Encyklopedii Evropa 2045 vytvo ilo ob anské sdružení Generation Europe ve spolupráci s odborníky z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), Univerzity Karlovy v Praze, sdružení CIANT a gymnázia Sázavská. Encyklopedie obsahuje informace o Evropské unii, jejích principech a innostech, informace o mezinárodních institucích a organizacích, politikách EU a vybraných myšlenkových sm rech.
Obsah 1 Instituce a organizace... 4 1.1 Evropský parlament... 4 1.2 Evropská rada... 4 1.3 Rada ministr... 5 1.4 Evropský soudní dv r... 6 1.5 Evropský ú etní dv r... 7 1.6 Evropská komise... 7 1.7 Evropská centrální banka... 8 1.8 Evropský ombudsman... 8 1.9 Poradní orgány EU... 9 1.10 Evropské agentury... 9 1.11 Rada Evropy... 11 1.12 NATO... 12 1.13 OSN... 12 1.14 OBSE... 13 2 Principy a innost EU... 15 2.1 Vývoj EU... 15 2.2 i pilí e EU... 17 2.3 Kritéria lenství v EU... 18 2.4 Evropské zákonodárství... 18 2.5 Vnit ní trh EU... 20 2.6 Rozpo et EU... 20 2.7 Fondy EU... 22 2.8 Dokumenty EU... 23 2.9 Schengenský prostor... 24 2.10 Eurozóna... 25 2.11 Pakt r stu a stability... 26 2.12 Oblasti innosti EU... 27 2.13 EU a zahrani í... 27 2.14 Lisabonská smlouva... 29 3 Politiky EU... 31 3.1 Celní unie... 31 3.2 Cesta na Mars... 31 3.3 Dovozní bariéry... 32 3.4 Ekologická da... 33 3.5 Evropská armáda... 33 3.6 Evropská deklarace... 34 3.7 Evropská federace... 34 3.8 Evropská policie... 35 3.9 Evropský prezident... 35 3.10 Evropský zatyka... 36 3.11 Genové inženýrství... 36 3.12 Imigra ní politika... 38 3.13 Integrace menšin... 38 3.14 Jazyky EU... 39 3.15 Kjótský protokol... 40 3.16 Kulturní kvóty... 41 3.17 Legalizace prostituce... 41 3.18 Minimální mzda... 42 3.19 Monitoring ob an... 43 3.20 Natura 2000... 44 3.21 Ochrana spot ebitele... 44 3.22 Podpora živnostník... 45 3.23 Politika sousedství... 46 3.24 ímá jurisdikce evropského práva46 3.25 Primát evropského práva... 47 3.26 Raketový štít... 47 3.27 Regionální soudržnost... 48 3.28 Registrované partnerství... 49 3.29 Rovné p íležitosti... 49 3.30 Rozpo et EU z p ímých zdroj... 50 3.31 Rozvojová pomoc... 51 3.32 Silný parlament... 51 3.33 Snižení emisí... 52 3.34 Sociální dávky... 53 3.35 Zákaz kou ení... 54 3.36 Zákaz testování... 55 3.37 Zem lské kvóty... 56 3.38 Regulace bank... 57 3.39 Evropská ekonomická vláda... 57 3.40 Evropská diplomacie... 58 4 Myšlenkové sm ry... 59 4.1 es anství... 59 4.2 Islám... 60 4.3 Judaismus, židovská víra... 61 4.4 Komunismus... 62 4.5 Socialismus... 64 4.6 Liberalismus... 65 4.7 Konzervatismus... 66 4.8 Environmentalismus... 67 4.9 Nacionalismus... 68 4.10 Multikulturalismus... 69 4.11 Politický extremismus... 70 4.12 Euroskepticismus... 71 4.13 Eurooptimismus... 72 5 Události... 73 5.1 Konflikt v Dárf ru... 73 5.2 Globální oteplování... 74 5.3 Nedostatek pitné vody... 75 5.4 Trest smrti... 76 5.5 Xenofobie a rasismus... 77 5.6 Eutanázie... 78 5.7 Hloubkový rybolov... 79 5.8 Konflikt v ensku... 79 5.9 Ekonomická krize... 80
1 Instituce a organizace Kategorie Instituce a organizace obsahuje základní informace o mezinárodních organizacích a konkrétních institucích Evropské unie. jednotlivé státy byly stanoveny smlouvami a pohybují se od 5 (Malta) do 99 (N mecko). eskou republiku zastupuje 22 poslanc. Poslanci zasedají v EP podle své politické íslušnosti. V sou asnosti p sobí v EP 7 politických skupin, nejsiln jšími jsou skupina Poslanecký klub Evropské lidové strany - K es anských demokrat (EPP) a Skupina progresivní aliance socialist a demokrat. P edsedou EP byl v ervenci 2009 zvolen Jerzy Buzek (EPP). Poslanci EP pracují st ídav v Bruselu a ve Štrasburku. Sekretariát EP se nachází v Lucemburku. Finan i asov náro né p esuny poslanc, dokumentace i zázemí EP mezi t mito emi m sty jsou p edm tem asté kritiky. Jedním ze základních pravidel EP je, že každý poslanec m že na zasedání vystupovat ve svém mate ském jazyce. Proto EP zam stnává nejvíce tlumo ník a p ekladatel na sv - tém 1/3 jeho zam stnanc pracuje v t chto službách. 1.2 Evropská rada 1.1 Evropský parlament Oficiální název: Evropský parlament Anglicky: The European Parliament Evropský parlament (EP) pat í spolu s Radou EU a Evropskou komisí k základním institucím EU a je tedy jedním z nejvýznamn jších hrá v evropském rozhodovacím procesu. Postavení EP je unikátní v tom, že je jedinou p ímo volenou institucí Unie. Od roku 1979 se volby opakují v p tiletých intervalech naposledy prob hly v roce 2009. Díky tomuto p ímému vztahu s ob any získal EP zna ný politický vliv i adu formálních pravomocí a z p vodního slabého parlamentního shromážd ní se vyvinula instituce v mnoha sm rech podobná národním parlament m. Hlavním úkolem EP je podílet se na vytvá ení evropské legislativy (na ízení, sm rnic atd.). EP ve spolupráci v Radou EU zpracovává návrhy Evropské komise. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v prosinci 2009 se Evropský parlament ú astní procesu v rámci tzv. b žné legislativní procedury jako rovnoprávný hrá a Rada jej na rozdíl od minulosti již nem že p ehlasovat. Krom toho se EP podílí také na schvalování rozpo tu EU a vykonává i kontrolní funkci - jmenuje a m že také odvolat Evropskou komisi. V souladu s Lisabonskou smlouvou má EP v sou asnosti 736 len. P esné po ty poslanc za Anglicky: The European Council Evropská rada stojí na vrcholu systému institucí Evropské unie. Jedná se o shromážd ní na nejvyšší možné úrovni, tzn. hlav stát a vlád lenských zemí. Zasedání Evropské rady, tzv. summity, kterým se dostává maximální mediální pozornosti, ur ují další vývoj Unie jako celku. Evropská rada bývá kv li podobnosti názv asto nesprávn zam ována s Radou Evropské unie (Radou ministr ), která je legislativní a výkonnou institucí Evropské unie na ministerské úrovni nebo s Radou Evropy, která je samostatnou mezinárodní organizací. Summity Evropské rady umož ují politickou diskusi na vrcholné evropské úrovni, ur ují hlavní politické linie, které pak ostatní instituce EU realizují v praxi, rozhodují o závažných strategických otázkách nebo v p ípad krizových situací. Politická rozhodnutí ijatá Evropskou radou, tzv. záv ry summitu, nejsou ímo právn závazná, jsou ale d ležitým východiskem pro každodenní innost Unie. Výstupem jednání Evropské rady mohou být také konkrétní prohlášení nebo rezoluce vyjad ující postoj hlav stát a vlád k ur itému tématu. Mezi výsledky summit pat í nap. Koda ská kritéria pro rozši ování Evropské unie (p ijata na summitu v Kodani 1993), Lisabonská strategie rozvoje evropské ekonomiky (p ijata na summitu v Lisabonu na ja e 2000) atd. Na summitech jsou vždy prezentovány priority, respektive záv ry jednotlivých lro ních p edsednictví Rady. vodn nebyla Evropská rada sou ástí institucionálního rámce evropské integrace. Vyvinula se až postupn na po átku 70. let z pravidelných sch zek nejvyšších p edstavitel lenských zemí. 4
První summit Evropské rady se konal v roce 1975 v irském Dublinu. Do zakládacích smluv byla existence Evropské rady formáln za len na až prost ednictvím Jednotného evropského aktu (v platnosti od roku 1987) a Maastrichtské smlouvy (1993). Evropská rada se dnes schází pravideln nejmén ty ikrát ro a na tzv. mimo ádných zasedáních, která jsou organizována dle pot eby. Dv z t chto setkání se odehrávají v Bruselu, ostatní se mohou konat v aktuáln p edsedající lenské zemi. P lro ní rotující p edsednictví Evropské rady, které vykonávaly jednotlivé lenské státy ve stanoveném po adí, se odvozovalo od p edsednictví Rady EU. De facto se v tomto smyslu dala Evropská rada považovat za vrcholnou formu Rady EU. Od roku 2009 má Evropská rada také svého stálého p edsedu (známý také nep esn jako prezident Evropské unie ). Lisabonská smlouva stanoví, že stálý p edseda je volen kvalifikovanou tšinou na dva a p l roku. Historicky prvním stálým edsedou Evropské rady byl zvolen bývalý belgický premiér Herman Van Rompuy. 1.3 Rada ministr Anglicky: The Council of the European Union Rada EU je typickým mezivládním orgánem, který se skládá ze zástupc lenských stát na ministerské úrovni. V rámci Evropské unie reprezentuje Rada EU národní zájmy. Rada EU je nestálým orgánem, co se týká jejího složení i sídla. Formáln existuje sice jen jedna Rada EU, vzhledem k širokému záb ru problematiky, kterou eší, se ale schází v r zném složení. Nejvýznamn jší jsou Rada pro všeobecné záležitosti (General Affairs Council), v rámci níž se zpravidla scházejí minist i odpov dní za evropské záležitosti (pokud lenský stát takové ministerstvo z ídil) a Rada pro zahrani ní ci (Foreign Affairs Council), kterou tvo í minist i zahrani ních v cí. Dále existuje Rada EU složená z ministr financí (ECOFIN), Rada pro oblast zem lství a rybolovu, konkurenceschopnost, zdravotnictví, školství, životního prost edí, justici a vnitro a dopravu. Pokud se projednává téma, které spadá pod více r zných ministerstev, schází se tzv. JUMBO Rada. Na nejvyšší úrovni se pak Rada schází n kolikrát ro v podob Evropské rady, tedy summitu hlav stát nebo vlád. Hlavním, oficiálním sídlem Rady EU je budova Justus Lipsius v Bruselu, nicmén v dubnu, ervnu a íjnu každého roku probíhají její zasedání v Lucemburku a neformální jednání se uskute ují také v aktuálním p edsednickém stát. Zasedání jednotlivých formací Rady EU ídí vždy ministr z p edsedající zem, s výjimkou Rady pro zahrani ní v ci. Jejím p edsedou je Vysoký edstavitel pro zahrani ní v ci a bezpe nostní politiku volený na p tileté funk ní období. V edsednictví se lenské státy st ídají po 6 m sících podle p edem stanoveného po adníku. P edsedající zem má za úkol svolávat a ídit zasedání Rady EU, usilovat o vytvá ení kompromis. Krom ady povinností má p edsedající zem také unikátní prostor pro ur ování priorit jednání. Tím m že prosazovat své národní zájmy a do zna né míry také ovlivnit sm r, jakým se Evropská unie vydá. eská republika vykonávala své historicky první edsednictví v 1. pololetí roku 2009. Po adí p edsedajících zemí (2008-20011) Francie 2. pololetí 2008 eská republika 1. pololetí 2009 Švédsko 2. pololetí 2009 Špan lsko 1. pololetí 2010 Belgie 2. pololetí 2010 Ma arsko 1. pololetí 2011 Polsko 2. pololetí 2011 Pravomoci Rady se týkají p edevším rozhodovacího procesu, kdy spole s Evropským parlamentem schvaluje návrhy právních p edpis (na ízení, sm rnice) ze strany Komise a rozpo et. Rada EU také koordinuje hlavní sm ry hospodá ské politiky lenských stát a pov uje Komisi r znými úkoly, nap. vyjednáním mezinárodních smluv. Rad EU v její innosti asistuje tzv. COREPER, neboli Výbor stálých zástupc (Comitée des Representants Permanents) složený ze stálých zástupc lenských stát v Bruselu (velvyslanc a jejich zástupc ). COREPER p edjednává a ipravuje podklady pro rozhodování Rady EU. asto vyjedná kone nou dohodu do takové podoby, že minist i v Rad EU o v ci rozhodnou už jen formáln. Pokud se ale jedná o kontroverzní otázku, o které není mezi ministry shoda, dochází v Rad EU k hlasování. Jednotlivým stát m byl na základ politické dohody p id len ur itý po et vážených hlas v rozmezí 3 až 29 (viz. tabulka). Podle d ležitosti tématu a dopadu projednávaného p edpisu je k ijetí t eba pouze nadpolovi ní (prostá) v tšina hlas (zejména pro procedurální otázky), kvalifikovaná v tšina (pro v tšinu oblastí - nap. vnit ní trh, finan ní záležitosti, obchod apod.), nebo jednomyslný souhlas (nap. pro otázky spole né zahrani ní politiky, da ovou problematiku, policejní spolupráci atd.). Pro p ijetí návrhu kvalifikovanou v tšinou je t eba naplnit 3 kritéria (tzv. trojí v tšina). Pro se musí vyslovit nejen nadpolovi ní v tšina lenských stát, ale i 255 vážených hlas z celkového po tu 345 a v ípad, že k tomu dá n který stát podn t, musí se také ov it, zda populace stát hlasujících pro návrh edstavuje alespo 62 % celkové populace EU. Tímto systémem se bude hlasovat až do roku 2014, 5
poté dojde podle Lisabonské smlouvy ke zm : hlasovat se bude na principu tzv. dvojité v tšiny: aby mohla být rozhodnutí Rady p ijata, musí získat podporu 55% lenských stát, které musí zárove edstavovat alespo 65% populace EU. Tato posílí postavení malých a nejv tších zemí v Rad. Vážené hlasy v Rad EU lenský stát Po et hlas Kvalifikovaná v tšina 255/345 mecko 29 Francie 29 Itálie 29 Velká Británie 29 Špan lsko 27 Polsko 27 Rumunsko 14 Nizozemsko 13 Belgie 12 eská republika 12 ecko 12 Ma arsko 12 Portugalsko 12 Rakousko 10 Švédsko 10 Bulharsko 10 Dánsko 7 Irsko 7 Litva 7 Slovensko 7 Finsko 7 Kypr 4 Estonsko 4 Lotyšsko 4 Lucembursko 4 Slovinsko 4 Malta 3 Po technické a administrativní stránce Rad EU pomáhá také Generální sekretariát v ele s Generálním tajemníkem. Vzhledem k tomu, že Rada EU elila dlouhodobé kritice za to, že jednání jsou neve ejná a tudíž nedostate pr hledná, rozhodla se zp ístupnit ást jednání široké ve ejnosti prost ednictvím videop enos. P enosy jsou dostupné z oficiálních webových stránek Rady EU. 1.4 Evropský soudní dv r Oficiální název: Soudní dv r Evropských spole enství Anglicky: The Court of Justice of the European Communities Evropský soudní dv r (ESD) je nejvyšší instancí evropského práva. Jeho hlavním úkolem je zajistit jednotný výklad a dodržování evropského práva po celém území EU. ESD se svým charakterem, agendou i pravidly fungování liší od Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který je sou ástí Rady Evropy a zabývá se p ípady porušování Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Pro zajišt ní jednotného výkladu evropského práva slouží tzv. ízení o p edb žné otázce, o které mohou požádat soudy lenských stát, pokud k vydání svého rozhodnutí pot ebují up esnit výklad n které z norem Spole enství. ESD v takové p ípad nezasahuje p ímo do domácího ízení a není ani odvolacím soudem, pouze poskytuje závazný výklad evropského práva. ESD se zabývá také r znými typy p ímých žalob, které p edkládá nap. Evropská komise, Rada EU, Evropský parlament nebo lenský stát. Nej ast ji se jedná o žalobu na neplatnost legislativy EU, ne innost institucí apod. Svými rozhodnutími p isp l ESD k definování ady základních princip fungování EU, nap. zásady ednosti p ed národním právem, zásady p ímého inku apod. Nejznám jší jsou rozsudky Van Gend enloos (1962), Flaminio Costa (1964), Cassis de Dijon (1979), Keck (1993) a další. Od posledního rozší ení v roce 2007 p sobí v lucemburském sídle ESD 27 soudc jmenovaných lenskými státy na funk ní období 6 let s možností opakování mandátu. P edpokladem jejich jmenování je kvalifikace pro nejvyšší justi ní funkce v domovských státech nebo pozice uznávaných právník. P edsedu ESD je v sou asné dob Vassilios Skouris z ecka. eskou republiku zastupuje Ji í Malenovský, bývalý soudce Ústavního soudu R. ESD zasedá bu na plenárním zasedání v plném po tu, jako velký senát tvo ený 13 soudci, nebo v malých senátech po 3-5 soudcích podle složitosti a významu ešené otázky. 6
V rámci ESD p sobí také 8 generálních advokát, kte í jsou jmenováni spole nou dohodou vlád lenských stát na dobu 6 let. Jejich úkolem je pomáhat soudu poskytováním nestranných odborných stanovisek k projednávaným p ípad m. Tato stanoviska nejsou závazná, ale mají velkou odbornou váhu. Vzhledem k neustále rostoucímu po tu p ípad byl ESD v roce 1989 dopln n o Tribunál (anglicky General Court, d íve nazývaný Evropský soud prvního stupn ), který p evzal ást agendy, zejména podání jednotlivc a firem. Vznikl tak dvoustup ový systém - proti rozsudku Tribunálu je možné se za ur itých okolností dovolat u ESD. P edsedou Tribunálu je Marc Jaeger z Lucemburska. I tak se však jednotlivec m že na Tribunál obracet pouze v omezeném po tu p ípad. V tšina ízení, kdy se jednotlivec cítí poškozen v souvislosti s právem ES/EU se odehrává p ed domácími soudy lenských stát. 1.5 Evropský ú etní dv r Anglicky: The European Court of Auditors Hlavním úkolem Evropského ú etního dvora (EÚD) je kontrola hospoda ení Evropské unie. EÚD však nemá žádné exekutivní pravomoci, takže pokud zjistí nesrovnalosti v evropském etnictví, m že o tom pouze informovat, nebo ípad p edat Evropskému ú adu pro boj proti podvod m (OLAF). Jednou ro p edloží EÚD Evropskému parlamentu ke schválení souhrnnou zprávu, která monitoruje finan ní toky v rámci ro ního rozpo tu Unie. Tato zpráva m že být podkladem pro p ípadný postih Evropské komise, která má provád ní rozpo tu na starosti. Velký význam má také díky zna né mediální pozornosti, které se jí dostává. Výro ní zprávy, stejn jako další zprávy a stanoviska EÚD se zve ej ují v Ú edním v stníku Evropské unie. EÚD je ve svých zprávách pravideln pom rn kritický - upozor uje na nedostate nou kontrolu a zna ný po et ú etních chyb jak v lenských státech, tak ze strany Komise. etní dv r, jehož sídlem je Lucemburk, zahájil svou innost v roce 1977. Podle tehdejšího p edsedy Evropského soudního dvora Hanse Kutschera tak Spole enství získalo "finan ní sv domí". V sou asné dob má EÚD 27 len, kte í jsou na základ své kvalifikace nominování lenskými státy a (po konzultaci s Evropským parlamentem) jmenováni Radou. Funk ní období trvá 6 let s možností opakování mandátu. Jednou z nejd ležit jších podmínek funkce evropského auditora je jeho naprostá nezávislost - nem že tedy vykonávat žádné jiné zam stnání, etn neplacených. V p ípad nedodržení této podmínky m že být len EÚD odvolán Evropským soudním dvorem. Od roku 2008 je p edsedou EÚD Vítor Manuel da Silva Caldeira z Portugalska, eskou republiku zde zastupuje Jan Kinšt. Celkov má Ú etní dv r asi 800 zam stnanc v etn p ekladatel, administrativních pracovník a auditor. Audito i jsou rozd leni do auditorských skupin, které vypracovávají jednotlivé návrhy. 1.6 Evropská komise Anglicky: The European Commission Díky rozsáhlému spektru pravomocí pat í Evropská komise (EK) k nejd ležit jším institucím EU. asto bývá dokonce zjednodušen ozna ována za "evropskou vládu". V úzkém slova smyslu tvo í EK 27 komisa jmenovaných podle principu 1 stát = 1 komisa. Každému z t chto komisa je na základ politické dohody sv eno ur ité portfolio, tedy oblast sobnosti - nap. oblast zem lské politiky, vn jších vztah, celní unie, životního prost edí atd. Kolegium komisa je jmenováno vždy na dobu 5 let. Funk ní období sou asné Komise potrvá od roku 2009 do roku 2014. Jejím p edsedou je José Manuel Barroso z Portugalska. Za eskou republiku zde sobí Štefan Füle. Na starosti má oblast rozši ování EU a evropskou politiku sousedství. koliv jsou komisa i formáln jmenováni jednotlivými státy, nesm jí od vnitrostátních vlád ijímat žádné pokyny a musejí jednat pouze v zájmu Unie jako celku. Pro výkon svých povinností mají komisa i k dispozici svá "ministerstva", tzv. generální editelství (b žn se používá zkratka DG) a služby (nap. právní služby, p ekladatele, r zné experty apod.). Celkem zam stnává aparát EK asi 30 000 ú edník. Evropská komise má ty i hlavní pravomoci: 1. 1.EK ídí každodenní chod Unie, provádí konkrétní politiky EU a spravuje její rozpo et. Komise je v tomto smyslu exekutivním orgánem Unie. 7
2. 2.EK jako jediná instituce EU m že navrhovat právní p edpisy (sm rnice, na ízení, doporu ení apod.), které pak p edkládá Evropskému parlamentu a Rad EU ke schválení. Komise má tedy "legislativní monopol". 3. 3.EK zastupuje Evropskou unii na mezinárodní scén, nap. je pov ena vyjednáváním dohod mezi EU a ostatními zem mi. Nejviditeln jší je tato praxe v p ípad obchodní politiky nebo p i jednání s kandidátskými státy o rozší ení. 4. 4.EK je také "strážcem práva EU" - spole s Evropským soudním dvorem dohlíží na vymahatelnost evropského práva. Nap. m že vyvíjet politický nátlak na státy, aby provedly kterou evropskou normu, pokud tak z jakého d vodu neu inily. EK je politicky odpov dná Evropskému parlamentu, který má právo podat návrh na vyslovení ned ry a Komisi jako celek odvolat. Rezignovat mohou i jednotliví komisa i. Zatím však k odvolání EK nikdy v historii nedošlo. Nejblíže tomu situace dosp la v roce 1999, kdy Komise tehdejšího edsedy Jacquese Santera nakonec t sn p ed hlasováním sama odstoupila kv li korup nímu skandálu. Nejv tším problémem, se kterým se v sou asnosti EK potýká, je hledání rovnováhy mezi spravedlivým zastoupením všech lenských stát a zajišt ním výkonnosti Komise. Dosud se každé rozší ení EU projevilo zvýšením po tu komisa, pro které bylo eba najít nová portfolia. Tato situace zatím vyvrcholila s p istoupením Bulharska a Rumunska v roce 2007, kdy byl rumunský komisa pov en ízením oblasti mnohojazy nosti, tedy pravomocí významem naprosto nesrovnatelnou nap. s pravomocemi komisa e pro obchod nebo vn jší vztahy. Podle p vodního ustanovení Lisabonské smlouvy lo složení Komise projít zásadní zm nou pokud by do té doby Evropská rada nerozhodla jinak, m l být od roku 2014 po et komisa redukován tak, aby bylo dosaženo v tší efektivity a nebylo t eba dále nep irozen d lit stávající portfolia nebo složit hledat nová. Komise m la nov mít po et len rovný 2/3 po tu lenských stát. Sou ástí záruk vyjednaných Irskem po prvním odmítavém referendu o Lisabonské smlouv je však politický slib, že bude ijato rozhodnutí, aby se Komise i nadále skládala z jednoho ob ana každého lenského státu. 1.7 Evropská centrální banka Anglicky: The European Central Bank Evropská centrální banka (ECB) odpovídá od 1. ledna 1999 za provád ní m nové politiky v eurozón, tzn. v zemích, které zavedly euro. A koliv je formáln integrována do institucionální struktury Unie, je p i svém rozhodování nezávislá na ostatních orgánech i institucích EU i na vládách lenských stát. Proto jsou také veškeré finan ní záležitosti ECB spravovány odd len od ostatních finan ních záležitostí Spole enství. Prvo adým cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozón, tzn. ochra ovat hodnotu eura. ECB tedy stanovuje a vede m novou politiku eurozóny, spravuje devizové rezervy (finan ní prost edky držené v cizí m ) stát eurozóny, provádí devizové operace (nákup nebo prodej cizí m ny) a má také výlu né právo povolovat vydávání bankovek v eurozón. ECB ídí tzv. Eurosystém složený z centrálních bank stát eurozóny a také tzv. Evropský systém centrálních bank, prost ednictvím kterého koordinuje innost centrálních bank všech lenských stát Evropské unie. ECB sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejími hlavními orgány jsou Výkonná rada, Rada guvernér a Generální rada, v ele stojí prezident. Od roku 2003 zastává tuto pozici Jean-Claude Trichet, bývalý guvernér francouzské centrální banky. Jeho edch dcem byl Wim Duisenberg z Nizozemska. eskou republiku zastupuje do 30. ervna v Rad guvernér ECB Zden k T ma, guvernér eské národní banky. Ve funkci jej bude následovat jeho nástupce. 1.8 Evropský ombudsman Oficiální název: Evropský ve ejný ochránce práv Anglicky: The European Ombudsman Evropský ombudsman je kontrolním orgánem, který vyšet uje stížnosti týkající se nesprávného edního postupu institucí a orgán Evropské unie. Stížnost m že podat každý ob an Evropské unie nebo každá fyzická nebo právnická osoba s bydlišt m nebo sídlem v lenském stát EU. Podmínkou je dodržení lh ty maximáln 2 let ode dne, kdy se st žovatel dozví o skute nostech, kterých se stížnost týká a kdy st žovatel vy erpal ostatní možná ešení problému. Evropský ombudsman neslouží jako odvolací soud, nezabývá se ešením problém Evropského soudního dvora. Nej ast ji Ombudsman eší stížnosti na diskriminaci, zneužití pravomocí, asové pr tahy, odmítnutí podání informací, nepr hledný postup výb rových ízení p i p ijímání pracovník do institucí EU apod. Je d ležité si uv domit, že pravomoc Evropského ombudsmana je omezena výhradn na evropskou úrove a Ombudsman tedy nem že provád t šet ení v souvislosti se stížnostmi na státní, regionální nebo místní orgány v lenských státech (v etn soud ), jednotlivce nebo podniky, a to ani v p ípad, že se stížnost dotýká záležitostí EU. 8
Ombudsman zpravidla zahajuje šet ení na základ podané stížnosti, ale m že jej zahájit i ze své vlastní iniciativy. Ombudsman se nejprve obrátí na dot ený orgán s žádostí o vy ešení problému. Pokud formální žádost nep inese výsledky, snaží se najít vhodné kompromisní ešení. Pokud i tento pokus selže, že Ombudsman navrhnout opat ení k náprav. Pokud dot ený orgán navrhovaná opat ení nep ijme ve lh 3 m síc, m že Ombudsman p edložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu. St žovatel je pak informován o výsledku celého šet ení. Evropský ombudsman obdržel v roce 2009 celkem 3 098 stížností a na jejich základ zahájil 339 šet ení. V tém v 80% p ípad byl Ombudsman schopen st žovatel m pomoci ve více než polovin p ípad p itom bylo dosaženo smírné ešení. V tšina šet ení se týkala innosti Evropské komise (56 %). Evropský ombudsman je volen Evropským parlamentem z kandidát doporu ených lenskými státy na dobu jednoho parlamentního volebního období, tedy 5 let. M že být zvolen opakovan. Prvním Evropským ve ejným ochráncem práv byl v letech 1995-2003 Jacob Söderman z Finska, od roku 2003 zastává funkci Nikiforos Diamandouros z ecka (znovu zvolen v roce 2009). 1.9 Poradní orgány EU Evropský hospodá ský a sociální výbor a Výbor region Krom Evropské komise, která navrhuje legislativu, a Evropského parlamentu a Rady EU, kte í ji schvalují, jsou do rozhodovacích proces v EU zapojeny také poradní orgány. Jedná se o Evropský hospodá ský a sociální výbor a Výbor region. Jejich úkolem je zajistit, aby byly p i p íprav právních edpis formulovány a zohledn ny zájmy spole enských skupin, kterých se tyto p edpisy ve výsledku výrazn dotýkají. Evropský hospodá ský a sociální výbor (EHSV) reprezentuje zam stnavatele, odborové svazy, zem lce, spot ebitele a další zájmové skupiny (nap. ekologické organizace, v decká sdružení, asociace hendikepovaných osob apod.), které spole tvo í tzv. organizovanou ob anskou spole nost. Vznikl na základ ímské smlouvy z roku 1957 (p vodn jako tzv. Poradní výbor). Jeho úkolem je vydávat odborná stanoviska k projednávané legislativ. Tato stanoviska nejsou právn závazná, ale vzhledem k odborné úrovni jsou asto brána v úvahu. Ve vymezených oblastech jako jsou zejména vnit ní trh, ochrana spot ebitele, životní prost edí nebo sociální záležitosti jsou Evropský parlament, Evropská rada a Evropská komise povinni EHSV konzultovat, jinak m že být p íslušný p edpis zrušen rozhodnutím Evropského soudního dvora z d vodu nedodržení p edepsané procedury (žaloba na neplatnost). Ve všech ostatních oblastech EHSV o konzultaci být požádán m že, ale nemusí. Stanoviska m že vypracovávat také z vlastní iniciativy. lenové EHSV jsou nominováni vládami lenských stát EU a jmenováni na funk ní období 4 let. V sou asné dob má výbor 344 len (viz tabulka). Po et zástupc za každý lenských stát byl ur en politickou dohodou a pohybuje se od 5 do 24. V ele EHSV stojí p edseda, od roku 2008 Mario Sepi z Itálie. lenský stát Po et zástupc CELKEM 344 Francie, Itálie, N mecko, Spojené 24 království Polsko, Špan lsko 21 Rumunsko 15 Belgie, Bulharsko, eská republika, 12 Ma arsko, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, ecko, Švédsko Dánsko, Finsko, Irsko, Litva, 9 Slovensko Estonsko, Lotyšsko, Slovinsko 7 Kypr, Lucembursko 6 Malta 5 Druhým poradním orgánem EU je Výbor region. Byl formáln ustaven Maastrichtskou smlouvou, fungovat za al v roce 1994. Je složen ze zástupc evropských regionálních a místních samospráv lenských zemí, nap. hejtman, guvernér nebo starost. Výbor region musí být povinn konzultován v otázkách místní a regionální správy, jako je regionální politika, životní prost edí, vzd lávání a doprava. Výbor region se také stal strážcem subsidiarity. Subsidiarita je jedním ze základních princip fungování Unie. Jejím cílem je zajistit, aby všechna opat ení byla p ijímána na co nejnižší efektivní úrovni správy, aby se zabránilo p ílišné centralizaci rozhodování v Bruselu na úkor úrovn národní, regionální nebo místní, které jsou v kterých p ípadech schopny v c ešit lépe. Principy lenství a po et zástupc ve Výboru regionu se shodují s Evropským hospodá ským a sociálním výborem (viz. tabulka výše). Do roku 2010 byla p edsedkyní Výboru region Mercedes Bresso z Itálie. 1.10 Evropské agentury Evropské agentury se náplní innosti i principy fungování liší od ostatních institucí a orgán EU jako Evropská komise, Evropský parlament apod. Jsou izovány, aby napomáhaly ešení r zných specifických problém právního, technického nebo 9
deckého charakteru, nebo asistovaly institucím a orgán m EU v r zných oblastech politik. První agentury vznikly na za átku 70. let, další vlna (tzv. agentury druhé generace) následovala v 90. letech v souvislosti s dokon ováním vnit ního trhu. V roce 2003 bylo rozhodnuto o založení zatím poslední série agentur, tzv. t etí generace. koliv mají jednotlivé agentury r zné cíle, podobají se strukturou i zp sobem fungování. Praktický chod agentury ídí správní rada složená ze zástupc lenských stát. V ele stojí výkonný editel jmenovaný správní radou nebo p ímo Radou EU, který je za aktivity agentury politicky zodpov dný. tšina agentur je financována prost ednictvím rozpo tu Evropské unie, n které mohou ale také samy vybírat poplatky nebo dostávat p ísp vky. Hospoda ení agentur kontroluje Evropských ú etní dv r. tšina sou asných agentur sídlí v zemích p vodní Evropské patnáctky. V roce 2003 se ale p edstavitelé EU rozhodli, že nové evropské agentury by m ly být rozmís ovány p edevším v lenských zemích, které vstoupí po roce 2004. Nap. Polsko tedy získalo sídlo agentury FRONTEX pro ochranu vn jších hranic EU, R usiluje o sídlo agentury nov budovaného evropského naviga ního systému Galileo. V této v ci však zatím nepadlo definitivní rozhodnutí. V sou asnosti existují ty i základní typy evropských agentur: 1) Agentury Spole enství, které jsou z izovány pro innost v rámci I. pilí e Evropské unie (Evropská spole enství). V sou asné dob existují tyto: Vigo (Špan lsko) NÁZEV AGENTURY (zkratka) Agentura Evropské unie pro základní práva (FRA) Agentura Spole enství pro kontrolu rybolovu (CFCA) Evropská agentura pro bezpe nost a ochranu zdraví p i práci (EU- OSHA) Evropská agentura pro bezpe nost sítí a informací (ENISA) Evropská agentura pro chemické látky(echa) Evropská agentura pro lé iva (EMEA) Evropská agentura pro leteckou bezpe nost (EASA) SÍDLO Víde (Rakousko) Bilbao (Špan lsko) Heraklion ecko) Helsinky (Finsko) Londýn (Spojené království) Kolín nad Rýnem (N mecko) ROK ÍZENÍ 2007 2005 1994 2004 2007 1995 2002 Evropská agentura pro Lisabon 2003 námo ní bezpe nost (EMSA) Evropská agentura pro ízení operativní spolupráce na vn jších hranicích EU (FRONTEX) Evropská agentura pro železnice (ERA) Evropská agentura pro životní prost edí (EEA) Evropská nadace pro zlepšení životních a pracovních podmínek (EUROFOUND) Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA) Evropské st edisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) Evropské st edisko pro rozvoj odborného vzd lávání (Cedefop) Evropský institut pro rovnost žen a muž Evropský ú ad pro bezpe nost potravin (EFSA) Evropský ú ad pro dohled nad GNSS (GSA) Evropská nadace odborného vzd lávání (ETF) Odr dový ú ad Spole enství (CPVO) ekladatelské st edisko pro instituce Evropské unie (Cdt) ad pro harmonizaci ve vnit ním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) (Portugalsko) Varšava (Polsko) 2004 Valenciennes 2004 (Francie) Koda 1993 (Dánsko) Dublin (Irsko) 1975 Lisabon (Portugalsko) Stockholm (Švédsko) 1993 2005 Solu ( ecko) 1975 Vilnius 2007 Parma (Itálie) 2002 Brusel (Belgie) 2004 Turín (Itálie) 1994 Angers (Francie) Lucemburk (Lucembursko) Alicante (Špan lsko) 1994 1994 1994 2) Agentury spole né zahrani ní a bezpe nostní politiky, které jsou z izovány pro innost v rámci II. pilí e EU (Spole ná zahrani ní a bezpe nostní politika). V sou asné dob existují tyto: NÁZEV AGENTURY (zkratka) Evropská obranná agentura (EDA) Satelitní st edisko Evropské unie (EUSC) SÍDLO Brusel (Belgie) Madrid (Špan lsko) ROK ÍZENÍ 2004 2001 Ústav Evropské unie Pa íž 2001 10
pro studium bezpe nosti (ISS) (Francie) 3) Agentury pro spolupráci policejních a soudních orgán v trestních v cech, které jsou izovány pro oblast III. pilí e EU (Policejní a justi ní spolupráce v trestních v cech). V sou asné dob existují tyto: NÁZEV AGENTURY (zkratka) Evropská jednotka pro soudní spolupráci (Eurojust) Evropská policejní akademie (CEPOL) Evropský policejní ú ad (Europol) SÍDLO Haag (Nizozemsko) Bramshill (Spojené království) Haag (Nizozemsko) ROK ÍZENÍ 2002 2005 1992 4) Výkonné agentury, které jsou na rozdíl od edchozích 3 typ agentur z izovány pouze na dobu ur itou. Tyto agentury mají sídlo v míst, kde se nachází p íslušné odd lení Komise, tzn. Brusel nebo Lucemburk. V sou asné dob existují tyto agentury: Výkonná agentura Evropské rady pro výzkum (ERC) Výkonná agentura pro konkurenceschopnost a inovace (EACI) Výkonná agentura pro transevropskou dopravní sí (TEN-T EA) Výkonná agentura pro výzkum (REA) Výkonná agentura pro zdraví a spot ebitele (EAHC) 1.11 Rada Evropy Anglicky: The Council of Europe koliv bývá asto kv li podobnosti názv zam ována s Radou EU nebo Evropskou radu, Rada Evropy není sou ástí Evropské unie, ale samostatnou mezinárodní organizací. Od Evropské unie se liší oblastí p sobnosti i principy fungování. Rada Evropy byla založena 5. kv tna 1949. U jejího vzniku stálo 10 zakládajících len - Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Spojené království (srovnej se 6 zakládajícími státy ESUO, EURATOM a EHS). Jako sídlo organizace byl zvolen Štrasburk. vodní ambiciózní plány oblastí, které by Rada Evropy mohla svou inností pokrýt, pon kud vyprázdnilo založení Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO) a Severoatlantické aliance (NATO) ve stejné dob. Zatímco ESUO a jeho následovníci postupn p evzali agendu ekonomické integrace, NATO se soust edilo na otázky bezpe nostní. Rada Evropy se proto za ala orientovat spíše na oblasti lidských práv a základních svobod, demokracie, vzd lání a kultury. Významného úsp chu se jí poda ilo dosáhnout v roce 1950, kdy byly p ijata Evropská úmluva o lidských právech, která garantuje rozsáhlý katalog práv, nap. právo na život, na spravedlivé projednání ípadu v ob anských a trestních záležitostech, svobodu projevu, myšlení, sv domí a náboženství atd. Krom toho dala Rada Evropy vzniknout dalším více než 190 právn závazným evropským smlouvám i úmluvám, které se zabývají otázkami lidských práv, organizovaného zlo inu, prevence mu ení, kulturní spolupráce atd. Rada Evropy funguje jako klasická mezinárodní organizace. Rozhodovacím orgánem je Výbor ministr složený z ministr zahrani ních v cí lenských stát nebo jejich zástupc. Existuje zde i Parlamentní shromážd ní, které (na rozdíl od Evropského parlamentu) není p ímo voleno, ale pouze složeno z delegát jednotlivých národních parlament. Každodenní innost Rady Evropy se opírá o sekretariát se zhruba 1800 zam stnanci. Vede jej generální tajemník, od roku 2009 Thorbjørn Jagland z Norska. Rada Evropy hospoda í s rozpo tem asi 218 milion EUR (údaj pro rok 2010). Nejznám jším orgánem Rady Evropy je Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který sídlí ve Štrasburku a dohlíží na dodržování Evropské úmluvy o lidských právech. ESLP se svým zam ením a inností výrazn liší od Evropského soudního dvora, který je sou ástí struktur Evropské unie. ESLP sestává ze stejného po tu soudc jako je po et lenských stát Rady Evropy, které Úmluvu ratifikovaly (v sou asné dob 47). Projednává stížnosti na porušení Úmluvy ze strany n kterého ze signatá, které podají jednotlivci (v etn ob an ne lenských stát ) nebo státy. Stížnost k ESLP je možné podat pouze po využití všech domácích opravných prost edk, a to ve lh maximáln 6 m síc od posledního domácího rozhodnutí. Tam, kde ESLP zjistí, že lenský stát Úmluvu skute porušil, vydá rozsudek. Rozsudky ESLP jsou právn závazné, dot ené zem mají povinnost je plnit. Stížnosti se týkají zejména týrání a špatného zacházení s v zni, nedostatk v soudních ízeních, r zných forem diskriminace, omezování možnosti vyjád it názor i podávat nebo získávat informace, svobody ú astnit se demonstrace, konfiskace majetku a vyvlastn ní apod. Z eské republiky sm ují s ESLP nej ast ji stížnosti na nep im en zdlouhavá soudní ízení. V sou asné dob sdružuje Rada Evropy 47 lenských stát. Sou ástí je i ada stát, které se nezapojily do Evropské unie - Turecko (vstoupilo 1949), Island (1950), Švýcarsko (1963), Lichtenštejnsko (1978), San Marino (1988), Albánie, Moldavsko, Makedonie, Ukrajina (všechny 1995), Rusko (1996), Gruzie (1999), Arménie a Azerbajdžán (oba 2001), Bosna a Hercegovina (2002), Srbsko (2003), Monako (2004) a erná Hora (2007). eskoslovensko vstoupilo do Rady Evropy v roce 1991, samostatná eská republika po svém 11
vzniku v roce 1993 toto lenství potvrdila. Status pozorovatele p iznala Rada Evropy dalším 5 zemím - Svaté stolici, Spojeným stát m americkým, Kanad, Japonsku a Mexiku. 1.12 NATO Severoatlantická aliance, anglicky North Atlantic Treaty Organisation (NATO) je mezinárodní vojenská organizace založená 4. dubna 1949 podpisem tzv. Washingtonské smlouvy, která zakotvila vznik bezpe nostní organizace západních demokracií jako odpov na povále nou situaci v Evrop. Washingtonskou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct stát : USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie, Island, v roce 1952 se p ipojilo ecko a Turecko, v roce 1955 se po získání plné suverenity p ipojila N mecká spolková republika a v roce 1982 Špan lsko. Prvními zem mi ze zemí Východního bloku, které se k NATO ipojily, byly 12. b ezna 1999 Polsko, Ma arsko a esko. V roce 2004, v dosud nejv tší vln rozši ování NATO, se p ipojily státy východní Evropy Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. K 1. dubnu 2009 p istoupily Chorvatsko a Albánie. Jednání s Makedonií z stala kv li sporu o název státu s eckem zablokována. V roce 1966 byly ídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance emíst ny z Pa íže do Bruselu. Protože n které lenské státy EU jsou zárove leny aliance a n které nejsou, lenské státy obou uskupení vystupují ve vztahu k alianci nezávisle a vyslanci zastupují pouze své zem, nikdo nezastupuje EU jako celek. Základním prvkem smlouvy je lánek 5: "Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evrop nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané lánkem 51 Charty OSN, pom že smluvní stran nebo stranám takto napadeným tím, že neprodlen podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, v etn použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpe nost severoatlantické oblasti." Tento lánek m l v dob založení organizace edevším odradit Sov tský svaz a jeho satelity od útoku na západní Evropu. V takovém p ípad by totiž napadeným státem byly i USA, které by jediné byly schopny ú inn reagovat na takový útok. Obávaný útok Sov tského svazu nikdy nep išel. lenské státy NATO poprvé použily lánek 5 dne 12. zá í 2001 jako odpov na teroristické útoky v USA o den íve. lenství nových zemí se ídí lánkem X smlouvy, který stanovuje dv základní kritéria: pouze evropské státy jsou zp sobilé se stát leny a všechny stávající lenské zem musí souhlasit s p ijetím. Mechanismus Ak ní plán lenství, anglicky Membership Action Plan (MAP) je procedura pro státy, které mají zájem se stát leny. Tento mechanismus byl schválen na Washingtonském summitu v roce 1999 a od uchaze vyžaduje pravidelné ro ní zprávy popisující pokrok v p ti základních p ístupech: Snaha urovnat mezinárodní, etnické a územní spory mírovou cestou, zásada právního státu a lidských práv a demokratická kontrola armády Schopnost p ispívat k obran a misím organizace Poskytnutí dostate ných zdroj armád Zabezpe ení citlivých informací a zajišt ní jejich utajení Soulad národní legislativy se spoluprací s NATO NATO poskytuje v rámci MAP zp tnou vazbu a technickou pomoc každému státu individuáln. Nejd ležit jší rozhodnutí v rámci NATO jsou vytvá ena všemi lenskými státy. Zástupci jednotlivých stát zasedají alespo jednou týdn v Severoatlantické rad, anglicky North Atlantic Council (NAC). P edsedou NAC a zárove generálním tajemníkem NATO je Anders Fogh Rasmussen z Dánska, který tento post zastává od roku 2009 a je 15. Generálním tajemníkem NATO od založení aliance. Za vojenské operace je zodpov dný Vojenský výbor, anglicky Military Committee. Tomuto výboru je zodpov dný vrchní velitel sil NATO, kterým je od roku 2009 americký Admirál James Stavridis. Do té doby se na tomto postu vyst ídalo 15 generál, všichni Ameri ané. 1.13 OSN OSN - Organizace spojených národ, anglicky United Nations (UN), je globální mezinárodní organizací, jejímiž hlavními cíli je zabra ovat válkám a násilí, zajiš ovat dodržování lidských práv, vytvá et 12
a dohlížet na dodržování mezinárodního práva a podporovat ekonomický rozvoj, zvyšování životní úrovn a boj s nemocemi. OSN má sídlo v New Yorku a má 192 lenských stát. Organizace spojených národ byla založena, jako následovník Ligy národ, 26. ervna 1945 v San Franciscu na základ p ijetí Charty OSN. 24. íjna 1945 byla Charta ratifikována všemi p ti stálými leny Rady bezpe nosti (RB). leny OSN jsou všechny státy sv ta krom jednoho - Vatikánu, který má p i OSN status stálého pozorovatele. lenství v OSN je založeno na principu suverénní rovnosti. Každý lenský stát má své zástupce ve Valném shromážd ní a všechny lenské státy disponují jedním stejn platným hlasem. leny OSN se mohou stát jen státy, EU tedy nem že být zastoupena ímo, ale jen jejich prost ednictvím. Na p Spojených národ proto mluví jménem EU vždy ten stát, který práv drží p edsednictví v Rad. Kv li zabezpe ení kontinuity p sobí p i OSN kancelá EU, která je sou ástí sekretariátu Rady. V Rad bezpe nosti, nejd ležit jším orgánu v architektu e OSN s na izovací pravomocí, reprezentují unii vždy zastoupené lenské státy. Vzhledem k tomu, že jsou Británie a Francie stálými leny RB s právem veta, je zde unie zastoupena stále. OSN má šest hlavních orgán. Jsou to Valné shromážd ní (anglicky General Assembly, GA), Rada bezpe nosti (anglicky Security Council, SC), Ekonomická a sociální rada (anglicky Economic and Social Council, ECOSOC), Sekretariát (anglicky Secretariat), Mezinárodní soudní dv r (anglicky International Court of Justice, ICJ) a Poru enská rada (anglicky Trusteeship Council). Dále do struktury OSN pat í mnoho dalších rad, výbor, agentur a program, které mají funkce poradní, monitorovací a vykonavatelské. Nejd ležit jší orgán, Radu bezpe nosti, tvo í 5 stálých len s právem veta a 10 nestálých len. Nejvyšším orgánem s hlavní poradní a organiza ní funkcí je Valné shromážd ní. Valné shromážd ní volí vedení organizace. elným p edstavitelem OSN je Generální tajemník volený na období 5 let. Od 1. ledna 2007 jím je bývalý ministr zahrani ních v cí Korejské Republiky Ban Ki-moon, který je devátým Generálním tajemníkem od založení organizace v roce 1945. OSN má šest oficiálních jazyk : ínštinu, angli tinu, francouzštinu, ruštinu, špan lštinu a arabštinu. Prvních p t bylo oficiálními jazyky od založení OSN, Arabština jím stala v roce 1973. Pracovními jazyky Sekretariátu jsou angli tina a francouzština. OSN se po celou dobu své existence podílí na mezinárodním d ní p edevším misemi pro zachování míru a monitorovacími misemi. Mezi nejvýrazn jší úsp chy je možné po ítat vymýcení neštovic (r. 1977), rozvoj mezinárodního práva, a další. OSN hraje rovn ž roli nestranné organizace umož ující urovnávání konflikt a jejich p edcházení. Kritici OSN ovšem upozor ují také na mnoho neúsp ch, nap íklad neschopnost zabránit genocid ve Rwand, neefektivní intervence v Druhé Konžské válce, podez ení z korupce v programu Ropa za potraviny, atd. V nyn jší dob OSN vytvá í snahu naplnit tzv. Rozvojové cíle tisíciletí a zárove elí nar stající kritice za neschopnost uskute nit reformy organizace ve smyslu snížení byrokracie a zkostnat losti organizace a zvýšení rychlosti rozhodování a akceschopnosti. Zárove je pot eba zm nit systém lenství v Rad bezpe nosti, protože za dobu fungování organizace se politická, bezpe nostní a ekonomická situace ve sv zna zm nila. Z toho d vodu n které státy, nap íklad Brazílie, Indie i N mecko, požadují zm nu rozhodovacích pravomocí jednotlivých stát. 1.14 OBSE Organizace pro bezpe nost a spolupráci v Evrop (OBSE), anglicky Organization for Security and Cooperation in Europe (OSCE), je mezinárodní bezpe nostní organizace vzniklá roku 1995 transformací Konference o bezpe nosti a spolupráci v Evrop (KBSE, též Helsinská konference). OBSE je nejv tší regionální bezpe nostní organizací na sv, jejíchž 56 lenských stát se rozprostírá na území od Vancouveru po Vladivostok. Krom všech evropských stát jsou leny i zakavkazské a st edoasijské státy, USA a Kanada. Od roku 1989 byla Evropská Spole enství a pozd ji Evropská Unie zastupována na zasedáních 13
KBSE, pozd ji OBSE, zástupcem zem p edsedající v Rad a zástupcem Evropské Komise. P es dv etiny celkového rozpo tu OBSE jsou tvo eny ísp vky lenských stát EU. Po Maastrichtské smlouv je spolupráce OBSE a EU velmi pevná edevším v oblastech prevence konflikt, demokratizace, monitorování voleb a v asného varování. edch dce OBSE, Konference o bezpe nosti a spolupráci v Evrop (KBSE), byla tvo ena systémem mezinárodních jednání a smluv, které m ly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Roku 1966 státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání KBSE. První ze série jednání byla ípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972, které se ú astnili diplomati tí zastupitelé. Následná konference ministr zahrani ních v cí v Helsinkách byla uskute na v ervenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání. Od zá í 1973 do ervna 1975 následovala konference expert v Ženev. V období do ervence 1975 probíhala jednání o podob "Záv re ného aktu Konference o bezpe nosti a spolupráci v Evrop ". Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími p edstaviteli 33 evropských stát, Kanady a USA, ímž skon ila nejd ležit jší fáze procesu KBSE. Záv re ný akt KBSE byl složen z p ti ástí: otázky bezpe nosti v Evrop, spolupráce v oblasti ekonomiky, v dy a techniky, bezpe nost a spolupráce stát p i St edozemním mo i, spolupráce v oblasti humanitární a pokra ování procesu KBSE. Celý systém konferencí KBSE a výsledek procesu jednání znamenal posílení stability v Evrop rozd lené geopoliticky na západní a východní blok, KBSE jako taková znamenala významný mezník ve vývoji Studené války, a to nejen v Evrop a ve St edozemním mo i. Vliv KBSE zasáhl i do vnitropolitické situace zú astn ných stát, v eskoslovensku byla produktem odezvy KBSE nap. Charta 77. V souvislosti s kolapsem komunistických režim ve státech východního bloku byla patrná pot eba zm n i v rámci KBSE. Dne 21. listopadu 1990 byla podepsána pa ížská smlouva, která zapo ala s prom nou KBSE. Ta byla ukon ena dne 1. ledna 1995 transformací KBSE na Organizaci pro bezpe nost a spolupráci v Evrop. Hlavními cíly OBSE je podpora a rozvoj pln demokratické spole nosti, prevence lokálních konflikt, obnovování stability a míru ve vále ných oblastech, prosazování kolektivní bezpe nosti a odstra ování rozdíl mezi státy. Organizace uskute uje mise v krizových oblastech Evropy (nap.: Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo, Chorvatsko) s cílem budování míru a posílení demokratických institucí. Nejvyšším orgánem OBSE je Následná sch ze, která se koná nepravideln, a scházejí se na ní nejvyšší p edstavitelé lenských stát. Dalšími orgány jsou Summit, Ministerská rada, Vysoká rada, Stálá rada a Fórum pro bezpe nostní spolupráci. V dob, kdy nezasedá Následná rada nebo Summit, ídí organizaci Výkonný p edseda, který vždy pochází z p edsednické zem. V roce 2009 tvo ili edsednickou trojku ecko, Finsko a Kazachstán. Sekretariát v ele s Generálním tajemníkem sídlí ve Vídni. V nyn jší dob je Generálním tajemníkem Marc Perrin de Brichanbaut z Francie, který p evzal funkci po Jánu Kubišovi ze Slovenska. Dalšími významnými institucemi jsou Ú ad pro demokratické instituce a lidská práva (sídlo ve Varšav ) a Vysoký komisa pro národnostní menšiny (sídlo v Haagu). 14
2 Principy a innost EU Kategorie Principy a innosti EU obsahuje informace o základních dokumentech Evropské unie, které ur ují její fungování. 2.1 Vývoj EU Základní údaje žný název Evropská unie/eu Oficiální název Evropská unie (=rozší ený název) Název v - (mezinárodní spole enství) národním jazyce Hlavní m sto Brusel Státní z ízení - Rozloha 4 325 675 km 2 (7. na sv ) Délka hranic 12 440,8 km Obyvatelstvo 501 259 840 (k 1. lednu 2010) ír stek 4,3 % (2008) obyvatel Jazyky celkem 23 ú edních jazyk : angli tina, bulharština, eština, dánština, estonština, finština, francouzština, irština, italština, litevština, lotyština, ma arština, maltština, n ina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, tina, slovenština, slovinština, špan lština, švédština na euro (EUR) HDP 12 333 194 mil. EUR (2007) HDP na hlavu 25 100 EUR (2008) st HDP -4,2 % (2009) len EU první spole enství vzniklo 25. ezna 1957 Zastoupení v 736 poslanc Evropském parlamentu Hlasovací síla 345 hlas v Rad EU Dluh 73,6 % HDP (2009) Po et 1,46 migrant /1 000 obyvatel migrant (2008) Vývoj evropské integrace Vývoj Evropské integrace je r znorodý proces spolupráce a spolurozhodování nyní již 27 stát. vody pro po átky integrace v povále ném období lze shrnout do t í okruh : zabezpe ení míru na Evropském kontinent, odstran ní nacionalismu a úsilí o spolupráci a umožn ní spole ného trhu jakožto prost edku ke zvyšování hospodá ského blahobytu. Zvyšování intenzity spolupráce v druhé polovin 20. století bylo zakotveno v obdobích prosperity. Integrace se prohlubovala v jednotlivých fázích. Nejprve se jednalo o spolupráci ve strategických sektorech ekonomiky, pozd ji probíhala ekonomická integrace od zóny volného obchodu p es celní unii a spole ný trh až k dnešní nové unii. Dalším stupn m integrace je politická unie. Otcové Evropské integrace Jean Monnet, len Národního výboru pro osvobození Svobodné francouzské vlády, prohlásil v roce 1943 v alžírském exilu: "Mír v Evrop nenastane, dokud její státy budou zakládány na základn národní suverenity Zem Evropy jsou íliš malé, aby mohly svým národ m zaru it prosperitu a sociální vývoj. Proto evropské státy musí spole založit federaci ". Winston Churchill ve své "curyšské i" pronesené "k mládeži Evropy" 19. zá í 1946 na curyšské univerzit mluví o sjednocené Evrop, Spojených státech evropských. Robert Schuman, francouzský ministr zahrani í, v roce 1950 symbolicky 9. kv tna p edložil návrh sjednocené Evropy, který konkretizuje p edcházející prohlášení evropských politik. Evropské spole enství uhlí a oceli (ESUO) Jean Monnet, tehdy jako vrcholný p edstavitel francouzského Komisariátu pro plán, navrhl, aby o uhelném pr myslu nerozhodovaly národní státy. O pr myslu m la rozhodovat nová mezinárodní instituce. Tato myšlenka byla realizována v tzv. Pa ížské smlouv v roce 1951 a vzniklo Evropské spole enství uhlí a oceli (ESUO). Zakládajícími státy se krom Francie a N mecka staly ješt Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. T chto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo prointegra ním jádrem evropských spole enství. Platnost smlouvy o založení ESUO byla stanovena na 50 let a nebyla již dále prodloužena, od 1. ledna 2002 tedy ESUO formáln neexistuje. Veškerá agenda byla p evedena na Evropské spole enství. ímské smlouvy V druhé polovin 50. let se integra ní zájmy za aly soust ovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané ímské smlouvy (s 15
platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodá ské spole enství (EHS) a Evropské spole enství pro atomovou energii (Euratom). EHS lo za úkol vytvo ení spole ného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgán EHS, Euratomu a ESUO, jejich právní subjektivita však nebyla dot ena. Od té doby se tyto i smlouvy za aly souhrnn nazývat Smlouvy o evropských spole enstvích. V roce 1968 byla na základ dohody o EHS vytvo ena celní unie, tj. odstran ní vnit ních cel a zavedení stejného celního tarifu v i t etím zemím, jako mezistupe ke spole nému trhu. Liberalizace obchodu se zem lskými produkty však postupovala pomaleji. Evropský m nový systém Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a za ala se objevovat chronická nezam stnanost. Mnohá tradi ní pr myslová odv tví procházela krizemi. V této atmosfé e proces evropské integrace spíše stagnoval. Po átkem sedmdesátých let se k t mto krizím p idala ješt krize m nová v podob rozpadu Brettonwoodského nového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich m n na americký dolar a p echod na režim voln plovoucích nových kurz. V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v nových kurzech zavedením Evropského nového systému (EMS), ímž se zavázaly udržovat své m nové kurzy ve stabilních pom rech. Zavedena byla také košová m nová jednotka ECU (European currency unit) sloužící k zú tování mezinárodních m nových operací. Schengenská dohoda V roce 1985 byla p edstaviteli p ti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstran ní kontrol na vnit ních hranicích a spolupráce p i ochran hranic vn jších. Tato dohoda nebyla sou ástí právního ádu Evropských spole enství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatá skými zem mi byly v roce 1985 N mecko, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Jednotný evropský akt Se zlepšující se hospodá skou a sociální situací byly p edkládány reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku v roce 1986 vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA p edstavoval do té doby nejvýznamn jší zásah do ímských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokon ení jednotného vnit ního trhu do roku 1992. JEA také v mnoha oblastech omezil rozhodování na základ jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou v tšinou. JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu. O mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci lenských stát, za alo spolurozhodovat ES. Maastrichtská smlouva Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzav eli vrcholní evropští p edstavitelé výraznou reformu zakládacích smluv. Nov se na evropské úrovni za alo spolupracovat v oblasti spole né zahrani ní a bezpe nostní politiky a justi ních záležitostí. Smlouva zm nila název "Evropského hospodá ského spole enství" na "Evropské spole enství", protože integra ní aktivity spadající pod tuto instituci již p esáhly p vodní pouze ekonomické zám ry. P edevším ale podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská Unie, zast ešující všechny existující integra ní aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy za aly d lit do t í pilí : pilí - Evropské spole enství: aktivity realizované již p ed Maastrichtem pilí - Spole ná zahrani ní a bezpe nostní politika pilí - Justice a vnit ní bezpe nost Mezi hlavními cíli Maastrichtské smlouvy bylo také vytvo ení Evropské m nové unie a s tím spojené zavedení spole né evropské m ny. Amsterdamská smlouva a Smlouva z Nice Amsterdamská smlouva p esunula spolupráci v oblasti imigra ní politiky, azylové politiky a ochrany menšin ze T etího pilí e do prvního (tzv. komunitarizace ásti t etího pilí e), definovala základní práva ob an EU a základní principy spole né zahrani ní politiky. Smlouva z Nice m la p ipravit evropské instituce, aby byly i po plánovaném rozší ení akceschopné. Omezila tedy národní veto a p erozd lila po et hlas 16
v Rad ministr a p idala t etí kriterium hlasování závislé na po tu obyvatel jednotlivých stát. lenské státy Rozši ování ES a následn EU prob hlo v n kolika vlnách. P vodn byla leny šestice stát : N mecko, Francie, Itálie a zem Beneluxu. V roce 1973 istoupily Dánsko, Irsko a Spojené království. V roce 1981 ecko, v roce 1986 Špan lsko, Portugalsko, v roce 1990 se N mecko sjednocením zv tšilo o bývalé Východní N mecko. V roce 1995 se EU rozší ila o Finsko, Rakousko a Švédsko. V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit ístupová jednání s eskem, Estonskem, Kyprem, Ma arskem, Polskem a Slovinskem, p emž samotná p ístupová jednání za ala v b eznu roku 1998. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty - Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo p ihlášku o plné lenství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky pozd ji odmítnuta kv li "nestabilnímu politickému prost edí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku p iznán oficiální status kandidátské zem EU. V roce 2005 za ala EU vyjednávat s Tureckem a Chorvatskem o p ístupu. Koncem roku 2005 se další kandidátskou zemí stala Makedonie. Pro deset nejlépe p ipravených zemí byla jednání uzav ena v prosinci 2002 na summitu v Kodani a tyto zem se staly leny 1.5.2004. Poslední vlna rozší ení prob hla 1.1.2007 p istoupením Bulharska a Rumunska. Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko, po získání autonomie na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základ referenda opustit ES v roce 1985. Euro V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, N mecko, Portugalsko, Rakousko, Špan lsko) dohodlo, že zavedou spole nou m nu euro a p estanou používat své národní m ny. ecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky pozd ji, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do ob hu. V roce 2004 se p ilojily Kypr a Malta. O p t let pozd ji, od 1. ledna 2007 je též lenem eurozóny i Slovinsko. K 1. lednu 2009 p istoupilo Slovensko. Konvent a ústavní smlouva Mandát Konventu vzešel ze zasedání Evropské rady v Laekenu. Konvent zasedal od 28. února 2002 do 20. ervna 2003. Konvent m l p ezkoumat klí ové otázky týkající se budoucího vývoje Unie, hledat jejich ešení a zpracovat tato ešení v dokumentu. Výsledek práce Konventu - návrh tzv. Evropské ústavní smlouvy byl upraven b hem jednání Evropské rady, ve své záv re né podob v roce 2004 podepsán vrcholnými p edstaviteli lenských stát EU a p edložen v jednotlivých státech k ratifikaci. Lisabonská smlouva Je zatím poslední novelizací zakládajících smluv. Vznikla na základn neúsp šného projektu Evropské ústavní smlouvy (viz výše), která byla odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemí v roce 2005. Po dlouhé diskuzi a komplikované ratifikaci Lisabonská smlouva vstoupila v platnost k 1. prosinci 2009. Smlouva zavedla adu významných zm n nap. týkající se Spole né zahrani ní a bezpe nostní politiky, složení a pravomocí jednotlivých institucí nebo p ímé ú asti ob an na rozhodovacím procesu EU. 2.2 T i pilí e EU Struktura Evropské unie bývala v minulosti irovnávána ke struktu e antického chrámu stojícího na t ech pilí ích, protože pracovala ve 3 odlišných režimech. Každý ze t í pilí, na nichž Unie stojí, ozna oval ur itou oblast aktivit, která m la vlastní pravidla fungování. Pilí ová struktura byla vytvo ena na základ Maastrichtské smlouvy (v platnosti od roku 1993), která zast ešila veškerou dosavadní evropskou integra ní innost a dala tak vzniknout Evropské unii. Pilí ová struktura ale byla kritizována pro svou složitost a nesrozumitelnost pro b žné ob any. Na první pohled soum rný Maastrichtský chrám v praxi stál zejména na spolupráci v rámci prvního pilí e. Zejména po invazi do Iráku se jasn ukázalo, že druhý pilí EU (Spole ná zahrani ní a bezpe nostní politika) je velmi nestabilní, protože lenské státy nebyly schopny dohodnout se na jednotném postupu. T etí pilí procházel od svého vzniku neustálým dynamickým vývojem. Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost k 1. prosinci 2009, proto tuto strukturu zrušila a zakotvila nové rozd lení pravomocí mezi institucemi EU a lenskými státy. Smlouva nicmén i do budoucna zachovala zvláštní režim pro spole nou zahrani ní a bezpe nostní politiku. 17
2.3 Kritéria lenství v EU Základní kritéria pro p ijetí nového lena EU jsou zakotvena v l. 49 Smlouvy o Evropské unii (ve zn ní Lisabonské smlouvy, která je v platnosti od 1. prosince 2009). Podle n j m že o lenství požádat každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v lánku 2 a zavazuje se k jejich podpo e, m že požádat o lenství v Unii. T mito hodnotami jsou podle l. 2 úcta k lidské d stojnosti, svobod, demokracii, rovnosti, právnímu státu a dodržování lidských práv, v etn práv p íslušník menšin. I když se v l. 49 hovo í o evropském stát, není v zakládacích smlouvách EU definováno, jaký teritoriální rozsah se Evropou rozumí, p ípadn z jaké minimální procentuální ásti musí takový stát ležet v takto vymezeném území. Nap. sou asný oficiální kandidát lenství, Turecko, se nachází v Evrop pouze t emi procenty svého území. respektování a ochranu menšin; 2.kritérium hospodá ské: zem musí mít fungující tržní hospodá ství schopné odolat konkurenci a tržním silám v EU; 3.kritérium p evzetí acquis communautaire (francouzský termín, který se používá pro právní ád Evropské unie) a závazk vyplývajících z lenství, v etn dodržování cíl politické, hospodá ské a m nové unie a jejich provád ní, tzn. zejména harmonizace domácího práva s právem evropským; 4.dostate né administrativní a soudní struktury pro provád ní všech závazk vyplývajících z lenství. I tato kritéria jsou však p edm tem vývoje, tzn. že zem, které je v sou asné dob nenapl ují, nap. z ekonomického hlediska, je mohou po provedení pot ebných reforem úsp šn splnit. Nap. jedna ze sou asných kandidátských zemí, Makedonie, se bude muset vyrovnat se svou dnes tém 40% nezam stnaností. Navíc Lisabonská smlouva v již zmín ném lánku 49 stanoví, že "kritéria pro istoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledn na", tzn. že lenské státy mohou po dohod formulovat další podmínky lenství. Postup každého z kandidát p i napl ování kritérií je každoro sledován Evropskou komisí v tzv. hodnotících zprávách. Pro potenciální kandidátské zem vydává Evropská komise tzv. zprávy o pokroku. Všechny tyto zprávy jsou dostupné na webových stránkách Evropské komise - Generálního editelství rozší ení. 2.4 Evropské zákonodárství Evropské právo je obsaženo ve smlouvách a v aktech orgán EU. Rozlišuje se mezi primárním a sekundárním právem. Primární právo zahrnuje zakládací smlouvy, pozd jší pozm ovací a istupovaní akty a jejich závazné protokoly a dodatky. Je z ejmé, že evropská integrace není založena jen na geografické p íslušnosti a již dnes jsou n která mimoevropská území za len na do Unie. Nap. francouzské zámo ské departementy v ele s územn nejv tší Francouzskou Guayanou v Jižní Americe, karibskými ostrovy Guadeloupe a Martinique a ostrovem Réunion v Indickém oceánu, nebo špan lské enklávy na marockém pob eží, Ceuta a Melilla, se rozhodn nedají ozna it za typicky evropská území. Stejn tak nap. Kypr se nachází mnohem blíže prostoru Blízkého východu a Severní Afriky. Existují však další, p esn ji stanovená kritéria vstupu, která byla vytvo ena na zasedáních Evropské rady v Kodani v roce 1993 (t i Koda ská kritéria) a v Madridu 1995 (Madridské kritérium): 1.kritérium politické: existence stabilních institucí zaru ujících demokracii, právní stát, lidská práva a Sekundárním evropským právem se rozumí právo, které podle postup stanovených ve smlouvách (viz níže) p ijímají orgány EU. Sekundární akty jsou v lenských zemích závazné bez nutnosti zvláštního vnitrostátního schválení. Typy akt sekundárního práva: na ízení - nejsiln jší právní akt, má p ímý inek 18
sm rnice - adresována výhradn lenským zemím, musí být do vnitrostátního práva ejata, je závazná co do svého cíle, ale prost edky jak jej dosáhnout jsou ponechány na rozhodnutí lenských zemí rozhodnutí - je p ímo závazné, ale platí pouze pro stanoveného adresáta ( lenský stát, nebo jiný subjekt) doporu ení a stanoviska - pro své adresáty nejsou právn závazná, doporu ení navrhují ur ité zp soby chování a stanoviska vysv tlují postoj orgánu Spole enství v konkrétním ípad. Na p ijímání evropského práva se podílí (právo iniciativy), Rada a Parlament (legislativu projednávají a p ijímají). Lisabonská smlouva (v platnosti od 1. prosince 2009) zavedla tzv. b žnou legislativní proceduru (prakticky totožnou s d íve platnou procedurou spolurozhodování), které podléhá tšina legislativy (nap. krom spole né zahrani ní a bezpe nostní politiky). Parlament se s Radou rovnom rn d lí o legislativní pravomoc. Pokud se Rada a Parlament nedohodnou na navrhovaném legislativním opat ení, p edloží ho dohodovacímu výboru, složenému ze stejného po tu zástupc Rady a Parlamentu. Když tento výbor dojde k dohod, zašle odsouhlasený text znovu Parlamentu a Rad, aby ho mohly kone p ijmout ve form zákona. Postup je graficky znázorn n v diagramu na konci tohoto textu. Evropské právo v širším smyslu zahrnuje i rozsudky Soudního dvora, právní akty EU, mezinárodní dohody uzav ené jménem EU a mezinárodní dohody mezi lenskými státy, které se týkají aktivit Unie. Toto vše náleží k tzv. acquis communautaire, což je francouzský výraz znamenající v podstat "to, eho bylo v EU dosaženo" - jinými slovy jde o práva a povinnosti sdílené lenskými státy EU. íve se jako právní akty EU ozna ovaly výhradn právní normy p ijímané v rámci tzv. druhého (Spole ná zahrani ní a bezpe nostní politika) a etího pilí e (Spravedlnost a vnit ní v ci) EU. Právo legislativní iniciativy si mezi sebou d lily lenské státy a Komise, p i rozhodování v Rad byla pravidlem jednomyslnost. Parlament m l v n kterých oblastech konzultativní pravomoc. Soud m l omezenou pravomoc vydávat rozhodnutí pouze v rámci 3. pilí e. žná legislativní procedura 19
2.5 Vnit ní trh EU Jednotný vnit ní evropský trh je jádrem sou asné Evropské unie. Spo ívá na ty ech základních svobodách pohybu. Jedná se o svobodu pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Zavedení jednotného trhu má zvýšit objem obchodu mezi jednotlivými lenskými státy EU. V roce 1957 bylo po podpisu ímských smluv založeno Evropské hospodá ské spole enství. (zakládajícími leny byla Francie, N mecká spolková republika, Itálie a státy Beneluxu). Jeho cílem bylo vytvo ení jednotného spole ného trhu, který m l pomoci zvýšit hospodá ský r st zakládajících zemí. Do konce šedesátých let se poda ilo Evropskému spole enství odstranit všechny kvóty a tarify pro obchod mezi lenskými zem mi a sjednotit cla na zboží dovezené z t etích stát. Hlavním problémem, který brzdil další rozvoj jednotného trhu, byly rozdílné hygienické, technické, i da ové normy v jednotlivých lenských státech. V 70. letech navíc postihla západní Evropu hospodá ská recese a prohlubování jednotného trhu se zastavilo. V polovin 80. let Evropská komise oznámila, že Evropa zaostává za USA i za Japonskem a že je pot eba vytvo it lepší konkuren ní prost edí. V roce 1986 podepsaly lenské státy tzv. Jednotný Evropský akt, ve kterém se zavázaly u init do konce roku 1992 více než 300 opat ení, která pomohla odstranit bariéry pro vznik volného trhu. 1. ledna 1993 byl jednotný vnit ní trh Evropské unie formáln zaveden. Jednotný trh je založen na ty ech následujících základních svobodách: volný pohyb zboží - zboží je možno prodávat ve všech státech EU. Zboží z ostatních lenských zemí nem že být znevýhod ováno oproti výrobku domácímu clem i speciální daní; volný pohyb osob - právo ob ana EU voln cestovat, usazovat se a za ít podnikat v ostatních zemích EU. N které státy jako nap. mecko i Rakousko si po p istoupení nových len do EU, vymohly tzv. p echodné období, b hem kterého v nich ob ané z nových lenských stát nemají povolení pracovat. Ob an má právo v míst kde pobývá volit do Evropského parlamentu a do místních zastupitelstev. Cestování uvnit Evropské unie upravuje Schengenská smlouva, která odstranila hrani ní kontroly mezi jednotlivými státy Unie. Smlouvu nepodepsaly Kypr, Velká Británie a Irsko. Do Schengenského systému se naopak zapojilo Švýcarsko, Norsko a Island; volný pohyb služeb - umož uje podnik m nabízet své služby i v ostatních lenských státech. Jedná se nap íklad o bankovnictví, pojiš ovnictví i kade nictví. Volný pohyb služeb však stále naráží na celou adu bariér a ze všech ty základních volných pohyb je nejmén funk ní. volný pohyb kapitálu - hmotný majetek i finan ní kapitál se mohou voln pohybovat po lenských zemích Evropské unie. Ob ané evropské unie také mohou využívat finan ních služeb v jakémkoliv jiném lenském stát. Volný pohyb kapitálu je naprosto nezbytný edpoklad pro umožn ní výše jmenovaných í volných pohyb. Je základním nástrojem jednotného trhu. 2.6 Rozpo et EU Pro pln ní cíl vyty ených ve Smlouv je nutné, aby Evropská spole enství disponovala vlastním rozpo tem. Rozpo et Evropské unie je ur en k financování politik EU, administrativních výdaj evropských institucí a další ú ely. Na rozdíl od národních rozpo musí být vždy vyrovnaný, deficit tedy není p ípustný. íjmy rozpo tu Evropských spole enství jsou tvo eny vlastními zdroji, zahrnujícími: tradi ní vlastní zdroje (cla, zem lské a cukerné dávky), zdroj z dan z p idané hodnoty (DPH) a zdroj založený na hrubém národním d chodu (HND). S postupným omezováním bariér ve sv tovém obchod klesal podíl tradi ních vlastních zdroj a zvyšoval se podíl zdroje založeného na HND daného lenského státu. Nap. na p íjmech rozpo tu roku 2006 se tradi ní vlastní zdroje podílely 15 %, zdroj z DPH také 15 % a zbývajících 70 % tvo í p íjem z HND. Ke st edn dobému plánování výdaj a de facto i k nastavení politických priorit na období následujících ti až sedmi let slouží od roku 1988 finan ní perspektiva, nebo-li víceletý finan ní rámec. Je ijímána ve form meziinstitucionální dohody, tj. dohody mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou EU. Finan ní perspektiva je len na do n kolika okruh (anglicky tzv. headings) a ke každému z nich je p azena výše výdaj v jednotlivých letech. Tato ástka p edstavuje strop, jejž nelze p i sestavování ro ních rozpo v žádném 20