neie, ani Alexandrova oslnivá demonstrace síly před Ilyry u Pellia by nemohly být provedeny bez pravidelného nácviku. Z pramenů se opravdu dozvídáme, že Alexandr po svém nástupu věnoval jistou pozornost používání zbraní a taktických cvičení (Diodóros, 17.2.3), podrobnější informace však chybějí. Ovládání sarissy bylo často neohrabané a zapletení těchto zbraní do sebe mohlo přinést zkázu. Proto byl i ve volné formaci koordinovaný pohyb neustále nacvičovaným uměním, i když na počátku bitevní tlačenice nesporně převládla síla a odvaha nad stylem. Při svých taženích proti ilyrským vůdcům Glauciovi a Kleitovi měl Alexandr příležitost použít různé přehlídkové výcviky k zastrašení nepřítele. Z následujícího popisu se můžeme dozvědět, jaké typy pohybů byly nacvičovány: Alexandr sestavil hlavní těleso své pěchoty v hromadné formaci o hloubce 120 mužů, na každém křídle pak postavil dvě stě jezdců s pokyny nedělat žádný hluk a rázně plnit příkazy. Potom vydal rozkaz těžké pěchotě nejprve vztyčit svá kopí, a následně na příkaz snížit nahloučené hroty jakoby při útoku a zakývat s nimi všemi směry. Celou falangu potom přesunul chytře vpřed a krouže s ní sem a tam, přiměl ji provádět různé složité přesuny. Když takto přinutil své vojáky změnit s ohromnou rychlostí několik různých formací, přikázal svému levému křídlu vytvořit klín a postupovat do útoku. (Arriános, 1.6.1 3) Záměrem počátečního snížení hrotů sarissy bylo vytvoření vizuálního efektu k zastrašení protivníka, a není příliš třeba připomínat, že účelem výcviku byla stejnou měrou schopnost zastrašení Makedonský královský symbol, osmicípá hvězda, na třech zlatých discích objevených v Hrobce II. ve Vergině. (Z archeologického naleziště ve Vergině. Archeologické muzeum, Soluň) nepřítele, jako samotná dovednost v bitvě. Pouhá přehlídka makedonského vojska v bojové formaci působila v letech 336/5 dostatečně silně k odrazení Thébanů od úmyslu bouřit se, jelikož pohled na falangu připomněl znovu katastrofu u Chairóneie. Dějepisec Diodóros, zřejmě opakující slova ze soudobého zdroje, popisuje Alexandrovu armádu jako sešikovaný kataplektikos ( vzbuzující děs nebo úžas, 17.4.4). Ale výcvik k zastrašování mohl mít i praktické využití, například když v tažení na sever od Dunaje účinkovaly srovnané sarissy jako kosy, sekající obilí v polích, což sloužilo jako způsob k vyhnání všech nepřátel, kteří by se zde mohli schovávat. VZHLED A VÝZBROJ Sarissa Vlastní zbraní makedonské falangy byla sarissa, kopí z dřínového dřeva, měřící v Alexandrově době až 12 kubitů (asi 5,5 m), jak se dozvídáme z jediného soudobého zdroje, Theofrasta (Hist. Pl. 3.12.2). Kolem roku 300 př. n. l. se délka protáhla v některých případech až na 16 kubitů (asi 7,3 m) (Polyainos, Stratagemata 2.29.2), ale je důležité si uvědomit, že se bavíme o maximálních délkách a mnoho sarissai mohlo být kratších. Asklépiodotos (Tact. 5.1), autor pojednání o taktice z 1. století př. n. l., nás 11
Malba z hrobky Lysóna a Kalikla na Lefkadě. Uprostřed je zobrazen štít s osmicípou makedonskou hvězdou. Pod ním jsou holenice a přilby; nalevo je přilba thráckého typu a meč vlevo nahoře, který má jílec ve tvaru ptačí hlavy, jde zřejmě o kopis. Meč napravo je rovný, dvojsečný xiphos. (Ekdotike Athenon SA, Athény) 12 Kresba hrotu sarissy, hrot oštěpu a koncový hrot sarissy z Verginy, převzato z oficiální publikace v Bulletin de Correspondence Hellenique od M. Andronika. Srovnej fotografie těchto předmětů vč. spojovacího kloubu v horní části této strany. (Archeologické muzeum, Soluň) informuje, že nejkratší makedonské kopí měřilo 10 kubitů (4,5 m), a tak můžeme usuzovat, že v době Filipa II. a Alexandra měřily sarissy 4,5 5,5 m. Hroty sarissy objevené u Chairóneie jsou zachovány ve špatném stavu, ale jedna, objevená blízko hrobky ve Vergině, má nasouvací otvor o průměru 3,6 cm. I když připustíme postupné zužování, lze zřejmě bezpečně předpokládat, že držadlo sarissy bylo široké mezi 3,2 a 3,8 cm. Hrot sarissy z Verginy měří 51 cm a váží 1,235 kg. Koncové hroty byly poněkud kratší a lehčí, 44 cm dlouhé a vážící 1,1 kg. Hmotnost celé sarissy měřící 5,5 m a zahrnující i spojovací kloub činila asi 6,5 7 kg, tedy asi 7krát více, než běžný hoplítský oštěp. Podstatným znakem sarissy byl spojovací kloub, jeden dochovaný exemplář měřil 16,2 cm, který dával zbrani dodatečnou pevnost, zlepšoval vyváženost a snižoval ohýbání přestože dřínové dřevo je až překvapivě nepoddajné. Toto zařízení také umožňovalo zbraň rozebrat a nést ve dvou kusech při pochodu a usnadňovalo opravu nebo výměnu částí zbraně. Koncový hrot nefungoval jen jako protiváha, ale v případě zlomení přední části kopí mohl být použit jako bojový hrot (tvrzení, že falangité nebo hypaspisté nosili ještě oštěp jako doplněk k sarisse, je pochybné: viz diskuze pod písmenem E na str. 56).
Hrot sarissy, koncový hrot sarissy a spojovací kloub (nebo kroužek) z Verginy, převzato z oficiální publikace v Bulletin de Correspondence Hellenique od M. Andronika (Z archeologického naleziště ve Vergině. Archeologické muzeum, Soluň) Štít Protože sarissa byla ovládána oběma rukama, velikost a tvar štítu se také měnily. Namísto vypouklého, rozměrnějšího štítu hoplítů (jehož poloměr byl sotva jeden kubit (45 cm), jelikož ruka byla proložena středovým ručním pásem (porpax) až po vnitřní stranu lokte a dlaň svírala kožený řemen připevněný k obrubě), makedonský falangita nyní nesl menší, méně vypouklý štít, který měřil v průměru osm dlaní (asi 60 cm) a neměl obrubu. Štít (pelte) měl loketní závěs a byl zavěšený přes rameno bandalírem. Jelikož však máme k dispozici jen zbytky kovových krytů, není jisté, zda existovala také rukojeť (antilabe). Něco podobného vyrobeného snad z kůže však muselo existovat, protože pezhetairovi, který by nějakým způsobem přišel o kopí, by už takový štít nebyl k ničemu. Bronzový Bližší pohled na koncový hrot sarissy a spojovací kloub (nebo kroužek). Koncový hrot je dlouhý 43 cm a váží asi 1,1 kg; spojovací kloub je dlouhý 15,5 cm. (Archeologické muzeum, Soluň) kryt takového štítu se zachoval na místě zvaném Begora v Lynku (Horní Makedonie) a přes ztrátu dřevěného středu a drobné poškození povrchu dobře odpovídá popisu makedonského štítu podle Asklépiodota (Tact. 5.1). Štít má navíc reliéfní osmicípou makedonskou hvězdu a nese nápis, který by mohl být interpretován jako patřící králi Antigonovi. V Egyptě zase forma pro výrobu podobných štítů s nápisem patřící králi Ptolemaiovi naznačuje, že tyto byly vyráběny ve velkém a stejně jako v případě koncového hrotu zmíněného dříve představovaly státní majetek. Zbroj Ostatní součásti výzbroje pěšáka mohou být rozlišeny podle Polyainova přehledu makedonského výcviku, kde se píše, že voják kráčel se svou helmou (kranos), štítem (pelte, nikoliv hoplon nebo aspis), 13
Nástěnná malba v Boscoreale, Villa Fania Sinistora, založeno na originálu z poloviny 3. století př. n. l. Zobrazuje muže, který je považován za Antigona Gonata (vnuka Antigona Jednookého), na hlavě má pokrývku jménem kausia. Před ním je makedonský štít, zdobený osmicípou hvězdou. Tento je zjevně obřadním štítem, spíše než používaným v bitvě. Žena na malbě by mohla být jeho matkou, Filou, jiní historici však tvrdí, že jde o výjev s Alexandrem IV. a Róxanou (Ekdotike Athenon SA, Athény) 14 holenicemi (knemides) a kopím (sarissa). V textu kupodivu není ani zmínka o hrudním pancíři nebo krunýři. Tento fakt se odráží i v nařízeních pro vojáky z Amfipole, kde také není zmiňován žádný hrudní pancíř (viz Austin č. 74, citován na str. 22) s výjimkou důstojníků. Pěšáci se tedy museli buď podělit o bronzové a kožené pancíře, nebo nosili lehčí linothorax (pancíř vyrobený ze slepených vrstev plátna). Použití hrudního pancíře je, alespoň u předních řad linie, zřejmě potvrzeno Polyainem (Stratagemata 4.3.13), který tvrdí, že Alexandr vybavil uprchlíky z předchozí bitvy hemithorakionem ( poloviční thorax, který kryl jen přední část trupu), ve snaze zabránit jim, aby se obraceli zády k nepříteli. Ochranné krunýře jakéhokoliv typu mohly být nepotřebné pro vojáky bojující v zadních řadách falangy a bylo jistě mnoho situací, kdy makedonští králové omezení nedostatkem vybavení nebo peněžních zdrojů postavili do bitvy muže s druhořadou Nástěnná malba z hrobky Lysóna a Kalikla (asi 250 př. n. l.) na Lefkadě, zobrazující štít, který se výzdobou podobá štítu z obrazu Antigona Gonata v Boscoreale (Ekdotike Athenon SA, Athény) zbrojí. Celková jednotnost ve výzbroji a vzhledu je s významnou výjimkou v podobě pozdně římských legionářů poměrně moderním fenoménem. Meč nebo dýka Historici se nezmiňují ani o vedlejší zbrani falangitů, přestože ji jistě museli mít. Vynechání zmínky v Polyainově díle může být nedopatřením, jelikož dýka machaira je uvedena jako běžná součást výzbroje v nařízeních z Amfipole od Filipa V. Terminologie je však nejasná. Xiphos byl zjevně kratší, dvojstranný meč, zatímco sekací zbraň, kopis (neboli sekáč ) byla delší, zahnutá a více vyhovovala jezdcům. Naproti tomu machaira
Nástěnná malba z hrobky zvané Bellus Tumulus ve Vergině, datovaná do pozdního 4. století. Zobrazuje bojovníka oblečeného v exomis s krátkými kapsami (druh linothoraxu), se stopami barvy na horní části, držícího oštěp s koncovým hrotem podobným dochovanému bronzovému hrotu s nápisem MAK. (Ekdotike Athenon SA, Athény) by mohla být kratší, zahnutý nůž a často je překládána jako dýka užívaný k doražení přemoženého nepřítele. Xenofón však přesto používá termín machaira jako ekvivalent slova kopis. Když tedy makedonský falangita nesl kopis, byl vybaven pro otevřený boj, poté co se formace rozpadla. Šlo o pozdější doplněk jeho výbavy, pramenící ze zkušenosti v bojích proti Římanům, kteří měli v oblibě meč. Jednotnost vzhledu Otázkou zůstává, zda byli pezhetairové a hypaspisté vyzbrojeni stejným způsobem. Někteří vlivní Výjev z bitvy Amazonek na sarkofágu Amazonek, zobrazující válečníka v linothoraxu. Červený exomis a načervenalý zástřih na řemíncích linothoraxu, podobný tomu na královském hrudním krunýři z Alexandrovy mozaiky, jsou podkladem pro tabulky A a H. (Archeologické muzeum, Florencie (Scala)) moderní historici, jako W. W. Tarn, G. T. Griffith a R. D. Milns tvrdí, že neexistovaly žádné výrazné rozdíly ve výzbroji, ale vojenští spisovatelé docházejí k opačnému přesvědčení. Alexandrův sarkofág zobrazuje makedonského válečníka v popředí jezdecké vřavy, nesoucího o trochu menší hoplítský štít (asi 86 cm v průměru) a s navlečeným thoraxem s prodlouženými pteruges (kožené nebo látkové proužky), nejspíš jde o typ linothorax. Bojovník je zobrazen při snaze napřáhnout zřejmě hoplítský oštěp k bodnutí nepřítele, i když samotná zbraň je z obrazu vymazána. Přestože může jít o zobrazení řeckého žoldáka, jeho blízkost k Alexandrovi naznačuje spíše možnost, že jde o příslušníka hypaspistů. Existují důvody věřit, že hypaspisté byli pohyblivější a přizpůsobivější (přestože mnozí míní, že jde jednoduše o souvislost, fyzickou kondicí a výcvikem), ale jejich dovednosti je zřejmě mohly přimět odložit sarissu nebo alespoň používat kratší druhy kopí. Zmínka o hypaspistech jako nejlehčích vojácích a nejlépe vyzbrojených (Arriános, 4.28.8) znamená, že nosili lehký hoplítský oštěp, dlouhý asi 15
16 Holenice z takzvané hrobky Filipa II. ve Vergině. Skutečnost, že levá holenice je kratší než pravá, byla dříve vysvětlována tím, že Filip si zlomil nohu během tažení proti Tribaliům. Ve skutečnosti si však Filip zranil pravou nohu, a navíc v oblasti stehna. (Archeologické muzeum, Soluň) Kuželovitá přilba (pilos). Používali ji Thébané a od poloviny 4. století př. n. l. se velmi rozšířila. Neposkytovala žádnou ochranu obličeji, ale byla ideální pro vojáky bojující v hlubších řadách. (Metropolitní muzeum umění) Frygická přilba s laločnatým vrcholem a bez lícních částí, 4. století př. n. l. Zobrazená přilba pochází z Épeiru, ale patří k typu používanému vojáky na Alexandrově sarkofágu. Povšimněte si zdobení na vrcholku a držáku trubkovitého chocholu. (Muzeum v Ióannině, č. 6419) 2,4 metru a vážící lehce nad 1 kg. Jeden dochovaný koncový hrot odhalil po očištění písmena MAK, z čehož vyplynulo, že šlo o standardní makedonskou zbraň. Hypaspisté byli nasazováni přednostně pro boj v náročném terénu, při obléhacích bojích a v kontaktním boji na blízko. V takových situacích je sarissa přinejlepším těžkopádná, přinejhorším přímo bezcenná. Při útoku na městské hradby by pro hypaspisty bylo velmi obtížné lézt po žebříku a zároveň držet 5,5 metru dlouhé sarissai, přičemž by se mohli bránit jen šedesáticentimetrovým štítem pelte. Máme sice popis Ptolemaia z Kamelon Teichos o bitvě u Nilu roku 321/0, kde byla sarissa používána k útoku na válečné slony z horní části hradeb; toto je však zcela jiná situace. Také označení hyperaspizantes pro hypaspisty, kteří chránili svými štíty krále nebo druha, naznačuje poněkud větší rozměry, než jsou šedesáticentimetrové štíty pezhetairů.
Chalkidská přilba. Stejně jako přilba pilos byla i tato přijata řeckými hoplíty v pozdním 5. a na počátku 4. století; ji používali i makedonští pěšáci. Na rozdíl od přilby pilos chalkidská přilba měla krátký chránič nosu a lícní kryty. Dírky v lícních krytech umožňovaly upevnit uvnitř koženou vycpávku. (Archeologické muzeum v Komotini, č. 1887) Scéna zabíjení na Alexandrově sarkofágu. Tento výjev může zobrazovat popravu zajatce. Pokud oběťstále bojuje, nejsou zde zobrazeny žádné známky jejích obranných nebo útočných zbraní. Vítězi jsou buď hoplíté, nebo hypaspisté, přičemž vražednou zbraní je zde xiphos. Výjev byl mnohými prezentován jako vražda Perdikka v Egyptě, ovšem bez jakéhokoliv přesvědčivého důkazu. (Archeologické muzeum, Istanbul) PODMÍNKY SLUŽBY V ARMÁDĚ Pokud víme, neexistovala žádná omezení délky služby makedonského pěšáka. Byl povolán do služby, když bylo třeba, a to na tak dlouho, jak bylo třeba. Alexandrova panhelénská expedice do nitra Persie však byla výjimečná. Spojenečtí vojáci, podpoření členy korintského spolku, se zúčastnili odvetného tažení proti Persii a král se ocitl pod morálním tlakem, aby je propustil ze služby po pádu achajmenovských center nebo alespoň po smrti Dáreia III. Na Makedonce ale žádný takový zřetel brán nebyl, ani nemohli opustit výpravu dokonce i s královským svolením bez veřejné hanby, jak jasně ukázaly vzpoury na řekách Hyphasis a Opis. Dokonce i na poměry starověku byly požadavky kladené na makedonské pěšáky ohromné. Nejenom že se od nich očekávala schopnost válčit v průběhu celého roku, nezávisle na momentální sezóně, ale Alexandrovy výboje je zavedly z Balkánu až po řeku Indus, skrz pouštní pustiny a jedny z nejvyšších horských průsmyků světa. Podle propočtů historika vojenství Theodora A. Dodge museli ujít vojáci, kteří doprovázeli Alexandra v letech 336 34 v Evropě a poté se zúčastnili i jeho asijského tažení, celkem 20 870 mil (33 600 km) v době Alexandrovy smrti v Babylónu roku 323. Ročně pak ušli v průměru celých 1 605 mil (2 580 km). Pro mnohé pěšáky to 17