Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav technologie potravin Technologická jakost cukrovky při mimokořenové výživě

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav technologie potravin Technologická jakost cukrovky při mimokořenové výživě Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Dr. Luděk Hřivna Vypracovala: Aneta Eignerová Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Technologická jakost cukrovky při mimokořenové výživě vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendlovy univerzity v Brně. dne... podpis autora

PODĚKOVÁNÍ Děkuji tímto panu doc. Ing. Dr. Luďku Hřivnovi za cenné připomínky a rady při zpracování bakalářské práce.

ABSTRAKT Cílem bakalářské práce bylo vypracovat literární rešerši zaměřenou na hodnocení vlivu agrotechniky na výnos a kvalitu bulev cukrovky. V praktické části bylo provedeno hodnocení vlivu mimokořenové výživy hnojivy s bórem na výnos a technologickou kvalitu bulev cukrovky. Nejvyšší obsah bóru v listech cukrovky byl stanoven po aplikaci hnojiva Carbonbor. Vliv ostatních živin, obsažených v aplikovaných hnojivech, se na chemickém složení chrástu výrazněji neprojevil. Nejvíce přirůstala hmotnost kořene po aplikaci hnojiva Carbonbor K a Carbonbor. Nejvyšší hmotnost vykazoval chrást v průměru variant při 4. odběru, tj. na konci měsíce srpna. Digesce nejvíce rostla od konce srpna do konce září. V tomto období byla zaznamenána nejvyšší dynamika po aplikaci hnojiva Sulfika SB-C. Nejvyšší výnos bulev byl zaznamenán po aplikaci hnojiva Carbonbor a hnojiv Bortrac a Fumag 6NK SB. Nejvyšší digesce byla stanovena po aplikaci hnojiva Bortrac. Nejvyšší výnos polarizačního cukru byl stanoven po aplikaci hnojiva Bortrac, následovalo hnojivo Fumag 6NK SB a hnojivo Carbonbor. Klíčová slova: cukrovka, bór, výnos, digesce, rozpustný popel, alfa aminodusík ABSTRACT The aim of this bachelor thesis was to work out a literal recherché focused on the evaluation of influence of agricultural engineering on crops and quality of sugar beet. In the practical part there was done an evaluation of influence of non root nutrition, fertilizers with boron to crops and agricultural quality of sugar beet. The highest content of boron in sugar leaves was assessed after applying Carbonbor fertilizers. The influence of other nutrients which were included in applied fertilizers, didn t make any special differences in chemistry. After using fertilizer Carbonor K and Carbonor there was growing weight of the root. The largest weight had tops in average an the end of August. Digestion was growing the most since the end of August till the end of September. In this period there was monitored the highest dynamic after using fertilizer Sulfika SB-C. The highest crops of suger beet was monitored after using fertilizer Carbonbor, Bortrac and Fumag 6NK SB. The highest digestion was assessed after using fertilizer Bortac. The highest crop of polarization sugar was assessed after using fertilizer Bortrac, then Fumag, 6NK SB and Carbonbor. Key words: sugar beet, boron, crops, digestion, deliquescent ash, alpha amino-nitrogen

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 CÍL PRÁCE... 9 3 LITERÁRNÍ REŠERŠE... 10 3.1 CUKROVKA... 10 3.1.1 Historie cukrovky... 11 3. 1.2 Anatomická stavba cukrovky... 12 3.1.3 Chemické složení cukrovky... 13 3.2 POŽADAVKY NA PROSTŘEDÍ... 14 3.3 ZAŘAZENÍ DO OSEVNÍHO POSTUPU... 16 3.4 OSIVO A ODRŮDY... 17 3.5 PŘÍPRAVA PŮDY... 17 3.6 ZALOŽENÍ POROSTU... 18 3.7 VÝŽIVA A HNOJENÍ CUKROVKY... 19 3.7.1 Organické hnojení... 20 3.7.1.1 Chlévský hnůj... 20 3.7.1.2 Kejda... 21 3.7.1.3 Sláma... 21 3.7.1.4 Zelené hnojení... 21 3.7.2 Hnojení průmyslovými hnojivy... 23 3.7.2.1 Hnojení dusíkem... 23 3.7.2.2 Hnojení fosforem... 25 3.7.2.3 Hnojení draslíkem... 26 3.7.2.4 Hnojení hořčíkem... 26 3.7.2.5 Hnojení sírou... 27 3.7.2.6 Hnojení sodíkem... 27 3.7.2.7 Hnojení vápníkem... 28 3.7.2.8 Dynamika příjmu živin... 28 3.7.3 Hnojení mikroelementy... 29 3.7.3.1 Bór... 29 3.7.3.2 Mangan... 29 3.7.3.3 Další mikroelementy (Zn, Cu, Fe)... 30 3.7.4 Mimokořenová výživa... 30 3.7.5 Hnojení cukrovky pod patu... 31 3.7.6 Vliv výživy na výnos a kvalitu cukrovky... 31 3.8 OŠETŘOVÁNÍ BĚHEM VEGETACE... 32 3.8.1 Ochrana proti škůdcům a chorobám... 32 3.8.2 Ochrana proti plevelům... 33 3.9 SKLIZEŇ A ZPŮSOB SKLIZNĚ... 34 3.9.1 Způsob sklizně... 36 3.10 SKLADOVÁNÍ CUKROVÉ ŘEPY... 36 3.10.1 Ukazatelé skladovatelnosti cukrovky... 37 3.10.2 Činitelé ovlivňující skladovatelnost cukrovky... 37 3.11 PRODEJ CUKROVÉ ŘEPY... 38 4 MATERIÁL A METODY... 40 4.1 ÚVOD... 40 4.2 CHARAKTERISTIKA PODMÍNEK POKUSU... 40 4.3 CHARAKTERISTIKA POZEMKU VČETNĚ ZÁKLADNÍCH AGROTECHNICKÝCH ÚDAJŮ... 41 4.4 USPOŘÁDÁNÍ POKUSU... 42 4.5 ANALÝZA ODEBRANÝCH VZORKŮ... 43 4.6 ZPRACOVÁNÍ VÝSLEDKŮ... 44 5 VÝSLEDKY A DISKUZE... 45 5.1 CHEMICKÉ SLOŽENÍ CHRÁSTU... 45 5.2 DYNAMIKA RŮSTU CHRÁSTU A KOŘENE CUKROVKY... 45 5.3 DYNAMIKA ZMĚN KVALITY CUKROVKY... 46 5.4 VYHODNOCENÍ SKLIZŇOVÝCH VÝSLEDKŮ... 48

6 ZÁVĚR... 52 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 53 8 SEZNAM TABULEK... 58 9 SEZNAM OBRÁZKŮ... 58 10 SEZNAM GRAFŮ... 58 11 PŘÍLOHA... 59

1 ÚVOD Cukrová řepa je svým produkčním a energetickým potenciálem nejvýkonnější plodinou mírného pásma a má nezastupitelnou úlohu jako předplodina v osevním postupu (Krouský et al. 2006). Je to důležitá průmyslová plodina (Gurel et al., 2008). Cukrovka se řadí mezi okopaniny. Je to dvouletá rostlina rozmnožující se semeny. V prvním roce vegetace tvoří přízemní růžici listů a bulvu, ze které se získává cukr a v druhém roce vegetace tvoří květní lodyhu, na které dozrávají semena (Pulkrábek, Šroller, 1993). Je pěstována především jako technická plodina a je základní surovinou pro výrobu sacharózy (Pulkrábek et al., 2007). Cukr patří mezi důležité živiny v lidské stravě (Pokorná et al., 2011). V malé míře je využívána ke krmným účelům (bulvy, chrást a vedlejší produkty z cukrovaru: řízky a melasa). V současně době slouží také jako významná surovina pro výrobu bioetanolu (Pulkrábek et al., 2007). Celková spotřeba cukru v ČR je asi 400 až 450 tisíc tun a na jednoho obyvatele se průměrná spotřeba cukru pohybuje mezi 39-40 kg. Spotřeba ale postupně klesá. Stávající potřebu cukru pro ČR lze zajistit na ploše 60-70 tis.ha při cukernatosti 16% a za předpokladu stabilizovaného hektarového výnosu 50 až 55 tun z hektaru (Pulkrábek et al., 2007). V EU je rozsah produkce cukru regulován kvótami. Odbyt cukrové řepy vychází z dohody s cukrovarem. Vzájemné vztahy musí být mezi pěstitelem a cukrovarem jasně formulovány v uzavřené smlouvě. V ČR je rozsah produkce cukru upraven nařízením vlády (č. 364/2004 Sb. euronařízením vlády na cukr) a nařízeními Rady (ES) č. 1260/2001 o společné organizaci trhů v odvětví cukru s dalšími. V ČR byla stanovena národní produkční kvóta A ve výši 441 209 tun bílého cukru a produkční kvóta B 13 653 tun bílého cukru (3% kvóty A). Celková národní produkční kvóta v době vstupu ČR do EU činila 454 862 tun bílého cukru (Šnobl, Pulkrábek, 2007). V průběhu let došlo ke změnám a v současné době výše kvóty činí 372 459 tun (Mze, 2011). Podle údajů Mze v roce 2010/11 byla cukrová řepa v ČR pěstována na ploše 57 420 ha při velmi dobrém výnosu bulev 59.34 t/ha. Z této výměry bylo 49 257 ha použito na výrobu cukru. Z plochy 8 163 ha byla cukrová řepa použita k jiným účelům na výrobu kvasného lihu (Mze, 2011). Rozhodující pro ekonomiku pěstování cukrovky je mj. také vliv použité agrotechniky. V rámci agrotechnologických opatření je nezbytné zajistit také optimální výživný stav. Cukrovka je plodinou, která dobře reaguje také na mimokořenovou 7

výživu. Této problematice se mj. věnuje i tato práce, kde byl sledován vliv aplikovaných hnojiv s bórem na výnos a technologické parametry cukrovky. 8

2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo vypracovat literární rešerši zaměřenou na hodnocení vlivu agrotechniky na výnos a kvalitu bulev cukrovky. V praktické části se pak zaměřit na hodnocení vlivu mimokořenové výživy na výnos a technologickou kvalitu bulev cukrovky. 9

3 LITERÁRNÍ REŠERŠE 3.1 Cukrovka Cukrovka je dvouletou rostlinou rozmnožující se semeny. V prvním roce vegetace tvoří přízemní růžici listů a bulvu, ze které se vyrábí cukr a ve druhém roce vegetace tvoří květní lodyhu, na které dozrávají semena (Pulkrábek, Šroller, 1993). Je pěstována především jako technická plodina a je základní surovinou pro výrobu sacharózy. V menší míře je také využívaná ke krmným účelům-především řízky a melasa, tj. vedlejší produkty cukrovarnické výroby. V nemalém měřítku slouží pro výrobu bioetanolu (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Cukrová řepa je velmi citlivou plodinou, která silně reaguje na nepříznivé vlivy počasí. K dosažení vysokých výnosů je nutná co nejdelší vegetační doba. Také je velmi náročná na dostatečné množství srážek a zvláště na lehčích a písčitých půdách často trpí suchem. Cukr je ve většině zemí nejběžnější sladidlo. Světová produkce cukru se pohybuje v rozmezí 130-140 mil.tun. Indie, Brazílie, Kuba, Čína, USA, Německo jsou největšími producenty cukru. Hlavním biologickým zdrojem na výrobu sacharózy je cukrová třtina a cukrovka. Obě tyto plodiny se střetávají v limitních oblastech jejich pěstování subtropech. Chemicky není rozdíl mezi tzv. cukrem třtinovým a cukrem řepným. V obou případech se jedná o sacharózu, i když složení těchto rostlin je rozdílné, což se odráží v odlišné technologii zpracování suroviny v cukrovarech (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Cukrová třtina poskytuje v průměru o 20-25 % vyšší produkci cukru z jednotky plochy než cukrová řepa. Cukrová třtina roste za mnohem výhodnějších podmínek než cukrovka. Má k dispozici více slunečního svitu a vodních srážek, a proto se může v buňkách těchto obrovských, často i 3 m převyšujících rostlin vytvořit mnohem více cukru než v řepě za normálních poměrů. Cukrová třtina se pěstuje ve většině tropických a řadě subtropických zemí. Cukrovka je pak plodinou zemí mírného pásma a v řadě zemí subtropů. Lze říci, že cukrovce vyhovují oblasti se středními srážkami a malou oblačností, bez silných větrů (Pulkrábek et al., 2007). Největší plochy pěstování cukrovky jsou na Ukrajině, v Rusku, Číně, USA, Německu a Francii (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). 10

3.1.1 Historie cukrovky Nejstarší formy řepy vznikly dle Lippmanna na Sicílii ve 2.tis. př.n.l., kde byla pěstována jako zahradní plodina. V antickém Řecku a Římě byla pěstována i jako lékařská rostlina. Hippokrates (460-377 př.n.l.) mluví o řepě jako o potravě pro nemocné. Římský autor Cato píše v díle De rustica o řepě jako o polní plodině. Z raného středověku pocházejí zprávy o pěstování řepy z kláštera v St.Gallenu a ze statků Karla Velikého. Z tehdejšího Burgundska, kde byla pěstována jako krmivo pro zvířata, pochází i naše lidové označení krmné řepy buryně nebo burák. Z 18. století je znám popis řepy, který podal Linné, který rozeznává čtyři druhy řepy (obecná, širokolistá, sicilská, z pobřeží). Cukr byl získáván již ve starověku z cukrové třtiny. Poprvé vyrobil cukr z řepy roku 1747 Marggraf, ale teprve jeho žák Achard se pokusil ve Slezsku 1796 o výrobu cukru z řepy ve velkém a roku 1799 dostává řepa název Cukrová. Cukrovka jako technická plodina začala být tedy využívána asi před 200 lety. I v Čechách začíná pokusné pěstování cukrovky (Minx et al., 1994). V roce 1813 již u nás existovalo 18 malých cukrovarů a 8 pokusných stanic, avšak výtěžnost cukru byla velmi nízká a pohybovala se okolo 2-2,5 % cukru na hmotnost zpracované řepy. K pozitivnímu obratu došlo až ve 30. letech. Tržní poměry, daňová i celní politika, která podporovala cukrovarnictví a osvobozovala cukrovary na 10 let od daní, vedla k budování nových cukrovarů. Do roku 1846 pracovalo u nás 76 cukrovarů. Hlavním problémem bylo zajištění výroby šťávy s minimálním podílem necukrů. V roce 1877 vyvinul Goller nový typ nožů, které znamenaly novou epochu ve zpracování řepy. Vyvíjelo se i čištění difuzních šťáv, jejich zahušťování a získáváni cukru krystalizací i při výrobě bílého zboží v rafinériích cukru. Na přelomu 20. století došlo k významným změnám, jelikož byly vyšlechtěny nové výkonnější odrůdy. Během 1. světové války bylo cukrovarnictví rozvráceno a byla nutná rekonstrukce řady cukrovarů. K významnému rozvoji výroby řepného cukru dochází se vznikem Československa a ve dvacátých letech zaznamenalo cukrovarnictví nebývalý rozmach. Cukrovarnictví nepříznivě poznamenala světová krize ve 30. letech, druhá světová válka i období poválečné. Postupně docházelo ke koncentraci výroby, v 70. letech byly vybudovány nové cukrovary. Tok investic do cukrovarnictví se v dalším období snížil, a proto dnešní situace není vůbec uspokojivá (Pelikán et al., 2002). Cukrovou řepu nyní zpracovává pouze 11

7 cukrovarů Dobrovice, České Mezeřičí, Hrušovany nad Jevišovkou, Opava, Litovel, Prosenice a Vrbátky. 3. 1.2 Anatomická stavba cukrovky Cukrová řepa je tvořena listy a bulvou. Listy tvoří asimilační aparát a bulva představuje zásobní orgán, pro který je cukrovka pěstována. Ústředním orgánem celé rostliny je bulva cukrovky. Je nositelem pupenů, z nichž se vytvářejí nadzemní části tj. stonky s listy (obr.1). Bulva je také křižovatkou všech vodivých cest, které spojují soustavu kořenovou s nadzemní (Pelikán et al., 2002). Bulvu rozdělujeme na 3 části: a) Hlava (epikotyl) nese listy a vegetační pupeny. Tvoří asi 4% hmotnosti bulvy. Obsahuje nejméně cukru a nejvíce škodlivých necukrů. Při sklizni cukrovky se hlava odstraňuje společně s listovou růžicí a tvoří tzv. skrojky. Řez by měl být hladký a rovnoměrný. b) Krk (hypokotyl) tvoří přechod mezi hlavou a vlastním kořenem. Na této části se nenacházejí listy ani vlásečnicové kořínky. Zaujímá 6% hmotnosti bulvy. c) Vlastní kořen (radix) je vřetenovitého a mírně zploštělého tvaru se dvěma protilehlými podélnými rýhami, ze kterých vyrůstají vlásečnicové kořínky. Rýha by neměla být příliš ostrá a hluboká, tím se zhoršuje čištění cukrovky. Kořen by neměl být více větvený ani příliš dlouhý, což zvyšuje sklizňové ztráty. Kořen tvoří asi 90% hmotnosti cukrovky. Směrem dolů se zužuje a vytváří tzv. ocásek, který proniká hluboko do půdy a slouží k čerpání vody (Bretschneider, 1969). 12

Obr. 1 Popis řepné bulvy (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007) 3.1.3 Chemické složení cukrovky Chemické složení významně ovlivňuje průběh technologického procesu při získávání cukru, rozhoduje o výtěžnosti cukru a produkci melasy. Je ovlivněno do značné míry půdními podmínkami, použitou agrotechnikou, úrovní hnojení, volbou odrůdy a celou řadou dalších faktorů (Pelikán et al., 2002). 100 kg řepy 75 kg vody 25 kg sušiny 25 kg sušiny 17,5 kg cukru 7,5 kg necukrů 5 kg dřeně 2,5 kg necukrů šťávy šhuzžliuluiluikšsšťi 1,1 kg dusíkatých látek 0,9 kg organických bezdusíkatých látek 0,5 kg minerálních látek 1,2 kg celulosy 1,1 kg hemicelulosy 2,4 kg pektinových látek 0,1 kg bílkovin 0,1 kg saponinů 13

3.1.4 Hodnocení jakosti cukrovky Při hodnocení jakosti cukrovky rozlišujeme faktory vnější a vnitřní. Vnější: obsah kamenů a plevelů, zahlinění, poškození bulev při sklizni, podíl výběhlic a nesprávný seřez řepy. Vnitřní: cukernatost, podíl melasotvorných látek, vhodnost řepy ke strojové sklizni, vhodnost odrůdy vzhledem k termínu sklizně. Většina odběratelů se řídí při hodnocení kvality ČSN 46 2110 modifikovanou dle vlastních specifik. Dodávaná cukrovka musí být zdravá, způsobilá k průmyslovému zpracování na cukr, s cukernatostí nejméně 14%. Kořen by měl být kulovitý, hladký, bez postranních kořínků, hmotnost bulvy nad 100g (optimum 600g). Dužina nesmí být dřevnatá, vyschlá a nesmí vykazovat patologické změny dřeně po namrznutí. Podíl minerálních nečistot se může pohybovat maximálně v rozmezí 15-25%. Podíl rostlinných příměsí do 2%. Podíl bulev neseříznutých a vysoko seříznutých do 5%, bulev mechanicky poškozených 25% a bulev namrzlých nejvýše 2%. Kvalitní cukrovka má obsahovat nad 16% cukru, omezené množství necukrů, zejména škodlivého dusíku a rozpustného popela. K hlavním ukazatelům technologické jakosti, které se při rozboru cukrovky určují, patří cukernatost, rozpustný popel, alfa aminodusík a obsah invertního cukru (Kučerová, 2007). 3.2 Požadavky na prostředí Kvalitní řepařská půda je charakterizována optimální strukturou a pórovitostí, nízkou objemovou hmotností (pod 1.45 g.cmˉ³), nízkým penetračním odporem půdy (max.3,5 MPa), příznivým vzdušným a vodním režimem, neutrální až slabě alkalickou reakcí s hodnotami ph 6,8 až 7,3, obsahem kvalitního humusu nad 2,5% (tab. 1) (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). 14

Tab. 1 Charakteristika vhodnosti stanoviště pro cukrovou řepu (Pulkrábek et al., 2007) Ukazatel Vhodné stanoviště Nevhodné stanoviště Půdní typ Půdní druh černozemě, hnědozemě, nivní půdy (fluvizemě), rendziny, illimerizované půdy písčito-hlinité půdy, hlinité půdy, jílovito-hlinité půdy glejové půdy (gleje), bažinaté půdy, hnědé půdy písčité půdy Půdní reakce (ph) 6,8 až 7,3 pod 5,6 a nad 7,5 Využitelný profil půdy nad 50 do 40 Skeletovitost půdy (obj. %) do 2 nad 2 Sklonitost pozemku (%) do 3 nad 5 Vodní režim vyrovnaný trvalé zamokření Náchylnost k erozi žádná nebo slabá větší až vysoká Počet dní vegetace nad 180 do 170 Háďátko řepné (počet cyst do 5 nad 200 v 1 kg) Plevele (pokryvnost v %) slabý výskyt (do 20) silnější výskyt (nad 30) Rezidua herbicidů žádná triaziny, sulfonylmočoviny Pěstování cukrovky vyžaduje půdy s dobrou strukturou a mechanickými vlastnostmi, dobře zásobené živinami a vodou (Kristek et al., 2003). Cukrová řepa je velmi citlivou plodinou, která silně reaguje na nepříznivé vlivy počasí (Bittner, 2012). Průměrná vegetační teplota vzduchu by měla být 8 až 9 C s ročním úhrnem srážek 550-650mm. Při výběru pozemků přihlížíme k náchylnosti na vodní a větrnou erozi (Pulkrábek, Šroller, 1993). Výnos cukru je přímo závislý na délce vegetační doby, sumě průměrných teplot v období vegetačního roku (4-10 měsíc) a sumě slunečního svitu. K tomu pozitivně přispívá zvyšující se koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší (zdroj pro fotosyntézu). Naopak se negativně může projevit srážkový deficit nebo enormní dlouhodobé srážky. Čím je delší vegetační doba a sumy teplot, tím jsou při příznivých srážkových podmínkách dány lepší předpoklady pro výnos cukru. Cukrovka umí dobře hospodařit s vodou a vzhledem k tomu jsou nejlepší výnosy cukru často dosahovány i při poměrně nízkých srážkách (graf 1). 15

Graf 1 Transpirační koeficient (l.kg -1 (Hřivna et al., 2003) suchá hmota) u různých polních plodin Významnou roli sehrávají půdní podmínky a rozdělení srážek v průběhu vegetačního období než celkové srážkové úhrny. V závěru růstu cukrovky (přelom srpna a září) jsou již větší srážky nežádoucí, neboť snižují cukernatost a zhoršují její technologické vlastnosti (především zvýšení obsahu α-aminodusíku). 3.3 Zařazení do osevního postupu Nejvhodnějšími předplodinami cukrové řepy jsou ozimé obilniny, nejčastěji ozimá pšenice. Nevhodnými předplodinami jsou jetel, vojtěška a kukuřice. Cukrovka by se po sobě neměla pěstovat dříve než za 4 až 5 let, neboť časté pěstování cukrovky po sobě má za následek rozšíření háďátka řepného (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Snažíme se tedy v osevním postupu omezit plodiny podporující jeho šíření (např. řepku a hořčici) a raději pěstujeme háďátku nepřátelské druhy (např. čekanku, kukuřici, vojtěšku a žito) (Pulkrábek, Šroller, 1993). 16

3.4 Osivo a odrůdy V sortimentu povolených odrůd jsou zastoupeny geneticky jednoklíčkové odrůdy výnosové, normální a cukernaté. Seznam povolených odrůd poskytuje pěstiteli poměrně rozsáhlý výběr odrůd (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Kvalita osiv se nepochybně každý rok zvyšuje (Konečný, 2009). Roku 2012 vstoupilo na seznam odrůd cukrové řepy třicet osm odrůd (Hakaufova, 2012). Podle výnosu kořene a cukernatosti lze současné odrůdy rozdělit na odrůdy výnosového typu: o (V-typ), ty dosahují vyššího výnosu kořene a nižší cukernatosti (16-17%) (Alaska, Valentina aj.) o odrůdy normálního typu (N-typ) (Festina, Monza, Pohoda aj.), poskytují střední až vyšší výnosy bulev se střední cukernatostí a výtěžností rafinády o odrůdy cukernatého typu (C-typ) (Felicitas, Polarit aj) mají nižší výnosy kořene, ale vysokou cukernatost (17-18 i více %) a výtěžnost rafinády Řada odrůd je řazena k přechodným NC typům (Antilla, Impala aj.) či NV-typům (Caruso, Canon) (Pulkrábek et al., 2007). Jsou známy také odrůdy, které jsou více ziskové ve srovnání s jinými odrůdami (Hoffmann, 2011). V sušších oblastech je vhodnější pěstovat cukernaté odrůdy, které jsou méně citlivé na přísušek a také se cukernaté odrůdy doporučují pro ranější sklizeň. Při volbě osiva vycházíme ze zvolené technologie pěstování cukrové řepy. Potřebné osivo vybrané odrůdy, kvality a výrobce, charakterizované zejména požadovanou klíčivostí, kalibrací, použitým mořením atd. si pěstitelé objednávají většinou u příslušných cukrovarů a osivo je nejčastěji dodáváno obalované ve výsevních jednotkách. Osivo je mořené proti chorobám a škůdcům vzcházející cukrovky přípravky podle přání zákazníka (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). 3.5 Příprava půdy Půda musí být správně připravena před setím semen cukrovky. Důležitým předpokladem pro vysokou sklizeň je úroveň zpracování půdy (Bretschneider, 1969). U cukrovky nejjistější výsledky poskytuje klasický systém 3 oreb dle následujícího schématu: 17

o podmítka ihned po sklizni předplodiny o organické hnojení o střední orba v srpnu až v září o hluboká orba v říjnu Hloubka střední orby, kterou se doporučuje zaorat chlévský hnůj a část průmyslových hnojiv, je 18-20 cm. Hluboká orba má být 24 až 30 cm, maximálně do 45cm. Při podzimním zpracování půdy je dalším možným prvkem kypření (dlátování) do hloubky 45 cm. Snížení počtu pracovních operací v jarní předseťové přípravě a zvýšení polní vzcházivosti zajišťuje hrubé urovnání povrchu brázd na podzim při nebo po poslední orbě. Podle stavu půdy můžeme brázdy urovnat běžným nářadím. Za cíl má rané jarní vláčení otevřít povrch půdy, přispět k rychlejšímu proschnutí a prohřátí vrchní vrstvy půdy. Mezidobí mezi raným vláčením a vlastní předseťovou přípravou můžeme využít k nezbytné aplikaci herbicidů a také ke hnojení průmyslovými hnojivy (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). 3.6 Založení porostu Porosty cukrové řepy jsou zakládány přesným výsevem osiva na konečnou vzdálenost (technologie bez ruční práce). Tento způsob zakládání porostu vyžaduje kvalitní pozemky s velmi dobrou přípravou půdy (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Cílem je dosáhnout kompletní dobře organizovaný porost řepy. Cílem je rovnoměrné obsazení řepného pole rostlinami bez mezer a shluků. Za mezery se považují neobsazené úseky řádku delší než dvojnásobek výsevní vzdálenosti (nad 40 cm) a shluky představují příliš blízko rostoucí řepy, tj. ve vzdálenosti menší než vzdálenost výsevu (pod 16 cm). V takových případech jsou bulvy drobné, nevyzrálé a obtížněji skliditelné (Pulkrábek et al., 2007). Volba výsevní vzdálenosti je jedním z nejnáročnějších rozhodnutí pěstitele cukrovky (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Organizace porostu cukrové řepy je dána vzdáleností výsevu v řádku, meziřádkovou vzdáleností asi 45 cm a vzejitím porostu. Jedním z nejnáročnějších rozhodnutí pěstitele cukrovky je tedy volba výsevní vzdálenosti (Pulkrábek, Šroller, 1993). Při ní vycházíme z kvality osiva (klíčivost přes 90%), připravenosti pozemku na výsev, z pravděpodobné vzešlosti porostu (75-85%). 18

Počáteční termín setí je dán dobrou zpracovatelností půdy. V našich podmínkách je doba možného setí od 20. března do 15. dubna (Pulkrábek et al., 2007). Teplota půdy musí v době výsevu dosahovat v hloubce setí minimálně 5 C. Hloubka výsevu u cukrové řepy je 25-30mm (Šnobl, Pulkrábek et al., 2007). Správný výsev spočívá v uložení semene na utužené a vláhou zásobené výsevní lůžko s přístupem vzduchu ke klíčícímu semenu. Dalším parametrem kvality setí je přesná distribuce semen v řádku. Požadavek na přesné rozmístění semen je při pěstování cukrové řepy bez ruční práce obzvláště přísný (Pulkrábek, Šroller, 1993). Pro setí cukrovky používáme pneumatické nebo mechanické přesné secí stroje. Secí stroje musí vysévat osivo s minimálním podílem vypadlých dvojsemen, vynechávek (mezer), osivo nepoškozovat a dodržet požadovaný výsevek. V poslední době se také začínají uplatňovat sečky využívající elektropohon. To jsou stroje o nižší hmotnosti, které se agregují se slabším traktorem, což představuje snížení zatížení pozemku a příznivější ekonomické setí. Relativně novým prvkem v zakládání porostu cukrovky je tzv. hnojeni pod patu, čímž rozumíme aplikaci granulovaného či tekutého hnojiva při setí pomocí speciálních radliček či disků na secím stroji a jeho uložení do půdy ve vzdálenosti 5-6 cm od řádku, v hloubce asi 10cm. Cílem je zvýšení výnosu nebo úspora hnojiva. Efektivita je dána tím, že hnojivo se umístí v místech, kde ho rostlina při svém počátečním růstu nejvíce potřebuje. Existuje řada možností aplikace hnojiv pod patu, od granulovaných po tekutá hnojiva, od aplikace jednosložkových dusíkatých hnojiv až po aplikaci hnojiv s obsahem více prvků. Technicky je nejjednodušší a nejlevnější aplikace pevného dusíkatého hnojiva pod patu (Pulkrábek et al., 2007). 3.7 Výživa a hnojení cukrovky Cukrovka je plodina, které vyhovuje neutrální půdní reakce. Na kyselých půdách se nedoporučuje vůbec pěstovat (Hřivna et al., 2003). Trvalou pozornost je třeba věnovat výživě a hnojení, protože patří k významným intenzifikačním faktorům v pěstování cukrovky a prolínají se zde krátkodobé a dlouhodobé efekty. Krátkodobé se týkají především dusíkatého hnojení a hnojení mikroelementy. Dlouhodobé se týkají hlavně půdní reakce, půdní organické hmoty 19

a zásoby fosforu, draslíku a hořčíku v půdě. Cukrovka má vysoké nároky na živiny, a proto je možné ji pěstovat jen na úrodných půdách s dostatečným hnojením. Vzhledem k tomu, že cukrová řepa přijímá hlavní část živin z půdy, je potřebné zajišťovat její úrodnost především reprodukcí organické hmoty v půdě, vytvářením vhodné půdní reakce a průměrných zásob fosforu, draslíku a hořčíku. Pro vysoký výnos je třeba určit optimální potřeby hnojení. Není možné aplikovat dávky hnojiv, aniž bychom nebrali v úvahu specifické podmínky (Vaněk et al., 2002). 3.7.1 Organické hnojení Základem dobrého hospodaření je pravidelné doplňování organických látek do půdy. Bez vyrovnané bilance organických látek se sníží obsah humusu a výrazně se zhorší fyzikálněchemické vlastnosti půdy. Do půdy dostáváme statkovými hnojivy snadno rozložitelnou organickou hmotu, makro i mikroživiny v přijatelných formách, mikroorganismy, které zvyšují biologickou činnost půdy a také růstové látky. Dodání organických hnojiv do půdy příznivě působí na fyzikálně chemické vlastnosti, podporují tvorbu drobtovité struktury, zlepšuje se retenční schopnost a zvyšuje se využití aplikovaných minerálních hnojiv. Příznivě je ovlivněn teplotní režim půdy. Cukrová řepa patří k plodinám, které velmi dobře reagují na organické hnojení a je možno k ní aplikovat prakticky všechna statková i průmyslově vyráběná organická hnojiva. Při aplikaci je nutno vycházet ze specifik jednotlivých druhů. Nejčastěji se používají stájová hnojiva, i když jejich produkce se s poklesem stavu hospodářských zvířat výrazně snížila. Ve značné míře je zaorávaná sláma a posklizňové zbytky. Ve vlhkých létech můžeme počítat i se zeleným hnojením (Hřivna et al., 2003). 3.7.1.1 Chlévský hnůj Směs výkalů, steliva, případně zbytků krmiva, které opouští stáj, se nazývá chlévská mrva a uzráním na hnojišti vzniká chlévský hnůj (Vaněk et al., 2002). Ze statkových hnojiv se používá nejčastěji v dávce 30-40 tun na hektar. Vysoké dávky hnoje vždy vedou k luxusnímu příjmu jak dusíku, tak i draslíku a výsledkem je snížená hodnota cukernatosti, vysoká hodnota α-aminodusíku a draslíku v bulvě. Důležitější než dávka je vždy termín zaorání (optimální je v září). V některých 20

případech (zejména na těžkých půdách, nebo v suchých oblastech) je vhodné hnůj zaorávat k předplodině (Hřivna et al., 2003). 3.7.1.2 Kejda Při roštovém nebo volném ustájení zvířat bez podestýlky je produkována kejda. Jedná se o směs pevných a tekutých výkalů hospodářských zvířat, více nebo méně zředěných vodou (Vaněk et al., 2002). Použití kejdy u cukrové řepy je možné, i když není tak obvyklé. Má srovnatelný hnojivý účinek s chlévským hnojem. Největším problémem bývá její rozdílné složení a rozhodující je její sušina, která by neměla klesnout pod 5%. Používají se dávky do 50 m³ při sušině 5-7 %. Čím větší je sušina kejdy, tím menší dávka se používá. Větší dávky snižují cukernatost. Aplikace kejdy s užší sušinou (pod 5 %) působí negativně na strukturu půdy, způsobuje rozplavování půdních částic. Kejda obsahuje značné množství látek stimulační povahy (heteroauxiny), tím pádem musíme počítat s větším výskytem plevelů v porostech cukrové řepy (Hřivna et al., 2003). 3.7.1.3 Sláma Zapravení slámy bývá často velmi aktuální. Sláma má vysoký obsah organických látek, které jsou cenné pro tvorbu stabilních organických látek v půdě tj. humusu. Je zapotřebí slámu nařezat nebo rozštípat a po pozemku rovnoměrně rozvrstvit. Při nepravidelném rozvrstvení se v půdě vytváří po zapravení shluky, ve kterých se sláma velmi špatně rozkládá a stává se zdrojem inhibičních látek. Pro dobrý rozklad slámy se musí upravit poměr C:N, můžeme použít kejdu (Hřivna et al., 2003). 3.7.1.4 Zelené hnojení Zeleným hnojením rozumíme způsob organického hnojení, při němž se do půdy zaorává vyprodukovaná hmota rostlin, které byly pěstovány k tomuto účelu. Zelené hnojení se používá samostatně nebo v kombinaci s hnojem, kejdou, močůvkou i slámou (Vaněk et al., 2002). 21

Je vhodné provádět pouze u podniků se specializací pouze na rostlinnou výrobu a také na pozemcích s vysokým zastoupením obilnin v osevním sledu. Příznivě se uplatňují také na půdách s nižší úrodností. Prokazují to výsledky dosažené při pěstování hořčice a svazenky na 10% sklizňové plochy cukrovky (cca 380ha) cukrovaru Anklam v Německu. Výnos po meziplodinách vzrostl v průměru o více jak 2 t.ha -1 (16% cukernatost), což přispělo k vyšším tržbám z hektaru (graf 2). Byl zaznamenán pozitivní vliv na půdní úrodnost, strukturu a podíl organických látek v půdním profilu (Hřivna et al., 2003). Graf 2 Vliv meziplodiny na výnos cukrovky (Hřivna et al., 2003) Zelené hnojení zpravidla zajišťujeme podsevem do krycí plodiny nebo formou strništní meziplodiny. Smyslem zeleného hnojení k cukrové řepě je navrácení snadno rozložitelné organické hmoty do půdy. Rovněž je omezeno vyplavování živin z půdního horizontu a snižuje se také zaplevelení pozemku. K vhodným meziplodinám pro řepařské půdy patří: o podsevy v obilovinách jetel plazivý s travinami, (př. jílek mnohokvětý) o luskoviny a jejich směsky s jílkem hrách, lupina, vikev o svazenka vratičolistá vhodná tam, kde se nemohou pěstovat brukvovité rostliny kvůli výskytu háďátka řepného o brukvovité rostliny pouze na půdách, kde se nevyskytuje háďátko, neboť ho podporují v rozmnožování (Hřivna et al., 2003). 22

3.7.2 Hnojení průmyslovými hnojivy Jedná se většinou o výrobky chemického průmyslu (Vaněk, 2002). V praxi jsou pro cukrovou řepu nejvýznamnější dusík, fosfor, draslík, vápník a částečně i mangan a sodík. Do půdy se obvykle dostává s průmyslovými hnojivy také síra a železo a v malých množstvích i bór. Kromě počasí, půdy, osevního postupu, obdělávání a šlechtění je hnojení hlavním činitelem rozhodujícím o výnosu cukrové řepy (Bretschneider, 1969). 3.7.2.1 Hnojení dusíkem Dusík je nezbytný prvek pro růst cukrovky. Uvolňuje se při mineralizaci organických látek, které jsou čerpány z půdy. V množství případů je dusík brán jako omezený prvek, neboť jen některé půdy jsou schopny ho poskytovat v dostupné formě tzn. jako dusičnan nebo amoniak (Draycott, 2005). V půdách je celkový obsah dusíku rozdílný a kolísá v rozpětí 0,05-0,5%. V ČR je v půdách průměrný obsah 0,1-0,2%. To představuje v průměru 3-6 tun dusíku na 1 ha. Z celkového množství je 98-99% obsaženo ve formě organické a zbytek, což je 1-2% ve formě minerální. Organické dusíkaté látky jsou v půdě rozkládány až na amoniak činností mikroorganismů. Cukrovka přijímá dusík většinou ve formě nitrátů. Nitráty přijaté rostlinou jsou rychle transportovány do listů, kde je lokalizována podstatná část nitrátreduktázy, která v kořenech chybí. Pro aktivitu nitrátreduktázy je nutná přítomnost Mo, Fe, Cu, Mn. Jelikož jsou nitráty v rostlině redukovány na NH 3, který je vázán na oxokyseliny vzniká přeměnou asimilátů. Jedná se o energeticky náročný proces. Tím se snižuje i obsah cukru v bulvách. Proto je pro cukrovku přehnojování dusíkem škodlivé (Žák et al., 2002). Cukrovka přijímá nejvíce dusíku do konce června, v tomto období se tvoří v maximální míře listová plocha. Nadbytek se projevuje temně zelenou barvou listů a velkým zvlněním čepelí listů. Nedostatek se projevuje určitým zesvětlením až zežloutnutím listů (Hřivna et al., 2003). Dusík hraje ve výživě cukrovky významnou roli. Na jednu stranu podmiňuje výnos, ale na druhou stranu může negativně ovlivnit kvalitu cukrové řepy jako suroviny v cukrovaru. Pro výživu rostlin dusíkem je u cukrové řepy nutné zajistit minimálně nezbytné množství N pro vytvoření dostatečné listové plochy od počátku vegetace, 23

aby po této fázi následovalo období jeho minimálního příjmu, které působí příznivě na růst bulev a především na jeho kvalitu (Borovička et al., 2006). Růst listů v 1. polovině vegetace odčerpá určité množství dusíku. Dostatečná listová plocha je základem pro intenzivní fotosyntetickou činnost a předpokladem pro vysoký obsah cukru v bulvě cukrovky. Pouhý počet listů na rostlině není rozhodující, ale významná je jejich velikost a listová plocha. Je-li rostlina stresována nedostatkem dusíku, tak se vyvinou listy malé a klesá tak fotosynteticky aktivní plocha. Rovnoměrný přísun dusíku je velmi významný, protože jednotlivé listy se vyvíjí a rostou celkem dlouho. Pokud je dávka dusíku zvolena optimálně, je zajištěn nárůst dostatečně velké listové plochy. Také se zvyšuje výkonnost rostliny a obsah cukru v kořeni cukrovky. Velmi důležité je tedy správně zvolit dávku dusíku. Dřívější zkušenosti udávají dávku 120-180 kg.haˉ¹. Nyní se poznatky o hnojení dusíkem přehodnocují směrem k nižším dávkám dusíku na hektar. Z praktického hlediska musíme tedy podpořit raný vývoj rostlin. Musíme, ale vycházet z toho, že celkový příjem dusíku v prvních 30 dnech je velmi malý. Proto při větších srážkách v dubnu a počátkem května může na lehčích půdách dojít k jeho vyplavení do hlubších vrstev. To může negativně působit na nežádoucí zvýšený příjem dusíku v druhé polovině vegetace, kdy se cukrovka svým kořenem k vyplavenému dusíku dostane. Jako výhodné se tedy jeví dosažení vyššího obsahu N v blízkosti kořenového systému mladých rostlin. Naopak hnojení dusíkem v červnu nebo později snižuje cukernatost a také přispívá ke zvýšení obsahu škodlivého dusíku tj. látek, které působí silně melasotvorně (Hřivna et al., 2003). Dynamiku příjmu dusíku a jeho využití rostlinou cukrovky prezentuje graf 3. 24

Graf 3 Odběr dusíku nadzemní částí rostliny a kořeny u cukrovky při vysokém výnosu (Draycott, Christenson, 2003) 3.7.2.2 Hnojení fosforem Fosfor začal být více vnímán jako potřebný prvek pro cukrovou řepu teprve v průběhu 20. století. Hraje důležitou roli ve stavbě cukrovky. Důležitý je pro přesun energie zprostředkovaný ATP. Tyto reakce se vyskytují v procesu respirace, fotosyntézy a výroby cukru (Draycott, 2005). Význam vlivu fosforu na cukrovou řepu je dobře známý. Mnohé studie prokázaly, že aplikace fosforu snížila v rostlinách obsah kyseliny šťavelové. Některé výzkumy dokazují, že vysoký obsah šťavelanů může souviset s nízkým obsahem cukru (Topcuouglu, 2003). Celkový obsah fosforu v půdě se pohybuje od 0,03-0,13%. Cukrovka přijímá fosfor ve formě anionů H 2 PO 4ˉ a HPO 4ˉ² z půdy. Intenzita příjmu je závislá na obsahu kyslíku v půdě a světle, které působí stimulačně na jeho příjem. Rostliny cukrové řepy čerpají fosfor v průběhu celé vegetace. V počátku vegetace je translokován jak do listů, tak i do kořene. Ve druhé polovině vegetace se kumuluje hlavně v kořenech. Fosforečná hnojiva aplikujeme na podzim na strniště a následně je zapravujeme orbou. Jarní hnojení není vhodné, protože zbytečně utužujeme půdu (tvorba kolejí ) hnojivo se dostává mělce pod povrch a je omezeně využito (Hřivna et al., 2003). 25

3.7.2.3 Hnojení draslíkem Draslík je jedním ze 16 nezbytných prvků pro růst a vývoj rostlin a účastní se téměř všech procesů potřebných k udržení růstu (Grzebisz et al., 2005). Je to makroživina, která je přijímána a využívána ve větším množství cukrovou řepou, zejména při optimální sklizni. Draslíku spotřebuje cukrovka nejvíce ze všech živin. Proto je potřeba při základním hnojení aplikovat dostatek K-hnojiv (Draycott, 2005). Draslík je živinou, na kterou je cukrová řepa nejvíce náročná. Cukrovkou je přijímán v průběhu celé vegetace. Ve větší míře se kumuluje v listech, i když kořeny ho obsahují také značné množství. Aplikaci draselných hnojiv zpravidla provádíme na podzim na strniště se zapravením orbou. Jarní hnojení je nevhodné, neboť se tvoří koleje a může být negativně ovlivněno vzcházení cukrovky. Nejčastěji používaná K-hnojiva: o Draselná sůl 60%, krystalická, granulovaná je to nejčastěji používané draselné hnojivo s 60% obsahem K 2 O, 47% chlóru a malým obsahem sodíku. Je to v podstatě chlorid draselný. Obzvláště je vhodný na hnojení těžkých jílovitých půd náchylných na kornatění. o Magnesia kainit obsahuje 11% K 2 O, 5% MgO, 4% S ve formě síranu hořečnatého a 15% Na. Vhodný je pro půdy s nízkým obsahem hořčíku a síry. o Korn Kali obsahuje 40% K 2 O a 5% MgO, 4% S velmi vhodné na půdy s nízkým obsahem hořčíku. o Patentkami hnojivo je možné aplikovat týden před setím, neboť nepůsobí negativně na vzcházení cukrové řepy (Hřivna et al., 2003). Nedostatek draslíku způsobuje: -pokles příjmu a translokaci nitrátů, fosfátů a dalších živin -zpomalený růst -špatně vyvinutý kořenový systém -sníženou aktivitu vody -větší náchylnost k chorobám (Grzebisz et al., 2005) 3.7.2.4 Hnojení hořčíkem Cukrová řepa je velmi náročná na hořčík. Spotřeba hořčíku je pro růst a vývoj rostlin vyšší než u fosforu. Hořčík je čerpán do všech částí rostlin. Na počátku vegetace 26

se kumuluje nejvíce v listech a v druhé polovině vegetace v bulvách cukrovky (Hřivna et al., 2003). Hořčík je centrálním atomem chlorofylu, který hraje důležitou roli v růstu rostlin (Draycott, 2005). Je to základní prvek pro fotosyntézu rostlin a tvorba chlorofylu se v případě nedostatku projevuje blednutím starších listů a žloutnutím mezi listovou žilnatinou (Bittner, Běhal, 2010). 3.7.2.5 Hnojení sírou Cukrovka patřila v ČR k plodinám, kterým běžně postačovaly depozice síry ve srážkách, a proto se hnojení sírou zanedbávalo a do celkové bilance živin potřebných pro tvorbu výnosu se často síra vůbec nezapočítávala (Hřivna et al., 2003). Nedostatek síry je stále častější v souvislosti s výraznou redukcí emisí oxidu siřičitého do atmosféry, nižšími vstupy síry ve statkových i minerálních hnojivech. Vstupy síry poklesly ve většině intenzivně hospodařících regionech pod 10 kg na hektar. To je nedostatečné pro celou řadu plodin (Ryant et al, 2007). Po odsíření se jediným zdrojem stal hnůj a občas síran amonný aplikovaný v podzimním období na zaorávanou slámu. V západoevropských intenzivně řepařících zemích je hnojení sírou naprosto běžné a je součástí základního hnojení cukrové řepy (Hřivna et al., 2003). Síra je nezbytná pro tvorbu proteinů v cukrovce. Poměr dusíku k síře je 15:1 (Draycott, Christenson, 2003). 3.7.2.6 Hnojení sodíkem Sodík je přítomen v mnoha matečných horninách, ze kterých je půda složena. Během zvětrávání a dalších půdotvorných procesů bývá sodík vyloučen. Všeobecně vyvřelé horniny obsahují nejvíce sodíku a tudíž v půdách, které jsou tvořeny z těchto hornin, je koncentrace sodíku v rozmezí 1-2%. Cukrová řepa přijímá sodík jako Na + ion z půdního roztoku. Koncentrace sodíku v hlavě cukrovky je 20 krát vyšší než v kořenech. Po odejmutí pouze kořene cukrovky z půdy se vrátí do půdy 90% z celkového množství sodíku (Draycott, Christenson, 2003). 27

3.7.2.7 Hnojení vápníkem Koncentrace vápníku v půdách je v rozmezí 0,1-3%. Půdy tvořené ze zásaditých nebo vápenatých hornin obsahují obrovské množství vápníku (3%), a právě takové půdy jsou široce využívány pro produkci cukrové řepy. Vápník hraje dvě role v produkci cukrovky. Je to podstatná výživa rostlin a je to hlavní faktor při kontrole ph půdy. Nedostatek vápníku je na polích jen zřídka viděn, neboť produkce je uskutečněna na neutrálních nebo zásaditých půdách. Dokonce i na půdách s ph tak nízkým jako 5,5 je často dostatečné množství vápníku, který podporuje růst cukrovky. Hlavní rolí vápníku v rostlinách je poskytovat stabilitu buněčných stěn (Draycott, 2005). 3.7.2.8 Dynamika příjmu živin Cukrovka je plodinou, která se vyznačuje vysokou náročností na živiny a také odlišnou dynamikou jejich příjmu během vegetace. Potvrzují to i grafy 4, 5 hodnotící příjem živin porostem cukrovky na 5 lokalitách umístěných v regionu Opavsko roku 2003 (Hřivna et al., 2003). Graf 4 Přírůstky sušiny chrástu a čerpání živin v průběhu vegetace (Hřivna et al., 2003) 28

Graf 5 Tvorba sušiny bulev a ukládání živin v bulvách cukrovky v průběhu vegetace (Hřivna et al., 2003) 3.7.3 Hnojení mikroelementy 3.7.3.1 Bór Cukrovka přijímá bór ve formě nedisociované kyseliny borité, podobně jako vápník. Bór se ve fyziologických funkcích od ostatních mikroelementů liší. Je schopen tvořit estery kyseliny borité, s OH skupinami cukrů vytváří polyhydroxylové sloučeniny, které stabilizují buněčné stěny (Pulkrábek et al., 2005). Je přiváděn transpiračním proudem až do okrajů a špiček listů. Účastní se mnoha fyziologických procesů, které jsou iniciovány světlem, působením zemské tíže, fytohormony. Také má vztah k syntéze cytokininu a zvyšuje hladinu auxinu (Hřivna et al., 2003). Cukrová řepa musí být schopna přijímat dostatečné množství tohoto prvku, aby zachovala minimální koncentraci v tkáních, jinak je růst narušen (Draycott, 2005). Nedostatek se může projevit různým způsobem. Deficience u cukrové řepy se projeví srdéčkovou hnilobou. Starší listy mohou mít stříbřitý nádech (Hřivna et al., 2003). 3.7.3.2 Mangan Mangan je požadován velkým množstvím enzymů jako aktivátor. Většina těchto enzymů je spojena s oxidací-redukcí, dekarboxylací a hydrolytickými reakcemi. Listy 29

trpící nedostatkem manganu obvykle obsahují 10-30mg Mn/kg a zdravé listy 40-100 mg Mn/kg. Příjem manganu cukrovkou je cca 520g/ha. Deficit Mn se projevuje na nových listech, protože neprobíhá jeho redistribuce ze starých listů (Draycott, 2005). Nedostatek se projevuje drobnými žlutobílými skvrnami na listech mezi listovou žilnatinou. Při větším nedostatku, kdy je již snížený růst rostlin, jsou listové řapíky delší. Listy jsou vzpřímené a čepele listů se kroutí dovnitř (Hřivna et al., 2003). 3.7.3.3 Další mikroelementy (Zn, Cu, Fe) Zinek je nezbytný jako stavební komponent některých enzymů a proteinů. Koncentrace zinku ve zdravých listech je okolo 20 mg Zn/kg a kořenech 10 mg Zn/kg. Celkově listy i kořeny přijmou okolo 200g Zn/ha. Listy, které obsahují méně než 10mg Zn/kg, ukazují deficitem symptomy (Draycott, 2005). Nedostatek vyvolává poruchy v dělení buněk tvořených špiček, vegetačních vrcholech a v kambiálních pletivech. Také dochází k narušení růstu rostlin (Hřivna et al., 2003). Měď je přijímána rostlinami jako kationt Cu² + a její příjem není výrazněji ovlivněn jinými ionty. Je v rostlinách málo pohyblivá a je vázaná na komplexní sloučeniny a v organických sloučeninách. Asi 70% mědi je lokalizováno v chloroplastech. Železo na dostatečně provzdušněných půdách je železo přijímáno jako trojmocný kationt. Na půdách těžkých a přemokřených převládá příjem dvojmocného kationtu (Hřivna et al., 2003). 3.7.4 Mimokořenová výživa Rostliny mohou přijímat živiny všemi orgány tedy i listy a stonky. Mechanismus vstupu živin do rostliny nadzemními orgány je podobný jako u kořenů. Důležitým předpokladem působení jednotlivých živin je to, aby roztok zasáhl co největší plochu rostliny a zůstal tam co nejdelší dobu (Vaněk et al., 2002). Hlavní podíl živin nezbytných pro růst a vývoj přijímá rostlina z půdy pomocí kořenového systému. Hlavní funkce spočívá v příjmu vody a v ní rozpuštěných živin. Hlavní funkcí listového povrchu je příjem oxidu uhličitého a absorpce sluneční energie. 30

List může také sloužit k mimokořenové výživě živinami přijímanými kořeny. List je krytý pokožkou (epidermis), která je pokryta kutikulou, ta je složena ze tří dobře odlišitelných vrstev a pokrývá pokožku. Svrchní část tvoří epikutikulární vosk a pod ní je uložený kutin, který obsahuje vodu odpuzující látky (mastné kyseliny, vosky). Poslední kutinová vrstva obsahuje kromě kutinu a celulózového skeletu i hydrofilní pektiny. Ty bobtnají ve vlhkém prostředí a jsou propustnější pro vodu a v ní rozpuštěné látky. Se stářím listu se samozřejmě snižuje propustnost listu pro vodu a tím pádem i jeho schopnost přijímat živiny. Součástí listů jsou i průduchy. Ve výživě je jejich funkce omezená a slouží pouze k výměně plynů (H 2 O, CO 2 ) (Hřivna et al., 2003). 3.7.5 Hnojení cukrovky pod patu Pod tímto pojmem rozumíme aplikaci granulovaného nebo tekutého hnojiva ve stejné operaci při setí pomocí speciálních radliček na secím ústrojí cukrové řepy ve vzdálenosti 5-6cm od řádku a v hloubce asi 10cm. Touto metodou se zvyšuje výnos cukrovky a tím i výnos polarizačního cukru z hektaru (Hřivna et al., 2003). 3.7.6 Vliv výživy na výnos a kvalitu cukrovky Technologická jakost cukrové řepy je dána komplexem faktorů, které významně ovlivňují její zpracovatelnost a rozhodují o celkové výtěžnosti cukru. Je to komplex znaků zahrnující vlastnosti mechanické, biologické, fyzikálně-chemické a chemické. Sem patří zevní znaky, které ukazují na tvar a velikost bulvy, množství kořínků, nečistot, počet a charakter cévních svazků, zdravotní stav a další. Hlavní význam mají analytické hodnoty. Patří sem digesce, rozpustný popel, škodlivý dusík a podíl invertu. Digesce je rozhodujícím kritériem, která může být různým způsobem ovlivněna. Svou roli zde hraje samozřejmě výživa. Významným způsobem se zde může promítnout intenzita hnojení dusíkem, která ovlivňuje nejen chemické složení rostlin a kořene, ale také podporuje retrovegetaci u cukrové řepy, která koresponduje s výrazným zhoršením cukernatosti a skladovatelnosti bulev. Dochází k nárůstu škodlivého dusíku v kořenech cukrovky (Hřivna et al., 2003). 31

3.8 Ošetřování během vegetace Používané systémy ochrany cukrové řepy i nové postupy v agrotechnice se postupně začínají projevovat proměnou spektra a četností výskytu jednotlivých chorob a škůdců řepy. Největší vliv na složení patogenů v porostech cukrovky mají šlechtění, moření a úprava osiva, osevní postupy, minimalizace zpracování půdy a předseťová příprava (Konečný, 2004). V období vzcházení porostu cukrové řepy sledujeme výskyt chorob a škůdců. Vybíráme vhodné mechanické ošetření porostu, kterým ničíme tvořící se půdní škraloup. Porost řepy plečkujeme, když to stav porostu nebo půdy vyžaduje. Nejčastěji používáme plečky, rýhované válce nebo lehké brány. Ochranu cukrovky před škůdci a chorobami je třeba spojit s péčí o celkový zdravotní stav řepy, s přípravou půdy, vhodnou výživou a správnou agrotechnikou během celé vegetace. Pro vysoký obsah cukru napadají cukrovou řepu stále noví škůdci a původci chorob, a proto věnuje cukrovarnický průmysl zdravotnímu stavu velkou pozornost. Cukrová řepa vyžaduje po téměř celou vegetační dobu neustálou péči, to znamená odplevelování. V minulosti byl problém řešen výhradně ruční prací. Později kombinací ruční práce a traktorových pleček. Po zavedení herbicidů byl výrazně snížen podíl ruční práce a využití traktorových pleček. V současnosti je hubení plevelů prováděno výhradně herbicidy (Kohout, 1995). 3.8.1 Ochrana proti škůdcům a chorobám Škůdce a choroby cukrovky můžeme rozdělit do čtyř skupin: a) Škůdci a choroby, vyskytující se pravidelně, př. háďátko řepné, mrchožrouti, moucha buráková a z chorob cercosporioza (řepné neštovice) a řepné virosy, rizománie. b) Škůdci a choroby, vyskytující se kalamitně, jsou nejnebezpečnější. Patří k nim nosatci, housenky můry osenní, mšice maková a z chorob zejména hniloby kořene. c) Škůdci a choroby, vyskytující se občas, při rozšíření však působící značné škody. Patří sem housenka můry gamma, zavíječ řepný. Z chorob suchá a srdéčková hniloba, červená hniloba (Bretschneider, 1969). 32

d) Karanténní škůdci a choroby, vyskytující se omezeně jen na určitých zemích při větším rozšíření však ohrožující celé naše řepařství. Škůdce cukrové řepy lze rozdělit do těchto skupin: 1) Jarní škůdci cukrovky: k těmto škůdcům patří nosatci, dřepčíci, mrchožrouti a maločlenci. 2) Zemní škůdci cukrovky: k těmto škůdcům patří především housenky můry osenní, ponravy chroustů a drátovci a velmi nebezpečný a těžko odstranitelný škůdce háďátko řepné. 3) Hmyz poškozující řepné listy: jsou to moucha buráková, zavíječ řepný a mšice maková. 4) Hlodavci: hlavně myši, hraboši, křečci a syslové. 5) Karanténní škůdci: do této skupiny patří především mol řepný (poškozuje listy i bulvu) a sítěnka řepná (poškozuje listy a přenáší virovou kadeřavost (Bretschneider, 1969). K nejvýznamnějším škůdcům cukrovky v období vzcházení patří maločlenec čárkovitý, dřepčík rdesnový, drátovci a květilka řepná (Bubník, Gebler et al., 2006). Maločlenec působí požerky, které přerušují vodivé cesty na hypokotylu. Dospělci dřepčíků vyžírají otvory na listech, larvy ožírají kořínky rostlin. Ochrana proti škůdcům vzcházející řepy spočívá v moření osiva, v aplikaci insekticidů, využití granulovaných či řádkové kapénkové aplikace insekticidů (Pulkrábek et al., 2007). Během celé vegetace je cukrovka napadána mšicemi (sají na listech), následně jimi přenášenou žloutenkou řepy a mírným žloutnutím řepy. V poslední době je velká pozornost věnovaná rizomami (jedna z nejvýznamnějších chorob cukrovky), projevuje se zmnožením vedlejších kořenů, hnědnutím cévních svazků, na listech se objevují žlutavé skvrny od žilek, listy vadnou (Šnobl, Pulkrábek et al. 2007). 3.8.2 Ochrana proti plevelům Regulace plevelů je jedním z nejsložitějších a nejdražších úkolů v systému pěstování cukrovky (Pulkrábek et al., 2007). Díky plevelům může být sklizeň obtížnější (Cioni, Maines, 2010). Plevele škodí hlavně tím, že odebírají řepě živiny, vodu, zastiňují porost, a tím snižují intenzitu fotosyntézy a biosyntézu sacharózy, což se nakonec projevuje v nižším 33