VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Dodržování zásad bezpečného podávání léků jako prevence nežádoucí události

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Dodržování zásad bezpečného podávání léků jako prevence nežádoucí události Bakalářská práce Autor: Hana Papežová, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Lenka Rokosová. Jihlava 2013

Anotace Tato bakalářská práce se zaměřuje na zdravotní sestry. Její název je Dodržování zásad bezpečného podávání léků jako prevence nežádoucí události. Jejím cílem je zjistit jaké mají sestry znalosti v oblasti zásad podávání léků a zda je dodržují. Dále jsem také zjišťovala, zda vědí co je to nežádoucí událost. V teoretické části jsem se zaměřila na léky obecně, zásadami a způsoby podávání léků, ať už je to per os, injekční cestou či infuzní aplikací. Také jsem se zabývala prevencí a nakonec nežádoucí událostí. Praktická část byla prováděna formou dotazníků a je zaměřena na dodržování zásad při podávání léků. Tyto výsledky jsou znázorněny v tabulkách a grafech. V dotaznících jsem se zaměřila na teoretické znalosti sester, a zda dodržují stanovené zásady při podávání léků v praxi. Také jsem zjišťovala, zda vědí něco o nežádoucí události. Klíčová slova: zásady, podávání léků, prevence, nežádoucí událost. Annotation This thesis focuses on nurses. It s name is Respect for the principles of safely administering medication to prevent unwanted events. Its aim is to find out chat nurses know about administering drugs and is adhering to principles. In addition, I also examined whether they know the unwanted events. In theoretical part I focused on drugs in general and the principles and methods of administering drugs orally, by injection or infusion. I also dealt with prevention and ultimately unwanted events. The practical part was conducted by a questionnaire and is focused on the principles of administering medication. These results are shown in tables and graphs. In the questionnares, I focused on the theoretical knowledge of nurses and the compliance with the Guidelines for administering medication in practice. I also looked at whether they know anything about unwanted events. Keywords: principles, medication, prevention, unwanted events.

Poděkování Velmi ráda bych poděkovala mé vedoucí bakalářské práce Mgr. Lence Rokosové za cenné rady, podporu a trpělivost při zpracovávání této práce. Dále bych chtěla poděkovat všem respondentům, kteří se dobrovolně podíleli na mém dotazníkovém šetření. A také bych chtěla poděkovat své rodině, za jejich podporu a trpělivost po celou dobu psaní mé bakalářské práce.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

Obsah 1 Úvod... 8 1.1 Cíle práce... 10 1.2 Hypotézy práce... 10 2 Teoretická část... 11 2.1 Léky základní pojmy... 11 2.1.1 Formy léků... 11 2.1.2 Názvy léků... 12 2.1.3 Označení léků... 12 2.1.4 Uložení a skladování léků... 13 2.1.5 Účinky léků... 13 2.2 Co by sestra měla dodržovat u podávání léků?... 14 2.3 Způsoby podávání léků... 16 2.3.1 Podání léku per os... 16 2.3.2. Podávání léků rektálně... 17 2.3.3 Podávání léků kůží... 18 2.3.4 Podávání léků do nosu... 19 2.3.5 Podávání léků do ucha... 19 2.3.6 Podávání léků do oka... 20 2.3.7 Podávání léků do pochvy... 20 2.3.8 Podávání léků do dýchacích cest... 20 2.3.8.1 Druhy inhalátorů:... 21 2.3.9 Podávání léků injekční cestou... 22 2.3.9.1 Druhy injekcí... 22 2.3.9.2 Injekční stříkačky... 23 2.3.9.3 Injekční jehly... 23 2.3.9.4 Léky aplikované injekcemi... 24 2.3.9.5 Příprava léku z ampulky... 24 2.3.9.6 Příprava léku z lahvičky... 24 2.3.9.7 Zásady pro sestry při aplikaci injekcí... 25 2.3.9.8 Intradermální injekce i. d.... 25 2.3.9.9 Subkutánní injekce s. c.... 25 2.3.9.10 Intramuskulární injekce i. m.... 26 2.3.9.11 Intravenόzní injekce i. v... 28 2.3.10 Podávání léků infuzní cestou... 28 2.4. Prevence... 30 2.5. Nežádoucí událost... 30 3 Praktická část... 32

3.1 Metodika výzkumu... 32 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 32 3.3 Průběh výzkumu... 33 3.4 Zpracování získaných dat... 33 3.5 Výsledky výzkumu... 34 3.6 Diskuze... 55 3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi... 58 4 Závěr... 59

1 Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala Dodržování zásad bezpečného podávání léků jako prevence nežádoucí události. Během let, kdy chodím na praxi do nemocnice, jsem mnohokrát viděla, že sestry nedodržují zásady správného podávání léků. Proto jsem se rozhodla svoji bakalářkou práci zaměřit na toto téma. Chtěla bych v této práci zjistit, zda sestry znají správné zásady při aplikaci léků a zda je dodržují. Na všech odděleních v nemocnici, ať už na ambulantní nebo lůžkové části, se podávají nemocným léky. Je to jedna z hlavních součástí léčby a jedna z nejdůležitějších úkolů sestry. Aby sestra zvládala techniku podávání léků, musí mít znalosti nejen o lécích, jejich složení, ale i o jejich účincích a o správné technice jejich podávání. Za aplikaci léků nese zodpovědnost sestra a smí podat pouze léky, které písemně naordinoval lékař. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Při podávání léků je pacientovo bezpečí závislé na lidském faktoru. Ať už na lékařích, kteří léčivo předepíší, či na zdravotních sestrách, které určený lék podávají. (Škubová, 2009) Mezi nejčastější důvody proč sestra chybuje při podávání léků, patří nepozornost, chyba v komunikaci, únava sestry, chyba v označení léků, spěch. Z tohoto vyplývá, že sestra se musí při vydávání léků plně soustředit a nesmí se nechat ničím rozptylovat. (Dobrovodská, 2009) Povolání sestry je jak psychicky, tak i fyzicky velmi náročné. Ve své práci se setkává s různými skupinami lidí, kteří mají své nálady. Přitom se sestra musí v každé situaci chovat profesionálně. Nesmí dát pacientům najevo svoji špatnou náladu. Sestra během své pracovní doby vykonává mnoho činností. Část její práce je ošetřovatelská, další část je zpracovávání dokumentace a nedílnou součástí její práce je i podávání léků. V dnešní době je velké množství léků, které se aplikují různými způsoby. Aby se v nich sestra orientovala, musí se neustále vzdělávat a mít o lécích informace. Při podávání 8

léků je velmi důležité nenechat se rozptylovat ať už pacienty, či jinými kolegyněmi na oddělení. I sestra je jen člověk, který je omylný a dělá chyby. Pokud se sestra při podávání léků dostatečně nesoustředí, může její omyl způsobit v nejhorším případě až smrt pacienta. A proto náročnost její práce vyžaduje neustálé soustředění, aby se co nejvíce vyvarovala omylu. I z tohoto důvodu se sestry celoživotně vzdělávají a seznamují se s novými postupy léčby. 9

1.1 Cíle práce 1. Zjistit znalosti zásad podávání léků u zdravotních sester. 2. Zjistit, zda zdravotní sestry dodržují zásady bezpečného podávání léků. 3. Zjistit, zda sestry ví co je nežádoucí událost. 4. Vytvořit edukační materiál. 1.2 Hypotézy práce 1. Domnívám se, že 90 % zdravotních sester zná zásady správného podávání léků. 2. Domnívám se, že 70% sester dodržuje zásady správného podávání léků. 3. Domnívám se, že 70% zdravotních sester ví, co je nežádoucí událost. 10

2 Teoretická část Lidstvo léky zná již od svého počátku. Dříve byla používána přírodní léčiva, těmito rostlinami se zabývali bylinkáři a šamani. Čínští lékaři již kolem roku 400 před naším letopočtem měli lékárnu, která obsahovala okolo 1600 léků, většinou na přírodní bázi. Léky v 21. století jsou nedílnou součástí života lidí na naší planetě. V dnešní době je nauka o lécích samostatný obor s velkým vlivem farmaceutických firem. Cílem moderních léků je co nelepší komfort pacienta, co nejjednodušší aplikace a hlavně co největší účinnost léků. (Podstatová, Sovová, Řehořová a kolektiv, 2007) 2.1 Léky základní pojmy Léčivo je látka či směs různých látek, které se podávají pacientům za účelem diagnostiky, prevence či léčby nemocí. Léčivé látky jsou suroviny pro přípravu léků či léčivých přípravků, vyrábí se z rostlin (opium), zvířat (vakcíny) nebo minerálů (železo). Léčivé přípravky jsou látky nebo sloučeniny látek upravené do lékové formy, např. čaje, masti atd. Lék je přípravek upravený do vhodné formy. Je určený k podání nemocnému, má přesné označení a obsahuje vždy informační letáček s důležitými informacemi o léku. Lékopis PHARMACOPOEA je to soupis léčivých přípravků a léčiv. Obsahuje předpisy o jejich kvalitě, formě uskladnění a použití.(kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.1.1 Formy léků Rozlišujeme tři základní formy léků. Pevné léky mezi ně řadíme tablety (tbl. tabulettae), šumivé tablety (tbl. eff. tabulettae effervescens), dražé (drg. tabulettae obductae), zrníčka, granule (grn. granula), kapsle, tobolky (cps. capsules), prášky (plv. pulveres). Další skupinou jsou polopevné léky. Do této řady patří čípky (supp. suppositoria), poševní koule (globuli vaginales), masti (ung. unguenta), pasty (pst. - pastae), gelové mazání (linimenta), krémy ( crm. cremae), mýdla (sapones), náplasti (empl. emplastra). Poslední formou jsou tekuté léky. Mezi ně řadíme roztoky (sol. solutiones), suspenze (susp. suspenziones), výtažky (ext. extracta), směsi (mix. mixturae), čaje (spec. species), olejnaté přípravky, sirupy (sir.). Tyto formy léků, 11

jejich množství a dávku určuje lékař. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.1.2 Názvy léků Každý lék má několik označení. Generický název doporučený název WHO, poskytuje přehled účinných látek pro lékopis. Oficiální název (lékopisný) název určený pro lékopisy státu. Chemický název obsahuje chemickou strukturu daného léku. Obchodní název název léku pro veřejnost, který má výrobce patentován. Vademecum jsou to seznamy vyráběných léčiv s údaji o každém léku. Obsahují např. registrovaný název, indikační skupinu, složení a nežádoucí účinky léku, jeho dávkování, použitelnost, atd. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.1.3 Označení léků Před podáním léčiva musí sestra porovnat název léku s údaji v dokumentaci pacienta. Léky rozdělujeme do dvou základních skupin. Na magistrality, které lékárník musí vyrobit v lékárně dle receptu. Tyto léky jsou rozlišeny podle barvy štítků. Bílé slouží k vnitřnímu použití, červené štítek k zevnímu užití, černé se symbolem lebky označují jedy a štítek pozor na oheň označuje hořlavinu. Druhá skupina jsou speciality, které jsou vyráběny ve farmaceutických závodech. Každý lék má jinou sílu účinku, která je vyznačena na léku. Nejčastěji nacházíme názvy Forte, což znamená silný, Biforte, jenž označuje 2x silný, a Mitte, který znamená slabý. Dále se léky dělí na léky pro děti (infantibus) a na léky pro dospělé (adultis). Najdeme zde také informace o účinku léku. Výraz retard znamená, že lék má prodloužený účinek, výraz duplex dvojitý účinek léku. Na každé krabičce musí být také vyznačena doba výroby a doba použitelnosti léku (expirace). (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 12

2.1.4 Uložení a skladování léků Léky se uchovávají v příruční lékárně, která je zamykatelná a tím pádem zamezuje přístup nepovolaným osobám. Na tuto lékárnu nesmí svítit slunce a neměla by stát blízko topení, musí být na suchém a dobře větratelném místě. Léky jsou uloženy v původním balení a přehledně. Zvlášť se ukládají k vnitřnímu, zvlášť k zevnímu užití a zvlášť injekční léky. Opiáty jsou látky, které tlumí bolest, většinou bývají silně návykové a mají i spoustu nežádoucích účinků. Tyto léky jsou nejčastěji podávány v tabletách, injekčně, či ve formě kapek. Opiátové léky uchováváme v trezoru. Podávání těchto léků je velmi přísně evidováno. Při jakékoliv manipulaci s opiáty se musí napsat záznam do opiátové knihy. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002; Nukleová, 2004) 2.1.5 Účinky léků U každého léku na informačním letáčku musí být uvedeno, jaké má lék žádoucí a nežádoucí účinky. Rozlišujeme několik účinků léku: Za prvé terapeutický účinek. Je to účinek léku, kterého potřebujeme dosáhnout. Terapeutický účinek dělíme do pěti skupin. Účinek paliativní, který zmírňuje příznaky, ale neovlivňuje podstatu choroby, např. Morfin, Guajanal. Další je účinek kurativní, jenž přímo léčí příčinu nemoci, např. Penicilin. Třetí účinek je podpůrný, tyto léky podporují tělní funkce organismu, např. ACP při horečce. Také máme substituční účinky léku, které slouží jako náhrada tělních tekutin nebo látek, které tělu chybí, např. Inzulin. Poslední je účinek posilující, jenž slouží k posílení organismu, např. Vitaminy nebo minerální látky. Za druhé může mít lék vedlejší účinek, je to nežádoucí účinek, který však u určitého léku očekáváme. Toxický účinek je poslední reakce, kterou můžeme od léku očekávat. Má škodlivý vliv na organismus a vzniká většinou po překročení dávky léku. Při každém podávání léku vzniká možnost alergické reakce, buď na celý lék, nebo na určitou složku v léku. První reakce se může objevit již po dvou hodinách od podání léku. Nejčastější projevy alergické reakce jsou kožní vyrážka, svědění, zvracení, průjem, otok, ztížené dýchání. Nejtěžší alergickou reakcí je anafylaktický šok. Vyskytne se ihned po podání 13

a projevuje se až selháním základních životních funkcí. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.2 Co by sestra měla dodržovat u podávání léků? Nedopusť, aby došlo tvojí vinou k záměně léků! (Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002, str. 67) V nemocnici je velmi vysoké riziko záměny ať už samotného léku nebo pacienta. Sestry si toto nebezpečí uvědomují. Ke snížení tohoto rizika slouží určité bezpečné zásady při podávání léků. K odstranění tohoto nebezpečí se používá zásada 5S. Správný pacient sestra pacienta zkontroluje podle identifikačního náramku, jména a data narození. Správný lék sestra musí vždy zkontrolovat písemnou ordinaci lékaře a také název na krabičce od léků. Každý lék před podáním pacientovi by se měl kontrolovat 3x. Za prvé, když sestra bere lék z lékárny nebo vozíku. Za druhé, než sestra vloží lék do lékovky, zkontroluje, zda název léku na krabičce se shoduje s názvem léku v dokumentaci. Za třetí překontroluje lék při vracení léku do lékárny či do vozíku. Správná dávka - v dokumentaci pacienta musí být jasně vyznačena dávka léku a sestra vždy musí dbát na její správný výpočet. Správná doba vždy musíme pacientovi podávat léky v předepsaných intervalech a zapisovat čas podání léku. Správný způsob - sestra vždy před podáním zkontroluje na krabičce léku způsob podání naordinovaného léku, např. i.m., i.v., per os, atd. Pro bezpečné podávání léků slouží několik dalších úkonů, které sestra musí dodržovat. Mezi tyto úkony řadíme přesnou ordinaci podávaného léku, bezpečné postupy při podávání léku, informace o podávaném léku a hlavně každá sestra se na tuto práci musí soustředit. Další způsob pro bezpečné podání léku je vedení přesné ordinace, která musí být čitelná, musí obsahovat jméno nemocného, identifikační číslo nemocného. V ordinaci je také uvedeno, jakou alergií pacient trpí, a sestra k tomu musí vždy přihlédnout. Po 14

podání každého léku se tento úkon vždy v dokumentaci musí označit. Pokud pacient z nějakého důvodu léky nevezme, je sestra povinna o tom informovat lékaře. Pacient má právo se dovědět informace o léku, který užívá, a proto by měla sestra být schopna mu tyto informace poskytnout. Sestra je povinna vysvětlit, kdy a jak si má pacient lék vzít, a poučit ho o vedlejších účincích léků. (Workman, Bennett, 2006) Při výdeji léků se sestra nesmí ničím rozptylovat, léky musí mít neustále na dohled. Pokud sestra potřebuje odejít z pokoje, léky si vždy odnese sebou. Při podávání léku musí zkontrolovat dávku, označení léku a ordinaci. Vše si musí několikrát ověřit, aby nedošlo k omylu. Jestliže je nějaký lék neoznačený, nikdy jej nesmí pacientovi podat. Pokud podává tekuté léky, musí zkontrolovat, zda nejsou zakalené nebo zda nemají změněnou barvu. Tyto léky se nesmí pacientovi podat z důvodu prošlé expirační doby. (Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Workman, Bennett, 2006) Sestra při vydávání léku vždy používá dokumentaci, nikdy nesmí podávat lék jen na základě toho, co si pamatuje. Měla by znát, jak které léky podávat některé před jídlem, např. PAD, jiné po jídle, např. antihypertenziva. Musí také vědět, jak a čím které léky má pacient zapíjet, např. Ferronat nesmí pacient zapíjet čajem, berou se na lačno. Sestra si musí lék vždy sama naředit, nebo alespoň být při jeho přípravě. Nesmí nechávat lék odložený třeba na stolečku s tím, že si ho pacient vezme později. U dětí, u starých lidí a u psychiatrických pacientů musí zkontrolovat, zda pacient lék spolkl. Léky sestra podává pravidelně třikrát denně, dle ordinace lékaře i vícekrát. (Archalousová a kolektiv, 2006; Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) V žádném případě sestra nesmí přepisovat původní ordinaci napsanou lékařem někam jinam, např. různé medikační tabulky nebo knihy hlášení. Všechny ordinace musí být písemné. Nesmí fungovat takzvaná verbální ordinace. (Marx, 2007; Škubová, 2009) V nemocnicích by měla být určena kvalifikace sestry, která může aplikovat léky pacientům, např. sestra s určitou praxí. (Kovaříková, Tarant, 2001) 15

2.3 Způsoby podávání léků Pro nejlepší účinek léků je důležité, jak je lék podán. Způsob aplikace léku určuje lékař a vždy to uvede do dokumentace. Léky se dají podávat mnoha způsoby, např. per os, sublingválně, rektálně, parenterálně atd. Každý způsob podání léků má požadované výhody a nežádoucí účinky (viz příloha č. 1). (Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.3.1 Podání léku per os Je to nejčastější způsob podávání léků. Tímto způsobem se podávají léky v pevné i tekuté formě, které začnou působit přibližně za 20 30 minut od podání. Lék per os se nesmí podávat, jestliže pacient zvrací, pokud pacient není schopen polykat a jestliže pacient nesmí přijímat nic per os. (Dougherty, Lister, 2011; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Pomůcky a postup sestry při podávání léků per os. (viz příloha č. 2) Každý lék per os má jiný způsob podání. Tablety, kapsle a dražé se musí polykat celé a vždy hodně zapít. Pokud tabletu potřebuje rozpůlit, použije půlítko. Tablety, které se dávají pod jazyk, se nepolykají, ale nechají se slinami rozpustit. Šumivé tablety se rozpustí ve sklenici vody a dají se vypít pacientovi. Zrníčka se odměří odměrkou a dají se zapít vodou. Léky, které jsou v tobolce, se dají pacientovi spolknout a zapít dostatečným množstvím vody. Práškové léky se rozpustí ve vodě, pacient je vypije. Léky ve formě roztoku sestra odměří pomocí kapátka. Suspenze se dávkuje odměrkou nebo lžící a poté je dá pacientovi spolknout. Olejnaté léky podává lžící, je vhodné je podat s teplou polévkou nebo zajíst chlebem. Čaje jsou podávány pravidelně jako určitý druh léku, připravují se dle návodu uvedeného na obalu. Žvýkací tablety podává asi 15 minut před jídlem jako prevenci proti zvracení. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Veškeré pomůcky, které byly použity k přípravě léků, např. půlítka, drtičky, pinzety, musí sestra ihned po použití pečlivě očistit. (Marx, 2007; Škubová, 2009) 16

Léky per os je možné zapíjet vodou, čajem, vodou se sirupem, džusem. Méně vhodné je mléko a některé minerální vody. Nevhodný nápoj je černá káva, alkohol se nesmí používat. Starým lidem vkládáme lék přímo do úst, řádně ho zapijí a sestra musí zkontrolovat, zda pacient lék spolknul. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Při podávání léku dětem se musí dávat pozor na přesné dávkování. Dávka je závislá na věku a hmotnosti dítěte. Dle věku a stavu dítěte podává léky buď celé, nebo drcené na lžičce s čajem nebo jinou vhodnou tekutinou. Vždy zkontroluje, zda dítě lék spolklo. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Zvláštnosti některých léků viz. příloha č. 3 Po skončení podávání léků sestra uklidí pomůcky a provede dezinfekci použitých pomůcek. Do pojízdné lékárny doplní chybějící léky a lékárnu uzamkne. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a) 2.3.2. Podávání léků rektálně Tímto způsobem se zavádějí čípky a masti do konečníku, občas se provádí i léčebné klyzma. Aplikované léky působí asi za 15 minut. Čípky se používají nejčastěji na zmírnění bolesti, podporují také vyprázdnění stolice při zácpě. U dětí na snížení teploty a tlumení křečí. (Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Příprava pomůcek a aplikace čípku do konečníku. (viz příloha č. 4) Zavedení mastí do konečníku Zavádí se nejčastěji při zánětech, trhlinách a hlavně hemoroidech. Před výkonem sestra informuje pacienta a vše mu vysvětlí. Masti se zavádějí po stolici, kdy se konečník řádně omyje teplou vodou a nechá se oschnout. V rukavicích nanese mast přímo do konečníku a jeho okolí. Masti se používají opakovaně vždy, když je pacient po stolici. Pohybliví pacienti po řádném vysvětlení masti používají sami. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 17

Aplikace léčebného klyzma Nejčastěji se v nemocnicích dělá mikroklyzma. Provádí se u pacientů, kteří mají zácpu. Pacient se poučí o účelu daného výkonu a jak bude výkon prováděn. V místnosti k tomuto výkonu určené si pacient lehne na bok či na záda. V ochranných rukavicích sestra natře nástavec lahvičky vazelínou a aplikuje ho do konečníku. Pohybliví pacienti si po řádném vysvětlení mohou výkon provést sami. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.3.3 Podávání léků kůží Kůže chrání lidské tělo, a proto se o ni musíme starat. Léky aplikované na kůži působí místně a nazývají se dermatika. Nejčastěji se používají proti svědění, na zvlhčení a změkčení kůže. Než se léky aplikují, kůže musí být vždy čistá, zbavena předešlých mastí. Na kůži se také aplikují náplasti, které zaručí dlouhý a soustavný účinek léku. Vždy se dodržuje doba podání léku. Kůži se snažíme nedráždit a ošetřovat šetrně. Při vyjmutí špachtle z masti se nesmí již vracet zpět do nádoby. Krémy by se měly nechat zaschnout či překrýt obinadlem. Pozůstatky předchozích mastí nebo pudru se omývají nejlépe teplou vodou. Nemocný musí ležet v čistém lůžku a často se mu mění ložní prádlo. (Archalousová a kolektiv, 2006; Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Na kůži se používají různé přípravky. Masti se nanášejí v ochranných rukavicích, ošetřená místa dle velikosti buď zůstanou volná, nebo se lehce překryjí obinadlem. Gelové mazání se vtírá prsty do suché kůže, na svaly či klouby. Postižené místo se nekryje. Krémy se lehce vtírají prsty do kůže, většinou se dobře vstřebávají. Pasty sestra nanáší dřevěnou lopatkou kolem ran v silnější vrstvě přibližně 2 3 mm. Mokvající plochy ran přikrývá mulem. Tekuté pudry před použitím musí vždy protřepat. Nanáší je štětičkou a nechává je zaschnout. Zaschlé pudry odstraní olejem. Léčebné spreje se po nastříkání na kůži nechají zaschnout. Zásypy se nanášejí sypátkem či štětičkou na suchou pokožku. Léčebné tinktury se aplikují štětičkou nebo ve spreji. Některé se používají formou léčebných koupelí a obkladů, např. heřmánek. Léčebné koupele se aplikují buďto celkově, nebo místně. Doba koupele je asi 15 minut, teplota vody je 35 40 C Nejčastěji se používá heřmánek, hypermangan nebo dubová kůra. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 18

2.3.4 Podávání léků do nosu Na sliznici nosní se nejčastěji aplikují masti, kapky či spreje. Léky vpravené nosem působí za 1 2 minuty. Do dutiny nosní se aplikují pomocí sprejů či nosního kapátka. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Před použitím spreje vysvětlí sestra výkon pacientovi. Poprosí ho, aby si před podáním léku vyprázdnil dutinu nosní. Poté zavede aplikátor rozprašovače do nosní dírky a stlačí jej. Aplikuje ordinovanou dávku. Než začne nanášet mast, poučí opět klienta. Při výkonu pacient sedí nebo leží se zakloněnou hlavou. Aplikuje mast na štětičku, která jí musí být celá pokrytá, a poté opatrně zavede do nosu. Při aplikaci kapek edukuje nemocného o výkonu. Pacient vyprázdní dutinu nosní, poté zaujme polohu vsedě, či vleže, se zakloněnou hlavou na opačnou stranu. Sestra poučí pacienta, aby dýchal ústy, pak mu začne vkapávat danou dávku léku do obou nosních dírek. Jakmile pacient lék cítí vtékat do krku, předkloní se a přebytečný lék vyplivne ústy do emitní misky. Kojencům se dutina nosní jen vytírá. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.5 Podávání léků do ucha Do ucha se nejčastěji aplikují masti a roztoky. Jejich účinek nastává během několika minut. Před aplikací si sestra připraví lék v lahvičce s kapacím uzávěrem, dále sterilní čtverečky a emitní misku. Nejdříve edukuje pacienta o výkonu. Klient zaujme polohu vleže, na zdravém boku. Sestra rozetře mast na celou plochu štětičky a nanese mast do ucha. U dětí je důležité držet hlavičku, jelikož hrozí poranění zvukovodu. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Než sestra aplikuje kapky, poučí pacienta. Nemocný leží na zdravém boku či sedí a zdravé ucho přiblíží k rameni. Vyčistí mu zevní zvukovod od mazu a nečistot, jelikož hrozí riziko zavlečení infekce. Nádobu s lékem ohřeje na teplotu těla pomocí rukou nebo ponořením do teplé vody. Podá určité množství léku po stěně zvukovodu, jemně zatlačí na tragus (výstupek na boltci), roztok steče lépe dolů kanálem zvukovodu. Klient vyčká asi 1 2 minuty v této poloze. Sestra také může zavést mulový drén s lékem 19

do zvukovodu pomocí ušní pinzety. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Kozierová, Erbová, Olivieriová, 1995; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.6 Podávání léků do oka Nejčastěji se do spojivkového vaku podávají tekuté léky (roztoky) a masti. Léky podávané do oka musí být čerstvé. Při aplikaci se kapátko nesmí dotknout oka či řas, aby nedošlo k vyvolání mrkacího reflexu. Každý načatý lék musí být popsán datem otevření. Poloha nemocného je vsedě, či vleže se zakloněnou hlavou s pohledem upřeným do stropu. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Workman, Bennett, 2006) Pomůcky k výkonu, aplikace kapek do oka, aplikace masti a gelu, výplach oka, rozkapání oka viz. příloha č. 5. 2.3.7 Podávání léků do pochvy Do pochvy se vpravují nejčastěji poševní koule (globuli vaginales), léčebné roztoky, vaginální čípky, krémy, želé, pěny a tablety. Tyto léky působí buď místně, nebo celkově. Začínají účinkovat přibližně za 15 minut. Před aplikací léku sestra požádá pacientku o zaujmutí gynekologické polohy. Nasadí si rukavice a lék zavede asi 8 10 cm do pochvy. Pacientka musí ležet na zádech alespoň 10 minut po aplikaci. Tablety by se měly zavádět na noc. Při aplikaci krému, želé a pěny se aplikátor zavede asi 5 cm do pochvy a sestra stlačí píst do vyprázdnění. Po zavedení léku by pacientka měla použít hygienickou vložku. Při provádění těchto výkonů se musí vždy brát ohled na stud pacientky. Pohyblivé ženy si tyto výkony mohou provádět samy. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Výplach pochvy viz příloha č. 6. 2.3.8 Podávání léků do dýchacích cest Léky aplikované do dýchacích cest se označují termínem inhalace. Inhalace je léčebné vdechování látek za pomoci přístroje zvaného inhalátor. Látky se vpravují ve formě plynů, aerosolu či par. 20

Máme dva typy inhalace. Přirozená inhalace, která se vyskytuje v přirozeném prostředí, např. při pobytu u moře nebo při pobytu v horském prostředí. U umělé inhalace se léčebné látky uměle rozptylují v inhalátorech, kde dochází k vytvoření mlžiny, která je vdechována. Inhalace se nejčastěji provádí pro uvolnění svalů průdušek, k uvolnění hlenu, k dezinfekci nebo k léčbě nemocné sliznice. Dále se inhalace dělí na chladnou inhalaci, kde se teplota pohybuje mezi 25 36 C. Užívá se k léčbě např. laryngitid, kde dochází ke snížení překrvené sliznice. Indiferentní inhalace má teplotu mezi 36 37 C. Tato inhalace slouží k uklidňujícímu účinku. Teplá inhalace s teplotou mezi 38 40 C se používá pro zvýšení prokrvení sliznice. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.3.8.1 Druhy inhalátorů: Je několik druhů inhalátorů, například stolní nebo ruční. Podrobněji příloha č. 7. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Pomůcky k inhalaci viz příloha č. 8 Použití inhalátoru: Nemocný by měl inhalovat nalačno či nejdříve 2 hodiny po jídle. Pacient zaujme polohu vsedě a lokty opře o plochu podložky. Sevře náustek ústy, provede nádech z inhalátoru a zadrží krátce dech, poté vydechne nosem. Kojenci a batolata jsou při inhalaci v náručí své matky a inhalují za pomoci inhalační masky. Hleny, které se tvoří při inhalaci, nemocný vyplivuje do ubrousků, které odkládá do igelitového sáčku. Po skončení inhalace by nemocný neměl chodit ven z místnosti nejméně 20 minut. Neměl by také půl hodiny nic jíst ani pít. Jestliže lék, který nemocný inhaloval, obsahoval kortikoidy, měl by si po skončení léčby vypláchnout ústa. Použití ručního kapesního inhalátoru: Používá se malá tlaková nádobka s aplikátorem, která obsahuje lék. Nemocný sedí na židli. Před prvním použití je třeba protřepat nádobku s lékem. Při otevření se zkusí dvě dávky léku odstříknout, jestli přístroj funguje. Nemocný zhluboka vydechne, dá si aplikátor do úst (nádobka je obrácena dnem vzhůru) a pevně stiskne rty. Zhluboka se nadechuje a zároveň stlačuje ukazovákem dno lahvičky. Zadrží dech na 5 10 vteřin, poté vyndá aplikátor z úst. 21

Nakonec vydechne nosem. U malých dětí se inhaluje pomocí nástavce Volumatik, kdy se aplikovaná dávka uvolní do nástavce a dítě ji postupně vydýchává. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Inhalace individuální: Provádí se elektrickým, ultrazvukovým či parním inhalátorem. Inhalátor se připraví dle ordinace lékaře a dle návodu. Délku inhalace a inhalační roztok určí lékař. Nemocný inhaluje nejdříve 2 3 hodiny po jídle. Usadí se naproti inhalátoru a aplikátor má v oblasti úst, na něj se nasadí gumový nástavec, jejž nemocný obemkne rty a v klidu dýchá, každý 4 5 dech je hlubší. Při ústní inhalaci se nadechuje ústy a vydechuje nosem. Hleny nepolyká, ale vyplivuje je do buničiny. Po ukončení inhalace nesmí nemocný kouřit, pít studené či horké nápoje a hlasitě nemluví ještě nejméně 30 minut. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Inhalace v domácím prostředí: Užívá se při rýmě či kašli. Používá se nádoba s hodně teplou vodou a eukalyptovým olejem či Vincentkou. Musíme dát pozor, abychom jsme se během inhalace neopařili. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.9 Podávání léků injekční cestou Injekce znamená aplikaci sterilního roztoku za pomoci injekční jehly a injekční stříkačky. Injekce se podávají v případě, že léky jinou formou nejdou aplikovat, např. pokud je pacient v bezvědomí, dezorientovaný atd. Jsou tři druhy aplikace injekce. Preventivní injekce slouží k prevenci, např. k očkování. Diagnostický účel se používá k některým druhům vyšetření, např. jako kontrastní látka při Rtg. vyšetření některých orgánů. Třetí způsob je léčebný, je určen k zavedení léčebné látky do organismu, např. pokud je nutné rychlé ztlumení bolesti pacienta nebo u nemocného, jenž není schopen spolknout léky ústy. 2.3.9.1 Druhy injekcí Dělí se dle místa aplikace: intrakutánní, intradermální (do kůže i.d.), subkutánní (pod kůži s.c.), intramuskulární (do svalu i.m.), intravenόzní (do žíly i.v.), intraarteriální (do tepny i.a.), intrakardiální (do srdce i.c.), intralumbální (do 22

páteřního kanálu i.l.), intraartikulární (do kloubu i.a.). (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.3.9.2 Injekční stříkačky Používají se jednorázově a bývají vyrobeny z plastu, baleny jsou jednotlivě. Stříkačka je balená v papírovém a plastovém obalu. Na stříkačce je graduovaný válec a píst. Píst zapadá do válce. Léky do stříkačky jsou natahovány pomocí konusu. Na válci je označena velikost stříkačky v milimetrech. Stříkačky jsou univerzální velikosti 2, 5, 10, 20 a 50 ml a stříkačky speciální, které jsou přímo určeny na aplikaci určitého léku, např. inzulinová stříkačka, jejíž objem vyznačuje přímo počet jednotek, které chceme aplikovat. Také existují hotové stříkačky, které obsahují určitý lék a dávku již naplněnou od výrobce např. Clexane. Doba použitelnosti stříkačky je až 5 let, dle expirace. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.9.3 Injekční jehly Jsou balené jednotlivě a jsou určeny k jednorázovému použití, vyrábí se z nerezavějící oceli. Každá injekční jehla musí být sterilní, průchodná, ostrá, bezpečná proti zalomení a s hladkým povrchem. Jehla se skládá z konusu, který je z plastu a má různé barvy (růžová, žlutá, zelená, černá, modrá, oranžová). Každá barva označuje jinou velikost jehel. Hrot jehly je zbroušená a ostrá část. Kanyla, nebo-li tělo jehly, se liší průsvitem a délkou jehly. Máme různé druhy jehel. Univerzální, které se užívají nejčastěji ať už pro natahování léků z ampulek, nebo k jejich aplikaci např. pro i. m. injekci. Dále jsou speciální jehly, které mají tvarovaný konus s různě zahnutou kanylou, odchylným hrotem a mohou mít jeden či více otvorů. Užívají se např. na zubním, ušním, očním či gynekologickém oddělení. Poslední druh jehly je punkční jehla, která slouží k punkcím. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 23

2.3.9.4 Léky aplikované injekcemi Léky k injekční aplikaci jsou vyráběny za přísně sterilních podmínek ve farmaceutických zařízeních ve formě lahviček či ampulek. Roztoky v ampulkách jsou vodnaté, olejové, alkoholové nebo suspenze. Ampulek je velké množství, ale vždy musí být označeny názvem léku, způsobem aplikace a datem expirace. V zúženině krčku ampulky je označeno ztenčené místo pro odlomení. Jestliže tam není označení, ampulka se musí napilovat. Před odlomením se musí vždy krček vydezinfikovat. Suchá forma z lahviček (na vrchu lahvičky je gumová forma, jíž se lék vytahuje) je určena k ředění léku, postup ředění si musí sestra přečíst od výrobce. K ředění se používá fyziologický roztok, voda pro injekce (aqua pro injekctione), 5% glukόza, nebo ředící roztok, který je v balení u léku. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.9.5 Příprava léku z ampulky Nejdříve se musí nachystat pomůcky, jsou to ordinovaný lék, dokumentace, štítek na označení injekce, stříkačka dle množství léku, jehla na nasátí a jehla na aplikaci, sterilní čtverečky, dezinfekci, emitní miska. Obsah ampulky se sklepe na dno. Vydezinfikuje se hrdlo ampulky čtverečkem a rozlomí se, proti části označené tečkou. Zkontroluje se, zda v ampulce nejsou kousky skla. Za pomoci jehly a stříkačky se nasaje lék z ampulky, jehla musí být pod hladinou po celou dobu nasávání léku. Nasaje se buďto celá ampulka, nebo jen část dle ordinace. Zbytek léku se znehodnotí. Vymění se jehla za aplikační, z které se nesundává krytka, stříkačka se polepí štítkem. Nakonec se uklidí pomůcky. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 2.3.9.6 Příprava léku z lahvičky Sestra si připraví ordinovaný lék, roztok na ředění, dokumentaci, štítek na označení, stříkačku dle množství léku, jehlu dle způsobu aplikace, nasávací jehlu, sterilní čtverečky, dezinfekci, emitní misku, nůžky. Nachystá si lahvičku a otevře kovový kryt pomocí nůžek. Vydezinfikuje gumovou zátku. Natáhne roztok na ředění do stříkačky s jehlou a vstříkne ho do lahvičky. Lék 24

v lahvičce rozpustí pomocí rolování. Poté nasaje lék do stříkačky a vymění jehlu za aplikační. Stříkačku polepí štítkem a uklidí pomůcky. Některé lahvičky obsahují jak lék, tak ředící látku např. Solu Medrol. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.9.7 Zásady pro sestry při aplikaci injekcí Před aplikací injekcí si vždy sestra umyje ruce. Vybere lék dle ordinace lékaře a 3x zkontroluje název a způsob aplikace. Při manipulaci se stříkačkou a jehlou dbá na sterilitu konusu. Místo aplikace léku střídá. Po aplikaci léku kontroluje nemocného ještě 30 minut. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a) 2.3.9.8 Intradermální injekce i. d. Intradermální injekce znamená vpravení ordinovaného léku do kůže pod epidermis. Účely podání této injekce jsou diagnostické např. alergologické nebo tuberkulinové zkoušky, profylaktické u očkování a terapeutické např. při symptomatické léčbě vakcínou. (Dougherty, Lister, 2011; Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Místa vpichu intradermální injekce viz příloha č. 9 Injekcí se vpravuje malé množství léku (0,1 ml). Jehla je dlouhá asi 1 1,5 cm. Nástup účinku léku závisí na prokrvení místa vpichu. Lék aplikuje lékař nebo sestra. Postup aplikace: Sestra zkontroluje ordinaci léku v dokumentaci a nachystá si injekci. Umyje si ruce a informuje pacienta. Před aplikací zkontroluje jméno pacienta. Vydezinfikuje si místo vpichu a vypne kůži, vpich vede pod úhlem 15. Je-li lék správně aplikovaný, vytvoří se bělavý pupen (má vzhled jako po štípnutí hmyzem), jenž po chvíli zmizí. Možné komplikace jsou alergická reakce na dezinfekční roztok či zanesení infekce. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.9.9 Subkutánní injekce s. c. Subkutánní injekce se definuje jako vpravení určitého léku do podkoží. Účinek tohoto léku se dostavuje za 10 20 minut. Podává se nejčastěji 1 2 ml léku, aplikaci provádí sestra. Pomocí stříkačky o objemu 1 či 2 ml s jehlou, nebo originální stříkačkou 25

s lékem. Jehla je dlouhá asi 3 cm. Účel této injekce je léčebný. Touto cestou se nejčastěji podávají antikoagulancia (viz příloha č. 10) a inzulin (viz příloha č. 11). Místa vpichu subkutánní injekce viz příloha č. 12 Pomůcky (viz příloha č. 13) U těchto léků je důležité střídat místa vpichu, jelikož při dlouhodobém podání do stejného místa dochází k lipodystrofii, tzn. ztráta tuku v oblasti, kde byl lék vpichován. Možné komplikace mohou být zanesení infekce, napíchnutí cévy, či již zmíněná lipodystrofie. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Schubert, Koch, 2010) 2.3.9.10 Intramuskulární injekce i. m. Intramuskulární injekce znamená vpravení léku do svalu. Takto se vpravují léky o objemu 1 20 ml, které mohou být ve formě roztoku, emulze, suspenze či olejnaté látky. Účel takto podaného léku je léčebný či profylaktický. Působí asi za 5 10 minut po aplikaci. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Schubert, Koch, 2010) Výhody u intramuskulární injekce oproti subkutánní injekci jsou, že lék se vstřebá rychleji, jelikož svaly jsou více prokrvené než podkoží. Do svalu lze podat větší množství tekutiny. Některé léky, které dráždí podkoží, lze podat do svalu. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Místa vpichu intramuskulárních injekcí viz příloha č. 14 Místo se volí podle věku pacienta a podle množství svalové hmoty. Dospělým pacientům a dětem od 3 let se aplikuje injekce do středního hýžďového svalu. Kojencům a batolatům se aplikuje injekce do stehenního svalu. Do velkého hýžďového svalu se aplikuje injekce kachektickým pacientům a dětem do 3 let. Oblast svalu deltoidního se využívá jen zřídka, protože je to malý sval a hrozí nabodnutí cév a nervů. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Workman, Bennett, 2006) 26

Vhodné polohy pro aplikaci i. m. injekce jsou vleže na břiše či na boku. Při aplikaci do stehenního svalu jsou to polohy vleže na zádech či vsedě. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Pomůcky (viz příloha č. 15) Jestliže chce aplikovat dráždivé léky, omezit bolest či zabránit vytékání léku z místa vpichu používá se metoda Z-trak. Aplikace léku tímto způsobem je stejná, jen po vyhmatání místa vpichu se posune kůže rukou asi o 3 cm od místa vpichu a po vytažení se kůže pustí. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Pro aplikace barevných léků, například vitaminu B12 a Ferronat, slouží metoda dvou stříkaček. Podstata spočívá v tom, že při aspiraci u barevných léků sestra nevidí, zda nenasává krev. Proto při vpichu injekce je stříkačka prázdná a po aspiraci, pokud se nenasaje krev, ji vymění za stříkačku obsahující lék. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a) Komplikace u i. m. injekcí bývají dost časté. Hrozí nabodnutí nervu při špatném vyhmatání místa vpichu a nemocný to může pociťovat jako mravenčení, necítí bolest a může dojít až k ochrnutí. Dále hrozí nabodnutí cévy, to se zjistí, jakmile se začne aspirovat, jestliže k tomuto dojde, vytáhne se injekce a připraví se nová s novým lékem k aplikaci. Pokud sestra nabodne kost, hrozí poranění tkáně při vytahováním injekce (jehla se o kost ohne). Někdy se může jehla o kost zlomit, jestliže se při vytažení zjistí, že jí kousek chybí, informuje se okamžitě lékař. Další komplikací může být zanesení infekce do místa vpichu. Také hrozí opouzdření léku a vznik abscesu, který nastane, jestliže lék nebyl vpraven do svalu. Poslední komplikací hrozí vznik tzv. Hoigné syndromu, což znamená, že došlo k mikroembolizaci při hromadění vpichů do stálého místa. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Do stehenního svalu se vpravuje i. m. injekce kojencům a batolatům. Úhel vpichu nesmí být menší než 45. Aplikaci provádí 2 sestry, jedna dítě drží a druhá aplikuje lék. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a) Nejčastější léky pro i. m. aplikaci bývají antibiotika (viz příloha č. 16) a analgetika. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 27

2.3.9.11 Intravenόzní injekce i. v. Intravenόzní aplikace se definuje jako vpravení léku či vodného roztoku do žíly. Pokaždé se musí ujistit, že lék je vhodný k i. v. podání. Lék účinkuje od několika sekund do jedné minuty. Podává se za diagnostickým či terapeutickým účelem a aplikaci vykonává lékař či kvalifikovaná sestra. (Archalousová a kolektiv, 2006; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Indikace k i. v. podání léku je, pokud se potřebuje rychlý nástup účinku léku, k náhradě tekutin a elektrolytů a jestliže nemocný nesmí nic per os, také slouží ke krevnímu převodu a jako parenterální výživa. Venepunkce je nabodnutí periferní žíly. Vhodné jsou vena metacarpeae, v. basilica, v. cephalica, v. mediana cephalica, v. mediana cubiti, v. mediana basilica a u dětí vény v temenní a temporální oblasti. Aplikují se různé druhy léků například antibiotika, diuretika, antihistaminika atd. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Pomůcky (viz příloha č. 17) Některé léky se podávají pomocí injekčního dávkovače (lineární perfuzor). Léky se díky tomuto přístroji podávají na přesně stanovenou dobu a pomalu. Nejčastěji se takto podávají antikoagulancia. (Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Při venepunkci může dojít k následujícím komplikacím, např. paravenόzní zavedení jehly, vpravení léku mimo žílu, flebitidy (zánět žil), tromboflebitida (zánět žil s krevní sraženinou), alergická reakce, záměna pacienta či léku, vzduchová embolie, poranění nervu, vpravení dezinfekce do krevního oběhu. (Kelnarová a kolektiv, 2009 a; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) Léky i. v. cestou lze podávat pomocí periferní kanily nebo do centrálního žilního vstupu. (Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006) 2.3.10 Podávání léků infuzní cestou Infuzní terapie se definuje jako vpravení většího množství tekutiny do organismu. Takto podané tekutiny lze aplikovat do žíly (je nejčastější), tepny či do podkoží. Tuto léčbu 28

ordinuje lékař a za přípravu a podání zodpovídá kvalifikovaná sestra. V ordinaci lékaře musí být vždy napsán název infuze, pořadí infuzí, množství, přísady do infuze a rychlost podání infuze. (Kelnarová a kolektiv, 2009 b; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Marx, 2007) Účel infuze se dělí na diagnostický, který je nosičem diagnostické látky, díky níž se vyšetří určitý orgán. Další je terapeutický, při tomto způsobu dojde k podání léčebných roztoků. Pacient dostává infuzní léčbu z několika důvodů, např. podání léků, dodání tekutiny do těla, přísun živin a vitamínů, minerálů, k úpravě acidobazické rovnováhy, doplnění cirkulujícího objemu či k vyvolání osmotické diurézy. Dělení infuzních roztoků (viz příloha č. 18). Roztoky určené k infuzní terapii se vyrábějí ve farmaceutických závodech. Tyto vyráběné roztoky sestra nalezne v plastových či skleněných lahvích, nebo v plastových vacích. Každá láhev musí mít označení. Místa pro aplikace infuze jsou vena metacarpeae, v. cephalica, v. mediana cephalica, v. basilica, v. mediana basilica, v. mediana cubiti, u dětí veny v temporální a temenní oblasti hlavy. Infuze se aplikuje nejčastěji pomocí periferního žilního katetru či do centrálního žilního katetru. Pro jednorázovou infuzi sestra používá jehlu pro i. v. aplikaci. Pro dlouhodobou infuzní terapii se také používá systém PORTACATH tzv. port, jenž je velmi využíván u léčby onkologicky nemocných a při hemodialýze. Další pomůcky, které se využívají při práci s infuzemi, jsou infuzní soupravy (skládají se z jehly bodce, Martinovy baňky, ventilku, transportní hadičky a konusu), spojky infuzních setů, trojcestné kohoutky, infuzní filtry, infuzní pumpy (slouží pro přesné a časově stabilní podání léku) a mandrény. (Kelnarová a kolektiv, 2009 b; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) Pomůcky k aplikaci infuzní léčby (viz příloha č. 19) U infuzní léčby malých dětí vždy asistuje lékař a dvě sestry. Hlavička či končetina se dítěti vždy fixuje a dítě musí být pod dohledem. (Kelnarová a kolektiv, 2009 b; Mikšová, Froňková, Hernová, Zajíčková, 2006; Rozsypalová, Haladová, Šafránková, 2002) 29

Rychlost infuze se vypočítá celkový objem infuze / celkový čas infuze = ml/hod. Rychlost infuze určuje lékař a závisí na věku, tělesné hmotnosti, klinickém stavu pacienta a na celkové léčbě. 1 ml = 20 kapek. Mezi celkové komplikace u infuzní terapie patří alergická reakce, oběhové přetížení organismu, embolie, bakteriémie až sepse. Mezi místní komplikace se řadí paravenόzní aplikace, zánět v místě zavedení kanyly, rozpojení infuze, ucpání kanyly sraženinou, hematom, poranění nervu, žilní spazmus. (Kelnarová a kolektiv, 2009 b) 2.4. Prevence Z latinského praeventus, které znamená předcházení škodlivým vlivům. Používá se nejčastěji ve zdravotnictví, kde slouží k předcházení nemocem a zraněním. Dále se velmi často používá u kriminality a alkoholizmu. Ve zdravotnictví se dělí prevence na tři typy. Primární prevence se zaměřuje na posilování zdraví, především očkováním a snaží se zesílit obranyschopnost organismu, zabraňuje také vzniku nežádoucí události. Sekundární prevence se zaměřuje na vyhledávání osob v počátečních stádiích nemoci. Poslední typ je terciální prevence, která zabraňuje vzniku komplikací nebo vážných následků a jejím cílem je rychlý návrat zdraví. (Maříková, Petrusek, Vodáková, 1996; Vokurka, Hugo a kolektiv, 2008) 2.5. Nežádoucí událost Bývá také označována jako mimořádná událost. Za nežádoucí událost se označuje jakékoliv pochybení (incident) způsobené zanedbáním povinností jako je např. záměna pacienta, porucha přístroje, újma na majetku pacientů, usmrcení pacienta, atd. Riziko nežádoucí události bývá často způsobeno složitostí nemocniční péče, např. stres, velké množství personálu, rychlý pokrok, nejednotnost postupu, špatná spolupráce zdravotnických pracovníků, pracovní přetížení, nedostatky ve vzdělání, léčba mnoha léky najednou, lék není podán nebo je podán dvakrát po sobě. (Podstatová, Sovová, Řehořová a kolektiv, 2007; Škrla, Škrlová, 2008; Chudoba, 2007) Nejčastější medikační chyby, na které by si sestry měly dávat pozor, jsou nesprávná dávka léku, použití závadného léku, nedodržení doby aplikace léku, přehlédnutí alergie u pacienta, podání nesprávného léku záměna za jiný lék, nežádoucí účinek léčiva, 30

potransfuzní reakce různého stupně, chybějící informace o léku či o pacientovi. (Škrla, Škrlová, 2008; Drahoš, 2007) Klasifikace nežádoucích událostí. Nežádoucí události se dělí na pět skupin. Nežádoucí událost nedokonalá (skorochyba - incident) je situace, které bylo na poslední chvíli zabráněno zdravotníkem nebo i pacientem. Například záměna v gramáži léků, záměna pacienta, záměna léků při aplikaci. Dále je to nežádoucí událost bez poškození zdraví pacienta, což znamená, že událost se stala, ale nedošlo k poškození zdraví pacienta. Třetí skupina je nežádoucí událost s dočasným poškozením zdraví pacienta. Při této události došlo k minimálnímu nebo středně závažnému poškození zdraví pacienta. Předposlední skupina je nežádoucí událost s trvalým poškozením zdraví pacienta. Poslední skupina je fatální nežádoucí událost, což znamená úmrtí pacienta. (Podstatová, Sovová, Řehořová a kolektiv, 2007; Škrla, Škrlová, 2008) Jestliže nastane nežádoucí událost, je nezbytné vyplnit formulář hlášení nežádoucí události. (Dobrovodská, 2009) V České republice není klasifikace mimořádné události standardizována. Z tohoto důvodu si může každé zdravotnické zařízení vytvořit svůj systém klasifikace. Pokud nemocnice zavede určitý systém, musí ho zařadit do závazné vnitřní směrnice. (Škrla, Škrlová, 2008) 31