Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta Arabská zahradní architektura na území Španělska Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Jiří Dohnal, DiS. Vypracovala: Nikola Čadová Brno 2014
ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci:...... vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že si před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně, dne... Podpis...
PODĚKOVÁNÍ Děkuji svému vedoucímu Bakalářské práce, panu Ing. Jiřímu Dohnalovi, DiS., za vedení a kritické připomínky při jejím zpracování, Ing. Václavu Babkovi a Ing. Zdeňku Sendlerovi za cenné rady při zpracování práce a možnost tisku v ateliéru, profesoru Javieru Arienzovi za poskytnutí literatury, svým rodičům za možnost cestování po Španělsku, Ivetě Procházkové za poskytnutí informací ohledně španělských památek a Mgr. Vladimíře Pechánkové za jazykovou korekturu.
Obsah 1 Úvod 1 2 Cíl práce 2 3 Literární přehled 3 3.1 Islám ve světě... 3 3.2 Islám ve Španělsku... 3 3.3 Technická práce s vodou v islámské kultuře... 4 3.4 Charakteristika islámského umění a architektury... 7 3.5 Charakteristické znaky islámského zahradního umění... 9 3.6 Charakteristické rostliny používané v islámských zahradách... 12 3.6.1 Užitkové taxony... 13 3.6.2 Dekorativní taxony... 15 4 Materiál a metody 17 4.1 Názvosloví použité v Bakalářské práci... 18 5 Výsledky 19 5.1 Charakteristické znaky španělského maurského umění... 19 5.2 Uplatnění principů islámské zahrady ve Španělsku... 20 5.3 Významné památky maurského zahradního umění ve Španělsku... 22 5.3.1 Córdoba... 22 5.3.1.1 Mešita v Córdobě... 22 5.3.1.2 Medina Azahara... 23 5.3.2 Málaga... 26 5.3.2.1 Alcazaba... 26 5.3.2.2 Gibralfaro... 28 5.3.3 Sevilla... 29 5.3.3.1 Alcázar... 29 5.3.3.2 Mešita v Seville a La Giralda... 32 5.3.4 Almería... 33 5.3.4.1 Alcazaba... 33 i
5.3.5 Granada... 35 5.3.5.1 Alhambra... 35 5.3.5.2 Generalife... 40 5.4 Interakce evropského a arabského zahradního umění... 45 6 Diskuze 49 7 Závěr 51 8 Souhrn, klíčová slova 53 9 Seznam důležitých pojmů 54 10 Seznam použité literatury a pramenů 55 11 Seznam plánů použitých v textu 58 12 Přílohy 59 12.1 Seznam příloh... 59 ii
1. Úvod Pro pochopení islámského zahradního umění je třeba nejprve pochopit islám samotný. Toto náboženství, které vzniklo v 7. století, expandovalo na velkém území třech světadílů a zahrnuje oblasti různých etnik, kultur a jazyků. Zahrnuje různá prostředí, takže umění odráží kromě společných znaků i kulturu jednotlivých zemí. Všechna odvětví islámského umění spolu souvisí. Abstrakce a geometrie je přítomná ve vědě, islámské architektuře i v zahradním umění. Smysl pro rytmus se také objevuje v architektuře, stejně jako v poezii a hudbě. Květiny můžeme nalézt nejen v zahradách, ale i na kupolích minaretů, vzorech koberců a na obrazech. (Lehrman, 1980, s. 17-21) Určitá jednota, kterou je možné spatřit u všech islámských památek, není jednota formální, ale spíše názorová. Díky ní jsou si technické a umělecké předměty arabského světa v určitých aspektech podobné a vytváří tak charakteristické prvky islámského stylu. Tato jednota byla dána především vírou a svatou knihou tohoto náboženství Koránem. Pravidelné poutě do Mekky jsou zase jedním z důvodů stylové příbuznosti islámských památek v různých částech světa. (Pijoan, 1979, s. 196) Další společné znaky se do kultur dostávaly v rámci výbojů jednotlivých etnik. Při bojích se neustále stěhovala mocenská a kulturní centra a každá dynastie si přetvářela dle svých představ starší kulturní statky. (Koch, 1998, s. 82) Další charakteristické znaky udávalo podnebí. Ploché reliéfy charakteristické pro budovy v poušti zdobí mešity, mihráby a kazatelny po celém islámském světě. (Pijoan, 1979, s. 196) Islámská krajina zahrnovala různá území od dnešního Balkánu po Saharu, která se lišila klimatem, avšak spojují ji důmyslné systémy zavlažování. Díky rozdílnému podnebí se liší stavby, zahrady a použité rostliny v povodí řeky Indus, v oázách na Arabském poloostrově nebo v podhůří Sierra Nevady ve Španělsku. S ohledem na takovou rozmanitost lze zpochybnit islám jako ucelenou kulturní jednotku a je třeba se hlouběji zaměřit na jednotlivé významné kultury islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 4) 1
2. Cíl práce Cílem této bakalářské práce je popis zahradního umění v islámských zemích s bližším zaměřením na Španělsko. Podrobně popisuje kompoziční principy, výtvarné, krajinářské a architektonické souvislosti mezi jednotlivými částmi islámského světa i mezi jednotlivými památkami. Zároveň popisuje a hodnotí přínos islámské kultury a zahradní architektury pro vývoj zahradního umění ve světě. 2
3. Literární přehled 3.1 ISLÁM VE SVĚTĚ Islám, náboženství, jehož jméno v překladu znamená odevzdání se bohu, vznikl v 7. století jako vize Muhammada, posla jediného boha Alláha na území dnešního Arabského poloostrova. V této době byly nejvýznamnějšími říšemi světa Byzantská a Perská říše. Byzantská říše byla křesťanská a vzor měla v Římském impériu. Náboženstvím Persie byl zoroastrismus a vládnoucí dynastií byli Sasánovci. Perská říše ovlivnila islámskou kulturu, architekturu a zahradní umění více než křesťanská Byzanc, jejíž náboženství a styl života byl pro orientálněji založené muslimy méně pochopitelný. (Lunde, 2004, s. 16) Islám je náboženství přijaté velkým množstvím odlišných kultur během velmi krátké doby. I národy, které islámská území dobyly, jako turecké a mongolské kmeny, přijaly islám jako své oficiální náboženství. Jak uvádí ve své knize Lunde (2004, s. 65), islám měl obrovskou asimilační sílu. Během pár století Arabové expandovali po velkém území Afriky a Asie a dostali se i do západní Evropy. Na trůně se vystřídalo několik dynastií arabských Umajjovců, či Abbásovců nebo dobyvatelských národů jako Seldžukové a Mughalové. Z hlavních měst Damašku, Bagdádu, Káhiry a Isfahánu rozšiřovali do světa svoji vědu, techniku a kulturu společně s drahými látkami, exotickými rostlinami a kořením. Islám vládne arabským zemím až dodnes, ač se velká říše rozpadla, zářivá minulost upadla v zapomnění a muslimové si svoji svatou knihu, Korán, vykládají odlišně než jejich předci. 3.2 ISLÁM VE ŠPANĚLSKU Do dnešního Španělska armáda Arabů vstoupila již v roce 712, kdy se svojí dobývací činností muslimové dostali až do Franské říše a poté byli u Poitiers zastaveni. Znovu Pyrenejský poloostrov pro Araby nabyl významu až v roce 747 po vzpouře a vyhlazení umajjovské dynastie. (Lunde, 2004, s. 52-53) Přežil pouze princ Abd al-rahman, který se nechal v dnešním Španělsku korunovat a založil nezávislý Córdobský emirát s hlavním politickým a kulturním centrem v Córdobě, který přetrval více než tři století. Arabové dnešní Pyrenejský poloostrov nazývali Al-Andalus a dobyli jej takřka celý kromě severních království. Společně se severoafrickou oblastí Maghreb tvořila území ve Španělsku západní svět islámu a jeho kulturní baštu. (Koch, 1998, s. 82) 3
Do příchodu Arabů byl Pyrenejský poloostrov osídlen Vizigóty a předtím byl výspou Římského impéria. Z této doby se dochovaly pozůstatky vil, zahrad a závlahových systémů, které muslimové obnovili pro své potřeby. (Lehrman, 1980, s. 87) Za Umajjovců se Al-Andalus stal nejbohatší zemí v Evropě, byl místem kultury, vědy, umění a průmyslu, rozvíjelo se zde zemědělství, obchod i výuka. Ač zde převažoval islám, Al- Andalus byl místem multikulturním s velkou náboženskou tolerancí. (Koch, 1998, s. 87) Celá tato kulturní směsice přispěla ke vzhledu místní architektury a zahradních úprav. Kolem města se brzy začaly vytvářet statky, farmy a paláce, které vlastnily vysoce postavené osoby umajjovského dvora. Největším palácovým komplexem byla Medina Azahara. (Ruggles, 2008, s. 18) Roku 1018 byla Córdoba vypleněna a vypálena berberskými kmeny. Poté byl chalífát roku 1031 zrušen a muslimské království se rozpadlo na drobná arabská a berberská knížectví (taifas) kolem velkých měst. Proti muslimským a berberským knížectvím začali vést odpor křesťané ze severu, a proto Arabové povolali na pomoc severoafrický berberský kmen Almorávidů. Tento kmen přišel na Pyrenejský poloostrov v roce 1087 a nejen, že zahnal křesťany, ale pobil i muslimské vládce a usadil se v jejich městech. (Lunde, 2004, s. 60-61) Al-Andalus se stal na 60 let marockou provincií s hlavním sídlem v Marrákeši. (Koch, 1998, s. 83) Také se s jejich příchodem a ovládnutím arabských území ve Španělsku vytratila tolerance mezi muslimy a jinými náboženskými skupinami, které musely uprchnout do severních křesťanských království. Nakonec byli Almorávidé přemoženi jiným berberským kmenem, který je ve vládě nad Al-Andalus nahradil. Tímto kmenem byli Almohádé, kteří si za hlavní město zvolili Sevillu. Almohádé byli poraženi v roce 1212, spojenými silami křesťanů ze severu, kteří začali postupovat směrem na jih a dobývat islámské země. (Lunde, 2004, s. 60) Po pádu Almohádů zůstalo posledním nezávislým státem Granadské království s dynastií Nasrovců, vládnoucích až do roku 1492, kdy bylo království dobyto katolickými králi Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. 3.3 TECHNIKA PRÁCE S VODOU V ISLÁMSKÉ KULTUŘE Islámská civilizace se rozvíjela v krajině velmi ovlivněné podnebím. Pro život na nehostinných územích bylo nutností mít zdroj nebo přívod vody. Na území dopadalo jen malé množství nepravidelných sezonních srážek v období dešťů. V poušti bylo srážek ještě méně a vyprahlá země dokázala zachytit pouze 10% vody z občasných přívalových dešťů. Z tohoto důvodu bylo třeba srážky shromažďovat a skladovat a poté 4
distribuovat v pravidelných intervalech k suchomilným rostlinám pomocí zavlažovacích sítí. První techniky transformace vyprahlé pouštní krajiny na zelenou oázu získali Arabové od předchozích kultur Peršanů a Římanů. Muslimské osazenstvo nepotřebovalo ani stavět nové závlahové systémy, ale pouze obnovilo a rozšířilo původní, zanechané zde předchozími kulturami. Příkladem je využití a obnovení starého římského valdepuentského akvaduktu u Córdoby, který po rekonstrukci zásoboval toto španělské město i přilehlý palácový komplex Medina Azahara. Rychle se rozvíjející zemědělství v dříve nehostinné krajině podmínilo ekonomický růst arabské komunity a rozkvět její kultury. Prvním způsobem udržení vody v oblasti bylo její schraňování v období dešťů v nádržích a přehradách, ze kterých se poté zavlažovalo v obdobích sucha. Příkladem takovýchto nádrží mohou být ty, které zavlažovaly statek Jabal Says v dnešní Sýrii, postavený mezi léty 707-715. Malá zásoba vody, která uživila území v době vegetační doby, byla získávána v zimě z dešťových srážek a shromažďována ve třech nádržích. Pěstovaly se zde suchovzdorné stromy, např. olivovníky. (Ruggles, 2008, s. 14-19) Další možností bylo přivedení vody z míst, kde jí bylo dostatek. Vodu bylo možné transportovat po povrchu nebo pod povrchem půdy. Důmyslným zařízením byl tzv. qanat, podzemní kanál, který k vedení vody používal gravitaci a dokázal vést vodu na dlouhé vzdálenosti. Použití tohoto podzemního vedení není vynálezem islámské civilizace doložené je používání už v 6.-4. století př. n. l. v Persii, odkud se technologie rozšířila dál. Qanat je tvořen hloubkovými výkopy na úpatí hor, kde je vysoká hladina podzemní vody. Ode dna je veden horizontální tunel se sklonem, který je menší než je sklon podzemní vody, ale větší, než je sklon na povrchu půdy. Tímto způsobem se nakonec voda dostane na povrch, kde vyvěrá výš, než je její přirozená hladina v těchto místech. Pro odvětrávání a údržbu na horizontální tunel po cestě navazují další svislé šachty. Tento systém je velmi drahý na výstavbu, ale pokud je dobře postavený, nepotřebuje k práci zvířata ani lidi a přivádí velké množství vody z velkých vzdáleností přirozeným způsobem. (Ruggles, 2008, s. 20-21) Z let 724-727 pochází umajjovský palácový komplex Qasr al-hayr al-gharbi blízko dnešního města Palmyry. Komplex byl obehnán obdélníkovou vysokou zdí a vodu získával právě pomocí podzemního vedení qanat. Vedení vodu přivádělo z 16 km vzdálené římské přehrady. (Ruggles, 2008, s. 15-18) Další možností bylo využití původních římských akvaduktů, které vedly vodu na velké vzdálenosti po povrchu země. Arabové nejen restaurovali původní římské 5
systémy, ale vytvářeli i nové. Příkladem je most přes řeku Guadalquivir nacházející se v Córdobě, nebo Justiniánův akvadukt zrekonstruovaný Süleymanem v 16. století. (Hitzel, 2005, s. 60) Nevýhodou bylo, že na rozdíl od vedení qanat se voda v teplých oblastech z akvaduktů vypařovala. (Ruggles, 2008, s. 22) Příkladem využití akvaduktu může být jiné sídlo Umajjovců luxusní palácový komplex Khirbat al-mafjar kam voda proudila z nedalekých pramenů přes římský akvadukt a následně byla shromažďována ve velké nádrži. (Ruggles, 2008, s. 16) Významným vynálezem spojeným s vodním hospodářstvím bylo používání vertikálních spojených jam, které fungovaly jako sifon a pomáhaly překračování roklí na místo stavby drahých a materiálově náročných mostů, jak tomu bylo v době Římské říše. (Ruggles, 2008, s. 19) Neustále vtékající voda do jedné ze spojených nádob vytlačovala vodu na druhé straně rokle do dalšího úseku vodního vedení. (Animovaná fyzika, 2012) Dalším způsobem dostávání vody do vyšších poloh bylo vytahování vody pomocí nádob. Tato technika se používala u staveb postavených na kopci, například u pevnosti Castillejo poblíž dnešní Murcie ve Španělsku, která vznikla ve 12. století. K vytahování vody používala soustavu ozubených kol zvaných saqiya se zavěšenými nádobami. Koly otáčela zvířata. Když se nádoby umístěné po obvodu v nejvyšším bodě naklonily, voda se vylívala do kanálů, odkud tekla do zavlažovacího systému a nádrží. Ač byl tento způsob levný, byla práce s ním fyzicky náročná a systém transportoval vodu pouze v malém množství. Dalším zařízením na vytahování vody byla noria (na ura), vodní kolo s nádobami. Pracovala podobně jako saqiya, pomocí zvířat, nebo bylo kolo poháněno proudem vody. Využití říčního pohonu k otáčení byl nejrychlejší a nejekonomičtější způsob vytahování vody v menším množství. (Ruggles, 2008, s. 19-21) Těmito způsoby se voda přiváděla buď přímo do zavlažovacích systémů polí a zahrad, nebo do zásobních umělých nádrží. Ve městech z těchto nádrží nejčastěji tekla do veřejných fontán, ze kterých obyvatelé brali vodu pro domácnost. (Lehrman, 1980, s. 36) Do nádrží byla voda přiváděna olověnými nebo keramickými trubkami. (Hitzel, 2005, s. 60) O přidělování vody se staraly specializované instituce a správci. Zemědělci a vlastníci pozemků platili část nákladů na pořízení hydraulických zařízení a pak je společně využívali. Způsob měření přídělu vody se lišil v jednotlivých oblastech islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 23) Nejdříve byla voda důležitá hlavně pro přežití. Rozkvétající zemědělství vytvářelo podmínky pro život i pro obchod. Hlavní funkcí bylo zavlažování plodin, ze kterých se 6
získávaly potraviny, krása a požitek z vody v podobě fontán a bazénů byly až sekundárním cílem. V palácích a budovách získala sekundární význam jako symbol bohatství, čistoty a ráje zobrazovaného v Koránu. 3.4 CHARAKTERISTIKA ISLÁMSKÉHO UMĚNÍ A ARCHITEK- TURY Islámské umění spolu velmi souviselo a odrážela se v něm islámská tradice i kultura jednotlivých zemí. Společným znakem bylo využití matematiky a geometrie, smysl pro rytmus, dekor a abstrakci. Umění nerozlišovalo mezi náboženskou a světskou sférou a aplikovalo se na objekty obou. Příkladem je použití dlaždic a vodních nádrží v mešitách i v městských domech a palácích. (Lehrman, 1980, s. 21) Umění bylo také ovlivněno islámským schizmatem na sunnity a šíity v 7. století. Sunnité plně dodržovali zákaz zobrazování živých bytostí a vyznačovali se využitím abstraktního stylizovaného dekoru. Šíité ve svém dekorativním umění živé bytosti zobrazovali, nicméně volné plastiky lidí byly spíše vzácné. (Pijoan, 1979, s. 198) Kultury původně nearabské, jako byli osmanští Turkové, byly k tomuto zákazu benevolentnější. (Lunde, 2004, s. 32) Úzký vztah k zahradnímu umění má především architektura a územní plánování. Nová města byla plánována a budována pro určitý počet rodin v blízkosti řek nebo s možností přívodu vody a ohraničená vysokými hradbami. Ve středu města stála mešita, madrasy, lázně, karavanseráje a súky, centra náboženství, obchodu a muslimského veřejného života. (Lunde, 2004, s. 82) Městské domy byly stavěny do kompaktních bloků s úzkými, někdy zastřešenými uličkami na průchod. (Ruggles, 2008, s. 116) Tvar a velikost domu určoval dvůr uvnitř, podle kterého byl celý dům situovaný a který obsahoval vodní nádrž a vegetaci a byl hlavním a nejvýznamnějším prostorem. Z venkovní strany byl dům strohý s vysokými ochrannými zdmi a minimem zakrytých oken. Od pohledu nesměla být z jednotlivých městských domů poznat sociální a ekonomická úroveň majitele. Tuto charakteristiku můžeme najít například v maurské sbírce přísloví, která přirovnává ošklivá děvčata k maurským domům: Jako domy Maurů, z venku nevábné, ale uvnitř jsou pokladem. Také kontakt s římskou kulturou a středozemním typem domu s dvorem, rostlinami a vodními nádržemi, mohl být významný pro vývoj centrálního dvora islámských budov. Dědictvím kočovného života původních arabských kmenů bylo stavění se k vnitřnímu 7
uspořádání a vybavení domů a paláců. Koncept prostoru se velmi liší od klasického a křesťanského pojetí, kde každá místnost byla definovaná a měla svoji určitou funkci. Islámské prostory byly polyfunkční. (López a Jimenez, 2010, s. 261) V místnostech také chyběl velký nábytek, vybavení se skládalo s polštářů a koberců položených na podlaze a truhlic uchovávajících majetek. (Lehrman, 1980, s. 26) Proto jsou okna a ozdoby umístěny velmi nízko jsou tvořeny pro pohled ze země. Prvními stavbami stavěnými v raném islámském slohu byly bezpochyby modlitebny. Nejstarší Prorokovu mešitu v Medíně tvořil původně pravidelný dvůr s vyvýšeným pódiem, po jehož obvodu bylo sloupořadí z palmových kmenů. Na jedné straně byly sloupy znásobeny, takže vznikla otevřená síň, která chránila modlící se muslimy před sluncem. Tento typ stavby se později rozšířil po celém islámském území a může být také vzorem pro nádvoří světských budov. (Pijoan, 1979, s. 173) Nejprve strohé a nezdobené stavby byly s postupem času a rozvojem umění dozdobeny fajánsovou keramikou, mozaikovými dlaždicemi, ornamenty a kaligrafickými nápisy. (Pijoan, 1979, s. 193) Jednoduché sloupy z palmových kmenů nahradily cihlové nebo kamenné a se Seldžuky se rozvinul místo klasického architrávového způsobu kulatý a mírně lomený oblouk poprvé použitý u mešity ve Vanu. (Lunde, 2004, s. 84) Mešity byly vždy směrovány k Mekce. Rané rezidence vládců byly tvořené nádvořím obklopeným ze všech stran přijímacími sály a obytnými prostory. Skládaly se z paláců volně přístupných lidem a paláců soukromých, vždy s centrálními dvory. Často navazovaly na mešitu, která měla rovněž centrální nádvoří. Celý komplex byl obklopen vysokými hradbami. Rozdílný typ sídla byl stavěn v Persii a Indii, které byly stavby více ovlivněny původní perskou kulturou. Zde nebyla zahrada obklopena budovami, ale budova obklopená zahradou. Mughalské paláce v Indii byly stavěny podobným způsobem v rámci zahrady a po smrti panovníka se staly jeho mauzoleem. Na rozdíl od Španělska a Maroka byl na tyto stavby využit kámen. (Pijoan, 1979, s. 194-195) V nejstarších sídlech byly identifikované užitkové sady, ale přítomnost zahrad není potvrzena. (Ruggles, 2008, s. 180) Archeologické vykopávky dokládají přítomnost vegetace ve dvorech domů a kromě sadů a zemědělských pozemků i přítomnost zahrad až v 7. století v obytné čtvrti egyptského města Fustát. (Ruggles, 2008, s. 170) Pro významné budovy, jako byly modlitebny a paláce, byla vybírána zajímavá exponovaná, ikonická či symbolická místa. Chalífa Abd al-malik nechal mešitu 8
Skalní dóm v Jeruzalémě postavit na podezdívce Šalamounova chrámu, významné křesťanské a židovské památce. Plošina získala dodatečný význam pro muslimy jako místo, odkud prorok Muhammad dělal své zázraky, ale v prvotním významu v 8. století se objevila pouze jako monument dobytí a symbolického přivlastnění. (Ruggles, 2008, s. 7) Silný smysl pro místo byl využit i u stavby palácového komplexu Alhambry a zahrad Generalife na kopci s výhledem na Granadu, u Shah Goli postaveném na svahu s výhledem na Tabríz a pro Pari Mahal na svahu velkého jezera Dal. (Lehrman, 1980, s. 48) Islámský sloh se vyznačuje použitím lidského měřítka, pravidelnými, až geometrickými stavbami a takřka hypnotizující výzdobou uvnitř budov. Hlavní snahou je vytvořit lehké vzdušné budovy s vysoce abstraktními pravidelnými vzory, které udrží divákovu pozornost a vedou k rozjímání. Chybí zde hranice mezi materiály a u množství budov je smazána hranice mezi vnitřními prostory a venkem. Propojení je tvořeno pomocí vody, která je rituálním i životadárným prvkem a nesmí chybět v žádné budově islámského světa. Charakteristickým prvkem je i dvůr, který je obklopen budovami a v pozdějších dobách i zelení. 3.5 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ISLÁMSKÉHO ZAHRADNÍHO UMĚNÍ Pro popis prvků islámského zahradního umění je důležité nejprve definovat pojem zahrada. Dokonce i dnes citrusové háje v oblasti Sicílie místní lidé nazývají zahradami, stejně jako palmové a olivové háje v Marrákeši považují za zahrady almorávidští obyvatelé starého hlavního města. Je třeba pochopit, jak se v průběhu času význam slova změnil. Složitější je definovat pojem zahrada v islámských zemích i proto, že odlišné národy spojené tímto náboženstvím spatřovaly pod tímto slovem různé významy a pozdější literatura je překládala vzhledem k evropské perspektivě a pojetí zahrad. Zahrada byla prostorem pro pěstování užitkových rostlin i okrasných květin a stromů. Byla také vyjádřením ekonomické a politické moci majitele. Byla dělena na veřejný a soukromý sektor a sloužila k odpočinku a radosti, stejně jako k produkci ovoce a zeleniny. Slovo bagh, které v Maroku označuje sad nebo pozemek, v období vlády Safíovců označovalo geometricky rozdělené ulice lemované stromy a kanály, v jejichž křížení byly terasy nebo pavilony nebo ívány. V příměstských oblastech byl bagh nazýván Chahar bagh, což znamenalo čtyři sady. Pozemek byl chráněný hradbami a byl dvěma křížícími se 9
kanály rozdělen na čtyři pravidelné části. Na křížení kanálů mohl stát pavilon. Chahar bagh byl významným perským prvkem, kterým se inspirovaly islámské zahrady i domy. Dělení prostorů na čtyři části symbolizovalo čtyři posvátné řeky života pramenící ve středu a roztékající se do čtyř světových stran. Pomocí vodních kanálů se dělily zahrady i centrální dvory domů, paláců, mešit a madras. Když byl Chahar bagh na svažitém pozemku, byl upraven do několika teras a pavilon byl umístěn v nejvyšší poloze. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 9-13) Ať už zahrady a nádvoří plnily jakoukoliv funkci, byly stavěny jako uzavřené ohraničené prostory. Díky tomu byly chráněny před pískem a hlukem města a poskytovaly soukromí pro duchovní rozjímání. Ohrazený pozemek znamenalo i perské slovo pairidaeza, které v pozdějších dobách změnilo význam na rajskou zahradu. Ráj byl koncipován jako ideální zahrada a místo blaženosti i v Koránu. Svatá kniha jej ve čtvrté súře popisuje takto: Těm, kteří věří a žijí dobře, je umožněno vstoupit do zahrad, kterými protékají řeky, zde budou nesmrtelní navěky; s čistými společníky, budou chlazeni stínem. (Luján, 2006, s. 13) První myšlenkou pro tvorbu zahrad byla odměna pro věřící, na základě mnoha odkazů na rajské zahrady v Koránu. Druhá byla světská tradice královského potěšení v zahradě, a to zejména v Íránu, tradice, která předcházela islámské éře. Tyto dva přístupy byly ve styku mezi sebou navzájem. Třetím důvodem tvorby zahrad byla reakce na požadavky terénu a klimatu v této části světa, s jeho převažujícími obdobími tepla a sucha. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 32) Uzavřený typ uměle zavlažované zahrady existoval na Blízkém východě a v Íránu ještě před příchodem islámu. Je známo, že panovník Kúrúš vysázel stromy v přímých linkách, aby usnadnil zavlažování své zahrady v Sardech, a že paláce Sasánovců byly obklopeny vodou a vegetací. (Lehrman, 1980, s. 35) Důležitým faktorem islámských zahrad je povědomí o lidském měřítku a dosažení harmonických proporcí. Geometrie, symetrie, pravidelnost, čistota a přehlednost stejně jako u budov byla vysoce žádoucí i u zahrad. Symetrie v islámské zahradě měla často 10
formu bilaterálního nebo zrcadlového obrazu rozděleného centrálním kanálem. Ústřední bod, jako např. vodní střik v mělké misce v centru terasy, nebo mauzoleum ve středu velké zahrady s bočními pavilony ukončenými sekundárními výhledy, rovněž vyjadřuje řád a logiku, která přitahovala muslimské majitele. (Lehrman, 1980, s. 41) Řád byl také vyvolaný použitím alejí stromů, například platanů (Platanus L.) nebo cypřišů (Cupressus L.), které definovaly osu nebo jednotným vzorem dlaždic na nádvoří. (Lehrman, 1980, s. 46) Hlavní směr pohledu byl navržen směrem z centrální budovy po hlavní ose zahrady. Druhým nejdůležitějším pohledem byl pohled zpětný. Sekundární pohledy jsou vedeny podél vodních kanálů a křížících se cest. (Lehrman, 1980, s. 35) Důležitou součástí islámského prostoru byla voda. Symbolizovala život, čistotu, obnovu těla a ducha i bohatství. Nabízela klid, chlad a vlhkost. V zahradách tvořila symbolické centrum, základ konceptu. Voda pro rituální očistu muslimů se stala součástí nádvoří mešit a madras, kde se nacházela v různě tvarovaných, pravidelných nádržích. V zahradách a dvorech domů a paláců byla voda použita mnoha způsoby. Fontány, vodopády, kanály a přetékající bazény ochlazovaly a zvlhčovaly suchý vzduch a přidávaly další rozměr pohybem, zvukem a odrážejícím se světlem. Voda byla prvkem, který poskytoval kontrast k pevnosti, stabilitě a přísné geometrii architektury. Pro většinu islámského světa byla voda vzácná, proto byla v každé zahradě a na každém nádvoří umisťována do středu pozornosti. (Lehrman, 1980, s. 36-39) Co se týče použité vegetace, i když jsou islámské stavby a vodní prvky svázány matematikou a geometrií, zahrady jsou sice přehledné, čitelné a mají řád, nicméně vegetační prvky v nich jsou ve velké většině volně roztroušeny. Budovy, cesty a kanály jsou v naprostém kontrastu k pozadí z keřů, stromů a volných rostlin organicky rostlých ve volné krajině i v přísně definovaných částech zahrady. Pravidelně byly vysazovány pouze stromy a to buď v alejích lemujících cesty, nebo v sadech, kde pravidelný rastr napomáhal snadnějšímu zavlažování. Rostliny v geometricky uspořádaných záhonech byly taktéž volně roztroušeny. Kromě zahrad byla ozeleněnými prostory i nádvoří. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 34) Ta neměla navrženou hlavní osu, hlavním bodem byla kašna nebo jiný vodní prvek uprostřed. Vodní prvek dodával do prostoru světlo a vegetace napomáhala vytvoření příjemného prostředí a klimatických podmínek. (Lehrman, 1980, s. 31) Návrh zahrady byl formou islámského umění, které bylo v úzkém vztahu s jeho jinými druhy a odráželo kulturu a filosofii období. Pro vytvoření zahrady bylo potřeba 11
koordinace velkého množství prvků do uspořádaného systému nebo jednotné vize, což byl vždy úkol projektantů islámské zahrady. (Lehrman, 1980, s. 46) Zajímavou informací, která se vztahuje spíše k volné krajině než ke krajině komponované, je existence tzv. harám, nedotčených oblastí mimo město v blízkosti vodních toků a dalších míst, kde byla zakázána výstavba. Muslimové také zavedli pojem híma, další typ nedotčené zóny určený výhradně pro ochranu lesů a volně žijící zvěře. Rozeznávali 5 základních oblastí híma: chráněná území, kde bylo zakázáno pást dobytek; chráněná lesní území, kde bylo zakázáno kácet stromy; chráněná území, kde bylo spásání trávy omezeno na určitá období; chráněná území určená pro chov včel, kde bylo v době květu zakázáno pást dobytek a chráněná území spravovaná ve prospěch konkrétní vesnice, města či kmene. První takováto prohlášení byla formulována již ve 13. století. (Sardar a Malik, 2004, s. 115-117) Myšlenky jsou odvozené přímo z posvátné knihy Koránu, která tvrdí, že muži a ženy jsou boží správci na zemi a jejich povinností je udržovat a chránit dílo Boží zemi, životní prostředí, rostlinstvo a živočišstvo. (Sardar a Malik, 2004, s. 56) 3.6 CHARAKTERISTICKÉ ROSTLINY POUŽÍVANÉ V ISLÁM- SKÝCH ZAHRADÁCH Rostliny jsou pomíjivé. Zatímco dlažba a kámen vydržely staletí, vysázené rostliny v časech bez péče zdivočely, rozmnožily se i na místa, kde původně nebyly a do kdysi upravených záhonů se dostaly i rostliny plevelné. Je proto velmi těžké určit, které rostliny a v jaké kompozici byly použity. (Ruggles, 2008, s. 51) Zmínky o jednotlivých taxonech, péči o ně a o jejich použití můžeme najít v literárních textech, básních i v pojednáních o zemědělství sepsaných již na konci 10. století. Dalším zdrojem jsou popisy geografů, cestovatelů a historiků, kteří viděli zahrady na vlastní oči a popsali je. Tyto popisy mnohdy nejsou dostatečně podrobné, ale umožňují nám základní představu, jaké taxony byly pěstovány. (Conan, 2004, 76-77) Významným zdrojem informací jsou archeologické vykopávky a využití pylové analýzy. (Ruggles, 2008, s. 51-53) Hlavním důvodem pěstování rostlin byla jejich užitková funkce. Z dřevin se pěstovalo velké množství ovocných druhů a rostlin používaných v barvířství nebo pro technické účely. Květiny sloužily pro kulinářské a farmaceutické využití, jako zdroj 12
léčiv, esencí a vůní. (Ruggles, 2008, s. 57) Dle zemědělských spisů některé druhy splňovaly i funkci dekorativní, například agronom Ibn Luyūn ve 13. století odlišuje skupinu rostlin pěstovaných pro rekreaci. Definuje je slovem maslāyāt, které znamená: Něco, co rozptyluje nebo baví nebo něco, co produkuje klid a mír. Je tedy zřejmé, že kromě rostlin užitkových muslimové pěstovali i rostliny, jejichž funkcí byl pouze smyslový požitek a potěšení. (Conan, 2004, 77-78) 3.6.1 Užitkové taxony Z pěstovaných stromů se využívaly plody, dřevo nebo vlákna a materiály k řemeslné práci a stavbě. Velmi užitečným stromem byl datlovník pravý (Phoenix dactylifera L.), z jehož usušených listů se vyráběly domácí potřeby jako košťata a koše. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Jedlé plody měl i břestovec jižní, který se sázel mimo zahrady do volných prostorů sadů a blízkého okolí kvůli své velikosti. (Conan, 2004, 81-82) V rámci celého islámského světa byly pěstovány i olivovníky (Olea sp. L.), a to hlavně z důvodu nenáročnosti na vodu. Suchovzdorné stromky přežívaly trýznivá období veder a jejich plody se staly významných obchodním artiklem. Palác Qasr al-hayr al-gharbi postavený v 8. století blízko dnešní Palmyry byl ve své době známý jako al-zaythuna (arabský název pro olivu) díky zemědělství založenému na pěstování těchto plodů. (Ruggles, 2008, s. 15) Význam olivovníků dokazuje, že se arabský výraz al-zaythuna pro olivu v minimálních obměnách dochoval do současného arabského, ázerbájdžánského, hindského, pandžábského, tureckého a španělského jazyka. (Google, 2014) Využívány byly i ovocné dřeviny. Kromě ovoce byly zajímavé květem, např. broskvoň (Prunus persica (L.) Stokes) nebo svou intenzivní vůní meruňky (Prunus armeniaca L.), třešně (Prunus avium L.), či slivoně (Prunus domestica L.). Často pěstované byly citrusové stromy jako Citrus x aurantium (L.) ve Španělsku, pomerančovník (Citrus x sinensis (L.) Osbeck), citronovník (Citrus x limon (L.) Burm.f.) či mandarinka (Citrus reticulata Blanco) a jiné jako moruše (Morus alba L.), kdouloně (Cydonia oblonga Mill.) a granátovníky (Punica granatum L.), které se sázely k jižním zdem, aby byly chráněny před mrazem. [109] 227 Kdouloně pocházely z Persie a Kavkazu, ale rozšířily se po světě již v římské době. Jejich sladké plody se používaly pro výrobu sladkostí. Dalším plodícím stromem byl fíkovník (Ficus carica L.) 13
Al-Idrisi, cestovatel a geograf ve 12. století napsal: Veškerá venkovská krajina, která se táhne kolem Malagy, je poseta fíkovníky produkujícími fíky, které se vyvážejí do Egypta, Sýrie a do Indie. Tyto fíky jsou nejlepší pro svou chuť a vůni. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) V textech se objevují i návody k domestikaci volně rostoucích planých dřevin. Příkladem je třeba popis domestikace planiky obecné (Arbutus unedo L.): Mladé a klíčící rostliny se přesazují z hor do sadů s jejich kořeny a kořenovými baly. Nejlepší způsob, jak to udělat, je přesazení divokého stromu s několika listy na podzim. (Conan, 2004, s. 83) Významnými keři byly hlošiny (Elaeagnus angustifolia L.), které měly vonné květy, jedlé plody a snášely nepříznivá období sucha. Také se využívaly k barvířským účelům. [112] 87 Další barvířskou rostlinou byl dřišťál (Berberis sp. L.). (Conan, 2004, s. 80) Pro okrasu i užitek z plodů se využívala réva vinná (Vitis vinifera L.), která se umisťovala do sadů mezi ovocné stromy nebo stromy přímo porůstala texty se pochvalně vyjadřují k popínání jilmů (Ulmus sp. L.) révou nebo využití důmyslných konstrukcí, které vytvářely stinná loubí. Jako jiné ovocné dřeviny i réva byla prořezávána, aby dosahovala co největšího množství plodů a příjemného vzhledu. (Conan, 2004, s. 84) Oblíbeným obchodním artiklem byla růžová voda, olej a různé parfémy. Vyráběly se z růží damašských (Rosa x damascena Mill.), pěstovaných v zahradách, sadech i ve volné krajině mimo města v teplých oblastech islámského světa. (Ruggles, 2008, s. 57) Na svazích v okolí měst jako je Malaga se pěstovaly i mandloně (Amygdalus sp. (Mill.) D.A. Webb), které byly známé již v dobách římských, ale významně expandovaly až s arabskou kulturou. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Význam pěstování bylin byl v oboru kulinářství a léčitelství. Součástí zelených ploch kolem sídla byla zeleninová zahrada. Z bylin se zde pěstovala zelenina a koření, například artyčoky (Cynara scolymus L.), lilky (Solanum sp. L.) a mrkve (Daucus carota L.), z koření a dochucovadel byl významný pepř (Piper nigrum L.), hořčice (Sinapis sp. L.), majoránka (Origanum majorana L.) nebo šalvěj (Salvia sp. L.). Pro léčivé vlastnosti se pěstovala například máta (Mentha sp. L.) a pelyněk (Artemisia L.). (Lehrman, 1980, s. 227) Užitečnou plodinou byla cukrová třtina (Saccharum officinarum L.), ze které se extrahoval cukr ke slazení pokrmů a nápojů. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) 14
3.6.2 Dekorativní taxony Funkcí dekorativních stromů bylo vytváření stínu. Centrální dvůr s bazénem, kolem kterého byla zasazená vegetace, tvořil vlastní mikroklima domu a ochlazoval vzduch na přijatelnější teplotu. Využívaly se stálezelené taxony a zajímavě vybarvené druhy jako platan (Platanus sp. Mill.), či javor (Acer sp. L.). Pro krásně barevné květy a intenzivní vůni se pěstovaly třeba magnolie (Magnolia sp. L.). Cypřiše (Cupressus sp. L.), topoly (Populus sp. L.) a smrky (Picea sp. Mill.) se často sázely podél cest do řad, nebo ohraničovaly zahradu. (Lehrman, 1980, s. 227) Také se používaly bodově v křížení cest nebo po stranách brány. Vysoké stromy byly i dekorací strohých stěn budov z venkovní strany. (Conan, 2004, s. 78) Texty uvádí, že se v islámských zahradách záměrně používaly i rostliny divoké, kvůli vzhledu, vůni a rozšíření sortimentu. (Conan, 2004, s. 83) Keře dotvářely prostor svými vonnými a krásnými květy a plody nebo ohraničovaly a lemovaly určité místo. Populární bylo použití myrty obecné (Myrtus communis L.), stálezeleného zdobného keře, který se sázel okolo míst vstupů do sadů, u pavilonů a vodních bazénů. Význam myrty dokazuje uchování původního arabského názvu rayhān ve španělském jazyce dodnes (el arrayán). Dalším zástupcem okrasných keřů byl jasmín nahokvětý, který popínal malé stromky nebo byl vyvazován na rákosové rohože na zdech. (Conan, 2004, s. 85-88) Ve 12. století se do Evropy z Asie dostal oleandr (Nerium oleander L.), okrasný keř, který v příznivém prostředí Mediteránu rychle zplaněl. (Historia de plantas de Gibralfaro, 2011) Zajímavé bylo použití trnitých taxonů, jako například dřišťál obecný (Berberis sp. L.) nebo cicimek dvojtrnný (Ziziphus lotus L.) na hranicích pozemku, který byl takto chráněn před vstupem cizích osob. Významnými ozdobnými keři byly růže (Rosa sp. L.). Muslimští obyvatelé rozlišovali a používali velké množství růží, které se pěstovaly pro potěšení, či výrobu růžové vody a parfémů. Vysazovány byly po stranách hlavních promenád, u pavilonů a budov, aby svou vůní dotvářely prostor. (Conan, 2004, s. 80-84) Byliny se sázely volně do trávy nebo do pravidelných lemů. Pro vůni byly pěstovány měsíčky (Calendula sp. L.), narcisy (Narcissus sp. L.), či karafiáty (Dianthus sp. L.). K pokryvu půdy v areálu budov se využíval mech, nikdy trávník. Důležitou skupinou byly vodní rostliny, např. lotos (Nelumbo sp. Adans.), využívané ve vodních nádržích a bazénech hlavním prvku islámských zahrad. (Lehrman, 1980, s. 227) Zajímavým poznatkem jsou rady, jak upravit vzhled rostlin. Například u narcisů zemědělská 15
pojednání uvádí: Pokud chcete získat otevřený a dvojitý narcis, musíte před výsadbou rozříznout jeho cibuli a do rány dát stroužek česneku. Chcete-li mít narcisy se sladkou vůní a bílo-zelenými listy, dejte do rány stroužek česneku a cibuli vysaďte na chladném a vlhkém místě. Získáte zelený zdvojený narcis, jako jsou ty, které je vidět v Damašku. (Conan, 2004, s. 79) Nejznámější rostlinou spojovanou s arabskou kulturou je bezpochyby tulipán (Tulipa sp. L.), symbol osmanských panovníků. Tulipány pochází z volné přírody v Turecku, Íránu a střední Asii, avšak byly vysazovány v zahradách celé islámské civilizace a v 16. století se rozšířily do Evropy, kde daly vzkvést obchodu s květinami. Doposud nebyly analyzovány veškeré používané rostliny a toto je pouze jejich malý výčet spíše vybrané příklady k jednotlivým způsobům použití. Celkový seznam rostlin, vycházející z podkladů, se nachází v příloze v tabulce č. 1. Zajímavé je, že se již v době raných islámských zahrad používaly rostliny pro svůj vzhled k navození příjemného prostředí, klidu a radosti, že se pěstovaly rostliny kultivované i divoké, pro rozšíření sortimentů, tvarů a barev, a že zahradníci a pěstitelé experimentovali s jakousi prvotní formou šlechtění nebo hybridizace rostlin. Kupodivu nebyly použity některé domácí rostliny, které být použity mohly, jako druhy hvozdíku (Dianthus sp. L.) ve Španělsku, které se ve spisech nevyskytují až do 15-16. století. (Conan, 2004, s. 89) 16
4. Materiál a metody Téma bakalářské práce bylo zvoleno pro zaplnění mezery v české literatuře a rozšíření množství informací o islámském zahradním umění pro české čtenáře. První část práce je zpracovaná jako rešerše. Kvůli nedostatku titulů přeložených do českého jazyka zabývajících se tématikou islámského umění celkově a snad pouze jedinému titulu, který se týká vyloženě zahradní a krajinné architektury v tomto období, bylo pro práci využito výhradně cizojazyčných knih a internetových stránek či pojednání jako hlavních zdrojů. České tituly jsou použity pouze jako doplňkové zdroje. Pro první část byla zvolena následující metodika: Vytvoření obsahu bakalářské práce a jejích jednotlivých témat. Překlad cizojazyčné literatury pomocí slovníků a překladačů webových stránek Google a Seznam. Roztřídění přeložených informací podle obsahu práce do skupin Sestavení textu Druhá část se zabývá detailněji islámskou zahradní architekturou ve Španělsku, jehož jih autorka práce navštívila. Zvolena byla následující metodika: Nalezení španělských islámských památek, které vyhovují práci. Výběr památek, které v minulosti obsahovaly zahrady, dochovaly se do dnešní doby v dobrém stavu, vystihují určité období islámské nadvlády ve Španělsku či jsou zajímavou reminiscencí islámských zahrad Navštívení míst, nafocení památek a sběr informací, které se jich týkají, přímo ve Španělsku Vytvoření základní rešerše z informací získaných z publikací o historii jednotlivých míst a původním vzhledu, který již nelze v zahradách vypozorovat Doplnění informací vlastními poznatky z navštívených objektů, srovnáním původního a současného stavu a popisem dochovaných dispozic Vytvoření přehledných orientačních plánků jednotlivých objektů s vyznačenými místy, které jsou v práci popsány pomocí programů AutoCAD a Adobe Photoshop Doplnění textu fotografiemi v příloze 17
Vyhodnocení vlivu na mladší styly tvorby zahrad v Evropě dle zjištěných informací a poznaných objektů 4.1 NÁZVOSLOVÍ POUŽITÉ V BAKALÁŘSKÉ PRÁCI Vzhledem k nedostatečnému množství české literatury a chybějícímu českému názvosloví pro určitá místa a objekty je zde vložena poznámka týkající se překladů. Zeměpisné názvy a jména dynastií jsou psány v českém jazyce, protože existují jejich české ekvivalenty a lze se tak v práci lépe orientovat Jména panovníků a dalších osob jsou psány v jejich rodném jazyce, v případě arabských jmen přepsaná latinkou. Důvodem je velké množství uvedených osob, jejichž jméno nemá český ekvivalent. Jména památek a jejich částí v Asii a Africe jsou také psána v originálním jazyce, v případě arabských jmen přepsaná latinkou. Jména španělských památek a jejich částí jsou uvedena ve španělštině, z důvodu detailního popisu a nedochovaných informací o jménech některých sálů, dvorů a částí objektů v původním arabském jazyce. Pro snadnou orientaci v textu využívám jmen v jediném jazyce, který pojmenovává všechna místa a jejich části španělštině. Speciální technické a architektonické prvky nazývám původními arabskými názvy a jejich seznam a krátký popis uvádím v seznamu důležitých pojmů v kapitole 9: Seznam důležitých pojmů 18
5. Výsledky 5.1 CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ŠPANĚLSKÉHO MAURSKÉ- HO UMĚNÍ Stejně jako před lety Římané, muslimové přinesli na Pyrenejský poloostrov svoji kulturu, způsob života a umělecký styl. První rezidence a stavby jsou ovlivněny stavebními technikami Mezopotámie, Persie a islámskými stavbami, ale převzali i mnohé prvky podrobené země a kultury. (Pijoan, 1979, s. 187) Příkladem je podkovový oblouk, který je význačný pouze pro středomořské oblasti. V ostatních částech arabského světa se používal oblouk lomený, zde byl oblouk kulatý, viz obr. č. 1. Proto je pravděpodobné, že tento prvek byl do islámského stavitelství přinesen z původní vizigótské kultury. Rezidence, statky a paláce byly obklopené hradbami, pravidelné, zděné s jedním vstupem vedoucím na nádvoří obklopené pokoji charakteristický styl stavby domů pro islámskou architekturu. Z venkovní strany byly budovy strohé, z vnitřní však oplývaly bohatou výzdobou. Používaly se kaligrafické, geometrické nebo rostlinné ornamenty umístěné jako vlys nebo vyzděné z cihel, sádry a kachlíků na stěnách, dlažbách i stropech. Výzdoba byla geometricky uspořádaná a použité rostlinné ornamenty přísně stylizované, viz obr. č. 2. (Koch, 1998, s. 82) Příkladem nádherného zdobeného paláce, který konkuroval bagdádským a isfahánským sídlům, byl komplex Medina Azahara postavený blízko Córdoby. Tento palác je vyzdoben podkovovitými oblouky. Zajímavým vlastním stylem vytvářejícím se ve Španělsku mezi 9. a 11. stoletím byl takzvaný mozarabský styl. Mozarabové byli křesťané žijící na arabském území, kteří si mohli volně stavět budovy, nejčastěji kostely. Tento styl byl směsicí vizigótských a islámských prvků. (Koch, 1998, s. 87) Almorávidé svojí tvorbou na Pyrenejském poloostrově příliš nepřispěli, neboť měli svá hlavní sídla postavená v severní Africe. Charakteristickými prvky Almohádských staveb byly kazetové stropy s geometrickými vzory a stalaktity nebo girlandami, kaligrafické vlysy a tzv. azulejos modře pomalované kachlíky, které se poprvé objevily v 12. století v Seville, viz obr. č. 3. Nový typ laločnatého oblouku byl později používán v období mudejárského stylu. Nasrovci vyvinuli vlastní styl stavby, který se dochoval v Granadě. (Koch, 1998, s. 83) Důležitý byl proporcionální systém tvořený kombinací dvou základních geometrických tvarů, kruhu a čtverce, které byly rozvíjeny do komplikovaných matematických 19
kompozic. Charakteristickým dekoračním prvkem byly taqas, zdobné a užitné výklenky ve zdi, ve kterých byly umístěné nádoby a které se nacházely vždy proti sobě u vchodů, viz obr. č. 4. Vzhledem k úpadku říše a jejího bohatství byly dekorace vytvářeny z náhražkových materiálů, místo mramoru byla použita sádra a složité mozaiky z kachlíků na nich byly pouze namalovány. I přesto je nasrovský palác Alhambra ve své kráse a odlišnosti konkurencí nejkrásnějších islámských staveb světa. 5.2 UPLATNĚNÍ PRINCIPŮ ISLÁMSKÉ ZAHRADY VE ŠPANĚLSKU První islámské zahrady ve Španělsku jsou inspirované jejich předchůdkyněmi v Damašku, Mezopotámii a Íránu. Charakteristický prvek vody, Chahar bagh a využití vůně v zahradách byl pozůstatek perské kultury, uzavřený dvůr je typickým prvkem islámských zahrad. Díky podobným klimatickým podmínkám bylo možné v Al-Andalus pěstovat velké množství rostlin pěstovaných v Africe a Asii. Časné zahrady odráží muslimskou tradici geometrie a řádu. Obnoveny a dostaveny byly zavlažovací systémy z římské doby, čímž se rozvinulo zemědělství a obchod v celé Al-Andalus. Do 10. století bylo údajně kolem Córdoby několik tisíc zahrad, vinic a sadů. Přesný obrázek o těchto raných zahradách je těžké si vytvořit, neboť zůstalo pouze málo důkazů o jejich vzhledu a vysazených rostlinách. (Lehrman, 1980, 87-88) S almohádskými vládci se hlavní město, centrum kultury a moci, přesunulo do Sevilly. Zahrady a nádvoří v Córdobě a Seville byly považovány za prostory, které jsou součástí celkové koncepce budovy. Soudobý sevillský styl zahrady se nám nedochoval, neboť zahrady byly nahrazeny zahradami inspirovanými italskou renesancí. Dispozičně to byly zahrady malé, a pokud byly větší, byly rozdělené na části nízkými ploty, nebo stěnami z bílého štukového zdiva a kachlíků, čímž se liší od islámských zahrad v Africe a Asii. Prostřednictvím oken se zdobenými sádrovými mřížemi ve stěnách bylo dosaženo výhledu na atraktivně komponovaná místa zahrady. (Lehrman, 1980, 88-89) Forma islámských zahrad v Al-Andalus byla dána nejen symbolikou, ale také klimatem a topografií, což jako v celém islámském světě znamenalo podporu stínu, chladu a důraz na použití vody v objektech i zahradách. Kromě pasivního ochlazování v parném létě španělsko-muslimská kultura experimentovala i se způsoby kontroly slunečního záření orientací dvorů. Dvory byly orientované ve směru sever jih, aby snižovaly sluneční svit během léta, ale přijímaly plné sluneční záření v zimě. Bílý povrch 20
venkovních zdí a jejich tloušťka napomáhaly vytvářet vhodné tepelné podmínky, stejně jako vegetace a voda umístěná ve dvorech. (López a Jimenez, 2010, s. 259) Uspořádání zahrad bylo přísně geometrické, což bylo zdůrazněno u záhonů kvůli zavlažovacím kanálům posazených pod úroveň cest, viz obr. č. 5. Kromě hlavního pohledu, pro který byly zahrady tvořeny tj. pohledu z posedu na kobercích a polštářích, tudíž zespod, takto viděné rostliny působily dojmem květinového koberce. (Lehrman, 1980, s. 88-89) Zahrady v Granadě byly zahrady postavené na svazích, díky čemuž oplývají nádhernými výhledy na město a pohoří Sierra Nevada i rafinovanými průhledy skrze zdobená mřížovaná okna, stěny a terasy, viz obr. č. 6. Díky terénu bylo třeba využít schodů a schodišť na jeho překonání, které bylo také možné atraktivním způsobem pojmout. Některé byly pokryté obklady, geometrickými vzory, byly chráněné konstrukcemi s popínavými rostlinami a často do nich byly zapuštěné kanály pro tekoucí vodu, viz obr. č. 7. Novým prvkem v islámských zahradách v Al-Andalus byl malý altánek Glorieta, který se nacházel na křižovatkách cest a symbolizoval pavilon v ráji zmiňovaný v Koránu. Tento altánek nebyl pevnou stavbou, nýbrž lehkou konstrukcí s připevněnými stromy či popínavými keři, které tvořily nad křížícími se cestami klenbu. (Lehrman, 1980, s. 89) Celkem netradičním a málo používaným prvkem byly fontány zdobené zvířecími figurami. Stopy figur se našly v komplexu Medina Azahara a byly popsány i v Córdobě, ale nejslavnějším příkladem je dochovaná Lví fontána v Alhambře, která pochází ze 14. století, viz obr. č. 8. Také mísy kašen měly různé tvary, ozdoby a výšku, viz obr. č. 9. Častěji než listnaté stromy al-andalusské zahrady využívaly stálezelené a jehličnaté taxony. Kromě jehličnatých stromů, nejčastěji cypřišů (Cupressus sp. L.), se vysazovaly citrusové a ovocné stromy a magnólie (Magnolia sp. L.). Z květin muslimové na Pyrenejském poloostrově dávali přednost aromatickým a vonným rostlinám a cibulovinám, které umisťovali do nádob. Ty hrály významnou roli v úpravě dvorů, ale v zahradách byly použity jen střídmě. (Lehrman, 1980, s. 91) 21
5.3 VÝZNAMNÉ PAMÁTKY MAURSKÉHO ZAHRADNÍHO UMĚ- NÍ VE ŠPANĚLSKU 5.3.1 Córdoba Córdoba byla prvním muslimským hlavním městem na území dnešního Španělska. V prvních letech po záboru používali Arabové vizigótské stavby pro své účely i jako mešity, později je začali přeměňovat k obrazu svému nebo začali vytvářet své vlastní budovy. 5.3.1.1 MEŠITA V CÓRDOBĚ Obr. I Mešita v Córdobě Také původní křesťanská katedrála sv. Vincenta byla částečně zabraná pro potřeby muslimů a později, když kapacitně přestala postačovat, byla odkoupena celá a přestavena na mešitu. (Pijoan, 1979, s. 182) Základy nové mešity pocházejí z roku 786, kdy stavbu započal Abd al-rahman. Prvních jedenáct lodí bylo postaveno podle severoafrického schématu mešity v Kajruánu a kolem se rozprostíral dvůr. Řady obloukových 22
podpěr mešity byly samozřejmě orientovány k Mekce. Jak je typické u islámských staveb, zdi mešity otočené do ulice byly strohé, pouze minimálně zdobené u vchodů, viz obr. č. 10. Během vlády Abd al-rahmana II. bylo dostavěno dalších sedm lodí a za vlády jeho následovníků přibyl minaret, dalších 22 lodí, nádherná kašna na dvoře a samotný dvůr byl rozšířen na celkovou plochu 176 x 128 m. Interiér je tvořen podkovovitými oblouky v červené a bílé barvě, charakteristickými pro nejstarší islámské památky v Al-Andalus, viz obr. č. 11. Vnitřek také zdobily pozlacené korintské a římské hlavice a byzantské mozaiky na zlatém podkladu převzaté z jiných staveb, později prvky křesťanského baroka, viz obr. č. 12. (Koch, 1998, s. 88) Obdélníkový dvůr je jedním z nejstarších zahradních areálů v Evropě, viz obr. č. 13. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 379) Původně byl nezpevněný a osázený stromy a keři pravděpodobně palmami a olivovníky (Olea L.). Nádvoří získalo název Patio de los Naranjos Pomerančový dvůr, ač není doloženo, že se zde tyto stromy pěstovaly dříve než v 17. století, kdy byla terasa s centrálním bazénem obklopena 177 pomerančovníky (Citrus x aurantium L.). Po dobytí Córdoby v roce 1236 kastilským vojskem byla mešita přeměněna v kostel a v roce 1523 byla do jejího středu vložena katedrála. (Ruggles, 2008, s. 152) Křesťanský císař Karel V. prý po příjezdu do Córdoby při pohledu na katedrálu prohlásil: To, co jste tu postavili, je všude, to, co tu bylo předtím, není nikde na světě. (Koch, 1998, s. 89) Uzavřený obdélník dvora je rozdělen na tři části tvořené terasami. Na každé terase se nachází voda v kašnách a úzkých kanálech na zemi, které zavlažují stromy. Kanály jsou vedeny dle původního schématu od stromu ke stromu do kruhových záhonů, ve kterých jsou pomerančovníky vysazeny v pravidelném rastru, viz obr. č. 14. Dvůr sloužil a stále slouží jako místo očisty pro věřící modlící se v mešitě. 5.3.1.2 MEDINA AZAHARA Palácový komplex a rezidenční a administrativní centrum Medina Azahara (Madinat al-zahra) se nacházel 5 km od Córdoby a byl sídlem umajjovských chalífů. (Irwin, 2004, s. 26) Stavební práce započal panovník Abd al-rahman III. v roce 936 a ukončil je až nájezd berberských vojsk a následný požár a úplné zničení v roce 1010. (Zangheri, Lorenzi a Rahmati, 2006, s. 381) Místo nebylo zvoleno nahodile, jako pro většinu významných islámských staveb bylo zvoleno místo exponované, chráněné před 23