Brněnská škola československé veterinární morfologie

Historia medicinae veterinariae Brněnská škola československé veterinární morfologie Sestavil a se spolupracovníky sepsal prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. BRNO 2005 Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno 1

2005 Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno Autoři : Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc. Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc. Prof. MVDr.Rudolf Hrabák, CSc. PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D. 2

Obsah Úvod Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc. Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí Vliv profesora Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho ţáků a následovníků Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární morfologie a její cíle. Spolupracovníci, ţáci a pokračovatelé prof. Koldy při budování československé veterinární morfologie v letech 1926-1965 Ústav anatomie VŠV Ústav histologie a embryologie VŠV Disertanti Slovo závěrem Pouţitá literatura 3

Úvod Kdo nenahlíží nebo nehodlá vidět do minulosti, je slepý pro pohled do budoucna. U příleţitosti 110. výročí narození profesora Koldy jsme si uvědomili, jak ten čas letí a jak ubývá nás pamětníků a svědků doby, kdy nás uváděli do akademické obce často i velcí lidé. Nejen velcí svým dílem, ale i duchem. Byli to lidé, kteří ovlivnili svým charismatem řadu nadšenců pro obor a byli upřímnými rádci při jejich vědeckém a pedagogickém růstu. Oni jsou ti, co vychovali početné veterinární lékaře, vynikající odborníky a specialisty v celé řadě rozmanitých činností prospěšných lidské společnosti. Jejich velikost se projevovala také v tom, ţe se nebáli dát mladším spolupracovníkům neomezený prostor k jejich tvořivé práci a uměli je svými znalostmi a erudicí usměrňovat. Jedním z takových velikánů světového jména je i náš učitel a zakladatel brněnské školy československé veterinární morfologie. Při této příleţitosti chceme připomenout nejen historii a různě úspěšná období československé morfologie. Chceme připomenout i jména, práci a dílo našich veterinárních morfologů, kteří tuto historii tvořili. Tuto publikace věnujeme všem veterinárním lékařům, nejen těm kteří tímto obdobím prošli, ale těm, kteří na morfologické obory studia veterinární medicíny vzpomínají a kterým byli a jsou v jejich náročné a zodpovědné práci ku prospěchu. Naše snaha přiblíţit reality uplynulé doby byla co největší. Velice nám v tom nezištně pomáhali všichni ochotní kolegové a tak bylo moţno zpracovat materiály mnohdy zcela nové. Pokud jsou rozdíly v rozsahu údajů u jednotlivých osobností, není to určitě naší vinou. Pokud nám byly dodány písemné údaje dle našich dotazů, mohly být, v tomto, moţno říct historickém dokumentu, pouţity. Chci tedy všem, kteří s námi aktivně spolupracovali vzdát upřímný dík i touto cestou. Na tomto místě chci poděkovat kolegům spoluautorům, chci poděkovat i slečně MVC. Lucii Čepešové za pomoc při přepisování a korekci rukopisu, doc. MVDr. Vladimíru Plevovi, CSc. za pomoc při přepisování a konečné úpravě textů k tisku, prof. MVDr. Oldřichu Štěrbovi, DrSc. za pochopení a nevšední ochotu při práci na rukopisu. Dále pak prof. MVDr. Rudolfu Böhmovi, CSc.a PhDr Jiřímu Šindlářovi za pomoc a cenné rady při tvorbě díla. Panu prof. MVDr. R. Hrabákovi, CSc. děkuji a aktivní pomoc při sepisování a úpravě rukopisu. Nemenší dík vyjadřuji i ing. Jiřímu Latinimu, vedoucímu Edičního střediska VFU Brno, za nevšední ochotu při realizaci edice této publikace a MVDr.Pavlu Braunerovi za pomoc při konečné realizaci rukopisu. Zvláště chci poděkovat prof. RNDr. Václavovi Suchému, DrSc., rektorovi VFU Brno, který nám umoţnil tuto publikaci vydat. Dále děkuji děkanům prof. MVDr. Miroslavu Svobodovi, CSc. a prof. MVDr. Vladimíru Večerkovi, CSc. a presidentovi Komory veterinárních lékařů České republiky MVDr. Janu 4

Bernardymu za podporu v našem snaţení při zpracování rukopisu. Upřímně děkuji téţ doc. MVDr Stanislavu Navrátilovi, CSc., přednostovi Ústavu veterinární ekologie a ochrany ţivotního prostředí za poskytnutí prostoru v jeho ústavu při zpracování této publikace. Nemalý dík za celou Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno i jménem svým vyjadřuji i obci Doubravník, která po dlouhá léta vytrvale a bez okázalosti pečuje o pamětní síň prof. Koldy v jeho bývalé secesní vile a pečuje o místo posledního odpočinku jeho a jeho matky Cecilie Koldové na místním hřbitově. V Brně, v říjnu 2005 Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. 5

Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc. O slavných, váţených a vynikajících osobnostech se píší za jejich ţivota oslavné články při příleţitosti jejich kulatých narozenin, počínajíc většinou aţ sátými a pak jiţ přicházejí na řadu uctivé a uhlazené nekrology. O některých osobnostech si můţeme přečíst ještě vzpomínkové články při výročích (80, 90, 100, 200) let od narození nebo úmrtí, to podle významu a jen velmi vzácně se některé osobnosti stanou objektem hlubších a ucelených studií. V těchto předsmrtných i časných posmrtných článcích převládají podle mého mínění většinou tendence příslušnou osobnost oslavit, přejít taktně potíţe s nimiţ se potýkala nebo naopak vylíčit, jak lehce a suverénně dotyčný přemáhal všechna protivenství, takţe jeho ţivot byl vlastně příslovečnou procházkou růţovým sadem. Pokud čtenář toho člověka osobně neznal, přijímá takto pojatý článek jako skutečnost, bez nejmenšího podezření, ţe by to mohlo být poněkud jinak. Pokud však oslavence znal, poznává, ţe některé příhody nebo ţivotní období byly přikrášleny nebo taktně zamlčeny a na druhé straně, ţe nepřízeň, s níţ se oslavenec musel za svého ţivota potýkat, není vylíčena v celé své tehdejší obludnosti. Podoba líčené osobnosti se tím stává neskutečnou a neţivotnou. Rád vzpomínám před svými následovníky a mladšími kolegy na staré, málokdy zlaté časy. Oni naslouchají mému vyprávění a mým úvahám a já bláhově věřím, ţe moţná v nich najdou nějaké poučení. Velmi často se stočí řeč na pana profesora Koldu a jeho působení na anatomii. A tak mnohokrát jsem připomenul slavné doby jeho vynikajících přednášek, exenterací, zdůrazňoval jsem jeho seriozní přístup k posluchačům a přísné, trpělivé a spravedlivé zkoušení. Vzpomenul jsem jeho velkého podílu a zásluh o zřízení a vybudování moderního anatomického ústavu i ojedinělého anatomického muzea. Pro několik generací veterinárních lékařů byl velkým vzorem a příkladem pro své nadání, píli a vše, co vykonal. Já osobně jsem hrdý na to, ţe jsem byl jedním z jeho asistentů a jsem hrdý i na to, ţe jsem do jisté míry jeho ţákem a odchovancem. Měl jsem ho rád i přes jeho uzavřenost a nepřístupnost, váţil jsem si ho a dodnes si ho váţím jako učitele i jako šéfa a aţ dodnes jsem mu vděčen za všechna poučení i rady, které mi třebas nevědomky, jen svým jednáním a vystupováním, poskytl. Myslím si však, ţe je nutno podívat se na osobu mého prvního učitele a šéfa pod trochu jiným zorným úhlem. Předem zdůrazňuji, ţe touto úvahou nesleduji zmenšení nebo sníţení jeho významu a nemám naprosto v úmyslu ublíţit jeho památce. Pokusím se také objasnit příčiny některých jeho ţivotních nezdarů, coţ se v prvních článcích po jeho smrti jaksi optimisticky naladěných decentně přecházelo. Při svých úvahách vycházím jednak z vlastního ţivotopisu prof. Koldy, který sám napsal v r. 1952 a pak z důkladně a poctivě doloţených prací prof. MVDr. Evţena Novotného (1961,1966), které shrnují mnoho důleţitých dat a událostí z Koldova ţivota a které byly napsány ke Koldovým nedoţitým sedmdesátinám v r.1965. Prof. Novotný převzal po prof. Koldovi vedení katedry a 6

dodnes z jeho prací dýchá obdiv a úcta, kterou k svému předchůdci choval. Ale zřejmě se cítil jakoţto děkan také natolik svázán s Alma mater a jistě i omezen tehdejším reţimem, ţe nemohl napsat vše, jak to popravdě bylo. Nebudu zde opakovat celý ţivotopis, omezím se pouze na události, které povaţuji za uzlové, připojím také své vlastní vzpomínky a úvahy, které vyplynuly z mých postřehů. Pod Koldovým vedením jsem v ústavu proţil pět let, z toho jeden rok jako demonstrátor (1950 1951) a čtyři roky jako asistent (1951 1954). Byla to léta mých studií, kdy jsem se také pokoušel o první krůčky ve světě vědy. Pokud si vzpomínám, někdy v průběhu letního semestru 1953/1954 pan profesor přestal být schopen pohybu a byl proto převezen do Doubravníku, kde jiţ zůstal trvale upoután na lůţko. Tam jsme za ním střídavě dojíţděli. Promoval jsem v říjnu 1954 a pokračoval v činnosti jako odborný asistent. Přemýšlel jsem o tom, co budu v anatomii dělat. Politická situace mi neskýtala naději, ţe by mě snad soudruzi vyslali na nějakou zahraniční studijní cestu (to ani omylem), a proto jsem se začátkem roku l955 rozhodl, ţe si musím rozšířit obzor sám. A tak jsem o prázdninách 1955 a 1956 navštívil všechny anatomické, případně i histologicko-embryologické ústavy v českých zemích, tj. v Olomouci, Hradci Králové, Plzni a Praze, abych viděl, co se kde zkoumá a na čem se kde pracuje. Nejvíc se mi líbilo na praţské anatomii, kde jsem navázal několik přátelství, která trvají dodnes. Na anatomický ústav jsem jezdil dosti často pro poučení a také pro jakousi vnitřní posilu a inspiraci. Srovnával jsem pak praţskou lékařskou anatomii s naším ústavem. Na praţské anatomii byla vědecká práce zaměřena do směrů, v nichţ tehdejší přednosta, prof. Borovanský spatřoval budoucnost oboru: 1. výzkum ontogeneze a fylogeneze orgánů na příkladu svalového systému, 2. výzkum ontogeneze experimentálními cestami, tedy experimentální morfologie a 3. neuroanatomie. Dnes je skutečností, ţe ve všech shora uvedených směrech praţská anatomie po několika letech vynikla i ve světovém měřítku. Ve srovnání s praţskou anatomií jsme byli samozřejmě mnohem menším ústavem profesor a dva aţ tři asistenti. V mladistvém nadšení a zaujetí pro anatomii jsem se domníval, ţe by naše brněnská veterinární anatomie měla mít nějaké zaměření, výzkumné směry, které by se mohly dále rozvíjet a které by měly nějaké teoretické vyústění, jaké měla vzpomenutá praţská anatomie a jaké zřejmě dokázal v dřívější době dát varšavské veterinární anatomii prof. Poplewski, s nímţ Kolda udrţoval písemné styky. Jan Kolda (*26.11. 1895) začal studovat veterinární medicínu ve Vídni v letech 1913 1915, do r. 1918 vykonával vojenskou sluţbu, po válce pokračoval na veterinárním provizoriu v Praze a absolvoval jeden semestr na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Pak získal stipendium a studium dokončil v Alfortu, kde obdrţel zvěrolékařský diplom 14.10.1921. Tamtéţ absolvoval kurs exotické veterinární medicíny (diplom 28.12.1921). Mezitím absolvoval v Paříţi na Sorboně 5. a 6. semestr lékařské fakulty a sloţil zkoušky z anatomie, fyziologie a interní 7

medicíny. K dalšímu studiu na Sorboně nedostal stipendium a tak mu nezbylo nic jiného, neţ se vrátit domů. Jiţ za svých studií se pokoušel o vědeckou práci. Jeho první publikace se zabývala myxomatózními nádory (1922), další jeho práce, publikované aţ po jeho návratu (1923, 1924)se zabývaly vlivem ţluči na patogenní organizmy. Práce tedy patří do oborů patologie, mikrobiologie a sérologie a jsou zaměřeny experimentálně. To znamená, ţe autor hledal odpovědi na otázku Proč? Po návratu do Brna se od 1. 8. 1922 stal asistentem farmakologického ústavu prof. Rybáka, coţ je obor mikrobiologii a patologii rozhodně bliţší neţ pozdější anatomie. Jeho zvěrolékařský diplom byl nostrifikován 13.12. 1922 a hodnosti doktora veterinární medicíny dosáhl na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně dne 23. 6.1923. Kolda farmakologii zřejmě zvládl velmi brzy. Po onemocnění prof. Rybáka byl v letním semestru 1924/25 pověřen kromě vedení praktik z přípravy léků také přednáškami a zkouškami. Novotný (1966) na str.10 píše: "Bylo to jasnozřivé rozhodnutí, kdyţ profesorský sbor vyhověl Koldově ţádosti z 11.7.1922 o udělení asistentury na farmakologickém ústavu profesora Rybáka." V Koldově vědeckém zájmu zůstala ţluč, v práci publikované v r. 1925 byl sledován její vliv na vstřebávání léků, v r.1926 pak sledoval vylučování léků mlékem. Dále se v řadě prací zabýval motilitou izolovaných úseků střev, ovládaných autonomní inervací za působení různých farmak (vyšly v r.1926 5x a 1927 2x). Byly to tedy opět práce experimentální, na hony vzdálené morfologii. V r. 1924 byl poslán na studijní cestu do Švýcarska, v r.1925 měl připravený habilitační spis z farmakologie a myslím, ţe v ústavu neměl konkurenta. Situaci zkomplikovaly poměry na anatomickém ústavu. Prof. MUDr. Otomar Völker, přednosta anatomického ústavu Lékařské fakulty, byl zároveň přednostou anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, oba ústavy byly umístěny společně v prostorách lékařské fakulty na ulici Úvoz. Na Lékařské anatomii bylo jiţ několik moţných nástupců, mezi jinými i skutečný následovník, MUDr. Karel Hora, jen u těch zvěrolékařů se zatím nikdo vhodný nenašel. V plánu jiţ byla stavba nového ústavu anatomie v areálu zvěrolékařské školy v Králově Poli a vedení školy došlo k závěru, ţe by bylo vhodné, aby se příští přednosta seznámil s vnitřním uspořádáním anatomických ústavů na jiných zvěrolékařských školách a hlavně s novostavbou anatomického ústavu v Lipsku. K cestě byl navrţen MVDr. Jan Babor (* 1893, Med. Vet. 1920, Dr 1921), věkem i sluţebně (od r. 1920) nejstarší asistent, s nímţ se asi počítalo do budoucna jako s přednostou. Ten prý ale odmítl a podle záznamů odešel z ústavu v r. 1926. V ročence k 75 letům VŠV z roku 1993 se píše, ţe pak ještě vystudoval lékařskou fakultu. Dnes uţ asi nikdo nezjistí, z jakých důvodů anatomii opustil. A tak takřka na poslední chvíli, jak se domnívám, při jakýchsi zákulisních jednáních, při nichţ spíše rozhodují důvody osobní nebo partajní, nikoli věcné a jakých od té doby na naší Alma mater proběhlo mnoho, bylo rozhodnuto následovně: Kolda farmakologii nedostane, řekneme mu, ţe je disciplinovaný a 8

rozumný, a proto se v zájmu školy ujme opuštěné anatomie. V oficiálních ţivotopisech se píše, ţe vědecká rada tehdy Koldu přemluvila. Ale já váţně pochybuji o tom, ţe by slibný, úspěšný, čile publikující farmakolog ve věku 31 let se dal jen tak přemluvit vědeckou radou, aby všeho zanechal a ještě se poníţil tím, ţe si sám podal 3. prosince 1925 ţádost o převedení z farmakologie na anatomii, kam také od 1. 1. 1926 jako asistent nastoupil!! Proč se Kolda dal přemluvit? Slíbili mu rychlejší kariéru? Lákala ho snad slibovaná novostavba anatomického ústavu? Nebo mu vyhroţovali? Ale čím? A co si máme myslet o "jasnozřivosti" profesorského sboru, jenţ před třemi léty (1922) rozhodl o Koldově působení na farmakologii, které bylo beze sporu úspěšné? Co se stalo, nemůţe se odestát a dnes jiţ asi nezjistíme, jak to vlastně doopravdy bylo. Na farmakologii byl přidělen MVDr. Jaroslav Lebduška (*1902, Med.Vet. 5.5. 1925, MVDr. 27.6.1925) a dr. Kolda se nadále věnoval oboru, který mu byl vlastně vnucen a neváhám říci, ţe se mu obětoval. Ovšem jako anatom nezačínal a proto se domnívám, ţe anatomické myšlení, alespoň v prvních letech, mu nebylo zcela vlastní. Dr. Kolda zvládl ve svých 31 letech díky svým intelektuálním schopnostem nový obor zřejmě velmi rychle. Ještě v r. 1926 jel do Lipska a kromě toho navštívil i další anatomické ústavy v cizině. Základní kámen k novostavbě ústavu poloţil rektor Bečka v r. 1927. Mezitím se ústav přesunoval z Úvozu do areálu školy na Palackého ulici a výuka probíhala na obou místech. Na Koldu toho bylo v té době naloţeno příliš mnoho. Preparátor Staček mi vyprávěl, ţe býval svědkem Koldových potíţí s dechem, kdyţ spolu chodili na Úvoz a zpět. Prý míval i zvláštní neurotické stavy, kdy nebyl schopen jezdit tramvají, nesnášel kolem sebe lidi a kdyţ musel vyřizovat nějaké své záleţitosti v bance nebo v záloţně, posílal místo sebe pana Stačka. O potíţích z přepracování, působených poruchami autonomního nervového systému píše i Novotný (1966, str.18). Přesto dr. Kolda dokázal v těchto letech napsat několik, podle mého mínění nejlepších prací o břišním sympatiku koně (1927, 1928), o nichţ se domnívám, ţe byly inspirovány ještě jeho farmakologickými pracemi o motilitě střeva, které také v r.1928 předloţil jako habilitační spis. Pravděpodobně také ve spojitosti s přechodem na anatomii ustala jeho dosud intenzivní a zásluţná spolupráce s Biologickou společností a publikování v Comptes Rendus de la Société de Biologie a v Biologických listech (poslední publikace v obou časopisech 1928). Tím se značně oslabily tehdy ještě ţivé styky lékařské fakulty s vysokou zvěrolékařskou školou, coţ zvláště pro zvěrolékařskou školu nebylo a podle mého mínění dodnes není šťastné a výhodné. Provizorní anatomický ústav v areálu na Palackého ulici byl umístěn v první budově za bránou, v bývalém vojenském vězení (tam, kde je dnešní bufet). K pitvám slouţila malá pitevna, přistavená k zadní stěně budovy, známá později jako "dolní chirurgický sál", poněvadţ poté, co se dostavěl nový ústav, místnost připadla asi chirurgii. Do novostavby se anatomický ústav přestěhoval v r. 1931-1932. 9

Docent a záhy i profesor Kolda ovládal brzy anatomii, tedy tu vyučovanou, suverénním způsobem, výborně přednášel a pohotově kreslil, coţ mi potvrzovali i starší kolegové a jak jsem ho ještě zaţil na přednáškách i já. Udrţoval si i perfektní znalost pitevní anatomie a také se velmi dobře orientoval v anatomické literatuře. Brzy po přechodu na anatomický ústav převládl zřejmě u mladého docenta Koldy pocit nutnosti napsat českou učebnici anatomie pro zvěrolékaře. Velkoryse se rozmáchl ke grandiosnímu projektu. První svazek (Obecná část, Nauka o kostech) na 914 stranách vyšel v r. 1936. Zdá se, ţe si autor neuvědomil, ţe bude nutno v takovém rozsahu napsat ještě další tři nebo čtyři svazky, coţ je nad lidské síly! V následujících letech zastihlo profesora Koldu několik osudových ran v těsném závěsu, které postihly v různém rozsahu vlastně všechny obyvatele Československé republiky okupace pohraničí, rozpad republiky, úplná okupace jejího zbytku a vznik protektorátu, provázený uzavřením vysokých škol. Dovedu si představit, jaké zlo na Koldovi napáchala takřka šestiletá nucená nečinnost a intelektuální izolace v Doubravníku, bez intenzivního styku s vědeckou komunitou a bez moţnosti dalšího studia. Obávám se, ţe zahradnická a sadařská práce, o níţ píše profesor Novotný (1966, str. 20) mu nemohla přinést plné uspokojení. U většiny profesorů jeho generace to znamenalo konec aktivní vědecké práce, poněvadţ pokud se po válce vrátili, museli se zabývat jinými, hlavně organizačními a pedagogickými záleţitostmi. U profesora Koldy tomu nebylo jinak. Po válce byly hlavní starostí obnova ústavu, návrat rozkradeného zařízení a sbírek, pedagogická činnost, která se rozšířila i na histologicko embryologický ústav a po krátké době přišla opět nesvoboda. Nucená válečná přestávka a vysilující poválečná obnova ústavu bezpochyby předurčily také jeho chování po komunistickém puči 1948. Komunistický morální teror byl pro profesora Koldu další ranou komunisté mu prakticky totálně vyměnili učitelský personál. Na "Gottwaldovu výzvu" pak vstoupil do KSČ, poněvadţ jak se svěřil asistentu Vinšovi a demonstrátorovi Frankovi "..podruhé opustit ústav bych nepřeţil.." (Frank 2005). Vstup do všemocné strany mu mnoho nepomohl. Dění v ústavu ve mně vzbuzovalo dojem, ţe je členem partaje druhé kategorie. Poslední ranou bylo onemocnění tuberkulózou, které ho pronásledovalo, pokud vím, od r. 1950. Vydal ještě druhý svazek své učebnice v r. 1950, ovšem v mnohem menším rozsahu. Pak střídal pobyty v ústavu s pobyty v sanatoriích a v nemocnici, aţ od r. 1954 byl trvale upoután na lůţko. Poslední čtyři roky ţivota strávil na loţi ve své vile v Doubravníku, kde také zemřel dne 29.11.1958. Důleţitou roli v jeho celém ţivotě pravděpodobně hrála jeho matka, paní Cecilie Koldová (*1871 4.11. 1957). Paní Cecilie v r.1917 ovdověla, a kdyţ se její syn stal asistentem na farmakologii (1.1.1923), vzal si ji do Brna, aby mu vedla domácnost. Pravděpodobně tehdy koupil domek v Řečkovicích na Kořískově ul. 27, kde ţili do doby, neţ se přestěhovali asi v r. 1932 do ústavního bytu. Snad také 10

proto, aby ji zaměstnal, nakreslil jí návrh na ručně vázaný gobelin (Novotný 1961), ozdobený histologickými a jinými biologickými motivy (s monogramem J.K. a vročením 1926). Sám také některé textilie (závěsy) zdobil anatomickými motivy. Paní Cecilie byla matka energická a suverénní (cf. také Novotný 1966, str. 5). Měl jsem moţnost ji pozorovat několikrát, byla to drobná, energická paní ve věku přes 80 let, která zřejmě cítila povinnost se vyjadřovat ke všemu. Na její omluvu je nutno uvést, ţe její, snad aţ přehnaná péče o pana profesora, vyplývala pravděpodobně také z toho, ţe Jan byl její páté, nejmladší dítě. Byl ale jediný, který se doţil dospělosti, neboť jeho čtyři starší sourozenci zemřeli jiţ v dětském věku.také on měl na matku velmi silnou citovou vazbu. Je ovšem známo, ţe vliv energických matek na syny stejně jako silná citová vazba synů na matku působí negativně na jejich samostatné rozhodování v pozdějších zásadních ţivotních situacích. Domnívám se, ţe tento vliv způsobil, ţe Kolda nedokázal energicky prosadit své mikrobiologické nebo farmakologické zaměření. Paní Cecilie byla pravděpodobně také jednou z hlavních příčin, proč se pan profesor nikdy neoţenil. Na podzim 1938 nebo začátkem 1939 pan profesor zakoupil vilku v Doubravníku, kam se po uzavření vysokých škol uchýlil a kde mu samozřejmě dále paní matka hospodařila. Po válce jiţ v Doubravníku zůstala, ale pan profesor za ní jezdil pravidelně na víkendy. Myslím, ţe se pan profesor přece jen pokusil, pokud vím, dvakrát vybrat si svého nástupce a pokračovatele. V obou případech to byli jeho asistenti, jimţ pomáhal a podporoval jejich odborný růst. Zajímavé bylo, ţe v obou případech to byli muţi energičtí, výbojní a sebevědomí, vlastnili tedy ty povahové rysy, které Kolda postrádal. Prvním, ještě před únorovým pučem, byl Jan Vinš, jemuţ, jakoţto jedinému, Kolda dovolil, aby v r. 1947, ještě jako asistent student, vydal skripta ze splanchnologie a smyslů. Skripta byla rozšířena a s oblibou pouţívána ještě několik let poté, co Jan Vinš musel, aniţ směl dokončit studium, opustit školu. Druhým, jiţ po únoru, byl Vladimír Komárek, jehoţ si pan profesor vybral jako spoluautora knihy Anatomie domácích ptáků (1958) a který po profesorově úmrtí přešel na Vysokou školu zemědělskou do Prahy. Po únorovém převratu, ataku plicní choroby a po několika pobytech v sanatoriu, po nichţ se stav jen přechodně zlepšil, pan profesor postupně na vše rezignoval. Jakoby mu jiţ nezáleţelo na vlastním ţivotě, na tom, co se stane s jeho ústavem. Závěr jeho ţivota povaţuji za velmi smutný. Poslední čtyři roky byl upoután na lůţko s velmi omezenými schopnostmi pohybu a také jeho skon byl provázen tragickými okolnostmi. Zemřel tři dny po svých narozeninách, dne 29. 11. 1958, ve věku 63 let, zhruba rok po smrti své matky. Vzpomínám si, ţe po skončení pohřebních obřadů se smutkem konstatoval doc. Novotný: "Ţenatý člověk, který má děti, ţije jako ţebrák a umírá jako král. Svobodný a bezdětný člověk ţije jako král a umírá jako ţebrák." Bylo by kruté a nespravedlivé ukončit 11

úvahu tímto konstatováním. Jsem rád, ţe přes veškerou nepřízeň osudu přece jen zanechal budoucím generacím závaţný odkaz. Zanechal obor anatomie na vysoké úrovni vyučování i výzkumu. Svým osobním příkladem vychoval řadu ţáků, kteří si dokázali směry výzkumu najít a rozvíjet, a kteří po celou další generaci působili na univerzitách a ve výzkumných ústavech. Ti si od něj do ţivota přinesli smysl pro důkladnou anatomickou analýzu, pro soustavnou práci, pro přesné formulování cílů i výsledků a snahu po důsledném dokončování vytyčených úkolů. A tak jsem přesvědčen, ţe oprávněně můţeme hovořit o Koldově anatomické škole, neboť jsem svědkem, ţe se k jeho odkazu postupně hlásí i další generace českých veterinárních anatomů. Avšak na příkoří, která mu působili činitelé brněnské zvěrolékařské školy, ať jiţ předváleční nebo ti, kteří mu "pomáhali" za bolševické éry, pan profesor zřejmě aţ do konce ţivota nezapomněl. Dokonce ve své závěti odkázal vše svou knihovnu i vilu v Doubravníku tehdejší Československé akademii zemědělských věd. Oldřich Štěrba Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás Téměř 170 roků od zaloţení první zvěrolékařské školy ve francouzském Lyonu (1762), kde byla veterinární anatomie hned od počátku jedním z hlavních vyučovacích předmětů, se započal formovat tento obor v Brně na nově zaloţené Vysoké škole zvěrolékařské po roce 1918. Do této doby bylo jiţ nashromáţděno velké mnoţství poznatků o stavbě těla domácích savců. O to se zaslouţily vzniklé školy veterinárních anatomů v Evropě i v zámoří. V Evropě to byla především škola francouzská, která navázala na tradice Claude Bourgelata (1712-1779) z Lyonu a Alfortu, který v r.1753 vydal také jednu z nejstarších učebnic veterinární anatomie: Eléments d hippiatrique. V době Koldova působení na nově zaloţeném anatomickém ústavu v Brně, vedeném prof. Völkerem a před tím působili ve Francii prof. Lesbre, prof. Montané, prof. Bourdelle, prof. Bressou, prof. Cadiot a prof. Panisset, z mladších později prof. Blin v Alfortu, prof. Pavaux z Toulouse a další. Vzhledem k tomu, ţe prof.kolda určitou dobu ve Francii studoval a měl zde osobní kontakty s kolegy, byl vliv této školy v pojetí jeho budoucích plánů význačný, neboť chápal srovnávací anatomii při studiu veterinární medicíny, podobně jako škola francouzská, totiţ téţ ve srovnávání domácích savců s poměry u člověka. V tomto duchu také sepsal kapitoly ve svém velkém díle:"srovnávací anatomie zvířat domácích, se zřetelem 12

k anatomii člověka". V nedávné době vydal rozsáhlé monografie o anatomii domácích savců s pouţitím tohoto srovnávacího hlediska vynikající představitel současné francouzské školy veterinární anatomie prof. R. Barone z Lyonu. Samozřejmě prof. Koldu a naši veterinární anatomii ovlivnila nám geograficky nejblíţe poloţená Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni, kde prof. Kolda začal studovat, kde také působila řada anatomů českého původu. Můţeme začít slavným jménem Ignác Josef Pešina, který se stal v r. 1808 ředitelem zvěrolékařské školy ve Vídni a určitý čas anatomii učil a zanechal nám své poznatky o určování stáří u koní podle obrušování zubů v průběhu stárnutí. Dále to byli prof. F. Müller, který byl jmenován v r.1871 profesorem anatomie, i jeho nástupce prof. dr. Johann Struska, původem Čech, který tam působil v letech 1889-1914 a Koldovi přednášel anatomii. V r. 1903 vydal přehlednou učebnici anatomie, která je dosud v kniţním fondu ústavu anatomie, histologie a embryologie FVL v Brně. Profesor Struska je pohřben v Českých Budějovicích. Po Struskovi působil ve Vídni od r.1914 do 1930 prof.dr.karl Škoda, rodák z Oslavan a po Škodovi prof. Dr. Otto Krölling(1931-1945), jiţ současník prof.koldy, spolupracovník prof. O. Zietzschmanna z Hannoveru a prof. Hugo Graua z Mnichova. Po prof. Kröllingovi převzal ústav anatomie ve Vídni prof. Josef Schreiber (1945-1961), první předseda a organizátor komise pro vypracování světové veterinární anatomické nomenklatury NAV (Nomina Anatomica Veterinaria) a jeho započaté a rozpracované dílo dokončil Schreiberův nástupce prof. Oskar Schaller (1962-1992). Oba posledně jmenovaní byli později po Koldově smrti v kontaktu s námi mladšími a velice nás podporovali kniţním fondem i morálně v době, kdy pro nás odborná západní literatura byla těţko dostupná a bylo pro nás obtíţné stát se platícími členy nově vzniklé Světové a i Evropské společnosti veterinárních anatomů (WAVA, EAVA). V současné době s naší anatomií spolupracuje nástupce prof. Schallera, prof. H.E. König. Značný vliv na výuku a na směry vědeckého bádání u nás měli také němečtí veterinární anatomové. Byla to především berlínská škola veterinární anatomie, zaloţená profesorem Gurltem (1794-1882), který je autorem prvního veterinárního atlasu. Tento anatomický atlas rozšířili a doplnili jeho ţáci prof.wilhelm Ellenberger (1848-1924) a prof. Hermann Baum (1864-1932). Ti dovedli toto dokonalé dílo Handbuch der vergleichenden Anatomie der Haustiere do 17. vydání. Doplněné a rozšířené 18. vydání vydali jiţ současníci prof.koldy v r. 1943. Byli to prof.otto Zietzschmann (1879-1958) z Hannoveru, prof. Eberhard Ackerknecht z Lipska a prof. Hugo Grau z Mnichova. Prof. Grau působil za protektorátu ve funkci ředitele Státního veterinárního diagnostického ústavu v Karlových Varech, který zde zaloţil. Po válce, v roce 1945, zůstala v Karlových Varech z jeho činnosti sbírka anatomických preparátů a cenných separátních výtisků zajímavých publikací z anatomie a tato sbírka byla jako válečná kořist převezena na anatomický ústav VŠV do Brna, coţ provedl tehdy asistent MVDr. Rudolf Böhm. Jak anatomické preparáty, tak i sbírka anatomických publikací mezi asistenty známé pod názvem karlovarské Grauovy separáty byly 13

na anatomickém ústavu často vyhledávány při sepisování disertačních prací a učebních textů. V době Koldova působení jako přednosty ústavu veterinární anatomie v době předválečné i určitý čas po roce 1945 Ellenberger Baumova učebnice, studenty zvaná "Elouš, byla jediná ucelená příručka a učebnice veterinární anatomie, která byla k dispozici pro naše studenty a to se prof. Kolda snaţil řešit vydáním českých učebních pomůcek. Vycházíme-li z výčtu učebnic veterinární anatomie, které byly a jsou ve fondu knihovny z doby Koldovy, byl to téţ Atlas topografické anatomie koně od prof. Schmaltze z Berlína a učebnice anatomie prof.r.martina a W. Schaudera z Giessenu. Profesor Kolda neopomíjel čerpat také ze školy italské, kterou reprezentovali prof.naglieri a prof.zimmerl, dále pak od autorů amerických jako byli prof.sisson, prof. Grossman, nověji prof. Getty, (autoři vynikající srovnávací anatomie v jazyce anglickém), později prof.r.habel, prof.evans a prof. Sack z Cornell University v USA. Z anglických anatomů měl prof. Kolda osobní kontakty s prof. Ottawayem z Cambridge, z dánských anatomů s prof. Sörensenem, který u nás po II. světové válce zaváděl s prof. Přibylem umělou inseminaci. Velmi blízké kontakty navázal prof. Kolda se svými současníky ze slovanských zemí, kteří s ním spolupracovali při sestavování cizojazyčných názvů jednotlivých kostí pro velkolepou Koldovu Osteologii. Z jihoslovanských anatomů to byli prof. Vladeta Simić z Bělehradu, prof. Ciliga ze Zagrebu a prof. Bevandić ze Sarajeva. Také s polskými anatomy prof.kolda spolupracoval, v tom jeho ţáci pokračovali. Byli to prof. Poplewski a prof. Krysiak z Varšavy, prof.bant, prof.myczkowski a prof. Wyrost z Wroclawi. Nejuţší spolupráce byla s prof. Chomiakem z Lublina, který u prof.koldy v Brně vypracoval svoji habilitační práci. Rozvinula se spolupráce s ruskými anatomy a to s prof. Klimovem a prof. Akaevskim z Moskvy. Profesor Kolda byl také v písemném styku s bulharskými anatomy prof. Moskovem a prof. Petkovem. Z maďarských anatomů byli v kontaktu s ústavem v Brně prof. Kovacs a prof. Fehér, z rumunských prof.ghetie, vynikající anatom, malíř a sochař v jedné osobě, známý svými charakteristickými vyobrazeními v rumunských učebnicích anatomie a sbírkou vynikajících anatomických modelů v ústavním muzeu v Bukurešti, kterým mne při návštěvě v Bukurešti na anatomickém ústavu sám prováděl. Jak patrno z výčtu historických faktů, bylo z čeho čerpat, bylo moţno hodnotit a srovnávat, vybrat to nejlepší a to dělal nejen profesor Kolda, ale i někteří jeho následovníci. Nejen na základě pramenů literárních, ale i kontaktů osobních, tím ţe cestovali po anatomických ústavech a zvali hosty na ústav.v takovýchto celkem příznivých podmínkách i kdyţ někdy narušených (2. světová válka, politické poměry ve východní části Evropy) bylo moţno vytvořit a rozvíjet solidní základy Koldovy školy veterinární anatomie v Brně. Čeněk Červený 14

Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí Do oboru veterinární anatomie vstoupil Kolda jako zkušený vysokoškolský učitel, asistent farmakologického ústavu. Stal se spolupracovníkem prof. Otomara Völkera, prvního přednosty Anatomického ústavu Lékařské fakulty i Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Bylo to 1. ledna 1926. V roce 1928 byl Kolda jmenován docentem. V roce 1929 se stal po prof. Völkerovi přednostou Ústavu veterinární anatomie, který přesídlil do skromného provizoria v areálu VŠV. Po dokončení stavby nové moderní budovy v r. 1931 1932 započal s velkorysým vybavením interiéru a zkvalitňováním výuky anatomie. Doc. Kolda měl dík své zásadě důslednosti a pečlivosti při tvořivé práci jasný cíl naučit své ţáky nejen obor veterinární anatomie, ale ukazoval studentům i cestu k práci vědecké. A to je nedílnou součástí pedagogického procesu vysokoškolského učitele. Byl si vědom toho, ţe pokud tomu tak není, i kdyţ je pedagogická stránka výuky sebedokonalejší, přesto je to pouze výuka středoškolská, která je na vysoké škole často pěstována a někdy i velmi kladně hodnocena. Na vědecký přístup k výuce se někdy zapomíná a to často pouze pro nedostatečné studium odborné literatury a z toho plynoucí neschopnosti k vytýčení aktuálních cílů ve výzkumu, či z pohodlnosti a nedůslednosti. Kolda chtěl budoucí veterinární lékaře vzdělávat tak, aby se mohli s širokým a hlubokým základem medicínského vzdělání postavit do praktického ţivota zvěrolékaře vedle lékařů, kteří pečují o zdraví lidí. Aby dokonalou veterinární péčí o zdraví zvířat byli v tom lékařům nápomocni. To prosazoval náš progresivní zvěrolékař - hygienik Pfaff pod heslem "Una sanitas - una medicina". V přednáškách byl Kolda vynikající řečník, který studenty zaujal nejen slovem, ale i názorností výuky a svými vynikajícími kresbami v tehdejší době omezených zobrazovacích moţností. Profesor Kolda kladl velký důraz na praktickou výuku v anatomii obzvláště. V učebních textech pro studenty v kapitole nazvané "Část obecná" poučuje studenty jak o metodách studia anatomie tak i o tom, jak přistupovat ke studiu náročného oboru "Srovnávací anatomie domácích zvířat". Zvláště zdůrazňuje vyuţití anatomické pitvy. Zde napsal: " I kdyţ anatomie pouţívá (a my dodáme obzvláště dnes a ještě bude v budoucnu pouţívat) nových studijních metod, jest a zůstane pitva mrtvoly její nejhlavnější a nejzákladnější poznávací metodou. Nepřímé poznatky získané jinými metodami musí být ověřovány pitvou. Pitva jest slabikářem anatomie, učebnice a příručky anatomie její gramatikou." Tolik Kolda. 15

Z toho plyne, ţe při pitvě přicházíme do přímého kontaktu s biologickým materiálem a poznáváme jej všemi smysly (kromě chuti). To je pro zapamatování neocenitelné, pro medicínu nenahraditelné a jinými metodami toho nelze dosáhnout. Za tímto účelem také Kolda vybudoval prostornou, světlou místnost, reprezentační pitevnu a rozsáhlé zázemí pro zajištění pitevních objektů včetně chladíren a velkého mrazicího boxu, takţe bylo moţno pitvat materiál čerstvý, nekonzervovaný a zhotovovat makrořezy částmi a krajinami těla pro názorné studium topografické anatomie. Na tom byl podíl i přímé spolupráce s doc. Höklem, přednostou Ústavu hygieny potravin, při budování sanitní poráţky v suterénu ústavu a zde vyhrazeného prostoru pro demonstrace "exenterací" zvířat pro studenty. Je to symbióza ve světě ojedinělá, jak jsme měli moţnost poznat z našich návštěv v celé řadě anatomických ústavů a morfologických pracovišť doma i v zahraničí, která usnadňovala a zkvalitňovala praktickou výuku na nativním i konzervovaném anatomickém materiálu. Za dob prof. Koldy byly pitvy jednotlivým studentům zadávány individuálně v čase na to vyhrazeném na pitevně, nikoliv rozvrhem z děkanátu určeném. Bylo to podle přihlášek adeptů tak, jak je měli uvedené ve své pitevní legitimaci. Téma a cíl pitvy stanovil a zadal asistent. Adept při zadání pitvy musel prokázat dokonalé znalosti anatomických struktur přidělené tělní krajiny nebo její části. Jinak mu pitva zadána nebyla (jiţ z toho důvodu, aby neznehodnotil cenný pitevní materiál). Při prováděné pitvě musel adept prokázat schopnost samostatné práce, jistou zručnost. Ve sloţitých situacích na pitevně radili studentům asistenti a demonstrátoři. Důleţitým momentem bylo tzv. závěrečné předání pitvy. To nebylo pouhé "koloquium" neboli pohovor, ale bylo prověřováno, zda se student vyzná v orgánech pitvané krajiny, umí je anatomicky správně pojmenovat, konkrétně ukázat a vysvětlit jak souvisejí anatomicky a funkčně s orgány okolními. Po dokonalém vypreparování detailů a prokázání praktických i teoretických znalostí pitvu předal a postupně splňoval podmínky k udělení zápočtu za semestr. Kolda chodil často do pitevny, studentům radil, vedl s nimi odborné konzultace, studenty inspiroval k přemýšlení v oboru i zkoušel. V tehdejší době měl velký respekt nejen proto, ţe byl důsledný, ale téţ pro své kladné povahové vlastnosti, neboť měl ke studentům a i asistentům i spolupracovníkům po vykonaných a splněných povinnostech velmi přátelský vztah. Kolda prosazoval vedle znalostí systematické anatomie téţ znalosti anatomie topografické a pro lepší představivost se pitvy často odbývaly na stojícím koni (nechal instalovat závěsy na pitevně na celý kadaver a jeho části, pro tyto účely speciálně zřízené) a na takových vypitvaných preparátech se i zkoušelo. Bylo to i proto, ţe veterinární diagnostika a často i léčebné zákroky se odbývaly na stojícím zvířeti. Celý proces mohli sledovat i ostatní přihlíţející studenti ve větším počtu neţ na pitevním stole.topografická anatomie se učila nejen při pitvách na kadaverech, ale téţ i na topografických řezech zhotovených zmrazovací technikou dle Pirogova a zvláště pak při demonstračních exenteracích. Demonstrace povrchové anatomie se odbývaly na ţivých zvířatech zapůjčených z klinik. 16

Kolda vybavil obor dokonalými učebními pomůckami. Byly to nástěnné obrazy, které malovali malířstvím nadaní demonstrátoři pod jeho vedením (např. dr. Fidler, Štěrba a další) a dále pořídil na tehdejší dobu moderní promítací techniku. V novostavbě budovy pro Ústav anatomie pro účely anatomického muzea byl vyčleněn velkolepý sál (nynější aula VFU), kde Kolda se svými spolupracovníky a pozdějšími následovníky shromaţďoval velmi početné anatomické preparáty. Byly to nejen preparáty orgánů domácích zvířat, ale i anatomické preparáty niţších obratlovců a četné skelety. Základní učebnicí veterinární anatomie byla v počátcích působnosti ústavu německá učebnice autorů Ellenbergera a Bauma. Tuto učebnici Kolda doplnil a později i nahradil svými učebními texty. Z rozměru označení "učebnice" se vymyká jeho velkolepé dílo "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka". V této monografii Kolda shrnul výklad o metodě studia morfologie o struktuře tkání a orgánů a předestřel i obšírné poznatky o kostech nejen domácích savců a ptáků a zahrnul i zástupce lovné zvěře a velblouda a to s českými a cizojazyčnými názvy jednotlivých kostí. Umoţnil tak odborníkům studium této problematiky v cizích jazycích (němčina, angličtina, francouzština, ruština, bulharština, polština a srbochorvatština). Jeho snahu v tomto směru narušilo uzavření vysokých škol v letech 1939-45. Po válce vychází monografie s převáţně barevnými obrazy, která zahrnuje nauku o spojích kostí a myologii. Ve spolupráci s asistenty v letech padesátých vydal české učební texty dalších anatomických soustav. Nejprve nauku o vnitřních orgánech "Splanchnologii" s as. MVC. Janem Vinšem, pak osteologii s as. MVC. Čollákem a MVC. Vaňkem, dermatologii s as. MVDr. Fr. Mládkem, neurologii s as. MVC. Komárkem a Angiologii s as. Dr. Najbrtem. Dalším dílem byla "Tělověda psa a posledním velkým dílem byla "Anatomie a fyziologie ptáků", kterou napsal s MVDr. Vl. Komárkem. Korektury prováděl, kdyţ byl jiţ trvale upoután na lůţko. Jak prof. Kolda uvádí v úvodu svých stěţejních publikací, I.,II.,III. a IV. dílu Srovnávací anatomie, kladl velký důraz na latinské a i české názvosloví, které musel v mnohých případech "vzkřísit" z mnohých dobrých, ale zapomenutých pramenů. Po poradách s četnými odborníky, jak Kolda uvádí, byl nucen vytvořit i četné neologismy. Dík těmto publikacím se Kolda stal zakladatelem české anatomické nomenklatury. Další rána osudu, která se ozvala v roce 1950-51 byla Koldova choroba, která ho čím dál více vyřazovala z jeho aktivní plodné práce. Profesor Kolda byl a je pro nás, jeho ţáky, a mohl by být i pro mladé následovníky vzorem dokonalého vysokoškolského učitele. Vybudoval anatomický ústav s dokonalým zázemím jak pro práci vědeckou, tak i pro kvalitní výuku, a ovlivnil a přímo vychoval celou řadu úspěšných ţáků a pokračovatelů v svém započatém díle - v oblasti veterinární morfologie. Jmenujeme je podle data nástupu do ústavu - doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc., prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc., prof. MVDr. Peter Popesko DrSc., prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc., prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc., prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc., prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc., prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.. Řada dalších jeho ţáků úspěšně působila i v jiných oborech vědy nebo v praktických oborech veterinární medicíny. 17

Profesor Kolda měl jako erudovaný vysokoškolský učitel tyto hlavní pedagogické zásady: na prvním místě zdůrazňoval, ţe vysokoškolský učitel je povinen vybavit své studenty kvalitní učebnicí. Další zásadní tezí bylo, ţe bez vlastní původní vědecké práce, která přináší obecné biologické poznatky, nemůţe vysokoškolský učitel dokonale učit studenty a na ně činorodě působit. Snaţil se i ctít další didaktický poznatek: "Nejvíce se naučíš, kdyţ sám učíš". Byl kvalitní vědec a vysokoškolský pedagog, neboť svou pedagogickou činnost zaměřoval i na výchovu studentů k vědecké práci a v tomto je prozíravě a citlivě usměrňoval. Protoţe byl důsledný, pracovitý a vysoce vzdělaný, jako odborník, nebál se svých spolupracovníků, rád jim pomáhal a radil. Neţárlil na jejich úspěchy a neintrikoval, ač sám byl cílem řady intrik, jak vzpomínají jeho přímí spolupracovníci. Čeněk Červený Vliv prof. Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho žáků a následovníků Z ţivotopisu prof. Koldy víme, ţe na anatomii přišel po čtyřletém pobytu a práci na farmakologickém ústavu, ve věku 31 let. Kaţdý člověk, věci jen trochu znalý, uzná, ţe ve způsobu a postupech zpracování farmakologických prací na jedné straně a anatomických prací na straně druhé je značný rozdíl. I myšlenkové postupy se liší. Kdyţ jsem se při přípravě tohoto sdělení probíral seznamem anatomických prací prof. Koldy, připadaly mi tématicky velmi různorodé. Kdyţ jsem pak k tomu přiloţil seznam publikací asistentů ústavu, seznam disertací a diplomových prací, které z ústavu postupně vzešly, přece jen vyvstává určitý záměr. Musíme si však uvědomit dobu a poměry, v nichţ Kolda do oboru veterinární anatomie vstoupil. Byla to doba budování československé veterinární vědy, léta budování první vysoké zvěrolékařské školy na našem území. Bylo nutno přestěhovat anatomický ústav z prostor lékařské fakulty na Úvoze do provizoria v areálu školy v Králově Poli a postavit moderní anatomický ústav. Nebyla pitevna, nebyly učebnice, nebyly sbírky preparátů, zkrátka bylo nutno budovat vše od základu. A bylo také nutno, aby dr. Kolda co nejdříve zpracoval a předloţil svůj habilitační spis z anatomie. Vyvstala najednou řada praktických úkolů, které bylo nutno urychleně řešit. Dále si musíme uvědomit situaci ve veterinární praxi, kde stále dochází k postupnému rozšiřování druhové palety pacientů. K původním objektům zvěrolékařské péče koním jízdním i taţným, převáţně vojenským, se postupně přidávaly další druhy hospodářských zvířat: přeţvýkaví býloţravci skot, ovce a koza, nepřeţvýkaví všeţravci prase, šelmy psi a kočky. Pak přišli domácí ptáci z řádu kurovitých kur, krocan a perlička a z řádu vrubozobých kachna a husa. Navíc některé druhy, které jsou objektem veterinární péče, jsou po usmrcení vyuţívány v mnoha směrech, především jako potraviny nebo průmyslové suroviny. 18

Tím se stále rozšiřují poţadavky léčebné praxe i technologických zpracovatelů ţivočišných orgánů a tkání na získávání znalostí anatomie dalších druhů. A v posledních letech jsme svědky dalšího rozšíření chovají se další domácí mazlíčci, mnohdy exotičtí, z řádů savců, ptáků i plazů (kuny, fretky, papoušci, dravci, ţelvy, hadi, ještěři aj.). Anatomické práce prof. Koldy z časného období připadají jakoby nahodile vybrané a spolu nesouvisející. O prvních pracích se domnívám, ţe byly inspirovány jeho studiemi o motilitě střeva, jimiţ se zabýval na farmakologii. Jsou to tři práce o břišním sympatiku koně z let 1927 a 1928, které jsou podle mého mínění jeho nejlepší a které také předloţil jako habilitační spis. Zřejmě ho s počátku vědecky zajímala nejvíce nervová soustava, o čemţ svědčí rovněţ jeho vynikající práce o dolní olivě u skotu (1928) a studie o gyrifikaci mozku laně a srny (1928). Mlčenlivými svědky dalších připravovaných neuroanatomických prací jsou dodnes bedny se seriově nakrájenými mozky nejrůznějších domácích i divoce ţijících savců, které jsou, jak doufám, ještě někde ve skladech ústavu uloţeny a mozkový mikrotom. Pak následovaly tři práce o topografii vnitřností v dutině břišní ovce a kozy (1929 1930), které vznikly vlastně příleţitostně v zimě 1929, kdy doc. Kolda, jak sám píše, pohotově vyuţil velkých mrazů. Zdánlivě nesouvisle následovaly práce o svalech křídla a běháku u kura (1930, 1931, zcela osamocený je také popis vývojové vady o monopodii kůzlete (1928). Docent Kolda se v dalších letech soustředil na sepisování své Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka, jejíţ první svazek vyšel v r. 1936. Na vědecké činnosti ústavu se v těch letech podílela kromě asistentů a demonstrátorů také řada doktorandů, kteří zpracovávali různá anatomická témata ve formě disertačních, později diplomových prací. Patří sem také kandidátské disertace (CSc) a habilitační spisy. Na vysvětlenou absolvent po sloţení všech zkoušek získal titul Medicus Veterinarius česky: pan zvěrolékař a tzv. malý diplom, který jej opravňoval k vykonávání zvěrolékařské praxe. Kdo chtěl být MVDr., musel ještě napsat disertaci, obhájit ji a sloţit rigorózní zkoušku, coţ mohlo navazovat hned na dokončené studium nebo podat disertaci kdykoliv po dokončení. Tento stav trval aţ do r. 1953. V letech 1954 1965 byl po sloţení všech zkoušek a po vypracování a obhájení diplomové práce, která mohla být i na úrovni literárního přehledu, udělován titul "promovaný veterinární lékař", udělování titulu MVDr. bylo zrušeno. V roce 1966 došlo k další změně, která platí dodnes. Po sloţení všech zkoušek a státních zkoušek se uděluje přímo titul Medicinae Veterinariae Doctor (MVDr.), aniţ by se nějaká disertace psala, coţ pro úroveň veterinárního lékařství nepovaţuji za dobré. Témata disertací a později diplomových prací zadávali přednostové ústavů a klinik. Na anatomii to byl docent Kolda, v r. 1933 jmenovaný profesorem, po r. 1954 zadával témata doc. Najbrt. Z přehledu témat předválečných dizertací vyplývá, ţe témata byla zadávána tak, aby vyplňovala bílá místa v chystané učebnici a navazovala na zájmové oblasti profesorovy. 19

V oblasti neuroanatomie to byla práce asistenta V. Řezníčka o anatomii mozečku hlodavců (1932), v níţ bylo zpracováno členění mozečku u králíka, zajíce, veverky, křečka, potkana a morčete a habilitační práce dr. T. Ciligy ze Zagrebu, která byla věnována komplexu olivárních jader (1937). Přípravu k dalšímu svazku Srovnávací anatomie naznačuje několik disertací s myologickou tématikou: V. Kuchař (1932) o svalech ocasu psa, O. Andrle (1937) o svalech hlavy a krku kozy, P. Jeřábek (1938) o svalech pánevní končetiny kozy. Poslední práci této řady a to o svalech hrudní končetiny kozy předloţil A. Neumann v r.1946. Na Koldovy práce z myologie ptáků navázaly disertace B. Filipa o svalstvu křídla a běháku u holuba (1932) a J. Františka o svalstvu běháku u husy a kachny (1933). Disertace J. Vojtěchovského (1932) o anatomii střeva, okruţí a jejich cév u psa volně navazuje na práce o topografii střev u kozy. Disertace K. Fuksy (1937) o vývojové vadě cheilognathopalatoschisis u prasete naznačuje Koldův trvalý zájem o organogenezi a její poruchy (viz jeho zmiňovanou práci o monopodii u kůzlete). Vzpomínám si, ţe ve skladu anatomického materiálu za pitevnou bylo v policích s fetálním materiálem také několik kyvet s patologickými plody prasat, ovcí a koz. Disertace J. Matouška (1935) o cévách jater skotu tématicky náleţí k okruhu prací které zadával ještě prof. Völker, jehoţ asistentem dr. Matoušek v letech 1927 1928 byl. Po válce pokračovaly práce o nervovém systému, s počátku témata z oblasti prodlouţené míchy, která pod vedením prof. Koldy zpracoval M. Chomiak,veterinární anatom z Lublinu, v rámci své habilitační práce, která byla později publikována: Motorická jádra v prodlouţené míše skotu, prasete a koně (1951) a Nucleus funiculi lateralis skotu, prasete a koně (1952). Disertace J. Rešety řešila otázku elektrického odporu nervů (1953) a J. Sekery otázku vodivosti nervů (1953). Literární přehled o anatomii jader talamu vypracoval J. Neplech (1959) a I. Hloţánek obhájil diplomovou práci o čichovém ústrojí psa (1961). Otázkou větvení periferních nervů, jmenovitě n. accessorius u skotu a srnce se zabýval v letech 1976 dr. Červený. Pokračovalo se také v práci na anatomii hospodářských ptáků. J.Bartoněk se zabýval topografií zaţívacího ústrojí kura (1950), V. Komárek anatomií dýchací a trávicí soustavy kura (1953), J. Fuksa utvářením peří u kura domácího (1956), I. Petro zkoumal reliéf střevní sliznice kura (1958). V. Komárek předloţil práci o pernicích a naţinách u hrabavých a vrubozobých jako kandidátskou disertaci (1959) a práci o některých rysech dimorfismu u hlavních druhů hrabavých a vrubozobých domácích ptáků jako habilitační spis (1959). Srovnávací studii o anatomii samčí kloaky u hrabavých a vrubozobých domácích ptáků vypracoval J. Procházka (1960). Anatomie ptáků došla ke svému komplexnímu zpracování v knize Kolda, J., Komárek V.: Anatomie domácích ptáků (1958) a později ještě v trojdílném atlase Anatomia avium domesticarum prof. Vladimíra Komárka(1979), na jehoţ 2. a 3. díle se podíleli i prof. L. Malinovský a prof. L. Lemeţ a kde je zpracována i 20