Pracovní právo v právu Evropské unie

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Diplomová práce Pracovní právo v právu Evropské unie Eva Švrčková 2006 Čestné prohlášení : Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Pracovní právo v právu EU zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

Obsah práce : Úvod (strana 3) 1. Pojem pracovního práva a práva EU jejich prvky a povaha (strana 5) 1.1 Pracovní právo v České republice (strana 5) 1.2 Právo EU (strana 10) 2. Vývoj pracovního práva v rámci práva EU (strana 14) 2.1 Počátky integrace a sociální politika (strana 14) 2.2 Přijetí JEA, Maastrichtské a Amsterodamské smlouvy (strana 16) 2.3 Smlouva z Nice a další vývoj (strana 20) 3. Pracovní právo v primárním právu EU (zakládající smlouvy) a jeho úprava v deklaratorních dokumentech (Charta společenství o základních sociálních právech pracovníků, Charta základních práv EU) (strana 23) 3.1 Úprava pracovního práva v aktuálním znění Smlouvy o ES (strana 24) 3.2 Úprava v deklaratorních dokumentech - Charta společenství o základních sociálních právech pracovníků, Charta základních práv EU (strana 30) 4. Úprava v sekundárním právu nařízení a směrnice z oblasti pracovního práva (strana 33) 4.1 Pracovní právo v nařízeních EU (strana 33) 4.2 Pracovní právo ve směrnicích EU (strana 34) 4.2.1 Směrnice individuálního pracovního práva EU (strana 35) 4.2.2 Směrnice kolektivního pracovního práva EU (strana 42) 5. Judikatura Evropského soudního dvora v oblasti pracovního práva (nejdůležitější judikáty a jejich rozbor) (strana 44) 5.1 Evropský soudní dvůr a Soud prvního stupně obecné principy fungování (strana 44) 5.2 Judikáty Evropského soudního dvora v oblasti pracovního práva (strana 46) 6. Pracovní právo EU a česká úprava (strana 54) 6.1 Harmonizace českého pracovního práva s právem EU (strana 54) 6.2 Poslední vývoj pracovního práva EU (strana 58) Závěr (strana 62) Summary (strana 65) Seznam literatury (strana 67) 2

Úvod Tato diplomová práce si klade za cíl přinést přehled úpravy pracovněprávních vztahů v oblasti evropského právního prostoru, přičemž zohlední její postupný vývoj, zakotvení v primárním i sekundárním právu EU, činnost soustavy evropských soudů a další specifika úpravy v této oblasti. Pokusí se též o analýzu souladu českého pracovního práva s právem EU a na základě zjištěných informací o možnou predikci dalšího vývoje v oblasti evropského pracovního práva. V první kapitole se práce zabývá především obecným úvodem do pracovního práva a jeho vymezením v právním systému ČR. Pojednává taktéž o právu EU, zmiňuje dělení na primární a sekundární právo, unijní a komunitární právo a vysvětluje rozdíly mezi nimi. Ve druhé kapitole se autorka věnuje historickému vývoji pracovně právních otázek v rámci Evropské unie se zaměřením na nejdůležitější mezníky tohoto vývoje. Třetí kapitola je zaměřena na konkrétní části primárního práva EU a rozbor deklaratorních dokumentů, přičemž čtvrtá kapitola provádí rozbor z hlediska sekundárního práva EU. V páté kapitole se práce zabývá nejdůležitějšími rozhodnutími soudních orgánů Evropské unie. V poslední kapitole je pak popsána současná situace vzájemného vztahu českého a evropského pracovního práva. V závěru se autorka na základě získaných informací pokusila o analýzu možností dalšího vývoje evropského pracovního práva. Pracovní právo je ve své nejčistší formě vyjádřením zájmu společnosti na ochraně sociálních práv, který prošel dlouhým vývojem a zejména ve 20. století postupně doplnil základní lidská práva. Na evropském kontinentu mají lidská práva svou mnohasetletou tradici, založenou na odkazu původního křesťanského učení a sociálních 3

myšlenkách mnoha filosofů (od Aristotela přes Jean Jacquesa Rousseau po Immanuela Kanta), které daly již v 18. století vzniknout francouzské Deklaraci práv člověka a občana. Zde lze poprvé nalézt později často citované prohlášení, že člověk má nezadatelná a svatá lidská práva. Avšak sociální práva, formující myšlenky svépomoci, solidarity a povinného pojištění, na své vyjádření čekaly až do roku 1948, kdy byla přijata Všeobecná deklarace lidských práv, sestavená na půdě Organizace spojených národů. Dle této Deklarace mohou být lidská práva rozčleněna do několika tříd, resp. generací. První základní třídou jsou občanská práva (právo na svobodu, rovnost, důstojnost, ochranu tělesné integrity a další). Druhou třídu tvoří tzv. práva politická, zahrnující v sobě např. právo na svobodu myšlení, politický projev, volební práva. Třetí skupinu tvoří hospodářská práva, vyjádřená zejména právem na vlastnictví. V další, čtvrté třídě následují sociální práva, obsažená v článcích 22 až 25, tj. právo na sociální zabezpečení a právo na práci i ostatní práva související s výkonem práce. Pátou skupinu pak tvoří kulturní práva (právo na vzdělání a účast na kulturním životě). Sociální práva jsou tedy významným prvkem demokratické společnosti a jako takovým se jim dostává speciální ochrany jak v mezinárodním právu, v právu Evropské unie, tak i ve vnitrostátních právních řádech jednotlivých států. Jsou výrazem základních hodnot sdílených evropskou civilizací a zároveň prostupují každodenním životem všech jedinců, kteří ji tvoří. 4

1. Pojem pracovního práva a pojem práva EU jejich prvky a povaha Jestliže se tato diplomová práce zabývá pracovním právem obsaženým v právu Evropské unie, je na úvod nezbytné vyjasnit pojem pracovního práva, jeho funkce, předmět i prameny české právní úpravy, stejně jako samotný pojem práva EU, jeho povahu a základy, na kterých je vystavěno. 1.1 Pracovní právo v České republice Pracovní právo lze definovat jako relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související 1. Jako samostatné právní odvětví se objevilo v souvislosti s existencí hromadné průmyslové výroby a v důsledku toho s nárůstem počtu zaměstnanců. Na ochranu jejich pracovních práv se poté zformovaly odborové svazy a hnutí, které se vedle zaměstnance a zaměstnavatele staly dalším subjektem pracovněprávních vztahů. Z hlediska regulace společenskoprávních vztahů nelze odvětví pracovního práva jednoznačně zařadit pod právo veřejné nebo právo soukromé. Jestliže pro právo veřejné je typická nerovnovážná, mocenská povaha právního vztahu s možností jednostranně ukládat práva a povinnosti a pro právo soukromé naopak rovnoprávnost subjektů, lze pak pracovní právo umístit do obou skupin zároveň. Svou povahou je právem soukromým, ale z důvodu ochrany sociálních práv zaměstnance často používá i veřejnoprávní metodu regulace. Jde o právo, které nevyplývá ze státní (veřejné) moci, ale tvoří je určité autonomní subjekty (zaměstnavatel, odborová organizace). Stát dává jejich 1 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno : MU, 2002, s.12 5

projevům vůle sílu práva tím, že jeho dodržování vynucuje stejně, jako vlastní akty. 2 Základním pojmem pracovního práva je pracovněprávní vztah, jehož předmětem je závislá práce. Je pro něj specifická odlišnost vlastníka výrobního prostředku (zaměstnavatel) a vlastníka pracovní síly (zaměstnanec). Pro závislou práci je typické, že ji zaměstnanec vykonává osobně a v podmínkách podřízenosti a nadřízenosti. Závislost spočívá v tom, že je to zaměstnavatel, kdo zaměstnance přijímá a zadává mu práci, pod jeho vedením a na jeho účet se práce organizuje, vytváří také pracovní podmínky, odebírá výsledky práce zaměstnance a má z ní bezprostřední užitek, přičemž nese i hospodářské riziko spojené s výkonem této práce. Výsledek práce zaměstnance se stává vlastnictvím zaměstnavatele, který na základě pracovní smlouvy získává právo na poskytnutí sjednaného pracovního výkonu a zároveň i na jeho výsledky. Z této situace vyplývá faktická slabší pozice zaměstnance, jež je hlavním důvodem výše zmíněné veřejnoprávní regulace v pracovním právu. Výkon závislé práce je charakterizován jednotou místa a práce (to znamená, že práce se vykonává v přesně určených místech stanovených zaměstnavatelem), jednotou práce a času (práce se vykonává v době stanovené zaměstnavatelem) a jednotou činnosti a práce (práce jako činnost v jedné profesi). Mezi vztahy upravované pracovním právem lze zařadit následující vztahy : vztahy vznikající při výkonu práce za odměnu (označujeme je jako základní pracovněprávní vztahy), vztahy vznikající mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, případně mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, vztahy sloužící k ochraně základních pracovněprávních vztahů (vztahy odpovědnosti a náhrady škody, bezpečnost práce a další) a konečně také vztahy vznikající při 2 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno : MU, 2002, s. 15. Jako typický příklad je zde Galvasem uváděna kolektivní smlouva, uzavíraná mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací, její dodržování je ale v určitých případech vynutitelné státem. 6

zajišťování práva na zaměstnání (vztahy vznikající mezi územními orgány práce, zaměstnavateli a občany ucházejícími se o práci). Základní funkce pracovního práva 3 lze rozlišit na ochrannou, organizační a výchovnou. Ochranná funkce zaručuje ochranu slabší strany, tedy zaměstnance, tím, že posiluje jeho právní pozici a v určitých případech mu poskytuje větší ochranu než zaměstnavateli (např. při ukončení pracovního poměru). Zákonodárce svými veřejnoprávními zásahy vytváří předpoklady pro to, aby byla práce vykonávána za podmínek neohrožujících životy a zdraví zaměstnanců, stanovuje meze využívání pracovní síly, posiluje právní postavení zaměstnance při skončení pracovního poměru a chrání sociální sféru zaměstnance v rámci úpravy odpovědnosti za škodu. V rámci organizační funkce pracovní právo určuje konkrétní práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, zejména vytváří rámec a podmínky, za kterých se uskutečňuje pracovní proces, stanovuje pravidla fungování trhu práce, vymezuje míru práce a minimální odměnu za práci a také ustanovuje motivační faktory, které by měly vést zaměstnance k řádné a pečlivé práci 4. Výchovná funkce je dána tím, že pracovní právo ovlivňuje procesy motivace lidí, které určují jejich jednání. Zabýváme li se prameny českého pracovního práva, je nutné na prvním místě uvést, že české pracovní právo je právem psaným a kodifikovaným. Mezi formální prameny pracovního práva tedy zařazujeme normativní právní akty, kolektivní smlouvy, vnitropodnikové právní normy, technické normy, dobré mravy a mezinárodní smlouvy. Základními normativními právními akty českého pracovního práva jsou Ústava České republiky (č. 1/1993), Listina základních práv 3 Galvas definuje funkce pracovního práva jako soubor určitých trvale vymezených úkolů, směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu závislé práce a v souvislosti s ním Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno : MU, 2002, s.19 4 Tyto motivační faktory lze dále rozlišovat na pozitivní a negativní. Pozitivní faktor představuje institut mzdy či platu, negativní faktory pak systém sankcí, které mají zaměstnance odradit od porušování právních povinností. 7

a svobod (součást ústavního pořádku usnesením České národní rady č. 2/1993), zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů), zákon o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.), zákon ČNR o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti (č. 9/1991 Sb.), zákon o kolektivním vyjednávání (č. 2/1991 Sb.). Mezi další důležité normativní právní akty lze zařadit např. zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, zákon č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách, zákon č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, zákon č. 143/1992 Sb. o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, zákon č. 174/1968 Sb. o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, zákon č. 251/2005 o inspekci práce a další zákony, upravující zejména pracovněprávní vztahy zvláštních skupin státních zaměstnanců, např. policistů, soudců, obecních policistů, justiční stráže a další. Kolektivní smlouvy jsou speciálním pramenem pracovního práva, patří mezi tzv. normativní smlouvy, které jsou teorií práva považovány za prameny práva ve formálním slova smyslu. Jedná se o dvoustranné právní úkony uzavírané mezi odborovými organizacemi na straně jedné a zaměstnavateli na straně druhé, jejichž obsahem je určení mzdových a dalších pracovních podmínek 5. Vyznačují se tím, že jejich ustanovení upravují celou skupinu právních vztahů neurčitého počtu a stejného druhu, a jsou vynutitelná, stejně jako tomu je u normativních právních aktů. Na rozdíl od normativních právních aktů, které přijímají stát a jeho orgány stanoveným způsobem, jsou ale subjekty kolektivní smlouvy fyzické a právnické osoby. Jsou tedy jak právními akty, tak prameny práva, a to právě díky principu reprezentace a vynutitelnosti. 5 Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno : MU, 2002, s.522 8

Vnitropodnikové právní normy, označované někdy teorií za lokální prameny pracovního práva, se od normativních právních aktů liší v orgánech, které mají pravomoc je přijímat toto právo mají zásadně zaměstnavatelé. Můžeme mezi ně zařadit např. pracovní řád, vnitřní mzdový předpis, vnitropodnikové normy spotřeby práce. Technické normy naproti tomu nejsou pramenem pracovního práva jako celek. Jejich účelem je úprava technických, technologických a podobných otázek a mají pouze doporučující charakter. Pokud ale na ně odkazuje zákoník práce (např. v otázkách týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), jsou považovány za pramen českého pracovního práva. Pravidlo dobrých mravů je ze své povahy normou morální a nemá povahu norem právních, pouze v případě, kdy na něj formální právní norma odkazuje 6. I tak je jeho použití mnohdy nejednoznačné a komplikované. Mezinárodní smlouvy jsou zvláštním pramenem českého pracovního práva jsou sjednávány mezi státy jako subjekty mezinárodního práva, nebo jsou výsledkem činnosti mezinárodních organizací, samy o sobě tedy zavazují vnitrostátní subjekty nepřímo. Přímo je mohou zavazovat až po začlenění těchto ustanovení do českého právního řádu. Zvláštním případem mezinárodní smlouvy významné pro české pracovní právo je přístupová smlouva k Evropské unii, která zakotvuje mnohá práva a povinnosti také v pracovněprávní oblasti, přičemž některé pravomoci přenáší i na nadstátní orgány Evropské unie, např. vydávání nařízení, která jsou přímo závazná pro vnitrostátní subjekty. Této problematice budou věnovány samostatné kapitoly. Co se týče dvoustranných mezinárodních smluv, mezi nejvýznamnější bývá zařazována smlouva mezi ČR a USA o vzájemném zaměstnávání občanů, publikovaná pod č. 227/1993 Sb. 6 Např. ustanovení zákoníku práce 73 odst. 1 písm. a zaměstnanec je povinen dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci viz Galvas, M. a kol. Pracovní právo. Brno : MU, 2002, s. 30 9

Dále lze uvést i Dohodu mezi vládou ČSFR s SRN o vysílání čs. pracovníků z podniků se sídlem v ČSFR k zaměstnání na základě smluv o dílo. Mezi multilaterální mezinárodní smlouvy, jejichž účastníkem je i Česká republika, lze z největší části zařadit smlouvy sjednávané pod záštitou ILO (International Labour Organisation, Mezinárodní organizace práce, uváděná taktéž pod zkratkou MOP). Vzhledem k tomu, že české pracovní právo je právem psaným a kodifikovaným, nejsou mezi jeho prameny zařazovány právní obyčeje a soudní precedenty, i když v jejich případě není odborná veřejnost jednotná. Zda je možné za pramen českého pracovního práva považovat judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu, které nepochybně mají vliv na rozhodovací činnost dalších soudů, je otázka pro právní teoretiky, pro účely této práce tento druh rozhodnutí českých soudních orgánů za pramen pracovního práva považován nebude. 1.2 Právo EU Vymezit pojmy, které označují právní normy upravující činnost Evropské unie a poté i právní normy z činnosti Evropské unie vznikající, je poměrně komplikované. Tato problematičnost vyplývá ze samotné povahy Evropské unie, která je zvláštním mezinárodním útvarem, který sice své základy položil na mezinárodních smlouvách a projevech svrchované rovnosti států, současně ho ale tyto smlouvy zmocnily k tomu, aby uplatňoval princip supranacionality, tedy stál nad členskými státy. Proto nemůže být Evropská unie nazývána klasickou mezinárodní organizací, na druhé straně ale ani federací států, protože nemá společnou ústavu. Věcný rozsah nadstátnosti je dán rozsahem pravomocí, které členské státy přenesly na Unii a které jsou uvedeny v úvodních ustanoveních zakládajících smluv. Mezi tyto pravomoci patří i pravomoc vytvářet právní normy závazné nejen pro 10

členské státy, ale i pro vnitrostátní subjekty těchto států. Evropská unie si tímto vytvořila svůj vlastní právní systém, jehož popisem se budou zabývat následující řádky. V odborných publikacích se v souvislosti s popisem tohoto specifického právního systému lze nejčastěji setkat s pojmy evropské právo, právo Evropských společenství a právo Evropské unie. Evropským právem 7 lze rozumět zakládající smlouvy Evropských společenství a Evropské unie, jejich novely, přístupové smlouvy a rozpočtové smlouvy tedy tzv. primární právo, které vytvořily svými akty členské státy, stejně tak i právní normy přijímané orgány Evropské unie tzv. sekundární právo, a navíc i právní akty jiných evropských organizací (např. Rady Evropy). Jedná se o pojem nejširší, zahrnující v sobě všechny tři skupiny právních norem. Jako jeho podskupinu můžeme označit právo Evropské unie, které označuje systém zahrnující právo Evropských společenství právo komunitární, vznikající v oblasti 1. pilíře EU a dále právo vznikající v oblastech 2. a 3. pilíře EU 8. Právo Evropských společenství, tedy komunitární právo, je nejužší skupinou právních norem, je budováno na principu subordinace členských států (a tedy i nadstátnosti), zatímco oblasti ve 2. a 3. pilíři EU (společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v oblasti justice a vnitra) jsou budovány na principu koordinace bez uplatnění nadstátnosti. Pracovní právo je zahrnuto v 1. pilíři EU, bylo by tedy možné mluvit pouze o právu Evropských společenství, ale i díky názvu se tato práce nadále přidrží obecného pojmu právo EU, které zahrnuje právo ES i oblasti 2. a 3. pilíře EU. Jak již bylo zmíněno výše, právo EU lze rozlišit na právo primární a sekundární. Primární právo, vytvořené akty členských států, zahrnuje především zřizovací smlouvy Evropských společenství a Evropské unie. Pro každý stát, vstupující do Evropské unie, znamená 7 Tento názor lze nalézt např. v Tomeš, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 74 8 Týč, V. Základy práva EU pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 57 11

podpis těchto zakládajících, přístupových a rozpočtových smluv 9 závazek přijmout a dodržovat stávající právní normy EU. Kromě zřizovacích smluv lze k primárnímu právu přičíst ještě tzv. subsidiární smlouvy jedná se o mezinárodní smlouvy sjednané mezi členskými státy EU, na které se často pohlíží jako na pramen práva EU, pokud jsou sjednány na půdě EU a jejich předmětem je oblast spadající do kompetence EU. Týč uvádí jako třetí pramen primárního práva akty zástupců členských států, zejména když členové Rady na některých zasedáních Rady přijímají usnesení jako zástupci svých států, nikoliv jako členové Rady. Přijatý akt pak není aktem Rady, nýbrž aktem těchto zástupců a bývá podle toho označován např. jako rozhodnutí zástupců vlád členských států, kteří se sešli v Radě. 10 Sekundární právo naproti tomu představuje právní normy, které jsou přijímány orgány Evropské unie na základě zmocnění jim uděleného právě primárními normami. Tyto normy jsou přijímány v následujících formách : nařízení (regulations), směrnice (directives), doporučení (recommendations) a stanoviska (opinions). Jako formu pramene práva EU lze označit i soudní rozhodnutí Evropského soudního dvora, Soudu první instance a dalších orgánů EU (decisions), v této práci jim bude věnována samostatná kapitola. Nařízení lze s jistou formou zjednodušení popsat jako zákon Evropské unie. Je bezprostředně aplikovatelné, takže členské státy nejsou nuceny přijímat k provedení nařízení další normy. Občané všech členských států jsou oprávněni dovolávat se práv obsažených v nařízení přímo u vnitrostátních soudů 11. Směrnice na druhou stranu nemá obecnou závaznost, zavazuje pouze členské státy. Popisuje 9 Mezi nejdůležitější smlouvy patří : Pařížská smlouva o zřízení ESUO (podepsána 1951), Římská smlouva o zřízení EHS (1957), Římská smlouva o zřízení ESAE (1957), Úmluva o některých orgánech společných Evropským společenstvím, Slučovací smlouva (úmluva o zřízení jedné Rady a jedné Komise pro všechna Společenství - 1965), Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtská smlouva o Evropské unii (1992), Amsterodamská smlouva o revizi zřizovacích smluv a Maastrichtské smlouvy o EU (1997), Smlouva z Nice (2000) viz Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 61 10 Týč, V. Základy práva EU pro ekonomy. Praha: Linde, 2004, s. 63 11 Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 84 12

výsledek, jakého má být dosaženo a je na volbě členských států, jak tohoto cíle dosáhnou (většinou musí přijmout vnitrostátní prováděcí předpis, který cíl zamýšlený směrnicí provede). Doporučení a stanoviska jsou nezávazné právní akty orgánů EU, které mají často individuální povahu a nejsou nijak právně vynutitelné. 13

2. Vývoj pracovního práva v právu EU Vývoj pracovněprávní problematiky v právu EU lze rozčlenit do několika fází, ať už je v úvahu bráno časové hledisko nebo hledisko relevantnosti sociálních otázek pro určující politický program. Pro začátek je nutné zmínit pojem sociální právo, který se začíná objevovat i v české odborné literatuře a který dle názoru Tomeše a Koldinské zahrnuje právní normy, které vymezují, uplatňují a chrání sociální práva jednotlivců. 12 Kromě pracovního práva a práva sociálního zabezpečení sem tedy spadají i normy správního a rodinného práva. Vzhledem k tomu, že se tato práce má zabývat pouze normami pracovního práva, bude tento pojem brán obecně a nadále budou analyzovány pouze normy pracovního práva, i když toto nepochybně pod sociální právo spadá. 2.1 Počátky integrace a sociální politika V době vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1951 byla hlavním motorem integrace hospodářská spolupráce, stejně jako v případě Evropského společenství pro atomovou energii v roce 1957. Zakládajícími členy byly Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Spojovala je společná snaha o opětovné nastartování hospodářského růstu v západní Evropě, který byl přetržen 2. světovou válkou. Sociální politika se v těchto dvou zakládajících smlouvách vůbec neobjevuje, členské státy ji nepovažovaly za důležitý prvek společné spolupráce, hlavním cílem byla ekonomická prosperita. Až ve třetí zakládající smlouvě, Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství (podepsané v roce 1957) se objevují jisté prvky sociální politiky a vyjádření určitých sociálních 12 Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003, s.77 14

cílů 13. Je zmíněna především společná snaha o zlepšování životních a pracovních podmínek a nastíněna možnost sladění sociálních systémů v jednotlivých členských státech. Základním iniciátorem v sociálních věcech byla ustanovena Komise EHS, která měla k dispozici pouze omezené nástroje v podobě vypracovávání odborných studií a poradenské činnosti. Jedinými dvěma oblastmi, které vykazovaly možnosti větší flexibility, byla oblast zrovnoprávnění odměn žen a mužů za stejnou práci, zmíněná v článku 119 Smlouvy o založení EHS členské státy se zde zavázaly zajistit uplatnění této zásady v praxi. Druhou oblastí bylo zrovnoprávnění pracovníků z hlediska státní příslušnosti, které zakotvoval článek 48 Smlouvy o založení EHS. Zajištění volného pohybu pracovníků muselo obsahovat zákaz veškeré diskriminace založené na státní příslušnosti v oblasti zaměstnávání, odměny za práci a jiné podmínky pro práci a zaměstnávání. Základním přínosem tohoto období tedy bylo zařazení sociální politiky mezi základní cíle Společenství a její ukotvení v primárním právu. Smlouvou o založení EHS (dále jen Smlouva o ES) byl také založen Evropský sociální fond, jehož hlavním úkolem je rozšiřování příležitostí k zaměstnání a zvyšování mobility pracovníků 14. Podepsání této Smlouvy tedy můžeme označit jako první počáteční fázi úpravy sociální politiky v Unii. Jako druhou fázi vývoje lze označit období od podepsání Smlouvy o ES do začátku 70. let 20. století, kdy došlo k přijetí mnoha směrnic a nařízení upravujících volný pohyb pracovníků, zejména nařízení Rady č. 1612 z roku 1968 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství a nařízení Rady č. 1408 z roku 1971 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, samostatně výdělečné činné osoby a na členy jejich rodin, pohybujících se v rámci 13 konkrétně v 3. hlavě III. části Smlouvy o založení EHS, v článcích 117-122 14 Jednalo se o vůbec první evropskou instituci zřízenou k provádění evropské sociální politiky Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo Evropské unie. Praha: C.H.Beck, 2003,s. 39 15

Společenství. Rozboru těchto nařízení bude věnován prostor ve čtvrté kapitole. Další fázi představuje období let sedmdesátých a osmdesátých, přičemž hlavním tématem sociální politiky je rovnost jednak jsou postupně ošetřována stejná práva mužů a žen v zaměstnání, jednak je vyvíjen tlak na dosažení rovnosti ve vztahu zaměstnanec zaměstnavatel. Pozadu nezůstává ani snaha o zvyšování zaměstnanosti a zlepšení pracovních podmínek. Nejvýznamnějšími právními normami z této doby jsou směrnice Rady č.117 z roku 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se provedení zásady stejné odměny pro muže a ženy (dále jen směrnice Rady č. 75/117/EHS). Na ni navázala další směrnice Rady č. 207 z roku 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu, postup v zaměstnání a pracovní podmínky (dále jen směrnice Rady č. 76/207/EHS). Dále byly přijaty směrnice týkající se hromadného propouštění, ochrany práv zaměstnanců při převodu podniků a ochrany zaměstnanců v případě insolventnosti zaměstnavatele. Rozbor těchto směrnic bude opět následovat ve čtvrté kapitole. 2.2 Přijetí JEA, Maastrichtské a Amsterodamské smlouvy Dynamický rozvoj sociální politiky v rámci EU lze datovat od přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986, jehož hlavním cílem bylo dokončit vývoj jednotného vnitřního ekonomického prostoru do konce roku 1992. S tímto dokončením bylo nutné plně ošetřit i volný pohyb pracovníků po celém území Společenství a zabezpečit nediskriminační postup zaměstnavatelů vůči migrujícím pracovníkům. Doplněním Smlouvy o ES o články 118a 118b a 130a 130e byl položen důraz zejména na zlepšení pracovního prostředí, zdraví a bezpečnosti pracujících. Zmíněno bylo rovněž zlepšení sociálního 16

dialogu, a to v článku 22 JEA, který upravuje rozvíjení sociálního dialogu mezi managementem a pracujícími, který by mohl, pokud to obě strany považují za žádoucí, vést ke vztahům založeným na dohodě. 15 Hlavní role při iniciování tohoto dialogu byla svěřena Komisi. Významným mezníkem v této fázi se stalo podepsání Charty základních sociálních práv pracovníků v roce 1989. Přestože Charta neměla právní závaznost a jednalo se vlastně o pouhou deklaraci členských států Společenství (kromě Velké Británie), získala velký význam v okamžicích přijetí Smlouvy o ES a Smlouvy o EU, které na ni přímo odkazují. Prováděcím protokolem k tomuto dokumentu se stal Sociální akční program, který kladl důraz zejména na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Přijetí Charty bylo významné i z dalšího hlediska, a to zjištění členských států Společenství, že jejich integrační snahy zatím nedosahují takového stupně, aby bylo možné vytvořit jednotný sociální systém. Proto se odhodlaly k plnění dalších sociálních cílů postupovat tzv. otevřenou metodou koordinace 16, která byla s úspěchem použita i v jiných oblastech integrace Společenství. Podrobněji o Chartě pojedná následující kapitola. V roce 1992 vznikla na základě Doporučení Rady o konvergenci cílů a politik sociální ochrany tzv. strategie konvergence s cílem identifikovat společné cíle a zdůraznit, že členské státy si samy rozhodnou, jak své systémy budou organizovat a financovat. Dle Tomeše a Koldinské se jedná o historicky první dokument Společenství, směřující konkrétně ke společné sociální politice 17. Systémy sociální ochrany členských států se měly přiblížit v oblastech nemoci, mateřství, nezaměstnanosti, neschopnosti pracovat, stáří a rodiny. Členské státy tedy měly za úkol harmonizovat úpravu v těchto oblastech, přitom mohly být zachovány jejich národní specifika. 15 Fiala, P., Pitrová, M.: Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury: 2003, s.464 16 Tato metoda spočívá v tom, že se členské státy dohodnou na cíli, kterého má být dosaženo a časovém určení, kdy má být tohoto cíle dosaženo, přičemž je ponecháno na vůli členských států, jak tohoto cíle dosáhnout. 17 Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo EU. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 52 17

Další důležitou etapou ve vytváření společné sociální politiky bylo přijetí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii v roce 1992. Smlouva o EU znamenala další pokrok v integraci členských států, zejména zavedením společné zahraniční a bezpečnostní politiky, spolupráce ve věcech justice a vnitra, přinesla ale také zakotvení předpokladů pro vznik sociální unie. V článku 2 Smlouvy o EU je jako jeden ze základních cílů stanoven podporovat ekonomický a sociální pokrok a vysokou úroveň zaměstnanosti a dosahovat vyváženého a trvale udržitelného rozvoje, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie. Dle Tomeše a Koldinské se jako nejvýznamnější jeví zakotvení pojmu sociální soudržnost, který má vyjadřovat celkovou potřebu Společenství reagovat na hospodářské změny a přístup nových členů. 18 Významnou novou součástí Smlouvy o ES se připojením Protokolu č. 14 stala Dohoda o sociální politice, ke které přistoupily všechny členské státy kromě Velké Británie. Hlavními cíli stanovenými v této Dohodě byli : zajištění zaměstnanosti, zlepšení životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, podpora rozvoje lidských zdrojů, zajištění vysoké míry zaměstnanosti a boj proti sociální exkluzi. Prováděním těchto cílů byla pověřena Rada, která tak měla činit formou vydávání nařízení. Dohoda posílila postavení kolektivních orgánů (odborů) i zaměstnavatelů Komise byla pověřena vedením sociálního dialogu s managementy firem i představiteli odborů. Každý členský stát byl ze smlouvy povinen zajistit princip rovné odměny pro muže a ženy, stejně jako přijmout opatření k zajištění příznivějších podmínek pro ženy k podpoře jejich pracovní činnosti. Významnou etapou v pracovněprávní politice bylo přijetí Amsterodamské smlouvy v roce 1997, která do Smlouvy o ES včlenila 18 Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo EU. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 54. V roce 1992 bylo již představitelům členských států Společenství jasné, že budou muset reagovat na převratné politické změny, které přinesl v Evropě rok 1989 a na snahu postkomunistických zemí o zapojení do EU. 18

novou hlavu VIII s názvem Zaměstnanost. Nadále se stalo cílem EU zajistit vysokou úroveň zaměstnanosti. Společná politika v této oblasti se provádí na úrovni koordinace, přičemž Rada získala právo přijímat rozhodnutí kvalifikovanou většinou po konzultaci s Evropským parlamentem. Vytvořením Výboru pro zaměstnanost měla být zaměstnanost v jednotlivých členských státech dále podporována, stejně jako jejich vzájemná spolupráce v těchto věcech. V Amsterodamské smlouvě se členské státy dále přihlásily k Evropské sociální chartě a Chartě základních sociálních práv pracujících, přičemž v článku 136 jsou výslovně vyjmenovány základní cíle: podpora zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil, boj proti vylučování z trhu práce. 19 K provádění těchto cílů byla pověřena Komise s úkolem zejména koordinovat spolupráci mezi členskými státy v uvedených oblastech. Dalším cílem stanoveným Amsterodamskou smlouvou bylo udržení hospodářské a sociální soudržnosti, přičemž jako hlavní nástroj k vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi EU byl i nadále prohlášen Evropský fond pro regionální rozvoj. Na konci 90. let 20. století se Evropská unie připravovala k přijetí nových členů a zatím největšímu rozšíření ve své historii 20. Některé významné dokumenty byly ale přijaty již v první polovině 90. let, jako například Zelená kniha Evropské sociální politiky 21, v níž byla jako největší problém EU označena nezaměstnanost a zmíněny základní sociální standardy, které měly být zavedeny. Dalším takovým dokumentem je Bílá kniha Evropské sociální politiky 22, kde byly vytýčeny základní cíle EU v sociální oblasti 23, přičemž základním cílem 19 Článek 136 Smlouvy o ES (1997) 20 Evropská unie se k 1.5.2004 rozšířila o Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Kypr, Maltu, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, tedy o 10 nových členů. 21 Přijata v roce 1993. 22 Přijata v roce 1994. 23 1.Sociální a ekonomická integrace, 2. konkurenceschopnost a sociální pokrok a 3. konvergence s podporou rozmanitosti. Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo EU. Praha: C.H.Beck, 2003, s. 61 19

zůstalo udržení vysoké zaměstnanosti a objevila se zde i priorita zachování rovnosti mužů a žen. V roce 2000 se uskutečnil summit v Lisabonu, na kterém Evropská rada vyhlásila nový strategický cíl Unie posílit zaměstnanost, ekonomickou reformu a sociální soudržnost jako součásti ekonomiky založené na znalostech 24. Tato tzv. Lisabonská strategie měla být uplatňována především pomocí metody koordinace a zabezpečit tak přizpůsobení rychle se měnícím podmínkám globalizované ekonomiky. 2.3 Smlouva z Nice a další vývoj Na dalším summitu v roce 2000 v Nice byla přijata smlouva měnící Smlouvu o ES, která po ratifikačním procesu vstoupila v platnost 1. února 2003. Její ustanovení se týkají i sociální politiky byla zavedena užší spolupráce v oblasti volného pohybu, i podpora Unie poskytovaná členským státům v oblastech zlepšování pracovních podmínek, ochrany zdraví a bezpečnosti zaměstnanců, sociálního zabezpečení, kolektivního vyjednávání a dalších. Zachoval se princip subsidiarity, ponechávající právo členských států určovat základní principy svých sociálních politik. Právní předpisy upravující sociální oblast mají být dle Smlouvy z Nice nadále přijímány kvalifikovanou většinou dle článku 251 Smlouvy ES, s výjimkou rozhodování ve věcech sociálního zabezpečení, sociální ochrany pracujících, kolektivního vyjednávání a stanovení podmínek pro zaměstnávání občanů třetích států, které mohou být přijímány pouze jednomyslně. Článek 144 Smlouvy založil Výbor pro sociální ochranu, který má za úkol sledovat sociální situaci a rozvoj systémů sociální ochrany v jednotlivých členských státech. Na summitu v Nice byla rovněž 24 Tomeš, I., Koldinská, K. Sociální právo EU. Praha, C.H.Beck, 2003, s. 64 20

přijata Charta základních práv EU, první ucelený katalog lidských práv v Evropské unii 25, jehož rozbor bude následovat v dalších kapitolách. Byla přijata také Evropská sociální agenda, stanovující cíle EU v oblasti sociální politiky na dalších pět let. Po podepsání Smlouvy z Nice se představitelé EU sociální politice věnovali také na summitech ve Stockholmu v roce 2001 (opět byla zdůrazněna potřeba podpory zaměstnanosti, dosahovaná pomocí metody koordinace), v Barceloně v roce 2002 (kde byl kladen důraz zejména na boj proti chudobě a sociální exkluzi a byly stanoveny i tři základní oblasti vyžadující zvýšenou pozornost aktivní politika zaměstnanosti, propojení evropských ekonomik a konkurenceschopnost založená na vědění) a v Bruselu v roce 2003 (opět zde byla zdůrazněna potřeba zvyšování zaměstnanosti a sociální soudržnosti, přičemž se Evropská rada odvolávala zejména na Lisabonskou strategii z roku 2000). Co se týče současné situace, ta bude popsána v poslední kapitole této práce. Z výše uvedeného popisu lze vysledovat velký pokrok, kterého představitelé Evropské unie dosáhli v přibližování sociálních politik. Základním motivem tohoto přibližování a koordinace je vytvoření společného ekonomického prostoru s volným pohybem osob, kapitálu, zboží a služeb, v jehož podmínkách jsou rozdílné národní úpravy pracovního práva a práva sociálního zabezpečení překážkou znesnadňující tento proces. Úzká provázanost sociálních politik s volným pohybem osob ukazuje na to, že i v budoucnosti bude přibližování národních úprav v této oblasti dále pokračovat, tak jako postupuje ekonomická integrace. 25 Vzhledem k poslednímu vývoji v Evropské unii, tzn. nepřijetí Ústavy, lze usuzovat, že tento dokument bude i nadále jedním z nejdůležitějších kodifikačních počinů od vzniku Společenství. 21

3. Pracovní právo v primárním právu EU (zakládající smlouvy) a jeho úprava v deklaratorních dokumentech EU (Charta společenství základních sociálních práv pracovníků, Charta základních práv EU) Problematiku pracovního práva v Evropské unii lze rozčlenit podle její úpravy v právních aktech, vydávaných v této oblasti. Jestliže hovoříme o primárním právu Evropské unie, pak máme na mysli úpravu obsaženou v zakládajících smlouvách a v navazujících protokolech, přílohách a smlouvách o změnách či doplňcích zakládajících smluv. Jedná se tedy o Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli 26, Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouvu o založení Evropského atomového společenství 27. Ze smluv měnících či doplňujících tyto smlouvy je nutné jmenovat Smlouvu o uplatnění společné Rady a Komise Evropských společenství, podepsanou 8. dubna 1965, Smlouvu o změně určitých rozpočtových předpisů z 22.dubna 1970, Smlouvu o změně určitých finančních předpisů z 22. července 1975, Akt o zavedení společných přímých voleb poslanců do Evropského parlamentu (podepsán 20. září 1976), Jednotný evropský akt ze 17. a 28. února 1986, Smlouvu o Evropské unii (podepsána 7. února 1992), Amsterodamskou smlouvu z 2. října 1997 a Smlouvu z Nice podepsanou 26. února 2001. Dalšími součástmi primárního práva Společenství jsou taktéž všechny přístupové smlouvy o vstupu nových členských států. Do primárního práva nelze zařadit Chartu Společenství o základních sociálních právech zaměstnanců (Sociální charta ES) a Chartu základních práv EU. Obě mají deklaratorní charakter, jedná se ale o dokumenty, na něž se pozdější primární právo obrací a čerpá z 26 Podepsána 18. dubna 1951 27 Podepsány 25. března 1957 22

nich, proto jsou zařazeny do této kapitoly. Sociální charta ES byla přijata na summitu Společenství v prosinci 1989, přičemž se k ní nepřipojilo Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Charta základních práv EU byla přijata na summitu v Nice v prosinci 2000 a jedná se o zatím nejrozsáhlejší katalog lidských práv přijatý na půdě EU. Oba tyto dokumenty sice zůstávají pouze deklaracemi, tedy bez právní závaznosti, přesto jsou svým významem důležitou součástí sociálního práva EU 28. 3.1 Úprava pracovního práva v aktuálním znění Smlouvy o ES Vzhledem k tomu, že ve Smlouvě o ESUO a Smlouvě o EURATOM nebyly sociální otázky reflektovány, lze se z tohoto hlediska zabývat nejprve Smlouvou o Evropském hospodářském společenství, uzavřenou v roce 1957. V článcích 117 122 byla zakotvena základní pravidla sociální politiky EHS, zahrnující podporu zlepšování životních a pracovních podmínek a zaměstnanosti s cílem jejich postupného slaďování a zlepšení (článek 117 Smlouvy o EHS) a založení Evropského sociálního fondu. K širšímu zakotvení sociálních otázek došlo až přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1986 a Maastrichtské smlouvy v roce 1992, která také přejmenovala Evropské hospodářské společenství na Evropské společenství. Nadále se tato práce bude zabývat úpravou obsaženou ve Smlouvě o ES v aktuálním znění, tedy ve znění všech jejích novelizací. Smlouva o založení Evropského společenství je nejvýznamnějším primárním pramenem pracovního práva ve Společenství. Významné novelizace pak provedly Smlouva o EU 29, 28 Charta základních práv EU sice byla Konventem zařazena do návrhu Ústavy EU, ale vzhledem k jejímu nepřijetí zůstává stále pouze deklaratorním dokumentem. 29 Její přílohou byl Protokol o sociální politice a k němu byla připojena Dohoda o sociální politice uzavřená mezi členskými státy ES s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Protokol zmocnil členské státy k využívání orgánů, postupů a mechanismů zakládajících smluv a potvrdil, že opatření přijatá na základě 23

Amsterodamská smlouva 30 a Smlouva z Nice 31. Obecně se Smlouva o ES pracovního práva dotýká v článcích 12 a 13, kde je zakázána jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti a Rada je zmocněna přijímat předpisy zakazující takovou diskriminaci. V článku 13 je Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem zmocněna jednomyslně přijmout opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Se zákazem diskriminace souvisí i zásada rovného zacházení, obsažená v článcích 2 a 3 Smlouvy o ES. Dalšími články upravujícími pracovní právo v Evropské unii jsou články 39 až 41, související s volným pohybem osob je zajištěn volný pohyb pracovníků, což zahrnuje odstranění jakékoliv diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Výhrady mohou být učiněny pouze v zájmu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví, přičemž celý článek 39 se nevztahuje na zaměstnání ve veřejné správě. Článek 40 upravuje postup Rady při přijímání směrnic či nařízení s cílem zajistit volný pohyb pracovníků, a to demonstrativním výčtem činností, s jejichž pomocí má být tohoto cíle dosaženo. Patří mezi ně např. zajištění úzké spolupráce mezi úřady práce jednotlivých členských států, odstranění těch administrativních postupů a praxí ve vnitrostátních předpisech, které by byly překážkou liberalizace pohybu pracovníků, odstranění lhůt a jiných omezení (stanovených vnitrostátními předpisy či dřívějšími dohodami států), které kladou pro pracovníky z jiných členských států jiné podmínky svobodné volby pracovního místa než pro vlastní státní příslušníky. Mezi dalšími Dohody o sociální politice se nebudou týkat Velké Británie a Severního Irska. Dohoda o sociální politice měla celkem 7 článků, v nichž byly specifikovány cíle Společenství. 30 Hlavním významem Amsterodamské smlouvy bylo odstranění opt-out Velké Británie v otázce Protokolu o sociální politice, vložení ustanovení o sociálním dialogu a mechanismu monitorování zaměstnanosti (článek 143 Smlouvy o ES revidované Amsterodamskou smlouvou) a vložení Hlavy VII s názvem Zaměstnanost. 31 Novelizovala zejména článek 137 Smlouvy o ES a článek 144 Smlouvy o zřízení výboru pro sociální ochranu. 24

činnostmi je uvedena též snaha Rady o vytvoření vhodného mechanismu, který by umožňoval propojení mezi nabídkou a poptávkou na trhu pracovních sil a usnadňoval jejich vyrovnávání způsobem, který by vylučoval vážnější ohrožení životní úrovně a zaměstnanosti v různých regionech. V článku 41 Smlouvy o ES je zmíněn úkol Rady podporovat výměnu mladých pracovníků. V kapitole nazvané Zaměstnanost, umístěné v Hlavě VIII (články 125 130) se členské státy zavazují k rozvoji koordinované strategie zaměstnanosti a podpoře kvalifikace, výchovy a flexibility pracovníků a schopnosti pracovních trhů reagovat na hospodářské změny. V článku 126 je zaměstnanost označena za záležitost společného zájmu, která bude slaďována metodou koordinace v Radě a brána v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností. Dle článku 127 vypracovává Komise společně s Radou každoročně výroční zprávu, která je přezkoumávána na summitech Evropské rady a jejímž úkolem je stávající situaci vyhodnotit a určit závěry. Na základě těchto závěrů pak Rada na návrh Komise, po konzultaci s Evropským parlamentem, Hospodářským a sociálním výborem, Výborem regionů a Výborem pro zaměstnanost stanoví hlavní zásady, tzv. orientační směry, které berou členské státy v úvahu při uskutečňování svých politik zaměstnanosti. Každý členský stát předkládá Komisi zprávu o opatřeních, která v daných orientačních směrech přijal (tzv. Národní akční plán). Právě na základě Národních akčních plánů vypracovává Komise již zmíněné výroční zprávy, které jsou prověřovány Radou a poté předkládány Evropské radě. Rada může v případě neplnění NAP postupem dle článku 251 Smlouvy o ES po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů přijmout tzv. stimulační opatření. V článku 130 je upraveno zřízení Výboru pro zaměstnanost, který má poradní funkci k podpoře koordinace politik zaměstnanosti a trhu práce mezi členskými státy. Mezi jeho hlavní úkoly patří sledování 25

vývoje stavu zaměstnanosti a politiky zaměstnanosti členských států a Společenství, podávání stanovisek na žádost Rady, Komise či i z vlastního podnětu a přispívání k přípravě jednání Rady dle článku 128 Smlouvy o ES, přičemž při těchto úkolech konzultuje sociální partnery. Členové Výboru jsou jmenování po dvou členskými státy a Komisí. Hlavní úprava pracovního práva v primárních pramenech Společenství je obsažena v hlavě XI Smlouvy o ES nazvané Sociální politika, všeobecné a odborné vzdělávání a mládež, zahrnující články 136 148. V článku 136 se Smlouva odvolává na Chartu základních sociálních práv pracovníků z roku 1989 s tím, že Společenství a členské státy mají za cíl podporovat zaměstnanost, zlepšování životních a pracovních podmínek v souladu s trvale udržitelným rozvojem, podporovat přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog a rozvoj lidských zdrojů. To vše za účelem trvale vysoké zaměstnanosti a boje proti sociální exkluzi. V tomto článku je dále konstatováno, že skrze harmonizaci sociálních systémů a sbližování právních předpisů napomohou výše uvedené cíle konkurenceschopnosti hospodářství Společenství. V článku 137 jsou specifikovány činnosti, pomocí kterých má být dosaženo cílů stanovených v článku 136. Společenství má podporovat a doplňovat aktivity členských států v následujících oblastech : zlepšování pracovního prostředí tak, aby bylo chráněno zdraví a bezpečnost pracovníků (písmeno a), pracovní podmínky (písm. b), sociální zabezpečení a sociální ochrana pracovníků (písm. c), ochrana pracovníků při skončení pracovního poměru (písm. d), informování pracovníků a konzultace s nimi (písm. e), zastupování a kolektivní obrana zájmů pracovníků a zaměstnavatelů včetně spolurozhodování (písm. f - s výhradou odstavce 5 článku 137 Smlouvy o ES), podmínky zaměstnávání státních příslušníků třetích zemí (písm. g), zapojení osob vyloučených z trhu pracovních 26

příležitostí (písm. h 32 ), rovnost příležitostí mezi muži a ženami na trhu práce a rovné zacházení na pracovišti (písm. i), boj proti sociálnímu vyloučení (písm. j) a modernizace systémů sociálního zabezpečení (písm. k, aniž je dotčeno písm. c). Za účelem zajištění cílů v těchto oblastech může Rada dle odstavce 2 čl. 137 Smlouvy o ES přijímat opatření určená k podpoře spolupráce mezi jednotlivými členskými státy prostřednictvím podnětů, které mají za cíl zlepšování znalostí, rozvoj výměny informací a osvědčených zkušeností, podporu inovačních přístupů a vyhodnocování zkušeností, ale s vyloučením harmonizace právních a správních předpisů členských států. V oblastech uvedených v odst. 1 čl. 137 Smlouvy o ES písm. a až i, může Rada navíc stanovit směrnicemi minimální požadavky, které ovšem sestavuje s ohledem na stávající podmínky a technické předpisy členských států a nemůže ukládat ani omezení bránící zakládání a rozvoji malých a středních podniků. Při příjímání těchto opatření Rada rozhoduje postupem dle článku 251 Smlouvy o ES 33 po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů, s výjimkou oblastí uvedených v odst. 1 písm. c, d, f, g čl. 137 Smlouvy o ES. V těchto případech Rada rozhoduje jednomyslně. Důležitým ustanovením je odstavec 4 čl. 137, který stanoví, že předpisy přijaté podle tohoto článku se nedotýkají práva členských států vymezovat základní zásady svých systémů sociálního zabezpečení. Také nesmějí významně ovlivňovat finanční rovnováhu těchto systémů. Nemohou tedy bránit žádnému členskému státu, aby zachovával či zaváděl přísnější ochranná opatření, která ovšem musí být slučitelná se Smlouvou o ES. 34 Celý článek 137 se nevztahuje na odměnu za práci, na sdružovací právo, právo na stávku ani na právo na výluku, které zůstávají zcela v kompetenci členských států. 32 aniž je dotčen článek 150 Smlouvy o ES, upravující provádění politiky odborného vzdělávání 33 Jedná se o tzv. metodu spolurozhodování, kdy Rada rozhoduje spolu s Evropským parlamentem kvalifikovanou většinou. 34 Jedná se o vyjádření subsidiarity a proporcionality právního systému EU vůči národním právním režimům. 27

Článek 138 Smlouvy o ES je věnován sociálnímu dialogu, jehož hlavním iniciátorem je Komise, která má za úkol podporovat konzultace mezi sociálními partnery a přijímat všechna účelná opatření pro usnadnění sociálního dialogu. Za tímto účelem před předložením návrhů z oblasti sociální politiky Komise konzultuje s těmito sociálními partnery otázku možného zaměření těchto návrhů či akcí Společenství. Sociální partneři mohou v rámci sociální dialogu uzavírat smlouvy na úrovni Společenství, přičemž o svém úmyslu informují Komisi a tyto smlouvy provádějí dle stávajících postupů či zvyklostí nebo rozhodnutím Rady v případě záležitostí týkajících se oblastí zmíněných v článku 137. Komisi je svěřena i podpora spolupráce mezi členskými státy za účelem dosažení cílů zmíněných v článku 136, zahrnující i koordinaci jejich činnosti, a to zejména v oblastech zaměstnanosti, pracovního práva a pracovních podmínek, odborného a dalšího vzdělávání, ochrany zdraví při práci, ochrany před pracovními úrazy a nemocemi z povolání a práva sdružování v odborových organizacích a kolektivního vyjednávání. Článek 141 Smlouvy o ES je věnován zásadě rovnosti pohlaví a nediskriminaci v pracovním právu Společenství. Povinností každého členského státu je zajištění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci, přičemž rovnost v odměňování znamená, že se odměna za stejnou práci vypočítává při úkolové mzdě podle stejné sazby a že časová odměna za práci je stejná na stejném pracovním místě. K provádění této zásady přijímá Rada opatření po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem, a to postupem dle článku 251 Smlouvy o ES. V odstavci 4 tohoto článku je zmíněna možnost členských států přijímat opatření poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnávání nevýhod v profesní kariéře (pozitivní diskriminace je ale vyloučena, jak je vidno i na judikátech Evropského 28