ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉ APLIKACE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA FINANCÍ A ÚČETNICTVÍ KATEDRA MĚNOVÉ TEORIE A POLITIKY OBOR: BANKOVNICTVÍ A POJIŠŤOVNICTVÍ ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ A MOŽNOSTI JEJICH PRAKTICKÉ APLIKACE Autor diplomové práce: Bc. Jana Chaloupková Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Jitka Koderová, CSc. Rok vypracování: 2013

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Alternativy centrálního bankovnictví a možnosti jejich praktické aplikace jsem vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu literatury. V Plzni dne (podpis)

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí práce doc. Ing. Jitce Koderové, CSc. za pečlivé vedení mé diplomové práce, řadu cenných rad a připomínek a za její ochotu a čas, který mi věnovala.

ANOTACE Diplomová práce se na teoretické úrovni zabývá možnými alternativami dvoustupňového bankovního systému s centrální bankou. Detailně pak řeší analýzu jedné z nich měnového výboru. Aplikační část je zaměřena na tři úplně odlišné země, které se s tímto systémem setkaly a byly ním výrazně ovlivněny. Jedná se o evropský stát Estonsko, latinskoamerickou Argentinu a Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Hongkong. Předkládaná práce analyzuje každý měnový výbor zvlášť, popisuje ekonomickou situaci před a po jeho zavedení a rovněž nastiňuje současný vývoj dané ekonomiky. V závěru je umístěno jejich srovnání a zhodnocení úspěšnosti jednotlivých měnových výborů.

Obsah 1 BANKOVNÍ SOUSTAVY... 9 1.1 VYMEZENÍ... 9 1.2 DVOUSTUPŇOVÉ BANKOVNÍ SOUSTAVY... 10 1.2.1 Dvoustupňová bankovní soustava s centrální bankou... 10 1.2.2 Jiné dvoustupňové bankovní soustavy... 12 1.3 JEDNOSTUPŇOVÉ BANKOVNÍ SOUSTAVY... 13 2 ALTERNATIVY CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ... 16 2.1 MĚNOVÝ VÝBOR... 16 2.1.1 Ortodoxní měnový výbor... 17 2.1.2 Neortodoxní (moderní) měnový výbor... 20 2.1.3 Měnový výbor vs. systém s centrální bankou... 22 2.2 DOLARIZACE... 24 2.3 SVOBODNÉ BANKOVNICTVÍ... 26 3 APLIKACE MĚNOVÉHO VÝBORU... 29 3.1 BULHARSKO... 30 3.2 LITVA... 32 4 MĚNOVÝ VÝBOR V ESTONSKU... 33 4.1 ÚVODNÍ INFORMACE O ZEMI... 33 4.2 VÝVOJ ESTONSKÉ EKONOMIKY VE 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ... 35 4.3 PRŮBĚH ESTONSKÉ MĚNOVÉ REFORMY... 36 4.4 SITUACE V ESTONSKU PO ZAVEDENÍ CURRENCY BOARDU... 40 4.5 ESTONSKO NA CESTĚ DO EMU... 48 5 MĚNOVÝ VÝBOR V HONGKONGU... 54 5.1 VÝCHOZÍ INFORMACE O HONGKONGU... 54 5.2 MODERNÍ EKONOMICKÉ DĚJINY HONGKONGU... 55

5.3 CESTA K HONGKONGSKÉMU CURRENCY BOARDU... 58 5.4 CURRENCY BOARD V HONGKONGU... 59 5.5 SOUČASNÝ VÝVOJ V HONGKONGU... 67 6 ZKUŠENOSTI ARGENTINY S MĚNOVÝM VÝBOREM... 70 6.1 ARGENTINSKÁ REPUBLIKA... 70 6.2 HISTORICKÉ SOUVISLOSTI MĚNOVÉHO VÝBORU... 72 6.3 ARGENTINSKÝ CURRENCY BOARD... 74 6.4 ARGENTINSKÁ MĚNOVÁ KRIZE... 79 6.5 POKRIZOVÝ VÝVOJ V ARGENTINĚ... 81 6.6 ROLE MĚNOVÉHO VÝBORU V ARGENTINSKÉ KRIZI... 83 6.7 SOUČASNÝ VÝVOJ... 85 ZÁVĚR... 88 SEZNAM ODBORNÉ LITERATURY A ZDROJŮ... 92 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ... 96 PŘÍLOHY... 98

Úvod Ve spojitosti s globální hospodářskou krizí, která menším či větším způsobem zasáhla celý svět a způsobila některým zemím velké, až existenční, problémy, jsem se zamyslela nad otázkou typů bankovních systémů a jejich role při vypořádávání se s následky krize. Většina zemí má ve své ekonomice zavedený tradiční dvoustupňový bankovní systém s centrální bankou. Napadlo mě tedy v této souvislosti prozkoumat ještě další možné systémy, protože potencionální změny tohoto typu se diskutují nejčastěji právě v období krizí. Hlavním cílem této práce je detailně analyzovat jednu z nejběžnějších alternativ centrálního bankovnictví měnový výbor a na konkrétních zemích ukázat, jak funguje a k čemu jednotlivým zemím dopomohl. Přitom jsem si chtěla ověřit hypotézu, že tento systém není všemocný a že k tomu, aby přispěl k dosažení pozitivního vývoje ekonomiky a hlavně k jeho udržitelnosti, musí být splněna řada podmínek. Mé soustředění na analýzu právě této alternativy běžného dvoustupňového systému s centrální bankou vyplývá z jeho stálé aktuálnosti. Zavádění currency boardu v průběhu minulých dvaceti let v různých zemích způsobilo jeho úspěšné oživení a vyvolalo debaty mezi účastníky trhu, ekonomy, politiky, ale i mezi širším okruhem populace nad principy, na kterých funguje. Dodnes je používán některými zeměmi napříč celým světem. Navíc česky psaná literatura, která se v širším rozsahu zabývá tímto tématem, prakticky neexistuje. Má práce by měla tedy také sloužit pro lepší pochopení měnového výboru jako typu bankovního systému. Diplomová práce se skládá ze dvou hlavních částí. První část tvoří teoretická základna, kde vymezuji bankovní soustavy, rozděluji je na jednostupňové a dvoustupňové a uvádím čtenáře do problematiky jako takové. Dále se zabývám jednotlivými alternativami k běžnému bankovnímu systému, tj. dvoustupňovému bankovnímu systému s centrální bankou a srovnávám je s ním. Popisuji jejich základní charakteristiky a hledám výhody a nevýhody. 7

Druhá část práce se již zabývá aplikacemi měnového výboru na konkrétních zemích. V jejím úvodu okrajově seznamuji čtenáře s jednotlivými ekonomikami, které operovaly nebo ještě stále operují v podmínkách currency boardu. Věnuji se zde především Bulharsku a Litvě. Tyto dva státy jsem si vybrala proto, abych ukázala, že Estonsko nebylo jedinou postkomunistickou zemí v regionu, která přijala měnový výbor jako svůj systém a nastínila tak jeho pozitivní fungování i u nich. Přestože měly jmenované země trochu odlišné okolnosti vzniku tohoto systému, do všech byl currency board zaveden s cílem podpory měnové důvěryhodnosti a makroekonomické stabilizace. Následně se soustředím na detailnější analýzu měnových výborů v Estonsku, Hongkongu a Argentině. Rozebírám je především proto, že každá tato země měla jinou motivaci pro jeho zavedení, rozdílnou podobu systému a v každé zemi také odlišně zafungoval. Struktura těchto tří analýz bude podobná. Nejdříve každou zemi představím, poté uvádím minulý vývoj tamější ekonomiky, jaká byla motivace k přistoupení ke currency boardu a poté definuji konkrétní podobu tohoto systému v každé zemi. Dále pokračuji analyzováním situace po zavedení diskutovaného systému a zpracovávám i současný vývoj jednotlivých ekonomik. Cílem této části je pokusit se odpovědět na otázku a zjistit, jak je možné, že zatímco v jedné zemi tento systém funguje, jinou ekonomiku dokonce dovede do Evropské měnové unie, tak v jiné zemi je spojen s obrovskými problémy? Možné řešení této problematiky rozebírám a shrnuji v závěru své práce. 8

1 Bankovní soustavy 1.1 Vymezení Ve všech vyspělých ekonomikách je nějaký bankovní systém. Tento bankovní systém v sobě zahrnuje všechny bankovní instituce na daném území (zejména v jedné zemi) a organizaci vztahů mezi nimi. Možné způsoby institucionálního uspořádání vztahů mezi různými bankami, míru vzájemných vlivů a vztahy nadřízenosti a podřízenosti vyjadřuje právě bankovní soustava. Ta může být v každé zemi jiná a lišit se řadou znaků. Jedním z důležitých důvodů rozdílnosti bankovních systémů je to, že si každá země prošla odlišnými historickými skutečnostmi. Především záleží na konkrétním vývoji dané ekonomiky. Nicméně bankovní systém není neměnný. V souvislosti s ekonomickými podmínkami a politickými okolnostmi může země přistoupit na vhodnější bankovní systém, než měla do této doby. V praktické podobě je to realizováno například centralizací dříve existujícího dvoustupňového systému nebo naopak vznikem bank jako podnikatelských subjektů a zároveň oddělením emisní a obchodní činnosti centrální banky či v teoretickém případě zrušením centrální banky vůbec. Země převezme model, který více odpovídá aktuální ekonomické situaci a tento systém jí poté svým způsobem pomáhá ke stabilnějšímu a důvěryhodnějšímu fungování ekonomiky daného státu. 9

tabulka 1 - Typy bankovních soustav Bankovní soustavy Dvoustupňové 1. stupeň 2. stupeň CB, resp. jiná měnová autorita Síť obchodních bank Jednostupňové Systém pouze s CB Systém bez CB zdroj: vlastní zpracování 1.2 Dvoustupňové bankovní soustavy 1.2.1 Dvoustupňová bankovní soustava s centrální bankou Za světově nejrozšířenější bankovní systém je označován dvoustupňový bankovní systém s výsadním právem centrální banky emitovat hotovostní peníze, který je typický pro tržní ekonomiky. V současné době se nachází i v České republice, kde se používá více jak dvacet let, poté co se zreformoval jednostupňový bankovní systém na současný dvoustupňový. Ve všech tržních ekonomikách není tento dvoustupňový bankovní systém úplně totožný. Mezi jednotlivými zeměmi fungujícími na základě tohoto typu bankovního systému najdeme určité rozdíly. Proto se diskutovaný systém dále větví na univerzální, specializovaný, vysoce otevřený, málo otevřený, aj. Jak název napovídá, systém se skládá ze dvou stupňů. První stupeň tvoří centrální banka, ve druhém je obsažena síť obchodních bank. Charakteristickým znakem je oddělení centrálního a obchodního bankovnictví, kde centrální banka neprovádí téměř žádné obchodní činnosti a přímo neřídí činnost ostatních bank. Je to měnová autorita, která má monopol na emitování hotovostních peněz a touto cestou 10

pak kontroluje nabídku peněz, stanovuje pravidla bankovní regulace a dohlíží na jejich plnění. Diskutovaný systém tedy na jedné straně umožňuje konkurenci mezi bankami v oblasti poskytování depozitních služeb, ale na straně druhé uvaluje monopol na nabídku hotovostních peněz. Centrální banka je nadřazená ostatním bankám, tvoří základ dvoustupňového bankovního systému a tak se dostává do klíčového postavení v sektoru. Je to specifická instituce, která má za úkol plnit specifické úkoly. Tímto se zřetelně odlišuje od obchodních bank, které provozují jen podnikatelské činnosti a vznikly za účelem zisku. Centrální banka má přesně danou náplň své činnosti, vedle funkcí emisního monopolu 1, provádění měnové politiky, regulace a dohledu bankovní soustavy 2 se uvádí i další funkce: centrální banky zabezpečují také základní operace s hotovostními penězi, operují s devizovými prostředky a vystupují jako banky bank a státu 3. Co se týká úspěšnosti centrálního bankovnictví, jako hlavní kritérium se posuzuje míra dosažení makroekonomických cílů měnovou autoritou, které si předem sama stanovila nebo jí byly stanoveny zákonem to je případ České republiky. Jinými slovy se posuzuje kvalita a účelnost provádění měnové politiky centrální bankou, jedná se tedy o makroekonomický pohled. Vedle makroekonomického hlediska, které je většinou bráno jako základní kritérium úspěšnosti fungování centrální banky, existuje ještě hledisko mikroekonomické. Alternativním přístupem je přístup, který můžeme označit jako mikrosuverenita (posuzuje účelnost měnového systému z hlediska mikroekonomického, tj. hlediska suverenity jedince, která je manifestována v jeho svobodné volbě). Základní otázky tedy zní: Slouží měnový systém zájmům uživatelů peněz, tak jak oni sami tyto zájmy vidí? Reaguje měnový systém na změny v preferencích jednotlivců? 4 Vývojem tohoto bankovního systému se ukázalo, že centrální banka má největší úspěchy v plnění svých úkolů v případě, kdy je maximálně nezávislá. Míra nezávislosti této instituce se řeší především ve vztahu vůči vládě a může být 1 emisní monopol = výsadní právo k emisi hotovostních bankovek, popřípadě mincí na území daného státu 2 zpracováno dle: Pavlát, V.: Centrální bankovnictví. Praha, Eupress, 2004 3 zpracováno dle: dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011 4 Janeček, T.: Teorie svobodného bankovnictví a možnosti její aplikace v současném světě [online]. Diplomová práce, 1999, str. 7 11

v každém státě jiná. V současné době jsou centrální banky ve většině tržních ekonomik na vládě nezávislé a mají dokonce zakázáno poskytovat úvěry vládě a tím financovat schodky státních rozpočtů. 1.2.2 Jiné dvoustupňové bankovní soustavy Vyskytují se i takové dvoustupňové bankovní systémy, kde centrální banka vůbec neexistuje a přesto se jedná o dvoustupňovou bankovní soustavu. Roli měnové autority, která řídí měnovou politiku, totiž vykonává nějaký jiný pověřený orgán, obvykle měnový institut. Tento případ se týkal například Lucemburska před tím, než vstoupilo do Evropské unie nebo České republiky od roku 1918 do roku 1926. Další alternativou může být situace, kdy měnovou politiku v zemi řídí měnová rada. Touto problematikou se detailněji zabývám v podkapitole 2.1. V současných tržních ekonomikách existuje i případ, kdy v jedné ekonomice je centrálních bank více. To je případ Spojených států amerických, kdy v zemi vykonává funkci 12 Federálních rezervních bank, 3 poradní rady a Federální výbor pro operace na volném trhu (Federal Open Market Committee - FOMC). Tyto všechny instituce jsou spojené do Federálního rezervního systému (zkr. FED). Federální rezervní systém pak působí jako centrální banka celých Spojených států a určuje základní principy a cíle monetární politiky. Je řízený Výborem guvernérů, který zastřešuje celý federální systém a jednotlivé federální rezervní banky, které jsou rovnoměrně rozloženy v hlavních městech po celých Spojených státech amerických, jsou tomuto výboru podřízené a musí respektovat jeho rozhodnutí včetně jmenování jejich guvernérů. Federální výbor pro operace na volném trhu je výkonným subjektem, který prostřednictvím operací na volném trhu provádí měnovou politiku. Personálně je tento subjekt řízen dvanácti odborníky. Sedm míst je obsazeno z Výboru guvernérů a zbylých pět je složeno z prezidentů dvanácti rezervních bank, přičemž prezident Federální rezervní banky v New Yorku je členem vždy a ostatní prezidenti rezervních bank se střídají v ročních intervalech na základě rotačního principu. Federální 12

rezervní systém v sobě obsahuje i některé komerční banky, které se označují jako členské banky. Díky skutečnosti, že ve Spojených státech amerických nějaké komerční banky jsou členy Federálního rezervního systému a některé nikoliv, je tato americká verze bankovního systému označovaná jako duální bankovnictví. Zvláštním případem je také bankovní systém nacházející se v měnové unii. Vhodné vysvětlení nastínění fungování takovéhoto systému se nabízí přímo na příkladu Evropské unie. V této unii se nachází Evropský systém centrálních bank (ESCB), který funguje od 1. června 1998 a skládá se z Evropské centrální banky (ECB) a národních centrálních bank všech zemí, které jsou členy Evropské unie, tzn. i z České národní banky. Vedle toho stojí dále Eurosystém, jehož články jsou Evropská centrální banka a národní centrální banky zemí nacházejících se v eurozóně. To jsou země, které zavedly euro, a tudíž patří do Evropské měnové unie. Zde je pak uplatňovaána jednotná měnová politika Evropské centrální banky. Eurosystém a Evropský systém centrálních bank budou fungovat souběžně do té doby, než se všechny státy patřící do Evropské unie stanou členy eurozóny, tím pádem zavedou euro jako svou jedinou platnou měnu. Případ měnové unie je tedy ukázka přijetí jedné měny několika zeměmi. Mimo Evropy se s tím můžeme setkat i v Africe, v té frankofonní části a na některých karibských ostrovech. 1.3 Jednostupňové bankovní soustavy 5 Tento typ bankovního systému existuje ve dvou podobách. Buď se jedná o systém, který v sobě zahrnuje jen centrální banku, nebo jde naopak o systém absolutně bez centrální banky a tudíž v zemi působí pouze komerční banky. 5 zpracováno dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, str. 18-19 13

Co se týká první zmiňované možnosti, tak zde se nachází jen jedna banka. Jedná se o centrální banku, která provádí téměř veškeré operace v oblasti bankovnictví. Ve vrcholné formě tohoto modelu se nevyskytují vůbec žádné obchodní banky, ale jinak zde často působí ještě i jiné, zpravidla státní, banky. Ty jsou však buď úzce specializované na konkrétní bankovní činnosti, sektory či oblasti, nebo jsou v absolutní míře závislé na rozhodnutí centra, a tedy ve své podstatě jen vykonávají politickou vůli. Zaměřují se především na zahraniční obchod, sektor obyvatelstva, zemědělství a investiční výstavbu. Nevznikly za účelem zisku, tudíž to nejsou podnikatelské subjekty a můžeme je chápat pouze jako specializované pobočky centrální banky. Tento jednostupňový systém se vyskytoval a stále ještě v malé míře vyskytuje, (např. Severní Korea), především v netržních ekonomikách. Je tedy typický pro centrálně plánované, socialistické ekonomiky, kde v podstatě potlačuje konkurenci a podnikání v bankovní oblasti. Systém však není příliš efektivní, proto se v tržních ekonomikách od něj okamžitě ustoupilo a byl nahrazen dvoustupňovým. Neefektivita spočívá v postavení bank v systému. Kromě toho, že se zde nachází velmi malý počet bank, jejich činnost je řízena centrálně a hlavním (měnovým) úkolem je plnit plány, které odpovídají více potřebám politiky než ekonomiky, tak je největším problémem, že banky nefungují na podnikatelské bázi. To mj. znamená, že zaujímají pasivní roli při shromažďování a realokaci peněžních úspor, úvěry se poskytují na základě minimálních kritérií jejich návratnosti a to se často odráží nejen v nedostatečné finanční disciplíně, ale způsobuje to také významné zpomalení dalšího rozvoje ekonomiky. Jinými slovy řečeno, poskytnutí úvěru je zde mnohdy závislé pouze na rozhodnutí vlády. Vzhledem k tomu, že úvěry podnikatelskému sektoru poskytuje zejména centrální banka a celkově zde má dominantní postavení, je tento bankovní systém často označován jako systém monobanky. Zmiňovaný bankovní systém se týkal několik let také naší země, kdy u nás působila Státní banka československá jako centrální banka. Cesta k jednostupňové bankovní soustavě se začala formovat již krátce po skončení 2. světové války. V tomto období se řešilo nové uspořádání státu, které přijetím tzv. Košického vládního programu směřovalo k centrálně řízenému hospodářství, což mělo za následek významný posun i k socializaci peněžnictví na našem území. Nejdůležitějším rysem této transformace bylo znárodnění stávajících bank a centrální direktivní řízení. Postupem času byly 14

mnohé banky na území Československa zrušeny nebo sloučeny a do velkých bank zaváděny národní správy. Všechny tyto kroky vedly k přetvoření českého bankovního systému na podobu sovětského modelu. Proces bankovní centralizace vyvrcholil zestátněním tehdejší centrální banky, která byla z akciové společnosti přeměněna na tzv. veřejný ústav a poté přejmenována z Národní banky československé (NBČS) na Státní banku československou (SBČS). Tím byla zcela potlačena plnohodnotná role bankovnictví a vznikl státní monopol i v této oblasti. 6 V roce 1950 zákon o Státní bance československé legislativně zastřešil reorganizaci československého bankovnictví podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky se všemi výše popsanými charakteristikami. Jedním z nejnebezpečnějších prvků takto nastaveného hospodářství bylo kromě vyloučení peněžního a kapitálového trhu, direktivní řízení i devizových vztahů. To vyústilo ve skutečnost, že měnový kurz nebyl výsledkem devizového trhu (tj. výsledkem poptávky a nabídky po dané měně), ale kurz koruny k dolaru byl zkrátka úředně stanoven, navíc velmi nereálně, např. kurz k dolaru ve výši 7, 20 Kčs 7. Hospodářské problémy, které vznikly jako následek direktivního centrálního řízení, na sebe nenechaly dlouho čekat. Již několik let před transformací naší země na demokratickou republiku byly zřejmé neúspěchy centrálního plánování v ekonomickém vývoji naší země, zejména v měnové a finanční oblasti. Zvyšující se inflace, především díky růstu zásob tzv. rozpracovanosti ve výrobních podnicích, struktura výroby i její rozsah neodpovídaly domácí ani zahraniční poptávce a zásadní izolace celé domácí ekonomiky od světového dění, které prožívalo prudké změny, mělo velmi negativní dopady na vnitřní měnové poměry a celkovou neefektivnost a nerovnovážnost ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice. Ačkoliv se změny v rámci tzv. přestavby hospodářského mechanismu připravovaly již před rokem 1989 a položily základní rámec bankovní reformy, zásadní proměnu československého bankovního systému umožnil až listopad 1989. Země se vrátila k demokratickým a tržním principům a ocitla se tváří v tvář svému 6 zpracováno dle: Nepožitková, I.: Přechod jednostupňového bankovního systému na dvoustupňový v České republice. In Šaradín, P.: Acta universitatis palackianae olomucensis facultas philosophica, Politologica 1. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2003 7 Podrobněji viz Vencovský, F., Kopecký, L. a kolektiv. Lidé a peníze. Česká národní banka. 15

kritickému stavu vzhledem k západoevropským demokratickým zemím. Hlavní cíl měnové politiky, zabezpečování stability měny, byl stanoven zákonem. Zahájila se rozsáhlá privatizace státního majetku nejen v bankovní sféře a tím se v Československé republice odstartoval přechod z jednostupňového bankovnictví zpět na dvoustupňové. Druhým typem diskutovaného systému je situace, kdy centrální banka vůbec neexistuje a naopak se v systému nachází pouze soukromé banky, které si navzájem konkurují. Takovýto model se označuje jako svobodné bankovnictví. Podrobněji je tomuto tématu věnována podkapitola č. 2.3. 2 Alternativy centrálního bankovnictví 2.1 Měnový výbor Měnový výbor, měnová rada či anglický výraz currency board je označení měnového režimu, na který se můžeme dívat ze dvou pohledů: a) Měnový výbor chápeme jako systém měnového kurzu, který je nejtvrdší formou fixního měnového kurzu. Je to systém absolutně pevného kurzu bez fluktuačního pásma. b) Typ bankovního systému, jako systém bez centrální banky. Představuje jednu ze základních alternativ k existenci centrální banky. V tomto případě měnový výbor reprezentuje měnovou autoritu podobně jako centrální banka, která má na starosti emisi peněz s důležitým rozdílem, že funguje na základě předem jasně stanovených pravidel. V mé diplomové práci se budu zabývat především tím druhým pohledem, kde měnový výbor představuje alternativu k centrálnímu bankovnictví. Může existovat 16

ve dvou základních podobách. Buď měnová rada působí samostatně, nebo souběžně s existující centrální bankou. V obou případech se ale funkčně jedná o dvoustupňový bankovní systém. Měnový výbor funguje na základním principu, kdy konkrétní země emituje vlastní domácí měnu (na rozdíl například od dolarizace, kde země pasivně přebírá cizí měnu, viz podkapitola 2. 2) výhradně oproti měně zahraniční (rezervní), kterou si zvolí. Konkrétní ekonomika si tedy ponechává svou vlastní měnu, a tudíž do ní plynou i zisky z ražebného. Emise probíhá při fixním měnovém kurzu mezi měnou domácí a měnou rezervní a domácí měna je pak kdykoliv plně směnitelná za měnu zahraniční na základě neodvolatelného měnového kurzu. Domácí měnová báze musí být plně krytá stanovenou rezervní měnou. Načež se měnová autorita vzdává téměř všech svých nástrojů k ovlivňování měnové politiky kromě nesterilizovaných devizových intervencí. 2.1.1 Ortodoxní měnový výbor Ortodoxní měnový výbor je čistá podoba tohoto systému, která se vyznačuje tím, že zde neexistuje centrální banka. Můžeme ho chápat jako předchůdce dnešního měnového výboru, jelikož už v žádné zemi dnes neexistuje. Domácí měna je napojena na zahraniční měnu, tj. měnu rezervní. Ta by měla být stabilní, důvěryhodná, s nízkou mírou inflace a mezinárodně uznávaná. Navíc by rezervní měna měla být měnou země, na níž je domácí ekonomika nějakým způsobem navázaná, např. s ní udržuje úzké obchodní vztahy. Země s vůdčí měnou by měla také mít dostatečnou konkurenceschopnost, protože pokud její konkurenční schopnost ve vztahu k jiným zemím klesá, snižuje se také v domácí zemi. Nejčastěji je proto vybírán americký dolar nebo euro, v minulosti to byla i britská libra nebo německá marka. Teoreticky může být domácí měna navázána i na měnový koš nebo zlato zlatý standard můžeme chápat jako zvláštní případ měnové rady, kde je hodnota národní měny spojena s hodnotou zlata. Tato měna bude po vzniku měnového výboru držena jako rezerva pro případ náhlého výběru všech klientů. Domácí měna je navázána na zahraniční měnu v pevném kurzu bez pásem fluktuace a s neodvolatelnou paritou, tzn. bez možnosti devalvace, resp. revalvace. 17

Velmi podstatnou charakteristikou tohoto systému je podmínka plného krytí domácí měnové báze měnou zahraniční (devizovými rezervami). Měnový výbor tedy drží takové množství cizích (rezervních) aktiv, aby jimi pokryl minimálně 100 % měnové báze. V ideálním případě je to alespoň o 10 % více, než je hodnota domácích aktiv, která jsou předmětem krytí. Takže i v takové situaci, kdy by chtěli všichni držitelé domácí hotovostní měny směnit tuto měnu za rezervní, musí být měnový výbor schopný tento závazek splnit. Takto stanovený rezervní poměr je velmi důležité pravidlo pro kredibilitu diskutovaného systému. Příslušná měnová autorita drží pouze vysoce likvidní a málo riziková aktiva znějící na rezervní měnu, tedy především státní pokladniční poukázky, vysoce bonitní krátkodobé cenné papíry a bankovní depozita v zemi původu rezervní měny. Co všechno může držet měnový výbor jako rezervu za účelem krytí domácí měny a za jakých podmínek, záleží na konkrétní právní úpravě dané země. Pro systém měnového výboru je také typická oboustranná plná směnitelnost mezi měnou domácí a měnou rezervní v hotovostní podobě (bankovky a mince). Množství domácí měny musí být plně kryto množstvím devizových rezerv v domácí měně. Kvůli tomu jsou v tomto systému uplatňována restriktivní opatření ke kontrole emise peněz, aby byla zabezpečena plná směnitelnost. Každá emise domácí měny je podmíněna přírůstkem aktiv denominovaných v příslušné měně. Měnový výbor však nenese žádnou zodpovědnost za směňování bankovních depozit denominovaných v domácí měně do rezervní měny. Nechává tak na samotných obchodních bankách odpovědnost držby výše oběživa, kterou chtějí držet na pokrytí potřeb svých zákazníků. Veškerá směnitelnost probíhá při fixním měnovém kurzu. Z výše uvedeného vyplývá, že rezervy neudržuje pouze měnová autorita, ale drží je i komerční banky. Měnová politika jako taková zde nemá smysl. Tento systém je založen na opuštění standardní měnové politiky. Veškeré operace měnového výboru jako měnové autority jsou pasivní a automatické, spočívající pouze ve směně domácí měny za měnu rezervní při fixním kurzu. Někteří ekonomové dokonce říkají, že zde dochází k pasivnímu dovozu měnové politiky z rezervní země. Jedná se o problém 18

obětování nezávislosti země v měnové oblasti. V případě, že tedy země přistoupí k systému měnového výboru, vzdává se tak plně své měnové politiky. Jediný nástroj, který se v currency boardu využívá, jak již bylo výše naznačeno, jsou nesterilizované devizové intervence, jež zde představují samoregulační mechanismus. Pomocí těchto intervencí se neustále vyrovnává nabídka s poptávkou po penězích, aby nenastala v ekonomice v tomto směru nerovnováha. Ostatní nástroje měnové politiky, jakou jsou operace na volném trhu, diskontní a lombardní úvěry, centrální banka nevyužívá. Když se na měnový výbor podíváme z jiného hlediska, a to z pohledu měnové politiky, tak tento systém teoreticky vychází z tzv. monetárního přístupu k platební bilanci, který je založen na důsledné aplikaci monetárního vyrovnávacího procesu platební bilance. 8 Za příčiny nerovnováh platebních bilancí považuje nerovnováhu mezi peněžní nabídkou a poptávkou po penězích. V praxi to vypadá tak, že pokud je poptávka po domácích penězích větší než jejich nabídka, tato skutečnost způsobuje přebytek platební bilance, což následně vede k tlaku na zhodnocení domácí měny a naopak. Ale protože v tomto systému nemůže domácí měna volně apreciovat, za této situace se provádí devizové intervence, kdy země prodává domácí měnu, tím ji dostává do oběhu a nakupuje devizy, které poté zvyšují stav na účtu devizových rezerv. Tímto způsobem se uvádí nabídka s poptávkou po penězích zpět do rovnováhy při zachování pevného kurzu. Měnový výbor nestanovuje úrokové sazby v domácí ekonomice jako je to u systému, kde plnohodnotně funguje centrální banka. Výše úrokových sazeb je na stejné úrovni jako v rezervní zemi (za předpokladu nízkého nulového politického rizika a neexistenci obchodních bariér). V realitě jsou právě však často úrokové míry v domácí zemi vyšší než v zemi rezervní. Je to dáno určitou pravděpodobností, že bude měnový systém změněn (politické riziko) nebo že domácí banky nebudou schopny uspokojit poptávku svých zákazníků po hotovosti. Tyto uvedené faktory se pak v úrokové míře odrážejí jako určitá výše rizikové prémie. Pokud se tedy v dané 8 zpracováno dle: Mandel, M. - Tomšík, V.: Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha, Management Press, 2. rozšířené vydání, 2008 19

zemi zavede currency board, začne domácí úroková sazba kopírovat vývoj úrokové sazby hlavní měny. Dalším důležitým charakteristickým prvkem tohoto systému je, že měnová rada má zákaz poskytovat jakékoliv úvěry. Kvůli absenci funkcí centrální banky je výbor v postavení, kdy neposkytuje krátkodobé půjčky bankám, ani nevystupuje jako věřitel poslední instance. To znamená, že nemá žádnou odpovědnost za ochranu komerčních bank před krachem. Je ovšem faktem, že v tomto systému jsou krachy bank ojedinělé. Ty se totiž právě chovají obezřetněji, zodpovědněji a jsou nuceny mít vyšší finanční disciplínu, než když tento institut existuje. Měnová rada neposkytuje půjčky ani vládě. Tento zákaz ukotvený v dané legislativě významně odlišuje systém měnové rady od systému klasického centrálního bankovnictví, kde se centrální banky v určité míře podílejí na monetizaci státních deficitů. Takováto podmínka významně působí na fiskální disciplínu, což může některým zemím bezprostředně po zavedení měnového výboru způsobovat velké problémy s financováním výdajů státního rozpočtu. Ortodoxní měnový výbor také běžně nepřijímá vklady od komerčních bank. 2.1.2 Neortodoxní (moderní) měnový výbor V současné době dochází k prolínání obou systémů, tzn. ortodoxního měnového výboru a systému s centrální bankou. Jako moderní měnové výbory označujeme ty měnové systémy, kde měnový výbor existuje souběžně s centrální bankou. V této modifikované podobě se tedy zpravidla centrální banky v systému vyskytují a mají zde důležitou pozici. Existují v takové podobě, že buď je jedna z jejich hlavních činností měnová politika svěřena měnovému výboru a centrální banka plní další funkce, např. za určitých okolností může poskytnout nouzový úvěr ohrožené obchodní bance. Nebo má centrální banka dokonce k dispozici určité nástroje pro aktivní ovlivňování měnové báze. Centrální banky či vlády si především ponechávají možnost zásahů v podobě změny podmínek krytí. Hlavním úkolem centrální banky v měnové radě je však regulace a dozor nad bankovním sektorem. Významný rozdíl mezi ortodoxním měnovým výborem a jeho novější moderní 20

variantou je také neplatnost pravidla o nepřijímání depozit měnovým výborem od komerčních bank. Zároveň je tu porušeno pravidlo ponechání volnosti obchodním bankám při stanovování úrovně svých rezerv. Současné měnové výbory zpravidla obsahují mechanismus povinných minimálních rezerv, a tak komerční banky u měnové autority drží své rezervy. Hlavním úkolem centrální banky v diskutovaném systému je však regulace a dozor nad bankovním sektorem. Možnost devalvace by neměla mít vůbec žádný význam ani v tomto moderním měnovém systému. S největší pravděpodobností by to vedlo ke ztrátě důvěryhodnosti a zpochybnění celého měnového systému v očích zahraničních subjektů, což by mohlo mít za následek masivní odliv kapitálu z domácí ekonomiky. Z podstaty věci by neměla být měnová autorita vůbec oprávněna fixní kurz měnit, ten by měl být zmrazený. Výrazný pohyb kapitálu a vnější šoky jsou totiž i přes záruky, které měnový výbor nabízí, problémem i v tomto systému. Teoreticky lze předpokládat, že je zde zajištěna lepší ochrana vzhledem k důvěryhodnosti tohoto systému v porovnání s jinými systémy, ale zranitelnost z tohoto pohledu přetrvává i v systému měnového výboru. Náhlé, spekulativní pohyby kapitálu mají hluboce destabilizující účinek. Měnový výbor je sice schopen sterilizovat účinky těchto toků, ale masivní únik kapitálu s sebou přináší přesto značné problémy. Měnový výbor v té modernější podobě je v současné době aplikován např. v Bulharsku (od r. 1997). Na tomto principu fungovala i argentinská ekonomika, ale v roce 2002 tam byl měnový výbor zrušen kvůli tamější velké hospodářské krizi (viz podkapitola 3.3). K aplikaci moderního měnového výboru v zásadě přistupují země, které jsou nějakým způsobem nestabilní. Ať už politicky nebo ekonomicky, což jde většinou ruku v ruce. Takovým důvodem může být např. válečný konflikt, přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku, apod. Proto je měnový výbor typický pro malé rozvíjející se nebo transformující se země. Velmi často je také zaváděn v zemích, které mají velmi vysokou inflaci nebo dokonce hyperinflaci. Nestabilní domácí měna, nestabilní bankovní sektor a celkově špatná výkonnost celé ekonomiky většinou také vede ke ztrátě důvěryhodnosti centrální banky. Cílem zavedení tohoto specifického systému je vytvořit stabilní měnu a vrátit 21

důvěryhodnost tamějšímu peněžnictví. Předpokládá se, že měnový výbor by měl získat přirozeně kredibilitu díky jasně stanovenému, jednoduchému pravidlu a také požadavku, že devizové rezervy musí svojí velikostí absolutně pokrývat velikost měnové báze. Někteří odborníci uvádějí, že negativní vliv na ekonomiku má inflace, která překročí referenční hranici 8 %. Z mého pohledu bych žádné takovéto přesné číslo ale neuváděla. S větší pravděpodobností totiž záleží především na volatilitě míry inflace. Pro ekonomiku je mnohem nebezpečnější například inflace, která dosáhne jeden rok 2 %, další rok 10 % a poté 5 %, než dlouhodobě stabilní 8% inflace. Tuto vyšší, přesto stabilní inflaci totiž hospodářské subjekty očekávají a tudíž pro ně není takovou hrozbou. Naopak velmi nestabilní, ač nižší, inflace může mít na chování subjektů v ekonomice opravdu negativní vliv a poté i nepříznivé dopady. Currency board by měl být velmi účinnou zbraní v boji proti inflaci, neboť z podstaty tohoto měnového systému nemohou do ekonomiky proudit nadbytečné peníze, které způsobují růst cen. Ač to vypadá jako velmi dobré řešení jak odolávat inflačním tlakům, ve velké míře tento měnový režim rozšířen není. Důvodů, proč se zavádí zpravidla v ekonomikách s velmi vysokou inflací a v celkově ekonomicky či politicky nestabilním prostření a ne celoplošně, je řada. Týká se to především problémového úvěrování bank, které činí systém náchylnější k podlehnutí systémovému riziku, automatismus měnové politiky a úzká vazba na ekonomický vývoj té země, na jejíž měnu je domácí měna fixována 9 - domácí ekonomika je tak více zranitelná při případných zahraničních šocích (viz. Argentina). 2.1.3 Měnový výbor vs. systém s centrální bankou Jak z předchozího textu vyplývá, měnový výbor je stejně jako centrální banka měnová autorita, která mimo jiné emituje peníze. Z tohoto důvodu se domnívám, že je na místě, pokusit se konfrontovat tyto dva různé systémy a shrnout jejich výhody a nevýhody. Jelikož se v současných ekonomikách využívá pouze moderní verze 9 zpracováno dle Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011 22

měnového výboru, tato podkapitola se soustředí na porovnání neortodoxního měnového výboru a systému s centrální bankou. Velmi výrazné rozdíly mezi jednotlivými druhy systémů jsou v oblasti měnové politiky. Když vyjdeme ze základních charakteristik měnového výboru, důležitým faktorem je, že funguje na základě předem jasně stanovených pravidel. Systém je kvůli svým striktním pravidlům fungování absolutně transparentní, poměrně jednoduchý a díky tomu pro veřejnost snáze pochopitelný. Ale na druhé straně ho to podstatně svazuje v rozhodování o měnové politice. Někteří ekonomové upozorňují na fakt, že v případě nečekaných změn v ekonomice není měnový výbor schopen pružné a rychlé reakce. V případě druhého diskutovaného systému je řízení měnové politiky zcela na centrální bance, pokud ta je maximálně samostatná a nezávislá. Vybírání měnových nástrojů, stanovování cílů měnové politiky a zaujímání operativních řešení je v kompetenci právě centrální banky. V praktické rovině je však národohospodářský cíl povětšinou určen zákonem. Dobrým příkladem odlišného řízení měnové politiky je politika úrokových sazeb. Při fungování měnového výboru výše domácích sazeb velmi značně konverguje k úrokovým sazbám v zemi s rezervní měnou, tato měnová autorita nemá možnost stanovovat úroveň domácích úrokových sazeb. Naproti tomu v systému s centrální bankou je možnost pohybovat s úrokovými sazbami podle aktuální ekonomické situace v zemi. Zde hrozí však riziko, že centrální banka bude provádět takovou měnovou politiku, která je složitá a pro veřejnost nepřehledná. Dalším rozdílem, který stojí za zmínku, je skutečnost, že měnová autorita v systému měnového výboru nemůže držet aktiva denominovaná v domácí měně. Všechna aktiva jsou držena v rezervní měně, a tak tu nevzniká žádný prostor pro financování vládních deficitů, jak to často bývá u centrální banky v podobě držby vládních cenných papírů a tudíž nehrozí inflace z důvodu monetizace státního dluhu. Vládě tedy nezbývá nic jiného, než být ve svém rozpočtovém chování více zodpovědná, protože je pak velmi obtížné tyto deficity řešit. Působení měnového výboru v zemi tedy vyvolává tlak na vyrovnání státního rozpočtu a tím pádem zvyšování důvěryhodnosti domácí měnové a fiskální politiky, což pak příznivě 23

působí na ekonomický růst. Tady se však objevuje hrozba nedodržení dostatečného množství držených devizových rezerv, která se u některých dosud zaváděných měnových výborů potvrdila a způsobila určité problémy. Navíc pravidlo o 100% krytí měnové báze se týká pouze té části měnové báze, která je nově emitována měnovou autoritou po zavedení měnového výboru a dostatečně se do krytí nezohledňuje pravomoc komerčních bank vytvářet peníze ex nihilo. Přesto je zde tento problém nekrytých peněz výrazně menší než v tradičním systému řízeném centrální bankou. 2.2 Dolarizace Dolarizace je systém podobný měnovému výboru. Jedná se však o ještě přísnější způsob stabilizace měny pomocí neodvolatelného zafixování měnového kurzu, kdy ekonomika přijme ukotvující zahraniční měnu za domácí měnu. A protože se původní domácí měna nahrazuje nejčastěji americkým dolarem, používá se pro to termín dolarizace. Funkčně se tedy opět jedná o dvoustupňový systém. Každý systém má pochopitelně své výhody i nevýhody. Když srovnáme dolarizaci s měnovým výborem, tak za kredibilnější systém se považuje právě dolarizace. Tato její přednost vyplývá z ještě tvrdšího pravidla využívání zahraniční měny jako měny domácí. Naopak země, která přijme dolarizaci, musí popřít svou nacionalistickou povahu, jelikož se vzdává existence své vlastní jedinečné měny a dochází tak k přímému napojení na měnovou politiku té konkrétní zahraniční centrální banky. Dolarizace může být přijata v ekonomice oficiálně nebo neoficiálně - záleží na příčině a průběhu zavedení tohoto systému. O oficiální dolarizaci se jedná, pokud vláda rozhodne o konci používání národní měny a nahradí ji jinou. Prakticky to vypadá tak, že stáhne svoji měnu a vymění ji za dolar (např. Ekvádor). Spontánní (neoficiální) dolarizace naopak vzniká v situaci, kdy národ ztratí důvěru ve svoji domácí měnu a lidé se tak začnou sami této měny zbavovat a vyměňovat ji za dolar (např. Zimbabwe). Země, které si vyzkoušely systém dolarizace, jsou např. Panama a Ekvádor. Většinou se k tomu uchylují velmi malé státy, pro které je neefektivní 24

udržovat v oběhu vlastní měnu nebo ekonomiky s vysokou inflací, na které negativním způsobem zapůsobila situace v Argentině po zavedení tamějšího měnového výboru a jeho následný zánik, a proto se rozhodly pro ještě přísnější uspořádání. Dolarizace může být také vhodným řešením pro země, které jsou hospodářsky velmi slabé a jejich měny by trpěly malou důvěryhodností a nekonkurenceschopností. Takovýmto měnám by mohlo hrozit, že budou vytlačovány jinými měnami. V případě, že tedy takovéto země přistoupí na dolarizaci své ekonomiky, začnou využívat jednu z největších výhod tohoto systému, a tím je vyloučení nákladů na konverzi měn. A protože jsou všechny ceny uvedeny v jediné měně, kupující tak využívá další výhodu možnosti přímého srovnání cen statků oproti zahraničí, aniž by se musel obávat výkyvů kurzu. Zde se ale nabízí otázka, zda dokáže ekonomicky slabší země vyrábět za stejné dolarové ceny jako ostatní země. Tento systém je ještě vhodné rozlišovat z hlediska míry zdolarizované ekonomiky. Může se jednat o tzv. plnou dolarizaci, kdy v ekonomice obíhá výsadně zahraniční měna a domácí centrální banka zde vůbec nemusí existovat, nebo je v ekonomice pouze částečná dolarizace, která vyjadřuje souběžné obíhání domácí a zahraniční měny, pak zde existuje i domácí centrální banka. Teoreticky by za částečně dolarizované (či euroizované) bylo možné považovat ekonomiky s relativně vysokým podílem (řekněme alespoň 50 %) depozit v domácích bankách denominovaných v zahraniční měně. 10 V této souvislosti je ještě vhodné zmínit relativně nový pojem euroizace. Znamená to samé jako dolarizace, pouze s tím rozdílem, že národní ekonomika jako svoji oficiální měnu převezme měnu euro, ačkoliv není členem eurozóny (např. Monako, Kosovo). Takto euroizované ekonomiky nemají žádnou možnost zasahovat do měnové politiky eurozóny, pouze pasivně přijímají její měnu za vlastní. 10 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011, str. 519 25

2.3 Svobodné bankovnictví Svobodné bankovnictví je další alternativou k centrálnímu bankovnictví, avšak jen hypotetickou. V historii ani v současnosti zcela svobodného bankovnictví nikdy žádná země na světě nedosáhla. Nejblíže k tomuto systému mělo Skotsko v 18. století a v první polovině 19. století, které bylo v té době charakteristické relativně malými překážkami vstupu do bankovního odvětví a většina měnových odborníků ho charakterizuje jako svobodné. Jako další příklad tohoto systému se někdy uvádí bankovní situace v USA v rozmezí let 1838 1863. Většina stoupenců svobodného bankovnictví však tento bankovní systém ve Spojených státech nepokládá za příliš vhodný příklad, zejména protože tam bylo velké množství státních zásahů. O teorii svobodného bankovnictví se začalo ve velké míře diskutovat v 70. letech minulého století, především díky špatnému inflačnímu vývoji v ekonomicky vyspělých zemích v té době. Tento bankovní systém můžeme označit dokonce jako protiklad k systému v čele s centrální bankou. Je totiž založen na existenci pouze obchodních bank, nikoliv centrální banky. Vůbec žádná centrální banka v takovémto bankovním prostředí nepůsobí. Její emisní monopol na hotovostní peníze je nahrazen právem každé obchodní banky emitovat své vlastní bankovky a mince. Peníze tedy vydávají soukromé instituce, kterých je v systému mnoho, každá banka má jedinečné peníze a vzájemně si konkurují. Jedná se tak o úplně odlišný institucionální charakter bankovního systému než představuje centrální bankovnictví. Zastánci této formy bankovního systému a zároveň radikální odpůrci bankovního systému v čele s centrální bankou jsou především představitelé rakouské školy ekonomického myšlení v čele s M. Rothbardem. S poněkud modifikovanou verzí se můžeme setkat také u F. A. Hayeka, který však nebyl vždy myšlence odstátnění neboli denacionalizaci peněz nakloněn. Na začátku své ekonomické kariéry dokonce zdůrazňoval užitečnost a důležitost centrálního bankovnictví. Ve prospěch myšlenky laissez faire i v bankovnictví se vyjádřil až ke konci svého života. Hlavní argument ve 26

prospěch soukromých peněz tento ekonom staví na skutečnosti, že peníze jsou podle něj komodita jako každá jiná a že tedy jejich nabídka bude lépe zajištěna soukromými emitenty než vládním monopolem. Takovýto systém je založený na konkurenci a svobodném podnikání. Právě konkurence mezi bankami má zajistit jejich disciplínu. Jak již bylo výše zmíněno, každá banka by měla možnost svobodného soukromého vydávání svých vlastních peněz, tzv. soukromých peněz, jejichž množství a hodnota by byla určována silami trhu. Lidé by při jejich používání brali v potaz solventnost a důvěryhodnost jednotlivých emisních bank. Fungovaly by zde obvyklé tržní zákony bankovky vydávané bankami se špatnou pověstí by nebyly přijímány a naopak bankovky dobře známých a kredibilních bank by bez problému obíhaly. Banka by tedy teoreticky mohla vydat libovolné množství hotovostních peněz, ale veřejnost by v tomto případě rozhodla, kolik peněz zůstane v oběhu a kolik se vrátí emitujícímu subjektu. Fungování tohoto systému vychází ze závazku každého soukromého emitenta zajistit stabilní kupní sílu definovanou na daném spotřebním koši. Obchodní banka, která by nebyla schopna zajistit relativně stabilní kupní sílu svých peněz, která se v tomto systému odvíjí od tržní situace, by byla nucena stáhnout své bankovky z oběhu nebo by dokonce musela podnikání ukončit. Zastánci tohoto systému se tedy domnívají, že by v tomto případě nehrozila emise inflačních peněz, protože by zde existovala disciplína proti jejich nadměrnému vydávání. Možnost takovéhoto podnikání pro banky znamená, že všichni účastníci trhu sledují jen svůj zájem a maximalizují svůj užitek. Celý tento proces by podle zastánců svobodného bankovnictví vyústil do situace, kdy by banky emitovaly pouze takové peníze, které by co nejvíce vyhovovaly potřebám veřejnosti. Toto bankovní uspořádání vychází z myšlenky svobodného trhu v oblasti peněz, která byla jednou z prvních věcí, kterou státy cíleně ovládly. A podle silných kritiků centrálního bankovnictví Šímy a Šťastného díky tomu během relativně krátké doby dokázal státní aparát vyrůst v monstrum a požírat až 27

polovinu vytvořeného bohatství 11. Zároveň upozorňují na to, že peníze jako takové nijak za svůj původ státu nevděčí. Nekryté papírové peníze byly dokonce jednotlivcům vždy vnuceny násilím a s původními komoditními penězi, kteří jednotlivci jako nositele směnné hodnoty dobrovolně přijímali, mají pramálo společného. A ve své argumentaci proti existenci centrální banky jdou ještě dál. Poukazují na problém centrálních bankéřů, jak oni nazývají osoby, které získaly moc rozhodovat o emisi nekrytých papírových peněz, jak je známe dnes. Zjednodušují problematiku tisknutí peněz na pouhých pár kroků o papíru, nůžkách a nejbližší tiskárně. Nabízí tak úplně odlišný (snad i zkreslující) pohled na tuto činnost. Zaujímají závěr, že podnikání v centrálním bankovnictví neodpovídá obecnému principu podnikání., protože centrální bankéři nevytvářejí žádnou hodnotu a jen parazitují na zbytku společnosti. Tudíž aby mohlo fungovat, musí mít státní privilegium a centrální bankovnictví dokonce označují jako státní licenci k falšování peněz. Komerční banky pomáhají vytvářet tlak na to, aby se do bankovního systému nedostalo příliš zahraniční konkurence, a proto centrální banku vybízejí k řádnému výkonu role,regulátora bankovního systému. Všichni tito lidé táhnou za jeden provaz a vytvářejí mocnou bankovní lobby, jejímž cílem je zachovat,nezávislost monopolního falšovatele peněz. 12 Vrcholem jejich kritiky je pohled na centrální banku jako představitele fatálního narušení tržní koordinace, což pak způsobuje v ekonomice obrovské plýtvání zdroji. Podle nich má na svědomí rozsáhlé a systematické přerozdělování bohatství od produktivních členů společnosti směrem k parazitům. 11,12 Šíma, J. Šťastný, D.: Centrální bankovnictví iluzorní výdobytek civilizace. V Rothbard, M.: Peníze v rukou státu. Praha: Liberální institut, 2001, str. 14 28

3 Aplikace měnového výboru Currency board se původně zaváděl u koloniálních zemí jako elegantní řešení rostoucích požadavků kolonií na vlastní měnu. Takto si totiž kolonizátoři měli možnost i nadále udržet závislé postavení svých kolonií na svém měnovém vývoji. 13 Jako příklad lze uvést britské kolonie v 19. stol, kde byl však tento systém implementován především kvůli snížení nákladů na dopravu při obchodování, tedy kvůli minimalizování nákladů spojených s konverzí měny, ale zároveň s úmyslem ponechání místní vládě zisků z ražebného (z toho důvodu zde nebyla zaváděna dolarizace). Jako první území, které začalo používat měnový výbor, se v odborné literatuře uvádí Mauricius. Na tomto ostrovním státě v Indickém oceánu byl tento systém zaveden již v roce 1849. Měnovým systémem se stal v jednom období i pro Irsko, a to v letech 1928 1971. Další rozsáhlejší uplatnění nalezl v devadesátých letech 20. století, kdy se využíval zejména u ekonomik s vysokou inflací, např. v Argentině. Mezi evropské státy, které mají zkušenost s měnovým výborem, patří Estonsko, Litva, Bulharsko a Bosna a Hercegovina. Na zmíněné reformní země měl tento systém vesměs ozdravný vliv. A zatímco politika a ekonomika každého z těchto čtyř států byla odlišná, motivaci pro zavedení a dlouhodobý cíl měly shodný vstup do eurozóny. Což se podařilo zatím jen jednomu z nich, a to Estonsku. V minulosti se uvažovalo o zavedení měnového výboru i u našeho sousedního státu Polska. K realizaci ale nedošlo. Svého času byly diskuze o zavedení diskutovaného systému také v Mexiku po krizi roku 1995, Peru, Brazílii a Rusku kvůli zvýšení kredibility a transparentnosti měnové politiky. 13 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha, Management Press, 2011 29

3.1 Bulharsko Důvodem zavedení měnového výboru v Bulharsku byla vážná bankovní, resp. finanční krize v letech 1996 1997. Došlo k uzavření několika bank, ekonomiku trápila hyperinflace, která se ročně zvýšila o neuvěřitelných 2000 % a výrazně tak znehodnotila domácí měnu 14. Vysoká a výrazně kolísající inflace zde existovala však již od počátku 90. let. Jako hlavní příčina jejího nastartování se uvádí opuštění cenových kontrol u téměř veškerého zboží a služeb. Inflace tak destabilizovala makroekonomické prostředí v zemi, která byla současně vystavena poklesu tamější hospodářské činnosti až na dva roky. Centrální banka Bulharska zpřísnila měnové podmínky a snažila se odčerpávat nadměrnou likviditu v bankovním sektoru pomocí měnového nástroje operací na volném trhu. Na druhé straně však pomáhala státním bankám, které měly vleknoucí se problémy již z minulého režimu, kdy v Bulharsku vládla komunistická strana plně loajální k tehdejšímu Sovětskému svazu. Dodáním potřebné likvidity těmto bankám zastávala funkci věřitele poslední instance. Takto vytvořená dodatečná likvidita byla sice centrální bankou odčerpávána (tj. sterilizována), ale bohužel s vedlejším efektem růstem úrokových sazeb. Ale, nejenže Národní banka Bulharska pomáhala problémovým bankám, ale dokonce půjčovala prostředky i vládě k financování deficitu státního rozpočtu. Celá tato situace pak vedla k monetizaci ekonomiky a monetární politika i přes veškeré snahy centrální banky působila proinflačně a rozhodně nepředstavovala stabilizační prvek v hospodářství. Bylo zřejmé, že se musí urychleně zavést opatření, která umožní obnovit důvěru v tamější hospodářství a znovu ho nastartuje v růstové. Bulharská centrální banka věděla, že díky nepříznivým podmínkám v reálném sektoru její měnové nástroje nejsou zdaleka tak účinné, jak situace žádala a díky tomu se jí nedařilo snižovat inflaci. Přesto diskuze mezi Mezinárodním fondem a bulharskými měnovými orgány nevedla ihned k přijmutí optimálního řešení. Podle Mezinárodního měnového fondu se měla bulharská finanční situace stabilizovat skrze změnu monetárního režimu z centrálního bankovnictví na měnový výbor. Jednání zejména o výběru rezervní měny v tomto měnovém systému byly 14 bulharská měna = leva 30