Jezuitská malířská kultura na Moravě

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA DĚJIN UMĚNÍ Obor: Dějiny výtvarných umění Jezuitská malířská kultura na Moravě Obraz ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Bc. Jana Macháčková Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D. Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny a literaturu řádně citovala a uvedla. V Olomouci dne 25. 4. 2013. Jana Macháčková 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala prof. PhDr. Ladislavovi Danielovi, Ph.D. za odborné vedení a připomínky k mé diplomové práci, a také PhDr. Janě Zapletalové, Ph.D. za podnětné rady a konzultace. Mé díky patří dále administrátorovi akademické farnosti Panny Marie Sněţné v Olomouci, P. Mgr. Petrovi Havlíčkovi SJ, který mi umoţnil fotit v kostele, a správci chrámu, panu Jemelkovi, za velmi ochotnou pomoc při pořizování fotodokumentace. 3

OBSAH 1. ÚVOD... 11 2. PŘEHLED BÁDÁNÍ... 13 3. JEZUITÉ U MINORITŮ 1567-1712... 15 4. CHRÁM P. MARIE SNĚŢNÉ... 18 4.1. Proměna ideové koncepce chrámu v kontextu doby... 22 4.2. Obrazy v bočních kaplích... 24 4.2.1. Kaple sv. Ignáce z Loyoly... 25 4.2.2. Kaple sv. Františka Xaverského... 28 4.2.3. Kaple sv. Anny... 30 4.2.4. Kaple sv. Pavlíny... 33 4.2.5. Kaple sv. Josefa... 35 4.2.6. Kaple sv. Aloise Gonzagy... 37 4.2.7. Kaple sv. Archanděla Michaela... 40 4.2.8. Kaple sv. Karla Boromejského... 42 4.2.9. Kaple sv. Anděla Stráţce... 44 4.2.10. Kaple sv. Barbory... 46 5. DUCHOVNÍ APEL SKRYTÝ V OBRAZECH... 48 6. KATALOG... 53 I. Presbytář, hlavní loď, předsíň kostela... 53 1. Karel Josef Haringer, P. Maria Královna nebes... 54 2. Karel Josef Haringer, Zázrak P. Marie Sněţné... 56 3. Jan Kryštof Handke, Zmrtvýchvstalý Kristus a P. Maria... 57 4. Jan Kryštof Handke, P. Maria a sv. Jan Evangelista... 58 5. Jan Kryštof Handke, Nanebevzetí P. Marie... 59 6. Jan Kryštof Handke, Korunování P. Marie... 59 7. Jan Kryštof Handke, P. Maria Orodovnice Moravy... 60 8. Jan Kryštof Handke, Andělé... 60 4

II. Hlavní oltář... 62 A. Architektura... 62 B. Sochařství... 63 1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Vavřinec a Sv. Valentin... 63 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Marek a Sv. Lukáš... 64 3. Augustin Jan Thomasberger, Andělé... 64 C. Závěsná malba... 65 1. Jan Jiří Schmidt, Zjevení P. Marie Sněţné... 65 III. Kaple sv. Ignáce z Loyoly... 68 A. Architektura... 69 B. Sochařství... 70 1. Jan Sturmer, Nejsvětější Trojice... 70 2. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Ignáce... 70 C. Závěsná malba... 72 1. Jan Jiří Hering, Vidění v La Storta... 72 2. Jan Kryštof Handke, Slavnostní zahájení činnosti Collegia Germanica... 73 3. Jan Kryštof Handke, Sv. Ignác udílí almuţny... 75 D. Nástěnná malba... 75 1. Jan Kryštof Handke, Sv. Petr se zjevuje sv. Ignácovi po poranění v bitvě u Pamplony... 75 2. Jan Kryštof Handke, P. Maria pomáhá při sestavování regulí jezuitského řádu... 76 3. Jan Kryštof Handke, Potvrzení regulí jezuitského řádu papeţem Pavlem III.... 77 4. Jan Kryštof Handke, Vize Nejsvětější Trojice... 77 5. Jan Kryštof Handke, Zjevení Krista v hostii... 78 6. Jan Kryštof Handke, Modlitba sv. Ignáce... 79 7. Jan Kryštof Handke, Ţena s dítětem před obrazem světce... 79 5

8. Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony... 80 IV. Kaple sv. Františka Xaverského... 84 A. Architektura... 85 B. Sochařství... 85 1. Augustin Jan Thomasberger, Svatá Rodina... 85 2. Wolfgang Rossmayer, Zázraky a zjevení sv. Františka Xaverského... 86 C. Závěsná malba... 88 1. Jan Kryštof Handke, Povolání sv. Františka Xaverského... 88 2. Jan Kryštof Handke, Sv. František Xaverský přijímá zakládací listinu semináře v Goi... 89 3. Jan Kryštof Handke, Indická misie sv. Františka Xaverského... 90 D. Nástěnná malba... 91 1. Jan Kryštof Handke, Křest indického kníţete... 91 2. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného jezuity... 92 3. Jan Kryštof Handke, Disputace sv. Františka Xaverského... 92 4. Jan Kryštof Handke, Udílení svátosti nemocnému... 94 5. Jan Kryštof Handke, Smrt sv. Františka Xaverského... 95 6. Jan Kryštof Handke, Uzdravení nemocného v ústí Gangu (?)... 95 7. Jan Kryštof Handke, Vzkříšení dítěte orientální královny... 95 8. Jan Kryštof Handke, Grisaillové medailony... 96 V. Kaple sv. Anny... 100 A. Architektura... 100 B. Sochařství... 101 1. Michael Zürn, Sv. Jeroným... 101 2. Michael Zürn, Sv. Řehoř Veliký... 101 3. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Křtitel... 102 C. Závěsná malba... 103 1. Jan Jiří Schmidt, P. Maria s dítětem a sv. Annou; nástavec: Sv. Alţběta se sv. Janem Křtitelem... 103 6

2. Olomoucký malíř, Cyklus ze ţivota sv. Anny... 104 3. Autor neznámý, Sv. Anna... 104 D. Nástěnná malba... 105 1. Jan Kryštof Handke, Obětování P. Marie v chrámu... 105 2. Jan Kryštof Handke, Zvěstování sv. Anně... 106 VI. Kaple sv. Pavlíny... 109 A. Architektura... 109 B. Sochařství... 110 1. Michael Zürn, Sv. Augustin... 110 2. Michael Zürn, Sv. Ambroţ... 110 3. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Petr... 110 C. Závěsná malba... 111 1. Jan Jiří Schmidt, Sv. Pavlína léčí nemocné morem; nástavec: Sv. Apolónie... 111 2. Autor neznámý, Sv. Jáchym s P. Marií... 112 3. Olomoucký malíř, Protimorové procesí s ostatky sv. Pavlíny v Olomouci roku 1623... 113 4. Olomoucký malíř, Sv. Pavlína jako patronka města při morové epidemii v roce 1623... 114 D. Nástěnná malba... 114 1. Jan Kryštof Handke, Křest sv. Pavlíny... 114 2. Jan Kryštof Handke, Martyrologium sv. Pavlíny... 115 VII. Kaple sv. Josefa... 117 A. Architektura... 117 B. Sochařství... 118 1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Juda Tadeáš... 118 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Jan Nepomucký... 118 C. Závěsná malba... 119 7

1. Karel Josef Haringer, Sen sv. Josefa; nástavec: Sv. František Borgiáš.... 119 2. Autor neznámý, Sv. Apolónie... 120 D. Nástěnná malba... 121 1. Jan Kryštof Handke, Navštívení P. Marie... 121 VIII. Kaple sv. Aloise Gonzagy... 123 A. Architektura... 124 B. Sochařství... 125 1. Wolfgang Träger, Andělé... 125 2. Wolfgang Träger (dílna), První zpověď sv. Aloise Gonzagy... 126 C. Závěsná malba... 126 1. Karel Josef Haringer, Sv. Alois Gonzaga... 126 2. Autor neznámý, Sv. Stanislav Kostka, Sv. Alois Gonzaga... 127 3. Jan Kryštof Handke, Sv. Jan Křtitel... 128 4. Jan Kryštof Handke, Křest Páně... 128 5. Autor neznámý, Sv. Antonín Paduánský... 129 D. Nástěnná malba... 129 1. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Aloise... 129 2. Jan Kryštof Handke, Andílek s lilií, Andílek s růţovým keřem, Koruna s květy..... 130 IX. Kaple sv. Archanděla Michaela... 132 A. Architektura... 132 B. Sochařství... 133 1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Gabriel... 133 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Archanděl Rafael... 133 C. Závěsná malba... 134 1. Josef František Wickart, Archanděl Michael v boji s ďáblem, nástavec: Stigmatizace sv. Františka z Assisi... 134 2. Josef Ignác Sadler, Sv. Dorota... 135 8

3. Jan Jiří Heinsch, Sv. Rodina... 136 X. Kaple sv. Karla Boromejského... 139 A. Architektura... 139 B. Sochařství... 140 1. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Šebestián... 140 2. Augustin Jan Thomasberger, Sv. Roch... 140 C. Závěsná malba... 141 1. Josef František Wickart, Sv. Karel Boromejský podává Tělo Páně umírajícím; nástavec: Vidění sv. Rozálie... 141 2. Autor neznámý, P. Maria Pomocná, téţ Pasovská... 142 3. Autor neznámý, Sv. Jan Nepomucký... 143 4. Autor neznámý, Sv. Josef... 144 5. Autor neznámý, Sv. Jan Evangelista... 144 XI. Kaple sv. Anděla Stráţce... 147 A. Architektura... 147 B. Sochařství... 148 1. Augustin Jan Thomasberger, P. Maria Immaculata... 148 2. Filip Sattler, Sv. Markéta z Cortony... 149 3. Autor neznámý, Anděl Stráţný... 149 C. Závěsná malba... 151 1. Karel Josef Haringer, Anděl Stráţce... 151 D. Nástěnná malba... 152 1. Jan Kryštof Handke, Tóbit posílá syna na cestu... 152 2. Jan Kryštof Handke, Anděl vyvádí sv. Petra z vězení... 152 XII. Kaple sv. Barbory... 155 A. Architektura... 156 B. Sochařství... 156 1. Augustin Jan Thomasberger, Ukřiţovaný s anděly... 156 2. Filip Sattler, Sv. Marie Magdalena... 157 9

3. Autor neznámý, Sv. Barbora... 157 C. Závěsná malba... 158 1. Karel Josef Haringer, Stětí sv. Barbory... 158 D. Nástěnná malba... 159 1. Jan Kryštof Handke, Glorifikace sv. Barbory... 159 2. Jan Kryštof Handke, Sv. Barbora pomáhá nemocným a umírajícím 160 XIII. Oltář sv. Kříţe... 162 XIV. Kazatelna... 164 7. ZÁVĚR... 166 8. POZNÁMKY... 167 9. SUMMARY... 193 10. PRAMENY A LITERATURA... 194 11. PŘÍLOHY A SEZNAM VYOBRAZENÍ NA CD... 202 12. SEZNAM OBRAZOVÉ PŘÍLOHY... 222 13. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA... 224 14. ANOTACE... 230 10

1. ÚVOD Snahy o nastolení katolické tradice na Moravě naráţely v raném novověku hlavně na nekatolickou většinu stavů, trvajících na náboţenských svobodách země. Zlom měl přijít s jezuitským řádem, zaloţeným sv. Ignácem z Loyoly roku 1534 a potvrzeným bulou papeţe Pavla III. roku 1540. První jezuité se v českých zemích objevili v roce 1556, aby ztracené obyvatele Čech a Moravy přivedli zpět do lůna katolické Církve. 1 O příchod jezuitů do Olomouce usiloval jiţ biskup Marek Kuen (1553 1565), ale dosáhl toho, roku 1566, aţ jeho nástupce biskup Vilém Prusinovský z Víckova (1565 1572). Vzhledem k převaze luteránského obyvatelstva se schválení misie neobešlo bez počátečních komplikací, avšak nakonec ji generál řádu, František Borgiáš, potvrdil a dne 22. 4. 1567 schválil papeţ Pius V. 2 Prvním sídlem řádu se stal v roce 1567 jiţ značně sešlý minoritský klášter s kostelem P. Marie, jejţ začali jezuité pro své potřeby upravovat. Po přestavbě koleje a dokončení nové školní budovy v roce 1582, byl na místě pěti měšťanských domů, jeţ řád získal, v roce 1596 vybudován renesanční konvikt a seminář; k němuţ se přičlenil kostelík Boţího Těla. Na konci 16. století poloţili jezuité ještě základy seminární budovy sv. Františka Xaverského pro chudší alumny. Renesanční podobu areálu, dotovanou olomouckým biskupem, bohuţel podrobně neznáme, poněvadţ zanikla při radikální barokní přestavbě komplexu budov v poslední třetině 17. století a první třetině 18. století. 3 V květnu 1619 se k povstání českých stavů přidala i Morava, proto museli jezuité Olomouc opustit. 4 Po Bílé hoře se ve městě započalo rozvíjet baroko doprovázené v počátcích náboţenskou intolerancí, návratem jezuitů (1621), morovými epidemiemi (1623, 1633), velkým poţárem (1637), a také okupací města Švédy (1642 1650). 5 Opětovné vysvěcení olomouckých kostelů i následné procesí tak mělo vedle svého liturgického 11

opodstatnění i zřetelný demonstrativní charakter. Svým způsobem se jednalo o očistný rituál a symbolické ovládnutí městského prostoru katolickou tradicí. 6 O rozšíření koleje uvaţovali jezuité jiţ během třicetileté války, avšak aţ na počátku 18. století byli natolik ekonomicky soběstační, aby započali s velkolepými stavebními aktivitami. Před rokem 1695 vypracovali definitivní projekt na výstavbu nových jezuitských škol (1701 1708), v roce 1711 přistoupili k přestavbě koleje (1714 1715; 1718 1723), ale i výstavbě nového kostela P. Marie Sněţné (1710 1720), semináře sv. Františka Xaverského (1717 1720); komplex jezuitských budov dotvořila stavba Nového konviktu (1721 1724). 7 Za centrum jezuitské misie v Olomouci můţeme povaţovat chrám P. Marie Sněţné, oceňovaný dnes zvláště pro svůj téměř nedotčený stav dochování. Z toho důvodu se jeví jako ideální východisko pro téma této práce, čili analýzu podstaty a funkce obrazu ve vizuální kultuře olomouckých jezuitů. Po přehledu dosavadního bádání se pozornost zaměří na podobu a vybavení starého minoritského kostela, jehoţ tradici Tovaryšstvo Jeţíšovo nepopřelo ani v novém chrámu. Jelikoţ stavebnímu vývoji a umělecké výzdobě jezuitského kostela P. Marie Sněţné věnovala pozornost řada badatelů, 8 stanou se páteří celé práce závěsná plátna v bočních kaplích kostela. Impuls pro zpracování tématu představovalo zjištění, ţe víme stále velmi málo o záměru, se kterým jezuité svůj kostel uměleckými díly vybavovali, o preferované formě a zasazení děl do uměleckého programu koleje, misie a ţivota barokního města. 12

2. PŘEHLED BÁDÁNÍ První návrh stanov řádu, vypracovaný v roce 1539, tzv. Formula Instituti, ani chování jezuitů zpočátku nepoukazovaly na zvláštní zaujetí kulturou a uměním. Revidovaná verze Formulí z roku 1550 však jiţ obsahovala důleţitý seznam aktivit řádu, doplněný větou a vytvářet další práce jako projev lásky vhodný pro všeobecné dobro. 9 Sv. Ignác se tedy projevoval jako velký pragmatik, poněvadţ podporoval vše, co prospívalo pastorační praxi. Pravděpodobně tím nedohlédl všech důsledků svých rozhodnutí, neboť jimi svůj řád pověřil nejen misí církevní, ale i kulturní. Potenciál obrazů si jezuité poprvé uvědomili v souvislosti s misiemi, o jejichţ charakteru pojednal i český jezuita Matěj Tanner. 10 Historii řádu v českých zemích věnoval pozornost například T. V. Bílek, 11 dále Antonín Podlaha 12 a Alois Kroess. 13 V současnosti se problematice věnuje zvláště Ivana Čornejová. 14 Ke shrnutí působení Tovaryšstva Jeţíšova na našem území výrazně přispěla i v Praze konaná mezinárodní konference Bohemia Jesuitica 1556 2006. 15 Část příspěvků ve sborníku z konference pojednala také o přístupu jezuitů k výtvarnému umění, jejţ utvářela především řádová spiritualita popsaná v Duchovních Cvičeních sv. Ignáce z Loyoly, 16 navazujících svým charakterem na starší tradici kartuziánského mnicha Ludolfa Saského skrze pozorování vyobrazení ze ţivota a utrpení Páně vnitřně zakoušet Boţí lásku. Otázkou funkce obrazu v programu jezuitského řádu se dnes zabývá především Petra Nevímová, 17 ale problematiky se dotýká i Jan Royt. 18 Práce těchto autorů se zaměřují spíše na uměleckou tvorbu jezuitů v Čechách. Publikaci mapující uměleckou činnost řádu na Moravě stále postrádáme, neboť vznikají práce spíše dílčího charakteru. Detailní pohled na prostředí barokní Olomouce si kladly za cíl postihnout zvláště svazky doprovázející výstavu Olomoucké baroko, 13

Výtvarná kultura let 1620 1780, 19 ve kterých lze najít stati jak o etablování a umělecké produkci jezuitů ve městě, tak kompletní přehled uměleckohistorické literatury k tomuto tématu. Nejdůleţitější spis o dějinách kostela P. Marie Sněţné sepsal jiţ rektor olomoucké koleje Johann Müller Anfang und Ende der alten Maria Schneekirche. 20 Z něj čerpal Jan Petr Cerroni, 21 na kterého navázali Tomáš Řehoř Volný, 22 Adolph Nowak, 23 August Prokop, 24 Robert Schünke, 25 Josef Vyvlečka 26 a Alois Jašek. 27 Malířské výzdobě interiéru věnoval pozornost především Milan Togner 28 a Leoš Mlčák. 29 Vzhledem k nadnárodnímu charakteru a pevné organizaci jezuitského řádu zde musíme zohlednit výsledky zahraničního bádání. Činnosti jezuitů v rakouské provincii, jeţ byla dlouho propojena s našimi zeměmi, se věnuje například Herbert Karner Die Jesuiten in Wien. 30 Podnětná publikace vzešla také z německého prostředí Rom in Bayern: Kunst und Spiritualität der ersten Jesuiten, 31 ale aktivity jezuitů v Německu sleduje i Jeffrey Chipps Smith Sensuous Worship. 32 Sledovaným tématem se zabýval i Alain Tapié Vision Jésuite: Du Tintoret à Rubens. 33 Vznik dalších publikací, zaměřených na uměleckou produkci jezuitů, iniciovali v poslední době především americký historik umění Gauvin Alexandr Bailey a John W. O Malley SJ. Jedná se o tituly The Jesuits. Culture, sciences, and the arts, 1540 1773 34 a The Jesuits II. Culture, sciences, and the arts, 1540 1773, 35 jeţ obsahují kompilaci statí mapujících stopy, jeţ řád ve světě zanechal svou kulturní i vědeckou činností. Dále The Jesuits and the Arts, 1540 177, 36 podávající komplexní pohled řádu na výtvarné umění a architekturu, Between Renaissance and Baroque: Jesuit Art in Rome, 1565 1610, 37 sledující počátky jejich uměleckého působení, a také Hope and Healing: Painting in Italy in a Time of Plague, 1500 1800, 38 katalog vydaný ke stejnojmenné výstavě Worcester Art muzea v Masachusetts, zkoumající roli umění v době krize. 14

3. JEZUITÉ U MINORITŮ 1567-1712 Podobu minoritského kláštera a chrámu, do kterého jezuitský řád natrvalo přesídlil, dne 4. října 1569, 39 přibliţují zápisky rektora olomoucké koleje Johanna Müllera, 40 a také plán staré jezuitské koleje a školní budovy z roku 1710, čili z doby krátce před barokní přestavbou, publikovaný Jiřím Fialou a Leošem Mlčákem. 41 Kostel P. Marie přiléhal ke koleji ze severní strany. Jednalo se o chrám orientovaný, poprvé zmíněný roku 1267, s dlouhým, trojboce uzavřeným chórem a síňovým trojlodím spočívajícím na šesti osmibokých pilířích. Zápisky rektora J. Müllera uvádí i legendu k půdorysu chrámu, 42 jeţ plně odpovídá plánu kostela P. Marie publikovanému J. Fialou a L. Mlčákem [příloha č. 1]. 43 Písmeno A. značí délku a šířku chóru, B. délku a šířku lodi, H. I. K. pilíře na severní straně lodi, N. O. P. protější pilíře na jiţní straně, C. D. vchody do sakristie, E. místo, kde stála kazatelna, F. oltář sv. Anny, G. oltář P. Marie, L. M. vchody do kostela a Z. R. P. tři vchody do kaplí, které jezuité postupně přistavili. 44 Záhy po svém příchodu započali jezuité s nutnou obnovou kostela, neboť se v něm nacházelo jen několik starých sešlých oltářů a vadné varhany. 45 Mezi staré oltáře patřil i oltář sv. Barbory, ke kterému máme ještě k roku 1560 doloţenu donaci 46 a oltář sv. Martina, jenţ dle J. P. Cerroniho 47 jezuité v roce 1576 obnovili a spojili s úctou ke sv. Františkovi Xaverskému. Iniciované úpravy respektovaly minoritskou tradici, zvláště úctu k oltáři sv. Anny, při kterém vzniklo v roce 1501 bratrstvo, 48 ale silnou kultovní tradici měla také soška P. Marie s dítětem, stojící na pilíři u zdi, vedle kazatelny a oltáře sv. Anny. 49 Dle rektora J. Müllera ji chrámu daroval Jaroslav ze Šternberka, se kterým jsou, dle legendy, počátky minoritského kostela spojeny; 50 dnes se nachází na hlavním oltáři. Další adaptace chrámového interiéru probíhaly v rozmezí let 1584 aţ 1683. 51 15

Do upraveného chóru (1584 1591) jezuité umístili hlavní oltář Nejsvětější Trojice, P. Marie a apoštolů Petra a Pavla. V oltářním retabulu se nacházel obraz Nanebevzetí P. Marie, po stranách sochy sv. Petra a sv. Pavla. 52 V roce 1602 biskup František z Dietrichštejna (1599 1633) posvětil nový oltář sv. Vavřince a sv. Valentina, jenţ vznikl místo dvou sešlých oltářů, 53 a který J. P. Cerroni 54 uvádí jako oltář P. Marie s obrazem Nanebevzetí P. Marie, archandělem Gabrielem nahoře a se sv. Vavřincem (napravo) a sv. Valentinem (nalevo). J. Müller uvádí, 55 ţe vznikl v souvislosti se zaloţením bratrstva Nanebevzetí P. Marie (1580/1591). Na půdorysu starého kostela ho označil písmenem G., čili se jedná o oltář P. Marie. V letech 1604 1607 přistavili jezuité k jiţní lodi kostela kapli sv. Kříţe, jíţ fundoval Vilém Zoubek ze Zdětína. Do kaple umístili nový oltář, konsekrovaný roku 1607, jejţ doplňovala P. Maria a Ecce Homo. Kostel ani kolej však jezuitům stále nevyhovovaly, proto se rozhodli pro radikální přestavbu. Jejich záměr přerušil rok 1620, kdy byli, v důsledku stavovského povstání, z města vypuzeni. Kostela se následně zmocnili kališníci, kteří z něj odstranili obrazy. 56 Po návratu do města, v roce 1621, započalo Tovaryšstvo Jeţíšovo, za přispění probošta Václava Pillara z Pilchu, se stavbou oltáře sv. Ignáce, a díky Kobylkům z Kobylího také oltáře sv. Františka Xaverského, a to u příleţitosti jejich kanonizace v roce 1622. 58 V roce 1623 daroval olomouckým jezuitům papeţ Řehoř XV. ostatky raně křesťanské panny a mučednice Pavlíny nalezené roku 1622 v Římě. Téhoţ roku, během morové epidemie, se rada města Olomouce rozhodla konat procesí s jejími ostatky, které dle dobových svědectví epidemii ukončilo, proto se světice stala patronkou města, jíţ se Olomoučané 16

zavázali vystavit v jezuitském chrámu kapli (oltář) a kaţdoročně konat procesí. 59 V roce 1640 slavil řád sto let od svého zaloţení. Při této příleţitosti mu arcivévoda Leopold Vilém udělil povolení přistavit ke kapli sv. Kříţe další dvě kaple. Tento záměr přerušil vpád Švédů do města (1642 1650), proto kaple sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského vznikly, aţ roku 1665. 60 Oltář sv. Ignáce doplňovala P. Maria s dítětem a plátno s námětem Vidění v La Storta od Jana Jiřího Heringa [katalog č. III. C. 1.; obr. 28]. Nad titulárním motivem oltáře v kapli sv. Františka Xaverského, upravené v roce 1667, se nacházely obrazy Zavraţdění sv. Václava a Sv. Michala. 61 V roce 1652 postavili oltář Bolestné P. Marie, chronologicky následovaly zmíněné kaple zakladatele a spoluzakladatele řádu, a roku 1679 oltář pro kongregaci sv. Anny; s obrazem Sv. Josefa v nástavci. Oltář sv. Pavlíny stával ve starém chrámu jiţ od roku 1595, avšak roku 1682 pořídili jezuité nový, na nějţ umístili její relikviář. 62 V letech 1682 1683 řád do chrámu pořídil ještě oltář P. Marie Piekarské; nad ním byli dva andělé a na boku soška Bolestné P. Marie (z oltáře z roku 1652, jenţ zanikl), sv. Jakuba s obrazem Sv. Stanislava nahoře a sv. Marie Magdaleny (téţ kajícníků), s obrazem Kristova poprsí, nad kterým se nacházel Sv. Alois. Posledně jmenované oltáře se měly nacházet u druhé dvojice protilehlých pilířů. 63 Rozmístění bočních oltářů lze na základě těchto informací do jisté míry rekonstruovat. První dvojice oltářů, sv. Anny (evangelijní strana) a P. Marie (epištolní strana), se nacházela při východní stěně trojlodí, další dva páry stály u první dvojice gotických pilířů, a to patrně oltář P. Marie Piekarské a sv. Pavlíny, u poslední dvojice to byl oltář sv. Jakub a sv. Marie Magdaleny, a oltář sv. Kříţe, sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského v přistavených kaplích na jiţní straně. Pro větší názornost přikládám hypotetické rozvrţení oltářů do přílohy [příloha č. 2]. 17

4. CHRÁM P. MARIE SNĚŢNÉ Přes značné úpravy přestal starý minoritský kostel dostačovat, jak kapacitním, tak reprezentačním potřebám řádu, 64 navíc ho poškodil vpád švédských vojsk (1642 1650), proto se, nejpozději roku 1672, jezuité začali zaobírat myšlenkou postavit nový kostel. 65 V této době přichází do Olomouce jezuita a delineátor kolejí a kostelů řádu Tobiáš Gebler vytvářející dvě dvojice plánů nového chrámu. Druhá sada výkresů dokládá, ţe v období 1672 1711 uvaţoval řád o vybudování poutního kostela, patrně v rámci konkurence s premonstráty. 66 Z tohoto záměru ale sešlo, poněvadţ jezuité pro stavbu vybrali plán Michaela Josefa Kleina, 67 vycházející z půdorysu římského jezuitského kostela Il Gesù. Jedná se o jednolodí zaklenuté valenou klenbou se čtyřmi páry bočních kaplí, s emporami nad nimi, a dvojicí kaplí lemující půlkruhově ukončený závěr. O novostavbě se zmiňuje výše zmíněný rektor koleje J. Müller, 68 ale i archivní prameny 69 a literatura. 70 Vztyčení základů kostela, netradičně orientovaného směrem sever-jih, proběhlo v roce 1711 a základní kámen poloţili jezuité na výročí přenesení ostatků sv. Pavlíny, čili 12. června 1712. Stavba probíhala poměrně rychle, neboť jiţ v roce 1714, respektive na konci stavební sezóny, byly dokončeny vnitřní omítky a rozmístěny oltářní menzy. 71 K vysvěcení kostela došlo 16. a 17. února roku 1716. De facto dokončený vnitřní prostor kostela však postrádal malířskou i štukatérskou výzdobu, proto úplné dokončení chrámu datujeme do roku 1722, kdy vzniklo dnešní schodiště s balustrádou. 72 Nový chrám plánovalo Tovaryšstvo Jeţíšovo, v návaznosti na tradici zaniklého minoritského kostela, zasvětit P. Marii Královně andělů, avšak roku 1716 patrocinium změnilo a poněkud netradičně ho zasvětilo P. Marii Sněţné. Pokusy o výklad změny patrocinia se odvolávaly zejména na ústřední nástropní malbu Karla Josefa Haringera (1687 1734) Zázrak 18

P. Marie Sněţné [katalog č. I. 2.; obr. 4], jenţ se koncentruje na zázračnou moc P. Marie, chránící skrze ikonu křesťany před morem. Jiný výklad se opíral o fakt, ţe sv. Ignác slouţil svou první mši ve stejnojmenném římském kostele. Ondřej Jakubec 73 však uvaţuje o existenci obrazu nebo kultu P. Marie Sněţné v Olomouci jiţ v době předbělohorské. Dle jeho názoru mohl být kult potlačen, snad ve prospěch protimorového kultu sv. Pavlíny, a v letech 1713 1715, v souvislosti s další epidemií, oţiven. Ikona P. Marie Sněţné, jeţ patřila například vídeňským jezuitům, voršilkám, minoritům a augustiniánů, jezuitům v Brně nebo praţskému kostelu sv. Klimenta, 74 se od 19. století nazývala Salus Populi Romanum, čili Spása římského lidu a podle tradice se jednalo o byzantskou Hodegetrii ze 13. století, milostný obraz a jednu z tzv. posvátných a autentických svatolukášských maleb. Obrazu se připisovaly dvě hlavní zázračné funkce ochrana proti pohanům či heretikům, ale také různým nemocem, zvláště moru. 75 Kult ikony se konstituoval na základě pověsti o zázračném zaloţení římské baziliky Santa Maria Maggiore ve 4. století za papeţe Liberia, kterou zobrazuje hlavní oltářní obraz olomouckého kostela od Jana Jiřího Schmidta (1691 1765) [katalog č. II. C. 1.; obr. 16]. 76 Sedm z deseti oltářů minoritského kostela P. Marie, zaniklého v roce 1712, se rozhodlo Tovaryšstvo Jeţíšovo v roce 1714 přenést do novostavby. Jednalo se o hlavní oltář P. Marie, boční oltář sv. Vavřince a sv. Valentina, sv. Anny, sv. Pavlíny, sv. Kříţe, sv. Ignáce, sv. Františka Xaverského, a také sochu Bolestné P. Marie (dodnes v kapli sv. Barbory), která stávala u oltáře P. Marie Piekarské, jenţ však, spolu s oltářem sv. Jakuba a sv. Máří Magdaleny, zanikl. 77 K nim nechali jezuité nově upravit čtyři oltáře: sv. Josefa, sv. Jana Křtitele, sv. Stanislava a sv. Jana Nepomuckého. 78 Podrobnější popis oltářů v bočních kaplích uvádí opět J. Müller. 79 19

V novém kostele se původně nacházel hlavní oltář P. Marie Královny andělů a boční oltáře sv. Anny s obrazem Marie Magdaleny nahoře, sv. Pavlíny; rektor Müller 80 uvádí, ţe v minoritském kostele se v této části nacházel oltář P. Marie. Do horní části oltáře sv. Pavlíny řád umístil obraz Sv. Apolónie, patronky proti bolestem zubů, ctěné jiţ ve starém chrámu. 81 Podle záznamu dále následovaly kaple sv. Ignáce s oltářem, v jehoţ horní části se nacházel obraz Sv. Františka Borgiáše, sv. Františka Xaverského, sv. Stanislava Kostky, sv. Josefa se Sv. Klementem nahoře, sv. Jana Křtitele a nahoře obraz Sv. Jan Evangelisty, sv. Jana Nepomuckého, sv. Kříţe se Sv. Barborou v horní části a sv. Vavřince a sv. Valentina; Sv. Leonard nahoře. J. Vyvlečka dodává, ţe později, v letech třicátých, z příčin neznámých, změněny byly titule: sv. Vavřince, sv. Jana Křtitele, sv. Stanislava a sv. Jana Nep. a nahraţeny: sv. Michalem, sv. Andělem Stráţným, sv. Aloisem a sv. Barborou. 82 Tato informace patrně není úplně přesná, neboť J. Tíkal, 83 na základě archivních pramenů, 84 klade posvěcení všech nynějších oltářů jiţ do roku 1716; jednalo se ale jen o oltářní menzy. Chrámový interiér dnes lemují čtyři dvojice protilehlých bočních kaplí (od chóru, vţdy od evangelijní strany) sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, obklopující presbytář, sv. Anny a sv. Pavlíny, sv. Josefa, sv. Aloise, sv. Archanděla Michaela, sv. Karla Boromejského, sv. Anděla Stráţce a sv. Barbory u vchodu do kostela na epištolní straně. Při kapli sv. Pavlíny se u presbytáře nachází ještě oltář sv. Kříţe. Dnešní stav [příloha č. 3] a popis rozmístění oltářů dle J. Müllera [příloha č. 4], vybízí k bliţšímu zamyšlení nad vývojem rozmístění oltářů. J. Müller uvádí, ţe sv. Anně byla zasvěcena první kaple, protoţe první oltář ve starém kostele nesl stejné zasvěcení. 85 Jednalo se o první oltář v lodi, u vítězného oblouku. Diáře rektorů koleje výslovně zmiňují v roce 1716 svěcení bočních oltářů sv. Anny, sv. Pavlíny a sv. Jana Křtitele, 86 coţ 20

vypovídá o jejich důleţitosti, proto se, dle mého názoru, jejich umístění neměnilo. Navíc, dnešní kaple sv. Aloise, třetí na epištolní straně, nesla původně zasvěcení sv. Jana Křtitele, jak zde dodnes připomíná původní oltářní obraz Křtu Páně od Jana Kryštofa Handkeho [katalog č. VIII. C. 4.; obr. 124]. Z toho vyplývá, ţe oltáře sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského se od počátku nacházeli, vzhledem k jejich významu, na dnešním místě. Situaci komplikuje zasvěcení zbývajících kaplí. Dnešní oltář sv. Josefa doprovází socha sv. Jana Nepomuckého [katalog č. VII. B. 2.; obr. 108], avšak zasvěcení této kaple, se dle informací J. Vyvlečky, neměnilo, proto socha patrně nepoukazuje na původní zasvěcení tohoto prostoru. Obraz světce vidíme i nad bočním oltářem v kapli sv. Karla Boromejského [katalog č. X. C. 2.; obr. 143], se kterou se v původním programu nepočítalo. Kaple sv. Jana Nepomuckého se tedy mohla nacházet na tomto místě. Oltář sv. Vavřince a sv. Valentina jezuité zrušili a spojili s prvním bočním oltářem na epištolní straně, sv. Pavlíny, aby tak, dle mého názoru, připomněli umístění oltáře P. Marie z minoritského chrámu [příloha č. 1, 2]; ţádný detail v chrámu na to přímo nepoukazuje. Ve starém minoritském kostele se u druhého pilíře z druhé dvojice, na evangelijní straně, patrně nacházel oltář sv. Jakuba; obraz Sv. Stanislava nahoře. Jelikoţ jsme jednoznačně objasnili, ţe u oltáře sv. Anny a de facto i P. Marie jezuité ctili tradici původního umístění (i kdyţ změnili orientaci novostavby), jeví se jako pravděpodobně, ţe dnešní kapli sv. Anděla Stráţce předcházel právě oltář sv. Stanislava Kostky. Původní oltář sv. Kříţe (dnes při vítězném oblouku) nahradil tedy nynější oltář sv. Barbory, neboť v horní části původního oltáře se měl obraz světice nacházet. Hypotézu lze podpořit také připomínkou kajícnice Máří Magdaleny nad zpovědnicí v dnešní kapli sv. Barbory; odkazující na 21

původní oltář minoritského kostela, při druhém pilíři z prostřední dvojice na epištolní straně. Při boční stěně se nachází také oltář Bolestné P. Marie s plastikou z původního chrámu, jeţ se mohla tematicky vázat k prvotně plánovanému zasvěcení. Z výše uvedeného vyplývá, ţe J. Müller patrně nezaznamenal popis oltářů se záměrem přiblíţit nám jejich rozmístění. V době vzniku rukopisu o něm nemuselo být rozhodnuto, anebo došlo k dalším změnám. I kdyţ se pokus o rekonstrukci původního rozmístění oltářů opírá o dochované archivní zprávy, nelze ho chápat jako definitivní, neboť z větší části vyplývá z důrazu, jenţ Tovaryšstvo Jeţíšovo přikládalo tradici daného místa, 87 proto tato otázka zůstává stále otevřená [příloha č. 5, 6]. 4.1. Proměna ideové koncepce chrámu v kontextu doby Pro změnu původní ideové koncepce chrámu svědčí změna zasvěcení, provedené změny v interiéru i na průčelí. Dle původního plánu se měl, jak vyplývá z návrhu Davida Zürna, ve štítu nacházet Sv. Ignác z Loyoly, pod ním sv. František Xaverský a František Borgiáš. Dnes se nejvýše nachází P. Maria s dítětem, pod ní sv. Ignác z Loyoly a sv. František Xaverský. V nikách pod kladím sv. Apolónie, na protější straně sv. Aneţka a pod nimi sv. Vavřinec a sv. Valentin. Nejníţe vidíme sv. Petra a sv. Pavla [obr. 1]. 88 V období baroka suţovala Olomouc, v doprovodu společenských, politických, majetkových i duchovních převratů, hlavně válka, hladomor, poţár a mor (1623, 1633, 1642, 1653, 1655, 1675 a 1713-1715). 89 Cyklické navracení morové epidemie, v důsledku válečných střetů a špatných hygienických podmínek ve městě, si vyţádalo vydání různých opatření proti jejímu šíření a zastavení. Jednalo se o doporučení občanských, lékařských i církevních autorit, jeţ lze rozdělit do dvou kategorií: světská, tzn. lékařsko-společensko-politická opatření a opatření spirituální, oznamovaná a vedená církví. 90 22

Světská opatření zahrnovala totální karanténu, vykuřování postiţené oblasti a produkci léků, respektive různých lidových doporučení vyuţívajících byliny a domácí prostředky, ale za nejúčinnější ochranu se povaţoval útěk. Podrobně nás o těchto praktikách informují dobové spisy vydávané pro účinnější boj s epidemií. 91 Informace o světských opatřeních a způsobech léčby se nám dochovaly i v případě Olomouce. Z preventivních důvodů vyšel v roce 1679 spis Armamentarium antiloimicum. Vydal ho lékař Václav Maxmilián Ardensbach z Ardennsdorfu, jenţ pokládal za nejúčinnější léčebný prostředek kafr a pocení. Jako neúčinné se mu jevilo pouštění ţilou, klystýry a uţívání dávidel. Připouštěl sice obecně tradované uţívání vlastní moči a stolice, avšak pochyboval o účinku tabákového kouře, nepodporoval ani otevírání morových hlíz. Doporučoval přikládání sušených ţab nebo zadní části oškubané slepice. 92 V roce 1680 vyšel přetisk knihy olomouckého lékaře Ezechiela Bautschera Krátká rada kterakby se prostý člověk a chudí lidé v čas morové nákazy zachovati měli a také kdyby někdo z nich tou nemocí od Pána Boha navštíven byl jakby sobě špatnými a takměř všudy se nacházejícími prostředky pomoci mohl. 93 Nejhorší epidemie proběhla v letech 1713 1715. V čele zvláštní zdravotní komise stanul doktor filozofie a medicíny Jan Mikuláš Maubeuge, jenţ k účinnějšímu boji s epidemií vydal roku 1713 spis Directorium antipestilentiale oder Kurtze ohmassgebliche Pest-Ordnung. 94 V Olomouci v této době zemřelo asi 3000 lidí z celkového počtu 4000 5000 osob. Uzavření města na téměř tři čtvrtě roku znamenalo i zákaz trhů a vývozu řemeslnických výrobků, zákaz procesí (procesí s ostatky sv. Pavlíny se však v roce 1715 přesto konalo) a poutí, dovozu starých šatů, prádla a peřin, a také výskyt různých podvodně léčících šarlatánů. 95 23

Z praxe lékařů se poučily i církevní řády, jak dokládá morový řád, sepsaný jezuitou Jeronýmem Nadalem, který se pouţíval i v českých zemích. 96 I kdyţ se objevily snahy objasnit mor vědeckým způsobem, 97 povaţoval se za příčinu kaţdé choroby hřích, proto lidé morovou epidemii nejčastěji chápali jako Boţí trest a povaţovali za účinnější opatření církevní, respektive léky na duši v různé podobě: zpověď, eucharistie, mše, speciální morové litanie nebo jiné modlitby, procesí, charitativní práce, speciální amulety či medaile s obrazy světců slouţící jako ochrana, apod. 98 S protimorovými opatřeními souvisel také vznik řady uměleckých děl, ke kterým můţeme patrně přičíst i proměnu ideové koncepce programu jezuitského chrámu v Olomouci. 4.2. Obrazy v bočních kaplích Připomínka morové epidemie se objevuje nejen v patrociniu chrámu, na obraze hlavního oltáře a klenbě hlavní lodi, nýbrţ také v jednotlivých bočních kaplích. V této souvislosti se zmiňovala zvláště kaple sv. Pavlíny, sv. Karla Boromejského a sv. Aloise, avšak dosud neproběhl detailní průzkum námětů, pouţitých ve všech bočních kaplích, jenţ by existenci takto cíleného ikonografického programu potvrdil nebo vyvrátil. Boční kaple popisuji jako protilehlé dvojice, a to od presbytáře směrem ke vchodu, vţdy od evangelijní strany. 24

4.2.1. Kaple sv. Ignáce z Loyoly Kaple sv. Ignáce z Loyoly vznikla jako trvalá připomínka zakladatele řádu, čili plnila funkci reprezentativní, ale zároveň představovala misionářskou snahu jezuitů šířit kult světce mimo centrum Říma [katalog č. III.; obr. 19]. Oltářní obraz s námětem Vidění v La Storta [katalog č. III. C. 1.; obr. 29], původem ještě ze starého minoritského kostela, namaloval praţský malíř Jan Jiří Hering (1587-1648). Horní část obrazu později doplnil o scénu ţehnajícího Boha Otce olomoucký malíř Jan Kryštof Handke (1694-1774), jenţ se k výzdobě kaple vrátil opět v roce 1743, aby realizoval malířský cyklus s náměty z Ignácova ţivota [katalog č. III. D. 1. 8.; obr. 33, 34, 37, 38, 40, 43]. 99 V souvislosti se zkoumaným tématem zaměřme pozornost na méně nápadné reliéfy na oltáři a nástěnné malby. Do osmi obdélných polí oltářní predely vsadil Wolfgang Rossmayer pozlacené reliéfy [katalog č. III. B. 2.; obr. 24 27], jeţ zaujmou zvláště náměty poukazujícími na světcovi výjimečné schopnosti. Obdobná témata prezentují grisaillové medailony [katalog č. III. D. 8.; obr. 46, 48, 49, 51 54] a iluzivní zrcadlo s muţem, ţenou a dítětem [katalog č. III. D. 7.; obr. 45]. Sv. Ignác představoval nejen hlavní pilíř řádu, ale i ideál reformované duše hodný následování, proto jezuité dbali na to, aby jeho obraz měli věřící neustále na očích. Ţivé zobrazení kaţdého světce, obecně, napomáhalo nejen k transformaci obrazu skutečné historické osoby v kultovní obraz hodný uctívání, avšak také k propagaci příslušného kultu. 100 Tato zásada zůstala zachována i v Olomouci, neboť jeho podobu nacházíme také na průčelí chrámu a na klenbě v presbytáři. Kaţdý světec představoval Bohem vyvolený subjekt, jenţ odpověděl na jeho volání. Tímto se stal vzorem pro druhé, čili pomáhal povolávat další subjekty, proto se jezuité snaţili kult svého zakladatele v Olomouci 25

výrazně propagovat. Jelikoţ se ale jednalo o poměrně nového světce, novou tradici, tvořila součást procesu snaha dopředu odhadnout a zajistit úspěšnost kultu různými prostředky. V tomto ohledu se poučili v Římě. Po kanonizaci sv. Ignáce (1622) nedosáhl jeho kult v Římě takové popularity, jak se očekávalo. Aby situaci změnili, realizovali jezuité v 80. letech 17. století projekt, jehoţ součást tvořila renovace kaple sv. Ignáce v Il Gesù, výzdoba chodby v Casa Professa, stavba vily v blízkosti Caracallových lázní a tvorba fresek na klenbě kostela sv. Ignáce. V této souvislosti došlo i k renovaci malé kaple v La Storta. Všechny projekty (kromě kaple), pracující s hagiografií sv. Ignáce a zázraky, jeţ vykonal, realizoval jezuita Andrea Pozzo (1642 1709). 101 Devět zázraků zakladatele jezuitského řádu nacházíme jiţ na rytině v jeho ţivotopise z pera jezuity Pedra Ribadeneiry (1527 1611) 102 vzkříšení mrtvých, vymítání démonů, zjevení se nemocnému a následné uzdravení, odvrácení přírodní katastrofy (ohně), levitace sv. Ignáce obklopeného září nad nemocnými, jeţ se poté uzdravili, uzdravení chorých skrze olej před jeho hrobem, utišení bouře na moři a pomoc při těţkém porodu [obr. 17]. O potvrzení autenticity často velmi diskutovaných, ale pro kult a kanonizaci zakladatele nesmírně důleţitých zázraků, se zaslouţil další ţivotopisec sv. Ignáce, Daniello Bartolli. 103 Cyklus nástěnných maleb, zobrazující epizody ze ţivota sv. Ignáce a jeho zázraky, zdobí také chodbu před místnostmi, ve kterých ţil a zemřel, v Casa Professa v Římě. Práci započal kolem roku 1661 Giacomo Borgognone, jenţ vytvořil čtyři sady obrazů kolem oken. Výzdobu dokončil kolem roku 1680 A. Pozzo (1642-1709), který ji doplnil, mimo jiné, o náměty zázraků a zboţnosti sv. Ignáce inspirované grafickými rytinami. Tuto inspiraci vykazuje i zobrazení sv. Ignáce, jako zázračného léčitele, na fresce v závěrové apsidě římského chrámu sv. Ignáce (započato 1685) [obr. 18]. 104 26

Kolem jednotlivých oltářů v olomouckém kostele se utvářely také kulty, které poutaly další věřící, jak dokazují četné obětní dary, tzv. exvota věnovaná přímluvcům z vděčnosti a úcty. Představu o jejich kvantitě a kvalitě lze prezentovat na soupisu inventáře kostela, pořízeném krátce po zrušení řádu. 105 Kultu sv. Ignáce náleţelo celkem 18 darů: 8 stříbrných figur, 6 stříbrných srdcí, z nich jedno pozlacené, 2 stříbrné ruce, 1 stříbrná noha, 1 dukát, 2 děkovné feniky. 106 Drahý materiál poukazuje na majetné dárce, forma vypovídá o části těla, která byla díky přímluvě světce uzdravena. V roce 1729 olomoučtí jezuité dokonce shromáţdili, vybrali a následně zaslali do Antverp soupis zázračných uzdravení a příhod sv. Ignáce sepsaných na základě starších záznamů ze 17. a 18. století. Například v roce 1724 měla voda, poţehnaná jeho jménem, uzdravit dvě rodičky v šestinedělí, jimţ se rodily mrtvé děti. 107 Výzdoba kaple sv. Ignáce v Olomouci reflektuje tradici propagování kultu světce v intencích mateřského prostředí, ve kterém se konstituoval na základě rytin obsaţených v jeho ţivotopisech. Ilustrované exempláře se dochovaly i v Národní knihovně v Praze 108 a v Moravské zemské knihovně v Brně. 109 Mimo funkce reprezentativní a propagační však obrazy zázraků, demonstrující světcovi mimořádné schopnosti, představují také výzvu k přímluvám, jeţ nabíraly na intenzitě zvláště v krizových situacích, tedy i během epidemií moru, proto byly zcela v souladu s teologickou, psychologickou, sociální a lékařskou realitou té doby, jíţ utvářel strach, děs a úzkost. 110 27

4.2.2. Kaple sv. Františka Xaverského Kaple sv. Františka Xaverského [katalog č. IV.; obr. 58], podobně jako kaple sv. Ignáce, představuje projev úcty k spoluzakladateli jezuitského řádu. Umístěním po stranách nejdůleţitějšího prostoru kostela, presbytáře, připomínají přirovnání sv. Ignáce a sv. Františka k pilířům katolické církve, sv. Petrovi a sv. Pavlovi. Řádným zdůrazněním se jezuitský řád snaţil, jak bylo naznačeno výše, fixovat svou identitu a ukotvit kulty těchto světců v prostředí Olomouce. Kapli dominuje portálový retábl se sochařskou výzdobou od A. J. Thomasbergera [katalog č. IV. B. 1.; obr. 58 59] a s oltářním plátnem Povolání sv. Františka Xaverského, na kterém světec, obklopený anděly, ochotně přijímá nabízené kříţe [katalog č. IV. C. 1.; obr. 67]. Malířskou výzdobu, jeţ pokrývá de facto všechny stěny kaple, vytvořil, spolu se svou dílnou, opět J. K. Handke [katalog č. IV. D.; obr. 70, 71, 74, 77 81, 83 87]. Ke kanonizaci sv. Františka Xaverského, stejně jako sv. Ignáce, došlo v roce 1622. Při této příleţitosti vytvořil Valeriano Regnartio obrazy s náměty ze ţivota světce, jeţ při svatořečení zdobily chrám Il Gesù. Sepsal také ţivotopis sv. Františka Xaverského S. Francisci Xaverii Indiarum Apostoli Societatis Jesu quaedam mirakula a Valeriano Regnartio delineata et sculpta (1622), který obsahoval osmnáct rytin výše zmíněných obrazů. Dochoval se však jen jediný neúplný exemplář; dnes ve Španělsku. Většina dalších ţivotopisů, dokonce ani první ţivotopis sv. Františka od Horatia Tursellina, 111 ilustrace neobsahuje, proto nemáme úplný přehled o vývoji světcovi hagiografie. Řada ţivotopisů o ţivotě tohoto misionáře se nacházela i v olomoucké jezuitské knihovně. Ilustrace obsahuje například ţivot sv. Františka z pera Martina Lassoty, 112 další rytiny nalezneme v ţivotopise vydaném vídeňskou univerzitou, 113 jeţ mohli členové řádu v Olomouci znát. 28

Ikonografie kaple se zaměřuje především na misionářské působení světce předčasně ukončené jeho náhlou smrtí, později spojenou s morem, na ostrově San-čchuang (1552). Jako protimorový patron se však v Olomouci plně neprojevil, neboť tuto roli zde plnila především sv. Pavlína. Působil dále jako patron univerzit, zvláště chudých studentů, 114 ale řada námětů nástěnných maleb [katalog č. IV. D.; obr. 71, 77, 79, 85, 87] a pozlacených reliéfů na predele oltáře [katalog č. IV. B. 2.; obr. 60 66] reflektuje navíc jeho léčivé schopnosti uzdravuje a udílí svátosti nemocným, křísí mrtvé, zahání mor, nemocní prosí před jeho oltářem a jsou uzdraveni. Některé tyto motivy nacházíme v kapli světce v římském chrámu Il Gesù [obr. 55]. Sv. Františkovi Xaverskému je zde věnována kaple v transeptu, na epištolní straně, tvořící protějšek ke kapli sv. Ignáce z Loyoly. Kaple světců v olomouckém chrámu jsou situovány téměř stejným způsobem. Římský oltář, vytvořený podle návrhu Pietra da Cortony (1596 1669), zdobí obraz s námětem Smrt sv. Františka Xaverského od Carla Marattiho (1625 1713). Nad oltářem, na klenbě a pod ní, pozorujeme fresky Giovanniho Andrei Carloneho (1639 1697) s náměty Křest orientální panovnice, Utěšování ztroskotaných na moři, Zázrak s krabem a Glorifikace sv. Františka Xaverského [obr. 56]. 115 Obrazy Smrt sv. Františka Xaverského, Křest orientální panovnice a Kázání pohanům vyzdobil kapli světce v dalším římském jezuitském kostele, Sant Andrea al Quirinale, Giovanni Battista Gaulli (1639 1709) [obr. 57]. 116 Jedná se o nejčastěji zobrazované motivy ze světcova ţivota, jeţ nacházíme také v Olomouci, kde se navíc objevují motivy zázračného uzdravení a další, spíše legendární motivy. O podobě a popularitě kultu, přidruţeného k olomouckému oltáři, svědčí opět inventář kostela. Zaznamenáno máme 24 darů, čili o 6 více, neţ v případě sv. Ignáce. 117 Jedná se o předměty z drahých materiálů 29

vypovídajících o značné movitosti dárců. O úctě k světci vypovídá i jeho socha na průčelí a zobrazení na malbě v klenbě presbytáře. Jezuité se tedy snaţili svého světce neustále a viditelně zpřítomňovat, aby jeho kult co nejvíce aktivizovali a podnítili tak reformu jedinců. V souladu s dobovou atmosférou propagovali také víru v jím konané zázraky a léčitelské schopnosti. Vycházeli opět z tradice svého mateřského centra a cyklů grafických rytin, jimiţ se církví uznané zázraky dále šířily. 4.2.3. Kaple sv. Anny Obraz P. Marie s dítětem a sv. Annou vytvořil pro oltář této kaple autor hlavního oltářního obrazu, J. J. Schmidt [katalog č. V. C. 1.; obr. 92]. P. Maria drţí v náruči dítě, jeţ svou nohou šlape na hada, obtočeného kolem zeměkoule, s jablkem prvotního hříchu v tlamě. Toto zobrazení lze spojit s ikonografickým typem Immaculaty, který Indico Fiorillo, během slavení svátku Neposkvrněného početí v Neapoli, spojil s morem (1659). 118 V P. Marii rozpoznal neproniknutelnou zeď proti původnímu moru, čili dědičnému hříchu. Maria, prosta tohoto hříchu, neboť ji sv. Anna počala bez poskvrny, proto platila za nejmocnějšího ochránce. O potvrzení tohoto dlouho diskutovaného dogmatu usilovali také jezuité a na jeho úspěšném šíření se podíleli i neapolští a španělští malíři, jeţ od poloviny 17. století ikonografii Neposkvrněného početí standardizovali ve shodě s popisem Apokalyptické ţeny. 119 Sv. Anna se těšila velké úctě jiţ v gotickém kostele minoritů, neboť se jí připisovalo zastavení poţáru, jenţ vypukl roku 1497. Díky jejímu zásahu se poţár omezil pouze na střechu, coţ podnítilo rozvoj jejího kultu a zaloţení bratrstva sv. Anny (1501). Prvním představeným bratrstva se stal olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský (1578 1599) a zásluhou jezuitů 30

se jeho členy stala řada měšťanů, šlechticů i členů císařského dvora, 120 jejichţ dobré finanční zajištění vyústilo v dary oltáři a kostelu. 121 Sv. Anna na obraze proto upozorňuje jednak na propagované dogma Neposkvrněného početí, jeţ jezuité slavili 8. prosince, jednak na spojení předreformačního svatoanenského bratrstva, které v kapli dokládá obraz světice z 16. století [katalog č. V. C. 3.; obr. 95], s potridentským jezuitským bratrstvem. 122 Potridentské bratrstvo Nanebevzetí P. Marie se scházelo u oltáře P. Marie a sv. Vavřince a sv. Valentina při vítězném oblouku gotického kostela, jak bylo zmíněno v příslušné kapitole. V novém chrámu se jezuité rozhodli obě bratrstva a tradici dvou nejdůleţitějších oltářů připojit k první boční kapli na evangelijní straně. Dítě, naklánějící se směrem k Anně a gesto, jímţ světice ukazuje na sebe, proto souvisí s tradicí bratrstva a s vírou jeho členů v uzdravení skrze přímluvu světice, coţ dokládá i obraz P. Marie s dítětem a světci, jenţ vytvořil, v souvislosti s morovou epidemií v neapolském městě Marigliano, Domenico Antonio Vaccaro [obr. 88]. 123 V době moru, či krizí všeobecně, měl obraz P. Marie s dítětem a sv. Annou v Olomouci působit jako ztělesnění čistoty a protiklad nečistého moru, akcentovaný námětem Zvěstování sv. Anně nad zpovědnicí [katalog č. V. D. 2.; obr. 97] a souborem obrázků se scénami ze ţivota sv. Anny [katalog č. V. C. 2.; obr. 93-94], přeneseným z minoritského kostela. S motivem čistoty souvisí i obraz Sv. Alţběty s Janem Křtitelem v nástavci oltáře [katalog č. V. C. 1.; obr. 89], poukazující na příchod vítěze nad hříchem zobrazeným na oltářním obraze; motiv zapuzení lze pozorovat jiţ na grisaillovém medailonu v kapli sv. Ignáce. Církevní teologové po stranách oltáře, Sv. Jeroným a Sv. Řehoř Veliký [katalog č. V. B. 1. 2.; obr. 89], zdůrazňují návrat ke kořenům pravé víry, ale sv. Řehoř navíc připomíná téma ústřední malby hlavní lodi zázračné 31

ukončení morové epidemie roku 590 v Římě díky procesí, které konal s ikonou P. Marie Sněţné. P. Maria, nejmocnější přímluvkyně a ochránkyně, prostupuje nejen celým kostelem, ale také Olomoucí, jak připomíná morový sloup na Dolním náměstí, vybudovaný k poctě P. Marie Immaculaty a protimorových ochránců (1715 1723). 124 Zmiňme i událost, jeţ se odehrála v roce 1714 v Litovli a jejímţ svědkem byl olomoucký lékař Jan Mikuláš Maubeuge, autor výše zmíněného spisu o moru. Obraz Jana Jiřího Rotha, 125 umístěný na lípě při zdejším lazaretu, začal údajně během bohosluţby ronit slzy a malířova nemocná manţelka, Anna Kateřina Pavlína, se díky němu zázračně uzdravila [obr. 98]. 126 Jako předloha malíři poslouţila starší univerzitní teze A. M. Lublinského z roku 1681. 127 Na obraze pozorujeme, mimo sv. Pavlíny, další protimorové patrony, a to sv. Rocha, sv. Františka Xaverského, sv. Barboru a sv. Rozálii. Při sv. Pavlíně se vznáší P. Maria s dítětem a sv. Annou, čili námět, pouţitý také na oltářním obraze v kapli sv. Anny. Tovaryšstvo Jeţíšovo se proto mohlo, navrácením ke staršímu námětu univerzitní teze (na které ale chybí sv. Anna), spojené s morem a zázračným uzdravením v roce 1714, snaţit demonstrovat účinnost nebeských léků. 32

4.2.4. Kaple sv. Pavlíny V kapli sv. Pavlíny nacházíme další plátno J. J. Schmidta, Sv. Pavlína léčí nemocné morem, jeţ v nástavci doplňuje polopostava mučednice Sv. Apolónie [katalog č. VI. C. 1.; obr. 99, 101]. Obecně lze určitý výjev s morovou tematikou identifikovat na základě přímých a nepřímých znaků šípů, mečů, kopí (symbolů boţského hněvu), temných mraků (dle dobové teorie provázel epidemii špatný vzduch), astronomických nebo astrologických symbolů, andělem drţícím bičík nebo metlu a světců, v tomto případě sv. Pavlíny. Z lékařských příznaků nemoci horečka, kašel, ţízeň, bolest hlavy, zvracení, vyráţka, otoky, delirium umělci zachycovali především pokoření. Na obrazech s touto tematikou lze vţdy spatřit zvláště větší skupiny lidí, muţů, ţen i dětí. Fyzicky nemocí postiţeni nejsou, ale jejich celkové zobrazení svědčí o naprostém lidském poníţení, 128 jak můţeme pozorovat i na fresce v klenbě hlavní lodi [obr. 4]. Ostatky raně křesťanské panny a mučednice Pavlíny daroval, jak bylo zmíněno výše, olomouckým jezuitům, rozvíjejícím její kult, papeţ Řehoř XV. v roce 1623, kdy konané procesí s jejími ostatky, zobrazené v krajinném průhledu oltářního obrazu, v Olomouci ukončilo morovou ránu. Procesí vidíme také na dvou obrázcích, malovaných na měděném plechu, umístěných původně na predele oltáře [katalog č. VI. C. 3. 4.; obr. 103,104]. Na obraze vidíme sv. Pavlínu jak z nebes podává nemocným uzdravující nápoj. Nádoba, připomínající tvarem rozevřenou mušli, patrně reflektuje lampičku nalezenou spolu s ostatky světice. Dle četných zpráv pomáhal nápoj z této lampičky, jejíţ pozůstatek, vsazený do pozlacené svítilny, tvořil součást výbavy oltáře, proti horečce, bolestem hlavy, nespavosti nebo pošetilosti. 129 Postiţení morem, které světice na obraze léčí, připomínají víru Olomoučanů nejen v ochranu, ale i uzdravení, jak dokládá štukový 33