Jan Blahoslav Přerovský Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa

Jan Blahoslav Přerovský Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa jméno autora: Hasa Radomír jméno konzultanta: dr Kulcsár Árpád Szent Pál Académia Budapešť, 2014

Obsah Úvod 4 1. Působení Jednoty bratrské na Moravě do roku 1627 6 Jan Blahoslav Přerovský 2. Životní osudy velkého Přerovana 16 3. Jan Blahoslav jeho zbožnost a postoje k reformaci a náboženským hnutím 22 4. Jan Blahoslav reformátor vzdělanosti a výchovy v Jednotě bratrské 41 5. Jan Blahoslav pedagog a bratrské školství 48 6. Jan Blahoslav jazykovědec a literát 58 Biblí Kralická čtyři století svědectví pravdy v dějinách českého národa 7. Česká Bible před kralickými překladateli 69 8. O vzniku a vydání Bible Kralické 73 Závěr 85 Seznam použité literatury 87

Motto Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí: Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí. Pláč Jeremiášův 3,21-27

Úvod Každý národ má své vynikající muže, kteří mu prokázali během svého života velké a trvalé služby. Vděčné potomstvo jim za to žehná a nezřídka jejich jména oslavuje a často si připomíná jejich skutky a pohlíží k nim v dobách utrpení, jako k hvězdám nesoucím mu naději jistého vítězství, že i náš národ se může honosit velmi slavnými muži, o tom máme hojná svědectví v naší historii i jinde. Přesto nejsou mnozí všem známí, neboť jejich jména nebyla často vzpomínána poněvadž žili v dávné minulosti. Chci alespoň v něčem přispět k místopisu starobylých a slavných měst Prostějov, Přerov a Ivančice na Moravě, která jsou spjata z působením Jednoty bratrské a jejich představitelů. V Jednotě bratrské bylo od začátku nejvyšší autoritou a měřítkem Písmo svaté. Proto jsem se rozhodl k práci, v níž chci nastínit v hlavních náčrtcích život a dílo muže, kterému v našich dějinách náleží rozhodně ne poslední místo. Jeho rodáci by proto určitě k němu měli pohlížet s patřičnou úctou. Tento muž, o němž chci psát je biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav Přerovský. Dílo Jana Blahoslava nepatří jen jednomu městu, jen jednomu společenství nebo jen jedinému oboru lidské činnosti, nýbrž celému národu. Toto dílo je totiž bezesporu nedílnou součástí nejvyšších hodnot národního duchovního a kulturního dědictví. Jak slavným mužem byl a jak blahodárné bylo jeho působení, to lze poznat z jeho činů, jimiž si v dosti krátké době získal úctu. Podávám zde podle hodnověrných, a nám přístupných pramenů, nástin jeho života a budu také obšírně popisovat celé jeho působení v rámci Jednoty bratrské. V této studii budu sledovat osudy Biblí kralické, a jejího překladatele Nového zákona Jana Blahoslava, napříč 400 stoletími, od jejího vzniku přes její zachování v době temna, jako největšího českého klenotu v povědomí národa. Lidé ji přijímali i odmítali. Utíkali před ní i podřizovali se jí. Ale všude pronikalo její působení. Jako u kamene hozeného do hladiny rybníka, ani nepostihneme, kam až dosáhne pohyb vyvolaných vln. Bible kralická měla vliv na vývoj českého písemnictví, řeč i spisovný jazyk v průběhu jednotlivých století našeho národa. Měla vliv na literaturu, sochařství, malířství a hudbu, na filosofii, sociální život a výchovu dalších generací. Nejlepší výsledky myšlení a nejkrásnější projevy života lidí českého národa, které známe z minulosti nejsou myslitelné bez přímého nebo nepřímého zásahu Bible kralické. Chci zde sledovat dějiny Bible kralické od jejího vydání až po dnešní moderní dobu. Bude to nutně jen pohled zvenčí a teprve příprava pro další studium Písma. Ale snad přeci bude dobré, když už nyní hned na začátku se ukáže na to hlavní na čem všem 4

záleží. Porozumět, v čem tkví vliv a vlastní obsah Písma svatého v českém jazyce. Křesťané věří v jednotu jejího obsahu i dnes. Ale v čem je ta jednota? Co mají všechny ty odkazy, prameny a zlomky společného? Proč právě tento překlad byl vybraný, proč ne jiný? A i když byly v některých dobách vedeny spory o překladu, kolísání brzy ustalo a Bible byla přijata tak, jak ji známe dnes. Všechny tyto a další otázky zřejmě souvisí s odpovědi po jednotě a představovat Boží pravdu lidem. Biblí kralická ukazuje na Boha srozumitelný jazykem. Odtud to znepokojení, které Bible ve své době i dnes vyvolává. Lidé stojí před Bohem, Jeho slovem, a jejich přirozená rovnováha je porušena. Vše se jeví v nové perspektivě. Člověk naslouchá tomu, co říká Bůh. Otvírá se nový svět, kde vše se proměňuje a obnovuje pod Božím slovem. Tak to je v této Kralické Bibli. Od první stránky až do poslední. Boží slovo nám chtěli tito překladatelé přinést, když tvořili tuto Bibli. Pochopili, že Bůh se zjevil a toto zjevení zaznamenali, tak aby porozuměli všichni ti, kteří berou Kralickou Bibli do své ruky a začtou se do jejího textu. Vydavatelé Bible, nejdříve jen po jednotlivých knihách a potom jako celou jednotnou knihu, vydávají Biblí kralickou. Překladatelé tak činí v mezích svých možností: lidskými prostředky, způsobem svého myšlení, s názory a představami své doby. Předávají nám Boží slovo. A to hlavní i pro nás je nespočívat jen na povrchu, na formě, na liteře, ale dát se uchopit proudem, který strhuje vše k jednomu místu. Dát se podmanit a vést Duchem svatým. Jen tak se nám stane Bible kralická knihou živou, v níž k nám mluví Bůh. 5

1. Působení Jednoty bratrské na Moravě do roku 1627 Náboženská hnutí, která povstala v XV. století v Čechách i na Moravě, měla rozhodující vliv na všechna česká i moravská města, a zvláště také na město Prostějov a Přerov. Zde Páni z Pernštejna 1, působili s nevšední horlivostí pro rozšíření Husova učení. Tak se stalo, že velká část obyvatel města Prostějov, brzy po vystoupení mistra Jana Husa a po jeho tragické smrti, se chytila nového učení, zvláště když viděla pro to pracovat své vlivné pány. O tom, že husitství zapustilo v Prostějově hluboké kořeny, lze dohledat v různých dobových záznamech. 2 Zášť proti katolíkům se přiostřila ještě více, když se podařilo Janu z Rokycan 3, administrátoru strany podobojí, vymoci na Jiříku z Kravař 4, aby směl také na jeho panství kázat. Tenkrát, v roce 1466, když byl Rokycana v Prostějově, byla již půda pro něho připravena a příznivců jeho bylo tolik, že se mohl bez váhání odvážit zde vysvětit několik mladíků na kněze. Prostějov se tímto pojednou stal důležitým místem pro celou Moravu, totiž pro stranu utrakvistickou 5, a nabýval již takového významu, že se pomýšlelo založit v tomto městě kališnickou konzistoř pro celou Moravu. Vedle mocné starokališnické strany se záhy objevila v Prostějově po utvoření Jednoty bratrské také strana stoupenců tohoto náboženského hnutí. Za jeho původce nebo zakladatele a organizátora bývá pokládán br. Řehoř, který se vzdělával podle spisů Petra Chelčického. 6 Kolem Chelčického se postupně vytvořil okruh přívrženců a jeho reformátorské myšlenky se staly ideovým východiskem nově vznikající Jednoty bratrské. Kolébkou Jednoty bratrské se stala vesnice Kunvald za Žamberkem na panství Litickém. Tam také jmenovitě farář žamberský Michal se nezdráhal opustit i svou faru a přidat se k bratřím kunvaldským. V krátké době vzrostl počet bratří natolik, že se jich počítalo na několik tisíc. Toho se zalekl král Jiří z Poděbrad 7 a zrušil všechny nově vznikající náboženská hnutí ve svých zemích. Chtěl i 1 2 3 4 5 6 7 Páni z Pernštejna byli výrazným šlechtickým rodem původně z jihozápadní Moravy, působili také na panství Plumlov, Prostějov, Tovačov Olomoucký biskup Pavel Miličína ( 1435 1450 ) projížděl přes město Prostějov v době, kdy zde měli shromáždění přední kališnické osoby, měl namále, aby jimi nebyl inzultován, neboť jak se praví, házelo se po něm ve zdejším městě kamením. ( Morrawetz, Histor. Mor. II 156, Richter, Series epis. Olomouc str.156, 169 ) Jan Rokycana ( 1396 Rokycany 22.února 1471 Praha ) husitský teolog Moravský šlechtický rod Pánů z Kravař, doložený od poloviny 13. století. Rod se rozdělil na řadu větví, které držely statky na severní Moravě a ve Slezsku ( Plumlov, Bílovice, Fulnek, Helfštejn, Přerov, Napajedla, Zábřeh, Tvorkov) Utrakvismus - křesťanská konfese, která vzešla z husitství a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bíle hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve. Petr Chelčický ( 1390 1460 ) český náboženský reformátor a filosof, patřil k nižší venkovské šlechtě Jiří z Poděbrad ( 23. dubna 1420 22. března 1471 ) český král 1458 až 1471, vychovaný v husitské orientaci

tuto novou sektu úplně zničit také z důvodu, že ustavičně docházely těžké obžaloby na bratry od okolních kněží a i sama královna Johana popuzovala svého manžela k odporu proti bratřím. Jejich pronásledování ze strany světské moci však v Čechách souviselo také s církevní politikou Jiřího z Poděbrad. Chtěl tím učinit zadost své korunovační přísaze, že nebude ve svých zemích trpět žádné sekty a kacířství. Když potom skutečně asi roku 1461 začalo pronásledování a sám žamberský Michal na rozkaz Jiřího z Poděbrad byl vzatý do vazby na Liticích, uchýlili se bratří k Řehořově radě na panství Rychnovské, kde měla Jednota bratrská mnoho svých přívrženců. Aby měli pokoj, ukrývali se po horách a po lesích, kde odbývali co nejtajněji své bohoslužby a zaváděli si svou pospolitou organizaci. Pokud šlo o věrouku, aby se vyhnuli všem možným sporům, nebylo o ní mnoho rozmlouváno. Pouze věroučný článek o ospravedlnění člověka stanovil a bylo v něm určeno, že ospravedlnění a spasení dosahuje jen ten, kdo projevuje svou víru účinnou láskou. Ostatní ustanovení se týkala pouze mravů a společenského života. Nelze nepozorovat, že toto společenství mělo v sobě hodně přitažlivosti pro lidi hlubokého mravního citu. Právě to, co je v jeho zásadách upřednostněno, to si získalo velké obliby mnohých a silně je ke společenství přitahovalo. V těchto ustanoveních je zvlášť vábivě vyzdvižen účel Jednoty: ustanovení se ve spravedlnosti, které z Boha jsou, vedení života ctnostného, pokorného, tichého, zdrženlivého, trpělivého a čistého, ostříhání se ve víře Kristově, přebývání spolu v duchu lásky a posluhování sobě vespolek. Rovněž tak ušlechtilé bylo ustanovení: Ve všech věcech slušných, hodných, poctivých máme se zachovati a ostříhati a pokorně poddáni býti v daních a robotách, i za ně se Pánu Bohu modliti. Též i v obci mezi sousedy v jednotě se s nimi zachovati v poslušenství a ve svornosti ve všech věcech pohodlných k obecnému dobrému. Také bratří a sestry, kteří řemesla dělají nebo selské dílo, ať na mzdě slouží, aby měli z čeho potřeby sobě činiti. Svobodní a hodnostáři ať sami svými statky vládnou a vidouce ve víře jednomyslného, jak trpí nouzi, ať mu z milosti udělí statku k jeho potřebě hodné, a tak všichni jedni druhým břemena se nesouce, ať hledí plniti zákon Kristův. 8 Z počátku zůstávala Jednota bratrská ve spojení se stranou podobojí. Později přičiněním bratra Řehoře bylo v roce 1467 konáno důležité shromáždění ve Lhotce u 8 František Palacký Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, vydané v roce 1896, svazek č. IV str. 431 vycházelo jak česky tak německy. Dílo velké svým rozsahem, Palacký se snažil vytvořit obraz českých dějin. Avšak některé pasáže ( především husitství ) podléhaly přísné rakouské teologické cenzuře. 7

Rychnova, jehož se zúčastnilo 60 bratrských zástupců z Čech a Moravy. Tento sbor sestával také z odpadlých katolických kněží, z laiků, učenců i rolníků. Mimo české kraje se dostavili do tohoto shromáždění také někteří zástupci z kraje olomouckého a přerovského. Ti, kteří sbor řídili, byli br. Řehoř a Michal. Bylo tu po předchozí poradě zvoleno 9 osob bezúhonné pověsti, z nichž potom složitým losováním byli ustanoveni tři bratři k úřadu kněžskému. Byli to: Matěj Kunevaldský, muž prý velice pobožný ( rolník ), Tomáš Přeloučský, muž prý učený (bezpochyby písař městský ) a Eliáš Křenovský, muž obzvláště prý opatrný (mlynář z Moravy). 9 Aby se nezdálo, že nově zvolení duchovní si osvojovali kněžskou pravomoc bez posvěcení k tomu, odebrali se potom k valdenskému biskupovi Štěpánovi, který byl představitelem valdenských v Rakousku. Ten posvětil nejprve Michala na biskupa. Michal přenesl biskupskou moc na Matěje z Kunvaldu a jeho dva druhy posvětil na kněze. Tato událost měla ten důsledek, že se Rokycana roku 1468 bratří veřejně zřekl a vydal proti nim ostrý list, v němž jim vytýkal, že se odtrhli od všeho kněžstva. Nastalo nové pronásledování, jež trvalo až do smrti krále Jiřího z Poděbrad. Současně byli pronásledováni valdenští, kteří snad na sebe upozornili svým stykem s bratřími. Jejich biskup Štěpán byl ve Vídni upálený. 10 Nikde nebylo bratřím dopřáno klidu, jen v Tovačově, na statcích Ctibora z Cimburka 11, jim byla poskytnuta ochrana a podpora. V těchto pro bratry strastiplných dobách rozvíjel Řehoř neobyčejnou činnost. Na všechny strany byly rozesílány věrnými posly potěšující a napomínající listy mužům i ženám, a tak i přes všelijaké překážky byl udržovaný nejčilejší styk mezi bratřími. Morava tehdy byla pod vládou uherského krále Matyáše Korvína. Jednota bratrská za jeho vlády zažívala z počátku pokoj, avšak potom byl rovněž vydaný rozkaz, aby se bratří vystěhovali ze země. To dostalo bratry do obrovských nesnází. Protože, když opustí Moravu, kam se mají obrátit? Na západě byly tehdy všechny země přísně katolické, tam se nemohli nadít žádného útulku. Na východě byli schizmatičtí Řeci, s nimiž bratří neměli žádného příbuzenství. Mimo Řeky tam vládli Turci, úhlavní nepřátelé křesťanů. Kam tedy uniknout? Král Matyáš usiloval právě takovými nesnázemi přivést blouznivce k tomu, aby se opět navrátili ke katolické církvi. Než nestalo se tak! Bratří, když viděli západní krajiny pro sebe uzavřeny, vypravili se k Černému moři do Multan a pobyli tam pohromadě několik let. 9 10 11 Jan Blahoslav O původu Jednoty bratrské a řádů v ní, Praha 1928, str. 109-110 Jan Blahoslav O původu Jednoty bratrské a řádů v ní, Praha 1928, str. 114 Moravský panský rod. Své jméno si zvolili podle hradu Cimburk nedaleko Kutné Hory. Od druhé poloviny 14. století se hlavní větev rodu, která vymřela po meči na začátku 16. století, nazývá Tovačovskými z Cimburka. 8

Když potom po smrti Matyáše ( zemřel roku 1490 ) se stal pánem Moravy a Uher dobrotivý Vladislav Jagellonský 12, bratří se navrátili z Multavy zpět do své vlasti, neboť předpokládali již pro ně klidnějších dnů. Vzrůst Jednoty od roku 1467 1500 byl opravdu tak náramný, že se ho děsili katolíci i kališníci. Nejvíce půdy nabývala Jednota na Moravě okolo Prostějova, Přerova a Ivančic. Na Moravě se počítalo až na 100 000 bratří, a přece jich v Čechách bylo v téže době více než na Moravě. Všichni, kteří o katolické církvi nechtěli již nic vědět, se připojovali k bratřím a jejich počet byl nemalý. Mezi bratřími zde byli také mnozí učenci a šlechtici, kteří Jednotě bratrské vykonali cenné služby. Avšak přičiněním opačných stran se také král Vladislav II. rozhodl k pronásledování bratří. Známý je pověstný svatojakubský mandát Vladislavův z roku 1508. 13 Usnesením sněmovny všech tří stavů bylo vydáno nařízení směřující k úplnému vyhubení Jednoty bratrské. Všechny bohoslužby bratří byly zakázány, jejich spisy měly být páleny, kněží měli být zajati a přinuceni k tomu, aby se přiklonili buď ke straně podjednou nebo podobojí. Rozhodnutí sněmovny bylo zapsáno do zemských desek a stalo se zákonem, který mohl být uplatňovaný kdykoliv proti bratřím. Má se za to, že mezi jinými, kteří krále Vladislava II. proti bratřím nemálo popuzovali, byl také biskup Jan Filipec. 14 Pronásledování, které bratry citelně postihlo, trvalo až do roku 1514, kdy bylo na čas zastaveno. Dne 8. října 1547 obnovil král Ferdinand I. 15 mandát krále Vladislava z roku 1508 na vyhubení bratří a začal je vypovídat ze země. Na Moravě však nenastala žádná změna v náboženství, neboť když Ferdinand I. roku 1550 na sněmu v Brně učinil pokus potlačit 12 13 14 15 Vladislav Jagellonský ( 1. března 1456 Krakov 13. března 1516 Budín ) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížectví rodu Jagellonců, byl českým králem ( od roku 1471 jako Vladislav II. ) a uherským ( od roku 1490, také Vladislav II. ) tradičně bývá hodnocený, jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci. V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora, kde vládl jeho otec Kazimír IV. Jagellonský. Jeho matkou byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka. Svatojakubský mandát bylo opatření krále Vladislava Jagellonského proti Jednotě bratrské. Původně bylo vyhlášeno na svatojakubském sněmu 25. července 1508, 10. srpna toho roku jej král vydal mandátem. Habsburští panovníci potom mandát často obnovovali. Naposledy tak učinil 1602 Rudolf II. Patrně na nátlak české katolické šlechty. Jan Filipec se narodil asi 1431 v Prostějově a zemřel 28. června 1509 v Uherském Hradišti, byl varadínský biskup, administrátor olomouckého biskupství a jeden z nejvýznamnějších diplomatů ve službách Matyáše Korvína, který se výrazně podílel na formování Matyášovy zahraniční politiky v osmdesátých letech 15. století Ferdinand I. byl německý král od roku 1531, římský císař od roku 1556, český a uherský král od roku 1526 a rakouský arcivévoda. Ferdinand I. Byl zastáncem absolutismu, což byl trend rozšiřující se v té době po celé Evropě, a tak se logicky dostal do střetu s českým stavovským státem. Habsburkové ve své politice prosazovali katolické vyznání, ale většina českých zemí se hlásila k husitství, luteránství a k Jednotě bratrské. Ferdinand silně omezoval městům a obcím jejich náboženská privilegia a navíc na nich vyžadoval příliš vysoké daně. 9

sektářství, vzepřel se mu sám nejvyšší moravský hejtman pan Václav z Ludanic 16, někdejší vyznavač bratrský. A poněvadž za hejtmanem stála veškerá šlechta, musel král nechat vše při starém. Tak se stala Morava hlavním střediskem Jednoty bratrské. Mnozí bratři, kteří kvůli vypovídacímu mandátu odešli do Prus se vraceli zpět a usazovali se na Moravě. Za vlády Rudolfa II. Jednota bratrská dosáhla vrcholu svého rozvoje. Stala se náboženskou společností, vynikající pevnou organizací, s velkým počtem svých věřících, čítajíc v to i nejpřednější panské a rytířské rody. Pro svojí vnitřní hodnotu musela být ode všech ostatních vyznání respektovaná. V této době se Jednota bratrská více blížila kalvinismu než lutherství. A tak se stalo, že když 27. června 1577 Rudolf II. se svými bratry Matyášem a Maxmiliánem přijel z Olomouce do Prostějova, využili bratří této příležitosti k předložení své supliky nově zvolenému panovníkovi. Suplika se týkala augustiniánské konfese, v níž požadovali, aby jim bylo dovoleno veřejně vyznávat a přijímat tělo a krev Páně pod obojím způsobu. Pan Vratislav z Pernštejna 17 se o tom dozvěděl, jaký mají bratří úmysl a nabádal je k tomu, aby prý věc náležitě napřed rozvážili. Přemluvil je, aby návrh své žádosti nejprve předložit magistrátu města Prostějov, a když by ho ten schválil, teprve potom, aby podali žádost císaři. Bratřím se tato rada zalíbila, avšak prostějovský magistrát žádost nedoporučil a tím celá věc bratří byla zmařena. Z tohoto je opět zřejmé, že zdejší magistrát, jako obec evangelická, nebyl nakloněn zdejší bratrské církvi a chtěl mít ve všem přednost. Jednota bratrská se nedala však zastrašit všemi těmito nehodami, a ačkoliv na ni byly činěny útoky z různých stran, jak ze strany katolické, tak i lutherské, ona tím byla ve svém rozvoji spíše posilována. Když vymohli čeští stavové na králi Rudolfu II. známý osudný majestát ze dne 9. července 1609 18, kterým se zaručovalo svobodné a nenucené vykonávání náboženství, a to aby žádné straně nebylo překáženo ve vyznání víry jinou stranou, dostalo se tím také Jednotě bratrské jisté záruky a ochrany. Avšak ani majestát neodstranil spory, které se pozvolna počaly projevovat mezi stranami evangelickou a reformovanou čili bratrskou, zvláště ve věcech věroučných, takže zde nemohlo dojít ke klidu. Kvůli těmto věcem, když 16 17 18 Václav z Ludanic moravský zemský hejtman v letech 1541 1556, byl přívržencem Jednoty bratrské, v roce 1547 byl královským komisařem na pražském sněmu, přísedícím mimořádného soudu k potrestání odbojných stavů. V roce 1550 vystoupil na brněnském sněmu proti omezování náboženských svobod Ferdinandem I. Habsburským. Vratislav II. Z Pernštejna řečený Nádherný ( 9. července 1530 20. října 1582 na Dunaji u Lince ) byl český šlechtic, diplomat a nejvyšší kancléř českého království. Jeho otcem byl Jan IV. z Pernštejna, matkou byla Hedvika ze Šelmberku Majestát císaře Rudolfa II. - zaručující náboženskou svobodu. Čeští nekatolíci se domohli vydání Rudolfova majestátu, potvrzujícího Českou konfesi, která se vztahovala na šlechtu, královská města i poddané a zaručovala, že nikdo nesmí být nucen ani ke katolictví, ani k jiným náboženským vyznáním. Majestát tak bývá vnímán jako neobyčejně moderní výraz respektu vůči lidské individualitě, vůči právu jednotlivce svobodně rozhodnout o své víře a svém přesvědčení. 10

jedna strana utlačovala druhou stranu, nebylo Jednotě bratrské přáno se dále rozvíjet. Přiblížily se dny osudného českého povstání. Šlechta bratrská byla jedním z předních jeho účastníků a její vliv rozhodl i při volbě nového krále Fridricha V. Falckého 19, jehož kalvínské vyznání se bratřím nejvíce zamlouvalo. Bratrský senior Jan Cyril, člen konzistoře podobojí, společně s administrátorem Jiřím Dikastem korunovali Fridricha V. Falckého za českého krále dne 27. srpna1619 Nejstarší zmínka o prostějovských bratří je z roku 1499, v tom roce se zde sešla jejich užší rada a její usnesení bylo potvrzeno také v Brandýsi nad Orlicí. Dá se z toho proto soudit, že počet bratří zde byl tehdy již značný, když se tu mohly konat i porady. Bratrská obec v Prostějově se netěšila velké přízni ani u obecního úřadu, ba ani u svých pánů. Vilém z Pernštejna 20 byl jinak bratřím nakloněn, sám ale zůstal katolíkem a držel také s kališníky. Jeho syn Jan z Pernštejna nebyl rovněž jejich příznivcem, ačkoliv sami bratří tvrdí, že jim Jan dal zvláštní privilégia. Jan jak známo lnul k lutheránství a tím již nenáviděl bratří. Pan Vojtěch z Pernštejna byl teprve jejich úhlavním nepřítelem a celou silou se namáhal potlačit je na svých panstvích. A co se týče Vratislava, bylo o něm známo, že žádná konfese mimo katolické nenalezla u něho zastání, a že jen častá peněžní kalamita jemu i jeho synům Janovi a Maxmiliánovi bránila nevystupovat veřejně proti Jednotě bratrské. Avšak i přes tuto nepřízeň k bratřím lze přesto zaznamenat, že se jejich obec zde více a více zesilovala. Ačkoliv lze těžko říci, kolik osob čítala tehdy bratrská obec prostějovská, přece lze podle zdejších trhových knih, knih inventárních a knihy kšaftovní 21 udat mnohá jména zdejších bratrských rodin a ukázat na jejich majetkové poměry. 22 Z tohoto lze vyvodit, že zde bylo také mnoho zámožných rodin, které se přiznávaly k bratrské víře. Jednota bratrská měla tu chválihodnou stránku, že její vnitřní život byl uspořádaný tak, jak to bylo známo v době apoštolské. Požadovala po svých příznivcích hlavně to, aby ukazovali navenek účinnou lásku skutky, mimo milování Boha také milovat bližního svého. Proto bylo vidět, že po této stránce panovala mezi bratry vzorná kázeň. Bohatí se starali o chudé a přinášeli pro ně všelijaké oběti, povzbuzovali se v zármutku navzájem a ujímali se 19 20 21 22 Fridrich V. Falcký ( 26. srpna 1596 na loveckém zámečku Deinschwang u Ambergu 29. listopadu v Mohuči ) byl vévoda a kurfiřt falcký ( jako Fridrich V. ), je také označovaný jako vůdce Protestantské unie a král český ( 1619 1621 ).pocházel z rodu falckých Wittelsbachů. Kvůli své roční vládě v Čechách je známý jako zimní král. Vilém z Pernštejna a na Helfštejně ( 1436 8. dubna 1521 ) byl jedním z nejvýznamnějších magnátů a politiků konce 15. století a počátku 16. století. Sídlil v Pardubicích, ale rozsáhlé statky měl na Moravě, v Čechách i ve Slezsku. Kšaftovní knihy obsahovaly zápisy o posledním pořízení a rozdělení majetku mezi pozůstalé Sborové Jednoty bratrské, Praha 1935, str. 125 127 11

pronásledovaných. Nelze se tudíž divit tomu, že za krátkou dobu měla Jednota bratrská hodně stoupenců a těšila se přízni i u takových osob, které ač k ní nepatřily, přece rády viděly, když se jí dobře dařilo. Jedním z těchto jejich tajných ochránců byl také slovutný a věhlasný pan Vilém z Pernštejna, za jehož moudrého vládnutí prostějovská Jednota bratrská nepoznala žádné vážné ústrky. Jednota bratrská měla na starosti nejen pečovat o chudé a projevovat dobročinnost, nýbrž také vychovávat mládež na zbožném základě, na co později také s důrazem poukazoval Jan Amos Komenský. V této výchově hrály důležitou roli takzvané bratrské domy. Bratrské domy bývaly při každém větším sboru, kde byl ustanoven kněz či zvláštní církevní správce. Bratrské domy bývaly kromě bohoslužeb, také střediskem života Jednoty bratrské. Tyto domy byly majetkem celého sboru. Nejvíce však souvisely bratrské domy s rozvojem Jednoty bratrské tím, že v nich bydleli správcové sboru, to jest kněží zajišťující duchovní správu sboru nebo obce, s nimiž bydleli i jejich pomocníci. Kněží a jejich pomocníci se nazývali obecně služebníky nebo společným názvem čelednost. Kandidáti kněžství byli náležitě vychováni od správců sboru k budoucímu stavu. Vychova byla přísná, po způsobu téměř klášterním. Z toho je vidět, jak důležitou úlohu měly bratrské domy v životním mechanismu Jednoty bratrské. Již od útlého mládí počínaje v nich byli vychováni ti, kteří měli později bratřím kázat Boží slovo. Byli pod ustavičným dozorem bratrských kněží, měli si brát z nich příklad, aby pak sami jiným mohli být příkladem svým ctnostným životem, pracovitostí, přičinlivostí, mravností, bohabojností a účinnou láskou. Kněží, kteří v Jednotě bratrské v Prostějově působili, je dosti značná řada. Z nich také mnozí zaujímali důležité místo v rámci celého hnutí. Prostějov, jako jedna z čelnějších bratrských obcí na Moravě, často hostil mnohé vynikající osoby, šlechtice i učence bratrské strany. V letech 1499, 1535, 1549, 1553 a 1555 zde byly konány bratrské synody, na nichž byla uskutečněna mnohá závažná usnesení, která byla později zanesena do dekretů Jednoty bratrské. Porážka nekatolické strany dne 8. listopadu 1620 na Bílé hoře 23 způsobila velký převrat v národním, politické i náboženském životě v Čechách i na Moravě. 23 Bitva na Bílé hoře, svedená 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitvou třicetileté války. Zpečetila osud českého stavovského povstání a na dalších 300 let rozhodujícím způsobem osud českého státu. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolická armáda po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu. 12

Císař Ferdinand II. 24 se po vítězství rozhodl vrátit zemi žádoucí mír. Toho, aby docílil, viděl jako nejlepší prostředek sjednotit všechny své poddané pod římskokatolickou víru. A tato císařská vůle byla provedena s neoblomnou důsledností v několika letech. V tomto protireformačním úsilí měli císaři stát po boku kardinál Františka Dietrichštejn, biskup olomoucký 25, Zdeněk Popel z Lobkovic 26 a jiní důvěrníci, kteří už před tím byli v lásce u panovníka. Dietrichštejn je jmenován císařským komisařem na Moravě, čímž dosáhl v řízení moravských věcí podobné moci jako Karel z Lichtenštejna 27 v Čechách. Zakrátko bylo vydáno několik císařských dekretů směřujících k všeobecné nápravě a k provedení důsledné rekatolizace. Ti, kteří se zúčastnili vzpoury anebo jakýmkoliv způsobem měli podíl na povstání, všichni měli býti vzati k odpovědnosti a moc práva na nich provedena. Tak dal na základě běžného vyšetřování kardinál Dietrichštejn 7. března 1622 sestavit listinu obviněných osob, jež obsahovala na 200 jmen představitelů nekatolické strany. Potom byl sestaven soudní dvůr, jemuž bylo uloženo provést vyšetřování proti obžalovaným a vynést nález trestu nad nimi. Předsedajícím tohoto soudu byl jmenovaný kardinál Dietrichštejn a přidáno mu bylo devět soudců, z nichž většina již před rokem působila v témže smutném povolání při popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze. První rozsudek byl vynesený 2. září 1622 nad těmi účastníky, kteří uprchli do ciziny. Byli odsouzeni vesměs k smrti a všechny jejich statky prohlášeny za zabavené. Proti těm účastníkům povstání, kteří se nezachránili útěkem a strádali ve vězení, císařský soud rovněž 24 25 26 27 Ferdinand II. Habsburský 9. července 1578 15. února 1637, český král od roku 1617, uherský král od roku 1618, římskoněmecký císař od roku 1619, syn arcivévody Karla Štyrského, vychovaný přísně katolicky a po návratu do Štýrska utužil probíhající rekatolizaci. Pro vyhraněnou katolickou orientaci jej čeští stavové v době českého stavovského povstání 1619 odmítli, sesadili z trůnu a zvolili českým králem Fridricha V. Falckého. Po bitvě na Bilé hoře se opět ujal vlády v českých zemích a nechal popravit přední vůdce povstání a potrestal účastníky odboje rozsáhlými konfiskacemi majetku. V roce 1627 vydal Obnovené zřízení zemské omezující pravomoc sněmu a nastolující absolutismus, zahájil rekatolizaci a vypovídání nekatolíků ze země. 6. března 1634 vydává ve prospěch katolické strany restituční edikt. Kníže František kardinál z Ditrichštejna 22. srpna 1570 19. září 1636 byl biskupem olomouckým a jedním z nejvýznamnějších katolických politiků na Moravě v 17. století. Pro své suverénní postavení byl nazývaný králem z Kroměříže nebo také králem moravským. Byl hlavním architektem rekatolizace Moravy a hlavním poradcem čtyř habsburských panovníků Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda II. A Ferdinanda III. Zdeněk Popel z Lobkovic 15. srpna 1568 16. června 1628, byl první kníže z Lobkovic, nejvyšší kancléř, český šlechtic a politi. Absolvoval studie na jezuitské akademii při pražském Klementinu a na jezuitské universitě v Ingolstadtu. Po návratu byl v roce 1591 jmenován říšským dvorským radou a roku 1599 převzal úřad nejvyššího kancléře Království českého, v němž setrval i za dalších panovníků Matyáše a Ferdinanda II., až do své smrti. U dvora Rudolfa II. Náležel ke katolické španělské straně. Odmítl podepsat Rudolfův majestát, který schvaloval svobodu vyznání podle České konfese. V roce 1619, během stavovského povstání, byl zahrnut mezi osoby, které čeští stavové vypověděli ze země. Karel z Lichtenštejna 1569 12. února 1627, rakouský šlechtic, přívrženec katolictví a Habsburků. V roce 1593 byl hejtmanem hradišťského kraje, v roce 1594 přísedícím moravského zemského soudu. V roce 1599 nejvyšší zemský sudí na Moravě, v roce 1600 se stal císařským tajným radou a nejvyšším hejtmanem v Praze. Za českého stavovského povstání uprchl do Vídně, účastnil se vojenských operací císařské armády zejména v bitvě na Bílé hoře. Dne 17. listopadu 1620 mu byla svěřena správa Čech, potrestání odboje, vojenská okupace země a rekatolizace obyvatelstva. 13

navrhl císařský rozsudek velmi přísný: dvacet jich bylo odsouzeno k smrti, zostřené dílem utětím ruky nebo rozčtvrcením, jiní měli ztratit ruku, jiní všechno jmění, nebo odejít do vyhnanství. Nebylo tudíž se co divit, že za tak krátký čas mohla být rekatolizace ve všech městech a zvláště v Prostějově úplně provedena. Kdo se nestal katolíkem, nesměl totiž ve městech provozovat obchod ani řemesla, manželský sňatek měl platnost jen tenkrát, když byl uzavřený po katolickém způsobu, jenom katolíci mohli uzavírat platné závěti, cechy měli dohlížet, aby mistři se svými rodinami chodili pravidelně do kostela a postili se. Tato nařízení měla za následek, že také z Prostějova se mnoho lidu, zvláště bratří, odstěhovalo do ciziny, protože nechtěli opustit rodnou víru. 28 Bělohorská porážka znamenala naprostou změnu náboženské situace na Moravě. Panovník teď mohl plně uplatnit zásadu čí vláda, toho náboženství. Dosavadní formy rekatolizace, spočívající na soustavném tlaku církve a na její pastorační a organizační práci, doznaly radikální proměnu: nadále se rekatolizace měla zavádět formou císařských dekretů a vojenského i administrativního nátlaku. Muže na svém místě měla rekatolizace právě v osobě kardinála Dietrichštejna. Jako biskup a gubernátor země soustřeďoval ve svých rukou státní i církevní moc, a to mu umožnilo splnit jeho životní úkol, totiž přivést zemi zpět do lůna římskokatolické církve. Měl k tomu výhodnější podmínky a lepší východisko než čeští místodržící a církevní hodnostáři. Již před válkou byla téměř polovina far obsazena katolickými kněžími a kromě nich byly na Moravě k dispozici početné mnišské komunity bohatých moravských klášterů. Rekatolizace neměla ovšem jen represivní ráz. Daleko větší problém než přivést protestanty na římskokatolickou mši bylo vybudování nové církevní správy. Budování katolické farní sítě a školství bylo tedy pro rekatolizaci úkolem mnohem obtížnějším než přinucení protestantů ke katolické víře. Přinucení ovšem existovalo a nabývalo stále více zákonných forem prosazovaných na základě dekretů státní a vrchnostenské moci. Uplatňuje se například ius emigranti, které šlechtě a královským měšťanům umožňuje vystěhovat se pro víru ze země při zachování majetkových práv. Víra ani nebyla sama o sobě důvodem ke konfiskaci majetku. Represivní proces protireformace probíhal po třicet let v podmínkách války, která několikrát přinesla zvrat mocenských poměrů a ztrátu dosavadních výsledků. Po první chaotické vlně vyhánění bratrských stoupenců ze země využil Dietrichštejn svých gubernátorských pravomocí a zahájil publikování rekatolizačních dekretů. Prvními z 28 Univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc: Dějiny Moravy Díl 2. Moravská reformace, renesance a baroko. Praha 1995, str. 99 102 14

nich byli ze země vypovídání bratrští kazatelé. Provádění dekretů však naráželo na liknavost nebo na odpor protestantské vrchnosti. Dlouho se snažil chránit bratrské kněze na svých panstvích Karel st. ze Žerotína 29, ale ani jeho loajalita vůči císaři jeho poddaným nepomohla. Na základě patentu z roku 1625 musel Jan Amos Komenský opustit Žerotínův Brandýs nad Orlicí, kam prchl z Fulneku a kde začal psát a Žerotínovi věnoval svůj Labyrint světa. Druhým společenstvím, které bylo velmi tvrdě postiženo, byli novokřtěnci. Kardinálův dekret ze září 1622 je do dvou měsíců vypovídá ze země. Dekrety proti novokřtěncům byly vydávány opakovaně. Jejich emigrace mířila na Slovensko. Tak byla během několika let na Moravě likvidována síť sborů Jednoty bratrské a všechny novokřtěnecké osady. Souběžně s úsilím o obsazení far katolickým kněžstvem probíhala restaurace mnišských řádů. Již v únoru 1621 byl vydán dekret o návratu brněnských a olomouckých jezuitů do jejich kolejí a škol. Jezuité nyní rychle zakládali nové koleje v moravských krajských městech, v roce 1624 ve Znojmě s přispěním vranovských Althanů a v roce 1625 v baště moravského luterství v Jihlavě. Do Uherského Hradiště byla přenesena jezuitská kolej, kterou kardinál založil v Kroměříži. Jejím hlavním úkolem v novém působišti měly být misie na Valašsku. V polovině dvacátých let pověřil kardinál dozorem nad průběhem rekatolizace a nad budováním katolické církevní organizace dva komisaře, Jana Jakuba Magni a olomouckého kanovníka Jan Arnošta Platejse z Platenštejna. Tato komise navštěvovala královská města a ta panství, kde vrchnosti váhaly s vypovídáním bratrských kazatelů. Konkrétní průběh rekatolizace se v těchto letech realizoval jako houževnaté úsilí katolického duchovenstva potlačit s podporou zemské vlády protestantské bohoslužby a nahradit je bohoslužbami katolickými. Změna bohoslužeb narážela ve městech a na protestantských panstvích na odpor, který postupně slábl. Docházelo ke všem průvodním jevům náboženského zápasu, k příkladům osobní statečnosti, k násilí i lhostejnosti. Římský katolicismus byl stále na postupu a protestantská bohoslužba byla zatlačována do ilegality, i když se ve městech opakovali pokusy protestantů o obhajování starého stavu. Novou naději na změnu poměrů dodala protestantům další válka, která se na obzoru českých a moravských zemí objevila v letech 1626 27. Morava se znovu stala zemí, do níž protestantská emigrace vkládala největší naděje. Na obou stranách konfliktu stály ještě tytéž osobnosti jako v letech 1621 22. 30 29 30 Karel starší ze Žerotína ( 15. září 1564 9. října 1636 ) byl významný moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského patriotismu. Univ. prof. PhDr. Josef Válka, CSc: Dějiny Moravy Díl 2.Moravská reformace, renesance a baroko.

Jan Blahoslav Přerovský 2. Životní osudy velkého Přerovana Jan Blahoslav se narodil v Přerově, jak sám o tom napsal, a tak nám zanechal bezpečnou zprávu o svých rodičích i o své mladosti. Narodil se 20. února 1523 v první pátek postní v 16 hodinu.... Jeho otec se jmenoval Blažek a podle všech náznaků patřil mezi vážené přerovské měšťany. Matka Kateřina byla dcerou přerovského kožešníka Bezpery. Kožešnická rodina Bezperů ( Bespírů) se dost často připomíná v Přerově a v blízkém Lipníku nad Bečvou, ještě v první polovině 17. století. Není pochyby o tom, že jména Blažek i Blahoslav jsou původně jména křestní, a že první z nich je zkratkou druhého. V 17. století nebyla ještě ustálena rodová jména, a proto se často užívalo místo jmen rodových jmen křestních. Velmi často byla taková jména doplňována přívlastky na rozlišení od osob stejného jména. Z takových přívlastků se vyvinula dnešní rodová jména. Mladý Jan, syn přerovského měšťana Blažka, se nazval později Blahoslavem, ale v mládi užíval lidového tvaru Blažek, jak je patrno z alba university ve Wittenbergu, kde byl zapsán jako student Joannes Blasius Przeroviensis, což je latinský překlad jména Jan Blažek Přerovský. Později se také podpisoval Jan Blagoslaua nebo začátečními písmeny J.B.P. Na diplomatických listech do ciziny se podepisoval polatinštěnými nebo pořečtěnými jmény svého otce Macarius Blažek a své matky Apterix ( řecky ) - Bezpero. 31 Z jeho sourozenců známe sestru Zuzanu a mladšího bratra Martina Abdona, narozeného 1. února 1529, který byl vysvěcen na kněze ve Slížanech. Zemřel v Praze roku 1561, brzy po svém návratu ze studií v Německu. 32 Prvního vzdělání nabyl Blahoslav pravděpodobně v otcovském domě, jak bývalo zvykem v bratrských měšťanských rodinách v té době. Není známo, zda chodil také do veřejné školy ve svém chlapeckém věku, tj. farské školy nebo zda chodil jen do bratrské školy v Přerově. Avšak rád ještě po letech vzpomíná s láskou a hlubokou vděčností na svého prvního učitele bratra Jana Wolfa. Bratr Jan Wolf byl správcem přerovského sboru od roku Praha 1995, str. 102 103 31 32 František Chudoba Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 7,8,9 Vavřinec Orlík - Kniha úmrtí: toho roku 1561 umřel bratr Martin Abdon v Praze u Pana Jana Kustoše v sobotu VII. dne měsíce března a pochován na zejtří v třetí neděli postní, kteráž slove Oculi, u svatého Jindřicha blízko dveří na krchově zdi. Hojil je mistr Jakub, ty časy lékař slovutný a též doktor Michal, lékař arciknížecí. Vlastní bratr byl Jana Blahoslava, jehož jediného měl toliko. 16

1536. S velikou pečlivostí se rád ujal mladého Blahoslava, který o jeho blahodárném vlivu na sebe zanechal několik svědectví: Příjemný kazatel, písař, znalý němčiny, mnoho písní nadělal, ale takový člověk jakých je málo. Latině téměř nic neuměl, ale učením a pravým uměním se skvěl. Uměl i fysiku. 33 zemřel 1548 a byl pohřben v Přerově na sířanském hřbitově u sv. Michala. V rozpravě o novém Kancionálu Šamotulském z roku 1561 se také zmiňuje o bratru Janu Wolfovi, a ještě větší chválu mu vzdává v nekrologu 34, zachovaném v Knize úmrtí. O Úmrtní knize, kterou sám nazývá: Knížkou, ve které se pokládá šťastné skonání životů a rozkošném zesnutí v Pánu mnohých osob, kteříž v Jednotě bratrské Pánu Bohu nad jiné sloužili v stupních vyšších, praví bratr Vavřinec Orlík, že někde ponechal z Blahoslavova zápisu první slovesnou osobu, někde jsou Blahoslavova začáteční písmena nebo jeho značka, tak že je jeho autorství nepochybné, což potvrzuje i sloh. Záznam o bratru Wolfovi nasvědčuje, že Blahoslav s jistotou chodil do přerovské bratrské školy. 35 Bratr Jan Wolf odvážel o sv. Havlu 16. října roku 1540 sedmnáctiletého Blahoslava do Prostějova k bratru Martinovi Michalcovi, správci sboru, který byl známý svou pedagogickou činností. Bylo to pravděpodobně na přání otce Blahoslava, který už tehdy asi nežil. V Prostějově měl jeho syn pokračovat ve studijích. V čelednosti 36 u bratra Michalce zůstal Blahoslav až do smrti svého vychovatele, do roku 1547, ale nezdržoval se v Prostějově po celou tuto dobu. Již roku 1543 byl bratrem Michalcem poslán do Goldbergu ve Slezsku na latinskou školu, kterou založil a spravoval humanista a pedagog zvučného jména Valentin Trotzendorf. 37 Pobyl tam celý rok a za tu dobu bezpochyby při svém nadání získal dost 33 34 35 36 37 Rukověť dějin české literatury. Praha 1927, str 43 Nekrolog - téhož léta 1548 umřel bratr Wolf v Přerově, ten pátek před svatým Šimonem a Judou po XV hodině, Bohu a všem téměř lidem, jenž jej znali, velmi milý, tu v Syřanech pochován. Bratr Daniel Starý při pohřbu jeho kázal. O tom muži mnoho by bylo praviti. Býval sem já s ním od dětství svého. A když se koli na skutky muže toho rozpomenu, vždycky se jemu divím. Neb sem nikdá jemu podobného neviděl aniž vím, aby Jednota jemu podobného měla, a to v těchto věcech: v ochotnosti, přívětivosti, opatrné mluvnosti, pobožnosti, příkladnosti, vážnosti, jímání lidí milosti k sobě. A ač prostý jak byl, však příjemný kazatel, písař, hospodář dobrý. Bratra Lukáše starého formanem býval. Drahně písní nadělal, z nichž mnohé sou v novém kancionálu. Při žádném z správcův bratrských tak málo vášní škodných nepoznal sem. Taková byla muže toho bedlivost, že sebou uměl vládnouti. Člověk tě byl, ale takový, jakýchž velmi málo jest. Latině téměř nic neuměl, ale přesto byl učený a pravým uměním skvěl se. Uměl i fyziku. Na kněžství řízen byl léta 1526. Jeden z ouzké rady. František Chudoba: Sborník Blahoslavův - Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 8 Čelednost - hospodář se svou rodinou a čeledí tvořili od založení Jednoty bratrské základní jednotku bratrských společenství ve smyslu společenskoekonomickém a bohoslužebném. Hospodář byl hlavou vlastní rodiny a představeným celé domácnosti i s čeledí, byl zodpovědný za duchovní i hmotný prospěch domácnosti a dodržování řádu v ní. Podle tohoto modelu byl na duchovní úrovni hospodářem vlastně i kněz se svou čeledí učedníky a jáhny. Valentin Trotzendorf byl slezský protestantský pedagog, humanista. V roce 1566 vyšlo tiskem jeho dílo Catechis scholae Goldpergensis, které popisuje školskou praxi v českých zemích 16. století. Zasloužil se o založení nejstaršího humanitního gymnázia ve Slezsku 17

pevných základů ve znalosti latiny, která byla jedinou vyučovací řečí proslavené školy trotzendorfovy. Na jaře roku 1544 poslali bratří Blahoslava zároveň s jinými bratřími Janem Rokytou, Adamem Parixem, Jakubem Šturmem z Litomyšle a snad i s Janem Vavřincem Třebíčským a Havlem Malátem z Moravičan na universitu do Wittenbergu v Německu. 38 Tam poslouchali přednášky nejen slavných německých universitních profesorů, ale také věhlasného reformátora Martina Luthera. Je jisté, že Jan Blahoslav pravidelně chodil na jeho kázání. Vzpomíná na ně ve své Gramatice české, kde praví, že nikdy tak dvou horlivých kazatelů neslyšel a v té věci tak sobě vespolek podobných, jak byl on, Martin Luther a bratr Jan Augusta. 39 Ve Wittenbergu studoval Blahoslav přes rok a vrátil se opět do Prostějova, kdo po smrti Michalcově dostal nového hospodáře, jimž byl bratr Matouš Strejc, sice ostrého vtipu, výmluvný, ale velmi bázlivý. Po půldruhém roce, v červenci roku 1548, byl tehdy už pětadvacetiletý Blahoslav přidělen bratru Janovi Černému - Nigranovi do Mladé Boleslavy, která byla tehdy hlavním sídlem Jednoty bratrské v Čechách. Byla to doba pro práci Jednoty bratrské velmi zlá. V zemi vládl král Ferdinand I., který se rozhodl potrestat české stavy za to, že ho nepodporovali v boji proti šmalkaldské jednotě. 40 Když byli odbojní stavové poraženi u Mühlberka v dubnu 1547, využil Ferdinand I. v Čechách vítězství k zesílení své královské moci. Vedle měst spatřoval jako hlavního strůjce odboje proti jeho osobě Jednotu bratrskou. Proto roku 1548 dal zavřít bratrské sbory a bratry vypověděl ze země. Mandát proti bratřím byl z velké části proveden. Ochrana sboru v Mladé Boleslavy v osobě pana Arnošta Krajíře z Krajku 41 se ukázala slabou a marnou proti ostrosti mandátu. Jan Blahoslav nebyl v Mladé Boleslavy spokojen, neboť postrádal náboženské volnosti, jaké se těšil ve Wittenbergu a na Moravě. Na druhé straně vzniklé obtíže poskytly nastávajícímu historikovi Jednoty bratrské příležitost seznámit se s nitkami bratrské diplomacie. První pobyt u bratra Černého netrval dlouho. Ještě před velikonocemi roku 1549 byl poslán Jednotou bratrskou na novou universitu v Kralovci v Prusku. Poměry na universitě se však záhy ukázaly pro české studenty nesnesitelné. Vznikly veliké teologické spory, vyvolané profesorem university Ondřejem Osiandrem. Situace ztížil ještě mor, který se rozmohl v 38 39 40 41 František Chudoba: Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 9 František Chudoba: Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 9 Na obranu proti Karlovi V. Založila německá protestantská knížata a některá svobodná římská města obraný spolek tzv. Šmalkaldskou jednotu. Tento svaz byl založen již roku 1531 a v jejím čele stál saský kurfiřt Jan Fridrich. Proti Šmalkaldské jednotě se o sedm let později vytvořil v Norimberku spolek katolickým vládcům, k němuž na popud svého bratra přistoupil i král Ferdinand I. Krajířové z Krajku český šlechtický rod, původem z Kraňska. V Čechách od konce 14. století. Boleslavská rodová větev podporovala Jednotu bratrskou. Arnošt Krajíř se zúčastnil stavovského povstání 1547. 18

Prusku. Bratrským českým studentům mor znesnadnil pobyt v Kralovci, takže už v červenci téhož roku opustil Jan Blahoslav se svým přítelem, také bratrským studentem, Janem Rokytou Královec a uchýlili se do nedalekého Doubravna k bratrskému biskupovi Machovi Sionskému. O něco později pak odcestovali i s biskupem na Moravu. Na den Šimona a Judy, 28. října 1549, se konala v Prostějově bratrská synoda. Po zprávě o poměrech mezi bratrskými vystěhovalci v Prusku a v Polsku, usnesla se synoda, aby několik bratří bylo vysláno na studia do ciziny. Na přímluvu velikou téhož biskupa Speráta, ano více pro očištění Jednoty narčené a široce rozvolané, že zoumyslně a potupně vším školním literním uměním pohrdá, z té příčiny nařízeno jest, aby někteří mládenci vypraveni byli, jako ze jména Jan Přerovský Blahoslav, Jan Rokyta. A na to jim pomoc učiněna, totiž každému z nich padesát tolarů dáno, a do Basilie vysláni. Potom Jan Benátský, Jan Lorenc, Martin Abdon do Královce, aby se v potřebách také pilných Jednotě hoditi mohli. 42 Hned po synodě se vypravil Blahoslav s Rokytou na cestu do Švýcar. Cesta vedla Čechami a jižním Německem. Za cesty poznali několik učených mužů, od kterých získali cenné informace o Basileji, kam dorazili začátkem prosince. Měli s sebou doporučující listy, zejména od Pavla Speráta 43, kdysi protestantského kazatele v Jihlavě. Dopisy jim otevřely přístup do domů basilejských učenců, zvláště slavného krajana Zikmunda Hrubého z Jelení 44. Avšak Jan Blahoslav se dlouho netěšil přízni svých basilejských příznivců. Počátkem roku 1550 upadl do těžké nemoci, která jej upoutala delší dobu na lože, takže se nemohl zúčastňovat studií na universitě. Když po velikonocích poněkud pookřál a byla naděje, že snese útrapy dlouhé cesty, rozloučil se na radu lékařů navždy s Basilejí a vracel se domů za doprovodu přítele Jana Rokyty. Zvolili si cestu vozem do Řezna a odtamtud lodí po Dunaji do Vídně. Ve Vídni se rozloučili. Jan Rokyta se vrátil do Basileje, odkud se až po třech letech vrátil také domů. Blahoslav putoval dále na Moravu, aby se doma z nemoci zotavil a upevnil své zdraví. Uplynul mu sedmadvacátý rok života, studium bylo u konce a nastala doba pro práci ve službách Jednoty bratrské. Když se vyléčil, zdržoval se kratší dobu v Čechách, asi v Mladé Boleslavi, a poté několik neděl v Prostějově, kde také učil na zdejší bratrské škole. Zde se seznámil s 42 43 44 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str. 167 Pavel Sperata protestantský kazatel, který působil v Jihlavě v první polovině 16. století a pod jehož vlivem se značná část obyvatel města přiklonila k protestanství Zikmund Hrubý z Jelení ( 1497 Praha 1554 Basilej ) byl český spisovatel a filolog, jeden z nejvýznamnějších českých učenců své doby. Jeho význam nespočívá ve vlastní tvorbě, ale především v poznámkách k jednotlivým dílům, která vydával a v jeho překladech z řečtiny do latiny. 19

kališnickým knězem a spolutvůrcem české mluvnice z roku 1533 Václavem Benešem Optátem 45, který pravděpodobně ovlivnil Blahoslava, že se rozhodl napsat novou českou mluvnici, tzv. Gramatiku českou. Práce na Gramatice ovlivnila Jana Blahoslava v rozhodnutí zrealizovat překlad Nového zákona do českého jazyka. V roce 1552 byl povolán do Mladé Boleslavi, aby pomáhal bratru Janovi Černému shromáždit a sepsat bratrské paměti, ze kterých vzešlo později 14 rukopisných foliantů ( velkých knih ), známých jako Akty Jednoty bratrské nebo také Archív ochranovský. 46 Dne 2. února 1553 přijal Jan Blahoslav v Mladé Boleslavi úřad jáhenský. Z bohabojných žáků bratrských rodin byli vybíráni ti, kteří měli ochotu stát se kněžími se souhlasem rodičů. Zastávali zpočátku první stupeň církevní služby, jako učedníci nebo akolyté 47, a z nich byli vybíráni jáhnové. Zkušební doba trvala až do 30 roku života. Přihlíželo se především k tomu, aby byl jáhen dobrým kazatelem, poněvadž kázání Božího slova bylo hlavní součástí bratrské bohoslužby. Jan Blahoslav dovršil v roce 1553 věk 30 let. V neděli 30. června roku 1553 byl Jan Blahoslav v Přerově ordinován na kněze Jednoty bratrské. 48 Rok 1553 se konala v Přerově jedna z mnohých synod. Poté se vrátil do Mladé Boleslavi k bratru Janovi Černému, se kterým dále nerušeně pracoval, než se začal opět tvrdě prosazovat královský mandát proti bratřím, jako projev královské vůle proti působení Jednoty bratrské. Sbor byl zavřen a kněží byli rozehnáni do všech stran. Jan Blahoslav se odebral zpět na Moravu. Psal se rok 1555. Téhož roku podnikl Jan Blahoslav dvě diplomatické cesty do Vídně. 49 První krátce před odchodem z Mladé Boleslavi, druhou v listopadu roku 1557 a v květnu, v září podnikl diplomatickou cestu do Vídně potřetí a počtvrté. Bohužel cesty všechny byly marné. Nedosáhl ani on, ani jeho přátelé slyšení u arciknížete Maxmiliána, o kterém bylo známo, že se kloní k lutherství a že není věřícím katolíkem. Ohledy na španělskou linii habsburskou mu bránily, aby o tom mohl podat v Čechách přesvědčivý důkaz. Českým bratřím sice přál, proto doufali, že se jim dostane slyšení a svobody, ale protože na Maxmiliána působili vyslanci, kteří hájily papežské a španělské zájmy, zdráhal se bratřím vyhovět. Za Blahoslavův 45 46 47 48 49 Václav Benš Optát z Telče byl novoutrakvistický kněz, spoluautor první české gramatiky a překladatel Nového zákona do češtiny, který je založený na Erasmově řecko - latinském textu. František Chudoba: Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 11 Z řeckého akolouthos druh na cestě nebo ten, který následuje - v širším slova smyslu pak ten, kdo slouží ( lat. Acoluthus ). Služba akolyty má kořeny ve Starém zákoně, kde Samuel pomáhá lévitskému knězi Elímu nebo Elíša proroku Elijášovi. František Chudoba: Sborník Blahoslavův Jak přibývalo vědomostí o Janu Blahoslavovi od doby obrozenecké. Přerov 1923, str. 11 Antonín Gindely: Dekrety Jednoty bratrské. Praha 1865, str 178 20