Opera na holešovském zámku v době Františka Antonína Rottala

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Teorie a provozovací praxe staré hudby Kateřina Jurášková Opera na holešovském zámku v době Františka Antonína Rottala Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Jana Spáčilová, Ph.D. Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.... 2 2

Obsah Úvod... 4 1. Stav bádání a pramenů... 6 1.1. Opera v Holešově... 6 1.2. Libreta... 7 1.3. Fondy holešovských libret v českých a zahraničních knihovnách... 9 2. Opera na moravských šlechtických sídlech... 12 3. Městská opera v Brně... 16 4. Historie holešovského zámku a rodu Rottalů... 20 5. Divadelní podmínky na holešovském zámku.... 25 6. Repertoár opery v Holešově... 29 6.1. Katalog libret... 29 6.2. Operní repertoár... 41 7. Personální podmínky operního provozu... 44 7.1. Holešovští kapelníci a skladatelé... 44 7.2. Zpěváci působící v Holešově... 48 7.2.1. Domácí zpěváci z Holešova... 48 7.2.2. Zpěváci italských společností v Brně... 50 7.2.3. Cizí zpěváci mimo brněnské operní společnosti... 53 7.3. Další holešovští hudebníci... 54 Závěr... 56 Resumé... 57 Summary... 58 Prameny a literatura... 59 3 3

Úvod Tato práce se zaměřuje na hudební ţivot na Moravě ve třicátých letech 18.století se zvláštním zřetelem k opeře na holešovském zámku v době, kdy byl jeho majitelem František Antonín Rottal se svou první ţenou Marií Cecílií. Nejcennějším pramenem poznání hudby na holešovském zámku by byl notový materiál. Ten se však na Moravě z této doby nedochoval. Nemůţeme předpokládat, ţe by se noty zachovaly u operních společností, neboť ty se stěhovaly z místa na místo, překvapivé je to u šlechtických kapel, kde hudební materiál zůstával v majetku pána. Jiří Sehnal zmiňuje moţnost, ţe hrabě Rottal věnoval některé své noty olomouckému biskupovi Leopoldu Egkovi 1, ale bohuţel se zatím nic nenašlo. Nejspíše je stihl stejný osud jako většinu notového materiálu barokních oper, prováděných v první polovině 18.století. Kdyţ se rozpadaly jednotlivé kapely, staré noty byly povaţovány za zastaralé a zbytečné a většinou byly skartovány ještě v 18. a na počátku 19. století. Tato práce tedy vychází pouze z informací, které můţeme najít v dochovaných libretech. Nejnovější poznatky na poli bádání v oblasti barokních operních libret na Moravě poskytla Jana Spáčilová, kerá se ujala i úlohy vedoucí práce. Dále vycházím ze starší literatury, zejména z prací Věry Palečkové a Jiřího Sehnala, kteří se jiţ tématem hudby na holešovském zámku zabývali. Toto téma jsem si pro svou závěrečnou práci vybrala nejen pro svůj dlouholetý zájem o barokní operní hudbu, ale také proto, ţe pocházím a stále ţiji v Holešově a chtěla jsem psát o něčem, co mě osobně zajímá a dotýká se mě. Holešovský zámek je jiţ od doby svého vzniku kulturním centrem města. V druhé polovině 20. století, kdy byl vyvlastněn, nahrazoval kulturní dům. Konaly se zde nejen veškeré hudební a divadelní produkce, ale byla zde i městská knihovna, muzeum, galerie a po určitou dobu i státní archív. Po roce 1989, kdy se zámek stal opět vlastnictvím soukromé osoby, veškerý kulturní a především hudební ţivot ve městě utichl. Roku 2005 zámek koupilo město a po velmi nákladných rekonstrukčních pracích, které stále ještě pokračují se kultura a hlavně hudba do zámku i města opět vrací. V roce 2009 se konaly velkolepé oslavy 300. výročí narození hudebníka a skladatele Františka Xavera Richtera, který je s městem úzce spjat svým působením 1 Jiří Sehnal: František Antonín Rottal, in: Jakubcová, A. a kolektiv: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století, Praha, Divadel. ústav, Academia 2007 (dále jen Jakubcová 2007), str. 508. 4 4

a uváděl Holešov jako místo svého rodiště. V roce 2010 se pak hudba na zámek vrátila zářijovým festivalem Musica Holešov a v roce 2011 se v rámci tohoto festivalu bude uvádět na zámku barokní opera, Händelova Acis and Galatea. Zámek se v 21. století vrací do doby své největší slávy, a tato práce se sebráním nejnovějších badatelských poznatků snaţí objasnit, jaká díla zde zněla v době baroka a kdo v nich účinkoval. Věřím, ţe tyto informace, jsou zajímavé nejen pro občany města Holešova, ale pro všechny, které zajímá nejen barokní operní umění, ale i tehdejší fungování operního divadelního provozu. Práce je rozčleněna do sedmi kapitol. První z nich je věnována současnému stavu poznání zkoumané problematiky a zprávě o dochovaných pramenech. Další dvě kapitoly byly začleněny k pochopení kontextu, ve kterém se hudební ţivot na rottalovském zámku odehrával. Je to jednak kontext moravských šlechtických kapel, jednak vztah k městskému divadlu v Brně, pronajímanému italským operním společnostem. Tento vztah je zvláště důleţitý kvůli tomu, ţe v Holešově vystupovali jako pěveční sólisté členové právě těchto společností. Čtvrtá kapitola pojednává o historii rodu Rottalů a holešovském zámku. Pátá kapitola hovoří o holešovském zámeckém divadle, šestá je věnována rekonstrukci repertoáru na základě dochovaných libret. Konečně poslední sedmá kapitola představuje jednotlivé hudebníky, kteří spoluvytvářeli zdejší hudební ţivot. 5 5

1. Stav bádání a pramenů 1.1. Opera v Holešově O opeře na našem území v období baroka jako první psal hudební vědec, skladatel, profesor hudební vědy na FF MU v Brně, zakladatel Hudebního archivu Moravského zemského muzea v Brně Vladimír Helfert. V jeho publikaci Hudební barok na českých zámcích se nachází zmínky také o Holešově. 2 O stycích hraběte Jana Adama z Questenberku s Františkem Antonínem Rottalem uvádí Helfert doklad z hraběcího itineráře z roku 1736, kde se píše, ţe 20. července dlel pan hrabě na zámku v Holešově. Ţe tato návštěva, snad nebyla jediná, na něj udělala hluboký dojem, svědčí zajímavý doklad z ledna r. 1739. (více viz Divadelní podmínky na holešovském zámku ) Větší studii, věnovanou přímo Holešovu, Hudba na holešovském zámku, napsala roku 1949 Věra Palečková. 3 Ve své práci vychází z kontroverzního Ch. d Elverta (Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreich-Schlesien, Brno 1873) a z několika italských a německých publikací o hudebnících, zpěvácích a operách, souvisejících s dobou hudební produkce na holešovském zámku. Z domácích pramenů pak především z Vl. Helferta, inventáře pozůstalosti holešovského zámku, který je uloţen v Zemském archivu v Brně, a dále z katalogu hudebního archivu Moravského muzea v Brně. Ve své studii se Věra Palečková zmiňuje o souvislosti italských operních společnostech v Brně a hudebního ţivota v Holešově. Z dochovaných libret zmiňuje jen pět, neboť měla k dispozici pouze české knihovny. Jsou to libreta oper: Partenope, Artaserse, Astianatte, Sesostris, König in Egypten, Vologeso re di Parti. Velkou část věnuje hudebníkům a zpěvákům působících na holešovském zámku. Vyskytuje se zde několik drobných nepřesností v souvislosti s Rosalií Andreides-Holzbauer, která zde vystupuje jako dvě rozdílné osoby, Eustachia Bambiniho pak pokládá za ve své době bezvýznamného skladatele. Domnívá se, ţe ukončení hudebního ţivota souvisí pouze se smrtí hraběnky Marie Cecílie, která byla podle ní hybnou silou holešovského dění. 2 Vladimír Helfert: Hudební barok na českých zámcích. Jaroměřice za hraběte Jana Adama z Questenberku (+1752), Praha 1916, str. 75, 277, 342. 3 Věra Palečková: Hudba na holešovském zámku (Příspěvek k dějinám hudebního baroka na českých zámcích), Časopis Moravského muzea v Brně, 2/1949, str. 232 243. 6 6

V závěru předpokládá, ţe holešovská kapela měla vysokou hudební reprodukční úroveň, vzhledem k angaţování světových italských zpěváků a hudebníků a povyšuje ji např. nad kapelu jaroměřickou, sloţenou ze sluţebníků a místních občanů. Studie V. Palečkové je velmi cenná především mnoţstvím zjištěných informací a jistým prvenstvím k danému tématu. Její závěry, na některých místech nepřesné, jsou pochopitelné vzhledem k nedostatku prací v té době věnujících se barokní opeře na Moravě. Dosud nejucelenější studii o hudbě na holešovském zámku, Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí) napsal Jiří Sehnal. 4 V jeho studii nalézáme zatím nejpřehlednější soupis dochovaných libret i s poznámkami, ţe informace jsou současné. Je také velmi kritický ke zdrojům, např. k d Elvertovi. Ve vztahu k Holešovu podává vyčerpávající informace o muzikantech a zpěvácích zde působících díky svědomitému studiu holešovských matrik. Předpokládá, ţe na ukončení hudebního dění na zámku měly spíše vliv hospodářské důvody, smrt Karla VI. a válka s Pruskem. 1.2. Libreta Prvním zpracováním dějin hudby na Moravě, kde můţeme najít zmínky o libretech italské opery je kniha Geschichte der Musik in Mähren und Öesterreich- Schlesien (Brno, 1873) Christiana d Elverta. Je zde však mnoho chyb v názvech děl, jmen libretistů i skladatelů. Vychází pouze z libret uloţených v olomoucké knihovně. Nejdůleţitější a historicky zodpovědně přesnou prací o hudbě ve šlechtických rezidencích na Moravě se staly práce Vladimíra Helferta. Ten objevuje kolekci libret v Nových Hradech. Na jeho práci navazuje Jiří Sehnal. V jeho studii Počátky opery na Moravě z roku 1974 se nachází soupis všech tehdy známých libret včetně odkazů na jejich uloţení. Muzikologická veřejnost se tedy dovídá o existenci nejen dochovaných libret v Nových Hradech, ale také o jeho nálezech v Olomouci, Kroměříţi a Brně. Poprvé se zmiňuje o kolekci moravských libret v Semeniška kniţnica v Lublani. Soupis libret 4 Jiří Sehnal: Počátky opery na Moravě (Současný stav vědomostí), in: O divadle na Moravě, AUPO fac. philos., Suppl. 21, Praha 1974, str. 55 77 (dále jen Sehnal 1974). 7 7

uloţených v knihovně Arcibiskupského zámku Kroměříţ nalezneme v publikaci téhoţ autora Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži (Gottwaldov 1960). Podobný katalog, jako Jiří Sehnal pro Kroměříţ, vytvořili pro Moravskou zemskou knihovnu v Brně Vladislav Dokoupil a Vladimír Telec s názvem Hudební staré tisky ve fondech Universitní knihovny v Brně (Brno 1975). Všechna do té doby zjištěná libreta jsou zachycena v knize V. Dokoupila Soupis brněnských tisků. Staré tisky do roku 1800 (Brno 1978). Pravděpodobně největší přelom pro výzkum operního libreta 18. století představuje soupis Claudia Sartoriho I libretti italiani a stampa dalle origini al 1800 (Cuneo 1990 1994). Zde se nachází několik libret moravské provenience, ale Sartori zaznamenává pouze libreta z tehdejší Univerzitní knihovny v Brně, ostatní vůbec, nebo jen částečně. Díky tříletému grantovému projektu podporovaného Grantovou agenturou ČR Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století, realizovanému na Ústavu hudební vědy FF MU v Brně v letech 2005 2007, se podařilo v mnohém doplnit bílá místa tohoto tématu a otevřít cesty k dalším výzkumům. Shrnutí projektu přinesla Jana Perutková pro výroční konferenci ČSHV pod názvem Výsledky projektu Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte Johanna Adama Questenberga (1678 1752). Grantový projekt sice v prosinci 2007 skončil, ale bádání v oblasti italské opery na Moravě i přes zjištění celé řady nových skutečností a pozoruhodných souvislostí dosud zdaleka ukončeno není. Bude potřeba dál zkoumat dochované operní partitury, v bezprostřední budoucnosti zejména ve Vídni, kde tento proces není ještě ukončen, a rovněţ v Berlíně, Neapoli, Vratislavi a některých dalších evropských městech. 5 Na realizaci výzkumu se podíleli Jana Perutková, Jana Spáčilová a Ondřej Macek. Prvním úkolem projektu bylo shromáţdit a klasifikovat přibliţně stovku operních libret z moravských lokalit, tj. Jaroměřic nad Rokytnou, Kroměříţe, Vyškova, Holešova a Brna. To se do značné míry podařilo. Výchozím bodem, od něhoţ se výzkum odvíjel, byl hudební ţivot na jaroměřickém zámku hraběte Johanna Adama Questenberga a pátrání po partiturách vedlo do Rakouska, Německa, Belgie a Itálie. Bohuţel s výjimkou operního provozu v Jaroměřicích nad Rokytnou naráţíme 5 Jana Perutková: Výsledky projektu Italská opera na Moravě v 1. polovině 18. století se zvláštním zřetelem k nově identifikované sbírce partitur hraběte Johanna Adama Questenberga (1678 1752), Miscellanea z výročních konferencí ČSHV, Praha: Agora 2008, str. 126 134. 8 8

na citelný nedostatek hudebních pramenů. To se týká i operního provozu v Holešově a zůstává tedy pouze studium libret. Výzkumem v oblasti libretistiky se ujala především Jana Spáčilová, z jejíchţ (částečně nepublikovaných) materiálů a poznatků čerpá tato práce. Jana Spáčilová vychází především ze Sehnala, dále ze Sartoriho a vlastního výzkumu. Výsledkem se stal soupis Současný stav libret italské opery na Moravě v 1. pol. 18. století. 6 Ve své studii Jana Spáčilová uvádí 71 operních textů, vztahujících se k hudebnímu provozu na Moravě, tedy v Jaroměřicích, Kroměříţi, Vyškově, Holešově a Brně. Sedm z nich je ztraceno, u jednoho libreta nebylo identifikováno jeho uloţení. Většina libret byla vytištěna v Brně, některá holešovská v Olomouci a jaroměřická ve Vídni. Část libret je dochována pouze v německé verzi, jazyk prováděných děl byl však vţdy italský. 1.3. Fondy holešovských libret v českých a zahraničních knihovnách Knihovna arcibiskupského zámku Kroměříž Nejbohatším zdrojem moravských operních libret byla donedávna knihovna olomouckých biskupů v Arcibiskupském zámku Kroměříţ. Srovnáním lístkového katalogu Helfertova v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea a Sehnalova soupisu libret Hudební literatura zámecké knihovny v Kroměříži, dospíváme k rozdílu asi šedesáti chybějících titulů. Dnešní sbírka libret v Kroměříţi tedy přestavuje jen část té, která se zde původně nacházela. Celkem se zde nachází 18 moravských libret. Z nich osm libret z Brna a Holešova zde bylo svázáno dohromady a dnes je však bohuţel jiţ nelze nalézt. Dochovaná holešovská libreta: Artaserse, Holešov 1733; Sesostris, König in Egypten, Holešov 1738 (něm.); Nel perdono la vendeta, Holešov 1739 (unikum); Vologeso re de Parti, Holešov 1739 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739. Nedochovaná libreta: L Olimpiade, Holešov 1736 (unikum) a oratorium S. Giovanni Battista. 6 Spáčilová, J.: Současný stav libret italské opery na Moravě v 1. pol. 18. století, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/ 9 9

Moravská zemská knihovna Největší moravská knihovna Moravská zemská, dříve Univerzitní knihovna uchovává 13 moravských operních libret. Před restitucemi byl počet vyšší. Dochovaná holešovská libreta: Partenope, Holešov 1733; Artaserse, Holešov 1733; Amore e pace, Holešov 1734 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739. Nové Hrady (Knihovna Národního muzea Praha, České muzeum hudby) Knihovna buquoyského zámku Nové Hrady v jiţních Čechách, která je jedním z nejdůleţitějších fondů moravských libret, je od znárodnění šlechtického majetku ve vlastnictví Národního muzea v Praze. Novohradská sbírka moravských libret je v současné době dochována v úplnosti a uloţena ve dvou různých institucích; v Knihovně Národního muzea v Praze (zde se nachází 12 moravských libret) a v Českém muzeu hudby v Praze (8 moravských libret). Dochovaná holešovská libreta: Cesare in Egitto, Holešov 1736 (Knihovna Národního muzea). Moravské zemské muzeum, oddělení dějin hudby V oddělení dějin hudby M. Z. M. v Brně se nachází jeden svazek operních a oratorních textů bez určení provenience, nadepsaný Opera et Oratoria Italica. Obsahuje 4 moravská libreta. Dochovaná holešovská libreta: Partenope, Holešov 1733; Astianatte, Holešov 1735. Biblioteca Nazionale Braidense Milano Je nejvýznamnější zahraniční fond libret moravské provenience. Zdejší sbírku libret z 16. 18. století vytvořil benátský bibliofil Marco Antonio Corniani degli Algarotti (1768 1845). Z moravských tisků je zde uloţeno 11 operních a 3 oratorní libreta, z toho šest unikátně. Dochovaná holešovská libreta: Venere placata, Holešov 1735 (unikum); Lucio Papirio dittatore, Holešov 1737 (unikum); Amore e fortuna, Holešov 1739; 10 10

Il Matrimonio per forza, Holešov 1734 (unikum); Astianatte, Holešov 1735; Cesare in Egitto, Holešov 1736. Další holešovská libreta jsou zachována jako jednotlivosti, např. Sesostris (Holešov 1738) na zámku Bludov. Dle sdělení Jany Spáčilové existuje dále libreto intermezza La Contadina (Holešov 1735) v soukromé sbírce Rainera Theobalda v Berlíně (podle dopisu R. Theobalda z 1. 11. 2007). Podrobnosti k tomuto intermezzu ještě v této práci zahrnuty nejsou, protoţe dosud nebyla získána jeho kopie. 11 11

2. Opera na moravských šlechtických sídlech Počátky opery u nás můţeme sledovat v první polovině 18. století, tedy v době vrcholného baroka. Silným impulsem byla korunovační opera J. J. Fuxe Costanza e Fortezza uvedená v Praze roku 1723. Operní představení se konala především v našich metropolích Praze a Brně, kde vládly většinou italské operní společnosti, ale důleţitým polem byla také některá šlechtická sídla pod vlivem jejich hudbymilovných majitelů. Hrabě Johann Adam Questenberg (23. 2. 1678, Rappoltenkirchen 10. 5. 1752, Jaroměřice nad Rokytnou) byl aktivním hudebníkem, velkým hudebním znalcem a především milovníkem opery. Oblíbil si zejména hru na loutnu, ve které se stal mezi šlechtickými milovníky hudby uznávanou autoritou. Ve Vídni u císaře hrál na theorbu např. v Caldarově Euristeovi r. 1724. Po studiích práva ve Vídni a Praze a studijní cestě po Evropě vstoupil do císařských sluţeb a stal se dokonce tajným radou a komořím (1723). R. 1734 následkem finančních afér své ţeny upadl v nemilost a rok na to byl propuštěn, ustanoven předsedou císařských komisařů u moravského zemského sněmu a tím připoután k Moravě a svému panství v Jaroměřicích. Díky svému zaujetí pro operu a uměleckému rozhledu učinil z jaroměřického zámku ojedinělé místo naplněné neutuchajícím uměleckým ruchem. Navázal úzké styky s členy dvorní kapely, osobně se stýkal s A. Caldarou, F. a I. Contim a do Jaroměřic si pozval na návštěvu N. Porporu a G. Bononciniho. Antonio Caldara a Domenico Natale Sarro komponovali přímo na Questenbergovu objednávku. Uţ ve Vídni pojal úmysl zaloţit si ze svých slouţících hudební soubor. První zpráva o něm pochází z 1706. Základ kapely tvořil Questenbergův dvorní kapelník a skladatel František Antonín Míča (1696 1744) a členové jeho a Svobodovy-Freyovy rodiny. Soubor hraběte doprovázel i na jeho cestách mimo Jaroměřice, měl divadelní sály i přírodní scény téţ na svých zámcích v Bečově a Rappoltenkirchen. V letech 1700 1737 vybudoval Questenberg v Jaroměřicích skvostné sídlo po vzoru Versailles. Divadlo bylo vystavěno v letech 1722 34, dekorace namaloval italský architekt G. Pellizuoli z Parmy. Pro svá představení hrabě postupně získával další občany Jaroměřic jako instrumentalisty, zpěváky, tanečníky, herce a výtvarníky. Angaţoval i děti. Jako baletní mistři zde působili J. B. Danese a F. J. Scotti. Orchestr měl kolem 30 hráčů, vedle něj působil soubor lesních rohů. Kaţdý rok se uskutečnilo aţ 30 divadelních produkcí. 12 12

Partitury získával hrabě nejen z Vídně, ale i z Říma, Benátek a Neapole. Mezi autory nacházíme A. Bioniho, G. F. Brivia, R. Broschiho, J. A. Hasseho, L. Lea, G. B. Pergolesiho, D. Sarra a L. Vinciho. Většina oper byla v italštině, ale zvláštností jaroměřické scény byla česká operní představení pro hraběcí poddané. Roku 1730 zde byla provedena první opera českého autora Františka Antonína Míči L origine di Jaromeriz in Moravia, v partituře doplněná českým překladem jaroměřického děkana Antonína Ferdinanda Dubravia. V současnosti můţeme na základě nenotových pramenů hovořit o celé stovce hudebně dramatických děl, které byly součástí jeho hudební sbírky. Do této doby pak bylo identifikováno 49 partitur pocházejících prokazatelně z jeho majetku. 7 Po smrti hraběte Questenberga spravovala Jaroměřice jeho druhá ţena Marie Antonie (rozená Kounicová), která jiţ neměla o divadlo a hudbu takový zájem jako její manţel. I tak byla činnost zámeckého divadla trvající i v 40. letech 18. století v Jaroměřicích výjimečně dlouhá. Roku 1752 pověřila kancelistu a skladatele K. Müllera likvidací divadla a kapely. Část muzikantů odešla do ciziny. 8 Wolfgang Hannibal Schrattenbach (11. 9. 1660 Lemberg u Celje 23. 7. 1738 Brno). Syn císařského komořího Johanna Balthazara hraběte Schrattenbacha. Skutečnost, ţe se jako prvorozený z 22 dětí a tedy dědic vydal na církevní dráhu, byla v této době neobvyklá a zřejmě byla zapříčiněna nedostatečnými finančními prostředky rodinného domu. Od roku 1677 studoval v Římě teologii a práva. Roku 1682 studia zakončil a v témţe roce získal hned dva kanonikáty v Olomouci a Salcburku, kde pobýval. Salcburk byl v té době správním i kulturním centrem samostatného církevního kníţectví a Schrattenbach zde přišel do styku s vynikajícími hudebníky té doby. Rezidenci v Olomouci přijal Schrattenbach aţ roku 1706, ale objevoval se zde jen sporadicky. Kdyţ byl roku 1711 zvolen biskupem olomouckým, byla zde na jeho počest provedena pastorální opera Piramo e Tisbe od dvorního arcibiskupského kapelníka v Salcburku M. S. Biechtelera. Roku 1712 byl jmenován kardinálem a věnoval se politické kariéře u papeţského dvora v Římě (1714 19) a v Neapoli (1719 21) jako místokrál a generální kapitán. Po konkláve v březnu roku 1721 uţ mu císař ţádný úřad nesvěřil a tak dvaašedesátiletý biskup přesídlil v červenci následujícího roku na Moravu. Zde se v jeho rezidencích v Kroměříţi, Vyškově a Brně v průběhu 7 Jana Perutková: Dosud nepublikované prameny k hudebnímu dění v Jaroměřicích za hraběte Questenberga, Opus musicum 2010, 3, str. 74. 8 Jiří Sehnal: Jan Adam Questenberk, in: Jakubcová 2007, str. 478 479. 13 13

dvacátých let 18. století rozvinul bohatý ţivot, který skončil aţ biskupovou smrtí v roce 1738. Většina divadelních produkcí se konala v biskupských rezidencích Kroměříţi a Vyškově, kde převáţně pobýval a kde sídlila také jeho kapela. Biskup Schrattenbach svěřoval vedoucí funkce v kapele italským mistrům, zatímco instrumentální a částečně snad i vokální ansámbl byl sloţen z domácích hudebníků. Jednou z nejdůleţitějších osob Schrattenbachova hudebního souboru ve dvacátých letech byl kapelník abbe Stefano Leporati (1676? 1753), kterého si biskup přivezl z Neapole. V září 1723 doprovázel Schrattenbacha do Prahy na korunovaci císaře Karla VI. Leporati účinkoval v gratulační kantátě Il giorno felice (Giuseppe Porsile) při příleţitosti narozenin císařovny Alţběty Kristiny. Za jeho éry byl prvním houslistou jeden z nejuznávanějších virtuozů své doby Carlo Zuccari (1704 1792). Studoval v Cremoně a uznání si vydobyl ve Vídni. Poté odešel se svým bratrem na Moravu. V letech 1725 aţ 1729 působili v Kroměříţi na biskupském dvoře a v piaristickém semináři. Učili i regenta semináře, P. Jana Kopeckého hře na housle a kompozici. Dalším houslistou evropského formátu v kardinálových sluţbách kolem roku 1737 byl Carlo Tessarini (1690? 1766). Z hlediska dějin české hudby vyniká mezi biskupovými hudebníky jedno jméno, přerovský rodák Václav Matyáš Gurecký (1705 1743). Vzdělání získal v piaristickém semináři v Kroměříţi a do Schrattenbachových sluţeb vstoupil nejpozději roku 1729, jak udává titulní list libreta jeho opery Antioco uvedená při příleţitosti kardinálových jmenin. Setrval zde do roku 1736, kdy se stal kapelníkem katedrály sv. Václava v Olomouci. Někdy v té době studoval Gurecký na Schrattenbachovy náklady skladbu u vídeňského vícekapelníka a dvorního skladatele Antonia Caldary. Kromě zmíněné opery Antioco roku 1730 zazněla v Kroměříţi jeho další opera Griselda a v létě 1734 ve Vyškově Scipione nelle Spagne, všechny na libreto Apostola Zena. Další Gureckého dramatická díla jsou oratoria, prováděná kaţdoročně v Brně: Giacobbe (1731), S. Francesco di Paola (1734), Gioas, Re di Giuda (1736). Víme ještě o několika duchovních skladbách, které jiţ spadají do jeho olomouckého působení. Václav Matyáš Gurecký zemřel v červnu 1743 v Olomouci a byl pohřben u Panny Marie v Kroměříţi. V produkcích se uplatňovali i ţáci hudebního piaristického semináře v Kroměříţi, který zaloţil biskup Liechtenstein-Castelcorn k pozvednutí hudby v rezidenčním městě olomouckých biskupů r. 1688. V letech 1723 1730 byl jeho rektorem skladatel P. Jan Kopecký (pro biskupa napsal opery Endymio, Yta innocens). 14 14

Mezi piaristy a italskými hudebníky však vládla rivalita, která vedla k přeloţení D. Kopeckého na jiné působiště. V okruhu biskupa Schrattenbacha od roku 1730 vystupuje libretista abbé Giovanni Battista Catena, který byl u dvora zaměstnán jako kardinálův sekretář. Je autorem textů k oratoriím Bersabea ovvero Il pentimento di David George Reuttera ml. (Vídeň 1729, Brno 1730), Giacobbe (Gurecký). Dále to byl baletní mistr Leopoldo Panuzzi, který je uveden v libretech oper Alessandro in Sidone a Adriano in Siria provedených roku 1737 ve Vyškově V letech 1735 a 1737 se setkáváme u Schrattenbachova dvora se stejným okruhem zpěváků. Můţeme tvrdit, ţe v operách vystupovali umělci nastálo zaměstnaní v kardinálových sluţbách, a nikoli příleţitostně angaţovaní sólisté. Objevuje se zde Antonio Fornarini z Urbia, dva ţáci kroměříţského pěveckého semináře: Anton Cristoph Weckschmidt a Anton Jahn; Marie Rosalie Bees-Majerin a Teresia Majerin. Za zmínku stojí zejména skutečnost, ţe kardinál jako jediný z moravských mecenášů zaměstnával italské kastráty. 9 Operní představení se odehrávala zejména na jeho zámcích. V Kroměříţi jsou doloţeny první opery v roce 1727. V zimních měsících se Schrattenbach přesouval i se svým doprovodem do Brna. Na jeho popud zde bylo v letech 1724 1738 provedeno asi 23 oratorií, později podpořil také operní produkce impresáriů F. N. del Fantasia a A. Manfrediho. Na sklonku ţivota, nemocen, nejspíš pro menší vzdálenost a pohodlí si oblíbil zámek ve Vyškově, kde pro něj vybudoval a zařídil divadelní sál italský architekt G. Fanti někdy na přelomu let 1733 a 1734. Wolfgang Hannibal Schrattenbach zemřel v Brně dne 23. července 1738. Je pochován v chrámu sv. Mořice v Kroměříţi. 10 9 Jana Spáčilová: Nové poznatky k hudbě na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha, in: Musicologica Brunensia, SPFFBU, H 45, 1 2, 2010, str. 198 206. 10 Jana Spáčilová: Hudba na dvoře olomouckého biskupa Schrattenbacha (1711 1738). Příspěvek k libretistice barokní opery a oratoria, Disertační práce, Brno 2006. 15 15

3. Městská opera v Brně Ještě na počátku 18. století neexistoval ve střední a severní Evropě specializovaný divadelní dům postavený po způsobu benátských operních divadel za účelem provozování veřejně přístupných divadelních produkcí. U nás je nejvýznamnějším příkladem Šporkovo divadlo v Praze. Mělo charakter stagionového divadla otevřeného pro platící publikum, ale ve skutečnosti se však jednalo o soukromou scénu, která byla financována i postavena z peněz jediného majitele, hraběte Šporka. Kdyţ tedy hrabě na konci svého ţivota ztratil o provoz divadla zájem, přestalo se v něm v roce 1734 hrát. Brno, na rozdíl od Prahy, nikdy nenašlo svého šlechtického mecenáše, který by umoţnil pořádat veřejné produkce divadelních profesionálů, ať uţ pro svou soukromou zálibu, nebo z důvodu reprezentace a zároveň pro pobavení platícího publika. Moravská šlechta, která střídavě pobývala ve Vídni a na svých venkovských panstvích, vnímala zemské správní centrum jen jako místo, kde se zdrţuje především z důvodů soustředění na důleţité funkce ve státním aparátu, tedy pracovně. Jedním z nejdůleţitějších podnětů, proč právě zde vzniklo první městské operní divadlo přístupné veřejnosti po způsobu benátských operních domů, se stala přítomnost významné italské operní společnosti Angela Mingottiho, která počátkem října 1732 přijela z Prahy do Brna. 11 Angelo Mingotti (kolem 1700 Benátky po 1767) je starší ze dvou bratrů, kteří se jako italští operní podnikatelé proslavili v zaalpských zemích. Nejstaršími doklady o existenci Mingottiho operní společnosti jsou libreta oper inscenovaných ve Vicenze roku 1731. Ve střední Evropě se první mingottiovská stagiona zformovala v českých zemích odštěpením části praţské operní společnosti Antonia Denzia, kterou v době jeho finančních potíţí odvedl Mingotti do Brna (zpěváci G. Micheli, C. Ramis, C. Monti, B. Cajo, skladatel A. Costantini a jeho ţena G. Spinola-Costantini) s vyhlídkou na moţnost lepšího zajištění. 13. 10. 1732 poţádal zemské hejtmanství o povolení hrát v brněnské stavovské jízdárně poblíţ Brněnské brány. Mingotti koncesi získal, ale operní dům s do hloubky řešeným perspektivním jevištěm, které by umoţňovalo během přestavení řadu proměn pomocí pohyblivého kulisového systému a ve kterém by bylo 11 Margita Havlíčková: Profesionální divadlo v královském městě Brně 1668 1733, Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Brno 2009, str.158 159. 16 16

hlediště ve tvaru podkovy vybavené lóţemi pro pohodlí vznešeného publika, však v Brně pochopitelně nenašel. I přes krátkou dobu trvání tohoto soukromého divadla ve stavovské jízdárně mu nelze upřít jisté prvenství. Jedná se o první takové zařízení na území severně od Alp. Impresário poţádal brněnské úřady a městská rada povolila, aby si postavil divadlo vedle jízdárny. Stejně to udělal později se svým mladším bratrem Pietrem ve Štýrském Hradci, v Bratislavě a v Dráţďanech. Italská opera získala v Brně velkou popularitu, coţ vedlo městskou radu k rozhodnutí vystavět vlastní divadlo. Toto nové divadlo V taverně, postavené na pozemku bývalé Malé taverny na Zelném trhu (Theatro in der Taffern, v místě dnešní Reduty), začalo hrát jiţ 28. listopadu 1733. Lze předpokládat, ţe divadlo bylo postaveno ze dřeva, protoţe to byla běţná praxe pro celé baroko. To však neznamená, ţe by šlo o provizorní stavby, nebo se tím sníţila kvalita zvuku. V Brně měl dům vnější plášť z cihel, ale interiér byl dřevěný. Jeho speciální tvar vyţadoval znalce, který se vyznal v akustice, ve správném uspořádání lóţí a v konstrukci sloţitých jevištních mechanismů. Brněnská obec si na vlastní náklady také zajistila malíře 12, kterým byl Benátčan Federico Zanoia. 13 Mingotti zprostředkoval Brňanům operní produkci v té nejatraktivnější a nejlepší podobě. Repertoár vytvářel z nejčerstvějších operních novinek skladatelů a libretistů právě hraných v benátských divadlech a neméně dbal na úroveň svého souboru. Společnosti se zde vedlo asi dobře, neboť v březnu roku 1734 ţádal o další povolení a celkem tu zůstala celé čtyři roky. Jeho společnost hrála v Brně pro všechny stavy, coţ znamená, ţe představení byla přístupná všem společenským vrstvám za vstupné. Repertoár tvořily opery seria doplňované komickými intermezzy. Některé tituly převzal z Denziova praţského repertoáru a inscenoval je s pouţitím stejných libret a v podobném obsazení, avšak s hudbou jiných skladatelů (s výjimkou opery A. Costantiniho Gli amori amari). Proslavenou operou byl např. Orlando furioso. Autorem některých árií byl pravděpodobně A. Vivaldi, s nímţ byli oba bratři Mingotti v osobním kontaktu. 12 Veškeré prostředky na stavbu byly čerpány výhradně z obecní městské pokladny bez finančního přispění stavů. 13 Havlíčková, M.: Angelo Mingotti a stavba operního Divadla V taverně v Brně 1733, ACTA MUSICOLOGICA (2/2006), [online] 2011 [cit. 5. 1. 2011]. Dostupné z http://acta.musicologica.cz/ 17 17

Angelo Mingotti vţdy na léto opouštěl svou společnost a po dobu jeho nepřítomnosti se opera v divadle V taverně neprovozovala. Členové společnosti tou dobou často vypomáhali na zámku v Holešově. Po skončení sezóny 1735 1736 odešel se svou společností z města. Důvody jeho odchodu nejsou známé. V roce 1736 se objevuje ve Štýrském Hradci, kde zajišťoval deset let operní provoz spolu se svým bratrem Pietrem. Pietro začínal s bratrovou brněnskou společností, zatímco Angelo v Itálii angaţoval posily. Posléze vznikly dvě společnosti, které si v tomto působišti vzájemně pomáhaly a střídavě vyjíţděly na paralelní stagiony. Angelo zde provedl i dvě opery od G. N. Albertiho. Mingotti rozšířil na počátku čtyřicátých let 18. století oblast působení i na vzdálenější lokality (Lublaň, Hamburk). V Praze realizoval Mingotti dvakrát jarní sezónu, v letech 1745 1746. Jeho prostřednictvím, zde poprvé zazněla hudba Ch. W. Glucka. Gluck později působil jako druhý kapelník společnosti Pietra Mingottiho. Produkce mingottiovských operních společností spoluvytvářela evropský divadelní provoz více neţ 30 let, coţ s ohledem na dobu svědčí o mimořádné výkonnosti a stabilitě společnosti. Díky nim se rychle šířily novinky z Itálie na sever a do některých svých působišť uvedly italskou operu vůbec poprvé. Společnost obvykle tvořilo šest zpěváků pro opera seria a komické duo pro intermezza. Na rozdíl od svých počátků, kdy si pronajímali divadelní sály a městská divadla jako samostatní podnikatelé, coţ umoţňovalo větší dramaturgickou volnost, v závěru kariéry shodně vyhledávali působení v hmotně lépe zajištěných dvorských sluţbách. Mingotti byl velmi předvídavý a svá působiště opouštěl dříve, neţ se dostal do finančních potíţí. 14 Po odchodu Mingottiho společnosti z Brna zde operní produkce jiţ nedosahovaly takové umělecké úrovně. Organizování představení se ujal Filippo Neri del Fantasia. Pod jménem Filippo de Fantasia doloţen jako herec komedie dell arte (Valerio) a člen dráţďanské dvorní společnosti vedené T. Ristorim. Fantasia se pravděpodobně s touto společností zúčastnil také hostování v Moskvě a v Petrohradu, kde je v letech 1731 1733 zaznamenáno účinkování jeho manţelky Rosalie Fantasia. Tato rodačka z Mantovy, talentovaná zpěvačka s výraznými hereckými schopnostmi a literárními vlohami, se v Rusku prosadila i jako autorka textů ke slavnostním kantátám. Byla stejně jako Fantasia členkou dráţďanské dvorní společnosti. V Praze se 14 Alena Jakubcová: Angelo Mingotti, in: Jakubcová 2007, str. 392 395. 18 18

stala zpěvačkou společnosti Antonia Denzia (1733 1734). Po ukončení jeho produkcí ve Šporkově divadle odešla k Angelovi Mingottimu do Brna (1734 1735), kde se uplatnila v komických rolích intermezz. Filipo Neri del Fantasia se zřejmě v mezidobí ţivil jako učitel italštiny. 8. 10. 1736 vystřídal Angela Mingottiho na postu operního impresária a působil tu do roku 1741. Na podzim 1737 převzal po Fantasiovi, neví se z jakého důvodu, vedení operního provozu na jednu sezónu Alessandro Manfredi. Zdrţel se v Brně jednu sezónu a v Redutě uváděl nejen opery, ale vkládal do nich zu mehr vergnügener Unterhaltung ein Teütsches Zwischenspiel. Fantasia se tehdy údajně zabýval drobným prodejem tabáku na veřejných prostranstvích, coţ vzbudilo protesty řádných obchodníků, a ţádal téţ o propůjčení měšťanského práva na pálení kořalky. Na zimu roku 1738 však dostal povolení znovu provozovat jak italskou operu, tak německou komedii (činohru). V polovině roku 1740 se jeho společnost přeměnila v činoherní, přesto však ještě na podzim 1740 uvedl operu Allesandro Severo. Poslední Fantasiova ţádost o povolení produkcí je datována 2. 5. 1741, kdy mohla začít jeho společnost hrát po skončení státního smutku vyhlášeného za zemřelého císaře Karla VI. Z Mingottiho společnosti zůstala v Brně u Fantasiovy společnosti jen G. Constantini roz. Spinola, manţelka skladatele A. Constantiniho, komponujícího opery uţ v Praze pro A. Denzia a později činného na Moravě, a skladatel M. Luchini. Ostatní zpěváci byli nově angaţováni. Literární aktivita Fantasii je doloţena dvěma librety napsanými pro zámecké divadlo hraběte Questenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou. 15 15 Alena Jakubcová, Jiří Sehnal: Filippo Neri del Fantasia, in: Jakubcová 2007, str. 161 163. 19 19

4. Historie holešovského zámku a rodu Rottalů Od středověku byl Holešov manským obvodem olomouckého biskupství a byl spravován jeho leníky. V pol. 14. století ho získal nejvyšší komorník brněnského zemského soudu Matouš ze Šternberka. Jeho syn Zdeněk zaloţil roku 1372 lukovskou větev Šternberků a jeho bratr Jan holešovskou. V době sporů o český trůn stáli bratři na opačných stranách, coţ vedlo k definitivnímu rozdělení panství roku 1446. Janův syn Albrecht, přísedící panského soudu a stoupenec olomouckého biskupa Stanislava Thurza, se jiţ podepisuje z Holešova. Za vlády jeho a synů Jana a Jindřicha se začalo s přestavbou bývalé tvrze na renesanční zámek (cca 1517). Po smrti bezdětného Jindřicha roku 1574 se holešovské panství dostalo do rukou jeho sester Anny a Elišky, Eliščině manţelovi Smilu z Lomnice a po jeho smrti jeho bratru Tasu z Lomnice. Ten panství prodal roku 1579 Janu Krušinovi z Lichtenburka a jeho ţena roku 1589 Karlu staršímu ze Ţerotína. Tento významný moravský rod, ale nepatřil mezi katolickou většinu a proto Karlův syn Viktorin pod vlivem olomouckého biskupa Františka z Dietrichsteina prodává Holešov Ladislavu mladšímu z Lobkovic. Ten oddaně slouţil habsburskému rodu a roku 1615 povolal na panství jezuity a Jana Sarkandra. Roku 1621 přešlo panství na nejvyššího kancléře království českého Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic, který správou pověřil svou ţenu Polyxenu z Lobkovic. Po Bílé hoře připojila k Holešovu zkonfiskovaná panství Bystřice pod Hostýnem, Prusinovice a Dřevohostice. Za třicetileté války byl zámek několikrát vypleněn a roku 1621 dobyli město i zámek Valaši pod vedením Jana Adama z Víčkova. Přes stálé plenění však zámek zůstal vcelku nedotčen, aţ jej vypálila po dvouměsíčním uţíváním ustupující švédská vojska roku 1643 a 1645. Po válce a morových ranách, kdy zůstala na panství jen polovina poddaných a zámek v troskách, koupil od důstojníka vídeňského císařského dvora Karla Eusebia z Lobkovic holešovské panství, lenní domy v Holešově a biskupské manství Kurovice a Třebětice dne 17. 12. 1650 Jan hrabě z Rottalu. 16 Rottalové pocházeli z německé lutherské drobné šlechty ze Štýrska. Jejich rodinní příslušníci zde byli dědičnými komorníky stříbra Erbsilberkammerer. Sídlili dále v Korutanech, Uhrách a v Nizozemí. První zmínka o tomto rodu pochází z Rakouska 15. století (1479) a je spojena s nejvyšším zemským hofmistrem Dolních Rakous Jiřím Rottalem, svobodným pánem z Thalberku. Jeho syn, nesoucí po otci 16 Ludmila Plecháčová Mucalíková: Památky Holešova. Holešov, 1990. 20 20

jméno Tomáš měl dvě ţeny. První byla Barbora z rodu Neuhaus, druhá Magdalena, dcera Baltazara Teuffenbacha. Jeho vnuk Vilém byl zakladatelem rottalovské větve, která se později přesunula na Moravu. Na Moravě se s tímto jménem setkáváme v první polovině 16. století, prostřednictvím Barbory z Rottalu, provdané za štýrského zemského hejtmana Zikmunda z Ditrichštejna. Jejím druhým muţem byl Oldřich Cetrys z Kynšperku. Dalším z Rottalů, který se na Moravě usadil, byl Jan Jakub, svobodný pán z Rottalu, vnuk Viléma z Rottalů, prvního od roku 1536 dědičného komorníka stříbra ve Štýrsku. Roku 1610 se stal obyvatelem země a 1611 zakoupil panství napajedelské. Jeho chotí byla hraběnka Marie Thurzo, pocházející z Uher a měli dva syny Ondřeje a Jana, který byl největší a nejkontroverznější osobností rodu. Jan svobodný pán z Rottalu se narodil kolem roku 1605. Nesl titul pán na Napajedlích a hradě Kvasicích, kardinálův komorník dědičný, komorník nad stříbrem v kníţectví štýrském a patřil také mezi manské hofrychtýře, jímţ byl prohlášen kardinálem z Ditrichštejna před manským soudem roku 1635. Právě kardinál Dietrichstein mu zajistil přízeň Ferdinanda III. a roku 1641 povýšení do hraběcího stavu. O devět let později se stal císařským tajným radou. Byl to právě on, který krutě potlačil valašské rebelie a byl obviněn ze zneuţívání svých vysokých funkcí k vlastnímu obohacení. Roku 1655 Jan Rottal na většinu svých funkcí abdikoval, ponechal si pouze správcovství sirotčího jmění, zůstal zemským soudcem a natrvalo se usadil ve Vídni. Po smrti císaře Ferdinanda III. 1657 převzal vládu jeho syn Leopold, který byl tělesně slabý a plaché povahy (byl od dětství připravován na biskupskou dráhu). Břímě státní správy spočívalo tedy z velké části na bedrech jeho předních důvěrníků a rádců, z nichţ největšího vlivu nabyli hrabě Portia, nejvyšší hofmistr kníţe Jan z Auersperka, předseda dvorské vojenské rady kníţe Václav Eusebius z Lobkovic, tajný rada Jan Adolf hrabě Schwarzenberg a hrabě Jan Rottal. Tito pánové vyuţívali svých úřadů většinou ve svůj prospěch a neštítili se ani hrubých podvodů. Rottal se účastnil Leopoldovy korunovace na českého krále. Tu slavil na svém holešovském panství přímo skvostným způsobem. Roku 1658 byla na zdejším zámku uspořádána první doloţená divadelní slavnost s hudbou. (viz kapitola Divadelní podmínky na holešovském zámku ) Roku 1661 byl Rottal Leopoldem I. povolán k potlačení rebelující uherské šlechty. Následovala řada odsouzení a poprav. I zde získal hrabě 21 21

z Rottalu své výhody. Připadl mu majetek Mikuláše Drabíka, druha Jana Amose Komenského. Roku 1662 Rottal získal Řád zlatého rouna. Po míru ve Vašváru r. 1666 podrţeli Turci dobyté kraje na Slovensku i nadvládu v Sedmihradsku. Rottal za svého pobytu nedokázal utišit z toho vyplývající nepokoje a následné povstání skončilo krvavým soudem v Prešpurku, jemuţ Jan Rottal předsedal. Císař mu poté svěřil správu v Uhrách. Jako císařský gubernátor Rottal provedl četné konfiskace. Svou činnost zde ukončil roku 1673, rok na to zemřel. 17 Poté, co Jan z Rottalu koupil holešovské panství, rozhodl se na zbytku vypáleného lobkovického sídla postavit rodový zámek, který by reprezentoval jeho zásluhy a postavení. Autorem projektu mohutné dvojposchoďové budovy o čtyřech traktech se středním arkádovým nádvořím, čtyřmi šestibokými věţemi na nároţích, obklopeného vodním příkopem renesančního typu, byl architekt a inţenýr italského původu Filiberto Luchese, zaměstnaný v pol. 17. století u císařského dvora ve Vídni. Luchese byl také autor inţenýrských vodních děl a proto mu je připisováno i autorství zahradní dispozice s vodními plochami. Na umělecké výzdobě vnitřních prostor zámecké budovy se podíleli různí malíři, z nichţ je ze 17. století znám např. H. Cavalli z Milána. Jejich dílem jsou nástropní a nástěnné malby v přízemní sale terreně, v sálech prvního i v prostorách druhého poschodí. Přestavba byla zahájena asi hned 1651. Protoţe hrabě nehleděl na rozdělení pozemků a začal se stavbou i na manském panství olomouckého biskupství, stavba byla po 9 letech pozastavena na více neţ 60 let. Dokončovací práce zahájil aţ po roku 1717 dědic panství František Antonín z Rottalu. I přes chybějící záznamy se dá vysledovat, do jaké úrovně byl holešovský zámek za Jana z Rottalu vystavěn. Pravděpodobně jiţ k roku 1660 byla vystavěna sala terrena a také reprezentační místnosti prvního patra s nástěnnou i štukovou výdobou. Přesto, ţe druhé patro mělo jen obvodové zdi bez stropů, otevřené do krovů, byl zámek obyvatelný a Jan z Rottalu ho uţíval i se svou druhou ţenou Annou Marií z Lobkovic. Jeho první ţenou byla Alena Bruntálská z Vrbna, která mu po jejich sňatku roku 1636 nechala připsat panství Kvasice. Dědicem panství po jeho smrti se stal jeho bratranec Jan Kryštof z Rottalu (1674 1699) a poté jeho syn Jan Zikmund (1699 1717). V inventáři z jeho pozůstalosti čteme: na panství Holešov je zámek ne zcela vystavěný, nicméně dobře zastřešený. Na jeho dostavbě se podíleli všichni jeho majitelé, obdobím umělecké kulminace 17 Renata Juráňová: Jan Rottal a jeho doba, Knihovnička Holešovska, Duben 2009. 22 22

objektů holešovského panství jsou však aţ léta 1717 1762, kdy byl čtvrtým majitelem poslední muţský potomek rodu štýrského rodu Rottalů ţijících na Moravě, František Antonín Rottal. František Antonín Rottal (12. 10. 1717 26. 10. 1762) byl synem Jana Zikmunda a jeho ţeny Marie Maxmiliány rozené Lichtenstein. V letech 1719 1722 byl krajským hejtmanem hradišťského kraje. Roku 1732 obdrţel titul tajného rady a byl povýšen do hraběcího stavu. Roku 1735 se stal přísedícím zemského práva. Jeho první ţenou byla Marie Cecílie rozená Trautmansdorfová (1696? 1743). Vzali se 14. 1. 1718. Syn Ferdinand Josef zemřel v dětství, dospělosti se doţily tři dcery: Amalie, jejímţ manţelem se později stal Linhart de la Rovere hrabě Monte l Abbate, dále Maria Anna, provdaná za Guidobalda Dietrichsteina a Maxmiliána, jejímţ manţelem byl Franz Nádassy. Druhou ţenou Františka Antonína se stala Marie Teresie ovdovělá von Kramern, roz. von Wiennern. 18 V inventáři panství pořízeném v roce 1718 po smrti jeho otce Jana Zikmunda (zemř. 1717) je uvedena nedokončená stavba zámku a okrasná zahrada. 19 Tedy aţ za Františka Antonína Rottala v první třetině 18. století dostal zámek svoji definitivní podobu a byla zřízena zahrada s charakteristickým trojzubcem vodních ploch, 20 tvořící dominantu historického jádra i urbanistické vyvrcholení městského celku (neobyčejně bohatý je komplex budov kolem zámku, kláštera trinitářů a kostela sv. Anny). Hrabě byl velmi činorodý stavebník. Mezi jeho zásluţné činnosti patřilo i vystavění kostelů v Bystřici pod Hostýnem, Mysločovicích, trinitářského kláštera v Holešově a přestavba kostela sv. Anny. Hrabě byl také iniciátorem stavby významné dominanty přilehlých vrchů, poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Hostýně. Ve farním kostele v Holešově nechal vybudovat tzv. černou kapli s rodinnou hrobkou (architekt Filiberto Luchese). Do svých sluţeb získal mnoho významných umělců. Ze sochařů to byli: Bohumír Fritsch (Frič), Tomáš Šturm, Ondřej Zohner, Jan Jiří Schauberger, z malířů K. Palko, Josef František Pilz, Chambrez a Konrád Tomanec. Ještě před polovinou 18. století byly upraveny interiéry II. patra i vstupního křídla zámku a pravděpodobně proběhly také úpravy v sale terreně. Podle barevnosti, 18 Constant von Wurzbach: Rottal, Anton Franz, In: Biographischens Lexikon, Wien 1874, str. 157 159. Jiří Sehnal uvadí jako druhou ţenu Maxmilianu Marii Beatrici, dceru Františka Ferdinanda Saka z Bohuňovic. 19 Ludmila Plecháčová Mucalíková: Raně barokní zámek v Holešově, In: Památky Holešova, Holešov, 1990. 20 Otakar Kuča, K vývoji zámecké zahrady v Holešově, Umění 5, 1957, str. 64 72. 23 23

rozvrţení a ztvárnění některých detailů fresek můteme počítat s tím, ţe sala terrena byla v této době přemalována. 21 V polovině století byla v jiţním křídle zámku odbourána klenba mezi prvním a druhým poschodím a tím vznikl prostor pro zimní zámeckou kapli s oltářem a sochami, patrně z dílny sochaře Bohumíra Fritsche, autora štukových figur v Černé kapli. K dotvoření holešovského zámku v pravou barokní rezidenci chybělo uţ jen divadlo. To bylo zaloţeno ve velkém slavnostním sále severního křídla a stalo se chloubou rottalovského sídla. (více kapitola Divadelní podmínky na holešovském zámku ) I kdyţ se František Antonín snaţil dokončit dostavbu zámku, své záměry nepřivedl do konce. Těsně před svou smrtí nechal ještě upravit pokoje ve druhém patře jihozápadního nároţí v duchu pozdně barokního názoru pro svou dceru, provdanou za Linharta de la Rovere, hraběte z Monte l Abbate. František Antonín Rottal zemřel roku 1762. Jmění bylo rozděleno mezi jeho dvě dcery a děti zemřelé dcery Maxmiliány, jejímţ manţelem byl hrabě Franz Nadassdy. Marie Barbora provdaná Erdödy, dcera Maxmiliány, vyplatila roku 1770 oba sourozence a rod Erdödy drţel panství do roku 1833. Toho roku zdědila Holešov Barbora Erdödy, provdaná Bruntálská z Vrbna. Kdyţ roku 1858 zemřela, získal panství její syn Rudolf Eugen (1846 1883), který se pokusil navrátit Holešovu jeho slávu z doby Františka Antonína a Cecílie. Jako vrchní císařský komoří a intendant vídeňské dvorní opery obnovil na zámku hudební a divadelní tradici. Častým hostem zde byl i vídeňský operní, či činoherní soubor. Po jeho smrti pokračoval v jeho práci synovec Rudolf Kristián (1883 1925) z větve uherských říšských hrabat z Vrbnů, který byl milovníkem hudby a sběratelem vzácných hudebních nástrojů. Jeho první manţelkou byla hraběnka Choryňská, druhá ţena Elvira, rozená princezna bavorská z královského rodu Wittelsbachů. Její nákladný ţivot zapříčinil vzrůstající zadluţení paství, čemuţ nepomohlo ani dědictví po hraběti Kounicovi. K tomu se roku 1910 přidal poţár zámku, který poškodil střechu a část pokojů II. patra a roku 1923 pozemková reforma. Z holešovského panství zbyly jen trosky, které zdědil Rudolf Vrbna ml. (1925 1936). Ten začal paství rozprodávat. Kdyţ zemřel, bydlela na zámku aţ do příchodu Němců jeho ţena Barbora rozená Wiedemannová, která bezdětná zemřela roku 1962. Roku 1948 se stal zámek národním majetkem. 22 21 Ilona Audyová: Italští freskaři na Moravě ve 2. polovině 17. a 1. polovině 18. století Slavkov u Brna, Holešov, Valtice; Magisterská diplomová práce, Masarykova univerzita Brno 2005. 22 Ludmila Plecháčová Mucalíková: Raně barokní zámek v Holešově, In: Památky Holešova, Holešov, 1990. 24 24

5. Divadelní podmínky na holešovském zámku. "Auch der Graf Rottal feierte diese Ereigniß mit großen Gelagen, Musik, anständigen Scherzspielen, herrlichen Freudenfeuern, der Begnabigung von 13 Verbrechern, worunter 3 todeswürdige u. s. w. in seinem neuerbauten Schlosse Holleschau 23 toto je první zmínka o velké divadelní slavnosti s hudbou na holešovském zámku u příleţitosti korunovace Leopolda I. v době, kdy byl jeho majitelem Jan z Rottalu. Nejvíce se však ve zdech tohoto barokního skvostu dařilo hudbě o sedmdesát let později, kdy byl majitelem uměnímilovný František Antonín Rottal a jeho první ţena Marie Cecílie. Kulturní ţivot se zde objevuje náhle, moţná ţe impulsem k tomu bylo získání titulu tajného rady a povýšení do hraběcího stavu Františka Antonína Rottala (1732) a tudíţ zvýšená potřeba reprezentace. Manţelé si na své panství zvali malíře, sochaře, architekty, hudebníky a vytvořili zde obdivuhodné kulturní centrum s velmi lákavými existenčními podmínkami. Podobně jako v Kroměříţi a Vyškově byla na přání vrchnosti prováděna i operní představení. Konala se převáţně pro uţší okruh panstva a jejich úředníků. Holešovská kapela byla pro Moravu dosti netypický jev, neboť hudebníci v Holešově byli spíše najímáni a nebyli členové panského sluţebnictva. Většina hudebníků zaměstnaných v zámeckých kapelách na Moravě bývá v aktovém materiálu označována jako sluhové a jen výjimečně víme, jakou hudební funkci plnili. V Holešově se však hudebníci ke své hudební kvalifikaci hrdě hlásili, coţ můţeme chápat tak, ţe se zde těšili vyššímu společenskému postavení, neţ v jiných moravských kapelách (např. Ignaz Hozbauer uţíval v Holešově titul dvorního hraběcího skladatele, coţ je jev zcela mimořádný v našich tehdejších poměrech a nasvědčuje tomu, ţe Hozbauer nebyl v Holešově pouhým sluhou). O výjimečnosti holešovského prostředí svědčí i skutečnost, ţe se většina hudebníků v Holešově i oţenila, jak se dovídáme z matrik. 24 Také pěvecké obsazení bylo výjimečné. V holešovských divadelních produkcích účinkovali zpěváci světových jmen, členové italských operních společností Angela Mingottiho, Filippa Neriho del Fantasia a Alessandra Manfrediho, které působily 23 Christian d Elvert: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brün 1873, str.148. 24 Sehnal 1974. 25 25