Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství.

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice Diplomová práce Vedoucí práce: doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. Vypracovala: Bc. Jitka Navrátilová

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne... podpis diplomanta

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda vyjádřila poděkování paní doc. Ing. Haně Šefrové, vedoucí mé diplomové práce, za rady, cenné připomínky a čas, který mi věnovala při jejím zpracování. Dále bych chtěla poděkovat za poskytnuté informace Prof. Ing. Vojtěchovi Řezníčkovi. A poslední mé poděkování patří především mé rodině a všem, kteří mě při psaní práce podporovali a zajišťovali mi podmínky, nejen po dobu zpracování, ale i po celé studium. Závěrečná práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

ABSTRAKT Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice V průběhu roku 2007 byl na netradičních ovocných dřevinách (jeřáb prostřední, růže měkká, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná, rakytník řešetlákový, morušovník bílý, dřín jarní, škůdci) v Žabčicích sledován výskyt škůdců. Celkem bylo zaregistrováno 15 druhů škůdců na šesti druzích ovocných dřevin. Na dvou druzích (morušovník bílý a muchovník velkokvětý) nebyl zaregistrován žádný škůdce. Pouze jediný druh se vyskytoval ve velmi silné početnosti, mšice Capitophorus hippophaes na rakytníku. Proti tomuto škůdci je možná chemická ochrana v době rašení. Postřik lze opakovat podle potřeby během vegetace přípravky registrovanými na ovocné dřeviny. Klíčová slova: jeřáb prostřední, růže měkká, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná, rakytník řešetlákový, morušovník bílý, dřín jarní, škůdci ABSTRACT Pests of untraditional fruit trees on research area near village Žabčice Occurrence of pest of untraditional fruit trees (Sorbus intermedia, Rosa villosa, Amelanchier lamarkii, Cydonia oblonga, Mespilus germanica, Hippophaë rhamnoides, Morus alba, Cornus mas) was observed during the year 2007 in Žabčice. There was registered 15 species of pest on 6 species of fruit trees. There were not registered any pests on two species of fruit trees (Morus alba and Amelanchier lamarkii). Only one species was found in very high abundance, aphis Capitophorus hippophaes. Against this pest there is one possible chemical protection in period of sprouting. We can reprocess spraying according convenience by registered chemicals for fruit trees. Key words: Sorbus intermedia, Rosa villosa, Amelanchier lamarkii, Cydonia oblonga, Mespilus germanica, Hippophaë rhamnoides, Morus alba, Cornus mas, pests

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 LITEÁRNÍ PŘEHLED... 8 2.1 Jeřáb prostřední Sorbus intermedia (Ehrh.) Pers... 8 2.2 Růže měkká Rosa villosa L.... 10 2.3 Muchovník velkokvětý Amelanchier lamarkii Schroeder.... 13 2.4 Kdouloň obecná Cydonia oblonga Mill... 10 2.5 Mišpule obecná Mespilus germanica L.... 28 2.6 Rakytník řešetlákový Hippophaë rhamnoides L.... 22 2.7 Morušovník bílý Morus alba L.... 26 2.8 Dřín jarní Cornus mas L.... 19 3 CÍL PRÁCE... 31 4 MATERIÁL A METODIKA... 32 4.1 Charakteristika studijní plochy a sledované dřeviny... 32 4.2 Monotoring škůdců... 34 5 VÝSLEDKY... 35 5. 1. Druhové spektrum škůdců... 35 5.2. Zjištěné druhy škůdců... 36 5.2.1 Jeřáb prostřední... 36 5.2.2 Růže měkká... 43 5.2.3 Kdouloň obecná... 45 5.2.4 Mišpule obecná... 48 5.2.5 Rakytník řešetlákový... 51 5.2.6 Dřín jarní... 53 6 ZÁVĚR... 55 7 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY... 57 PŘÍLOHY... Chyba! Záložka není definována.

1 ÚVOD Už odedávna lidé sbírali plody planě rostoucích stromů a keřů, které sloužily jako důležitá složka v každodenní potravě. Díky chutnosti plodů a jeho pozitivnímu působení na lidský organismus, měl člověk o ovocné dřeviny čím dál tím větší zájem. Tak začaly první pokusy o pěstovaní a množení dřevin. A proto díky této lidské činnosti vzniklo specializované odvětví rostlinné výroby nazývané ovocnářství. Ovocnářství se zabývá pěstováním a šlechtěním ovocných dřevin. Hlavním účelem ovocné výsadby je produkce plodů, ale také je významná funkce hygienická, mikroklimatická a také estetická. Ovoce obsahuje cukry, organické kyseliny, pektinové látky, vlákninu, vitamíny, minerální látky aj. Minerální látky a vitamíny jsou nezbytné pro život člověka a nenahraditelné pro normální metabolismus lidského těla. Látky nacházející se v ovoci zvyšují také odolnost organismu proti onemocnění a podporují zdravý růst a vývin lidského organismu. Podle vlastnosti plodů dělíme ovoce do čtyř hlavních skupin: jádroviny, peckoviny, skořápkoviny a drobné ovoce. Jádrové ovoce se skládá se slupky, dužniny a pětipouzdrého jádřince se semeny. Do této skupiny patří jablka, hrušky, kdoule, jeřáb a mišpule. Peckoviny se skládají ze slupky, dužniny a pecky. Semeno má tvrdou skořápku. Sem patří slivoně, meruňky, broskve, třešně, dřín a mandloň. Pro skupinu skořápkovin je typická suchá a dřevnatá skořápka, která kryje vlastní semena. Zástupcem této skupiny jsou vlašské a lískové ořechy, mandle a pistácie. U drobného ovoce jsou uložena semena ve šťavnaté dužnině. Tato skupina se dělí na pravé bobule (angrešt, rybíz, borůvka), složené bobule (maliny, ostružina) a nepravé bobule (jahodník). Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na netradiční ovocné dřeviny: rakytník řešetlákový, jeřáb prostřední, morušovník bílý, růže měkká, dřín jarní, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná. Význam netradičních ovocných dřevin je dalekosáhlý a nenahraditelný. Většina pěstovaných druhů má skromné pěstitelské nároky a roste na extrémních stanovištích. Především rakytník je mimořádně odolný vůči agresivnímu prostředí v těsné blízkosti frekventovaných komunikací. Každoročně přinášejí ovoce s vysokou biologickou hodnotou, která má velmi příznivý vliv na lidské zdraví. Mají navíc funkci estetickou, hrají úlohu jako větrolamy a využívají se při rekultivacích. Navíc méně tradiční ovocné dřeviny netrpí příliš škůdci, a proto nebývá nutná jejich ochrana. 7

2 LITEÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Jeřáb prostřední Sorbus intermedia (Ehrh.) Pers. Čeleď: Růžovité Rosaceae Charakteristika jeřábu prostředního Rozšíření Původní rozšíření bylo v jižním Švédsku, Dánsku, severním Německu a Skotsku. Ve Švédsku je natolik rozšířen, že se mu také říká jeřáb švédský. Ve své domovině roste pouze jako keř. Do Čech byl poprvé introdukován roku 1835 (Svoboda, Zajíc, 2008). Botanická charakteristika Jedná se o listnatý opadavý strom, který roste do výšky v rozmezí 6 10 m a do šířky 6 10 m. Mladé větve jsou zbarveny do červenohnědé, plstnaté a pak později lysé (Větvička, 1999). Borka šedočerná, hladká. Listy jsou světle zelené, střídavé, jednoduché, na spodní straně plstnaté (Lupínek, 2007). O délce 8 11 cm, s čepelí vybíhající v 5 8 párů nestejně pilových, špičatých laloků. Na každé straně čepele je 8 10 párů žilek (Větvička, 1999). Kališní cípy špičaté, za květu přímé (Lupínek, 2007). Květenství tvoří šedobílé, plstnaté laty široké až 10 cm. Květy jsou samosprašné, mohou být opylovány hmyzem. Kvetení probíhá v měsíci květnu. Zvláštností je možnost apomiktického rozmnožování, tj. semeny z neoplodněných květů. Tuto zvláštnost mají druhy jeřábů pocházející ze Skandinávie. Z květů se později vytvářejí plody velké až 1,2 cm. Plody jsou kulaté, oranžově červené malvice se žlutou dužninou dozrávající od září do října (Svoboda, Zajíc, 2008) (Obr. 1). Klimatické a pěstitelské nároky Tento jeřáb není náchylný na mráz a je mrazuvzdorný až do -30 C. Není náročný na stanoviště, úspěšně roste jak na slunných místech, tak i ve světlých lesích. Snáší také městské znečištění. Využití Pěstuje se především ve městech jako součást okrasných stromořadí a v parcích (Svoboda, Zajíc, 2008). Škůdci jeřábu prostředního Na jeřábech (Sorbus) se podle Alforda (1995) vyskytuje 18 druhů škůdců. Většinou se jedná o polyfágy, kteří se mohou vyvíjet na různých dřevinách. Sáním 8

mohou škodit dva druhy mšic, mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773) a vlnatka krvavá Eriosoma lanigerum (Hausmann, 1802). Pupeny a listy mohou ožírat nespecializované druhy brouků: zobonoska jablečná Rhynchites aequatus (Linnaeus, 1767), listohlod zlatozelený Phyllobius argentatus (Linnaeus, 1758) a listohlod ovocný Phyllobius pyri (Linnaeus, 1758). Listy mohou být okusovány také housenkami mnoha nespecializovaných druhů: obaleč zahradní Archips podana (Scopoli, 1763), modrohlávek ovocný Diloba caeruleocephala (Linnaeus, 1758), štětconoš trnkový Orgyia antiqua (Linnaeus, 1758), přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773), jarnice ovocná Orthosia gothica (Linnaeus, 1758), jarnice zardělá Orthosia miniosa (Denis & Schiffermüller, 1775), zimovnice brusnicová Conistra vaccinii (Linnaeus, 1761), šípověnka trnková Acronicta psi (Linnaeus, 1758), blýskavka dravá Cosmia trapezina (Linnaeus, 1758). Dřevnaté části mohou být poškozeny bělokazem švestkový Scolytus mali (Bechstein, 1805) nebo housenkami obaleče meruňkového Enarmonia formosana (Scopoli, 1763). Listy mohou minovat dva druhy klíněnek. Klíněnka ovocná Phyllonorycter corylifoliella (Hübner, 1796) a klíněnka hlohyňová Phyllonorycter leucographella (Keller, 1850). Reiprich (2001) uvádí na jeřábu (Sorbus) 148 druhů motýlů z 9 čeledí. Z nich se asi jen 11 druhů může projevit škodlivě. Nienhaus a kol. (1998) píší, že na jeřábu může škodit sáním mera jeřábová Cacopsylla sorbi (L., 1758), mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773), mšice Rhopalosiphum insertum (Walker, 1849), mšice rodu Dysaphis, štítenka čárkovitá Lepidosaphes ulmi (Linnaeus, 1758) a puklice lipová Eulecanium tiliae (Linnaeus, 1758). Listy může poškozovat svinováním bejlomorka Contarinia sorbi (Kieffer, 1896). Bejlomorka Contarinia floriperda (Rübsaamen, 1917) způsobuje zduření květních pupenů. Housenky 4 druhů motýlů mohou ožírat listy: obaleč borůvkový Acleris variegana (Denis & Schiffermüller 1775), štětconoš ořechový Dasychira pudibunda (L., 1758), bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758), štětconoš borůvkový Orgyia recens (Hübner, 1819). Požerky na listech škodí také brouci: listohlod stromový Phyllobius arborator (Herbst, 1797), křovák ovocný Magdalis ruficornis (Linnaeus, 1758). Larvy nosatce hlohového Rhamphus oxyacanthae (Marsham, 1802) minují listy. Plody poškozuje molovka jeřábová Argyresthia conjugella (Zeller, 1839). 9

2.2 Růže měkká Rosa villosa L. Synonymum: růže dužnoplodá, Rosa pomifera HERRM. Čeleď: Růžovité Rosaceae (Kubát, 2002) Charakteristika růže měkké Botanická charakteristika Růže měkká vytváří vzpřímeně rostoucí keř s pruhovitými ostnitými větvemi, o výšce 1,5 2 m a šířce 1 1,5 m. Letorosty rostou vzpřímeně, jsou středně silně tlusté, řídce ostnité, vínově červeně zbarvené. Listové pupeny jsou středně velké, vejcovité, oválné, odstávají. Květní pupeny jsou kulovitě oválné, odstávají (Kutina a kol., 1992). Na rostlině najdeme sytě zelené pětičetné i sedmičetné listy (Dlouhá a kol., 1997). Kutina a kol. (1992) udává listy lichozpeřené, se 2 3 řadami středně velkých lístků, ocelově zelené barvy, na rubu matné, ochlupené. Řapík je krátký. Květenství se 3 5 květy. Květ je 40 50 mm široký, jednoduchý, převážně s 5 korunními plátky růžové barvy. Kvete koncem května. Květy nejsou citlivé vůči mrazu. Dlouhá a kol. (1997) udává, že květy jsou velké a vyskytují se ve vrcholcích nebo jednotlivě. Odrůda je samosprašná, bez problémů plodí samostatně (solitérně) vysazená dřevina. Květy jsou opylovány včelami (Sus a kol., 2003). Plodem je dužnatá, lesklá češule (šípek) s řídkými chloupky se spoustou jader, válcovitého nebo až hruškovitého tvaru. Šípky jsou široké 20 25 mm a dlouhé 30 35 mm, jasně červené barvy (Dlouhá a kol., 1997). Stopka plodů je krátká. Mají velký podíl dužniny, která obsahuje značné množství nutričních látek, především karotenu, cukru a sušiny. Mimořádně vysoký je obsah vitamínu C (1200 mg %, což odpovídá 1,2 % ve 100 g dužniny). V jednom plodenství jsou 2 až 3 plody. Podle Richtera a kol. (2002) obsahují šípky kromě vysokého množství vitamínu C i B 2, K, PP a provitamínu A (Obr. 2). Klimatické a pěstitelské nároky Růže měkká je nenáročná na půdu. Daří se jí na hlinitých, dostatečně vlhkých půdách. Vyžaduje slunné polohy. Roste i na nezemědělské půdě (Kutina a kol., 1992). Snáší sucho i vlhko. Je však citlivá na větší množství atmosférických srážek v období dozrávání plodů. Je odolná k zimním mrazům ve dřevě, rovněž tak květy nejsou poškozovány nízkými teplotami. Plodnost je brzká, vysoká a pravidelná, začíná již ve 2. a 3. roce po výsadbě (Sus a kol., 2003). Uplatní se na horších, v ovocnářství nevyužívaných půdách (Richter a kol., 2002). 10

Pěstitelská technologie Nejčastěji se očkuje v srpnu nebo roubuje na jaře na planou růži (Richter a kol., 2002). Kutina a kol. (1992) uvádí pěstovaní růže ve formě volně rostoucích keřů, buď pravokořenných nebo očkovaných na podnožový šípek. Lze ji množit i semenem, které je nutno do jarního výsevu stratifikovat. Růže se vysazuje ve sponu 2 3 m (Richter a kol., 2002). Cifranič (1982) doporučuje spon 3 3 m. Po výsadbě se upravují výhony řezem na 2 pupeny, což umožní rychlé zapěstování keře se 7 9 větvemi a již od 3. roku nástup plodnosti. V rámci udržovacího řezu se jednoleté výhony nemusí zkracovat. Pravidelně v každém roce se odstraňují čtyřleté větve těsně u země (Kutina a kol., 1992). Zmlazení snáší dobře. Plodnost nastupuje ve 2. 3. roce po výsadbě a sklizně jsou vysoké. Plody dozrávají postupně od konce srpna do poloviny září, pak měknou, ale po dozrání neopadávají. V době technologické zralosti, která trvá si 10 dní, jsou plody pevné, veliké a dobře snášejí přepravu. Krátkodobě se mohou skladovat, později měknou (Sus a kol., 2003). Odrůdy: Karpatia Využití Pro svůj střední růst, dekorativní listy a velké barevné květy se využívá v sadovnických úpravách (Richter a kol., 2002). Škůdci růže měkké Reiprich (2001) uvádí 114 druhů motýlů z 10 čeledí, jejichž housenky se mohou vyvíjet na růžích (Rosa). Škodlivě se na hostitelské rostlině může projevit asi 25 druhů. Bejlomorka růžová Wachtliella rosarium (Hardy, 1950) vytváří puchýřovitě vyklenuté hálky podél hlavní listové žilky (Skuhravá, Skuhravý, 1998). Podle Alforda (1995) mohou na růžích škodit následující druhy hmyzu: 12 druhů polokřídlých: klopuška bramborová Lygocoris pabulinus (Linnaeus, 1761), pěnodějka obecná Philaenus spumarius (Linnaeus, 1758), mšice Rhopalosiphum insertum (Walker, 1849), mšice šípková Myzaphis rosarium (Kaltenbach, 1843), mšice broskvoňová Myzus persicae (Sulzer, 1776), mšice Chaetosiphon tetrarhodum (Walker, 1849), mšice skleníková Aulacorthum circumflexum (Buckton, 1876), kyjatka travní Metopolophium dirhodum (Walker, 1849), kyjatka růžová Macrosiphum rosae (Linnaeus, 1758), medovnice růžová Maculolachnus submacula (Walker, 1848), 11

štítenka šípková Aulacaspis rosae (Bouché, 1829), puklice švestková Parhenolecanium corni (Bouché, 1844). 2 druhy třásnokřídlých: třásněnka skleníková Heliothrips haemorrhoidalis (Bouché, 1833), třásněnka tmavokřídlá Thrips fuscipennis (Haliday, 1836). 3 druhy brouků: zlatohlávek zlatý Cetonia aurata (Linnaeus, 1758), lalokonosec lesní Otiorhynchus singularis (Linnaeus, 1767), listopas temný Barynotus obscurus (Fabricius, 1775) a několik druhů blýskáčků Meligethes spp., 2 druhy bejlomorek z řádu dvoukřídlých: bejlomorka růžová Wachtliella rosarum (Hardy, 1950), bejlomorka očkohlod Resseliella oculiperda (Rübsaamen, 1893). 28 druhů motýlů: drobníček Stigmella anomalella (Goeze, 1783), pouzdrovníček Coleophora potentillae (Elisha, 1885), obaleč zimolezový Adoxophyes orana (Fischer von Röslerstamm, 1834), obaleč pryšcový Clepsis spectrana (Treitschke, 1830), Epichoristodes acerbella (Walker, 1864), obaleč růžový Archips rosana (Linnaeus, 1758), obaleč lemovaný Acleris bergmanniana (Linnaeus, 1758), obaleč Acleris rhombana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč Acleris variegana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč Acleris alternana (Stephens, 1834), obaleč jabloňový Hedya nubiferana (Haworth, 1811), obaleč stromový Notocelia roborana (Denis & Schiffermüller 1775), bourovec prstenčivý Malacosoma neustria (Linnaeus, 1758), hedvábnice jarní Alsophila aescularia (Denis & Schiffermüller, 1775), zelenopláštík trnkový Hemithea aestivaria (Hübner, 1789), píďalka podzimní Operophtera brumata (Linnaeus, 1758), drsnokřídlec hrušňový Phigalia pilosaria (Denis & Schiffermüller 1775), drsnokřídlec březový Biston betularia (Linnaeus, 1758), tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria (Clerck, 1759), píďalka Menophra abruptaria (Thunberg, 1792), různonožec trnkový Peribatodes rhomboidaria (Denis & Schiffermüller, 1775), vztyčnořitka lipová Phalera bucephala (Linnaeus, 1758), bekyně pižmová Euproctis similis (Fuessly, 1775), přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773), jarnice březnová Orthosia incerta (Hufnagel, 1766), šípověnka trnková Acronicta psi (Linnaeus, 1758), šípověnka maďalová Acronicta aceris (Linnaeus, 1758), šípověnka olšová Acronicta alni (Linnaeus, 1767), blýskavka ořešáková Amphipyra pyramidea (Linnaeus, 1758). 15 druhů blanokřídlých: ploskohřbetka Pamphilius varius (Serville 1823), pilatěnka růžová Arge ochropus (Gmelin in Linneaus, 1790), pilatěnka Arge pagana (Panzer, 1798), pilatěnka Arge nigripes (Retzius in Degeer, 1783), pilatka růžová Allantus cinctus (Linnaeus, 1758), pilatka Allantus viennensis (Schrank, 1781), pilatka 12

Endelomyia aethiops (Gmelin, 1790), pilatka prýtová Ardis pallipes (Serville 1823), pilatka drobná Blennocampa pusilla (Klug, 1816), pilatka Cladius difformis (Panzer, 1799), pilatka Cladius pectinicornis (Geoffroy in Fourcroy, 1785), pilatka Pristiphora punctifrons (Thomson, 1871), žlabatka růžová Diplolepis rosae (Linnaeus, 1758), žlabatka kuličková Diplolepis eglanteriae (Hartig, 1840), čalounice růžová Megachile centuncularis (Linnaeus, 1758). Nienhaus (1998) uvádí navíc dalších 11 druhů poškozující růže (Rosa): sviluška chmelová Tetranychus urticae (Koch, 1836), pidikřísek šípkový Edwardsiana rosae (Linneaeus, 1758), mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773), listokaz zahradní Phyllopertha horticola (Linnaeus, 1758), pilatka Monardis plana (Klug, 1814), květopas jahodníkový Anthonomus rubi (Herbst, 1795), pouzdrovníček růžový Coleophora gryphipennella (Hübner, 1796), vrtule šípková Rhagoletis alternata (Fallén, 1814), ploskohřbetka růžová Pamphilius inanitus (Villers, 1789), pilatka dřeňová Cladardis elongatula (Klug, 1814), žlabatka Diplolepis spinosissimae (Giraud, 1859). 2.3 Muchovník velkokvětý Amelanchier lamarkii Schroeder. Čeleď: Růžovité Rosaecea Charakteristika muchovníku velkokvětého Původ a rozšíření Pochází ze Severní Ameriky a je vysazován v Evropě. Botanická charakteristika Pěstuje se ve formě velkého keře nebo i stromu o výšce 10 metrů a o šířce do 1,8 m a s podélně rozpukanou šedohnědou borkou (Bärtels a kol., 2000). Mladé výhony jsou hedvábně chlupaté. Listy jsou eliptické až podlouhle eliptické, 4,5 8 cm dlouhé. Při rašení měděně červené, jemně chlupaté, nerozložené a později tmavozelené, vejčité s krátkou špičkou (Dreyer a kol., 2004). Na podzim nápadně žlutě až oranžově a karmínově červeně zbarvené. Květy jsou 2 3 cm veliké, bílé, hojné a uspořádané ve volnějších, 8 10 cm dlouhých hroznech. Keř kvete v dubnu až v květnu. Plody dozrávají na podzim (Bärtels a kol., 2000). Šťavnaté plody jsou jedlé, kulovité, modročerné, 1cm velké (Obr. 3). Klimatické a pěstitelské nároky 13

Má rád slunnější stanoviště, snese i polostín. Dobře roste v oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí (Dreyer a kol., 2004). Podle Lancastera (2004) nesnáší suché půdy. Pěstitelská technologie Muchovník dobře využije organický materiál kolem kmínku, který se vytváří při mulčování. Občasné přihnojení kompostem zvyšuje plodnost. Řez stačí jen zdravotní - odstranění suchých větví, růst keřů lze mírně usměrňovat pomocí řezu. Rostliny vysadíme do připravené půdy do úrovně kořenového krčku a dobře přišlápneme, zalijeme a přihrneme kyprou zemí. Vzdálenost zvolíme 2 5 m od sebe. Při výsadbě je vhodné přidat do jámy kompost. Zálivka po výsadbě je nezbytná, aby rostliny dobře zakořenily. Pokud jsou dobře zakořenělé, snesou i dlouhé období sucha mnohem lépe než jiné ovocné druhy. Na jaře se výhony na keřích seříznou na 1/3 délky, aby se keř lépe rozvětvil. Mohou se seříznout i v druhém roce, aby keř měl asi 10 15 výhonů. Po 3. roce, když muchovník začíná rodit, udržujeme výšku rostlin řezem na úrovni 2 2,5 m, aby se plodnost rozložila po celé délce výhonu a nebyla jen na jeho vršku a také pro pohodlnou sklizeň. Pokud se na výhonech přestanou vytvářet nové, mladé výrůstky, keř se omlazuje tak, že vždy 1/3 výhonů ořeže na úrovni půdy. Mladé výhonky se někdy pod váhou plodů prohýbají a vyplatí se vyvázat je, než zdřevnatí. Keř koření do hloubky až 140 cm a kořeny se široce rozkládají až do dvojnásobku průměru koruny, takže vodu i přihnojení spolehlivě najde (Novák, 2007). Odrůda: Prince William Využití Muchovníky na jaro kvetou krásnými bílými květy a bývají proto využívány i jako okrasné dřeviny, na podzim ozdobně působí i jejich žlutooranžově zbarvené listí. Muchovníky lze použít i do nestříhaných živých plotů. Plody se dají konzumovat v čerstvém stavu, lze je sušit, zavařovat, použít na marmelády a sirupy. Dříve se plody dávaly do pečiva jako náhrada hrozinek (Dreyer a kol., 2004). Plody obsahují 8 12 % cukru, organické kyseliny, třísloviny, až 1 % pektinů, karotin, vitamín C, B2 a také až 1000 mg % anthokyanů, které jsou nově poznány jako aktivní činitelé v prevenci celé řady chorob a hlavně rakoviny. Dužnina plodů je šťavnatá. Pro vyšší výtěžnost šťávy je výhodné, pokud se plody nechají po sklizni ještě asi 7 dnů přezrát (Novák, 2007). Škůdci muchovníku velkokvětého 14

Reiprich (2001) uvádí 42 druhů motýlů ze 14 čeledí jejichž housenky se mohou vyvíjet na muchovníku: 10 z čeledi drobníčkovití: drobníček švestkový Stigmella prunetorum (Stainton, 1855), drobníček šípkový Stigmella anomalella (Goeze, 1783), drobníček Stigmella torminalis (Wood, 1890), drobníček Stigmella regiella (Herrich-Schäffer, 1855), drobníček Stigmella magdalenae (Klimesch, 1950), drobníček Stigmella hybnerella (Hübner, 1813), drobníček Stigmella mespilicola (Frey, 1856), drobníček Stigmella sorbi (Stainton, 1861), drobniček Ectoedemia atricollis (Stainton, 1857) 6 z čeledi vzpřímenkovití: vzpřímenka Parornix anglicella (Stainton, 1850), vzpřímneka Parornix anguliferella (Zeller, 1847), klíněnka mišpulová Phyllonorycter mespilella (Hübner, 1805), klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella (Fabricius, 1781), Phyllonorycter cydoniellus (Stt.), Phyllonorycter corylifoliellus (Hübner, 1796) 1 z čeledi chobotníčkovití: chobotníček hlohový Bucculatrix bechsteinella (Bechstein & Scharfenberg, 1805) 3 z čeledi předivkovití: Argyresthia submontana (Frey, 1871), předivka ovocná Yponomeuta padella (Linnaeus, 1758), člunkovec dřevobarvý Ypsonomeuta scabrella (L., 1761) 3 z čeledi podkopníčkovití: podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Leucoptera clerkella, podkopníček Leucoptera prunifoliella 3 z čeledi pouzdrovníčkovití: pouzdrovníček pupenový Coleophora hemerobiella (Scopoli, 1763), pouzdrovníček Coleophora spinella (Schrank, 1802), pouzdrovníček Coleophora violacea (Ström, 1783) 4 z čeledi makadlovití: makadlovka ovocná Recurvaria nanella (Denis & Schiffermüller, 1775), makadlovka sadová Recurvaria leucatella (Clerck, 1759), makadlovka Teleiodes vulgellus (Denis & Schiffermüller, 1775), makadlovka jabloňová Gelechia rhombella (Denis & Schiffermüller, 1775). 4 z čeledi obalečovití: obaleč hlohový Archips crataeganus (Hübner, 1799), obaleč dubový Tortix viridana (Linnaeus, 1758), obaleč Acleris rhombana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč trnkový Cydia janthinan (Duponchel, 1843) 1 z čeledi nesytkovití: nesytka bodalková Synanthedon stomoxiformis (Hübner, 1790) 1 z čeledi otakárkovití: otakárek ovocný Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758) 15

1 z čeledi běláskovití: bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758) 1 z čeledi babočkovití: babočka jilmová Nymphalis polychloros (Linnaeus, 1758) 3 z čeledi píďalkovití: píďalka zimující Chloroclysta miata (Linnaeus, 1758), píďalička ovocná Eupithecia insigniata (Hübner, 1790), kropenatec březový Macaria notata (Linnaeus, 1758) 1 z čeledi přástevníkovití: přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773). Z těchto druhů se asi 8 druhů může přemnožovat, a lze je považovat za škůdce muchovníku klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella, předivka ovocná Yponomeuta padella, podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clercella, obaleč dubový Tortrix viridana, obaleč trnkový Cydia janthinana, bělásek ovocný Aporia crataegi, přástevníček americký Hyphantria cunea. Podle Alforda (1995) škodí na muchovníku hladkém (Amelanchier laevis Wieg.) čalounice Megachile centuncularis (Linnaeus, 1758). 2.4 Kdouloň obecná Cydonia oblonga Mill. Synonymum: kdouloň podlouhlá (Cydonia oblonga Miller) Čeleď: Růžovité Rosaceae (Kubát, 2002) Charakteristika kdouloně obecné V České republice se pěstují dvě základní formy: Cydonia oblonga subsp. maliformis kdouloň obecná jablkovitá plody jsou kulaté, mírně zploštělé, dužnina je velmi aromatická, sušší a tvrdá. Cydonia oblonga subsp. pyriformis kdouloň obecná hruškovitá dužnina je na rozdíl od jablkovitých tvarů méně zrnitá, měkčí a jemnější. Existují i další formy a to např. Cydonia oblonga subsp. lusitanica, která má hruškovité žebernaté plody (Kutina a kol., 1992). Původ a rozšíření Kdouloň pochází ze střední Asie. Botanická charakteristika Kdouloň se pěstuje ve formě keře nebo stromu a může dorůstat do výšky 3 6 metrů. Borka je zbarvena tmavohnědě až kaštanově hnědě (Kovanda, 1995). Stromy 16

rostou pomalu a tvoří nepravidelnou kulovitou nebo rozložitější korunu (Dlouhá a kol., 1997). Při pěstování keřů kdouloň vytváří kalichovitý tvar koruny. Větve jsou poměrně pevné, dřevina se dobře větví (Sus a kol., 2003). Letorosty jsou šedozelené až šedohnědé, bělavě plstnaté. Listové pupeny jsou kuželovité, zašpičatělé, přilehlé, zbarvené do šedohnědé. Květní pupeny jsou větší, oválné, tupěji zakončené, šedohnědé (Kutina a kol., 1992). Listy jsou podlouhle vejčité až široce eliptické, charakteristickým znakem jsou postranní žilky, které se směrem k okraji ztrácejí (Kovanda, 1995). Dlouhá a kol. (1997) uvádějí, že listy jsou velké, tmavě zelené, dlouze oválné, vejčité, celokrajné, na rubu bělavě plstnaté. Kutina a kol. (1992) udává průměrnou délku listu 110 140 mm, šířku 60 80 mm. Okraj čepele je celokrajný až jemně pilovitý. Řapík je kratší až středně dlouhý (průměrně 10 18 mm), zelený a načervenalý. Květy jsou pětičetné s atraktivně zbarveným středem, dosti velké, o průměru 50 60 mm. Jedná se o kombinaci barev bílé, růžové až tmavě růžové. Kališní lístky jsou velké, podlouhlé, špičaté. Korunní plátky jsou oválné, mírně zvlněné. Poupě je oválné, špičaté. Nad tyčinky vyčnívá delší pestík. Květy bývají jednotlivé (Kutina a kol., 1992). Kdouloň kvete až po olistění, v květnu, takže nejsou poškozovány jarními mrazy. Velké, oboupohlavní květy vyrůstají jednotlivě na postranních zkrácených větvičkách (Větvička, 1990). Kvetení průměrně začíná 25. 30. května a končí 10. 15. června, dobře se opyluje a patří k samosprašným dřevinám (Kutina a kol., 1992). Kdouloň může být opylena cizím pylem a to může zvýšit její úrodnost a kvalitu plodů. Další schopností u kdouloní je tvorba plodů bez oplození tzv. partenokarpické plody (Bärtels a kol., 2000). Plodem jsou stejně jako u jabloně a hrušně malvice kdoule. Plody jsou však za syrova nejedlé. Jejich tvar je značně proměnlivý i u planých rostlin, od jablkovitého tvaru až po hruškovitý. Plod u odrůdy Champion je středně velký až velký, průměrné výšky 90 120 mm, šířky 72 90 mm. Hmotnost plodu se může lišit podle odrůdy a stupně agrotechniky od 140 800 gramů (Kutina a kol., 1992). Slupka je zbarvena od zelenožluté až citrónově žluté, vonná, šedě plstnatá, mastná (Kovanda, 1995). Se zráním plodů se tato plstnatost ztrácí (Sus a kol., 2003). Tvar má široce lahvicovitý, baňatý, mírně nepravidelný. Stopka je krátká, tlustá. Stopečná jamka je malá, její okraje tvoří oblé hrbolky. Kalich je tvořen velkými i oválnými dlouhými, špičatými, kališními lístky ušty. Kališní jamka je široká, nálevkovitá. Její okraje tvoří vyvýšené hrbolky. Dužnina je světle žlutá, šťavnatá, jemná, aromatická (Dlouhá a kol., 1997). Kovanda (1995) uvádí, že dužnina je tuhá, zprvu zelenožlutá, později běložlutá, natrpklá a někdy 17

s četnými sklereidami. Má vysoký obsah pektinů. Jádřinec je středně velký, dutoosý. Pouzdra obsahují hnědě zbarvená, dobře vyvinutá semena, ve větším množství (Kutina a kol., 1992) (Obr. 4). Klimatické a pěstitelské nároky Kdouloním nejlépe vyhovuje stanoviště v nadmořské výšce do 250 m, s průměrnou roční teplotou 7 10 C a srážkami do 600 mm. Potřebují vzdušnou, přiměřeně vlhkou písčitohlinitou půdu (Dlouhá a kol., 1997). Vyžadují teplé, chráněné polohy s dostatkem světla. Na chladných a otevřených stanovištích se jim vede velmi špatně. Čím teplejší a slunnější stanoviště, tím lépe se jim bude dařit. V chladnějších polohách se dá pěstovat u zdí domů, jako palmeta. Díky své citlivosti na mráz se jim u nás daří jen ve vinorodých oblastech, kde se daří i broskvoním. Kdoule vyžaduje půdní reakci ne vyšší než ph 7. V půdách s vysokým obsahem vápníku trpí chlorózou způsobenou nedostatkem přijatého železa. V chladnějších oblastech méně plodí, plody hůře vyzrávají a jsou méně aromatické. Na půdách těžkých, jílovitých, studených, přemokřených nebo naopak mělkých, které snadno prosychají, se kdouloním moc nedaří. Je-li však kdouloň štěpována na hloh, snáší dobře i vápnité půdy. Nejlépe se jim daří poblíž potoků, na úpatí slunných svahů, tedy ve vyloženě teplých oblastech. V nevyhovujících podmínkách namrzají ve dřevě i v květech (Dolejší a kol., 1991). Pěstitelská technologie Kdouloň vysazujeme na podzim nebo na jaře na teplých chráněných místech ve vzdálenosti 3 3,5 m od sebe. Většinou se pěstuje ve formě volného zákrsku nebo ve formě keře. Keř nebo koruna stromu se tvaruje jarním řezem a letním zaštipováním. V období plodnosti se jen podle potřeby prosvětlují a později zmlazují. Životnost této dřeviny je vysoká, zejména proto, že snadno obnovuje části poškozené mechanickým zásahem nebo mrazem, který ji poškozuje v chladnějších oblastech (Šamla, 1993). Běžně se dožívají 20 25 let, v dobrých klimatických podmínkách i více. Plodnost nastává později, ve 4. roce po výsadbě, je střední až velká, často střídavá. Průměrný výnos činí 1 25 t na 1 ha u odrůdy Champion. Sklizňová zralost nastává ve druhé polovině až koncem října. Plody se dobře sklízejí. Sklizeň plodů se uskutečňuje v měsíci říjnu (Hessayon, 1999). Odrůdy: Angerská, Champion, Vranja, Portugal Využití 18

Plody nejsou vhodné pro přímý konzum, ale vyrábějí se z nich kompoty, marmelády, a zejména rosoly, v nichž se uplatňuje rosolovací schopnost pektinů obsažených v jádřinci a slupce. Obsahují vitamín C, 8 10 % sacharidů, 0,70 0,85 % organických kyselin a 1,2 1,8 pektinů (Dlouhá a kol., 1997). Škůdci kdouloně obecné Reiprich (2001) uvádí kdouloň jako živnou rostlinu 51 druhů motýlů. Z těchto druhů, se může asi 14 druhů namnožit do vysoké početnosti a škodit (podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clerkella, obaleč růžový Archips rosanus (Linnaeus, 1758), obaleč borůvkový Acleris variegana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč révový Sparganothis pilleriana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč pupenový Spilonota ocellana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč jablečný Cydia pomonella (Linnaeus, 1758), obaleč východní Cydia molesta (Busck, 1916), obaleč trnkový Cydia janthinana (Duponchel, 1843), molovenka hnědá Choreutis pariana (Clerck, 1759), tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria, bekyně velkohlavá Lymantria dispar, přástevníček americký Hyphantria cunea, modrohlávek ovocný Diloba caeruleocephala. Kromě housenek motýlů může být kdouloň napadána škůdci z jiných skupin, např. mšicí jabloňovou Aphis pomi, vlnatkou krvavou Eriosoma lanigerum, štítenkou zhoubnou Quadraspidiotus perniciosus, polníkem stromovým Agrilus sinuatus (Anonym, 2007). 2.5 Mišpule obecná Mespilus germanica L. Synonymum: mišpule německá Čeleď: Růžovité Rosaceae Charakteristika mišpule obecné Původ a rozšíření Mišpule pochází z oblasti kolem Kaspického moře a dostala se přes Babylon a Malou Asii až do Řecka. První známky o mišpuli pocházejí z roku 650 před Kristem. Dnes se s mišpulí obecnou setkáme jen velmi vzácně. Ojedinělé keře se ve volné přírodě vyskytují např. na jižní Moravě a na Slovensku, v Sasku, v Duryňsku, ve Švýcarsku, v Dolních Rakousích a na jihu Tyrol (Bischof, Sus, 2003). 19

Botanická charakteristika Stromy nebo keře rostou pomaleji, mají široce rozložité, kulovité až oválné koruny. Vytvářejí široce větvené keře nebo stromy dosahující výšky 3 5 metrů (Richter a kol., 2002). Letorosty jsou středně tlusté až tenčí, různě silně kolénkovité, pýřité. Zbarvené do šedohnědé. Lenticely jsou husté, rzivě hnědé. Listové pupeny jsou malé, kuželovité, špičaté, šedohnědé. Květní pupeny jsou dosti velké, oválné a také zbarveny šedohnědě. Listy mají tvar kopinatý, s delší špičkou. U odrůdy Holandská je průměrná délka listu 80 120 mm a šířka 30 45 mm. Okraj čepele je celokrajný až jemně pilovitý. Zbarvení listu je matně zelené. Řapík je krátký, zelený (Kutina a kol., 1992). Dolejší a kol. (1991) udává o listech, že jsou kožovité a ze spodní strany plstnaté. Květy jsou velké, bílé, stopkaté. Průměrná velikost je 30 40 mm (Kutina a kol., 1992). Velké květy se tvoří jednotlivě na konci zkrácených postranních větévek s listy (brachyblasty)(bischof, Sus, 2003). Kališní lístky ušty jsou dlouhé, úzké, na spodu širší, zelené. Korunní plátky jsou široce oválné, zvlněné s nestejným okrajem, někdy jsou zmnožené. Poupě je krátké, kuželovité, bílé. Květy bývají po 1 2 (Kutina a kol., 1992). Odrůda je samosprašná, květy oboupohlavní, otevírají se postupně, velmi pozdě začátkem června. Kvetení končí ve druhé dekádě června (Hřičovský a kol., 2003). Dobře se opylují (Kutina a kol., 1992). Plodem je malvice, která má pozoruhodný tvar. Široký uťatý terč vroubí na prohloubeném vrcholku pět dlouhých kališních cípů a pět plodolistů spodního semeníku tvrdne ve zralosti v hrbolaté pecky. Průměrná hmotnost plodu je 25 až 38 g (Sus a kol., 2003). Velikost plodu je 3 4 cm (Novák, 2005). Slupka je zlatavě hnědá, později světleji hnědá, tlustší, na povrchu drsná, jemně plstnatá. Až po uležení nebo po přejití mrazíků na keři či stromu dostává plod žlutavou až hnědou barvu a dá se konzumovat (Sus a kol., 2003). Do té doby je dužnina mišpulí nepoživatelná. Zhniličkovaté plody mají pak sladkou až příjemně nakyslou, slabě trpkou chuť. Klimatické a pěstitelské nároky Vyžaduje živné, středně těžké, vápenité a propustné půdy, teplé a slunné prostředí (Hřičovský a kol., 2003). Richter a kol. (2002) uvádí, že vhodnější půdy jsou lehčí a vápenité. Snese i mělké a štěrkovité půdy. Příliš suché stanoviště ještě více brzdí již tak pomalý růst, zatímco příliš mokré půdy brzdí na podzim vyzrávaní dřeva, které samo o sobě není příliš mrazuvzdorné, a takto je mráz ohrožuje ještě víc. Když je dřevo dobře vyzrálé, může ho úplně zničit teplota kolem 20 C. Hřičovský a kol. (2002) udávají, že mišpule je citlivější k zimním mrazům, zvláště ve vyšších polohách nebo 20

v mrazových kotlinách. Daří se jí i v prostředí znečištěném oxidy síry nebo jinými průmyslovými exhaláty. Snáší dobře i polostín (Dolejší a kol., 1991) (Obr. 5). Pěstitelská technologie Pěstuje se jako keř nebo jako zákrsek. Množí se štěpováním na semenáč mišpule nebo hlohu obecného. Štěpování na podnož kdouloň nebo hrušeň nedává tak dobrý výsledek (Sus a kol., 2003). Mišpuli je možno množit i semenem, které je nutno do jarního výsevu stratifikovat. Rostliny vypěstované ze semen si zachovávají původní vlastnosti mateřských rostlin (Dolejší a kol., 1991). V prvních letech se zkracováním výhonů zapěstuje dostatečně prostorná a světlá koruna, která se v období plodnosti jen prosvětluje a později čas od času zmladí. Plodnost je střední až vysoká, někdy méně pravidelná, začíná ve třetím až čtvrtém roce po výsadbě (Sus a kol., 2003). Průměrný výnos odrůdy Holandská je 8 12 t na 1 ha. Plody sklizňově dozrávají ve druhé polovině až koncem října, obtížněji se sklízejí, většinou se nechávají přejít mrazem, pak jsou okamžitě použitelné. Konzumně dozrávají v listopadu až prosinci (Hřičovský a kol., 2003). Odrůdy: Holandská, Nottinghamská, Velkoplodá, Bezjaderná Využití Pro svůj střední vzrůst a dekorativní listy se mišpule uplatní nejen při výsadbách v sadech a parcích, ale i v bezprostřední blízkosti rodinných domků anebo rekreačních objektů, např. přechodu mezi užitkovou a okrasnou částí zahrady anebo na ozelenění různých nevzhledných koutů s rovinatým i svahovým terénem (Dolejší a kol., 1991). Další význam mají také plody, které se dají zpracovat na povidla, marmelády, želé, šťávy nebo likéry, i ovocná vína nebo destiláty (Bischof, Sus, 2003). Škůdci mišpule obecné Podle Reipricha (2001) se na mišpuli vyvíjejí housenky 42 druhů motýlů ze 14 čeledí (Nepticulidae, Gracillariidae, Bucculatricidae, Yponomeutidae, Lyonetiidae, Coleophoridae, Gelechiidae, Tortricidae, Sesiidae, Papilionidae, Pieridae, Nymphalidae, Geometridae, Arcitiida). Jako škůdci se mohou projevit pouze asi 8 druhů (klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella (Fabricius, 1781), předivka ovocná Yponomeuta padella (Linnaeus, 1758), podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clercella, obaleč dubový Tortrix viridana (Linnaeus, 1758), obaleč trnkový Cydia janthinana (Duponchel, 1843), bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758), přástevníček americký Hyphantria cunea. 21

2.6 Rakytník řešetlákový Hippophaë rhamnoides L. Čeleď: Hlošinovité Elaeagnaceae Charakteristika rakytníku řešetlákového Původ a rozšíření Tato dřevina pochází z mořského pobřeží Evropy a Asie, vyskytuje se i na březích řek (Sus a kol., 2003). Rakytník je rozšířen v severní i střední Evropě, v západní Asii a na jižní Sibiři (Dolejší a kol., 1991). V České republice se v plané formě objevuje jen velmi zřídka. Kulturní rostlinou se stala zásluhou šlechtění v bývalém Sovětském svazu (Hřičovský a kol., 2003). Botanická charakteristika Dvoudomý trnitý opadavý keř nebo nízký strom s širokou kořenovou soustavou, na které se tvoří bakteriální hlízky umožňující přijímat vzdušný dusík v symbióze s nitrogenními bakteriemi. Rozkladitě větvené trnité keře dorůstají do výšky 2 3 m (Hřičovský a kol., 2003). Plodící keře jsou vyšší a vzpřímenější než keře opylovače. Obě formy vytvářejí mnoho kořenových výběžků (odnoží). V kultuře se musí odnože odstraňovat pravidelným průklestem. Letorosty trnité, hustě kryté stříbřitými šupinovitými a hvězdovitými trichomy, starší větve již rezavě hnědé. Kůra z počátku stříbřitě šupinatá, později černohnědá (Leugnerova, 2007). Při nástupu do plodnosti se tvoří kromě vegetativních i smíšené vegetativněgenerativní pupeny. Z vegetativních pupenů vznikají prodlužující se výhony, ze smíšených pupenů kratší, obrůstající jednoleté výhony. Ve zvláštních případech se ze smíšených pupenů netvoří typické obrůstající výhony. Vegetativní části jsou ve smíšených pupenech silně redukovány, a proto z nich vznikají krátké (0,5 1,5 cm) výhonky bez listů, které nesou plody. Po odplození takovýto výhonek často odumírá a vytváří trn (Kutina a kol., 1992). Květní pupeny jsou smíšené vegetativně-generativní. Zakládají se koncem července až začátkem srpna na letorostech minulého roku. Tvoří se na plodonosném obrostu i na dalších výhonech. Na vlcích, které vyrůstají ze spících pupenů základních kosterních větví, se květní pupeny netvoří. Po založení květních pupenů se formují květní části a celý pupen se zvětšuje, až dosáhne před zimou normální velikosti. Samčí kulaté až vejčité pupeny jsou 2 3krát větší než samičí a jsou kryty 5 10 šupinami. Samičí pupeny jsou kryty jen bronzově hnědými 2 3 šupinami (Kutina a kol., 1992). 22

Listy podlouhlé, úzké (cca 7,5 0,2 0,5 cm), celokrajné. Ve střední části výhonu jsou průměrně 70 80 mm dlouhé a 8 10 mm široké, ve spodní části a vrchní části jsou menší. Vrchní strana listů je pokrytá voskovým povlakem a zbarvena do zelena. Spodní strana listu je zbarvena stříbřitě šedě a na něm se vyskytují chloupky (Kutina a kol., 1992). Leugnerova (2007) popisuje list s krátkým řapíkem, čárkovitý až čárkovitě kopinatý, celokrajný na rubu stříbřitě zelený. Čepel 2 8 cm dlouhá, 0,2 0,8 mm široká, svrchní strana hnědozelená, na rubu hnědavě až žlutostříbřitě plstnatá, s hvězdovitě šupinovitými chlupy, na okraji podvinutá. Květy samičích rostlin jsou velmi malé, světle žluté, rourkovité. Vykvétají v úžlabí listů a na keři jsou nenápadné. Květy opylovače jsou větší, hnědé jehnědy (Dlouhá a kol., 1997). Květy čtyřčetné, hnědavě zelené, samčí v kláscích na bázi letorostů 3 4 mm dlouhé, s češulí kratší než kališní cípy, samičí ve svazečcích s češulí delší než kališní cípy, 2,5 4 mm dlouhé, po 2 5 v paždí letorostů (Leugnerova, 2007). Květy se vyvíjejí v úžlabí krycích lístků buď ojediněle, nebo 2 3 v podobě okolíku. Nemají korunní plátky, jsou miskovitého tvaru. Okvětí je dvoulaločnaté, podlouhle vejčitého tvaru, délky 2,0 2,5 mm, na krátké květní stopce (0,3 0,7 mm). Barva květu je žlutozelená. Pestík je složen z jednopouzdrového semeníku, z krátké čnělky a jednostranně prodloužené blizny. Samčí květ má miskovité, dvoulaločnaté, oválně eliptické okvětí se 4 volnými tyčinkami. Tyčinky jsou velmi krátké, navenek vypadají jako přisedlé. Začátek kvetení závisí na povětrnostních podmínkách na jaře. Začíná při teplotě 6 10 C trvá 6 12 dní. Kvete ještě v bezlistém stavu. V období kvetení samčích květů se jejich krycí lístky nezvětšují a nepřekážejí uvolňování květu. Oboje květy nemají nektarium, a proto je nenavštěvují včely a jiný hmyz. Je větrosnubný (Kutina a kol., 1992). Začátek kvetení připadá na měsíc duben (Sus a kol., 2003). Plody jsou nepravé nažky (peckovičky), které dozrávají za 85 105 dní od začátku kvetení. Z vnější strany je semeno obaleno oplodím (perikarpem), tvořeným třemi vrstvami, z nichž jedna je masitá. Plod je vejčitý až oválný v závislosti na odrůdě. Barva plodu se vyskytuje od žluté po oranžově žlutou, výška peckovičky se pohybuje 8 10 mm a šířka 8 mm. Průměrná hmotnost 10 plodů je 4 5 g (Kutina a kol., 1992). Pecka tmavohnědá až černá s podélnou rýhou. Stopka je krátká do 1 mm. Slupka jemná, tmavě oranžová. Dužnina šťavnatá, mírně kyselá až kyselosladká, oranžově zbarvená. Semeno je 3 0,2 1,5 mm velké, tmavě hnědé. Hmotnost 1000 suchých semen je 14 19 g (Kutina a kol., 1992). Přitisknuté plody k větvičce zůstávají na rostlině po dozrání i 23

celou zimu (Hřičovský a kol., 2003). Jednotlivé odrůdy dozrávají od poloviny září do konce října, a to stejnoměrně, takže se mohou sklízet jednorázově. Obsah vitaminu C je velmi variabilní, v závislosti na podnebních podmínkách a stupni zralosti. Pohybuje se od 60 do 180 mg ve 100 g plodů (Obr. 6). Klimatické a pěstitelské nároky Rakytník je k půdně-ekologickým podmínkám velmi přizpůsobivý. Je poměrně mrazuvzdorný. Nejlépe se mu daří na lehčích propustných půdách dostatečně zásobených vápníkem a v dobrých světelných podmínkách (Hřičovský a kol., 2003). Dobře snáší zakouřené prostředí průmyslových oblastí (Dlouhá a kol., 1997). Nejlépe mu vyhovují otevřené polohy (Joyce, 1996). Vyhovující půdy jsou písčitohlinité, s vysokým obsahem humusu, s ph 6,5 7,0 a s vysokým obsahem fosforu (alespoň 20 mg P na 100 g půdy). Hladina podzemní vody smí být nejvíce 0,6 metrů pod povrchem půdy (Kutina a kol., 1992). Pěstitelská technologie Rozmnožuje se odnožemi (odkopky), hřížením, řízkováním i semenem (po stratifikaci, výsev na jaře). Výsadbu lze provést na jaře i na podzim, na slunné místo. Sazenice vysazujeme do připravené půdy ve vzdálenosti 2 až 3 m od sebe. Jedna samčí rostlina stačí na 6 samičích (Hřičovský a kol., 2003). Hudak (2004) doporučuje spon 4 2 metry při pěstovaní ve formě nízkého keře a to 10 samičích rostlin jednu rostlinu samčí. Pohlaví rostlin poznáme snadno na tříletých semenáčích samčí rostliny mají pupeny větší a hustěji rozmístěné na větvích. Na nechráněných místech vysazujeme samčí rostliny, tj. zdroje pylu, na návětrnou stranu samičí rostliny, abychom zvýšily účinek opylení. Začíná kvést i plodit již ve třetím roce po výsadbě (Dolejší a kol., 1991). Dlouhověkost až 100 let je podmíněna dobrou kondicí keřů, kterou zajistíme pravidelným zmlazovacím (hlubší) řezem. V prvních letech po výsadbě vyžaduje mírný prosvětlovací řez, později odstraňovaní suchých větví. Ve výsadbě je nutné zastoupení samčích a samičích rostlin v poměru 1:6 8. Nástup do plodnosti vegetativně množených rostlin je ve 3. 4. roce po výsadbě. Při sklizni se ořezávají celé plodící výhonky. Z jedné rostliny se sklidí průměrně 12 kg plodů (Kutina a kol., 1992). Plodnost je pravidelná. Plody musí být sklizeny během 14 dnů, později měknou, zahnívají a opadávají. Jsou jemné konzistence, a proto při delší přepravě dochází k poškození (Kutina kol., 1992). Odrůdy 24

Nejznámější jsou odrůdy původem z bývalého Sovětského svazu, jako například Vitaminnaja, Dar Katuni, Masličnaja, Novosť Altaje, Zalatoj Počatok (Hřičovský a kol., 2003). Další používané odrůdy jsou německé Popmix, Frugana, Dorana, Leikora ( ), Hergo ( ) a opylovač ( ) Pollmix 1-4 (Dlouhá a kol., 1997). Využití Problém u sklizně je trnitost. Plody je vhodné sbírat koncem srpna až začátkem září. Plody obsahují vitamín B a karotenoidy (Hřičovský a kol., 2002). Sus a kol. (2003) uvádí obsah vitamínu C 150 mg ve 100 gramech čerstvé dužniny. O vitamínu C se zmiňují i Hřičovský a kol. (2003), který uvádí 200 900 mg ve 100 g. Z oranžově červených plodů se připravují vynikající marmelády, želé, šťávy, sirupy, kompoty a pasty (Hřičovský a kol., 2003). Zbylá semena se dají využít pro výrobu rakytníkového oleje, který obsahuje vysoký obsah vitamínu E a je nejbohatším zdrojem karotenů. Rakytníkový olej má mimořádný účinek na regeneraci tkání a proto se využívá jako účinná složka pro výrobu ochranných olejů nebo mastí proti popáleninám (Sus a kol., 2003). Rakytník se také používá na živé ploty a osvědčil se při rekultivaci násypů a hald (Joyce, 1996). Další možností využití je jako okrasná dřevina do parků a zahrad, na svahy písčité půdy s protierozním účinkem, do zamořeného ovzduší a to k silnicím a dálnicím (Hřičovský a kol., 2003). Škůdci rakytníku řešetlákového Na rakytníku se vyvíjejí čtyři druhy mšic, všechny patří do rodu Capitophorus: mšice hlošinová Capitophorus elaeagni (Del Guercio, 1894), mšice C. hippophaes (Walker, 1852), mšice C. pakansus (Hottes & Frison, 1931), mšice C. similis van der Goot, 1915. Dále se na rakytníku vyvíjejí dva druhy mer: mera Cacopsylla hippophaes (Förster, 1848) a mera C. zetterstedti (Thomson, 1877) (Šefrová & Laštůvka, 2005). Reiprich (2001) uvádí rakytník jako živnou rostlinu 21 druhů motýlů ze 12 čeledí (Nepticulidae, Gracillariidae, Bucculatricidae, Yponomeutidae, Oecophoridae, Gelechiidae, Tortricidae, Sesiidae, Lycaenidae, Nymphalidae, Geometridae, Noctuidae). Žádný z uváděných druhů nedosahuje vysoké početnosti a živnou rostlinu nemůže poškozovat. Podle Alforda (1995) může být rakytník poškozován obalečem Orthotaenia undulana (Denis & Schiffermüller, 1775). 25

2.7 Morušovník bílý Morus alba L. Čeleď: Morušovníkovité Moraceae (Kubát, 2002) Charakteristika morušovníku bílého Původ a rozšíření: Pochází z Číny a Koreje, později zdomácněl ve střední Asii a do Evropy se rozšířil až v 16. století. V Čechách se využíval jako potrava pro housenky bource morušového, jejichž zámotky poskytují vlákna pravého hedvábí (Dolejší a kol., 1991). Botanická charakteristika Morušovník je opadavý, teplomilný, 10 15 metrů vysoký strom s rozložitou korunou, zřídka se vyskytuje ve formě keře. Kořeny jsou bohatě větvené, vhodné pro využití malého množství vody v půdě, zvláště v suchých půdách s nízkou hladinou spodní vody kořenují velmi hluboko. Při vysoké hladině spodní vody kořenují při povrchu (Tomšík, 1951). Kůra je v mládí matně šedozelená až rezavě hnědá, hladká, borka ve staří je šedohnědá, podélně rozpukaná. Letorosty jsou šedozelené až žlutohnědé s bělavými lenticelami, starší větévky jsou šedé. Střídavé, vejčité listy jsou na povrchu hladké, lesklé, sytě zelené a na rubu pouze světle zelené a krátce chlupaté (Dlouhá a kol., 1997). Jsou nesouměrně laločnaté i nedělené, tvarem i velikostí velmi proměnlivé, široce vejčitého tvaru. Okraj čepele je nepravidelně pilovitý. Řapíky jsou dlouhé jako polovina čepele (Tomšík, 1951). Řapík při přetržení vypouští mléko (Novák, 2005). Květy jsou čtyřčetné, jednodomé, různopohlavné, seskupené ve strboulovité květenství. Samčí jehnědy bývají velké až 2 cm, samičí jsou drobnější a jsou velké až 1,2 cm. Tyto jehnědy jsou samosprašné a opylují se větrem. Samičí zelené květy mají podobu krátkých jehněd a mají čtyři okvětní šupinky, pestík se dvěma bliznami a svrchní semeník. Okvětí i blizny jsou lysé (Svoboda, 2008). Okvětní šupinky samičích květů během zrání semen dužnatějí a vytvářejí charakteristické morušovité souplodí, moruši (Větvička, 1999). Rozkvétají na přelomu května a června. Plody jsou velmi měkké s delší stopkou, bílé, jedlé, sladké chuti, válcovitě elipsoidní, 1,0 2,5 cm dlouhé. Dužnina má barvu zelenobílou až narůžovělou. Plody dozrávají od července postupně i řadu týdnů. Na jednom stromě se mohou objevit plody bílé, červené i černé. Plody morušovníku bílého jsou menší než u morušovníku černého (Dlouhá a kol., 1997) (Obr. 7). 26