Vy dá vá spolek MAGEN Leden 2016 TIRÁŽ: OBSAH SPOLEČENSKÁ RUBRIKA 3 5 ŽIVOT KOLEM OBCÍ 6 13 Brněnská židovská obec slavila novou Tóru Sion a tanky, které zachránily Izrael Tradiční vzpomínka na katastrofu lodi Patria v netradičním čase Turnovská synagoga láká turisty UDÁLOSTI 14 18 Židovský hřbitov v Dřevíkově se postupně obnovuje V Amsterdamu zastaví tramvaje na památku stávky proti nacistické perzekuci Židů Izrael a konflikt v Sýrii Helmut Schmidt byl politikem reálných činů 50 let izraelsko-německých diplomatických styků TÉMA 19 23 Písně vzdoru a výchova k nenávisti Palestinskou samosprávu ohrožují Hamás i absence mírových jednání ROZHOVORY 24 28 EU se chová vůči Izraeli neohrabaně Boj proti antisemitismu nesmíme nechat pouze na židovských organizacích Na šábes se nevraždí HISTORIE 29 33 Můj otec Hanuš Rezek Z historie modro-bílého sportu v Prostějově Osud Židů v Bulharsku v době holokaustu ŽIDOVSKÝ KALENDÁŘ 34 KULTURA 35 40 Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob Izrael je všemu na vině Básně Paula Celana Černé vločky Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou tiskovinu. Registrace MK ČR 16543. Redakce: V. Dvořáková, E. Grafová, T. Jelínek, D. Stecher Redakční rada: J. Fischer, J. Fistein, A. Kusák, A. Štefanová, P. Weiss, K. Wichs Ilustrace: Jan Laštovička Sazba: Luděk Neužil Tisk: Nakladatelství ČVUT, výroba Zikova 4, 166 36 Praha 6 Kontaktní adresa: PO box 11, Požárníků 38, 252 62 Horoměřice E-mail: novinymagen@seznam.cz Číslo konta: 1966267349/0800, Česká spořitelna, a. s. Toto číslo vychází s podporou čtenářů Tradiční zapalování chanukie na pražském Palachově náměstí. Přítomné vítá rabín Manis Barash. Mezi hosty jsou např. primátorka Adriana Krnáčová a ministr vnitra Milan Chovanec, který světlo zapaloval. Fotbalové družstvo Židovského sportovního klubu Makabi Prostějov (archiv prostějovského muzea), s. 30 32 5776-37 Velká sláva v Brně. Rabín Kliment s novou Tórou a předseda ŽOB Jáchym Kanárek držící chupu (foto město Brno), s. 8 9
5776-37 Strana 2 ÚVODNÍK V Evropě roste strach i projevy nenávisti Vážení čtenáři, děkujeme všem, kteří reagovali na naši dodatečnou výzvu na podporu vydávání Židovských listů. Podařilo se nám shromáždit chybějící prostředky na celý ročník. V řadě míst Evropy dramaticky narůstají projevy antisemitismu. Protižidovské incidenty meziročně vzrostly ve Francii asi o 80 % a v Londýně o 62 %. Evropská komise (EK) v říjnu rozhodla o vytvoření funkce koordinátora boje proti antisemitismu, o což se významnou měrou zasloužila i česká diplomacie. Dne 12. listopadu vyšlo v Úředním věstníku EU Výkladové oznámení k označování původu zboží pocházejícího z území okupovaných Izraelem od června roku 1967. EK doporučuje, aby členské země EU používaly označení jako produkt z Golanských výšin (z izraelských osad) či produkt ze Západního břehu Jordánu (z izraelských osad). O tři dny později došlo k dalším teroristickým útokům ve jménu Islámského státu v Paříži. Bylo zabito 130 lidí a 386 zraněno. Český prezident Miloš Zeman vystoupil v úterý 17. listopadu na pražském Albertově po boku aktivistů Islám v ČR nechceme. V sobotu 28. listopadu zabodovala v anketě populární hudby Zlatý slavík kapela Ortel, která skončila druhá v kategorii Hudební skupina roku. Její lídr Tomáš Ortel získal třetí místo v kategorii Zpěvák roku. Izrael se již řadu měsíců potýká s vlnou palestinských útoků noži, které pravděpodobně inspirovaly podobné incidenty ve Francii a Itálii. Německo si začíná uvědomovat, že další příliv uprchlíků nemůže zvládnout. Mění se důležitost politických témat. V Evropě roste strach i projevy nenávisti. Nové vydání ŽL37 se snaží na některé tyto trendy reagovat. Přinášíme rozhovor s poslancem Robinem Böhnischem, který nás nechá nahlédnout do politického pozadí EK k tématu problematiky označování zboží ze židovských osad. První pracovní schůzka koordinátorky EK pro boj s antisemitismem Kathariny von Schnurbeinové byla v lednu v Praze, tak jsme se jí rovnou zeptali na její agendu a plány na příští měsíce. Izrael je všemu na vině je titul v Německu vydané knížky, na kterou upozorňuje Juraj Eckstein. Obecnějšímu tématu šíření nenávisti v Evropě, které se týká i kapely Ortel, se věnuje Zdeněk Zbořil v rubrice Téma. Politice v Izraeli se věnují komentáře Gity Zbavitelové Palestinskou samosprávu ohrožuje Hamás i absence mírových jednání a Izrael a konflikt v Sýrii. Denny Stecher připomíná loňské 50. výročí izraelsko-německých diplomatických styků. Historik židovského sportu Peter Bučka tentokrát píše o Prostějově. Jehošua Rezek z izraelského městečka Karmiel vzpomíná na svého otce Hanuše Rezka (Rebenwurtzela), který byl židovským duchovním československé zahraniční armády. Rabín Daniel Mayer napsal recenzi na Štein-Schneiderovu sbírku vtipů na židovský způsob. V rubrice Kultura dále představujeme knížky Černé vločky Paula Celana, Příběh Eriky od Ruth Vander Zee, Jak byl vynalezen židovský národ od Šlomo Sanda. Tradičně upozorňujeme na židovské památky či pietní místa, spojená s obdobím holokaustu. Tentokrát přinášíme informace o synagoze v Turnově, připomínce židovské obce v Soběslavi, obnově hřbitova v Dřevíkově a odhalení pamětní desky v Minsku. Zprávám ze života obcí dominuje unikátní událost z Brna, kde v neděli 17. ledna oslavili novou Tóru. Byl to svátek pro celou židovskou pospolitost. Spolek Ulpan Teplice dokazuje, že s dobrým nápadem dokáže i malá organizace úspěšně dělat dobré projekty. Jejich Teplický cimes slavil v listopadu již pátý ročník. Ludevít Végh píše o Dnech pro Izrael v Hradci Králové. V letošním roce opouští funkci vídeňského vrchního rabína Chaim Eisenberg (64), kterého má nahradit Arie Folger (41). Společenská rubrika je věnována nekrologu na oblíbeného Gustava Singera. Osobní vzpomínku mu věnovala Eva Grafová. Ohlížíme se za životem hrdiny od Dukly a Sokolova Alexandra Beera, který zemřel 31. 12. 2015. Charles G. Strasser OBE píše o svém příteli Janu Horalovi, kterého mnozí pamatují jako nezištného podporovatele válečných veteránů. Koncem loňského roku jsme vytvořili moderní webové stránky ŽL, které přinášejí nový formát a lepší grafické zpracování, než měl náš starší blog. Najdete je na adrese zidovskelisty.info. Každý týden zde naleznete aktuální zajímavosti. Věříme, že se Vám nové vydání bude líbit. Jsme rádi, že šíříte ŽL mezi své přátele a známé. Noví zájemci o zasílání elektronických či tištěných ŽL nás mohou kontaktovat na adrese novinymagen@ seznam.cz. Těšíme se na reakce! Vaše redakce
5776-37 Strana 3 Gustava jsem poznala vlastně přes jeho syny, Michala a Vladimíra, seznámili jsme se v roce 1974 v horolezeckém oddíle a oddíle vysokohorské turistiky Slavie VŠ v Praze. Nikdy mi nepřipadlo, že byl o tolik starší než my všichni, choval se ke svým synům a k nám všem jako starší bratr. Jezdil na zájezdy oddílu, se všemi si tykal a všichni jsme mu říkali Gustave. V osmdesátých letech byl Chopok v Nízkých Tatrách nejlepším kopcem v republice ke sjezdovému lyžování. Bylo hrozně těžké se tam v zimě někde ubytovat, bylo tam za socialismu jen pár hotelů a rekreačních zařízení a většina byla přístupná jen na poukazy ROH. Tenisový oddíl, kde já jsem tehdy hrála, jezdíval pravidelně ze zvláštní protekce do garáží Na Zahrádkách k chataři Klamárovi. Garážemi jsme nazývali provizorní buňky postavené na louce, kde v každé z nich bylo pár kurníků se dvěma palandami, takže v jedné garáži nás mohlo být 12. Byli jsme štěstím bez sebe, že jsme tam mohli jezdit. Míša Singer byl také zván, i když nebyl členem tenisového oddílu, a přivážel s sebou kromě své ženy Hanky také svého otce, váženého očního lékaře ve Vojenské nemocnici, který s námi celý den lyžoval, chodil do hospody, spal na palandě a stál frontu na sprchu v umývárně, tak jako každý jiný. A tak se stal vlastně jedním z kamarádů. Singerovi měli část chalupy v Janově v Jizerských horách a často jsme k nim jezdili na běžky o vánočních svátcích a přes silvestra. Ubytování to bylo velmi spartánské, dole jedna místnost sloužící za kuchyni, jídelnu, obývací místnost a v noci též ložnici, nahoře SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Na lodičky již nezajdeme plk. v. v. MUDr. Gustav Singer, CSc. (21. 1. 1914 11. 10. 2015) nevytápěná půda, kam se museli směstnat vlastně všichni ke spaní. Někdy nás tam bývalo až 15, ani nechápu, jak jsme se tam vešli. Gustav spal na půdě u komína jako jeden z party. Léta ubíhala, já žila přes dvacet let v Kanadě a ztratili jsme kontakt. Po návratu do Prahy jsem navázala styky vlastně už jenom s Gustavem. Bylo mu tehdy už devadesát, ale vůbec se nezměnil, choval se stále jako kluk, žaloval na své syny, že ho nechtějí brát na cesty do Patagonie a do Alp na lyžařské zájezdy a tak podobně. Pořád by něco dělal. Bydlel hodně blízko, a tak jsem za ním občas přišla a přinesla mu knížku na čtení nebo něco dobrého. Kdykoliv jsem mu volala, nebyl doma. Vždycky mi řekl: To víš, já jsem takový tulák, pořád se někde toulám. Chodil na koncerty a veškeré akce nejdříve do Domu Charlese Jordana v ulici Milady Horákové, posléze na Hagibor. Všechno ho zajímalo, svůj věk si vůbec nepřipouštěl. Jeho oblíbenou činností bylo v létě chodit na Vltavu na lodičky. Zval mě stále, až jsem to vzdala a šla s ním na Žofín. Nakonec jsme spolu byli několikrát. Od vesel mě vyhodil a zasedl za ně vždycky sám. Musím se přiznat, že jsem se o něj vždycky bála, ale vůbec to nebylo potřeba, byl zkušeným rutinérem a celé odpoledne byla obrovská zábava. V zimě chtěl chodit do obory Hvězda na běžky, které miloval. Synové mu to už zakazovali, tak rebeloval. Bál se jedině, že když upadne, tak nebude moci vstát, a tak uplatil jednoho z ošetřovatelů z Domova, aby šel pěšky vedle něho a zvedl ho, kdyby bylo potřeba. Pak ho napadlo, že bych třeba mohla s ním jít já, vzít si běžky, a tak by nemusel ošetřovatel. Byli jsme spolu několikrát a musím se přiznat, že ač sportovně to velké vyžití nebylo, byla jsem a jsem vděčná za tyto zážitky. Když jsme dávali dohromady rozhovory pro knížku Bojovali na všech frontách, tak jsem s ním natáčela dlouhý rozhovor, který také potom vyšel v knize, poněkud zkrácený, aby se dostalo na všechny. Seděli jsme v kavárně a on vyprávěl, o svém dětství a mládí v Rakousku, o tom, jak ho z důvodů kvót pro Židy nejprve nechtěli vzít na medicínu, jak promoval dva týdny před anšlusem v jiné místnosti než všichni ostatní křesťané. O tom, jak se potkal se svou pozdější ženou Gretou. O té mluvil vždycky s takovou jemností a láskou, že jsem jí skoro záviděla. O útěku do Prahy před příchodem Němců do Rakouska, kde se ale moc neohřáli a utíkali znovu, chtěli do Anglie, kde měla manželka příbuzné. Když byli v Polsku, vypukla 2. světová válka a nezbylo jim než prchat na východ. Po velkých útrapách, kdy byli s manželkou nejprve rozděleni, posléze zase spojeni. Narodila se jim holčička, která na následky válečných útrap brzy umřela. Nakonec se dostali k československým vojenským jednotkám v Sovětském svazu. Vyprávěl mi o bitvě u Sokolova a Kyjeva, kde sloužil jako polní lékař, vždy věcně, bez nadsázky a bez patosu. Posléze mě při korektuře a schvalování trochu seřval, že tam jsou nepřesnosti, a spolu se mnou všechno znovu důkladně prošel. Když oslavil své sté narozeniny v domově na Hagiboru a absolvoval bez výjimky veškeré návštěvy významných osobností a u významných osobností, gratulace známých i neznámých lidí, vydala jsem se za ním s dortem a kamarádkou na návštěvu. Nebyl doma! Sestry mi řekly, že je na dovolence na propustku. Dort jsme nechaly na sesterně v ledničce a podruhé už jsem raději zavolala, abych jej zastihla. Návštěva byla krásná, plná vzpomínek a vyprávění. Na stěně měl spoustu svých kreseb a obrazů, byl i talentovaný umělecky. Dort už byl pryč, Gustav nám řekl, že ho se sestřičkami okamžitě snědli. Když jsme odcházely, řekl mi trochu smutně, že je hrozně rád, když za ním přijde jakákoliv návštěva, potřeboval mít pořád co dělat. A tak jsme se scházeli u něj na Hagiboru. Nikdy to nebyla nuda. Měli jsme také takovou svou tradiční při o důležitosti, či nedůležitosti západní československé armády, kde jsem já měla svého tátu a pochopitelně měla také své mínění. Byl to laskavý a mírný člověk, hodný na každého, nikdy se nepovyšoval, miloval svou ženu a rodinu a já na něj budu hodně a ráda vzpomínat. Přála bych si, aby tu ještě byl a my mohli jít na lodičky nebo do Hvězdy. Eva Grafová
5776-37 Strana 4 SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Vzpomínka na přítele Jana Horala Jan Horal byl jako člověk opravdu gigant, byl legendou už za svého života. Narodil se v Čopu 23. února 1923 a zemřel 3. listopadu 2011. Poprvé jsem se s ním setkal v Tokiu, žil tehdy ve Švédsku, kam uprchl před českým komunistickým režimem. Do Tokia přijel jako zakladatel a vlastník firmy Merkurex, která se zabývala importem a distribucí fotografických potřeb. V hotelu Imperial a později hotelu Okura se tehdy vždy v lednu setkávalo mnoho světových fotografických společností, aby si vyměnily informace o trhu. Jan a já jsme byli jediní českého původu, a tak jsme se spřátelili. Hodně jsem se dozvěděl o jeho životě. Shodou okolností jsme oba sloužili v České nezávislé obrněné brigádě (CIAB), která byla během 2. světové války součástí britské armády. CIAB držela v Dunkerque v obklíčení jednotku německé armády, která se odmítala vzdát od října 1944 až do konce války. Jan navázal smlouvy pro Švédsko s některými japonskými agenturami, mezi nimi s Chinonem, vyrábějícím čočky a fotoaparáty, tehdy nováčkem na trhu. Vzhledem k tomu, že sám byl inženýr obeznámený dobře s požadavky evropského trhu, Jan vedl Chinon do té míry, že obdržel výhradní právo prodeje pro celou Evropu. Posléze se setkal se Stanleym Kalmsem, zakladatelem firmy Dixon s, britského největšího prodejce fototechniky, kterému zajistil distribuci Chinonu ve Spojeném království a sám se stal ředitelem Dixon s. Hned po sametové revoluci se vrátil do Prahy. Jako vždy si okamžitě uvědomil obrovské příležitosti a chopil se jich. Koupil velkou budovu, v té době sloužící jako ubytovna pro dělníky, a přestavěl ji na hotel Duo. Hotel měl velké parkovací prostory a spoustu pokojů. Janovy marketingové schopnosti mu dobře posloužily k získání autobusové zájezdové klientely. Nikdy nezapomněl na strašlivé zacházení, kterého se jeho kolegům z armády a letcům ze Západu po návratu dostalo pod komunistickkou nadvládou. Pravidelně je hostil ve svém hotelu Duo. Tam také zařídil a udržoval klubovou místnost s nashromážděnými memorabiliemi z válečné doby. Jan obdivoval slavného britského plastického chirurga, sira Archibalda McIndoea, který byl průkopníkem rekonstrukce těžce popálených obličejů spojeneckých letců, jejichž letadla byla zničena ohněm, a přál si jim pomoci. Utvořili klub nazvaný Klub pokusných králíků. Jan hostil všechny přežívající členy jednou ročně na dovolené v hotelu Duo. Podzemní chodba hotelu je galerií jejich fotografií a též fotografiíí slavných leteckých veteránů českých letek RAF. Později Jan koupil další dva hotely, oba v Českém Krumlově, Old Inn a Růže, před nímž stojí socha prezidenta Edvarda Beneše, kterého Jan obdivoval. Vždycky, když jsem přiletěl do Prahy, bydlel jsem samozřejmě v hotelu Duo a spolu jsme strávili mnoho šťastných hodin, obklopeni jeho milovanými jezevčíky. Mnoho lidí na něj nezapomene pro jeho nezištnou pomoc, pro jeho laskavost a také materiální pomoc těm, kteří to potřebovali, především českým a britským veteránům druhé světové války. Charles G. Strasser OBE Odešel sochař Aleš Veselý V pondělí 15. prosince náhle zemřel světově uznávaný sochař Aleš Veselý (80), profesor Akademie výtvarných umění Praha a člen pražské židovské obce. Pohřeb se na přání pozůstalých konal v úzkém kruhu rodiny na Novém židovském hřbitově. Veselý se ve své tvorbě často inspiroval židovskou tematikou spojenou s holokaustem. Je autorem sochy Magen David na Národním hřbitově v Terezíně, kde se každoročně v rámci národní tryzny pronáší kadiš, či památníku obětem holokaustu před bývalou kutnohorskou synagogou. Jeho posledními díly ve veřejném prostoru jsou Brána nenávratna u Památníku ticha v Holešovicích a Síla neodvratnosti v Terezíně, které byly odhaleny v loňském roce.
5776-37 Strana 5 Hanuš Gaertner oslavil 90 let Dne 4. ledna oslavil své životní jubileum JUDr. Hanuš Gaertner. Bývalý vězeň terezínského ghetta, KT Auschwitz II-Birkenau a Schwarzheide je aktivním členem židovské obce a řady dalších organizací včetně spolku Magen. Jako předseda skupiny Schwarzheide, která sdružuje již jen několik žijících vězňů tohoto tábora, se stará především o odkaz kamarádů, kteří zahynuli v táboře nebo zemřeli při pochodu smrti ze Schwarzheide u Drážďan do Terezína. Redakce ŽL mu přeje vše nejlepší až do 120. SPOLEČENSKÁ RUBRIKA Zemřel účastník bojů u Sokolova i Dukly, generálporučík Alexandr Beer (7. 2. 1917 31. 12. 2015) Generálporučík v. v. Alexandr Beer se narodil 7. 2. 1917 v židovské rodině ve Vranově nad Topľou na Slovensku. Vystudoval gymnázium a studoval vyšší školu textilní v Brně. Před okupací byl zaměstnán v průmyslu a v roce 1939 se rozhodl utéci do Anglie přes Švýcarsko. Na švýcarských hranicích byl zadržen, na tři týdny vsazen v Německu do vězení a poté byl deportován do Prahy. To mu však nezabránilo v dalším útěku, tentokrát do Polska. Zde se sešel se svým bratrem, který v roce 1944 bojoval u Dunkerque v západní armádě. Alexandr Beer po napadení Polska utekl do Sovětského svazu společně se skupinou, v níž byl komunistický senátor Antonín Zmrhal. Pravděpodobně díky němu se Rusové ke skupině utečenců zachovali dobře a po týdenních výsleších a třítýdenní internaci v obci Opalicha jim byla nabídnuta práce. Alexandr Beer přijal práci v textilním průmyslu a usadil se ve fabrice pod Moskvou. Po 22. 6. 1941, po napadení Sovětského svazu Německem, odjel do kazašského Karagandu, kde rovněž pracoval v textilním průmyslu. Jakmile se dozvěděl o tvořící se Svobodově armádě v Buzuluku, rozhodl se tam vydat. Musel dokonce napsat plukovníku Svobodovi, aby ho v Karagandu propustili a aby se mohl zapojit do Svobodovy armády. Dostal se do bojů o Sokolovo, kde byl velitelem minometného roje. Zde byl poprvé raněn a ocitl se v nemocnici v Mičurinsku. Po vyléčení se, zřejmě omylem, dostal do Kursku, kde probíhala největší tanková bitva. Alexandr Beer se ovšem dostal na štáb a díky svým jazykovým znalostem tlumočil při výsleších německých důstojníků. Poté se dostal do Novochopersku k československým vojákům. Účastnil se bitvy o Kyjev, Bílou Cerkev a Žaškov, kde působil jako velitel tanku. Po příchodu na Volyň byl odeslán do Sadagury jako velitel tankového učiliště na výcvik volyňských Čechů. Účastnil se karpatsko-dukelské operace, kde byl v Nižném Komárniku opět raněn, a ostravské operace. Jeho rodiče byli za války zavražděni v koncentračním táboře. Alexandr Beer při projevu před rodinnou hrobkou Ludvíka Svobody 4. 5. 2012 (foto Stanislav Pítr) V roce 1946 demobilizoval a následně získal hodnost nadporučíka. Po válce nastoupil v Centrotexu a v roce 1951, přestože se stal členem Komunistické strany Československa, byl na 48 hodin zavřený. Ačkoliv byl přiznán omyl a Alexandr Beer byl propuštěn, nesměl po dva týdny vycházet z domu a nemohl volat. Ukončil pracovní poměr v Centrotexu, ale i poté pracoval v textilním průmyslu. V roce 1968 byl ze strany vyloučen, ale navzdory tomu dostal práci na ministerstvu lehkého průmyslu. Po sametové revoluci nastoupil do nadnárodní společnosti a do důchodu tak odešel až v roce 2005. Byl dlouholetým místopředsedou Československé obce legionářské. V roce 2012 mu prezident ČR udělil Řád Bílého lva II. stupně. Zemřel 31. prosince 2015. Jeho pohřeb se konal ve středu 13. ledna 2016 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. V říjnu loňského roku mu ruští Alexandrovci ještě stihli uspořádat komorní koncert na Hagiboru. www.pametnaroda.cz, redakce Ohlasy čtenářů V ŽL je opravdu vždy co číst, protože jsou tam články psané pravým citem pro Židy. Nevyhýbají se problémům, které nás zajímají, a obsahují nejenom kritiku, ale hledají i cestu k nápravě. (H) Čtu ŽL moc ráda, čtu je několikrát, protože mne to rozvíjí. Texty se nikomu nepodbízejí, je vidět, že jsou psány rovnými lidmi. (V) Děkuji Vám za další číslo ŽL. Ty články o antisemitismu jsou pěkně napsané a ano, souhlasím, že fenomén tištěných publikací a pamfletů začíná znovu nabývat na důležitosti. (T) Je to skvělý časopis. Vždy jej čtu několik dní. K některým textům se i po čase vracím. Díky za vaši práci! (E)
5776-37 Strana 6 Na vídeňské radnici se v úterý 19. ledna konala slavnostní večeře na počest vrchního vídeňského rabína Chaima Eisenberga (64), který zastává tento úřad od roku 1983. Od září by jej však podle prosincového jednomyslného rozhodnutí vedení vídeňské židovské obce měl v této funkci nahradit rabín Arie Folger (41). Eisenberg letos odejde jen do částečného důchodu. Od roku 1988 je rovněž vrchním rakouským rabínem a na této pozici nadále zůstává. ŽIVOT KOLEM OBCÍ Střídání na vídeňském rabinátu Nový vrchní rabín má více odpovídat proměnám obce Arie Folger Člena židovské komunity v Marseille Benjamina A. napadl v pondělí 11. ledna patnáctiletý kurdský mladík, který byl vyzbrojen mačetou a keramickým nožem. Útočník z Marseille policii řekl, že jednal ve jménu Alláha a radikální organizace Islámský stát (IS). Případ vyšetřuje pařížská prokuratura jako teroristický čin. Od konce října došlo v tomto francouzském přístavním městě již ke třetímu Podle stanov bude Folger ve Vídni již od června, ještě před svátkem Šavuot, aby po dobu tří měsíců pracoval jako rabín ještě pod vedením Eisenberga. Před Vysokými svátky se ujme své nové role ve vídeňské obci, která má sedm tisíc členů. Folger plánuje navštívit Izrael, aby dostal požehnání od rabína Aharona Leiba Steinmana z litevské ješivy. Folger se narodil v Antverpách. Jeho otec byl přeživší holokaustu a matka se narodila v marocké Marrákeši. Jeho praděda je rabín Ašer Zelig Fertig. Rabínské vzdělání získal na ješivách v Antverpách, v anglickém Gatesheadu, v Izraeli a USA, kde se věnoval i studiu ekonomie. Témeř 6 let zastával funkci rabína v Basileji. V posledních letech pracoval pro židovské obce v Mnichově, Frankfurtu nad Mohanem a Karlsruhe. Na začátku léta chce Folger přestěhovat do Vídně i svou manželku a šest dětí. Rakouský Der Standard konstatoval, že se Chaim Eisenberg od něj očekává, že díky svým zkušenostem s různými kulturními prostředími bude také lépe odpovídat změnám ve složení vídeňské židovské obce, které se rodilý Vídeňák Eisenberg asi dle názorů představitelů komunity vzdaloval. Rodným jazykem Folgera je jidiš, ve škole se naučil holandsky, v angličtině publikuje některé své náboženské spisy a německy bloguje. Der Standard označil Folgera za pevného obránce Izraele, který opakovaně kritizoval evropskou veřejnost, že přehlíží palestinský teror. TJ Násilné útoky v Marseille. Spor o nošení kipy protižidovskému útoku s bodnou zbraní ze strany příznivce IS. Marseille má 850 tisíc obyvatel. Židovská komunita je zde velmi početná a má 80 tisíc členů. Muslimové tvoří asi čtvrtinu místní populace. Pondělní incident se obešel bez vážného zranění, protože napadený se úspěšně bránil i pomocí objemného výtisku knihy VeZot Haberakha. Oběťmi jsou náhodně vybraní věřící židé, kteří jsou na ulici jednoduše identifikovatelní. Z tohoto důvodu vyzval prezident židovské náboženské obce v Marseille Cvi Amar členy komunity, aby raději na ulici nenosili v těchto těžkých dobách kipu. Proti tomuto názoru vystoupil prezident lokální organizace CRIF (Le Conseil représentatif des institutions juives de France) Michele Teboul, který tento přístup odmítl s tím, že to jde proti rovnoprávnému postavení Židů v Francii, které získali před stovkami let. Obdobně se proti názoru Cvi Amira vyslovil i vrchní rabín Francie Chaim Korsia. Neměli bychom ustupovat ani o píď, měli bychom nadále nosit kipu, prohlásil. Jejich stanovisko podpořil i francouzský prezident François Hollande. Podle jeho vyjádření je neúnosné, aby se francouzští občané schovávali kvůli své víře. Debata kolem Amarovy výzvy vyvolala kampaň na sociálních sítích #TousAvec- UneKippa, která vyzvala Francouze k solidaritě se židovskou komunitou v Marseille a celé zemi. V pátek 15. ledna v 10 hodin dopoledne měli lidé vyjít do ulic s kipou. Francouzská židovská komunita je se svými až 600 tisíci příslušníky nejpočetnější komunitou v Evropě. Teror a narůstající počet antisemitských útoků ze strany muslimských přistěhovalců vyhánějí z Francie stále víc židů. Loni se jich do Izraele přistěhovalo 7500 víc než z kterékoliv jiné země.
5776-37 Strana 7 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Brněnské Židy umučené v Minsku připomíná po letech důstojný památník Odhalení památníku se osobně zúčastnil také místopředseda Židovské obce Brno Pavel Fried, který sám holokaust přežil. Tragédie šoa není jen tragédií nás Židů. Je stále ještě málo pochopenou tragédií celého lidstva. Šoa legitimizovalo vraždění celých skupin lidí. Jsme toho svědky dnes a denně. Lidský život ztratil svoji posvátnost, uvedl Pavel Fried ve svém projevu. Pietní akt zorganizovaly německá evangelická nadace IBB (Internationale Bildungs- und Begegnungstätte Düsseldorf), Velvyslanectví ČR v Bělorusku, Židovská obec v Minsku a město Brno. Památník, jehož zhotovení stálo 170 tisíc korun, na své náklady nechalo vytvořit město Brno. Delegace z Brna: Zleva Matěj Hollan, Pavel Fried a Jiří Šitler (foto Brno) Židovské občany města Brna, kteří byli za války deportováni do ghetta v Minsku a tam byli zavražděni, připomíná od neděle 22. listopadu nový památník. Brno se tak přidalo k řadě dalších měst, která si na tamním pamětním místě své umučené občany připomínají. Nacisté zřídili minské ghetto 28. června 1941 a do 21. října 1943, kdy bylo před postupující východní frontou zlikvidováno, jím prošlo dle některých odhadů až sto tisíc židovských vězňů. Jiná města v Minsku připomínku utrpení svých Židů měla, Brno dosud chybělo. Když se kvůli tomu na vedení města obrátilo prakticky souběžně Ministerstvo zahraničních věcí a Židovská obec Brno, neváhali jsme v rámci Roku smíření ani okamžik a vznik pamětní stély jsme samozřejmě podpořili, vysvětlil náměstek brněnského primátora Matěj Hollan, který byl členem delegace, která do Minsku z Brna přijela. Připomněl i hrozivé statistiky holokaustu v Bělorusku: Z prvního transportovaného tisíce obyvatel Brna jich přežilo všehovšudy 13. Následovala deportace dalších šesti tisíc Židů z ghetta v Terezíně, z nichž přežilo 6. Šachova synagoga v Holešově má nové lustry V Šachově synagoze v Holešově jsou nově instalovány historické lustry. Památku ze 16. století spravuje Městské kulturní středisko Holešov, které se již připravuje na novou turistickou sezonu. Synagoga je známa svou zachovalou výzdobou polského typu. Nad ženskou galerií se navíc nachází místnost, která byla původně školou, v níž se nachází nádherně zdobený dřevěný strop, který obsahuje květinové, ovocné a zvířecí motivy, pocházející z roku 1737. V Holešově působil ve druhé polovině 17. století rabín Sabbataj ben Meir ha-kohen nazývaný Šach. Uznávaný učenec, který je autorem 20 knih, je pohřben na místním židovském hřbitově, kde každoročně navštěvují jeho tumbu zbožní židé z celého světa. Nyní se v Holešově uvažuje o vybudování Šachova památníku, kde by se návštěvníci mohli seznámit s jeho dílem. Ze světových aukcí se pro Holešov podařilo získat již 15 titulů. Nejstarší z nich je z roku 1715. Minský kantor a Pavel Fried při modlitbě (foto Brno) Text na pamětní stéle: Památce 987 židovských občanů města Brna, kteří byli 16. 11. 1941 deportováni do ghetta v Minsku a zde zahynuli. Památce dalších téměř 6000 židovských mužů, žen a dětí, kteří byli v letech 1941 1942 deportováni z ghetta Terezín do Běloruska a tam zahynuli. Věnovalo město Brno, Česká republika.
5776-37 Strana 8 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Brněnská židovská obec slavila novou Tóru V neděli 17. ledna uspořádala brněnská židovská obec slavnost přivítání nové Tóry. Poprvé od počátku druhé světové války tak byl pro druhou nejpočetnější komunitu v České republice vytvořen ručně psaný svitek Pěti knih Mojžíšových. Za sofera byl vybrán rabín Moše Flumenbaum z Jeruzaléma, který od nedělního rána v prostorách brněnské židovské obce na třídě Kapitána Jaroše dokončoval na počest jednotlivých členů komunity a VIP hostů poslední písmena svatého textu. Pod chupou kráčí s novou Tórou brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment
5776-37 Strana 9 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Dokončený svitek byl oděn do pláštíku a ozdoben stříbrným štítem a ukazovátkem. Následně byl v 11 hodin vnesen pod chupou do synagogy Agudas Achim. Za zpěvu přítomných novou Tóru u dveří synagogy přivítala její starší předchůdkyně. Obě pak byly uloženy v Áron ha Kodeš s novou oponou, která byla vyhotovena podle návrhu amerického výtvarníka Marka Podwala. Jedna z nových opon studií udělil smichu rabínu Klimentovi. Mezi hosty byli i izraelský velvyslanec Gary Koren, diplomaté z norské a rakouské ambasády, brněnský biskup Vojtěch Cikrle a primátor města Brna Petr Vokřál. Nedělní oslava byla vyvrcholením dvouletého období, v němž probíhala stavební rekonstrukce synagogy. Následovala úprava interiéru, která se snaží co nejpřesněji zachovat původní projekt architekta Oto Eislera, podle jehož funkcionalistického návrhu byl celý objekt v roce 1936 postaven. Podle dochovaných fotografií a dokumentů byly vyrobeny kopie svítidel, vyrobeny lavice a také obnovena původní výmalba. Součástí této druhé etapy bylo rovněž zhotovení nových synagogálních textilií v různých barevných variantách pro různé příležitosti. Projekt se uskutečnil za finanční pomoci z grantu z Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Součástí celého projektu je také partnerství Židovské obce Brno a Židovského muzea v Oslo, které přináší řadu kulturních akcí obyvatelům Brna a Osla. redakce Autorem fotografií je Zdeněk Kolařík z Magistrátu města Brna. Přijeli hosté z Jeruzaléma i Bratislavy Šlo o velmi významnou událost celé obce, které se zúčastnili všichni od malých dětí až po ty nejstarší. Tóra je něčím, co spojuje komunitu dohromady, je příslibem života společenství na další generace, říká brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment. Jeho slova potvrzuje i vysoká účast asi 350 hostů. Mimo domácích, kteří přišli v nejhojnějším počtu, do Brna přijeli představitelé řady židovských obcí a organizací. FŽO zastupoval předseda Petr Papoušek z Olomouce. Z Londýna přijel rabín Herschel Gluck OBE, z Bratislavy rabíni Baruch Myers a Miša Kapustin. Vedle rabína Flumenbauma přiletěl z Jeruzaléma i rabín Daniel Landes, který jako ředitel Pardes institutu židovských Plná synagoga Agudas Achim. V popředí rabín Gluck s Tórou, Pavel Fried, rabín Kliment a rabín Daniel Landes.
5776-37 Strana 10 Dne 12. října 2015 se konal v Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové významný 19. galavečer v rámci 19. kulturně-společenského projektu DNY PRO IZRAEL. Organizátorem tohoto projektu, jehož každoroční týdenní kulturní program se závěrečnými galavečery probíhá v Hradci Králové již od roku 1997, je Křesťanské centrum SION pod vedením jeho ředitele a jeho obětavého týmu. Hosty 19. galavečera, z Izraele i z Česka, byli: Brigádní generál Avigdor Kahalani, legenda a hrdina války Jom Kipur, která vypukla v roce 1973. Jeho publikace Tanky, které zachránily Izrael, přeložená do češtiny, byla k dispozici účastníkům galavečera, resp. v prodeji s autogramiádou, resp. s osobním věnováním autora. Mezi dalšími špičkovými představiteli izraelského a českého parlamentu a kulturního života, kteří přijali pozvání na galavečer, byli: místopředseda vlády P. Bělobrádek, ministr kultury D. Hermann, velvyslanec Státu Izrael v ČR Gary Koren, bývalí velvyslanci ČR v Izraeli Tomáš Pojar a Michael Žantovský a další představitelé kulturního a společenského života ČR, Izraele a zástupce SAŽ. Galavečery v rámci projektu Dny pro Izrael se konají v Hradci Králové každoročně ve spolupráci s izraelským velvyslanectvím v Praze již od roku 1997 pod záštitou velvyslance Státu Izrael. Staly se významnou ŽIVOT KOLEM OBCÍ Sion a tanky, které zachránily Izrael Izraelská blues-rocková kapela Sobo Blues Band kytarista a dirigent součástí kulturního a společenského života v Hradci Králové. Letošní galavečer s bohatým kulturním pořadem a závěrečným pohoštěním se uskutečnil za účasti asi 200 představitelů a hostů z Hradce Králové a z Prahy. Ústředním bodem letošního ročníku Dnů pro Izrael bylo vystoupení izraelského brigádního generála Avigdora Kahalaniho, který se s diváky podělil o svůj silný životní příběh a o své vzpomínky na válku a na úspěch izraelské armády, která se i v Den pokání židovského národa (Jom Kipur) dokázala ubránit velké tankové přesile Sýrie. Brigádní generál Kahalani přiznal, že se v ten den do tanku vrátil v osudové chvíli po více než ročním pobytu v nemocnici, kde podstoupil 17 operací po vážném zranění a popáleninách na 60 % těla. Kahalani napsal o svých zážitcích již zmíněnou knihu Tanky, které zachránily Izrael, která byla přeložena i do češtiny. Po ukončení galavečera autor v rámci autogramiády do zakoupených knih napsal osobní věnování. Vzpomínku na letošní 25. výročí obnovení československo-izraelských diplomatických vztahů přednesli hosté galavečera, bývalí velvyslanci ČR v Izraeli, Tomáš Pojar, jehož otec byl prvním velvyslancem v Izraeli po pádu železné opony, a Michael Žantovský, který byl přítomen první zahraniční cestě bývalého prezidenta ČR V. Havla, jež směřovala do Izraele. Hlavním bodem vystoupení představitelů izraelské kultury letos byla blues-rocková A. Kahalani vypráví o svých zážitcích kapela Sobo Blues Band, jejíž domovskou scénou je proslulý bar Mike s Place v Tel Avivu. Shodou okolností nedávno vyšel v České republice stejnojmenný komiksový příběh, jehož děj se točí kolem teroristického útoku spáchaného na tento bar v roce 2003. Velkým zážitkem bylo vystoupení českého chlapeckého sboru Boni pueri a jejich pojetí dětské opery Brundibár, kterou kdysi zpívaly děti v terezínském ghettu. Za centrum Sion promluvil tradičně D. Doksanský, ředitel centra Sion, který zejména komentoval kritickou situaci v důsledku teroristických útoků na Izrael ze strany Palestinců. Gary Koren, velvyslanec Státu Izrael v České republice, jako každoroční účastník galavečera poděkoval za podporu Izraele, která je v současné situaci útoků na Izrael velmi potřebná. Program proizraelských aktivit Křesťanského centra Sion v Hradci Králové má v dnešní společenské a kulturně-politické situaci na Blízkém východě velký význam, neboť v době, kdy demokratický svět a civilizaci, založené na principech judaistického Desatera a humanismu, ohrožují novodobí hlasatelé extrémního barbarského násilí, dokumentuje, že spojenectví představitelů nejvyšších etických hodnot lidského pokolení, jako jednotná ideová a protiteroristická fronta, je jediným možným východiskem pro trvalou udržitelnost lidského společenství. Ludevít Végh
5776-37 Strana 11 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Tradiční vzpomínka na katastrofu lodi Patria v netradičním čase V neděli 8. listopadu ve 14:30 se na Novém židovském hřbitově v Praze konala tradiční vzpomínka na oběti lodi Patria, které u palestinských břehů zahynuly při výbuchu dne 25. listopadu 1940. Řada přeživších československých uprchlíků se následně zapojila do bojů proti nacistickému Německu. Krátce po válce byla založena tradice pravidelných setkání pamětníků, v níž pokračují generace jejich potomků. Úlohu hlavního řečníka převzal po svém otci herec Hanuš Bor, který přítomné upozornil, že v letošním roce se příběhu československých utečenců a tragické události na Patrii věnuje inscenace Jihočeského divadla Archa naděje. Autory divadelní hry se swingovou hudbou jsou Martin Vačkář, Aleš Březina a Jiří Ornest. Jako dobový podklad pro umělecké zpracování byl použit deník Karla Brandýse. Mezi postavami v představení najdeme skutečná jména účastníků plavby, jako např. Bedřicha Poppera z Českých Budějovic, jehož vzpomínky Cesta za svobodou jsme publikovali v ŽL 18. Jediným stínem nad slunným setkáním byla skutečnost, že Židovská obec v Praze, která před více než deseti lety převzala organizaci této pietní akce, změnila její zavedený termín bez toho, aby informovala rodiny, které se jí pravidelně účastní. Místo Pátý ročník Teplického cimesu Po dobu tří listopadových týdnů se v Teplicích odehrávaly již pátým rokem dny židovské kultury s názvem Teplický cimes. Festival nabídl kulturní akce pro širokou veřejnost a při každé z nich se návštěvníci mohli těšit na malé tradiční pohoštění. Festival pořádá spolek Ulpan Teplice. Organizátoři připravili přednášky, divadelní představení, projekci fi lmu a koncert. Z Berlína přijela populární klezmerová skupina Di Grine Kuzine. Z Prahy dorazili spisovatel Ivan Klíma a Markéta Mališová (na snímku) z Centra Franze Kafky. (foto archiv Ulpan Teplice) Úlohy řečníka se po svém otci ujal Hanuš Bor 22. listopadu se tak poslední setkání konalo o dva týdny dříve a ještě v ten den v poledne o změně nebyla informována ani správa hřbitova. Dle pražského rabinátu bude akce v roce 2016 dle původní zvyklosti. TJ Na FŽO nic nového Sidonova dovolená je od října placená Vrchní zemský rabín Karol Sidon měl rok neplacenou dovolenou, aby si uspořádal své osobní vztahy. Dne 7. října jej Rada Federace židovských obcí (FŽO) v tajném hlasování potvrdila ve funkci, takže bude mít odnynějška placenou dovolenou. Činnost bude vykonávat stále stejnou. Vyjádření tajemníka FŽO pro ČTK jistě vstoupí do nového pojetí halachy. Svou situaci vyřešil, podle civilního práva je rozveden a podle jeho výkladu by mělo být rozhodnutí soudu závazné i pro rabínský soud, uvedl Kraus. Sidon raději na rabínský soud ani nečekal, ostatně má v nedodržování rabínských rozhodnutí své dlouholeté zkušenosti. Hlasování o Sidonovi, které poměrně překvapivě avizoval servis ČTK ráno před zasedáním Rady, nebylo vůbec na programu. Bod byl zařazen narychlo v rámci debaty o rozpočtu a sekretariát musel připravit hlasovací lístky. Někdy ČTK ví více než běžní členové Rady. ČTK napsala, že podle židovského práva platí, že civilní právo dané země stojí nad židovským právem. Toto pojetí hodnot židovské obci jistě někdo ještě mnohokrát připomene, až se bude debatovat o košer porážkách nebo ochraně židovských hrobů. Otázkou zůstává, kdo z věřících židů jej může ještě brát vážně. redakce
5776-37 Strana 12 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Turnovská synagoga láká turisty Turnovská synagoga, která jako jedna z nemnoha v severních Čechách přečkala tzv. Křišťálovou noc a další útoky nacistů v období okupace, byla péčí města v roce 2008 velmi citlivě obnovena. Tato památka z roku 1719 láká podle sdělení radnice stále více turistů, kterých bylo jen v letošní letní sezoně na tři tisíce. Synagoga je již sedmým rokem dalším turistickým cílem Turnova. Jsou zde pořádány kulturní a vzdělávací akce. Přijíždějí domácí i zahraniční turisté a podle zápisů v návštěvní knize jsou s její prezentací spokojeni a oceňují, že se o ni město stará, říká Eliška Gruberová, ředitelka organizace Turnovské památky a cestovní ruch. Velkou zásluhu na záchraně synagogy má bývalá místostarostka a později starostka Hana Maierová, která stála u samotného projektu na opravu a obnovu této historické stavby, jež byla do té doby skladištěm a hrozilo, že po malé privatizaci může být nenávratně zničena. V roce 1997 se Maierová zasadila o prohlášení synagogy za kulturní památku a tím se pootevřela cesta k její záchraně. Město se nakonec v roce 2003 rozhodlo, že ji od soukromého majitele odkoupí, a s přispěním peněz z takzvaných norských fondů ji nechalo za 14,3 milionu korun zrekonstruovat. Obnovený objekt se stal v roce 2009 stavbou roku Libereckého kraje. V hlavním sále jsou zrestaurovány barevné arabesky z přelomu 19. a 20. století, kdy byl do budovy zaveden elektrický proud. Uprostřed jsou na zemi viditelné obrysy dávno zbořené bimy. Na čestném místě vedle svatostánku jsou umístěny pamětní desky významných členů místní židovské obce. Ženská galerie nad předsíní je zdobená kovanou mříží. Pro širokou veřejnost je synagoga otevřena od května do září, ale její prostory slouží i pro výstavy, koncerty židovské hudby, přednášky, závěrečné koncerty žáků zdejší základní umělecké školy a využívají je rovněž studenti Ježkovy konzervatoře z Prahy. Právě jejich zářijový koncert pravidelně uzavírá sezonu této turnovské památky. Ale i mino otevírací dobu je možné se do synagogy podívat, je však třeba se předem objednat. V říjnu toho např. využila skupina studentů z Haify, kteří si zde uspořádali i bohoslužbu, vysvětluje Gruberová. Podle Gruberové je pokaždé velmi zajímavé a dojemné setkání s potomky bývalé židovské komunity. Vzpomíná na návštěvu paní z Anglie, která byla z rodu Pragerů. Ti v 18. století vlastnili v Turnově dva domy, následně se přestěhovali do Prahy a z celé rodiny přežila jako Wintonovo dítě pouze ona. Hned po otevření synagogy na podzim 2008 přijel rovněž z Velké Británie i člen rodiny Taussigů, jehož příbuzný působil za války v RAF. Protože ráno již spěchal na letadlo, navštívil se svou manželkou synagogu v deset hodin večer a před svatostánkem zpíval modlitby, vypráví Gruberová. Více informací: www.synagoga-turnov.cz. ČTK, TJ Sidon vzal raději zpátečku Demokratizaci stanov navrhovat nebude Na listopadovém shromáždění členů ŽOP vystoupil zemský rabín Karol Sidon s návrhem na změnu stanov, který měl více zrovnoprávnit postavení tzv. nositelů mimořádného statusu. To jsou jinými slovy tatínkovci, jejichž židovský původ neodpovídá ortodoxnímu výkladu halachy. Sidon navrhl, aby mohli hlasovat o všech věcech mimo voleb. Držitelé mimořádného statusu totiž nemají aktivní ani pasivní volební právo. Vedení pražské obce jej posléze vyzvalo, aby svůj návrh upřesnil. Sidon vypracoval písemné vyjádření, v němž konstatoval, že po prostudování stanov došel k závěru, že kompetence shromáždění členů v sobě obsahují tak důležité body jako odvolání zvolených představitelů obce, čili je možné je klást na roveň s volbami. Proto vzal raději zpátečku a od návrhu upustil.
5776-37 Strana 13 ŽIVOT KOLEM OBCÍ Připomínka židovské komunity v Soběslavi V neděli 15. listopadu v 15 hodin byla v Soběslavi na domě (Jirsíkova 31), na jehož místě dříve stála synagoga, odhalena pamětní deska připomínající místní židovskou komunitu. Iniciátorem akce byl Julius Müller z genealogické společnosti Toledot, kterému se podařilo propojit město s členy americké kongregace Temple Beth Shalom z Needhamu ve státě Massachusetts, kteří desku městu věnovali. Tuto americkou židovskou komunitu spojuje se Soběslaví tóra, která byla během nacistické okupace konfiskována a v letech komunistického bezpráví prodána do Anglie, odkud doputovala do Needhamu. Není to ojedinělý případ, protože podobným způsobem se i jiné české tóry ze zničených komunit dostaly do synagog po celém světě. Tyto mezinárodní vazby jsou do budoucna zárodkem možné další úspěšné spolupráce i na jiných místech republiky. Během slavnostního odhalení, kterého se účastnilo několik desítek osob, zaznělo několik informativních, proklamativních a děkovných proslovů z úst iniciátora akce Julia Müllera či místních učitelů Radima Jindry a Petra Lintnera, kteří stojí za badatelskými a pedagogickými projekty mapujícími soběslavské židovské souvislosti. Připomínka o potřebě dbát o historickou paměť zazněla rovněž z projevu starosty Jindřicha Bláhy. Velmi pozitivní je také fakt, že město převzalo pamětní desku do své správy. Duchovní rozměr akci dodaly hebrejské písně interpretované místním S myšlenkou přinést z Německa do České republiky projekt Stolpersteine přišli v roce 2008 členové České unie židovské mládeže. Kameny zmizelých mají připomínat české oběti nacismu, mezi něž patří všechny osoby zavražděné z důvodů rasových či politických. V roce 2010 bylo založeno občanské sdružení Stolpersteine CZ, které je nositelem a realizátorem celého projektu. Uzavírá smlouvy s obcemi o pronájmu míst na jednotlivé Stolpersteine a shromažďuje potřebné finanční prostředky. V uplynulých letech byly instalovány stovky pamětních kamenů do chodníků v Brně, Havlíčkově Brodě, Jihlavě, Kolíně, Lomnici, Neratovicích, Olomouci, Ostravě, Praze, Teplicích, Třeboni a pravděpodobně Iniciátor akce Julius Müller při proslovu (foto Weinpold) sborem Anonym Voice a modlitby libereckého kantora Michala Foršta, jenž svým mohutným hlasem a i několika slovy uctil památku soběslavských Židů, kteří byli součástí často zároveň jak kultury židovské, tak i české či německé. Dojde i na Stolpersteiny? Snad v budoucnu dojde také v Soběslavi k umístění tzv. Stolpersteinů, v neumělém doslovném překladu tedy kamenů, o které se má zaklopýtnout, oficiálně česky pak tzv. kameny zmizelých. Podle záměru tvůrce Guntera Demniga nás tyto dlažební kostky zapuštěné do chodníků nutí sklonit se před všemi oběťmi národního socialismu a na základě stručných životních dat vyrytých do kovové destičky se zamyslet nad jejich osudem. Přestože zorganizování takového projektu není jednoduchá a levná záležitost, Stolpersteine CZ ve stavu hibernace Záslužný projekt chce oživit Federace židovských obcí na dalších místech, která na webu projektu nejsou aktualizována. V posledních letech se však vedení sdružení a od roku 2014 spolku Stolpersteine CZ dostalo do stavu hibernace. Jeho předsedkyně nekomunikuje a řada pokusů navázat s ní spojení kvůli novým instalacím končí neúspěchem. Vzniklou situací se zabývala i Rada Federace židovských obcí (FŽO) na svém říjnovém zasedání. Jelikož je sídlo spolku na společné adrese s pražskou židovskou obcí (ŽOP) a FŽO, obrací se často veřejnost přímo na tyto instituce s žádostmi o instalaci kamenů na různých místech republiky. Představitelé ŽOP a FŽO je však odmítají s odůvodněním, že nejde o jejich projekt. Jinak na vzniklou podstatná část práce tj. mapování osudů židovských spoluobyvatel byla již díky studentům místního gymnázia před deseti lety odvedena a je možné na ní do budoucna dále stavět. Na jihu Čech lze Stolpersteiny již delší dobu najít např. v Třeboni. Nedávno začaly být umísťovány do chodníků v jihozápadočeských Horažďovicích. Na podporu takové iniciativy lze dodat, že na rozdíl od okázalých či nevkusných pomníků dnešní doby tento prvek paměti ve veřejném prostoru působí skromně a důstojně. Snad i v Českých Budějovicích se vedle Přemysla Otakara II. dočkáme také Stolpersteinů. Koneckonců českobudějovičtí středoškolští studenti se již v minulosti na projektech týkajících se mapování osudů zmizelých židovských sousedů podíleli. Štěpán Balík situaci reagovaly obce v Brně, Teplicích, Olomouci a Ostravě, jež se do realizace projektu zapojily. Zástupci FŽO se několikrát sešli s představiteli Stolpersteine CZ, aby o problému debatovali. Věcí se již dříve zabývalo i Prezidium FŽO, které doporučilo, aby se FŽO projektem Stolpersteine přímo nezabývala, avšak aby iniciovala obnovení činnosti spolku. Ke stejnému názoru dospěla i říjnová rada. Nyní se tedy dá očekávat, že FŽO se pokusí spolek oživit. Bez lidí, kteří budou jako dobrovolníci ochotni se projektu věnovat, však tato snaha nemůže být úspěšná. Zájemci o instalaci kamenů jsou prozatím vyzýváni, aby měli ještě trpělivost. redakce
5776-37 Strana 14 UDÁLOSTI Židovský hřbitov v Dřevíkově se postupně obnovuje Židovská obec nechala opravit a restaurovat část náhrobků na židovském hřbitově v Dřevíkově na Chrudimsku. Pietní místo postupně obnovuje už několik let. K jeho devastaci přispěli kromě počasí i lidé, sdělil ČTK Mojmír Malý ze společnosti Matana, která pro Židovskou obec spravuje většinu nemovitostí. Židovský hřbitov v Dřevíkově patří k těm šťastnějším případům, kdy za oběť rozkrádání padla pouze západní část ohradní zdi a dva až tři náhrobky z nejcennějšího materiálu, černé švédské žuly, uvedl Malý. Díky blízkosti skanzenu Veselý kopec, hřbitov v 70. a 80. letech minulého století průběžně udržovali místní dobrovolníci. Letos byly opraveny a restaurovány náhrobky číslo 79 až 102, náklady dosáhly 140 600 korun. Pardubický kraj na práce přispěl 80 000 korun, obec Vysočina věnovala 10 000 korun. Na hřbitově se do dnešních dnů dochovalo 218 náhrobků včetně cenných barokních a klasicistních. Ty nejstarší jsou zazděny ve vstupní bráně. Například jeden z nich s datací 1748 patřil ctěnému našemu učiteli rabimu Jidlovi. Nápisy na hřbitovních pomnících jsou většinou v hebrejštině a němčině, některé mladší i v češtině. Mezi výjimečné náhrobky patří dřevěný z období první světové války, poslední v českých zemích. Před 30 lety byl převezen do depozitářů Souboru lidových staveb Vysočina. Unikátní je i litinový náhrobek z roku 1852. Hřbitov vznikl za vsí v roce 1740 a je obklopen lesem. Mezi hroby stojí vzrostlé břízy, kaštany a javory. Původně se do něj vcházelo z druhé strany, proto jsou starší náhrobky otočeny k dnešnímu vstupu zády. Po přestavbě roku 1860 byla vstupní brána umístěna směrem k vesnici. ČTK Podle Evropského soudu pro lidská práva nelze antisemitismus skrývat za svobodu slova Evropský soud pro lidská práva odmítl ve svém listopadovém rozhodnutí odvolání komika Dieudonného proti tomu, že ho francouzská justice pokutovala za šíření nenávisti proti skupině osob. Svoboda slova podle soudu nechrání před antisemitismem ani popíráním holokaustu. Devětačtyřicetiletý Dieudonné Mbala Mbala uzavřel v prosinci 2008 své vystoupení tím, že pozval prominentního popírače holokaustu na jeviště a nechal mu předat ocenění komparzistou v mundúru vězně koncentračního tábora, za což dostal pokutu 10 000 eur. Případ je ale jen jedním z celé řady dalších kauz, v nichž byl Dieudonné obviněn a odsouzen zejména k vysokým finančním pokutám. V Belgii mu hrozí vězení. ČTK, redakce V Londýně vzrostl počet antisemitských činů o 62 % Podle metropolitní policie Londýna vzrostl meziročně počet kriminálních antisemitských činů o 62 %. Ke konci loňského listopadu bylo v oblasti hlavního města Velké Británie evidováno za posledních dvanáct měsíců 483 takovýchto činů, před rokem jich bylo 299. Podobně o 64 % vzrostly i projevy islamofobie z loňských 499 na 818. Židovská komunita představuje 1,8 % populace metropolitního Londýna, zatímco muslimové tvoří 12,4 %. S přihlédnutím k velikosti obou náboženských skupin jsou antisemitské činy čtyřikrát častější než projevy islamofobie. Neonacističtí hackeři ovládli twitter premiéra Sobotky Dluhoslav Sralbotka vlastizrádce a odkaz na white-media.info těmito informacemi ve středu 23. prosince dopoledne vylepšili hackeři twitterový účet premiéra Bohuslava Sobotky. Nově umístěné tweety vyzývaly k boji proti uprchlíkům a proti genocidě bílé rasy. Aktivity rasistického webu White media a kolem něj sdružených hackerů jsou dlouhodobě známé především organizacím, jež se věnují lidským právům. Před rokem vyzval Český helsinský výbor spolu s Amnesty International ČR odpovědné členy vlády a další veřejně působící osoby, aby proti těmto aktivitám zasáhli. Premiér Sobotka získal kontrolu nad svým účtem po sedmi hodinách.
5776-37 Strana 15 Rok poté, co prezidenti Barack Obama a Raul Castro prohlásili, že se vztahy mezi USA a Kubou budou normalizovat, se v prosinci sešli zástupci obou států, aby otevřeli téma mezivládních nároků, které byly uloženy k ledu více než půl století. Této příležitosti využila rodina jednoho z nejznámějších amerických gangsterů Mayera Lanského (1902 1983), aby veřejně deklarovala, že chce získat kompenzace za UDÁLOSTI V Amsterdamu zastaví tramvaje na památku stávky proti nacistické perzekuci Židů Tramvajová doprava se v hlavním městě Nizozemska symbolicky zastaví 25. února, v den 75. výročí generální stávky, která byla reakcí na protižidovský zátah v roce 1941 a uvěznění 425 židovských mužů, kteří byli následně odesláni do koncentračních táborů Buchenwald a Mauthausen. Nizozemský odboj tehdy vyhlásil stávku v celém Amsterdamu a jako první se do ní zapojili řidiči tramvají. Tehdejší občanská neposlušnost se rozšířila na další úřady městské správy, školy, amsterodamský přístav, textilní firmu Hollandia-Kattenburg a síť obchodů De Bijenkorf. Přidala se i další města Zaanstad, Kennemerland, Bussum, Hilversum a Utrecht. V tehdejší nacisty okupované Evropě šlo o první takto viditelnou reakci odbojového hnutí na protižidovskou politiku. Památník stávkujícím dělníků z roku 1952 V květnu 1940 Hitler napadl Nizozemsko. Královská rodina spolu s vládou utekla do Velké Británie a země byla na pět let okupována nacistickým Německem. Tak jako Benefiční koncert pro NFOH přinesl 33 tisíc korun Nadační fond obětem holocaustu (NFOH) organizoval tradiční benefiční koncert na podporu své činnosti. Výtěžek benefičního koncertu, na kterém vystoupil Miro Žbirka, je 33 152 Kč! Děkujeme všem, kteří se zúčastnili a přispěli! Děkujeme dárcům a partnerům koncertu: Café Jedna, firmě Conseq, Společnosti na obnovu památek Úštěcka, EL AL Israel Airlines, Českému vinařství Chrámce, King Solomon Restaurant, Jewish E-shop, Galerii Efram a Sylvě Chludilové, Boutique Hotel Tanzberg, Městu Loštice, Respektu a toleranci a Jiřímu Sussovi. Potomci gangstera Mayera Lanského chtějí kompenzace po Kubě. Je to chucpe? slavný hotel Riviera, do něhož investoval jejich předek. Média tato zpráva zaujala. Mayer Lanský se zapojil do kriminálních aktivit v New Yorku již ve dvacátých letech. Společně s Bugsy Sieglem vydělávali na prohibici. Později se Lanský začal věnovat sázkám a hazardu. Koncem 40. let jej pověřil tehdejší kubánský diktátor Fulgencio Batista, aby dohlédl na modernizaci havanských kasin. V prosinci 1957 Lansky na dalších místech pod nacistickou vládou, byla i v Nizozemsku okamžitě zavedena protižidovská opatření. V Amsterdamu narůstalo napětí kolem židovské komunity již od počátku února 1941. Nizozemská pronacistická organizace NSB se svou bojovou složkou WA se podílela na řadě provokací v místní židovské čtvrti. Tato situace vyústila v několik střetů mezi členy WA a židovskou sebeobranou a jejími příznivci především z dělnického prostředí. K eskalaci došlo 11. února, kdy byl vážně zraněn člen WA, jenž později zemřel. Následující den německá armáda za asistence nizozemské policie obklíčila židovskou čtvrť, která byla obehnána ostnatým plotem s policejními stanovišti. Nežidům byl do této části Amsterdamu vstup zakázán. Zatímco doposud byly ztráty jen na straně pronacistických domácích bojůvek, dne 19. února, kdy německá pořádková policie zasahovala ve slavném amsterdamském židovském zmrzlinářství Koco, byli zraněni říšští Němci. Němečtí policisté se střetli s místními obyvateli a židovskou skupinou, kteří se postavili na odpor. Odvetou za tyto a další potyčky byl zásah Němců v židovské čtvrti o víkendu 22. a 23. února 1941. Němci si jako zajatce odvedli 425 mužů ve věku 20 35 let, kteří byli uvězněni v Kamp Schoorl a později transportováni do koncentračních táborů v Buchenwaldu a Mauthausenu. Pouze dva z nich přežili. TJ v Havaně otevřel hotel Riviera, který po roce a půl znárodnil Fidel Castro. Lanského vnuk Gary Rapoport prohlásil, že nechce na Kubě podnikat, i když hotel stále existuje, pouze si myslí, že spolu s matkou a strýcem by jako právoplatní dědicové měli být kompenzováni. Možná je to chucpe, ale třeba by nakonec Mayer Lanský obstál při srovnání s Fidelem Castrem. redakce
5776-37 Strana 16 UDÁLOSTI Izrael a konflikt v Sýrii neutralita, ale ochrana vlastních zájmů Do syrské občanské války se zapojuje stále víc zahraničních hráčů a kromě Ruska, Íránu, libanonského hnutí Hizballáh na straně prezidenta Asada a západních spojenců pod vedením Spojených států podporujících umírněné povstalce chce proti terorismu bojovat i nová islámská koalice arabských, asijských a afrických zemí, i když není jasné, do jaké míry se bude angažovat právě v Sýrii. V syrském vzdušném prostoru je rušno. Přispívá k tomu také Izrael, který stále častěji podniká nálety na cíle ohrožující jeho bezpečnost. Jsou jimi především sklady a dodávky vyspělých a strategických zbraní určených pro Hizballáh. Vzdušné údery mají rovněž zabránit ostřelování izraelského území a zajistit, aby v blízkosti hranic nevznikla nepřátelská základna nebo stanoviště. Na jednu takovou chystanou základnu vypálila izraelská armáda raketu letos v lednu a zabila dvanáct vysokých velitelů Íránu a Hizballáhu. Terčem byla i řada konvojů s íránskými střelami Fateh-110 nebo ruskými raketami Jachont pro Hizballáh a spekulovalo se také o úderu na ruský protiletecký systém S-300. Izrael bombardoval i konvoje v Libanonu a loni v září sestřelil syrský válečný letoun, který narušil izraelský vzdušný prostor. Izraelské stíhačky udeřily i na předměstí Damašku. Syrský režim, a dokonce i Írán izraelská pravidla zatím respektují a nikdy neprovedly žádnou odvetu na rozdíl od Izraele, který důsledně trestá každou záměrně odpálenou i zbloudilou raketu, jež dopadne na jeho území. Izrael je jediný, kdo v Sýrii přímo bojuje proti Íránu a Hizballáhu a koho tato šíitská hrozba znepokojuje víc než Islámský stát. Nepatří ani k horlivým zastáncům sesazení Bašára Asada, třebaže tvrdí, že je v konfliktu neutrální a neupřednostňuje žádnou stranu. Nezapomíná však, že za vlády Asadovy rodiny patřila společná hranice k nejklidnějším. Izraelský kabinet se dlouho odmítal k útokům vyjadřovat, ale začátkem prosince premiér Benjamin Netanjahu poprvé přiznal, že Izrael v Sýrii občas zasáhne, aby zabránil převozu smrtících zbraní do Libanonu, a bude dál zajišťovat, aby v Sýrii nevznikla další protiizraelská fronta. Dbá také na to, aby se Hizballáhu nedostaly do rukou chemické zbraně. Stoprocentně úspěšný ale není podle armádních odhadů Hizballáh v současnosti disponuje až 150 000 raket, zatímco ještě v květnu jich měl jen 100 000. Izrael v náletech pokračuje i po vstupu Ruska na syrské bojiště. V posledních týdnech je dokonce stupňuje, přestože Moskva v Sýrii údajně nainstalovala svůj vyspělý protiletecký systém S-400, který dokáže zasáhnout letadlo na vzdálenost 400 kilometrů. Po sestřelení ruské stíhačky Tureckem také armáda přiznala, že ruské letouny narušují i izraelský vzdušný prostor, ale velení to neřeší. Izrael má s Putinovým Ruskem dobré vztahy a byl první zemí, kterou ruský prezident navštívil po svém znovuzvolení v roce 2012. Kreml teď navíc chce, aby izraelské zboží nahradilo turecké, jehož dovoz Putin po sestřelení ruské stíhačky zakázal, a Izrael k tomu vyjádřil ochotu. Láká také ruské turisty, kteří už nemají jezdit do Turecka a Egypta, a od loňska je Rusko jeho hlavním dodavatelem ropy. Základy dobrých vztahů však vznikly už po rozpadu Sovětského svazu, kdy se odtamtud do Izraele přistěhoval přes milion Židů. Ruština je dnes v Izraeli po hebrejštině a arabštině třetím nejpoužívanějším jazykem. Jeruzalém tvrdí, že s Moskvou své útoky v Sýrii koordinuje. Netanjahu navštívil v září Putina, nastínil mu izraelské zájmy a Putin mu dal údajně k zásahům proti dodávkám zbraní pro Hizballáh volnou ruku. Zpravodajské zdroje však naznačují, že koordinace z ruské strany příliš dobře nefunguje. Rusko je navíc spojencem úhlavního izraelského nepřítele, Íránu, který Hizballáh vytvořil, financuje a vyzbrojuje. Nejen vláda, ale i obyčejní Izraelci však Putinovi nepochopitelně věří a jsou přesvědčeni, že je jejich spojencem. Putin ale už mnohokrát dokázal, že sleduje výhradně své zájmy a sliby pro něj nic neznamenají, a Izraelci tak zřejmě dřív nebo později zažijí nepříjemné překvapení. Kromě zajišťování bezpečnosti země se Izrael v Sýrii rovněž soustřeďuje na čistě humanitární činnost. Před dvěma a půl lety zřídil u hranic vojenskou polní nemocnici, kde ošetřuje raněné a nemocné syrské civilisty i bojovníky, a když je to nutné, posílá je na operace a odbornou léčbu do nitra země. Nejvíc jich léčí nemocnice Ziv v nedalekém Safedu, ale jsou i další. Celkem pomohly zhruba dvěma tisícům Syřanů. Převážnou většinu pacientů tvoří muži, ale skoro pětinu také děti a některé se zde i rodí. Nemnoho syrských lékařů, kteří v Sýrii zbyli, o izraelské činnosti vědí a někdy k hranicím posílají pacienty, kterým nedokážou pomoci sami, s lístkem s diagnózou připíchnutým na šatech. Izraelští lékaři se neptají, zda pacient bojuje za prozápadní povstalce, nebo islamistické teroristy, a tak byl mezi ošetřenými údajně i vysoký velitel Fronty al-nusra napojené na al-káidu. Izrael však nepřijímá syrské uprchlíky a všechny vyléčené pacienty posílá zpátky do Sýrie se zprávou v arabštině a léky v krabičkách bez nápisů, aby nikdo nevěděl, kde byli ošetřeni. Gita Zbavitelová, ČRo
5776-37 Strana 17 UDÁLOSTI Helmut Schmidt byl politikem reálných činů (23. 12. 1918 10. 11. 2015) Státním aktem v hamburské Michelské katedrále za účasti osmnácti set hostů se konalo 23. listopadu rozloučení s nejstarším německým spolkovým kancléřem Helmutem Schmidtem, který by se letos dožil 97 let. Na ulicích pak za potlesku deseti tisíců občanů byl pohřební vůz doprovázen na cestě na hřbitov, kde byly uloženy jeho pozůstatky. Jeho mimořádnou lidskou a politickou osobnost vyzdvihla i účast aktivních politiků, přátel i nepřátel, kteří se všichni v černém dostavili do chrámu. Byli zde muži jako lord Heseltine a Giscard d Estaing, jejichž jména dominovala ve zprávách osmdesátých let, kdy Schmidt byl kancléřem. Dojemný byl projev jeho velkého přítele, bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera, pronesený v jeho rodném jazyce němčině, kterým ho doprovodil na poslední cestě. Současná kancléřka Angela Merkelová připomněla jeho proslulá slova, že kdo má vize, měl by jít k lékaři. Byl politikem reálných činů, nikoliv snílkem. Své rozloučení se světem si Helmut Schmidt předepsal sám, včetně hudby, kterou bylo doprovázeno. Jeho dlouhý život zasahující do XX. a XXI. století prožil nejkritičtější novodobé Zastupitelstvo slovenské Prievidze pojmenovalo přístupovou ulici k průmyslovému parku po někdejším členu NSDAP Maxu Broseovi. Vedení města reagovalo na žádost investora, německé firmy Brose. Rozhodnutí Prievidze odsoudil Ústřední svaz židovských náboženských obcí na Slovensku. Zástupci města Prievidza se naivně domnívají, že oslavou německého nacisty zabezpečí investice pro město. Je možné, že chtěli ukázat, že všechno je na prodej, i morálka, záleží jen na ceně, uvedla podle novinek.cz mluvčí svazu Lucia Livschitz Kollárová. dějiny Německa, jichž se aktivně účastnil. Podařilo se mu zatajit, že jeho otcem byl podle nacistických rasových zákonů židovský míšenec, což by mu zcela znemožnilo jeho důstojnickou dráhu ve wehrmachtu. Byl aktivním účastníkem bojů na západní i východní frontě a díky svým představeným se mu podařilo vyhnout vojenskému tribunálu za kritiku nacistického režimu. Stalo se tak poté, co byl delegován jako divák na proces se strůjci atentátu na Hitlera. Tehdy požádal své nadřízené, aby byl z procesu odvolán. Kritizoval říšského maršála Goeringa. Po skončení války od roku 1945 se angažoval v sociálně demokratické straně a stal se předsedou její studentské mládeže. V té době vystudoval ekonomii a jako komunální hamburský politik se stal poslancem Bundestagu, později pak poslancem Evropského parlamentu Stal se ministrem obrany, financí a hospodářství v první a druhé vládě Willyho Brandta v letech 1969 až 1974. Ve stejném roce byl zvolen pátým spolkovým kancléřem. Během své vlády musel řešit vleklou hospodářskou krizi a důsledky teroristických atentátů radikální Frakce Rudé armády. Michael Stoschek, který je CEO této firmy a vnuk Maxe Broseho, inicioval podobné přejmenování ulice v německém městě Coburg, kde stojí sídlo tohoto rodinného podniku, jenž vyrábí komponenty pro automobily. Zde se spor o přejmenování táhl deset let a v letošním roce firma rovněž vyhrála. Podle zpráv v německých médiích vedení společnosti Brose dokonce odmítlo finančně podpořit místní spolky a organizace kvůli původnímu negativnímu stanovisku zástupců města. Max Brose (1884 1968) byl zakladatelem společnosti Metallwerk Max Brose Jako západoněmecký nejvyšší vládní představitel pokračoval v přátelské politice vůči Francii a společně s ní prosazoval evropskou integraci. Neváhal se přitom ostře postavit proti rozhodnutí Sovětského svazu v roce 1977 rozmístit v Evropě rakety středního doletu a vyzval Spojené státy, aby přijaly obdobná opatření. Učinil tak přesto, že proti jeho rozhodnutí byla tehdejší většina jeho vlastní strany. Jeho záměr nakonec prosadila následující pravicová vláda Helmuta Kohla, který jej vystřídal v jeho funkci, když ztratil parlamentní většinu. Poté se stal spoluvydavatelem liberálního týdeníku Die Zeit, jehož prostřednictvím šířil myšlenky podporující evropskou integraci a sociálně tržní ekonomiku. Německá veřejnost si ho vážila i jako odvážného člověka, který jako hamburský senátor řídil s osobním nasazením záchranné akce při katastrofálních záplavách v roce 1962 v Hamburku. Obzvláště zdůrazňoval odpovědnost své země za vyvraždění šesti milionů Židů. Nejsme zodpovědní Evropě, ale především Izraeli, bylo jeho stanovisko. Richard Seemann Německý nacista má v Prievidzi ulici & Co., která od roku 1936 vyráběla pro wehrmacht. Za druhé světové války ve firmě pracovalo až 900 lidí, mezi nimiž byli i váleční vězni a nuceně nasazení. Brose byl členem NSDAP od roku 1933. V roce 1938 byl jmenován Úřadem pro válečné hospodářství a vyzbrojování do funkce Wehrwirtschaftsführer. Takových vůdců válečného hospodářství bylo v nacistickém Německu asi 400. Vždy se jednalo o představitele firem, které byly důležité pro válečné hospodářství. redakce
5776-37 Strana 18 UDÁLOSTI 50 let izraelsko-německých diplomatických styků Na letošní rok připadá 50. výročí izraelsko- -německých diplomatických vztahů. Tyto vztahy jsou dnes lepší než kdykoliv předtím. V Německu jsou ale trnem v oku antisemitům od vlažných folklorních, až po hrubé neonacisty. Jak silná je tato skupina, nikdo přesně neví, statistiky jsou naprosto nepřesné, protože málokdo veřejně o sobě řekne, že nemá rád Židy. Teze, že tomu bude jinak, tedy lépe, až vymře stará generace, která se aktivně podílela na arizaci, pronásledování a vraždění Židů, a také těch, kteří o ničem nevěděli, je iluzí. Příkladem jsou loňské demonstrace organizované islamisty a jejich německými spojenci proti válce v Gaze. Na druhé straně skutečnost, že již 6 let po válce začaly politické rozhovory mezi německým spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem a izraelským ministerským předsedou Davidem Ben Gurionem, je uklidňující. Ben Gurion byl přesvědčen, že motivy Konrada Adenauera byly nejen politické, ale také morální povahy. V téže době v tzv. protifašistické NDR byl antisemitismus pod jménem antisionismus vládním programem. NDR vždy politicky, ideově, zbraněmi a penězi podporovala Organizaci pro osvobození Palestiny, pro Izrael byly v médiích NDR rezervovány jen nadávky, lži a pomluvy. Myšlenka navázání diplomatických vztahů jak v Izraeli, tak i v západním Německu měla v té době také řadu odpůrců. V zemi pachatelů to byli nacisté, kterými se to ve státní službě jen hemžilo, což Konrad Adenauer omlouval výrokem: Pokud nemám čistou vodu, tak tu špinavou nemohu vylít. V Izraeli tomu bránili ti, kteří prošli peklem nacistických táborů smrti. A tak jednání, jejichž předmětem bylo též finanční odškodnění, často byla tajná. Nakonec v době rozděleného světa zvítězila myšlenka a iniciativa obou státníků Ben Guriona a Adenauera a je samozřejmé, že bez souhlasu parlamentů obou zemí by to možné nebylo. Výměna velvyslanců se konala 12. května 1965, v té době byl v Německu kancléřem Ludwig Erhard, v Izraeli Golda Meirová. Prvním německým velvyslancem v Izraeli byl Rolf Friedemann Pauls, prvním velvyslancem Izraele v SRN byl Ašer Ben-Natan. Dodnes jsou přátelé Izraele v Německu přesvědčeni, že diplomatické styky obou zemí jsou největším zázrakem v německých dějinách a připomínají, že sbližování obou zemí nezačalo navázáním diplomatických styků, ale již dříve snahou a činy jednotlivců. K jejich prohlubování pak přispěly nevládní organizace, jako např. Aktion Sühnezeichen Friedensdienste. Brzy po vzniku Izraele mladí Němci navazovali styky se stejně starými Izraelci. V západním Německu již v roce 1953 začal pracovat KKL Keren Kayemet le Israel, Židovský národní fond. Vztahy mezi oběma zeměmi prošly složitým vývojem, k jejich zlepšení výrazně přispěl spolkový prezident Richard von Weizsäcker, a to nejen tím, že označil 8. květen 1945 Dnem osvobození a že připomněl historickou zodpovědnost Německa vůči Izraeli. Právě dnes, kdy islamističtí teroristé vyhlásili demokratickému světu válku, je toto výročí více než symbolické. Izrael, který trpí teroristickými útoky od svého vzniku, je přirozeným spojencem západních demokracií a naopak. Denny Stecher Besamim výuka izraelských lidových tanců Pravidelné kurzy izraelských lidových tanců (úplní začátečníci i pokročilí) probíhají každý čtvrtek od 19:00 do 22:00 hod. v ZŠ Jiřího z Poděbrad, Praha 3. Bližší informace na www.besamim.cz, besamim@volny.cz, tel.: 603852917.
5776-37 Strana 19 TÉMA Písně vzdoru a výchova k nenávisti Možná by někdy pomohlo odnaučit se aplaudovat Když odcházel herec Miroslav Moravec (2009), hořce se ve své třinácté komnatě na ČT usmál do kamery a svým melodickým basem skoro zašeptal: Loučím se s vámi veksláci, tuneláři, šlapky, skinheadi naše děti! Byla to burcující věta, kterou v té době mnozí z nás nechtěli slyšet. Starý klaun nám totiž říkal, že nejen u nás v České republice, ale už i v bývalém Československu, a téměř v celé Evropě se hrají a zpívají nejen stovky, ale doslova tisíce písní, které nenápadně, ale systematicky vychovávají mladé lidi k nenávisti. U nás byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století asi nejznámější skupiny Orlík, Conflict 88, Buldog a další desítky, které se texty svých písní hlásily k rasismu, nenávisti vůči Židům a židovství, černochům, a cizincům přicházejícím odkudkoli, vůči komunistům a socialistům všeho druhu, vůči Americe a Winstonu Churchillovi. Naopak oslavovaly německý nacionální socialismus, italský fašismus, wehrmacht a Zbraně SS, Adolfa Hitlera, Rudolfa Hesse, bílou rasu a jediný všem ostatním nadřazený národ. Objevovala se zapomenutá hesla o boji za sociální spravedlnost, ale také proti kapitalismu, bolševismu a židovské plutokracii. Tyto produkty se začaly šířit někde bez jakéhokoli ostychu otevřeně, jinde opatrněji, aby nedošlo k trestně-právnímu postihu. Vývozci a producenti těchto písní vzdoru a nenávisti pocházeli nejprve z Velké Británie, později SRN a Spojených států, dovozci, prodavači a konzumenti žili téměř ve všech evropských státech, v obou Amerikách, a dokonce i v některých asijských zemích. Vzkříšení nacismu V Evropě, aby se zastřelo, že jde o znovuvzkříšení německého nacismu, se toto jednání a zpívání začalo nazývat extremismem (nejprve pravicovým, později levicovým a nakonec náboženským), což byla a dosud je jakási trestně nestíhatelná nadávka. Bez ohledu na to, že byly známy příznaky šíření zášti a nenávisti z politic- kých, rasových, nacionalistických, rasistických a náboženských důvodů, alespoň indicie toho, že zde existuje něco, co je v zásadním rozporu s Listinou základních práv, a tedy s právním pořádkem většiny evropských zemí. Psalo se a povídalo tehdy o všem možném, jen ne o tomto ohrožení mravnosti, jako kdyby se zapomnělo, že nejen lásce, ale i nenávisti a vzdoru se musíme někde nějak naučit. Když se v roce 1997 konečně vylekal i Evropský parlament a označil za největší nebezpečí současné Evropy pravicový, levicový a náboženský extremismus, byla tato subkultura (podobně nepatřičně také pojmenovaná jako extremistická scéna) už součástí evropské kultury a mnozí si začali myslet, že i jejích hodnot. Politická reprezentace většiny evropských zemí propadla větší nebo menší panice (záviselo to na tom, v které zemi se vraždilo z nenávisti, nebo jen pro osobní nebo skupinový prospěch), a jak to v podobných situacích bývá, odpovědnost se za tuto celoevropskou ostudu (na Západě i Východě) přenesla na policii, veřejnou i tajnou, a orgány soudní moci. Pro státní zástupce a soudy v České republice nastalo nekonečné dokazování, zda nejen skutky, ale i myšlenky jsou trestným činem, a pokud k takovému rozhodnutí nedošlo, bylo to vysvětlováno jako selhání justice nebo policie, a dokonce i tajných zpravodajských služeb. Tak se stalo, že viny byla zbavena rodina, škola a veřejnost, které jsou více než kdokoli jiný odpovědné za výchovu Moravcových našich dětí. Nemluvilo se, chtělo by se říci samozřejmě, ani o mravním ohrožení výchovy mládeže, ačkoli i to je známý skutek považovaný v mnoha zemích za trestně stíhatelný. Hymna Dělnické strany Je zvláštní se dnes divit, že Tomáš Ortel (narozený 1975) se umístil se svou skupinou
5776-37 Strana 20 TÉMA Ortel na druhém a třetím místě v komerční soutěži Český slavík, stvořené producenty hudebních záznamů a organizátory nebo producenty hudebních atrakcí. Navíc jim pomlouvaná Dělnická strana sociální spravedlnosti gratulovala k ocenění, a protože už její předchůdkyně, zakázaná Dělnická strana, označila Ortelovu píseň Hadr za svou hymnu, váhavě se začala mobilizovat bulvární a polobulvární média a tu a tam tuto událost komentovali jednotlivci. Při udílení cen Ortelům aplaudovalo několik zorganizovaných hvězd a polohvězd české pop-music a tu a tam jsme se začali zabývat krátkou historií této kapely. Nakonec Ortelové vystoupili v programu tisícihlavé demonstrace na podporu prezidenta Miloše Zemana, a tím tato negativní popularita pomohla ospravedlnit veřejné působení Tomáše Ortela a jeho skupiny. Koneckonců, z minulosti jsme znali mnohem agresivnější šiřitele zášti a nenávisti. Tomáš Ortel, kapelník, skladatel a autor textů, je dnes čtyřicetiletý a pravidelně se mu a jeho skupině dělá popularita ve výročních Zprávách o extremismu a radikalismu v ČR Policie ČR, respektive Ministerstva vnitra, schvalovaných vládou ČR. Ty neustále udržují při životě také pojem extremista jako hodný pozornosti, ale obtížně použitelný v okamžiku, kdy se někdo cítí ohrožen nebo utiskován či se domnívá, že činnost Ortelů působí morální nebo materiální újmu jednotlivci nebo skupině osob. Kdybychom uvěřili, že právo je minimem morálky, jak se tvrdilo ještě v 19. stol., měli bychom to snazší s obviňováním i odsuzováním Ortelu i Ortela. Protože tuto Jelínkovu definici práva ale už dávno posuzujeme kriticky, můžeme se rozčilovat, stěžovat si, ale na nic jiného než takto mírný odpor se nezmůžeme. Ortelové jsou poučeni zkušenostmi z trestních stíhání hudebníků a jimi prezentovaných hudební děl nebo jejich písní šířených prostřednictvím koncertů nebo CD nosičů, a používají krypto-symboliku, u které jenom znalci a zasvěcení poznají, že se jedná o symboly skupinové identity, ke které patří mj. pruský vilémovský kříž, nápadně podobný Železným křížům z let první a druhé světové války. Podobnou funkci může mít i kombinace rudé, bílé a černé barevnosti, se skrytým, ale obtížně dokazatelným odkazem na německý nacionální socialismus. Ta je však také běžným agresivním vizuálním symbolem, který je denně v ČR konzumován prostřednictvím deníků Blesk nebo Aha nebo podobných tiskovin v mnoha evropských zemích, jejichž vydavatelé ale nejsou předmětem takového zájmu jako Tomáš Ortel, který se těmito barvami zdobí. Kdo táhá nitkami Kdybychom chtěli mluvit o ideologii, pak bychom mohli citovat několik vět z webové stránky Ortelu, kde se říká: Rozhořčen vším, co s sebou přinesl 17. listopad 1989, jsem nevnímal ty euforické klady celé tzv. demokracie, ale naopak sledoval změnu lidí, povah a názorů. A dále se tamtéž konstatuje, že tvorba kapely Ortel dnes stojí... především na nespokojenosti! Tato nespokojenost, chceme-li spíše nenávist, byla pokropena živou vodou, když v roce 2013 vyšlo CD Mešita, které podle informací z českých médií dosáhlo sledovanosti přes 3 miliony. Jistě mezi nimi byla většina zvědavců a lidí vyděšených popularitou Ortelu nebo možná jen islámu. Díky současné antiislámské hysterii a výše zmíněným okolnostem s tím souvisejícím se dostalo Mešitě a Ortelu internetové pozornosti a 12 14 tisícům hlasů v anketě Český slavík. Popularita poslechu neumělého, ale agresivního textu dosáhla více než tří milionů. Kromě dnes už veleslavné Mešity si můžeme zazpívat ze stejného CD třeba píseň Český muž, která tvrdí, že žil pod bičem dříve ruského a dnes amerického otrokáře, kterému se klaněl český lev. Nevysmívejme se této naivitě, protože jeho mementem je: Kam se řítí ten náš suverénní stát... není potřeba se ptát, a to už dnes není zdaleka jen menšinový názor. Stejně jako epilog této písně: Zase budou lhát, řídit tenhle svět, mediální klam, kam může spět, zase budou lhát a všichni poddaní udiveni jsou, kdo tahá nitkami, ve kterém čtenáři Židovských listů již zaslechnou podtóny známé z minulosti. Kdo zná tematickou strukturu písní vzdoru a nenávisti devadesátých let 20. stol., nepochybuje ani chvíli, o koho jde a kdo je hybatelem Velké konspirace. Ale my se zde chceme také ptát, jak je možné, že po čtvrt století hledání svobody, spravedlnosti a objevování demokracie se v ČR, podobně jako v SRN, vrátila nespokojenost s politickými pořádky, a jak je možné, že miliardami dotované vytváření evropského národa porodilo takové nedochůdče naše dítě. Antisemitismus za zástěrkou z metafor Metaforami nejčastěji používanými českou veřejností, a dokonce i veřejností odbornou, stejně jako Zprávami MV ČR, v politologii a v médiích, pro nenávist vůči Židům a židovství (antisemitismus), vůči cizincům (xenofobii), nacionalismus, ve skutečnosti trestné činy motivované nenávistí, jsou terorismus, radikalismus a extremismus. Aktuální používání a zneužívání těchto politických metafor, slov označujících pojmosloví politických věd a žurnalistických výpůjček ve veřejnosti laické i odborné, je sice nepřesné, ale již se vžilo a stalo se nástrojem komunikace, nekomunikace, ale hlavně exkomunikace. S terorismem nemáme velké potíže, protože dokážeme pochopit, že jde o ideologii zastrašování, nahánění hrůzy, a je to pojem, který je dlouholetou a neustále ověřovanou právní kategorií. Je to samozřejmě také abstrakce, ale odvozená z tisíciletých zkušeností. Nám se jako nejstarší zdá výzva, známá už ze starověké Číny, zabij jednoho, zastrašíš tisíc! Téměř každé pojednání o terorismu proto pracuje s ověřenou typologií, do které patří etnický a teritoriální terorismus, v Evropě asi nejstarší a stále živý terorismus náboženský a asi nejnovější terorismus ekologický, jaderný (včetně zastrašování pomocí zbraní hromadného ničení), počítačový (kyberterorismus), ale i kriminální (narkoterorismus, psychopatologický terorismus etc.) a nezapomínejme ani na terorismus mezinárodní nebo superterorismus, jehož různých variant jsme právě svědky. Větší problém máme ale s tím, jak používat dnes nadužívané slovo extremismus, které je v žurnalistice a v české politologii spíše jako axiom nebo nadávka, o jejíž jednoznačnosti se ovšem nepochybuje. Frekventovanější se stal tento výraz od roku 1997, kdy Evropský parlament přijal rezoluci upozorňující na nebezpečí extremismu, a to pravicového (myšlen je tím ovšem socialismus národní, neonacismus a neofašismus se svými zdroji v evropském socialismu, a militantní nacionalismus), ale také levicového (komunismus, socialismus, anarchismus) a náboženského (bez bližšího určení, dnes zneužívaný jako tzv. islamismus). Ze Spojených států známe trochu přesnější výklad tohoto pojmu, který považuje extremismus za odchylku od běžné politické normy (pokud tuto normu umíme definovat) a také (podle S. Lipseta a E. Raaba) za politický postoj nebo tendenci k porušování demokratických procedur (pokud víme, co to ty procedury jsou). Proto se v tomto chaosu setkáváme s označením antisemitismu a nenávisti vůči