Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky

Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L.,., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Jihlava, Farní 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. 7. 2013 č. j. 4 PP 54/2013-51 o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu společného souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. 52 T 3/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 6 To 68/2011. Stěžovatel byl označenými rozsudky pravomocně odsouzen za majetkovou a hospodářskou trestnou činnost, konkrétně za trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle 128 odst. 2 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen t. z. ), porušování povinností při správě cizího majetku podle 255 odst. 1 a 2 písm. b) t. z., pomoci k trestnému činu zpronevěry podle 248 odst. 1, 3 písm. c) t. z., podvodu podle 209 odst. 1 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle 254 odst. 2 tr. zák. 2. Obecné soudy zamítly žádost odsouzeného (stěžovatele) o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody s odůvodněním, že nebyla splněna základní podmínka spočívající ve výkonu poloviny uloženého trestu podle 88 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z provedených skutkových zjištění se podává, že stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody dobrovolně dne 2. 11. 2006. Ze zdravotních důvodů, pro potřebu poskytnutí lékařské péče mimo věznici (mj. operace krční páteře), bylo v průběhu výkonu trestu stěžovatele dvakrát rozhodnuto o jeho přerušení, a to na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. Nt 81/2007 na dobu 4 měsíců a posléze podle usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 10 Nt 150/2008 na dobu 6 měsíců. V obou případech byl stěžovatel do výkonu trestu po skončení doby, na kterou bylo přerušení povoleno, dodán. Obecné soudy nyní

s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2008, započetly dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci stěžovatele do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění. Uzavřely však, že odsouzenému je takto možné započítat do výkonu trestu odnětí svobody pouze dobu, kdy trvalo řádné přerušení výkonu trestu, a nikoli dobu, kdy o přerušení nebylo rozhodnuto, jak požadoval stěžovatel. 3. Odsouzený stěžovatel vykonával trest odnětí svobody od 2. 11. 2006 do 19. 12. 2007, kdy mu byl rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. Nt 81/2007 výkon trestu přerušen na dobu 4 měsíců. Další žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody byla týmž soudem zamítnuta, a proto byla do vykonaného trestu započítána toliko doba od 2. 11. 2006 do 19. 4. 2008. Stěžovatel poté vykonával trest odnětí svobody od 14. 7. 2008 do 30. 12. 2008, kdy mu byl výkon trestu přerušen na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008 sp. zn. 10 Nt 150/2008 do 22. 6. 2009. Po tomto datu již nebylo povoleno přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tedy následující období až do opětovného dodání odsouzeného do výkonu trestu (21. 4. 2011) podle názoru obecných soudů nebylo možné započítat. Polovina uloženého trestu měla být podle výpočtu soudů vykonána až dne 28. 2. 2014. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ve věci podmíněného propuštění rovněž konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že stěžovatel dne 13. 5. 2009 žádal o opětovné přerušení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž o tomto jeho návrhu nebylo příslušným soudem z neznámých důvodů rozhodnuto. Přesto však obecný soud vyslovil přesvědčení, že není jednoznačně postaveno najisto, že dobu, která nebyla zahrnuta do rozhodnutí Krajského soudu v Brně o přerušení výkonu trestu a po kterou se odsouzený zdržoval mimo vězeňské zařízení, lze započíst do doby výkonu trestu. Dalšími podmínkami nezbytnými pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se soudy, pro nesplnění základního předpokladu záležejícího ve výkonu poloviny uloženého trestu, již nezabývaly. II. Obsah ústavní stížnosti 4. V ústavní stížnosti bylo namítáno, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, na řádné projednání věci v jeho přítomnosti a bez průtahů, jakož i na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Stěžovatel zdůraznil, že pro zásadní zdravotní komplikace adresoval dne 11. 5. 2009 Krajskému soudu v Brně žádost o prodloužení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody, kterou posléze prostřednictvím své obhájkyně s doložením lékařských zpráv konkretizoval dne 8. 7. 2009. O jeho návrhu nebylo dosud soudem rozhodnuto, přičemž tato skutečnost nebyla obecnými soudy v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zohledněna. 5. Stěžovatel argumentoval tím, že dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci je třeba započítat do doby výkonu trestu. Je zřejmé, že stěžovateli byl výkon trestu odnětí svobody přerušen celkem dvakrát, na dobu čtyř měsíců a šesti měsíců, je však nutné přihlédnout k tomu, že v obou případech bylo stěžovatelem již v průběhu přerušení požádáno o jeho prodloužení, neboť nedošlo ke 2

zlepšení stavu a nadále byly splněny podmínky 325 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní řád ). Tuto skutečnost lze dovodit z lékařských zpráv z předmětné doby a nelze stěžovateli klást za vinu špatný zdravotní stav, který znemožňoval výkon trestu odnětí svobody ve věznici, neboť újmu na zdraví si stěžovatel nezpůsobil úmyslně. Pokud obecný soud, jemuž byla adresována žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu, dospěl k opačnému závěru, měl řádně a včas o návrhu rozhodnout v době, kdy přerušení trvalo. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že učinil vše pro to, aby vyhověl požadavkům trestního řádu, nesnažil se výkonu trestu odnětí svobody vyhýbat, doložil důkazy prokazující oprávněnost jeho žádosti a nutnost hospitalizace mimo lékařské zařízení věznice. Pouze nečinností soudu došlo k porušení požadavku právní jistoty, a to v neprospěch stěžovatele, když nyní objektivně zjištěnou dobu, po kterou nemohl vykonávat trest odnětí svobody ve věznici a podroboval se léčbě, nelze dle názoru Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze započítat pro účely výpočtu poloviny vykonaného trestu ve smyslu 88 odst. 1 písm. a) tr. zák. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentoval skutečnost, že mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. K porušení práva na spravedlivý proces vede podle jeho názoru rovněž absence hodnocení okolností vyšlých najevo v průběhu řízení, a to tím spíše, pokud byly účastníkem řízení namítány, avšak obecný soud se s nimi v odůvodnění dostatečně nevypořádal. Jestliže je tedy v napadeném usnesení krajského soudu konstatováno, že nebylo zjištěno, zda v rozhodné době, kdy se stěžovatel bez vydání rozhodnutí soudu nacházel mimo věznici, byly splněny důvody pro prodloužení doby přerušení výkonu trestu, a proto řečenou dobu do výkonu trestu nelze započítat, pak se jedná o rozhodnutí vykazující prvky libovůle. Stěžovateli je tak k tíži přičítána skutečnost, že soudy o jeho odůvodněné žádosti nerozhodly. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení 7. K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považoval za správné, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Krajské státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem. IV. Právní posouzení 8. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, a proto nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí [viz 30, 34, 72 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu )]. 9. Od Okresního soudu v Nymburce byl vyžádán spisový materiál, aby mohl být proveden náležitý přezkum ústavní stížností dotčeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2013 č. j. 14 To 399/2013-66. 3

10. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. IV.a/ Ústavněprávní aspekty podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody 11. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle 88 odst. 1 tr. zák. je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (k tomu usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 284/01, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj.). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z pohledu ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny. IV.b/ K institutu podmíněného propuštění 12. Institut podmíněného propuštění vychází z kritéria progresivního výkonu trestu odnětí svobody. Je projevem zásady účelnosti trestního postihu a principu ekonomie trestního práva (subsidiarity trestní represe). Z pojetí trestu jako sankce, která má postihovat pachatele jen v nezbytné míře ( 38 odst. 2 tr. zák.), vyplývá, že bylo-li dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody již dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti, je další výkon tohoto trestu nepotřebný a rovněž neopodstatněný. Ustanovení 88 tr. zák. tedy umožňuje zmírnění již uloženého a vykonávaného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odsouzenému se dává možnost prokázat, že i vykonaný trest v kratší výměře, než jak byl uložen, je schopen vést k jeho resocializaci a zabezpečení ochrany společnosti. I když soud už při ukládání trestu přihlíží k možnostem nápravy pachatele ( 39 odst. 1 tr. zák.), nelze vždy přesně předvídat, jak se u jednotlivých pachatelů projeví účinek výkonu trestněprávní sankce. Z chování odsouzeného a z jeho postoje k plnění povinností v době výkonu trestu odnětí svobody může pak být patrná taková změna, že k tomu, aby vedl řádný život, již není třeba dalšího výkonu trestu a že může být propuštěn na svobodu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 1960 sp. zn. 4 Tz 8/60, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 44/1960). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nicméně neznamená ukončení procesu nápravy odsouzeného, nýbrž pokračování působení na pachatele v jiných podmínkách (na svobodě) a jinými 4

prostředky než vlastním výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody (probačním dohledem, přiměřenými omezeními a přiměřenými povinnostmi, dalšími opatřeními). 13. O podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodovat na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává tento trest, na žádost odsouzeného, anebo i bez takové žádosti ( 331 odst. 1 trestního řádu). Podmíněné propuštění z výkonu trestu může navrhnout také zájmové sdružení občanů, které nabídlo převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného, jenž vykonává trest odnětí svobody [ 6 odst. 1 písm. c), 331 odst. 2 trestního řádu]. V řešené věci podal žádost o podmíněné propuštění sám stěžovatel jako odsouzený a k jeho návrhu se připojilo občanské sdružení Maharal, jež současně nabídlo převzetí společenské záruky za dosažení resocializace odsouzeného. 14. Základní podmínkou pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zásadně vykonání zákonem určené části uloženého trestu. V předmětné věci je namístě aplikace ustanovení 88 odst. 1 písm. a) tr. zák., které vyžaduje výkon poloviny stanoveného trestu odnětí svobody. Polovinou trestu se obecně rozumí polovina doby, na kterou byl trest odnětí svobody pravomocně uložen, a byl-li trest zmírněn milostí prezidenta republiky [čl. 62 písm. g) Ústavy ČR], jde o polovinu trestu takto zmírněného. Doba výkonu trestu odnětí svobody počíná prvním dnem skutečného výkonu trestu, nikoli tedy dnem jeho nařízení. IV.c/ Zápočet doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu 15. Postup při řešení situace, kdy odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, je stižen těžkou nemocí, která je neslučitelná s podmínkami výkonu trestu odnětí svobody a pro jejíž léčení nelze zajistit potřebnou zdravotní péči ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby, je řešen v ustanovení 325 trestního řádu a v 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o výkonu trestu odnětí svobody ). 16. V intencích 325 trestního řádu může předseda senátu z důvodu těžké nemoci výkon trestu odsouzenému na potřebnou dobu přerušit. Podle předchozí soudní praxe a názoru trestněprávní nauky se však doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem do doby samotného výkonu trestu ve smyslu 334 odst. 1 trestního řádu nezapočítávala (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2452). 17. Podle 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000, je k přerušení výkonu trestu odsouzenému na nezbytně nutnou dobu (je-li mu zapotřebí neodkladně poskytnout zdravotní službu, již nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby) oprávněn i ředitel věznice. Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu stanovená ředitelem věznice, nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce, se mu pak ze zákona započítává do doby výkonu trestu. 5

18. K otázce zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody, vymezené rozhodnutím předsedy senátu podle 325 odst. 1 trestního řádu, do doby výkonu trestu se s překonáním dosavadního názoru rozhodovací praxe a nauky vyslovil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 5 To 43/2006, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2008. Dospěl k závěru, že se zřetelem k ustanovení 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je třeba za použití analogie ve prospěch odsouzeného přijmout výklad zákona, který nečiní rozdíl mezi subjekty stejného postavení (osobami vykonávajícími trest odnětí svobody, u nichž v době výkonu trestu nastala těžká nemoc či jiné poškození zdraví) toliko podle formálního rozhodovacího postupu, na základě kterého došlo k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Právní věta rozhodnutí zní: Dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného ( 325 odst. 1 trestního řádu) je nutné započíst do doby výkonu trestu ( 334 odst. 1 trestního řádu) s výjimkou případu, ve kterém bylo vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba, po kterou byl odsouzenému přerušen výkon trestu odnětí svobody za účelem léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, stalo-li se tak v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně ( 334 odst. 3 trestního řádu). 19. Pro věc relevantní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006 vyložil Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3210/13 tak, že jeho cílem bylo odstranit nerovnost mezi osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen ředitelem věznice a doba přerušení trestu nepřesahující třicet dnů v kalendářním roce se jim započítávala do doby výkonu trestu, a osobami, kterým byl výkon trestu odnětí svobody přerušen předsedou senátu a doba přerušení se jim do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala vůbec. Vyslovil ovšem názor, že pokud by měla být do výkonu trestu odnětí svobody započítávána celá doba jeho přerušení ze strany soudu podle 325 odst. 1 trestního řádu, nebo alespoň doba delší než třicet dnů ve smyslu ustanovení 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, docházelo by k nepřijatelnému rozšiřování podmínek pro započtení trestu, k narušení samotného účelu trestu a ke zřejmé disproporci mezi rozhodnutími podle 325 odst. 1 trestního řádu a podle 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. K řečené problematice pak současně konstatoval, že je chybou zákonodárce, jestliže podmínky započtení výkonu trestu odnětí svobody přerušeného v intencích 325 odst. 1 trestního řádu nejsou v zákoně blíže specifikovány. 20. První senát Ústavního soudu má za to, že v této bezpochyby netriviální právní otázce dosud nebyly využity všechny interpretační možnosti. 21. Disponuje-li předseda senátu ex lege oprávněním podle 334 odst. 1 a 3 trestního řádu v relaci k prováděným zápočtům do doby výkonu trestu, nelze zužovat jeho diskreční prostor natolik, že by byl totožný se zákonnou konstrukcí vztaženou k rozhodovací pravomoci ředitele věznice podle 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tím by byl popřen smysl ustanovení 334 odst. 1 trestního řádu a vznikl by rozpor z pohledu systematiky příslušných trestněprávních ustanovení, která dělí oprávnění rozhodovat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody mezi ředitele věznice a soud. 22. Není sice žádoucí paušálně akceptovat, aby se součástí výkonu trestu stala doba, kdy se odsouzený po dlouhou dobu (měsíce i roky) nachází mimo vězeňské zařízení z důvodu léčby svých zdravotních potíží, naproti tomu ovšem nelze odhlížet ani 6

od specifických okolností konkrétních případů. Závažnost nemoci odsouzeného a prostor k uvážení soudu v otázce určení délky přerušení výkonu trestu odnětí svobody jsou ukazateli opravňujícími předsedu senátu k započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu podle ustanovení 334 odst. 1 a 3 trestního řádu, které samo o sobě učiněnému výkladu nijak nebrání. V. Závěry 23. Ústavní soud se zřetelem ke shora řečeným tezím shledává, že soudem určenou dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody z důvodu těžké nemoci odsouzeného ( 325 odst. 1 trestního řádu) je mj. pro účely podmíněného propuštění možné v závislosti na soudcovském uvážení započítat do doby výkonu trestu ( 334 odst. 1 trestního řádu a 88 tr. zák.); nebylo-li vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba přerušení trestu v souvislosti s poskytnutím léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, pokud se tak stalo v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně ( 334 odst. 3 trestního řádu). 24. Diskreční právo soudu rozhodnout podle 334 odst. 1 trestního řádu o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, představující i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu 327 odst. 3 trestního řádu. 25. Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (pozn.: z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžovatele soudem rozhodnuto). Nepochybně lze dospět k závěru, že tak rozsáhlým přerušením výkonu trestu odnětí svobody bylo zeslabeno působení takových jeho funkcí, jako je funkce ochranná, výchovná, preventivní i represivní. Není tedy možné přisvědčit stěžovateli, že by celé toto období mělo být automaticky započteno do doby výkonu trestu a že by neprovedení tohoto započtení vedlo k závěru o protiústavnosti postupu státní moci. I když o návrzích stěžovatele na prodloužení přerušení výkonu trestu odnětí svobody mělo být předsedou senátu příslušného soudu rozhodnuto včasně a řádně, výsledný závěr napadeného stížnostního soudu o otázce započtení doby léčení do výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění, ať již pozitivní nebo negativní, nelze vyjmout z oblasti jeho diskreční pravomoci, a za vzniklých konkrétních okolností zůstává v rovině podústavního práva. Zůstává-li ovšem po delší období opomenuto rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, lze samozřejmě zvažovat, zda při řešení otázky započtení (byť velmi přiměřeně) nepřihlédnout i k době, po kterou 7

u odsouzeného probíhala léčba těžké nemoci, aniž bylo o přerušení výkonu trestu formálně rozhodnuto, jakož i k míře mezitím dosažené resocializace odsouzeného, na niž mohlo mít takové faktické přerušení vliv. Ústavní soud však musí konstatovat, že jeho úvahy, respektující skutkový a právní rámec posuzované věci, se pohybují v rovině systematické interpretace podústavního práva a postrádají ústavněprávní rozměr; ten by nabyly toliko v případě, pokud by podobné okolnosti, jak jsou popisovány stěžovatelem v ústavní stížnosti, nadále přetrvávaly a dosáhly by takové intenzity porušení spravedlivého procesu, která by pro Ústavní soud založila oprávnění k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. 26. Ústavní soud závěrem poznamenává, že stěžovateli nic nebrání podat u soudu novou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, při jejímž rozhodování obecné soudy vezmou v potaz v tomto nálezu vyložená kritéria. 27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, a ústavní stížnost proto podle 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. 28. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť podle názoru Ústavního soudu od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci ( 44 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. listopadu 2014 Kateřina Šimáčková předsedkyně senátu 8