Vývoj politického a institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Vývoj politického a institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010 Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Luděk Kouba, Ph.D. Michal Mádr Brno 2012

Poděkování: Děkuji vedoucímu mé bakalářské práce panu Ing. Luďkovi Koubovi Ph.D. za ochotu, čas, trpělivost, odborné rady a cenné připomínky, které mi poskytl při zpracování této práce.

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Vývoj politického a institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010 vypracoval samostatně a použil pramenů uvedených v seznamu použité literatury. V Brně dne 15. května 2012

Abstract MÁDR, Michal. Development of political and institutional environment in Croatia and Serbia between 2000 and 2010. Bachelor thesis. Brno, 2012. This bachelor thesis deals with the development of institutional environment in Croatia and Serbia between 2000 and 2010. Political and institutional environment is measured and evaluated by concept Governance Matters of World Bank. The main aim is to compare of the influence of political and institutional environment on the competitiveness of Croatia and Serbia. Competitiveness is determined by the World Competitiveness Index of World Economic Forum. Theoretical research includes the definition of institutions and institutional environment mainly from perspectives of new institutional economics, the term of macroeconomics competitiveness and methodology and relevance of concepts used to measure the institutional environment and competitiveness. The practical part deals with analysis and comparison of the development of the institutional environment in Croatia and Serbia. Keywords Croatia, Serbia, Balkan, institutions, political environment, Governance Matters, competitiveness. Abstrakt MÁDR, Michal. Vývoj politického a institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010. Bakalářská práce. Brno, 2012. Bakalářská práce se zabývá vývojem politického a institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010. Institucionální prostředí je měřeno a hodnoceno konceptem Governance Matters od Světové Banky. Cílem práce je porovnat vliv politického a institucionálního prostředí na konkurenceschopnost Chorvatska a Srbska. Konkurenceschopnost je určována Indexem světové konkurenceschopnosti od Světového ekonomického fóra. Teoretická rešerše zahrnuje vymezení pojmu instituce a institucionální prostředí převážně z pohledu nové institucionální ekonomie, pojmu makroekonomická konkurenceschopnost a metodiky a relevantnosti použitých konceptů k měření institucionálního prostředí a konkurenceschopnosti. Praktická část se zabývá analýzou a komparací vývoje institucionálního prostředí Chorvatska a Srbska. Klíčová slova Chorvatsko, Srbsko, Balkán, instituce, politické prostředí, Governance Matters, konkurenceschopnost.

Obsah 5 Obsah 1 Úvod 11 2 Cíl a metodika práce 12 3 Teoretická rešerše 14 3.1 Instituce a institucionální prostředí... 14 3.2 Makroekonomická konkurenceschopnost... 16 3.3 Indexy... 17 Governance Matters... 17 Index vnímání korupce... 18 Freedom in World... 19 E-government Development Index... 19 The Global Competitiveness Report... 20 Relevantnost a problematická místa indexů... 21 4 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 22 4.1 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 1990... 22 4.2 Politický vývoj Chorvatska v letech 1990 až 2000... 23 4.3 Politický vývoj v Srbsku v letech 1990 až 1999... 24 5 Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 26 5.1 GM1 Demokracie... 26 Chorvatsko... 26 Srbsko... 28 Komparace... 30 5.2 GM2 Politická stabilita... 32 Chorvatsko... 32 Srbsko... 33 Komparace... 35 5.3 GM3 Výkonnost vlády... 36

6 Obsah Chorvatsko... 37 Srbsko... 38 Komparace... 39 5.4 GM4 Regulační kvalita... 41 Chorvatsko... 41 Srbsko... 42 Komparace... 44 5.5 GM5 Právní řád... 45 Chorvatsko... 45 Srbsko... 46 Komparace... 47 5.6 GM6 Kontrola korupce... 48 Chorvatsko... 48 Srbsko... 49 Komparace... 50 5.7 GM Souhrnné zhodnocení... 52 6 Diskuze 56 6.1 Vliv charakteru politického a institucionálního prostředí na konkurenceschopnost... 56 6.2 Vliv politické nestability na ekonomický rozvoj... 60 6.3 Vliv mezinárodní izolace na konkurenceschopnost... 62 6.4 Působení integrace do EU na změny politického a institucionálního prostředí... 65 7 Závěr 67 8 Literatura 70

Seznam obrázků 7 Seznam obrázků Obr. 1 Celkové srovnání GM1 GM6 v roce 2010 53 Obr. 2 Vývoj GM1 GM6 55 Obr. 3 Institucionální změny a konkurenceschopnost 2003 2010 59 Obr. 4 Vývoj HDP na obyv. v letech 1990 až 2010 61 Obr. 5 Vývoj inflace v letech 1992 až 2010 62 Obr. 6 Dovoz zboží a služeb v letech 1991 až 2010 63 Obr. 7 Vývoz zboží a služeb v letech 1991 až 2010 64 Obr. 8 Vývoj Indexu průmyslové produkce v SRJ v 90. letech 65

8 Seznam tabulek Seznam tabulek Tab. 1 Váhy 3 subindexů v každé fázi rozvoje ekonomiky 20 Tab. 2 Freedom in the World 31 Tab. 3 GM1 - Demokracie 32 Tab. 4 GM2 Politická stabilita 36 Tab. 5 E-government Development Index 39 Tab. 6 GM3 Výkonnost vlády 40 Tab. 7 GM4 Regulační kvalita 44 Tab. 8 GM5 Právní řád 48 Tab. 9 Index vnímání korupce 51 Tab. 10 GM6 Kontrola Korupce 51 Tab. 11 GM Souhrnný index 52 Tab. 12 Index světové konkurenceschopnosti 58 Tab. 13 GM2 Srovnání politické nestability 60

Seznam zkratek 9 Seznam zkratek CCWPS CeSID DOS DS DSS EU EC FH FYROM GCI GM GONG HČSP HDSSB HDZ HNS HRK HSP HSS HVIDRA ICTY IDS JNA KSJ LDP NATO NDH NGOs NS NYUSOL RB OSN Region RIA RSD RSK SAO SDP SDSS SNS SPO Koordinační výbor pro protest pracujících Centrum pro svobodné volby a demokracii Demokratická opozice Srbska Demokratická strana Demokratická strana Srbska Evropská unie European Commission (Evropská komise) Freedom House Bývalá jugoslávská republika Makedonie Index světové konkurenceschopnosti Governance Matters Občané organizující pozorování voleb Chorvatská čistá strana práva Chorvatská demokratická aliance Slavonie a Baranje Chorvatské demokratické společenství Chorvatská lidová strana - liberální demokraté Chorvatská kuna Chorvatská strana práva Chorvatská selská strana Chorvatský svaz válečných invalidů Vlastenecké války Mezinárodní trestní tribunál v Haagu Istrijské demokratické shromáždění Jugoslávská lidová armáda Komunistická strana Jugoslávie Liberálně-demokratická strana Severoatlantická aliance Nezávislý stát Chorvatsko nevládní organizace Nové Srbsko New York University School of Law Rada bezpečnosti Organizace spojených národů region Východní Evropa a Baltské země Hodnocení dopadu regulace Srbský dinár Republika Srbská Krajina Srbská autonomní oblast Sociálně demokratická strana Chorvatska Nezávislá demokratická srbská strana Srbská pokroková strana Srbské hnutí obnovy

10 Seznam zkratek SPS SRJ SRS SSČH UCK UCPMB UNDP UNMIK USKOK ZES Socialistická strana Srbska Svazová republika Jugoslávie Srbská radikální strana Státní společenství Srbska a Černé Hory Kosovská osvobozenecká armáda Osvobozenecká armáda Preševo, Medvedja a Bujanovac Rozvojový program OSN mise Spojených národů v Kosovu Úřad pro boj proti korupci a organizovanému zločinu Za evropské Srbsko

Úvod 11 1 Úvod Během vlády Josipa Broze Tita v Jugoslávii nastalo období relativně klidného soužití mezi Chorvaty, Srby a ostatními jugoslávskými národy. Po smrti Tita, v 80. letech 20. století, společně se zvyšující se hospodářskou a politickou krizí v Jugoslávii, se začalo zvyšovat napětí mezi jednotlivými národy, které vyústilo v krvavý rozpad Jugoslávie na začátku 90. let. Z jugoslávských svazových republik se úspěšně a téměř nenásilně osamostatnilo pouze Slovinsko, v ostatních republikách bývalé Jugoslávie nastal konflikt buď na začátku 90. let (Chorvatsko a Bosna a Hercegovina), nebo na konci 90. let (Kosovo a Makedonie). V Chorvatsku a Srbsku (v té době Svazová republika Jugoslávie) se vytvořily prezidentské režimy, pod vedením Franja Tuñmana a Slobodana Miloševiče, pro které byla typická např. mezinárodní izolace, špatná hospodářská situace, nedemokratické prvky, zhoršení kvality veřejné správy, zpolitizovaná policie a justice, rozsáhlé rozšíření míry korupce a klientelismu a celkový propad úrovně politického a institucionální prostředí. Tato bakalářská práce je zaměřená na období po smrti Tuñmana v prosinci 1999 a po pádu Miloševičova režimu v říjnu 2000, kdy v obou zemích začala skutečně probíhat transformace a hlavně začaly být prosazovány reformy na zlepšení hospodářské situace a kvality politického a institucionálního prostředí. Popis a hodnocení vývoje v Chorvatsku a Srbsku je ukončen rokem 2010. Oblast západního Balkánu 1 je stále v České republice opomíjeným regionem, i když v posledních letech se výrazně prohlubuje zapojení těchto zemí do evropských struktur a struktur NATO. S Balkánem máme dlouhodobé historické a politické spojitosti. Chorvatsko a Srbsko jsem si vybral, protože tyto země byly hlavními a největšími svazovými republikami bývalé Jugoslávie a protože v 90. letech 20. století byly v obou zemí podobné režimy, které mají stále vliv na vývoj hospodářského, politického a institucionální prostředí těchto zemí. 1 Albánie, Kosovo, svazové republiky bývalé Jugoslávie (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie a Srbsko) bez Slovinska.

12 Cíl a metodika práce 2 Cíl a metodika práce Cílem práce je porovnat vliv charakteru politického a institucionálního prostředí na konkurenceschopnost Chorvatska a Srbska v letech 2000 až 2010. Hlavním konceptem hodnotícím institucionální prostředí je Governance Matters vydávaný Světovou Bankou a konkurenceschopnost je hodnocena konceptem Index světové konkurenceschopnosti (Global Competitiveness Index) podle Světového ekonomického fóra. První část práce obsahuje teoretickou rešerši institucí a institucionálního prostředí z pohledu institucionální a hlavně nové institucionální ekonomie, kvality správy (governance) a makroekonomické konkurenceschopnosti. Následují teoretická východiska a metodologie konceptů a indexů, které jsou použity na hodnocení institucionálního prostředí a konkurenceschopnosti, a jejich relevantnost a nevýhody. Ve druhé části práce je stručně popsán vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 se zaměřením na období 90. let 20. století. Hlavní částí vlastní práce je analýza vývoje institucionálního prostředí v Chorvatsku a Srbsku v letech 2000 až 2010. Tento vývoj je členěn podle šesti částí konceptu Governance Matters úroveň demokracie, politická stabilita, výkonnost vlády, regulační kvalita, právní řád a kontrola korupce. V každé části je popsáno nejdříve Chorvatsko, pak Srbsko a poté jsou vzájemně komparovány mezi sebou a ve srovnání s regionem Balkánu, do kterého zahrnuji Albánii, Bulharsko, Kosovo, svazové republiky bývalé Jugoslávie (bez Slovinska) a Rumunsko, a s regionem Východní Evropa a Baltské země, který vymezuje Světová Banka zeměmi Albánie, Baltské země, Bulharsko, Česká republika, Kosovo, Maďarsko, Polsko, Slovensko, svazové republiky bývalé Jugoslávie, Rumunsko a Turecko. Hodnoty subindexů regionů Balkán a Východní Evropa a Baltské země 2 jsou aritmetickým průměrem hodnot jednotlivých zemí. Konkurenceschopnost je hodnocena od roku 2003, protože od tohoto roku je hodnoceno Světovým ekonomickým fórem Chorvatsko i Srbsko. Ve sledovaném období bylo Srbsko součástí Svazové republiky Jugoslávie a Státního společenství Srbska a Černé Hory, přesto veškeré informace a data, pokud je to možné, popisují a jsou vztahována k Srbsku. Jestliže není uvedeno jinak, je popisováno pouze Srbsko bez Černé Hory a Kosova. 2 region Východní Evropa a Baltské země je v práci uváděn pod zkratkou Region.

Cíl a metodika práce 13 V závěrečné části v diskuzi je zhodnocen vliv charakteru politického a institucionálního prostředí na konkurenceschopnost Chorvatska a Srbska. Tento charakter je ovlivněn vývojem v 90. letech 20. století, na který jsou zaměřeny dvě diskuzní otázky, tedy vliv politické nestability na ekonomický rozvoj a vliv mezinárodní izolace na konkurenceschopnost těchto zemí. Pro období po roce 2000 je položena otázka, jak působí integrace do EU na změny politického a institucionálního prostředí. V prvních třech diskusních otázkách jsou obě země porovnány se Slovinskem, protože přes jinou ekonomickou úroveň a rozdílný historický vývoj bylo ve 20. století Slovinsko součástí Jugoslávie, takže Slovinsko má stejný jugoslávský institucionální základ, a přesto se stalo ekonomicky úspěšnou a vyspělou, politicky stabilní a konkurenceschopnou zemí. Práce je založena na kombinaci deskriptivní a komparativní analýzy, jež čerpá hlavně ze sekundárních zdrojů, dokumentů a statistik od mezinárodních organizací jako je Světová banka, Světové ekonomické fórum, Freedom House, Evropská komise a Transparency International. Zdroje jsou převážně cizojazyčné, protože v českém jazyce je minimum zdrojů popisujících komplexně vývoj institucionálního a politického prostředí v Chorvatsku a Srbsku po roce 2000.

14 Teoretická rešerše 3 Teoretická rešerše 3.1 Instituce a institucionální prostředí Kvalita institucionálního prostředí je jedním z klíčových faktorů určujících úroveň a postavení národní ekonomiky. Institucionální prostředí je podle Davise a Northa (2008, s. 6) sada základních politických, sociálních a právních pravidel, které vytváří základ pro produkci, směnu a rozdělování. Podobnou definici používá Mayhew (2004), která definuje institucionální prostředí jako systémy formálních pravidel, předpisů, postupů a neformální úmluv, zvyků a norem, které rozšiřují, formují a omezují socioekonomické aktivity a chování. Základem institucionálního prostředí jsou instituce. Jednoznačná definice, co je instituce, neexistuje. Prvními, kdo se začali zabývat institucemi z ekonomického hlediska, byli američtí ekonomové Thorstein Veblen a John R. Commons, kteří jsou považováni za zakladatele institucionální ekonomie (americký institucionalismus), kolem 90. let 19. století. Veblen (1999 3, s. 148) popisuje instituce ze sociálně psychologického hlediska, podle kterého Instituce jsou v podstatě převládajícími návyky uvažování o konkrétních vztazích a funkcích jedince a společnosti a způsobu života, který je tvořen souhrnem institucí fungujících v dané době či v daném okamžiku vývoje jisté společnosti, lze po psychologické stránce povšechně charakterizovat jako převládající postoj nebo převládající teorii života. Tato definice ve zjednodušené podobě popisuje instituce jako souhrn zvykového myšlení a konvenčního chování, které je historicky proměnné a jehož základem je sociální psychologie (Holman a kol., 1999, s. 340). Commons zkoumal instituce z právního pohledu a jako první použil termín working rules (pravidla hry; Mlčoch, 2005, s. 13) a transakční náklady (náklady, které jsou vynakládány v souvislosti s určitými transakcemi a jejich výše je klíčovým způsobem závislá na charakteru institucí; Holman a kol., 1999, s. 323). Nový pohled na institucionální prostředí začíná v 60. letech 20. století a hlavními představiteli jsou nositelé Nobelovy ceny Ronald H. Coase a Douglass C. North. 3 České vydání.

Teoretická rešerše 15 Nejvíce citovanou definicí institucí je Northova (1990, s. 3), podle které instituce jsou pravidla hry ve společnosti, nebo formálně, jsou lidmi vytvořená omezení, která utváří lidské interakce. North dělí instituce (omezení) na formální a neformální. Formální (právní) jsou politická (ústava, zákony a zvykové právo, politický systém, veřejná správa), ekonomická (vlastnická práva) a smluvní (konkrétní dohody během směny) (s. 47). Neformální jsou sociálně přijaté informace, které jsou součástí kultury, která jsou vymezena jako přenos všech faktorů z generace na generaci, které ovlivňují naše chování (s. 37). Obecně jsou to tradice, zvyky a obyčeje (Mlčoch 2005, s. 30). Další autoři Nortohovo pojetí institucí dále rozvádí. Podle Ostroma (1990, s. 51) lze instituce definovat jako pravidla hry, která slouží k určení, kdo rozhoduje, co je povoleno nebo omezeno, jaká pravidla budou použita, jaké postupy budou dodržovány, jaká pravidla musí nebo nemusí být poskytnuta a jak přínosy boudou přiděleny jednotlivcům za jejich činnost. Podle Voigta (2008, s. 22) jsou instituce obecně známá pravidla, s jejichž pomocí jsou uspořádány opakující se interakce a jež jsou vybavena donucovacím mechanismem, který v případě porušení pravidel vede k sankci, či hrozbě sankce. Z českých autorů se institucemi zabývají např. Sojka (2010, s. 209), který definuje instituce jako společenské uspořádání (instrument) či pravidlo regulující vzájemné vztahy jednotlivců i společenských skupin, současně však v pojetí institucionalistů zahrnuje i různé druhy organizací (organizační formy korporací, podnikatelské a průmyslové asociace, banky, odbory, spotřebitelská sdružení, stát), a Mlčoch (2005, s. 29), jehož definice institucí je víc obecná, instituce jsou jakákoliv omezení, která utváří ekonomické chování lidí. Hlavní funkcí institucí je snižování nejistoty v každodenním životě a vytvoření struktur, které usnadňují ekonomicko-politickou směnu (Vymětal a Žák, 2005a, s. 5). Instituce můžeme dělit na pět základních pravidel (konvence, etické pravidlo, zvyk, formální soukromá pravidla a pravidla pozitivního práva). První čtyři pravidla jsou označována jako interní instituce, tedy nejsou prosazována státem, zatímco poslední pravidlo je prosazováno státem, tedy je externí institucí. (Voigt 2008, s. 26). Ekonomické instituce (vlastnická práva) mají hlavní vliv na ekonomický rozvoj, na rozdíly mezi ekonomickou vyspělostí jednotlivých zemí a na rozdělení budoucích zdrojů. Ekonomické

16 Teoretická rešerše instituce jsou determinovány politickou mocí (de iure), která vychází z politických institucí, a politickou mocí (de facto), která je ovlivněna současným rozdělováním zdrojů ve společnosti a která ovlivňuje i budoucí politické instituce. Politické instituce jsou společenskou volbou, která formuje omezení a motivy jednotlivých subjektů. (Acemoglu a kol., 2004; Vymětal a Žák, 2005b, s. 14). Historický vývoj a vliv na instituce dokresluje koncept Path dependance, podle kterého instituce v každé zemi a v každé době závisejí na institucionálním rámci, jímž v historii prošly (Mlčoch, 2005). Institucionální prostředí je měřeno pomocí indexů, které se zaměřují na kvalitu správy (governance). Názory, co je governance (kvalita správy; vládnutí), jsou velice různé, například podle UNDP (Rozvojový program OSN) je governance systém hodnot, politik a institucí, kterými řídí společnost ekonomické, politické a sociální záležitosti vzájemnou spoluprácí mezi státem, občanskou společností a soukromým sektorem. Je to způsob, kterým společnost sebe sama organizuje a kterým vytváří a uskutečňuje rozhodnutí. Zahrnuje mechanismy a procesy pro občany a skupiny k vyjádření svých zájmů, k zprostředkování rozdílů a uplatňování jejich zákonných práv a povinností (Vymětal, 2007; s. 12). Tato definice je poměrně obsáhlá, zatímco např. Evropská komise používá kratší definici, která je uzpůsobena Evropské Unii. V The White Paper of European Governance (Bílá kniha o správě věcí veřejných; EC, 2001, s. 8) je governance popsána jako pravidla, postupy a chování, které mají vliv, jakým způsobem jsou pravomoci uplatňovány na celoevropské úrovni, zejména otevřenost, účast, odpovědnost, efektivnost a soudržnost. 3.2 Makroekonomická konkurenceschopnost Beneš (2006, s. 13-21) uvádí několik směrů makroekonomické konkurenceschopnosti. U vnější konkurenceschopnosti uvádí např. definici Celliniho a Soče, podle kterých můžeme říct, že země se stává více či méně konkurenceschopnou, jestliže se v důsledku vývoje cenově-nákladových faktorů zlepšila nebo zhoršila její schopnost prodávat na zahraničních trzích. Druhým směrem je podle Beneše agregátní konkurenceschopnost, která zdůrazňuje roli produktivity, jejíž trvalý růst je nezbytný pro dosahování příznivých výsledků v makroekonomických indikátorech. Opět Beneš nabízí několik definicí, např. podle EU je konkurenceschopnost schopnost produkovat zboží a služby, které obstojí v testu mezinárodních trhů, a zároveň zachovávat vysokou a udržitelnou úroveň, nebo obecněji,

Teoretická rešerše 17 schopnost vytvářet relativně vysoký příjem a úroveň zaměstnanosti při vystavení mezinárodní konkurenci. Z českých autorů uvádí Beneš (2006, s. 20) definici od Anny Kadeřábkové, která je zaměřena na dlouhodobou udržitelnost. V širším pojetí označuje konkurenceschopnost souhrn předpokladů pro dosahování dlouhodobě udržitelné růstové výkonnosti, a tím i zvyšování ekonomické úrovně v podmínkách vnitřní a vnější rovnováhy. 3.3 Indexy Hlavním konceptem hodnotícím kvalitu institucionálního prostředí bude Governance Matters (Worldwide Governance Indicators; GM) podle metodiky Světové banky. Existuje mnoho další konceptů hodnotících institucionální prostředí, ale GM je nejrozšířenějším a nejkomplexnějším konceptem. Dalšími doplňujícími koncepty a indexy budou Index vnímání korupce od Amnesty International, měření úrovně demokracie a svobody (Freedom in World) podle Freedom House (FH) a E-government Development Index podle Organizace spojených národů. Konkurenceschopnost bude měřena Indexem světové konkurenceschopnosti (GCI) podle Světového ekonomického fóra. Struktura indexů vychází z práce Kvalita správy: hodnocení a měření od profesora Milana Žáka. V následující kapitole jsou krátce popsána teoretická východiska a metodika jednotlivých indexů, podle kterých bude hodnocena kvalita institucionálního prostředí a konkurenceschopnost Chorvatska a Srbska. Vzhledem k měnící se metodice, je uváděna metodologie k roku 2011. Governance Matters Tento index byl v letech 1996 až 2002 sestavován po dvou letech, od roku 2002 je sestavován každoročně. V současné době index hodnotí 213 zemí pomocí několika stovek jednotlivých ukazatelů, které jsou poskytovány třiceti mezinárodními organizacemi (např. FH, Reportéři bez hranic, Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Transparency International, Světové ekonomické fórum, Heritage Foundation) (World Bank Group, 2010). Index se skládá z šesti subindexů, které mohou nabývat hodnot od - 2,5 (nejhorší) do +2,5 (nejlepší). Světová banka definuje governance jako: tradice a instituce, které jsou vykonávány autoritami v dané zemi. Zahrnují tři části: a) proces výběru, kontroly a obměny vlády

18 Teoretická rešerše b) schopnost vlády efektivně formulovat a realizovat vhodné politiky c) respekt občanů a státu k institucím, které určují jejich vzájemné ekonomické a sociální vztahy (Kaufmann a kol., 2010) Jednotlivé subindexy: Demokracie: zachycuje představy, do jaké míry jsou občané schopni podílet se na výběru vlády, svoboda projevu a sdružování a nezávislost médií Politická stabilita: zachycuje vnímání pravděpodobnosti, že vláda bude destabilizována nebo svržena násilnými prostředky, včetně politicky motivovaného násilí a terorismu Výkonnost vlády: zachycuje vnímání kvality poskytování veřejných služeb, kvality státní správy a její závislosti na politických tlacích, vytváření a provádění politik a důvěryhodnost vlády Regulační kvalita: zachycuje vnímání vlády vytvářet a provádět vhodné politiky a regulace, které umožňují a podporují rozvoj soukromého sektoru Právní řád: zachycuje důvěru a dodržování pravidel ve společnosti, zejména v kvalitě vymáhání smluvních závazků a majetkového práva, policii, soudnictví a pravděpodobnost trestné činnost a násilí Kontrola korupce: zachycuje vnímání, do jaké míry je veřejná moc vykonávána pro soukromý užitek, druhy korupce a propojení politických elit se soukromými zájmy (Kaufmann a kol., 2010). Index vnímání korupce Transparency International je mezinárodní nevládní organizace, která byla založena v roce 1993. Jejím hlavním cílem je boj proti korupci a vytvoření světa bez korupce. Transparency International definuje korupci: jako zneužití svěřené moci pro osobní prospěch ve veřejné a soukromém sektoru (Transparency International, 2011). Index vnímání korupce je vytvářen od roku 1995 a neustále se vyvíjí metodologie a počet zahrnovaných zemí. V roce 1995 bylo zahrnuto 41 zemí, zatímco v roce 2011 už 183 zemí. Index se skládá z dat od 10 organizací (např. Africká rozvojová banka, Světová banka, Světové ekonomické fórum, FH, Institute for Management Development a další). Výsledný index každé země se skládá z dat alespoň od 3 organizací. Index nabývá hodnot od 0 (vysoce korupční prostředí) do 10 (nekorupční prostředí). Index se zaměřuje pouze na veřejný sektor, hlavně na úředníky, veřejné činitele a politiky

Teoretická rešerše 19 (Transparency International, 2010). Chorvatsko měřeno po celé sledované období, Srbsko po celé období, kromě let 2001 a 2002. Freedom in World Freedom House je americká nezávislá organizace, jejímž cílem je podpora a rozvoj svobody, demokracie a lidských práv na celém světě. Organizace byla založena v roce 1941 a od roku 1972 vydává každoročně zprávu, kde kromě základní ekonomických údajů je hlavní zaměření na úroveň svobody a demokracie v jednotlivých zemích světa (FH, 2011a). V roce 2011 zpráva popisuje 194 zemí a 14 závislých a sporných území. FH definuje svobodu jako: možnost jednat spontánně v oblasti, která není pod kontrolou vlády nebo jiného centra nadvlády. Měření demokracie je rozděleno na dvě části: 1) politická práva (10 otázek, které jsou rozděleny na tři části volební proces, politická pluralita a participace a fungování vlády) 2) občanská práva (15 otázek, které jsou rozděleny na 4 části svoboda projevu a vyznání, právo shromažďovací a sdružování, právní stát a osobní nezávislost a práva jednotlivce) Výsledné hodnoty obou částí jsou v intervalu od 1(největší svoboda) do 7 (nejmenší svoboda). Podle tohoto výsledku jsou země rozděleny do tří kategorií svobodné, částečně svobodné a nesvobodné (FH, 2011c). Dalším možností měření demokracie je Index Demokracie od Economist Intelligence Unit. Tento index je podrobnější a obsáhlejší (5 jednotlivých částí), země jsou rozděleny do čtyř kategorií a hodnocení je na stupnici od 0 do 10 (nejvyspělejší demokracie) (Economist Intelligence Unit, 2010). Tento index je vydáván až od roku 2006, proto bude použito měření demokracie podle FH, u kterého jsou data dostupná pro oba státy. E-government Development Index Index je vydáván nepravidelně (nejčastěji po dvou nebo třech letech) Organizací spojených národů od roku 2001. Poslední index byl vydán v roce 2012 a zahrnuje 193 zemí. Celková hodnota indexu je váženým průměrem tří indexů Online Services Index (rozsah a kvalita on-line služeb), Telecommunication Index (úroveň telekomunikační infrastruktury) a Human Capital Index. Výsledná hodnota může nabývat rozsah od 0 (nejnižší úroveň) do 1 (nejvyšší úroveň)(united Nations, 2012a, s. 119-120).

20 Teoretická rešerše The Global Competitiveness Report Zpráva o světové konkurenceschopnosti je každoročně vydávána Světovým ekonomickým fórem, které podle Indexu světové konkurenceschopnosti (GCI) hodnotí 142 zemí. Světové ekonomické fórum (Schwab, 2010) definuje konkurenceschopnost jako soubor institucí, politik a faktorů, které určují úroveň produktivity dané země. Konkurenceschopnost je hodnocena pomocí 12 pilířů, které jsou seskupeny do 3 subindexů základní požadavky (instituce, infrastruktura, makroekonomické prostředí, zdravotnictví a základní vzdělání), výkonnostní podpora (vyšší vzdělání a odborná příprava, efektivnost trhů, rozvoj finančního trhu, technologická připravenost a velikost trhu) a inovace a sofistikované faktory (sofistikovanost podnikání a inovace). Tyto subindexy mají v různě rozvinutých ekonomikách jiný význam a jinou váhu, proto Světové ekonomické fórum rozděluje státy podle toho, v jaké se nachází fázi rozvoje ekonomika hnána výrobou, ekonomika hnána efektivitou a ekonomika hnána inovacemi. Každý subindex může nabývat hodnot 1 až 7, výsledná hodnota pro každou zemi je vážený průměr těchto hodnot, tedy od 1 do 7 (nejvíce konkurenceschopná). Chorvatsko měřeno od roku 2002, Srbsko od roku 2003. Tab. 1 Váhy 3 subindexů v každé fázi rozvoje ekonomiky Subindex Základní požadavky Výkonnostní podpora Inovace a sofistikované faktory Ekonomika hnána výrobou (%) Ekonomika hnána efektivitou (%) Ekonomika hnána inovacemi (%) 60 40 20 35 50 50 5 10 30 Zdroj: Schwab, 2010, s. 10; vlastní úprava Dalším často používaným konceptem pro měření konkurenceschopnosti je World Competitiveness Yearbook od IMD (International Institute for Management Development). Tento koncept hodnotí konkurenceschopnosti pomocí čtyř faktorů (ekonomická výkonnost, vládní výkonnost, efektivnost podniků a infrastruktura), z nichž každý se skládá z 54 části. Celkem zahrnuje 331 kritérií (IMD Business School, 2011). Tento index, ale hodnotí pouze Chorvatsko, proto na měření konkurenceschopnosti

Teoretická rešerše 21 Chorvatska a Srbska bude použit Index světové konkurenceschopnosti. Relevantnost a problematická místa indexů Hlavní nevýhodou a rovněž hlavní kritikou jednotlivých indexů je jejich vypovídající hodnota, protože tyto indexy čerpají převážně z měkkých dat, která jsou získávána z velké části z průzkumů a dotazníků. Tyto průzkumy jsou sice prováděny hlavně u odborníků, ale i tak hrozí zkreslení v důsledku subjektivnosti a úrovně vnímaní dat, nadhodnocení nebo podhodnocení jednotlivých údajů a nedostatečné znalosti místních reální a prostředí. Data jsou často málo přesná, většinou jsou bezrozměrná a slouží pouze k seřazení států, což opět může být zavádějící, protože poté záleží na množství zařazených států (Vymětal, 2009, s. 6). Dalším problémem je odlišná a různá metodologie, která tím jak se vyvíjí a zpřesňuje, tak zahrnuje v jednotlivých letech různé množství dat a ukazatelů, hodnotí různé množství států a tím, že se snaží být celosvětové, často nezachycují místní odlišnosti. Například koncept Governance Matters, který v roce 1999 čerpal od 13 organizací a hodnotil 178 zemí, dnes využívá dat od 30 organizací a hodnotí 213 zemí. Proto může být obtížné u konceptů, u kterých se často mění metodologie, srovnání ukazatelů v jednotlivých letech. Měnící se metodologie též souvisí s množství indikátorů, protože může dojít k zařazení indikátorů, které nemají teoretické opodstatnění a slouží jen k rozšíření dostupných dat. Rovněž záleží, jestli mají indikátory pří vyhodnocení stejnou nebo různou váhu v celkové hodnotě. Výsledné hodnoty vznikají agregací dílčích dat pomocí matematicko-statistický metod (Kostelecký a Patočková, 2006, s. 930). Nevýhody měkkých dat se snaží autoři konceptů řešit zvýšení množství respondentů hlavně z odborné veřejnosti a zařazováním tvrdých dat. Na druhou stranu, měkká data umožňují dobře hodnotit institucionální prostředí a kvalitu správy. Nevýhoda různého množství zkoumaných a hodnocených zemí u každého konceptu souvisí s touto bakalářskou prací, protože zatímco u Chorvatska jsou dostupná data pro celé sledované období u všech uvedených indexů, pro Srbsko v určitých letech chybí, což souvisí s ústavními a územními změnami a přeměnou Svazové republiky Jugoslávie na dnešní Republiku Srbsko a se specifickou situací v Srbsku začátkem 21. století.

22 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 4 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 4.1 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 1990 Prvním chorvatským králem byl zvolen Tomislav v roce 925. V roce 1102 byla vytvořena uhersko-chorvatská personální unie, ve které si Chorvatsko uchovalo prvky státnosti a zvláštní postavení v rámci uherského státu až do roku 1918. Srbsko se stalo královstvím až začátkem 13. století. Po bitvě na Kosově poli roku 1389 se dostal srbský stát pod nadvládu Osmanů a byl obnoven až Berlínským kongresem 1878. Po druhé světové válce dosáhla dominantního postavení Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) v čele s Josipem Titem a byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Skládala se z šesti federativních republik a dvou autonomních území (Vojvodina a Kosovo). V padesátých letech se vyvinul v Jugoslávii oproti jiným státům východního bloku speciální model řízeného hospodářství, ve kterém např. existovaly určité živnosti, podniky byly řízeny dělnickými radami a centrálně řízené hospodářské plány byly pouze směrnicemi. Titova politika a autorita a hospodářský růst snížily napětí mezi národy Jugoslávie. Titova smrt v roce 1980 je často pokládána za počátek rozpadu Jugoslávie, protože začaly opět sílit národnostní nepokoje a zvětšovat se ekonomické rozdíly mezi vyspělým Slovinskem a Chorvatskem a zaostalou Makedonií a Kosovem. Kromě toho se jugoslávské hospodářství nacházelo v krizi. V roce 1986 byl do čela Svazu komunistů Srbska zvolen Slobodan Milošević, který, aby se dostal k moci, začal propagovat centralizované zřízení a velkosrbské myšlenky. Na jeho snahu o centralizaci zareagovaly ostatní republiky kromě Černé Hory pokusem o maximální decentralizaci. V letech 1989 až 1991 proběhly ve federativních republikách volby, které ovládly strany propagující nacionalismus a usilující o rozpad Jugoslávie. Chorvatsko a Slovinsko vyhlásily nezávislost v červnu 1991, Makedonie v září 1991 a Bosna a Hercegovina v březnu 1992. Za důvody krvavého rozpadu Jugoslávie je pokládán opětovný vzestup nacionalismu a historické křivdy mezi jednotlivými národy. Za začátek historických křivd je považováno 15. až 18. století, kdy v důsledku osmanské invaze se změnila národnostní struktura Chorvatska (vojenská hranice Krajina) a Bosny a Hercegoviny.

Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 23 Převážně v 17. století do těchto míst přicházeli Srbové, kteří utíkali před odvetou za protiosmanská povstání. Ve druhé polovině 19. století vznikla, jak velkosrbská ( Srbsko je tam, kde žijí Srbové ), tak velkochorvatská myšlenka (připojení Bosny k Chorvatsku). I když Království SHS (Srbů, Chorvatů a Slovinců; politický předchůdce Jugoslávie) vzniklo na myšlence jednoty jihoslovanských národů, hlavně mezi Chorvaty a Srby byly stálé rozbroje. Klíčový vliv na vývoj během 90. let mají události během druhé světové války, kdy Chorvaté vyhlásily fašistický Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), zatímco srbský protiněmecký nekomunistický odboj reprezentovali Mihailovićovi četníci. Kromě těchto dvou zmíněných organizací existovalo i mnoho dalších organizací a všechny tyto organizace prováděly válečné zločiny a etnické čistky. A právě tyto reminiscence, historické zkušenosti, balkánská povaha a nacionalismus zapříčinily krvavý rozpad Jugoslávie (Pelikán a kol., 2005; Rychlík a Perenćević, 2007). 4.2 Politický vývoj Chorvatska v letech 1990 až 2000 V letech 1989 a 1990 začínají v Chorvatsku vznikat nekomunistické strany. Dominantní stranou se stalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ) pod vedením Franja Tuñmana. Politickým programem strany bylo vytvoření nezávislého chorvatského státu a strana využívala populismus, sociální demagogii, antikomunismus a protisrbský nacionalismus. První svobodné volby proběhly v květnu 1990, ve kterých zvítězila HDZ s 42 % a získala 205 z 356 křesel v parlamentu, což bylo způsobeno volebním systémem a rozložením volebních obvodů. Srbové tvořily 12,2 % populace a v reakci na zvyšující se napětí mezi nimi a Chorvaty proběhlo v srpnu referendum o srbské autonomii, které chorvatská vláda neuznala a zakázala. Koncem prosince byla přijata nová ústava, podle které bylo Chorvatsko národním státem Chorvatů, a Srbové se staly ze státotvorného národa pouze národnostní menšinou. V reakci na novou ústavu Srbové vyhlásili Srbskou autonomní oblast (SAO), ve která vytvořili vlastní vládu, parlament, policii a státní správu. V květnu 1991 se uskutečnilo referendum o nezávislosti Chorvatska, které naopak bojkotovali Srbové. Dne 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost a následně začaly boje mezi chorvatskými vládními jednotkami a srbskými milicemi podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou (JNA), během kterých spáchaly obě strany mnoho válečných zločinů. V prosinci vyhlásili Srbové Republiku Srbská Krajina (RSK), která vznikla spojením SAO a části Slavonie. V lednu 1992 bylo uznáno Chorvatsko jako nezávislý stát většinou evropských zemí. Tuñman,

24 Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 posílen mezinárodním uznáním, se pokusil o připojení části Bosny a Hercegoviny, kde žilo chorvatské obyvatelstvo nebo o vytvoření bosensko-chorvatského státu, závislého na Chorvatsku. Tento plán se mu nezdařil. V létě a v zimě 1995 obsadila chorvatská armáda RSK, čímž obnovila územní integritu Chorvatska. Občanská válka velice zasáhla hospodářství Chorvatska, protože byla poničena víc jak třetina území, navíc téměř ustal cestovní ruch. Počet Srbů se snížil o 380 tisíc na pouhých 5 % populace. Obnovení integrity využil Tuñmanům režim v nových volbách, ve kterých opět výrazně zvítězila HDZ. Ve druhé polovině devadesátých let postupně začíná sílit kritika proti Tuñmanovu režimu. To bylo způsobeno špatnou hospodářskou situací země, inflací, korupcí a klientelismem HDZ a mezinárodní izolací, protože Chorvatsko neplnilo závazky z mírových smluv a navíc nespolupracovalo s Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu (ICTY) ve vydávání válečných zločinců. Přesto zvítězil Tuñman v prezidentských volbách v roce 1997. Smrtí Tuñmana v prosinci 1999 začala nová etapa vývoje Chorvatska (Hloušek a Kopeček, 2003; Hloušek, 2008; Rychlík a Perenćević, 2007). 4.3 Politický vývoj v Srbsku v letech 1990 až 1999 Během let 1989 až 1990 se hlavní silou stala Miloševičova Socialistická strana Srbska (SPS), která vznikla transformací ze Svazu komunistů Srbska. V prosinci 1990 proběhly parlamentní a prezidentské volby, ve kterých jednoznačně zvítězil Miloševič. Po vyhlášení nezávislosti Chorvatska a po vyvrcholení krize v Bosně a Hercegovině se Miloševič rozhodl podpořit tamní Srby. V důsledku této podpory uvalilo mezinárodní společenství v květnu 1992 na Svazovou republiku Jugoslávie (SRJ), která vznikla v dubnu 1992 a která byla tvořena Srbskem a Černou Horou, hospodářské sankce, které výrazně narušily hospodářství. Začala sílit šedá ekonomika, inflace dosáhla až 3,6 10 22 %, přes 30 % populace bylo pod hranicí chudoby a odhaduje se, že asi 300 tisíc lidí opustilo v 90. letech Srbsko. Současně situaci zhoršovala přítomnost více než půl miliónů uprchlíků z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Částečné uklidnění vnitropolitické situace nastalo po normalizaci vztahů s Chorvatskem, podepsáním Daytonských dohod, které ukončily občanskou válku v Bosně a Hercegovině, a zrušením sankcí ve druhé polovině roku 1995. Po ukončení občanských válek v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině se objevily doposud opomíjené problémy v samotném Srbsku, hlavně s Muslimy v Sandžaku (okolí Nového Pazaru)

Politicko-historický vývoj Chorvatska a Srbska do roku 2000 25 a s Albánci v Kosovu. Zvýšené napětí mezi Srby a Albánci v Kosovu probíhalo od 80. let. V roce 1990 proběhlo tajné referendum a byla vyhlášena nezávislost Kosova, tuto nezávislost žádný stát neuznal. Od roku 1996 začaly útoky Kosovské osvobozenecké armády (UCK), které vyústily v destabilizaci Kosova. Mezinárodní společenství na nově vzniklou situaci začalo reagovat až v roce 1998 a snažilo se o vytvoření dohody mezi kosovskými Albánci a SRJ. Jednání zkrachovala a po několika incidentech se NATO rozhodlo pro vojenský zásah, který byl zahájen v březnu 1999 a trval 78 dní. Celé hospodářství SRJ bylo výrazně poškozeno hlavně v důsledku bombardování průmyslových podniků, elektráren a další infrastruktury a hospodářskými sankcemi. Během bombardování uprchlo z Kosova okolo 260 tisíc uprchlíků, mezi nimi asi 100 tisíc kosovských Srbů. Po uzavření dohody v Kumanovu se dostalo Kosovo pod mezinárodní správu (Cabada, 2008; Pelikán a kol., 2005; Šesták a kol., 1998).

26 Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 5 Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 Tato kapitola je rozdělena na sedm částí, které zahrnují šest subindexů GM demokracie, politická stabilita, výkonnost vlády, regulační kvalita, právní řád a kontrola korupce, a celkový index GM. Každá část popisuje nejprve Chorvatsko, poté Srbsko a následně je vzájemně porovnává. Vlastní porovnání je doplněno indexy, které doplňují a dokreslují jednotlivé subindexy. Definice, teoretická a metodická východiska použitých indexů a konceptů jsou popsána v kapitole 3.3. 5.1 GM1 Demokracie První subindex GM sleduje vývoj v oblasti svobodných voleb, kvalitu politického procesu, občanských práv, politických svobod a nezávislých medií. Doplňujícím zdrojem bude index Freedom in World od FH, který hodnotí kvalitu politických a občanských práv. Do této kapitoly je zařazen politický vývoj v obou zemích, protože je úzce spojen se svobodnými volbami a kvalitou politického procesu. Chorvatsko Na konci Tuñmanova života se rozhodlo o nových volbách, které proběhly v lednu 2000. Stejně jako u ostatních voleb, byl změněn volební zákon, protože v Chorvatsku volební pravidla nejsou stanovena v ústavě, ale vždy se vytváří novým zákonem. Tuto úpravu volebního systému využíval Tuñman k volebním vítězstvím v 90. letech. Ve volbách roku 2000 zvítězila demokratická opozice v čele se SDP (současný název Sociálně demokratická strana) a byla vytvořena koaliční vláda Ivici Raćana. Tato nová vláda zahájila transformaci politického systému Chorvatska v parlamentní demokracii. V dubnu 2001 byla novelizována ústava, na základě které bylo posíleno postavení vlády a parlamentu na úkor prezidentských pravomocí. Postupně se Chorvatsko dostalo z mezinárodní izolace, protože začalo spolupracovat s ICTY a protože se zavázalo dodržovat práva národnostních menšin (Hloušek, 2008). Za přístup k národnostním menšinám je Chorvatsko stále kritizováno. Hlavním problémem byla malá snaha chorvatské vlády v podpoře návratu srbských uprchlíků a jejich opětovné začlenění do společnosti. Dodnes se vrátila pouhá jedna třetina uprchlíků. Od roku 2003 mají národnostní menšiny garantováno 8 ze 100

Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 27 až 160 parlamentních křesel (celkový počet poslanců je vždy určován novým volebním zákonem). Postavení srbské menšiny se postupně lepší, přesto stále dochází k diskriminaci v zaměstnání a ve veřejné správě na místní úrovni, a rovněž přetrvávají problémy v začlenění bývalých uprchlíků do společnosti (Human Right Watch, 2006). Ve volbách roku 2003 zvítězila HDZ a premiérem se stal Ivo Sanader. Po Tuñmanově smrti se HDZ přeměnila na demokratickou a proevropskou stranu. Politická a ekonomická transformace byla podpořena prioritní snahou Chorvatska stát se členem EU a NATO. Kandidátskou zemí EU se stalo Chorvatsko v červnu 2004, ale přístupové rozhovory byly zahájeny až v říjnu 2005, protože jejich zahájení bylo podmíněno vydáním generála Ante Gotoviny k ICTY (Rychlík a Perenćević, 2007). Po volbách v roce 2007 zůstal premiérem opět Ivo Sanader. V květnu 2009 se konaly první volby do místních zastupitelstev, ve kterých se přímo volili starostové (opčina - obec) a župané (župa okres). Ve stejném roce po odstoupení Ivo Sanadera se stala premiérkou Jadranka Kosorová (Dorić, 2010). Nezávislost médií je oficiálně zakotvena v Ústavě, ale existují politické a ekonomické tlaky na novináře, hlavně při vyšetřování korupční kauz, a občas dochází k útokům na novináře. Internet není cenzurován. Ve státem ovládané televizi HRT dochází k cenzuře a k politickému vměšování do nezávislého zpravodajství (FH, 2010c). Obecně nezávislost médií v Chorvatsku je na nižší úrovni než v Srbsku a Bosně a Hercegovině a měla by být zlepšena. Volební systém postupně dosahuje západoevropských standardů, podle Doriće (2010) jsou volby v Chorvatsku svobodné a spravedlivé (free and fair), přesto jsou zde stále některé nedostatky v oblasti financování politických stran a v oblasti seznamu voličů, protože mohou volit i Chorvaté, kteří žijí v Bosně a Hercegovině, ale oficiální bydliště mají v Chorvatsku. Je to asi půl miliónů voličů (přímo v Chorvatsku je okolo 3,5 milionu voličů), kteří ovlivňují místní volby v Dalmácii a celostátní volby ve prospěch HDZ. Občanská společnost v Chorvatsku postupně sílí. V současné době je zde přes 20 tisíc nevládních organizací (NGOs), ale jejich vliv je poměrně malý, i když se postupně zvětšuje. Nejvýznamnějšími jsou Katolická církev, veteránská organizace Chorvatský svaz válečných invalidů Vlastenecké války (HVIDRA), GONG (Občané organizující pozorování voleb) a Svaz samostatných chorvatských odborů. HVIDRA je nacionální a krajně pravicová organizace, která kromě hájení sociálních zájmů veteránů odmítá evropskou integraci a spolupráci se Srby, zatímco GONG je organizace usilující o

28 Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 svobodnou a demokratickou společnost a evropskou integraci (Dorić, 2010; FH, 2010a). Hlavními a nejsilnějšími stranami jsou pravicová HDZ a levicová SDP. Další strany mají mezi 5 až 10% a jsou to středová Chorvatská lidová strana liberální demokraté (HNS), středová Chorvatská selská strana (HSS) a euroskeptická, extrémistická a nacionální Chorvatská strana práva (HSP)(Hloušek, 2008). Srbsko Mezinárodní izolace a ekonomické problémy donutily Miloševiče na podzim roku 2000 k vypsání předčasných prezidentských voleb, které bojkotovaly Černohorci a kosovští Albánci. Tyto volby se konaly koncem září a zvítězil v nich kandidát Demokratická opozice Srbska (DOS), ve které se seskupilo přes 20 stran, Vojislav Koštunica. Miloševič volby neuznal, vzápětí propukly demonstrace, které donutily Miloševiče k odstoupení. V následných parlamentních volbách opět vyhrála DOS a premiérem se stal Zoran Djindić. Djindićova vláda začala provádět hospodářské reformy a začala spolupracovat s ICTY. V Černé Hoře sílily snahy o zvolnění federace. Tyto snahy vyvrcholily dohodou o vytvoření Státního společenství Srbsko a Černá Hora (SSČH), které bylo kombinací federace a konfederace, v roce 2003. Ve stejném roce byl zavražděn prozápadní premiér Djindić a byly vypsány nové volby. V nich zvítězila šovinistická a krajně pravicová Srbská radikální strana (SRS) Vojislava Šešelje, který je souzen v Haagu. Po několika měsících byla vytvořena menšinová vláda všech stran, vyjma SRS a SPS. V květnu 2006 bylo pod dohledem EU zorganizováno referendum, ve kterém se přes 55 % Černohorců vyjádřilo pro nezávislost, která byla vyhlášena 3. června 2006. V následujících volbách v roce 2007 opět zvítězila SRS a výrazně posílila Demokratická strana (DS) prezidenta Borise Tadiće. Byla vytvořena vláda bez SRS, ale kvůli nefunkčnosti vlády byly vypsány nové volby na květen 2008. V těchto volbách zvítězila koalice Borise Tadiće Za evropské Srbsko (ZES), druhá skončila skoro se stejným výsledkem SRS a třetí Demokratická strana Srbska (DSS) V. Koštunici. Vládu vytvořili strany ZES a SPS v čele s Mirko Cvetkovićem (Cabada, 2008; Inter-parlimentary Union; Pelikán a kol., 2005; Šístek, 2007). Od pádu Miloševičova režimu se postupně zvyšuje svoboda a nezávislost médií. K tomu přispívá rozvoj internetu a privatizace médií. Přesto stále čelí srbští novináři politických tlaků, a občas se objevují náznaky cenzury, pokud jde pro srbskou společnost o

Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 29 kontroverzní témata jako např. válečné zločiny nebo nezávislost Kosova. V roce 2009 parlament přijal zákon o informování veřejnosti (Law of Public Information), který zvyšuje odpovědnost sdělovacích prostředků, ale zároveň zavedl vysoké pokuty za porušení profesních standardů (např. urážka na cti) a za provozování neregistrovaných médií. V posledních letech se snižuje počet útoků na novináře a vláda zavádí vyšší tresty pro útočníky (EC, 2010b; FH, 2010b; FH, 2010d). Celkově je podle FH (2011b) Srbsko nejlépe hodnocenou zemí na Balkáně 4. V srbském parlamentu je v současné době 21 stran, což je způsobeno volebním zákonem, podle kterého musí srbské strany přes 5 % hlasů, zatímco strany národnostních menšin musí získat jen 0,4 % hlasů. Srbské politické spektrum se nedá dělit na pravici a levici podle socioekonomického přístupu a tradičního evropského pohledu, ale podle přístupu k integraci do EU a NATO a podle pojetí národního/státního zájmu. Srbská levice ( reformisté ) podporuje integraci do EU a NATO a chápe Srbsko jako stát všech občanů, kdežto pravice ( tradicionalisté ) chápe Srbsko jako stát srbského národa a k integraci do EU a NATO se staví neutrálně nebo záporně. Nejvýznamnějšími stranami jsou proevropská a sociálnědemokraticky orientovaná DS (B. Tadić), extrémistická, populistická a nacionální SRS (V. Šešelj), umírněnější Srbská pokroková strana (SNS; vznikla odštěpením umírněnější části od SRS; T. Nikolić), proevropská a národovecká DSS (V. Koštunica), liberální a pragmatická G17+, sociální a nacionalistická SPS (S. Miloševič do roku 2000), levicová a liberální Liberálně-demokratická strana (LDP), která jako jediná je ochotna uznat nezávislé Kosovo, konzervativní Nové Srbsko (NS) a konzervativní a monarchistické Srbské hnutí obnovy (SPO)(BIRNb; Cabada, 2008; Prtina, 2007). Dodržování lidských práv, postavení národnostních menšin a rovnost žen je jedním z problémů Srbska. Situace se postupně zlepšuje, Ústava zaručuje lidská a národnostní práva a vláda v rámci integrace do EU přijímá mezinárodní dohody o ochraně lidských práv. Přesto tyto reformy probíhají pomalu, což je zapříčiněno chováním srbské společností, ve které stále výrazně přetrvávají tradiční hodnoty, srbská pospolitost, vliv pravoslavné církve, obecně malá náklonnost ke změnám a vliv Srbské radikální strany. Postavení menšin ovlivňuje také ekonomická úroveň Srbska, která je poměrně nízká. Volební systém zvýhodňující strany národnostní menšin umožňuje jejich zastoupení v parlamentu, ale stále je malé zastoupení menšin na nižší úrovni veřejné správy. 4 Balkán vymezen stejně jako u GM.

30 Politické a institucionální prostředí v Chorvatsku a Srbsku od roku 2000 Situace je lepší v autonomní oblasti Vojvodina, která má vlastní parlament, ústavu, rozpočet a maďarština je oficiálním jazykem, než v oblasti Sandžaku a v Preševském údolí (Cierco, 2011; FH, 2010b; Pesek a Nikolajevic, 2010). Občanská společnost začala výrazně sílit po roce 2001. Vláda neustále přijímá nové zákony (např. zákon o sdružování, antidiskriminační zákon), které zjednodušují zakládání a fungování občanských sdružení a NGOs a financování těchto organizací. Problémem jsou aktivní a dobře organizované nacionalistické a extrémistické organizace (např. Obraz 1389, Rasonalisti, fotbaloví ultras), které organizují útoky proti menšinám a lidskoprávním aktivistům. Odbory jsou v Srbsku slabé, ale bylo vytvořeno hnutí Koordinační výbor pro protest pracujících (CCWPS), které usiluje o decentralizaci a o boj proti korupci. Stále největší vliv ze všech organizací má Srbská pravoslavná církev. Významnou NGOs je Centrum pro svobodné volby a demokracii (CeSID). V současné době se občanská společnost v Srbsku postupně sílí a stabilizuje se (FH, 2010b; Marković, 2009; Pesek a Nikolajevic, 2010; Sovák, 2007). Volby v Srbsku jsou v posledních letech hodnoceny jako svobodné a demokratické. Během posledních 10 let byla provedena řada reforem volebního systému, ale stále volební systém zaostává za západoevropskými standardy, např. existuje zastaralý registrační systém, financování politických stran, Srbsko je jedním volebním obvodem a voliči nemají žádný vliv na výběr jednotlivých poslanců, protože poslance určují jejich strany, zatímco voliči volí pouze stranu, ne jednotlivé kandidáty (National Democratic Institute; FH, 2010b; Pesek a Nikolajevic, 2010). Komparace V obou zemích se ve sledovaném období výrazně zlepšila úroveň demokracie. Prvním srovnávacím indexem je Freedom in the World, který hodnotí politická a občanská práva. Ten znázorňuje významný posun v těchto státech. V roce 2000 byly hodnoceny jako částečně svobodné (Chorvatsko) a nesvobodné (Srbsko), kdežto v posledních letech jsou hodnoceny jako svobodné. Ve vysokém hodnocení se projevuje zavedení mnoha reforem, které zlepšily fungování vlády a občanské společnosti, volební systém, zvyšují práva menšin a vymahatelnost práva. Stále ale obě země nedosahují západoevropských standardů a přetrvávají problémy v oblasti financování politických stran, ve volebním systému, v začleňování národnostních menšin do společnosti, v politických tlacích na novináře a ve slabé občanské společnosti. Chorvatsko dosáhlo v hodnocení politických práv nejvyšší známky za uzavření dohod