když spíš když spíš má ticho zvláštní něhu svět ustane v svém koloběhu když spíš co tvůj sen skrývá nemám zdání zdá se ti asi o létání když spíš pokoj má barvu zralých pšenic slunce už sahá do okenic když spíš ručička hodin jitro krájí buď ještě chvíli se mnou v ráji když spíš noční motýl jak noční motýl zmatený silou světla tančí po okenní tabulce i já zmítám se bez oddechu na okně tvém trhlině v plášti tmy útočím na sklo znovu a znovu narážím roztloukám hlavu svou i tělo tepu křídly to neviditelné cosi jež zbraňuje mi v cestě ke světlu až klesám zemdlený do stínu pod proud jasu abych vzápětí vzlétl k novému náporu nestane-li se zázrak tvůj noční motýl s úsvitem cáry svých křídel položí bez života tvé okno září hluboko do noci prosím tě otevři
opuštěná vzlyká na tváři dlaně má v pláč se jí smrskl vesmír celý opuštěná a zraněná choulí se v koutku na posteli zpod dlaní prýští slaný proud touhy a sny v něm náhle tonou tak prudce musel vytrysknout ten pramen smutku za oponou rozpustilá pověz mi má milá proč jsi dnes vlasy své rozpustila proč jsi mé oči zranila tou krásou pro niž neznám slova i kdyby nemoc zavilá můj pohled navždy zkalila i poslepu bych viděl znova jen všude všude vlasy vlasy tvé rozpustilé na tváři závoj dlaní má tvá měkká slova stěží slyší dotkneš se paže nevnímá zdá se že nic ji neutiší
cizí dnes jsi mě potkala a neznala jsi mě jak cizí jsme na sebe hleděli jak cizí tam na té zastávce se zastavil můj čas něco se vytrhlo z kořene něco co rostlo v mé mysli pak jsem šel dál má loď se potápěla mé vzpomínky má přání mé naděje všechno šlo ke dnu do hlubin nezměrných aspoň dvacet tisíc mil pod moře v ponorce z oceli jež víc se nevynoří vím až znovu se potkáme už nikdy se nebudem znát budeš jak za sklem ukrytá a cizí cizí cizí dáma s vějířem znám čarokrásnou dámu jež hledí zasněně ze zdobeného rámu v muzeu na stěně půvabnou hlavu sklání vlasy až k vějíři že byl s tou tajemnou paní závidím malíři se srdcem plným lásky k ní často chodím snít portrét té dávné krásky mi nedopřává klid svým pohledem bere mi spaní a k milostným zve hrám rád vstoupil bych na plátno za ní však brání mi ten rám
víla ten krásný večer vílo lesní z mé paměti nic nevytěsní tvé něžné dlaně pohled laně vpíjelas do mě odevzdaně potom sis lehla do kapradí měla jsi oči které hladí a tvými vlasy byli asi jen samí lesklí hnědí hadi já nechal si tou hebkou spletí prsty i hrdlo ovíjeti a náhle není potěšení nad uštknutí a uškrcení loučení v dešti když jsem tě včera hladil u vlaku déšť se nám do toho pletl taky tě hladit chtěl dotěra z oblaků prsty ti umáčel svetr než jsi se změnila na tečku u trati z okýnka mával jsem stále a záviděl dešti že na vlasy sahá ti že může hladit tě dále
zázrak pláčeš má milá a tvé slzy se vznášejí vzhůru do oblak až k nebi a smáčejí křídla ptáků i andělů andělé hledí udiveně dolů kroutí kučeravými hlavami vytřásají si vodu z peří a žasnou jak to že déšť přichází odspodu ano je zázrak když prší štěstí jak vlahý zázrak má milá když pršíš oheň hoří hoří plamen stálý zahřeje a nepopálí někdy šlehá hučí praská to je požár jménem láska jindy doutná syčí čadí to když láska lásku zradí jen ať hřeje plane sálá pročpak by ses ohně bála
míň než málo je míň než málo téměř nic co ještě k tobě cítím je míň než málo téměř nic co chci ti ještě říct snad ze tvé a snad z mojí viny zbyly nám z lásky rozvaliny míň než málo to téměř nic co zbývá v nás snad ještě šanci skrývá kde oheň zcela nevyhas je dosud jiskra živá když rozfoukáš ji v plamínek zůstane ze zlých vzpomínek míň než málo přijdu až někdy smutek usedne na tvůj práh vyslov mé jméno a přijdu dřív než pronikne branou tvého srdce a kdyby tůň tvých očí zas jednou hrozila povodní pomysli na mne vždyť víš že přispěchám že nenechám tě stát samotnou v proudu když tedy bolest a strach uvězní tvou duši do pasti beznaděje kde každá vteřina až k smrti zdá se těžká vyslov mé jméno (stačí jen zašeptat) a já přijdu tak rychle jak chodí jen láska
podzim až nás dva stáří dožene (to bude ve chviličce) budeme v parku ve mšeně sedávat na lavičce sedět a tiše poslouchat jak vítr v lípě šustí bok po boku se budem hřát a bůh nás neopustí budem brát prášků tisíce a oba nosit hůlku vlasy ze světla měsíce svážeš si do drdůlku já budu asi plešatý a tobě tváře zvrásní přesto to budem já a ty až po práh nebes já a ty budem staří a krásní někdy někdy jsem sám i když jsem s tebou někdy mě tvoje slova zebou někdy máš v očích skrytý led někdy je těžké rozumět někdy nás dělí vlastní viny někdy jsi dál než mlhoviny někdy jsou jedna plus jeden lež někdy je na dva nesečteš někdy je pro nás život pastí někdy nás táhne do propastí někdy jsme spolu každý sám někdy se v tobě nevyznám někdy mě prázdno v duši děsí někdy se stydím před nebesy někdy mám z vlastní tváře strach někdy se topím v pochybách někdy nás pojí víc než jméno někdy je líp než zataženo někdy chci nikdy nebýt sám někdy se v sobě nevyznám
vzdálená copak tě asi čeká holčičko z obrázku odjelas do daleka uvěřit na lásku ty ještě máš tu víru již mně je težko mít teď už jen na papíru můžu tě pohladit máš oči z barvy mojí a tvoje krev je má o štěstí tvé se bojím holčičko vzdálená povodeň valí se korytem vystupuje z břehů drtí skály zaplavuje města velká voda strhává mosty vyvrací domy z kořenů boří hráze unáší do neznáma velká láska bere lidem spánek nic ji nezadrží divoce hučící něžná i ničivá voda láska
inkoustová noc píšu ti milý krátce jen čas nečeká a noc se krátí však těžší pro mě nenapsati než se svítáním tma se ztratí a vzejde nad ní nový den píšu ti milý krátce jen chtěls víc než jsem ti mohla dát chtěls vodopád i klidný proud chtěls květen mít i listopad polední žár i noci chlad být svobodný žít v síti z pout chtěls milovat i uniknout já neumím to přiznávám být taková jak chtěl jsi mít znám v lásce stát a nezradit dám v chladu teplo ve tmě svit být křehký prám a čelit krám však neumím to přiznávám snad měla jsem se snažit víc snad sluncem začnou ledy tát namísto rubu vidět líc pouť komet spoutat do stálic snad neměla jsem boj svůj vzdát snad mohla jsem tě neprohrát píšu ti milý stále dál v duchu tu noc zas vidím znova tma byla modrá inkoustová já stála štěstím beze slova a ze tvých přísah oheň plál vzpomínám cos mi sliboval bylo to jako sladké sny sny z pohádek jimž děti věří měla jsem pocit princezny pro kterou princ se s drakem měří princezna s princem já a ty růžové snění z modré tmy je znovu noc jen pár let dál řekla bych ráda věcí spoustu tma zase šlápla do inkoustu však není kdo by naslouchal své žhavé sliby jak už vím do jiných uší šeptáš nyní a v klamu vidět dobrodiní být slovy se mnou srdcem při ní je pošetilým bláznovstvím nač veršovat když chybí rým jen je mi líto žes mi lhal lež bolí víc než pravda zlá a hůře pálí její žár než slovo jež nic neskrývá ze lži už není cesty dál lží umírá kdo miloval
den svítá končím už je čas vždyť chtěla jsem psát jenom krátce nejsem já svatá a ty zrádce drak někdy zkrátka po pohádce princeznám stejně zláme vaz tak tedy končím už je čas loučím se s tebou můj milý a nedávám ti žádnou vinu jen sama sobě neprominu že jsem se dala cestou stínu která mě čeká za chvíli až budeš moje řádky číst budu už dál než živí chodí co umře víc se nenarodí nezbude nic než tento list však věřím že mě čeká tam pokoj a mír let ke hvězdám kde bolest žádnou duše má už necítí už nevnímá a nechoď k mému hrobu lkát vždyť šťastný můžeš být s tou novou ať má tě ráda měj ji rád měj květen s ní i listopad já nechám si noc inkoustovou tu noc kdy měsíc v novu byl tu noc jež nás dva spolu svedla kéž na úsvitu nevybledla ach kéž ji soumrak nezrodil ať nalezneš ho kdykoli bude hráz smrti mezi námi mé kosti budou zpřelámány ten náraz jistě zabolí a neříkám že nemám strach bojím se jít i zůstat stát děsí mě slovo sebevrah hrozím se vstoupit za ten práh
polární na kompasu mé lásky buď prosím stálým severem vždyť mráz nás bude hřát spolu se pólu doberem západ je smrt jih zhoubný žár východ tě oslepí prudce ale tam směrem půlnočním mě magnet táhne přímo za tvým srdcem