Tvůrčí život je zesílený a rozšířený život. A taky zajímavější. C
na svět přicházíme jako tvůrci Její kniha Jíst, meditovat, milovat před lety nadchla ženský svět. Teď má americká spisovatelka Elizabeth Gilbert v žebříčku bestsellerů dílo s názvem Velké kouzlo, tentokrát o kreativitě. Možná toužíte vázat kytky, malovat obrazy, navrhovat šaty, vyšívat, vyrábět keramiku nebo taky napsat knihu, ale něco vás zdržuje, možná si myslíte, že nemáte talent. A co když na tom vůbec nesejde? Co když jde prostě o to, užít si svou tvořivost? S Elizabeth Gilbert o tom mluvila Jana LeBlanc. h Chvilku před naším rozhovorem jsem viděla na internetu inzerát na práci, v němž firma hledala kreativního člověka. Znám spoustu lidí, kteří by si po jeho přečtení řekli: Hm, tohle dělat nemůžu, já nejsem kreativní. Vy tvrdíte, že kreativní jsme všichni. Jak jste na to přišla? Všichni naši předkové byli kreativní. Od počátku lidské existence až do průmyslové revoluce člověk vždycky něco vytvářel. Moji prarodiče byli farmáři a kromě toho dělali spoustu dalších věcí rukama. Babička šila šaty, pletla, děda pracoval se dřevem a vyráběl šperky, stejně tak jejich sousedé. Nemuseli na to mít školy, nemuseli se to nikde učit, zjišťovat, jestli mají talent, řešit to s odborníky. Prostě to zkoušeli, dělali, a když se nevedlo, nějak to vykoumali. To neznamená, že všichni, kdo tenkrát něco malovali, byli Michelangelo. Ale o to přece nejde. My jsme potomci tisíců a tisíců lidí, kteří něco vytvářeli. A jako tvůrci přicházíme na svět. Každé dítě kreslí, tancuje, vypráví příběhy. Nestane se, že dáte tříletému dítěti papír a pastelky a ono řekne: Já nemůžu, nejsem kreativní. Dítě vždycky něco nakreslí. Protože tvořit je lidská přirozenost. Tak čím to, že v dospělosti o sobě jako o kreativních bytostech tolik pochybujeme? Protože jak rosteme, někdo nám tuhle přirozenost vezme. Nejčastěji škola nebo někdo jiný, kdo nám řekne, že v tom či onom nejsme dost dobří. Zjistila www.jenprozeny.cz/zenaazivot 3
Že nemáte talent? A co zvědavost. Jste zvědaví? Když budete žít život poháněný zvědavostí, bude to kreativní život, říká Elizabeth Gilbert. jsem, že mnoho lidí dokáže přesně popsat ten moment, kdy přestali dělat určitou kreativní činnost, kterou měli rádi. Mému manželovi je šedesát čtyři let a dodnes si dokáže přesně vybavit chvíli, kdy přestal kreslit. Bylo mu devět, cosi namaloval, jeho učitelka zvedla ten výkres a smála se. A celá třída se smála. Je to přes půl století, co nevzal do ruky pastelky. Je to proto, že je špatný umělec? Kdo ví? Nevíme, protože od té doby nekreslí, stydí se, bojí se toho. Jak tenhle vnitřní pocit, že nejsem kreativní nebo dost talentovaná, abych něco tvořila, porazit? Když mi někdo tvrdí, že nemá ani špetku kreativity nebo talentu, moje odpověď je: Fajn, nebudu se hádat, ale opakuj znovu tu větu, co jsi řekl, jen slovo kreativita v ní nahraď slovem zvědavost, a poslouchej se, jak šíleně to zní. Víte, každý člověk pokud nebojuje s vážnou depresí má něco, co ho zajímá, fascinuje, co provokuje jeho zvědavost. Kdo je živý, ten je zvědavý. A zvědavost je pro mě srdce tvůrčího života. Proto říkám lidem, ať zapomenou na slova kreativita či talent a zaměří se prostě na zvědavost. Protože když budete žít život poháněný zvědavostí, bude to kreativní život. Možná nevydáte román, nenatočíte hollywoodský trhák, no a co? Život, který je poháněný zvědavostí, neznamená, že automaticky budete mít úspěch. Ale jedno vám zaručím bude to zesílený život. Větší, zajímavější, šťastnější, budete díky němu odkrývat sama sebe a hodnoty, které jsou pro vás cenné. To je to velké kouzlo. Je něco pro rozvoj naší kreativity nebezpečné? Co často zabíjí naši tvořivost, je to, že od ní požadujeme, aby nám vydělala na naši existenci. Proto když mi někdo řekne, že odchází z práce, aby napsal román, nebo že Inspirace, radost z tvorby, to všechno opravdu přijde. Ale až po měsících disciplinované, rutinní práce. dává výpověď, aby se konečně mohl věnovat tvorbě šperků, vždycky si říkám: Ajaj. Ano, napište ten román, udělejte ty šperky, ale nikdy nezatěžujte svoji kreativitu odpovědností za placení účtů. Viděla jsem tolik lidí, kteří zabili svou kreativitu tím, že od ní čekali, že jim zajistí úspěch nebo finanční nezávislost. Třeba? Třeba zrovna nedávno jsem mluvila se ženou, která zničila svůj tvůrčí život tím, že jak radí populární příručky začala dělat to, co miluje. Odešla z práce, přesvědčila spoustu lidí, aby do toho šli s ní, a skočila do rizika. V Americe máme heslo, které říká: Hlavně skoč, síť tě zachytí. Ale podívejte se kolem sebe, vždyť to vůbec není pravda! Svět je plný důkazů, že takhle to nefunguje, a tolik lidí si nabilo pusu. Nejsou žádné záruky, že se uživíte tím, co máte rádi. Stejná pošetilost je myslet si, že když budete tvrdě pracovat, nakonec se to vyplatí. A myslím, že jeden z důležitých znaků dospělosti je naučit se rozlišovat mezi přáním a jistotou. Neexistuje žádná jistota, že když něco máte ráda a uděláte pro to první poslední, tak se tím uživíte. Dobrá zpráva je, že to nevadí. Protože cokoliv, co je vám milé, se dá dělat vedle vydělávání na denní chleba. Já jsem to tak dělala mnoho let. A nebýt neuvěřitelného úspěchu knihy Jíst, meditovat, milovat, dělala bych to tak doteď. Napsat knihu vám trvá tři až čtyři roky. Jak dlouho trvala práce na Velkém kouzlu? To je trochu jiný příběh. O téhle knize jsem přemýšlela čtrnáct let. Tušila jsem, co chci říct, ale nevěděla jsem jak. Přečetla jsem stovky knih a článků o kreativitě, představovala jsem si, jak sedím v laboratořích vedle 4 www.jenprozeny.cz/zenaazivot
vědců, expertů na kreativitu, kteří zkoumají lidský mozek, a zapisuju si poznámky, abych konečně mohla napsat svoji knihu. Jako bych potřebovala sama pro sebe najít ujištění, že tu knihu napsat můžu, že jsem taky expertem. A pak jsem jednou ráno vstala a uvědomila jsem si, že jím přece jsem. Nemám sice po ruce výzkumy, ale pětadvacet let zkoumám tvůrčí práci ze všech stran. Naučila jsem se, co je dobré a co ne, co člověku způsobuje utrpení, co radost. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nepotřebuju mluvit s vědci. Že jediné, co musím udělat, je sednout si a napsat, co sama zažívám. Jenže hrozí kritika. A ta dokáže člověka opravdu hodně bolet a kolikrát úplně sejmout. Já vím. Měla jsem období, kdy jsem chtěla vědět všechno, co o mně kdo napsal. Četla jsem věci, které mě velmi ranily. Líbí se mi, co jednou řekl John Updike že číst kritiky je jako jíst sendvič, který má v sobě střepy skla. Není to zdravé a střepy způsobují vnitřní krvácení. Proto jsem se rozhodla s tím přestat. Kritika mě neudělá lepší spisovatelkou, silnější osobností, nijak mi neprospěje. Jenom mě zraní, budu krvácet a budu mít ještě méně energie na práci. Už tak je dost těžké něco vytvořit. Když pak máte v hlavě ještě každou negativní věc, co o vás kdo řekl, tím spíš se člověk nedonutí. Znamená to, že pošlete knihu do světa, aniž byste ji poslala dvaceti přátelům a ptala se jich, co si o ní myslí? To zase ne. Já kritiku beru, ale mám určitá pravidla od koho a kdy. První kritérium je: Jsi laskavý člověk? Potkala jsem spoustu lidí, kteří mi tvrdili, že se mám na názor ptát jich, protože oni jsou jedni z mála, co v dnešním světě dokážou být brutálně upřímní. Od těch se ale držím dál, protože brutálně upřímný pro mě v překladu znamená jsem krutý a už se nemůžu dočkat příležitosti, až si tě pořádně poddám. Druhým kritériem je, že než někomu ukážu svoji práci, vždycky se taky ptám: Ví tahle osoba, o co se snažím a o co mi jde? Záleží jí na mně, nebo jsem nová kniha Do každého z nás jsou uloženy různé klenoty a pouť za odkrytím těchto klenotů, to je tvůrčí život. Často překvapivé výsledky oné pouti pak nazývám Velkým kouzlem, říká Elizabeth Gilbert. Na té pouti potřebujete odblokovat dost psychických obav a překážek, které vám brání třeba už jen s tvorbou začít. A právě to se autorce v této knize daří. jí vlastně jedno? A s tím souvisí: Věřím jejímu vkusu? Je to někdo, kdo má podobný náhled na život jako já? Vždyť to všechno je tak hrozně subjektivní! Nejde se zavděčit každému. Proto mám okruh sobě blízkých lidí, kterých se vyptávám, poslouchám každou jejich dobrou radu a vážně se zamýšlím nad jejich kritikou. Ale pečlivě si je vybírám. Speciálně když je moje kniha v rané fázi, kdy jsem opravdu hodně zranitelná. Mám kamarádku, která už několik let mluví o tom, že začne fotit. Ještě nezačala. Říká: Kdykoliv se podívám kolem, vždycky propadnu depresi, že na světě je už teď milion daleko lepších fotografií, než bych udělala já. Vy píšete, že největším nepřítelem tvůrčího života je strach. Není to ale v dnešní době spíš neustálé srovnávání se s druhými? Myslím, že srovnávání je jenom jiný druh strachu. Ten má totiž mnoho tváří perfekcionismus, soutěživost, závist a srovnávání, které nám říká: Já tam nepatřím, nejsem dost dobrá, všude jsou důkazy, že ostatní jsou lepší, a když se teď odvážím něco udělat, jenom tím potvrdím, jak jsem hloupá. Takže je bezpečnější nic nedělat než riskovat, že celý svět uvidí, jak špatná jsem, když se pokouším péct dorty, navrhovat šaty, psát písničky nebo romány. Teď asi čekáte, že vám řeknu, že je potřeba se toho strachu zbavit a nějaký návod, jak na to. To vám ale neřeknu, protože si myslím, že to prostě nejde. Co tedy s tím? Vždycky se bavím, když si v časopisech přečtu nějakou motivační radu typu: Řekněte si, že jste skvělá a nejlepší. Já to nedělám, protože to prostě nefunguje. Když sedím u počítače, nemůžu dát dohromady větu a řeknu si, že to nevadí, protože jsem skvělá nebo dokonce nejlepší spisovatelka, nijak mi to nepomůže. Já nejsem nejlepší. A já to vím. Je to prostě lež. A není moc přesvědčivá. Nejlepší byl Shakespeare, Hemingway. Když budete psát a předstírat, že jste Hemingway, neuděláte nic, protože tomu neuvěříte. Co pomáhá mně, je říct si, že nejsem nejhorší. Věřím, že mezi nejhorším a nejlepším spisovatelem je obrovský prostor. A já jsem někde mezi. Hodně záleží také na motivaci, s jakou tvůrčí práci děláte. Já jsem si nikdy neslíbila, že budu nejlepší spisovatelkou na světě. Miluju psaní, protože miluju, co to se mnou dělá. Miluju ten proces, tu záhadnost, tu strašnou těžkost, ten fakt, že začnu s jednou myšlenkou a nakonec z ní v potu tváře vykřesám knihu. Když se na to podíváte takto, srovnání nezmizí, ale přestane vám na něm záležet. Znám také spoustu lidí, kteří tvrdí, že by hrozně chtěli, mají tolik nápadů, ale nedokážou prostě začít. Co dělat s prokrastinací, tedy věčným odkládáním plnění úkolů na pozdější dobu? Nebo je prokrastinace spíš lenost a ukazatel toho, že nápad, o kterém mluvíme, vlastně ani uskutečnit nechceme? Prokrastinace je normální. Podívejte, tvůrčí práce je práce a je mnoho věcí, které by člověk dělal radši než tu práci. Já také prokrastinuju. Většinou proto, že nevím, kde začít, někdy je to kvůli tomu, www.jenprozeny.cz/zenaazivot 5
tvořivost elizabeth gilbert 1 2 Vždycky se bavím, když si někde přečtu motivační radu typu: Řekněte si, že jste skvělá a nejlepší. Ale já přece vím, že nejsem nejlepší, to nefunguje. Mně pomáhá říct si, že nejsem nejhorší. že si nejsem jistá, jestli původní nápad budu schopná vůbec dokončit. Myslím, že lidé by skutečně chtěli začít a že za prokrastinací jsou obvykle různé druhy strachu. Já se s ním vyrovnávám tak, že jsem k sobě shovívavá. Než se začnu nazývat línou a vyčítat si, že nemám disciplínu, silnou vůli a podobně, dám si sama se sebou takovou rozpravu. Vypadá to asi takhle: Hej, Liz, vidím, že opravdu bojuješ, abys začala. To je normální, jsi jenom člověk, tohle je důkaz. Nevadí. Stejně tě mám ráda. Začni nebo nezačni, nemusíš mi nic dokazovat. Třeba to nikdy neuděláš, ale to nevadí, třeba to nebude úspěšné, ale to taky nevadí, stejně jsem tvá přítelkyně a mám tě ráda. Když se takhle uvolním, strach si taky dá pohov a já většinou začnu. Když si uvědomím, že neexistuje žádné riziko, že ať je moje práce jakákoliv, neskončí svět, že když vyjde negativní recenze v novinách, nikdo kvůli ní neumře, přestane být důvod, proč ji neustále odkládat. Jak se ale přinutíte sednout ke stolu a opravdu něco dělat? Většina lidí si myslí, že tvůrčí život jakýkoliv funguje jenom tehdy, když k vám promluví inspirace nebo vás navštíví múza. Pak si ho představují jako ten glamour svět, kde si to od rána do večera neskonale užíváte a jde vám to vlastně samo. To je ale hrozný omyl. Taková chvilka, kdy máte pocit, že teď je ten správný čas tvořit, protože máte nápad, přijde jenom párkrát za život. Kdybych na ni čekala, napsala bych za šestačtyřicet let možná jednu dvě povídky. Většina mého psaní je naprosto všední a disciplinovaná práce, kdy sedím u stolu a dřu jako farmář. Dokonce to funguje tak, že abych se donutila začít, nastavuju si budíka s časovačem a řeknu si: Teď si na dvě hodiny sednu ke stolu, vypnu internet a budu psát. A nemůžu vstávat. Kdybych měla dvě hodiny sedět a vyprodukovat jedinou větu, byl to úspěšný den. No a každý den si takhle nastavuju budíka, až jednou přijde chvíle, kdy zjistím, že si to užívám a že už časovač vlastně nepotřebuju. Inspirace, radost, bavení se, to všechno opravdu přijde. Ale až po měsících rutinní disciplinované práce. Pojmenovala jsem si ji disciplína s lidskostí. Co to znamená? Důležité je, aby byl člověk k sobě pořád laskavý. Když na něčem dvě hodiny denně pracujete, dřív nebo později to musí být hotové. Proto si na sebe nekladu nesmyslné požadavky typu, že budu u počítače sedět celý den, dokud to nedodělám. Dnes je doba, kdy na všechno máme návody jak být štíhlý, jak být šťastný, teď i jak být kreativní. Proč ale pořád tolik lidí není? Možná proto, že si nevybrali tu správnou knihu? Ne, vážně. Já jsem přečetla stohy motivační literatury. Většina návodů na mě nefungovala, čímž neříkám, že nemohly fungovat jiným. Pár užitečných informací jsem ale objevila. A přesně takhle bych si přála, aby fungovala i moje kniha. Nemyslím si, že jsme na světě proto, abychom se stali dokonale vybroušenými, po všech stránkách dokonalými a permanentně šťastnými bytostmi. To není ten důvod a nebylo by to ani zajímavé. Spíš bych řekla, že úkol člověka je pořád se učit, dělat někdy dobrá, jindy špatná rozhodnutí, vybírat si špatné cesty a pak zase ty správné a tak pořád dokola. Představte si samu sebe jako myš v labyrintu s mnoha dveřmi. Některé vedou k potravě, jiné k tomu, že dostanete elektrickou ránu. Ale pořád to zkoušíte které jsou ty správné, které mi přinesou, co chci? A o tom to je. Protože den, kdy to zkoušet přestanete, je den, kdy přestáváte žít. A taky myslím, že je povinností nás všech si v tom labyrintu pomáhat. Že kdo má informaci, jak se v něm vyznat lépe, jak najít ty dveře, co vedou k potravě, měl by ji prostě sdílet. Třeba tak, že o tom napíše knížku, natočí film, nakreslí obraz. Dokonce bych řekla, že tohle by měla být taková lidská povinnost. 1 Podle knihy Jíst, meditovat, milovat byl natočen film s Julií Roberts v hlavní roli. 2 Cestování Elizabeth Gilbert velmi inspiruje. 3 I další její romány vyšly v češtině. 3 Elizabeth Gilbert (46) se narodila a žije v USA. Nyní s brazilským manželem Felipem. Vyrůstala na malé farmě v Litchfieldu na samotě bez televize i gramofonu. Spolu se sestrou měla jako hlavní zábavu četbu a psaní vlastní prózy a her. Za svým životním cílem psát si šla, i když pracovala jako kuchařka, číšnice či barmanka. foto: Erik Tanner/Contour by Getty Images (1), gettyimages (1), shutterstock (2), shea hebrey (1), FALCON (1), archiv 6 www.jenprozeny.cz/zenaazivot