Univerzita Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra rozvojových studií Gabriela KABOTOVÁ Problémy spojené s udělováním azylu v České republice Bakalářská práce Vedoucí práce : Mgr. Jiří PÁNEK Olomouc 2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a veškeré použité prameny jsem uvedla v seznamu literatury. V Českém Těšíně, 12. dubna 2013 Podpis........................

Na tomto místě bych chtěla poděkovat Mgr. Jiřímu Pánkovi za vedení mé bakalářské práce, za rady a pomoc, kterou mi v průběhu práce věnoval.

OBSAH 1. Úvod... 7 2. Cíl práce a metodologie... 8 3. Základní terminologie...10 4. Právní úpravy...13 5. Právní postavení žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR...15 6. Statistické údaje o žadatelích o mezinárodní ochranu v ČR...16 6.1. Žadatelé o mezinárodní ochranu...16 6.1.1. Země, ze kterých žadatelé pochází...17 6.1.2. Úspěšnost žádostí...18 7. Proces udělování mezinárodní ochrany = azylu...20 7.1. Vstup do České republiky a podání žádosti o MO/ přijímací středisko...20 7.2. Řízení procesu / pobytové středisko...21 7.3. Vybrané problémy s řízením o udělení MO...23 7.3.1. Nevhodné umístění zařízení a náklady na dopravu...23 7.3.2. Poplatky ve zdravotnictví...25 7.3.3. Plný přístup ke vzdělání...26 7.3.4. Pracovní omezení horší pracovní podmínky...27 7.4. Provázanost problémů...29 7.5. Vývoj legislativy týkající se problémů...30 8. Srovnání švédského a českého azylového systému...32 8.1. Umisťování pobytových středisek...33 8.2. Přístup ke zdravotnictví...33 8.3. Přístup ke vzdělání...34 8.4. Pracovní omezení...35 9. Závěr...36 10. Shrnutí...39 11. Summary...40 12. Seznam použitých zdrojů...41

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CEAS Společný evropský azylový systém ČHV Český helsinský výbor ČR Česká republika ČSÚ Český statistický úřad DO doplňková ochrana EU Evropská unie IaS integrační azylové středisko MO mezinárodní ochrana MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MVČR Ministerstvo vnitra České republiky OAMP Odbor azylové a migrační politiky OPU Organizace na pomoc uprchlíkům OSN Organizace spojených národů PoS pobytové azylové středisko PPU Poradna pro uprchlíky PřS příjímací azylové středisko SEK švédská koruna SOZE Sdružení občanů zabývajících se emigranty SUZ MV Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra UNHCR Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky

1. Úvod Hlavním tématem této práce je problematika spojená s udělováním azylu v České republice. Žadatelé o azyl často spadají do skupin zranitelných osob, které odešly z domova z důvodů náboženského, rasového, národnostního či politického pronásledování. V těžké situaci žadatelů o azyl jsou problémy, které jsou spojené s azylovou procedurou, další překážkou v jejich životě. Spolu se systémem udělování azylu, který se neustále mění a vyvíjí, mění i své dopady ve formě nejrůznějších překážek a omezení, která působí cizincům tyto problémy. Ty pak brání další integraci cizinců a především dělají systém neefektivním, kdy je celý proces zbytečně zdlouhavý a potenciálně může odradit oprávněné žadatele nebo je dokonce poškodit. Na druhou stranu si nelze pod pojmem efektní a spravedlivý systém pro žadatele o azyl představovat naprosto liberální přístup, který ani není možný z důvodu nutnosti regulace imigrace. Právo ale rozlišuje mezi žadateli o azyl, ekonomickými přistěhovalci a uprchlíky, v praxi států se však tyto kategorie často slévají do jedné a ze strachu z masové imigrace, pak může být snižován význam statusu uprchlíků či žadatelů o azyl. Rovnováha mezi mezinárodními smlouvami, které státy vážou, a strachem z masové imigrace do země, se tak stává křehkou záležitostí. Téma je aktuální i z důvodu, že Česká republika je zemí, pro kterou je jev žadatelů o azyl poměrně novou, a tak se legislativa a praxe stále vyvíjí a mění. 7

2. Cíl práce a metodologie Cílem této práce je analyzovat současný stav žadatelů o azyl v ČR, popsat aktuální proces udělování azylu a následně problémy žadatelů o azyl, které jsou s tímto spojeny, a se kterými se azylanti nejčastěji setkávají. Tyto problémy, které pramení z přísnějších přijímacích kritérií žadatelů o azyl, významně ovlivňují jejich status. Otázkami, kterými se práce zabývá, jsou tedy následující: Jaký status mají žadatelé o azyl v ČR? S jakými problémy se v ČR setkávají v průběhu řízení o mezinárodní ochranu (MO)? Jak na ně působí restriktivní opatření v azylovém procesu? V úvodní části se zaměřím na právní vymezení a právní normy, které jsou relevantní k tomuto tématu. Poté nastíním statistickou situaci, kdy se soustředím na počty žadatelů, jejich strukturu a úspěšnost žádostí. Dále krátce popíši proces udělování azylu a s nimi vybrané problémy žadatelů o azyl v konkrétní etapě procesu. Vybranými problémy jsou umísťování azylových (konkrétně pobytových) středisek, problematika přístupu žadatelů ke zdravotnictví, vzdělání a pracovní omezení, která se na ně vztahují. V závěru se práce věnuje porovnání českého systém se systémem švédským, který by mohl nabídnout možná řešení a nastínit jiné přístupy k azylové politice a popsat jejich dopady. Příklad Švédska byl vybrán na základě jejich dlouholeté zkušenosti s přijímáním uprchlíků a formování azylové politiky, která prošla výrazně delším vývojem, než ta česká. Srovnání probíhá jen ve vybraných, výše zmíněných, oblastech azylové politiky. V práci především používám analýzu, kdy nastíním situaci žadatelů o azyl v České republice. Prvním krokem pro zpracování této práce bylo nastudování teoretického základu o tématu, právních a zákonných dokumentů a dostupné literatury. S tím se začaly propojovat vlastní poznatky získané z rozhovorů se samotnými žadateli o azyl a taktéž se sociálními pracovníky z pobytového střediska v Havířově, ze kterých vzešly ty problémy, kterými se tato práce zabývá. Rozhovory probíhaly v mluvené a nestrukturované formě. Čerpám z literárních zdrojů, jako jsou právní dokumenty (zákon o azylu, zákon o pobytu cizinců), dále z internetových zdrojů a to především z oficiálních stránek Českého statistického úřadu (ČSÚ), Ministerstva vnitra České republiky (MVČR) a dále organizací, které se tímto tématem zabývají (UNHCR - Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, neziskové organizace (SOZE - Sdružení občanů zabývajících se emigranty, OPU - Organizace 8

pro pomoc uprchlíkům, Sdružení pro integraci a migraci, Český helsinský výbor (ČVH))). Dále vycházím také z vlastních poznatků nabytých při praxi v SOZE a z návštěv pobytového střediska v Havířově, kde jsou žadatelé o mezinárodní ochranu ubytováni. 9

3. Základní terminologie Migrace je nejčastěji vysvětlována jako proces přesunu lidí a změna jejich trvalého pobytu (Demografické informační centrum, 2007). Z tohoto hlediska můžeme migraci dělit na vnitřní a mezinárodní. Pro účely této práce se stačí zabývat pouze mezinárodní migrací. Mezinárodní migrace je definována jako změna obvyklého pobytu za hranice státu, OSN stanovuje limitní hranici jednoho roku pobytu za hranicemi daného státu. Mezinárodní migranti pak mohou být nejčastěji politického či ekonomického rázu (Demografické informační centrum, 2007). Uprchlík je podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (tzv. Ženevské úmluvy) definován jako osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních nebo z důvodů zastávání určitých politických názorů a vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu své vlasti. Status uprchlíka je udělován na základě podmínek daných mezinárodní dohodou (zakotvena v Úmluvě a Protokolu) 1, tudíž jestliže cizinec splňuje tyto podmínky, přijímací stát je nucen mu přiznat status uprchlíka (pokud je přijímající stát signatářem Úmluvy z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967, což Česká republika je). Avšak v České republice podle zákona č. 325/1999 Sb., tzv. zákona o azylu, který je hlavní právní úpravou azylu, jsou obě tyto kategorie shrnuty pod pojem žadatel o azyl a taktéž tento zákon nehovoří o statusu uprchlíka či azylanta, ale vše nahrazuje jediným pojmem mezinárodní ochrana (Čepelka a kol., 2006). Uprchlík je tedy nejprve žadatelem, který prohlašuje, že je uprchlík a teprve rozhodnutím se potvrdí či vyvrátí jeho oprávněnost. Žadatelé o azyl jsou v ČR tudíž lidé žádající o mezinárodní ochranu (MO). Může se jednat o doplňkovou ochranu (doba trvání je určena podle potřeby, kdy se předpokládá riziko hrozby v zemi původu) či azyl (po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu, průkaz azylanta se vydává s platností na 10 let). 1 Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a ni na navazující Newyorský protokol z roku 1967, tzv. Ženevská úmluva (Informační centrum v Praze, 2005) 10

Tabulka 1: Podmínky udělení mezinárodní ochrany AZYL DOPLŇKOVÁ OCHRANA Pronásledování z národních, rasových či náboženských důvodů, příslušnosti k určité sociální skupině či zastávání určitých politických názorů Pronásledování za uplatňování politických práv a svobod Humanitární azyl Pokud je manželem/manželkou azylanta, jeho nezletilým dítětem nebo rodičem azylanta mladšího 18 let Důvodné obavy z hrozeb, kterým by cizinec byl vystaven svým návratem do země původu. Hrozbami rozumíme: Trest smrti/poprava Mučení, nelidské zacházení Vážné ohrožení života (v ozbrojených konfliktech) Vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR Zdroj: Zákon č. 325/1999 Sb. Azyl je tedy forma mezinárodní ochrany, kterou přijímací stát uděluje podle svých kritérií, které musí zahrnovat v případě ČR také podmínky a kritéria Úmluvy z roku 1951 a jejího Protokolu z roku 1967, kterými je mezinárodně vázaná. Tyto kritéria pro přijetí jsou vypsána v tabulce č. 1. Doplňková ochrana, která je druhou formou mezinárodní ochrany, se uděluje žadatelům, kteří nedosáhnou na ochranu ve formě azylu a zároveň splňují výše popsané důvody (viz tabulka 1). Je to nižší forma mezinárodní ochrany, která je dočasná (Ministerstvo vnitra ČR, 2010). Azylant je osoba již s přiděleným azylem, popřípadě doplňkovou ochranou. Bezpečnou třetí zemí se rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Bezpečnou zemí původu se rozumí stát, jehož je cizinec státním občanem, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Jedná se o stát, který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a který umožňuje činnost právnickým osobám, dohlížejícím nad stavem dodržování lidských práv. (Zákon č. 325/1999 Sb.) V České republice je 8 azylových středisek, která slouží jako přijímací, pobytová a integrační azylová střediska ve správě SUZ (Správa uprchlických zařízení). Přijímací azylová střediska (PřS) slouží k ubytování nově příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu, a to až do doby 11

ukončení základních vstupních procedur. Pobytové azylová střediska (PoS) slouží k ubytování žadatelů, kteří prošli předepsanými vstupními procedurami v PřS, a to po dobu řízení ve věci jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Integrační azylová střediska (IAS) slouží osobám, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana a které vstoupily do Státního integračního programu a požádaly o dočasné ubytování v IAS. (SUZ MV, 2013a) 12

4. Právní úpravy Právní normy, které se vztahují, k udělování azylu v České republice jsou následující: (zpracováno podle Ministerstva vnitra ČR, 2011a, UNHCR, 2012, Čepelka a kol., 2006) zákon č. 325/1999 Sb., o azylu zákon č. 500/2004 Sb., správní řád zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a ni na navazující Newyorský protokol (Protokol týkající se postavení uprchlíků) z roku 1967, tzv. Ženevská úmluva Listina základních práv a svobod Úmluva o ochraně lidských práv a svobod Úmluva o právech dítěte Směrnice společného evropského azylového systému (CEAS) 2 i. směrnice Rady 2001/55/ES minimální normy pro poskytování dočasné ii. iii. iv. ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob směrnice Rady 2003/9/ES upravuje minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl a důstojné podmínky pro život ve všech zemích EU směrnice Rady 2004/83/ES minimální normy žadatelů pro udělení statusu uprchlíka směrnice Rady 2005/85/ES minimální normy pro řízení o přiznávání a odjímání postavení uprchlíka v. nařízení Rady ES č. 343/2003 součástí je i Dublinské nařízení (nařízení Rady EU č. 343/2003 známé jako Dublin II) udává, že žádost o azyl může být projednávána pouze ve státě, ve kterém žadatel na území EU vstoupil Ovšem nejdůležitější úpravou pro tuto práci je zákon č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu), který jako hlavní upřesňuje azylové řízení. Zákon je upravován na základě výše zmíněných a dalších směrnic, vyhlášek a nařízení EU. 2 V roce 1999 v Tampere se Evropská unie zavázala k vytvoření společného evropského azylového systému, který bude plně uplatňovat Ženevskou úmluvu z roku 1951 týkající se postavení uprchlíků, doplněnou Newyorským protokolem z roku 1967 pro potvrzení zásady nenavracení a zajištění, že nikdo nebude poslán zpět ke stíhání. 13

Zákon o azylu především řeší podmínky vstupu a pobytu cizince, který chce v České republice žádat o mezinárodní ochranu, práva a povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, azylanta a osoby požívající doplňkové ochrany, působnost ministerstva vnitra České republiky (MVČR) a dalších dotčených orgánů, státní integrační program a azylová zařízení (Ministerstvo vnitra ČR, 2008). Zákon dále stanovuje a popisuje postup a možnosti podání žádosti o udělení MO, samotné řízení procesu udělování MO, důvody k udělení MO (v tabulce 1), důvody k zamítnutí udělení MO (v tabulce 2) a důvody k zániku nebo odnětí MO. Tabulka 2: Důvody vylučující udělení MO AZYL DOPLŇKOVÁ OCHRANA DALŠÍ DŮVODY K NEUDĚLENÍ MO spáchání trestného činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti, vážného nepolitického trestného činu (nabádání k jejich spáchání) cizinec již požívá ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací Organizace spojených národů než Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky žadatel představuje nebezpečí pro bezpečnost státu spáchání závažného zločinu vyhýbání se trestnímu stíhání v zemi původu žadatel uvádí pouze ekonomické důvody (nebo se snaží uniknout situaci všeobecné nouze) bez vážného důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo tyto údaje odmítá uvést přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu (více kapitola 6.1.1.) neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné, nebo, s cílem ztížit zjištění skutečného stavu věci zničil, poškodil nebo zatajil svůj cestovní doklad či jinou důležitou listinu (nebo předložení padělaného dokladu či listiny) Zdroj: Zákon č. 325/1999 Sb. Právní úprava některých dalších otázek souvisejících s problematikou žadatelů o mezinárodní ochranu či osob s doplňkovou ochranou je vysvětlena v některých jiných právních úpravách, např. ve školském zákoně, v sociálních předpisech, ve zdravotnických normách, apod. (Ministerstvo vnitra ČR, 2008). 14

5. Právní postavení žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR Žadatelé o azyl přichází do země žádat o ochranu před pronásledováním, které mu jsou vystaveni ve své rodné zemi či zemi pobytu. Oficiálního označení žadatelů o MO se cizincům dostává momentem podání prohlášení o MO. Toto postavení sebou nese povinnosti a práva, která stanovuje zákon o azylu v ČR a která jsou popsána níže v kapitole 7. Žadatel o mezinárodní ochranu je tedy cizinec, který požádal ČR o MO, nebo cizinec, který podal žádost v jiném členském státě, ale ČR je příslušná k jejímu posouzení (Zákon č. 325/1999 Sb.) podle Dublinského nařízení. Toto postavení má pak po celou dobu řízení a i po dobu, po kterou probíhá soudní řízení o případné žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (Čepelka a kol., 2006). Jakmile je žádost o MO podána, posuzuje se, jestli je cizinec právoplatným uprchlíkem a potřebuje-li ochranu ČR. Tím kdo posuzuje, jestli bude žadateli uznána jeho žádost, je tak vnitropolitický azylový systém. Ten je vázán mnoha mezinárodními smlouvami a dohodami, které musí reflektovat ve svém rozhodování. Jednou z nich je i Listina základních práv a svobod, která garantuje právo na azyl. Listina ukládá ČR, aby udělila azyl těm cizincům, kteří jsou pronásledováni za uplatňování politických práv a svobod. Důvody pro uznání uprchlíka pak také specifikuje tzv. Ženevská úmluva, které jsou zahrnuty do zákona o azylu (viz tabulka 1). Další mezinárodní smlouvou jsou pak směrnice společného evropského azylového systému, který se také odráží na znění zákonu o azylu. Ze strany nevládních organizací se žadatelům poskytuje jak právní, tak i sociální poradenství, které je bezplatné. V ČR jsou těmito organizacemi Sdružení občanů zabývajících se migranty (SOZE), Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), Sdružení pro integraci a migraci, Poradna pro integraci a Centrum pro integraci cizinců o.s. a další. Z mezinárodních organizací působících v ČR, které se otázkou žadatelů zabývají, je to pak Úřad vysokého komisaře OSN v ČR (UNHCR) nebo Český helsinský výbor (ČHV). UNHCR má v ČR za úkol především zajištění přístupu k azylovému systému, a jelikož má ČR svůj vlastní azylový systém, dohlíží UNHCR hlavně na jeho kvalitu (UNHCR, 2013). 15

6. Statistické údaje o žadatelích o mezinárodní ochranu v ČR V roce 2011 bylo evidováno 436 137 cizinců pobývajících na území ČR. Z tohoto celkové počtu bylo 190 058 cizinců s trvalým pobytem 3 a zbylých 240 079 cizinců s ostatními typy pobytu. Největší podíl cizinců v roce 2011 byl z Ukrajiny (celkem 124 367), potom ze Slovenska (71 780), z Vietnamu (60 350) a z Ruska (32 000). Průměrný věk cizinců byl v tomtéž roce 35,81 let. (ČSÚ, 2012a) Cizinci tedy tvořili v roce 2011 podíl 4,1 % na celkovém obyvatelstvu. Tento podíl nedosahuje průměru Evropské unie, který byl v roce 2010 8,4 %. V Německu tvořili v tomto roce cizinci 8,7 % obyvatelstva, v Rakousku 10,5 %, na Slovensku 1,2 % a v Polsku 0,1 %. (Vasileva, 2011) 6.1. Žadatelé o mezinárodní ochranu V roce 2010 bylo v ČR celkem 833 žadatelů o MO. Počet žadatelů se v posledních letech neustále snižuje (důvody snižování jsou vysvětleny dále v odstavci), a to od roku 2001, kdy bylo evidováno rekordních 18 093 žadatelů o MO. V následujících letech se číslo výrazně snižovalo (například v roce 2009 to bylo 1258 žadatelů o MO, v roce 2010 už počet žadatelů poklesl o více než třetinu) a to až do roku 2011, kdy bylo evidováno 756 žádostí o MO (ČSÚ, 2012b). Pokles počtu žadatelů o MO byl rovněž doprovázen legislativní změnou, která tento pokles může částečně vysvětlovat. V roce 2004 svým vstupem do EU, ČR přijala tzv. Dublinské nařízení, jehož podstatou je, aby žádost o azyl byla projednávána ve státě, kterým žadatel na území EU vstoupil (tudíž významné číslo žadatelů bývá navráceno do zemí, kudy žadatelé do EU vstupují). Česká republika, která má hranice pouze se zeměmi EU, tak žadatele více navrací do zemí, kterými zde vstoupili, než kolik jich přijímá zpět. Taktéž se číslo celkových počtů podaných žádostí o azyl zmenší, pokud odečteme opakovaně podané žádosti. V roce 2010 bylo evidováno celkem 419 žádostí o mezinárodní ochranu podaných opakovaně, což tvoří 50,3 % z celkového počtu (ČSÚ, 2011). Cizinců, kteří v tomto roce podali svoji žádost poprvé, bylo dohromady 414. V roce 2011 s celkem 756 žádostmi o MO 3 Trvalý pobyt získávají občané zemí EU a jejich rodinní příslušníci za těchto podmínek: (i) Občan EU získá povolení k trvalému pobytu po 5 letech nepřetržitého přechodného pobytu. (ii) Rodinný příslušník občana EU získá trvalý pobyt po 5 letech nepřetržitého přechodného pobytu. (iii) Cizinec, který je nejméně 1 rok rodinným příslušníkem státního občana ČR, který je na území přihlášen k trvalému pobytu, nebo který je rodinným příslušníkem občana jiného členského státu EU, kterému bylo vydáno povolení k trvalému pobytu na území, získá povolení k trvalému pobytu po 2 letech nepřetržitého přechodného pobytu. A občané třetích zemí: (i) Obecně po 5 letech nepřetržitého pobytu (započítává se doba pobytu na dlouhodobé vízum a povolení k dlouhodobému pobytu) v ČR. Zároveň se cizinci přizná právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území. (ii) Po 4 letech nepřetržitého pobytu, a to cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. (iii) Bez ohledu na délku předchozího pobytu, pokud o trvalý pobyt cizinec žádá z humanitárních nebo jiných důvodů hodných zvláštního zřetele, v zájmu ČR nebo pokud o něj žádá nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince s trvalým pobytem na území za účelem společného soužití rodiny. (Zákon č. 326/1999 Sb.) 16

(i tady vidíme stále klesající trend žádostí, v porovnání s předchozím rokem jde o 9,2% pokles) počet opakovaných žádostí (429) poklesl na 34,9 % ze všech žádostí, což indikuje výrazný pokles zároveň i počtu opakovaných žádostí (ČSÚ, 2012a). Ve srovnání se zbytkem EU se ČR řadí spíše k zemím, které mají nižší počty žadatelů o MO. Podle zprávy Eurostatu (2012) byla ČR v roce 2011 až na 21. místě žebříčku států EU (z 27 členských států) podle počtu žádostí o MO. V roce 2012 byl počet žádostí velmi podobný jako v roce předchozím a to 753 žádostí (z toho 244 opakovaných žádostí, což potvrzuje klesající trend opakovaných žádostí) (Ministerstvo vnitra ČR, 2013). 6.2. Země, ze kterých žadatelé pochází Ze zmíněných 753 žádostí v roce 2012 bylo celkem 174 žádostí z Ukrajiny, 68 žádostí ze Sýrie, 54 z Vietnamu, 54 z Běloruska, z Ruské federace 40 žádostí a z Myanmaru 30 žádostí (více v tabulce 3). Nejvíce žadatelů bylo z Asie (49 %), z Evropy bylo 36 % žádostí a z Afriky 9 %. Přičemž počty žadatelů z Asie se mírně snižují v posledních letech a počty žadatelů z evropských zemí se mírně zvyšují. Nejčastěji jsou v ČR žadateli o azyl muži (ženy tvořily jen 29 % žadatelů v roce 2012). (Ministerstvo vnitra ČR, 2013) Tabulka 3: Struktura žadatelů o MO v roce 2012 Státní občanství Počet žádostí % % opakovaných žádostí na celkovém počtu žádostí o MO Ukrajina 174 23 76 Sýrie 68 9 11 Vietnam 54 7 19 Bělorusko 54 7 20 Ruská federace 40 5 12 Myanmar 30 4 0 bez státní příslušnosti 24 3 11 Kazachstán 23 3 5 Mongolsko 22 3 10 Arménie 22 3 3 Zdroj: Ministerstvo vnitra ČR, 2013 17

6.2.1. Úspěšnost žádostí V roce 2012 bylo učiněno 814 rozhodnutí Ministerstvem vnitra, z čehož 49 žadatelům byl udělen azyl (o polovinu méně než předchozí rok) a 149 žadatelům doplňková ochrana. Negativních rozhodnutí bylo 308, přičemž tato kategorie zahrnuje jak zamítnuté žádosti jako zjevně nedůvodné 4 (pod pojmem zjevně nedůvodné se vyskytují i případy zamítnutí na základě pojmů bezpečně třetí země a bezpečná země původu, viz kapitola 7.1.), tak i neudělení MO. Ve zbylých 308 případech bylo řízení zastaveno 5. (Ministerstvo vnitra ČR, 2013) Nejúspěšnější žadatelé o MO (v roce 2011 i v roce 2012) ve formě azylu byli jako i v minulých letech žadatelé z Myanmaru, kteří byli přesídleni v rámci Národního přesídlovacího programu (všem žadatelům byl azyl udělen) (Ministerstvo vnitra ČR, 2013). Důvody, které vedou k udělení azylu, jsou pak popsány níže na příkladu roku 2011, jelikož pro rok 2012 tato statistika ještě nebyla zpracována. V roce 2011 bylo evidováno 369 úspěšných žádostí o MO (756 žádostí podáno). Z toho byla formou azylu udělena mezinárodní ochrana celkem u 108 případů a doplňková ochrana pak byla udělena ve 261 případech. U doplňkové ochrany byl zaznamenán oproti předchozímu roku nárůst velmi prudký (261 v roce 2011 a 104 v roce 2010, což je více než dvojnásobný nárůst). (ČSÚ, 2012a) Nejčastější důvody k udělení MO byly v témže roce důvody vyplývající z Ženevské konvence (51 případů), dalším důvodem bylo sloučení rodiny (44) a humanitární důvody (16). Ve 370 případech byla MO neudělena a u dalších 277 případů bylo řízení zastaveno (Ministerstvo vnitra ČR, 2011b). Po žadatelích z Myanmaru, kterým ve všech 23 případech byl azyl udělen, byl druhý největší počet azylů udělen žadatelům z Ruska (18 azylů v roce 2011). Nejčastěji z důvodů podle Ženevské konvence. Celkem 15 azylů bylo uděleno žadatelům z Uzbekistánu, a to za účelem sloučení rodiny, dále 12 azylů žadatelům 4 Žádost o udělení MO se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel a) uvádí jen ekonomické důvody,b) bez důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo je odmítá uvést, c) žádá o udělení MO pouze proto, aby unikl všeobecné nouzi, d) přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, neprokáže-li se, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nejde, e) má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, f) neuvádí skutečnosti o tom, že by mohl být pronásledován, g) uvádí nevěrohodné skutečnosti, h) zničil, poškodil nebo zatajil svůj cestovní doklad či jinou důležitou listinu anebo předložil padělaný či pozměněný cestovní doklad. Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost podaná s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv byla možnost požádat o udělení MO dříve, pokud žadatel neprokáže opak. 5 Řízení může být zastaveno v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany vzal žádost o udělení mezinárodní ochrany zpět, odpadl důvod řízení, účastník zemřel, žadatel se nedostavil k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout, neodstranil ve lhůtě stanovené ministerstvem vadu podání, uplynula marně lhůta, po níž bylo řízení přerušeno, s výjimkou přerušení řízení ze zdravotních důvodů, žadateli bylo uděleno státní občanství České republiky, žadatel v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil, nebo je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. 18

z Běloruska z důvodů podle Ženevské konvence a 10 azylů žadatelům z Afghánistánu také nejčastěji za účelem sloučení rodiny. Mezinárodní ochrana ve formě doplňkových ochran byla nejčastěji udělena žadatelům z Kazachstánu (ve 110 případech), dále to byli žadatelé bez státní příslušnosti (53), žadatelé z Běloruska (30), Kuby, Sýrie, Ruska a Afghánistánu. (Ministerstvo vnitra ČR, 2011b) 19

7. Proces udělování mezinárodní ochrany = azylu Proces udělování MO upravuje především zákon o azylu. Řízení udělování MO spadá pod působnost Ministerstva vnitra České republiky, obor azylové a migrační politiky (OAMP), odbor správní a organizační spadá pod působnost Správy uprchlických zařízení, která byla zřízena Ministerstvem vnitra ČR. Ta spravuje všechna uprchlická zařízení na území ČR. 7.1. Vstup do České republiky a podání žádosti o MO/přijímací středisko Cizinec, který chce požádat o MO v ČR, musí vydat ústní nebo písemné prohlášení na policii (na hraničním přechodě, v příjímacím středisku, na ředitelství cizinecké nebo pohraniční policie) či na ministerstvu vnitra. Poté je cizinci vydáno osvědčení o prohlášení o mezinárodní ochraně. S tímto osvědčením je povinen se do 24 hodin od podání prohlášení dostavit do přijímacího střediska, které je mu přiřazeno ministerstvem vnitra. Pokud tak neučiní, platnost osvědčení zaniká (jen v případech nenadálých překážek nezávislých na vůli cizince je udělena výjimka). (Zákon č. 325/1999 Sb.) Od této chvíle je cizinec, který učinil prohlášení o MO, brán jako žadatel o azyl a tím pádem může využívat práv vyplývajících z tohoto statutu, jako například právo na ubytování, stravu, zdravotní služby a další nároky, které stanovuje zákon o azylu. Zároveň s tím je i povinen dodržovat povinnosti žadatele o MO. Cizinec, který učinil toto prohlášení, je také povinen strpět proces ověření jeho totožnosti, a to sejmutí daktyloskopických otisků prstů, obrazového záznamu, osobní prohlídku a prohlídku osobních věcí a odejmutí cestovního dokladu. Poté cizinec musí podat samotnou žádost o udělení MO. Tuto žádost je třeba vydat na místě a v čase určeným opět ministerstvem, na kterou se cizinec musí dostavit (často bývají žádosti podávány v přijímacím středisku) (Ministerstvo vnitra ČR, 2011c). U této žádosti by měl cizinec mít překladatele svého rodného jazyka či jazyka, ve kterém se dorozumí a má nárok na právního zástupce, který své služby poskytuje žadateli bezplatně (ministerstvo přispěje právnické nebo fyzické osobě, která má s ministerstvem uzavřenu písemnou smlouvu o poskytování právní pomoci, na úhradu nákladů spojených s poskytováním bezplatné právní pomoci) (Zákon č. 325/1999 Sb.) nebo právního zástupce, kterého si sám cizinec vybere, ale v tom případě, musí náklady hradit sám. Příjímací střediska jsou v ČR celkem dvě a jsou jimi přijímací středisko Zastávka u Brna a tranzitní prostor mezinárodního letiště Václava Havla. Celková kapacita obou zařízení dohromady je 247 lůžek. Příjímací střediska není možné volně opustit (SUZ MV, 2013a), žadatelé tak musí v přijímacích střediscích projít vstupními 20

procedurami popsané výše bez možnosti středisko opustit. Touto fází je zahájeno celé řízení o MO. V této části řízení také mohou uplatňovat tzv. zrychlená řízení o azylu. Podle zákona o azylu, žadatel o MO, který přišel do ČR z bezpečné třetí země nebo pochází ze státu, který je podle ČR bezpečná země původu, může být žádost zamítnuta v takovém zkráceném řízení. Seznam takových zemí oficiálně neexistuje, čili je na státu, jak jednotlivé země vyhodnotí. V takovém případě, že je žadateli zamítnuta žádost z tohoto důvodu, je toto rozhodnutí vydáno nejméně do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení MO (Ministerstvo vnitra ČR, 2011c). 7.2. Řízení procesu/pobytové středisko Řízení o MO dále pokračuje přesunem žadatele do pobytových středisek, která jsou v ČR také dvě. Nachází se v Kostelci nad Orlicí a v Havířově. Žadatelé se zde zdržují po dobu řízení o udělení MO až do jeho konečného rozhodnutí. Mají také možnost pobytu v soukromí. V pobytových střediscích je již také možnost zařízení svobodně opouštět. Zákon o azylu to však limituje na 10 dnů v kalendářním měsíci (přičemž je žadatel povinen písemně oznámit ministerstvu svůj úmysl odejít z pobytového střediska, pokud bude jeho odchod delší než 24 hodin). V zařízeních je žadatelům poskytováno ubytování, strava (třikrát denně, pro děti do 18 let pětkrát denně) (Zákon č. 325/1999 Sb.), základní hygienické prostředky a kapesné, které podle vyhlášky č. 376/2005 Sb. činí 30 Kč na den. Žadatel je pak povinen se podílet na úhradě stravy a ubytování poskytnutých v zařízeních, jestliže jeho finanční prostředky převyšují částku životního minima. Počet takových žadatelů je však v zařízeních minimální (SUZ MV, 2011). Naopak lze také žadateli o udělení MO namísto stravy poskytnout finanční příspěvek ve výši životního minima žadatele a společně s ním posuzovaných osob. Pak ale nárok na kapesné zaniká. Žadatelé o MO, kteří bydlí mimo pobytová střediska, si hradí ubytování sami, mají však nárok na finanční příspěvek 6, který stanoví zákon o azylu (č. 325/1999 Sb.) a to po dobu nejvýše 3 měsíců (nárok na takový příspěvek však zaniká, pokud je žádost opakovaná). Žadatelé o MO mají dále přístup ke vzdělávání, který přesněji stanovuje školský zákon. Podle školského zákona jsou všechny děti, které se dlouhodobě zdržují na území ČR, povinné 6 S ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry žadatele nebo jeho rodiny lze poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do výše: a) 1,6násobku částky životního minima žadatele stanovené zvláštním právním předpisem, je-li posuzován bez společně posuzovaných osob,b) 1,5násobku částky životního minima žadatele a společně s ním posuzovaných osob, jsou-li společně posuzovány 2 až 3 osoby, c) 1,4násobku částky životního minima žadatele a společně s ním posuzovaných osob, jsou-li společně posuzovány 4 osoby,d) 1,3násobku částky životního minima žadatele a společně s ním posuzovaných osob, je-li společně posuzováno 5 a více osob. (Zákon č. 325/1999 Sb.) 21

absolvovat základní vzdělání. Proto nezletilým žadatelům ministerstvo vnitra zajišťuje školní potřeby v rámci rozsahu povinné školní docházky (Zákon č. 325/1999 Sb.). Školský zákon pak dále garantuje žadatelům o MO stejný přístup jako občanům ČR k předškolnímu vzdělávání, základnímu uměleckému vzdělávání, k jazykovému vzdělávání, základnímu vzdělávání, ke školnímu stravování a zájmovému vzdělávání, ke střednímu vzdělávání a vyššímu odbornému vzdělávání (Zákon č. 561/2004 Sb.). Žadatelům jsou také přiznány bezplatné zdravotní služby v rozsahu služeb hrazených ze zdravotního pojištění podle zákona o veřejném zdravotním pojištění. Náklady spojené s poskytováním zdravotních služeb pak nese stát a náklady vzniklé poskytovateli zdravotních služeb jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. (Zákon č. 325/1999 Sb.) Co se týče přístupu žadatelů k pracovnímu trhu, v roce 2002 nastala změna nařízení o pracovním povolení pro žadatele o MO, kteří mají nyní zákaz vykonávat zaměstnání první rok v řízení o MO. Tato změna má za úkol odradit neoprávněné žadatele o MO, kteří tak využívali jen možnost legalizace své práce v ČR. V rámci této fáze je v pobytových střediscích taktéž proveden pohovor, který slouží ke zjištění skutečností k případu, podložení případu důkazy a výpovědi žadatelů. U pohovoru je opět zajištěn tlumočník. Celé řízení, jak o něm zákon o azylu hovoří, má být ukončeno vydáním rozhodnutí o MO ministerstvem vnitra ČR do 90 dnů ode dne zahájení řízení. Pokud však nelze rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit. O prodloužení lhůty řízení bez zbytečného odkladu poté ministerstvo písemně vyrozumí žadatele. Pokud tak není o žádosti rozhodnuto ve zkráceném řízení, bývají pak v praxi řízení i několikaletá (Günterová, 2008). V případě pozitivního rozhodnutí o udělení MO se azylanti mohou přesunout do integračních zařízení, která jsou v ČR tři a to Předlice, Brno a Jaroměř (SUZ MV, 2013) nebo do soukromého ubytování. Vztahuje se na ně taktéž Státní integrační program. V případě, že je žádost zamítnuta, může si žadatel podat žalobu proti zamítavému rozhodnutí nebo opustit ČR. Pokud je mu zamítnuta i žaloba, může podat kasační stížnost. 22

7.3. Vybrané problémy s řízením o udělení MO Výzkum mezi azylanty v ČR jednoznačně ukázal, co by si oni sami přáli pro své děti. Nejvíce touží po tom, aby jejich děti Českou republiku vnímaly jako svůj domov a aby se jim tady dobře dařilo. Tohle přání vyjádřilo 35 % mužů a 39 % žen. Celkem 25 % mužů a 26 % žen by si přálo pro své děti dobré vzdělání. Poté následuje přání dobrého zaměstnání a dobrého zdraví pro své děti (Uherek a kol., 2012) 7.3.1. Nevhodné umístění zařízení a náklady na dopravu Prvním problémem, který může ohrožovat splnění přání uvedených výše, je nevhodné umisťování pobytových středisek. Pobytová střediska jsou v ČR dvě, z čehož obě dvě střediska jsou umístěna v okrajových lokalitách měst. Náklady na dopravu jsou problémem, který sám osobě není nijak překvapivý či palčivý, ale ve spojení s nevhodným umisťováním pobytových středisek se tento problém umocňuje. Prvním pobytovým střediskem je PoS Havířov, který se nachází na okraji města, v lokalitě se špatným spojením MHD a vzdálené téměř 3 kilometry od centra města. Do střediska se není možné dostat jinak než pěšky podél rušné silnice. A v případě, že žadatel není schopen dojít pěšky na nejbližší zastávku, tak vznikají náklady za taxi službu. Jak řekl žadatel z PoS Havířov: Ve večerních hodinách jeden žadatel potřeboval odvést na zdravotní pohotovost. Museli jsme mu zavolat taxi. Poskládali jsme se na něho, ale jinak si to nemůžeme dovolit. Dalším problémem je doprava dětí žadatelů o MO do školy, které jsou povinny ji navštěvovat. Základní škola Na Nábřeží, kterou děti z pobytového střediska Havířov navštěvují, se nachází právě v centru města a její dostupnost ze střediska je špatná. Středisko zde bylo založeno již v roce 1993, kdy ještě bylo kombinovaným integračním a pobytovým střediskem, které se později stalo jen PoS a orientovalo se jen na žadatele o MO (SUZ MV, 2013b). Druhým střediskem v PoS v Kostelci nad Orlicí. Ač stojí na okraji města, vzhledem k velikosti Kostelce, je mnohem lépe dostupné. Kostelec nad Orlicí má rozlohu 35 km 2 a 6221 obyvatel (Město Kostelec nad Orlicí, 2013), proto se tedy pro žadatele o MO stává dostupnější a od centra, které skýtá všechny potřebné služby jako základní školu, mateřskou školu a jiné, ho dělí cca 1 km. V případě druhého PoS jsou tedy služby dostupnější než v případě PoS Havířov a žadatelé o MO nejsou tolik namáháni náklady na dopravu a izolací od společnosti. 23

Mapa 1 : Lokace pobytového střediska Havířov Systém umisťování PoS lze lépe zhodnotit, pokud se podíváme, kde byly umisťovány dřívější PoS. Prvním střediskem je Zastávka u Brna, které až do roku 2009 sloužilo jako pobytové středisko, a v současnosti je příjímacím střediskem. Druhým pak PoS Zbyšov, které sloužilo jako PoS do roku 2007 a nyní na jeho místě stojí penzion. Obě střediska se nacházejí ve vzdálenosti necelého 1 km od centra, obě počtem obyvatel nepřesahují 4000 (Zastávka 2478 obyvatel a Zbyšov 3849 obyvatel (ČSÚ, 2012)). Poloha středisek je vyhovující, v obcích se nacházejí i mateřské, základní školy, gymnázia, a ostatní nezbytné služby pro žadatele o MO. Dalším bývalým střediskem SUZ je PoS Stráž pod Ralskem, které taktéž fungovalo do roku 2009. Středisko se nacházelo přímo v centru obce, která se svými 4055 obyvateli (ČSÚ, 2012) nabízela taktéž všechny potřebné náležitosti. Posledním bývalým PoS je Bělá pod Bezdězem, která se svou polohou téměř 3,8 km od centra Bělé, žadatele výrazně izolovala a separovala. Středisko však skončilo svou činnost jako PoS v roce 2005 a nyní slouží jako Zařízení pro zajištění cizinců stále ve správě SUZ. Z toho tedy vyplývá, že umisťování bývalých PoS bylo většinou správné, až na záležitost špatného výběru místa střediska v Bělé, které bylo velice prostorově izolované a nevhodné pro žadatele o MO a nakonec od něho bylo upuštěno. PoS Havířov a jeho nevyhovující poloha, která už byla vybrána v roce 1993, tak zůstává současným problémem v rámci umisťování PoS. 24

Je důležité zmínit, že nevhodná umístění zařízení v závěru nemají jen ekonomické dopady na žadatele o MO, ale mají dopady i na jejich integraci, která je tímto zpomalována a znemožňována. Žadatelé o MO z PoS Havířov, tak netrpí jen finančními náklady, ale i neprobíhající integrací. Ta je i jedním z možných důvodů zrušení integračního střediska v areálu v roce 2009. Dnes už areál funguje jen jako pobytové středisko s žadateli o MO, kteří ale potřebují integraci stejně tak, jako azylanti. Měly by být plně vzaty v potaz dopady podmínek přijímání žadatelů o MO a délky azylového řízení na integraci uprchlíků do širší společnosti, a i proto by mělo by být vynaloženo veškeré úsilí na to, aby integrační proces byl zahájen co nejdříve a byla minimalizována izolace žadatelů (UNHCR, 2009). 7.3.2. Poplatky ve zdravotnictví Žadatelé o MO jsou, jak již bylo zmíněno, zahrnuti do veřejného zdravotnického systému. Jsou však povinni hradit regulační poplatky, od kterých nejsou osvobozeni, a to i tehdy je-li jejich finanční situace špatná. Vzhledem k výši kapesnému, které činí 30 Kč na den, regulační poplatky i poplatky za hospitalizaci (pokud jsou žadatelé hospitalizováni, není jim kapesné poskytnuto vůbec, jelikož podle zákona o azylu je kapesné vypláceno jen za dobu přítomnosti žadatele v pobytovém středisku) se mohou tyto poplatky stát velmi problematickými pro žadatele o MO. A ti nejsou na rozdíl od občanů ČR zbaveni povinnosti platit regulační poplatky, pokud nemají dostatek finančních prostředků na jejich pokrytí. Autorka práce se proto domnívá, že takoví žadatelé, kteří nemají dostatečné finanční příjmy, by měli být od placení regulačních poplatků osvobozeni (a to především v prvním roce řízení, kdy žadatelé o MO nemohou pracovat). Pokud tedy žadatelé nemohou z objektivních důvodů získat prostředky na uhrazení těchto poplatků z legálních zdrojů, pak to nelze považovat za etické (Hradečná, 2008). K této problematice se vyjadřují opakovaně i nevládní neziskové organizace (například Český helsinský výbor) v ČR. Tato problematika je zmiňována i v poslední Zprávě o stavu lidských práv v České republice v roce 2011. Všechny výše zmíněné organizace a jednotlivé zprávy apelují na odstranění tohoto problému. O osvobození od regulačních poplatků se zasazuje i Správa uprchlických zařízení (SUZ MV, 2011). Příkladem pomoci, jak s náklady na zdravotnictví, tak i s náklady na dopravu do zdravotnických zařízení, byl program Berlička, který spustila nevládní nezisková organizace SOZE v roce 2006. Program proplácí žadatelům o MO peníze za léky a zdravotní pomůcky, za poplatky u lékaře, za recepty a také jim proplácí jízdné k praktickým a specializovaným lékařům (SOZE, 2013). V rámci projektu byly pak omezení na zákroky, 25

které mají spíše estetický efekt, či například na výši příspěvku na zdravotnické pomůcky, které posuzoval koordinátor programu jednotlivě. Program byl financován z vlastních zdrojů organizace společně s financemi z Evropského uprchlického fondu (Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2011) a nyní je program ukončen. Po ukončení programu se žadatelům o MO přestalo proplácet jak jízdné, tak i zdravotnické náklady a v současnosti nemají žádnou jinou alternativu. Jako nástroj jsou programy tohoto typu užitečné a mají velikou hodnotu jako doplňující prvek (v rámci nákladů na dopravu nezastupitelnou). Avšak z dlouhodobého hlediska se jeví jako lepší a udržitelnější řešení situace v oblasti poplatků osvobození právě těch žadatelů o MO, kteří nemají dostatečné finanční prostředky, od placení regulačních poplatků. 7.3.3. Plný přístup ke vzdělání Se vzděláním se pojí hned několik potenciálních bariér, které mohou představovat překážky v plném využití vzdělávacího programu žadateli o MO. Především z hlediska kvality vzdělávání dětí žadatelů o MO vyplývají některé obavy. Zpráva UNHCR Refugee Education definuje kvalitu vzdělávání jako uspokojení základních vědomostních potřeb, obohacování života žáků a umocňování prožitku života (Dryden-Peterson, 2011). První překážkou v plném využití vzdělávacího programu je výuka češtiny, která není poskytována v rámci Státního integračního programu (SIP), žadatelům o MO. Je poskytována jen uznaným uprchlíkům = azylantům (Zákon č. 325/1999 Sb.). Školy pak také nejsou povinny těmto žákům poskytovat kurzy češtiny. Kurzy češtiny ve formě tříd pro jazykovou přípravu jsou nabízeny jen dětem občanům EU (Zákon č. 561/2004 Sb.). Jelikož děti žadatelů nedosáhnou na bezplatné kurzy češtiny garantované zákony, může to ohrozit jejich schopnosti zapojit se do vyučování, porozumět výkladu, může je odrazovat od učení, zpomalovat jejich integraci v rámci třídy a v neposlední řadě i způsobit nesprávné zařazení dětí do ročníků. Děti, zařazeny do třídy jen na základě jejich úrovně češtiny, mohou být zařazeny do nižšího ročníku, i přesto, že by jinak mohly být zařazeny do ročníku vyššího. Špatné zařazení dětí do vzdělávacího programu nese samo o sobě mnoho dopadů ve formě frustrace, sociálního vyloučení a ohrožení psychologického nebo kognitivního vývoje dítěte (Bačáková, 2010). Nesprávné zařazení do ročníků nemusí vycházet jen ze znalosti češtiny dítěte, ale jeho příčinou mohou být i jiné faktory. Pedagogům chybí informace ke správnému zařazení dětí, na jejichž základě by mohli určit schopnosti žáka. Nejčastěji chybí informace o historii 26

vzdělávání dětí, o jejich současné rodinné situaci a o dalších událostech, které mohou být zdrojem traumatu pro tyto děti (Appa, 2005). S tím souvisí i komunikace škol s rodiči dítěte, která je často limitována jak znalostmi jazyka, tak i ochotou komunikovat na obou stranách, ze kterých pramení komunikační problémy (SOZE, 2009). V ČR jsou prostředníkem v komunikaci mezi rodiči a školami často samotné děti a rodiče osobně jsou do procesu komunikace zahrnováni minimálně (Bačáková, 2010). Dalším dopadem špatného zařazení může být i nedokončení základního vzdělání v čase vymezeném školským zákonem. V případě, že dítě nestihne ukončit základní vzdělání do jeho 18 let a musí základní školu opustit (Zákon č. 561/2004 Sb.), neblaze to přispívá k jeho vyhlídkám do budoucnosti. Takový scénář není v ČR výjimečný. Zdokumentován je případ sedmnáctiletého mladíka, který byl zařazen do 5. ročníku základní školy (Bačáková, 2010). V jeho případě tak nedojde ani k naplnění základních vědomostních potřeb, ale vážně je ohrožena i jeho budoucnost dalšího vzdělávání a následného uplatnění na pracovním trhu. V reakci na špatnou situaci dostupnosti kvality školství pro všechny děti-cizince byla novelizována vyhláška o vzdělávání dětí v květnu roku 2011. Vyhláška umožňuje vyrovnávací opatření pro vzdělávání žáků znevýhodněných nedostatečnou znalostí češtiny. Jedná se např. o poskytování individuální podpory těmto žákům, využívání individuálního vzdělávacího plánu nebo služby asistenta pedagoga, na jejichž platy mohou základní školy požádat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v rámci rozvojového projektu (vyhláška č. 147/2011 Sb.). V rámci tohoto rozvojového programu MŠMT žádala ZŠ Na Nábřeží v Havířově o finanční dotace na poskytování podpory dětem žadatelů a na asistenta pedagoga (ZŠ Na Nábřeží, 2012), který nyní pomáhá dětem žadatelů s jejich problémy. Efektivita této pomoci zatím zůstává otázkou, ovšem podle Bačákové (2010) se například praxe asistenta pedagoga setkává s pozitivními výsledky mezi dětmi cizinci. Kvalita vzdělávání se tak pro žadatele o MO liší mezi školami a úroveň kvality vzdělávání takových dětí není zdaleka daným standardem na celém území ČR. 7.3.4. Pracovní omezení horší pracovní podmínky Pracovní omezení je u žadatelů definováno zákonem, který zakazuje žadatelům pracovat jeden rok od zahájení procesu o MO (Zákon č. 325/1999 Sb.). Toto zpřísnění legislativy vychází ze Směrnice Rady 2003/9 ES o minimálních normách pro přijímání žadatelů o MO, která stanovuje, že každý členský stát si určí dobu, po kterou je žadateli práce zakázána. 27

Maximální délka však nesmí přesahovat 1 rok (Směrnice 2003/9/ES). V ČR je právně zakotven přesně 1 rok zákazu práce pro žadatele o MO. Dopady pracovního omezení se pak mohou projevovat v mnoha ohledech. Evidentním dopadem je ztráta možnosti vydělávat peníze, což se pak projevuje na finanční situaci žadatelů a jejich struktuře, která je omezena jen na zdroje peněz z kapesného, které dostávají. Dalším dopadem je znovu zpomalování integrace, ve které je element zaměstnání považován za významný integrační prvek. Hrozí tak i stav, kdy se žadatel stane pouhým pasivním čekatelem v průběhu řízení (Pořízek, 2004). Hledání neregulérní práce je pak dalším důsledkem zmíněné legislativy. Žadatelé hledají své zaměstnání mimo oficiální pracovní trh a mohou tak být vystaveni riziku horších pracovních podmínek. To dokládá výzkum, který proběhl mezi 161 žadateli o MO v ČR v rámci projektu Proč mají zůstat stranou? Komplexní posouzení pracovního potenciálu žadatelů o azyl, který byl uskutečněn z iniciativy společenství Equal ve spolupráci s organizacemi OPU, PPU a SOZE. Z jeho výsledků vyplývá, že před uplynutím zákonné lhůty 1 roku zákonu práce začalo hledat práci 89 % respondentů a 76 % z těch, kteří někdy během pobytu na území ČR pracovali, ji v té době našlo, což s největší pravděpodobností znamená, že v té době pracovali neregulérně (Hofírek, Klvaňová, 2009). Problém černého trhu s prací se však podle výsledků výzkumu týká i žadatelů po uplynutí doby zákazu práce. Více než dvě třetiny respondentů, kteří v době výzkumu již pracovali, pracovaly bez písemné pracovní smlouvy, což opět pravděpodobně znamená, že většina z nich pracovala i nadále neregulérně (Hofírek, Klvaňová, 2009). Neregulérní práce je pak živná půda pro horší pracovní podmínky ve formě nedodržování platebních podmínek, pracovní doby či jiného, horšího zacházení s žadateli o MO v porovnání s českými zaměstnanci atd. K tíhnutí k práci na černo může přispívat i fakt, že 46 % žadatelů ve výzkumu se necítí být dostatečně informováno o pracovních podmínkách na legálním trhu v ČR. Horší pracovní podmínky v podobě nedodržování pracovní doby a platebních podmínek ve výzkumu uvedla třetina dotazovaných. Jako další příklad horších pracovních podmínek byly zmiňovány urážky a napadání na pracovišti, odlišné pracovní podmínky pro žadatele a české zaměstnance. (Hofírek, Klvaňová, 2009) Žadatelé často pracují v nevyhovujících a zdraví ohrožujících podmínkách a není neobvyklé jejich vydírání ze strany zaměstnavatele a nezaplacení jejich odvedené práce (Pořízek, 2004). 28

7.4. Provázanost problémů Všechny zmíněné problémy jsou provázány jeden s druhým a navzájem se ovlivňují. Zpřísnění legislativy v roce 2002, které zakazuje pracovní poměr žadatelům o MO v prvním roce řízení (Zákon č. 326/1999 Sb.), ovlivňuje přímo finanční situaci žadatelů i integraci žadatelů. Ke zlepšení finanční situace žadatelů přispívá kapesné, které v pobytových střediscích dostávají. Jeho výše do roku 2008 činila jen 16 Kč na den, která se následně zvedla na 30 Kč na den (předpis č. 376/2005 Sb.). Celková finanční situace žadatelů pak souvisí s problémem hrazení regulačních poplatků a s výdaji za dopravu. Změna výše kapesného v roce 2008 reagovala především na povinnost žadatelů platit regulační poplatky v ČR (SUZ, 2011a), což ale přímo neřeší tuto problematiku. Výdaje na dopravu pak zase úzce závisí na umístění středisek, od čehož se odvíjí jejich výše. Poloha PoS má vliv i na integraci žadatelů, kteří mohou buď z jejich polohy benefitovat nebo naopak je v integraci brzdit. Stejně tak může být umístění PoS i bariérou v nalezení zaměstnání, pokud žadatele prostorově izoluje. Pozice středisek pak nemusí být relevantní v případě žadatelů využívajících pobytu v soukromí. Ti dostávají finanční podporu na pokrytí ubytování, stravy a dalších výdajů, které si sami hradí, ale jen po dobu prvních třech měsíců řízení. Nedostávají však kapesné a tím je jejich finanční situace limitována o to víc, že po uplynutí třech měsíců se očekává jejich plná finanční zodpovědnost, i přesto, že nemají do uplynutí jednoho roku povolení pracovat. Vzniká tak mezera 9 měsíců, kdy se žadatelé musí spoléhat na své vlastní finanční prostředky z dřívějška. Pokud jimi nedisponují, jsou přímo tlačeni do neregulérní práce. Zákaz práce je nyní obhajován tím, aby se ekonomickým migrantů odepřela možnost legalizování jejich práce a pobytu na území ČR. Se zpřísněním legislativy o zamítnutí žádosti jako nepřípustné, se však proces urychlil a separuje ekonomické žadatele od žadatelů se závažnějšími důvody v řádu týdnů (Analytické expertní centrum, 2012). Zneužívání institutu MO pro legalizaci práce či pobytu se tak minimalizuje (Hradečná, Rozumková a Honusková, 2008). Uchovávání zákazu práce se tedy vztahuje hlavně na žadatele, kteří mají oprávněné důvody pro udělení MO a jejichž případ se šetří delší dobu. Téměř všechny výše uvedené problémy souvisí nějakým způsobem s integrací. Ta má své dopady pak zpětně ve všech ohledech života žadatele, ať už mu je MO udělena či nikoli. I když je žadateli MO zamítnuta, ponese následky neprobíhající integrace stejně jako žadatel, kterému byla MO udělena. Dopady neprobíhající integrace v rámci pracovního zapojení se u zamítnutého žadatele projeví stejně jako u úspěšného žadatele, například změněnými sociálními návyky, ztrátou kvalifikace či schopností obstát na domácím trhu práce (Analytické expertní centrum, 2012). 29