K NOZ 1542: 1542 (1) Kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě. (2) Nepořídí-li svědci záznam o zůstavitelově poslední vůli, bude důvodem dědické posloupnosti soudní protokol o výslechu svědků. Komentáře 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR Důvodová zpráva k 1542 až 1549 0 0 0 Vážnost závěti jako poslední vůle zůstavitele, ohled na ni jako na zůstavitelovo poslední přání a závažné majetkové důsledky závěti, to vše za pravidelného běhu událostí předpokládá, že zůstavitel přistoupí k sepsání závěti v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou. Nelze však vyloučit mimořádné situace, kdy se události z vnějších příčin vyvinou nečekaným způsobem a kdy člověk, ač má třeba i osud svého majetku po své smrti důkladně promyšlen, nemůže pořídit s obřadnostmi, které zákon vyžaduje pro běžné situace. Proto mnohé občanské zákoníky poskytují pro tyto případy úlevy, které zůstaviteli usnadňují pořízení poslední vůle. V té souvislosti se mluví o privilegovaných testamentech. Jejich úprava byla z našeho dědického práva vyloučena v r. 1950 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. s odůvodněním, že se jednak preferuje dědění ze zákona, jednak že se nový občanský zákoník tvoří pro období mírového budování socialismu, jak uvedla důvodová zpráva k 542 až 545 cit. zák. K podobnému opatření s touto důsledností nepřikročily ani jiné občanské zákoníky někdejších tzv. socialistických evropských států; občanské zákoníky sovětského Ruska z r. 1922 i z r. 1964 (čl. 541), maďarský zákoník z r. 1959 ( 634 an.), polský z r. 1964 (čl. 952 an.) i občanský zákoník bývalé NDR z r. 1975 ( 386) i dalších tzv. socialistických zemí (např. Jugoslávie, Rumunsko) institut privilegovaných závětí zachovaly. Navržená úprava privilegovaných závětí se inspiruje jak předválečnou osnovou, tak zvláště občanskými zákoníky rakouským, polským, německým, švýcarským, francouzským, italským a nizozemským. Rovněž bere v úvahu, že i nové civilní kodifikace přijaté v postkomunistických zemích po r. 1990 stejný institut uchovávají obnovují. Poukázat lze na nové občanské zákoníky Albánie, Ruska, Litvy nebo Moldávie. Předně se navrhuje založit možnost osoby, která se ocitne v patrném a bezprostředním ohrožení života, pořídit soukromou závěť v ústní formě před třemi svědky. Stejné oprávnění se navrhuje přiznat osobě ochromen v důsledku mimořádné události. Některé kodexy povahu těchto mimořádných událostí blíže charakterizují příkladmými výčty: např. švýcarský ZGB (čl. 506) uvádí dopravní závěry, epidemie a válečné události, epidemie uvádějí i rakouský ( 597) nebo španělský (čl. 701) občanský zákoník, portugalský je uvádí spolu s obecnou pohromou; nizozemský BW (4:995) uvádí katastrofy, boje, nakažlivé nemoci apod. Přesto je vhodné setrvat v navrženém ustanovení na úrovni obecné charakteristiky s tím, že formulace v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události se jeví jako dostatečná. Zvláštní formu privilegovaných závětí pořízených před starostou obce, před velitelem námořní lodi nebo letadla upravují rovněž četné občanské zákoníky evropských států. Navrhuje se vyjít z těchto vzorů a upravit obdobné možnosti i v českém občanském zákoníku. Možnost pořídit poslední vůlí před starostou obce nebo jeho zástupcem upravují např. občanské zákoníky Německa ( 2249), Itálie (čl. 609) nebo Nizozemí (4:995), ale i nové občanské zákoníky přijaté v Albánii, Lotyšsku, Litvě, Rusku nebo v Moldávii. Návrh této úpravy má praktický význam zejména v malých obcích, např. v horských oblastech, zvláště za mimořádných událostí. Proto také německá literatura označuje takovou závěť jako vesnický testament (Dorftestament) (srov. např. Burkart, E. in Schlichtling, G. (red.) a kol. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 9. Erbrecht. 3. vydání. München: C. H. Beck, 1997, s. 1473). Navržené ustanovení se inspiruje zejména střízlivou německou úpravou, která přípustnost této formy podmiňuje obavou, že člověk zemře dříve, než by mohl pořídit závěť před notářem. Obdobně jako v jiných evropských státech má navržené řešení i u nás logiku především v pojetí obce jako veřejnoprávní korporace a základního územního společenství občanů (čl. 100 a 101 Ústavy;
1 zákona o obcích č. 128/2000 Sb.), jejímž úkolem je podle 3 zákona o obcích pečovat o potřeby občanů; jde o veřejnoprávní instituci, která je v hierarchii orgánů veřejné moci člověku nejblíže. Namítá-li se proti navrženému řešení nedostatek právního vzdělání starostů, lze předně poukázat, že starosta vykonává již dnes působnost předpokládající dostatečnou úroveň právního vědomí ( 103 an. zákona o obcích). Jen těžko lze předpokládat, že by český starosta byl méně způsobilý, než starosta německý, ruský, italský, nizozemský, litevský atd. Kromě toho je třeba poukázat, že situace dalších osob asistujících při pořízení privilegované závěti (velitel letadla, námořního plavidla nebo vojenské jednotky) je obdobná, nehledě již k tomu, že návrh případná formální pochybení, k nimž může dojít, zohledňuje zvláštní úpravou. Pořízení závěti před velitelem námořní lodi nebo letadla, popřípadě před jejich zástupci, upravují občanské zákoníky Itálie (čl. 611 a 616), Polska (čl. 953), Portugalska (čl. 2214, 2219), Nizozemí (4:944), Litvy (čl. 5.28), Moldavska (čl. 1459) a jiné. Navrhuje se vzít v úvahu i tuto možnost a upravit ji rovněž v českém právu: tím spíš, že platná právní úprava (zák. č. 49/1997 Sb. a zák. č. 61/2000 Sb.) vyžaduje u velitele námořního plavidla i u velitele letadla vysokou míru bezúhonnosti a další osobní kvality. Skutečnost, že v České republice v současné době není žádná námořní obchodní loď registrována, nevylučuje případnou změnu stavu v budoucnu. Navržená ustanovení neukládají starostovi, veliteli námořní lodi nebo veliteli letadla právní povinnost zaznamenat poslední vůli zůstavitele, i když jsou splněny předpoklady, aby se tak stalo. Vychází se z pojetí, že zvláště v mimořádných situacích mohou mít přednost jejich jiné úkoly. Navrhuje se, aby se na závěti pořízené podle navržených ustanovení hledělo jako na veřejné listiny. U starosty o tom není pochyb, neboť i v tomto případě půjde o výkon jeho úřední působnosti podle 103 odst. 4 písm. h) zákona o obcích č. 128/2000 Sb. Ale ani u velitelů námořních lodí a letadel není důvod pro jiné řešení, neboť i těmto osobám již dnes zvláštní zákony svěřují úřední a nařizovací působnost. Shodnou úpravu má např. Nizozemí. Konečně se navrhuje upravit úlevy při pořizování závěti pro vojenské osoby v případech válečných operací, kdy může závěť s takovou osobou jako veřejnou listinu sepsat důstojník, popřípadě osoba s vyšší vojenskou hodností. Tento mimořádný způsob posledního pořízení se umožňuje pro případ, že voják či jiná osoba náležející k armádě nemá možnost obrátit se na notáře. Pokud je taková možnost, má důstojník sepis závěti odmítnout, ale neučiní-li to, nemůže to vést k popření platnosti závěti. Také tzv. vojenskou závěť upravují četné občanské zákoníky. Jen některé, poplatné dělení práva na civilní a vojenské, vyčleňují tuto úpravu zvláštním předpisům. Tak tomu je v Rakousku ( 600 ABGB) a v polském občanském zákoníku (čl. 954). Tyto úpravy reflektují dnes již překonané dělení práva civilního a vojenského. Proto také většina evropských civilních kodexů zařazuje tuto úpravu do své systematiky, protože pořízení pro případ smrti je institutem občanského práva. Tento přístup je typický pro kodifikace přijímané od počátku 20. století. Poukázat lze na občanské zákoníky Švýcarska (čl. 507), Itálie (čl. 617), Řecka (čl. 1753), Portugalska (čl. 2210), Nizozemí (4:993) a další. Navržená úprava má zvláštní praktický význam zvláště v souvislosti s českými vojenskými misemi v zahraničí, jichž se v současné době účastní několik set osob, zpravidla mladých lidí, z nichž většina při odjezdu sotva myslí na smrt a pořizuje závěti. Rovněž vojenské závěti se navrhuje přiznat vlastnost veřejné listiny. Pořizuje-li se závěť s úlevami, plyne z podstaty věci, že vyžadují mírnější formality než v běžných případech. Pravidelně se např. nevyžaduje současná přítomnost všech svědků, u svědků se nevyžaduje plná svéprávnost nebo zletilost atp. Navrhuje se vyžadovat pro tyto případy dva svědky dosáhnuvší věku alespoň patnácti let s tím, že současná přítomnost obou svědků se vyžaduje jen u soukromé závěti pořízené ve stavu nouze ústně. Jednotlivé národní úpravy se v těchto směrech liší a pro jednotlivé případy vyslovují různé požadavky. Např. maďarské právo vyžaduje dva svědky, německé nebo polské pro určité případy tři, španělské dokonce pět svědků. Návrh vychází z pojetí, že při pořízení závěti s úlevami soukromou listinou bude nutná současná přítomnost tří svědků; v ostatních případech postačí svědci dva. Rovněž podmínka nejnižšího věku svědků v různých úpravách kolísá; např. španělský občanský zákoník stanoví šestnáct let, naproti tomu např. nizozemská úprava je dosti volná (4:996) a nejnižší hranici věku svědka nestanovuje vůbec. Návrh vychází z pojetí, že věk čtrnácti let je dostatečný, mj. i z toho důvodu, že po dosažení tohoto věku může být nezletilému přiznána svéprávnost. Nicméně, pořizuje-li se závěť s úlevami před starostou, velitelem letadla nebo lodi nebo před důstojníkem, může dojít i tak k různým pochybením formálního rázu. Pro tyto případy se po vzoru německé úpravy ( 2249 odst. 6 BGB) navrhuje stanovit, že formální chyby, které nicméně nepodlomí jistotu, že zůstavitelova poslední vůle byla věrně zaznamenána, platnost závěti neruší. Jako příklad se navrhuje uvést přímo v zákonném textu absence podpisu přítomných svědků; v takovém případě však bude nutné prokázat, že svědci byli pořízení závěti přítomni a že jsou s to potvrdit obsah zůstavitelovy poslední vůle. Jiným příkladem může být případ, kdy závěť nebyla podepsána, protože tomu bránila závažná překážka, ale tato překážka není v listině uvedena, třebaže se spolehlivě prokáže její existence. Protože v těchto případech musí být s jistotou prokázáno, že listina obsahuje spolehlivý záznam zůstavitelovy poslední vůle, nemůže být považována za listinu veřejnou; správnost skutečností v ní svědčených musí dokázat ten, kdo o listinu opírá své právo. Hodí se poznamenat, že v případě jiných formálních pochybení např. pořídí-li se závěť
v nouzi před jiným členem posádky letadla než před velitelem letadla nebo jeho zástupcem, nemusí být závěť ještě neplatná, protože musí být zkoumáno, zda nevyhovuje ustanovení 1542. Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyžaduje, aby jejich platnost byla časově omezena, pokud překážka pomine a zůstavitel bude s to závěť pořídit obvyklým způsobem. I v tom směru se jednotlivé národní úpravy různí. Např. švýcarský občanský zákoník omezuje platnost privilegované závěti na čtrnáct dnů, německé a lotyšské právo na tři měsíce, polské, rakouské a nizozemské na dobu šesti měsíců. K posledně uvedenému řešení se přiklání i navržená úprava. 26/08/2014 / Lea Nováková Ustni závět 0 3 0 Myslím, že do dnešní doby se tato forma závěti vůbec nehodí, tato forma byla aktuální v době světových válek, kdy vojáci umírali v zákopech, nikoli v době o sto let později. Dokážu si představit, jak se v dědickém řízení dostaví k notáři tři svědci této ústní závěti kamarádi případného dědice, jak bude notář rozhodovat, zda byly splněny podmínky pro ústní závět, když dosud neexistuje žádná judikatura, zato vynalézavost českého člověka nezná hranic. DŮVODOVÁ ZPRÁVA K 1542 AŽ 1549 11/06/2013 / ADMINISTRÁTOR Vážnost závěti jako poslední vůle zůstavitele, ohled na ni jako na zůstavitelovo poslední přání a závažné majetkové důsledky závěti, to vše za pravidelného běhu událostí předpokládá, že zůstavitel přistoupí k sepsání závěti v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou. Nelze však vyloučit mimořádné situace, kdy se události z vnějších příčin vyvinou nečekaným způsobem a kdy člověk, ač má třeba i osud svého majetku po své smrti důkladně promyšlen, nemůže pořídit s obřadnostmi, které zákon vyžaduje pro běžné situace. Proto mnohé občanské zákoníky poskytují pro tyto případy úlevy, které zůstaviteli usnadňují pořízení poslední vůle. V té souvislosti se mluví o privilegovaných testamentech. Jejich úprava byla z našeho dědického práva vyloučena v r. 1950 občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. s odůvodněním, že se jednak preferuje dědění ze zákona, jednak že se nový občanský zákoník tvoří pro období mírového budování socialismu, jak uvedla důvodová zpráva k 542 až 545 cit. zák. K podobnému opatření s touto důsledností nepřikročily ani jiné občanské zákoníky někdejších tzv. socialistických evropských států; občanské zákoníky sovětského Ruska z r. 1922 i z r. 1964 (čl. 541), maďarský zákoník z r. 1959 ( 634 an.), polský z r. 1964 (čl. 952 an.) i občanský zákoník bývalé NDR z r. 1975 ( 386) i dalších tzv. socialistických zemí (např. Jugoslávie, Rumunsko) institut privilegovaných závětí zachovaly. Navržená úprava privilegovaných závětí se inspiruje jak předválečnou osnovou, tak zvláště občanskými zákoníky rakouským, polským, německým, švýcarským, francouzským, italským a nizozemským. Rovněž bere v úvahu, že i nové civilní kodifikace přijaté v postkomunistických zemích po r. 1990 stejný institut uchovávají obnovují. Poukázat lze na nové občanské zákoníky Albánie, Ruska, Litvy nebo Moldávie. Předně se navrhuje založit možnost osoby, která se ocitne v patrném a bezprostředním ohrožení života, pořídit soukromou závěť v ústní formě před třemi svědky. Stejné oprávnění se navrhuje přiznat osobě ochromen v důsledku mimořádné události. Některé kodexy povahu těchto mimořádných událostí blíže charakterizují příkladmými výčty: např. švýcarský ZGB (čl. 506) uvádí dopravní závěry, epidemie a válečné události, epidemie uvádějí i rakouský ( 597) nebo španělský (čl. 701) občanský zákoník, portugalský je uvádí spolu s obecnou pohromou; nizozemský BW (4:995) uvádí katastrofy, boje, nakažlivé nemoci apod. Přesto je vhodné setrvat v navrženém ustanovení na úrovni obecné charakteristiky s tím, že formulace v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události se jeví jako dostatečná. Zvláštní formu privilegovaných závětí pořízených před starostou obce, před velitelem námořní lodi nebo letadla upravují rovněž četné občanské zákoníky evropských států. Navrhuje se vyjít z těchto vzorů a upravit obdobné možnosti i v českém občanském zákoníku.
Možnost pořídit poslední vůlí před starostou obce nebo jeho zástupcem upravují např. občanské zákoníky Německa ( 2249), Itálie (čl. 609) nebo Nizozemí (4:995), ale i nové občanské zákoníky přijaté v Albánii, Lotyšsku, Litvě, Rusku nebo v Moldávii. Návrh této úpravy má praktický význam zejména v malých obcích, např. v horských oblastech, zvláště za mimořádných událostí. Proto také německá literatura označuje takovou závěť jako vesnický testament (Dorftestament) (srov. např. Burkart, E. in Schlichtling, G. (red.) a kol. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Bd. 9. Erbrecht. 3. vydání. München: C. H. Beck, 1997, s. 1473). Navržené ustanovení se inspiruje zejména střízlivou německou úpravou, která přípustnost této formy podmiňuje obavou, že člověk zemře dříve, než by mohl pořídit závěť před notářem. Obdobně jako v jiných evropských státech má navržené řešení i u nás logiku především v pojetí obce jako veřejnoprávní korporace a základního územního společenství občanů (čl. 100 a 101 Ústavy; 1 zákona o obcích č. 128/2000 Sb.), jejímž úkolem je podle 3 zákona o obcích pečovat o potřeby občanů; jde o veřejnoprávní instituci, která je v hierarchii orgánů veřejné moci člověku nejblíže. Namítá-li se proti navrženému řešení nedostatek právního vzdělání starostů, lze předně poukázat, že starosta vykonává již dnes působnost předpokládající dostatečnou úroveň právního vědomí ( 103 an. zákona o obcích). Jen těžko lze předpokládat, že by český starosta byl méně způsobilý, než starosta německý, ruský, italský, nizozemský, litevský atd. Kromě toho je třeba poukázat, že situace dalších osob asistujících při pořízení privilegované závěti (velitel letadla, námořního plavidla nebo vojenské jednotky) je obdobná, nehledě již k tomu, že návrh případná formální pochybení, k nimž může dojít, zohledňuje zvláštní úpravou. Pořízení závěti před velitelem námořní lodi nebo letadla, popřípadě před jejich zástupci, upravují občanské zákoníky Itálie (čl. 611 a 616), Polska (čl. 953), Portugalska (čl. 2214, 2219), Nizozemí (4:944), Litvy (čl. 5.28), Moldavska (čl. 1459) a jiné. Navrhuje se vzít v úvahu i tuto možnost a upravit ji rovněž v českém právu: tím spíš, že platná právní úprava (zák. č. 49/1997 Sb. a zák. č. 61/2000 Sb.) vyžaduje u velitele námořního plavidla i u velitele letadla vysokou míru bezúhonnosti a další osobní kvality. Skutečnost, že v České republice v současné době není žádná námořní obchodní loď registrována, nevylučuje případnou změnu stavu v budoucnu. Navržená ustanovení neukládají starostovi, veliteli námořní lodi nebo veliteli letadla právní povinnost zaznamenat poslední vůli zůstavitele, i když jsou splněny předpoklady, aby se tak stalo. Vychází se z pojetí, že zvláště v mimořádných situacích mohou mít přednost jejich jiné úkoly. Navrhuje se, aby se na závěti pořízené podle navržených ustanovení hledělo jako na veřejné listiny. U starosty o tom není pochyb, neboť i v tomto případě půjde o výkon jeho úřední působnosti podle 103 odst. 4 písm. h) zákona o obcích č. 128/2000 Sb. Ale ani u velitelů námořních lodí a letadel není důvod pro jiné řešení, neboť i těmto osobám již dnes zvláštní zákony svěřují úřední a nařizovací působnost. Shodnou úpravu má např. Nizozemí. Konečně se navrhuje upravit úlevy při pořizování závěti pro vojenské osoby v případech válečných operací, kdy může závěť s takovou osobou jako veřejnou listinu sepsat důstojník, popřípadě osoba s vyšší vojenskou hodností. Tento mimořádný způsob posledního pořízení se umožňuje pro případ, že voják či jiná osoba náležející k armádě nemá možnost obrátit se na notáře. Pokud je taková možnost, má důstojník sepis závěti odmítnout, ale neučiní-li to, nemůže to vést k popření platnosti závěti. Také tzv. vojenskou závěť upravují četné občanské zákoníky. Jen některé, poplatné dělení práva na civilní a vojenské, vyčleňují tuto úpravu zvláštním předpisům. Tak tomu je v Rakousku ( 600 ABGB) a v polském občanském zákoníku (čl. 954). Tyto úpravy reflektují dnes již překonané dělení práva civilního a vojenského. Proto také většina evropských civilních kodexů zařazuje tuto úpravu do své systematiky, protože pořízení pro případ smrti je institutem občanského práva. Tento přístup je typický pro kodifikace přijímané od počátku 20. století. Poukázat lze na občanské zákoníky Švýcarska (čl. 507), Itálie (čl. 617), Řecka (čl. 1753), Portugalska (čl. 2210), Nizozemí (4:993) a další. Navržená úprava má zvláštní praktický význam zvláště v souvislosti s českými vojenskými misemi v zahraničí, jichž se v současné době účastní několik set osob, zpravidla mladých lidí, z nichž většina při odjezdu sotva myslí na smrt a pořizuje závěti. Rovněž vojenské závěti se navrhuje přiznat vlastnost veřejné listiny. Pořizuje-li se závěť s úlevami, plyne z podstaty věci, že vyžadují mírnější formality než v běžných případech. Pravidelně se např. nevyžaduje současná přítomnost všech svědků, u svědků se nevyžaduje plná svéprávnost nebo zletilost atp. Navrhuje se vyžadovat pro tyto případy dva svědky dosáhnuvší věku alespoň patnácti let s tím, že současná přítomnost obou svědků se vyžaduje jen u soukromé závěti pořízené ve stavu nouze ústně. Jednotlivé národní úpravy se v těchto směrech liší a pro jednotlivé případy vyslovují různé požadavky. Např. maďarské právo vyžaduje dva svědky, německé nebo polské pro určité případy tři, španělské dokonce pět svědků. Návrh vychází z pojetí, že při pořízení závěti s úlevami soukromou listinou bude nutná současná přítomnost tří svědků; v ostatních případech postačí svědci dva. Rovněž podmínka nejnižšího věku svědků v různých úpravách kolísá; např. španělský občanský zákoník stanoví šestnáct let, naproti tomu např. nizozemská úprava je dosti volná (4:996) a nejnižší hranici věku svědka nestanovuje vůbec. Návrh vychází z pojetí, že věk čtrnácti let je dostatečný, mj. i z toho důvodu, že po dosažení tohoto věku může být nezletilému přiznána svéprávnost. Nicméně, pořizuje-li se závěť s úlevami před starostou, velitelem letadla nebo lodi nebo před důstojníkem, může dojít i tak
k různým pochybením formálního rázu. Pro tyto případy se po vzoru německé úpravy ( 2249 odst. 6 BGB) navrhuje stanovit, že formální chyby, které nicméně nepodlomí jistotu, že zůstavitelova poslední vůle byla věrně zaznamenána, platnost závěti neruší. Jako příklad se navrhuje uvést přímo v zákonném textu absence podpisu přítomných svědků; v takovém případě však bude nutné prokázat, že svědci byli pořízení závěti přítomni a že jsou s to potvrdit obsah zůstavitelovy poslední vůle. Jiným příkladem může být případ, kdy závěť nebyla podepsána, protože tomu bránila závažná překážka, ale tato překážka není v listině uvedena, třebaže se spolehlivě prokáže její existence. Protože v těchto případech musí být s jistotou prokázáno, že listina obsahuje spolehlivý záznam zůstavitelovy poslední vůle, nemůže být považována za listinu veřejnou; správnost skutečností v ní svědčených musí dokázat ten, kdo o listinu opírá své právo. Hodí se poznamenat, že v případě jiných formálních pochybení např. pořídí-li se závěť v nouzi před jiným členem posádky letadla než před velitelem letadla nebo jeho zástupcem, nemusí být závěť ještě neplatná, protože musí být zkoumáno, zda nevyhovuje ustanovení 1542. Zvláštní povaha privilegovaných závětí vyžaduje, aby jejich platnost byla časově omezena, pokud překážka pomine a zůstavitel bude s to závěť pořídit obvyklým způsobem. I v tom směru se jednotlivé národní úpravy různí. Např. švýcarský občanský zákoník omezuje platnost privilegované závěti na čtrnáct dnů, německé a lotyšské právo na tři měsíce, polské, rakouské a nizozemské na dobu šesti měsíců. K posledně uvedenému řešení se přiklání i navržená úprava.