KRÁL VLKŮ E.T.SETON. Strana 2

Strana 1

KRÁL VLKŮ E.T.SETON Strana 2

PO JELENÍ STOPĚ... 4 BÍLÁ ĎÁBLICE PŘÍBĚH VLČICE A JEJÍHO STATEČNÉHO VLČETE... 24 ZRZEK... 39 BRATŘÍČEK VLKŮ... 48 RIN ANEB TAJEMNÉ NOČNÍ VOLÁNÍ... 54 HANK A JEFF... 62 DOBRODRUŽSTVÍ V OBOŘE... 73 LOBO KRÁL VLKŮ... 81 KONÍČEK PŘÍBĚH ZAJÍCE... 97 KOZEL Z PUSTINY, PŘÍBĚH VLKA, KTERÝ ZVÍTĚZIL120 Noční vytí... 120 Za dávných časů... 120 V kaňonu... 121 Základy vlčího výcviku... 125 Lekce o pastích... 126 Oklamaná vlčice... 129 Mladý vlk si dobývá postavení... 133 Noční volání a velká jitřní stopa... 136 Štvanice... 138 Velký vlk se vrací na svou horu... 141 Vytí při západu slunce... 144 POTKAN A CHŘESTÝŠI... 146 Maruška a vlci... 151 HVĚZDNÁ NOC... 158 VLK NA STUPÁTKU... 162 LEVHARTICE... 165 PADRAIC A POSLEDNÍ IRŠTÍ VLCI... 177 Strana 3

PO JELENÍ STOPĚ Toto jsou nejlepší dny mého života. Jsou to mé zlaté dny. Byl úpalný den. Yan se toulal kolem Carberry nekonečnými lesy a pasekami pustých Písečných vrchů a slídil po ptácích. Voda v četných bahnitých tůních byla prohřátá sluncem, a Yan proto zašel k pramínku na stezce zvěře, jedinému místu v kraji, kde mohl najít chladný nápoj. Když se k němu sklonil, jeho pohled padl na malý otisk kopýtka v blátě, pěknou ostrou stopu. Ještě nikdy nespatřil nic podobného, a tak ho to vzrušilo, neboť hned poznal, že je to jelení stopa. V těch kopcích dneska už jeleni nejsou, řekli Yanovi osadníci. Ale když toho podzimu napadl první sníh, vzpomněl si na otisk kopýtka v blátě, vzal pušku a řekl si: Budu chodit každý den do hor, dokud nepřinesu jelena. Yan byl vytáhlý nezkušený hoch; šlo mu na dvacátý rok. Neměl ještě dost loveckých zkušeností, ale dovedl vytrvale běžet a překypoval nadšením. Den za dnem odcházel do hor a pátral, urazil desítky dlouhých bílých mil a každý večer se vracel, aniž spatřil jedinou stopu. I nejdelší honba však jednou skončí. Na dlouhé únavné výpravě do jižních kopců přišel konečně na jelení stopu nejasnou a zvětralou, ale přece jen jelení stopu a znovu pocítil vzrušení, protože si uvědomil: Na druhém konci téhle řady důlků ve sněhu je tvor, který je do sněhu vtiskl. Každý další důlek je čerstvější než předcházející a dohonit jejich průvodce je pro mne jen otázka času. Yan zprvu nemohl podle nejasných stop určit, kterým směrem zvíře odešlo. Ale brzo zjistil, že je otisk na jedné straně poněkud ostřejší, a správně usoudil, že to je špička. Všiml si také toho, jak se mezery cestou do kopce krátí, a konečně ho jasný otisk na písčitém místě zbavil všech pochybnosti. Vydal se na cestu s novým ohněm v krvi a podivným mrazením v zádech. Pustil se do dlouhé, obtížné honby nekonečnými lesy a kopci, a jak uháněl kupředu, stopa byla stále čerstvější. Sledoval ji celý den. Navečer se obrátila a vedla ho k domovu. Běžela vytrvale dál, brzy opět známými místy zpátky k pile, Strana 4

pak přes Mitchellovu pláň a nakonec do nedalekých hustých topolových lesů, kde ji Yan opustil, když bylo už příliš tma, aby ji mohl sledovat. Byl jen sedm mil od domova a tuto vzdálenost snadno uběhl za hodinu. Ráno se vrátil, aby se znovu vydal po stopě, ale místo staré stopy tam bylo tolik stop čerstvých, vzájemně se křížících a proplétajících, že je vůbec nemohl sledovat. Slídil tedy nazdařbůh kolem, až našel dvě stopy tak čerstvé, že po nich mohl jít bezpečně jako dřív, a dychtivě se pustil do další honby. Jak se plížil a pozoroval stopy u nohou místo lesa před sebou, polekala ho dvě šedivá zvířata s velkými slechy, která vyskočila z mýtinky, na niž dorazil. Klusala ke břehu vzdálenému padesát metrů, pak se obrátila a hleděla na něj. Zdálo se, že se dívají svými velkými slechy. Jak ho okouzlila měkkým upřeným pohledem, který spíš cítil, než viděl! Věděl, kdo jsou. Což se na to po týdny nepřipravoval a netoužil právě po tomhle pohledu? A přece jak zbytečné byly ty přípravy, jak dokonale byly smeteny všechny jeho představy. Á-á-ach, vydral se z Yanova hrdla povzdech údivu. Jak tak stál a díval se, zvířata odvrátila hlavy, ale přesto se zdálo, že se na něj stále ještě dívají svými velkými slechy. Pak odklusala na rovnější místo a začala skákat, jako kdyby si hrála. Zdálo se, že na něj zapomněla. Díval se překvapeně, s jakou podivuhodnou lehkostí se odrážejí dva až dva a půl metru vysoko, stačil jim k tomu lehounký odraz špičkou kopýtek. Yan stál okouzlen neobvyklou hrou lehkonohých šedosrstých tvorů. V jejich pohybech nebyl spěch ani neklid. Chtěl je pozorovat, dokud se nedají do běhu dokud se nepolekají a nezačnou prchat dlouhými atletickými skoky, o jakých slýchal. A teprve když si všiml, jak rychle mizí v dálce, uvědomil si, že teď utíkají pryč, že už prchají do bezpečí. Zvířata stoupala stále výš a výš. Jejich těla se ladně nakláněla dovnitř, když zatáčela kolem příkrého ostrohu, a žlutobílé štíty, které nesla vzadu, se zdály dlouho viset ve vzduchu, zatímco se ti bezkřídlí ptáci skutečně vznášeli nad některým hlubokým příkopem. Strana 5

Yan stál a soustředěně se díval, dokud zvířata nezmizela z dohledu. Ani jednou ho nenapadlo, aby vystřelil. Když byli jeleni pryč, odešel na místo, kde jejich hra začala. Byla tam jediná stopa. Kde je další? Rozhlédl se a užasl, když viděl neporušenou plochu širokou čtyři a půl metru, a pak jiné prázdné místo a dál ještě jedno. Potom mezery mezi stopami vzrostly na pět a půl metru, pak na šest, pak na sedm a půl a někdy až na devět metrů. Každý z těchto hravých, lehkých skoků překonal vzdálenost pěti a půl až devíti metrů. Panebože, vždyť oni neběží, ale letí! A jenom občas se snesou dolů a zlehka ťuknou jemnými kopýtky o vršky kopců. Jsem rád, že utekli, řekl si Yan. Ukázali mi dnes něco, co člověk nikdy nespatřil. Vím, že to dosud nikdo jiný neviděl, jinak by o tom byl vyprávěl. Ale když nastalo jitro, ucítil v srdci zase starý vlčí pud. Musím do hor, řekl, půjdu po stopě a stanu se znovu lovícím zvířetem. Můj důvtip proti jejich důvtipu. Moje síla proti jejich síle. A proti jejich rychlosti moje puška. Ach ty nádherné kopce nekonečné zvlněné pásmo Písečných vrchů s jezery a lesy a travnatými lučinami. A všude kolem se vzdouval život a také Yanovo nitro jím překypovalo, protože byl mladý a plný síly. Toto jsou nejlepší dny mého života, říkal si, jsou to mé zlaté dny. Tak si to tehdy myslel a jak jasně to pochopil v pozdějších letech! Celý den se hnal dlouhým vlčím krokem a zaháněl ze své stezky na útěk sněžné zajíce a koroptve. Pozorně si prohlížel stopy a trus ve sněhu, to nejstarší písmo, zajímavější a vzrušující víc než nejznamenitější hieroglyfy nebo skarabeové, jaké zůstavil starý Egypt dnešku. Ale padající sníh je přítelem vysoké zvěře tak jako sníh napadlý jejím nepřítelem, a toho dne padal a smazal všechny stopy. Strana 6

Nazítří a ještě další den Yan spěšně procházel horami, ale nespatřil jedinou stopu ani jiné znamení. A týdny míjely a Yan uběhl mnoho zvlněných mil a prožil mnoho krušných dní a mrazivých nocí v zasněžených horách, někdy na jelení stopě, častěji však bez ní. Jednou byl v pustých kopcích, jindy ho vyprávění dřevorubců zavedlo do vzdálených tichých lesů a párkrát skutečně spatřil žlutobílé praporky plující do kopců. Někdy přišly zprávy o velkém jelenovi, který často navštěvuje lesnaté končiny nedaleko pily, a Yan nejednou našel jeho stopu, ale nikdy ho nezahlédl. A těch několik málo jelenů, kteří tam v té době žili, bylo dlouhým pronásledováním tak poplašeno, že už neměl příležitost k výstřelu, a doba lovu minula v dlouhé řadě nezdarů. Strana 7

Byly to světlé, radostné nezdary. Zdálo se, že se opravdu vrací s prázdnýma rukama, ale ve skutečnosti přicházel z lovu domů s nejlepší kořistí. A jak čas plynul, poznával to stále jasněji, až nakonec každý den na čisté, nekončící stopě byl radostným vítězným pochodem. Minul rok. Nastalo nové období lovu a Yan znovu pocítil v srdci lovecké vzrušení. Ale i kdyby je nebyl ucítil, bylo by ho rozohnilo vyprávění, které slyšel. Povídalo se o statném paroháči, který teď žije v horách. Říkali mu jelen z Písečných vrchů. Povídalo se o jeho velikosti, rychlosti a nádherné koruně, kterou nosí na čele, koruně podivuhodně vzrostlé, jako vy tepané z bronzu, se špičkami z třpytné slonoviny. A tak když napadl sníh vhodný k stopování, vydal se Yan na cestu s několika druhy, na které padl slabý odlesk jeho zanícení. Jeli na saních k Smrkové hoře, pak se rozptýlili a měli se znovu setkat při západu slunce. V okolních lesích bylo spousta zajíců a tetřívků a na všech stranách se rozléhala střelba. Ale nikde nebyla žádná jelení stopa, a tak Yan klidně opustil lesy a vydal se sám na Kennedyho pláň, kde byl ten nádherný jelen naposledy spatřen. Po několika mílích narazil na mohutnou jelení stopu, tak velkou a ostrou a přerušovanou tak dlouhými skoky, že v ní hned poznal stopu jelena z Písečných vrchů. Yanovi náhle vjela do všech údů síla a vyrazil po stopě jako vlk. A v páteři i ve vlasech cítil podivné mrazení jako už předtím, a přece jako ještě nikdy dosud. Věděl, že je to pocit, při němž se lovícímu vlku ježí srst. Sledoval stopu až na okraj noci, kdy se musel obrátit, protože byl mnoho mil od Smrkové hory. Věděl, že se tam dostane dlouho po západu slunce, a sotva předpokládal, že na něj budou přátelé čekat ale bylo mu to jedno. Byl hrdý na svou nezávislost, za niž vděčil své síle. Nohy měl jako ze železa a dech jako lovecký pes. Deset mil pro něj neznamenalo víc než jedna míle pro jiného člověka. Mohl běžet celý den a vrátil se domů svěží. A kdykoliv byl sám v opuštěných horách, cítil v nitru takový příliv divokého veselí, že byl úplně šťasten. Strana 8

A tak když přátelé, přesvědčeni, že se o sebe umí postarat sám, Yana opustili a odjeli domů, byl rád, že je sám. Nejspíš ho litovali, že si ukládá tak dlouhé, únavné pochody. Neměli ani ponětí o tom, co hledá v těch větrných horách. Nikdy je nenapadlo, že to, oč usilovali oni i jejich přátelé a vůbec všichni lidé a čemu obětovali své tělo, rozum, svobodu a život, že to, za čím se oni marně pachtili, získával tenhle chlapec denně v horách. Kolem fičel bodavý vítr a hnal sněhové vločky, ale v Yanově nitru plál oheň zdraví a mládí. A při svém každodenním pochodu nacházel na každém kroku štěstí a byl si toho vědom. A tak se vlídně usmíval, když myslel na ty, kteří odjeli domů na saních, třesoucí se a zmořeni, a přece litující jeho! Jak nádherný západ slunce viděl toho dne na Kennedyho pláni! Sníh byl při něm rudě zbarven a topolové lesy zářily růžově a zlatě. Jak nádherná to byla cesta mrznoucími lesy, když padaly stíny a vyšel žlutý měsíc. Toto jsou nejlepší dny mého života, zpíval si Yan. Jsou to mé zlaté dny. A když se přiblížil k velké Smrkové hoře, zakřičel táhle hurá. Pro případ, že by tu ještě byli, řekl si, ale ve skutečnosti volal z čisté radosti. Když naslouchal, zda se přece neozve málo pravděpodobná odpověď, uslyšel v dálce nad Kennedyho plání slabé vlčí vytí. Napodobil jejich volání a dostal rychle odpověď a všiml si, že se shromažďují. Zřejmě jsou na lovu, to je přece jejich lovecké vyli. Slyšel je blíž a blíž a na jeho vytí přicházela pohotová odpověď z lesů znějících zasmušilou ozvěnou. Tu mu blesklo hlavou: To jste na mé stopě! Lovíte mne! Cesta teď vedla přes malou otevřenou planinu. Bylo by šílenství vylézt v tak strašném mrazu na strom, a tak se Yan odebral doprostřed volného prostranství a usedl do sněhu zalitého měsíčním svitem lesknoucí se pušku v ruce, řadu třpytných mosazných nábojů za pasem a s novým podivným pocitem v srdci. Blíž zněl sbor, hluboké melodické vytí, blíž, až na samý kraj lesa, a tam se tón Strana 9

změnil. Pak nastalo ticho. Museli ho vidět, jak tam sedí, protože bylo světlo jako ve dne, obcházeli však po kraji lesa. Vpravo praskla větévka a zleva přilétlo hluboké vúf. Pak všechno zmlklo. Yan cítil, jak se plíží kolem, cítil, jak ho pozorují z úkrytu, a marně napínal zrak, aby zahlédl nějakou postavu, na kterou by mohl vystřelit. Ale byli chytří a on byl také moudrý, neboť kdyby byl utíkal, byl by je brzy viděl, jak ho dohánějí. Muselo jich být jen málo, protože se na válečné poradě rozhodli, že ho raději nechají na pokoji, a Yan je už nikdy nespatřil. Čekal dvacet minut, ale když je už ani nezaslechl, vstal a zamířil domů. A jak putoval, myslel si: Teď vím, co cítí jelen, když slyší za sebou na stopě šustot mokasínů nebo cvaknutí závěru. Ve dnech, které pak přišly, poznal dokonale Písečné vrchy, protože v nich strávil mnohý mrazivý den a nejednu krušnou noc. Naučil se rychle sledovat i nejméně znatelnou jelení stopu. Dověděl se, proč tato stopa nikdy nevede mimo černý modřín, proč je rozryt kopýtky sníh pod každým dubem, proč je jelenova stopa nejpřímější a proč kolouchova jde po větru. Dověděl se, co prozrazuje šáchor, když se jeho trsy proklubávají sněhem. Poznal, jak žije ondatra pod ledem a proč se mink klouže se svahu a co říká led, když za noci praská. Veverky ho naučily, jak nejlépe vyloupat smrkovou šišku a které muchomůrky jsou jedlé. Koroptev tomu, proč se zahrabává do sněhu, a liška, proč klade tlapky v jedné rovině. Poznal rybníky, lesy, kopce a steré tajemství stopy ale neulovil žádného jelena. A přestože urazil desítky křivolakých mrazivých mil a někdy ho vedla stopa a někdy ne, šel stále dál jako Galahad, když byl svatý Grál přímo před ním. Vždyť ho nejednou vedla stopa jelena z Písečných vrchů. Lov pomalu končil, protože se blížil konec lovecké sezóny. Ptáci otrhali z keřů poslední bobule, všechny smrkové šišky byly vyloupány a únor, Měsíc hladu, stál přede dveřmi. Ale když se Yan jednoho mrazivého dne vydal do velkých smrkových lesů, sýkorka, plna naděje, prozpěvovala: Přijď zas, přijď zas. Na silnici dohonil dřevorubce, který mu řekl, že viděl minulého večera na jistém místě Strana 10

dva kusy vysoké laň a obrovského jelena s houpacím křeslem na hlavě. Yan šel přímo na ono místo a našel tam stopy jednu podobnou té, kterou kdysi dávno spatřil v blátě, a druhou, nezaměnitelný otisk znak jelena z Písečných vrchů. Jak se vzepjalo divoké zvíře v jeho srdci! Chtělo se mu výt jako vlkovi na čerstvé stopě. Vyrazili přes lesy a kopce stopa a Yan a vlk v jeho nitru. Celý den sledoval otisky ve sněhu, a protože byl už zkušenější, povšiml si každé podrobnosti a měl radost, když zjistil, že jeleni nikde neběželi. A když stálo slunce nízko nad obzorem, stopa byla úplně čerstvá. Yan odložil nepotřebné věci a plížil se kupředu jako had po zaječí stopě. Pasoucí se zvířata celý den měnila směr a žízeň hasila sněhem. A teď Yan konečně zahlédl, jak se v křovinaté stráni za paloukem cosi zablesklo. Snad pták. Tiše ležel a díval se. Pak rozeznal v šedivém porostu velký šedý kmen, z kterého vyrůstaly dvě sukovité dubové větve. Nový záblesk pohyb neklidného slechu, pak se dubové větve pohnuly a Yan se zachvěl, protože poznal, že ten kmen v porostu je postava jelena z Písečných vrchů. Tak mohutného, tak plného života. Zdál se být čímsi vzácným, posvátným králem oděným v kožešinové roucho a po právu korunovaným. Pomýšlet na výstřel teď, když tak leží a odpočívá a nic netuší, zdálo se strašným zločinem. Ale Yan po tom celé týdny, celé měsíce tak toužil! A teď k tomu měl příležitost. Musel střelit. Jak se puška zvedala vzhůru, dlouhé, předlouhé napětí se ještě zvyšovalo, dosáhlo vrcholu a pak náhle pokleslo. Ale ta prokletá muška se chvěla a mířila na všechno na celé mýtince. Yanův dech byl horký, rychlý a přerývaný tolik, tolik záviselo na jediném stisku. Záviselo na něm vlastně všechno. Pak náhle pušku odložil a třásl se ve sněhu. Ale brzy se zas ovládl. Teď měl ruku pevnou a mušku správně zamířenou je to přece jen zvíře! Ale v té chvíli se jelen pozornýma očima, slechy a nozdrami obrátil přímo k Yanovi a upřeně se na něho zahleděl. Strana 11

Ty se mne odvažuješ zabít? řekl kdysi jeden nekorunovaný bezbranný král, když jeho pohled padl na vrahův nůž, a ten jasný, klidný pohled vrahem otřásl a zastrašil ho. Tak se zachvěl i Yan. Věděl však, že je to jenom jelení horečka, a tehdy jí opovrhoval, tak jako si jí po čase začal vážit. A zvíře, to, které bylo v jeho nitru, stisklo kohoutek. Kulka nedolétla. Jelen vyskočil a objevila se laň. Padla druhá rána. A potom, když prchali, další a další. Ale jeleni lehce uháněli přes nízké oblé vršky. Chvíli sledoval jejich stopu a skřípal zuby, když nenašel ani kapku krve. Hořel divokým zvířecím citem, který nebyl láskou ani nenávistí. Po míli se k otiskům jeleních kopýtek připojila další stopa, která Yana naplnila novou zuřivostí a osvětlila mnohou krvavou stránku pionýrských dějin stopa mokasínů z losi kůže se širokou špičkou, s rovně kladenými chodidly stopa bojovníka kmene Krí. Rozezleně ji sledoval, a když chvatně vylezl nahoru na svah, zvedla se z klády vysoká postava s jednou paží mírumilovně vztyčenou. Přestože se Yan blížil zezadu, Indián ho spatřil první. Kdo jsi? zeptal se Yan drsně. Časka. Co děláš na mém území? Dřív to moje území, odpověděl Indián vážně. Jsou to mí jeleni, řekl Yan tak, jak si to myslel. Na jelena nemít nikdo právo, dokud ho nezabít, pravil Časka. Stopu, kterou sleduju, nech radši na pokoji. Nebát se, řekl a pokynul na znamení, že celý spor uzavírá. Pak vlídně dodal: Není dobré bojovat. Lepší muž stejně dostat víc jeleny. A skončilo to tím, že Yan strávil několik dní s Časkou a získal nikoli parohatého jelena, ale něco mnohem lepšího: znalost toho, jak si počíná člověk, který umí lovit. Indián ho odnaučil sledovat stopu Strana 12

přes kopce, protože jeleni hlídají svoje stopy a kopce přecházejí, aby si to usnadnili. Naučil ho hmatem a čichem podle trusu určovat, jak daleko jsou jeleni před ním, jak jsou velcí a v jakém stavu. A také tomu, že nemá chodit přímo ve stopě, je-li zvěř nablízku. Naučil ho zjišťovat směr větru vztyčeným navlhčeným prstem a Yan si pomyslel: Teď vím, proč jsou jelenovy nozdry ustavičně vlhké musí stále sledovat vítr. Časka Yanovi ukázal, kolik lze někdy získat trpělivým čekáním a že je lepší našlapovat po indiánském způsobu a klást chodidla rovně, protože se tím získá při každém kroku pár centimetrů navíc a člověk se může v hlubokém sněhu vracet ve vlastních stopách. A také mu bezděčně ukázal, že Indián nedovede střílet z ručnice, a připomněl mu tak průpovídku, kterou pronesl Natty Bumpo: Bílej muž umí z pušky střílet, ale Indián k tomu nemá nadání. Někdy vycházeli společně, jindy každý zvlášť. Jednou, když byl venku sám, sledoval Yan jelení stopu do houštin u jezera, které dnes nese Časkovo jméno. Byl tam čerstvý trus, a když se obloukem plížil, v křoví cosi zašustilo. Pak viděl, jak se zatřásly větve. Rychle zvedl pušku a zamířil tam. Jakmile přesně zjistil místo, chtěl vystřelit. Houštím však viděl zvíře jen jako nejasnou pohybující se postavu, a tak čekal na lepší výhled. Naskytl se mu a už málem zmačkl kohoutek, když tu červený záblesk zadržel jeho prst. Z křoví vystoupil Časka. Časko, vydechl Yan, málem jsem tě zastřelil. Indián místo odpovědi přejel prstem po červeném šátku na čele. Yan teď znal důvod, proč ho Indián vždycky nosí na lov. Od té doby si ho uvazoval také. Jednou jim přeletělo nad hlavou hejno tetřívků mířící do hlubokých smrkových lesů. Pak táhla další hejna a zdálo se, že je to všeobecné stěhování. Časka se na ně podíval a řekl: Tetřívci se letět schovat do houština. Večer začít vánice. Opravdu začala a lovci strávili celý den u ohně. I druhého dne řádila neztenčenou silou. Třetího dne poněkud zeslábla, a tak se vydali Strana 13

znovu na lov. Ale Časka se vrátil s puškou zlomenou při pádu. Dlouho mlčky kouřil a pak řekl: Lovit Yan v Losí hory? Ne. Dobrý lov. Ty jít? Yan zavrtěl hlavou. Indián pohlédl k východu a pravil: Dneska tam stopy Sioux. Tady všechno špatné. A Yan viděl, že je pevně rozhodnut. Časka odešel a víckrát se nesetkali. Zůstalo po něm jméno osamělého jezera ležícího v carberrských horách. Kolem Carberry je teď víc vysoké zvěře než kdykoli dřív. Veliký jelen byl spatřen mezi Kennedyho pláni a pilou. To říkala zpráva, která zastihla Yana na východě, kde žil nový, neradostný život. Začínala doba lovů, cítil se tam nespokojený a tento dopis ho přiměl k rozhodnutí. Chvíli ho nesl železný oř, chvíli ušlechtilý kůň, pak si připevnil svá křídla z losi kůže a letěl jako za starých časů na dlouhých obtížných výpravách. Vracel se jako už tolikrát předtím. Potom uslyšel, že u jistého jezera daleko na východě viděli sedm kusů vysoké zvěře. Jejich vůdcem byl nádherný jelen. Spolu s třemi jinými se vydal na saních k východnímu jezeru a brzy našli stopy šest různě velikých a jednu mohutnou, nepochybně stopu pověstného jelena. Jak byl hladký povrch sněhu rozbit na cáry sedmerým řetězem stop. Jak dokonale ožilo v každém z mužů i přes jejich zpola moderní oděv paleolitické zvíře, když s divokým, vzrušeným leskem v očích vyjeli po stopě! Byla už skoro noc, když narazili na čerstvější stopy, ale i pak přes Yanův rozhořčený odpor pokračovali v jízdě na saních. A brzy dojeli na místo, kde otisky ve sněhu vyprávěly o sedmi bystrých pozorovatelích hledících z kopce zpátky, a dál byl jen sedminásobný řetěz dlouhých skoků. Lovci jeleny ani nezahlédli, ale sledovali je, dokud nenastala noc; potom se narychlo utábořili na sněhu. Strana 14

Ráno se vydali znovu po stopě a brzy dorazili k sedmi skvrnám; holá černá půda tam ukazovala, kde jeleni spali. Teď když byla stopa tak čerstvá, Yan naléhal, aby pokračovali v lovu pěšky. Sledoval jeleny do velké houštiny a poznal, kde jsou, podle toho, že na vzdáleném konci s křikem vzlétl tetřívek. Vymyslel dobrý plán, ale jeho přátelé nečekali na smluvené znamení a jeleni unikli. Poznali však, že jsou v úzkých, a rozdělili se. Dva prchali jedním směrem, pět ostatních jiným. Yan s sebou vzal Duffa, jednoho ze společníků, vydal se po dvojité stopě a ostatní nechal jít za pětičlenným stádem. Proč? Protože jednu z těch dvou stop velkou a širokou sledoval už dva roky. Postupovali kupředu, dohonili jeleny a znovu je donutili, aby se rozdělili. Yan poslal Duffa za laní a sám se houževnatě držel stopy pověstného jelena. Když slunce klesalo, štvanice se přenesla do velkého, zpola zalesněného prostoru v neznámé krajině. Zahnal jelena daleko od jeho odvěkého revíru. Otisky byly zase čerstvější, ale když už si byl Yan jist, že mu bude brzy v patách, ozvaly se dva vzdálené výstřely a stopa, jak ji zanedlouho našel, vyprávěla o letu, kterému strach propůjčil křídla a jenž mohl pokračovat po celé míle. Yan se dal do běhu a brzy našel Duffa. To on dvakrát vystřelil po lani. Myslel, že ji druhou ranou zasáhl. Dříve než urazili půl míle, našli na stopě krev. O půl míle dál už krev vidět nebylo a zdálo se, že se otisky zvětšily a prohloubily. Padal sníh a stopy byly těžko čitelné, a přece Yan brzy poznal, že ta, kterou sledují, nepatří poraněné lani. Byla to jistě stopa jejího parohatého druha. Běželi po stopě zpátky, až se pochybnosti rozptýlily. Zjistili, že jelen, který nejdříve unikl, se později vrátil, aby laň vystřídal. Je to prastarý trik pronásledovaných. Jelen se obezřele připojí k druhovi, který je v úzkých, a naváže na jeho řetěz stop, zatímco druh odskočí stranou a schová se nebo utíká jiným směrem. Tak se pokusil i jelen z Písečných vrchů zachránit poraněnou družku, ale lovci šli nemilosrdně po její stopě a jako vlci hltali očima kapičky krve. Po dalším krátkém běhu shledali, že se jelen vrátil k lani, když se mu nepodařilo strhnout honbu na sebe. Při západu slunce je spatřili čtvrt míle před sebou, jak stoupají do dlouhého zasněženého svahu. Laň kráčela pomalu a měla svěšenou Strana 15

hlavu i slechy. Jelen pobíhal kolem, jako by ho trápilo něco, co nemůže pochopit, znovu se vracel k lani, laskal ji a divil se, proč jde tak pomalu. O půl míle dál je lovci dohonili. Laň ležela ve sněhu. Když velký jelen viděl, jak přicházejí, zatřásl dubovými větvemi na čele, váhavě laň obešel a pak prchl před nepřítelem, kterému nemohl vzdorovat. Když muži přišli blíž, laň se křečovitě pokusila vstát, ale nepodařilo se jí to. Duff vytáhl nůž. Yana nikdy dřív nenapadlo, proč on sám a všichni ostatní nosí dlouhý nůž. Ubohá laň obrátila na nepřátele své velké zářící oči byly naplněny slzami, ale nesténala. Yan se od tohoto výjevu odvrátil a zakryl si rukama tvář, ale Duff s nožem pokročil a udělal něco strašného, nevyslovitelného Yan ani pořádně nevěděl co. Když ho Duff zavolal, pomalu se obrátil. Družka velkého jelena ležela nehybně na sněhu. Když to místo opouštěli, jediný živý tvor, kterého viděli, byla nádherná velká postava s dubovými větvemi na čele, obcházející po blízkých kopcích. A když o hodinu později přijeli muži se saněmi a zvedli tělo laně z rudě zbarveného sněhu, byly kolem něho velké čerstvé stopy a přes bělostný kopec přešel do mlčenlivé noci temný stín. Jaké chorobné myšlenky vyvstávaly té noci z ohně! Jak člověk v Yanově nitru popichoval uspokojené zvíře! Takhle to tedy končí? Byl tohle ten pravý lov? Po dlouhých týdnech naplněných ideálem, po nesčetných požehnaných nezdarech má být považována za úspěch tahle ničemnost když je krásný, vznešený živoucí tvor umučen a proměněn v odpornou zdechlinu? Ale když přišlo ráno, noční dojmy vybledly. Za kopcem se ozvalo táhlé vytí a Yanovo srdce naplnila smutkem myšlenka, že na stopě, kterou opustil, je vlk. Vydali se všichni na cestu do osady, ale za hodinu Yan hledal nějakou záminku, aby mohl zůstat. A když konečně narazili na čerstvou stopu jelena z Písečných vrchů, chlapec znovu vzplanul. Nemohu se vrátit něco mi říká, že tady musím zůstat musím ho znova vidět zblízka! Strana 16

Ostatní už měli krutého mrazu po krk, a tak Yan vzal ze saní hrnek, přikrývku a trochu jídla a opustil je, aby se sám vydal po velkých, ostrých stopách ve sněhu. Sbohem a hodně štěstí! Díval se za saněmi, dokud nezmizely z dohledu v nízkých pahorcích, a pak pocítil něco, co ještě nikdy nezakusil. Přestože prožil už tolik měsíců sám v divočině, nikdy nepoznal pocit opuštěnosti. Sotva však přátelé odjeli, zaplavil ho hluboký smutek z nekonečných zasněžených pustin. Kam zmizelo kouzlo, které tu až dosud vždycky nacházel? Chtěl zavolat saně zpátky, ale hrdost ho umlčela. Za chvíli již bylo příliš pozdě a brzo byl zas v moci onoho úchvatného, nekončícího řetězu stop řetězu, který začal před léty v červnu, kdy se k stopě matky laně náhle připojily stopy dvou mláďat. Od té doby rozvíjeli ti tři po celém kraji řetězy svých stop, proplétali je, křížili je a zatáčeli, byly v nich otisknuty všechny náhody, které v životě prožili, ale nikdy nebyly úplně přerušeny. Občas se k nim přidružily šlépěje krutého nepřítele a stopy se změnily, jejich řetězy však běžely dál po celé měsíce a roky jednou rychle, jindy pomalu, ale bez konce, až se k nim připojil silnější nepřítel a tu jedna stopa končila. Ale velký jelen stále ještě koval onen tajemný řetěz. Milióny arů překlenuly jeho články a zapsal do nich tím nejstarším písmem své osudy. Jen kdybychom měli tak bystré oči, abychom mohli sledovat těch dvacet tisíc mil stop, jak nečekané světlo bychom vnesli tam, kde teď i nejmoudřejší tápou. Strana 17

Ale člověk je v podstatě zvíře. Ještě docela nedávno jsme byli jen lovící šelmy mysleli jsme jen. na žaludek a ta mnohomluvná řada skvrn byla cesta k potravě. Žádný člověk ji nemůže sledovat dlouho, aniž ucítí dravčí mrazení ve vlasech a v páteři. Yan vyrazil vpřed a stal se znovu lovcem šelmou. Všechny ostatní city v něm byly potlačeny. Později toho dne ho stopa po mnoha oklikách a zdánlivých přerušeních zavedla do rozsáhlého hustého porostu křehkých třepetavých osik. Yan věděl, že si tam jelen chtěl lehnout a odpočinout. Zvíře ovšem vešlo do porostu proti větru. Oči a slechy pozorují vlastní stopy, čenich střeží přední směr. Yan tedy vstoupil do porostu z boku a doufal, že bude mít příležitost k výstřelu. Postupoval s největší možnou opatrností krok za krokem a po mnoha minutách bezpečně našel stopu, která vedla ještě vpřed. Další zdlouhavé plížení s napjatými nervy, a pak se chlapci zdálo, že za sebou zaslechl prasknout větvičku, přestože stopa vedla stále kupředu. A za hodnou chvíli poznal, že se nemýlil. Dřív než ulehl, vrátil se jelen ve vlastních stopách, a zatímco si Yan myslel, že ho má pořád ještě před sebou, jelen ležel daleko vzadu, ucítil lidský pach a teď už byl na míle odtud. Yan postupoval znovu do neznáma na sever, dokud se nesnesla studená černá noc. Potom vyhledal chráněné místo a zapálil malý indiánský oheň, jak ho to dávno naučil Časka, neboť velký oheň pro hlupáka. Když se před spánkem schoulil do klubíčka, pocítil nejasnou touhu otočit se třikrát jako pes a velmi určité přání, aby měl srst na tváři a huňatý ohon, kterým by si obalil mrznoucí ruce a nohy, neboť to byla seversky mrazivá noc. Starý Peboan se plížil sněhem. Zdálo se, že hvězdy praskají, téměř je bylo slyšet. Stromy i země pukaly strašlivým mrazem. Na blízkém jezeře se celou noc trhal led a jeho praskot se rozléhal od břehu ke břehu. A dolů mezi kopce stékal spalující chlad. V noci šel kolem stepní vlk, ale nevyl. Ani s Yanem nejednal jako se slabším. Zaštěkl měkké psí vúf, vúf jakési aha, tak ty jsi nakonec přece přišel! a zmizel. K ránu mráz polevil, ale se změnou teploty začalo sněžit. Stopa byla smazána. Yan si nevšímal Strana 18

ničeho jiného a teď nevěděl, kde je. Když ušel nazdařbůh pár mil, rozhodl se, že zamíří k Borovému potoku, který by měl být na jihovýchod. Ale kde je jihovýchod? Prachový sníh letěl prostorem, oslepoval, bodal a pálil. Blízké předměty zastíral jako dým a vzdálené jako padající mlha. Zamířil k hájku třaslavých osik a tam našel celík zlatý trčící ze sněhu, vyschlý a odumřelý, ale dosud věrně hlásající své poselství: Tamhle je sever. Šel teď správným směrem, ale kdykoli byl na pochybách, vykopal tuto kompasovou rostlinku, až se země začala svažovat a pod ním ležel Borový potok. Dobře se tam tábořilo bylo to místo, kde před patnácti lety tábořil Butler na své Cestě pustinou. Vánice již ustala, a tak Yan strávil den lovem, aniž spatřil jedinou stopu. Noc přečkal jako předešlou a přál si, aby k němu byla příroda laskavější a vybavila ho kožešinou. První osamělou noc mu omrzla tvář a prsty na nohou a teď zakoušel palčivou bolest. Ale stále ještě pokračoval v honbě, protože mu cosi v nitru říkalo, že Grál je určitě nablízku. Příštího dne ho tušení zavedlo na východ za potok do pustiny, kde by nikdy vysokou nehledal. Než urazil půl míle, přišel na nejasné stopy otištěné v době, kdy se vánice chýlila ke konci. Sledoval je a brzy našel místo, kde odpočívalo šest jelenů. Bylo tam i velké široké lože a obrovská stopa, kterou mohl zanechat jen jediný tvor. Stopa byla skoro úplně čerstvá, trus dosud nezmrzlý. Ani ne míli, pomyslel si. Ale sotva sto metrů odtud se rýsovalo na úbočí zahaleném mlhou pět hlav s nastraženými slechy. V té chvíli se zvedla na zasněženém vrcholku jakási velká postava podobná větrem ošlehanému kmeni s dvěma odumřelými větvemi. Ale jeleni uviděli Yana dřív, a než mohla smrtonosná puška spustit, zablikalo šest výstražných světélek a laskavá hora zvířata ochránila. Jelen z Písečných vrchů znovu shromáždil svůj rod, ale teď, když byl vrah opět na jejich stopě, rozptýlil zase stádo jako minule. Ale pro Yana tam byla jen jediná stopa. Honba ho nakonec zavedla do velkého dolu Borového potoka na míli širokou rovinu s dlouhým pásem houštin uprostřed. Tak tady se schovává a pozoruje, ale odpočívat tu nebude, řeklo mu cosi v nitru a Yan se držel v úkrytu a číhal. Po půlhodině Strana 19

vystoupil z pásu vrbin temný stín a putoval do kopce na vzdálenější straně. Když se úplně ztratil z dohledu za vrchem, Yan přeběhl údolí a plížil se obloukem, aby se dostal na stopu z návětrné strany. Stopu našel a zjistil, že jelen byl právě tak chytrý jako on vyšplhal na místo, odkud měl dobrý výhled, a pozoroval vlastní stopu. Když viděl Yana přebíhat rovinu, vzdálil se rychlými skoky. Jelen dobře věděl, jak na tom je byl to teď boj na život a na smrt a prchal do nového kraje. Ale Yan poznal to, o čem často slýchal že i nejrychlejší jelen může být uštván houževnatým člověkem. Yan byl pořád svěží, ale velkého jelena přemáhala únava a jeho skoky se zkracovaly. Musí se teď lovce zbavit, nebo je ztracen. Často vylezl na vysoký kopec a pozorně pátral v bílém světě po svém nepříteli a další stopy zaznamenaly to, co zjistil nebo čeho se bál. Pak stopa náhle končila. Byla to záhada, dokud podrobné zkoumání neukázalo, že se jelen vrátil sto metrů ve svých stopách, odskočil stranou a rozběhl se jiným směrem. Udělal to třikrát pak prošel osikovou houštinou, vrátil se a ulehl v ní nedaleko své stopy, takže Yan, který ji sledoval, musel projít těmi místy, kde ho mohl jelen cítit a slyšet dlouho předtím, než stopa přivedla lovce do jeho bezprostřední blízkosti. Všechny tyto lsti a mnoho jim podobných byly trpělivě odhaleny a stopa se stále kratšími skoky se znovu napřímila. Když dohasínalo denní světlo, zdála se stopa najednou zvětralejší a skoky se opět Strana 20