Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracoval: Bc. Jan Kodytek Brno 2008

zadání

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. V Brně, dne 23. 5. 2008 Bc. Jan Kodytek

PODĚKOVÁNÍ Dovoluji si touto cestou poděkovat vedoucí bakalářské práce Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a zkušenosti, které mi během celého období ochotně poskytovala.

ABSTRAKT Název diplomové práce: Možnosti využití některých druhů bezobratlých v entomofágii bez narušení stability populací Autor: Bc. Jan Kodytek Cílem této diplomové práce bylo zjistit, zda by bylo možné využívat bezobratlý hmyz pro entomofágii bez narušení stability jeho populací. Konkrétně je práce zaměřena na zástupce rovnokřídlých, protože ti jsou v našich podmínkách jedním z mála druhů, které by bylo možné pro entomofágii využívat. V teoretické části byly shromážděny všechny dostupné informace o rovnokřídlých a entomofágii. Praktická část se skládá ze sběru rovnokřídlých (smýkáním), z jejich determinace a z určení základních ekologických ukazatelů. Nakonec byla stanovena výživná hodnota vzorku. Výzkum probíhal v letech 2005 2007 na lokalitě Žamberk. Odchyt probíhal každoročně od května až června do října. Nasmýkané množství nikdy nepřekročilo 150 ml. Výsledky ukazují, že by sběr v takovémto množství neměl mít vliv na populace rovnokřídlého hmyzu. Vypočítané ekologické ukazatele se v průběhu sledování liší minimálně. Co se týká výživné hodnoty, bylo zjištěno, že vzorek obsahuje velké množství tuků a bílkovin. Na druhou stranu byly ve vzorku detekovány zvýšené hodnoty těžkých kovů, což by si zajisté zasloužilo další pozornost a další sledování. Klíčová slova: entomofágie, rovnokřídlí, Orthoptera, ekologie

ABSTRACT Title: Possibilities of using some species of invertebrates for entomophagy without disturbance stability of populations Author: Bc. Jan Kodytek The aim of this diploma work was to find out, whether it would be possible to use invertebrate insects for entomophagy without disturbation of the stability of its population. The work is concretely focused on representatives of Orthoptera because this family is almost the only one which would be possible to use for entomophagy in our surroundings. All the accessible information about Orthoptera and entomophagy were collected in the theoretic part. The practical part consists of sweeping, determination and specifying the main ecological indicators. Finally the nutrition value was arranged. The research was proceeded between the years 2005 2007 in Žamberk. The catching went on from May or June till October. The swept amount never was bigger than 150 ml. The results show the collection in this quantity should not influence the population of Orthoptera. The found values of the main ecological indicators differ minimally during the research. As far as the nutrition values are concerned, it was found out that a sample contains a higher number of fats and proteins. On the other hand there were detected higher values of heavy metals. This discovery is surely interesting for other monitoring. Keywords: entomophagy, edible insect, Orthoptera, ecology

OBSAH 1 ÚVOD... 8 2 CÍL PRÁCE... 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED... 10 3.1 Řád: Rovnokřídlí (Orthoptera)... 10 3.1.1 Podřád: Kobylky (Ensifera)... 11 3.1.1.1 čeleď: Kobylkovití Tettigoniidae... 13 3.1.1.2 čeleď: Koníkovití Rhaphidophoridae... 16 3.1.1.3 čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae... 16 3.1.1.4 čeleď: Cvrčíkovití Myrmecophilidae... 17 3.1.1.5 čeleď: Cvrčkovití Gryllidae... 17 3.1.2 Podřád: Saranče (Caelifera)... 18 3.1.2.1 čeleď: Maršovití Tetrigidae... 20 3.1.2.2 čeleď: Sarančovití Acrididae... 21 3.2 Entomofágie... 24 3.2.1 Entomofágie v Evropě... 26 3.2.2 Entomofágie v Americe... 26 3.2.3 Entomofágie v Asii... 27 3.2.4 Entomofágie v Austrálii... 28 3.2.5 Entomofágie v Africe... 29 3.2.6 Výživné hodnoty hmyzu... 29 4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ... 31 4.1 Popis vybrané lokality - Žamberk... 31 4.2 Metodika sběru rovnokřídlých... 33 4.3 Hodnoty základních vlastností biocenózy... 34 4.3.1 Dominance... 34 4.3.2 Index druhové diverzity... 34 4.3.3 Ekvitabilita... 34 4.3.4 Abundance... 35 5 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE... 36 5.1 Druhové spektrum lokality a abundance druhů... 36 5.2 Vyhodnocení základních vlastností biocenózy... 41 5.2.1 Dominance... 41 5.2.2 Index druhové diverzity... 43 5.2.3 Ekvitabilita... 44 5.3 Chemické rozbory nasmýkaného hmyzu... 45 6 ZÁVĚR... 48 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 49 8 SEZNAM OBRÁZKŮ... 54 9 SEZNAM TABULEK... 55

1 ÚVOD Tato diplomová práce zjišťuje možnosti využívání bezobratlých v entomofágii bez narušování stability jejich populací. Jako zástupce těchto bezobratlých byl vybrán rovnokřídlý hmyz (Orthoptera), který je v podmínkách České republiky jedním z mála použitelných pro entomofágii. Hmyz obsahuje vitamíny, minerály, tuky a velké množství vysoce kvalitní bílkoviny. Vzhledem k obsahu nenasycených mastných kyselin, může být hmyz kvalitou přirovnáván k masu drůbeže či ryb. Na rozdíl od jiných živočichů, ze kterých až 40% živé hmotnosti tvoří nevyužitelný odpad, je ve většině případů možno hmyz konzumovat celý. Tyto klady si většina lidí vyspělého západu nepřipouští, přestože v mnoha jiných částech světa na konzumaci hmyzu doslova závisí lidské životy. Mnohde je ale tato početná skupina bezobratlých živočichů i vyhledávanou lahůdkou. Entomofagie je problematika v naší republice, ale také v Evropě poměrně unikátní. Je ale pravděpodobné, že se díky popularizaci tohoto odvětví v poslední době tato situace změní. 8

2 CÍL PRÁCE 1. zpracování morfologie a bionomie rovnokřídlého hmyzu 2. zpracování dostupných informací o entomofágii 3. sběr jedinců na vybrané lokalitě 4. sledování hodnot základních ekologických ukazatelů 5. stanovení výživné hodnoty vzorku rovnokřídlých 6. zhodnocení využití rovnokřídlých v entomofágii a vyvození závěrů týkajících se možného ovlivnění jejich populací 9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Řád: Rovnokřídlí (Orthoptera) I přes časté uvádění dvou samostatných řádů kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera) jsou v této práci rovnokřídlí zahrnováni do jediného řádu Ortoptera, ve kterém kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera) zaujímají úrovně podřádů. Systematické členění je převzato od Kočárka (2005). Rovnokřídlí (Orthoptera) jsou celosvětově poměrně početnou skupinou hmyzu s přibližně 23 000 dosud popsanými druhy v cca 4 200 rodech. Většina druhů je rozšířena v tropických a subtropických oblastech (Mlíkovský a Stýblo, 2006). Do Evropy zasahuje 15 čeledí, 200 rodů a necelý jeden tisíc druhů. Na území České republiky se vyskytuje jen nevelký počet 97 druhů (Kočárek, 2005). Nejstarší fosilní zbytky rovnokřídlého hmyzu byly zjištěny ve vrstvách pocházejících z konce karbonu. Kobylky (Ensifera) se poprvé objevily v permu, saranče (Caelifera) v triasu (Kočárek, 2005). Rovnokřídlí jsou jednou ze skupin hmyzu, kterých si lidé začali všímat ze všech nejdříve. Stalo se tak především díky kalamitám ničivých druhů sarančí, které provázely člověka po tisíciletí od počátků zemědělství. Záznamy o škodách způsobených sarančemi jsou zaznamenány na egyptských náhrobcích již z dob okolo 2400 př. n. l., na čínských papyrech z doby přibližně 700 let př. n. l. a mimo jiné i ve Starém zákoně. Rovněž v naší historické literatuře se první konkrétní údaje o hmyzu týkají právě stěhovavých sarančí údaje z Čech z let 1337-1339 v životopise Karla IV. (Mlíkovský a Stýblo, 2006). 10

3.1.1 Podřád: Kobylky (Ensifera) Kobylky jsou středně velké až velké (Zahradník a Severa, 2004), o délce až 60 mm (Křístek a Urban, 2004). Povrch těla je u kobylek méně sklerotizovaný než u sarančí (Kočárek, 2005). Tělo je ze stran mírně zploštělé (Zahradník a Severa, 2004), a většinou nenápadně zbarvené (zelenavé, šedé až černé) (Křístek a Urban, 2004). Cvrčci, kteří žijí většinou v děrách v zemi, mají tělo válcovité (Krejča a Korbel, 1993). Hlava je široce spojená s hrudí (Pokorný a Šifner, 2004), ortognátní, řidčeji prognátní (krtonožka) a ústní ústrojí je kousací (Křístek a Urban, 2004). Kobylky jsou charakteristické relativně delšími tykadly (u většiny zástupců delšími než tělo) (Kovařík et al., 2000). Dále hlava nese složené oči a dvě až tři jednoduchá očka (ocelli) (Zahradník a Severa, 2004). Všechny 3 hrudní články jsou od sebe zřetelně oddělené. Největším článkem je sedlovitá nebo štítovitá a značně pohyblivá předohruď (Křístek a Urban, 2004). Většinou mají dva páry navzájem značně rozdílných křídel. U některých druhů jsou zkrácena (druhy brachypterní), ale mohou i scházet. První pár křídel (tegmina) je úzký, kožovitý, zelený i skvrnitý, druhý pár je hyalinní, někdy lehce nahnědlý. Žilnatina je velice složitá, u zadních křídel probíhá vějířovitě. Významnou funkci v životě kobylek mají končetiny (Zahradník a Severa, 2004). Jsou dobře vyvinuté; zadní nohy mají ztlustlá stehna a prodloužené holeně, což jim umožňuje dobře skákat (Krejča a Korbel, 1993). Chodidlo je u většiny druhů čtyř-, u cvrčků tříčlenné. Zadeček je pevně srostlý s hrudí (Zahradník a Severa, 2004). Na konci zadečku samečků jsou přívěskovité (u samiček kratičké) jednočlenné štěty, u samiček je zde dlouhé (na konci často ozubené) kladélko (Křístek a Urban, 2004). Vývoj prochází proměnou nedokonalou. Dospělé samice kladou vajíčka vesměs jednotlivě buď do rostliny nebo do země. Štěrbinku v rostlině, která vznikla vniknutím kladélka zalepí. První larvy se líhnou velice brzy, několikrát (nejčastěji 5-6krát) se svlékají a jsou stále podobnější dospělci (Zahradník a Severa, 2004). Larvy se od dospělců liší nevyvinutými křídly, chybějícími pohlavními orgány a jinými proporcemi těla (velkou hlavou), případně kratšími tykadly. Larvy procházejí pěti až šesti stadii (samci o jedno méně než samice), u cvrčků deseti až dvanácti stadii a u krtonožek procházejí larvy až 11 stadii. Larvy krtonožky v prvním stadiu ještě nemají hrabavé přední nohy, ale do druhého stadia se svlékají už po několika hodinách, aniž by přijímaly potravu (Pechlát, 2005). Vývoj většiny druhů trvá 2-4 měsíce, u cvrčků téměř rok a u krtonožek až 2 roky (Laštůvka et al., 2001). Kobylky dospívají v červenci 11

a srpnu (výjimkou jsou např. rody Isophya a Polysarcus, jejichž zástupci dospívají již v květnu) a přežívají dlouho do podzimu. Imaga cvrčků se objevují nejčastěji brzy na jaře, v létě pak hynou a v pozdním létě nebo na podzim se líhnou nymfy následující generace. U některých druhů lze zastihnout nymfy a imaga společně v průběhu téměř celého roku (Myrmecophilus) (Kočárek, 2005). Kobylky, většinou však samci, jen zřídka také samice, jsou obdařeny schopností stridulovat (vydávat zvuky). Zvuky vznikají nejčastěji vodorovným třením bazálních částí předních křídel (Zahradník a Severa, 2004) - alární typ stridulace (Pokorný a Šifner, 2004). Vydávané tóny jsou daleko slyšitelné a samci mají v stridulování i několikahodinovou výdrž (Zahradník a Severa, 2004). Frekvence cvrkání u cvrčků se pohybuje od 1 500 do 5 000 hertzů, u kobylek je to od 5 000 do 100 000 hertzů (Krejča a Korbel, 1993). Samice reagují na samcovo stridulování ze vzdálenosti několika metrů. Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) zachycuje zvuky i ze vzdálenosti kolem 40 metrů (Zahradník a Severa, 2004). Nejvýraznější stridulace je u krtonožek, které si v půdě staví akusticky dokonalé chodby, které fungují jako zesilovače. Jednotlivé druhy se liší jak melodií, tak denní dobou zpěvu. Zvuky jsou vydávány na široké škále kmitočtů včetně takových, které lidský sluch nevnímá (Pechlát, 2005). Některé druhy je možno podle stridulace rozpoznat. Zvuky mají význam při hledání pohlaví. Kobylky je registrují svými velice citlivými párovými sluchovými (tympanálními) orgány (Zahradník a Severa, 2004), které jsou umístěny na předních holeních (Kovařík et al., 2000). Obývají různé biotopy - okraj lesa, mýtiny, louky, pole, zahrady, zalesněné stráně apod. Některé nescházejí ani v blízkosti člověka (cvrček) nebo ve sklenících botanických zahrad a velkých zahradnictví. Jsou vesměs teplomilné, doba jejich hlavního výskytu spadá do vrcholného léta a časného podzimu (Zahradník a Severa, 2004). Tento podřád zahrnuje zoofágní nebo všežravé rovnokřídlé (Laštůvka et al., 2001). Mnohé kobylky jsou dravé a loví mouchy, larvy brouků, motýly i jejich vajíčka. Cvrčci a některé kobylky pravé jsou býložravci. Krtonožka je všežravá. Loví larvy hmyzu, různé červy a okusuje i šťavnaté kořeny (Zahradník a Severa, 2004). U hmyzu s nedokonalou proměnou není velký rozdíl mezi potravou imaga a potravou larvy (Grissell, 2001). 12

Jako celek mají kobylky kladný význam zejména v zemědělství a zahradnictví, neboť spotřebují velké množství škodlivého hmyzu (Zahradník a Severa, 2004). Grissell (2001) uvádí dokonce kobylky (spolu s mandelinkou bramborovou) jako jednoho z největších hmyzích predátorů, se kterými se můžeme na zahradách setkat. Na druhou stranu mají rovnokřídlí mnoho přirozených nepřátel mezi hmyzožravými živočichy. Požírají je zejména někteří plazi, ptáci a savci. Některým primitivním obyvatelům tropických oblastí poskytují i potravu (Krejča a Korbel, 1993). Dle Pokorného a Šifnera (2004) se v České Republice vyskytuje asi 40 druhů tohoto řádu. Přehled nejhojnějších druhů v České republice a druhů vyskytujících se na sledované lokalitě. Názvy druhů dle Hudce et al. (2007): 3.1.1.1 čeleď: Kobylkovití Tettigoniidae o Kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) Dosahuje délky 12 18 mm. Zbarvení je světle zelené s mnoha tmavými tečkami. Svrchní část těla a partie nohou mohou být zbarvené hnědě (Reichholf et al., 2003). Bývá k zastižení na výslunných pastvinách a pozemcích stepního charakteru s roztroušenými křovinami, na nichž s oblibou vysedává (Anděra, 2000). Vyskytuje se od nížin do podhůří, více na Moravě (Hudec et al., 2007). o Kobylka bělopásá (Leptophyes albovittata) Tělo 10 18 mm. Krátkokřídlá zelená kobylka s bílými páskami na štítě a těle (Hudec et al., 2007). Hojný druh v nížinách na většině území ČR. Teplomilná, obývá vyšší bylinnou vegetaci a keře, okraje lesů, lesostepi, parky, zahrady, lemová vegetace podél cest apod. (Kočárek, 2005). o Kobylka smrková (Barbitistes constrictus) 14 až 24 mm velká, bezkřídlá kobylka proměnlivého zbarvení (v dospělosti převážně hnědá) (Křístek a Urban, 2004). V mladých smrkových a borových porostech okusuje jehlice, výhony a pupeny. Zvýšený výskyt byl pozorován současně s přemnožením bekyně mnišky (Amann, 1995). V ČR je lokálně hojná od nížin do hor (Kočárek, 2005). 13

o Kobylka sivozelená (Isophya kraussii) Tělo 25 30 mm. Krátkokřídlý, šedomodrozeleně zbarvený, málo pohyblivý, zavalitý druh (Hudec et al., 2007). Žije na vegetaci okraje lesů, pasek i lesních cest (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je lokálně hojná po celém území od nížin do hor (Kočárek, 2005). o Kobylka dubová (Meconema thalassinum) Velikost 12 15 mm (Anděra, 2000). Dosti rozšířená světle zelená kobylka. Žije jen na stromech, většinou v korunách starých dubů a také lip. Objevuje se v pozdním létu a na podzim. Necvrčí, může však vydávat bručivý tón bubnováním zadních noh o podložku (Amann, 1995). V ČR po celém území hojná (Kočárek, 2005). o Kobylka mokřadní (Conocephalus dorsalis) Velikost 12 18 mm (Krejča a Korbel, 1993). Barva těla zelená, na hřbetní straně rezavě hnědá (Hudec et al., 2007). Má ráda vlhké prostředí. Obývá louky a vegetaci stojatých i pomalu tekoucích vod. Požírá rozmanitý hmyz i rostlinná pletiva (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je lokálně hojná v nížinách a pahorkatinách (Kočárek, 2005). o Kobylka kladélkatá (Conocephalus fuscus) Tělo je dlouhé 12 17 mm, světle zelené barvy. Má mečovité, hnědavé a téměř rovné kladélko (Rietschel, 2004). Jedná se o středně vlhkomilný druh. Obývá břehové porosty, rákosiny, vlhké ale i suché louky a zalétá i na stepní lokality. V ČR je lokálně hojný v nížinách (Kočárek, 2005). o Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) Tělo 28 38 mm. Barva je hlavně zelená (Hudec et al., 2007). Vyskytuje se především v pahorkatinách a vrchovinách, většinou ji zastihneme na pasekách, polích i na vlhčích místech v údolích kolem potoků (Anděra, 2000). V ČR hojný druh (Kočárek, 2005). o Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) Nápadná, 27 38 mm dlouhá, zelená kobylka s dlouze nitkovitými tykadly. Dlouhá, štíhlá křídla jsou střechovitě složena a překrývají celé tělo, u samiček dokonce i kladélko (Rietschel, 2004). Její potrava sestává hlavně z různých druhů hmyzu, například much, drobných motýlů, housenek apod. Kořist usmrcuje velkými kusadly. 14

Kromě živočišné stravy ráda požírá i šťavnaté listy pampelišky a jiných rostlin. V podstatě je velmi užitečná. (Zahradník a Severa, 2004). Je hojná na loukách, polích i na okrajích lesů (Čihař et al., 1978). o Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) Nápadně velký, 24 až 38 mm dlouhý, křídlatý druh (Křístek a Urban, 2004). Švédským rolníkům prý tento druh sloužil k vykusování bradavic. Její zbarvení je velice variabilní, od zeleného přes žlutavé, hnědé až téměř černé (Zahradník a Severa, 2004). Žije obvykle na vlhkých loukách, pastvinách, ojediněle i na travních plochách na okrajích lesů (i nad 1 000 m n. m.) (Krejča a Korbel, 1993). Lokálně hojný druh, v posledních letech je ale stále vzácnější (Kočárek, 2005). o Kobylka obecná (Platycleis albopunctata) Tělo 16 24 mm. Barva těla šedá nebo hnědá, křídla dlouhá (Hudec et al., 2007). Suchoa teplomilný druh. Obývá lesostepi, stepi, kamenité stráně, lomy, suché louky apod. Poddruh Platycleis albopunctata grisea (Fabricius, 1781) je v ČR lokálně hojný v teplejších oblastech Moravy a východních Čech; poddruh Platycleis albopunctata albopunctata (Goeze, 1778) je místy hojný v nížinách a pahorkatinách Čech (Kočárek, 2005). o Kobylka dvoubarevná (Metrioptera bicolor) Tělo 15 18 mm. Barva těla světle zelená (Hudec et al., 2007). Suchomilný druh, lokálně hojný v nížinách a pahorkatinách. Žije na vyšší bylinné vegetaci na loukách a mezích (Kočárek, 2005). o Kobylka krátkokřídlá (Metrioptera brachyptera) Tělo 15 20 mm. Základní barva je hnědá, často s měděnkově zeleným zbarvením hlavy, štítu a křídel (Hudec et al., 2007). Žije na vlhkých loukách a ve vyšších polohách (McGavin, 2005). V horách je lokálně hojná po celém území (Kočárek, 2005). o Kobylka luční (Metrioptera roeselii) Délka těla 15 18 mm. Má proměnlivou barvu, od zelené po hnědou, ale obvykle má nápadně světlé okraje postranních částí pronota (Sterry, 2006). Vyskytuje se v hustých 15

travních porostech (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Jeden z našich nejhojnějších druhů menší velikosti (Anděra, 2000). o Kobylka popelavá (Pholidoptera griseoaptera) Velikost 13 18 mm. Většinou je šedohnědá se žlutým břichem (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Žije na okrajích lesů, v travnatém a křovinatém podrostu. Imaga se vyskytují od července do října. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1993). 3.1.1.2 čeleď: Koníkovití Rhaphidophoridae o Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) 13 19 mm, tykadla samice až 80 mm dlouhá, u samce o něco kratší. Mohutně vyvinuté zadní nohy mu umožňují až půldruhého metru dlouhé skoky. Obě pohlaví jsou bezkřídlá (Zahradník a Severa, 2004). Nejčastěji se vyskytuje ve sklenících botanických zahrad, kam se dostal se skleníkovými rostlinami. Do Evropy byl zavlečen z východní Asie, pravděpodobně z Číny. V letním období se může vyskytnout dočasně i ve volné přírodě (Krejča a Korbel, 1993). Je to noční masožravý druh, jehož potravou jsou převážně mšice, žijící na skleníkových rostlinách. Je proto užitečný. Pouze v době, kdy má nedostatek vody požírá rostlinná pletiva (Zahradník a Severa, 2004). 3.1.1.3 čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae o Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) 33 až 50 mm dlouhá, s hnědým, sametově plstnatým štítem (Křístek a Urban, 2004). Nejnápadnějším znakem jsou přední nohy přeměněné v mohutné hrabavé orgány (Riechholf, 2003). Tělo je hustě opýřeno. Žije v zemi 10-15 cm hluboko, dospělý hmyz přezimuje až v hloubce 2 m (Čihař et al., 1978). Dovede létat i plavat. Je masožravá, loví i velké jedince hmyzu (ponravy apod.) (Zahradník a Severa, 2004). Hubením četných půdních škůdců je krtonožka sice užitečná, ale ničením nadzemních a podzemních částí rostlin, okousáváním kořenů a vyzvedáváním semenáčků se stala obávaným škůdcem (Amann, 1995). 16

3.1.1.4 čeleď: Cvrčíkovití Myrmecophilidae o Cvrčík mravenčí (Myrmecophila acervorum) Délka těla 3 3,5 mm. Zbarvení je tmavě hnědé se žlutavými okraji obou předních hrudních článků (Riechholf, 2003). Je to spoluobyvatel (synoekent) mravenčích hnízd kde se rozmnožuje bez oplození (Zahradník a Severa, 2004). V ČR je to hojný druh (Kočárek, 2005). 3.1.1.5 čeleď: Cvrčkovití Gryllidae o Cvrček lesní (Nemobius sylvestris) Malý, jen 9 až 10 mm dlouhý (Křístek a Urban, 2004). Tmavě hnědý s několika roztroušenými světlejšími skvrnami (Amann, 1995). Vyskytuje se ve starších listnatých lesích, na jejich okrajích a světlinách. Zdržuje se v suchém listí a mechu (Krejča a Korbel, 1993). Je to všežravec, vyhledávající rostlinnou i živočišnou potravu (Zahradník a Severa, 2004). Ve střední Evropě je široce rozšířen a často dosti hojný (Riechholf, 2003). o Cvrček polní (Gryllus campestris) Velký 20 25 mm, povrch těla lesklý, na bázi křídel žlutá skvrna. Žije v děrách a je hojný na loukách a travnatých mezích (Čihař et al., 1978). V ČR je to lokálně hojný druh. V posledních desetiletích ale na mnoha lokalitách vymizel (Kočárek, 2005). o Cvrček domácí (Acheta domestica) Synantropní, 16 až 20 mm velký, žlutohnědý druh (Křístek a Urban, 2004). Je to noční hmyz, který se ve dne ukrývá v dírách a štěrbinách (Krejča a Korbel, 1993). Poněvadž je silně teplomilný, žije v našich podnebných podmínkách především v domech, v pekařstvích, nemocnicích, hotelech apod. V zoologických zahradách se chová i jako krmivo pro různá zvířata. V létě může žít i volně v přírodě a osidluje staré zdi, kde má dostatečné úkryty. Je všežravý (Zahradník a Severa, 2004). 17

3.1.2 Podřád: Saranče (Caelifera) Celkový tvar těla sarančí je poměrně uniformní, většinou vřetenovitý, protáhlý až dlouze protáhlý se stranově zploštělým tělem. Krátké, robustní druhy (Pamphagidae), dlouze protáhlé druhy (Acrididae) nebo druhy dorzoventrálně stlačené (Tetrigidae) jsou méně časté (Kočárek, 2005). Jsou většinou hnědé, hnědozelené až zelenavé barvy (Zahradník a Severa, 2004) o délce 5 až 70 mm (Křístek a Urban, 2004). Hlava je široce spojená s hrudí (Pokorný a Šifner, 2004), ortognátní a ústní ústrojí kousací (Křístek a Urban, 2004). Tykadla jsou krátká (počet článků je menší než třicet a tykadla jsou růžencovitá) (Pokorný a Šifner, 2004). Složené oči jsou zřetelně vyvinuté, mohou být skvrnité. Někdy jsou přítomna i jednoduchá očka (ocelli). Křídla jsou většinou vyvinuta, některé druhy jsou však krátkokřídlé (brachypterní) (Zahradník a Severa, 2004). Redukce křídel je častější než u kobylek (Křístek a Urban, 2004). Oba páry křídel mají nestejný tvar. Přední křídlo je dlouhé, kožovité (tegmen), často skvrnité. Zadní je blanité, trojúhlé, často výrazně zbarvené. Kromě hyalinního křídla jsou křídla červená, růžová, žlutá i modrá. Zadní křídla mohou mít u jednoho a téhož druhu různé zbarvení (Zahradník a Severa, 2004). Chodidla jsou 3článková (Křístek a Urban, 2004). Samice jsou bez zjevného kladélka (Kovařík et al., 2000). Sluchový orgán se nachází po stranách prvního zadečkového článku (Kovařík et al., 2000), zvuk vzniká třením stehen o přední okraj prvního páru křídel (typ femoroalární stridulace) (Pokorný a Šifner, 2004). Saranče vydávají i jiné, méně výrazné zvuky také jinak, např. při letu (Psophus stridulus) (Zahradník a Severa, 2004). U nás žije asi 55 druhů (Pokorný a Šifner, 2004). Pohlavní dimorfismus je u sarančí zpravidla méně výrazný než u kobylek (Kočárek, 2005). Vyvíjejí se nedokonalou proměnou (Zahradník a Severa, 2004). Saranče kladou vajíčka do půdy. Samička pomocí valu na konci zadečku vyryje do země jamku, do které pak klade více vajíček obalených ochranným pěnovitým slizem. Vajíčka přezimují v půdě a na jaře se z nich líhnou larvičky, které se vyhrabou ze země, hned se svlékají a postupně dorůstají (Krejča a Korbel, 1993). Během larválního života se svlékají 5-6krát a starší larvy se stále více podobají dospělcům (Zahradník a Severa, 2004). Přezimují ve stadiu vajíček, pouze zástupci čeledi Tetrigidae jako nymfy nebo dospělci (Křístek a Urban, 2004). 18

V mírném pásmu u většiny druhů dospívá jen jedna generace v roce (univoltinismus), výjimkou jsou některé introdukované druhy s více generacemi (Acheta domesticus, Tachycines asynamorus) nebo semivoltinní druhy (Nemobius sylvestris). U několika středoevropských rodů kobylek se vyskytuje buď u části nebo celé populace fakultativní (Leptophyes, Polysarcus, Metrioptera a Pholidoptera) nebo obligatorní (Tettigonia, Decticus a Ephippiger) embryonální diapauza (tj. ve stadiu vajíčka), která může trvat i několik let (Kočárek, 2005). Saranče jsou hmyz výrazně světlomilný a teplomilný (Křístek a Urban, 2004). Spektrum obývaných biotopů je u podřádu Caelifera méně rozmanité než u podřádu Ensifera. Většina druhů sarančí žije v nízké vegetaci, v trávě a na bylinách; některé, zpravidla dobře létající druhy, obývají keře a stromy (např. Anacridiun aegyptium, Locusta migratoria aj.), naopak mnohé druhy se pohybují především po zemi (např. rody Tetrix, Sphingonotus a další). Výjimkou jsou zástupci rodu Xya, kteří vedou také částečně podzemní způsob života v systému vyhrabaných chodeb. V našich podmínkách, stejně jako obecně ve většině oblastí, převažují xerotermní druhy; největší druhové diverzity u nás dosahují saranče na stepních lokalitách při jižních hranicích obou republik. Mnohé druhy jsou však také hygrofilní (např. rody Xya, Tetrix, Stethophyma) a vyskytují se u nás rovněž typicky horské druhy sarančí (rody Miramella, Podisma). Lesní porosty saranče obsazují jen velmi zřídka, u nás lze v lesích příležitostně nalézt některé zástupce rodů Chorthippus a Tetrix (Kočárek, 2005). Nejčilejší jsou saranče za slunečných dnů a při optimální teplotě alespoň 20 C. Nejpočetnější jsou v létě a v časném podzimu, kdy jejich stridulace naplňuje celou krajinu (Zahradník a Severa, 2004). Pohybují se různým způsobem. Nejběžnější je pomalá chůze pomocí všech párů končetin (Zahradník a Severa, 2004). V případě nebezpečí se zachraňují skokem, u makropterních druhů obvykle spojeným s roztažením křídel a plachtivým letem (Kočárek, 2005). U nás žijící druhy létají jen na krátké vzdálenosti. A právě při letu se objeví u některých druhů barevná spodní křídla (Zahradník a Severa, 2004). Některé ripikolní druhy sarančí využívají své schopnosti plavat (rod Tetrix), případně schopnosti pohybu po vodní hladině (rod Xya), a při vyrušení se zachraňují skokem do vody (Kočárek, 2005). Některé druhy sarančí umějí vytvářet dvě formy - usedlou a stěhovavou, které mohou přecházet jedna ve druhou. Stěhovavá forma se shlukuje do hejn, která se 19

pohybují krajinou a likvidují vegetaci (Pechlát, 2005). Létají na značné vzdálenosti rychlostí kolem 20 km/hod (Zahradník a Severa, 2004) Zástupci tohoto podřádu jsou býložraví (Laštůvka et al., 2001). Potravu zpracovávají pomocí mohutných, silně sklerotizovaných mandibul; jejich kousací plošky jsou jinak utvářené u druhů živících se měkkými rostlinnými tkáněmi a jinak u druhů preferujících tvrdá stébla a listy trav. Druhy rodu Tetrix se živí řasami, mechy a lišejníky (Kočárek, 2005). Některé druhy se mohou stát zemědělskými a lesními škůdci (Křístek a Urban, 2004). Dle Pokorného a Šifnera (2004) se v České Republice vyskytuje asi 55 druhů tohoto řádu. Přehled nejhojnějších druhů v České republice a druhů vyskytujících se na sledované lokalitě. Názvy druhů dle Hudce et al. (2007): 3.1.2.1 čeleď: Maršovití Tetrigidae o Marša obecná (Tetrix subulata) 7 až 10 mm dlouhý, hnědý druh s dozadu protaženou předohrudí, která kryje celý zadeček (Křístek a Urban, 2004). Velmi hojný všude na vlhkých loukách, bažinách a zamokřených pastvinách po celý rok (Čihař et al., 1978). Je to býložravec, jako ostatně jiné saranče, dobrý letoun, který žije v nížinách i v horách až asi do výše kolem 1000 m (Zahradník a Severa, 2004). o Marša malá (Tetrix tenuicornis) Tělo 7 12 mm. Zbarvení nejčastěji šedé nebo hnědé, na štítě i tmavé skvrny. Štít dosahuje konce těla, někdy je i prodloužený (Hudec et al., 2007). Obývá spíše vlhká místa, často kolem drobných kaluží. Zalétává však i na suchá stanoviště (především dlouhoštítí jedinci). V ČR je to velmi hojný druh (Kočárek, 2005). o Marša (Tetrix undulata) 8 11 mm. Většinou šedohnědá nebo žlutohnědá, ze strany znatelně vyklenutý hřbetní štít (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Obývá spíše vlhká místa, často kolem drobných kaluží. Zalétává však i na suchá stanoviště (především dlouhoštítí jedinci). V ČR je to velmi hojný druh (Kočárek, 2005). 20

3.1.2.2 čeleď: Sarančovití Acrididae o Saranče vlašská (Calliptamus italicus) 14 až 34 mm velká, makropterní, červená až šedohnědá, s růžově červenými spodními křídly (Křístek a Urban, 2004). Vyskytuje se na písčitých, skalnatých a hlinitých stanovištích se suchomilnou vegetací (Anděra, 2000). Místy je velmi hojná (Sterry, 2006). o Saranče modrokřídlá (Oedipoda coerulescens) Délka těla 15 28 mm. Zbarvení je velmi rozdílné a záleží do značné míry na podkladu na kterém saranče žijí (Riechholm, 2003). Nápadná je bledě modrými zadními křídly, viditelnými při vzlétnutí (Krejča a Korbel, 1993). Žije v suchých a teplých písčitých oblastech s nízkou vegetací (Čihař et al., 1978). V ČR je to lokálně hojný druh v nížinách po celém území (Kočárek, 2005). o Saranče lesklá (Chrysochraon dispar) Velká 16 30 mm, barva samečků je světle zelená i žlutohnědá se zlatavým leskem. Samičky jsou velké, krátkokřídlé, světle hnědé, s bronzovým leskem (Hudec et al., 2007). Jedná se o středně vlhkomilný druh. Obývá vlhké nebo podmáčené louky, ale i suché lokality. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005). o Saranče zlatozelená (Euthystira brachyptera) Velká 15 28 mm. Barva světle zelená, zpravidla se zlatým leskem. Křídla samic krátká, růžovočervená, vzácněji i dlouhokřídlé formy (Hudec et al., 2007). Obývá vlhké i suché biotopy - louky, pastviny apod. od nížin do hor. V ČR je to lokálně hojný až velmi hojný druh (Kočárek, 2005). o Saranče zelená (Omocestus viridulus) Velikost 13 24 mm (Krejča a Korbel, 1993). Zbarvení velice variabilní (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Její přední křídla většinou nemají tmavší skvrny, nebo jsou skvrny jen ojedinělé. Osidluje suché i vlhké louky od nížin do horských výšek, nejpočetnější je však v pahorkatinách (Zahradník a Severa, 2004). Spolu se sarančí měnlivou patří k našim nejhojnějším druhům (Anděra, 2000). 21

o Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) 16 25 mm. Od jiných druhů se liší temnými křídly (Čihař et al., 1978). Je známa značnou proměnlivostí celkového zbarvení. Převládá zelené, žlutohnědé až purpurově červené. Podle zbarvení bylo pojmenováno několik forem (Zahradník a Severa, 2004). Je všeobecně rozšířena od nížin po horské oblasti. Žije na suchých loukách a polích, ale i na lesních loučkách a okrajích lesů (Krejča a Korbel, 1993). o Saranče lesní (Gomphocerripus rufus) Štíhlá, barevně velmi proměnlivá saranče. Tělo je u samičky dlouhé 14 24 mm, u samečka 14 16 mm. Konec středně dlouhých tykadel je paličkovitě rozšířený s bílou špičkou (Rietschel, 2004). Je to středně suchomilný druh, obývající louky a řídké lesy. V ČR je lokálně hojný (Kočárek, 2005). o Saranče běžná (Chorthippus apricarius) Tělo 13 22 mm. Barva těla je různě hnědá, tmavě skvrnitá, přední křídla samečků s rozšířeným středním polem (Hudec et al., 2007). Tento středně vlhkomilný druh obývá travnaté biotopy včetně ruderálních. V ČR je hojný po celém území (Kočárek, 2005). o Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) Velikost 13 22 mm. Je všeobecně rozšířena ve střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993). Velmi rozšířená je na loukách, pastvinách, náspech a i v zahradách (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Obě pohlaví dovedou stridulovat a jejich zvláštní zpěv je slyšet až do podzimu (Zahradník a Severa, 2004). o Saranče (Chorthippus brunneus) Délka těla 18 24 mm. Výrazně zbarvená saranče. Základní barva těla je proměnlivá, může být zelená, nebo v některém odstínu hnědé, ale vždy se na ní objevuje černé a bílé mramorování a skvrny (Sterry, 2006). Je to suchomilný druh, obývající louky, stepi, paseky apod. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005). 22

o Saranče (Chorthippus mollis) Velikost 13 22 mm. Barva těla je značně proměnlivá, zpravidla šedo- nebo žlutohnědá, s drobnými tmavými skvrnami. Je to středně suchomilný druh. Obývá louky, stepi, paseky apod. V ČR je lokálně hojný po celém území (Kočárek, 2005). o Saranče (Chorthippus vagans) Délka těla 15 18 mm (Sterry, 2006). Barva těla je hnědožlutá nebo šedohnědá; zadní holeně a konec zadečku je u obou pohlaví oranžové. Sucho- a teplomilný druh. Obývá suché louky, stepi, suché (např. borové) lesy, okraje lesů, hlinité stráně apod. V ČR je lokálně hojný od nížin do hor (Kočárek, 2005). o Saranče (Chorthippus albomarginatus) Velikost 13 22,5 mm. Barva těla je zelená, žlutozelená, žlutohnědá nebo hnědá. Podél vnějšího okraje krytek samic se obvykle táhne světlý proužek, který u samců chybí. Je to středně vlhkomilný druh. Obývá vlhké louky, slaniska, ale i sušší lokality. V ČR je hojný (Kočárek, 2005). o Saranče (Chorthippus dorsatus) Velikost 14 21 mm. Barva těla je obvykle zelená, šedožlutá nebo až hnědá; krytky mají barvu těla. Je středně suchomilné, obývá louky, stepi, paseky apod. V ČR je to hojný druh (Kočárek, 2005). o Saranče luční (Chorthippus montanus) Velikost 13 21,3 mm (Krejča a Korbel, 1993). Běžně obývá vlhké, i intenzivně obhospodařované louky a vysloveně močálovitá stanoviště od nížin až vysoko do hor (Anděra, 2000). Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993). o Saranče suchobytná (Chorthippus parallelus) Tato převážně zelená, ale také hnědavá, žlutavá nebo načervenalá saranče má délku těla 17 23 mm (samička) nebo 13 16 mm (sameček) (Rietschel, 2004). Tento druh nemá žádné zvláštní nároky na životní prostředí (Stichmann a Kretzschmar, 1998). Vyskytuje se na polích a loukách, na sušších i vlhčích stanovištích. Rozšířena je po celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1993). U nás je jedním z nejhojnějších zástupců sarančí (Stichmann a Kretzschmar, 1998). 23

3.2 Entomofágie Využití hmyzu jako potravy (odborně entomofágie) je zcela běžná záležitost ve většině zemí (Frkal, 2001). Entomofágie je v Africe, Asii, Austrálii, na Středním východě a v severní, jižní a střední Americe praktikovaná po staletí. Jinými slovy si hmyz vychutnávají skoro všude (Gordon, 1998). Průmyslové národy se na entomofágii jako na možnou volbu (na součást alternativního hnutí) začínají dívat teprve dnes. Asi uplyne ještě hodně času, než se i lidé Západu zbaví svých předsudků a začnou jíst hmyz, ale jsou určité signály, že se situace začíná měnit. Například v USA se delikatesy z hmyzu staly vyhledávanou pochoutkou pro horních deset tisíc (Zeman, 2003). Hmyz se tak začal vyvážet do velkých měst celého světa, včetně Tokia, Paříže, San Francisca a New Yorku, kde se za neskutečné peníze prodává ve specializovaných obchodech (Ramos-Elorduy, 1998). Řád Insecta zahrnuje široké spektrum jedlých druhů: od klasických moučných červů, termitů a mravenců, přes larvy vos a včel až po sarančata, cvrčky a brouky. Mezi nejčastěji pojídané druhy hmyzu patří ty, které žijí ve velkých skupinách a vytvářejí husté populace, které se dají snadno a rychle nasbírat (Frkal, 2001). Costa-Neto (2003) uvádí na světě asi 1 509 druhů jedlého hmyzu využívaného v téměř 3 000 etnických skupinách, rozložených ve více než 120 zemích světa. Největší skupinou jedlého hmyzu je řád Coleoptera (443 druhů), který je následován řády Himenoptera (307 druhů), Orthoptera (235 druhů) a Lepidoptera (228 druhů). Od prvního okamžiku, kdy vzniklo něco vzdáleně připomínajícího člověka, se to živilo hmyzem. Hmyz byl spolu s úlovky a sběrem ovoce prazákladem potravy člověka (Zeman, 2003). Důkazy nám dávají např. jeskynní malby a zkamenělé koprolity (Borkovcová, 2005). Hmyz se odedávna využíval nejen k jídlu, ale i v medicíně a při náboženských obřadech. K lékařským účelům se hmyz používá i dnes, ať už živý, tepelně upravený, drcený, v infuzích nebo v mastech (Frkal, 2001). Kromě sluníčka sedmitečného berou často lidé brouky jako cosi nechutného, ale například v příručce pro speciální armádní oddíly, které je mají naučit jak přežít bez prostředků v divoké přírodě, se hmyz uvádí jako nejvýživnější a nejspolehlivější zdroj potravy v krizové situaci, protože se vyskytuje všude a je ho mnoho (Zeman, 2003). Běžně ale není hmyz využívaný jako jídlo v krajní nouzi, ale je u mnoha národů plánovanou součástí stravy, kdykoliv je dostupný (DeFoliart, 1992). 24

MacEvilly (2000) však před přílišným nadšením z pojídání hmyzu varuje. Ne každý hmyz je jedlý a jeho konzumace se nedoporučuje lidem s alergiemi na korýše. Tabulka 1: Počet druhů jedlého hmyzu podle kontinentů a počet zemí, v nichž se hmyz konzumuje Kontinent Počet druhů % Entomofágní země % Afrika 527 36,04 36 31,86 Amerika 573 39,14 23 20,00 Asie 249 17,03 29 25,60 Austrálie 86 5,88 14 12,39 Evropa 27 1,86 11 9,73 Tabulka převzata od Ramos-Elorduy (1998) 25

3.2.1 Entomofágie v Evropě První dochované zmínky o entomofágii v Evropě pocházejí ze 4. století před naším letopočtem. Řecký básník Aristophanes se zmiňuje o trzích, kde se prodávají levná čtyřkřídlá kuřata kobylky (Borkovcová, 2005). Zeman (2003) se ve svém článku zmiňuje o několika součastných případech entomofágie v Evropě. Tak například na Sardinii a v oblasti Puy de Dome ve Francii je za vyhledávanou a draze prodávanou specialitu považován sýr, ve kterém se vyvíjejí larvy sýrohlodky Piophila casei. Na Sicílii si sami pro sebe vyrábí brynzu, která se hemží červy, a ničemu před ní nedají přednost. S něčím podobným je možné se setkat u ovčáků na Ukrajině, kteří si pěstují červy na stěnách sudů, ve kterých brynzu vyrábějí. Borkovcová (2005) ve své prezentaci dále uvádí energetický nápoj z Anglie s výtažky z mravenců Ant Natural Stimulation a pochoutku z Francie mravence v čokoládě. Bednářová (2007) se zmiňuje o komerčním chovu hmyzu v Belgii, Francii a Španělsku. Ramos-Elorduy (1996) uvádí případy konzumace hmyzu z Německa. 3.2.2 Entomofágie v Americe V Americe je entomofágie nejoblíbenější u původních domorodých obyvatel. Národ Yukpa z Kolumbie a Venezuely dává například přednost jejich tradičnímu jídlu z hmyzu před čerstvým masem (DeFoliart, 1992). V Latinské Americe se hmyz sušený na slunci jako saranče, kněžice, cvrčci a různí brouci, dává do pytlíků, ze kterých se pak odebírá podle potřeby a přidává do tacos, čili omáček, omelet a polévek, anebo míchá s vajíčky, krevetami, škeblemi a rýží. Larvy brouků rodu Golopha, které parazitují na bramborách a čili paprikách, jsou oblíbenou pochoutkou v Ekvádoru, kde se sbírají sítěmi, suší na slunci a pak skladují ve velkých plechovkách (Ramos-Elorduy, 1998). Onore (1997) uvádí, že kromě zástupců řádu Coleoptera je v Ekvádoru běžně konzumován ještě řád Hymenoptera. Jí se larvální i dospělá stadia. Pro kmeny, obývajících oblast Amazonky, jsou hlavním zdrojem tuků a tolik potřebných kalorií larvy dřevokazného hmyzu (Ramos-Elorduy, 1998). Paoletti et al. (2002) uvádí, že v Amazonii existuje přinejmenším 32 skupin indiánů, které využívají bezobratlé jako potravu. V Kolumbii jsou pro svou jemnou oříškovou chuť oblíbení mravenci culona, zejména čerstvě vylíhlé královny. Tito okřídlení mravenci se stejně jako termiti smetají 26

smetákem, spařují v horké vodě a pak suší na grilu. Dělníci tohoto druhu se ve Spojených státech s oblibou máčejí v čokoládě (Ramos-Elorduy, 1998). Např. v Mexiku je po hovězím a fazolích hmyz třetím národním jídlem využívá se takto asi 200 druhů (Frkal, 2001). Jedním z nejběžnějších hmyzích pokrmů je na mexickém venkově ahuautle, čili vajíčka různých druhů klešťanek a znakoplavek, společně obývající tamní jezera (Ramos-Elorduy, 1998). Jen ve státě Chiapas v jižním Mexiku zaznamenali Ramos-Elorduy a Moreno (2002) 178 druhů jedlého hmyzu ze 7 řádů. Nejvíce zástupců patřilo do řádů Hymenoptera a Coleoptera. Ramos-Elorduy (1998) čerpala pro mnoho svých receptů od kmene Nahuatl ze středního Mexika. Jedná se např. o koktejl z vařených sarančat, pomazánka z mravenců druhu Atta cephalotes, omeleta z larev mravenců či polévka z larev nosatců Scyphophorus acupunctatus nebo Anthonomus grandis, které se nacházejí v listech agáve. Aljašští eskymáci zase jedí larvy ovádů (Oestridae), které parazitují na sobech, zatímco na západě Spojených států sbírají a jedí housenky motýla Coloradia pandora. V Kalifornii a Nevadě zakládají Indiáni kolem napadených borovic ohně a pak sbírají housenky padající na zem. V USA je možné zakoupit například lízátko s příchutí mátového likéru, které v sobě skrývá cvrčka nebo průhledné bonbony s karamelovou příchutí, v nichž je uzavřen hmyz (Ramos-Elorduy, 1998). DeFoliart (1992) zmiňuje ještě lízátka s příchutí tequily a larvou brouka uvnitř. Hmyz je v Americe také často konzumován mnohými imigranty. Například vodní hmyz Lecthocerus indicus je dovážen z Thajska a poté prodáván v Kalifornii (Bukkens, 1997) a konzervované housenky bource morušového (Bombyx mori) jsou sem dováženy z Jižní Koreji (DeFoliart, 1992). 3.2.3 Entomofágie v Asii Na Dálném východě, který pozvedl entomofágii ke kulinářským výšinám, patří mezi nejcennější pochoutky vodní hmyz (Ramos-Elorduy, 1998). V Thajsku je jedlých a během celého roku dostupných více než 50 druhů hmyzu. Nejoblíbenější jsou kukly bource morušového, bambusoví červy, sarančata, brouci, cvrčci, červení mravenci a další (Yhoungaree et al., 1997). Přímo v ulicích Bangkoku je možné kromě jiného koupit i pytlík smažených sarančí a v Makau zase smažené šváby. Někde je možné najít i saranče a cvrčky, kteří se jedí za syrova (Ramos-Elorduy, 1998). Menzel a D Aluisio (1998) popisují Thajské speciality z larev rot duan žijících 27

v bambusech, mravenců, termitů, brouků (Anomala antigua), cvrčků (Gryllotalpa africana), kobylek (Cyrtacanthacris tatarica) a vodních brouků (Lethocerus indica). Jelikož lidé na Thajském venkově často trpí podvýživou, hmyz jim zde poskytuje důležité bílkoviny (Yhoungaree et al., 1997). Na trzích v Kambodže můžeme koupit vařené cikády, smažené cvrčky a mravenčí vajíčka (Menzel a D Aluisio, 1998). V Japonsku jsou ve velkém množství s oblibou konzumovány kobylky (Oxya yezoensis a Oxya japonica) (Mitsuhashi, 1997). Larvy různého vodního hmyzu se prodávají v supermarketech, za hlavičku nabodnuté na špejli. V konzervách jsou zase k dostání např. larvy vosíka Vespula lewisi, kukly bource známé jako kaiko nebo saranče hashi (Ramos-Elorduy, 1998). V Japonsku se dále můžeme setkat s pojídáním vodních larev zaza-mushi (řád: Trichoptera), tyto larvy je zde také možné zakoupit konzervované (Menzel a D Aluisio, 1998). Další oblíbené druhy patří do čeledi Cicadidae (cikádovití) (DeFoliart, 1997). Larvy síťokřídlých (Protohermes grandis) se využívají v lidovém léčitelství (Mitsuhashi, 1997). Nejvýznamnějšími hmyzími jídly v Číně jsou mravenci (Polyrhachis vicina Rogen) a včela (Apis cerana a Apis mullifera L.) a její produkty. Mravenci se jedí sušení, drcení nebo ve formě mravenčího vína. Další hmyz, jako larvy bource morušového (Bombyx mori) a nosatce (Dinoderus minutus) se konzumuje jen v určitých částech země (Luo, 1997) 3.2.4 Entomofágie v Austrálii Meyerrochow a Changkija (1997) uvádějí, že původní australští domorodí obyvatelé byli jedni z vůbec prvních pojídačů hmyzu. Menzel a D Aluisio (1998) ve své knize popisují hned několik oblíbených pochoutek australských domorodců. Witchetty grub larvy můry, žijící v kmenech eukalyptů a kořenech akácií jsou velmi vyhledávanou pochoutkou a dají jíst jak za syrova, tak opečené. Dále droboučké larvičky Cystococcus echiniformis, žijící ve výrůstcích na stromech Bloodwood. Samičky této larvy rýpnou pod kůru stromu a reakcí na jejich agresivní sliny vznikají na stromech výrůstky, kde se pak larvičky vyvíjejí. Mezi další zdejší pochutiny patří nektar z mravenců Honeypot (Melophorus bagoti a Camponotus). Tito mravenci jsou schopni několikanásobně zvětšit objem svého těla a slouží tak ostatním členům kolonie jako zásobárna živin. 28

3.2.5 Entomofágie v Africe Lidé obývající střední a jižní Afriku mají jednu z nejrozvinutějších entomofágních kultur na světě. První cestovatelé, kteří Afriku navštívili si povšimli, že lidé, kteří měli přístup k termitům a sarančím, byli v daleko lepší kondici než lidé, kteří se k nim nedostali (Ramos-Elorduy, 1998). Některé národy v Africe dávají přednost jejich tradičnímu jídlu z hmyzu před čerstvým masem (DeFoliart, 1992). V zalesněných oblastech Zambie tvoří nejvýznamnější zdroj bílkovin červy zvaní mopanie a ve Středoafrické republice poskytují pygmejům z kmenů Aka a Babinga 50 60 % celkového přísunu bílkovin larvy druhu Pseudantera descrepans (Ramos-Elorduy, 1998). Podle DeFoliarta (1992) si několika oblastech Zimbabwe některé rodiny dokonce prodejem housenek slušně přivydělávají. V průběhu nájezdů sarančí se v severní Africe tento hmyz chytá do velkých ocelových sudů, ve kterých se pro pozdější použití zaletuje. V jiných oblastech Afriky se hmyz suší na grilu a později míchá s jukovou moukou a vodou, pokládá na listy aromatických rostlin a peče v horkém popelu. V pralesích střední Afriky žije množství motýlů, jejichž housenky se jedí anebo posílají do evropských měst, kde se prodávají imigrantům ze zemí, jako je Kongo a Středoafrická republika (Ramos-Elorduy, 1998). 3.2.6 Výživné hodnoty hmyzu V mnoha rozvojových zemích jsou přetrvávajícím problémem hlad a podvýživa, a to ve městech i na venkově. Nedostatečné množství energie je zčásti způsobované nedostatkem tuků v potravě. Jedlý hmyz, zejména larvy obsažené ve dřevě, obsahuje velké množství tuku, který může dodat cenné kalorie, a tedy i energii. To asi nebude považováno za nic přitažlivého v zemích posedlých nízkokalorickými potravinami, jako jsou Spojené státy, ale v méně blahobytných společnostech může tento zdroj výživy předejít podvýživě a dokonce i smrti hladem (Ramos-Elorduy, 1998). MacEvilly (2000) ve svém článku uvádí, že by hmyz mohl být součástí vyváženého stravování. Je bohatý na bílkoviny, tuky a kalorie. Je dobrý zdrojem minerálů jako železa, vápníku a vitamínů A, B 1, B 2, B 3 a D. Exoskeleton zase poskytuje výborný zdroj vlákniny. Mnohý jedlý hmyz obsahuje také zinek (DeFoliart, 1992). 29

Obsah aminokyselin je ve většině případech vyšší než u obilí a luštěnin (Bukkens, 1997) a obsah vysoce kvalitních bílkovin se u většiny jedlého hmyzu pohybuje mezi 30 85 % (Ramos-Elorduy, 1998). Bukkens (1997) uvádí, že není pravděpodobné, že by hmyz mohl soutěžit s tradičními živočišnými produkty jako je hovězí nebo vepřové maso. Významný bude pravděpodobně stále spíše jako vedlejší pokrm, svačina či pamlsek. 30

4 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ 4.1 Popis vybrané lokality - Žamberk Město Žamberk je nazýváno vstupní branou do Orlických hor, leží v údolí Divoké Orlice, v severovýchodní části Pardubického kraje, bývalý okres Ústí nad Orlicí. Louka na které probíhal po tři sezóny odchyt rovnokřídlého hmyzu se nachází na severním okraji města a leží v nadmořské výšce přibližně 420 m. n. m. Svažitost pozemku je cca 10 % a expozice je severovýchodní. Co se týče klimatických poměrů, leží lokalita v mírně teplé klimatické oblasti (B), mírně vlhké podoblasti, v okrsku mírně teplém, mírně vlhkém, s mírnou zimou, pahorkatinovém (B3) - lednová teplota nad -3 C, s výškou do 500 m. n. m. průměrnou roční teplotou 6,6 C a ročním úhrnem srážek mezi 800 a 900 mm. Nejčastější je západní (20,99 %) a severovýchodní vítr (16,91 %). Celá louka se nachází na pozemku parcelní číslo 2622, má rozlohu cca 2 500 m 2. Z velké části je obklopena lesem, a tím izolována od okolí. Pravidelně dvakrát ročně je zdejší travní porost sečen. Obrázek 1 : Mapa širších územních vztahů (www.mapy.cz) 31

Obrázek 2 : Ortofoto mapa vybrané lokality (měřítko 1:5000) (http://twist.muzbk.cz) Obrázek 3 : Fotografie lokality, pohled od severu (foto: Jan Kodytek, květen 2008) 32

4.2 Metodika sběru rovnokřídlých Pro odchyt rovnokřídlých byla vytvořena vlastní metodika. Hmyz byl odchytáván metodou smýkání. Smýkání probíhalo přibližně jednou za dva týdny entomologickou síťkou o průměru 30 cm z jemného plátna. Přibližně uprostřed louky byl vytyčen čtverec o rozměrech 20 20 metrů a smýkání zde probíhalo podle schématu na obrázku číslo 4. Množství nasmýkaného hmyzu nikdy nepřesáhlo 150 ml, přičemž na začátku (konec května nebo začátek června) a na konci smýkacího období (první polovina října) byl objem nižší. Obrázek 4 : Systém sběru hmyzu Chycení jedinci rovnokřídlých byli na místě přemisťování do mikrotenového sáčku a ostatní druhy hmyzu byly vypouštěni zpět na louku. Každý sáček byl předem opatřen štítkem s datem sběru. Po transportu došlo k usmrcení kobylek a sarančí v mrazničce. Následná determinace probíhala na Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Dle výsledků determinace byly vypočítány a určeny základní ekologické ukazatele. Po určení jednotlivých druhů byl kompletní vzorek Orthoptera zaslán na chemický rozbor. 33

4.3 Hodnoty základních vlastností biocenózy 4.3.1 Dominance Dominance vyjadřuje zastoupení jednotlivých populací v celkovém počtu jedinců biocenózy. Vypočítáme ji ze vztahu D = (n i / N) 100 (%), kde n i je hodnota významnosti druhu (početnost) a n součet hodnot významnosti všech druhů. Jednotlivé druhy řadíme zpravidla do 5 tříd dominance: > 10 % eudominantní, 5.- 10 % dominantní, 2-5 % subdominantní, 1-2 % recendentní a < 1 % subrecendentní. V málo narušených biocenózách jsou více méně rovnoměrně zastoupeny druhy dominantní, subdominantní a recendentní, převažují druhy subrecendentní a eudominantní druhy obvykle scházejí. Silně narušené nebo umělé biocenózy se vyznačují několika druhy s vysokou dominancí, malým zastoupením druhů dominantních až recendentních a naprostou převahou druhů subrecendentních (Laštůvka a Krejčová, 2000). 4.3.2 Index druhové diverzity Druhová rozmanitost, jeden ze znaků biocenózy, zahrnující počet druhů a jejich početní zastoupení. Vyjadřuje se různými indexy, nejčastěji Shannonovým- Weawerovým: H = - Sp i lnp i, v němž S = součet, p i = procentní podíl jedinců každého druhu v celkovém množství zjištěných jedinců (N i /N) a p i ln pi je předchozí podíl (vyjádřený desetinným zlomkem) násobený vlastním přirozeným logaritmem (Jakrlová a Pelikán, 1999). Čím je index druhové diverzity (H ) vyšší, tím je biocenóza tvořena větším počtem druhů s relativně nižší početností (Laštůvka a Krejčová, 2000). 4.3.3 Ekvitabilita Dle Jakrlové a Pelikána (1999) druhová vyrovnanost, rovnoměrné množství jedinců u druhů tvořících biocenózu. Maximální ekvitabilita by znamenala stejný počet jedinců u všech druhů v biocenóze. Vypočte se pomocí vzorce E = H / H max, kde H je index diverzity a H max je index diverzity při maximální rovnosti počtu jedinců všech přítomných druhů. Čím více se hodnota E blíží číslu 1, tím je společenstvo početně vyrovnanější (Laštůvka a Krejčová, 2000). 34