Ochrana spotřebitele v ČR Dne 4. ledna 2006 schválila vláda novou Koncepci spotřebitelské politiky na léta 2006 až 2010. Koncepce navazuje na pozitivní výsledky z předcházejících let a stanoví nové úkoly v této oblasti. Jedná se především o zajištění bezpečnosti a zdraví spotřebitelů, ochranu jejich ekonomických zájmů, podporu aktivit v oblasti vzdělávání a informování spotřebitelské veřejnosti, podporu činnosti nevládních spotřebitelských organizací, podporu samoregulativním aktivitám ze strany podnikatelských subjektů. Obsahuje také úkoly pro orgány státní správy v oblasti legislativní, nelegislativní. Samostatná část je věnována zajištění účinného vymáhání práv spotřebitelů ze strany státních dozorových orgánů. Jako jeden z úkolů si Koncepce klade za cíl vytvořit právní podmínky pro uplatňování mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Koncepce rovněž předpokládá spolupráci na evropské a mezinárodní úrovni. Ochrana spotřebitele byla v ČR zajištěna různými způsoby právní ochrany. Její základ je obsažen v občanském zákoníku, tedy v předpisu soukromoprávním. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele byla zakotvena do řady právních norem, mezi nimiž zaujal významnou pozici zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon stanovil některé základní požadavky a povinnosti kladené na podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli (např. zákaz klamání, informační povinnosti), úkoly veřejné správy a oprávnění spotřebitelů a to včetně jejich sdružování s cílem zajistit prosazování svých požadavků. Role spotřebitelských organizací v ČR 1. Reprezentovat spotřebitele Českými spotřebitelskými organizacemi jsou např.: Sdružení obrany spotřebitelů Občanské sdružení spotřebitelů TEST 1
Spotřebitelský informační a poradenský servis Jejich posláním je ochrana spotřebitelských práv poskytováním spotřebitelských informací, spotřebitelským poradenstvím a kromě toho spolupůsobením v procesu tvorby spotřebitelské legislativy a mezinárodní spoluprací v rámci spotřebitelských organizací a projektů. Nejvýznamnější spotřebitelská sdružení jsou zároveň kontaktními místy pro podání podnětu k zahájení mimosoudního řešení sporu. 2. Informovat spotřebitele Spotřebitelské organizace podávají spotřebitelům informace týkající se problematiky spotřeby. Hlavními prioritami je spotřebitelské vzdělávání, shromažďování, zpracovávání a šíření informací souvisejících s ochranou spotřebitele. S tím souvisí i vydávání časopisů se spotřebitelskou tématikou. Organizace se věnují i poradenské činnosti, která umožňuje spotřebitelům operativně konzultovat své problémy (telefonicky, osobně, pomocí Internetu) Důležitou prioritou je dále např. bezpečnost výrobků, proto jsou spotřebitelé upozorňováni na výskyt těch nebezpečných. Sdružení zprostředkovávají spotřebitelské testy tak, aby s nimi byl seznámen co nejširší okruh spotřebitelů, kteří mají zájem o kvalitní a bezpečné výrobky. V případě specifičtějších otázek na vnitřní a jednotný trh se spotřebitelé mohou obrátit na Evropské spotřebitelské centrum. 3. Bránit spotřebitele Spotřebitelské organizace brání zájmy spotřebitelů dvěma způsoby: 2
Z pohledu zastupování jejich zájmů Spotřebitelská sdružení mohou podpořit přijetí ochranné legislativy. Upozorňují na nezákonné či neetické chování podnikatelských subjektů. Také mohou chránit své členy zásahem do konfliktu mezi prodejcem a spotřebitelem formou rady a vysvětlení a usilovat o přátelskou dohodu. Z pohledu právního jednání Spotřebitelské sdružení, které má ve stanovách uveden jako cíl ochranu spotřebitelů, nebo jiný subjekt zapsaný v seznamu Evropské komise má možnost podat u soudu návrh na zahájení "řízení o zdržení se protiprávního jednání". Ochrana spotřebitele na úrovni EU Jaké jsou nástroje evropského práva? 1. Smlouvy Smlouvy jsou výsledkem spolupráce v Evropské unii. Jsou to mezinárodní smlouvy podepsané všemi členskými státy, které zakotvují základní pravidla pro rozhodování a řízení v Unii, zřizují evropské instituce a určují jejich pravomoci.. Veškeré právní akty přijaté evropskými institucemi (nařízení, směrnice atd.) vychází ze smluv a musí být s nimi v souladu. 2. Nařízení Nařízení jsou schvalována evropskými institucemi a je pro ně příznačné: Jsou obecně závazná pro všechny (závaznost); Stanoví jednotné pravidlo, které se vztahuje na všechny osoby ve všech členských státech (všeobecný dosah); Určují cíl a prostředky k jeho dosažení (závaznost ve všech bodech); Použijí se bez zásahu členského státu (přímo aplikovatelná). 3
Pravidla stanovená nařízeními jsou společná všem členským státům. Nařízení mají stejnou právní sílu jako národní právo členských zemí. 3. Směrnice Směrnice je akt, který je závazný pro všechny osoby ve členských státech. Liší se od nařízení tím, že se omezuje pouze na určení cílů, kterých má být dosaženo a ponechává na uvážení států, jakým nejlepším způsobem cíle dosáhne. Proto jsou směrnice předmětem transpozice do právních řádů členských států, tzn., stát je musí převést do svého práva, aby byly účinné. Tato transpozice musí být provedena ve lhůtě stanovené ve směrnici. K harmonizaci národních právních řádů i v oblasti ochrany spotřebitele používá EU nejčastěji právě směrnice. Příklady směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobků; směrnice o určitých aspektech prodeje a záruk spotřebního zboží, atd. 4. Ostatní prameny evropského práva Rozhodnutí se týká jednotlivého případu a je závazné pro toho, komu je určeno. Navíc existují právně nezávazné právní akty, které nevytváří konkrétní právně vynutitelné povinnosti (doporučení, stanoviska). Co se stane, jsou-li evropské právo a národní právo v rozporu? 1. Přednost evropského práva Evropské právo se použije bez ohledu na národní normy. Národní právo je vykládáno tak, aby bylo v souladu s evropským právem, a je-li s ním v rozporu nebo poskytuje-li nižší ochranu, použije se přednostně evropské právo. 4
To znamená, že vytvoří-li Evropská unie práva pro spotřebitele, tato existují bez dalšího. Lze se jich dovolat před státními orgány a před soudem. Co se týče ochrany spotřebitele, evropské právo umožňuje členským státům rozšířit ochranu nad základní stanovený rámec. V případě, že dojde ke konfliktu národního a evropského práva, použije se to, které poskytuje vyšší ochranu. 2. Neprovedená nebo špatně provedená transpozice směrnice Směrnice musí být přeneseny do vnitrostátního práva, aby mohly garantovat práva evropským spotřebitelům. Může se ovšem stát, že stát nedostojí své povinnosti transponovat směrnici, nebo transpozici provede nesprávně, např. zakotvením nižších standardů ochrany, než ukládala směrnice. Může se pak jednotlivec přímo dovolat svého práva, které mu přiznává vadně přenesená nebo zcela netransponovaná směrnice? Ne. Spotřebitel by se mohl určité povinnosti nebo práva dovolat přímo jen v případě, kdy by směrnice stanovila jasné, úplné a přesné pravidlo. Spotřebitel se ale svého práva může dovolat nepřímo, neboť i když směrnice nevytváří právo přímo, národní právo musí být vykládáno v souladu se směrnicí. Zároveň, pokud špatná nebo zcela chybějící transpozice způsobí materiální škodu, má spotřebitel možnost žádat na státu náhradu škodu způsobenou jeho opomenutím. Použité zdroje: webové stránky Ministerstva průmyslu a obchodu ČR webové strány Dolceta.eu 5