jsou základní stavební složkou organismu. Jsou hlavní stavební součástí buněk, krve, hormonů, enzymů a protilátek. Bílkoviny by měly pokrývat 15 20 % energie. Jsou nezbytnou složkou potravy a jsou obsaženy v mase, vejcích, mléce a mléčných výrobcích, luštěninách, mouce, chlebu a bramborách. Doporučený denní příjem 0,8 1 g proteinů na 1 kg hmotnosti bílkovinné minimum. Základními stavebními kameny bílkovin jsou aminokyseliny, které si tělo buď dokáže vyrobit, nebo je musí přijímat potravou (esenciální). Tuky Tuky (lipidy) jsou základním stavebním materiálem buněk nebo jsou uloženy jako zásobní látka v buňkách podkožního tukového vaziva a tukové tkáně kolem některých 28

orgánů. Kryjí 25 30 % energie naší potřeby. Lipidy mají zásadní význam pro termoregulaci a mechanickou ochranu. Tuková vrstva je nejdůležitější u mozku a nervových vláken. Mastné kyseliny obsahují velké množství energie. Tuky máme rostlinného a živočišného původu. Jako esenciální látky jsou přítomny v různém množství v každé rostlině. Ve vyšších koncentracích jsou přítomny v semenech či plodech. Esenciální aminokyseliny musí organismus přijímat v potravě. Každá z nich dává základ nenasyceným mastným kyselinám, které jsou nezbytnou složkou našeho organismu. Při jejich nedostatku dochází k poruchám růstu a vývoje organismu. Vyšší obsah mastných kyselin v potravě má příznivý vliv na hladinu cholesterolu v krvi. Cukry Cukry (sacharidy) jsou pohotovým zdrojem energie. Měly by představovat 50 55 % energie ve stravě. Je však důležitý vyšší podíl škrobů (cereální potraviny, brambory, rýže) než podíl řepného cukru. Škroboviny obsahují také vlákninu, vitaminy a minerální látky. Řepný cukr dodává tělu pouze energetický obsah. Sacharidy zabraňují navázání virů a bakterií na buňky tím, že obsahují jejich receptory, buňky obalují a vyplňují mezibuněčný prostor. Jednou z nejdůležitějších funkcí sacharidů je urychlení reakcí v mozku. Neuropřenašeče potřebují sacharidové receptory, aby se navázaly na povrch nervových buněk (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). Minerální látky, stopové prvky, voda Tyto látky nejsou zdrojem energie, přesto jsou nezbytnou součástí výživy. Mezi hlavní minerály patří sodík, draslík, vápník, hořčík, fosfor. Sodík udržuje stálý osmotický tlak, vodní rovnováhu a homeostázu. Je obsažen v mimobuněčných tekutinách (krevní plazma, tkáňový mok). Jeho zdrojem je kuchyňská sůl. Denní potřeba je 8 10 g. Draslík je přítomen v intracelulární tekutině. Společně se sodíkem se podílí na acidobazické rovnováze tělních tekutin a na udržení stálosti jejich osmotického tlaku. Dále je důležitý pro správnou činnost svalů i srdce. Jeho denní potřeba je 2,5 4 g. Vápník je z minerálních látek v těle nejvíce zastoupen. Jeho množství u člověka je asi 1200 g. Doporučená denní dávka je u dospělých asi 800 mg denně. V nerozpustné formě je součástí kostí a zubů. Vápník snižuje nervosvalovou dráždivost, umožňuje funkci převodního systému srdečního a účastní se srážení krve. Fosfor je obsažen v kostech a zubech. Jeho denní potřeba je asi 1 g a jeho nedostatek se prakticky nevyskytuje. Hořčík je přítomen v kostech, zubech a svalech. Napomáhá také snižovat nervosvalovou 29

dráždivost. Jeho denní potřeba je kolem 500 mg. Jeho nedostatek se projevuje tetanickými křečemi, bolestí na hrudi, křečemi v končetinách. Stopové prvky organismus v malém množství potřebuje ke správnému vývoji. Nejvíce se vyskytuje železo, zinek, fluor a jód. Železo je nezbytné pro tvorbu červených krvinek. Jeho nedostatek vede k poruše krvetvorby. Je obsaženo v játrech, sušených plodech, mase. Zinek je stopový prvek. Je obsažen v enzymech, které se podílí na metabolismu těla. Doporučená denní dávka je 15 mg. Jeho nedostatek se projevuje špatnou funkcí pohlavních orgánů, poškozením kůže, nehtů, vlasů. Selen je stopový prvek, který patří k nejvýznamnějším antioxidantům. Voda má v organismu mnoho funkcí a je pro jeho činnost nezbytná. Nedostatek vody vede během 2 3 dnů k těžkým poruchám, během týdne ke smrti. Třetina celkového množství vody je obsažena v buňkách. Dále je součástí tkáňového moku, krve a mízy. Při narození se voda podílí na celkové hmotnosti ze 75 %. U dospělých tvoří asi 60 % hmotnosti a s věkem její množství klesá (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009; Sovová, 2008). Vitaminy Vitaminy nejsou zdrojem energie, ale jsou nezbytné pro metabolismus člověka. Organismus si je nedovede sám vytvořit, proto je nutné přijímat je ve stravě. Hypovitaminóza znamená nedostatek vitaminů, avitaminóza úplné chybění vitaminů. Hypervitaminóza značí nadměrné množství vitaminů ve stravě. Vitaminy máme dvojího druhu: rozpustné v tucích a rozpustné ve vodě. Vitaminy rozpustné v tucích jsou A, D, E, K, rozpustné ve vodě jsou C, B, H a niacin. Vitamin A (retinol) je obsažen v mrkvi, vejcích, játrech a jeho nedostatek se projevuje šeroslepostí a suchou kůží. Vitamin D (cholekalciferol) zdrojem jsou játra, rybí tuk. Aktivuje se v kůži UV zářením. Nedostatek se projevuje v mládí křivicí, poruchou mineralizace kostí v dospělosti nebo odvápněním kostí, zubů. Vitamin E (tokoferol) jeho zdrojem jsou rostlinné oleje, vejce, zelenina. Nedostatek se projevuje svalovou dystrofií, sterilitou, poruchami růstu. Vitamin K (fytochinon) zdrojem je produkt bakterií střevní flóry, zelenina a nedostatek se projevuje poruchami srážení krve a krvácivostí. Vitamin C (kyselina askorbová) zdrojem jsou citrusové plody, černý rybíz, zelenina. Nedostatek se projevuje sníženou imunitou, kurdějemi. Vitamin B 1 (thiamin) se vyskytuje v luštěninách a kvasnicích. Jeho nedostatek se projevuje únavou, záněty nervů a nemocí beri-beri. Vitamin B 2 (riboflavin) je obsažen v mléku, kvasnicích, játrech. Nedostatek způsobuje záněty kůže a sliznic. Vitamin B 5 (kyselina pantotenová) je obsažen v luštěninách, žloutcích, 30

kvasnicích. Nedostatek vede k zánětům kůže, sliznic, poruchám spánku. Vitamin B 6 (pyridoxin) jeho zdrojem je mléko, vejce, maso, obilné klíčky. Nedostatek se projevuje anémií, nervovými poruchami, depresemi. Vitamin B 12 (kobalamin) je obsažen v mléce, vejcích, játrech. Nedostatek se projevuje nervovými poruchami, slabostí, perniciózní anémií. Bc (kyselina listová acidum folicum) zdrojem je listová zelenina, sýry, vejce, vnitřnosti. Nedostatek se projevuje poruchami krvetvorby. Vitamin H (biotin) je obsažen v kvasnicích, vnitřnostech, žloutcích. Nedostatek se projevuje poruchami metabolismu. Niacin (vitamin PP) se vyskytuje v kvasnicích, libovém mase, mléce, listové zelenině, játrech. Nedostatek se projeví záněty nervů, duševními poruchami, záněty sliznic a kůže, průjmy, pelagrou (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). 2.3.4 Kouření Kouření tabáku patří k nejrizikovějším faktorům životního stylu, je nejčastější příčinou zbytečných a předčasných onemocnění a úmrtí. Mezi základní škodlivé součásti tabákového kouře patří nikotin, dehet, oxid uhelnatý, amoniak, nitrosaminy, formaldehyd, kyanid a arzenik. Tyto látky jsou většinou prudce jedovaté nebo kancerogenní. Již před několika desetiletími bylo prokázáno, že kouření tabáku poškozuje zdraví. Mezi hlavní dopady kouření na lidské zdraví patří rychlá závislost na nikotinu a vyvolání smrtelné nemoci popř. invalidity. Polovinu dlouhodobých kuřáků kouření zabije a polovina z nich zemře v produktivním věku, přičemž ztratí 20 25 let života. V České republice umírá každým rokem asi 100 tisíc lidí, z toho přibližně pětina ne nemoci způsobené kouřením. Kouření se z jedné čtvrtiny podílí na nemocích srdce a cév, dále ze tří čtvrtin na chronických plicních onemocněních a asi třetinový podíl má na zhoubné nádory. Na rakovinu plic má kouření dokonce 90 % podíl. Nikotin se rychle vstřebává do krve a za 7 vteřin po vdechnutí se dostává do mozku. Je návykovou látkou, na kterou vzniká závislost. Při poklesu nikotinu se objevují abstinenční příznaky, ke kterým patří nutkavá touha po cigaretě, špatná nálada, nervozita, podrážděnost, porucha soustředění, úzkost, poruchy spánku, zvýšená chuť k jídlu. Nikotin zvyšuje krevní tlak, zrychluje činnost srdce, stahuje srdeční cévy. Tyto účinky představují rizikové faktory pro vznik ischemické choroby srdeční, infarktu, cévních mozkových příhod a onemocnění periferních cév. Cigaretový kouř se podílí nejen na rakovině plic, ale i dalších orgánů. Riziko vzniku nádoru je závislé na denním množství cigaret, 31

hloubce inhalace kouře, počtu kuřáckých let a časném zahájení kouření (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). 2.3.5 Alkohol Alkohol je bezbarvá tekutina, vznikající kvašením sacharidů. Chemicky jde o etanol. Jde o aktivní složku alkoholických nápojů, kde je obsažen v různé koncentraci. Piva obsahují 3 8 objemových procent čistého alkoholu, stolní vína 8 14 %, likéry 20 50 % a destiláty 40 60 % alkoholu. Množství alkoholu v krvi se udává v promilích (1 promile je přibližně 1 g alkoholu v 1 l tekutiny). Požití většího množství alkoholu vede k opilosti, dlouhodobé zneužívání k alkoholizmu. Alkoholizmus je stav, kdy je dotyčný závislý na alkoholu, a pokud jej nemá, objeví se abstinenční příznaky. Abstinenční syndrom se projevuje různými způsoby. Máme dvě podoby abstinenčního syndromu: psychický a fyzický. Psychický abstinenční syndrom se projevuje neklidem, podrážděností, úzkostí, emoční labilitou, skleslostí, depresemi aj. Fyzický abstinenční syndrom se projevuje bolestmi svalů, kloubů, průjmy, nutkáním na zvracení, slzením, žaludečními křečemi. Alkohol je používán jako jeden ze způsobů, jak se cítit dobře, být akceptován jako dospělý, k usnadnění společenských kontaktů, k povzbuzení chuti k jídlu, k zahnání stresu, nudy. Svým účinkem se blíží látkám, které navozují zklidnění a spánek. Účinek alkoholu závisí na vypitém množství, fyzickém a psychickém stavu konzumenta, jeho náladě a mnoha dalších faktorech (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). 2.3.6 Stres Stres je negativní emocionální zážitek, doprovázený souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn. O stresu hovoříme, pokud je intenzita stresogenní situace vyšší než schopnost či možnost člověka tuto situaci zvládnout. Stres vede k vnitřnímu napětí (strain) a k narušení rovnováhy (homeostázy) organismu. Stres je způsobený nepříznivými vlivy (stresory). Příčinou stresu může být jeden stresor nebo jejich souhra. Stresových faktorů (stresorů) je velké množství. Patří sem fyzikální faktory (prudké světlo, nadměrný hluk, nízká nebo vysoká teplota), události (narození dítěte, úmrtí, znásilnění, sňatek, rozvod, stěhování, ztráta zaměstnání, onemocnění), zodpovědnost (nezaplacené účty, dluhy), práce nebo škola (zkoušky, termíny úkolů, pracovní nebo třídní kolektiv, noční služby), vztahy (konflikty, nevěra, 32

zklamání), životní styl (přejídání, nezdravá strava, kouření, nadměrná konzumace alkoholu, nedostatek spánku), vystavení stresu v raném věku (týrání, znužívání), aj. (Křivohlavý, 2003; Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). Máme dva druhy stresu eustres a distres. Eustres je pozitivní zátěž, která stimuluje člověka k vyšším nebo lepším výkonům. Distres je nadměrná zátěž, která může člověka poškodit nebo vyvolat onemocnění (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). Způsob života často vede k tomu, že člověk nemůže reagovat na stres bojem nebo útěkem. Pokud není schopen psychický tlak zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně obranné mechanizmy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy vyvolávají různé zdravotní obtíže. Onemocnění, na jejichž vzniku se podílí psychická nepohoda, se souhrnně nazývají psychosomatická. Stav duše a těla se tedy vzájemně hodně ovlivňují. Stres se dá řešit jedině snahou o odstranění jeho příčin. Léky nebo potravinové doplňky mohou pomoci zvládnout některé obtíže, které stres doprovázejí (deprese, úzkosti). Každodenní stres se snaží lidé zvládat různými způsoby fyzické, psychické cvičení, relaxační techniky apod. (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). 2.3.7 Mentální hygiena Mentální hygiena je nauka o ochraně duševního zdraví a prevenci duševních chorob. Je to obor, zabývající se rozvojem a podporou duševního zdraví. Životospráva se z hlediska mentální hygieny týká spánku, správné výživy, odpočinku a regenerace sil, pohybu, tělesné práce a cvičení, hospodaření s časem, koncentrování pozornosti a udržování pořádku. Člověk by měl v rámci mentální hygieny posoudit závažnost úkolů, omezit zbytečnosti, vybrat nejpodstatnější problémy k řešení. Dále by měl využít volné chvíle k relaxaci. Důležité je také mít pevný režim dne a odstranit zlozvyky v životosprávě, myšlení, citech a morálním chování. Mezi další zásady mentální hygieny patří zajištění klidného a příjemného prostředí, které umožňuje plnou soustředěnost, a odstranění všech rušivých elementů. Měli bychom dodržovat správnou výživu, vyvarovat se přejídání, nezneužívat kávu, sedativa a nekouřit. Dodržováním těchto pravidel lze předejít stresu, zejména chronickému, který vede k syndromu vyhoření. (Čevela, Čeledová, Dolanský, 2009). 33

2.4 Edukace Pojem edukace pochází z latinského eddo, educare, což znamená vychovávat, vést vpřed. Je to proces ovlivňování chování a jednání jedince s cílem navodit pozitivní změny v jeho vědomostech, postojích, návycích a dovednostech. Edukace znamená především výchovu a vzdělávání jedince. Výchova je proces záměrného působení na člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji. Výchova rozvíjí postoje, potřeby, zájmy a chování jedince. Vzdělávání je proces, který rozvíjí vědomosti, návyky a schopnosti člověka. Výsledkem je vzdělanost, kvalifikace. Vzdělanost odráží úroveň vzdělání v sociální skupině, státě či národě a zahrnuje i úroveň vědy a techniky, ošetřovatelství, sociálně-kulturní život společnosti atd. Edukační proces je činnost, při které dochází k učení, a to záměrně nebo nezáměrně. Edukační procesy probíhají od prenatálního života až do smrti. Proces edukace je ovlivněn čtyřmi determinanty edukanty, edukátory, edukačními konstrukty a edukačním prostředím. Edukantem je subjekt učení. Každý edukant je individuální osobnost se svými fyzickými (věk, zdravotní stav, pohlaví), afektivními (motivace, postoje) a kognitivními vlastnostmi (schopnost učení se). Edukant je ovlivněn také etnickou příslušností, vírou a sociálním prostředím, ve kterém žije. Edukátor je aktér edukační aktivity. Ve zdravotnictví je to nejčastěji lékař, sestra, porodní asistentka, fyzioterapeut nebo nutriční terapeut. Edukační konstrukty jsou plány, předpisy, edukační standardy, edukační materiály, které ovlivňují kvalitu edukace. Edukační prostředí je místo, kde edukace probíhá. Charakter tohoto prostředí ovlivňuje například osvětlení, barva, nábytek, prostor, ale i sociální klima a atmosféra edukace. Příkladem edukačního prostředí může být ambulance nebo nemocnice. Edukace ve zdravotnictví má přispět k předcházení nemoci, udržení či navrácení zdraví, ke zkvalitnění života jedince. 2.4.1 Edukační metody Edukace může být realizována různými metodami. Při volbě jednotlivých edukačních metod musíme přihlédnout k osobnosti edukanta, k jeho vědomostem, dovednostem a zkušenostem. Musíme přihlédnout ke stanoveným cílům, obsahu a zvolené formě edukace. Musíme respektovat zdravotní a psychický stav edukanta a prostředí, ve kterém bude edukace probíhat. Metoda edukace by měla být zajímavá a použitelná v praxi. Metody edukace jsou teoretické (přednáška, cvičení, seminář), praktické 34

(diskuzní metody, problémové metody, programová výuka, diagnostické a klasifikační metody, projektové metody) a teoreticko-praktické (instruktáž, coaching, asistování, rotace práce, stáž, exkurze, létající tým). Mezi nejčastější edukační metody patří: přednáška, vysvětlování, rozhovor, instruktáž a praktické cvičení, diskuze, konzultace a brainstorming. 2.4.2 Edukační cíle Edukátor musí vždy dobře vědět, jakých změn ve vědomostech, dovednostech, postojích, hodnotách a návycích chce u klienta vytvořit. Edukační cíl je očekávaný výsledek, kterého chceme u edukanta dosáhnout. Rozdíl mezi výsledkem edukace a edukačním cílem na konci edukace by měl být minimální. Cíle lze rozdělit na krátkodobé, dlouhodobé, nižší a vyšší. Cíle musí vždy odpovídat schopnostem daného jedince. Pro formulaci cílů používáme aktivní slovesa či slovesné vazby (aktivitu, co má dělat) ve spojení s tím, co mají edukanti umět. Cíle se formulují vždy ze strany edukanta a nikoliv edukátora. Cíle by měly být formulovány konkrétně, přesně s možností kontroly. Sloveso musí vyjadřovat činnost, kterou lze kontrolovat, tudíž nejsou vhodná slovesa typu vědět, znát, rozumět atp. 2.4.3 Edukační fáze Edukace má zpravidla pět fází. 1) Fáze počáteční pedagogické diagnostiky v této fázi se edukátor snaží zjistit úroveň vědomostí, dovedností, návyků a postojů edukanta. K tomu používá pozorování a rozhovor. 2) Fáze projektování v této fázi se edukátor snaží naplánovat cíle edukace, zvolit vhodnou metodu, pomůcky, časovou náročnost, a způsob evalvace edukace. 3) Fáze realizace prvním krokem je motivace edukanta, na kterou navazuje expozice, kdy edukantům zprostředkováváme nové poznatky. Na expozici navazuje fixace (procvičování a opakování získaných vědomostí či dovedností v návaznosti na předchozí vědomosti a dovednosti). Na fixaci navazuje průběžná diagnostika testujeme a prověřujeme pochopení daného učiva a zájem edukanta. Na průběžnou diagnostiku navazuje aplikace, kdy se snažíme, aby edukant dokázal získané dovednosti a vědomosti použít. 4) Fáze upevnění a prohlubování učiva tato fáze je nezbytná pro uchování vědomostí v dlouhodobé paměti. Asi 50 % osvojeného učiva zapomeneme do druhého dne, proto je třeba, abychom ho opakovali a procvičovali tak, aby došlo k jeho fiaxaci. Tato fáze bývá ve zdravotnictví často 35

opomíjena. 5) Fáze zpětné vazby v této fázi hodnotíme výsledky edukanta i naše výsledky. Hodnocení výsledků nám dává možnost zpětné vazby mezi námi a edukantem (Juřeníková, 2010). 2.4.4 Edukace pacienta s hypertenzí Edukace u hypertoniků je velice důležitá a náročná, protože je třeba přesvědčit pacienta, aby se léčil, i když nemá potíže. Nejtěžší je dosáhnout u pacienta změny životního stylu, na který byl doposud zvyklý. Často se stává, že si léčbu sám vysadí. Normální tlak je výsledkem dobře vedené léčby, ale neznamená to, že je pacient vyléčen (Sovová, Řehořová, 2004). 36

3 PRAKTICKÁ ČÁST Praktická část podává informace o výzkumném šetření. Je zde nastíněna metodika výzkumné práce, dále způsob analýzy výsledků, charakteristika výzkumného vzorku a vlastní výsledky výzkumu. 3.1 Metodika výzkumné práce Jako výzkumnou metodu jsem zvolila po dohodě s vedoucí práce výzkum pomocí anonymních dotazníků. Původně byl dotazník obsáhlejší, ale nakonec se počet otázek ustálil na 25. První otázka se týká základních údajů o respondentovi (pohlaví, věk, hmotnost a tělesná výška). Otázka č. 2 odpovídá na to, zda respondenti vědí, od jaké hranice TK mluvíme o hypertenzi. Následují otázky týkající se délky onemocnění, výskytu onemocnění v rodině, léčby a selfmonitoringu krevního tlaku (otázky č. 3, 4, 5, 6, 7). Další skupina otázek (otázky č. 8, 9, 10) je zaměřena na informace poskytnuté respondentovi při diagnostice onemocnění. Otázky č. 11 21 jsou o životním stylu (pohybová aktivita, kouření, alkohol, pitný režim, dieta). Poslední otázky zjišťují, zda došlo ke zhoršení choroby od doby diagnostiky (otázky č. 22, 23), zda si respondent myslí, že změnou životního stylu lze snížit TK (otázka č. 24) a zda změnil svůj životní styl po zjištění choroby (č. 25). Otázky byly otevřené (otázka č. 1), polootevřené (otázky č. 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 16, 17, 23, 25) a uzavřené (otázky č. 2, 3, 11, 15, 18, 19, 20, 21, 22, 24). Před realizací výzkumu jsem provedla pilotní studii na 10 respondentech a na základě připomínek jsem dotazník poupravila, aby byly otázky srozumitelné a snadné na vyplnění. Dotazník je uveden v příloze D. 3.2 Výsledky šetření a jejich analýza V této kapitole budou vyhodnoceny výsledky výzkumu. Každá otázka je zpracována do tabulky v absolutní četnosti (počet odpovědí), relativní četnosti (odpovědi v %). Každá otázka je ještě doplněna příslušným grafem v relativní četnosti. Výsledky jsem zpracovávala pomocí programů Microsoft Excel 2007 a Microsoft Word 2007. 37

3.3 Charakteristika výzkumného vzorku Respondenti, u kterých byl výzkum proveden, byli pacienti s hypertenzí bez ohledu na pohlaví a věk. Dotazníky byly zaměřeny na chorobu, léčbu, životní styl respondentů a jejich informovanost. Dotazníky jsem distribuovala pomocí ordinace svého praktického lékaře a dále prostřednictvím rodiny, přátel a známých v širokém okolí. Dotazníky byly vyplněny buď v papírové nebo elektronické formě. Výzkumné šetření probíhalo od začátku března do konce dubna letošního roku. Celkem jsem distribuovala 120 dotazníků, návratnost byla 90 dotazníků, (tj. 75 %). 6 dotazníků jsem musela vyřadit pro neúplné informace. Do výzkumu bylo tedy zařazeno 84 dotazníků. 38

3.4 Vlastní výsledky výzkumu 3.4.1 Vyhodnocení otázky č. 1 Otázka č. 1, I. část. Vaše pohlaví? Výzkumu se zúčastnilo celkem 84 respondentů (100 %), z toho 49 žen (58,33 %) a 35 mužů (41,67 %). Tabulka č. 6: Pohlaví respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) Pohlaví respondentů Absolutní četnost Relativní četnost Muži 35 41,67 % Ženy 49 58,33 % Celkem 84 100 % 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% Pohlaví respondentů 41,67% 58,33% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% Muži Ženy Graf č. 1: Pohlaví respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 39

Otázka č. 1, II. část: Váš věk? Respondenti jsou ve věkovém rozmezí od 17 do 82 let. Největší skupinu tvořili respondenti z věkové skupiny 50 59 let v celkovém počtu 25 (29,76 %). 2. nejpočetnější skupinu obsadili respondenti ve věkovém rozmezí 60 69 let v celkovém počtu 18 (21,43 %). 3. nejpočetnější skupinou byli respondenti ve věkovém rozmezí 40 49 let, kterých bylo 17 (20,24 %). Dále se zúčastnilo 10 respondentů ve věku 70 79 let (11,90 %). Ve věku 20 29 let se zúčastnilo 7 respondentů (8,33 %). Věkovou kategorii 30 39 let obsadili 3 účastníci (3,57 %). Do 20 let se výzkumu zúčastnili 2 lidé (2,38 %). Stejné množství 2 lidé (2,38 %) bylo ve věku nad 80 let. Tabulka č. 7: Věk respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) Věk respondentů Absolutní četnost Relativní četnost < 20 let 2 2,38 % 20 29 let 7 8,33 % 30 39 let 3 3,57 % 40 49 let 17 20,24 % 50 59 let 25 29,76 % 60 69 let 18 21,43 % 70 79 let 10 11,90 % > 80 let 2 2,38 % Celkem 84 100 % Věk respondentů 35,00% 30,00% 29,76% 25,00% 20,00% 20,24% 21,43% 15,00% 10,00% 5,00% 2,38% 8,33% 3,57% 11,90% 2,38% 0,00% < 20 let 20 29 let 30 39 let 40 49 let 50 59 let 60 69 let 70 79 let > 80 let Graf č. 2: Věk respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 40

Otázka č. 1, III. část: Vaše váha a výška? Pomocí váhy a výšky jsem vypočítala BMI respondentů. Největší skupinou byli respondenti s obezitou (BMI 30,0 39,9) v celkovém počtu 30 (35,71 %). Nadváhou (BMI 25 29,9) trpí 26 respondentů (30,95 %). Normální hmotnost (BMI 18,5 24,9) má 22 respondentů, tj. 26,19 %. Těžkou obezitou trpí 6 respondentů (7,14 %). Podváhou netrpí žádný z respondentů. Vzhledem k tomu, že je obezita rizikovým faktorem hypertenze, nejsou výsledky hodnocení BMI příliš uspokojivé. Tabulka č. 8: BMI respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) BMI Absolutní četnost Relativní četnost <18,5 0 0 % 18,5 24,9 22 26,19 % 25,0 29,9 26 30,95 % 30,0 39,9 30 35,71 % >40 6 7,14 % Celkem 84 100 % 40% 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0% BMI 35,71% 30,95% 26,19% 7,14% 0% < 18,5 18,5 24,9 25,0 29,9 30,0 39,9 > 40 Graf č. 3: BMI respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 41

3.4.2 Vyhodnocení otázky č. 2 Otázka č. 2: Od jaké hranice mluvíme o hypertenzi? Otázka č. 2 zjišťuje, zda respondenti vědí, od jaké hranice TK se jedná o hypertenzi. Nejvíce respondentů 62 (73,81 %) správně uvedlo hodnotu 140/90 mm Hg. 10 respondentů uvedlo, že hranice hypertenze je 130/85 mm Hg. 9 respondentů (10,71 %) neví, jaká je hraniční hodnota TK. 3 respondenti (3,57 %) uvedli 120/80 mm Hg, což je normální hodnota TK. Tabulka č. 9: Hraniční hodnota TK u hypertenze (Zdroj: vlastní výzkum) Hranice hypertenze Absolutní četnost Relativní četnost > 120/80 mm Hg 3 3,57 % 130/85 mm Hg 10 11,90 % 140/90 mm Hg 62 73,81 % Nevím 9 10,71 % Celkem 84 100 % 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% Hranice hypertenze 73,81% 11,90% 10,71% 3,57% > 120/80 mm Hg 130/85 mm Hg 140/90 mm Hg Nevím Graf č. 4: Hraniční hodnota TK u hypertenze (Zdroj: vlastní výzkum) 42

3.4.3 Vyhodnocení otázky č. 3 Otázka č. 3: Jak dlouho se s hypertenzí léčíte? Tato uzavřená otázka zjišťuje, jak dlouho se respondenti s hypertenzí léčí. Nejpočetnější skupinou byli respondenti, kteří se s hypertenzí léčí 1 5 let v celkovém množství 30 (35,71 %). Více než 10 let léčby uvedlo 28 respondentů (33,33 %). 5 10 let se s nemocí léčí 19 respondentů (22,62 %). Méně než 1 rok se s hypertenzí léčí 7 respondentů (8,33 %). Tabulka č. 10: Délka léčby hypertenze (Zdroj: vlastní výzkum) Délka léčby hypertenze Absolutní četnost Relativní četnost < 1 rok 7 8,33 % 1 5 let 30 35,71 % 5 10 let 19 22,62 % > 10 let 28 33,33 % Celkem 84 100 % 40,00% 35,00% 30,00% 25,00% 20,00% 15,00% 10,00% 5,00% 0,00% Délka léčby 35,71% 33,33% 22,62% 8,33% < 1 rok 1 5 let 5 10 let > 10 let Graf č. 5: Délka léčby hypertenze (Zdroj: vlastní výzkum) 43

3.4.4 Vyhodnocení otázky č. 4 Otázka č. 4: Trpí ještě někdo jiný z Vaší rodiny hypertenzí? Tuto otázkou jsem chtěla zjistit výskyt hypertenze v rodinách respondentů. Nejčastěji se hypertenze vyskytuje u rodičů dotazovaných, což uvedlo 48 respondentů (57,14 %). Značný výskyt byl zaznamenán i u sourozenců 17 respondentů (20,24 %). U syna/dcery uvádí výskyt hypertenze 5 respondentů (5,95 %), u manžele/manželky 4 respondenti (4,76 %). Výskyt onemocnění u tety/strýce uvedli 3 dotazovaní (3,57 %), u prarodiče 1 respondent (1,19 %). 21 dotazovaných (25 %) uvedlo, že se v jejich rodině hypertenze nevyskytuje. Tabulka č. 11: Výskyt hypertenze v rodinách respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) Hypertenze v rodině Absolutní četnost Relativní četnost Rodiče 48 57,14 % Sourozenci 17 20,24 % Teta/strýc 3 3,57 % Prarodiče 1 1,19 % Manžel/ka 4 4,76 % Syn/dcera 5 5,95 % Netrpí 21 25 % 60,00% 50,00% 40,00% 57,14% Hypertenze v rodině 30,00% 20,00% 20,24% 25% 10,00% 0,00% 3,57% 1,19% 4,76% 5,95% Graf č. 6: Výskyt hypertenze v rodinách respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 44

3.4.5 Vyhodnocení otázky č. 5 Otázka č. 5: Chodíte pravidelně na kontroly ke svému lékaři? Z tabulky a grafu můžeme vyčíst, jak často chodí respondenti na kontroly ke svému lékaři. 49 respondentů (58,33 %) uvedlo, že na kontroly chodí každé 3 měsíce, 6 respondentů (7,14%) chodí na kontroly každých šest měsíců, 5 respondentů (5,95 %) chodí každé 2 měsíce. 3 dotázaní (3,57 %) navštěvují svého lékaře každý měsíc, stejné množství respondentů jednou za rok. 2 respondenti (2,38 %) chodí k lékaři každé 4 měsíce. 14 respondentů (16,67 %) uvedlo, že k lékaři nechodí vůbec. Tabulka č. 12: Četnost kontrol u lékaře (Zdroj: vlastní výzkum) Kontroly u lékaře Absolutní četnost Relativní četnost 1 x 3 měsíce 49 58,33 % 1 x 2 měsíce 5 5,95 % 1 x měsíc 3 3,57 % 3 x rok 2 2,38 % 2 x rok 6 7,14 % 1 x rok 3 3,57 % Když potřebuji 2 2,38 % Nechodím 14 16,67 % Celkem 84 100 % Kontroly u lékaře 70,00% 60,00% 58,33% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 5,95% 3,57% 2,38% 7,14% 3,57% 2,38% 16,67% 0,00% Graf č. 7: Četnost kontrol u lékaře (Zdroj: vlastní výzkum) 45

3.4.6 Vyhodnocení otázky č. 6 Otázka č. 6: Užíváte pravidelně léky dle doporučení lékaře? Tabulka a graf nás seznamují s tím, jak respondenti užívají léky dle doporučení lékaře. 64 respondentů (76,19 %) uvedlo, že léky užívá, 11 respondentů (13,10 %) občas zapomene léky užívat, 2 respondenti (2,38 %) často zapomíná léky užívat. 7 respondentů (8,33 %) léky neužívá. Nejčastějšími důvody pro neužívání léků byl hraniční TK, nebo že není nutné léky užívat. Tabulka 13: Užívání léků u respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) Užívání léků Absolutní četnost Relativní četnost Ano 64 76,19 % Občas zapomenu 11 13,10 % Často zapomínám 2 2,38 % Ne 7 8,33 % Celkem 84 100 % 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% Užívání léků 76,19% 13,10% 8,33% 2,38% Ano Občas zapomenu Často zapomínám Ne Graf č. 8: Užívání léků u respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 46

3.4.7 Vyhodnocení otázky č. 7 Otázka č. 7: Sledujete hodnoty krevního tlaku doma? Otázka zjišťovala, zda respondenti sledují TK doma. Nejpočetnější skupinou byli respondenti, kteří TK nesledují, v celkovém počtu 43 (51,19 %). 15 respondentů (17,86 %) sleduje svůj TK nepravidelně, 8 respondentů (9,52 %) si měří TK jednou týdně, 7 respondentů (8,33 %) sleduje TK 2 x týdně. 4 respondenti (4,76 %) si měří TK každých 14 dní, stejné množství respondentů sleduje TK jednou za měsíc. 2 respondenti (2,38 %) sledují TK každých 5 měsíců. 1 respondent (1,19 %) sleduje TK denně Tabulka č. 14: Sledování TK doma (Zdroj: vlastní výpočty) Sledování TK Absolutní četnost Relativní četnost Nepravidelně 15 17,86 % Denně 1 1,19 % 2 x týdně 7 8,33 % 1 x týdně 8 9,52 % 1 x za 14 dní 4 4,76 % 1 x za měsíc 4 4,76 % 1 x za 5 měsíců 2 2,38 % Nesleduje 43 51,19 % Celkem 84 100 % Sledování TK 60,00% 50,00% 51,19% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% 17,86% 1,19% 8,33% 9,52% 4,76% 4,76% 2,38% Graf č. 9: Sledování TK doma (Zdroj: vlastní výzkum) 47

3.4.8 Vyhodnocení otázky č. 8 Otázka č. 8: Odkud pocházely první informace o onemocnění? Otázka zjišťuje, odkud pocházely první informace o onemocnění. 75 respondentů (89,29 %) získalo první informace o onemocnění od lékaře, který jim onemocnění diagnostikoval, což byla nejpočetnější skupina. 5 respondentů (5,95 %) získalo informace od známých, kteří onemocněním trpí, 2 respondenti (2,38 %) získali informace z médií, 1 respondent (1,19 %) získal informace z literatury a 1 respondent (1,19 %) získal informace díky absolvování zdravotní školy. Tabulka č. 15: První informace o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) První informace Absolutní četnost Relativní četnost Od lékaře, který nemoc diagnostikoval 75 89,29 % Z médií (TV, rádio, internet) 2 2,38 % Z literatury 1 1,19 % Od známých, kteří onemocněním trpí 5 5,95 % Absolvování zdravotní školy 1 1,19 % Celkem 84 100 % 100,00% 90,00% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% 89,29% První informace 2,38% 1,19% 5,95% 1,19% Od lékaře Z médií Z literatury Od známých Absolvování zdravotní školy Graf č. 10: První informace o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) 48

3.4.9 Vyhodnocení otázky č. 9 Otázka č. 9: Byly pro Vás tyto informace srozumitelné? Otázka zjišťuje, zda byly získané informace o onemocnění pro respondenty srozumitelné. Všech 84 respondentů (100 %) uvedlo, že pro ně byly informace o onemocnění srozumitelné. Tabulka č. 16: Srozumitelnost informací o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) Srozumitelnost informací Absolutní četnost Relativní četnost Ano 84 100 % Ne 0 0 % Jiné 0 0 % Celkem 84 100% 120% 100% Srozumitelnost informací 100% 80% 60% 40% 20% 0% 0% 0% Ano Ne Jiné Graf č. 11: Srozumitelnost informací o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) 49

3.4.10 Vyhodnocení otázky č. 10 Otázka č. 10: Byly pro Vás tyto informace dostačující? Z tabulky a grafu můžeme vyčíst, zda byly získané informace o onemocnění pro respondenty dostačující. Pro 78 respondentů (92,86 %) byly informace o onemocnění dostačující, pro 5 respondentů (5,95 %) informace dostačující nebyly. 1 respondent (1,19 %) uvedl, že dohledával informace na internetu. Tabulka č. 17: Dostatečnost informací o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) Dostatečnost informací Absolutní četnost Relativní četnost Ano 78 92,86 % Ne 5 5,95 % Jiné 1 1,19 % Celkem 84 100% Dostatečnost informací 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 93% 6% 1% Ano Ne Jiné Graf č. 12: Dostatečnost informací o onemocnění (Zdroj: vlastní výzkum) 50

3.4.11 Vyhodnocení otázky č. 11 Otázka č. 11: Jak dlouho by měla trvat pohybová aktivita a jak často by měla být prováděna? Otázka zjišťuje, zda respondenti vědí o minimálním množství a frekvenci pohybové aktivity. Nejpočetnější skupinou bylo 48 respondentů (57,14 %), kteří správně uvedli, že pohybová aktivita by měla trvat 30 45 minut a měla by být prováděna nejméně 3 krát týdně. 26 respondentů (30,95 %) nemá povědomí o doporučené pohybové aktivitě. 9 respondentů (10,71%) uvedlo, že by se pohybová aktivita měla provádět 60 minut jednou týdně. 1 respondent (1,19 %) si myslí, že by se pohybová aktivita měla provádět 20 minut jednou týdně. Tabulka č. 18: Povědomí o doporučené pohybové aktivitě (Zdroj: vlastní výzkum) Povědomí o doporučené pohybové aktivitě Absolutní četnost Relativní četnost 20 minut 1 x týdně 1 1,19 % 60 minut 1 x týdně 9 10,71 % 30 45 minut nejméně 3 x týdně 48 57,14 % Nevím 26 30,95 % Celkem 84 100 % 60,00% Povědomí o doporučené pohybové aktivitě 57,14% 50,00% 40,00% 30,00% 30,95% 20,00% 10,00% 0,00% 1,19% 20 minut 1 x týdně 10,71% 60 minut 1 x týdně 30 45 minut nejméně 3 x týdně Nevím Graf č. 13: Povědomí o doporučené pohybové aktivitě (Zdroj: vlastní výzkum) 51

3.4.12 Vyhodnocení otázky č. 12 Otázka č. 12: Věnujete se pohybovým aktivitám alespoň po dobu 30 minut? Dle tabulky a grafu můžeme odvodit, jak jsou na tom respondenti s pohybovou aktivitou. Nejpočetnější skupinou bylo 30 respondentů (35,71 %), kteří se věnují pohybovým aktivitám po dobu nejméně 30 minut každý den. 13 respondentů (15,48 %) provozuje pohybové aktivity po dobu nejméně 30 minut 2 krát týdně. 5 respondentů (5,95 %) provozuje pohybové aktivity po dobu nejméně 30 minut 5 krát týdně. Stejné množství respondentů se věnuje pohybovým aktivitám po dobu nejméně 30 minut obden. 5 respondentů (5,95 %) se věnuje pohybovým aktivitám po dobu nejméně 30 minut jednou týdně. 3 respondenti (3,57 %) provozují pohybové aktivity po dobu nejméně 30 minut nepravidelně. 10 respondentů (11,90 %) se nevěnuje pohybovým aktivitám z důvodu vlastní lenosti. 5 respondentů (5,95 %) neprovozuje pohybové aktivity z důvodu pracovního vytížení. 3 respondenti (3,57 %) neprovozují pohybové aktivity z důvodu zdravotního nebo pohybového omezení. 4 respondenti (4,76 %) se nevěnují pohybovým aktivitám z důvodu nedostatku času. 1 respondent (1,19 %) se nevěnuje pohybovým aktivitám z důvodu nedostatku motivace. Tabulka č. 19: Pohybová aktivita u respondentů po dobu nejméně 30 minut (Zdroj: vlastní výzkum) Pohybová aktivita alespoň 30 minut Absolutní četnost Relativní četnost Ano, denně 30 35,71 % Ano, 5 x týdně 5 5,95 % Ano, obden 5 5,95 % Ano, 2 x týdně 13 15,48 % Ano, 1 x týdně 5 5,95 % Ano, nepravidelně 3 3,57 % Ne, pohybové/zdravotní omezení 3 3,57 % Ne, pracovní vytížení 5 5,95 % Ne, málo času 4 4,76 % Ne, chybí motivace 1 1,19 % Ne, lenost 10 11,90 % Celkem 84 100 % 52

40,00% 35,00% 30,00% 25,00% 20,00% 15,00% 10,00% 5,00% 0,00% Pohybová aktivita alespoň 30 minut 35,71% 15,48% 5,95% 5,95% 5,95% 5,95% 3,57% 3,57% 4,76% 1,19% 11,90% Graf č. 14: Pohybová aktivita u respondentů po dobu nejméně 30 minut (Zdroj: vlastní výzkum) 53

3.4.13 Vyhodnocení otázky č. 13 Otázka č. 13: Jakou pohybovou aktivitu preferujete? Z tabulky a grafu můžeme vyčíst preferované pohybové aktivity respondentů. U této otázky bylo možné zaškrtnout více odpovědí. Nejpočetnější skupinou jsou respondenti preferující procházky, kterých je 63 (75,00 %). 2. nejpočetnější skupinou jsou respondenti preferující cyklistiku v celkovém počtu 22 (26,19 %). 3. nejpočetnější skupinou jsou respondenti preferující plavání, kterých je 11 (13,10 %). 5 respondentů (5,95 %) preferuje fyzickou práci, 3 respondenti (3,57 %) preferují práci na zahradě a 2 respondenti (2,38 %) preferují rychlou chůzi. Jiné možnosti rotoped, běh na lyžích, tanec, crosstrenažér a cvičení byly preferovány vždy jedním respondentem (1,19 %). 2 respondenti (2,38 %) uvádí, že nepreferují žádnou pohybovou aktivitu. Tabulka č. 20: Preferované pohybové aktivity u respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) Preferované aktivity Absolutní četnost Relativní četnost Procházky 63 75,00 % Běh 5 5,95 % Cyklistika 22 26,19 % Plavání 11 13,10 % Práce na zahradě 3 3,57 % Fyzická práce 5 5,95 % Rychlá chůze 2 2,38 % Rotoped 1 1,19 % Běh na lyžích 1 1,19 % Tanec 1 1,19 % Crosstrenažér 1 1,19 % Cvičení 1 1,2 % Žádná 2 2,38 % 54

80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 75% Preferované aktivity 26,19% 13,10% 5,95% 3,57% 5,95% 2,38% 1,19% 1,19% 1,19% 1,19% 1,19% 2,38% Graf č. 15: Preferované pohybové aktivity u respondentů (Zdroj: vlastní výzkum) 55

3.4.14 Vyhodnocení otázky č. 14 Otázka č. 14: Kouříte? Otázka zjišťuje, zda respondenti kouří. Záporně odpovědělo 71 respondentů (84,52 %) a kladně 13 respondentů (15,48 %). Součástí nefarmakologické léčby hypertenze je nekouření, proto je příznivé, že 84,52 % respondentů nekouří. Kolik cigaret denně kuřáci vykouří je rozpracováno v tabulce č. 22. Tabulka č. 21: Počet kuřáků mezi respondenty (Zdroj: vlastní výzkum) Kouření Absolutní četnost Relativní četnost Ano 13 15,48 % Ne 71 84,52 % Celkem 84 100 % 90,00% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% 15,48% Ano Kouření 84,52% Ne Graf č. 16: Počet kuřáků mezi respondenty (Zdroj: vlastní výzkum) 56

Počet respondentů kuřáků je 13 (100 %), z toho 8 kuřáků (61,54 %) kouří 1 5 cigaret za den, 3 respondenti vykouří 6 10 cigaret za den, 1 respondent (7,69 %) vykouří 11 15 cigaret denně a 1 respondent (7,69 %) vykouří 16 20 cigaret za den. Tabulka č. 22: Počet vykouřených cigaret za den u respondentů kuřáků (Zdroj: vlastní výzkum) Počet cigaret/den Absolutní četnost kuřáků Relativní četnost kuřáků 1 5 cigaret 8 61,54 % 6 10 cigaret 3 23,08 % 11 15 cigaret 1 7,69 % 16 20 cigaret 1 7,69 % Celkem 13 100 % 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 61,54% Počet cigaret/den 30,00% 20,00% 10,00% 23,08% 7,69% 7,69% 0,00% 1 5 cigaret 6 10 cigaret 11 15 cigaret 16 20 cigaret Graf č. 17: Počet vykouřených cigaret za den u respondentů kuřáků (Zdroj: vlastní výzkum) 57