Slovo úvodem... 7 1 Přehled... 8 Práce na případech... 8

VÝROČNÍ ZPRÁVA 2010

2

Obsah Slovo úvodem... 7 1 Přehled... 8 Práce na případech... 8 Vztahy s partnery v EU... 8 Vztahy se státy a organizacemi mimo Evropskou unii... 9 Administrativní záležitosti... 9 Informační technologie... 9 Veřejný přístup k dokumentům Eurojustu... 10 2 Práce na případech... 11 2.1 Úvod... 11 2.2 Údaje o případech... 11 2.3 Problémy v justiční spolupráci... 11 2.4 Použití nástrojů Eurojustu při justiční spolupráci... 13 Koordinační schůzky... 13 Články 6 a 7 Rozhodnutí o Eurojustu... 13 Úmluva 2000 a problematika přípustnosti důkazů... 14 Evropské zatýkací rozkazy (EZR)... 15 Příkazy k zajištění... 17 Konfiskace a odčerpávání výnosů z trestné činnosti... 18 Sledované zásilky... 20 2.5 Justiční spolupráce v prioritních oblastech trestné činnosti... 21 Terorismus... 21 Obchodování s drogami... 22 Obchodování s lidmi... 23 Podvody... 24 Korupce... 25 Počítačová kriminalita... 26 Praní špinavých peněz... 26 Aktivity spojené s organizovaným zločinem... 27 2.6 Společné vyšetřovací týmy... 31 Eurojust a finanční podpora operací SVT... 31 2.7 Případy řešené Eurojustem zahrnující třetí země... 32 Styční prokurátoři třetích zemí vyslaní do Eurojustu... 32 3 Vztahy s partnery v EU... 34 Evropská justiční síť... 34 Europol... 34 OLAF... 35 Frontex... 36 Evropská justiční vzdělávací síť... 36 CEPOL... 36 4 Vývoj... 37 Implementace Rozhodnutí Rady 2009/426/SVV... 37 Strategie vnitřní bezpečnosti (COSI; Poradní fórum generálních prokurátorů a vedoucích činovníků prokuratur)... 37 Pracovní skupina o budoucím vývoji Eurojustu... 38 Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních záležitostí... 38 5 Návaznost na ZávěryRady EU... 39 3

Přílohy... 45 Graf 1: Vývoj případů 2002 2010... 45 Graf 2: Klasifikace případů... 46 Graf 3: Prioritní oblasti trestné činnosti v případech Eurojustu... 47 Graf 4: Prioritní oblasti trestné činnosti a ostatní typy trestné činnosti v případech Eurojustu48 Graf 5: Případy řešené Eurojustem, dožadující země... 49 Graf 6: Případy řešené Eurojustem, dožádané země... 50 Graf 7: Celkový počet koordinačních schůzek... 51 Graf 8: Koordinační schůzky, dožadující země... 52 Graf 9: Koordinační schůzky, dožádané země... 53 4

Poznámka k Rozhodnutí o Eurojustu Rozhodnutí o Eurojustu Rozhodnutí Rady z 28. února 2002 o zřízení Evropské jednotky pro soudní spolupráci (Eurojust) za účelem posílení boje proti závažné trestné činnosti, naposledy novelizováno Rozhodnutím Rady 2009/426/SVV ze dne 16. prosince 2008 o posílení Eurojustu, bude v této zprávě uváděno jako Rozhodnutí o Eurojustu. Konsolidované znění Rozhodnutí o Eurojustu vyhotovené Generálním sekretariátem Rady je pro informační účely k dispozici na webových stránkách Eurojustu www.eurojust.eu. 5

Seznam zkratek CEPOL Evropská policejní akademie CMS Elektronický rejstřík případů COSI Stálý výbor pro operativní spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti EZR Evropský zatýkací příkaz EJN Evropská justiční síť EJTN Evropská síť pro justiční vzdělávání ENCS Národní koordinační systém Eurojustu EPPO Úřad evropského veřejného žalobce Frontex Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie IWG Neformální pracovní skupina pro implementaci nového Rozhodnutí o Eurojustu v členských zemích SVT Společné vyšetřovací týmy OCC Systém stálé koordinace OCTA Hodnocení hrozby organizovaného zločinu OLAF Evropský úřad pro boj proti podvodům OSR Hodnocení organizační struktury ROCTA Vyhodnocení hrozeb ruskojazyčného organizovaného zločinu TE SAT Zpráva o stavu a vývoji terorismu v EU TFEU Smlouva o fungování Evropské unie THB Obchodování s lidmi 6

Slovo úvodem Devátá výroční zpráva Eurojustu poskytuje přehled o jeho aktivitách v roce 2010. Podle Lisabonské smlouvy je naším hlavním úkolem napomáhat v boji proti závažné trestné činnosti mající dopad na dvě či více členské země Evropské unie. Výroční zpráva poskytuje přehled o hlavních aspektech této práce. Stejně jako v minulých letech narostl počet případů postoupených Eurojustu členskými státy. Poprvé počet případů zaregistrovaných v elektronickém rejstříku případů přesáhl 1400. Eurojust také uspořádal přibližně 140 koordinačních schůzek, kterých se zúčastnili vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci ve snaze řešit problémy spojené s vyšetřováním přeshraniční trestné činnosti. I tento počet představuje v porovnání s minulými lety nárůst. Je nutno zdůraznit, že více než 90 procent koordinačních schůzek se týkalo případů, které představují závažnou hrozbu občanům EU. Jedná se především o případy terorismu, obchodu s drogami, obchodu s lidmi, podvody, korupci, počítačovou kriminalitu, praní špinavých peněz a další činnosti spojené s působením organizovaných zločineckých skupin v ekonomice. Eurojust se však nevyhnul problémům vyplývajících z globální finanční krize. Finanční restrikce v členských zemích znamenaly, že zvýšený nápad případů byl zpracován i přes výrazný nedostatek pracovníků na některých národních zastoupeních. Eurojust uspořádal několik jednání týkajících se nového Rozhodnutí o Eurojustu, které má být členskými státy implementováno do 4. června 2011. Přímý dopad pro práci na případech budou mít ty části tohoto rozhodnutí, které zavádějí povinnost členských států sdílet určité informace o trestné činnosti s Eurojustem a dále zavedení nepřetržité dosažitelnosti Eurojustu pro členské státy. Eurojust v posledním roce posílil svou roli při potírání mezinárodní kriminality v dalších důležitých aspektech. Společné vyšetřovací týmy (SVT) postupně nabývají na významu jako účinný nástroj v tomto boji. I v roce 2010 měl Eurojust za úkol hodnotit a financovat SVT z fondů Evropské komise. Eurojust rovněž ustanovil koordinátora pro Síť společných vyšetřovacích týmů. Na politické úrovni poskytl Eurojust příspěvek do diskuse Stálého výboru pro operativní spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti (zřízeného článkem 71 Smlouvy o fungování EU). Dále poskytl podporu Poradnímu fóru generálních prokurátorů a vedoucích činovníků prokuratur. Ve snaze podpořit parlamentní hodnocení své činnosti a to i s ohledem na možné změny vyplývající z lisabonské úmluvy se Eurojust aktivně podílel na vysvětlování svého významu Evropskému a národním parlamentům. Eurojust také pokračoval ve zvyšování efektivnosti a v posuzování možných dopadů, které na jeho chod mohou mít legislativní návrhy o jeho dalším fungování, jakož i návrhy o jeho transformaci na Úřad evropského veřejného žalobce. Byl vypracován program pro implementaci projektu Hodnocení organizační struktury (OSR). Bylo rovněž dosaženo pokroku při jednání o nových prostorách v Haagu, takže by Eurojust mohl v budoucnu profitovat z působení v rámci jedné budovy (nyní Eurojust sídlí ve dvou budovách). Výroční zpráva za rok 2010 navazuje na formát předchozí výroční zprávy. Doufám, že tato zpráva poskytne užitečný přehled o působení Eurojustu při potírání mezinárodní trestné činnosti. ALED WILLIAMS Prezident Eurojustu březen 2011 7

1 Přehled Práce na případech V roce 2010 postoupily členské státy Eurojustu 1424 případů, což představuje 4 procentní nárůst v porovnání s předešlým rokem (1372 případů v roce 2009). Přibližně jedna pětina všech případů se dotýkala tří a více zemí. V boji proti trestným činům představujícím závažnou hrozbu pro občany EU (tzv. prioritní oblasti trestné činnosti) se Eurojust v roce 2010 zaměřil na případy týkající se terorismu, obchodu s drogami, obchodování s lidmi, podvodu, korupce, počítačové kriminality, praní špinavých peněz a jiných aktivit spojených se skupinami organizovaného zločinu v ekonomice. Tyto druhy trestné činnosti se vyskytly celkem v 1015ti řešených případech, což představuje v porovnání s rokem 2009 (974 případů) 4 procentní nárůst. V roce 2010 Eurojust zorganizoval 141 koordinačních schůzek. Došlo tak k 7 procentnímu zvýšení oproti roku 2009 (131 koordinačních schůzek). Přibližně dvou třetin koordinačních schůzek se zúčastnily tři a více země. Přes 90 procent koordinačních schůzek se zabývalo prioritními oblastmi trestné činnosti. Více informací o řešených případech je naleznete v kapitole 2. Vztahy s partnery v EU Eurojust pokračoval ve spolupráci se svými partnery, jako jsou například EJN, Europol, OLAF, FRONTEX, EJTN a CEPOL. Podrobné informace naleznete v kapitole 3. V průběhu roku 2010 Eurojust rozvíjel vztahy s hlavními institucemi EU. V červnu Eurojust navštívila paní Viviane Reding, komisařka pro spravedlnost, základní práva a občanství. Cílem její návštěvy byla diskuze o práci a budoucnosti Eurojustu. Zástupce Evropského parlamentu se poprvé zúčastnil pravidelného zasedání pořádaného trojicí předsednických zemí, Evropskou komisí a generálním sekretariátem Rady. Eurojust také pozval instituce EU na jednání neformální pracovní skupiny (IWG) zabývající se implementací Rozhodnutí o Eurojustu v členských zemích EU. Eurojust se také účastnil jednání Stálého výboru pro operativní spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti (COSI) zřízeného článkem 71 Smlouvy o fungování EU (TFEU). V rámci svého působení v COSI chce Eurojust napomáhat vhodnému justičnímu zapojení v otázkách vnitřní bezpečnosti. Eurojust přispíval do fór zabývajících se zlepšováním justiční spolupráce v Evropské unii. Jedná se především o pracovní skupinu pro spolupráci v trestních věcech (COPEN), kde Eurojust poskytl odborné informace k příslušným legislativním návrhům (např. k evropskému vyšetřovacímu příkazu). Na žádost Předsednictví Rady se Eurojust zúčastnil jednání CATS (dříve Výbor článku 36), aby se ujistil, že jeho odborné připomínky jsou brány v potaz při rozhodovacím procesu. Eurojust byl také zapojen do Pracovní skupiny pro obecné otázky a hodnocení. 8

Vztahy se státy a organizacemi mimo Evropskou unii Eurojustu v roce 2010 rozšířil svůj dosah rovněž i v této oblasti mezinárodní justiční spolupráce. Dne 26. února 2010 podepsal Eurojust s Úřadem OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) memorandum o porozumění. Síť kontaktních bodů v nečlenských státech EU byla v roce 2010 rozšířena o Brazílii, Kapverdskou republiku, Indii a Kazachstán. Eurojust také podpořil několik iniciativ na Balkáně včetně zřízení Jednotek pro koordinaci mezinárodního vymáhání práva (ILECU) a sekretariát Úmluvy o policejní spolupráci pro jihovýchodní Evropu (PCC SEE). Eurojust pokračoval v rozšíření možností operativní spolupráce. Sjednání dohod o spolupráci s Ruskou federací, Ukrajinou a Lichtenštejnskem bylo pro rok 2010 opět prioritním úkolem. První schůzka pracovní skupiny, jejímž úkolem bylo vyřešit praktické otázky týkající se justiční spolupráce mezi Evropskou unií a Ruskou federací, se uskutečnila v Moskvě. Došlo také k obnovení jednání o smlouvě o spolupráci s Ukrajinou. V červnu informoval Eurojust Radu EU o svém záměru zahájit formální jednání o smlouvě o spolupráci s Lichtenštejnskem. Na seznam prioritních zemí pro sjednání dohody o spolupráci přibylo Turecko. Začaly se projevovat výsledky předešlé práce. 23. června 2010 vstoupila v platnost dohoda o spolupráci mezi Eurojustem a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonie (fyrom). Eurojust se také účastnil delegace vyslané do Kosova za účelem získání informací o justičním systému a navázání kontaktů s Misí Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu (EULEX). Více informací o práci na případech zahrnujících třetí země a roli styčných prokurátorů vyslaných do Eurojustu třetími zeměmi je uvedeno v oddíle 2.7. Administrativní záležitosti V roce 2010 vypracoval Eurojust poprvé víceletý strategický plán pro období 2012 2014, ve kterém si stanovuje čtyři strategické cíle: zlepšit práci na případech, stát se odborným centrem na justiční úrovni pro boj s mezinárodní trestnou činností, zlepšit vztahy s klíčovými partnery a dosáhnout lepší efektivity pracovních metod. Eurojust v roce 2010 disponoval rozpočtem ve výši 30,2 mil. EUR, ze kterého bylo vyčerpáno 98 procent. Provozní část rozpočtu se zvýšila o 14 procent především díky dalšímu zdokonalování interních databází (a to včetně změny jejich dodavatele) a zakoupení dodatečného hardware. V průběhu roku 2010 bylo zpracováno přibližně 6 500 transakcí. Eurojust očekává, že od Evropského účetního dvora získá záruku integrity. V červenci 2010 obdržel Eurojust od Nizozemska, své hostitelské země, nabídku financování a výstavby nové budovy do konce roku 2015. Eurojust odešle v průběhu roku 2011 rozpočtovému orgánu analýzu nákladů a výnosů a požádá o jeho stanovisko. Hodnocení organizační struktury (OSR) začalo v únoru 2009 a probíhalo po celý rok 2010. Implementační fáze začala v druhé polovině roku 2010 projekty zabývajícími se správou, výkonností a spoluprácí mezi Eurojustem a jeho administrativou, školením a organizační kulturou. Informační technologie Eurojust pokračoval ve zdokonalování elektronického rejstříku případů (CMS) jakožto hlavního nástroje pro evidenci zpracovávaných případů. V roce 2010 byla představena nová verze CMS s lepším uživatelským rozhraním. Zároveň byl ustanoven tým, jehož úkolem je realizovat technické 9

změny nutné k implementaci nového Rozhodnutí. Jedná se především o zavedení Systému stálé koordinace (OCC) a projekt EJ27 na zřízení bezpečného komunikačního kanálu s každou členskou zemí. Projekt EJ27 bude podporovat jak propojení Národního koordinačního centra Eurojustu (ENCS) v členských zemích k CMS, tak i zvýšenou výměnu informací vyplývající na základě článku 13 nového Rozhodnutí. Projekt EPOC IV spolufinancovaný Evropskou komisí pokročil z fáze získávání informací k analýze a poskytl první návrhy standardů výměny dat na justiční úrovni. Současně tento projekt vytvořil elektronický rejstřík případů pro potřeby členských zemí, který v rámci národních databází zpracovává případy mezinárodní spolupráce. Tři členský státy (Bulharsko, Itálie a Nizozemsko) se účastní testování této databáze. Veřejný přístup k dokumentům Eurojustu V roce 2010 Eurojust obdržel čtyři žádosti o přístup ke svým dokumentům. Tři žádosti se týkaly trestních řízení, na kterých se podílel Eurojust a jedna žádost se poté týkala zaměstnanecké záležitosti. Zaměstnanecká žádost byla částečně zamítnuta, neboť úplné zveřejnění by vedlo k porušení ochrany soudního řízení a právního poradenství. Jedna žádost se týkala práce na případu a další dvě byly učiněny v rámci univerzitních výzkumů zabývajících se doporučeními vydanými Eurojustem v případech konfliktu jurisdikcí podle článku 6 a 7 Rozhodnutí o Eurojustu a informacemi o souběžných či konfliktních evropských zatýkacích rozkazech (EZR). Některé informace byly poskytnuty. Sdělení dalších informací bylo poté odmítnuto s ohledem na ochranu soudního řízení a právního poradenství s tím, že zveřejnění by vedlo k porušení ochrany veřejného zájmu soukromí a osobnosti jednotlivce, soudního řízení a právního poradenství a také rozhodovacího procesu v rámci Eurojustu. 10

2 Práce na případech 2.1 Úvod Tato kapitola shrnuje údaje o práci na případech a v návaznosti na závěry Rady k poslední výroční zprávě se zabývá problémy justiční spolupráce, využíváním oprávnění Eurojustu při řešených případech v rámci justiční spolupráci a hodnocením justičních nástrojů. Nutno zdůraznit, že problémy v justiční spolupráci byly vymezeny výhradně na základě zkušeností Eurojustu s postoupenými případy. Tento oddíl se dále zabývá prioritními oblastmi trestné činnosti z hlediska justiční koordinace a spolupráce, které byly identifikovány s ohledem na Závěry Rady o posouzení hrozeb organizovaného zločinu a terorismu. Prioritními oblastmi jsou terorismus, obchod s drogami, obchod s lidmi, podvod, korupce, počítačová kriminalita, praní špinavých peněz a ostatní činnosti spojené s působením organizovaných zločineckých skupin v ekonomice. 2.2 Údaje o případech Eurojust zaregistroval v roce 2010 celkem 1424 případů, ve kterých byl požádán členskými zeměmi o spolupráci. Podrobné údaje o nárůstu počtu případů a zúčastněných zemí jsou k dispozici v příloze v grafech 1, 5 a 6. Údaje v grafech 2, 3 a 4 přílohy poskytují informace o případech podle cílů a priorit Eurojustu stanovených Radou. Téměř 90 procent případů postoupených Eurojustu představuje takové formy trestné činnosti, u nichž je rovněž dána působnost Europolu (podle článku 4 odst. 1 Rozhodnutí o Eurojustu). Zbývající případy se týkaly ostatních forem trestné činnosti, u kterých Eurojust napomáhal na základě žádosti příslušného národního orgánu členské země (podle článku 4 odst. 2 Rozhodnutí o Eurojustu). Počet koordinačních schůzek se v porovnání s rokem 2009 zvýšil o 7 procent na 141. Z provozních důvodů se 14 schůzek konalo mimo prostory Eurojustu. 63 procent koordinačních schůzek zahrnovalo tři a více země a 92 procent těchto schůzek se týkalo prioritních oblastí trestné činnosti. Zbývající koordinační schůzky se zabývaly jinými závažnými zločiny (např. vraždami), které nejsou zahrnuty do prioritních oblastí. Grafy 7, 8 a 9 přílohy obsahují detailní údaje o koordinačních schůzkách v roce 2010. 2.3 Problémy v justiční spolupráci Nejčastěji používanými právními nástroji ve vzájemné právní pomoci bylyúmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 (dále jen Úmluva 1959), Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy EU z 29. 5. 2000 (dále jen Úmluva 2000) a Rámcové rozhodnutí o EZR a postupech předávání mezi členskými státy z 13. června 2002. V případech, kde byly zjištěny právní problémy, poskytl Eurojust poradenství v oblasti vzájemného překrývání předpisů evropských a národních předpisů a napomohl je tak řešit. Práce na případech Eurojustu v roce 2010 potvrdila, že praktické a právní problémy justiční spolupráce v Evropské unii spolu navzájem souvisejí. Mezi praktické problémy patří například nedostatek zdrojů na národní úrovni k včasné realizaci žádostí o právní pomoc. Dané se projevuje nejen zpožděním, ale také problémy vyplývajícími ze špatného překladu či neúplnými informacemi. V některých případech nedostatek odpovídajícího vybavení ohrozil fyzické provedení žádosti o pomoc. Dané se mohlo projevit při sledovaných zásilkách, videokonferencích či odposleších. 11

S těmito komplikacemi souvisí i dalšíproblémy, které mohou vyplývat z nedostatku důvěry a odborné přípravy. V některých případech vyžadovaly vykonávající orgány rozsáhlé dodatečné informace (např. o všech předešlých soudních rozhodnutích vztahujících se k vyšetřované osobě, o opravných prostředcích, o právních předpisech, o životním stylu osoby apod.). Takového požadavky následně způsobují průtahy. Nedostatek důvěry a odborné přípravy spolu s technickými problémy brání rychlému vyřízení žádostí. Obdobné problémy se vyskytují i v případě evropských zatýkacích rozkazů. Eurojustu se podařilo zlepšením výměny informací a poskytnutím okamžité pomoci orgánům členských zemí omezit zpoždění při realizaci žádostí o právní pomoc, čímž současně napomohl zajištění bezpečnosti občanů. Pro příklad: Eurojust obdržel naléhavou žádost o právní pomoc v soudním procesu s nebezpečným sexuálním delikventem. Eurojustu se podařilo během 48 hodin zajistitpomocí informací ze soudního spisu jiné členské země a analýzou právní úpravy to, že soud v další členské zemi získal celistvý obraz o nebezpečnosti obžalovaného. Výkon žádostí o právní pomoc byl často komplikován technickými problémy způsobenými rozdílným použitím terminologie. Problémy mohly vzniknout především při výkonu žádostí o zajištění, zabrání či konfiskaci. Zde sehrál Eurojust klíčovou roli při objasňování požadavků jednotlivých orgánů a v poradenství o praktickém řešení. Další oblastí, ve které se vyskytly právní problémy, byl výkon příkazů k zajištění majetku. Národní orgány občas odmítají použít nástroje určené pro spolupráci na evropské úrovni, což někdy bylo způsobeno tím, že tyto neodpovídají požadavkům praxe. Rámcové rozhodnutí Rady 2003/577/SVV ze dne 22. července 2003 o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii(dále jen Rámcové rozhodnutí o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků) bylo velmi málo používáno, přestože byl tento právní nástroj implementován do národních legislativ. Další informace ohledně příkazů k zajištění majetku naleznete v oddíle 2.4. Dalším právním problémem znesnadňujícím práci Eurojustu je nedostatečná implementace evropské legislativy. V některých případech mají justiční orgány problémy se zřízením SVT z důvodu nedostatečné implementace legislativy EU do národních legislativ. Další problémy mohou vyplývat z odlišných pravidel o přístupnosti důkazů. Jedná se například o legislativu týkající se odposlechů, výslechu svědků, stupně ochrany svědků a požadavků na spravedlivý proces. Komplikace také způsobují odlišné procení požadavky pro provádění výslechů. Například výpovědi svědků učiněné v jednom členském státě bez předchozího vyrozumění obhajoby, nemohou být použity jako důkaz v jiném státě. Další obtíže mohou vznikat díky procedurálním odlišnostem. Existuje například několik způsobů, jak zaslat žádost o právní pomoc: přímo justičním orgánům, nebo prostřednictvím Interpolu, Schengenského informačního systému (SIS), Eurojustu a Evropské justiční sítě (EJN), což může vyvolat nejistotu ohledně vhodného způsobu zaslání žádosti. Občas se vyskytují i problémy pramenící z odlišného pojetí trestných činů a vyšetřování. V oddíle 2.5 v části věnované praní špinavých peněz je to ilustrováno na příkladu. Mnoha z výše uvedených problémů by se dalo předejít včasným a úplným informováním Eurojustu a využitím jeho odborných zkušeností. Eurojust je často požádán, aby vyřešil určitý problém, ale nejsou mu sděleny důležité aspekty případu. Plná implementace oznamovací povinnosti v Rozhodnutí o Eurojustu může tento problém pomoci vyřešit. Potírání přeshraniční trestné činnosti je obzvláště obtížnou činností, vyžadující vysoké nasazení jak lidských tak materiálních zdrojů. Je velmi důležité, aby si byly justiční orgány více vědomy důležitosti mezinárodní justiční spolupráce a obzvláště role Eurojustu. Působení Eurojustu hned v počáteční fázi, 12

tedy již ve fázi policejní spolupráce, je klíčové pro dosažení co možná nejlepších výsledků v oblasti justice. 2.4 Použití nástrojů Eurojustu při justiční spolupráci Koordinační schůzky V případech přeshraniční trestné činnosti jsou koordinační schůzky velmi důležitým pomocníkem pro soudce, prokurátory a vyšetřovatele z členských zemí. Umožňují okamžitou výměnu informací o souvisejících vyšetřováních a koordinaci operativních akcí. Dále umožňují příslušným národním orgánům, národním členům Eurojustu a zástupcům partnerských organizací EU (např. Europol a OLAF) dohodu na společné strategii a naplánování a koordinaci vyšetřovacích úkonů (např. zatýkaní, domovní prohlídky a zabavení majetku). Díky koordinačním schůzkám mají všechny zúčastněné země možnost identifikovat a sdílet informace v jim srozumitelné podobě. Rovněž je možné dohodnout vhodný způsob a včasný přenos informací. Všechny zúčastněné orgány mají jedinečnou možnost se setkat a vybudovat tak efektivní pracovní vztahy. K dalšímu zefektivnění koordinačních schůzek je zapotřebí dvou jednoduchých kroků. Prvním je včasné plnění dohod učiněných zúčastněnými stranami, které byly učiněny v průběhu koordinačních schůzek. Druhým je výměna informací a diskuze o právních komplikacích ještě před konáním samotných schůzek. Zvláštní pozornost by měla být během koordinačních schůzek věnována plánování konkrétníchúkonů právní pomoci (např. sledovaná zásilka, souběžné domovní prohlídky atd.). Články 6 a 7 Rozhodnutí o Eurojustu Národní členové a Kolegium mají, podle článku 6 a 7 Rozhodnutí o Eurojustu, pravomoc vydávat příslušným národním orgánům doporučení týkající se případů. Tato doporučení jsou cenným nástrojem ke zlepšení justiční spolupráce v případech přeshraniční trestné činnosti dotýkající se Evropské unie. Jsou vlastně odrazem neustálého dialogu týkajícího se všeobecných otázek práce na případech mezi národními členy Eurojustu a národními orgány členských zemí. Občas tento dialog probíhá formálně (např. prostřednictvím rozhodnutí či formálních žádostí národních členů vůči vnitrostátním justičním orgánům), většinou však probíhá neformální cestou. Používání formálních postupů je často důsledkem určitých procesních praktik v jednotlivých členských státech (např. z důvodu následného přezkumu rozhodnutí v trestním řízení). V roce 2010 bylo podle článku 6 učiněno 29 formálních žádostí. Několik žádosti bylo vydáno podle článku 6 odst. 1 písm. a)i) (zahájení vyšetřování nebo stíhání určitých činů): Eurojust např. aktivně napomohl v případě, kdy upozornil příslušné orgány jedné členské země na nutnost zvážit převzetí trestního řízení, původně zahájeného v jiném členském státě. Portugalské zastoupení požádalo své orgány o zvážení vyšetřování trestného činu týkajícího se počítačové kriminality a praní špinavých peněz, kdy trestní řízení bylo již vedeno v Belgii. Do případu bylo následně zapojeno osm členských a dvě nečlenské země EU. V dalším případě upozornil Eurojust několik orgánů činných v trestném řízení v rámci jedné jurisdikce na potřebu konat. V případě rakouského investičního podvodu, do jehož vyšetřování bylo zapojeno sedm členských a tři nečlenské země EU, byly domácí justiční orgány v šesti italských městech požádány, aby zjistily totožnost obětí podvodných aktivit, zajistily podání formálních trestních oznámení a bankovní informace. 13

Další příklady činnosti se týkají článku 6 odst. 1 písm. a) ii) (souhlas s tím, že jeden z příslušných orgánů členského státu je schopen vést lépe vyšetřování nebo stíhání určitých činů): portugalské a španělské národní orgány byly požádány o souhlas s tím, aby portugalské orgány vzhledem k okolnostem případu vedly vyšetřování a trestní stíhání v případě únosu, pokusu o vraždu, žhářství a padělání dokumentů spáchané portugalskými občany. V dalším případě Eurojust zprostředkoval dohodu mezi orgány Španělska, Nizozemska a Spojeného království v případu obchodu s drogami. Ve všech případech se příslušné orgány držely doporučení Eurojustu. Národní zastoupení konala podle článku 6 odst. 1 písm. a) iii) (koordinace příslušných orgánů dotčených členských států): Eurojust zabezpečil v jednom případě odposlechu telekomunikačního provozu vykonání španělského soudního příkazu, který byl nezbytný pro zajištění koordinace s dožadující členskou zemí. Dále národní zastoupení konala podle článku 6 odst. 1 písm. a) v) (poskytnout Eurojustu informace, které jsou nezbytné k plnění jeho úkolů): Eurojust může často poskytnout informace rychle a efektivně, což je nezbytné k řádnému vyšetření přeshraniční trestné činnosti. Rychlá identifikace příslušného prokurátora či soudu v dožádaném státě má značný význam. Eurojust se např. v dalším případě okamžitě spojil s vykonávajícími orgány a požádal je, aby urychleně podnikly opatření. Následné telefonní odposlechy a domovní prohlídky přinesly průkazné výsledky. V průběhu roku 2010 vydalo Kolegium jednu formální žádost podle článku 7 Rozhodnutí o Eurojustu. Článek 7 umožňuje Eurojustu vystupovat jako Kolegium. Podle článku 7 odst. 1 písm. b) Kolegium zajišťuje, aby se příslušné orgány členských států navzájem informovaly o vyšetřování a stíhání, která pro ně mohou být relevantní. Kolegium použilo pravomoci vyplývající z tohoto článku v roce 2010 pouze v jednom případě. Belgické orgány vyšetřovaly sérii vražd a sexuálních deliktů, které byly v Belgii páchány od devadesátých let minulého století. Předpokládalo se, že byly spáchány učitelem. Když byl podezřelý zatčen za vraždu mladého páru, přiznal se k několika let staré vraždě mladé dívky. Ukázalo se, že by mohl být zodpovědný za zmizení mladých žen v několika dalších jurisdikcích. V souladu se článkem 7 odst. 1 písm. b) se Kolegium rozhodlo v tomto případě podniknout kroky k zajištění toho, aby se příslušné orgány členských států navzájem informovaly o vyšetřování a stíhání, o kterých bylo zpraveno, a která mají dopad na úrovni Unie, anebo by mohla mít dopad na jiné než přímo zúčastněné členské státy. Výsledkem bylo, že belgické úřady posoudily možnost zřízení databáze pohřešovaných osob souvisejících se sexuálním zneužíváním. Úmluva 2000 a problematika přípustnosti důkazů Národní zastoupení pozitivně hodnotily využívání Úmluvy 2000. Ta představuje solidní základ pro justiční spolupráci a při její aplikaci nedošlo k žádným zásadním právním komplikacím. Nicméně jistou nejistotu vyvolává množství používaných právních nástrojů. Mnohdy není jasné, zda aplikovat Úmluvu 2000, příslušné články Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 (schengenské acquis), či Úmluvu 1959 a příslušné protokoly této úmluvy. To, že Úmluva 2000 má sloužit jako doplnění Úmluvy 1959 také může vyvolávat řadu nejasností o jejím použití. Navíc, ne všechny členské země ratifikovaly nebo plně implementovaly Úmluvu 2000, což vyvolává celou řadu problémů (např. potíže se zřízením SVT nebo videokonferencemi). Eurojust se snažil najít praktické řešení těchto problémů. Stále se opakujícím problémem je rozdíl mezi odlišnými právními požadavky dožadující členské země a procedurálními postupy vykonávající členské země. Podle článku 4 Úmluvy 2000 by se dožadovaná země měla řídit postupy výslovně uvedenými dožadující zemí. Například poskytnutí důkazů obhajobě by mohlo zkomplikovat provedení žádostí o právní pomoc v režimu utajení. Rozdílné kompetence a pravomoci mezi národními systémy (tj. rozdílná role policie, vyšetřujících soudců a prokurátorů) vyvolává mezi odborníky v členských zemích nejistotu ohledně toho, kdo bude účastníkem jednání. 14

Eurojust hrál důležitou roli ve shromažďování důkazů, když napomohl vysvětlitcizíprávní úpravy, usnadnil výměnu informací mezi příslušnými orgány, formuloval žádosti a poskytoval dodatečné informace. V naléhavých případech pomohl navázat kontakt mezi národními orgány, aby nebylo třeba vydat formální žádost o právní pomoc. Zapojení Eurojustu si vyžádala také různá míra centralizace informací v členských zemích. Toto dobře ilustrují problémy se získáním bankovních informací. Některé členské země (např. Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Rumunsko) zřídily centralizovanou databázi bankovních účtů. To usnadňuje vyřízení žádostí o bankovní informace. Jiné členské země centralizované databáze nemají a vyhledání jména účtu může zabrat příliš mnoho času. Podobný problém může nastat i tam, kde nejsou centralizovány informace z katastru nemovitostí. Problémů s přípustností důkazů bylo zaznamenáno poměrně málo, k čemuž přispěl i Eurojust. Zejména ulehčil ex ante přípustnost důkazů tím, že objasnil relevantní právní požadavky a napomohl s praktickým řešením. Nicméně určité aspekty Úmluvy 2000 byly vyhodnoceny jako problematické. Článek 8 odst. 1 o navrácení ukradené věci může způsobit problémy, když se použije společně se záznamy SIS. Například auto nabyté v dobré víře by se mohlo stát předmětem záznamu SIS. V tomto případě by měl být iniciován výmaz záznamu v SIS. Jiné problémy vyvstaly při povolování odposlechů podle článku 20 odst. 2 Úmluvy 2000. Toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy orgány jedné členské země mohou používat odposlech na území jiné členské země bez nutnosti technické pomoci k jeho provedení. Podle výše zmíněného ustanovení je nutné, aby členský stát provádějící odposlech informoval uvědomovaný členský stát o odposlechu před odposlechem v případech, kdy je mu před nařízením odposlechu známo, že se odposlouchávaná osoba nachází na území uvědomovaného členského státu nebo bezprostředně poté, co se dozví, že se odposlouchávaná osoba nachází na území uvědomovaného členského státu. Nicméně většina odposlechů je nahrávána automaticky a až později je analyzována příslušnými orgány. Článek 20 odst. 4 Úmluvy 2000 umožňuje členskému státu schválit, odmítnout nebo jinak zareagovat na zprávu o odposlechu. Neřeší však situace, ve kterých dojde k automatickému nahrání a pozdější analýze. V této souvislosti vznesl Eurojust řadu otázek. Zda je například nutné informovat členský stát o ukončeném přeshraničním odposlechu a zda je možné tyto odposlechy zpětně schválit. Odpovědi získal Eurojust z 20 členských zemí. Výsledek ukázal, že názory, legislativa a postupy se v členských zemích značně liší a že se tento problém bude muset objasnit na evropské úrovni. Jelikož článek 20 Úmluvy 2000 už neodpovídá požadavkům praxe, kdy většina odposlechů probíhá automaticky a následně je analyzována, mohou nastat problémy s přípustností takto získaných odposlechů. V úvahu přicházejí dvě řešení: (1) autorizace v jednom členském státě by se mohla brát jako dostatečný základ pro odposlech uskutečněný v jiném členském státě bez nutnosti technické pomoci k jeho provedení nebo (2) členský stát vykonávající odposlech by měl požádat o povolení použít odposlech, který byl proveden na území jiného členského státu bez nutnosti technické pomoci k jeho provedení. Evropské zatýkací rozkazy (EZR) V roce 2010 bylo v Eurojustu zaregistrováno celkem 280 případů týkajících se výkonu EZR, což představuje téměř 20 % všech postoupených případů. Případy týkající se vícenásobných žádostí EZR (čl. 16 odst. 2 Rozhodnutí Rady o EZR) 15

Podle článku 16 odst. 2 Rozhodnutí Rady o EZR může vykonávající justiční orgán požádat Eurojust o stanovisko, když se rozhoduje o tom, který z EZR vydaných na stejnou osobu dvěma či více členskými státy má být proveden. V roce 2010 se Eurojust zabýval mnoha případy konkurence EZR. Zprostředkováním rychlé komunikace mezi zúčastněnými justičními orgány sehrál Eurojust důležitou roli v usnadnění výkonu EZR. Příklady případů: Belgický prokurátor obdržel EZR z Rakouska a Německa vydaný na dva německé občany zadržované ve vyšetřovací vazbě. Tyto EZR byly vydány souběžně v rámci rakouského a německého vyšetřování obchodu s marihuanou. Článek 29 odst. 1 belgického zákona ze dne 19. prosince 2003implementujícího Rozhodnutí Rady o EZR uvádí, že pokud byl na tutéž osobu vydán několika členskými státy EZR, prokurátor o tom informuje federálního prokurátora a předloží tento problém soudní radě, aby rozhodla, který EZR bude proveden. Federální prokurátor požádal Eurojust o pomoc při řešení tohoto problému. Belgická národní členka Eurojustu tuto otázku projednala se svými rakouskými a německými kolegy a během 72 hodin byla dosažena dohoda, na základě které byl upřednostněný německý EZR z důvodu národnosti obou pachatelů a povaze trestného činu. Toto doporučení bylo předáno federálnímu prokurátorovi. Soud se držel doporučení a v květnu 2010 předal oba dva podezřelé německým orgánům. V dalším případě si španělský soud vyžádal stanovisko Eurojustu týkající se možného předání estonského občana do Estonska a Itálie. Španělský národní člen Eurojustu tento problém zkonzultoval se svými kolegy a bylo rozhodnuto předat obviněného do Estonska berouc v potaz příslušná ustanovení španělského národního práva a článek 16 odst. 2 Rozhodnutí Rady o EZR. Hlavními důvody pro takové rozhodnutí byly: (1) zločiny, kvůli kterým byla osoba žádána Estonskem (vražda a ozbrojená loupež), byly závažnější než ty, kvůli kterým tuto osobu požadovala Itálie (ozbrojená loupež, účast ve zločineckém spolčení a nelegální držení zbraně), (2) estonský EZR (2006) byl vydán dříve než italský (2007), (3) přestože byly oba EZR vydány z důvodu trestního stíhání, v Estonsku byla fáze vyšetřování uzavřena už v roce 2006, v případě Itálie až v roce 2007, (4) trestné činy, kvůli kterým byl EZR vydán byly spáchány v případě Estonska v roce 2001 a v případě Itálie v roce 2004. Případy týkající se nedodržení lhůt u EZR (čl. 17 odst. 7 Rozhodnutí Rady o EZR) Ve výjimečných případech, kdy není členský stát schopen dodržet časové lhůty u EZR, má povinnost informovat Eurojust a uvést i důvody takového zpoždění. V roce 2010 došlo k 85 případům nedodržení lhůt u EZR. Tři z těchto případů byly postoupeny Eurojustu, protože si vyžadovaly další postup příslušných národních zastoupení. Zbytek případů byl pouze nahlášen. V ohlašovacím postupu je velký nepoměr, neboť 70 z 85 případů bylo nahlášeno Irskem. Ostatní případy byly postoupeny osmi členskými státy (Českou republikou, Švédskem, Maltou, Lotyšskem, Francií, Španělskem, Belgií a Slovenskem). Z toho vyplývá, že zbývajících 18 členských zemí buď žádné případy porušení lhůt u EZR nezaznamenaly, nebo žádné Eurojustu nenahlásily. Hlavními důvody nedodržení lhůt u EZR byly žádosti o dodatečné informace (např. objasnění právní klasifikace trestních činů, nepotvrzení doručení originálních dokumentů) a povaha odvolacích řízení. Problémy s realizací EZR v praxi Obecně je možno konstatovat, že EZR je v praxi aplikován správně a to i díky zkušenostem, které nabyly příslušné národní orgány při jeho užívání. V řešených případech Eurojustem se však stále objevuje mnoho praktických problémů. Jedná se především o: Chybějící či nejasné informace: v několika případech byl popis trestných činů neúplný či nejasný, bylo obtížné získat originální dokumenty, souvislost mezi trestem a trestným činem byla nejednoznačná, chybějící znalost určitých právních požadavků, nebyly poskytnuty informace o délce pobytu požadované osoby ve vazbě. Žádosti o dodatečné informace: někdy zamítnutí EZR souviselo s žádostmi o poskytnutí dodatečné informace v situacích, kdy potřeba takovýchto informací nebyla zřejmá. To mohlo být 16

interpretováno v několika případech jako nedostatek důvěry vůči vydávajícímu členskému státu nebo odlišné pojetí toho, jak by měl být uplatňován princip proporcionality (čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv). Stále přetrvávají problémy s aplikací principu vzájemného uznávání. Problémy s překlady: špatná kvalita a nepřesné překlady EZR měly za následek problémy s pochopením EZR. Někdy se Eurojustu podařilo tyto problémy díky své zkušenosti a jazykovým schopnostem překonat. Špatná volba slov obviněný a podezřelý může mít dalekosáhlé důsledky pro provedení EZR. Soudní řízení v nepřítomnosti obžalovaného: závažné problémy nastaly v případech odsouzení v nepřítomnosti obžalovaného, ve kterých byla problémem záruka možnosti obnovení procesu. Další nejasnosti panovaly ohledně toho, zda byl EZR vydán z důvodu trestního stíhání či vykonání trestu. To má praktické důvody, neboť pakliže se jednalo o vydání z důvodu trestního stíhání, musí EZR obsahovat jiné informace, než pokud by byl EZR vydán z důvodu výkonu trestu. Tato situace se může zlepšit, až členské země implementují Rozhodnutí Rady ze dne 26. února 2009, které novelizuje Rozhodnutí Rady o EZR v části upravující postup soudu v řízení v nepřítomnosti obžalovaného. Rozdíly mezi právními systémy: problémem zůstávají rozdíly mezi systémy anglosaského práva a kontinentálního práva. V těchto případech hraje Eurojust důležitou roli. Zlepšuje povědomí o rozdílných systémech a poskytuje praktická řešení. Judikatura Soudního dvora Evropské unie a především závěry v případě Pupino (C 105 /03), které zavazují interpretovat národní legislativu v souladu a s účelem rámcových rozhodnutí, mohou napomoci při řešení stávajících problémů. Proporcionalita: vydání EZR může být považováno za nepřiměřené s ohledem na bagatelní povahu trestného činu a očekávanou výši trestu a dobu, kterou může daná osoba strávit ve vazbě v průběhu řízení o EZR a vysoké náklady na výkon EZR. Tyto faktory mohou vést k neochotě provést EZR. Zásada speciality: stále docházelo k praktickým problémům způsobeným rozdílnou aplikací článku 27 Rozhodnutí Rady o EZR členskými státy, tedy při stíhání předané osoby pro jiné trestné činy, které tato osoba spáchala před jejím předáním. Vrácení předaného občana k výkonu trestu: problémy v této oblasti způsobily zpoždění v některých řízeních. Provedení tohoto typu EZR by bylo usnadněno, kdyby vyžadující orgány hned na začátku jasně uvedly, že za stanovených podmínek souhlasí s návratem hledané osoby do předávající členské země. Realizace předání dotyčné osoby: v několika případech nebyl dodržen dohodnutý den předání osoby. V případech, kdy bylo získání informací k usnadnění konečného rozhodnutí o vydání nezbytné, napomohl Eurojust urychlit komunikaci mezi příslušnými národními orgány a objasnit požadavky vykonávajících justičních orgánů. Další pomoc poskytnutá Eurojustem zahrnovala doporučení podoby EZR před jeho vyhotovením. Dále se Eurojust aktivně podílel na propagování užívání existujících pomůcek EZR, jakými jsou například Evropská příručka EZR o vydávání EZR a Atlas EZR na webových stránkách EJN. Příkazy k zajištění Přestože měly členské země implementovat rámcové rozhodnutí Rady o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků do 2. července 2005, aplikace toho nástroje je stále velmi omezená. Při práci na případech se ukázaly mnohé problémy v této oblasti. Formulář, který je součástí rámcového Rozhodnutí o příkazech k zajištění majetku a důkazů, je zbytečně komplikovaný a požadované informace nejsou vždy k dispozici v čase jeho vyplňování. Navíc, když není znám majetek, musí se nejdřív vyhotovit žádost o právní pomoc k identifikaci 17

majetku a teprve pak lze vydat příkaz k jeho zajištění. Použití tohoto nástroje není také praktické v souvislosti s domovními prohlídkami, kde je podle odborníků vhodnější použít žádosti o právní pomoc podle Úmluvy 1959 a Úmluvy 2000. Výkon příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků podle rámcového rozhodnutí Rady je problematický především z následujících důvodů: celková složitost formálních požadavků, jejich odlišná interpretace, nejistota, zda je použití standardního formuláře povinné a zásadní rozdíly v právních systémech a postupech. Tyto problémy pak mohou být ještě umocněny požadavky na překlad. V jednom případě nebyl například původní formulář použit k přeloženému, a tak vykonávající orgány nebyly schopny rozpoznat, že se jedná o příkaz k zajištění majetku vyžadující rychlé jednání. Výsledkem bylo, že příkaz byl stažen, protože majetek už nebylo možno vyhledat. V několika případech sehrál Eurojust velmi důležitou roli poskytnutím doporučení a posílením porozumění a spolupráce mezi příslušnými orgány. Praktických doporučení je celá řada. Lepší implementace rámcového rozhodnutí Rady o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků členskými zeměmi by efektivněji využila možnosti, které tento nástroj umožňuje. Vybudování určitého Atlasu podobného tomu, který již existuje u EZR, by usnadnil použití příkazů k zajištění. Vypsání specifických požadavků stran členských států ohledně příkazu k zajištění by také mohl pomoci při jeho používání. Konfiskace a odčerpávání výnosů z trestné činnosti Konfiskace a odčerpávání výnosů z trestné činnosti z trestné představují dva účinné nástroje v boji se závažnou přeshraniční trestnou činností. Zločinecké organizované skupiny, za účelem zakrytí neprávem nabytého majetku, skrývají peníze na zahraničních bankovních účtech nebo za ně nakupují majetek, který je pak těžké identifikovat. Efektivními zastrašujícími prostředky jsou tak zajištění a konfiskace výnosů ze závažné trestné činnosti. Rozdíly mezi právem hmotným a procesním v členských zemích však vytváří zásadní problémy ve vyšetřování, identifikaci, vyhledání a vymáhání výnosů pocházejících z přeshraniční trestné činnosti. Typickými právními problémy v uznávání a provedení příkazů ke konfiskaci jsou aplikace principu oboustranné trestnosti a náročnost dokazování nezákonného nabytí majetku. Členské státy mají velmi odlišná pravidla pro vymáhání majetku pocházejícího z trestné činnosti. Zatímco ve většině členských zemí může být majetek nabytý trestnou činností zajišťován v návaznosti na odsuzující rozsudek, v několika členských státech je možno zajišťovat takovýto majetek na základě příkazu vydaného v rámci civilního řízení nebo jiného právního nástroje, který je možno aplikovat i bez odsuzujícího rozsudku v trestním řízení. Přeshraniční uznávání konfiskačních příkazů vydaných rámci trestního řízení, respektive v rámci civilního řízení je proto v Evropské unii problematické. Rozdílná terminologie a právní úpravy přispívají k již tak komplikované situaci. Záležitosti týkající se konfiskace a odčerpávání výnosů z trestné činnosti se projednávají v Eurojustu jak mezi jednotlivými národními zastoupeními, tak na koordinačních schůzkách za účasti národních orgánů. Například, zástupci dvou národních zastoupení Eurojustu se sešli, aby prodiskutovali, zda je možné vydat v jedné jurisdikci soudní příkaz na zajištění majetku obžalovaného za účelem zajištění nároku poškozeného. Eurojust hrál důležitou roli při aplikaci právních nástrojů EU v oblasti zajišťování a konfiskace majetku za účelem kompenzace obětí. V souvislosti s registrovanými případy Eurojustu v roce 2010 bylo nebo bude zkonfiskováno značné množství majetku. Níže uvedená tabulka obsahuje příklady případů, ve kterých se členským zemím s pomocí Eurojustu podařilo majetek a peníze zabavit nebo dosáhnout dohodu o jejich zabavení. 18

Členský stát Belgie Bulharsko Česká republika Německo Irsko Španělsko Itálie Francie Rakousko Finsko Švédsko Spojené království Majetek zabavený díky pomoci Eurojustu Dvě lodě ve Španělsku (týká se dvou různých případů) 37 tis. EUR v hotovosti a nemovitosti ve Spojeném království. Rakouské orgány s pomocí Eurojustu zabavily 700 tis. českých korun (28 650 EUR) 100 mil. EUR pocházejících z velkých daňových podvodů v případě týkajícím se koordinovaných domovních prohlídek v 15 zemích Rozsáhlé majetky ve Španělsku a Irsku V rámci pěti případů bylo zabaveno 112 mil. EUR, 17 mil. EUR, 1 mil. EUR, 23 tis. EUR a 9 mil. EUR (všechny částky zabaveny po konečném soudním rozhodnutí) Předběžná konfiskace 400 tis. EUR v Nizozemsku Zabavení 800 kg padělaného zboží v 10 státech Zabavení luxusních hodinek v Německu Zabavení 300 kg kokainu v Belgii, Španělsku, Itálii a České republice Zabavení dokumentů týkajících se registrace 100 automobilů v Německu Zabavení 700 kg hašiše, jednoho počítače, mobilních telefonů a dokumentů ve Francii, Španělsku a Spojeném království zajištění jednoho internetového serveru v Rakousku Majetek a vozidla v Itálii, jedna loď a zabavení 1 400 kg kokainu 140 tis. EUR v České republice v případě daňového podvodu 200 tis. EUR v Belgii v případě daňového podvodu 13 tis. EUR ve Španělsku v případě praní špinavých peněz 47 500 EUR v Portugalsku 1 685 800 EUR ve Švédsku a zabavení cizí lodě Veškerý majetek a peníze hlavního podezřelého (včetně domu, rychlého člunu a peněz v celkové hodnotě 1,2 mil EUR) Několik luxusních vozidel ve Španělsku V roce 2010 Eurojust inicioval dotazník týkající se konfiskací při absenci odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení nebo odčerpávání výnosů v rámci civilního řízení. Na základě 22 odpovědí je možné konstatovat, že kvůli ústavním omezením umožňuje tato opatření pouze několik zemí. Například zkušenosti Itálie s organizovaným zločinem se promítají do její legislativy týkající se konfiskací majetku, které není založené na odsuzujícím rozsudku. Dotazník také zkoumal, zda právní systémy členských zemí umožňují jiné nástroje podobné konfiskaci při absenci odsuzujícího rozsudku v trestním řízení nebo odčerpávání výnosů v rámci civilního řízení. I když většina členských zemí výše takovýto způsob zajišťování majetku neaplikuje, mnoho už implementovalo Rozhodnutí Rady 2005/212/SVV o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti, které umožňuje rozsáhlá zabavování majetku. Existuje nicméně několik členských států, kde může být majetek konfiskován i bez příslušného trestního řízení. Pro vykonání příkazu k zajištění nebo konfiskaci věcí pocházejících z trestné činnosti by měla v zásadě stačit pouze žádost o právní pomoc. Praxe však tak jednoduchá není. Příjemci žádostí o právní pomoc mohou být v každé členské zemi jiní a to podle fáze trestního řízení a místa, kde má dojít k zajištění a zabavení majetku. V některých případech se musí žádosti o právní pomoc poslat soudům první instance nebo státnímu zastupitelství, v jiných případech centrálním orgánům pro mezinárodní spolupráci a v dalších ministerstvům spravedlnosti. Z výsledků dotazníku vyplývá, že provádění příkazů ke konfiskaci je jednodušší v těch členských státech, které implementovaly Rozhodnutí Rady 2006/783/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci. Kvůli odlišným právním pojmům a požadavkům dochází k mnoha problémům v případě žádostí o vykonávání příkazů k zajištění a konfiskaci majetku, které nejsou založeny na odsuzujícím rozsudku 19

v trestním řízení nebo odčerpávání výnosů v rámci civilního řízení. Tuto problematiku se pokouší řešit lucemburský zákon o konfiskaci, který umožňuje provést zahraniční příkaz k zabavení věci buď na základě odsuzujícího rozsudku, nebo (při splnění určitých podmínek) na základě justičního rozhodnutí trestní povahy, kdy byl spáchán jeden nebo více trestných činů, které jsou důvodem pro to, aby rozhodnutí o konfiskaci bylo uznáno a provedeno. Dohody mezi členskými státy o nakládání s konfiskovaným majetkem a dělení majetku usnadnily úsilí zbavit pachatele majetku nabytého trestnou činností. Eurojust napomohl při uzavření těchto dohod. Dva případy zaregistrované Eurojustem v roce 2010 ve věci praní špinavých peněz zahrnovaly příkazy ke konfiskaci ve Španělsku a Portugalsku. Po přímluvě Eurojustu národní orgány obou zemí souhlasily a poslaly peníze do třetí členské země. Sledované zásilky Podle článku 12 odst. 1 Úmluvy 2000 se každý členský stát zavazuje zajistit, na žádost dalšího členského státu povolení sledování zásilek na jejím území v rámci vyšetřování trestného činu, pro který je přípustné vydání. Sledované zásilky spadají do pole působnosti policejní i justiční spolupráce, neboť v mnoha členských státech je podmínkou jejich provedení souhlas příslušného justičního orgánu. Navíc sledované zásilky jsou přímo uvedeny v Rozhodnutí o Eurojustu, kde je zdůrazněn rozměr justiční spolupráce těchto opatření (čl. 9c odst. 1 písm. d), čl. 9d písm. a) a čl. 13 odst. 7 písm. b). V roce 2010 postupovaly členské země Eurojustu případy sledovaných zásilek za účelem zrychlení jejich výkonu. Úspěšnost sledovaných zásilek záleží na včasné koordinaci a rychlé reakci. V jednom závažném případu obchodu s drogami asistoval Eurojust při výkonu sledované zásilky ve čtyřech členských zemích. Výsledkem bylo zajištění 1 400 kg kokainu. Dále napomohl Eurojust v objasňování velmi odlišných právních úprav jednotlivých členských zemí týkajících se postupů při sledovaných zásilkách. V jednom případě sledované zásilky se bylo třeba posoudit zajištění bezpečnosti vyslaných tajných agentů. Eurojust sehrál velmi důležitou roli při těchto opatření a doporučil zúčastněným členským státům jak postupovat. Ve stejném případě napomohl Eurojust dožadující členské zemi včasně určit příslušné orgány dožadované členské země mající za úkol logistiku a bezpečnost tajných policistů. Výsledkem této pomoci byla úspěšně provedená sledovaná zásilka a zadržení podezřelého. Stále však přetrvávají obtíže a právní překážky ohrožující provedení sledované zásilky v členských zemích. Například orgány v cílové zemi se mohou dozvědět o nelegální zásilce až poté, co je v pohybu nebo už dorazila na jejich území. Navíc plánované trasy se mohou nečekaně změnit. 20