II. Daniel. Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 1/10

Druhý příběh nám bude vyprávět o životních osudech potomků Daniela Langweila. S jejich životy, zvláště pak s životy jeho dvou synů, Otty a Jindřicha, je neodmyslitelně spojena i továrna na knoflíky Butonia. Začtěte se do materiálů archivních, ale i do osobních vzpomínek syna Jindřicha Langweila, Jiřího. Porovnávejte je. K dispozici máte i tabulku s přehledně uspořádanými informacemi o transportech členů rodiny do Terezína a z Terezína. Shodují se materiály v informacích? Pište si poznámky. Porovnejte svědectví pro Židovské muzeum Praha s prohlášením Karla Reinische a s tabulkou transportů. Začtěte se do osobních vzpomínek Jiřího Langweila a označte si v textu pasáže, které jsou doloženy archivními dokumenty. Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 1/10

jméno datum narození stáří v době příjezdu do ghetta číslo transportu do ghetta datum transportu do ghetta Terezín Lodž Terezín Lodž délka pobytu v ghettu datum dalšího transportu (úmrtí/osvobození) číslo transportu z Terezína směřování transportu z Terezína Max Schindler 8.6.1883 58 V, č. 678 30.1.1942 88 28.4.1942 Ar, č. 307 Zamošč Gertruda Schindler 17.09.1895 46 V, č.677 30.1.1942 88 28.4.1942 Ar, č.306 Zamošč Artur Rosenfeld 26.8.1881 60 W, č. 655 8.2.1942 52 1.4.1942 Ag, č. 307 Piaski Paul Küchler 12.5.1886 55 W, č. 241 8.2.1942 37 17.3.1942 Ab, č. 107 Izbica Matylda Küchler 24.01.1889 53 W, č.242 8.2.1942 37 17.3.1942 Ab, č.108 Izbica Irma Rosenfeld 9.4.1889 52 W, č. 656 8.2.1942 52 1.4.1942 Ag, č. 308 Piaski Lota Küchler 20.12.1923 18 W,č.243 8.2.1942 37 17.3.1942 Ab, č.109 Izbica Otto Langweil 11.4.1891 50 Y, č. 126 22.2.1942 23 17.3.1942 Ab, č. 535 Izbica Jindřich Langweil 11.8.1897 44 Y, č. 130 22.2.1942 949 28.9.1944 Ek, č. 472 Osvětim Hana (Weil) Langweil 27.5.1905 36 Y, č.127 22.2.1942 23 17.3.1942 Ab, č.534 Izbica Pavel Langweil 17.5.1925 16 Y, č. 129 22.2.1942 23 17.3.1942 Ab, č. 533 Izbica Alena Langweil 29.11.1926 15 Y, č. 128 22.2.1942 23 17.3.1942 Ab, č. 536 Izbica Marie (Fantl) Langweil 2.2.1866 76 Aac, č.178 9.6.1942 135 22.10.1942 Bx, č. 861 Treblinka Martha Milada (Langweil) Tučková 6.11.1893 48 Aac, č.177 9.6.1942 3 12.6.1942 AAk, č.830 Trawniki Emil Langweil 20.3.1863 79 Aae,č.20 20.6.1942 124 22.10.1942 Bx,č.1131 Treblinka Františka Korde 1.4.1865 77 Aar, č.301 16.7.1942 95 19.10.1942 Bw, č.1165 Treblinka Marie Korde 8.2.1893 49 Ca, č. 269 24.10.1942 2 26.10.1942 By, č.1485 Osvětim Vítězslav Kettner 14.11.1873 69 Ck. č. 48 22.12.1942 307 25.10.1943 Alice Kettner 29.12.1894 48 Ck, č.47 22.12.1942 358 15.12.1943 Dr, č.1011 Osvětim Anna Gregor - smíš.manželství 11.8.1892 53 AE4, č.163 25.2.1945 66 2.5.1945 osvobozena Fischmann František - Lodž 1.2.1901 40 B 21.10.1941 551 25.4.1943 Bedřich Kettner - Praha - Lodž 17.12.1905 36 B 21.10.1941 175 14.4.1942 Otto Fischl - Praha - Lodž 31.3.1882 59 E, č.995 3.11.1941 3.11.1941 INSTITUT TEREZÍNSKÉ INICIATIVY, ŽIDOVSKÉ MUZEUM PRAHA. Holocaust.cz [online]. 2015. [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/ Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 2/10

Svědectví podané pro Židovské muzeum Praha AŽMP, sbírka Dokumenty perzekuce, inventární číslo 80, dokument č. 359, složka Neznámý autor 20: Vzpomínka na Marii Langweilovou a Martu Tučkovou s.30. Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 3/10

Prohlášení Karla Reinische Rodinný archiv Jindřicha Langweila, Roudnice nad Labem Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 4/10

Vzpomínky Jiřího Langweila Narodil jsem se 23. srpna 1926 v Městci Králové ve východních Čechách. Nejranější dětství bylo určitě krásné díky péči rodičů, ale nepamatuji si na nic. Teprve, když mi byly dva roky, mám jasnější vzpomínky, ale ne právě hezké. Onemocněl jsem a ležel jsem třináct měsíců v nemocnici, v Praze Podolí. Byl jsem sedmkrát operován vídeňským docentem Šulcem a následkem nemoci mi ztuhl loketní kloub pravé ruky a kyčelní kloub levé nohy se zkrácením této končetiny o čtyři a půl centimetru. Snad to bylo pro tehdejší neznalost penicilinu (otrava krve). Matně si pamatuji na pobyt v nemocnici, na sestřičky Manku a Irenu a na malou spolupacientku už neznám její křestní jméno - z bohaté rodiny Zátků. Mám i několik fotografií z nemocnice. Pak už nastal další úsek mého dětství v Roudnici nad Labem. Opět jen matně si pamatuji na některé okamžiky z této doby, až do nástupu do obecné školy na předměstí Roudnice nad Labem, Bezděkově. Bylo to hezké období pěti let. Dobře jsem se učil, měl jsem i dobré kamarády. Jenom při dětských hrách jsem ostatním nestačil pro své tělesné postižení, a to mne zlobilo. Několik dětí se i mé částečné nemohoucnosti posmívalo. Potom přišla krásná léta studia na gymnáziu v Roudnici nad Labem. Opět jsem měl velmi dobrý prospěch zejména v humanitních předmětech - a mnoho dobrých kamarádů, většinou spolužáků. Velkou část volného času jsem trávil jako člen skautské organizace Vlčat. Každý týden jedenkrát schůzka členů s povídáním a hrami a každou neděli výlet do přírody. Dotáhl jsem to na hodnost šestníka mauglího. Ale trvalo to jen do konce docházky do šesté třídy. To bylo už období německého nacismu, které mne tehdy postihlo. Musel jsem zanechat studií, protože jsem byl synem otce židovské víry. Přitom otec nebyl aktivním příslušníkem judaismu. Tehdejší Norimberské zákony židovským míšencům zakázaly studium na středních školách. Moje maminka nebyla židovka, byla dobrá katolička. Aby chránil své děti, můj bratr Vladimír byl o čtyři roky starší a ještě stihl odmaturovat na gymnáziu rozvedl se otec formálně s maminkou na dobrou radu svého advokáta. Otec se odstěhoval k rodině svého bratra, jehož manželka byla rovněž židovka. Tajně jsme se navštěvovali v domě otcova bratra, někdy se otec odvážil přijít k nám. Otce jsem měl velmi rád. Byl přísný, ale nedokázal nás uhodit. Jeho slov, včetně kritických, jsme vždy uposlechli. Byl spolumajitelem továrny na knoflíky a spony Butonia, která velmi dobře prosperovala. Továrnu založil Daniel Langweil, otec mého otce můj dědeček. Nejdříve vyráběl knoflíky v Městci Králové (po přestěhování z Budyně nad Ohří) podomácku. Později výrobu rozšířil na menší továrnu, ale nakonec se výroba tak rozrostla, že objekt nestačil a došlo k zakoupení většího objektu v Roudnici nad Labem. S rodinou synů (Jindřich a Otto) se přestěhovalo do Roudnice i několik nejlepších pracovníků, ze kterých se stali mistři výroby. Manželka Daniela Langweila Marie (rozená Fantlová) byla skvělá babička, kterou jsme všechny vnoučata rodu milovaly. Když jí bylo více než sedmdesát let, byla nacisty poslána do polského koncentračního tábora, kde záhy zemřela. Její manžel Daniel, zakladatel továrny, zemřel před nástupem fašismu. Padesát procent výroby šlo na export do celého světa. Spolumajitelem továrny byl zmíněný bratr Otto. Otec vedl výrobu (byl vyučený soustružník), jeho bratr se staral o obchod. Otec pracoval v továrně velmi pilně od sedmi do sedmi. V poledne přišel jen na krátkou dobu, aby se naobědval. Mimo jiné měl otec estetické schopnosti a já jsem je trochu využíval. Byl jsem slabší ve výtvarné výchově a otec mi pomáhal s některými školními výkresy. Byl by se mohl vyhnout nacistickému pronásledování opuštěním své země. Měl nabídku z Chicaga, kde se měl stát ředitelem továrny na knoflíky patřící českému podnikateli. Ale dobře si pamatuji na jeho slova. Jsem voják, schyluje se k válce a já musím bránit svou vlast. Pamatuji si také, jak vedl celou továrnu na okraj města budovat zákopy s lopatou na rameni. Bohužel na jaře roku 1942 byl Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 5/10

transportován do Terezína. Tam se uplatnil jako truhlář, ale nakonec se nevyhnul transportu do Osvětimi 28. září 1944, kde zemřel v plynové komoře. Dokud byl v Terezíně, podařilo se nám poslat mu několikrát prostřednictvím dobrých známých, kteří byli ve styku s Terezínem, malé zásilky s jídlem. Před transportem do Terezína Němci zabrali továrnu na knoflíky a polovinu našeho domu (druhá polovina byla zapsána na matku). Do poloviny našeho domu, která patřila našemu otci, se nastěhovali Němci. Spolužití s nimi nebylo zlé, jak jsme se obávali. Byly to dvě rodiny stavebních inženýrů vysokoškoláků. Jejich vzdělání a to, že jsme se všichni mohli s nimi dorozumět v němčině, přispělo k dosti dobrému soužití. Jedna maličkost: v polovině domu patřící mému otci byla koupelna ta samozřejmě připadla Němcům. A tak jsme se museli koupat v neckách, které jsme přinášeli do kuchyně z prádelny ve sklepení domu. Takže jsme s bratrem, mnou a matkou tvořili smutnou rodinu. Matka, která před nástupem nacismu nepracovala, začala živit sebe a mne prací v zemědělství, většinou venku na poli. Bratr měl maturitu a podařilo se mu získat nějakou práci horší to bylo se mnou. Sháněl jsem v Roudnici n. L. cokoli, ale každý mi řekl - Nemáme o Vás zájem. Víme, kdo je Váš otec, nechceme nikoho z takové rodiny. Nakonec jsem odjel do východních Čech, kde mě příbuzní matky zaměstnali od jara do podzimu na své zemědělské usedlosti. Pracoval jsem na poli, na dvoře a v chlévech za pouhou stravu. Ale byl jsem šťastný, že něco dělám. Nic nedělat a dát se živit matkou, než jsem odjel do Běrunic, bylo pro mne hrozné. Také jsem nemohl pochopit možnost žít a nechodit do školy nebo nepracovat. Ale na podzim mi moji příbuzní řekli, že už není pro mne žádná práce, a tak jsem se vrátil do Roudnice a znovu hledal nějaké zaměstnání. Kupodivu získal jsem je na tehdejším pracovním úřadě, který mě poslal jako pomocnou kancelářskou sílu do německého podniku (Molkerei) v Bohušovicích nad Ohří. Tam jsem za minimální mzdu zůstal až do konce války. Nebylo to zlé, spolupracovníci byli ke mně vlídní a všichni jsme doufali, že jednou válka skončí pro nás porážkou nacismu. Byl jsem rád, že jsem mamce pomohl byť malým příjmem udržovat domácnost. Mamku jsem měl hrozně rád. Byla sice přísná, několikrát když jsem byl malý jsem dostal výprask, ale byl vždy zasloužený. Měla ráda kulturu: divadlo (v mládí i hrála v divadelním souboru), knihy (měli jsme velkou knihovnu) a měla i krásný sloh (pomáhala mně vydatně při domácích kompozicích z češtiny na gymnáziu). Strašně trpěla starostí o otce za války a o nás. Existovaly obavy, že i s židovskými míšenci se něco zamýšlí a skutečně se tak stalo ke konci války. Mě a bratra se to kupodivu nedotklo, snad i proto, že otec při registraci před odjezdem do Terezína prohlásil, že žádné děti nemá. A pak to přišlo květen 1945. Pro nás radostný tím, že skončila válka, ale i smutný marným očekáváním návratu otce. Mým prvním úkolem bylo dokončit studium na gymnáziu. Byl jsem přijat mezi své bývalé spolužáky a absolvovali jsme zkrácenou septimu a oktávu. Maturita se nekonala, ale mohli jsme jít studovat na vysokou školu já na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze - s tím, že tam budu absolvovat jeden semestr českého jazyka, dějepisu, zeměpisu a filosofie, kteréžto předměty se během války na gymnáziích vyučovaly v malém rozsahu. Na fakultě jsem si vybral obor dvou jazyků: angličtina a francouzština na doporučení své profesorky na gymnáziu franštinářky Zdenky Konárovské. Celé čtyři roky jsem pobíral stipendium uvolňované z matčiných vázaných vkladů, protože mamka neměla peníze, aby mě na škole vydržovala. V roce 1947 nám sice vrátili komunisté továrnu, bratr se úspěšně chopil vedení, ale v roce 1948 jsme opět znárodněním o továrnu přišli. Čtyři a půl roku na fakultě byla pro mne krásná doba. Rodinný archiv Martiny Želinové-Langweilové, Ústí nad Labem Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 6/10

Otto Langweil, Marta Tučková, Jindřich Tuček, Jindřich Langweil, Anna Langweilová Marie Langweilová, děti Milada a Miroslav Tučkovi, Daniel Langweil Rodinný archiv Pavla Pešaty, Slaný Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 7/10

SOkA Litoměřice, OkÚ Rce, kt 727-736 Zmizelí Langweilovi pracovní materiály II. 8/10