Cesta na sever 2006 projekt Tanečního studia Light při ZUŠ Na Popelce v Praze 5
Národní park Rondane V druhé polovině srpna 2006 se vydalo 29 dětí Tanečního studia Light a doprovodný tým 9 dospělých na 18denní cestu Norskem. S sebou si děti kromě spacáků, stanů, karimatek a jídla vezly také kostýmy a představení Ronja, dcera loupežníka podle stejnojmenné knížky Astrid Lindgrenové. Cílem téhle cesty na sever bylo zahrát severský příběh tanečními a divadelními prostředky norskému publiku a českým krajanům žijícím v Norsku. Dalším cílem bylo seznámit se s norským školstvím, o kterém jsme se dozvěděli, že využívá tanec, divadlo a hudbu jako prostředky všeobecného vzdělávání. A v neposlední řadě jsme chtěli poznat norskou přírodu a tamější přístup k její ochraně. Příprava představení a plánování cesty na sever (leden červen 2006) Taneční divadlo Ronja, dcera loupežníka je již třetím divadelním představením, se kterým děti před publikum v Čechách i v zahraničí předstupují. V roce 2004 děti úspěšně otevíraly mezinárodní festival Tanec Praha 2004 představením Hra na Marii. S tímto představením, které vycházelo z českých lidových tanců, jejich stylizace a lidových říkadel, děti téhož roku vystoupily ve skanzenech Bavorska. Tato cesta vrcholila interaktivním představením s žáky školy, kde jsme během pobytu bydleli. Z podobného základu vycházel i další projekt v následujícím roce Krajané v Rumunsku. Jeho cílem bylo vytvořit představení, které by vycházelo z tradice lidových tanců, a přivézt ho českým krajanům do oblasti banátských hor. Děti s představením Francínek a Evelínka (adaptace pohádky Františka Nepila) z velké části putovaly pěšky (často nesnadnou cestou horami) od vesnice k vesnici. Česká pohádka udělala radost nejen dětem, ale i dospělým obyvatelům a my jsme měli možnost po představení s krajany mluvit a poznat jejich způsob života, v mnohém nepředstavitelně těžší, než na jaký jsme zvyklí. O cestě děti natáčely videodokument a zážitky z putování jsme se nechali inspirovat pro ryze taneční představení uvedené na Mikuláše v divadle Ponec. 2
Ronja a Mattis před lupem (Oslo) 3 Ronja, dcera loupežníka Ronja začala vznikat na začátku roku 2006. Snažili jsme se, aby děti nejprve pochopily téma příběhu: vyrovnávání se s rodinou - rozpoznání dobré rady od zlozvyků a předsudků, hledání kritického postoje, aniž by se vytratila úcta k těm, kteří nás vychovali a přivedli na svět. Děti proto vymýšlely krátké pohybové etudy na toto téma, zaznamenávaly vývoj jednotlivých postav abstraktní malbou. Nejmenší děti, kterým je uvažování o tématu ještě vzdálené, příběh ilustrovaly barevnými obrázky. Přestože jsme předpokládali, že norské publikum Ronjin příběh zná (což byl jeden z důvodů, proč jsme se pro Ronju rozhodli), bylo nám jasné, že děj musí být čitelný především non-verbálními prostředky (pohyb, výraz apod.). Při hledání tanečních a divadelních prostředků jsme se snažili vyhnout ilustraci prostředí, které nabízí autorka v knížce (hradní síň, hrad rozetnutý na dvě části, jeskyně), a snažili jsme se hledat odpovídající jevištní ekvivalent. Kromě částí, které vznikly při improvizacích, se na části choreografie podílela Eva Kukučková, díky níž se děti naučily prvky slovenského folkloru, a Renata Bártová, která představení obohatila o prvky současného tance. (S oběma tanečnicemi děti pravidelně pracovaly na trénincích, které zkoušení předcházely.) Jede sedlák do mlejna, (Oslo) Současně s představením vznikala také hudba. Poprvé jsme totiž zkusili oslovit hudebníka, Marka Doubravu s jeho pěveckým sborem Doubravánek, aby složil hudbu Ronje přímo na tělo. V představení se tedy nakonec potkává severský příběh, česká a slovenská lidová hudební i taneční kultura, současný tanec a dětská fantazie.
V rámci tohoto projektu jsme chtěli více zapojit do příprav cesty samotné děti. Pokoušely se proto ve skupinách vyplnit žádosti o finanční příspěvek, formulovat smysl naší cesty pro oficiální účely apod. Díky nevšední laskavosti Yvony Kreuzmannové a občanského sdružení Tanec Praha měly děti možnost si přivydělat peníze na cestu několika dopoledními představeními hry Francínek a Evelínka a interakčním programem pro školy. zkouška před představením v Oslo Cesta na sever Norsko (srpen 2006) Klíčovým okamžikem pro úspěch celého projektu bylo pozvání na mezinárodní festival do Norského folklorního muzea v Oslo (Norsk Folkemuseum), které jsme získali díky Česko-norskému fóru (krajanský spolek sídlící také v Oslo). Na to se nabalovala další pozvání: do školy na předměstí Oslo, do bergenského skanzenu a do bergenské školy. Na cestu jsme se vydávali s otázkou, zda se všechny cíle a přání vyplní. Zajímalo nás, jak bude naše česká verze severského příběhu přijata místním publikem, a jestli je jazyk tance a pohybu skutečně jazykem univerzálním. Současně s tím jsme se chtěli více poznat s norskými učiteli (výhodou byl termín 2. půlky srpna, protože norské školy začínají výuku už 21. srpna) a něco se dozvědět o postavení tance v norských školách a Norsku vůbec. Mattis a Lovisa v Oslo 4
Plán cesty bylo nutné několikrát měnit, často na poslední chvíli, protože některé kontakty přicházely pozdě (např. o možnosti vystupovat v bergenské škole jsme se dozvěděli dva dny po odjezdu, setkání s taneční pedagožkou se podařilo dohodnout až na místě). Představení a interakční taneční programy v Norsku Do Norska jsme odjížděli po měsíci a půl zkouška v polární noci prázdnin. Po roční práci byla tahle pauza v pravidelném tréninku nebezpečím pro celé představení. Přesto jsme nepodlehli nutnosti pouze zkoušet, ale věnovali jsme dostatek času vzájemnému sociálnímu napojení, k čemuž výrazně přispěl pobyt v horách, kterým cesta Norskem začínala. To posílilo ochotu a zodpovědnost dětí zkoušet i v provizorních podmínkách (rekapitulace představení na sucho pouze s hudbou během jízdy autobusem, zkouška v kempu, posléze v malé školní jídelně, kde jsme byli ubytovaní). Počet představení také umožnil, aby se v hlavních rolích děti prostřídaly v alternacích, které jsme rozezkoušeli v Praze. Norsk Folkemuseum, Oslo Na mezinárodním festivalu folklorního tance jsme viděli vystoupení místního dětského souboru. Podle všeho tento soubor zachovává tradiční podobu tanců, tak jak se asi donedávna tancovaly (a snad ještě někde tancují) v norských vesničkách. Jde vesměs o jednoduché formace, které často odrážejí život ve vesnici (rvačka mezi chlapci, vývoj soužití muže a ženy od laskavého jednání přes fackování k usmíření atp.). Naše Ronja, hraná na nezastřešeném jevišti uprostřed krásného skanzenu, příjemně překvapila norské i české diváky. Na představení zavítali i kolemjdoucí cizinci (neboť muzeum je velkou turistickou atrakcí) a většina z nich zůstala až do konce. (Překvapením byl jeden indický pár, který sledoval soustředěně zkoušku a zůstal i na celé představení.) Velmi potěšen byl český velvyslanec a další zástupci české ambasády v Oslo, stejně tak krajané a členové Česko-norského fóra. Norsk Folkemuseum, Oslo 5
Setkání s taneční skupinou Panta Rei Dalším kontaktem, který nám zprostředkovalo Česko-norské fórum, bylo setkání s mezinárodní taneční skupinou Panta Rei, kterou založila norská tanečnice a taneční pedagožka Anne Ekenes. Kromě společného tréninku (z technických důvodů mohla na setkání jen velmi malá skupinka našich dětí) zaměřeného na současné taneční techniky, nás Anne seznámila se svými tanečními projekty ve školách. Cílem jejích projektů je dětem ve školách ukázat, že současný tanec vůbec existuje, nadto že není nudný a vytváří prostor pro seberealizaci. Ve školním roce 2005/2006 realizovala pilotní projekt s 250 dětmi ze základních škol, které nikdy před tím netancovaly. Tým 5 lektorů pracoval s menšími skupinkami dětí (s každou skupinkou dvakrát dvě hodiny týdně). Po 4 týdenním zkoušení a hledání každá skupinka prezentovala svou práci krátkým představením pro rodiče a kamarády. Smyslem zkoušení bylo naučit děti uvolnit se a rozhýbat, ukázat jim, jaké možnosti tanec nabízí a pak je vést k samostatné práci na vlastní choreografii. V tomto školním roce se chystá Anne pracovat s 400 dětmi. Tím, že se na vedení projektu podílí celá taneční skupina Panta Rei, realizuje Anne myšlenku, že profesionální taneční skupina může pracovat na svých představeních a zároveň pořádat semináře a učit tanec na školách. Myšlenku propojení tance a pedagogiky na profesionální úrovni si Anne přivezla ze svého několikaletého působení v Anglii, kde je toto spojení v tanečním světě běžné. Získali jsme další kontakty na anglické tanečníky, kteří už delší dobu školní projekty realizují (choreograf Jamie Watton, skupina Attik Dance nebo tanečnice Amanda Banks, která zkouší vyučovat skrze tanec ostatní školní předměty jako je zeměpis nebo dějepis). Doufáme, že se nám podaří nějakým způsobem se s těmito lidmi spojit a získat inspiraci pro další práci. tundra... 6
Kjellervola skole, Lillestrøm Tato škola na předměstí Oslo je norskou obdobou našeho gymnázia (8. až 10. třída). V rámci národního projektu Musik i skolen (Hudba ve škole) získala nadstandardní hudební vybavení (elektrické kytary, aparatura, vybavení sálu) a tak může plně realizovat své hudební zaměření. Každý žák 9. a 10. třídy hraje nebo zpívá v nějaké kapele, škola organizuje na Vánoce a na konec školního roku hudební koncert převážně autorské hudby, která vznikla během roku. Žáci 9. třídy během dvou týdnů nastudují muzikál (například loni děti nazkoušely muzikál Pomáda). Možnost účinkovat pro několik tříd dospívajících studentů pro nás byla velkou výzvou. narození Ronji, Lillestrøm Publikum se skládalo z nových tříd, děti se tedy vzájemně znaly jen tři dny. Opět díky znalosti knížky Astrid Lindgrenové a univerzálnosti jazyka tance si publikum podle reakcí představení velmi užilo. Po představení jsme si s nimi ještě společně zatancovali několik jednoduchých country-tanců. Také učitelé velmi ocenili závěrečný společný tanec, především schopnost bořit tancem ledy ( ice-break ), tedy různé komunikační bariéry. A že jsme se nesnažili v představení napodobit severskou kulturu, ale že jsme vycházeli z toho, co je pro nás přirozené a vlastní. Potěšilo nás, že by si škola přála příští rok tento happening (představení a společný tanec) zopakovat. Pro úplnost přidáváme mail, který poslal tamější učitel hudby Lars: Mohu vzkázat, že si všichni naši studenti i učitelé představení hrozně moc užili. Jazyk byl pro většinu z nás více méně nesrozumitelný, ale to platilo jen pro jazyk mluvený. Pokud jde o univerzální jazyk hudby a tance - nezaznělo tu nic jiného než slova chvály na vaše představení. Kjellervola skole, Lillestrøm 7
Gamle Bergen Museum Do Bergenu jsme dorazili jen chvíli před představením. Bylo nutné najít v kopcovitém prostředí zdejšího skanzenu vhodné místo pro hraní. Nejlepším místem byla nakonec louka s výhledem na oceán. Opět jsme hráli pro různorodé publikum před představením v bergenském skanzenu (pozvané norské rodiny s dětmi, kolemjdoucí místní obyvatele a turisty, několik starších Čechů). Soubor si musel poradit s nerovným terénem, stálou hrozbou deště a otevřeným prostranstvím u moře, které mělo vliv na špatnou kvalitu ozvučení. I tentokrát naše děti strhly publikum především svojí přirozenou energií. Gamle Bergen Museum 8
interaktivní předehra s bergenskými dětmi Hellen skole, Bergen Honorární konzul České republiky, pan Dag Stiegler, který dohodl představení v bergenském skanzenu, také zorganizoval další představení v jedné z bergenských škol. Škola v Bergenu nás uvítala vlastním tanečním a pěveckým představením, které si děti 3. a 4. třídy původně připravily pro rodiče na závěr loňského školního roku. Po předběžné domluvě, poté co část učitelského sboru viděla naše představení v begenském skanzenu, jsme se dohodli, že s bergenskými dětmi zkusíme kromě představení také interaktivní předehru k Ronje, kterou jsme zkoušeli se školními dětmi v Praze. V realizaci interaktivní předehry pro cca 80 tamních dětí nám nesmírně pomohlo nadšení a osobité vystupování místních učitelů, kteří nám ochotně pomáhali s překladem z angličtiny do norštiny. Děti byly uvolněné a celou interakci si velmi užily. Dá se říci, že na možnost svobodného pohybu reagovaly jinak než české děti: nepohybovaly se po kruhu, ale využily celý prostor a neměly potřebu využít tuto příležitost k vybití agrese na spolužácích. Opět jazyk tance dovedl probořit veškeré bariéry mezi našimi a norskými dětmi. (Dokonce natolik, že 9
po představení místní děti zcela spontánně přicházely za svými vrstevníky mezi našimi dětmi a chtěly s nimi norsky pokračovat v setkání, které začalo během tance.) Samotné představení, jak nám učitelé sdělili, díky společné předehře děti lépe vnímaly. Ke srozumitelnosti příběhu pomohlo nejen to, že děti Ronju opět velmi dobře znaly, ale právě možnost vyzkoušet si, jak se lze stát loupežníkem, lesem nebo hradem prostřednictvím tance. Interaktivní předehra jim ukázala, jak vnímat taneční prostředky jako obrazy skutečnosti. Neočekávaně svobodné chování dětí při společné předehře pak objasnila Borka a Mattis v Lillestrømu prohlídka bergenské školy. Jedná se o velmi pokrokovou školu, která používá mj. také tanec a pohyb jako jeden z prostředků vyučování. Děti pracují v malých skupinách (max. 17), kde se každý podle svých možností snaží dosáhnout vytyčených dlouhodobých cílů. Tři takové skupinky tvoří jednu úroveň (v podstatě třídu) skupinky mohou pracovat samostatně, společně v rámci své úrovně nebo napříč úrovněmi. Cílem učitele je na jedné straně objevit ideální podmínky pro učení každého žáka a současně ho vést k odpovědnosti za svou práci. V třídách jsou instalovány posuvné stěny, díky nimž se dá vytvořit prostor, který nejlépe vyhovuje danému způsobu výuky (malý prostor pro diskusi, velký pro společný tanec apod.). Od 29. 4. do 1. 5. 2007 budou učitelé této školy v Praze v jednání je seminář výuky tance, který bychom pro ně udělali, popř. další výměna zkušeností a ukázka škol a výuky u nás. přeskok Ronji a Birka v Oslo 10
Putování horami a městy S důrazem na vlastní zodpovědnost a se snahou zachovat prostor pro svobodné rozhodování každého jednotlivce jsme se potkali nejen ve škole, ale i během dalšího putování. Například jsme nezahlédli při dlouhých přejezdech po náročných horských silnicích ani jednou dopravní nehodu, stejně tak ani ve městech. Nepotlačování lidské svobody dokazuje i koncepce Vigelandova parku v Oslo (v podstatě trvalá instalace několika desítek kamenných soch pod širým nebem v centru města), tradiční norská snídaně (Rondane) kde jsou sochy stavěny tak, aby si je každý mohl ohmatat nebo vlézt k nim na podstavec. Přesto v celém parku nenajdete ani náznak poškození nebo znehodnocení nějaké sochy nešetrným zacházením. Ani v Národním parku Rondane jsme nenarazili na jediný zákaz stanování, chůze mimo vyznačené stezky či trhání rostlin a plodů. Jako by bylo samozřejmé, že některé věci se prostě nedělají kupodivu to Vigeland Park, Oslo tak skutečně fungovalo. Například oblast okolo zdejší horské chaty, která je zhusta využívaná pro stanování, častou přítomnost turistů vůbec neprozrazuje. Obdivuhodný je tu i respekt k osobnímu vlastnictví, protože jsme mohli bez obav nechat stany s částí výbavy bez dozoru celý den. S dětmi jsme se utábořili právě nedaleko zmíněné chaty a odtud jsme podnikli dva jednodenní výlety tzv. na lehko (díky tomu, že jsme mohli velkou část věcí nechat ve stanech) k vrcholům Storronden táboření v deltě, Rondane (2 138m.n.m.) a Veslesme- 11
den (2 015m.n.m.). ledovec Folgefonna Bylo nutné postarat se o sebe (uvařit a rozdělit se o skromné jídlo, postavit stan atp.) a o mladší kamarády. Dlouhé večery, kdy je vidět dlouho do noci pak byly příležitostí pro společné povídání a toulky po nejbližších kopcích. Závěr cesty opět patřil horám. Výlet ke splazu ledovce Folgefonna s impozantním modrým ledopádem byl jedním z nejhezčích společných prožitků. Opět jsme zde zažili respekt k vlastní zodpovědnosti za sebe sama - a to formou upozornění na nebezpečí přiblížení se k ledovci, ale žádný striktní zákaz. Další dvě noci a den jsme strávili ve vytrvalém dešti a zimě, tedy typicky norském počasí, na pláni Hardangerviddy u jezera. Děti si na závěr zkusily, jak důležité je dobré vybavení a jak nezbytná je vzájemná pokora a tolerance ve velké skupině, zkoušené únavou dlouhé cesty, vytrvalým mokrem a zimou. Putování po horách dětem umožnilo vzácnou příležitost k prohloubení vzájemných vztahů. Semknutost skupiny se pak odrazila na kompaktnosti a energii všech představení. cestou na Storronden, Rondane 12
A co jsme si přivezli? Podařilo se nám dosáhnout společného cíle dovézt příběh Ronji do kraje odkud pochází. Zahrát ji tak, že jí bylo porozuměno navzdory jazykové barieře a naší odlišné národní kultuře, před širokou škálou publika od dětí přes studenty, rodiny, krajany, náhodné diváky, turisty až po seniory. Děti si na základě prožitků mohly utvořit vlastní názor na možnosti, jak může výchova ve školách vypadat. Mohly konfrontovat to, co viděly v norských školách, s tím, co znají ze svých škol. V neposlední řadě setkání s hostiteli, diskuse s diváky především starší děti jasně přesvědčily, že znalost cizích jazyků je víc než potřebná. Nejvíce se nabízí zamyšlení, zda poznaná sebekázeň a úcta norských obyvatel souvisí s zdejším promyšleným a veřejně podporovaným školstvím a kulturou. Ale opravdu jsme vše vnímali bez Larvik, přístav předsudků a iluzí? Může mít škola respektující osobnost dítěte také záporné důsledky? Do jaké míry může mít škola vliv na to, aby se její absolventi stali zodpovědnými a svobodnými lidmi? Je tanec skutečně jazykem nadnárodním nebo má nějaká omezení? Lze skrz něj, ať už ve škole nebo mimo ni, svobodu a odpovědnost za sebe sama nalézt? Odpovědi na tyto otázky se nám snad podaří objevit v průběhu další návazné práce, případně při další cestě na sever, při které bychom navázali na letošní setkání. 13 tábořiště před Oslo
Poděkování těm, bez kterých by se cesta na sever neuskutečnila Aleně Bartoňové a Česko norskému fóru v Oslo, Jaroslavu Horákovi a Kateřině Staškové z Velvyslanectví České republiky v Oslo, Anne Ekenes a taneční skupině Panta Rei, Kjellervola skole v Lillestrømu a Sagdalen skole ve Strømmenu, Hellen skole v Bergenu, Norsk Folkemuseum v Oslo, Gamle Bergen Museum v Bergenu, Dagu Stieglerovi - honorárnímu konzulovi ČR v Bergenu, Ministerstvu zahraničních věci ČR a Barboře Stejskalové z Odboru kulturních a krajanských vztahů, Jiřímu Lyčkovi a Českým centrům, Ministerstvu kultury ČR, Městské části Prahy 5, Jiřímu Lösslovi a NIPOS- ARTAMA, ZUŠ Na Popelce Praha 5, divadlu Ponec, Yvoně Kreuzmannové a Tanci Praha, Ance Caunerové, Renatě Bártové, Evě Kukučkové, Marku Doubravovi, Zdeně Látalové, Petru Zenkerovi. V neposlední řadě díky Olze Staňkové (pokladní souboru), Michalu Taušovi (lékaři výpravy), Zdeňku Škrdlantovi (horskému vůdci), Dominice Křesťanové (překladatelce), Evě a Jiřímu Burešům (ochráncům přírody) a Adamovi Eckhardtovi za nezištné služby cestovatelům - a díky hlavně všem dětem a jejich rodičům! 14
svah Storrondenu (2 138m.n.m.), Rondane Kontakt Lenka Tretiagová 606 754 666, tretiag@volny.cz Štěpán Pácl 777 256 360, stepan.pacl@seznam.cz Olga Staňková 251 566 927, 602 654 472 olga@ondrej-stanek.cz Autory fotografií v této zprávě jsou Jiří Bureš, Adam Eckhardt, Jakub Honců, Zdeněk Škrdlant, Michal Tauš, Lenka Tretiagová a Evžen Hynek Trojánek. Připravili Lenka Tretiagová a Štěpán Pácl. Září 2006. 15