Křesťanské církve v občanské společnosti Praktická teologie pro neteology Michael Martinek Jabok, 2007 Základní otázky Jaký je vztah české společnosti k náboženství, ke křesťanství a k církvím? Jaký smysl má existence křesťanských církví v současné společnosti? Jak jsou křesťanské církve organizovány a financovány, jaké aktivity vyvíjejí, co mohou společnosti přinést? Náboženské vyznání obyvatel ČR (Sčítání lidí 2001) Obyvatelstvo celkem 10230060 Věřící 3288088 z toho církev římskokatolická 2740780 církev českosl. husitská 99103 českobratrská církev evangel. 117212 pravoslavná církev 22968 Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 23162 Bez vyznání 6039991 Nezjištěné vyznání 901981 Česká společnost a náboženství Česká společnost je ve srovnání s většinou národů světa extrémně nenáboženská ateistická. Pravděpodobné příčiny: Negativní vnímání katolické církve českým národem, které má své kořeny už v husitství a později v rakousko-uherské monarchii, v níž byla tato církev těsně spjata se státní mocí. Systematická protináboženská propaganda prováděná u nás po více než čtyřicet let komunistického režimu. Sekularizace jako trend, který v uvedeném období zasahuje všechny evropské státy. Nesplnění nadějí, které do křesťanských církví vkládala česká veřejnost těsně po svržení komunistického režimu v roce 1989. Rostoucí přesvědčení, že tradiční církve nejsou schopny chápat současný svět ani nabídnout dnešnímu člověku přijatelnou podobu autentické spirituality.
Věrohodnost křesťanských církví Existuje mnoho námitek proti institucionálnímu křesťanství. Některé jsou silně ideologicky zabarveny a vycházejí spíše ze subjektivních soudů lidí protikřesťansky zaměřených, jiné lze historickými, sociologickými či teologickými metodami prokázat a ve větší či menší míře je uznávají i samy církve. Historie: katolická církev se v roce 2000 veřejně přiznala a omluvila za tyto viny svých členů a představitelů: rozdělení původně jednotné křesťanské církve do mnoha různých církví, které spolu pak po mnoho staletí žily ve vzájemných konfliktech, souhlas s metodami intolerance a násilí ve službě pravdě, dlouhodobé nepřátelství a nedůvěra křesťanů vůči Židům, spoluodpovědnost za porušování základních lidských práv, za vážné formy sociálního bezpráví a diskriminace, za rozšíření teoretického a praktického ateizmu. Církevní příslušnost obyvatel ČR Církve a náboženské společnosti registrované v ČR k 5.9.2007 Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice Církev Křesťanská společenství Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Česká hinduistická náboženská společnost Českobratrská církev evangelická Evangelická církev augsburského vyznání v České republice Evangelická církev metodistická Federace židovských obcí v České republice Jednota bratrská Křesťanské sbory Luterská evangelická církev a. v. v České republice Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Náboženská společnost českých unitářů Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR Obec křesťanů v České republice Pravoslavná církev v českých zemích Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice Slezská církev evangelická augsburského vyznání Starokatolická církev v ČR Ústředí muslimských obcí Višva Nirmala Dharma Témata přednášek Úvod do předmětu, náboženská a církevní příslušnost obyvatel ČR Historické místo církví v české společnosti Právní postavení a financování církví Sebepojetí církví, jejich organizační modely, křesťanské církve v ČR Specifika katolické církve Dialog křesťanských církví se současnou společností Vlastní vymezení poslání církví: leiturgia, martyria, koinonia, diakonia Martyria šíření a podpora křesťanství Koinonia a leiturgia: náboženská obec, bohoslužba jako vrcholná aktivita křesťanů Manželské právo, pastorace dětí, manželů a rodin Pastorace mládeže Účast církví ve vzdělávání, zdravotnictví, sociální práci, v armádě a vězeňství Povinná literatura
II. vatikánský koncil, Radost a naděje (Gaudium et spes). Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě. CODEX IURIS CANONICI (CIC). FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: CDK, 2001. OPATRNÝ, Aleš, Cesty pastorace v pluralitní společnosti. KN, Kostelní Vydří, 2006. TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Doporučená literatura AMBROS Pavel, Fundamentální pastorální teologie. Olomouc: Vydavatelství UP, 2002. DOLISTA, Josef, Misijní úsilí církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. DOLISTA, Josef, Perspektivy církve. Vybrané kapitoly z eklesiologie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. KAPLÁNEK Michal, Pastorace mládeže, Studijní text pro pracovníky s mládeží. Salesiánská provincie Praha 1999, Pro vnitřní potřebu KEHL, Medard, Kam kráčí církev? Diagnóza doby. Brno: CDK, 2000. KŘIVOHLAVÝ, Jaro, Pastorální péče. Studijní texty evangelikálního teologického semináře, svazek 4, Oliva, Praha, 2000, 1. vydání, 180 s. NEUNER, Peter, Laici a kléru? Praha: Vyšehrad, 1997. Nová evangelizace. Olomouc: Centrum Aletti, 2000. OPATRNÝ, Aleš, Pastorace v postmoderní společnosti. KN, Kostelní Vydří, edice Teologie, 2001. OPATRNÝ Aleš, Pastorační péče v méně obvyklých situacích. Pastorační středisko Praha 2000 OPATRNÝ Aleš, Pastorační situace u nás, analýzy a výhledy. KN Kostelní Vydří 1996. PESCH, Otto Hermann, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Praha: Vyšehrad, 1996. POSPÍŠIL, Ctirad Václav, Teologie služby. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. RABAN, Miloš, Sněm české katolické církve. Praha: Vyšehrad, 2000. SALAJKA, Milan, Křesťanská církev ve své duchovní aktivitě a práci. Praha: Karolinum, 1998. SKALICKÝ, Karel, Radost a naděje. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. SKALICKÝ, Karel, Zápasy o zítřek aneb Quo vadis, ecclesia. Ježek, 2000. SMOLÍK, Josef, Pastýřská péče. Praha: Kalich, 1991. ZULEHNER, Paul M., Církev: přístřeší duše. Situace a perspektivy dnešní církve. Praha: Portál, 1997. Organizace výuky, požadavky ke zkoušce Zahájení výuky 5. 2. 2009 Přednášky každý čtvrtek 13.45 15.15 Požadavky ke zkoušce: Znalostní test Osobní pohovor Pastorace a praktická teologie Pastorace (z lat. pastor = pastýř): Soubor činností, jejichž cílem je podpora kvality života člověka ve všech jeho dimenzích (biologické, psychologické, sociální a spirituální), avšak za předpokladu, že tato podpora má svá východiska či motivaci v evangeliu; že je zakotvena v křesťanském pojetí života. Praktická (pastorální) teologie: disciplína, která si ve svém současném vývoji všímá především životních situací člověka, ty pak teologicky promýšlí (reflektuje, interpretuje) ve snaze člověku pomoci, formulovat motivaci k pomoci, nabídnout a poskytnout náměty k jednání, k rozhodování. Zároveň reflektuje veškeré aktivity církve jako instituce. Konec 18. století polovina 19. stol.: Vývoj pojetí pastorace
Pastorační přemýšlení a jednání se očekávalo od toho, kdo byl pověřen úřadem kněz (farář, kaplan atd.) = subjekt pastorace. Měl se o své farníky starat nejen po stránce náboženské, ale plnil i funkci státní administrativy, osvěty kulturní, hospodářské, zdravotní, sociální. Předmětem pastoračního přemýšlení a jednání byla tedy celospolečenská problematika = objekt pastorace. Polovina 19. stol. pol. 20. stol.: Církev postupně ztrácí v některých oblastech své monopolní postavení (např. školství, zdravotnictví, státní správa), a přestává být jediným poskytovatelem všeobecně přijímané ideové základny. Předmětem (objektem) pastoračního jednání a myšlení je především problematika vnitrocírkevní (výuka náboženství, slavení bohoslužeb, vedení křesťanské obce), farář však má nadále pečovat o chudé, opuštěné, vězněné, sirotky apod. Subjektem pastoračního jednání zůstává kněz. Od poč. druhé poloviny 20. stol.: Důraz na prvek společenství v církvi, na spoluzodpovědnost všech křesťanů za život církve. Subjektem pastorace se stává celé společenství věřících. Mění se také předmět zájmu pastoračního přemýšlení: praktická teologie se zabývá situací člověka, jeho radostmi a nadějemi, smutky a úzkostmi, a zajímá se také o funkce církve, které církev v současném světě plní. Teorie trojího úřadu Krista Praktická teologie byla dříve nazývána pastorální teologií. Kněz byl označován jako pastýř (lat. pastor), proto se teologická disciplína, která se zabývala jeho prací, nazývala pastorální. Její základní teorií byla tzv. nauka o Kristově trojím úřadu. Ta vycházela z posledních třech veršů Matoušova evangelia: Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,18-20). Kněží byli v duchu uvedeného biblického citátu chápáni jako jediní pokračovatelé v činnosti Ježíše Krista, resp. nositelé (subjekty) církevní praxe (Lehner, 1996). Ostatní křesťané tak byli objekty pastorační práce kněží. Podle Kristových úřadů bylo stanoveno, že úkolem kněze je: úřad kněžský, tedy slavit bohoslužby, úřad královský, tedy pečovat o svěřený lid, a úřad prorocký, tedy učit svěřený lid. Úřad prorocký byl odvozen od Ježíšovy výzvy v Matoušově evangeliu získávat učedníky, úřad kněžský od výzvy k tomu, aby byli tito učedníci pokřtěni, a úřad královský od výzvy k učení zachovávat Ježíšovu nauku. Teorie konstitutivních prvků církve Nová teorie pastorální teologie: její základní otázkou už není, co má dělat kněz, aby jednal podle vzoru Ježíše Krista, ale jak mají podle vzoru Ježíše Krista jednat všichni křesťané, tedy církev. Z každého křesťana se tak stává subjekt, který může a má jednat podle vzoru Ježíše Krista, a tak aktivně vytvářet praxi církve. Pastorální teologie se tak mění v praktickou teologii, protože se už nezabývá jen prací kněze (pastýře), ale praxí církve. Proto je třeba jasně stanovit, co je pro praxi církve charakteristické, resp. konstitutivní o co má církev usilovat, aby vůbec byla církví. Bohoslužebné jednání, které vyjadřuje vztah Boha k člověku a člověka k Bohu. Patří do něj slavení mše, modlitba, slavení svátostí, atp. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem liturgie (doslova: dílo lidu ). Svědectví Bohu, tedy takové jednání křesťanů, kterým dosvědčují, že věří v Boha. Patří sem jak klasické misie, které se snaží předat křesťanskou víru nekřesťanům, tak i svědectví života, tedy dosvědčování své víry odpovídající životní praxí. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem martyria (doslova: svědectví ). Společenství, které je vyjádřením víry, že život a učení Ježíše Krista má vést ke sjednocení lidí, aby každý člověk mohl sebe sama realizovat ve vztahu k druhým lidem. Patří sem kulturní a společenský život ve farnostech, snaha o sjednocení křesťanů různých vyznání i úsilí křesťanů o odstranění nespravedlností a válek, které rozdělují lidstvo. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem koinónia (doslova: společenství ). Služba potřebným, která nemá být pouhým důkazem, že křesťané berou svou víru vážně a dovádějí ji do důsledků, ale jasnou a praktickou odpovědí na utrpení a nespravedlnost ve světě, která nesleduje jiné cíle, než zmírnit utrpení a napravit nespravedlnost. Tento konstitutivní prvek je označován řeckým slovem diakonia (doslova: služba při stolech ). Realizační funkce církve Cíl činností církve Sláva Boží a spása člověka. Oba pojmy tvoří jednotu: štěstí člověka je slávou Boží.
Rozvoj člověka ve všech dimenzích: fyzické, psychické, sociální i spirituální. Historie praktické teologie Církev byla vždy aktivní (všechny uvedené činnosti mají základ v prvních staletích), základní normy pocházejí od apoštolů (Sk, listy), z apoštolské tradice (literatura 2. a 3. stol.), pak kánony koncilů, správní soustavy, spisy církevních otců (Řehoř Veliký Kniha pastorálních pravidel, kolem 600); od 7. stol. penitenciální knihy (upravují praxi zpovědi a rozhřešení); od 13. stol.: ucelené církevní právo, příručky pro zpovědníky, instrukce pro duchovní správce, návody k povznesení zbožnosti lidových vrstev. Systematická reflexe církevní praxe od 17. stol: pojem praktická teologie poprvé použil Gisbert Voetius (protestant Utrecht, 1659) rozlišení základních oborů Vznik pastorální teologie Štěpán Rautenstrauch (katol. opat břevnovského kláštera, rodák z Českolipska, první profesor PT v Praze, 1774, fakultní rektor ve Vídni, s pověřením zakládat tzv. generální semináře ). Navrhl PT jako součást univerzitních studií teologie v Rakousku-Uhersku (1777): zaměření na vlastnosti a schopnosti budoucího kněze. Farář byl pedagogickým, osvětovým a administrativním nástrojem státu i církve zároveň. PT byla výhradně pomůckou pro činnost faráře s podrobným soupisem všeho, co měl farář dělat. Odpovídá to sice smyslu PT je to o ČINNOSTI církve, ale omezuje past. pracovníky pouze na biskupy a faráře. Navíc jim nabízí poměrně přesnou technologii a nepočítá s reakcí na historické a společenské změny. Tato představa přetrvávala až do koncilu a mnohde dodnes. Vyjadřují ji pojmy duchovní správa, pastorace, pastorální teologie. Praktická teologie jako věda Německo 19. století (protest.) Friedrich Schleiermacher, 1850 Die Praktische Theologie nach den Grundsätzen der Evangelischen Kirchen: souřadnost myšlení a zkušenosti, podobně jako např. pedagogika nebo politika snaha dát praxi církve cíl a pravidla. Od něj pochází základní trvalá témata praktické teologie: napětí mezi teorií a praxí křesťanství, kritická snaha o objasňování skutečného poslání církve a jejích aktuálních možností, úsilí o porozumění člověku (i víře a církvi se vzdalujícímu) Až do 20. stol. v katol. církvi spíše věda aplikační: jak dosáhnout toho, aby lidé mysleli a žili podle představ církve. Postupně stále větší směřování k tomu, aby církev pochopila potřeby člověka a reagovala na ně (v katol. Církvi obrat na II. vat. Koncilu). To symbolizují dvě příručky: Handbuch der Praktischen Theologie (protest., 1974-78 Berlin DDR), Handbuch der Pastoraltheologie (katol., 1969-72 Herder, hl. redaktor Karl Rahner) Interdisciplinární charakter PT: Tradičně navazovala na filozofické a teologické obory, v současné době se těsně spojila především se sociologií (zjišťování pastorační reality) a psychologií (metodika pastorační pomoci a péče). PT v různých církvích Pojem PT ve smyslu, jak o něm mluvíme, je společný katolické církvi a protestantským církvím. O nich budeme především mluvit, protože se s nimi setkáváme jak v naší náboženské realitě tak v sociální práci. Z tohoto okruhu je taky dostupná literatura. (Smolík, Křivohlavý, Salajka, katol. Ambros, Opatrný, Kaplánek, Křišťan). Východní církve PT v tomto smyslu nemají soustředí se na liturgii, homiletiku, katechetiku a právo jako samostatné obory, pastorace je chápána spíše jako osobní pracovní náplň a zároveň poslání kněze. Katol. a protest. prakt. teologie je postavena na činnostech a hledá, jak je dělat co nejlépe, ortodoxní je postavena na osobě kněze a hledá, jak má žít a co má dělat. Pojem praktická teologie považují za protestantský, sami užívají název pastorologie, ve slovenských materiálech dušpastierstvo. Veškerá pastorace je u nich totožná s prací kněze, nikdo jiný se na ní ze zásady nepodílí neznají místo laiků v církvi ani teologii laiků. Pastorologie je pak spíš pracovní příručka o tom, jak má žít a pracovat kněz. Vychází z biblického obrazu pastýře a z patrologických textů, nebere však vůbec v úvahu ani současné pastorálně-teologické výzkumy z kat. a protest. prostředí, ani nepočítá s pomocí sociologie k výzkumu pastorační reality. 1. HISTORICKÉ MÍSTO CÍRKVÍ V ČESKÉ SPOLEČNOSTI
Role církví v historii české společnosti Nutné pro pochopení jejich současné reality, zvláště pro vysvětlení některých jejich těžko pochopitelných projevů. Nutné pro pochopení jejich významu a smyslu pro věřící lidi i pro společnost obecně (zatemněno v době komunismu, který ukázal církve pouze z negativní stránky). Nejde o opakování církevních dějin, ale o schematické sledování některých aspektů: Vztah mezi křesťanstvím a společností (religiozita, příp. konfesní rozdělení populace) Vztah mezi církví (církvemi) a státem (legislativní a reálné vymezení) Vliv církví v oblasti kultury, vzdělání a sociální práce Rozdělení na epochy Symbolická přelomová data (vycházející ze vztahu mezi církví a státem): 845: křest čtyřiceti českých pánů v Řezně ztotožnění vládnoucích vrstev s křesťanstvím 1039: Hnězdenská statuta formální dovršení české státnosti, dodržování základních křesťanských morálních zásad stanoveno zákonem 1415: Jan Hus začátek konfesního pluralismu 1620: bitva na Bílé Hoře násilná rekatolizace, rakouský konfesní stát 1918: vznik Československa svoboda a vzájemná rovnocennost církví 1948: komunismus ateistický stát, perzekuce náboženství 1989: sametová revoluce svoboda církví a pluralita náboženství Předkřesťanská religiozita Prolínání kultů starých Germánů, Keltů a původních Slovanů Přinášení obětí na posvátná místa (stromy, háje, louky, vody, hory), na nichž sídlili bohové. Nebylo centrálně organizováno, nemělo vlastní teologii ani církevní instituci; představitelé vesničtí šamani. Vliv cizích kultů: kult íránského boha Mithry (příp. Mihr ), někdy chápán jako slunce, jindy jako pakt či smlouva. Mir ve slovanských jazycích: smlouva, harmonie, shoda, soulad, mír Vzdálené kulty neměly ve Střední Evropě dostatečnou organizační základnu, takže postupně podlehly expanzi křesťanství. Radegast Radhošť bývá tradičně spojován s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody Radegasta. Podle legendy nechali jeho modlu na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj, kteří po svém příchodu na Velkou Moravu v šedesátých letech 9. století údajně na Radhošť zavítali. Po tomto bohovi je také pojmenovaná tradiční značka českého piva. Na Radhošti se nachází jeho velmi známá socha. Neplést s čarodějem Radagastem z Pána prstenů. Křesťanské misie Pojetí: křesťanství nadřazené původním kultům křesťanská morálka jako uskutečňování dobra oproti původnímu zlu křesťanský způsob života jako kultura oproti původnímu barbarství
Západní misie francké: Křest čtrnácti českých kmenových knížat v Řezně 845 Fyzické násilí a hrozby Východní misie byzantské: Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu 863 Snaha přiblížit se k lidem, naučit se jejich jazyk a přivést je ke křesťanství vysvětlováním jednoduchých základů víry (inkulturace) Konstantin a Metoděj Rodní bratři, přišli z Byzance r. 863. Konstantin zemřel jako mnich (Cyril) v Římě 869, Metoděj se stal prvním moravským biskupem, zemřel 885. Vytvořili písmo pro slovanský jazyk, přeložili do něj Bibli, zavedli slovanskou liturgii. Společně se sv. Benediktem byli papežem Janem Pavlem II. dne 31.12.1980 prohlášeni za spolupatrony Evropy. Počátek slovanské kultury je spjat s počátkem křesťanství. Upevňování křesťanství Procesy, které probíhaly souběžně a navzájem se prolínaly a podporovaly. Vytvořily tak ideový základ nového českého státu, z nějž čerpal kulturní i náboženský život našeho národa po všechna další staletí a k němuž se jistým způsobem vztahuje dodnes. vytváření vlastní církevní organizace (síť farností, pražské biskupství 973); zakládání a rozvoj klášterů (prvním z nich byl klášter založený v obvodu pražského hradu kněžnou Mladou v roce 967); rozvoj slovanské liturgie jako dědictví moravských věrozvěstů Konstantina a Metoděje (863); kult světců zejména svatého Václava, Vojtěcha a Anežky České. Svatá Anežka česká 1211 1282, dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie 1233 Vstoupila do řádu klarisek (založen sv. Františkem z Assisi) Vybudovala hospic pro chudé a založila špitální bratrstvo. Vystavěla tři chrámy, s nimiž byly spojeny mužský františkánský klášter, klášter klarisek a rozsáhlý špitál. Komplex těchto staveb vytvořil první gotickou dominantu Prahy, která na Vltavském břehu soupeřila s protilehlým sídelním palácem na Hradčanech. 1874 prohlášena za blahoslavenou, 12. 11. 1989 za svatou. Křesťanství a český stát Vznik české státnosti: 9. 13. století Politický důvod identifikace českého státu s křesťanstvím: začlenění do evropského civilizačního okruhu. Příčina rychlého rozšíření křesťanství: silný sociální étos Církev ve středověku Papež Inocenc III. - IV. Lateránský koncil (1215): základ právního systému, v němž veškerou moc mají v rukou kněží a biskupové, upevnění dvou nerovnoprávných stavů v církvi kněžského a laického. dogma o transsubstanciaci (tedy změny podstaty chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista při slavení mše) ustanovení, že moc takto proměňovat má výhradně kněz, který byl řádně vysvěcen biskupem s apoštolskou posloupností. povinná osobní zpověď pro všechny věřící alespoň jednou za rok jejím posluchačem a udělovatelem rozhřešení mohl být opět pouze vysvěcený kněz.
definitivně potvrzen povinný celibát pro kněze. svatá večeře Páně se má povinně přijímat jen pod jednou způsobou (oplatka hostie), přijímání vína z kalicha pro všechny věřící se zakazuje Tato rozhodnutí soustřeďují vysokou míru moci v rukou úzké vrstvy celibátně žijících kněží. V důsledku toho se rozšiřuje zneužívání moci církve (křížové výpravy), svévolné zvyšování jejího majetku (prodávání odpustků) a veřejně pohoršující život kněží, biskupů, papežů a řeholníků. Reformní hnutí a inkvizice Proti tomuto vývoji vznikají reformní hnutí, z nichž některá zůstávají věrná církvi (františkáni a další žebravé řády), jiná se staví do opozice (valdenští, kataři, lollardi, husité ). 1253 založení Svaté inkvizice, tj. organizace pro vyhledávání a usvědčování "kacířů" křesťanů, jejichž pojetí víry bylo odlišně od pojetí oficiální církve. Její působení v celé Evropě zasahuje dobu asi pěti staletí a počet obětí jde do tisíců. Svatá inkvizice: Hlavní metoda výslechu: tortura (různé druhy mučení) vycházela z přesvědčení, že člověka, který má čisté svědomí, Bůh zázračně ochrání od bolesti. Nejčastější trest: upálení (nevykonávala ho církev, ale světská moc na základě rozsudku církve) Největší zločiny proti lidskosti v dějinách církve, v roce 2000 se za ně veřejně omluvil papež Jan Pavel II. Doba Karla IV. 14. století: dovršení procesu vytváření církevní organizační struktury dvě velká biskupství (pražské a olomoucké), hustá síť farností. Biskupové dohlíželi na činnost svých farářů a dbali na to, aby odpovědně plnili všechny své povinnosti. Vláda Karla IV.: dobrá spolupráce a vzájemný respekt mezi představiteli státní a církevní moci. Založení pražské univerzity: kvalitní teologické vzdělání a rozvoj intelektuálního života. Rozvoj nových hnutí uvnitř církve, která směřovala k prohloubení duchovního života kněží, řeholníků i laiků devotio moderna (moderní zbožnost). Pravidelné konání diecézních synod shromáždění diecézního kléru s účastí laiků pod vedením biskupa, které projednávalo otázky související s rozvojem církve a křesťanského života. Jedinečný historický pokus o demokratizaci církve, v pozdější době už nebyl obnoven. Husitství a reformace Mistr Jan Hus (1415): Vyvrcholení předreformačních kacířských hnutí v Evropě Hlavní myšlenky: Svobodné kázání Božího slova Udělovat svátosti smí pouze kněz bez těžkého hříchu Příjímání pod obojí Martin Luther (1517) Rychlé rozšíření v českých zemích, na přelomu 16. a 17. století téměř 90 % obyvatelstva Cuius regio, eius et religio, postupně vytváření prostředí náboženské tolerance Jednota bratrská 1547 Česká konfese 1575 Bible kralická 1592 Rekatolizace
1621: zrušení kalicha, vypovězení reformačních duchovních, nátlak na laiky (reformační komise, pobyt vojska) Asi čtvrtina z celkem 2 milionů obyvatel Čech a Moravy emigrovala Obnova katolické církve: kázání, školství, barokní umění (jezuitský řád) Od r. 1761: zpovědní seznamy Ilegální působení evangelíků: církevní sbory, překládání a četba Bible Rakousko - Uhersko 1620 1781: násilná rekatolizace Jurisdikcionalismus: světský panovník má iura maiestatica circa sacra vznešená práva nad posvátnými věcmi (podobně i v protestantských zemích). Právo na ochranu a péči (státní dozor nad správou církevního majetku) Právo vrchního vlastnictví církevního majetku (zdaňování, příp. vyvlastnění sekularizace) Právo dozoru nad vnějšími projevy náboženského života publikační činnost, poutě, činnost řádů a kongregací Právo odvolat se proti rozhodnutí církevních institucí ke státním orgánům Právo předběžné státní kontroly církevních právních aktů (publikace papežských a biskupských nařízení až po jejich schválení panovníkem) Právo rozhodovat o obsazování biskupských úřadů (pouze v Olomouci zachována volba kapitulou). 1781: toleranční patent 1861 rovnoprávnost pro evangelíky, 1864 pro pravoslavné, 1912 pro příslušníky islámu Katolická charita v 19. stol. Dětské opatrovny (63) Sirotčince, útulky a jesle (62) Útulky, chorobince, chudobince (20) Ústavy pro tělesně nebo duševně vadné (32) Ústavy pro mládež mravně vadnou (2) Nemocnice (16) Ozdravovny (9) Vysokoškolské koleje (7) Pensionáty (22) Stanice pro domácí ošetřování chudých nemocných (20) Charitní spolky Československá republika pryč od Vídně pryč od Říma : Odpor vůči katolické církvi stržení Mariánského sloupu Reformní hnutí kněží požadavky: Větší nezávislost české katolické církve na Římu Liturgie v češtině Úprava kněžského studia a výchovy Zdobrovolnění celibátu Bez odezvy z Říma: 1920 vznik Československé církve, k níž přešlo asi 800.000 katolíků. 1918: Českobratrská církev evangelická - spojení dosavadních několika evangelických církví. Napětí mezi státem a církví se později uklidňuje a přetváří v prostředí náboženské svobody a plurality Počátek českého ateismu: 700.000 lidí bez vyznání
Komunismus 1948-1989 Ateistický ideologický stát = konfesijní stát s opačným znaménkem (á rebours). Zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky Zákon 46/1948 o pozemkové reformě Zákonem 217/1949 Sb.: zřízení tzv. státního úřadu pro věci církevní v rámci ministerstva kultury Zákon 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem Zákaz činnosti církví ve vzdělávání, zdravotnictví a sociální práci Mimozákonná perzekuce věřících, především řeholníků Aktivity církví v době komunismu Maximální využívání zákonných možností: bohoslužby, pastorace ve farnostech, výuka náboženství Ilegální existence církevních hnutí a řeholních společenství Vytváření paralelních hierarchických struktur (nejvýraznější tzv. skrytá církev kolem biskupa Felixe Davídka) Tajné evangelizační, výchovné a vzdělávací aktivity (bytové semináře, chaloupky atd.) Aktivní podpora disidentského hnutí směřujícího k destrukci komunistického režimu před r. 1989 Shrnutí Zhruba po 700 let (9.-16. stol.) byla katolická církev hlavním (často jediným) kulturotvorným prvkem v Evropě i v českém státě: Etické základy (evropský étos vychází z étosu biblického) Zákonodárství (státní se odvíjelo od církevního) Školství, vzdělání, věda (včetně univerzit) Zdravotnictví a sociální práce (špitály) Umění (hudba, literatura, architektura, výtvarné umění) Politika (těsné propojení trůnu a oltáře ) Ekonomika (kláštery) Od reformace se na těchto funkcích začaly podílet i nově vznikající protestantské církve, hlavním kulturotvorným prvkem po dalších 300 let bylo křesťanství jako celek. V českém národě se postupně vyvinul tzv. antikatolický afekt, který vychází z historických okolností: sympatie k Husovi a husitství, násilná rekatolizace, austrokatolicismus. Dnes je přímý vliv křesťanství na politiku a kulturu minimální (s výjimkou sociální práce, kde je angažovanost církví mimořádná a veřejností respektovaná). 2. STÁT A CÍRKVE V ČESKÉ REPUBLICE Starověk Antický svět: kult byl úzce spjat s veřejnou funkcí polis, byl jednou ze složek její činnosti. Náboženství bylo občanskou záležitostí, s občanskou společností se ztotožňovalo, a proto nebylo
zapotřebí žádných samostatných náboženských společností. Neexistoval komplex společensko právních vztahů na způsob vztahů mezi státem a církvemi. Izrael: lid stál pod přímou vládou jediného Boha společenské zřízení teokratické (bohovládné). Občanská pospolitost byla pohlcena náboženskou pospolitostí. Římská říše: svobodní občané měli povinnost účasti na státním kultu, jedinou tolerovanou skupinou jiného vyznání byli Židé. Na základě tohoto principu docházelo v prvních staletích k opakovaným pronásledováním křesťanů. Konstantin: ediktem milánským (313) vyhlášena rovnoprávnost křesťanství s pohanským náboženstvím. Theodosius: zákaz pohanských kultů (391) křesťanství se stává státním náboženstvím. Středověk Augustin (354 430) O obci Boží (De civitate Dei): církev a politické národy tvoří jednotu, jednotné společenství křesťanů (Corpus Christianorum), zároveň však vytvářeli dvě obce světskou a Boží, lišící se navzájem cílem svého působení. Náboženská jednota společnosti a polarizace moci mezi obcí světskou a náboženskou jsou typické znaky pro dějiny evropských politických národů přibližně v mezidobí let 500 až 1500. Cézaropapismus nadvláda světského vládce nad církví: Byzantský cézaropapismus: Justinán I. (527 565); církev včleněna do mocenských struktur státu, vládce zasahuje do církevní legislativy, svolává koncily a synody, uplatňuje v církvi administrativní moc. Franský cézaropapismus: Karel Veliký (800, chápal se jako Bohem korunovaný vládce Římské říše ) a jeho nástupci (karlovci). Na rozdíl od byzantského cézaropapismu byl respektován primát papeže a duchovenstvo mělo rozhodující vliv nejen v náboženské, ale i v kulturní a politické oblasti. Germánský cézaropapismus: saský král Otto I. Veliký (936 973) svěřil některým biskupům území jako léna, a tak z nich vytvořil říšská knížata. Papocézarismus nadvláda papeže nad světskými vládci: papež Inocenc III. (1198 1216) získal většinu evropských panovníků mimo Římskou říši k tomu, aby uznali svůj lenní vztah k Apoštolskému stolci. Tento model se však nikdy v plnosti neprosadil. Reformace Německá (luterská) reformace = knížecí reformace: vytváření zemských církví (Landeskirchen), ve kterých zeměpáni zaváděli reformaci shora (cuius regio, eius religio). Švýcarská reformace: významné vůdčí osobnosti získaly rozhodující vliv v radách švýcarských měst: Ulrich Zwingli (1484 1531) v Curychu a Jean Cauvain-Calvinus (1509 1564) v Ženevě. Vytvořili tam teokratický systém správy. Nejvyšší církevní orgán, konzistoř, složená z kazatelů a laických starších, měla silný vliv ve veřejných záležitostech jejímu přísnému dozoru a soudu podléhal nejen rodinný, ale také občanský život ženevských věřících. Anglická reformace: prosazena shora přímo panovníkem (Jindřich VIII. 1491 1547). Papež, který králi váhal prohlásit jeho manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné, byl prohlášen za pouhého biskupa římské církve, zatímco za ochránce a nejvyšší hlavou církve v Anglii se prohlásil král. O rok později prosadil v parlamentu významné změny církevní ústavy, jimiž bylo dosaženo naprosté nezávislosti na papeži. Nejvyšším duchovním představitelem Church of England se stal anglický primas arcibiskup canterburský. S reformací vyvstala otázka, jaký poměr bude mít státní moc ke dvěma či více vyznáním, která na jeho území působí. Může buď jednu konfesi ve svůj prospěch privilegovat a ostatní tolerovat (Josef II.) nebo vytvořit konfesněprávní rámec pro faktickou rovnost všech konfesí ve státě. Rakousko - Uhersko 1620 1781: násilná rekatolizace Jurisdikcionalismus: světský panovník má iura maiestatica circa sacra vznešená práva nad posvátnými věcmi (podobně i v protestantských zemích). Právo na ochranu a péči (státní dozor nad správou církevního majetku) Právo vrchního vlastnictví církevního majetku (zdaňování, příp. vyvlastnění sekularizace) Právo dozoru nad vnějšími projevy náboženského života publikační činnost, poutě, činnost řádů a kongregací Právo odvolat se proti rozhodnutí církevních institucí ke státním orgánům Právo předběžné státní kontroly církevních právních aktů (publikace papežských a biskupských nařízení až po jejich schválení panovníkem) Právo rozhodovat o obsazování biskupských úřadů (pouze v Olomouci zachována volba kapitulou). 1781: toleranční patent 1861 rovnoprávnost pro evangelíky, 1864 pro pravoslavné, 1912 pro příslušníky islámu
Odluka církve od státu Spojené státy americké první dodatek Ústavy (1787): Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství, Kongres nesmí vydávat zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství. Francie: důsledkem Prohlášení práv člověka a občana, přijatého Ústavodárným shromážděním 1789, bylo také zrovnoprávnění všech vyznání Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské. Náboženství se stává předmětem svobodné volby jednotlivce, stát tuto volbu nesmí ovlivňovat zárodek budoucích vztahů mezi náboženstvím a společností v Evropě. Následovalo vyvlastnění veškerého církevního majetku, rušení řádů a klášterů a řada proticírkevních opatření. Německo: pod vlivem Francie sekularizace katolického církevního majetku (1803) Po Vídeňském kongresu (1814 1815) usiloval Apoštolský stolec o zlepšení vztahů s jednotlivými německými státy, a to formou konkordátu (1817 s Bavorskem) nebo alespoň formou tzv. cirkumskripční buly (1821 s Pruskem). K definitivnímu prosazení principu náboženské svobody a odluky církve od státu došlo v Evropě po 1.světové válce. Reakce katolické církve Církev považuje tento vývoj za útok na samu podstatu křesťanství a tvrdě jej odsuzuje. Polarizace mezi tendencí liberální a ultramontánní (konzervativní, centralistická, zaměřená na Řím) Definitivní prosazení antiliberálního (ultramontánního) kurzu, který znemožnil církvi dialog s moderním světem a recepci jeho myšlenek: Řehoř XVI. (Mirari vos 1832), Pius IX. (Quanta cura 1864 Sylabus errorum), 1. vatikánský koncil (1869-1870 dogma o jurisdikčním primátu a papežské neomylnosti), Lev XIII. (Aeterni Patris 1879 závaznost scholastické filozofie), Pius X. (Sacrorum antistitum 1910, antimodernistická přísaha povinnost zrušena 1967) Obrat až na 2. vatikánském koncilu (1962-1965), důsledky dodnes. VZTAH MEZI STÁTEM A CÍRKVEMI Konfesijní stát identifikuje se s určitým náboženstvím či konfesí: Netoleranční: jiné konfese nemají právo na legální existenci nebo jsou zásadním způsobem znevýhodněny (Rakousko-uherská monarchie od roku 1620 do 1848, postupné otvírání tolerance vůči evangelíkům toleranční patent 1781; dnes některé islámské státy). Toleranční: jedna konfese státem preferována, ostatní tolerovány za méně výhodných podmínek (dodnes Anglie, Skotsko, Řecko, do r. 2000 Švédsko) á rebours (s opačným znaménkem) - totalitní ateismus (komunistické státy): státem preferována ateistická ideologie, církve měly vyhrazeny omezený prostor pro existenci. Sekulární (světský) stát konfesně neutrální, neidentifikuje se s žádnou konfesí, všechny konfese i nevíru (bez vyznání) považuje za rovnoprávné: Svoboda volby vyznání nebo stavu bez vyznání pro každého občana a svoboda vykonávat či nevykonávat náboženské obřady a vyznávat či nevyznávat víru podle této volby. Paritní systém: Rovnost všech náboženství před zákonem; Nárokovost uznání náboženství (konfese, církve) jako instituce po splnění zákonných předpokladů Uznání církví i jejich součástí jako právnických osob a možnost církví zakládat svobodně a nezávisle na státu další právnické osoby s jakýmkoliv posláním v rámci občanské společnosti. Sekulární stát odlukový: úplná odluka církve od státu Sekulární stát kooperační: uznává zvláštní postavení církví v rámci společnosti, přiznává jim mimořádná práva a v některých oblastech s nimi spolupracuje. Komunismus 1948-1989 Ateistický ideologický stát = konfesijní stát s opačným znaménkem (á rebours). Zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky Zákon 46/1948 o pozemkové reformě Zákonem 217/1949 Sb.: zřízení tzv. státního úřadu pro věci církevní v rámci ministerstva kultury Zákon 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem Zákaz činnosti církví ve vzdělávání, zdravotnictví a sociální práci Mimozákonná perzekuce věřících, především řeholníků
Listina základních práv a svobod Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Církve a stát po roce 1989 Obnova sekulárního státu postupné vytváření nového konfesního práva Zákon 16/1990: zrušen státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti Od 1. 1. 1991 jsou dotace na platy duchovních poskytovány přímo ústředím církví, ne duchovním jako doposud, v rámci zákona 219/1949. 298/1990 Sb. a 338/1991 restituční zákony 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení náboženských společností, platil až do roku 2002. Zákon 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších novel. Současný model vztahu státu a církví v ČR Konfesní právo: Zákon 3/2002 Sb. Stát: Registruje církve a jimi zřízené právnické osoby, Ponechává jim plnou svobodu k vlastní činnosti, pokud neodporuje zákonu Některým církvím přiznává zvláštní práva ( 7), která nemají jiné právnické osoby (=kooperace církví a státu): vyučovat náboženství na státních školách; pověřit duchovní ke službě v armádě a věznicích; být financována státem; konat církevní svatby platné před státem; zřizovat církevní školy; zachovávat zpovědní tajemství, pokud je tato povinnost tradiční součástí učení církve nejméně 50 let. Registrace CNS Návrh na registraci CNS podává přípravný výbor tří fyzických osob, musí předložit zápis o založení, podpisy alespoň 300 zletilých členů a základní dokument. Návrh na přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv může podat CNS, která je registrována nepřetržitě alespoň 10 let a plní všechny závazky vůči státu a třetím osobám. Návrh musí obsahovat podpisy tolika zletilých členů CNS, kolik činí alespoň 1 promile obyvatel ČR (tj. asi 10.000) Postup: 1. založení CNS; 2. registrace na MK ČR (přípravný výbor + 300 podpisů); 3. přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv (10 let od registrace, 10.000 podpisů). Registraci i oprávnění k výkonu zvláštních práv může stát zrušit, pokud daná CNS neplní zákonné podmínky.
MK vede tři rejstříky: 1. rejstřík registrovaných CNS (nyní 29),2. rejstřík církevních právnických osob (podle církví), 3. rejstřík svazů církví a náboženských společností. Všechny veřejně přístupné na www.mkcr.cz. Nejsou v nich školy ty se registrují ve školském rejstříku na MŠMT. Financování církví Modely financování církví v Evropě: Státní dotace: Belgie, Řecko Církevní daň: Německo, Dánsko, Finsko, Švédsko Církevní příspěvky: Rakousko Daňové asignace: Itálie, Španělsko, v posledních letech také Slovensko, Maďarsko, Polsko a Litva Výnosy z majetku: Velká Británie Portugalsku Dobrovolné příspěvky: Francie, Nizozemí Současný model financování církví v ČR Katolické církvi bylo v letech 1990 91 vráceno zákonem č. 298/90 Sb. 35 mužských a 21 ženských klášterů a zákonem č. 338/91 Sb. 51 mužských a 62 ženských klášterů (celkem tedy 169) a také budova bohosloveckého semináře v Olomouci. Většina majetku katolické církve nebyla restituována a zůstává v rukou státu (restituce se týkala především budov, o které projevily zájem církevní subjekty ne všech a ne jiných objektů, zejména lesů a půdy). Stát nadále podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem podle vlastních pravidel dává církvím peníze na platy kněží a dalších zaměstnanců (rozpočet MK). Vše ostatní je financováno ze sbírek a darů věřících (povinnost přispívat na potřeby církve podle CIC, salár v evangelických církvích), příp. z pronájmů, výnosů, vlastní podnikatelské činnosti církevních subjektů a grantů (EU). Specifikum katolické církve: intence. Samostatně je financováno církevní školství (MŠMT 1 mld.), zdravotnictví (zdrav. pojištění) a sociální práce (granty nejisté, např. Charita: celkem 2 mld., z toho 800 mil. stát, 300 mil. zdrav. pojišťovny). Podle zákona č. 218/1949 Sb. jsou financovány tyto CNS: Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Církev adventistů sedmého dne Církev bratrská Církev československá husitská Církev řeckokatolická Církev římskokatolická Českobratrská církev evangelická Evangelická církev augsburského vyznání v České republice Evangelická církev metodistická Federace židovských obcí v České republice Jednota bratrská Luterská evangelická církev a.v. v České republice Náboženská společnost českých unitářů Pravoslavná církev v českých zemích Slezská církev evangelická augsburského vyznání Starokatolická církev v ČR Financování podle uvedeného zákona nevyužívají tyto CNS: Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů Křesťanské sbory Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Novoapoštolská církev v ČR Financování církví v ČR Podle zákona č. 218/1949 Sb. jsou pro financování církví a náboženských společností schvalovány ve státním rozpočtu finanční prostředky v těchto závazných ukazatelích : 1. platy duchovních 2. pojistné k platům duchovních 3. platy církevní administrativy 4. pojistné církevní administrativy
5. ostatní věcné náklady (prostředky na provoz ústředí církví) 6. údržba církevního majetku Návrh na finanční vyrovnání Programové prohlášení vlády 2007: Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat o dořešení vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. 30. května 2007: vláda zřídila vládní Komisi pro majetkové narovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Tato komise uložila Ministerstvu kultury vypracovat návrh materiálu věcného návrhu zákona, který tuto problematiku bude řešit. Jako partner vládní komise byla pro řešení těchto otázek vytvořena také církevní komise. Připravovaný právní předpis kombinuje metodu navrácení části movitého i nemovitého majetku (především pro řády, kongregace a společnosti zasvěceného života) s metodou vyplácení finančních kompenzací za majetek, který vrácen nebude. V obecných rysech vládla shoda mezi vládní i církevní komisí. 23. ledna 2008: vláda projednala návrh věcného záměru zákona a jednomyslně ho schválila. 2. dubna 2008: vláda schválila návrh zákona. 13. června 2008: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rozhodla o ustavení dočasné poslanecké komise, která má rozsah a řešení majetkového narovnání posoudit. Ta měla výsledky své práce předložit do konce roku 2008. Konkrétní podoba návrhu Pravidla pro předávání věcí v majetku státu, které byly neprávem odebrány CNS za komunistického režimu. Každá z registrovaných CNS obdrží paušální finanční náhradu. Ta bude vyplácena po 60 let v ročních splátkách, jejichž výše je pevně stanovena. Částka byla stanovena konsensem mezi státem a poškozenými CNS, a to na základě kvalifikovaného odhadu hodnoty nevydaného majetku. Celková hodnota tohoto majetku byla stanovena na 134 mld. Kč. Od této částky byl odečten odhad hodnoty majetku, který bude moci být vydán podle tohoto zákona. Kvalifikovaný odhad vychází z dat dodaných Českým ústavem zeměměřickým a katastrálním, Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a Ministerstvem zemědělství. Celková výše finanční náhrady pro všechny dotčené CNS činí 83 mld. Kč + úrok 4,85 %. Anuitní splátky, ročně celkem 4,27 mld. Kč. Celková výše splátek včetně úroků tak činí 256 mld. Kč. Všechny uvedené církve budou po 20 let zároveň pobírat dosavadní státní příspěvek, jehož výše se bude v každém následujícím roce snižovat o 5%. Dosavadní nepřímá podpora CNS spočívající ve financování škol, zdravotních a sociálních služeb, pomoci při správě historických a kulturních památek a v daňových úlevách zůstane zachována. Roční splátka finanční náhrady pro jednotlivé církve Apoštolská církev 64 902 023 Kč, Bratrská jednota baptistů 14 000 000 Kč, Církev adventistů sedmého dne 32 000 000 Kč, Církev bratrská 46 759 508 Kč, Církev československá husitská 189 563 661 Kč, Církev řeckokatolická 18 366 662 Kč Církev římskokatolická 3 550 000 000 Kč, Českobratrská církev evangelická 139 261 022 Kč, Evangelická církev AV v České republice 7 281 114 Kč, Evangelická církev metodistická 22 587 695 Kč, Federace židovských obcí v ČR 16 715 806 Kč, Jednota bratrská 36 969 290 Kč, Luterská evangelická církev a. v. v ČR 6 993 690 Kč, Náboženská společnost českých unitářů 2 211 855 Kč, Pravoslavná církev v českých zemích 70 442 428 Kč, Slezská církev evangelická a.v. 40 187 921 Kč, Starokatolická církev v České republice 16 757 325 Kč. Problémy současného právního stavu
Nedořešený způsob financování církví (zpolitizovaná otázka restitucí církevního majetku) Přísné podmínky pro registraci a získání právní subjektivity institucí zřizovaných církvemi Neexistence smlouvy mezi Českou republikou a Vatikánem (konkordát) 3. KŘESŤANSKÉ CÍRKVE V ČESKÉ REPUBLICE CÍRKEV Slovo ekklésia (řec.) = shromáždění: původně v politickém smyslu, první křesťané ho používali pro vlastní setkávání Ekklésia Kyriaké = církev Pána: z druhého slova odvozeno české slovo církev (také něm. Kirche, angl. Church, it. Chiesa) Ve většině jazyků totéž slovo i pro sakrální stavbu čeština pro ni používá slovo kostel z lat. castellum = pevnost Vznik církve Bible Nový zákon: Ježíš Kristus skupina apoštolů (12) a učedníků (70) prvotní křesťanské obce. Vznikala fakticky, nikoli formálně spíše jako hnutí, až později byla institucionalizována. Eklesiologie = věda o církvi: vzniká později jako reflexe o již existující realitě - praxe předchází teorii. Sebepojetí církve Nikajsko-cařihradské vyznání víry (Nicea 325, Konstantinopolis 381) čtyři základní znaky církve: jedna svatá všeobecná apoštolská Dvě dimenze církve
Božská (tajemná, duchovní, neviditelná): společenství lidí, kteří přijímají Bibli jako slovo Boží a věří v Ježíše Krista jako spasitele. Společně vytvářejí Boží království na zemi. Lidská (institucionální, viditelná): konkrétní instituce s organizačním a právním systémem. V průběhu dějin vznikají a zanikají, žádná z nich však není s Božím královstvím totožná. Organizační modely církve Hierarchický Apoštolská posloupnost (sukcese): Ježíš předal své poslání apoštolům a jejich nástupcům biskupům. Dál se předává přímo, z osoby na osobu, v nepřetržité historické řadě. Biskup je představitelem Krista: v jeho rukou je veškerá pravomoc svátostná, řídící i soudní. Platí plně v církvi katolické, částečně v církvích pravoslavných. Demokratický Žádný člověk není chápán jako představitel Krista hlavy církve. Celá církev je odpovědná za realizaci Kristova poslání v podobě dvou základních (nutných) funkcí: zvěstování evangelia, vysluhování svátostí. Celá církev volí (pověřuje) své zástupce, kteří v ní budou mít vůdčí úlohu. Platí ve většině církví vycházejících z reformace Českobratrská církev evangelická (ČCE) Vznik 1919 sjednocením několika evangelických církví 4 vyznání (české, bratrské, augsburské, helvetské) evangelická teologie (důraz na Bibli, obecné kněžství, ospravedlnění vírou); hlásí se k ní asi 117.000 obyvatel ČR Presbyterně-synodní zřízení : rozhodující slovo mají volení starší sboru neboli presbyteři, o nejdůležitějších otázkách rozhoduje synod, shromáždění volených představitelů celé církve, duchovních i laiků, mužů i žen. Sbor, seniorát i celá církev mají své představitele, správní orgány i správní shromáždění. Struktura církve je tak plně demokratická Správa ve třech stupních: místní sbor, sbory v jedné oblasti tvoří senioráty (14), senioráty dohromady tvoří povšechný sbor, tedy celou ČCE Nejvyšší řízení: synod (schází se 1x ročně), synodní rada Základní dokument: Církevní zřízení Celocírkevní řády, které církevní zřízení provádějí, schvaluje synod a jsou závazné pro celou církev ČCE základní dokumenty Církevní zřízení vydané Synodní radou ČCE 1953, poslední změna 2003 Celocírkevní řády, které církevní zřízení provádějí, usnáší se na nich synod a jsou závazné pro celou církev: Řád členství v církvi (ŘČC) Řád sborového života (ŘSŽ) Řád o správě církve (ŘSC) Jednací a volební řád (JVŘ) Řád pro kazatele (ŘK) Řád pastýřské služby (ŘPS) Řád výchovy a vzdělávání v církvi (ŘVVC) Řád diakonické práce (ŘDP) Řád hospodaření církve (ŘHC) Řád vizitací sborů (ŘVS) Řád pro studenty bohosloví (ŘSB) Sídlo: Praha 2, Jungmannova 9 Husův dům
Církev československá husitská (CČSH) Ustavena 8.1.1920 z radikálního křídla modernistického hnutí katolické církve, v čele s Karlem Farským Původně reformovaní katolíci (jazyk, celibát ), postupně přiblížení k evangelické tradici; hlásí se k ní asi 99.000 obyvatel ČR Presbyterně episkopální zřízení: biskupové (muži i ženy) jsou voleni na určitou dobu, zvolení či povolaní presbyteři mají účast na řízení církve Liturgie a 7 svátostí Husitská teologická fakulta Sídlo: Praha 6 - Dejvice, Wuchterlova 5 Základní dokumenty: o Ústava o Organizační řád o Hospodářský řád o Řád duchovenské služby Starokatolická církev Starokatolické církve odděleny od řím. kat. po 1. vat. koncilu 1870 z důvodu nesouhlasu s dogmatem o papežské neomylnosti Episkopálně-synodální zřízení, apoštolská posloupnost Člen Utrechteské Unie (8 starokatolických církví), Sídlo v ČR: Na bateriích 27, Praha Břevnov Nejvyšší představitel: biskup Dušan Hejbal Katedrální chrám: sv. Vavřince na Petříně 18 farností, sociálně-pastorační střediska (Communio) Synodní řád a řád církevních obcí Starokatolické církve v ČR, platný od r. 1877, se změnami a doplňky přijatými 40. a 41. synodou (1997) Katedrální chrám sv. Vavřince na Petříně Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku Jedna z 15 pravoslavných autokefálních církví (cca 55 tis, členů; největší: patriarchát moskevský 90 mil., řecký 9 mil., cařihradský 5 mil.). Hierarchické zřízení. Autokefální, právně nezávislá na ostatních pravoslavných církvích. Hlava církve : Jeho Blaženstvo ThDr. Nikolaj, metropolita českých zemí a Slovenska (Prešov). Představitel v ČR: Jeho Vysokopřeosvícenost doc. ThDr. Kryštof, PhD., arcibiskup pražský a českých zemí, Dělostřelecká 7 Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích: tvoří ji Pražská eparchie a Olomouckobrněnská eparchie. katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 2. Ústava pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku (1992). 4. KATOLICKÁ CÍRKEV Západní římská (jednotná) Východní celkem 21 církví sjednocených pod vedením římského papeže (stejná věrouka, jiná liturgie): V ČR Řeckokatolická církev, Praha, Haštalské nám. 4, katedrála sv. Klimenta, apoštolský exarcha Ladislav Hučko (hierarchický organizační systém: 1 exarchát pod přímou pravomocí Apoštolského stolce, 7 děkanství, farnosti) CCEO (1990 Kodex canonum ecclesiarum orientalium)
Římskokatolická církev v ČR Nejvyšší orgán v ČR (kolektivní vedení): Česká biskupská konference, Praha, Thákurova 3 (statutární orgán: předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner); diecéze biskupové, vikariáty/děkanáty, farnosti 2 církevní provincie v čele biskup metropolita (arcibiskup): Čechy Praha; Morava Olomouc Místní biskupové: Papež buď svobodně biskupy jmenuje nebo zákonně zvolené potvrzuje (377). Podmínky biskupského svěcení: alespoň 35 let, 5 let knězem, doktor nebo alespoň licenciát teologie nebo opravdu zběhlý v těchto oborech (378). Diecézní biskup je povinen každých pět roků podat papeži zprávu o stavu své diecéze (399). Po dovršení 75 roků se zřekne svého úřadu do rukou papeže, který po zvážení všech okolností učiní opatření (401). Orgány diecéze: diecézní kurie, ekonomická rada (jmenuje a předsedá biskup, alespoň tři kvalifikovaní křesťané 492), ekonom (zodpovídá se ekonomické radě a biskupovi 494); kněžská rada (asi polovinu volí kněží, zbytek jmenuje biskup; má pouze poradní hlas) a sbor poradců (6 12 členů, jmenuje biskup z členů kněžské rady). Římskokatolická církev v ČR Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie: 1. Českou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze pražská - Diecéze českobudějovická - Diecéze královéhradecká - Diecéze litomeřická - Diecéze plzeňská 2. Moravskou církevní provincii tvoří: - Arcidiecéze olomoucká - Diecéze brněnská - Diecéze ostravsko-opavská Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantskoslovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky. Světové ústředí katolické církve: Vatikán Vatikánský stát: katolická církev jako jediná ze současných náboženských institucí může jednat jako politický partner na úrovni států. Díky tomu může vyvíjet politický i morální tlak, a tak mít vliv např. na destrukci autoritativních režimů (komunismus), rozvoj lidských práv, řešení sociálních problémů rozvojového světa apod. Jelikož jde o církevně-politickou absolutistickou monarchii, mocensky zcela závislou na osobě papeže, závisí také kvalita jejího vlivu na konkrétním papeži. Díky osobnosti Jana Pavla II. tento vliv v posledních 27 letech vzrostl. Vedle politického a morálního tlaku na státy a veřejnost obecně vyvíjí Vatikán také přímý tlak na členy své církve, a to formou právních norem, které jsou pro ně závazné. Ty se týkají jak roviny osobní (nauka víry a mravů) tak institucionální (organizační a mocenské záležitosti). Tento tlak je často v rozporu s postmoderní mentalitou a stále více členů církve ho vnímá jako nepřiměřený a odmítá se mu podřídit. Prestiž církve proto ve světovém měřítku klesá. Vatikánský organizační systém Papež: biskup římský, zástupce Krista na zemi, nástupce apoštola Petra, pastýř celé církve, služebník služebníků Božích; má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi; je volen sborem kardinálů. Tutéž moc má biskupský sbor spolu s papežem a nikdy bez papeže (336); slavnostním způsobem ji vykonává na obecném sněmu koncilu (337). Jedině papež svolává obecný sněm, pouze biskupové mají právo a povinnost účastnit se sněmu s hlasem rozhodujícím (338). Biskupský sněm synod je shromáždění biskupů, kteří byli vybráni z různých zemí světa, a scházejí se, aby pomáhali papeži radami i projednáváním otázek, které se týkají činnosti církve ve světě (342). Koncil i synod se přerušují při uvolnění stolce papeže.
Kardinálové tvoří zvláštní sbor, jemuž přísluší volba papeže; rovněž pomáhají papeži projednáváním závažných otázek nebo zastáváním různých úřadů (349). Za kardinály jmenuje svobodně papež muže alespoň s kněžským svěcením; kdo ještě není biskupem, je povinen přijmout biskupské svěcení (351). Římská kurie, jejímž prostřednictvím vyřizuje papež obvyklé záležitosti celé církve a která plní své úkoly jeho jménem ve prospěch a k službě církvím, sestává ze státního čili papežského sekretariátu, Rady pro veřejné záležitosti církve, kongregací, soudů a jiných složek (360). To vše se zahrnuje pod pojem Apoštolský stolec nebo Svatý stolec (361). Papež jmenuje své vyslance do místních církví a států (papežský nuncius), ti tam pak jednají papežovým jménem (362-367). Státní sekretariát (v čele státní sekretář) řídí celý systém, druhá osoba po papeži, papežem jmenován, smrtí papeže jeho funkce zaniká. Devět kongregací: rozhodují o vnitrocírkevních věcech, v čele stojí kardinálové, další kardinálové jsou členy (někdy i více kongregací). Význam spíše náboženský než politický, hlavní ministerstva církve. Jedenáct rad: nové vznikly po 2. vat. koncilu, sjednoceny pod tento název reformou r. 1988; smysl podobný jako u kongregací, nemají však tak silný právní dopad vydávají orientační dokumenty, ne však právně závazná rozhodnutí. Papežové XX. století sv. Pius X. 1903-1914 Benedikt XV. 1914-1922 Pius XI. 1922-1939 Pius XII. 1939-1958 Jan XXIII. 1958-1963 (Giuseppe Roncalli) Pavel VI. 1963-1978 (Giovanni Montini) Jan Pavel I. 1978 (Albino Luciani) Jan Pavel II. 1978-2005 (Karol Wojtyla) Benedikt XVI. od 2005 (Josef Ratzinger) Papež Benedikt XVI. Joseph Ratzinger, nar. 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn 1947-51 studium teologie a filozofie na univerzitě v Mnichově 1951 vysvěcen na kněze 1959 vyučuje teologii na univerzitě v Bonnu, 1963 v Münsteru, 1966 v Tübungenu, 1969 v Regensburgu. 1962-65 se účastní 2. vatikánského koncilu jako teologický poradce 1977 jmenován mnichovským a freisingským arcibiskupem a kardinálem. 1982 jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry 19. dubna 2005 zvolen papežem, přijímá jméno Benedikt XVI. Kanonické právo Dějiny: Nejstarší církevní právní sbírka: Didaché (kolem r. 100) Později mnoho dalších dílčích sbírek, většinou omezených na určité území Decretum Gratiani XII. stol., první pokus o sbírku celocírkevně platnou v západní církvi. Základ pro vytváření vlastního samostatného církevního práva v dalších stoletích. Corpus Iuris canonici 1582 papež Řehoř XIII. CIC 1917, nové znění 1983. Zavazuje katolické křesťany latinského obřadu. Vedle něj existuje podobný kodex pro katolíky východních obřadů. Současná situace: Vyvíjelo se v evropské kultuře v těsné souvislosti s civilním právem: tradiční titul JUDr. doktor OBOJÍHO práva. V rámci globalizace je pro lidi jiných kultur těžké přijímat tento kodex, který nemá u nich kulturní základ. To je problém mezináboženského dialogu a misií. Je formálně závazné pro všechny pokřtěné katolíky, tj. více než miliardu lidí Je závazné pro všechny, kdo jsou pokřtěni v katolické církvi, včetně těch, kdo s církví nežijí, příp. se ani nepovažují za křesťany