VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA ÚROVEŇ ZNALOSTÍ PRVNÍ POMOCI U ZDRAVOTNÍKŮ

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA KATEDRA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ VŠEOBECNÁ SESTRA ÚROVEŇ ZNALOSTÍ PRVNÍ POMOCI U ZDRAVOTNÍKŮ Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Jana Marešová Autor práce: Karolína Javůrková Jihlava 2011

Anotace Práce je zaměřena na postup při poskytování první pomoci zdravotníkem. Teoretická část obsahuje přehled příznaků a doporučení pro péči o postiţeného v nejčastějších akutních stavech. Praktická část obsahuje výsledky výzkumu na téma znalosti zásad první pomoci prováděného u zdravotníků. Výzkum byl zaměřen na zjištění úrovně znalostí a moţnostech jejich ovlivnění. Klíčová slova: První pomoc. Resuscitace. Akutní stavy. Annotation This work is focused on the process of providing first aid medical personnel. The theoretical part contains an overview of symptoms and recommendations for the careof the victim in the most common acute conditions. The practical part contains theresults of research on knowledge of the principles of first aid conducted by health professionals. The research was aimed at detecting the level of knowledge andpossibilities to influence them. Keywords: First aid. Resuscitation. Acute conditions.

Poděkování Děkuji především paní Mgr. Janě Marešové za odborné vedení mé bakalářské práce, za spolupráci, rady a trpělivost při jejím vypracovávání. Dále bych chtěla poděkovat všem odborníkům, kteří byli ochotni konzultovat některé problémy a všem respondentům za jejich čas a vyplnění dotazníků. Dík patří i rodině a mému okolí za trpělivost a podporu během vytváření této práce.

Prohlašuji, ţe předloţená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, ţe citace pouţitých pramenů je úplná, ţe jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále téţ AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím uţitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, ţe VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o uţití mé bakalářské práce a prohlašuji, ţe s o u h l a s í m s případným uţitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, ţe uţít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu vyuţití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne poţadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaloţených vysokou školou na vytvoření díla (aţ do jejich skutečné výše), z výdělku dosaţeného v souvislosti s uţitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne... Podpis

OBSAH 1 ÚVOD... 7 1.1 Cíl práce... 10 1.2 Pracovní hypotézy... 10 2 TEORETICKÁ ČÁST... 11 2.1 Zákon o neposkytnutí pomoci... 11 2.2 Bezvědomí... 12 2.2.1 Zajištění průchodnosti dýchacích cest... 12 2.2.2 Zahájení KPR... 13 2.2.3 KPR u dospělého... 13 2.2.4 KPR u dítěte... 14 2.2.5 KPR u novorozence... 14 2.2.6 Ukončení KPR... 14 2.2.7 Zotavovací poloha... 15 2.3 Krvácení... 16 2.3.1 Rozdělení krvácení podle velikosti ztráty... 16 2.3.2 Rozdělení krvácení podle druhu... 16 2.3.3 Příznaky... 17 2.3.4 První pomoc... 17 2.4 Šok... 19 2.4.1 Hypovolemický šok... 19 2.4.2 Kardiogenní šok... 19 2.4.3 Septický šok... 20 2.4.4 Anafylaktický šok... 20 2.4.5 Neurogenní šok... 20 2.5 Zlomeniny... 21 2.5.1 Příznaky... 21 2.5.2 První pomoc u zlomenin... 21 2.6 Otravy... 22 2.6.1 Příznaky... 22 2.6.2 První pomoc při intoxikaci... 22 2.7 Infarkt myokardu... 23 2.7.1 Příznaky... 23

2.7.2 První pomoc... 23 2.8 Cévní mozková příhoda... 24 2.8.1 Příznaky... 24 2.8.2 První pomoc při CMP... 24 2.9 Komplikace Diabetes mellitus... 25 2.9.1 Hypoglykemie... 25 2.9.2 Hyperglykemie... 25 2.10 Epileptický záchvat... 27 2.10.1 Generalizovaný tonicko-klonický záchvat... 27 2.10.2 Jiné formy epileptických záchvatů... 27 2.10.3 První pomoc při epileptickém záchvatu... 28 3 PRAKTICKÁ ČÁST... 29 3.1 Metodika výzkumu... 29 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 29 3.3 Průběh a popis výzkumu... 30 3.4 Vlastní výsledky výzkumu... 31 4 DISKUZE... 47 5 ZÁVĚR... 49 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY SEZNAM POUŢITÝCH PRAMENŮ PŘÍLOHY Příloha A: Dotazník pro praktickou část Příloha B: Řetězec přeţití Příloha C: Algoritmus základní neodkladné resuscitace

1 ÚVOD První pomoc je soubor jednoduchých a účelných metod a opatření, která mohou být poskytnuta kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv jako bezprostřední pomoc při náhlém postiţení zdraví. (Ertlová, 2000) Takto zní jedna z definic první pomoci. Evropská rada pro resuscitaci (ERC) vytvořila soubor doporučení pro neodkladnou resuscitaci v přednemocniční léčbě - tzv. Guidelines for resuscitation (doporučení pro resuscitaci). Tato doporučení byla aktualizována v roce 2010, kdy došlo i k některým úpravám na základě dlouhodobých studií. Kaţdému z nás se můţe stát, ţe se dostane do situace, kdy mu poskytnutí první pomoci můţe zachránit ţivot. Představme si, ţe osoba, která by nám mohla pomoci, neví, jak reagovat a pomoc neposkytne. Proto bychom sami měli předejít tomu, ţe nevíme, jak se zachovat a co v takové situaci dělat. Nehledě na to, ţe povinnost poskytnout první pomoc je dána zákonem a neposkytnutí můţe být trestáno odnětím svobody. Tento zákon je přísnější pro odborníky (zdravotníky), hrozí jim aţ 3 roky odnětí svobody nebo zákaz činnosti. (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Nejen zájem o informace jak poskytnout první pomoc, ale i jejich znalost by měla být u kaţdého člověka samozřejmostí. U odborníků je dokonce i znalost zásad povinností. Bohuţel ne u všech tomu tak skutečně je, proto jsem si vybrala toto téma pro zpracování bakalářské práce. Práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. V teoretické části jsem se zaměřila na výčet nejčastějších stavů, které mohou nastat a které vyţadují zásah další osoby, bez něhoţ by mohlo dojít k váţným následkům nebo aţ k úmrtí. U kaţdého problému jsou uvedeny příznaky, podle kterých lze rozeznat o jaké onemocnění nebo komplikaci se jedná. Včasná diagnostika můţe být rozhodujícím momentem v léčbě. První kapitola v teoretické části je zaměřena na poskytování první pomoci postiţenému v bezvědomí a vypracována především na podkladu nejnovějších aktualizací doporučení ERC z roku 2010. Je zde uveden postup pro zprůchodnění dýchacích cest, kdy zahájit a kdy ukončit kardiopulmonální resuscitaci (dále jen KPR) a především jak při KPR 7

postupovat. Postup provedení KPR se dělí podle věku postiţeného. Základními kategoriemi pro poskytování pomoci odborníkem jsou dospělí, děti (1 nebo více zachránců) a novorozenci. Při resuscitaci hraje významnou roli umělé dýchání z úst do úst, ale nejvýznamnější je srdeční masáţ, u které je podstatná frekvence hloubka a minimální přerušovanost kompresí. Poslední část této kapitoly je věnována zotavovací poloze. Tato poloha však není jednotná a závisí na druhu poranění a stavu postiţeného. Při poskytování první pomoci je na prvním místě zástava případného krvácení. Se ztrátou do 15 % je ve většině případů organismus schopen se vyrovnat. Při větší ztrátě dochází k rozvoji příznaků, kdy při více neţ 30 % můţe dojít k rozvoji šoku a při 40 % ztrátě zpravidla k akutnímu stavu kdy hrozí vykrvácení. Právě krvácení je v teorii věnována kapitola druhá. Obsahuje základní rozdělení podle velikosti ztráty a podle druhu krvácení. Dále je uveden postup pro ošetření (včetně přiloţení tlakového obvazu a škrtidla). Většina akutních stavů můţe vézt k rozvoji šoku. Tím se v teoretické části zabývá kapitola čtvrtá. Šok je zde rozdělen do pěti hlavních druhů, kdy jsou vţdy uvedeny hlavní příznak a první pomoc. Další část je zaměřena na poranění kostí, konkrétně na zlomeniny. Jejich výskyt je poměrně častý a mnohdy se s nimi v rámci přednemocniční péče můţeme setkat. I zlomeniny mívají typické projevy (existují však výjimky), které jsou v dané kapitole uvedeny. Hlavním krokem při jejich ošetření je imobilizace, která je v kapitole téţ rozvedena i s postupem při ošetření zlomenin otevřených. Následující kapitola je věnována otravám, které mohou být náhodné nebo záměrné. V této části jsou uvedeny nejčastější intoxikace a postup při péči o postiţeného pacienta pod vlivem daných látek. Dle druhu působící látky se péče v některých bodech liší. Mezi nejčastější příčiny úmrtí patří onemocnění srdce a cév, kam se řadí i akutní infarkt myokardu. U tohoto onemocnění je velmi důleţité včasné rozpoznání příznaků a co nejrychlejší péče odborníka. Infarktem myokardu je podrobněji popsán v deváté kapitole teoretické části této práce. 8

Následuje část zaměřená na cévní mozkovou příhodu, její příčiny, příznaky a léčbu. Po ní jsou rozvedeny komplikace diabetes melitus jako je hypoglykemie nebo hyperglykemie. Poslední kapitola je věnována epilepsii, jejím komplikacím a přístupu k nim. Praktická část práce je zaměřena na znalosti zdravotníků v oblasti první pomoci. Pomocí dotazníků pro zdravotníky bylo provedeno zmapování úrovně znalostí v tomto oboru. V této části je uveden postup výzkumu a především jeho výsledky. V úplném závěru jsou pro dokreslení určitých postupů zařazeny přílohy ve formě obrázků a obrázkových návodů. Hlavním důvodem pro poskytnutí první pomoci by neměla být obava z postihu (za neposkytnutí pomoci), ale především snaha pomoci. Není nutné znát podrobně všechna doporučení a všechny postupy, ale je důleţité nemít strach a chtít pomoci. I zavolání zdravotnické záchranné sluţby někdy můţe být ţivot zachraňující úkon. 9

1.1 Cíl práce Hlavním cílem této práce je zmapování znalostí zásad první pomoci u odborných pracovníků (zdravotníků). Výzkum byl proveden pomocí dotazníků, kde bylo hlavním záměrem zjistit, na jaké úrovni jsou znalosti zásad (při poskytování přednemocniční péče v akutních stavech) u zdravotníků. Druhým cílem je zjistit, zda má délka praxe vliv na úroveň znalostí zásad první pomoci. Třetí cíl je zaměřen na zájem respondentů o aktualizování a zdokonalování znalostí v první pomoci. 1.2 Pracovní hypotézy Hypotéza č. 1: Méně neţ polovina respondentů bude mít 100% znalosti první pomoci (dle teoretických otázek v dotazníku). Hypotéza č. 2: Nejlepší znalosti první pomoci mají odborníci s délkou praxe do 5ti let. Hypotéza č. 3: Méně neţ polovina respondentů bude mít zájem a zdokonalení se v oboru první pomoci. 10

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Zákon o neposkytnutí pomoci Otázkou neposkytnutí první pomoci se zabývá Trestní zákoník. Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví nebo jiného váţného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak můţe učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody aţ na dvě léta. (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pro odborníky však platí druhý odstavec: Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví nebo váţného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody aţ na tři léta nebo zákazem činnosti. (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Z trestního zákoníku tedy vyplývá povinnost všech občanů poskytnout první pomoc. Jsou dány i podmínky, kdy tak občan učinit nemusí (hrozí-li nebezpečí). Neposkytnutí první pomoci je trestný čin, za který hrozí trest dle individuálních případů. 11

2.2 Bezvědomí Evropská rada pro resuscitaci vydala tzv. Řetězec přeţití (Chain of survival), který je zaměřen na čtyři základní kroky důleţité pro přeţit postiţeného v bezvědomí. Prvním krokem je včasné rozpoznání srdeční zástavy, následuje KPR, třetí fází je včasná defibrilace a poslední, čtvrtou fází, je poresuscitační péče (např. terapeutická hypotermie). Samotná KPR je zaloţena především na zajištění průchodnosti dýchacích cest, srdeční masáţi a umělém dýchání. Doporučený postup resuscitace je uveden v Guidelines for Resuscitation (nejaktuálnější platná verze z roku 2010). (Gudelines, 2010). Při prvním kontaktu s postiţeným zjistíme, zda v místě události nehrozí nebezpečí. Pokud ano, postiţeného transportujeme na bezpečné místo. Poté zjistíme stav vědomí postiţeného. Ověříme, zda reaguje na slovní otázku nebo na zatřesení rameny. Pokud ano, zanecháme jej v poloze, ve které jsme jej nalezli a případně voláme zdravotnickou záchrannou sluţbu (dále jen ZZS). Pokud nereaguje, poloţíme jej na záda (pozor na moţné poranění páteře), zajistíme dýchací cesty a zkontrolujeme dech. Dýchá-li normálně, volíme stabilizovanou polohu, jestliţe normálně nedýchá (nedýchá vůbec nebo je přítomen tzv. gasping - lapavé dechy není povaţován za normální dýchání), voláme ZZS a zahájíme srdeční masáţ a umělé dýchání. Po obnovení základních ţivotních funkcí uloţíme postiţeného do stabilizované polohy, kontrolujeme fyziologické funkce, celkový stav a čekáme na příjezd ZZS. (Guidelines, 2010). 2.2.1 Zajištění průchodnosti dýchacích cest Průchodnost dýchacích cest můţe být omezena nebo úplně znemoţněna například cizími předměty, zduřením kořene jazyka, otokem hrtanu. Nejjednodušší moţnost uvolnění dýchacích cest (pokud se jedná o volně umístěný předmět v dutině ústní) je otevřít ústa a cizí těleso vyjmout. Dřívější trojitý manévr je nahrazen jednodušším záklonem hlavy a zvednutím brady. V rámci přednemocniční péče se dále provádí intubace, na kterou jsou však třeba speciální pomůcky. Od provedení koniotomie se jiţ upouští. (Guidelines, 2010). 12

2.2.2 Zahájení KPR KPR zahajujeme vţdy, pokud je postiţený v bezvědomí a nedýchá (a pokud nehrozí nebezpečí - postiţenému i zachránci) a nejsou přítomny jisté známky smrti nebo zranění neslučitelná se ţivotem. Vyhmatání pulsu se jiţ doporučuje jen odborníkům se zkušeností, u ostatních zachránců se upřednostňuje včasné zahájení KPR. (Ertlová, 2000). 2.2.3 KPR u dospělého Podle doporučení KPR pro dospělého postupujeme u osob od puberty. Resuscitaci provádíme na rovné a pevné podloţce, postiţený leţí na zádech. Klekneme si na kolena vedle postiţeného a dlaň jedné ruky umístíme na střed hrudníku (spodní polovina hrudní kosti). Dlaň druhé ruky poloţíme na první ruku a překříţíme prsty. Zaujmeme polohu svisle k hrudníku postiţeného a s propnutýma rukama v loktech zahájíme srdeční masáţ. Správné komprese jsou prováděny do hloubky 5-6 cm a jsou prováděny frekvencí 100/min (nesmí překročit 120/min). Po kaţdé kompresi musí dojít k úplnému uvolnění hrudníku, ale ne ke ztrátě kontaktu s tělem postiţeného. Po 30 kompresích uvolníme dýchací cesty záklonem hlavy a zvednutím brady a zacpeme dutinu nosní stisknutím nosních chřípí. Přiloţíme rty kolem úst postiţeného a provedeme vdech (za současné kontroly pohybů hrudníku). Vdech by měl trvat asi 1 sekundu. Po vdechnutí se odkloníme od nemocného, nadechneme (on vydechuje) a vdech opakujeme. Uměle vdechy nesmí trvat delší dobu neţ 5 sekund. Po provedení umělého dýchání opět pokračujeme v srdeční masáţi. Komprese a vdechy provádíme v poměru 30 : 2. (Guidelines, 2010). V nových doporučeních je uvedena i moţnost, kdy zachránce neumí nebo z jistých důvodů nechce provádět umělé dýchání z úst do úst. V tomto případě je kladen důraz i na samostatně prováděnou srdeční masáţ, pro kterou platí stejné zásady jako při kombinaci s umělým dýcháním. Srdeční masáţ v obou případech musí být prováděna kvalitně s minimalizací jakýchkoli přerušení. Je základem správné a kvalitní resuscitace. (Guidelines, 2010) 13

2.2.4 KPR u dítěte Před provedením resuscitace u dítěte postupujeme stejně jako u dospělého zjištění stavu vědomí a dýchání. Pokud dítě nedýchá, uloţíme jej do polohy na zádech na pevné podloţce a uvolníme dýchací cesty záklonem hlavy a zvednutím brady. Změna oproti dospělému je v zahájení samotné resuscitace. U dítěte poskytujeme nejprve 5 iniciálních vdechů (příčina bezvědomí je většinou spojena se zástavou dechu). Další postup je moţno rozdělit podle počtu záchranářů. Pokud nadále přetrvává bezvědomí, pokračujeme kompresemi a vdechy v poměru 15 : 2 (1 odborný zachránce, více zachránců). Laičtí záchranáři, záchranáři bez znalostí poměru nebo 1 odborný zachránce mohou resuscitovat stejně jako u dospělého v poměru 30 : 2. Pokud ovšem zachránci nemohou nebo nejsou ochotni poskytnout umělé dýchání, provádějí alespoň nepřímou srdeční masáţ (kdyţ dýchání z úst do úst je podstatou KPR u dětí). Komprese se provádí do hloubky asi 1/3 předozadního rozměru hrudníku. (asi 4-5 cm). U kojenců je zevní srdeční masáţ prováděna dvěma prsty v případě 1 zachránce nebo dvěma palci (ruce objímají hrudník dítěte) u více zachránců. (Guidelines, 2010). 2.2.5 KPR u novorozence Nutnost resuscitace novorozence mimo zdravotnické zařízení se vyskytne jen zcela výjimečně. V případě porodu mimo nemocnici voláme ZZS. Pro úspěšnou resuscitaci novorozence je nezbytná především aplikace kyslíku. Pokud však situace KPR u novorozence vyţaduje, poskytuje se v poměru 3 : 1. (Guidelines, 2010). 2.2.6 Ukončení KPR Jsou dány podmínky, za kterých je moţno KPR ukončit. Pokud dojde k ukončení z jiných důvodů, jedná se o porušení zákona o neposkytnutí první pomoci. KPR můţeme ukončit, dojde-li k obnově základních ţivotních funkcí (dojde k obnově dechu, krevního oběhu), při příjezdu ZZS a předání pacienta do péče odborníka, výskytu jistých známek smrti, vyčerpání zachránce nebo je-li okolní prostředí pro ţivot nebo zdraví zachránce nebezpečné. (Ertlová, 2000). 14

2.2.7 Zotavovací poloha Nelze určit jednu polohu, která by byla vhodná pro všechny situace (např. z důvodu zlomenin, bolesti apod.). Proto je za zotavovací polohou povaţována taková, která je stabilní (není snadné se z ní překulit) a je blízko správné poloze na boku s mírně podloţenou hlavou (prevence aspirace). Jako nejvhodnější a nejčastěji uţívaná je poloha, kdy postiţený leţí na boku, spodní ruka je nataţená před tělo a horní ruka ohnutá v lokti a s dlaní pod hlavou. Spodní nohu má postiţený nataţenou v ose těla a horní nohu ohnutou v koleni a poloţenou směrem před tělo. Tuto polohu je třeba po 30 minách měnit na opačnou stranu. (Guidelines, 2010). 15

2.3 Krvácení Jedná se o ztrátu krve z organismu. Fyziologické mnoţství krve u zdravého člověka se v různých literaturách liší. Průměrná uváděná hodnota je 65 75 ml/kg (teda asi 5l/70 kg). O masivním krvácení se hovoří při ztrátě nad 500 ml, coţ odpovídá otevřené ráně velikosti ruky u dospělého člověka nebo krevní sraţenině velikosti pěsti dospělého. (Pokorný, 2010). 2.3.1 Rozdělení krvácení podle velikosti ztráty Krvácení lze rozdělit podle mnoţství ztracené krve do 4 stupňů: 1. stupeň - méně neţ 15 % (do 750 ml u muţe váţícího 70 kg) kompenzace ztráty přesunem krve ze splanchnické oblasti, není zde charakteristická symptomatologie 2. stupeň - 15 30% (750 1500 ml u muţe váţícího 70 kg) rozvíjí se periferní vazokonstrikce, zvyšuje se tepová frekvence, ztráty jsou spojené s rozvojem periferní vazokonstrikce, vzestupem tepové frekvence, nestabilní krevní tlak, tachypnoe, neklid, sníţení diurézy 3. stupeň - 30 40% (1500 2000 ml u muţe váţícího 70 kg) - dochází k rozvoji příznaků šoku (tachykardie 120 140/min, pokles systolického krevního tlaku pod 100 mmhg, slabý puls, zvýšení dechové frekvence na více neţ 30/min, zmatenost, oligurie 4. stupeň - více neţ 40% (více neţ 2000 ml u muţe váţícího 70 kg) porucha vědomí, ve většině případů neměřitelná hodnota systolického tlaku, oslabený nebo nehmatný puls, nepravidelnost srdečního rytmu, rychlost dechu více neţ 35/min, anurie. Postiţený je v ohroţení ţivota. (Pokorný, 2010). 2.3.2 Rozdělení krvácení podle druhu a) zevní krvácení Rozeznáváme dvě hlavní skupiny poranění se zevním krvácením, a to rány a traumatické amputace. Rány se dělí na řezné a sečné (okraje jsou ostré, silné krvácení), trţné a trţně zhmoţděné (okraje jsou nepravidelné, nebývá velké krvácení, 16

bolestivost silná, různě velká ztráta tkání), zhmoţděné (nemusí být velké zevní krvácení, místo poranění zbarveno do modrofialova, výrazný otok), bodné, střelné (úzký vstřel, střelný kanál, široký výstřel, můţe dojít ke krvácení do dutin). (Pokorný, 2010). b) vnitřní krvácení c) krvácení z tělních otvorů - z úst, dutiny nosní, ucha, z urogenitálního traktu, z konečníku) - krvácení z nosu pokud je postiţený při vědomí, zvolíme polohu v polosedě s předkloněnou hlavou, stiskneme kořen nosu, přiloţíme studený obklad na čelo a zátylek a sledujeme krvácení a celkový stav. Pokud krvácení neustane do 20 minut, zajistíme odborné ošetření. (Bydţovský, 2001). 2.3.3 Příznaky Při zevním ţilním krvácení z místa poranění vytéká tmavě červená krev. Při krvácení tepenném je krev jasně červená a z rány vystřikuje v rytmu srdeční činnosti. Při vnitřním krvácení nemusí být příznaky vţdy na první pohled viditelné a někdy není jednoduché vnitřní krvácení v rámci první pomoci rozpoznat. Jsou zde rozhodující příznaky, které vznikají v souvislosti se ztrátou krve z krevního oběhu, a které působí na celý organismus. Při ztrátě více neţ 15% normálního objemu cirkulující krve dochází k obranné reakci organismu. Při velkém krvácení se rozvíjí hemoragický (hypovolemický) šok. Příznaky se odvíjí od mnoţství ztracené krve a jsou individuální u kaţdého člověka. Mohou být od tachykardie, přes zrychlené dýchání, pokles systolického tlaku aţ po neměřitelný systolický tlak, nehmatný puls, poruchy vědomí aţ bezvědomí a v některých případech (ztráta více neţ 40%) hrozící smrt. (Pokorný, 2010). 2.3.4 První pomoc V první řadě je nutné zastavit krvácení a zabránit dalším ztrátám krve. Při manipulaci s otevřenou ránou je třeba dodrţovat zásady sterility (pokud to dovoluje situace). Na ránu přiloţíme sterilní krytí (pokud není k dispozici, pouţijeme v rámci první pomoci i krytí jiné nesterilní pokud je riziko infekce niţší neţ hrozící následky dalšího krvácení), okolí rány je vhodné očistit od hrubých nečistot a sterilní krytí 17

připevníme krycím obvazem. Poraněnou část těla znehybníme a (je-li to moţné) uloţíme do zvýšené polohy nad úroveň srdce. Do rány během ošetření nic neaplikujeme. Zajistíme transport k odbornému ošetření nebo případně voláme zdravotnickou záchrannou sluţbu. Pokud se v ráně nachází uvízlé cizí těleso, nesnaţíme se o jeho odstranění. Cizí předmět vyčnívající z rány obloţíme a upevníme pro zabránění pohybu v ráně. Při velkém krvácení je moţno stlačit cévu, která krvácí, přímo v ráně. Další moţností je aplikace tlakového obvazu. Přikládá se nad ránu směrem k srdci. Pokud tlakový obvaz prosákne, nikdy jej neodstraňujeme, ale přiloţíme další vrstvu. Tlakový obvaz je moţno vytvořit pryţovým obinadlem podle Martina (pryţový pás, který má na jednom konci 2 všité tkanice) naloţením manţety tonometru. Další moţností je uţití hemostopu podle Suchého (přetlak nafukovací pelotou cíleně nad tepnou). V rámci první pomoci je nejčastějším řešením krvácení zaškrcení končetiny nad místem krvácení například trojcípým šátkem nebo jiným pruhem tkaniny, která nesmí být příliš úzká. Škrtidlo se nepřikládá na předloktí nebo holeň, protoţe anatomický průběh tepen nedovoluje jejich účinné stlačení. Při kaţdém zaškrcení je nutno zaznamenat čas přiloţení a kontrolovat krvácení a celkový stav zraněného. Pokud se první pomoc zabezpečuje v rámci zdravotnického zařízení, je vhodné zajistit ţilní vstup pro případnou aplikaci léků nebo doplnění tekutin či transfuzi (při větším krvácení dochází ke kolabování krevního oběhu a tím se znesnadňuje moţnost přístupu do ţíly). (Pokorný, 2010). K nejzávaţnějšímu a nejrozsáhlejšímu vnitřnímu krvácení dochází bez úrazové etiologie (krvácení do gastrointestinálního traktu, krvácení z močových cest nebo u ţen krvácení z porodních cest). K vnitřnímu krvácení z úrazových příčin dochází nejčastěji při poraněních velkých cév při úrazech hrudníku, zlomeninách pánve, ruptuře jater nebo sleziny. První pomoc spočívá pouze v zavolání ZZS, jelikoţ vnitřní krvácení v rámci první pomoci nelze zastavit. V odborné první pomoci následuje zajištění ţilního vstupu a doplnění objemu pomocí krystaloidních roztoků. Při krvácení z tělních otvorů pacienta uloţíme do polohy, kdy je místo krvácení níţe, jako prevenci hromadění krve v těle (např. při větším krvácení z úst je nutno uloţit postiţeného do drenáţní polohy - hlavou níţe a do stabilizované polohy na boku, aby se bránilo zatékání krve do dolních dýchacích cest a aspiraci). Krvácející tělní otvor překryjeme rouškou a zajistíme odborné ošetření (dle stavu transport nebo volání ZZS). (Bydţovský, 2000). 18

2.4 Šok Jedná se o generalizovanou poruchu prokrvení tkání s neschopností kardiovaskulárního systému zajistit jejich metabolické poţadavky. (Pokorný, 2010). 2.4.1 Hypovolemický šok Ke vzniku dochází z důvodu sníţení mnoţství některé z tekutých sloţek organismu. Mezi základní typy hypovolemického šoku patří šok hemoragický (krevní ztráta), traumatický (krevní ztráta s rozsáhlou devastací tkání - polytrauma), popáleninový (ztráta plazmy z popálených ploch), dehydratační (ztráta vody a iontů), endokrinní (Addisonova nemoc). (Pokorný, 2010). Příznaky se rozvíjejí přímo úměrně s velikostí ztráty tekutin. Mezi nejčastěji se vyskytující příznaky patří oligurie, bledost, tachykardie, pocení, ţízeň, hypotenze, zmatenost, cyanóza, koma aţ smrt. Základem péče o pacienta je co nejrychleji zabránit dalšímu sníţení objemu tekutin (krve, vody, plazmy ), případně při bezvědomí okamţité zahájení resuscitace. Protišoková poloha postiţeného je hlavou níţe (zvýšení prokrvení mozku). Následuje zajištění odborné péče transportem do zdravotnického zařízení nebo zavoláním ZZS. U pacienta je důleţité sledovat celkový stav, stav kůţe (barva, teplota), vědomí a puls. V odborné péči dochází k doplnění krevní objemu krystaloidními nebo koloidními roztoky případně podáním transfuze, aplikaci kyslíku a podpoře oběhu (Adrenalin, Noradrenalin, Dopamin) (Pokorný, 2010). 2.4.2 Kardiogenní šok Vzniká v souvislosti s poruchou srdeční činnosti a následného sníţení prokrvení. Stav je charakterizován chladnou skvrnitou kůţí, dušností, pocením (studený pot) a strachem. Je moţná porucha vědomí, palpitace, pocit na zvracení aţ zvracení a špatně hmatný nebo nehmatný puls. Zásadou v první pomoci je odstranění příčiny, která tento stav vyvolala. Dále zajistíme průchodnost dýchacích cest, uloţíme pacienta do polohy v polosedě (při vědomí) a pečujeme o celkový stav a psychiku. Voláme ZZS. (Lejsek, 2010). 19

2.4.3 Septický šok K jeho vzniku dochází z důvodu infekce (nejčastěji bakteriální). Mezi příznaky patří hypotenze, tachykardie, horečka, zimnice, anurie aţ bezvědomí. První pomoc v přednemocniční péči spočívá v zajištění dýchacích cest a zajištění transportu do zdravotnického zařízení, kde probíhá léčba ve formě oxgenoterapie, volumoterapie, stabilizace oběhu, aplikace glukokortikoidů a antibiotik. (Lejsek, 2010). 2.4.4 Anafylaktický šok Jedná se akutní alergickou reakci na antigen. Nejčastější podněty pro vznik jsou farmaka (ATB, anestetika), hmyz, hadí jed, séra, vakcíny a některé potraviny. Jako hlavní příznaky jsou uváděny koţní změny (zarudnutí, vyráţka), svědění, kýchání, horečka, zvracení, bolesti břicha, průjem, dušnost, otok dýchacích cest, šok, zástava oběhu. Zásadou pomoci je co nejrychleji přerušit kontakt s vyvolávajícím antigenem. Zajistíme dýchací cesty nebo v případě bezvědomí zahájíme resuscitaci. Nemocnému zařídíme transport do nemocničního zařízení. (Lejsek, 2010). 2.4.5 Neurogenní šok Způsoben poruchou mozkového kmene, míšní lézí v oblasti krční nebo hrudní páteře, intoxikací (barbituráty, CO, psychofarmaky a kokainem). Základem léčby je předcházení dalšímu poranění míchy znehybněním páteře. Dále zajistíme průchodnost dýchacích cest, zajištění transportu a péče v rámci neurochirurgického pracoviště. (Lejsek, 2010). 20

2.5 Zlomeniny Vznikají v důsledku působení přímého či přeneseného násilí na kost, které je větší neţ aktuální pevnost kostí. Dochází k porušení celistvosti kosti (nalomení, zlomení), a tím můţe vzniknout narušení okolních struktur (svaly, cévy, nervy). Proto je vhodné, aby deponaci (napravení do původní polohy) provedl odborník. V první pomoci je tedy třeba poraněnou část těla znehybnit a zajistit péči odborníka. Všímáme si však i celkového stavu pacienta. (Kaufman, 2007). 2.5.1 Příznaky Hlavním příznakem je bolest, která je se snahou o pohyb intenzivnější. Dalším příznakem je nefyziologické postavení, porucha hybnosti, otok a krevní výron v místě poranění. Pro diagnostiku je důleţitá i etiologie zranění (např. slyšitelné prasknutí při úraze). Pro otevřenou zlomeninu je typické porušení celistvosti kůţe nad ránou, vyčnívající část kosti a krvácení z rány. 2.5.2 První pomoc u zlomenin Pokud se jedná o zlomeninu otevřenou, musíme nejprve sterilně ošetřit ránu. Nikdy se nesnaţíme o repozici kosti (můţe dojít k porušení dalších okolních struktur). Vyčnívající kost obloţíme sterilním materiálem a ten fixujeme sterilním obvazem. Po ošetření pokračujeme stejně jako u zlomeniny uzavřené. Základem první pomoci v případě všech zlomenin je znehybnění místa poranění. Je li poranění na končetině, je při imobilizaci třeba znehybnit kloub nad i pod místem úrazu. Správné imobilizace docílíme uţitím obvazů, dlahy, ortézy nebo improvizačních pomůcek. (Kaufman, 2007). 21

2.6 Otravy Otravou (intoxikací) se rozumí celkové postiţení organismu, které vzniklo jako důsledek vstřebané toxické látky. Můţe být způsobena záměrně (pokus o sebevraţdu, sebevraţda, závislosti) nebo náhodně (nevědomá záměna léků, potravin, pracovní úraz, nemoc z povolání). (Pokorný, 2010). 2.6.1 Příznaky Příznaky jsou závislé na druhu látky, která otravu způsobila, na jejím mnoţství a na způsobu expozice na organismus (přes trávicí trakt, sliznicemi, vdechnutím, kůţí nebo vpichem přímo do ţíly). Nejčastějším příznakem svědčícím o intoxikaci je nevolnost, bolesti břicha, nauzea, zvracení nebo průjem. Dalším průkazem otravy můţe být změněný stav vědomí (ospalost, obluzenost aţ bezvědomí), mohou objevit křeče nebo popáleniny kolem úst nebo na kůţi. (Pokorný, 2010). 2.6.2 První pomoc při intoxikaci Na prvním místě je zabránění dalšího působení jedu na organismus (přerušení expozice), např. při otravě CO transportovat pacienta ze zamořeného prostoru a zajistit co nejrychleji přívod čerstvého vzduchu, při působení na kůţi je vhodné ji omýt případně odstranit kontaminovaný oděv. Pokud dojde k perorálnímu uţití látky, doporučuje se vyvolat zvracení (ne u nespolupracujících), malých dětí, bezvědomí, po uţití kyselin, louhů nebo organických rozpouštědel riziko dalšího poškození traktu. Dále je doporučeno omezení nebo zastavení dalšího vstřebávání, urychlení metabolismu a vyloučení látky z organismu, podání antidot léků, které jed vytěsní z receptorů a urychlí jejich rozklad. Poté je důleţité co nejrychlejší zhodnocení stavu postiţeného, zajištění základních ţivotních funkcí a sledování celkového stavu. (Pokorný, 2010). Podstatné pro následnou léčbu je i zjištění anamnézy. Především je dobré zjistit druh látky, která otravu způsobila (případní svědci, krabičky od léků, lahve s roztokem, vzorky poţitých potravin) vzorek se odesílá s pacientem. 22

2.7 Infarkt myokardu Akutní infarkt myokardu je zapříčiněn nedokrevností srdečního svalu, a to v důsledku ucpání věnčité tepny, která jej kyslíkem zásobuje (nejčastěji aterosklerotickým plátem nebo embolizací), zvýšenými nároky myokardu na kyslík (hypertofie levé komory), poklesem tlaku v systémové cirkulaci (sníţené plnění koronárních cév) nebo sníţeným mnoţstvím kyslíku v krvi (intoxikace CO). Následkem těchto změn dochází k nepoměru mezi poţadavky srdečního svalu na kyslík a moţností přísunu kyslíku. (Ertlová, 2000). 2.7.1 Příznaky Hlavním příznakem je náhle vzniklá svírající bolest na hrudi, která obvykle trvá déle neţ 20 minut a můţe se šířit do levé horní končetiny, ramene a pod lopatku. Bolest neustupuje po podání nitrátu (na rozdíl od angíny pectoris). Stav je provázen nauzeou, zvracením, bledostí, pocením, dušností, úzkostí, strachem ze smrti a zmateností. 2.7.2 První pomoc První pomoc spočívá v odstranění příčiny a předcházení vzniku komplikací. Cílem je: zvýšení zásobení kyslíkem (podání nitroglycerinu, dodání kyslíku), sníţení nároků myokardu a spotřeby kyslíku (uklidnění nemocného, zákaz fyzické námahy, případně podání analgetik a beta-blokátorů), ovlivnění intravaskulárních poměrů (antiagregace - kyselina acetylsalicylová, antikoagulace Heparin, fibrinolýza v rámci nemocniční terapie), předcházení vzniku komplikací (nepodávat antiarytmika riziko vzniku maligní arytmie). (Pokorný, 2010). První pomoc je zaměřena na bezprostřední opatření do příjezdu ZZS, kterou je nutno co nejdříve zavolat. Postiţený zaujímá polohu vsedě s pokrčenými dolními končetinami a má opřená záda a ramena. Máme-li k dispozici nitrát, podáme jej. Uvolníme těsnící oděv pro zlepšení dýchání, zajistíme přístup kyslíku (čerstvého vzduchu) a kontrolujeme puls, dech a vědomí aţ po předání ZZS. Po celou dobu je nutné dbát i o psychiku nemocného. Snaţíme se jej uklidnit, čímţ dosáhneme sníţení spotřeby kyslíku. Pokud pacient není při vědomí, je péče stejná jako u pacienta v bezvědomí. 23

2.8 Cévní mozková příhoda Cévní mozková příhoda (CMP, mozková mrtvice, iktus) je náhle vzniklá porucha prokrvení mozku způsobená ve většině případů neprůchodností mozkové cévy (trombózou, embolií, nejčastěji u osob s náchylností k ateroskleróze) nebo v jiných případech jejím prasknutím (vyšší riziko u osob s vysokým krevním tlakem). (Kaufman, 2007). 2.8.1 Příznaky Symptomy CMP souvisejí s poruchou funkce mozku. Jedním z nejvýraznějších objektivních příznaků je asymetrie obličeje s pokleslým koutkem úst. Dále dochází k náhlým poruchám hybnosti končetin, poruchám citlivosti, řeči (afázie), bolestem hlavy, zvýšení krevního tlaku, zpomalení tepové frekvence, pocitům na zvracení, zvracení a můţe dojít aţ k povolení svěračů nebo poruchám vědomí (zmatenost, dezorientace). 2.8.2 První pomoc při CMP Pokud je pacient při vědomí, uloţíme jej do polohy vleţe na zádech, hlavu mírně podloţíme. Jestliţe při vědomí není, zahájíme KPR a v obou případech voláme ZZS. Do příjezdu odborné pomoci ošetříme případná poranění, která mohla vzniknout při moţném předchozím pádu. Sledujeme celkový stav pacienta. Zajistíme pohodlí a klid nemocného. Kontrolujeme fyziologické funkce. (Kaufman, 2007). 24

2.9 Komplikace Diabetes mellitus Diabetes mellitus (úplavice, cukrovka) je onemocnění, které vzniká z důvodu poruchy tvorby inzulinu nebo jeho působení. Inzulin reguluje hladinu cukru v krvi (glykemii). Pokud je jej nedostatek, zvyšuje se hladina cukru v krvi a dochází k hyperglykemii. V případě, kdy je inzulinu dostatek a je nízká hladina glykemie, vzniká hypoglykemie. Oba stavy jsou závaţnou komplikací cukrovky a nejsou-li včas rozpoznány a léčeny, můţe dojít k poruchám vědomí a případné smrti. Správně poučený diabetik by měl mít při sobě vţdy průkaz diabetika a cukr, potravinu nebo pití s vysokým obsahem cukru. Někdy při sobě má glukometr, který umoţní zjištění hladiny cukru v krvi (Kelnarová, 2007). 2.9.1 Hypoglykemie K patologickému sníţení hladiny cukru v krvi dochází při předávkování inzulinem, antidiabetiky nebo při dietní chybě (vynechání jídla) či zvýšené námaze (bez upravení dávky inzulinu). (Kelnarová, 2007). Příznaky mohou připomínat stav opilosti, proto můţe být někdy obtíţné komplikaci diabetu rozeznat. Postiţený má hlad, je slabý, potí se, buší mu srdce, bolí jej hlava, je zmatený, nervózní, podráţděný aţ agresivní. Můţeme zaznamenat třes rukou, vlhkou a bledou kůţi, zrychlený a špatně hmatný puls. Rozvoj příznaků je velmi rychlý (v minutách) a postiţený upadá do bezvědomí. (Bydţovský, 2001). První pomoc při hypoglykemii musí být provedena v co nejkratším čase a spočívá v podání cukru (nejlépe pod jazyk pro rychlejší vstřebání) nebo slazeného nápoje. V případě neupravení stavu nebo rozvoji dalších komplikací voláme ZZS. Pokud není postiţený při vědomí, nepodáváme nic per os, zahájíme resuscitace a voláme ZZS. 2.9.2 Hyperglykemie Nastává při vynechání nebo nepřiměřené (nízké) dávce inzulinu či antidiabetik nebo vzniká jako důsledek zvýšeného přísunu cukru bez upravení dávky léků. Dalším 25

podnětem pro vznik hyperglykemie můţe být poranění, infekce, stres nebo nezjištěný diabetes. Příznaky se rozvíjejí pomaleji neţ u hypoglykemie (i několik hodin aţ dní). Jedná se o ţízeň, častější močení, nechutenství, únavu, zvýšenou spavost, poruchy dechu (prohloubený, a zrychlený, můţe být z dechu cítit aceton), bolesti břicha a hlavy, suchou a teplou kůţi, zrychlený puls. V pozdější fázi dochází k poruchám vnímání, malátnosti a k poruchám vědomí. (Kelnarová, 2007). Při rozpoznání příznaků zajistíme transport k odborné pomoci nebo příjezd ZZS. Pokud je postiţený při vědomí podáváme (v době před ošetřením odborníkem) k pití neslazené nápoje, kontrolujeme fyzické funkce a celkový stav. Pokud pacient není při vědomí, poskytujeme péči u pacienta v bezvědomí. 26

2.10 Epileptický záchvat Epilepsií trpí asi jedno procento populace. Je vyvolána abnormální elektrickou aktivitou v mozkových buňkách. Epileptický záchvat můţe být sekundární (symptomatická), která vzniká po úrazech hlavy, nádoru mozku, po CMP apod. nebo primární (bez zjevné příčiny). Projevuje se generalizovanými nebo parciálními křečemi. (Ertlová, 2000). 2.10.1 Generalizovaný tonicko-klonický záchvat Nejčastější průběh je označován jako grand-mal (velký) záchvat. Začíná tonickými křečemi celého těla, které trvají 10 aţ 30 vteřin (mohou být provázeny cyanózou). Následují křeče klonické, které zpravidla trvají asi 1 aţ 5 minut. Během jejich průběhu si postiţený můţe pokousat jazyk, poranit se o různé předměty v okolí a tvoří se pěna kolem úst. Můţe dojít i k pomočení nebo pokálení, není však přítomno vţdy. Záchvaty jsou provázeny krátkodobou poruchou vědomí, která můţe být příčinou pádu. V některých případech se před záchvatem objeví tzv. aura (předzvěst záchvatu ve formě různých automatismů jako je mlaskání, ţvýkání nebo zmatenost, záškuby apod.). Po proběhnutí záchvatu je postiţený dezorientovaný, unavený, zmatený a můţe pociťovat bolesti hlavy. Můţe dojít i ke kumulaci záchvatů, kdy postiţený mezi záchvaty nabývá vědomí. (Ertlová, 2000). Kumulace záchvatů, mezi kterými však postiţený nenabývá vědomí, se označuje jako tzv. status epilepticus. Dochází k poruchám dechu, otoku mozku a postupnému vyčerpání organismu. (Ertlová, 2000). 2.10.2 Jiné formy epileptických záchvatů Malý epileptický záchvat (tzv. petit-mal) je charakterizován krátkodobou poruchou vědomí, která však nebývá provázena pády, ale automatismy (ţvýkání, přešlapování apod.) (Ertlová, 2000). Fokální status epilepticus je popisován jako nahromaděné a rychle za sebou jdoucí záškuby jedné skupiny svalů. Nedochází k ţádné poruše vědomí pacient je plně při vědomí. (Ertlová, 2000). 27

2.10.3 První pomoc při epileptickém záchvatu V některých případech je postiţený schopen rozeznat stav před záchvatem a upozornit okolí. V jiných případech však rozeznáme záchvat aţ při jeho průběhu. Základem péče o postiţeného s epileptickým záchvatem je zabránění poranění, a to odstraněním nebezpečných předmětů z jeho okolí (nebezpečí úrazu během křečových stavů). Během průběhu záchvatu nemocného nedrţíme násilím ani se nesnaţíme o uvolnění dýchacích cest. Záchvat necháme proběhnout bez zásahu. Po odeznění záchvatu zkontrolujeme vědomí a fyziologické funkce. U epileptiků, jestliţe se nejednalo o první záchvat a proběhl bez komplikací, není nutná hospitalizace. V jiných případech voláme ZZS. (Ertlová, 2000). 28

3 PRAKTICKÁ ČÁST V praktické části je uvedena metodika výzkumu, charakteristika respondentů a výzkumného prostředí a průběh a popis výzkumu. Hlavní část je věnována vlastním výsledkům. 3.1 Metodika výzkumu Pro zjištění úrovně znalostí první pomoci u zdravotníků jsem si zvolila kvantitativní výzkum formou dotazníků. Dotazník byl zcela anonymní a byl vytvořen z uzavřených otázek (u dvou byla moţnost doplnění odpovědi), kdy respondent měl na výběr z předem definovaných odpovědí. Dotazník obsahoval celkem 15 otázek. První 4 byly zaměřeny na identifikační údaje (údaje o zaměstnání, zájmu o dané téma a zkušenostech s poskytováním první pomoci), zde respondent volil pouze jednu odpověď, která byla individuální. Dalších 11 otázek zjišťovalo znalosti v oblasti první pomoci, a to především týkající se kardiopulmonální resuscitace, na kterou bylo zaměřeno 5 otázek. Zbylých 6 otázek se týkalo znalosti zákona a první pomoci v jiných akutních stavech, jako je krvácení, zlomeniny, otravy, komplikace diabetes melitus a epilepsie. V této druhé části dotazníků je vţdy jen jedna správná odpověď. Celkem bylo rozdáno 120 dotazníků. Výsledná návratnost byla 84,6 %. Vrátilo se 110 dotazníků, které byly nadále zpracovány a pouţity pro výzkum. Dotazník pro tento výzkum je uveden v příloze A. 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Respondenty byli zvoleni pracovníci ve zdravotnictví na pozici sestry nebo zdravotnického asistenta. Výzkum byl prováděn u zdravotníků pracujících na lůţkových odděleních a ambulancích (mimo oddělení jednotky intenzivní péče a resuscitačních oddělení) převáţně v Třebíči a Jihlavě. Při rozdávání dotazníků nebyla volena ţádná další kritéria. 29

3.3 Průběh a popis výzkumu Větší část dotazníků byla rozdána osobně s následným osobním odběrem. Zbylé dotazníky byly rozesílány prostřednictvím e-mailu a přijímány zpět. Poté byly vyhodnoceny a zpracovány. Během celého výzkumu jsem se nesetkala s negativním přístupem nebo přímým odmítnutím vyplnění. Pouze 10 dotazníků z celkového počtu rozdaných 120 se mi nevrátilo (důvody nejsou známy). Celý výzkum probíhal v období od února do dubna 2011. 30

3.4 Vlastní výsledky výzkumu Otázka č. 1: Jaká je délka Vaší praxe ve zdravotnictví? Nejvíce respondentů (59,1 %) pracuje ve zdravotnictví po dobu 5-10 let. Pouze necelé 2 % respondentů (1,8 %) pracuje ve zdravotnictví déle neţ 20 let. Hodnoty budou pouţity pro zjištění vlivu délky praxe na znalosti první pomoci. Tabulka 1: Jaká je délka Vaší praxe ve zdravotnictví? Dálka praxe Počet odpovědí Počet v % Méně neţ 5 let 27 24.1 5-10 let 65 59,1 10-20 let 16 14,6 Více neţ 20 let 2 1,8 Otázka č. 2: Na kterém oddělení pracujete? Celkem 89,1 % pracuje na lůţkovém oddělení. Necelých 11 % pracuje v ambulancích. Mezi jinými lůţkovými odděleními se nejčastěji vyskytovalo oddělení gynekologie, neurologie a dětské oddělení. V ambulancích převaţovala chirurgie a pracoviště obvodních lékařů. Tabulka 2: Na kterém oddělení pracujete? Oddělení Počet odpovědí Počet v % Interní 31 28,2 Chirurgie 30 27,3 Jiné lůţkové 37 33,6 Ambulantní 12 10,9 31

Otázka č. 3: Zajímáte se sami o doplnění informací o první pomoci? Pokud ano, uveďte jakým způsobem. Tato otázka měla ukázat zájem respondentů o první pomoc a o zdokonalení se v této oblasti. Z vyhodnocení odpovědí vyplývá, ţe o doplnění informací se zajímá pouze 29,1 % respondentů. Zbylých 70,9 % se o informace nezajímá. Z 32 respondentů, kteří se o informace o první pomoci zajímají, je 30 vyhledává a získává z internetu. Další 2 doplňují znalosti z knih a časopisů. Tabulka 3: Zajímáte se o moţnost doplnění informací o první pomoci? Zájem o informace Počet odpovědí Počet v % Ano 32 29,1 Ne 78 70,9 Otázka č. 4: Setkali jste se někdy s kardiopulmonální resuscitací (KPR)? Z otázky vyplývá míra zkušeností s praktickým poskytováním KPR. Ze 110 dotázaných pouze 9 (8,2 %) někdy osobně poskytovalo resuscitaci. Dalších 15 (13,6%) bylo svědkem poskytování a zbylých 86 (78,2 %) poskytovalo KPR pouze v rámci nácviku během výuky nebo školení Tabulka 4: Setkali jste se někdy s KPR? Poskytování KPR Počet odpovědí Počet v % Ano, poskytoval osobně 9 8,2 Ano, ale byl pouze svědkem 15 13,6 Pouze při nácviku 86 78,2 32

Otázka č. 5: Víte, jaký je postih pro toho, kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky váţné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout? Jelikoţ pouze 37,3 % respondentů znalo správnou odpověď (kterou je odnětí svobody aţ na 3 léta nebo zákaz činnosti), poukazuje výsledek na neznalost zákona. Celých 62,7 % respondentů si myslí, ţe trest za neposkytnutí pomoci je niţší, neţ skutečně je. Tabulka 5: Víte, jaký postih hrozí za neposkytnutí pomoci odborníkem? Postih na neposkytnutí pomoci Počet odpovědí Počet v % Odnětí svobody maximálně na 1 rok 47 42,7 Odnětí svobody aţ na 3roky nebo zákaz činnosti 41 37,3 Trvalý zákaz výkonu povolání (bez odnětí svobody) 22 20 45,0 40,0 35,0 30,0 25,0 20,0 15,0 10,0 5,0 0,0 Odnětí svobody max na 1 rok Odnětí svobody až na 3roky nebo zákaze činnosti Trvalý zákaz výkonu povolání (bez odnětí svobody) Graf č. 1: Víte, jaký postih hrozí za neposkytnutí pomoci odborníkem? 33

Otázka č. 6: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem) u dospělého člověka? Na tuto otázku odpovědělo 87,3 % respondentů správně. Zbylých 12,7 % udalo nesprávnou odpověď, nezná tedy správný poměr při poskytování KPR u dospělého. Přestoţe správně neodpovědělo jen 14 dotázaných, jedná se o odborníky, kdy se znalost předpokládá u všech. Navíc poměr je (oproti předchozím doporučením) sjednocen pro poskytování jedním i více zachránci, není tedy sloţité si jej zapamatovat. Tabulka 6: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem) u dospělého člověka? Poměr kompresí a vdechů u KPR dospělého Počet odpovědí Počet v % a) 15 : 2 13 11,8 b) 30 : 2 97 88,2 c) 3 : 1 0 0 100,0 90,0 80,0 70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 a b c Graf č. 2: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem) u dospělého člověka? 34

Otázka č. 7: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem nebo při více zachráncích) u dítěte? Odborník nebo více zachránců postupuje při resuscitaci dítěte v poměru 15 : 2. Tento poměr uvedlo 65,4 % respondentů. Odpověď 30 : 2 uvedlo 27,3 %, bohuţel tato odpověď správná není, v tomto poměru se postupuje při resuscitaci dospělého nebo při KPR u dítěte poskytované jedním zachráncem. Další nesprávnou odpověď uvedlo 7,3 %. Poměr 3 : 1 se uţívá u novorozenců. Tabulka 7: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem nebo při více zachráncích) u dítěte? Poměr kompresí a vdechů u KPR dítěte Počet odpovědí Počet v % a) 15 : 2 72 65,4 b) 30 : 2 30 27,3 c) 3:1 8 7,3 70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 a b c Graf č. 3: Jaký je poměr stlačení a vdechů při KPR (podávané odborníkem nebo při více zachráncích) u dítěte? 35

Otázka č. 8: Jaký je postup, jestliţe v průběhu resuscitace přetrvávají lapavé dechy (gasping, nádechy v nápadně dlouhých intervalech)? Lapavé dechy nejsou povaţovány za normální dýchání a je doporučeno nepřerušovat srdeční masáţ a nadále pokračovat v KPR. Toto ovšem ví pouze 40 % dotázaných. Nejvíce respondentů (37,2 %) zvolilo přerušení KPR a kontrolu pulsu. (Kontrola pulsu však jiţ není doporučená, pokud si zachránce není jistý přesným místem jeho nahmatání, současně je upřednostňována minimálně přerušovaná srdeční masáţ. Ostatních 26,4 % uvedlo jako odpověď pokračování pouze v kompresích, umělé dýchání pouze pokud se postiţený více neţ 5krát nadechne. Tabulka 8: Jaký je postup, jestliţe v průběhu resuscitace přetrvávají lapavé dechy (gasping, nádechy v nápadně dlouhých intervalech)? Při přetrvávání lapavých dechů Počet odpovědí Počet v % Přerušení KPR, kontrola P, případně pokračovat v KPR 41 37,2 Pokračovat v KPR (lapavé dechy nejsou normální dýchání) 40 36,4 Pokračovat v kompresích, umělé dýchání pouze při více jak 5 lapavých dechů 29 26,4 40,0 35,0 30,0 25,0 20,0 15,0 10,0 5,0 0,0 Přerušení KPR, kontrola P,případně pokračovat v KPR Pokračovat v KPR (lapavé dechy nejsou normální dýchání) Pokračovat v kompresích, umělé dýchání pouze při více jak 5 lapavých dechů Graf č. 4: Jaký je postup, jestliţe v průběhu resuscitace přetrvávají lapavé dechy (gasping, nádechy v nápadně dlouhých intervalech)? 36

Otázka č. 9: Co má největší význam pro kvalitu resuscitace? Na tuto otázku správně odpovědělo 59,1 % dotázaných, přestoţe se jedná o jeden z nejdůleţitějších úkonů v rámci celé KPR. Podle nových doporučení můţe i samostatná srdeční masáţ vézt k záchraně ţivota. 26,4 % respondentů si myslí, ţe nejdůleţitější je správný poměr mezi kompresemi a umělým dýcháním a 14,5 % uvedlo jako odpověď účinné vdechy z úst do úst s co největším objemem. Tabulka 9: Co má největší význam pro kvalitu resuscitace? Pro kvalitu KPR má největší význam Počet odpovědí Počet v % Správný poměr mezi kompresemi a vdechy 29 26,4 Účinné vdechy z úst do úst s co největším objemem 16 14,5 Minimálně přerušovaná nepřímá masáž srdce, prováděná správnou frekvencí a dostatečně hluboko 65 59,1 70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 Správný poměr mezi kompresemi a vdechy Účinné vdechy z úst do úst co největším objemem Minimálně přerušovaná nepřímá masáž srdce, prováděná správnou frekvencí a dostatečně hluboko Graf č. 5: Co má největší význam pro kvalitu resuscitace? 37

Otázka č. 10: Jak zahájíme KPR u dospělého v bezvědomí (pokud neznáme příčinu)? Zahájení KPR nekordiálním úderem zvolilo 44,5 % dotázaných. Toto doporučení však jiţ není aktuální. Nejnovější doporučení uvádí zahájení KPR srdeční masáţí. Správně tedy odpovědělo pouze 39,1 % respondentů. 16,4 % uvedlo nesprávně 2 vdechy. Tabulka 10: Jak zahájíme KPR u dospělého v bezvědomí (pokud neznáme příčinu)? Zahájení KPR u dospělého Počet odpovědí Počet v % Prekordiální úder 49 44,5 2 vdechy 18 16,4 Srdeční masáž 43 39,1 50,0 45,0 40,0 35,0 30,0 25,0 20,0 15,0 10,0 5,0 0,0 Prekordiální úder 2 vdechy Srdeční masáž Graf č.6: Jak zahájíme KPR u dospělého v bezvědomí (pokud neznáme příčinu)? 38

Otázka č. 11: Jak popíšeme stabilizovanou polohu? Stabilizovaná poloha je taková poloha, z níţ není snadné se překulit a kdy nehrozí aspirace. Nejlépe tedy odpovídá poloha na boku, kdy jsou obě ruce před tělem. Tuto odpověď také zvolila většina 81,1 % dotazovaných. Polohu na pravém boku, kdy je pravá ruka za tělem a levá před tělem zvolilo 11,8 %. 6,7 % uvedlo polohu na zádech. Tabulka 11: Jak popíšeme stabilizovanou polohu? Stabilizovaná poloha Počet odpovědí Počet v % Na zádech 7 6,4 Na boku, ruce před tělem 90 81,8 Na pravém boku, pravá ruka za tělem, levá před tělem 13 11,8 90,0 80,0 70,0 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0 10,0 0,0 Na zádech Na boku, ruce před tělem Na pravém boku, pravá ruka za tělem, levá před tělem Graf č. 7: Jak popíšeme stabilizovanou polohu? 39