Kuba a Evropská unie

Parlament České republiky Kancelář Poslanecké sněmovny Parlamentní institut Kuba a Evropská unie Informační podklad č. 3.033 Michal Částek Marino Radačič květen 2005

2 Obsah Obsah 2 Úvod 3 EU a Kuba vývoj od 90. let 20. století 4 Změna přístupu EU dočasné odvolání diplomatických sankcí 5 Aktuální vývoj ve vztazích EU Kuba 6 Pozice jednotlivých členských států EU 7 Španělsko 7 Francie 8 Německo 8 Ostatní státy 9 Evropský parlament 9 Hospodářská a zahraničněobchodní situace Kuby 10

3 Úvod Kuba je karibský stát s 11,3 miliony obyvatel. Je to jediný stát v regionu, kde vládne komunistická strana, která je podle ústavy také jediná legální politická síla v zemi. Hlavou státu a vlády (a zároveň generálním tajemníkem strany) je od roku 1959 Fidel Castro Ruiz. Kuba byla až do roku 1898 španělskou kolonií. V krátké španělsko-americké válce byla dobyta jednotkami USA, o čtyři roky později se stala nezávislým státem, který byl dlouhou dobu silně pod vlivem Spojených států. Nespokojenost s autoritářským režimem generála Fulgencia Batisty vedla koncem padesátých let k podpoře ozbrojeného povstání vedeného Fidelem Castrem. V roce 1959 uprchl Batista ze země a povstalci převzali veškerou moc ve státě. Po sérií konfiskací majetků amerických společností kubánskou vládou a po neúspěšném pokusu antikomunistických sil iniciovat převrat, zavedly USA v roce 1962 proti ostrovu obchodní embargo. V reakci na to se Castrův režim postupně orientoval na politickou a hospodářskou spolupráci se Sovětským svazem, který se brzy stal hlavním spojencem země. Kolaps komunismu ve Střední a Východní Evropě po roce 1989 znamenal ránu pro kubánskou centrálně plánovanou ekonomiku. Režim se poté rozhodl provést určité ekonomické reformy. V otázce politických či lidských práv však nedošlo k žádnému zásadnímu posunu. V devadesátých letech se Kuba pokusila normalizovat své vztahy s ostatními státy světového společenství a zejména svého regionu. Do roku 2000 se stala členem Karibského společenství, Asociace karibských států a Latinskoamerického integračního seskupení. V roce 1998 Rada ministrů zemí ACP (77 států Afriky, Karibiku a Tichomoří, které spolupracují s EU na bázi dohody z Lomé - od roku 2000 dohody z Cotonou) udělila Kubě statut pozorovatele a o dva roky později podpořila její plné členství ve skupině. Havana však krátce na to svou žádost o začlenění vzala zpět, v reakci na hlasování členských států EU o resoluci OSN odsuzující porušování lidských práv na Kubě. Nadále napjaté zůstaly vztahy s USA. V 90. letech však mezi sebou oba státy vyjednaly sérii technických dohod, které přinesly řešení některých bilaterálních problémů. V roce 1995, kdy vrcholil masivním exodus Kubánců ze země, se Kuba a USA shodly na opatřeních o repatriaci uprchlíků. Podle smlouvy se USA zavázaly přijmout každoročně dvacet tisíc emigrantů z Kuby, vybraných na základě loterie. O rok později sestřelily kubánské vzdušné síly dvě malá civilní letadla americké nevládní organizace Brothers to the Rescue, podporující kubánské utečence. V reakci na to USA ještě více zostřily hospodářské embargo. Nově přijatý zákon Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act 1, známý spíše pod označení svých navrhovatelů Helms-Burton Act, umožnil americkým občanům soudně vymáhat odškodnění od zahraničních společnostní a jednotlivců, kteří vědomě používali majetek zabavený americkým občanům kubánskou vládou po roce 1959. Schválení zákona ostře odsoudila EU a pohrozila USA předáním stížnosti Světové obchodní organizaci. V roce 1997 pak president Clinton suspendoval článek III. zákona, podle kterého hrozilo stíhání evropským firmám. 1 Cuban Liberty and Democratic Solidarity (Libertad) Act of 1996, US Department of State, http://usinfo.state.gov/regional/ar/us-cuba/libertad.htm

4 Po nástupu presidenta George W.Bushe se vztahy ještě více zhoršily poté, co byla Kuba obviněna z výroby ofensivních biologických zbraní. Po zahájení války proti terorismu však přestala být situace na Kubě jednou z prioritních otázek zahraniční politiky USA. EU a Kuba vývoj od 90. let 20. století Kuba je jediným státem karibské oblasti, který nemá s EU podepsanou dohodu o spolupráci. Vzájemné vztahy se tedy z pohledu EU dodnes řídí Společným postojem 2 Rady ministrů z 2.prosince 1996. Podle tohoto dokumentu je cílem EU posilování procesu přechodu k pluralitní demokracii a dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i udržitelná obnova a zlepšování životních podmínek kubánského lidu. V zájmu dosažení těchto cílů bude EU posilovat dialog s kubánskými úřady a všemi složkami občanské společnosti, ještě aktivněji než dosud hledat příležitosti k veřejnému i neveřejnému upozorňování kubánských orgánů na základní povinnosti v oblasti lidských práv, zejména svobody slova a shromažďování a podporovat reformu vnitrostátních právních předpisů týkajících se politických a občanských práv, včetně trestního zákoníku Kuby, a související zrušení všech politických trestných činů, propuštění všech politických vězňů a ukončení pronásledování a trestání disidentů. Hlubší spolupráce s Kubou závisí na pokrocích v oblasti lidských práv a politických svobod. Do konce 90.let se země EU staly největším obchodním partnerem Kuby a jejím největším zdrojem investic. Kuba též podepsala se zeměmi tehdejší Patnáctky (s výjimkou Švédska a Irska stav k červenci 2004 ) dohody o ochraně investic. V letech 2001-2002 se vzájemné vztahy prohloubily. V srpnu 2001 navštívila Havanu oficiální delegace vedená belgickým ministrem zahraničí Louisem Michelem, jehož země v té době předsedala Evropské unii. V prosinci téhož roku a v listopadu 2002 došlo k další sérii schůzek na vysoké úrovni. V lednu 2003 Kuba podala žádost o přistoupení k Dohodě z Cotonou.V březnu 2003 Evropský komisař pro rozvojovou a humanitární pomoc Poul Nielson při své návštěvě Havany otevřel zastoupení Delegace Evropské komise. Od dubna 2003 však došlo ve vztazích EU s Kubou k značnému zhoršení. V sérii policejních akcí kubánské úřady zatkly 75 disidentů, převážně aktivistů za lidská a politická práva, až na výjimky zapojených do Projektu Varela, petice, která si kladla za cíl vynutit si konání svobodných voleb. V politických procesech byli pak zadržení odsouzeni k nepřiměřeným trestům. V té době Kuba přerušila své moratorium na vykonávání trestu smrti a popravila tři muže, kteří se pokusili v havanské zátoce unést trajekt a nasměrovat ho na Floridu. Ministři zahraničí EU odsoudili postup kubánských úřadů a varovali vládu, že další zhoršení situace lidských práv na Kubě ovlivní vztahy s EU a výhledy na další spolupráci. V květnu 2003 pak Evropská komise pozastavila rozhodování o přistoupení Kuby k Dohodě z Cotonou. Poté kubánská vláda stáhla svou žádost a obvinila Komisi ze spolčení se Spojenými státy. Pátého června 2003 se pak Rada ministrů z popudu Španělska a Itálie rozhodla přehodnotit Společný postoj z roku 1996. Členské státy se shodly na omezení kontaktů s vysokými 2 SPOLEČNÝ POSTOJ ze dne 2. prosince 1996 ke Kubě, vymezený Radou na základě článku J.2 Smlouvy o Evropské unii (96/697/SZBP), http://europa.eu.int/eurlex/lex/lexuriserv/lexuriserv.do?uri=celex:31996e0697:cs:html

5 kubánskými představiteli, omezení účasti na kulturních událostech a posílení oficiálních styků s kubánskými disidentskými skupinami. Některé členské státy např. Itálie, Francie, Španělsko poté snížily úroveň svého diplomatického zastoupení v Havaně a ukončily celou řadu programů o spolupráci a rozvoji. Zároveň začaly ambasády zemí EU zvát přední disidenty na své národní oslavy. S tímto přístupem přišla již na podzim 2002 Zájmová sekce USA v Havaně. V odpověď na to začaly kubánské úřady podobné akce bojkotovat. V polovině června 2003 kubánská vláda svolala masivní demonstrace proti ambasádám Itálie a Španělska. Fidel Castro ve svém projevu obě země hrubě kritizoval, a označil italského premiéra Berlusconiho za fašistu a klauna, španělského premiéra Aznara pak přirovnal k Adolfu Hitlerovi. Nejvíce ovšem vyčinil středoevropským zemím, které jsou podle něj plny nenávisti ke Kubě, protože jí nemohou odpustit že předvedla, že socialismus je schopen vytvořit společnost, která je tisíckrát spravedlivější a humánnější, než prohnilý systém, který přijaly. Dne 27.července pak Kuba oficiálně odmítla veškerou humanitární a rozvojovou pomoc ze strany Evropské komise a členských států EU. Fidel Castro při této příležitosti označil EU za trojského koně supervelmoci USA. V září 2003 pak Kuba pozastavila činnost španělského kulturního centra v Havaně a vztahy s EU se dostaly na nejnižší úroveň od počátku devadesátých let. Změna přístupu EU dočasné odvolání diplomatických sankcí Situace se začala proměňovat až v druhé polovině roku 2004. V březnu 2004 zvítězila ve španělských volbách socialistická strana, která odsuzovala dosavadní tvrdý přístup konzervativní vlády premiéra Aznara. Podle socialistů bylo omezení vztahů s Kubou kontraproduktivní a ani nepřineslo vylepšení situace odsouzeným disidentům. V červnu 2004 Rada ministrů znovu přehodnocovala diplomatické sankce proti Kubě. Ministři zahraničí na své schůzce v Lucembursku bez diskuse schválili další pokračování sankcí, odmítli však návrhy na zavedení hospodářského embarga. Ve stejném období začal proces, který si kladl za cíl přehodnotit dosavadní politiku EU vůči Kubě. Od podzimu 2004 se Španělsko stává nejaktivnějším zastáncem odvolání protikubánských sankcí. Podle premiéra Zapatera je třeba najít nový druh vztahu s Kubou. Dosavadní politika prý nikam nevedla a podle náměstkyně ministra zahraničí Marie Teresy Fernandez de la Vega byla značně neefektivní. V říjnu 2004 navrhl Madrid, aby země EU přestaly zvát disidenty na oslavy na svých vyslanectvích, obnovily kontakty s oficiálními úřady a začaly znovu jednat s Kubou o připojení k Dohodě z Cotonou. Pozastavení sankcí však mělo být dočasné, zároveň měly pokračovat pravidelné schůzky s představiteli opozice. 16. listopadu 2004 se pak zástupci 25 členských států EU shodli na potřebě přehodnocení dosavadního přístupu ke Kubě. Cílem podle oficiálního prohlášení nizozemského předsednictví bylo učinit kontakty s disidenty a občanskou společností efektivnější.

6 25.listopadu 2004 poté Kuba a Španělsko obnovily oficiální kontakty, když kubánský ministr zahraničí navštívil španělskou ambasádu a krátce pohovořil s velvyslancem Carlosem Alonso Zaldivarem. Kuba zároveň propustila 7 z celkových 75 disidentů vězněných od dubna 2003. V prosinci 2004 pak změnu politiky EU vůči Kubě podpořil i francouzský president Jacques Chirac, který ocenil pozitivní efekt španělského postoje. Francie podle něj zcela schvaluje politiku směřující k obnovení dialogu s Havanou. V lednu 2005 pak kubánské úřady obnovily kontakty i s dalšími členskými státy EU se zastupitelstvími v Havaně. V polovině ledna pak po výzvě předsednického státu Lucemburska, Belgie a Španělska obnovila Kuba vztahy s Evropskou komisí i s těmi státy EU, které dosud zastávaly vůči Kubě nejtvrdší stanovisko Česká republika, Nizozemí, Polsko a Slovensko. V lednu 2005 pak ministři zahraničí EU začali diskutovat o dočasném pozastavení opatření z 5.června 2003. Dne 31.1.2005 Rada ministrů přijala Závěry 3, ve kterých zopakovala cíle EU vycházející ze Společní pozice z roku 1996, zdůraznila svou snahu udržet konstruktivní dialog s kubánskými úřady s cílem dosáhnout hmatatelných výsledků v politické a ekonomické sféře a v oblasti lidských práv a spolupráce. Rada rovněž rozhodla, že EU skrze posílený a pravidelnější dialog zintensivní vztahy s mírovou kubánskou opozicí a širšími vrstvami kubánské občanské společnosti. Zároveň byly dočasně odvolány opatření z roku 2003 s tím, že před začátkem července 2005 bude celá věc ještě jednou zhodnocena a to ve světle vývoje směrem k demokratickému pluralismu a respektu k lidským právům na Kubě. Kubánský vůdce Fidel Castro v reakci na dočasné pozastavení sankcí prohlásil, že Kuba Evropskou unii ani Spojené státy nepotřebuje, že se naučila přežít bez nich. Na jaře 2005 se vztahy EU a některých členských států začaly opět oživovat. V březnu navštívil Španělsko kubánský ministr zahraničí Felipe Perez Roque, kde prohlásil, že bude usilovat o lepší vztahy s Evropou, nikoli však na účet kubánské suverenity. Koncem března zavítal do Havany Evropský komisař Luis Michel, který vyzval Kubu, aby začala s Evropskou unií nový dialog. V dubnu došlo k další krizi ve vzájemných vztazích poté, co země Evropské unie hlasovaly pro rezoluci Komise OSN pro lidská práva, ve které je kritizována úroveň lidských práv na ostrově. Kubánský ministr zahraničí Perez Roque označil roli Evropy za patetickou, její postoj za servilní a její pozici za pokryteckou a varoval před zhoršením vztahů. Dne 27.dubna pak americký Kongres vyzval Evropskou unii, aby pokračovala v tlaku na kubánský režim s cílem vylepšit tamější stav lidských práv. Aktuální vývoj ve vztazích EU Kuba V polovině května 2005 připravovala kubánská opozice setkání svých představitelů. Schůze, která nebyla úřady povolena, se kromě kubánských disidentů chtěli účastnit i zástupci 3 viz Press Release General Affairs Council, 5534/05, 2636 th. Council Meeting, 31.1.2005 http://ue.eu.int/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/gena/83658.pdf

7 bojovníků za lidská práva z Evropy (m.j. Václav Havel, Michail Gorbačov ), přes 44 poslanců Evropského parlamentu a dalších politiků z Evropy, a zástupců světových médií. Velká část hostů nakonec nedostala diplomatická víza, někteří dorazili pouze na víza turistická. Kubánské úřady akci sledovaly a proti některým zahraničním účastníkům zakročily. Mezi vyhoštěnými byli dva polští poslanci Evropského parlamentu (oba za Evropskou stranu lidovou) Boguslaw Sonik, Jacek Protasiewicz, poslanec německého Spolkového sněmu za CDU (a místopředseda její parlamentní frakce) Arnold Vaatz, český senátor Karel Schwarzenberg, dva bývalí španělští senátoři za konzervativní Lidovou stranu, zástupce katalánského regionálního parlamentu a šest polských a jeden italský žurnalista. Setkání se naopak bez narušení mohli zúčastnit attaché pro lidská práva ambasád zemí EU, dva pozorovatelé z delegace Evropské komise a zástupci Zájmové sekce USA v Havaně. Většina vyhoštěných protestovala proti zacházení ze strany kubánských orgánů, které prý porušily mezinárodní právo tím, že jim před nuceným odletem ze země neumožnily kontaktovat vyslanectví jejich států. Oba polští poslanci se po návratu do Evropy zavázali vyzvat Evropský parlament a Polsko ke změně postoje vůči Kubě a ke znovuzavedení sankcí. Německý poslanec Arnold Vaatz (bývalý bojovník za lidský práva v NDR) po příletu do SRN kritizoval politiku EU a zejména Španělska vůči Kubě a prohlásil, že se Unie stala komplicem režimu. EU podle něj nemůže dále uznávat kubánskou vládu jako oficiální vládu země a vyzval, aby uznala kubánskou opozici. Ve rozhovoru pro Sächsische Zeitung poté apeloval na země EU, aby znovu začaly zvát disidenty do svých residencí. Akci kubánských úřadů poté odsoudily jednotlivé členské země i Evropská komise. Komisař pro rozvojovou politiku Luis Michel označil chování Havany za nepřijatelné. Podle zástupce Delegace EK v Havaně Sven Kuehn von Burgsdorffa proběhlo vyhoštění v rámci reality kubánských zákonů a celá událost bude ještě mít diplomatickou dohru. Pozice jednotlivých členských států EU Španělsko Zatímco předchozí konzervativní vláda premiéra Aznara patřila mezi hlavní iniciátory zavedení protikubánských sankcí v červnu 2003, současná socialistická vláda premiéra Zapatera, která je u moci od března 2004, patří k zastáncům konstruktivního dialogu. Od podzimu 2004 je Španělsko tím státem EU, který nejaktivněji prosazoval pozastavení diplomatických sankcí, které považoval za neefektivní. Základním cílem vlády je podle náměstkyně ministerstva zahraničí Marie Teresy Fernandez de la Vega obrana lidských práv. Tento přístup je dlouhodobý, a zůstane takový i dnes. V březnu 2005 prohlásil španělský ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos, že jen prostřednictvím dialogu se může vylepšit situace lidských práv na Kubě a zdůraznil, že Madrid dlouhodobě vyzývá kubánskou vládu, aby propustila všechny vězně svědomí.

8 Od října 2004 podporuje Španělsko i připojení Kuby k Dohodě z Cotonou. Podle Enrique Viguery, koordinátora pro evropské záležitosti španělského ministerstva zahraničí, by EU po přistoupení Kuby byla schopna lépe monitorovat situaci lidských práv. Nový španělský přístup ke Kubě odsoudili někteří kubánští disidenti (m.j Oswaldo Paya), kteří na protest proti tomu přestali navštěvovat španělské velvyslanectví. Naopak jiní, jako Raul Rivera, který byl na podzim 2004 propuštěn z vězení, změnu přístupu EU přivítal a vyjádřil Zapaterově vládě nekonečnou vděčnost. Ostře nový směr španělské zahraniční politiky odsuzují zástupci španělské opoziční Lidové strany. Poté, co v říjnu 2004 kubánští disidenti na protest proti změně politiky demonstrativně odpustili oslavu na španělském velvyslanectví, vyzvala Lidová strana madridskou vládu, aby se disidentům za svou politiku omluvila a urychleně odvolala svého velvyslance v Havaně. Ve stejném měsíci kubánské úřady nedovolily španělskému opozičnímu politikovi Jorge Moragasovi vstup do země, kde se chtěl setkat se zástupci disentu. V květnu 2005 odsoudila vláda vyhoštění španělských politiků z Kuby, kde se hodlali účastnit opozičního mítinku. Ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos označil chování kubánských orgánů za "nepřijatelné, bránil však dosavadní španělskou politiku vůči ostrovnímu států, neboť prý přinesla značná pozitiva. Kuba podle něj na nátlak Evropy propustila 14 disidentů a dovolila opozici konat setkání. Francie V roce 2003 patřila Francie k zemím, které aktivně souhlasily se zavedením sankcí. Francouzské ministerstvo zahraničí ostře odsoudilo postup kubánských úřadů proti disidentům a zejména přerušení moratoria na vykonávání trestu smrti. Paříž byla také mezi prvními ze států EU, které začaly zvát disidenty na národní oslavy na svých ambasádách. Na podzim 2004 došlo i ve Francii k postupné proměně stanoviska. Francouzský president Chirac podpořil španělského premiéra Zapatera v jeho snaze pozastavit protikubánské diplomatické sankce. S politikou navázání dialogu s Havanou prý Francie zcela souhlasí. V lednu 2005 Paříž souhlasila s dočasným pozastavením sankcí, v prohlášení ministerstva zahraničí však připomněla, že cílem Francie je propuštění všech politických vězňů, hmatatelný pokrok směrem k demokratickému pluralismu a respekt k lidským právům a základním svobodám. Pozastavení sankcí je podle Francie příležitostí pracovat na těchto cílech. Německo Současná německá vláda podporuje dialog s Kubou. Podle vyjádření státní tajemnice ministerstva zahraničí Kerstin Müller pro německý Spolkový sněm v lednu 2005, spolková vláda nevychází z toho, že se kubánský režim za Fidela Castra bude zásadně reformovat či otevírat, podporuje však budování pravidelných diplomatických kontaktů jako součást politiky EU, která bude brát v úvahu všechny kubánské obyvatele. SRN bude zároveň usilovat o intensifikaci dialogu s disidenty. Zahraniční politika dnešní rudozelené koalice je předmětem kritiky opozičních politických stran, které vládě vyčítají všeobecnou resignaci na prosazování lidských práv a to nejen

9 v případě Kuby, ale též Ruska a Číny. V lednu 2005, v době diskusí o pozastavení protikubánského diplomatického embarga, vyzvala CDU/CSU vládu, aby se postavila proti snaze některých států o vylepšení vztahů s komunistickým režimem. Schválení dočasného pozastavení sankcí pak CDU/CSU odsoudila jako špatný signál. V květnu 2005 se německo-kubánské vztahy vyostřily.v reakci na vyhoštění Arnolda Vaatze si německé ministerstvo zahraničí pozvalo kubánského velvyslance, aby podal vysvětlení. Předsedkyně koaliční Strany Zelených Claudia Roth poté vyzvala Kubu ke změně. své politiky a odsoudila zprávy o údajném preventivním zatčení čtyř set Kubánců v předvečer mítinku kubánské opozice. Zahraničněpolitický mluvčí CDU Fridrich Pflüger poté vyzval spolkovou vládu, aby se zasadila o znovuzavedení sankcí. Ostatní státy Polsko, Slovensko a Česká republika Dlouhodobě patří k zastáncům tvrdšího postupu EU vůči Kubě. Tyto státy se stavěly v lednu 2005 ke zrušení sankcí značně kriticky. Nizozemí, Švédsko, Dánsko Tyto země kladou ve své zahraniční politice značný důraz na otázku lidských práv, proto se ke kubánskému režimu staví značně odmítavě. Kriticky se vyjadřují především k otázkám občanských a politických svobod. Nizozemí se v lednu 2005 oficiálně stavělo proti dočasnému pozastavení protikubánských sankcí. Itálie V roce 2003 patřil Řím k nejaktivnějším zastáncům uvalení diplomatických sankcí proti Havaně. Jako odpověď na zadržení 75 disidentů Itálie promptně pozastavila veškerou hospodářskou pomoc Kubě. V rámci Evropské unie navrhovala i uvalení ekonomického embarga, což však nezískalo širší podporu mezi ostatními členskými státy. Ohledně tohoto postoje panoval na italské politické scéně široký konsensus, kdy se za sankce proti Havaně stavěli vládní poslanci, ale též velká část levicové opozice. V květnu 2005 italská vláda ostře odsoudila vykázání svého novináře ze setkání disidentů a povolala kubánského velvyslance na ministerstvo zahraničí pro vysvětlení kroků havanských úřadů. Velká Británie Británie se hlásí k cílům nastíněným EU ve Společném postoji z roku 1996. Britské ministerstvo zahraničí podle aktuálního oficiálního materiálu dává ve vztazích s Kubou přednost konstruktivnímu dialogu před izolací. Evropský parlament Evropský parlament se dlouhodobě zabývá otázkami ochrany lidských práv po celém světě. Proto si do své agendy zařadil i Kubu, která se mnohokrát stala předmětem diskusí a resolucí. Od roku 2003, kdy Kuba zatkla nejvýraznější představitele opozice, Evropský parlament pravidelně kritizoval zhoršení stavu politických a občanských svobod na Kubě. V dubnu 2004 vyzval EP k propuštění politických vězňů a k obnovení moratoria na vykonávání trestu smrti. Zároveň apeloval na kubánské úřady, aby povolily výjezd Oswalda Payá, držitele Sacharovovy ceny, která mu byla udělena Evropským parlamentem již v roce 2002.

10 17.listopadu 2004 pak EP ve své resoluci vyzval členské státy EU aby zachovaly sankce proti Kubě. Návrh, připravený Evropskou stranou lidovou, byl podpořen 376 hlasy, proti 280, s 26 absencemi. Protinávrh socialistické frakce, volající po obnovení dialogu s Kubou byl zamítnut 405 hlasy, proti 260. V lednu 2005 se pak předseda největší frakce EP Hans-Gert Pöttering (Evropská strana lidová) v dopise obrátil na lucemburského premiéra Jeana Claude Junckera, jakožto zástupce předsedajícího státu, a vyzval ho, aby zastavil iniciativu směřující k odstranění diplomatických sankcí vůči Kubě. 28.dubna 2005 schválil Evropský parlament velkou většinou svou každoroční zprávu o situaci lidských práv ve světě. V pasážích týkajících se Kuby odsuzuje skutečnost, že Rada náhle změnila strategii a zrušila sankce. Dodatek, připravený levicí, volající pro odstranění kritiky zrušení sankcí byl odmítnut. Hospodářská a zahraničněobchodní situace Kuby Kuba má dlouhodobě deficitní obchodní bilanci (dovozy převyšují vývozy), která se díky rostoucím cenám hlavní dovozní komodity ropy rychle prohlubuje. Kubánské oficiální statistiky však již delší dobu neuvádějí údaje o komoditní struktuře zahraničního obchodu. Z neoficiálních zpráv se dá zjistit, že v kubánském vývozu zaujímal první místo nikl, který v posledních letech nahradil tradičního vůdce exportu cukr 4. Bylo to zapříčiněno jak růstem těžby niklu tak poklesem cen cukru na světových trzích. Dalšími důležitými exportními produkty jsou citrusy, doutníky, rum, další alkoholické nápoje a cement. V dovozech Kuby převládá ropa a ropné produkty. Kuba sice těží ropu, ale díky jejímu chemickému složení s vysokým podílem síry není vhodná pro produkci benzínu a pro využití v chemickém průmyslu. Dalšími důležitými dovozními položkami jsou potraviny, nápoje, chemické výrobky, stroje a strojní zařízení, dopravní prostředky. Evropská unie představuje pro Kubu tradičně nejsilnějšího obchodního partnera (přibližně 40% zahraničního obchodu Kuby). Na druhé straně vzhledem k velikosti a vyspělosti své ekonomiky Kuba zaujímá 76. místo v zahraničněobchodní výměně Unie (přibližně 0,1% obchodu EU). V roce 2004 Kuba dovezla ze zemí Evropské unie zejména strojírenské a dopravní zařízení (38,8 %) zpracovatelské zboží (16,6 %) chemické produkty (12,9 %). Kuba do Unie vyváží především potraviny a živá zvířata (19,6 %), nápoje a tabák (15,4 %). V roce 2004 vykázala Kuba výrazně deficitní bilanci zahraničního obchodu s Evropskou unií, kubánské dovozy z EU dosáhly 978 milionů eur, vývozy Kuby do Unie činily 690 milionů eur. Největším obchodním partnerem Kuby je ze zemí EU tradičně Španělsko a Holandsko. Ekonomické výsledky Kuby jsou závislé především na vývoji turistického průmyslu, těžbě a vývozu niklu, sklizni a exportu cukrové třtiny a v neposlední řadě na vývoji dovozních cen ropy. Od roku 2003 probíhá restrukturalizace kubánského cukrovarnického průmyslu, která by měla přinést vyšší efektivitu jeho výroby. Na základě roztržky Kuby s Evropskou unií 4 Zahraniční obchod Kuby. Internet. http://www.export.cz/index.asp?p=info&staid={312f0e39-bf2e-4fd3-8462-8d1b9caaf292}&stanumber=044&what=territory&archiv=1

11 v červenci 2003 Fidel Castro vypověděl dohodu o finanční pomoci Evropské unie Kubě (zejména se to týkalo studijních a školících programů pro odborné pracovníky ministerstev, bank, úřadů). Kubánské hospodářství je na rozvojové pomoci Evropské unie závislé. Za vlády Castra se Kuba propadla z pozice třetí nejsilnější ekonomiky v Latinské Americe na v současnosti jednu z nejchudších. Na druhé straně má však Kuba tradičně poměrně dobrou úroveň sociálních služeb, Kuba vykazuje vysoký stupeň gramotnosti a velmi nízkou míru úmrtnosti kojenců. Kubánská ekonomika a její občané jsou závislí na finančních darech kubánských emigrantů. Kubánská ekonomika je výrazně postižena 40-ti letým hospodářským embargem uvaleným ze strany USA. V květnu 2004 bylo americké embargo ještě zpřísněno, na jeho základě mohou kubánští emigranti v současnosti navštívit Kubu pouze jednou za tři roky a zaslat finanční prostředky pouze svým nejbližším příbuzným. Na tento krok Bushovy administrativy zareagoval Castro 25. října 2004, kdy oznámil, že od 8. listopadu 2004 přestane platit USD jako prostředek směny a při směně amerického dolaru za konvertibilní kubánské peso měla být z částky transakce strženo 10% 5. Zdaněním směny amerického dolaru za konvertibilní peso a stažením USD z oběhu měla kubánská vláda získat dodatečné prostředky, které by mohla využít k zaplacení svých zahraničněobchodních závazků a k zajištění ohrožených dodávek paliv, potravin a léků. Kubánská ekonomika funguje na bázi dvou paralelních oddělených trhů- na první trh mají přístup běžní Kubánci a platby zde probíhají v kubánských pesech, ve kterých získávají také důchody. Na druhý trh mají přístup turisté či podnikatelské subjekty a transakce zde probíhají v konvertibilních pesech (do listopadu 2004 i v USD, 1 USD=1 konvertibilní peso = cca 25 kubánských peset) Americké dolary byly povoleny do oběhu kubánské ekonomiky v roce 1993, kdy po rozpadu RVHP, Sovětského svazu a zpřetrhání úzkých politických a hospodářsko-obchodních vztahů měl tento Castrův krok, nazýván jako dolarizace ekonomiky, v podstatě zamezit krachu kubánské ekonomiky. V roce 1993 v reakci na desintegraci SSSR Havana částečně uvolnila podnikatelskou činnost a částečně liberalizovala podmínky pro vstup zahraničního kapitálu. Kubánskou ekonomiku drží v posledních letech především příjmy z turistiky. Zahraniční turisté, zejména ze zemí EU, v roce 2003 utratily na Kubě 3 miliardy USD. Kubánská města se potýkají s občasnými výpadky dodávek elektrické energie a vody. 5 Proces de-dolarizace kubánské ekonomiky v podstatě začal již v létě 2003, od kdy se mohly některé transakce mezi podniky realizovat pouze v konvertibilních pesech.

12 Tabulka č. 1 Teritoriální struktura zahraničního obchodu Kuby v roce 2003 ( šest největších obchodních partnerů v %) Největší obchodní partneři Podíl na dovozech (%) Největší partneři obchodní Podíl na vývozech (%) EU-25 40,4 EU-25 39 Venezuela 12,6 Kanada 17,4 USA 8,5 Rusko 10,6 Čína 7,7 Čína 7,2 Kanada 5,5 Irán 2,8 Mexiko 5,3 Dominik. republika 2,7 Pramen: EU-Cuba Trade Relations. http://www.europa.eu.int/comm/trade/issues/bilateral/data.htm Tabulka č. 2 Komoditní struktura zahraničního obchodu EU-25 s Kubou v roce 2004 (%) (výběr hlavních komodit) Hlavní skupiny Podíl na Podíl dovozů EU-25 Podíl na Podíl vývozů EU-25 na výrobků celkových z Kuby na celkových celkových Kubu na celkových dovozech Unie dovozech Unie (%)* vývozech Unie vývozech Unie (%)* z Kuby (%) na Kubu (%) Celkem 100 0,07 100 0,1 38 0,09 14,7 0,14 Primární produkty (v tom) Zemědělské výrobky 35,3 0,31 12,2 0,2 Energetické produkty 0 0 1 0,03 Zpracovatelské 3,8 0 79,7 0,1 výrobky (v tom) Strojírenské výrobky 1,2 0 28,9 0,1 Dopravní zařízení 0,2 0 9,7 0,06 Chemické výrobky 0,4 0 12,9 0,08 Text. a oděvní produkce 0,1 0 2,2 0,06 * bez vnitřního obchodu EU Pramen: EU-Cuba Trade Relations. http://www.europa.eu.int/comm/trade/issues/bilateral/data.htm

13 Prameny: BBC NEWS (www.bbcnews.com ), CDU Fraktion (www.cducsu.de ) Der Spiegel (www.spiegel.de ), Deutsche Welle (www.deutschewelle.de), Deutscher Bundestag (www.bundestag.de), Die Welt (www.diewelt.de), EU Observer (www.euobserver.com), EU Business (www.eubusiness.com), European People`s Party European Democrats (www.epp-ed.org), internetová stránka Evropské komise (www.europa.eu.int/comm), internetová stránka Evropského parlamentu (www.europarl.eu.int), Frankfurter Allgemeine Zeitung (www.faz.de), Ministry of Foreign Affairs of France (www.diplomatie.gouv.fr ), Reporters without borders (www.rsf.org), US Department of State (www.state.gov ) EU-Cuba Trade Relations. http://www.europa.eu.int/comm/trade/issues/bilateral/data.htm Zahraniční obchod Kuby. Internet. http://www.export.cz/index.asp?p=info&staid={312f0e39-bf2e-4fd3-8462- 8D1B9CAAF292}&StaNumber=044&What=territory&archiv=1 Cuba reclaims its monetary sovereignty. Internet. http://www.revolutionarycommunistgroup.com/frfi/182/182_cub.html