Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství (AF) Ektoparazitózy psa domácího v prostředí chovatelských stanic Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracoval: Kateřina Makovská Brno 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Ektoparazitózy psa domácího (Canis lupus f. familiaris) v prostředí chovatelských stanic vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne..

PODĚKOVÁNÍ Úvodem bych velmi ráda poděkovala Ing. Marii Borkovcové, PhD. za odborné konzultace, dále MVDr. Petru Pavelkovi a MVDr.Michale Švaříčkové za poskytnutí studijních materiálů.

ANNOTATION Title: The Ectoparasites of Canis lupus f. Familiaris Author: Kateřina Makovská The aim of this bachelor thesis was to work out the index of dogs ectoparasites. Work was targeted especially on ectoparasites of dogs in breeding stations. Parasitoses caused by the mites, such as ticks, scabies mites, lice, harvest mites or Cheyletiella mites are very often. Other common parasites are flea and mosquitoes. Sometimes the dogs can be infested by other species such as horseflies or other species from order Diptera. The prevalence of parasites is higher nowadays, because of the popularity of dogbreeding exhibitions and competitions. Travelling for them is common and provides a favourable condition for parasites spreading. Hygiene of dogs, dog kennels and dog beds is very important for prevention of infestation by these parasites. Chemical treatment by acaricides and insecticides is necessary in case of infestation. ANOTACE Název: Ektoparazité psa domácího Canis lupus f. familiaris Autor: Kateřina Makovská Cílem bakalářské práce bylo zpracovat přehled vnějších parazitů psů. Práce byla zaměřena zejména na ektoparazity psů v chovatelských stanicích. Parazitózy způsobené roztoči, například klíšťaty, zákožkami, všemi, sviluškami či dravčíkem jsou velmi časté. Další skupinou běžných parazitů jsou blechy a komáři. Občas jsou psi napadáni také parazity jiných rodů, např. ovády či jinými druhy z rodu Diptera. Výskyt parazitů je v současnosti větší, kvůli zvýšené popularitě výstav psů a soutěží, kdy je běžné cestování se psy, což vytváří podmínky příznivé pro šíření parazitů. Při prevenci zamoření těmito parazity je velmi důležitá hygiena psů, psích kotců a pelíšků. V případě napadení je nutné použít akaricidy či insekticidy.

Obsah 1 ÚVOD...6 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED...7 2.1 Struktura a funkce kůže... 7 2.2 Kožní parazité psů... 9 2.2.1 Systematické zařazení parazitů psa domácího (Canis lupus f. familiaris)...10 2.2.2 Přehled druhů parazitujících na psu domácím...13 3 PREVENCE A KURATIVA PARAZITÓZ A PŘIDRUŽENÝCH ONEMOCNĚNÍ...34 3.1 Klíšťata... 34 3.1.1 Jak zacházet s přisátým klíštětem... 34 3.1.2 Ochrana před nákazou z přisátého klíštěte... 34 3.1.3 Lymeská nemoc borelióza...34 3.2 Ostatní ektoparazité a veterinární přípravky na jejich léčbu... 34 3.3.1 Antiparazitární obojek...37 3.3.2 Antiparazitika ve spreji...37 3.3.3 Spot on...37 4 VÝSLEDKY A DISKUSE...38 5 ZÁVĚR...39 6 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...40

1 ÚVOD Canis familiaris, pes domácí, je ze všech zvířat nejstarším a nejvěrnějším pomocníkem, ochráncem a přítelem člověka. Vztah člověka a psa se vyvíjel. V lidském světě zaujímá zcela specifické místo. Každý člověk má právo vlastnit a chovat psa. S tím je spojena celá řada podmínek. Jednou z nich, kterou si v dnešní době ne každý uvědomuje, je význam prevence proti různým chorobám. Možné vysvětlení nárůstu parazitů u psů se přičítá vlivu globálního zhoršování životního prostředí, a tím i obranyschopnosti organismů. S nárůstem počtu psů stoupá i počet parazitárních onemocnění. Důvodem může být i možnost dovozu psů ze zahraničí a špatná informovanost chovatelů, majitelů o možnosti prevence parazitóz. V chovatelských stanicích by se mělo velmi dbát na kvalitní potravu, na kondici chovných zvířat, na opatrné zařazování dovezených zvířat ze zahraničí. Zde by měla být provedena přísná vyšetření pokožky a srsti, i preventivní vyšetření krve a exkrementů, což je časově poměrně nenáročné. Lze tak předejít velkým nepříjemnostem v chovu. Toto se týká i zařazení nových zvířat od tuzemských chovatelů do chovu. Parazitární postižení psa je nepříznivý a nepříjemný jev, při němž se cizí organismus, parazit, vyživuje na úkor hostitele, psa, a větší či menší měrou mu škodí. Kromě toho jsou někteří cizopasníci, parazitující na psu antropozoonní, přenosní či schopní přejít na člověka. Vedle prvořadé snahy předejít napadení parazity je důležitým úkolem sledovat, zda k invazi již nedošlo a v případě, že ano, učinit taková opatření, aby jejich působení trvalo co nejkratší dobu. Dnes už jsou známé metody boje proti parazitům i jejich vývojovým stádiím. Pro nasazení odpovídajícího antiparazitika je nutná přesná diagnostika parazitů a rozsah parazitace. V práci jsem vycházela ze svých zkušeností s chovem psů od roku 1991.

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED Cílem této kapitoly je získání a srovnání informací o problematice parazitóz psů. Současně se zde zabývám problematikou vztahu kůže a parazita, nejčastěji se vyskytujících parazitů kůže s uvedením jejich taxonomického zařazení a možnostmi prevence a léčby kožních parazitóz. 2.1 Struktura a funkce kůže Kůže je nejrozsáhlejší orgán těla a má mnoho funkcí nezbytných pro udržení homeostatické rovnováhy organismu. Zabezpečuje ochranu organismu před vnějšími vlivy. Nacházejí se zde žlázy, které plní vyměšovací funkci, významná je i funkce dýchací a má i funkci smyslovou, neboť se zde nachází velké množství receptorů. U savců plní i funkci termoregulační. Kůže je tvořena dvěma odlišnými tkáněmi, které jsou uloženy nad sebou. Povrchová vrstva se nazývá pokožka a hluboká vrstva se nazývá škára a má vazivový charakter, kůže je podkožím připojena k podloží. Podkoží není např. na strucích, víčkách a pyscích. V kůži savců se nachází kožní žlázy, které umožňují termoregulaci, vyměšování některých látek z těla, vyměšování pachových látek. Na kůži jsou také pokožkové útvary, jako jsou chlupy, kožního původu jsou také drápy u šelem, kopyta býložravců a všežravců, paznehty a paznehtky u skotu, ovcí a koz, špárky a pašpárky u prasete. Kožního původu je také mléčná žláza. (MARVAN et al.,1992) Epidermis (pokožka) je složena ze základní vrstvy, trnovité vrstvy, zrnité vrstvy, světlé vrstvy a rohové vrstvy, která je tvořena odumřelými buňkami. Základní a trnovitá vrstva vytváří zárodečnou vrstvu, díky které se pokožka může obnovovat. Zrnitá, světlá a rohová vrstva vytvářejí rohovatějící vrstvu, která má ochranou funkci. (MARVAN et al.,1992) Činnost kůže je spojená s homeostázou. Je významná pro kontrolu hospodaření s vodou a elektrolyty, ochrana před chemickými, fyzikálními a biologickými látkami. Plní funkci cítění tepla, chladu, bolesti, svědění a umožňuje vnímání tlaku. Je rovněž termoregulátorem, má izolační schopnost. Změnou v periferní vaskulatuře udržuje hemodynamiku. Významná je funkce syntézy vitamínu D, zásadně se podílí i na imunitním dozoru a odpovědi. (LLOYD & GRANT, 1996).

Škára (corium) leží pod pokožkou, jsou v ní uloženy mazové a potní žlázy, kořeny chlupů, hladkosvalové buňky, krevní cévy a nervy. Škára je pevnou vrstvou. Podkoží (subcutis) je vazivová vrstva spojující kůži s podkladem. Jeho základ tvoří řídké kolagenní vazivo. V podkoží je přítomno i tukové vazivo, ve formě tukových polštářů, které má termoregulační funkci. (MARVAN et al.,1992) Pokožkovým útvarem jsou chlupy. Ty vyrůstají z chlupových folikulů. Chlupový folikul a přiléhající struktury. U psa se jedná o složené folikuly zahrnující primární a sekundární chlupy. Jediný, centrální primární chlup je obklopen až pěti primárními chlupy, které jsou vždy spojeny s potní a sebózní žlázou. Sekundární chlupy navazují na primární a mohou mít také sebózní žlázy. U každého složeného folikulu chlupy vyrůstají ze stejného póru. U některých psovitých šelem například německého ovčáka jsou primární centrální chlupy obklopeny mnoha jemnějšími sekundárními. U plemen s krátkou, hrubou srstí teriéři, je zvýšený poměr ve prospěch primárních chlupů. U plemen s krátkou jemnou srstí boxer, je hustota sekundárních chlupů větší a počet primárních chlupů je redukován. (LLOYD & GRANT, 1996). Chlupový folikul je složen z několika funkčních podjednotek. Dermální papila je pokožková tkáň včetně cév, je pokryta bazální membránou. Chlupová matrix pokrývá chlupovou papilu, z nich vzniká vnější a vnitřní pouzdro a samotný chlup. Ten se skládá ze tří částí: Dřeně, kůry a povrchové vrstvy. Vnitřní epitelová pochva povrchová zploštěné buňky, semknuté k povrchu chlupu. (LLOYD & GRANT, 1996). Růst chlupu je rozdělen na cykly, aktivní růst (anagen), přechodné období (katagen), a období klidu (telogen). V klidovém období zůstává chlup ve folikulu do vypadnutí. Tyto cykly jsou, nejen u psa, ovlivněny hormony, fotoperiodou, teplotou, výživou, stresem a genetických faktorů. Epilace je výraznější na jaře a na podzim. Folikulární aktivita stoupá na jaře a v časném létě, nejmenší je v zimě. (LLOYD & GRANT, 1996). Do chlupového folikulu ústí kožní žlázy, mohou ústit i do lysých částí těla. Kožních žláz je několik typů: Potní žlázy udržují vlhkost na povrchu kůže, tím ji chrání proti tření a poskytují jí pružnost. Pomáhájí vylučovat odpadní látky a zajišťují chemickou obranu. Pot zásobuje kožní mikroflóru živinami a slouží k udržení ph. Sebózní žlázy jsou lépe vyvinuty v oblastech s nízkou hustotou chlupových folikulů. Tyto žlázy vyměšují maz, který napomáhá tvorbě povrchové bariéry kůže a spolu s potem udržuje normální flóru. Pomáhá také regulovat ztráty vody a zaručuje pružnost kůže. Maz je částečně zodpovědný za normální funkci kůže. U některých zvířat produkují potní a sebózní žlázy feromony, prostředky chemické komunikace. (LLOYD & GRANT, 1996).

Obr. 1 Spodní segment chlupu (dle Lloyda & Granta, 1996) Obr. 2. Schéma růstu chlupu (dle Lloyda & Granta, 1996) 2.2 Kožní parazité psů Parazitismus je jev kdy organismus, který určitou část nebo celý život žije na úkor jiného organismu, hostitele. K tomuto způsobu života je perfektně přizpůsoben (VOLF ET AL., 2007). Parazity lze dělit do skupin podle různých kriterií. Z hlediska místa působení je dělíme na endoparazity, ti žijí uvnitř těla hostitele. Druhou skupinu tvoří ektoparaziti, kteří žijí na povrchu těla nebo v kůži hostitele. Do skupiny ektoparazitů patří zástupci hmyzu a roztočů. (NAXERA, 1991). Mezi hostiteli a parazity vznikají různé vazby. Z hlediska závislosti na hostiteli lze parazity rozdělit na obligátní, kteří jsou na hostiteli plně závislí. Fakultativní, neboli příležitostní paraziti, napadají za daných podmínek svého hostitele a chovají se jako praví paraziti. Z hlediska délky trvání parazitace lze rozlišit permanentní parazity, kteří cizopasí po

celou dobu své dospělosti uvnitř nebo vně hostitele. Temporární, dočasní parazité cizopasí na hostiteli jen v určitém vývojovém období. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Hostitelství popisuje TENORA (1992) následovně: Definitivním hostitelem, je organismus, ve kterém parazit dosahuje pohlavní zralosti a rozmnožuje se. Organismu, v kterém parazit prožije část vývojového cyklu, ale nedosahuje zde pohlavní zralosti, říkáme mezihostitel. Vektoři jsou mezihostitelé aktivně přenášející infekci. TENORA (1992) SVOBODA & SVOBODOVÁ (1995) uvádějí, že vliv vnějšího parazita na hostitele s následnou existencí některých nemocí je přímo vázán na přírodní ohnisko, v kterém koluje patogenní agens, stává se součástí daného ekosystému. Cirkulace je zde zajištěna přítomností rezervoárových zvířat obratlovců a vektorů krev sajícího hmyzu, klíšťat. Pokud nový příjemce onemocní pes nebo člověk, vstoupí do přírodního ohniska, je vystaven nebezpečí napadení vektorem a přenosu onemocnění. V našich podmínkách je tato problematika aktuální hlavně u virových a bakteriálních onemocnění klíšťová encefalitida, Lymeská borelióza. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) 2.2.1 Systematické zařazení parazitů psa domácího (Canis lupus f. familiaris) Většina zevních parazitů psů patří do kmene členovců - Arthropoda. Z parazitujících členovců jsou to především roztoči - Acarina a hmyz - Insecta. Členovci Členovci jsou druhově nejbohatším kmenem živočišné říše, čítají asi 30 milionů druhů, tj. více než 80 % všech druhů na Zemi. Část z nich přešla na cizopasný způsob života a představuje závažný zdravotnický a veterinární problém. Dosud bylo popsáno okolo 900 000 druhů a všechny se různým způsobem zapojují do potravních řetězců a ostatních vztahů a vazeb v ekosystémech. Velká množivost a plodnost za velmi krátké časové období vede ke zvyšování počtu jedinců v populacích. Množství potravy, které během vývoje spotřebují je značné, a proto také škody jimi způsobené nejsou bezvýznamné. Živočichům a i člověku škodí především druhy s bodavě sacím ústním ústrojím. Velice významnou skupinou jsou druhy, jejichž larvy cizopasí na těle nebo v těle savců. (TENORA,1992)

Charakteristickými znaky jsou dle TENORY (1992) sklerotizovaná vnější kostra, článkované končetiny, heteronomní segmentace těla, cephalisace přední části těla, nepravá druhotná tělní dutina mixocoel a otevřená cévní soustava. Tělo mají členovci složené z jednotlivých článků, sdružených do vyšších funkčních celků zvaných tagmata. (CHROUST et al., 2003) Trávící soustava je poměrně jednoduchá, je dokonale přizpůsobená charakteru přijímané potravy. Přední oddíl, stomodeum, se skládá z dutiny ústní, hltanu, jícnu a žvýkacího žaludku. Je zakončen svěračem (cardia). Střední oddíl, mezenteron, je entodermálního původu, má výstelku z cylindrického epitelu a má schopnost trávení a vstřebávání živin. Zadní oddíl, proktodeum je většinou rozdělen na střevo a konečník. Od mezenteronu je rovněž oddělen svěračem (pylorus). (CHROUST et al., 2003) Vylučovacím ústrojím jsou přeměněné metanefridie, vývody můžou ústit při bázi tykadel, čelistí nebo kyčlí noh. Vedle nich plní vylučování funkcí Malpighiovy trubice, trubicovité vychlípeniny zadní části trávicí trubice (CHROUST et al., 2003). Členovci mají složitá smyslová ústrojí, podle funkce umístěná na různých částech těla. Mohou být umístěna na chodidlech, makadlech či tykadlech a jsou to senzily hmatové, chemické (chuťové, čichové), nebo statické. Vnitřní smyslová ústrojí jsou nejvíce prostudována u hmyzu a jsou to chordotonální orgány. Základem je sensila napjatá uvnitř mezi dvěmi částmi těla. Registruje pohyb nebo změnu polohy těchto částí. Složitější je sluchové ústrojí hmyzu. Je umístěno na hrudi, zadečku, předních holeních. Velmi rozmanitá jsou zraková ústrojí, typickým příkladem jsou oči složené, umožňující mozaikové vidění díky velkému množství jednoduchých omatidií. Objevují se i jednoduchá temenní očka (oceli), u juvenilní formy jsou to očka larvální (CHROUST et al., 2003). Pohlavní orgány mohou být párové i nepárové. Velmi často bývají pomocná pářící a přichycovací zařízení. Samci mívají vyvinut chámový váček k hromadění semene, samice mají vytvořeny semenné váčky k uchovávání semene a tento orgán se podílí také na vytváření vaječných obalů. Členovci mají velký význam jako ektoparazité. Přímé působení se projevuje většinou kožními onemocněními, která jsou způsobena následkem kousnutí, bodnutí, vyvoláním alergie nebo sáním krve. Nepřímé působení se projevuje zejména v přenosu onemocnění virového, bakteriálního, protozoárního a helmintárního původu. Tento proces se uskutečňuje přímo vbodnutím při sání nebo nepřímo z exkrementů nebo výměšků po rozmačkání a vetření do kůže. Mezi členovce nepatří pouze škůdci, ale i formy užitkové, nebo užitečné. (CHROUST et al., 2003)

Tabulka 1: Systematické zařazení hlavních čeledí parazitů (Svobodová & Svoboda,1995) Třída Podtřída Řád Podřád Čeleď Rod Chelicerata Acarina Metastigmata Ixodidae Ixodes Haemaphysalis Dermacentor Rhipicephalus Argasidae Argas Mesostigmata Dermanyssidae Dermanyssus Prostigmata Cheyletiellidae Cheyletiella Demodicidae Demodex Trombiculida Trombicula Astigmata Sarcoptiformes Sarcoptidae Sarcoptes Notoedres Psoroptidae Otodectes Psoroptes Hexapoda Insecta Anoplura Linognathidae Linognathus Pediculidae Linognathus Pthirus Mallophaga Trichodectidae Trichodectes Siphonaptera (Aphaniptera) Pulicidae Felicola Pulec Ctenocephalides Spilopsyllus Ceraptophyllidae Ceratophyllus Diptera Brachycera Calliphoridae Calliphora Lucilia Sarcophagidae Sarcophaga Wohlfahrtia Anthomyidae Fannia (Fanniidae) Muscidae Musca Syrphidae Eristalix Piophila Cuterebridae Dermatobia Nematocera Culicidae Culex Aedes Simuliidae Ceratopogonidae Anopheles Eusimulium Prosimulium Odagmia Culicoides

2.2.2 Přehled druhů parazitujících na psu domácím V této kapitole se zabývám morfologickou charakteristikou druhů parazitujících na psu domácím s důrazem na základní determinační znaky a příznaky napadení. Dále uvádím možnosti prevence a léčby napadených zvířat. 2.2.2.1 Roztoči jako parazité kůže psů Morfologie a bionomie roztočů (Acarina) Roztoči mají chelicery zakončeny klepítky nebo bodcem, obojí slouží k nabodávání kůže hostitele. Pedipalpy mají tvar makadel, jejich kyčelní části jsou někdy upraveny v bodavě sací ústní ústrojí. Zadeček je nečlánkovaný a často srůstá s hlavohrudí v jediný celek. Někdy je odškrcena přední část s ústními končetinami od ostatního těla. Dýchání zajišťuje povrch těla nebo keříčkovité vzdušnice. Vývoj je nepřímý. Z vajíčka se líhne vždy larva se třemi páry končetin. V osminohou nymfu se mění po prvním svlékání, může mít i tři stupně (protonymfa, deutonymfa, tritonymfa). (TENORA 1992) Roztoči patří mezi nejdůležitější parazity domácích zvířat. U psů způsobují zaklíštění, cheyletielózu, demodikózu a sarkoptový svrab. Psi jsou hostiteli kolem 20 druhů roztočů. (SVOBODA, SVOBODOVÁ 1995) Nejčastější parazitické druhy roztočů Zaklíštění (Ixodidosis) Patří mezi nejčastější parazitární onemocnění psů. V našich podmínkách je to typický problém zejména v teplém ročním období (NAXERA,1991). V České republice mají význam především zástupci čeledi Ixodidae klíšťata. Zaklíštění psů a jiných domácích i hospodářských zvířat je celosvětovým problémem. Hlavními limity pro výskyt jsou nadmořská výška (vyskytuje se obvykle do 600 m nad mořem) a klimatické podmínky. Čím je vyšší teplota tím je počet druhů klíšťat vyšší (NAXERA,1991). K parazitickému způsobu života jsou klíšťata dokonale přizpůsobena. Jejich ústní ústrojí, chobotek, se skládá z hypostomu, který je pokryt zpětně postavenými zoubky, vzniklými přeměnou kyčelních článků pedipalp a z bodcovitých chelicer, které jsou v koncové části zpětně ozubené.

Kyčle noh vystupují z těla, ale nejsou pohyblivé. Průduchy jsou umístěny za kyčlemi nebo vedle nich. Dorzální plocha idiosomatu je krytá chitinovým štítkem zvaným scutum. Odtud plyne název tvrdá klíšťata. Samci mají štítek sahající až k zadnímu okraji těla. Samička má štítek jen na kraniální třetině těla, zbytek pokrývá kožovité alloscutum. Krev sají jak samci, tak samice. Na článku prvního páru nohou mají klíšťata jamku vyplněnou smyslovými buňkami, tzv. Hallerův orgán, ten pomáhá při vyhledávání hostitele. Jsou velmi nebezpečná jak pro psy, tak i pro člověka přenosem nebezpečných původců onemocnění např. boreliózy, encefalitidy a jiných chorob. (LAŠTŮVKA, 2004). V České republice mají význam především zástupci čeledi Ixodidae klíšťata. Při sání vypouštějí do rány protisrážlivou a umrtvující látku ixodin. Současně se do těla dostávají původci některých onemocnění, druhotně se do rány mohou dostávat i další původci chorob. (LAŠTŮVKA, 2004). SVOBODA, SVOBODOVÁ (1995) uvádějí, že klíšťata nejsou výrazně hostitelsky specifická. Larvy a nymfy sají obvykle na menších obratlovcích např. myšovitých hlodavcích, ale je běžné, že na jednom hostiteli nalezneme všechna vývojová stadia klíšťat. Vývoj klíšťat: Páření dle CHROUSTA (2003) probíhá obvykle na hostiteli, samec pomocí hypostomu rozevře do široka samičí pohlavní otvor a do něj přemístí ze svého genitálního otvoru spermatofor. Oplozená a nasátá samička klade obvykle 600 až několik tisíc vajíček. Vajíčka jantarové barvy později tmavnou a jsou spojena nerozpustným tmelem. Šestinohé larvy se líhmou nejdříve za šest týdnů a jsou průhledné, po nasátí asi za 1 až 6 měsíců se mění v osminohé nymfy, nejsou ještě pohlavně diferencované. Nymfa se v imago mění za dva i více měsíců. Když je obzvláště příznivý rok může proběhnout vývoj od larvy k dospělci od jara do podzimu, většinou se protahuje na delší dobu. Jednotlivá vývojová stádia mohou poměrně dlouhou dobu hladovět, maximálně však 1,5 roku. Všechna stádia se musí nasát krve, aby mohlo dojít k jejich přeměně. Klíšťata mohou přezimovat ve všech stádiích, proto je jejich výskyt celoroční. U nás jsou klíšťata obvykle trojhostitelská, proto většinou mění v každém stadiu svého hostitele. Celý vývoj obvykle trvá více let. Výskyt klíšťat je různý, nejčastěji se vyskytují na křovinách a v oblastech s vyššími bylinami. Na hostitele čekají v různých výškách, což je dáno vývojovým stadiem a druhem klíštěte. (SVOBODOVÁ, 1995) Ixodes ricinus (klíště obecné) se u nás vyskytuje nejčastěji. Představuje více jak 90 % populace klíšťat u nás. Sameček je červenohnědý až černý, velikosti kolem 2,5 mm, samice je žlutočervená, velikosti kolem 4 mm. Po nasátí mají šedou barvu a velikost je kolem 10 mm.

Vajíčka měří 0,5 mm, larvy 0,8 mm a nymfy kolem 1 mm. Je trojhostitelské. Vývojový cyklus trvá tři roky. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 600 m, v listnatých a smíšených lesích s křovinatým podrostem. Za příznivých klimatických podmínek se můžeme setkat s klíšťaty po celý rok (CHROUST et al., 2003). Ixodes hexagonus parazituje převážně na ježcích. Haemaphysalis concinna ( klíšť lužní) Haemaphysalis inermis (klíšť lesostepní) Haemaphysalis punctata (klíšť stepní) se vyskytuje v povodí řeky Moravy. Dermacentor reticulatus (piják lužní) má štítek s bělavými skvrnami, a vyskytuje se hojně na jižní Moravě. Rhipicephalus sanguineus je typicky dvojhostiteské klíště žijící v jižní Evropě a je přenašeč parazita Babesia cani. Argas vulgaris (klíšťák obecný) a Argas reflexu (klíšťák holubí) mají velikost 6-9 mm jsou hnědé barvy a napadají především holuby, ale mohou též napadnout psa i člověka. Místo vpichu je ohraničeno modrým valem, velmi silně svědí. Hostitelé také reagují zvýšenou teplotou, zrychleným dýcháním a tachykardií. Klinické příznaky napadení Klíšťata nacházíme velmi často na místech s velmi jemnou pokožkou, jako jsou oblasti břicha, uší, nosu v okolí očí. V místě přichycení se objeví lokální zánětlivá kožní reakce. Při silném napadení se může objevit u psů klíšťová paralýza. Ta je vyvolána toxiny bílkovinné povahy, které vylučují klíšťata slinnými žlázami. Toxiny zde postihují míšní motorické neurony s následnou progresivní chabou parézou. Příznaky klíšťové paralýzy by měly odeznít do dvou dnů po odstranění klíšťat. (SOVA,1978). Prevence Obecně bychom měli udržovat křovinaté porosty, a travnaté plochy nakrátko sestřižené, zbytky po sečení, spadané nebo zetlené listí je třeba odklízet, omezí se tak výskyt klíšťat. Omezit je nutno i výskyt drobných hlodavců, kteří jsou přirozenými mezihostiteli především larev a nymf. Po každé návštěvě lesa, nebo jiné lokality s rizikem výskytu klíšťat musíme psy vyčesat a prohlédnout jim pečlivě kůži a chlupy, zbavit je dosud nepřisátých klíšťat.

Terapie Přichycená klíšťata potřeme éterem, alkoholem, nebo minerálním olejem a opatrně vyjmeme. Na vyjmutí použijeme pinzety, nebo se osvědčili tzv. krokodýlci. Vzhledem morfologii chobotku je zcela jedno, na kterou stranu klíště vytáčíme. Klíšťata bychom měli odstraňovat v rukavicích, z důvodu možné infekce. Po vyndání klíštěte je potřeba ranku vydezinfikovat. Klíště nerozmačkáváme, tak lze snadno přenést infekci, zejména Lymskou borreliózu. SVOBODA & SVOBODOVÁ (1995) píší, že riziko přenosu spočívá v tom, že původce Lymské boreliózy Borrelia burgdorferi je lokalizována v kaudálním úseku trávicí trubice. Dále je I. ricinus původcem evropské klíšťové meningoencefalitidy. VOLF (2003) uvádí, že v ohniscích Lymské borreliózy může být infikováno až 30 % klíšťat, zatímco u klíšťové encefalitidy je to podstatně méně jen kolem 1 %. Obr. 3 Samec a samice klíštěte (dle Svobody & Svobodové, 1995)

Obr. 4 Vývojový cyklus klíštěte (dle Svobody & Svobodové, 1995) Čmelíkovitost (Dermanyssosis) Čmelíci jsou podle SVOBODY & SVOBODOVÉ (1995) typickými parazity drůbeže, holubů, divokého ale i okrasného ptactva. Psi se mohou nakazit v případech masivního kontaktu s tímto parazitem. Čmelík kuří je bělavý, šedý, může být i červenohnědý. Jeho velikost je v dospělosti kolem 0,6 mm. Červenou barvu a velikost 1,1 mm získá po nasátí krví. Vývojový cyklus má poměrně krátký, za optimálních podmínek je to asi jen týden. Při hladovění je to však i pět měsíců. Krví se živí jak nymfy, tak dospělci. Žijí v hnízdech, která můžeme najít v kůrnících, skulinách holubníků, krmítek a kurníků, kde se může nakazit i pes Prevence Není vhodné chovat psy v blízkosti hnízdišť ptáků, kurníků, holubníků a musíme zamezit přímému kontaktu psů a ptáků, např. drůbeží (CHROUST et al., 2003). Napadení psa čmelíky je objevíme velmi snadno, vypadají jako při napadení Cheyletiella yasguri dravčíkem. V srsti se čile pohybují paraziti, na první pohled vypadají jako lupy. Pokožka je silně zarudlá a velmi svědí. (CHROUST et al., 2003). Při dodržení výše uvedených preventivních opatření většinou nebývají psi napadeni.

1995). Terapie spočívá v ošetření vhodným přípravkem (SVOBODA & SVOBODOVÁ, Obr. 5 Čmelíci (dle Chrousta et al., 2003) Dravčíkovost (Cheyletielosis) Je onemocnění, které je na vzestupu a setkáváme se s ním u psů velmi často. Je to dáno nákupem zvířat ze zahraničí, krytím zahraničními psy a zvýšeným cestovním ruchem.(procházka, 2008) Cheyletiella yasguri je roztoč, který má bělavé, řídce ochlupacené tělo s hladkými hřbetními štítky, čtyři páry končetin, nápadně vyvinuté gnathosoma s tenkými zatažitelnými chelicerami a po stranách jsou silná makadla se srpovitým drápem. Smyslový orgán je umístěn na dorzální straně prvního páru končetin a má srdčitý tvar. Velikost dravčíků je závislá na vývojovém stadiu ( larva, nymfa, imago ) od 0,2 0,6 mm. Vajíčka jsou jemně uchycena na chlupech ve spleti vláken a tmelu asi 2 3 mm nad kůží. Vývoj tohoto roztoče vždy probíhá na hostiteli. Z vajíčka se líhne asi za čtyři dny larva, která má šest nohou; vývoj tvá asi 7,5 dne; následuje nymfa I. s 8 nohama, její vývoj trvá 4,5 dne; potom se přemění v osminohou nymfu II., vývoj trvá asi pět dnů a nakonec osminohé imágo žije 14 dní. Z toho vyplývá, že dospělec žije asi jenom 14 dní. Pokud opustí larvy, nymfy, nebo dospělci samčího pohlaví svého hostitele, hynou obvykle do 48 hodin. Dospělé samičky mohou přežít v jiném prostředí až 10 dnů. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Dravčíkovost můžeme u psa diagnostikovat pouhým okem nebo lupou. Nejlépe si ověříme přítomnost dravčíků rozhrnutím kůže a použití průhledné lepicí pásky, kterou

přiložíme na kůži a přitlačíme a položíme na podložní sklíčko a prohlédneme pod mikroskopem. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Prevence Velmi důležitá je zde prevence, která spočívá v pečlivém vyšetření nových zvířat zařazovaných do chovatelských stanic. Terapie Léčba dravčíkovosti je velice pracná, často se musí opakovat, protože dochází k recidivám. Toto onemocnění je zvláště závažné v chovatelských stanicích s více zvířaty, protože zde dochází k recidivám a je nutné perfektní desinfekce kotců, pelíšků, a věcí sloužících pro údržbu a úpravu srsti (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Obr. 6 Dravčík (dle Svobody & Svobodové, 1995) Demodikóza (Demodicosis) Demodex canis, trudník, způsobuje tzv. červenou prašivinu, její původce běžným obyvatelem kůže psa. Při onemocnění se ovšem setkáme s mnohem vyšším počtem parazitů, než je normálně běžné. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Demodikóza byla na vzestupu před patnácti lety ve Velké Británii, kde byl zaznamenán masivní nárůst této nemoci. Bylo to vysvětlováno explozivním nárustem plemen s dědičnou predispozicí k tomuto onemocnění (dobrman, rotvajler). Po roce 2000 byl nárůst tohoto onemocnění zjištěn i v našich chovech a to i u plemen, kde se dříve demodikóza vyskytovala zcela ojediněle (knírač) (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). I nadále je toto onemocnění navzestupu. Chovatelé tento nárůst vysvětlují nekontrolovatelným připouštěním zahraničních psů do chovu a dovozu zahraničních chovných fen. Při zařazování zvířat do chovu je velmi obtížné toto onemocnění zjistit. Velmi

důležité je vyřazování fen z chovu po zjištění demodikózy a někteří veterinární lékaři doporučují i kastraci fen (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Výskyt trudníků je zcela běžný a tento roztoč náleží k normální fauně kůže psa. Trudníci se usazují předním koncem směrem ke dnu chlupových folikulů a mazových žláz zdravých psů. Živí se epiteliálními buňkami, mazem a detritem. Životní cyklus je dlouhý asi 20 až 35 dní a celý probíhá v kůži. Všechna vývojová stadia můžeme ojediněle najít též v mízních uzlinách, játrech, plicích, krvi, moči, trusu, slezině a ledvinách. LLOYD & GRANT (1996) se domnívají, že se tam pasivně dostává krví a lymfou. Jsou to ale mrtví jedinci v různém stupni rozkladu. K přenosu dochází téměř výlučně přímým kontaktem feny s novorozenými štěňaty v prvních 2 3 dnech života. U štěňat můžeme objevit parazity už několik hodin po narození a to v okolí čenichu. Jen výjměčně můžeme zaznamenat přenos nemoci ze štěněte na štěně. Naproti tomu nebyl 100% potvrzen přenos trudníků kontaktem dospělých zvířat ani pozřením trudníků. Proti přenosu trudníka nitroděložně svědčí fakt, že nebylo onemocnění zjištěno u štěňat vybavených císařským řezem ani u mrtvě narozených štěňat (LLOYD & GRANT, 1996). Vývojová stadia Demodex canis jsou vajíčko, které je srpkovitého tvaru a připomíná třírohý klobouk. Dále následuje šestinohá larva. Nymfa i dospělec mají čtyři páry končetin a vzájemně se liší velikostí. Mladší stadia jsou veliká asi kolem 0,2 mm, dospělec dosahuje délky asi 0,3 0,4 mm. Vývojová stadia trvají 20 až 35 dní. Onemocnění je mnohem častější u čistokrevných, zvláště krátkosrstých psů, i když se stále častěji toto onemocnění objevuje i u dlouhosrstých plemen psů. Za onemocnění považujeme stav, kdy dojde k přemnožení parazita, a na kůži se objevují kožní změny. LLOYD, GRANT 1996 uvádějí, že generalizovaná forma demodikózy je spojena s imunodeficiencí organizmu. Jde o specifický defekt T-lymfocytů, a to dovoluje přemnožení trudníků. Tito parazité produkují humorální substanci, která způsobuje oslabení T-lymfocytů. SVOBODA & SVOBODOVÁ (1995) Tuto teorii po klinickém testování nemocných zvířat nepotvrzují, nevylučují ovšem, že k imunosupresi nesporně dochází v případech, kdy je onemocnění provázeno hlubokou pyodermií a chronickými stavy. Výzkumy potvrdily, že feny vykazující demodikózu vykazují prokazatelně vyšší výskyt tohoto onemocnění u svých štěňat. Role samců je zatím ve fázi výzkumů. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995)

Lokální forma se vyskytuje u jedinců do 6 měsíců věku. Léze se vyskytují na hlavě a předních končetinách, jsou ve formě ložiskových alopecií s šupinatěním a erytémem. Později dochází k jejich hyperpigmentaci. Většina těchto případů se sama upraví bez léčby, v asi 10% může přejít v generalizovanou formu onemocnění (LLOYD & GRANT, 1996). U generalizovaného onemocnění rozlišujeme tři formy. Juvenilní demodikóza postihuje zvířata kolem 3 až 12 měsíců, často odezní za 4 až 8 týdnů. Objevují se při ní četné léze na hlavě, končetinách, trupu a nakonec po celém těle. Vytvoří se četná ložiska se šupinatěním, erytémem, chronickém stádiu i hyperpigmentací. Je pro ně typická břidlicově modrá barva. Demodikóza dospělých vzniká po druhém roce života a bývá obvykle vyvolána nějakým závažným onemocněním ( nádory, nemoci jater...), tím dochází k imunodeficienci. Tuto formu demodikózy může vyvolat i nevhodné používání kortikosteroidů. Chronická pododermititida (pododemodikóza) se projevuje formou rezistentních zánětů kůže a je často výsledkem nedokončené, nebo nezvládnutelné léčby generalizované demodikózy. Nemoc se nejvíce projevuje v oblasti meziprstí, kde dochází k zhrubnutí kůže, alopecií, hyperpigmentací a těžkou sekundární pyodermií. (LLOYD & GRANT, 1996) U nemocných fen se doporučuje kastrace, protože hárání může opět vyvolat onemocnění. Nesmí se používat kortikosteroidy. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) Obr. 7 Vývoj kožních změn při demodikóze (dle Svobody & Svobodové, 1995)

Obr. 8 Vývoj trudníka (dle Svobody & Svobodové, 1995) Sametkovitost (Trombikulóza) Původce je Trombicula autumnalis sametka zarděnková, parazituje pouze larva, která má kulovité, obrvené tělo žlutooranžové barvy se třemi páry končetin. Nymfy s dospělci žijí saprofágně v půdě. K výskytu larev sametek dochází nejvíce na podzim, největší výskyt byl popisován na půdách s vápencovým podkladem. Larvy se vyskytují na trávě, ve výši kolen. Na kůži se zachycují pomocí chelicer, kterými pronikají do kůže. Po napadení do ranky vpravují sekret slinných žláz, ten v kůži vyleptává kanálek (stylostom), který slouží k nasávání tělní tekutiny a rozpuštěné tkáně. Jde o vzácné mimotělní zpracování potravy. Po 14 dnech larvy zvětší svůj objem asi dvakrát, uvolňují se a padají na zem, zde dokončují svůj vývoj. Celý cyklus trvá kolem 60 dní. V našich podmínkách je to velmi málo se vyskytující se onemocnění, které má silně sezónní charakter. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) Larvy napadají místa s velmi tenkou kůží, u psa je to v okolí očí, pysků, nosu, zevního zvukovodu, ale zejména meziprstí. Místa silně svědí a je zde zvýšená tvorba šupin. Při masivním postižení psa sametkami musíme zvážit, zda se nejedná o sarkoptový svrab. Prevence Sametky se vyskytují zejména na vlhčích, stinných místech. Je lepší se těmto místům vyhnout, zvláště na podzim, kdy je vyšší populační hodnota těchto roztočů (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) Obr. 9 Larva sametky (dle Svobody Terapie & Svobodové, 1995) Ošetření spočívá v použití přípravků na bázi pyretroidů,

případně organofosfátů, postižení zvukovodů je vhodné řešit přípravky na bázi thiabendazolu (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Svědění se omezuje kortikoidy. Prašivina psů ( Sarkoptový svrab, Scabies canis) Je způsobena původcem Sarcoptes scabiei var. canis (zákožka svrabová), je velmi rozšířen, i když u nás na ústupu. Je to druhově specifický parazit postihující především psa, může se ale objevit vzácně i u lišek, koček, ale i u člověka. Vyskytuje se v chovech se špatnými hygienickými podmínkami (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). S. canis je kulatý roztoč se zkrácenými kuželovitými nožkami. Poslední dva páry končetin jsou zkráceny a nepřesahují okraj těla (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Vývojový cyklus trvá obvykle 10 až 21 dní. Z vajíčka se líhne za 3 10 dní larva se šesti nohami. Nymfa a dospělec mají čtyři páry končetin. Dospělci zákožky žijí 3 až 4 týdny a po kopulaci začnou klást až čtyři vajíčka denně. Samičky jsou větší než samečci a měří asi 0,3 0,3 x 0,2 0,3 mm. Samečci jsou velicí 0,20 0,25 x 0,15 0,17 mm. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Ke kopulaci S. canis dochází na povrchu kůže. Oplodněné samičky vyvrtávají v kůži chodbičky ( 2 3 mm denně ), do nich kladou vajíčka a zanechávají v nich trus. Po vylíhnutí larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu. Nymfy se také pohybují na kůži v ložisku až do dospělosti. Samečci žijí pouze na povrchu těla. Samičky, které se dostanou po rozškrábání na povrch, hynou. Nakladená vajíčka a trus však v místě traumatizace zůstávají a nadále způsobují svědění. Zákožky se živí tkáňovým mokem a mimo hostitele nejsou schopny přežívat déle než 2 3 dny. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Onemocnění je velmi kontagiózní, šíří se stykem s nemocným zvířetem. Může dojít k přenosu i chovatelskými pomůckami, nebo umístěním zdravého psa do prostor po psovi trpícím svrabem (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Tímto onemocněním může onemocnět pes v každém věku. Onemocnění je přenosné i na člověka. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Prevence Spočívá v zabránění styku s nemocným zvířetem, zabránění přístupu do míst s předpokládanou přítomností parazita.

Terapie Pro zjištění onemocnění se používá ELISA test, který byl vyvinut ve Švédsku. Při ošetření psa je nutná i desinfekce kotců, pelechů a míst kde se postižený pes pohyboval. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Ošetření spočívá v ostříhání napadeného zvířete, koupeli v šampónu s přídavkem síry, případně aplikaci kurativních přípravků, jejichž účinná látka není toxická pro ošetřované plemeno. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Obr.10 Vývojový cyklus zákožky Obr. 11 Zákožka psí Oba obrázky (dle Svobody & Svobodové, 1995) 2.2.2.2 Hmyz jako parazit psů V této živočišné třídě nacházíme mnoho parazitických druhů. Můžeme zde nalézt permanentní parazity např. vši, všenky, blechy, tito parazité jsou v stálém kontaktu s hostitelem. Můžeme zde najít i dočasné parazity, kteří určitou část svého životního vývoje prodělávají mimo tělo hostitele, sání krve na hostiteli probíhá časové omezenou dobu. Morfologie a bionomie hmyzu Hlava hmyzu nese jeden pár složených očí (oculi), někdy i další jednoduchá očka (oceli). Základním čichovým a hmatovým orgánem jsou tykadla, složená z různého počtu článků. Ústní ústrojí je tvořeno horním (labrum) a spodním (labium) pyskem, párem čelistí (maxily) a párem kusadel (mandibuly). Základním typem ústního ústrojí je ústní ústrojí kousací, řada druhů hmyzu má ústní orgány přeměněny v ústrojí bodavě savé, savé nebo lízací (VOLF et al., 2007). Hruď je složená ze tří oddílů, označujeme je jako předohruď, středohruď a zadohruď. (prothorax, mesothorax, metathorax). Na hrudních segmentech se nacházejí končetiny,

typicky jsou tvořené 5 hlavními částmi, a to kyčlí (coxa), příkyčlím (trochanter), stehnem (femur), holení (tibia) a chodidlem (tarsus). Chodidlo je zpravidla článkované. Celková stavba končetin je uzpůsobená způsobu života hmyzu. Ektoparaziticky žijící druhy mají končetiny obvykle uzpůsobené k pevnému přichycení na těle hostitele. Na středohrudi a zadohrudi se nacházejí dva páry křídel, které jsou však u mnoha, hlavně parazitujících druhů redukovány. Křídla jsou vyztužena příčnými a podélnými žilkami, které jsou tvořeny trachejemi, nervy a kanálky s hemolymfou. Zadeček hmyzu je článkovaný, složený z 11 a méně článků. Většina hmyzu má však počet zadečkových článků nižší. Na 8. a 9. článku bývají umístěny genitální otvory, které jsou různými způsoby pozměněny. Samečkům slouží k přenosu spermií a k přichycení samičky, u samičky pak kromě kopulace slouží i ke kladení vajíček. Odlišnou morfologii genitálních článků lze využít při určování jednotlivých hmyzích druhů. (Šefrová, 2006). Dýchací soustavu hmyzu tvoří vzdušnice tracheje. Tracheje jsou mnohonásobně větvené trubicovité útvary, které ústí na povrch těla hmyzu průduchy, ty se nazývají stigmata nebo spirakula (Šefrová, 2006). Cévní soustava hmyzu je otevřená, hemolymfa v těle cirkuluje pomocí pulzující části hřbetní cévy (Šefrová, 2006). Vylučovací systém je tvořen Malpighiho trubicemi, ve kterých dochází k filtraci hemolymfy. Malpighiho trubice vedou do kaudální části střeva (Šefrová, 2006). Nervové soustavě hmyzu dominují velké hlavové nervové zauzliny (ganglia), nadjícnové a podjícnové. V hrudi i zadečku jsou uložena další nervová ganglia. Trávící soustavu hmyzu můžeme rozdělit dle VOLFA et al. (2007) na tři základní oddíly a to stomodeum, mezenteron a proctodeum. Stomodeum je dále členěno na ústa, hltan, jícen, volátko, žaludek. Mezenteron, který je vystlán trávícím epitelem a peritrofickou membránou, slouží k vlastnímu trávení a resorbci živin. Vývoj hmyzu je uveden dle (CHROUSTA et al., 2003). Rozlišujeme dva základní typy, proměnu dokonalou (holometabolii) a proměnu nedokonalou (hemimetabolii). Dokonalá proměna - zde v klasické formě jedinec prochází stádiem vajíčka, několik instary larvy, stadiem kukly (pupa) a dospělce (imago). Při nedokonalé proměně stadium kukly chybí a larva prochází několika instary a poslední instar se mění přímo v dospělce. U obou vývojových typů jsou jednotlivá larvální stadia od sebe oddělena svlékáním (ekdysis).

Nedokonalou proměnu mají například vši a všenky. Proměnu dokonalou mají například dvoukřídlí a blechy. Hmyz je až na několik málo výjimek odděleného pohlaví (gonochoristi), u mnoha řádů hmyzu došlo k vývoji partenogeneze. Parazitózy způsobené hmyzem Zavšivení (Pediculosis) Zavšivení u psů je v posledním desetiletí na ústupu, jedná se tedy o sporadicky se vyskytující onemocnění. Vši jsou drobný bezkřídlý hmyz s oploštěným tělem šedožluté barvy, velikosti asi 1-8 mm. Samičky bývají větší. Na hlavě, která je prodloužená ve směru podélné osy a je výrazně menší než tělo, jsou umístěna pětičlenná tykadla. (CHROUST et al., 2003) Tito paraziti jsou většinou slepí, mohou se u nich nacházet primitivní fotosenzitivní očka. Vši jsou vybaveny bodavým ústním ústrojím, které je tvořeno čtyřmi bodci obalenými rourkovitou pochvou. Kolem ústního otvoru je věnec malých háčků, které zabezpečují přichycení během sání. Hruď je složena ze tří pevně srostlých hrudních článků a je širší než hlava (VOLF et al., 2007). Zadní část tohoto parazita je členěna na devět částí, pohlavní dimorfismus je zřetelný. Samec má pohlavní otvor na hřbetní straně, sklerotizovaný tyčinkovitý penis a zaoblený zadeček. Samičky mají pohlavní otvor na břišní straně a zadeček dvojlaločný. Tři páry silných končetin s chodidlem redukovaným pouze na jeden článek jsou opatřeny mohutnými přichycovacími drápy jako adaptací k životním podmínkám. Srpovitý dráp, proti němuž vyrůstá na holeni silný palcovitý výrůstek (onychium), tvoří kleště, které mají vždy rozměr odpovídající průměru chlupu odpovídajícího hostitele, což vymezuje druhovou specifiku a lokalizaci na daných okrscích těla. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 2003) Oplodněné samičky kladou 80-300 vajíček, která lepí na chlupy. Vajíčka (hnidy), která mají velikosti více než 0,5 mm a mají zprvu bělavou barvu, při dozrávání tmavnou až do žlutohněda. Na horním pólu je víčko. Vši prodělávají proměnu nedokonalou. Vývojový cyklus trvá 15-45 dní v závislosti na teplotě, vlhkosti a výživě. Larvy i nymfy se podobají dospělým vším, jsou však menší. Délka života se pohybuje u samců mezi 15-20 dny a u samiček 30-40 dny. (VOLF et al., 2003)

Prevence Preventivní opatření spočívají v důkladné hygieně, prohlídkách srsti po návratu z kynologických akcí. Na kůži a srsti pozorujeme hnidy nalepené na chlupech a pomalu se pohybující dospělce, larvy a nymfy. Preventivně lze použít také antiparazitární obojky a aplikaci insekticidů formou spottu (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 2003). V zimě, kdy je srst nejhustší, skýtá úkryt a vlhké prostředí, které je vhodné pro rychlé množení vší (LLOYD,GRAND,1996). Terapie Parazitovaná zvířata je vhodné ostříhat, vykoupat za použití běžného šamponu a použití kurativních přípravků, tj. insekticidů (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 2003). Přípravky jsou na bázi organofosfátů, karbamátů, pyrethrinů, pyrethroidů a avermectinů. Preparáty mohou být aplikovány po celém těle, poléváním v hřbetní krajině nejčastěji podél páteře (pour-on) nebo lokálně většinou do týlní krajiny (spot-on). U psů se používají také šampony např. ORTHOSAN. Další vhodné přípravky pro psy jsou FRONTLINE, BIOKILL, DIFFUSIL. Aplikaci většiny přípravků doporučujeme zopakovat 2x po 14 dnech, aby se zlikvidovaly nově vylíhlé vši. Zavšivení se šíří ve špatných zoohygienických podmínkách. Linognathidae První pár končetin těchto vší je kratší, hlava je užší než u zástupců čeledi Haematopinidae (proto se nazývají dlouhonosé vši ) (CHROUST et al., 2003). U psů se vyskytuje veš psí (Linognatus setosus), což je druhově specifický parazit psa, a některých zástupců čeledi Canidae. Mallophaga Všenky jsou velmi podobné vším, liší se širokou hlavovou částí a způsobem výživy. Všenky jsou stejně jako vši permanentní parazité s přísnou hostitelskou specifitou. Mimo hostitele přežívají pouze 1-2 dny (SVOBODA,SVOBODOVÁ,1995). Prodělávají proměnu nedokonalou. Imaga, nymfy i larvy se živí kožním epitelem a organickým detritem (odtud angl. název biting lice ). Ve starší české literatuře je pro všenky používán termín čmely. (NAXERA,1991).

Všenky jsou drobní, bezkřídlí cizopasníci podobní vším, od kterých se odlišují menší velikosti (obvykle do 3 mm). Tělo je oploštěné, šířka hlavy odpovídá šířce těla nebo ji i přesahuje, ústní ústrojí je umístěno na ventrální straně hlavy. Obdobně jako u vší jsou končetiny opatřeny drápy, všenky savců mají po jednom drápku. (CHROUST et al., 2003) Všechna vývojová stádia všenek se na rozdíl od vší živí epiteliemi. V srsti se pohybují poměrně rychle. Vývoj je stejný jako u vší, proměna je nedokonalá a vajíčka se rovněž nazývají hnidy. (HARVEY,1998) Prevence Preventivní opatření jsou stejná jako v případě vší. Pokud se vyskytne napadení všenkou psí (Trichodectes canis), je vhodné věnovat pozornost případné parazitaci tasemnicí psí (Dipylidium caninum), jejímiž mohou být mezihostiteli. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) Terapie je stejná jako při zavšivení. Obr. 12 Všenka psí Obr.13 Veš psí Oba obrázky (dle Svobody & Svobodové, 1995) Zablešení Blechy (Siphonaptera, dříve Aphaniptera) jsou bezkřídlý hmyz se skákavýma nohama a proměnou dokonalou. Imaga se živí krví a parazitují u ptáků a savců. Známe asi 2 000 druhů, v České republice se vyskytuje kolem 130 druhů. (CHROUST et al., 2003)

Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz o velikosti 1-6 mm s bilaterálně oploštěným tělem a zřetelně oddělenými hrudními články. Oči jsou buď jednoduché fotosenzitivní, nebo mohou chybět, na hlavě jsou krátká palicovitá tykadla. Ústní ústrojí je bodavé. Třetí pár nohou je delší a skákavý. Mohutné skoky umožňují polštářky tvořené hmotou resilinem, která po stlačení vydá okamžitě množství energie. Tělní pokryv je silně sklerotizovaný, barva žlutá až tmavohnědá.(laštůvka, 2004). Kýlovitá hlava umožňuje rychlý pohyb v srsti. Na povrchu těla mají blechy trny a u některých rodů jsou i hřebínky (ctenidia) směřující po směru pohybu. Všechny tělní články včetně hlavy končí destičkami, které se střechovitě překrývají. Trny a hřebeny jsou důležitým určovacím znakem. Celé uspořádání zpevňuje tělo blech a zesiluje schopnost rychle se pohybovat v srsti hostitele.(chroust et al., 2003) Imaga se živí výhradně krví savců, sají obě pohlaví. Již během sání vypouštějí řitním otvorem kapky nestrávené krve. Sají několikrát denně, samička musí sát před každou snáškou. Porcelánově bílá eliptická vajíčka jsou relativně velká (0,5 mm), později se zakalí. Kladena jsou po 4-8, celkem jich samička vyprodukuje kolem 400 (LAŠTŮVKA, 2004). Vajíčka nemají lepivý povrch, a proto nedrží na hostiteli, ale padají do okolí. Po dvou dnech se vylíhne larva, která se uvolní z vajíčka pomocí speciálního vaječného zubu, který je vyvinutý pouze u I. larválního instaru. Larvy jsou beznohé, jejich tělo se skládá ze 13 článků, na každém je věnec brv. Na rozdíl od larev much jsou bleší larvy pokryté chloupky a štětinami. Živí se i drobnými organickými nečistotami. Zpočátku je tělo larvy bělavé s prosvítající potravou. Larva roste a 2x se svléká. Larva 3. instaru vytváří kokon, ve kterém se svléká potřetí a poté se zakuklí. Kokon je na povrchu obalen částečkami z okolí, např. pískem a chlupy, takže dokonale splývá s prostředím. Vývoj trvá 4-6 týdnů, ale může být i kratší. Za nepříznivých podmínek se vývoj prodlužuje až na 200 dní. Optimální prostředí je 28 C při 80% relativní vlhkosti. Dospělá blecha se vyvine v kokonu asi po týdnu, jestliže však není v blízkosti vhodný hostitel, zůstává ukrytá. Dokáže reagovat na mechanické podráždění ohlašující hostitele a rychle se uvolnit. Pes tak může být napaden velkým počtem blech, i když v pelechu nebyly dospělé blechy pozorovány. Uhynulá zvířata blechy opouštějí.(chroust et al., 2003). Blechy tráví velkou část života mimo hostitele. Nejedná se jen o vajíčka a larvy, ale i o dospělé blechy, které mohou přežívat až šest měsíců bez potravy. Blechy obvykle sají krev několik minut a pak přecházejí na jinou část těla nebo nového hostitele, případně se vyskytují volně. Permanentně žije na hostiteli jen málo druhů.(svoboda & SVOBODOVÁ, 1995)

Prevence Prohlídka srsti a vyčesávání je základem, prevence spočívá v udržování hygieny. V srsti psů pozorujeme rychle se pohybující blechy. Charakteristický je také nález drobných zrnek blešího trusu připomínajících mák. Rozlišení blešího trusu od dalších nečistot provádíme hlavně u psů tak, že zvíře postavíme na bílou látku nebo filtrační papír a češeme hustým hřebenem. Poté podložku navlhčíme a trus blech se prozradí červenohnědými skvrnami rozpouštěné krve. Při podezření na dermatitidu z blešího kousnutí provádíme alergický test s blešími hapteny. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Regulátory růstu hmyzu přeruší vývojový cyklus ve stádiu vajíčka nebo larvy, na kukly a dospělce nepůsobí. Kontrola zablešení musí být spojena s likvidací vývojových stadií a blech žijících v blízkosti hostitele. Využívají se obojky napuštěné látkou účinnou proti blechám, pudry, šampony, spreje, spot-on přípravky a regulátory růstu hmyzu. Bleší populace, které se koncentrují v místě odpočinku psů, omezuje pravidelné vysávání koberců, čalouněného nábytku, sedadel aut, pelíšků aj. U psů chovaných v kotcích je nutné vymýt boudu a vyměnit podložku. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995) Blechy se uplatňují jako přenašeči velmi nebezpečných patogenů. Byl prokázán přenos bakterií, např. Yersinia pestis, Rickettsia typhi, Bartonella sp., Salmonella sp., Staphypococcus sp., Clostridium tetani, parazitů jako je Dipylidium caninum, Hymenolepis sp., Dipetalonema recognitum a viróz, např. myxomatózy. (SVOBODA & SVOBODOVÁ, 1995). Terapie Terapie je rozvinutá především u psů, u nichž je zablešení závažným zdravotním majícím dopad i na majitele. K odblešení se používají preparáty na bázi pyretrinů, pyrethroidů, organofosfátů, karbamátů, avermectinů nebo fipronil ve formě pudrů, sprejů, koupelí, polévání (pour on) nebo nakapání (spot on). Regulátory růstu hmyzu podávané pravidelně perorálně poškozují metamorfózu blech a potomstvo samičky, která se nasála krve takto ošetřeného zvířete, nedosáhne adultního stadia. Příkladem je lufenuron, který působí jako inhibitor biosyntézy chitinu a u larvy se nevyvine chitinový zub, který umožňuje uvolnění z vajíčka. V současné době považujeme za nejúčinnější kombinaci přípravků, které kombinují adulticidní účinek s eliminací vývojových stadií v prostředí (STRONGHOLD 6% sol. selamectin). Dlouhodobé asanace prostředí lze dosáhnout použitím boritých solí (borax), které zaručí až na rok období bez výskytu blech. Aplikaci však musí provést specializovaná firma. Jednou z metod biologické kontroly je využití parazitů blech larev